61.\tÚvodem Nejvyšší soud považuje za nutné znovu připomenout, že trestní represe je krajním prostředkem sloužícím k ochraně právních statků, která má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva civilního a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných zájmů naplňuje všechny znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, je na místě uplatňovat trestní odpovědnost (srov. zásadu subsidiarity trestní represe vymezenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku). Zásadně však platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Zásada subsidiarity trestní represe nepředstavuje samostatný znak trestného činu, který by se hodnotil mimo formální znaky trestného činu, ale jde o zásadu, která musí být zvažována a případně použita v průběhu celé interpretace a aplikace konkrétní trestněprávní normy na posuzovaný případ, a to jednak při výkladu jednotlivých znaků skutkové podstaty, ale i při celkové úvaze, zda jde o případ natolik společensky škodlivý, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu a je nutné uplatnění trestní odpovědnosti. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je proto třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin konkrétního pachatele nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti případu z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, se zřetelem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
62.\tNejvyšší soud se touto námitkou zabýval již v předchozím dovolacím řízení, kdy uvedl, že s ohledem na skutečnost, že v projednávané věci nebylo ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině prokázáno naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku (k tomu viz naplnění znaku ohrožení nebo omezení práv jiného), bylo předčasné zabývat se aplikací zásady subsidiarity trestní represe, neboť zvážení aplikace této zásady by bylo namístě až v případě, kdy zjištěné skutkové okolnosti budou naplňovat formální znaky uvedeného trestného činu. Nalézacímu soudu uložil, aby se při novém projednání věci odpovědně a pečlivě zabýval opakovaně vznášenou námitkou obviněné M. H., že v jejím případě je třeba uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe, především se měl zabývat konkrétním stupněm společenské škodlivosti, kterou nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého méně závažného spáchaného trestného činu, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Nejvyšší soud zdůraznil, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní ve spojení se zmíněným principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (k tomu srov. bod 33., 55. a násl. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017).
63.\tNalézací soud k tomu na str. 19 svého rozsudku uvedl, že ani u jednoho z přečinů spáchaných obviněnou nepřichází v úvahu uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Obviněná se podle něj dopustila ve skutkové i časové souvislosti jako jediná jednatelka A., celkem dvou přečinů. Společnost A., byla dlouhodobě zadlužena, tedy měla řadu pohledávek i několik let po splatnosti a u četných věřitelů se jednalo o nikoliv zanedbatelné položky (Všeobecná zdravotní pojišťovna, Pražská správa sociálního zabezpečení, Městská správa sociálního zabezpečení Brno, Profibaustoffe CZ, s. r. o., Realmanagment, a. s., a další). Kvůli souhrnu jednání obviněné v bodě 1) a 2) výroku rozsudku došlo ke znemožnění uspokojení pohledávek všech věřitelů, což bylo podle něj prokázáno i aktuálními zprávami od jednotlivých věřitelů, případně soudních exekutorů, a je to zřejmé i z toho, že Městský soud v Praze musel rozhodnout o zrušení a likvidaci A. Obviněná se svým jednáním v bodech 1) a 2) výroku rozsudku vyhnula případné odpovědnosti za nepříznivý a zhoršující se stav A. Navíc musela jednat i s vědomím, že ve skutečnosti veškeré kroky mateřské společnosti H., řídí další osoba, a to svědek J. V., a ačkoliv po celou dobu dobře věděla o hospodářském stavu společnosti A., tak současně činila i takové kroky, aby zbývající aktiva společnosti A., byla převedena mimo dosah věřitelů. V daném případě není dostačující na jednání obviněné popsané v bodech 1) a 2) výroku rozsudku reagovat pouze prostředky práva občanského nebo obchodního, ale je zapotřebí reagovat prostředky práva trestního včetně uloženého trestu. Ostatně následující vývoj ve společnosti A., je ukázkou toho, že ani prostředky práva obchodního za daného stavu nepostačovaly, protože výkazy o výsledku hospodaření společnosti A., už nikdy do sbírky listin obchodního rejstříku uloženy nebyly a nakonec muselo být rozhodnuto o zrušení a likvidaci společnosti A., za kterou stále zůstávají četné nesplacené dluhy.
