77.\tS těmito závěry odvolacího soudu se Nejvyšší soud zcela ztotožnil. Obecně je nutno uvést, že každý příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí splňovat náležitosti předpokládané § 88 tr. ř. ve znění platném v době jeho nařízení a realizace. Podmínky k vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu upravuje ustanovení § 88 odst. 1 tr. ř. V projednávané věci posuzované odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu byly nařizovány v období před 31. 12. 2011, prodlužovány až po tomto datu, přičemž ustanovení § 88 odst. 1 tr. ř. bylo zákonem č. 459/2011 Sb. s účinností od 1. 1. 2012 novelizováno. Pro zákonné nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2011 muselo být vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný zločin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, zatímco podle § 88 odst. 1 tr. ř. ve znění zákona č. 459/2011 Sb. muselo být vedeno trestní řízení pro zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, nebo pro zde výslovně vyjmenované trestné činy nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, za současného důvodného předpokladu, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení. Současně musel být splněn i požadavek, že sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak nebo že dosažení tohoto účelu by bylo jinak podstatně ztíženo. V odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu bylo nezbytné vyjádřit konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu včetně doby jeho trvání odůvodňovaly, dále zde musel být uveden účel odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a vysvětleny důvody, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo proč by bylo jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Podle § 88 odst. 2 tr. ř. byl oprávněn nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. Příkaz musel být vydán písemně a obsahovat odůvodnění, včetně případného konkrétního odkazu na vyhlášenou mezinárodní smlouvu, pokud bylo vedeno trestní řízení pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání tato mezinárodní smlouva zavazovala. Na základě vyhodnocení dosavadního průběhu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu může soudce soudu vyššího stupně a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce krajského soudu dobu trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu prodloužit, a to i opakovaně, vždy na dobu nejdéle čtyř měsíců (§ 88 odst. 4 tr. ř.). Podle § 88 odst. 6 věty první tr. ř., má-li být záznam telekomunikačního provozu užit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o orgánu, který záznam pořídil. Poslední věta odst. 6 § 88 tr. ř. upravuje podmínky užití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu v jiné věci, než ve které byl proveden. Takový postup je možný, jestliže je ve věci, v níž má být odposlech užit jako důkaz, vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v § 88 odst. 1 tr. ř., anebo souhlasí-li s tím uživatel odposlouchávané stanice. Pokud byl důkaz v přípravném řízení zákonně a procesně použitelně opatřen a proveden, nemůže být soudem při rozhodování o vině a trestu považován za nepřípustný jen proto, že mezitím došlo ke změně právní úpravy. Na zákonnost pořízení a použití opatřených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu tedy nemá vliv, pokud se v průběhu trestního řízení změní zákonná úprava, neboť je i nadále nutné trvat na tom, že zákonnost úkonů trestního řízení se posuzuje z hlediska znění trestního řádu účinného v době jejich opatření a provádění (viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 47/13).
78.\tPokud jde o námitky, kterými se již odvolací soud zabýval v bodě 113. odůvodnění napadeného rozsudku, týkající se nedostatečného odůvodnění vydaného příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, resp. že není jisté, zda existoval ve všech případech návrh státního zástupce na nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, lze k tomu uvést následující. Ze všech okolností je zřejmé, že návrh státního zástupce byl podán a soudce jej měl k dispozici. Nejvyšší soud považuje zhodnocení zákonnosti tohoto důkazního prostředku podrobně rozvedené v bodech 113. a 114. odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu za vyčerpávající a přesvědčivé. V tomto směru odvolací soud vycházel z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, které v těchto otázkách zastávají konzistentní názor, podle něhož soudy nemají k posouzení odůvodnění příkazu povolujícího zásah do soukromí přistupovat ryze formálně, ale mají aplikovat formálně-materiální přístup. Je proto nutno zkoumat existenci materiálních důvodů pro nařízení předmětného opatření, které lze dovodit nejen z kontextu celého odůvodnění příkazu, ale i ze spisového materiálu a z okolností případu (srov. nález Pléna Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1694/17, rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017-II.). Obdobný přístup zvolil i Evropský soud pro lidská práva (např. Maslák a Michálková proti České republice, rozsudek ze dne 14. 1. 2016, č. 52028/13; Duong proti České republice, rozsudek ze dne 14. 1. 2016, č. 21381/11). Úroveň obsahové preciznosti odůvodnění takovéhoto příkazu se rovněž odvíjí od stadia trestního řízení, v němž je rozhodnutí vydáno. Je logické, že na samém počátku trestního řízení není a ani nemůže být objasněna páchaná trestná činnost natolik podrobně, jak je např. později popsána ve skutkové větě obžaloby (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03). Ve stadiu před zahájením trestního stíhání jsou proto nároky na podrobnost odůvodnění rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení logicky o něco nižší (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2221/08). Nejvyšší soud proto neměl co vytknout odvolacímu soudu, pokud jde o jeho argumentaci, jíž se s těmito námitkami vypořádal.
