78.\tObviněný si dále stěžoval na nedostatečnou dobu poskytnutou mu k přípravě na obhajobu poté, co se soud prvního stupně rozhodl změnit právní kvalifikaci skutku z původně žalovaného trestného činu podvodu na trestný čin poškození věřitele. Nové právní posouzení skutku nebylo pro obviněné přísnější, než jak byl skutek žalován, přičemž soud prvního stupně po sdělení svého záměru v průběhu hlavního líčení vyhlásil následující den odsuzující rozsudek. Protože Nejvyšší soud ruší nejen dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, ale také jemu předcházející rozsudek krajského soudu, ztrácí uvedená výhrada na významu. Nejvyšší soud však připomíná možnost obhajoby požádat o poskytnutí delší lhůty na přípravu poté, co soud upozorní na možnost přísnějšího právního posouzení skutku (§ 225 odst. 2 a § 190 odst. 2 tr. řádu). Přestože zákon váže splnění poučovací povinnosti soudem jen na případy změny v neprospěch obviněného, tj. přísnější posouzení skutku, je v zájmu zachování zásad spravedlivého procesu evidentní, že stejné právo na přípravu by měla mít obhajoba vždy. To znamená i v případech odchýlení se od původní právní kvalifikace a jeho možné posouzení jako jiný trestný čin, byť mírnější nebo stejně trestný. Ovšem v těchto situacích záleží na projevu obhajoby, zda o poskytnutí přiměřené lhůty soud požádá či jinak dá najevo svůj zájem připravit svou strategii na uvažovanou změnu. V posuzované trestní věci je z protokolu o hlavním líčení konaném dne 14. 11. 2017 (srov. č. l. 5897 verte tr. spisu) zřejmé, že žádný z přítomných obviněných ani jejich obhájců po vysloveném upozornění předsedou senátu na možné odchýlení se od obžaloby ve vztahu k právní kvalifikaci skutku nepožádal o poskytnutí doby na přípravu. Další procesní výhrady obviněného o porušení zásady in dubio pro reo a presumpce neviny neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, týkají se zejména procesu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, proto je předčasné na ně jakkoli reagovat, neboť v této trestní věci bude znovu konáno hlavní líčení a vyhlášen nový rozsudek včetně jeho odůvodnění.
79.\tPokud se týká odkazů obviněného na odůvodnění jeho odvolání, takový postup nelze akceptovat, dovolací soud se zabývá pouze námitkami výslovně uvedenými v textu dovolání (srov. rozhodnutí č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr.).
d) K dovolání obviněné L. S.
80.\tObviněná L. S. ve svém dovolání resp. v jeho doplněních uplatnila zejména námitky proti naplnění subjektivní stránky pokusu zločinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Nezpochybňovala, že znala obviněné otce a syna H., kteří ovládali obchodní společnost T., ani to, že nemovitosti z této akciové společnosti měly být přes občanské sdružení převedeny na jinou akciovou společnost ovládanou obviněnými J. H. a J. H., tj. na T. Podle jejích představ však tito spoluobvinění nakládali se svým majetkem, proto na uzavírání kupních smluv nespatřovala nic nelegálního. Manžele S. přitom v době vyvádění nemovitostí obviněná neznala, neměla tušení o jejich postavení věřitelů vůči dlužníkovi K. S přihlédnutím k dosavadnímu průběhu trestního řízení, resp. ke způsobu vedení obhajoby obviněné před soudem prvního stupně se její dovolací argumenty jeví jako účelové, neboť jsou zcela v rozporu s jejími výpověďmi i většinou dalších důkazů. Vyjádření obhájce obviněné, jež bylo součástí jeho závěrečné řeči u hlavního líčení konaného dne 15. 11. 