64.\tOdvolací soud stejně jako soud I. stupně dospěl k závěru, že v daném případě není namístě využití § 12 odst. 2 trestního zákoníku, tedy zásady ultima ratio. Poukázal na to, že obviněná se trestné činnosti dopouštěla po delší časové období, a to jako jediná jednatelka společnosti. Tato společnost byla dlouhodobě zadlužena, měla řadu pohledávek i několik let po splatnosti a obviněná svým soustavným jednáním zmařovala uspokojení pohledávek jednotlivých věřitelů. Nutno na jednání obviněné popsané pod bodem 1) pohlížet v kontextu s její další protiprávní činností. O tom, že nelze aplikovat pouze prostředky práva občanského, respektive obchodního svědčí i následující vývoj společnosti A., neboť výkazy o výsledku hospodaření této společnosti nebyly nikdy do sbírky obchodního rejstříku uloženy a nakonec muselo být rozhodnuto o zrušení a likvidaci společnosti A., za kterou stále zůstávají četné nesplacené dluhy (srov. bod 14 usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 8 To 47/2017).
65.\tNejvyšší soud k tomu uvádí, že s ohledem na výše uvedené má za to, že soudy nižších stupňů nevěnovaly otázce subsidiarity trestní represe náležitou pozornost. Oba soudy opakují, že společnost A., byla dlouhodobě zadlužena, přičemž obviněná jednala tak, aby se vyhnula odpovědnosti za pohledávky a zmařila jejich uspokojení, čímž odůvodňují legitimitu uplatnění prostředků trestní represe. Nejvyšší soud však k tomu považuje za nutné znovu uvést, že stupeň společenské škodlivosti nelze řešit v obecné rovině a obecnými úvahami, ale je ji třeba posuzovat v konkrétní věci, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Trestní právo má navíc místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, Tpjn 301/2012, k výkladu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Zejména však nemůže Nejvyšší soud akceptovat takový postup soudů nižšího stupně, kdy oba skutky jsou podrobeny testu úrovně společenské škodlivosti pouze společně, nikoliv však každý zvlášť. Takový postup je totiž podle názoru Nejvyššího soudu nepřijatelný, když má za to, že soudy jsou povinny zabývat se skutkovými okolnostmi z hlediska zásady subsidiarity trestní represe ve vztahu ke každému skutku samostatně. Jde-li o skutek pod bodem 1) výroku rozsudku nalézacího soudu, odhlédne-li Nejvyšší soud od nutnosti znovu se zabývat případným ohrožením či omezením práv věřitelů, má za to, že se nalézací soud dostatečně nevypořádal například s časovou souvislostí jednání obviněné spočívajícího v nezaložení příslušných listin za roky 2009 a 2010, vzniku četných dluhů společnosti A., a důsledkem spočívajícím v jejich nevymahatelnosti (k tomu srov. např. usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 15. 9. 2008 o výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech povinného ve prospěch oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky na č. l. 597 p. v., exekuční příkaz č. j. 108 EX 04525/08-005 ze dne 9. 9. 2008, ve věci oprávněné Zdravotní pojišťovna METAL – ALIANCE, o provedení exekuce prodejem nemovitostí na č. l. 599, usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 6. 5. 2009 o výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech povinného ve prospěch oprávněné Městské správy sociálního zabezpečení Brno na č. l. 610). O společenské škodlivosti pak podle názoru Nejvyššího soudu naopak nesvědčí skutečnost, že Městský soud v Praze rozhodl dne 29. 11. 2016 o zrušení a nařízení likvidace společnosti, neboť sám příslušný rejstříkový soud na danou situaci reagoval až s několikaletým odstupem. Jde-li o skutek pod bodem 2) výroku rozsudku nalézacího soudu, tento zejména konstatoval, že se obviněná vyhnula případné odpovědnosti za nepříznivý a zhoršující se stav společnosti A., navíc musela jednat i s vědomím, že ve skutečnosti veškeré kroky mateřské společnosti H., řídí další osoba, a to svědek J. V., a ačkoliv po celou dobu dobře věděla o hospodářském stavu společnosti A., tak současně činila i takové kroky, aby zbývající aktiva společnosti A., byla převedena mimo dosah věřitelů. Nejvyšší soud k tomu již výše uvedl, že pro skutek spočívající v případném převádění aktiv společnosti nebyla obviněná stíhána ani žalována (v důsledku toho nebylo ani na tyto skutečnosti zaměřeno dokazování). V té souvislosti Nejvyšší soud také zdůraznil, že došlo porušení zásady zákazu reformationis in peius (viz shora v bodě 32. tohoto usnesení). V neprospěch obviněné se nalézací soud také nevypořádal s tím, zda si byla vědoma samotné antedatace listin. K tíži jí je dále přičítána situace ohledně faktického řízení mateřské společnosti H., aniž by tato však byla součástí žalovaného skutku. Ačkoliv pak bylo v dosavadním řízení postaveno na jisto, že podstatnou část společensky nebezpečného jednání, které směřovalo k naplnění skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku [bod 2) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu], měl na svědomí právě svědek J. V., nalézací soud toto vyhodnotil chybně v její neprospěch, přestože následně sám uvedl, že takovou okolnost považuje za polehčující (srov. str. 19, body 29. a 30. rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud se tedy musí vypořádat se všemi okolnostmi rozhodnými z hlediska uplatnění zásady subsidiarity trestní represe samostatně jak u skutku pod bodem 1) kvalifikovaného jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku, tak u skutku pod bodem 2) posouzeného jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku, neboť jiným postupem by došlo nejen k nesprávnému přístupu z hlediska případného použití zásady subsidiarity trestní represe, ale také k překročení ústavněprávních limitů použití trestního práva na jednání obviněné M. H.
E.\tK uplatněné námitce zániku trestní odpovědnosti promlčením
66.\tObviněná s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítala, že usnesení, kterým bylo zahájeno trestní stíhání, jí bylo doručeno poté, co zanikla trestní odpovědnost za trestný čin, a to uplynutím promlčecí doby. Podle ní nelze přisvědčit nalézacímu soudu, že účinky skutku nastaly dnem 8. 6. 2012, tedy předložením listin k návrhu na zápis změn Městskému soudu v Praze. Obviněná má naopak za to, že vzhledem k tomu, že podle obžaloby se svědek R. R. nestal jednatelem společnosti A., ke dni 4. 7. 2011, ale až v březnu 2012, a obvinění jí bylo sděleno až v červnu 2015, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby.
67.\tTuto námitku uplatnila obviněná již v průběhu řízení před nalézacím soudem, když tento ji nepovažoval za důvodnou. K tomu nalézací soud uvedl, že ve smyslu § 34 odst. 2 tr. zákoníku promlčecí doba počala běžet okamžikem, kdy nastal účinek skutku v bodě 2) výroku rozsudku, tedy dnem 8. 6. 2012, kdy byly obě předmětné listiny jako přílohy k návrhu na zápis změn předloženy Městskému soudu v Praze. Proto usnesení o zahájení trestního stíhání v této trestní věci (čl. 1 – 3) ze dne 2. 6. 2015 doručené obviněné téhož dne bylo učiněno ještě v běhu promlčení doby stanovené v § 34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku a mělo tudíž účinky vyplývající z ustanovení § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (srov. str. 19 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se s námitkou promlčení trestní odpovědnosti vypořádal na str. 4 svého usnesení tak, že konstatoval, že nalézací soud věnoval této otázce dostatečnou pozornost. Promlčecí doba podle něj činila, a to s ohledem na trestní sazbu za jednání kvalifikované jako přečin podle § 254 odst. 2 tr. zákoníku, tři léta. Jestliže bylo obviněné doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání dne 2. 6. 2015, pak se tak stalo ve lhůtě uvedené v § 34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku.
68.\tNejvyšší soud k tomu nejprve obecně uvádí, že námitka promlčení trestní odpovědnosti obviněné odpovídá nejen uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale také dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Obecně tento dovolací důvod dopadá na případy, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Nejvyšší soud uvádí, že trestní odpovědnost za trestný čin zaniká uplynutím promlčecí doby, jejíž zákonná délka se liší podle trestní sazby, jež za trestný čin pachateli hrozí (srov. § 34 tr. zákoníku). Obviněná se měla jednáním pod body 1) a 2) výroku rozsudku nalézacího soudu dopustit přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea první a třetí tr. zákoníku. Horní hranice trestní sazby u tohoto přečinu nedosahuje tří let, proto je promlčecí doba v souladu s § 34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku tříletá. V souladu s § 34 odst. 2 tr. zákoníku pak promlčecí doba počíná běžet u trestných činů, u nichž je znakem účinek anebo u nichž je účinek znakem kvalifikované skutkové podstaty, od okamžiku, kdy takový účinek nastal; u ostatních trestných činů počíná běžet promlčecí doba od ukončení jednání. Obviněná byla uznána vinnou tím, že pod bodem 1) výroku nalézacího soudu jiného omezila na právech, když bez zbytečného odkladu neuložila listinu do sbírky listin, ač k tomu byla podle zákona povinna, a pod bodem 2) tím, že uvedla nepravdivé údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku. Ačkoliv sama obviněná nekonkretizuje, u kterého ze skutků mělo dojít k zániku trestní odpovědnosti, z její argumentace je zřejmé, že za sporný považuje počátek běhu promlčecí doby ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku rozsudku nalézacího soudu, neboť zpochybňuje počátek určený ode dne předložení listin k návrhu na zápis změn Městskému soudu v Praze, tedy ode dne 8. 6. 2012.
69.\tObchodní rejstřík je veřejný seznam, do kterého se zapisují zákonem stanovené údaje o podnikatelích. Podklady sloužícími pro zápis do obchodního rejstříku jsou návrh na zápis do obchodního rejstříku a listiny dokládající skutečnosti, které mají být do obchodního rejstříku zapsány (srov. § 35 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník). Z listin, které se zakládají do sbírky listin, jsou to jen ty listiny dokládající skutečnosti, které mají být do obchodního rejstříku zapsány, a slouží tedy jako podklad pro tento zápis (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2593 a násl.). Co se týče promlčecí doby ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 2) výroku, není správný závěr nalézacího soudu, pokud ve svém odůvodnění uvádí, že je pro počátek jejího běhu rozhodující „účinek skutku“. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku je tzv. formálním deliktem, trestným činem tzv. abstraktně ohrožovacím, u něhož zákonodárce pro jeho dokonání nevyžaduje žádný účinek, materiální výsledek, příp. škodlivý následek, jenž tak ani nemusí nastat, dokonce zpravidla ani u těchto deliktů nenastává, neboť je u nich trestnost z hlediska časového předsazena a postihuje se z hlediska materiálního dřívější vývojové stadium činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 677/2018). Z těchto důvodů nelze tedy souhlasit s odůvodněním rozsudku nalézacího soudu a s navazujícími závěry odvolacího soudu, že počátek běhu promlčecí lhůty je vázán na den, kdy měl nastat účinek jednání (srov. str. 19 rozsudku nalézacího soudu a str. 4 usnesení odvolacího soudu). Rozhodující pro počátek běhu promlčecí je tak okamžik ukončení jednání. Z hlediska trestní odpovědnosti za trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku postačí uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů v podkladech pro zápis do obchodního rejstříku. Takovým podkladem se listina stane až v okamžiku, kdy je společně s návrhem na zápis předložena příslušnému rejstříku k provedení zápisu. Až do tohoto okamžiku listina netvoří podklad pro zápis v obchodním nebo jiném rejstříku, a proto teprve tím je ukončeno jednání vykazující všechny zákonné znaky přečinu podle § 254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku. Rozhodující pro běh promlčecí doby je tedy ukončení jednání v podobě uvedení nepravdivých údajů v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku. Jednání obviněné spočívalo podle popisu skutku pod bodem 2) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu v tom, že na základě pokynů další osoby podepsala v přesně nezjištěný den od 28. 3. 2012 do 2. 4. 2012 smlouvu o převodu obchodního podílu a listinu rozhodnutí jediného společníka, obě datované se zpětným datem 4. 7. 2011, a následně dne 2. 4. 2012 v XY v ověřovatelské kanceláři Hospodářské komory ČR tento podpis uznala za vlastní, přičemž obě tyto listiny obviněná podepisovala s vědomím, že na listinách uvedené datum 4. 7. 2011 neodpovídá skutečnosti a že obě listiny jsou datované zpětně, a současně s vědomím, že obě zmíněné listiny budou následně s návrhem na zápis změny údajů předloženy obchodnímu rejstříku. Obě uvedené listiny byly v souladu s tím dne 8. 6. 2012 předloženy Městskému soudu v Praze jako rejstříkovému soudu a na jejich podkladě byla dne 12. 6. 2012 provedena změna v osobě jediného společníka a jednatele ve společnosti A., na R. R. s účinky ke dni 4. 7. 2011. Popsané jednání obviněné tvoří tedy celek s následným předložením předmětných listin Městskému soudu v Praze jako rejstříkovému soudu, neboť až tímto aktem bylo ukončeno jednání ve smyslu § 34 odst. 2 věta za středníkem tr. zákoníku, a to přesto, že toto učinily jiné osoby. Pokud byly listiny s nepravdivým datem 4. 7. 2011 předloženy s návrhem na zápis změn Městskému soudu v Praze dne 8. 6. 2012, počala tedy až datem předložení běžet promlčecí lhůta. Datum, k němuž mělo dojít k převodu obchodního podílu a změně v osobě jednatele je tak sice nepravdivým údajem, nikoliv však skutečností rozhodnou pro počátek běhu promlčecí doby. Tou není ani den 2. 4. 2012, kdy obviněná uznala podpis za vlastní. Rozhodným okamžikem je až předložení podkladů sloužících pro zápis do obchodního rejstříku rejstříkovému soudu, tedy den 8. 6. 2012, a to přesto, že ho obviněná ponechala na jiných osobách. Vzhledem k tomu, že k zahájení trestního stíhání obviněné pak došlo dne 2. 6. 2015 (srov. usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 2. 6. 2015, č. l. 1 – 2), námitku obviněné spočívající v zániku trestní odpovědnosti promlčením je třeba považovat za zjevně nedůvodnou. K tomu je třeba ještě dodat, že usnesení o zahájení trestního stíhání má účinky – včetně přerušení promlčecí doby podle § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku – již od jeho vydání, přesněji řečeno od okamžiku, kdy bylo vydáno a vyhotovený opis usnesení byl následně rozeslán všem oprávněným osobám, neboť zákon sice připouští stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, avšak nepřiznává odkladný účinek takové stížnosti (§ 160 odst. 7 ve spojení s § 141 odst. 4 tr. ř.), a proto je usnesení předběžně vykonatelné (§ 140 odst. 2 tr. ř.). Na tom nic nemění ani skutečnost, že vůči obviněnému lze provádět úkony trestního řízení až poté, co mu je doručen opis usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. po vzniku fikce jeho doručení [§ 64 odst. 4 písm. a), § 64a odst. 2 tr. ř.].
F.\tNámitky vypořádané usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018
70.\tNejvyšší soud pro úplnost s odkazem na bod 23. tohoto usnesení doplňuje, že námitky, které neseznaly změny obsahu ani v návaznosti na doplnění, respektive upřesnění, skutkových okolností, a které byly uplatněny již v předchozím řízení o dovolání, považuje bez dalšího za vypořádané.
F.1\tVypořádané námitky ve vztahu ke skutku pod bodem 1) rozsudku
71.\tNamítá-li obviněná, že soudy vypustily skutkovou okolnost spočívající ve vstupu další osoby do funkce jednatele, odkazuje Nejvyšší soud na své dřívější usnesení (k tomu srov. bod 27. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017), kde uvedl, že tato námitka obviněné se nezakládá na pravdě. Z popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě i rozsudku nalézacího soudu naopak vyplývá, že ke změně na pozici jednatele společnosti A., nedošlo v červenci 2011, neboť k rozhodnutí o změně jednatele došlo až v březnu 2012, s tím, že příslušná listina (rozhodnutí jediného společníka o odvolání původního jednatele z funkce a o následném jmenování nového jednatele) byla antedatována. Z těchto důvodů nepovažoval Nejvyšší soud tuto námitku obviněné za důvodnou.
72.\tJde-li o námitku nepřípustné paralely mezi skutky vymezenými pod body 1) a 2) výroku rozsudku nalézacího soudu, Nejvyšší soud uvádí, že tato námitka byla obviněnou v minulosti již uplatněna, přičemž Nejvyšší soud se s ní v rámci odůvodnění usnesení řádně vypořádal (k tomu srov. bod 28. a násl. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017). Uvedl, že jednání obviněné pod bodem 1) výroku o vině rozsudku kvalifikovaly soudy jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku, a jednání obviněné pod bodem 2) jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku. Skutky obsažené ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu nelze považovat za skutek jediný, který mohl být kvalifikovaný jako jediný trestný čin, neboť v případě skutku popsaného pod bodem 1) je obviněné kladeno za vinu omisivní jednání, spočívající v nečinnosti ve vztahu ke sbírce listin obchodního rejstříku, které mělo za následek omezení jiného na právech, zatímco ve vztahu ke skutku pod bodem 2) jde o jednání komisivní, kdy obviněná měla uvést nepravdivé údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku. Pokud pak nalézací i odvolací soud uvedly, že oba skutky spolu úzce souvisí, nešlo v tomto ohledu oběma soudům nic vytknout. Spojitost mezi oběma skutky je dána již tím, že se jich obviněná měla dopustit v souvislosti s výkonem funkce jednatelky společnosti A. Nejvyšší soud tedy již v minulosti konstatoval, že má za to, že nalézací soud proto nepochybil, pokud oba skutky kvalifikoval jako dva samostatné trestné činy, resp. vícečinný souběh trestných činů zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea třetí a podle § 254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku.
