80.\tPředevším je totiž třeba uvést, že v této věci jde o spor ryze akademický, neboť na jeho řešení nezávisí rozhodnutí v této věci. V daném případě totiž již první usnesení o zahájení trestního stíhání bylo policejním orgánem vydáno (12. 1. 2006) i doručeno oběma obviněným (Jiřímu Langrovi dne 3. 2. 2006 a Martinu Zachovi v dubnu 2006) před uplynutím lhůty stanovené pro promlčení trestního stíhání jejich trestných činů. Z uvedeného tak vyplývá, že při obou shora nastíněných řešeních otázky, v jakém okamžiku docházelo k přerušení běhu lhůty promlčení trestního stíhání tzv. sdělením obvinění (vydáním usnesení či jeho oznámením), v tomto konkrétním případě došlo k jejímu přerušení před jejím uplynutím, čímž počala běžet lhůta nová. Stejně tak ale byla později znovu přetrhávána promlčecí lhůta i dalšími usneseními o zahájení trestního stíhání, resp. i dalšími úkony činěnými orgány činnými v trestním řízení v této věci (podle předchozí právní úpravy šlo o široký okruh úkonů – např. předvolání, předvedení, vydání příkazu k zatčení etc.), a to opět bez ohledu na zastávané stanovisko k uvedené otázce. Od 1. 1. 2010 by při úvaze o použití pozdějšího příznivějšího zákona šlo uvažovat o mnohem užším okruhu úkonů, neboť trestní zákoník v § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku je taxativně vypočítává, čímž znatelně zužuje jejich okruh. I tak ale nepochybně pozdějšími úkony orgánů činných v trestním řízení by běh lhůty promlčení trestní odpovědnosti byl pravidelně přerušován – podáním obžaloby, vyhlášením všech odsuzujících rozsudků, a to jak soudem prvního stupně, tak i soudem druhého stupně.
81.\tOvšem v tomto směru ani obvinění neuplatnili žádné námitky. Obvinění totiž svou pozornost soustředili jen na to, zda neuběhla („první“ neboli původní) promlčecí doba počínající spácháním jejich činu, neboť k původním usnesením o zahájení trestního stíhání podle obviněných nelze přihlížet. Dále vznesli námitku, zda případně nedošlo alespoň k částečnému promlčení trestního stíhání ohledně některých jejich jednání s ohledem na postupné zahajování trestního stíhání a jeho následné rozšiřování. To jsou ale další dvě významné otázky, k nimž je třeba se vyjádřit a na jejichž posouzení teprve závisí, zda lze námitkám obviněných vyhovět či nikoli, tedy zda došlo k promlčení trestního stíhání či nikoli.
82.\tUsnesením ze dne 12. 1. 2006 bylo v této věci zahájeno trestní stíhání ve vztahu k dílčímu útoku pokračujícího trestného činu podvodu v rozsudku později uvedeného pod bodem II. výroku o vině. Z důvodu hmotněprávní povahy institutu promlčení trestního stíhání se v případě pokračování v trestném činu úkony, které způsobují přerušení promlčení trestního stíhání, vztahují ke všem dílčím útokům pokračujícího trestného činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 10/2008 Sb. tr. rozh.). Proto tedy toto usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 12. 1. 2006 přerušilo běh doby promlčení trestního stíhání (resp. trestní odpovědnosti) pro celou pokračující trestnou činnost, pro každý jednotlivý útok tohoto trestného činu, i když k zahájení stíhání některých z nich došlo až později, resp. došlo posléze k rozšíření trestního stíhání o další dílčí útoky.
83.\tNejvyšší soud dále posuzoval, zda usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 12. 1. 2006 mělo účinky přerušení běhu lhůty pro promlčení trestního stíhání, resp. trestní odpovědnosti za čin, který obvinění spáchali v období od roku 1997 do 4. 11. 1999 (obviněný Martin Zach), resp. do 20. 12. 2000 (obviněný Jiří Langer), a za který byli poté obvinění soudy nižších stupňů uznáni vinnými. Nejvyšší soud již dříve judikoval v rozhodnutí č. 44/2010 Sb. rozh. tr., že účinky spočívající v přerušení promlčecí doby podle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. má i takové sdělení obvinění (resp. usnesení o zahájení trestního stíhání) učiněné ve smyslu § 160 odst. 1 tr. ř., které bylo zatíženo určitými vadami, pro něž bylo později nahrazeno novým sdělením obvinění pro týž skutek; nesmí však jít o vady, které by vedly k nicotnosti nebo zmatečnosti původního sdělení obvinění. Rovněž lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 1553/11, vyhlášený pod č. 20/2013 ve svazku 68 na s. 259 SbNU, podle nějž nelze hodnotit jako porušení práva na spravedlivý proces, způsobuje-li přerušení běhu promlčecí doby usnesení o zahájení trestního stíhání, které bylo nadřízeným orgánem zrušeno z důvodu, že shledá potřebným nejprve jeho formulace zpřesnit, či ověřit v něm uvedená tvrzení dalším šetřením, avšak které lze jinak hodnotit jako skutečný projev vůle demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky na potrestání konkrétními okolnostmi vymezeného trestného činu. Citovaný nález Ústavního soudu se tak do jisté míry vyhradil i proti závěrům usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1024/2010, kterého se obvinění dovolávali. Ostatně trend, že je třeba přihlížet i takovým usnesením o zahájení trestního stíhání, která trpí určitou vadou, potvrdil následně i Nejvyšší soud, když akceptoval k publikaci již dříve zmíněné rozhodnutí č. 50/2018-I. Sb. rozh. tr. (lhostejná je vada v právní kvalifikaci, určující je, že bylo trestní stíhání zahájeno pro týž skutek), ale i v řadě svých dalších rozhodnutích navazujících na rozhodnutí č. 44/2010 Sb. rozh. tr. Jde tak o dlouhodobou aplikační praxi Nejvyššího soudu, který akceptuje, že i vadná usnesení o zahájení trestního stíhání mohou mít účinky znamenající přerušení běhu lhůty promlčení trestní odpovědnosti (předtím trestního stíhání) – viz k tomu např. např. usnesení ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 1233/2019 (zde první usnesení o zahájení trestního stíhání také postrádalo všechny náležitosti, mimo jiné zde nebyly uvedeny skutečnosti, z nichž vyplýval podvodný úmysl, podobně jako byly vznášeny námitky v nyní projednávané věci), srov. k tomu dále též např. usnesení ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 5 Tdo 144/2019, nebo ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 585/2021.
84.\tV duchu těchto rozhodnutí pak Nejvyšší soud nahlížel na usnesení o zahájení trestního stíhání v této posuzované věci. Zmíněné rozhodnutí (první usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 12. 1. 2006) bylo posléze nahrazeno dalšími usneseními o zahájení trestního stíhání, neboť vykazovalo vady v popisu skutku, jenž plně neodpovídal znakům skutkové podstaty trestného činu, pro který měli být obvinění stíháni, avšak rozhodně, jak si dovolací soud ověřil ze spisového materiálu, toto usnesení nevykazovalo znaky libovůle, nebylo vydáváno pouze formálně, bylo z něj alespoň v elementární podobě seznatelné, za jaké jednání mají být obvinění stíháni. Rovněž byly ve věci po zahájení trestního stíhání činěny i další úkony trestního řízení směřující k trestnímu stíhání obviněných. Nepochybně se tak jednalo o jasně vyjádřený akt, projev vůle státu stíhat konkrétní osoby za konkrétní jednání, na který navazovaly další úkony orgánů činných v trestním řízení. Ostatně zjištění, že nešlo o projev libovůle, že bylo rozhodnutí vážně míněno, bylo vydáno k tomu oprávněným orgánem, který na jeho základě chtěl dál postupovat v trestním řízení, svědčí i to, že kromě dalších navazujících úkonů policejního orgánu ve věci rozhodovala dozorová státní zástupkyně, která původně zamítla stížnost obviněných proti tomuto usnesení, sama ani později neshledala důvod pro postup podle § 174 odst. 2 písm. e) tr. ř., tedy pro jeho zrušení z důvodu porušení zákona, kroky zpochybňující kvalitu původního usnesení o zahájení trestního stíhání činila až z popudu dohledu státního zástupce bezprostředně nadřízeného státního zastupitelství (který tak navíc činil z podnětu náměstka nejvyšší státní zástupkyně).
85.\tJak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud v jednom ze svých rozhodnutí připustil, že by za určitých mimořádných okolností nemuselo mít usnesení o zahájení trestního stíhání účinky znamenající přerušení běhu doby promlčení trestního stíhání, resp. trestní odpovědnosti. Bylo by tomu (spíše raritně) jedině tehdy, pokud by bylo třeba na usnesení o zahájení trestního stíhání nahlížet jako na nicotné, případně zcela zmatečné. S nicotností individuálních právních aktů vydávaných ve věcech trestních se příliš v právním řádu nepočítá, spíše se hovoří o nicotnosti právních jednání (dříve právních úkonů), chybí-li vůbec některá ze složek projevu vůle, také lze nalézt zmínky o nicotnosti správních rozhodnutí v případě nejzásadnějších vad. V tomto směru je možno se připojit k názorům uvedeným v části odborné literatury (srov. například Zezulová, J., Vondruška, F. K otázce zákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání, k jeho vlivu na promlčení trestního stíhání. Státní zastupitelství, 2009, č. 12, s. 6 a násl.; Žďárský, Z. K účinkům zahájení trestního stíhání z hlediska promlčení a otázkám souvisejícím. Trestněprávní revue, 2016, č. 9, s. 195 a násl.), že jde o problematické označení. Míní se tím zcela výjimečný případ natolik vadného určitého usnesení o zahájení trestního stíhání, že nemůže mít absolutně žádné účinky. Typicky tomu bude tehdy, pokud bylo vydáno orgánem, který k tomu vůbec neměl pravomoc (např. správní úřad v řízení o přestupku by zahájil trestní stíhání), případně by sice šlo o rozhodnutí příslušného orgánu, ale bylo by založeno jen jeho zjevnou libovůlí (např. svévolné zahájení trestního stíhání z nízkých pohnutek určitého člověka bez jakéhokoliv skutkového a právního podkladu). Mohlo by jít i o případ, že by bylo rozhodnutí učiněno jen zcela formálně právě za účelem přerušení běhu promlčecí doby, ačkoliv pro zahájení trestního stíhání v dané chvíli nebyly žádné důvody, pokud by policejní orgán ani nechtěl dále provádět úkony trestního řízení, neměl by poznatky pro zahájení trestního stíhání etc. V daném případě ovšem nic z toho nebylo splněno, samotné pochybení při zahajování trestního stíhání, třebaže bylo důvodem pro následné zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání, neznamená jeho nicotnost (neboli vadnost není současně nicotností). I vadné rozhodnutí totiž může mít právní účinky, jak ostatně vyplývá z výše uvedené judikatury i odborné literatury.