2017 (viz č. l. 5898 až 5901 tr. spisu), s níž se tehdy obviněná zcela ztotožnila, jednoznačně vycházelo ze znalosti obviněné o širších souvislostech celého případu včetně povinnosti spoluobviněných J. H. a J. H. jménem K., vrátit akcie obchodní společnosti T., manželům S., jimž chtěli zabránit též v navrácení majetku obchodní společnosti T. Nejvyšší soud citoval slova obhájce obviněné L. S. v bodě 75. tohoto usnesení, proto nyní pouze shrne, že obviněná před soudem prvního stupně nijak nezastírala, že hlavním smyslem obou simulovaných kupních smluv bylo to, aby na jejich základě byl areál v XY vyveden z dosahu M. a N. S. a současně zůstal ve vlastnictví obviněných otce a syna H., kteří ovládali nově založenou obchodní společnost T. Nevyhnutelným důsledkem těchto majetkových dispozic muselo být také snížení hodnoty akcií této obchodní společnosti, z jejíhož majetku měly být odstraněny nemovitosti v XY. Takto formulovanou obhajobu ostatně shrnul i krajský soud na str. 70 a 71 svého rozsudku. Přes tuto protichůdnost argumentace obviněné, která se nyní v dovolacím řízení snaží Nejvyšší soud přesvědčit, že o existenci manželů S. neměla v době uzavírání kupních smluv na nemovitosti za občanské sdružení ani tušení, je však pravdou, že soud druhého stupně v reakci na zpochybnění úmyslného zavinění obviněné nedostatečně vysvětlil své úvahy, které jej vedly k právnímu posouzení jejího jednání jako pokusu poškození vlastního věřitele podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Tento soud se v bodě 19. odůvodnění rozsudku věnoval zavinění obviněných L. S. a L. T., přičemž neměl pochyby o nestandardnosti celé transakce, oba podle soudu museli vědět, že jejich skutečným smyslem je vyvedení majetku z T., tak, aby byl „nepostižitelný pro osoby věřitelů oprávněné s ním disponovat“. Takové strohé vysvětlení subjektivní stránky obou jmenovaných obviněných nepovažuje Nejvyšší soud za vyčerpávající a dostatečně přesvědčivé, navíc za situace rozdílného právního posouzení protiprávního jednání mezi těmito oběma obviněnými. V tomto ohledu se jeví pečlivější argumentace soudu prvního stupně, který podstatu zavinění obviněné L. S. u trestného činu poškození věřitele vystihl mnohem lépe, byť poněkud neuceleně pod body 264. až 281. svého rozsudku. Přesto z této části odůvodnění rozsudku dostatečně nevyplývá, že obviněná věděla o závazkovém vztahu mezi manželi S. (věřiteli) a obchodní společností K. (dlužníkem), který majetek je věřitelů a který dlužníka a jak jejich majetkové vztahy ovlivní vyvedení nemovitostí z obchodní společnosti T.
81.\tPokud tedy soudy znovu posoudí zjištěný skutek obviněné L. S. jako pokus zločinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť tato varianta se z dosud učiněných skutkových zjištění jeví nejpřiléhavější okolnostem spáchání činu, bude nutné v odůvodnění rozhodnutí věnovat znaku subjektivní stránky skutkové podstaty větší pozornost a zejména reagovat na dosud uplatňovanou obhajobu obviněné o její neznalosti všech významných souvislostí majetkových dispozic spoluobviněných J. H. a J. H.. Byť tento apel Nejvyššího soudu míří především na postup soudu druhého stupně, jak vyplývá z předchozího výkladu v bodě 80. tohoto usnesení, platí i pro soud prvního stupně. Zejména bude třeba vyložit úvahy o naplnění subjektivní stránky konkrétní skutkové podstaty odpovídajícího trestného činu zvlášť u každého z obviněných. U obviněné L. S. budou tedy kromě jejích samotných vyjádření shrnutých výše významné ty skutečnosti, že obviněná L. S. byla osobou zkušenou zastávat pozice v různých orgánech obchodních společností, měla dlouholetou podnikatelskou praxi a musela mít alespoň hrubou představu o tom, že prodej a nákup nemovitostí není založen na skutečné či vážné vůli smluvních stran naplnit obsah těchto smluvních ujednání a závazky z nich vyplývající. Například u žádné z obou kupních smluv neměla kupující strana (občanské sdružení E. ani T.) zajištěné finanční prostředky k úhradě smluvené kupní ceny. V tomto smyslu nelze přijmout tvrzení obviněné, že občanské sdružení sice nemělo kupní cenu vůbec uhradit, naopak mělo pouze získat finanční odměnu za bezprostředně následující smluvní převod nemovitostí na obchodní společnost T., neboť tomu byl areál prodáván za vyšší cenu, než za jakou jej občanské sdružení nakoupilo. Už ale nebyla schopna vysvětlit, z čeho mohla dovozovat schopnost kupujícího T., splnit finanční závazek z takové smlouvy