37.\tNejvyšší soud upozorňuje na to, že pojmovým znakem pokusu podle § 8 tr. zák. je úmysl spáchat trestný čin. Úmysl musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky trestného činu, směřuje tedy k dokonání trestného činu. Postačí i úmysl eventuální. Důkaz úmyslu je v řízení prováděn za pomoci obvyklých důkazních prostředků (k tomu srov. blíže Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon, 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2004, str. 77). Nejvyšší soud dále konstatuje, že státní zástupce podáním obžaloby postavil obviněného před soud a bylo na státním zástupci, aby soudu, který rozhodoval o vině či nevině obviněného, předložil dostatek důkazů prokazujících, že se obviněný úmyslně dopustil skutků, v nichž obžaloba spatřovala dva trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., které byly ukončeny ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Jen tímto postupem pak může být beze zbytku naplňována obžalovací zásada podle § 2 odst. 8 tr. ř. Nalézací soud pak odpovídal v konečném stadiu za správné a úplné zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 věta šestá tr. ř.) a za spravedlivé rozhodnutí. Nejvyšší soud po shora uvedeném přezkoumání spisového materiálu uzavírá, že v rámci předmětného trestního řízení nebylo prokázáno úmyslné jednání obviněného ve formách, v jakých je mu kladeno za vinu. Především nebylo prokázáno, že by obviněný jakkoli ovlivňoval schvalovací proces Dodatků č. 2 a č. 4 k Nájemní smlouvě tím, že by nepravdivě uváděl, že prodloužení doby nájmu je ekonomicky výhodnější a odpovídá době navýšení investice do rekonstrukce zimního stadionu. Jak již Nejvyšší soud shora uvedl, bylo prokázáno, že požadavky na další práce nebyly iniciativou obviněného, ale vycházely především od hokejového klubu a z menší části také od nájemce. Zejména je potřeba zdůraznit, že zatímco při prvním sjednávání původní základní Nájemní smlouvy byly dvě strany, které spolu hodlaly učinit investiční záměr, při podpisu předmětných Dodatků č. 2 a 4 obrátili se na obviněného Ing. M. zástupci hokejového klubu s požadavkem, aby prosadil změnu Nájemní smlouvy, o které byly strany v té době přesvědčeny, že je platná. Záleželo tedy na druhé smluvní straně, tedy na ABD Invest, s. r. o., zda na změnu přistoupí. Jinak by město s realizací nových investičních akcí a dalších stavebních úprav muselo čekat 10 let do doby ukončení nájemního vztahu. Obviněný byl pouze pověřen, aby s nájemcem vyjednal změny smluvních podmínek. I když docházelo k nerovnoměrnému prodlužování doby nájmu, protože ABD Invest, s. r. o., byla v lepší vyjednávací pozici, byly tyto podmínky stále pro město výhodnější než jiné v úvahu přicházející varianty financování rekonstrukce zimního stadionu (formou úvěru nebo prostřednictvím třetí osoby vybrané v rámci veřejné zakázky). Výhodnost byla v tomto případě hodnocena s ohledem na všechny možné varianty řešení a rozhodné okolnosti existující v předmětné době. Obviněnému bylo také kladeno za vinu, že předmětné Dodatky č. 2 a 4 před jejich schválením nenechal projít systémem předběžné finanční kontroly. Oba soudy v tomto směru uzavřely, že nebylo prokázáno, že by obviněný účelově obešel systém vnitřní magistrátní kontroly (v podrobnostech srov. bod č. 25 shora). Nejvyšší soud pak s ohledem na podrobně uvedené důvody dospěl k závěru, že ani v tomto bodě oba soudy nižších stupňů nepochybily, pokud uzavřely, že subjektivní stránka obou trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. nebyla prokázána.
38.\tDalší forma jednání, která byla obviněnému kladena za vinu, byla skutečnost, že sám hlasoval pro přijetí předmětných Dodatků č. 2 a 4. K příčinné souvislosti nejvyšší státní zástupce vytkl odvolacímu soudu, že ve shodě s nalézacím soudem konstatoval, že rozhodný výsledek schvalovacího procesu obou Dodatků č. 2 a 4 byl předmětem kolektivního rozhodování členů zastupitelstva Statutárního města Hradec Králové, ač podle jeho názoru taková skutečnost nebrání vyvození individuálního odpovědnostního vztahu obviněného. Byť Nejvyšší soud souhlasí s tím, že vyvození individuálního odpovědnostního vztahu vůči obviněnému zásadně nebrání, že rozhodný výsledek schvalovacího procesu obou Dodatků č. 2 a 4 byl předmětem kolektivního rozhodování členů zastupitelstva Statutárního města Hradec Králové, je třeba zdůraznit, že tato skutečnost odpovídá provedenému dokazování, že přijetí obou Dodatků č. 2 a 4 bylo kolektivní, a obviněný, jelikož byl sám přesvědčen o výhodnosti těchto Dodatků č. 2 a 4 pro ně také v rámci schvalovacích procesů, zcela logicky hlasoval. S ohledem na to Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud tuto skutečnost odvolací soud uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí na podporu svých závěrů, v žádném směru nepochybil, zvláště když tuto skutečnost uvedl k námitce státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové v odvolání, že „… obžaloba nejde cestou přepínání trestní represe a zaměřila se pouze na osobu, která disponovala ve věci veškerými informacemi, měla za úkol (byla pověřena) vystupovat za město a hájit jeho zájmy, přičemž svým jednáním ovlivňovala zastupitele. Zastupitelé však všemi informacemi nedisponovali“ (srov. stranu 2 odůvodnění odvolání – č. l. 2756 p. v.). Odvolací soud důvodně na podkladě provedeného dokazování s tímto tvrzením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové v odvolání nesouhlasil, což i náležitě odůvodnil (viz str. 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Je tedy třeba uzavřít, že soudy nižších stupňů provedené důkazy zhodnotily zcela v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a své závěry přiléhavě a logicky odůvodnily ve svých rozsudcích (§ 125 tr. ř.). Skutečnost, že nejvyšší státní zástupce provedené důkazy hodnotí jinak než oba uvedené soudy, tj. v neprospěch obviněného, nezakládá důvod pro zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí, příp. rozhodnutí mu předcházejícího.
39.\tNejvyšší soud v této souvislosti považuje za potřebné poukázat na ustálenou judikaturu k posuzování procesu dokazování a k hodnocení důkazů. Podle této judikatury k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a být nesmí projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek vtělil zákonodárce do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.). Nároky na odůvodnění a podrobný rozbor provedených důkazů se potom zvyšují tam, kde si provedené důkazy vzájemně odporují. V opačném případě, pokud výše uvedený postup není zachován a z provedených důkazů obecný soud nevyvodí přesvědčivě zjištěný skutkový stav, nelze považovat proces dokazování za ústavně konformní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/2005, uveřejněný pod č. 210 ve sv. 39 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Důkazy provedené před soudem musí jím být – právě pro účely jejich hodnocení – správně, tj. skutečnosti (přesněji obsahu spisu) odpovídajícím způsobem reprodukovány, pokud se týká ve vlastním vyhodnocení interpretovány; řečeno jen poněkud jinými slovy, předpokladem náležitého a také ústavně souladného hodnocení důkazu je, že informace z hodnoceného důkazu zůstane bez jakékoli deformace v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se promítne do vlastního vyhodnocení jako konečného úsudku soudu. Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu, který musí být vždy výrazem lidsky dosažitelné jistoty, plynoucí především ze zákonem stanoveného procesu zjišťování a následného vyhodnocení rozhodných skutečností tak, aby se skutkové závěry soudního rozhodnutí neocitly v (extrémním) rozporu s vlastním obsahem provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, uveřejněný pod č. 64 ve sv. 11 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Principu práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny odpovídá povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku, resp. usnesení (§ 125 a § 134 odst. 2 tr. ř.). Trestní řád nároky na odůvodnění zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci „tvrzení proti tvrzení“ je potřebné na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního, klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01, uveřejněný pod č. 10 ve sv. 25 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Je nezbytné, aby soud, který rozhoduje o opravném prostředku, v odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem rozebral všechny námitky v podání obžalovaného uvedené, jsou-li jen poněkud smysluplné a relevantní. Pokud provedeným dokazováním nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty, že se stěžovatel dopustil jednání, které mu je kladeno obžalobou za vinu, došlo k porušení zásady presumpce neviny ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08, uveřejněný pod č. 247 ve sv. 55 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 375/06, uveřejněný pod č. 225 ve sv. 47 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), neboť vzniklé pochybnosti bylo třeba vyložit ve prospěch stěžovatele (srov. nález ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 226/2006, uveřejněný pod č. 48 ve sv. 56 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
40.\tV návaznosti na tuto ustálenou judikaturu Nejvyšší soud dále konstatuje, že námitky vztahující se ke způsobu hodnocení důkazů, které v dovolání uplatnil nejvyšší státní zástupce, jsou obsahově shodné s těmi, jež byly státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové uplatněny v řízení před soudy obou stupňů, a soudy obou stupňů se s nimi zevrubně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Přiléhavě rovněž vyložily, jakými úvahami byly vedeny, pokud opřely svá rozhodnutí o zproštění obviněného Ing J. M. obžaloby, byť nalézací soud obviněného nesprávně zprostil obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. Odvolací soud toto pochybení Okresního soudu v Hradci Králové napravil tak, že podle 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil jeho rozsudek ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 5 T 30/2014, a znovu rozhodl napadeným rozsudkem o zproštění obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., neboť důvodně dospěl k závěru, že v žalobním návrhu obžaloby uvedené skutky nejsou trestnými činy. S ohledem na všechny shora uvedené okolnosti případu a citované provedené důkazy Nejvyšší soud ve shodě se soudem odvolacím shledal závěry nalézacího soudu za odpovídající a nevykazující vad z hlediska hodnocení provedených důkazů. V té souvislosti je třeba zdůraznit, že právě nalézací soud je s přihlédnutím k tomu, že důkazní prostředky za dodržení zásad bezprostřednosti a ústnosti v hlavním líčení provedl, ve smyslu trestního řádu a navazující judikatury soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým k hodnocení provedených důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod, nejvyšší státní zástupce opírá své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Reálně však dovolatel nevytkl napadenému usnesení žádnu právní vadu a jeho dovolání, a to i pokud se týká subjektivní stránky nebo výše škody, je založeno výhradně na zpochybnění skutkových závěrů soudu prvního stupně a v návaznosti na ně i skutkových závěrů odvolacího soudu, jak to nakonec přesvědčivě vyplývá i z přezkumu provedeného Nejvyšším soudem. Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně nebo k přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Ustálená praxe Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího v návaznosti na relevantní judikaturu Ústavního soudu důsledně vychází ze zásady, že trestní řízení je dvojinstanční a dovolání nepředstavuje další skutkovou instanci, takže námitky vztahující se primárně ke skutkovým zjištěním nepředstavují žádný z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 265b odst. 1 tr. ř. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani z jiných důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Pouze výjimečně, je-li dán extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy, příp. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, lze uvažovat o relevanci námitek dovolatele proti skutkovým zjištěním i v dovolacím řízení (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, uveřejněný pod č. 42 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový zásadní rozpor lze shledat, jestliže některá důležitá skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Podobný závěr však v posuzované věci rozhodně není na místě. Soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. str. 39 – 48 rozsudku nalézacího soudu a str. 11 – 13 rozsudku odvolacího soudu) přesvědčivě vysvětlily, na základě jakých důkazů a jakým hodnotícím způsobem dospěly ke spolehlivému závěru. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. Mimo rámec uvedeného dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž dovolatel usiluje o jiné hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily oba soudy nižších stupňů, tím i o změnu ve skutkových zjištěních soudů a o jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolacím důvodem nejsou námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z důkazů vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod., nejde-li o zmíněný extrémní rozpor či nesoulad. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Z judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními vyplývajícími u úvah při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněný pod č. 91 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; shodně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněný pod č. 172 ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněný pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Tak tomu v posuzovaném případě s ohledem na to, co bylo shora uvedeno, nepochybně bylo. V posuzovaném případě se tedy o takový extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Hradci Králové, která v napadeném rozsudku akceptoval také Krajský soud v Hradci Králové, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná, přičemž Nejvyšší soud s přihlédnutím k řádně provedeným důkazům, z nich vyplývajících skutkových zjištění a jejich zhodnocení z hlediska v úvahu přicházející právní kvalifikace zdůrazňuje, že skutková zjištění obou nižších soudů mají odpovídající obsahovou vazbu na provedené důkazy, soudy své hodnotící úvahy jasně, přehledně a logicky vysvětlily, aniž při tom vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Pouhý nesouhlas dovolatele s tímto hodnocením a se skutkovými závěry obou nižších soudů není dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 7 Tdo 224/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 5 Tdo 66/2015). Nejvyšší soud proto k podrobně rozebraným námitkám dovolatele konstatuje, že nejsou důvodné, neboť soudy obou nižších stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění, která odpovídají důkazům obsaženým ve spisovém materiálu. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla dostatečně odůvodněna z hlediska závěru obou soudů o zproštění obviněného Ing. J. M. obžaloby, a to v konečném stadiu podle § 226 písm. b) tr. ř., neboť odvolací soud důvodně dospěl k závěru, že v žalobním návrhu obžaloby uvedené skutky nejsou trestnými činy.
41.\tLze tedy shrnout, že nejvyšší státní zástupce podřadil dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze námitky, které uplatněný dovolací důvod nenaplňují, neboť směřují proti hodnocení provedeného dokazování soudy nižších stupňů. Na základě hodnocení provedených důkazů nalézacím soudem, které k odvolání obou obviněných náležitě přezkoumal odvolací soud, a s přihlédnutím k uvedeným poznatkům ze spisového materiálu a hodnocení, které shora provedl Nejvyšší soud, je třeba již jen uzavřít, že napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. 10 To 95/2015, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 5 T 30/2014, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění a navazujícího zproštění obviněného Ing. J. M. z obžaloby Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové sp. zn. 1 Zt 137/2013, které z hlediska hodnocení provedených důkazů a navazujícího zjištěného skutkového stavu nevykazuje žádných logických či jiných vad. Postup nalézacího soudu posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném posouzení odvolání státního zástupce rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl o zproštění obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami odvolatele.
42.\tZe všech shora uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť celé dovolání se týká nesprávných skutkových zjištění, provedených důkazů a hodnocení provedených důkazů ze strany soudů. Extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy ani s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud se shora uvedených důvodů neshledal. Proto jen při formálním uplatnění dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo dovolání nejvyššího státního zástupce ve skutečnosti podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. března 2016
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.
předseda senátu