86.\tV daném případě Nejvyšší soud nicotnost prvního usnesení o zahájení trestního stíhání z 12. 1. 2006 rozhodně neshledal. Toto usnesení bylo vydáno příslušným orgánem v rámci jeho pravomoci, bylo míněno vážně, nebylo projevem libovůle, bylo vydáno po pětiletém prověřování závažného majetkového deliktu, dozorová státní zástupkyně jej také jako bezvadné zprvu akceptovala, teprve až v důsledku výkonu dohledu v něm spatřovala vady (které ovšem neznamenaly jeho nicotnost, jak neuváženě posléze sama státní zástupkyně uvedla), toto usnesení bylo učiněno ve spojitosti s celou řadou dalších úkonů provedených před jeho vydáním, stejně tak na něj navazovala celá řada dalších úkonů policejního orgánu. Proto v posuzované věci Nejvyšší soud souhlasí s posouzením učiněným soudy nižších stupňů, že usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 12. 1. 2006 mělo účinky přerušení trestního stíhání, neboť policejní orgán vydáním tohoto usnesení vyjádřil vůli státu stíhat obviněné pro trestný čin, který byl v podstatných rysech vyjádřen v tomto rozhodnutí, byť bylo posléze toto rozhodnutí označeno za vadné. Toto rozhodnutí nebylo nicotné, ani nebylo vydáno jen formálně za účelem přetržení promlčecí doby, proto v hmotněprávní rovině ve vztahu k promlčení trestního stíhání, resp. trestní odpovědnosti obviněných, způsobovalo účinky přiznané mu uvedeným zákonným ustanovením (přerušení promlčecí doby). Tímto úkonem policejního orgánu byla zcela jasně deklarována snaha státu stíhat obviněné pro konkrétní trestný čin, což dále dokládaly i následné úkony v trestním řízení (bezprostředně v letech 2006-2007, vyhotovování znaleckých posudků, právní pomoc ze zahraničí spočívající ve výslechu svědků, a následně další vydání usnesení o zahájení trestního stíhání).
c) K dovolacím námitkám nepřípustným a nenaplňujícím žádný dovolací důvod
87.\tObvinění (téměř výhradně) svými námitkami brojili proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a v dovoláních předkládali vlastní verze skutkového děje, případně namítali existenci tzv. extrémního rozporu mezi obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků na straně jedné a na základě jejich vyhodnocení soudy nižších stupňů dovozeným skutkovým stavem a jeho právním posouzením na straně druhé. Oba obvinění brojili proti hodnocení důkazů, ať už svědeckých výpovědí či znaleckých zkoumání (posudků). V tomto směru ovšem nešlo o nic jiného, než o prostou polemiku, jak ty které důkazy vykládat, jaké skutečnosti brát za jimi prokázané. V tom ale nepochybně uvedený tzv. extrémní nesoulad spočívat nemůže.
88.\tDalší velkou skupinou v zásadě typově shodných námitek ze strany obviněných bylo tvrzené porušení jejich práva na spravedlivý proces. Toto porušení (vedle již zmíněného extrémního nesouladu mezi obsahem důkazů a na jejich základě vyvozeného skutkového děje) spatřovali též v založení odsouzení na nepřípustných důkazech, jakož i v nedostatečném zohlednění nepřiměřené délky trestního stíhání soudy nižších stupňů, resp. v nezohlednění doby, která uplynula od spáchání trestného činu, což se mělo podle obviněných výrazněji projevit při ukládání trestů. Dovolatel Martin Zach namítal, že soudy nižších stupňů při hodnocení viny obviněných vycházely z procesně nepoužitelného důkazu, a to konkrétně z úředních záznamů o podaných vysvětleních svědky, ačkoliv k jejich čtení nedali obvinění souhlas ve smyslu § 211 odst. 6 tr. ř. Oba dovolatelé konstatovali rozpory v protokolaci soudu prvního stupně o hlavním líčení.
89.\tPředevším je třeba uvést, že obvinění ve svých dovoláních vycházeli ze značně jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činili tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které hodnotili izolovaně, a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to naopak učinily soudy nižších stupňů. Obvinění se tak dovolávali případné aplikace hmotného práva na jimi prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Nejvyšší soud k tomu znovu upozorňuje, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, který obvinění uplatnili a na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obvinění domáhali. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
90.\tV tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Viz k tomu např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, zejména str. 165 až 167 (k zásadě volného hodnocení důkazů) a str. 180 až 181 (k zásadě bezprostřednosti a ústnosti). Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora.
91.\tNejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněných ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti a účinnosti jednotlivých důkazů (či důkazních prostředků) a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněných, a to ani práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, jak dovolatelé namítali. Dovolací soud současně interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 SbNU]. Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění do 31. 12. 2021) a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srovnej bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní (jak shodně tvrdili obvinění), mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné (a rozsáhlé) dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, jakož i v použité právní kvalifikaci.
92.\tK takto formulovaným námitkám proti skutkovému stavu, resp. provedenému dokazování, může Nejvyšší soud pouze na podkladě znalosti obsahu trestního spisu nad rámec své přezkumné povinnosti (tzv. obiter dictum) prohlásit, že neshledal tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů a obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, jak obvinění namítali.
93.\tNejvyšší soud může konstatovat, že se soudy nižších stupňů věcí důkladně zabývaly. Soud prvního stupně ve věci rozhodoval dvakrát, jeho první rozsudek ze dne 23. 5. 2014 byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 12 To 72/2016, především z důvodu předložení nových důkazů v odvolacím řízení, jež mohly zvrátit doposud zjištěný skutkový stav. Městský soud v Praze pak pokračoval v trestním řízení, doplnil náležitě dokazování a napodruhé provedl precizní shrnutí skutkového stavu posuzované věci na str. 780-791 svého rozsudku (skutkový děj je primárně vyjádřen ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku tohoto soudu na str. 2-723), s nímž vyjádřil souhlas i odvolací soud. Dovolací soud proto jen dále stručně připomene základní zjištěné skutkové okolnosti.
94.\tObvinění Jiří Langer a Martin Zach založili v roce 1994 mimo jiné společnost Finnex Praha, která byla součástí skupiny Finnex Group. Zpočátku obvinění vystupovali v orgánech této obchodní společnosti, ale i později, i když nebyli přímo její jednatelé, na ni stále uplatňovali svůj vliv. Obchodní společnost Finnex Praha se od roku 1996 zaměřovala na drobné akcionáře s investicemi do cenných papírů v malém objemu, získala licenci obchodníka s cennými papíry. V průběhu roku 1996 obvinění Jiří Langer a Martin Zach (za součinnosti Michala Bočánka, od 3. 12. 1998 jednatele obchodní společnosti Finnex Praha) soustředili aktivity společnosti Finnex Praha na vytváření portfolií cenných papírů zájemců o investice do cenných papírů v malém objemu a na obchody s cennými papíry na jejich účet v rámci Investičního programu pro drobné akcionáře (malé investice finančních prostředků do cenných papírů v řádech desítek a stovek tisíc Korun českých, správa a zhodnocení vytvořených portfolií cenných papírů). Zprvu se jednalo o standardní správu klientských portfolií spočívající v různorodosti akciových titulů s účelným rozložením rizik, počet klientů rychle narůstal díky nadprůměrným výnosům. V roce 1997 pak nastal zlom, obvinění Jiří Langer a Martin Zach učinili rozhodnutí rozprodat bonitní likvidní veřejně obchodovatelné cenné papíry svěřené klienty do správy obchodní společnosti Finnex Praha a nahradit je nebonitními, nelikvidními a veřejně neobchodovatelnými akciemi jimi kontrolovaných (za tím účelem zřízených) akciových společností Pražský fond pozemků (PFP) a Evropský průmyslový holding (EPH). Obvinění v součinnosti s dalšími osobami prováděli opakované obchody s danými akciemi uvnitř sítě spřátelených obchodních společností za ceny sjednané mimo tržní prostředí, libovolně manipulovali s výnosy a vytvářeli zdání zisku (tzv. drancovací nebo harvardské kolečko), což mělo klienty motivovat k dalším vkladům. Klienti, aniž by si uvědomovali rizika, podepisovali nově uzavřené smlouvy o správě portfolia jejich cenných papírů, ve kterých dávali souhlas s tím, že do jejich portfolia budou nakupovány i cenné papíry, jež emitovaly osoby blízké obchodní společnosti Finnex Praha. Na počátku roku 1998 došlo k emisi akcií obchodní společnosti Pražský fond pozemků, které byly prodány klientům ze skupiny Finnex, souběžně s tím byly vydány akcie obchodní společnosti Evropský průmyslový holding, jež byly také kupovány, resp. došlo k odčerpání klientských prostředků na akcie PFP ke dni 31. 12. 1998 v částce nejméně 103 597 243,60 Kč, na akcie EPH ke dni 20. 7. 2000 v částce ve výši 180 577 700 Kč. V rámci zdání likvidity daných akcií obchodních společností PFP a EPH obvinění v letech 1999 až 2000 prováděli přeprodeje akcií mezi klienty a obchodními společnostmi ze skupiny Finnex, větší část akcií obchodní společnosti PFP soustředili do majetku několika klientů obchodní společnosti Finnex Praha se zájmem o investice do nich jako podkladového aktiva pro přislíbené zhodnocení jejich finančních vkladů a do majetku obchodní společnosti McPherson&Durrant Co. Ltd. a Finnex Group. S uvedenými investory sjednávali individuální smlouvy o úplatném převodu akcií a na ně navazující forwardové smlouvy o zpětném odkupu za navýšenou cenu o přislíbený výnos, aniž by reálně byli schopni dostát závazkům z nich. Některé akcie z majetku těchto dvou obchodních společností pak bezúplatně převedli na společnost Ventoure Group S.A. sídlící na Britských panenských ostrovech. V klientských portfoliích spravovaných jménem obchodní společnosti Finnex Praha tak zůstaly až na drobné výjimky pouze bezcenné a nezpeněžitelné akcie obchodní společnosti EPH. V té době již byla obchodní společnost Finnex Praha ve špatné finanční situaci, ve ztrátě, bez rezerv na pokrytí závazků vůči klientům pro případ jejich zájmu o zpětný prodej, přičemž takovými zdroji nedisponovala ani obchodní společnost Finnex Group. Klienti o těchto aktivitách obviněných nebyli informováni a (až na pár výjimek) přišli o všechny investované prostředky, natož aby reálně dosáhli slibovaného zhodnocení investic. Až do poloviny roku 1999 nevěděli, že je jejich majetek ohrožen, jelikož tyto informace jim byly obviněnými a obchodní společností Finnex Praha zatajeny. Náznaky možných problémů navenek se objevily až ve druhé polovině roku 1999, kdy se začaly zpožďovat platby, klienti si začali stěžovat, někteří vypověděli uzavřené smlouvy a požadovali vyplatit svěřené prostředky. Platby klientům byly v polovině roku 2000 úplně pozastaveny.