vyplývající. Uvedené okolnosti tedy svědčí o tom, že obviněná věděla před uzavřením první kupní smlouvy, že původní vlastník T., o nemovitosti přijde, aniž by mu za ně bylo zaplaceno (nevymahatelnou pohledávku nelze považovat za adekvátní protiplnění). Nelze akceptovat neurčité spoléhání se na budoucí získání úvěru kupující obchodní společností T., rozhodující je, že obviněná i bez jistoty úhrady kupní ceny alespoň druhým kupujícím nejprve zdánlivě nakoupila (bez úhrady ceny) pozemky a stavby v XY jménem občanského sdružení, za něž je následně také prodala, a to opět subjektu bez zajištěného financování takové transakce. Musela minimálně počítat s tím, že její v dovolání tvrzená představa o hrazení kupní ceny z úvěru se nenaplní, což však Nejvyšší soud již pouze opakuje zcela správné úvahy soudu druhého stupně (viz bod 19. rozsudku vrchního soudu), jež bude potřeba souhrnně v odůvodnění případného odsuzujícího rozhodnutí zopakovat a dát do kontextu s úmyslem obviněné poškodit věřitele za předpokladu uznání viny pokusem zločinu poškození věřitele. Zároveň, jestliže soud použije stejnou právní kvalifikaci, bude nezbytné zvolit správnou alternativu poškozujícího jednání obviněné vůči věřiteli jiné osoby podle § 222 odst. 2 písm. a) a b) tr. zákoníku, srozumitelně a logicky vysvětlit její použití ve vztahu k výsledkům provedeného dokazování a zejména též ve vztahu k použití odpovídající zákonné varianty spáchání činu spoluobviněnými J. H. a J. H. podle první ze dvou základních skutkových podstat § 222 odst. 1 tr. zákoníku v příslušné alternativě, jak jsou vyjmenovány pod písm. a) až g). A to samozřejmě za podmínky, pokud soudy u obou z těchto obviněných shledají zákonné předpoklady pro její použití s ohledem na požadavek konkrétního subjektu u pachatele této základní skutkové podstaty.
82.\tRozhodně nebylo možné ztotožňovat obviněné J. H. a J. H. s vlastníkem nemovitostí, obchodní společností T., jak činila obviněná v dovolání v rámci námitky nedostatku subjektivní stránky. Jednak obvinění H., resp. obchodní společnost K., nebyli jedinými akcionáři akciové společnosti, ale ani v případě, pokud by tomu tak bylo, je třeba rozlišovat majetkovou samostatnost akciové společnosti a jejího, byť stoprocentního akcionáře. Zejména je uvedené pravidlo významné při hodnocení nehospodárného nakládání s majetkem akciové společnosti některým ze statutárních orgánů, akcionářů (srov. rozhodnutí č. 18/2006 Sb. rozh. tr.). Obviněná se proto nemohla úspěšně bránit zcela nepřijatelným tvrzením, že majitel nemovitostí si pouze „přendával majetek z jedné kapsy do druhé“. Verze obviněné ohledně legální majetkové dispozice s nemovitostmi je kromě dosud uvedených skutečností zpochybněna rovněž nesplněním daňové povinnosti, která je spojena s převodem nemovitého majetku, ale též s dosaženým příjmem v podobě kupní ceny. Pokud by nešlo o fiktivní právní jednání účastníků smluv, jeví se vysoce pravděpodobné, že případný příjem z transakcí, jenž měl údajně plynout občanskému sdružení ve výši rozdílu mezi kupní cenou, za niž nemovitosti koupilo a za niž je pak prodalo, by se u občanského sdružení projevil dokonce v záporné hodnotě (platba daně z převodu nemovitosti a zdanění příjmů). Z pohledu občanského sdružení tak neexistoval jediný objektivní důvod pro uzavření obou smluv, až na jejich simulaci, čímž mělo být zastřeno vyvádění nemovitého majetku do T., za účelem podstatného ztížení jeho původu. Ze skutkových okolností zjištěných soudy nižších stupňů zatím vyplývá, že obviněná „přinejmenším“ věděla, že nemovitý majetek nezákonně vyvedený z T., je na občanské sdružení převáděn pouze simulovaně, následně bude převeden do vlastnictví nově založené T., za niž reálně jednali a rozhodovali obvinění J. H. a J. H., čímž v konečném důsledku by došlo ke snížení hodnoty akcií obchodní společnosti T., jež po odstoupení od smlouvy o převodu cenných papírů měly být vráceny jejich původním vlastníkům M. a N. S.
83.\t Vnitřní rozpory vlastních tvrzení je možné u obviněné rozeznat i tehdy, pokud se na jednu stranu hájila spoléháním se na právní rady advokáta M. K., ale na druhou stranu nepopírala, že věděla o tom, že areál v XY bude z T., převeden přes prostředníka na konečného nového majitele T. (viz výklad výše v bodech 80. až 82.). Není možné souhlasit s tím, že obviněná mohla důvodně považovat takové obchodní transakce za odpovídající zákonu jen proto, že se jí od advokáta dostalo ujištění, že podle norem civilního práva se jedná o bezvadné právní jednání. Primární totiž byla právě otázka faktické vůle smluvních stran dodržet smlouvami stanovené povinnosti a na druhé straně domoci se práv ze smluv plynoucích, o nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval v předcházejícím bodě tohoto usnesení.
84.\tObviněná rovněž uplatnila v dovolání výhrady proti samotné smlouvě o úplatném převodu cenných papírů, domáhala se její neplatnosti pro nesoulad mezi číselným a slovním vyjádřením kupní ceny v cizí měně. S touto námitkou se vypořádal soud druhého stupně v bodě 20. svého rozsudku tak, že slovní vyjádření ceny v kanadských dolarech je zjevnou písařskou chybou. Současně vrchní soud připomněl, že celých devět let nevznikla mezi smluvními stranami neshoda ohledně stanovení kupní ceny ve smlouvě, nikdo ji nezpochybnil, ani se nedomáhal případné neplatnosti z důvodu neurčitosti či nesprávnosti ceny za akcie. Z trestního spisu skutečně vyplývá, a to bez ohledu na její platnost, že obě strany se po určitou dobu řídily jednotlivými ustanoveními této smlouvy, kupující v tomto ohledu nikdy nezpochybnil svou znalost dohodnuté ceny. Nejvyšší soud v rámci svého rozhodování v trestních věcech zastává názor, že případná neplatnost právního úkonu (jednání) neznamená, že by jím nemohl být spáchán trestný čin. Pro posouzení toho, zda jednáním spočívajícím v právním úkonu, resp. jednání byl spáchán trestný čin, je totiž podstatné, za jakých okolností, v jakých souvislostech a s jakým cílem byl učiněn, a nikoli jestli jde o jednání absolutně či relativně neplatné. Jinými slovy řečeno, trestněprávní relevantní jednání je nutno posuzovat z jeho smyslu a obsahu, nikoli s ohledem na jeho případnou platnost podle norem jiného právního odvětví (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010, uveřejněné v časopise Trestněprávní revue, č. 6/2010, s. 185; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, uveřejněné pod T 575 v sešitu č. 24 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003; rozhodnutí č. 36/2000 Sb. rozh. tr.). Uvedený výklad soudní praxe je možné přiměřeně použít také na posuzovanou trestní věc. Trestná činnost, pro niž jsou obvinění trestně stíháni, sice nebyla spáchána přímo uzavřením smlouvy o úplatném převodu cenných papírů mezi manželi S. a obchodní společností K., ale právě tento právní úkon byl předpokladem dalších s ním souvisejících jednání naplňujících znaky skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku. Jednou z podmínek trestní odpovědnosti pachatele tohoto trestného činu je totiž právě existence závazkového právního vztahu mezi dlužníkem a jeho věřitelem, o němž neměly soudy důvod pochybovat.
85.\tKe způsobu, jakým soudy hodnotily dosud provedené důkazy, s nímž souvisí obviněnou rovněž vytýkané porušení zásady in dubio pro reo, se již Nejvyšší soud vyjádřil v bodě 78. tohoto usnesení. Stejně lze nahlížet na výhradu nesprávného použití zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio, tedy krajního prostředku k postihu obviněných. V posuzované věci bude opětovně rozhodováno o podané obžalobě, je proto předčasné hodnotit zabývat se do budoucna dodržením zásad trestního řízení soudy obou stupňů.
e) K dovolání obviněného L. T.
86.\tJak již Nejvyšší soud poznamenal v úvodu tohoto usnesení, obviněný L. T. podal dovolání prostřednictvím téhož obhájce jako obviněná L. S., což do jisté míry vysvětluje téměř totožnou dovolací argumentaci v obou těchto podáních. Také obviněný L. T. spatřuje nesprávné hmotněprávní posouzení skutku v závěru soudů o naplnění znaku zavinění, avšak na rozdíl od obviněné se u něj jednalo o skutkovou podstatu zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Této rozdílné právní kvalifikaci však nebyly dovolací argumenty obviněného přizpůsobeny.