73.\tObviněná dále namítala ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině nalézacího soudu, že se soudy nezabývaly posouzením lhůty k založení listin do sbírky listin obchodního rejstříku a jejího naplnění ve vztahu k § 38k zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a to i s ohledem na reálný stav zakládání listin do sbírky listin obchodního rejstříku. Této otázce se Nejvyšší soud podrobně věnoval v bodě 30. a násl. svého usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017, když tehdejší závěry jsou bez dalšího platné i v současném řízení o dovolání. Pro přehlednost Nejvyšší soud ve zkratce uvádí, že se ztotožnil se závěrem nižších soudů, že dovolatelka nedodržela zákonnou lhůtu „bez zbytečného odkladu“, neboť listiny obviněná nejen nezaložila v příslušných letech, ani v objektivní tříleté promlčecí lhůtě (srov. § 37 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění do 31. 12. 2010), ale ani následně, a to až do konání dovolacího řízení (respektive až do konání současného dovolacího řízení). Jde-li o námitku, že stav zakládání listin do sbírky listin obchodního rejstříku je statisticky nízký, a že měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud k tomu v minulosti uvedl, že trestní odpovědnost obviněné nezakládá samotné neuložení listin, nýbrž neuložení listin ve spojení s dalším znakem skutkové podstaty, a to ohrožení nebo omezení jiného na právech. Ačkoliv tedy byla v předmětném období naplněnost sbírky listin nízká, v projednávané věci nejde o rozhodující aspekt (srov. bod 32. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017).
74.\tNejvyšší soud již v minulosti neakceptoval ani námitku obviněné, že účetnictví zpracovávala řada osob a její jednání spočívající v nezakládání příslušných listin do sbírky listin je proto nutné posoudit jako nedbalostní, neboť na základě spisového materiálu neshledal, že by povinnost předložení výkazů o výsledku hospodaření společnosti A., rejstříkovému soudu k založení do sbírky listin obchodního rejstříku byla delegována na třetí osobu. Nejvyšší soud tedy nedospěl k závěru, že by zavinění obviněné ve vztahu k nezakládání příslušných listin do sbírky listin obchodního rejstříku bylo třeba posoudit pouze jako nedbalostní (srov. bod 34. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017). Ani tento závěr nedostál žádných změn po doplnění skutkových zjištění nalézacím a odvolacím soudem.
F.2\tOstatní vypořádané námitky
75.\tV části dovolání nadepsané „Podstatné vady řízení“ obviněná opětovně uplatnila námitku, že v usnesení o zahájení trestního stíhání nebyly uvedeny žádné skutkové okolnosti subjektivní stránky, čímž v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 13/2006, nemohly nastat následky sdělení obvinění. Nejvyšší soud tuto námitku řádně vypořádal již v předchozím dovolacím řízení, když uvedl, že ačkoliv se policejní orgán v usnesení o zahájení trestního stíhání v projednávané věci zabýval subjektivní stránkou trestné činnosti spíše kusým způsobem, nelze přijmout závěr, že by usnesení neobsahovalo žádné skutkové okolnosti týkající se subjektivní stránky. Třebaže popis skutkových okolností týkajících se subjektivní stránky mohl být policejním orgánem proveden podrobněji a pečlivěji, nelze uzavřít, že by tyto okolnosti v usnesení o zahájení trestního stíhání absentovaly zcela, jako tomu bylo ve věci projednávané Nejvyšším soudem pod sp. zn. 4 Tz 13/2006 (srov. bod 48. a násl. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017).
76.\tUplatnila-li obviněná opětovně námitku proti uložení peněžitého trestu, Nejvyšší soud pouze uvádí, že žádný takový trest jí po novém projednání věci nalézacím soudem uložen nebyl.
G) Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
77.\tNejvyšší soud z důvodů shora uvedených vyhověl dovolání obviněné a zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 8 To 47/2017, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 6. 2018, sp. zn. 2 T 48/2016. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil Nejvyšší soud také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
78.\tPři novém projednání věci se nalézací soud bude muset vypořádat se všemi právními závěry, které Nejvyšší soud shora učinil. Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1) výroku o vině se nalézací soud řádně vypořádá se zjištěnými extrémními rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a znovu se řádně zaměří na zjištění, zda v případě některých věřitelů došlo k omezení nebo ohrožení jejich práv, a to ve smyslu shora uvedených závěrů Nejvyššího soudu. Následně se bude muset znovu zabývat opakovaně vznášenou námitkou obviněné M. H., že v jejím případě je třeba uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe, a to s přihlédnutím k výše uvedeným závěrům Nejvyššího soudu, zejména pak posoudí v rámci subsidiarity skutek uvedený pod bodem 1) též samostatně, nejen ve vztahu ke skutku pod bodem 2). Nejvyšší soud znovu uvádí, že je třeba se zabývat konkrétním stupněm společenské škodlivosti, kterou nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého méně závažného spáchaného trestného činu, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu, stejně jako to, že úvaha, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní ve spojení se zmíněným principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, Tpjn 301/2012, k výkladu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Všechny tyto skutečnosti, okolnosti a právní názory musí nalézací soud zvážit a v novém rozhodnutí náležitě posoudit.
79.\tVe vztahu ke skutku popsanému pod bodem 2) výroku o vině se pak nalézací soud bude znovu zabývat zejména podílem obviněné na skutkovém ději a také subjektivní stránkou trestného činu ve vztahu ke všem shora uvedeným skutečnostem podřazovaným znakům skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odstavec 2 alinea první tr. zákoníku, jehož spáchání je obviněné kladeno za vinu. Přitom je třeba, aby se nalézací soud znovu pokusil doplnit dokazování o výslech advokáta T. D., který měl se svou kanceláří podle výpovědi svědka J. V. připravovat Smlouvu o převodu obchodního podílu, a s ohledem na výsledky dosavadního dokazování by se mohl blíže vyjádřit ohledně doby převodu podílu ve společnosti i účasti obviněné na něm, a to i přes riziko, že advokát znovu odmítne vypovídat. Ostatně lze mít za to, že s ohledem na dobu, která uplynula, by měl mít T. D. již vyjasněnou situaci, zda může nebo nemůže s ohledem na svou mlčenlivost vypovídat, případně v jakém rozsahu (zde Nejvyšší soud odkazuje na T. D. požadované stanovisko České advokátní komory). Z hlediska vymezení skutku pod bodem 2) výroku o vině musí nalézací soud dbát toho, aby nedošlo k jeho rozšiřování v rozporu se zákazem reformationis in peius v neprospěch obviněné. Také v případě skutku popsaného pod bodem 2) výroku o vině se pak bude nalézací soud znovu odpovědně a pečlivě zabývat opakovaně vznášenou námitkou obviněné M. H., že v jejím případě je třeba uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe, a to ze všech hledisek, které byly podrobně již rozvedeny výše, zejména pak s přihlédnutím ke skutečnosti, že obviněná M. H. mohla pouze plnit pokyny svědka J. V., bez bližší vědomosti o okolnostech takového jednání.
80.\tNalézací soud tak znovu upřesní svá skutková zjištění, aby odpovídala znakům žalovaných trestných činů, a tato řádně odůvodní tak, aby splňovala nároky na odůvodnění rozsudku ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (k tomu srov. nález ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, nález ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99, nález ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1230/2016), a to s ohledem na podrobně popsanou důkazní situaci v této trestní věci. Nalézací soud za tímto účelem v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu (§ 125 odst. 1 tr. ř.).
81.\tZávěrem Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že při novém projednání a rozhodnutí věci je soud prvního stupně vázán právními názory Nejvyššího soudu vyslovenými v tomto usnesení a je povinen provést shora uvedené úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že byla napadená rozhodnutí zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněnou M. H., samozřejmě v její prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).
82.\tProtože zjištěné vady napadených rozhodnutí a řízení jim předcházejícího nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl o dovolání obviněné v neveřejném zasedání, a to ve shodě s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
P o u č e n í :\tProti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek \t\tpřípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 12. 2019
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.
předseda senátu