95.\tLze tedy shrnout, že investiční strategii pro drobné akcionáře dohodli obvinění Jiří Langer a Martin Zach (jako osoby ovládající celou skupinu Finnex) s cílem získat do své dispozice vložená aktiva (drobných) akcionářů v podobě přímých peněžních vkladů nebo rozprodejem jejich původních portfolií cenných papírů. Výsledkem těchto transakcí bylo vyvedení daných prostředků klientů společnosti Finnex Praha do dalších společností ze skupiny Finnex a celkové znehodnocení jejich portfolií cenných papírů s jejich investicemi do nich. Tuto činnost provedli přes společnosti k tomu zřízené (a oběma obviněnými ovládané) Pražský fond pozemků (útok I.) a Evropský průmyslový holding (útok II.), resp. prostřednictvím nákupu akcií těchto společností do portfolia klientů obchodní společnosti Finnex Praha, akcie těchto společností nebyly veřejně obchodovatelné, uměle byla navýšena jejich cena, která neodpovídala jejich skutečné hodnotě.
96.\tK útoku pod bodem I. výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně je možno uvést, že obchodní společnost Pražský fond pozemků vložila dne 7. 12. 1997 do základního kapitálu jako nepeněžitý vklad pozemky v katastrálním území obce XY, které posloužily jako podklad pro upsání akcií společnosti v celkové částce 50 011 000 Kč. Skutečná cena pozemků však byla daleko nižší, jednalo se o zemědělské pozemky vedené jako orná půda, účelově převedené na spřízněné osoby za kupní cenu 700 482 Kč, původně zakoupené za 838 712 Kč. Jejich ocenění na částku 50 011 086 Kč bylo provedeno za předpokladu změny druhu pozemků ze zemědělského na stavební, neodráželo jejich skutečnou hodnotu v dané době, kdy hodnota pozemků dosahovala maximálně částky 908 000 Kč. Dále obvinění dne 3. 12. 1998 provedli účetní navýšení základního kapitálu obchodní společnosti PFP o 50 milionů Kč z 50 011 000 Kč na 100 011 000 Kč opakovanými přesuny finančních prostředků mezi bankovními účty. Částku 50 milionů Kč tak tvořil pouze součet opakovaně přeposílaných částek, i přesto obvinění upsali dalších 50 000 ks akcií v nominální hodnotě 1 000 Kč. Takto emitované akcie byly nejdříve převedeny do majetku obchodní společnosti Finnex Securities zastupované Ing. Zdeňkem Volfem a obchodní společnosti IFC International Financial Corporation Co. Ltd. zastupované G. A. W. v. S. Obě zmiňované obchodní společnosti však byly fakticky ovládány obviněnými Jiřím Langrem a Martinem Zachem. Následně v období od 6. 2. 1998 do 10. 7. 2000 byly akcie nakupovány v rámci Investičního programu pro drobné akcionáře do portfolií klientů obchodní společnosti Finnex Praha. Souběžně byly prováděny další obchody v rámci skupiny Finnex s cílem vytvořit zdání jejich žádanosti. Ve druhé polovině roku 1999 přijali obvinění zásadní rozhodnutí (realizované v letech 1999-2000), sloučili už do té doby značně omezené množství akciových titulů tvořící klientská portfolia dvou spřízněných obchodních společností EPH a PFP na akcie jedné z nich, a to EPH. Operace koupě akcií sestávaly ze dvou vzájemně provázaných obchodů. Nejprve byly některou ze společností skupiny Finnex odprodány soubory akcií za jejich deklarované hodnoty, a to na základě buď smlouvy o koupi cenných papírů, nebo smlouvy o úplatném převodu akcií, s určitým časovým odstupem (většinou po půl roce) pak získali klienti právo na zpětný odprodej stejných akcií o navýšenou cenu na základě souběžně uzavřených forwardových smluv s odloženou splatností, případně mohli klienti částky znovu investovat s uzavřením stejných smluv s dále navýšenými cenami daných akcií. Klienti nebyli náležitě informování o všech skutečnostech vztahujících se k daným akciím. Forwardové operace byly obviněnými činěny v rámci skupiny Finnex. Vůči většině klientů se však akcie nepodařilo odprodat a neobdrželi ani to, co sami investovali, natož slíbené zhodnocení jejich investic. Klienti za daných okolností přišli o svá aktiva už nákupem akcií obchodní společnosti PFP, aniž by byla reálná návratnost jejich investic či přislíbené zhodnocení. Akcie neměly deklarovanou hodnotu a mimo strukturu skupiny Finnex byla jejich hodnota 9,08 Kč, což odpovídalo nepeněžitému vkladu obchodní společnosti PFP – tržní ceně pozemků v obci XY. Ve svém souhrnu tímto jednáním obvinění způsobili škodu v celkové výši 31 654 347,90 Kč, přičemž obviněný Martin Zach se na její výši podílel do 4. 11. 1999 a co do výše 23 035 859,18 Kč.
97.\tStejný princip nakládání s akciemi klientů prováděli obvinění také v případě útoku označeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II. soustředěném do akcií akciové společnosti Evropský průmyslový holding. I v tomto případě byla původní portfolia cenných papírů klientů obchodní společnosti Finnex Praha rozprodána a nahrazena veřejně neobchodovatelnými akciemi společností patřících do skupiny Finnex. Za tímto účelem obvinění Jiří Langer a Martin Zach založili akciovou společnost Evropský průmyslový holding, základní kapitál měl být tvořen peněžitým vkladem ve výši 50 000 000 Kč. Ve skutečnosti tato částka však pouze dne 22. 10. 1998 tzv. „protekla“ přes bankovní účet, a to opakovaným přeposíláním částky 10 milionů Kč a měla sloužit k nákupu akcií ukrajinských podniků, resp. jako záloha na jejich nákup. V červnu 1999 pak došlo k umělému navýšení základního kapitálu EPH o 150 milionů Kč, když opět byly přeposílány částky mezi bankovními účty EPH a účty spřízněných obchodních společností (Finnex Group a McPherson&Durrant Co. Ltd.). Přitom částka 150 milionů Kč ve skutečnosti představovala konečný součet všech vkladů na účet obchodní společnosti EPH bez zohlednění následných výběrů. Tuto částku pak obvinění investovali do nákupu akcií dvou ukrajinských strojírenských podniků VAT Sarnenskij a VAT Prožektor (přes společnosti Finnex Group a McPherson&Durrant Co. Ltd.) údajně za celkovou částku účetně vykázanou ve výši přes 209 milionů Kč, ve skutečnosti však odpovídající částce 9 356 755 Kč, což také odpovídalo finančním možnostem skupiny Finnex v dané době. Takto cíleně navýšené hodnoty akcií EPH byly dále využity v rámci Investičního programu pro drobné akcionáře. Postupně docházelo k emisi akcií EPH, jejichž cena byla nadhodnocena. S akciemi bylo záměrně opakovaně obchodováno v rámci skupiny Finnex, čímž se vytvářelo zdání jejich validity. Ve skutečnosti se však jednalo o nelikvidní a v dané době prakticky nezpeněžitelné akcie, jejichž skutečná hodnota mohla být 4,6784 Kč za akcii (při první emisi), resp. 467,84 Kč (při druhé emisi). Klientům obchodní společnosti Finnex byly cíleně zamlčeny tyto podstatné informace, závazky vůči většině klientů tak nebyly splněny. Obvinění takto jednali s plným vědomím, prakticky ihned po složení aktiv, tyto prostředky využili ve skupině Finnex, aniž by měli dostatečně zajištěno krytí vůči poškozeným klientům. Tímto klientům způsobil obviněný Jiří Langer celkovou škodu 117 833 199,16 Kč, na které se co do výše 43 118 221,28 Kč podílel i obviněný Martin Zach. Poškozených klientů obchodní společnosti Finnex Praha bylo celkem 2 718.