87.\tObviněnému je nutné přisvědčit, byť svou námitku formuloval obecně, nicméně odůvodnění subjektivní stránky citovaného zločinu Vrchním soudem v Praze skutečně nelze považovat za dostatečné a zejména přesvědčivé. Na rozdíl od obviněného si Nejvyšší soud povšiml rozporu mezi popisem skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně a jeho právním posouzení i příslušnou částí jeho odůvodnění. V rámci tzv. skutkové věty vrchní soud popsal shodné skutkové okolnosti, které se vztahují jak k obviněnému L. T., tak k obviněné L. S., přestože jejich jednání následně kvalifikoval jako dva odlišné trestné činy. Pokud vrchní soud dospěl k závěru, že u tohoto obviněného naplňují skutková zjištění skutkovou podstatu jiného trestného činu, než kterým byl uznán vinným soudem prvního stupně, bylo třeba tuto změnu promítnout i v popisu skutku, jímž rozhodně nebyl vrchní soud nijak limitován, jak mylně uvedl na str. 22 nahoře svého rozsudku. Naopak je ve většině případů nutné formulovat popis skutkových okolností vyplývajících z provedeného dokazování tak, aby zahrnovaly všechny zákonné znaky trestného činu, jaký v něm soud spatřuje (srov. § 120 odst. 3 tr. řádu). Samozřejmě nezbytnou podmínkou je zachování totožnosti skutku, nicméně dodržení této zásady neznamená, že nemůže konkrétní popis skutku doznat nutných změn tak, aby odpovídal znakům toho trestného činu, za který je obviněný odsouzen, naopak je musí vyjadřovat. Výrok o vině nově vyslovený rozsudkem vrchního soudu zůstal ve vztahu k obviněnému L. T. v podstatě ponechán v podobě, jakou měl v předešlém výroku rozsudku soudu prvního stupně. To znamená, že odpovídal znakům skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že z dosud učiněných zjištění nelze považovat za vyloučené, aby obviněný L. T. byl považován za spolupachatele pokusu zločinu poškození věřitele společně s dalšími obviněnými. Sám obviněný L. T. totiž doznal, že se nepočítalo s využíváním nemovitostí pro potřeby občanského sdružení, byl si plně vědom fiktivnosti tohoto právního úkonu. V podstatě obviněný sám v dovolání tvrdí, že věděl o zcela nezákonném vyvádění nemovitostí z majetku T., na nově založenou obchodní společnost T., a zcela dobrovolně se na takové obchodní transakci zúčastnil. Jeho konkrétní jednání spočívalo v podpisu kupní smlouvy za kupujícího T., v níž převzal funkci předsedy představenstva. Přitom obviněný rovněž připustil, že věděl o širších souvislostech spojených s převodem nemovitého majetku, tedy že o něj měli zájem otec a syn H., kteří však chtěli stát v pozadí. Věděl i to, že nemovitosti původně patřily T., jež za ně nedostala zaplaceno a případná úhrada kupní ceny závisela na zcela nejisté budoucí okolnosti, zda nově založená akciová společnost dosáhne na úvěr od banky. Současně nelze opomenout jeho obhajobu předloženou soudu prvního stupně, jež se shodovala s obhajobou obviněné L. S. a jež spočívala v důrazném prosazování hlavního smyslu simulovaného vyvádění nemovitostí, jímž mělo být odstranění nemovitého majetku z dosahu manželů S. Rovněž nelze v této souvislosti přehlédnout poměrně úzkou časovou návaznost mezi jednotlivými právními úkony, jimiž došlo k převedení podstatné části majetku obchodní společnosti T., v jehož důsledku s největší pravděpodobností klesla hodnota akcií této obchodní společnosti, které měly být vráceny poškozeným věřitelům manželům S. Za takového skutkového stavu při znalostech obviněného L. T. o podstatných skutečnostech spáchání zločinu poškození věřitele a smyslu majetkových dispozic J. H. a J. H. nic nebrání ani z pohledu dosavadního výkladu spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku posoudit jednání obviněného L. T. jako spolupachatelství pokusu zločinu poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Dlouhodobě platnou judikaturu týkající se tohoto hmotněprávního pojmu lze přiléhavě použít i na posuzovanou trestní věc včetně jednání obviněného L. T. Např. z rozhodnutí č. 66/1965 Sb. rozh. tr. mimo jiné vyplývá, že spolupachatelství je činnost, při níž všichni spolupachatelé nemusí jednat stejně ani jejich činnost nemusí být stejně významná. Skládá-li se činnost z několika složek, mohou tyto složky být rozděleny na jednotlivé spolupachatele tak, že jednotlivá jednání mohou provádět jednotliví pachatelé, avšak tato jednotlivá jednání ve svém souhrnu naplňují skutkovou podstatu trestného činu. V rozhodnutí č. 15/1967 Sb. rozh. tr. jsou vyloženy různé možnosti spáchání trestného činu společným jednáním, a to tak, že každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, nebo tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil jen některý z těchto znaků, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky takového jednání nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona. Na tento výklad navázalo také rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr. Na účast obviněného L. T. (event. též obviněné L. S.) na trestné činnosti obviněných J. H. a J. H. by bylo možné nahlížet právě z pohledu té varianty spolupachatelství, která je charakterizována tím, že každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil jen některý ze znaků skutkové podstaty zločinu poškození věřitele a teprve souhrn těchto jednání představoval veškeré znaky tohoto zločinu ve stadiu pokusu. Nicméně v případě, že by v rámci nového projednání posuzované trestní věci mělo dojít ke změnám ve skutkových zjištěních soudů, které vyvolají potřebu použít na skutek obviněného L. T. jinou právní kvalifikaci, bude nezbytné, aby soudy v rozhodnutí pečlivě vyložily své hodnotící úvahy ohledně všech znaků příslušné skutkové podstaty a vypořádaly se též s obhajobou obviněného, to vše při respektování platné judikatury, jak byla citována výše.
88.\tPokud obviněný L. T. napadal naplnění znaku subjektivní stránky zločinu z toho důvodu, že se spoléhal na právní rady M. K., který kupní smlouvy na nemovitosti připravoval, nemohla jeho argumentace obstát. Podobně jako obviněná L. S. věděl, že je protiprávně vyváděn majetek z jedné právnické osoby na novou obchodní společnost, dokonce právě za tímto účelem založenou, v níž tento obviněný přijal pozici předsedy představenstva. Významná je i majetková účast v obchodní společnosti T., kterou založilo občanské sdružení K., jehož jménem jednal obviněný L. T., a další občanské sdružení E., za které jednala obviněná L. S.. Stejně jako spoluobviněná též L. T. předložil v dovolání tezi, že převody nemovitostí si jejich vlastník tento majetek „přendával z kapsy do kapsy“. Již samotné použití pojmu „vlastník“ je v tomto kontextu naprosto nepřípadné, dokonce je možné uvedené tvrzení obviněného chápat jako naprosto zřejmé simulování právních jednání, u nichž strany ani nepředpokládaly splnění smluv. V zásadě však jde o pravdivý náhled na majetkové dispozice s nemovitostmi, který se v podstatě stal i podkladem skutkových zjištění, resp. součástí hodnocení důkazů soudem prvního stupně. V podrobnostech k této výhradě lze odkázat na argumenty k téže námitce obviněné L. S. v bodech 82. a 83. tohoto usnesení.
89.\tNejvyšší soud považuje za vhodné ještě upozornit na nepřiléhavé úvahy v rámci změny v právním posouzení jednání obviněného soudem druhého stupně. Trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti je upraven v ustanovení § 216 tr. zákoníku, od účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, tedy od 1. 1. 2010 však již toto ustanovení bylo celkem třikrát pozměněno. Na tuto skutečnost nereagoval vrchní soud, který měl správně ve výroku o vině v rámci paragrafového znění trestného činu vyjádřit, ve znění které novely (případně ve znění účinném do kterého data) bylo ustanovení § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, které aplikoval na skutek spáchaný obviněným L. T. S ohledem na formulaci právní věty ve výroku napadeného rozsudku, tedy „jinak usiloval o to, aby bylo podstatně ztíženo zjištění původu věci, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky a spáchal takový čin ve vztahu k věci v hodnotě velkého rozsahu“, je vyloučena poslední verze této skutkové podstaty účinná od 1. 2. 2019. V současném znění totiž byla vypuštěna alternativa jednání pachatele spočívající v tom, že „jinak usiluje o to, aby bylo podstatně ztíženo zjištění původu věci“. Pokud by tedy některý ze soudů nižších stupňů hodlal použít právní kvalifikaci podle § 216 tr. zákoníku, bylo by nezbytné důsledně se vypořádat s pravidly časové působnosti trestního zákona ve smyslu § 2 tr. zákoníku.
90.\tAčkoli obviněný L. T. nebyl soudem druhého stupně odsouzen za pokus zločinu poškození věřitele, zpochybňoval ve svém dovolání některé skutkové okolnosti i právní názory týkající se tohoto trestného činu. Například brojil proti platnosti smlouvy o úplatném převodu cenných papírů, k čemuž se Nejvyšší soud vyjádřil výše v bodě 84. tohoto usnesení, a dále vyjádřil přesvědčení, že hodnota akcií obchodní společnosti T., nemohla být ovlivněna prodejem nemovitého majetku této akciové společnosti. I když poslední námitce nelze upřít právní povahu, je třeba ji odmítnout. Závislost hodnoty akcií na hospodářském stavu akciové společnosti vysvětlil Nejvyšší soud zejména v bodě 57. tohoto usnesení, na něž pro stručnost odkazuje. Konkrétní rozsah, resp. míra snížení hodnoty akcií T., v důsledku prodeje nemovitého majetku bez jakéhokoli protiplnění, však bude teprve předmětem nového znaleckého zkoumání před soudem prvního stupně, teprve poté bude možné výsledek tohoto odborného posouzení vyhodnotit spolu se všemi dalšími důkazními prostředky, aby mohlo být znovu rozhodnuto o podané obžalobě.
91.\tPokud se týká odkazů obviněného na odůvodnění jeho odvolání, takový postup nelze akceptovat, dovolací soud se zabývá pouze námitkami výslovně uvedenými v textu dovolání (srov. rozhodnutí č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr.).
V. Závěrečné shrnutí
92.\tNa podkladě všech popsaných skutečností Nejvyšší soud zrušil z podnětu dovolání obviněných J. H., J. H., L. S. a L. T. podle § 265k odst. 1 tr. řádu napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 9 To 17/2018, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 57 T 15/2014. Dále podle § 265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Mezi tato obsahově navazující rozhodnutí bylo nutné zahrnout též výrok o souhrnném trestu vyslovený ohledně obviněné L. S. rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočkou v Liberci ze dne 7. 6. 2019, sp. zn. 31 To 118/2019 (srov. rozhodnutí č. 12/2019 Sb. rozh. tr.). Tento soud jako soud druhého stupně rozhodoval o odvolání obviněné L. S. a spoluobviněného J. P. ve věci vedené v prvním stupni u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 144/2017. Na podkladě odvolání obviněné nejprve podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 5 T 144/2017 v části výroku o trestu ohledně obviněné L. S. a dále podle § 222 odst. 4 za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil této obviněné souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Současně této obviněné soud uložil podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení jako statutární orgán či jako člen orgánů obchodních společností a dalších právnických osobách na dobu osmi roků. Nejvyšší soud tedy zrušil ohledně obviněné L. S. celý výrok o trestu [včetně § 258 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu], jak byl vysloven rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočkou v Liberci ze dne 7. 6. 2019, sp. zn. 31 To 118/2019. V této (jiné) věci proto bude třeba konat ohledně obviněné nové odvolací řízení v rozsahu zrušené části rozhodnutí a uložit jí trest, neboť původní souhrnný trest ztratil svůj podklad tím, že Nejvyšší soud zrušil tímto usnesením mj. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 9 To 17/2018, ve vztahu k jehož výroku o trestu byl souhrnný trest uložen v jiné trestní věci u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci. Beze změny přitom zůstal výrok o zamítnutí odvolání obviněného J. P., neboť ohledně tohoto obviněného nejde v dovolacím řízení o obsahově navazující rozhodnutí ve smyslu § 43 odst. 2 tr. zákoníku.
93.\tProtože nejzávažnější vadou napadeného rozhodnutí, jíž shledal Nejvyšší soud v dovolacím řízení nesprávné stanovení výše škody, k jejímuž způsobení směřovalo jednání obviněných, bylo stiženo již řízení před soudem prvního stupně, přikázal Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. řádu Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Především tedy bude třeba opatřit doplněk stávajícího znaleckého posudku, resp. nechat vypracovat nový znalecký posudek, v němž bude úkolem znalce zaměřit se na zkoumání hodnoty akcií obchodní společnosti T., těsně před simulovaným prodejem nemovitostí dne 25. 8. 2010 a po tomto datu. Přitom znalec nebude přihlížet k pohledávce prodávající akciové společnosti, která mu tímto smluvním ujednáním vznikla a při normálním běhu událostí by se samozřejmě odrazila na stavu majetku prodávajícího. V posuzovaném případě však bylo najisto postaveno, že kupující strana nehodlala splnit svou smluvní povinnost uhradit dohodnutou cenu za nemovitý majetek, navíc kupující občanské sdružení ani nedisponovalo takovou finanční částkou, k jejíž platbě se smlouvou zavázalo. Na tuto pohledávku je tudíž nutné nahlížet jako na zjevně nedobytnou, resp. bezcennou. Na podkladě vyhodnocení závěrů nového znaleckého zkoumání bude teprve možné přistoupit k určení výše škody, jejíž způsobení manželům S. hrozilo při dokonání činu. Tuto škodu bude představovat rozdíl mezi hodnotou akcií před uzavřením sporné kupní smlouvy mezi T., a občanským sdružením E., a hodnotou, jakou by akcie měly po odstranění nemovitostí z majetku akciové společnosti. To znamená, že soud musí určit, jaký vliv na cenu akcií, jež měly být vráceny manželům S., měla předmětná dispozice s nemovitým majetkem obchodní společnosti T. Teprve po pečlivém objasnění těchto významných skutečností, případně po dalším doplnění dokazování v nezbytném rozsahu a uvážení soudu, bude možné stanovit odpovídající právní kvalifikaci zjištěného skutku u každého z obviněných a individuálně ji též odůvodnit. V této souvislosti si soud prvního stupně na podkladě skutečného postavení obviněných J. H. a J. H. v obchodní společnosti K., v níž oba zastávali funkci jednatele, ujasní, zda v citované věci mohou oba být subjektem zločinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku. Tato základní skutková podstata předpokládá zmaření, byť částečné, uspokojení svého věřitele, jímž vůči manželům S. byla právě jmenovaná obchodní společnost s ručením omezeným. Vzhledem k postavení obou těchto obviněných v právnické osobě jako dlužníkovi (jednatelé) přichází v úvahu použít ustanovení § 114 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož tam, kde zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná. Poté bude třeba rovněž výstižně kvalifikovat u každého z obviněných pokus poškození věřitele podle příslušné alternativy uvedené v § 222 odst. 1 pod písm. a) až g) tr. zákoníku, s tím, že alternativa podle písm. a) byla Nejvyšším soudem vyloučena. Jak vyplývá z bodu 65. tohoto usnesení, Nejvyšší soud považuje za nejpřiléhavější právní kvalifikaci dosud učiněných skutkových zjištění zvolit jednání uvedené v § 222 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku zejména z důvodu povahy kupních smluv, jimiž došlo k předstíranému převodu nemovitostí nejprve z majetku původního vlastníka – T., ve prospěch občanského sdružení E., poté k jejich nabytí účelově založenou obchodní společností T., již nakonec ovládli obvinění J. H. a J. H. U obviněných L. S. a L. T. se jeví přiléhavou právní kvalifikace podle druhé základní skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele a její druhé alternativy, tedy podle § 222 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, která postihuje jednání spočívající ve fingování pasiv, která mají fiktivně snížit skutečnou hodnotu majetku dlužníka. Rovněž bude v opakovaném hlavním líčení (a případném veřejném zasedání) nutné již s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius zachovat vývojové stadium trestného činu poškození věřitele, s čímž se však bylo možné ztotožnit z důvodu fiktivní povahy obou kupních smluv o prodeji nemovitostí, nikoli s ohledem na faktické vrácení nemovitostí jejich původnímu vlastníku na podkladě soudních rozhodnutí vydaných v civilním řízení.
94.\tPodle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. mohl Nejvyšší soud své rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud závěrem připomíná, že Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci i Vrchní soud v Praze jsou ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. vázány právním názorem, který v tomto rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud. Podle § 265s odst. 2 tr. ř. nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch žádného z obviněných, neboť napadené rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny jen v důsledku dovolání obviněných.
Poučení:\tProti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu