O jednotlivých námitkách již bylo pojednáno výše. Nejvyšší soud k tomu ještě poznamenává, že ve sdělení IPB, a. s., ze dne 1. 8. 1997 je v návaznosti na riziko případného podání konkurzu na „staré společnosti“ uvedeno, že pokud v mezidobí dojde ke splacení úvěrů a zrušení zástavního práva, IPB, a. s., by držela pouze směnky se splatností v roce 2007 a 2010, vystavené „novou společností“. Podle § 14 zákona o konkurzu a vyrovnání se nesplatné pohledávky úpadce (v tomto případě směnky na 10 a 13 let) stávají splatnými dnem prohlášení konkurzu. Tuto povinnost by nová společnost (výstavce směnek) nebyla schopna splnit, přičemž směnky by nebyly ještě zajištěny. Majetek by se pravděpodobně vrátil na původní společnosti. Důrazně upozorňujeme na tuto skutečnost zejména z toho důvodu, že OP Ústí nad Labem již obdržela oznámení Krajského soudu, že ČEZ již podal návrh na konkurz na VT Energetika, s. r. o., která je jednou ze společností skupiny podniků VT DIOSS Chomutov. Víme, že společnost je ohrožena konkursem i od jiných věřitelů, hlavně hutních podniků – dodavatelů, kteří zatím neodsouhlasili navrhované vyrovnání jejich pohledávek směnkami s 13-ti letou splatností). Požádali jsme k otázce konkurzů o vyjádření CIMEX, který však zatím žádnou zprávu nepodal, a to přes opakované vyžádání na úrovni VŘ H. (na č. l. 17.608 až 17.609 spisu). Také s těmito skutečnostmi je třeba se vypořádat jak z hlediska objektivní, tak i subjektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., kterého se podle obžaloby měli všichni obvinění dopustit.
Dále je nutno se ještě nad rámec uvedených námitek zabývat poznámkou odvolacího soudu, pokud jde o judikaturu Nejvyššího soudu, která byla v rámci odvolání vztahována na projednávaný případ, že „platí, že každý případ je nutno posuzovat individuálně a především z pohledu platného práva. Platná judikatura do jisté míry dotváří jednotlivé skutkové podstaty předmětných trestných činů a fakticky tak ovlivňuje podmínky trestnosti toho kterého jednání. Judikaturou však nelze podmínky trestnosti, oproti znění zákona rozšiřovat. Tak jako se uplatňuje v rozhodovací praxi soudů zákaz retroaktivity právních norem, obdobně není v principu zcela přiléhavé aplikovat aktuální judikaturu na jednání, které časově předchází příslušnou judikaturu s mnohaletým odstupem. Nejvyšší soud souhlasí s tím, že judikaturou nelze podmínky trestnosti rozšiřovat oproti dikci zákona, pokud je mu však známo není judikaturou Nejvyššího soudu takto postupováno, neboť v jednotlivých rozhodnutích je podáván ze strany Nejvyššího soudu výklad zejména jednotlivých znaků trestného činu při respektování zásad vztahujících se k řešení časové působnosti trestních zákonů. I když se nelze vyjádřit k tomu jaký konkrétní judikát měl odvolací soud v tomto svém vyjádření na mysli, neboť jeho vyjádření je zcela obecné a bez příslušné konkretizace, Nejvyšší musí odmítnout uvedené tvrzení odvolacího soudu, že „… tak jako se uplatňuje v rozhodovací praxi soudů zákaz retroaktivity právních norem, obdobně není v principu zcela přiléhavé aplikovat aktuální judikaturu na jednání, které časově předchází příslušnou judikaturu s mnohaletým odstupem“. Odkazem na judikaturu mladšího data k výkladu jednotlivých znaků trestného činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. než je období spáchání toho kterého trestného činu rozhodně nedochází k rozšiřování podmínek trestnosti, a proto je třeba se námitkami odkazujícími na takovou judikaturu konkrétně zabývat, a nikoli jen zcela obecným odkazem námitky v tomto směru odmítnout, jak učinil v napadeném usnesení odvolací soud. S přihlédnutím k tomu je třeba se konkrétně zabývat zejména právním názorem vysloveným v judikatuře, ale již před tím i v rámci komentářové a další odborné literatury, ve kterém je zdůrazněno, že jednání pachatele trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. spočívá ve zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z něhož by mohla být alespoň částečně uspokojena pohledávka jeho věřitele či věřitelů. Jde o skutečné (nikoli jen účetní) snížení hodnoty majetku dlužníka, tj. o reálné zmenšení jeho rozsahu o ty majetkové hodnoty, z kterých by bylo možné dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele či věřitelů, a to i jejich případným převodem, prodejem apod. Způsoby, jimiž se pachatel jako dlužník (nebo jednající za dlužníka ve smyslu § 90 odst. 2 tr. zák.) zbavuje svého majetku, nemusejí být samy o sobě trestnými činy; trestným činem poškozování věřitele se stávají vzhledem k nepříznivým důsledkům, které mají pro uspokojení pohledávky věřitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1577/2008, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu v sešitě č. 52 pod č. T 1158.). Z hlediska subjektivní stránky se k trestnému činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. vyžaduje úmyslné zavinění ve smyslu § 4 tr. zák. Dlužník tedy jedná v úmyslu vyhnout se plnému uspokojení věřitele, případně činí určité skutečné či fiktivní dispozice se svým majetkem, ač si z okolností musí být vědom toho, že jeho jednání může mít tento následek, a pro případ, že jej způsobí, je s ním srozuměn. Na srozumění pachatele v tomto smyslu lze usuzovat z jeho konkrétních kroků, pokud jednal např. s vědomím existence četných dluhů a své neschopnosti je hradit. Dále je třeba se zabývat i dalšími shora zmíněnými právními názory, jakož i judikaturou, na níž bylo shora konkrétně Nejvyšším soudem poukázáno.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. podané dovolání nejvyšší státní zástupkyně důvodným, neboť v uvedeném rozsahu byly naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., a proto z podnětu tohoto dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. 12 To 33/2009, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 2 T 11/2006. Současně s přihlédnutím k § 265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc obviněných P. L., Ing. M. P., Ing. V. P., Ing. L. G., Mgr. F. Š. a J. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť bylo zřejmé, že vytknuté vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení se Krajský soud v Plzni bude znovu zabývat naplněním subjektivní a objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. obviněnými P. L., Ing. M. P., Ing. V. P., Ing. L. G., Mgr. F. Š. a J. S., a to ve světle shora uvedených skutečností a právních závěrů. Současně se bude zabývat možnou kvalifikací jednání obviněných podle nového trestního zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb.), který vstoupil v účinnost dne 1. 1. 2010 (srov. § 2 a násl. tr. zákoníku). Krajský soud v Plzni se zaměří na možnost úspěchu revitalizace „starých společností“ a krytí provedené transakce zhodnocením všech dostupných důkazů založených ve spise. Dále zváží po postupu podle § 109 tr. ř. zpracování nového revizního znaleckého posudku přibráním znaleckého ústavu, zejména se zaměřením na odborné posouzení skutkových zjištění, zda byl plán rozvoje výroby „nových válcoven“ reálný a zda byl z tohoto hlediska odůvodněn předpoklad uhrazení splatných závazků v období 10, resp. 13 let (srov. § 110 tr. ř.). V novém rozhodnutí se nalézací soud neopomene konkrétně zabývat výpověďmi svědků, kteří se jako věřitelé zúčastnili schůzky dne 2. 4. 1997, které stejně jako další provedené důkazy zhodnotí způsobem, který vyplývá z § 2 odst. 6 tr. ř. Nalézací soud také doplní spisový materiál o výsledky konkurzních řízení shora zmíněných, ale i ostatních společností „starých válcoven“ a zohlední výsledky souběžně probíhajících civilních řízení. Konečně se také vypořádá ve smyslu shora uvedených skutečností s otázkou závislosti platnosti rozhodnutí představenstva společnosti ze dne 14. 4. 1997 na rozhodnutí dozorčí rady, jak na ní opakovaně poukazovala obhajoba, jakož i s podílem jednotlivých obviněných na spáchání předmětného skutku, a v závislosti na vyhodnocení těchto otázek posoudí rozsah případné trestní odpovědnosti jednotlivých obviněných.
Závěrem Nejvyšší soud důrazně připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je Krajský soud v Plzni, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právními názory, které byly shora v tomto usnesení vysloveny, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Dále je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Podobně i z rozhodnutí odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými odvolateli v odůvodnění odvolání a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2010
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.