98.\tK nákupu těchto problematických akcií a ke zvyšování škody způsobené klientům docházelo až do listopadu 2000, kdy zasáhla Komise pro cenné papíry na základě informací od poškozených klientů, kteří podali také trestní oznámení. Celkově pak danými obchody s akciemi obchodních společností PFP a EPH byla obviněnými způsobena škoda ve výši 149 487 547,06 Kč, na které se obviněný Jiří Langer podílel do výše 147 478 952,90 Kč, obviněný Martin Zach do výše 66 154 080,46 Kč (a obviněný Michal Bočánek do výše 113 329 592,89 Kč). Podrobný přepis obchodů obchodní společnosti Finnex Praha s akciemi PFP a akciemi EPH uvedl soud prvního stupně na str. 1070 až 2061 svého rozsudku.
99.\tShora zjištěný skutkový stav vychází z podrobného dokazování (uvedeného detailně na str. 791 až 2066 rozsudku soudu prvního stupně, doplněné dokazování po kasaci prvního rozsudku soudu prvního stupně je rozebráno na str. 2095 až 2106 rozsudku soudu prvního stupně), zejména z listinných důkazů a elektronických databází (bankovní výpisy, účetní výkazy, auditorská zpráva, výpisy z databáze Střediska cenných papírů), znaleckých posudků, svědeckých výpovědí a výpovědí obviněných. Soud prvního stupně tyto důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemném souhrnu v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Dovolatelé však zpochybňovali, zda byla v případě skutku pod bodem I. soudy nižších stupňů správně posouzena hodnota pozemků v obci XY, jež byly v podstatě jediným hodnotným majetkem obchodní společnosti PFP (do níž byly pozemky vloženy jako nepeněžitý vklad). Soud prvního stupně se ale detailně zabýval cenou těchto pozemků i možností reálné změny druhu pozemku z orné půdy na stavební pozemek, s čímž obvinění kalkulovali, což podle jejich obrany mělo podstatně navýšit jejich cenu. K tomu ale byla v trestním řízení vyslechnuta řada svědků, byly předloženy a vyhotoveny znalecké posudky, soudy nižších stupňů se tak touto otázkou řádně zabývaly, vypořádaly se přitom i s obhajobou obviněných a případné nejasnosti objasnily dodatečným výslechem znalců. Obvinění i přesto v dovolání prosazovali vlastní verzi skutkového děje (pracovali s výrazně vyšší cenou předmětných pozemků), něž k jakému na základě vlastního hodnocení důkazů dospěly soudy nižších stupňů. Přitom jejich úvahy rozhodně nelze označit za zjevně excesivní, neboť vycházejí z jedné skupiny důkazů podporujících obžalobu, zatímco obvinění upřednostňují jinou skupinu důkazů na svou obranu. V tom však tzv. zjevný či extrémní rozpor spočívat nemůže, není ani úkolem Nejvyššího soudu (aniž by provedl jediný důkaz) hodnocení provedené soudy nižších stupňů měnit, jak bylo rozvedeno výše. Stejně tak se velmi zevrubně věnoval soud prvního stupně výhradám obhajobě, které se týkaly skutkových tvrzení pod bodem II. výroku o vině jeho rozsudku, která se týkala ukrajinských podniků. I v tomto směru soudy nižších stupňů dospěly k odůvodněným skutkovým závěrům, že obvinění ve skutečnosti do těchto podniků nevkládali peníze, neboť to finanční situace v dané době skupině Finnex podle bankovních výpisů neumožňovala. Ceny za akcie obchodní společnost EPH byly jen uměle navyšovány a v žádném případě neodpovídaly realitě, což potvrdila celá řada důkazů (včetně znaleckých posudků).
100.\tSkutková zjištění byla doložena analýzou finančních toků a převodů akcií uvnitř skupiny Finnex v souladu s nalezenými účetními záznamy, výpisy z bankovních účtů, přehledy obchodů z databází Střediska cenných papírů. V řízení byly provedeny znalecké posudky z oboru ekonomika, některé se zabývaly převody akcií emitenta PFP, vývojem a splacením základního kapitálu akciové společnosti Pražský fond pozemků a jejím ekonomickým stavem (znalecké posudky znalce doc. Ing. Tomáše Ježka, CSc., z oboru ekonomika, odvětví peněžnictví a pojišťovnictví, se zvláštní specializací na veřejné finance, kapitálový trh a bankovnictví), finanční situací a peněžním tokům v obchodní společnosti Finnex Praha a v dalších společnostech v uskupení Finnex (znalecký posudek Ing. Vladimíra Horáka, z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, se zvláštní specializací na cenné papíry a obchodování s nimi, podniky a nepeněžní vklady), ekonomickému stavu a skládání základního kapitálu akciové společnosti Evropský průmyslový holding (znalecký posudek včetně jeho doplňku znalce Ing. Jana Žiačika, z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, cenné papíry a vklady do společnosti). Znalecké závěry jsou plně ve shodě se skutkovými závěry učiněnými soudem prvního stupně, a to i po doplnění dokazování po kasačním rozhodnutí soudu druhého stupně, kdy soud prvního stupně poté jednak vyslechl svědky z developerských společností k nabízené ceně za pozemky v obci XY, k výslechu znalce Ing. Václava Poura, který ocenil tyto pozemky v období let 1997-1999 na částku maximálně 908 000 Kč, jednak došlo k upřesnění skutkového stavu a vypořádání se se znaleckými posudky předloženými obhajobou z oboru ekonomika týkající se ocenění hodnoty akcií ukrajinským podniků VAT Prožektor a VAT Sarnenskij v majetku akciové společnosti EPH. Nově byl k tomu vypracován znalecký posudek Vysoké školy ekonomické v Praze (zpracovatelé Mgr. Bc. Jaroslav Šantrůček LL. M., Ing. Jitka Macková a Ing. Petr Horák), včetně jeho doplňku zaměřeného na ocenění hodnoty ukrajinských podniků. Výsledky z těchto znaleckých zkoumání a jejich zhodnocení shrnul soud prvního stupně na str. 2102 až 2106 odůvodnění svého rozsudku. Závěr, že se jednalo prakticky o bezcenné, nelikvidní a fakticky nezpeněžitelné akcie mající pro jejich držitele reálně nulovou hodnotu, plně koresponduje se znaleckým zjištěním. To, že při stanovení jejich ceny soud prvního stupně vycházel z hodnoty těchto akcií stanovené znalcem doc. Tomášem Ježkem, pak je ve prospěch obviněných a plně odpovídá jejich orientační hodnotě pro potencionálního investora do nich. Stejné závěry pak bylo možno učinit ve vztahu k ocenění akcií Pražského fondu pozemků, kterým soud přiznal potencionální hodnotu s ohledem na reálné ocenění pozemků v obci XY stanovené znalcem Ing. Václavem Pourem. Závěry soudů nižších stupňů tak vycházejí z jejich vlastního vyhodnocení důkazů, v nichž mají oporu, Nejvyšší soud nemá důvod do takového hodnocení jakkoliv zasahovat a na rozhodnutí soudů nižších stupňů může plně odkázat.
101.\tDovolací soud v daném případě žádný nesoulad, natožpak extrémní, mezi provedenými důkazy a z nich odvozeného skutkového stavu, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže.
102.\tObvinění uplatňovali i další námitky, které obecně nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, byly však součástí okruhu námitek zpochybňujících dodržení pravidel spravedlivého procesu, proto se i k nim Nejvyšší soud stručně vyjádří. Takovými námitkami neodpovídajícími žádnému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 nebo 2 tr. ř. jsou procesní výhrady obviněných proti protokolaci hlavního líčení či založení skutkových zjištění na procesně nepoužitelných důkazech (oba dovolatelé), resp. námitky týkající se (ne)doručování usnesení o zahájení trestního stíhání zvolenému obhájci (dovolatel Martin Zach). Kromě toho, že tyto námitky neodpovídají uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu, a to přinejmenším v době podání dovolání, Nejvyšší soud je ani nepovažuje za opodstatněné.