79. \tUplatněnému dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohla odpovídat ani námitka obviněného Petra Taubera, že příkaz k domovní prohlídce sp. zn. 31 Nt 719/2013 nebyl vydán zákonným soudcem. V tomto směru lze zcela odkázat na argumentaci odvolacího soudu uvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí pod bodem 92. a 93., s níž se dovolací soud plně ztotožňuje. Pokud tento obviněný v souvislosti s tímto příkazem k domovní prohlídce ve zcela obecné rovině namítal, že postrádá kromě formálních náležitostí i obsahovou kvalitu, lze přisvědčit názoru státního zástupce, že příkaz není stižen žádným deficitem zasahujícím do základních práv obviněného, že byly splněny všechny formální i materiální podmínky § 82 a násl. tr. ř., včetně nezbytné právní kvalifikace deliktu či důkazně dostatečně podložené existence důvodného podezření, včetně řádného odůvodnění. Vzhledem k tomu nelze usuzovat na nezákonnost tohoto důkazu, což ostatně konstatovaly již soudy nižších stupňů v předcházejících fázích trestního řízení (viz např. bod 58. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), na jejichž argumentaci lze v tomto směru odkázat.
80.\tObvinění v různé podobě shora popsaným způsobem napadali především proces dokazování, zejména způsob hodnocení důkazů, jakož i na jeho základě utváření závěrů o skutkovém ději, který byl vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a závěrů o naplnění znaku subjektivní stránky skutkové podstaty trestných činů jim kladených za vinu. Z těchto svých výhrad pak dovolatelé dovozovali, že skutky kladené jim za vinu nebyly prokázány, resp. nebyly zjištěny příslušné znaky skutkových podstat trestných činů kladených jim za vinu, resp. jejich zapojení do trestné činnosti jako členů organizované skupiny. Obvinění tak uvedenými námitkami brojili především proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a v dovoláních předkládali vlastní verze skutkového děje, které žádali právně posoudit, což jsou námitky v zásadě neodpovídající dovolacím důvodům, jak bylo uvedeno již výše. Nejvyšší soud totiž není další (třetí) soudní instancí s plnohodnotným přezkumem závěrů soudů nižších stupňů, takto jeho role v trestním řízení nebyla koncipována, na tom nic nezměnil ani dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění v tomto směru uplatňovali.
81.\t Je třeba zdůraznit, že ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak současně ani nestanoví konkrétní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora. Nemá tak být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků.
82.\tNejvyšší soud na výše vymezený okruh námitek obviněných ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněných, a to ani práva na spravedlivý proces, jehož porušení obvinění namítali. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. V daném případě však žádný nesoulad, natožpak extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se posuzovanou věcí řádně zabývaly, provedly dokazování v potřebném rozsahu a na podkladě jeho výsledků mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, resp. rozsudku odvolacího soudu. Skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudy nižších stupňů hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.
83.\tKe skupině námitek, jimiž se obvinění Filip Vařil, Petr Tauber, Petr Veselý, Věra Vařilová a Ing. Pavel Hušek snažili zpochybnit naplnění subjektivní stránky jejich jednání, složku vědomí o trestné činnosti, na níž se podíleli, resp. složku vůle k naplnění skutkové podstaty trestných činů, kterými byli uznáni vinnými, které lze (byť s určitou mírou benevolence) označit za právní námitky, a které je možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že v tomto směru byla jejich obhajoba vyvrácena již soudy nižších stupňů. Rozhodná skutková zjištění soudů zřetelně implikují vědomí obviněných, že uskutečňují či se podílejí na složité, promyšlené a obviněným Filipem Vařilem organizované trestné činnosti. Přitom s ohledem na své životní či profesní zkušenosti i vzhledem k okolnostem doprovázejícím inkriminované transakce, sofistikovanost, rozsah a komplexnost trestné činnosti, museli vědět, že se jedná o protiprávní jednání, na němž se navíc podílejí i s dalšími spolupachateli. Z toho pak z hlediska právní kvalifikace vyplývá, že obvinění naplnili nejen objektivní stránku skutkových podstat trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými, včetně znaku kvalifikované skutkové podstaty organizované skupiny, nýbrž i stránku subjektivní, kterou zejména zpochybňovali. V návaznosti na to nelze proto ani přisvědčit námitce obviněného Pavla Taubera, že jeho jednání mělo být kvalifikováno maximálně jako nedbalostní trestný čin podle § 217 tr. zákoníku.
84.\tNejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že organizovanou skupinou se rozumí sdružení více osob, v němž je provedena dělba úkonů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím jsou umocněny jeho škodlivé dopady pro veřejnost. Skupina nemusí mít trvalejší charakter, tímto způsobem lze spáchat ojedinělý a jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině, nýbrž postačí, že se do ní pachatel včlenil a aktivně se na její činnosti podílel – členství v organizované skupině je faktický stav, jehož podmínkou není žádný akt vstupu či přijetí za člena. Z pohledu toho, že organizovaná zločinecká skupina (§ 129 tr. zákoníku) je definována jako společenství více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činnosti, která je zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, lze organizovanou skupinu vnímat jako kvalitativně vyšší formu trestné součinnosti než prosté spolupachatelství, která však nedosahuje propracovanosti a škodlivosti organizované zločinecké skupiny. Vztahy uvnitř organizované skupiny jsou relativně volné a jejím obligatorním znakem není zaměření na soustavné páchání trestné činnosti. Její člen nemusí znát všechny členy skupiny a nemusí mít ani přesnou představu o celém rozsahu její činnosti.
85.\tObvinění v různé podobě vytýkali, že zákonem předpokládané znaky organizované skupiny není možné v jejich jednání shledat, že z provedených důkazů nevyplynulo, že by jednali po předchozí vzájemné dohodě a že závěry soudů nižších stupňů, že si byli vědomi toho, že jednají ve prospěch organizované skupiny, jsou podle nich odůvodněny pouze tím, že některé z obviněných pojily přátelské či rodinné vztahy a panovala mezi nimi důvěra. Stejně tak namítali, že soudy blíže nespecifikovaly, kdo z obviněných měl v rámci údajné organizované skupiny vykonávat jakou úlohu, s výjimkou obviněného Filipa Vařila, kterého označily jako vůdčí osobu. V tomto směru lze odkázat na přesvědčivou argumentaci soudů nižších stupňů, které uzavřely, že jednání obviněných na sebe věcně i časově úzce navazovalo, a je proto zřejmé, že jednání obviněných muselo být koordinováno. Takovému závěru nasvědčují i zajištěné odposlechy telekomunikačního provozu, zejména však data jednotlivých úkonů v podobě kupních smluv o převodu vlastnického práva k nemovitostem blíže specifikovaným v napadeném rozsudku, zástavní práva, návrhy na vklad vlastnického práva apod. V neposlední řadě je třeba poukázat na zjištění, že obchodní společnosti specifikované ve výroku napadeného rozsudku poté, co byly použity pro předpokládaný účel (koupě nemovitosti, zřízení zástavního práva atd.) byly osobami obviněných převedeny na osoby tzv. bílých koní, současně bylo zašantročeno účetnictví tak, aby nebylo možné toto podrobit přezkumu. V posuzované věci není podstatné, že není blíže specifikována konkrétní úloha jednotlivých obviněných v rámci organizované skupiny. Je nepochybné, že obviněný Filip Vařil představoval vůdčí osobu této skupiny a stejně tak je nepochybné, že ostatní obvinění svým jednáním v rámci plánovitosti a koordinovanosti přispěli ke zvýšení pravděpodobnosti úspěšného provedení trestného činu, přičemž ve věci bylo prokázáno, že si této činnosti byli vědomi. Ve správných skutkových zjištěních napadeného rozsudku vyjádřené chování obviněných všechny shora uvedené znaky naplňuje, neboť byla provedena dělba úkolů tak, aby se zvýšila pravděpodobnost úspěšnosti trestné činnosti a ztížilo se či znemožnilo její odhalení, a jednotlivé kroky byly koordinovány s ohledem na aktuální vývoj situace. Obvinění museli vždy znát další osobu/osoby z řetězce, s níž/s nimiž vytvářeli fingované obchody, přičemž z logiky věci museli vědět i o jejich propojení s obviněným Filipem Vařilem. Vzhledem k uvedenému lze přisvědčit závěru soudů nižších stupňů, že jednání obviněných vykazovalo vysokou míru organizovanosti, že jejich činnost je možno hodnotit jako činy spáchané organizovanou skupinou.
86.\tPod uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit i námitku obviněného Petra Veselého týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe v projednávané věci, kterou vymezil obecným tvrzením, že v projednávané věci se jedná o typicky obchodněprávní vztahy, vyplývající z jeho podnikatelských aktivit, proto měla být věc řešena pouze prostředky soukromého práva. Ani této námitce však nelze přisvědčit, neboť odpovědnost podle norem civilního práva by byla nedostatečná ve vztahu k ochraně veřejného zájmu na zachování majetkových práv. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, uvedl, že „Došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby. (…) Sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu podle této normy“. Skutečnost, že lze k nápravě využít institutů v rámci civilního práva, neznamená, že by stát měl zcela rezignovat na trestní stíhání protiprávního jednání. Ve vztahu k nyní posuzovanému případu pak lze bezpochyby uzavřít, že obvinění svým jednáním naplnili všechny znaky trestných činů specifikovaných ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, přičemž zde nejsou dány okolnosti svědčící o nižší společenské škodlivosti, které by odůvodňovaly dostatečnost postihu podle jiného odvětví práva. Právě naopak, jednání popsané ve skutkově větě svědčí o naprosté lhostejnosti k hodnotám a zájmům chráněným normami trestního práva. Navíc v tomto případě lze u obviněných vysledovat prvky společensky škodlivějšího jednání v porovnání s jinými podobnými případy, s vědomím, že obvinění spáchali trestné činy kladené jim za vinu v jejich kvalifikované skutkové podstatě. Námitky obviněných v tomto směru jsou proto zjevně neopodstatněné.
87.\tNejvyšší soud nepřisvědčil ani tvrzení obviněného Ing. Pavla Huška, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení zásady zákazu „reformationis in peius“. Je třeba připomenout, že zákaz změny k horšímu se vztahuje na rozhodnutí v trestním řízení, tzn. že z podnětu opravného prostředku podaného výlučně ve prospěch obviněného nesmí být následně rozhodnuto tak, aby to v konečném důsledku bylo k jeho tíži. Jinými slovy, postavení obviněného je zde zásadně nutno hodnotit v celém rozsahu meritorního rozsudku odvolacího soudu, tedy v konkrétním výsledku řízení (jako celku) a s ním spojeným dopadem na jeho osobu. Podle ustálené judikatury, má-li být z podnětu odvolání podaného jen ve prospěch obviněného uložen souhrnný trest odnětí svobody, je pro jeho nejvyšší výměru z hlediska zákazu „reformationis in peius“ určující součet (samostatného) trestu uloženého soudem prvního stupně a trestu, který v důsledku uložení trestu souhrnného má být zrušen (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 6. 9. 1973, sp. zn. 3 Tz 35/73, uveřejněný pod č. 14/1974 Sb. rozh. tr., dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1448/2007, ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1143/2010, ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 4 Tdo 170/2014, aj.). Na základě součtu trestů z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 64 T 21/2020, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 8 To 314/2021, kterým byl obviněnému Ing. Pavlu Huškovi uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců, a z napadeného rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let, je zřejmé, že odvolací soud byl při ukládání trestu limitován maximální možnou výměrou trestu odnětí svobody, který lze ještě podmíněně odložit a z hlediska délky zkušební doby maximální zkušební dobou v trvání 5 let (a to s přihlédnutím ke znění § 82 odst. 1 tr. zákoníku věty před středníkem). Jestliže za této situace obviněnému odvolací soud uložil trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let, nerozhodl v jeho neprospěch. Jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že za porušení zákazu „reformationis in peius“ nelze bez dalšího považovat už jen samotný výrok o souhrnném trestu nově učiněný odvolacím soudem. Zda byl, či nebyl porušen zákaz „reformationis in peius“, je tedy otázkou konkrétního posouzení a srovnání trestu již pravomocně uloženého, který má být z důvodu ukládání souhrnného trestu zrušen, a trestu uloženého soudem prvního stupně, který je předmětem přezkumu odvolacího soudu. Přitom výměra peněžitého trestu a trest zákazu činnosti byly odvolacím soudem beze změny převzaty z rozsudku soudu prvního stupně v nyní projednávané věci.
88.\tObviněný Pavel Tauber dále dovodil, že nemohl naplnit kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, neboť skutečná hodnota věci byla nižší než hodnota značná, resp. že soud nesprávně dovodil naplnění kvalifikované skutkové podstaty uvedeného trestného činu z nesprávného ztotožnění tvrzené způsobené škody a hodnoty věci, vůči které měl být spáchán trestný čin. Zdůraznil, že v případě věci, která je zatížena zástavními právy, je nutno pro určení výše pachatelova obohacení se vycházet z její skutečné hodnoty, tedy hodnoty „očištěné“ o práva na této věci váznoucí, která snižují její výchozí hodnotu, ze které vyplývá i skutečné obohacení pachatele. V projednávané věci pak po odečtení pohledávek váznoucích na nemovité věci od obvyklé ceny nemovitosti (tj. 3 541 000 Kč) činí obohacení případného pachatele cca 800 000 Kč, což je podle obviněného současně hodnota věci, vůči které byl spáchán trestný čin. K uvedené námitce lze uvést, že obviněnému Pavlu Tauberovi bylo v projednávané věci kladeno za vinu, že se předmětného jednání dopustil jako člen organizované skupiny ve vztahu k nemovitosti (pocházející ze zločinu), která má značnou hodnotu, což je znak určující právní kvalifikaci skutku jako trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. a), písm. c) tr. zákoníku. Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 216 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku je zde spáchání legalizace výnosů z trestné činnosti ve vztahu „k věci, která má značnou hodnotu“. Věc značné hodnoty je věc (hmotná nebo nehmotná), jejíž hodnota činí nejméně 1 000 000 Kč, což plyne z § 138 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, poněvadž se na určení hodnoty věci vztahuje obdobně výkladové pravidlo pro určení výše škody (ŠÁMAL, Pavel a kol. § 216 [Legalizace výnosů z trestné činnosti]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2771, marg. č. 27.). Ze skutkových zjištění vyplynulo, že hodnota věci (hodnota nemovitosti) činila minimálně 5 000 000 Kč. Argumentace obviněného v tom smyslu, že nebyl v projednávaném případě zjišťován tzv. čistý prospěch, který vyjadřuje skutečnou výši obohacení se pachatele nebo jiné osoby, je tak nepřípadná, neboť tímto způsobem zjišťovaný značný prospěch je znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti uvedený pod § 216 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, který však nebyl v daném případě uplatněn. Ani případná dílčí záměna pojmů, kterou obviněný namítá, tak nemůže ovlivnit závěr, že v konečném důsledku napadené rozhodnutí v tomto směru obstojí, neboť jednání obviněného bylo kvalifikováno v souladu s tzv. skutkovou větou.
89.\tExistenci dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. se snažili dovodit obvinění Filip Vařil a Věra Vařilová argumentem, že vzhledem k délce trestního řízení a době, která uplynula od spáchání skutku, jim uložené tresty nejsou proporcionální a že jim byl uložen nepřiměřeně přísný peněžitý trest, který nezohlednil jejich majetkové poměry. Obviněný Filip Vařil dále rovněž namítl, že mu byl nesprávně uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 8 let a 9 měsíců, ač byl podle jeho názoru dostačující již uložený souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let, a nebyly splněny podmínky pro uložení, resp. zvýšení, trestu zákazu činnosti. Obviněný Petr Veselý v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obdobně namítl, že jisté zadostiučinění za dlouhou dobu trestního řízení může být přiznáno v podobě zmírnění ukládaného trestu. K uvedenému lze konstatovat, že takto uplatněné námitky obviněných neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Tresty, které byly uloženy obviněným, nejsou ani tresty, které by zákon nepřipouštěl, ani nedošlo u těchto obviněných k uložení trestů ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na tyto trestné činy, kterými byli uznáni vinnými. Důvody, pro které soudy nižších stupňů uložily uvedené tresty obviněným, jsou přesvědčivě a věcně správně vyloženy v rozsudcích těchto soudů a Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožnil. Námitky obviněných tedy neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu a neodpovídají ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Pouhá obviněnými tvrzená nepřiměřenost jim uložených trestů nemůže tento dovolací důvod naplnit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 5 Tdo 314/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22 aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, v nichž obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17). O situaci shora popsanou se ale v posuzované věci nejedná a soudy nižších stupňů se žádného pochybení při ukládání trestu odnětí svobody obviněným nedopustily. Lze proto uzavřít, že odvolací soud v projednávaném případě dostatečně zkoumal přiměřenost uložených trestů a uložené tresty nejsou tresty extrémně přísnými, zjevně nespravedlivými a nepřiměřenými, které by ospravedlňovaly výjimečný zásah dovolacího soudu ve shora uvedeném smyslu. Ostatně délka trestního řízení ve věci byla významně ovlivněna právě charakterem páchané trestné činnosti, vysokou mírou promyšlenosti, zapojením většího počtu subjektů do jejího páchání, včetně zahraničních právnických osob, což vyžadovalo časově náročnější dokazování k objasnění této trestné činnosti.
V. K návrhu na odklad výkonu napadeného rozhodnutí
90. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obvinění Petr Veselý a Ing. Pavel Hušek ve svých podáních navrhli, aby předseda senátu dovolacího soudu odložil výkon rozsudku odvolacího soudu. K uvedenému návrhu Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu (mimo jiné) odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by případně přicházela v úvahu pouze tehdy, jestliže by argumentace obviněných s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jejich dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu rozsudku odvolacího soudu nezjistil, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětech obviněných rozhodnout samostatným rozhodnutím, jim nevyhověl a samostatným (negativním) výrokem nerozhodl.
VI. Závěrečné shrnutí
91. Obvinění v projednávané věci uplatnili námitky, které byly v zásadě totožné s těmi, které již uplatňovali v předcházejících fázích tohoto trestního řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, které se s nimi věcně správně a argumentačně přesvědčivě vypořádaly. Takto uplatněné námitky zčásti vůbec neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům a ve zbytku byly zjevně neopodstatněné. S ohledem na tuto skutečnost proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných odmítnout, a to z důvodů, které jsou výše uvedeny, aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Takovéto rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: \tProti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 2. 2026
JUDr. Bohuslav Horký
předseda senátu