103.\tObviněný Martin Zach brojil proti využití výslechů svědků V. O. V. a P. P. A. jako důkazů v trestní řízení. V první řadě je potřeba uvést, že se nejedná o důkazy, na kterých by soudy založily svá rozhodná skutková zjištění, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu [ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022, resp. judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva před zavedením tohoto dovolacího důvodu], že by šlo o stěžejní či rozhodné, popř. dokonce výlučné důkazy, na kterých by bylo založeno odsouzení obviněných soudy nižších stupňů. Odvolací soud je (poněkud nadbytečně) použil pouze k dokreslení skutkového stavu, který je však dostatečně odvozen od jiných důkazů (srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 12 To 72/2016, na str. 18, stejně tak napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 12 To 66/2018, v bodě 196. na str. 66). Tito svědci byli na Ukrajině vyslechnuti v rámci právní pomoci, a to svědek V. V. O., předseda představenstva společnosti VAT Prožektor, u níž pracoval od roku 1997 až do dne 22. 6. 2006, kdy proběhl jeho výslech (viz překlad jeho výpovědi na č. l. 6336-6343 trestního spisu, sv. 24), a svědek A. P. P., předseda představenstva společnosti VAT Sarnenskij v letech 1996 až 2004, dne 23. 6. 2006 (viz překlad jeho výpovědi na č. l. 6288-6293 trestního spisu, sv. 24). K výslechům tak sice došlo po zahájení trestního stíhání ze dne 12. 1. 2006, avšak žádost o poskytnutí právní pomoci byla z roku 2005, bylo požadováno jen podání vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř. a nešlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon ve smyslu § 158 odst. 9 tr. ř. a 158a tr. ř. Ukrajinské orgány činné v trestním řízení tyto osoby vyslechly v souladu s jejich procesním právem, svědkům bylo dáno poučení, jaké se u nás dává při podání svědecké výpovědi. Nicméně je zřejmé, že obvinění ani jejich obhájci nebyli o tomto úkonu (výslechu) předem informováni, takže se jej ani nemohli účastnit. Soud prvního stupně se snažil tyto svědky předvolat k hlavnímu líčení a vyslechnout je, což se však ani za využití spolupráce s Interpolem nepovedlo. Odvolací soud měl za to, že výslech svědků na Ukrajině podle českého trestního práva procesního odpovídá podání vysvětlení, o němž se pořizuje úřední záznam, který lze přečíst podle § 211 odst. 6 tr. ř. se souhlasem státního zástupce i obviněných, pro což podle protokolu o hlavním líčení ze dne 2. 10. 2013 (na č. l. 16053 a násl. trestního spisu) měly být splněny podmínky. Proti tomu obvinění vznesli námitky, protože protokol o hlavním líčení podle nich neodpovídá tomu, co skutečně v jednací síni odehrálo, jak má potvrzovat zvukový záznam z hlavního líčení, jinými slovy obvinění sporovali, že by ke čtení těchto listin dali souhlas. Dovolací soud proto vycházel ze zvukového záznamu z hlavního líčení ze dne 2. 10. 2013. Předseda senátu soudu prvního stupně (v minutě 4:20 v části 08. na CD se zvukovým záznamem z tohoto hlavního líčení) hovořil o dvou „svědcích z Ukrajiny P. A., V. V.“, kterým se původně podařilo doručit, avšak svědci odmítli dostavit se k hlavnímu líčení, podle předsedy senátu ale byly splněny podmínky pro čtení protokolů o jejich výpovědi, zároveň k tomu ale dodal, že se svědky ještě pokusí znovu předvolat a umožnit obviněným klást jim otázky. To se ale již nepodařilo, a to ani pomocí Interpolu. Pak předseda senátu protokoly o výslechu uvedených svědků přečetl podle § 211 odst. 2 tr. ř. a poté dal obviněným možnost se k nim vyjádřit, což také obvinění učinili. Státní zástupce a obvinění dali výslovný souhlas ke čtení protokolů o výpovědích svědků vyjmenovaných na č. l. 16105 trestního spisu. Z uvedeného vyplývá, že podmínky čtení zmíněných protokolů podle některé z alternativ § 211 tr. ř. skutečně splněny nebyly, nebyl ani dán souhlas obviněných s jejich čtením ve smyslu § 211 odst. 6 tr. ř., jak argumentoval odvolací soud. Zároveň je však nutno na druhou stranu dodat, že toto procesní pochybení soudu prvního stupně, resp. i soudu druhého stupně, nezakládá takovou vadu velmi složitého a časově náročného řízení (s obsáhlým spisovým materiálem a dlouhou řadou důkazů), která by činila trestní řízení jako celek nespravedlivé, pro což by mělo dojít ke kasačnímu zásahu Nejvyššího soudu. Výsledek trestního řízení totiž není postaven na uvedených dvou důkazech, ale zejména na jiných důkazech, které mohly vést k rozhodným skutkovým závěrům. Ostatně i zjištění, že do ukrajinských obchodních společností reálně nebyly investovány obviněnými tvrzené finanční prostředky, je založeno především na jiných důkazech, jak bylo rozvedeno i shora. Snad i pro to, že předmětné svědecké výpovědi nebyly stěžejními důkazy, na kterých by bylo založeno odsouzení obviněných, a že si byl soud prvního stupně vědom procesního nedostatku při provádění uvedených důkazních prostředků, je ve svém rozsudku necitoval a neargumentoval jimi. Lze tedy shrnout, že tato ve svém konečném důsledku (s ohledem na skutkové závěry soudu prvního stupně) zcela marginální procesní vada v žádném případě nemohla ovlivnit hmotněprávní kvalifikaci činu a odůvodnit tak zásah dovolacího soudu, neboť trestní řízení jako celek se jeví spravedlivé, tedy nedošlo k významnému porušení principu spravedlivého procesu vycházejícího ze čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, resp. nebylo zjištěno, že by zjištěné vady v procesním postupu měly vliv na výsledek řízení. Použitím uvedených protokolů sice bylo porušeno právo obviněného na kontradiktornost řízení (obvinění neměli ani v jedné fázi trestního řízení možnost svědkům klást otázky), nicméně svědecké výpovědi nebyly výlučným ani rozhodujícím důkazem viny obviněných, což je druhý stupeň testu ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. ve věcech Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království, stížnosti č. 26766/05 a 22228/06, rozsudek velkého senátu ze dne 15. 12. 2011, Schatschaschwili proti Německu, stížnost č. 9154/10, rozsudek z 15.12.2015, Štulíř proti České republice, stížnost č. 36705/12, rozsudek z 12. 1. 2017, či Bátěk a spol. proti České republice, č. 54146/09, rozsudek z 12.1.2017) a Ústavního soudu (např. nález ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/13, publikovaný ve svazku 71 pod č. 175/2013 na s. 69 SbNU, nález ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 2852/14, publikovaný ve svazku 76 pod č. 43/2015 na s. 591 SbNU). Klíčové totiž bylo (jak vyplývá z posledně citovaného nálezu Ústavního soudu), že se trestní řízení jako celek jevilo být spravedlivým, byť v jednotlivostech mohlo dojít k určitým pochybením.
104.\tSoudy nižších stupňů se v řízení zabývaly také opakovanými námitkami obviněného Jiřího Langra proti protokolům o hlavním líčení, které důvodně zamítly (srovnej usnesení Městského soudu ze dne 10. 5. 2016, č. j. 40 T 4/2011-17085, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2016, č. j. 12 To 73/2016-17254, v trestním spise ve sv. č. 82 a 83). V tomto směru lze na jejich závěry plně odkázat, neboť s nimi souhlasí rovněž dovolací soud. K tomu je možno doplnit, že o průběhu hlavního líčení byl pořizován zvukový záznam (viz § 55b odst. 1 tr. ř.), přičemž protokol o hlavním líčení není doslovným přepisem tohoto zvukového záznamu, ale zaznamenává se jen podstatný obsah úkonu, a to v průběhu tohoto úkonu nebo bezprostředně po jeho ukončení, jak vyplývá z § 55 b odst. 5 tr. ř. (viz k tomu Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 642 a násl.). Po poslechu (příslušné části) zvukového záznamu z hlavního líčení v předmětné věci je možno uvést, že se protokoly o hlavním líčení nijak zásadně neodlišují od protokolů o hlavním líčení, nic podstatného není vynecháno či jinak zkresleno, je v nich zaznamenán podstatný obsah hlavního líčení. Ani v tomto směru neshledal Nejvyšší soud porušení práva na spravedlivý proces, resp. práva na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny, jak bylo též namítáno.
105.\tStejně tak námitky obviněného Martina Zacha, že bylo chybně vedeno řízení proti uprchlému v přípravném řízení, nebyly shledány opodstatněnými, resp. že by dokonce byly takové intenzity znamenající porušení práva na spravedlivý proces. Tyto námitky byly rovněž součástí předchozí obhajoby obviněného a odvolací soud se k nim srozumitelně a jasně vyjádřil (srovnej str. 17 a 18 kasačního usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 12 To 72/2016, stejně tak napadený rozsudek odvolacího soudu ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 12 To 66/2018, v bodě 194. na str. 65). Jak správně uzavřel odvolací soud, obviněný se rozhodl vycestovat mimo území České republiky, i když proti němu bylo vedeno trestní řízení (usnesení o zahájení trestního stíhání převzal obviněný Martin Zach dne 18. 4. 2006), přičemž jak vyplývá ze spisového materiálu, policejnímu orgánu byla předložena plná moc ze dne 14. 9. 2009 zmocňující obhájce Mgr. Ing. Vladimíra Mráze k zastupování obviněného Martina Zacha v trestním řízení až dne 22. 1. 2010 (v trestním spise na č. l. 2149 ve sv. 9). Avšak obviněný měl mít obhájce i předtím, a proto mu byla dne 9. 7. 2009 Městským soudem v Praze ustanovena jako obhájkyně JUDr. Blanka Bláhová, neboť byl dán důvod nutné obhajoby (viz č. l. 2134 ve sv. 9 trestního spisu). Ustanovená obhájkyně obviněného zastupovala až do doby, než ji nahradil zvolený obhájce Mgr. Ing. Vladimír Mráz, poté byla dne 26. 5. 2010 zproštěna obhajoby obviněného (viz č. l. 2141 ve sv. 9 trestního spisu). Po určitou dobu v řízení nebylo policejnímu orgánu známo, kde se obviněný Martin Zach nachází, a proto zahájil řízení proti uprchlému, jakmile důvody pro jeho vedení pominuly, bylo proti obviněnému vedeno „standardní“ trestní řízení. Lze tedy konstatovat, že práva obviněného Martina Zacha na obhajobu byla po celou dobu trestního řízení zachována, jakmile byla policejnímu orgánu předložena plná moc prokazující zvolení obhájce Mgr. Ing. Vladimíra Mráze pro výkon obhajoby v trestním řízení, nastaly účinky tohoto úkonu vůči orgánům činným v trestním řízení (viz rozhodnutí pod č. 51/2010 Sb. rozh. tr.). Zvolenému obhájci pak byla doručena také všechna usnesení o zahájení trestního stíhání jeho klienta.
106.\tNámitky obviněných týkající se nedostatečného zhodnocení nepřiměřené délky trestního řízení či doby, která uplynula od spáchání trestného činu, ze strany soudů nižších stupňů rovněž v zásadě neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, jak správně uváděl ve svém vyjádření i státní zástupce. Nejde-li totiž o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [resp. § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022], jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší posuzovat, zda byl uložen trest mírný nebo naopak příliš přísný. Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Zároveň však dovolací soud připomíná, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů je nedílnou součástí práva na spravedlivé řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K tomu pak může Nejvyšší soud uvést, že v posuzované věci se oba soudy nižších stupňů dlouhou délkou trestního řízení a s tím i dobou od spáchání trestné činnosti zabývaly a výslovně tyto okolnosti zohlednily při ukládání trestu. Soud prvního stupně na str. 2115 odůvodnění svého rozsudku tyto skutečnosti při ukládání trestů výslovně zmínil a přisoudil jim dokonce i značný význam, neboť v zásadě jen ony pro něj byly důvodem, proč obviněným Jiřímu Langrovi a Martinu Zachovi uložil trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku (ač jinak vzhledem k celé řadě dalších okolností by bylo namístě ukládat trest výrazně přísnější – obvinění způsobili velmi vysokou škodu i v porovnání s jinými běžnými případy, poškodili vysoký počet osob – 2 718, trestnou činnost páchali sofistikovaně, po delší dobu etc.). Odvolací soud pak z podnětu řádného opravného prostředku obou obviněných z těchto důvodů zrušil výrok o trestu odnětí svobody uloženém těmto obviněným rozsudkem soudu prvního stupně, neboť jejich zohlednění soudem prvního stupně nepovažoval za dostatečné, a především s ohledem na ně shledal podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku (viz body 241. a 242. na str. 85, 86 jeho rozsudku). S těmito závěry dovolací soud zcela souhlasí, takové zmírnění trestu považuje za dostatečnou kompenzaci z důvodu porušení základního práva obviněných na projednání věci v přiměřené době a bez zbytečných průtahů. Nepřiměřená délka trestního řízení má být primárně kompenzována přímo v trestním řízení právě podle zákonného pravidla § 39 odst. 3 tr. zákoníku, jeho užití má přednost před možnou finanční kompenzací, kterou lze uložit v řízení o náhradě škody podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (viz rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 60/2013 Sb. rozh. obč. a usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr.). Ani příliš dlouhá doba uplynuvši od spáchání činu, ani příliš dlouhé trvání trestního řízení nemůže však být důvodem pro neuplatnění trestní odpovědnosti s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (rozhodnutí č. 41/2020 Sb. rozh. tr.). Lze tak uzavřít, že se soudy nižších stupňů porušením tohoto práva obviněných zabývaly, uznaly jeho porušení a adekvátně jako kompenzaci za toto porušení odvolací soud obviněným uložil trest odnětí svobody pod dolní hranící zákonné trestní sazby ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 39 odst. 3 tr. zákoníku. Především s ohledem na vysoký počet poškozených (2 718 osob), extrémní výši jim způsobené škody [mnohonásobně přesahující dolní hranici škody velkého rozsahu, a to jak v době rozhodování soudů nižších stupňů, tak i po jejím zvýšení na dvojnásobek v době rozhodování dovolacího soudu – ve smyslu § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku], která se vymyká jiným typově obdobným případům, jakož i sofistikovaný způsob spáchání trestné činnosti, který obviněným umožňoval její páchání po relativně delší dobu (obviněný Jiří Langer přes 3 roky, obviněný Martin Zach přes 2 roky), nelze uložit jiný druh trestu než trest odnětí svobody, jehož výkon navíc není možno podmíněně odložit.
107.\tPo prostudování spisového materiálu tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv obviněných, a to ani porušení práva na spravedlivý proces, pro které by bylo třeba kasačního zásahu Nejvyššího soudu. Především je třeba znovu upozornit, že Nejvyšší soud není oprávněn pouze na podkladě spisu zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a přehodnocovat provedené důkazy a jejich hodnocení provedené soudy nižších stupňů (to by mohl učinit jen v případě, že by zopakoval podstatnou část dokazování za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, což však není jeho úlohou vymezenou zákonodárcem). Navíc je nepřípustné, aby Nejvyšší soud jen na podkladě spisu dával pokyny soudům nižšího stupně, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají dospět po takovém hodnocení důkazů. To ostatně není oprávněn činit ani odvolací soud, jak již bylo v minulosti opakovaně judikováno (např. v rozhodnutích pod č. 36/1968, č. 57/1984, č. 53/1992-I. a č. 20/1997 Sb. rozh. tr.), tím spíše to nepřísluší Nejvyššímu soudu, který rozhoduje o dovolání jako mimořádném opravném prostředku, jež je určeno k nápravě zákonem vymezených procesních a hmotně právních vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Jak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud by měl možnost proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů zasáhnout jen tehdy, pokud by byly zjevně excesivní, byly by ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, což ale Nejvyšší soud neshledal. Námitky obviněných uplatněné v tomto směru v jejich dovoláních Nejvyšší soud vyhodnotil jako pouhou polemiku s hodnocením důkazů provedenou soudy nižších stupňů, k jehož revizi ale Nejvyšší soud není povolán.
108.\tDalší výhrady obviněných týkající se jednotlivých skutkových zjištění jsou některé na pomezí námitek skutkových a právních (k nim se Nejvyšší soud ještě vyjádří níže). Již nyní ale lze upozornit, že za nepřípustné a dovolacím důvodům neodpovídající jsou i takové právní námitky obviněných, jimiž se domáhají aplikace hmotného práva na skutkový stav předestřený obviněnými v jejich dovoláních, pokud se neshoduje se skutkovým stavem, k němž dospěly po provedeném dokazování soudy nižších stupňů. Konkrétně obvinění uplatňovali následující výhrady. Oba dovolatelé svými námitkami, kterými brojili proti odsouzení pro zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, měli za to, že v jejich případě chyběl úmysl spáchat trestnou činnost, že nejednali s podvodným úmyslem, případně, že žádné skutečnosti před poškozenými nezastírali. Dovolatelé také nabízeli jinou právní kvalifikaci posuzovaného jednání, a to jeho posouzení jako trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, případně trestného činu zpronevěry. Posouzení těchto skutečností je ovšem závislé na učiněných skutkových zjištěních. Obvinění současně s uvedenými námitkami předestírali jiná skutková východiska, než ke kterým dospěl soud prvního stupně, resp. vycházeli přitom z jiného hodnocení provedených důkazů. V daném případě ovšem dovolatelé pomíjeli, že soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obvinění sebe a jiného obohatili ke škodě na cizím majetku tím, že uvedli někoho v omyl a zamlčeli podstatné skutečnosti, při tom soudy vycházely z toho, že obvinění jednali s cílem získat klientské peněžní prostředky svěřené jim se správou jejich portfolia cenných papírů, činili kroky k vyvedení těchto financí svých klientů, když nahradili majetkové hodnoty tvořené klientským portfoliem akciemi veřejně neobchodovatelnými a de facto nezpeněžitelnými. Zároveň byli klienti obviněnými ubezpečováni o výhodnosti těchto svých investic, byl jim slibován zisk z těchto aktiv, když současně jim byly ze strany obviněných zatajovány důležité informace. To vedlo též k tomu, že souhlasili s takovým nakládáním se svými prostředky.
d) K námitkám zpochybňujícím právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku
109.\tJak již dovolací soud uvedl shora, oba dovolatelé sice brojili i proti právnímu posouzení skutkového stavu jako trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, avšak své výhrady proti posouzení subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu odvozovali téměř výhradně z jiného hodnocení provedených důkazů a z nich odvozeného skutkového stavu, než ke kterému dospěly soudy nižších stupňů (viz k tomu podrobněji výše). To platí zejména o námitkách proti posouzení subjektivní stránky uvedeného trestného činu a výše způsobené škody, jež dovolatelé stavěli na jiném skutkovém základě, než ke kterému dospěly soudy nižších stupňů, odvozovali je z jiných než provedených důkazů, případně jinak hodnotili provedené důkazy, vyvodili z nich opačné závěry než soud prvního stupně, resp. odvolací soud. K tomu lze pak odkázat na část tohoto rozhodnutí rozvedenou výše vztahující se k námitkám nespadajícím pod žádný dovolací důvod. Nyní může dovolací soud pouze uvést, že shledává závěr soudů nižších stupňů o naplnění znaku zavinění za správný a odpovídající zjištěnému skutkovému stavu, jestliže soudy uzavřely, že dovolatelé jednali s úmyslem přímým podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (srovnej k tomu bod 239. na str. 84 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, podobně i závěry soudu prvního stupně na str. 2107 a násl.). Stanovení výše způsobené škody má nepochybně vliv na posouzení hranice výše škody z pohledu právní kvalifikace a na následný výrok o náhradě škody způsobené trestným činem. Soud prvního stupně se ke způsobené škodě vyjádřil ve svém rozsudku detailně, závěry ohledně škody stručně shrnul na str. 2111-2112 odůvodnění svého rozsudku, souhlasil s nimi odvolací soud (viz bod 237. na str. 84 odůvodnění jeho rozhodnutí), jakož i nyní dovolací soud. Námitky obviněných i v tomto směřovaly vlastně výhradně proti dokazování, pokud dovolatelé zpochybňovali skutečné ceny akcií zjištěné znaleckým zkoumáním, od nichž se odvíjela škoda způsobená poškozeným.
110.\tDovolatelé kromě toho nabízeli také jinou právní kvalifikaci skutkového děje, a to zčásti též proto, aby zdůvodnili použití jiných promlčecích dob, což by mělo být důvodem zániku jejich trestní odpovědnosti za sledované jednání. Podle obviněných mohl být skutek právně kvalifikován nanejvýš jako porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., resp. porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku, případně (obviněný Martin Zach) jako trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák., resp. § 206 tr. zákoníku. Avšak konkrétní právní námitku proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku obvinění de facto nevznesli. Není však úkolem Nejvyššího soudu v řízení o dovolání domýšlet podání obviněného a doplňovat jím užitou argumentaci, naopak se vychází z vázanosti dovolacího soudu obsahem mimořádného opravného prostředku – dovolání. Nejvyšší soud může vzít v potaz jen argumentaci obsaženou v dovolání, dokonce se nemůže zabývat ani argumentací obviněného obsaženou v jeho jiných dříve učiněných podáních (např. v odvolání), třebaže na ně obviněný v dovolání odkazuje, není-li obsažena přímo v textu dovolání (viz rozhodnutí pod č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr.).
111.\tNejvyšší soud obecně připomíná, že zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatím tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu [odst. 5 písm. a)]. V posuzované věci soudy kladly obviněným za vinu, že obohatili sebe a jiného tím, že uvedli poškozené (klienty Finnex Praha) v omyl a zamlčeli jim podstatné skutečnosti a způsobili tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku (stejně tak podle § 248 odst. 1 tr. zák.) se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, přičemž okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby je též způsobení škody velkého rozsahu [§ 206 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku]. Trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku se podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku (v zásadě shodně i podle § 255 odst. 1 tr. zák.) dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu nikoli malou, přičemž okolností zvlášť přitěžující je i zde škoda velké rozsahu (odst. 3 uvedených ustanovení). Ve všech třech případech jde o trestné činy úmyslné, zmíněné znaky objektivní stránky tak musejí být též kryty zaviněním v úmyslné formě (§ 15 tr. zákoníku, předtím § 4 tr. zák.). Těmto znakům musí také odpovídat popis skutku tak, aby z něj přímo naplnění uvedených znaků vyplývalo.
112.\tDovolací soud nad rámec toho, co již bylo podrobně rozebráno ke skutkovému stavu výše, dále pro přehlednost zopakuje klíčové skutkové okolnosti tvořící jednání obviněných, jež byly dovozeny z provedeného dokazování, jak k nim dospěl soud prvního stupně, a které lze brát významné pro celkové posouzení jednání obviněných jako trestného činu podvodu a nikoli jiných trestných činů. Investiční program pro podporu drobných akcionářů obchodní společnosti Finnex byl zaměřen na malé akcionáře z kupónové privatizace, kterým tato společnost poskytovala správu klientských portfolií cenných papírů, což bylo těžištěm její činnosti. Zpočátku se jednalo o správu portfolií cenných papírů z kupónové privatizace, ale postupně byla vytvářena nová portfolia cenných papírů (případně navyšována ta stávající) z volných finančních zdrojů klientů. Finanční prostředky klientů nebyly v obchodní společnosti Finnex Praha účetně ani reálně odděleny od vlastních prostředků společnosti. Postupně od prosince roku 1997 byly finanční prostředky klientů získané jednak přímými vklady, jednak prodejem veřejně obchodovatelných akcií z portfolia cenných papírů klientů, vyváděny ze společnosti Finnex Praha nejprve na společnosti IFC International Financial Corporation Ltd. a Finnex Group a následně na další subjekty ze skupiny Finnex a další neztotožněné subjekty v zahraničí. Již v prosinci roku 1997 byla bez jakéhokoliv protiplnění odčerpána částka téměř 24 milionů Kč, k 31. 12. 1998 částka přes 103 milionů Kč. Obdobně bylo postupováno i v letech 1999 a 2000. Finanční toky byly částečně zastřeny, neboť docházelo k mnohonásobnému převodu týchž peněz na bankovních účtech, ale i k hotovostním výběrům klientských finančních prostředků z bankovních účtů obchodní společnosti Finnex Praha. Skupina Finnex přitom nedisponovala dostatečným majetkem či jinými finančními prostředky, aby mohla dostát svým závazkům vůči svým klientům, tj. odkoupit od klientů akcie EPH a PFP, pokud by o to klienti (podle smlouvy) požádali. Portfolia klientů tak nebyla ve skutečnosti udržována v dostatečně likvidní podobě. Na bankovních účtech společnosti Finnex Praha a dalších spřízněných korporací byly průběžně vykazovány velmi malé částky, pokud se na bankovních účtech ukazovaly miliónové částky, pak to bylo jen na velmi krátkou dobu. Obvinění však různými finančními operacemi záměrně vytvářeli zdání prosperity daného investičního programu, ač reálně slibované prostředky nikdy neměli a ani nebylo reálné je získat. S ohledem na způsob účtování a vedení financí ve společnosti Finnex Praha, když nebyly vedeny samostatně klientské finanční prostředky od vlastních financí společností, se na veřejnost po delší dobu nedostalo, jak je ve skutečnosti nakládáno s finančními prostředky klientů. Obvinění prostřednictvím společností ve skupině Finnex navenek vytvářeli zdání likvidity, vykazovali zisky, působili jako etablovaný subjekt na kapitálovém trhu. Přitom ale prováděli transakce především mezi spřátelenými společnostmi, nakupovali veřejně neobchodovatelné akcie a kvůli tomu nebylo po dlouhou dobu zřejmé, jak ve skutečnosti nakládali se skutečnými finančním prostředky svých klientů. K neprůhlednosti transakcí přispělo také neprůkazné účetnictví obchodní společnosti Finnex Praha, která nevedla účetní knihu, účetní doklady nebyly vedeny řádně a chronologicky, některé příjmy a výdaje byly účtovány souhrnně. Tento stav trval až do kontroly provedené Komisí pro cenné papíry, která proběhla na podzim 2000, kdy došlo k pozastavení činnosti obchodní společnosti Finnex Praha.
113.\tVztah mezi klienty a obchodní společností Finnex Praha měl smluvní základ, byly uzavírány smlouvy o správě portfolia, komisionářské smlouvy, smlouvy o koupi cenných papírů a s nimi provázané forwardové smlouvy o zpětném odkupu cenných papírů. Tyto smlouvy zakládaly klientům nárok na slibovaný vysoký výnos z investovaných finančních prostředků, obvinění díky nim získali možnost nakládat s finančními prostředky, avšak následně s nimi nakládali takovým způsobem, že nemohli dostát svým smluvním závazkům vůči svým klientům. Soudy nižších stupňů přitom nekladly obviněným za vinu, že by klientům zastírali, že do jejích portfolií budou nakupovány akcie spřízněných společností (na čemž dovolatelé stavěli svou obhajobu), ale bylo jim kladeno za vinu, že klientům zatajili konkrétní uvedená rizika a uváděli je v omyl tím, že vytvářeli zdání výhodnosti investic umělými přeprodeji cenných papírů v rámci finanční skupiny, aby tak akcionáře přesvědčili o výhodnosti těchto obchodů, avšak reálně obvinění neusilovali o zhodnocení peněz klientů, naopak zastírali finanční toky tak, aby mohli peníze klientů vyvést přes účty spřízněných společností (do zahraničí) a obohatit se tak na jejich účet.
114.\tSoud prvního stupně pak dospěl k závěru (viz str. 2106 až 2113 odůvodnění jeho rozsudku), že obvinění v inkriminovaném období let 1997 až 2000 při správě portfolií cenných papírů klientů Finnex Praha jednali v podvodném úmyslu s vědomím všech rozhodných okolností ke škodě klientů, konkrétně vyvedli podstatné části majetkových hodnot svěřených jim ke správě ve formě cenných papírů, čehož dosáhli tím, že veřejně obchodovatelné akcie vyměnili za prakticky bezcenné akcie neobchodovatelné na veřejných trzích dvou akciových společností Pražský fond majetku a Evropský průmyslový holding, které obvinění také ovládali. V klientech při sjednávání obchodů vzbuzovali zdání likvidity a výhodnosti investic, klienti byli ubezpečování, že dojde k vyrovnání jejich závazků, a to až do nuceného ukončení podnikatelské činnosti obchodní společnosti Finnex Praha, tj. do podzimu 2000. To obvinění podporovali konkrétními kroky, cíleně a vědomě uváděli klienty v omyl a zamlčeli jim podstatné skutečnosti. Obvinění však (a to ani v rámci celé skupiny Finnex) v rozhodné době nedisponovali finančními zdroji, aby v případě zájmu klientů o zpětný odkup těmto závazkům mohli dostát, přičemž nevyvíjeli žádné aktivity, kde by se dalo předpokládat, že by slibované finance mohli získat (viz také znalecký posudek znalce Ing. Vladimíra Horáka – na str. 2064 rozsudku soudu prvního stupně). Jednání obviněných spočívalo v cíleném a organizovaném vyvádění finančních prostředků klientů bez adekvátní protihodnoty.
115.\tVyvrácena (viz str. 2074 rozsudku soudu prvního stupně) byla také obhajoba obviněných, že důvodem neúspěchu jejich podnikání byl pád Investiční a poštovní banky. Ve skutečnosti totiž byla za základní příčinu krachu podnikání skupiny Finnex označena neracionální investiční strategie pro drobné akcionáře, zejména pak soustředěné investování aktiv klientů do nelikvidních veřejně neobchodovatelných akcií (viz k tomu zpráva Komise pro cenné papíry). Uvedenou strategii překračující „pouhé“ porušení péče řádného hospodáře a odpovídající podvodnému jednání dohodli obvinění Jiří Langer a Martin Zach. Podařilo se jim ke škodě klientů získat do své dispozice (prostřednictvím jim spřízněných subjektů) vložená aktiva v podobě přímých vkladů nebo v podobě prodeje původních klientských portfolií cenných papírů (po předchozím podvodném oklamání klientů, kteří s tím souhlasili).
116.\tPrávní kvalifikací se zabýval soud prvního stupně podrobně již ve svém prvním rozsudku ve věci ze dne 23. 5. 2014, č. j. 40 T 4/2011-16897, na str. 2085 až 2092. Protože se ani po doplnění dokazování provedeném po zrušení prvního rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem nezměnil skutkový stav, pro což by mohlo dojít ke změně právní kvalifikace, soud prvního stupně i napodruhé jednání obviněných posoudil stejně, a to jako trestný čin podvodu (viz odůvodnění druhého rozsudku soudu prvního stupně ze dne 18. 6. 2018, sp. zn. 40 T 4/2011, na str. 2108-2113). S touto právní kvalifikací pak souhlasil i odvolací soud (srov. odůvodnění jeho rozsudku v bodech 233. – 239. na str. 83-85).
117.\tNejvyšší soud souhlasí i s právním posouzením jednání obviněných, jak jej učinily soudy nižších stupňů, na jejichž odůvodnění právní kvalifikace lze plně odkázat. Je proto třeba odmítnout obviněnými navrhovanou alternativní právní kvalifikaci jejich jednání jako pouhé tzv. nevěrné správy. I když by bylo možno uvažovat o tom, že znaky tohoto trestného činu (podle § 220 tr. zákoníku, resp. § 255 tr. zák.) byly též naplněny, není možno jednání obviněných takto posoudit, pokud současně byly shledány za naplněné znaky trestného činu podvodu. Ustanovení o trestném činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku (stejně i podle § 255 tr. zák.) je totiž subsidiární ve vztahu k obohacovacím majetkovým trestným činům (tedy jak trestnému činu podvodu, tak i např. zpronevěry), jak vyplývá z uznávané odborné literatury, tak i konstantní judikatury – srov. rozhodnutí č. 21/2002, č. 17/2016 Sb. rozh. tr., dále srov. i relevantní pasáže odůvodnění stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 16/2002 Sb. rozh. tr. („Ustanovení o trestném činu porušování povinností při správě cizího majetku je obecně subsidiárním ustanovením ve vztahu k těm trestným činům proti majetku, u nichž dochází nejen ke způsobení škody na cizím majetku, ale současně též k obohacení pachatele či jiné osoby a kdy právě toto obohacení na úkor cizího majetku je podstatou a smyslem jednání pachatele. Ustanovení § 255 tr. zák. tak směřuje k postižení jednání, kterým vzniká škoda v důsledku porušení smluvně převzaté povinnosti pečovat o cizí majetek, a nikoliv k postihu takového jednání, kterým pachatel sebe nebo jiného současně ke škodě tohoto majetku obohatí.“).
118.\tV posuzované věci obvinění způsobili škodu na cizím majetku sice při správě svěřených finančních prostředků, přičemž porušili smluvně převzatou i zákonem uloženou povinnost o tento majetek pečovat [konkrétní zákonná porušení řádně spravovat majetek klientů jsou jim ostatně vytýkána ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku spočívající v povinnosti chovat se při jeho správě s péčí řádného hospodáře, vyplývající z § 197 odst. 5 a § 200 odst. 3 obchodního zákoníku účinného do 31. 12. 2013, a v povinnosti postupovat s náležitou odbornou péčí, zakotvené v § 47b odst. 1 písm. a) a § 79 odst. 2 zákona o cenných papírech ve znění účinném do 31. prosince 2000]. Zároveň však bylo také prokázáno nejen to, že obvinění svým jednáním obohatili sebe i dále blíže nespecifikované osoby, čímž právě způsobili označeným klientům škodu, ale i to, že tak učinili poté, co oklamali poškozené, které uváděli v omyl a zamlčovali jim podstatné skutečnosti. Jednalo se tak sice nepochybně také o nehospodárné nakládání s majetkem obchodní společnosti Finnex Praha, které obvinění zastírali složitými operacemi, ale ve skutečnosti šlo především o vyvádění majetku z obchodní společnosti Finnex Praha, který pocházel z vkladů klientů, a to bez poskytnutí adekvátní protihodnoty zpět do této obchodní společnosti. Je tak sice pravdou, že tím současně byla naplněna skutková podstata trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, ale posouzení jednání obviněných jako tento trestný čin by adekvátně uvedený případ nevystihovalo, naopak správně bylo posouzeno jako obohacovací majetkový trestný čin, a sice trestný čin podvodu, který má mít před posouzením jednání jako prosté tzv. nevěrné správy přednost. Je totiž třeba zohlednit, co nehospodárnému nakládání s majetkem předcházelo a co mu následovalo, tj. co jej umožnilo (předchozí oklamání poškozených), a co bylo jeho výsledkem (obohacení obviněných a dalších osob). Je totiž třeba zohlednit, jak obvinění jednající za obchodní společnost Finnex Praha k vyváděnému majetku vůbec přišli. Jednalo se totiž o peněžní prostředky jednak z původních akcií ještě z kupónové privatizace svěřené obviněným ke správě a jednak později o prostředky skládané klienty na bankovní účty za účelem (údajně výhodných) investic do cenných papírů, které jimi byly zakoupeny na základně mylných či alespoň neúplných informací od obviněných, tedy podvodem.
119.\tJak již také bylo uvedeno, část peněžních prostředků v podobě cenných papírů byla obviněným svěřena ještě před založením obchodních společností PFP a EPH, tedy nikoliv v důsledku vyvolání omylu či zamlčení podstatných informací ze strany obviněných, obvinění pak klientům spravovali cenné papíry z kupónové privatizace. Avšak i s takto svěřenými věcmi obvinění později nakládali způsobem popsaným ve skutkové větě ke škodě jejich majitelů po jejich předchozím podvodně vylákaném svolení. Na první pohled se tak sice mohl jevit jako správný názor, že by mohlo jít v tomto směru o trestný čin zpronevěry podle tehdejšího § 248 tr. zák. Ovšem v tomto směru soud prvního stupně (na str. 2088-2089 odůvodnění svého prvního rozsudku) správně upozornil na změnu trestního zákona, podle nějž do 31. 12. 1997 nebylo možno na cenné papíry nahlížet jako na věci, takže jejich přisvojení nemohlo být zpronevěrou (tak tomu bylo až od 1. 1. 1998 s ohledem na tehdejší zavedení výkladového ustanovení o cenných papírech jako věcech do § 89 odst. 13 tr. zák.). Především ale je možno souhlasit se soudy nižších stupňů, že byly naplněny znaky trestného činu podvodu, který má beztak před posouzením činu jako zpronevěry přednost (viz např. rozhodnutí č. 56/1994 či č. 5/2002 Sb. rozh. tr.; ze starší judikatury srov. např. již rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 22. 3. 1928, sp. zn. Zm I 96/28, uveřejněné v 10. svazku pod č. 3123/1928 Vážného sbírky rozhodnutí). I s uvedenými prostředky svěřenými obviněným totiž bylo dále nakládáno po uvedení poškozených v omyl, že jsou jejich portfolia cenných papírů řádně spravována a vytváří zisk, a podvodném vylákání svolení poškozených s dalšími finančními transakcemi. Proto byly i tyto případy důvodně zahrnuty do skutkové věty. Později svěřené finanční prostředky obchodní společnosti Finnex Praha (de facto od druhé poloviny roku 1997, kdy dovolatelé zakládali obchodní společnosti Pražský fond pozemků a Evropský průmyslový holding) byly poskytovány na základě vyvolání omylu v poškozených a zamlčení jim podstatných skutečností. Pokud by měli klienti dostatečné a správné informace o finančních aktivitách skupiny Finnex, finanční prostředky by za účelem nákupu dalších cenných papírů nesložili. Soudy nižších stupňů důvodně proto uzavřely, že klienti o své prostředky de facto přišli okamžikem jejich svěření skupině Finnex. Klienti neměli potuchu, jak je ve skutečnosti s jejich prostředky nakládáno, když jim byl ze strany Finnexu prezentován jiný stav věci, než který odpovídal realitě.
120.\tLze tak uzavřít, že jednání obviněných bylo správně právně posouzeno jako trestný čin podvodu, a sice podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů přesvědčivě vysvětlily, v čem spatřovaly naplnění veškerých znaků uvedeného trestného činu, a to včetně podvodného úmyslu předcházejícího majetkové dispozici se svěřenými finančními prostředky ze strany obviněných. Je také jednoznačné, že klientům obchodní společnosti Finnex Praha byla jednáním obviněných způsobena škoda velkého rozsahu, která jim nebyla nahrazena. Byly splněny i další podmínky pro vyvození trestní odpovědnosti obviněných za toto podvodné jednání, jak bylo zevrubně vysvětleno v rozhodnutích soudů nižších stupňů, na něž je možno plně odkázat. Ani v tomto ohledu tak Nejvyšší soud neshledal důvod pro kasační zásah, naopak námitky obviněných v té části, v níž odpovídaly uplatněným dovolacím důvodům shledal zjevně neopodstatněnými.
V. Závěrečné shrnutí
121.\tVzhledem ke shora zmíněným důvodům tak lze uzavřít, že námitky dovolatelů Jiřího Langra a Martina Zacha byly Nejvyšším soudem shledány zčásti neodpovídajícími dovolacím důvodům a zčásti byly zjevně neopodstatněnými, proto byla jejich dovolání odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. dovolací soud přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: \tProti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 6. 2023
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu