Nalézací soud se znaleckými posudky prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc. a jeho výpověďmi velmi obsáhle zabýval na str. 87 – 109 odůvodnění svého rozsudku ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006. Nalézací soud potom dovodil, že důkaz v podobě znaleckého posudku číslo 2198/2007 a jeho dodatku číslo 1 s názvem „Posouzení ekonomických aspektů obchodního případu prodeje aktiv skupiny VT Dioss společnosti Válcovny trub Chomutov, a. s.“ a jeho dodatku č. 3 je důkazem, který byl opatřen v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a o jeho zákonnosti nelze mít pochybnost. Nalézací soud skutečně neměl o zmíněném znaleckém posudku zpracovaném prof. Ing. Vladimírem Smejkalem, CSc. žádné důvodné pochybnosti, zvláště za situace, kdy tento důkaz nebyl v žádném zásadním rozporu s objektivním stavem, který soud zjistil i z jiných důkazů shromážděných jak v řízení přípravném, tak v řízení před soudem. Podle názoru soudu tento znalecký posudek velmi srozumitelně řešil konkrétní situaci v aktuální době ze všech jejích ekonomických aspektů a tím dal soudu návod k úvahám směřujícím k řešení otázky viny všech obviněných. Nejzásadnější otázkou, kterou tento znalecký posudek řešil, byl podle názoru soudu problém probíhajících konkursních řízení „starých Válcoven a jejích dceřiných společností“, respektive jejich vztah k jednání obviněných v době před nimi. Tento důkaz utvrdil soud v jeho názoru, že probíhající a neukončené konkursy (tento názor nalézací soud vyslovil již v původním řízení), jakož i v současné době konkursy ukončené, úkony v nich činěné a výtěžnost z nich zřejmá (v době pořizování důkazů ohledně probíhajících konkursů), nemají nic společného s jednáním obviněných, které je popsáno v obžalobě a lze je považovat za zcela jiné skutečnosti, a to za skutečnosti takové, které zásadně změnily původní záměry nejen obviněných, ale i investora ohledně hospodářské činnosti „nových Válcoven“. Tento závěr soudu se vyvíjel po celé důkazní řízení prováděné v řízení před soudem, zmíněný důkaz v podobě citovaného znaleckého posudku pak soud přesvědčil, že tento závěr, ke kterému dospěl, byl zcela správný. Takto vyřešená otázka se pak musela promítnout do úvah soudu o vině obviněných, a to pochopitelně rozdílně, než v prezentované obžalobě Vrchního státního zastupitelství v Praze a v závěrečném návrhu intervenujícího státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze. Pokud tedy soud dospěl k závěru, že proběhlé konkursy společností VT Hladké trubky, s. r. o., Dioss Trading, s. r. o., VT Energetika, s. r. o., a VT Chomutov, a. s., nemají s jednáním obviněných nic společného, jak si na rozdíl od obžaloby soud dovolil, nehodnotit nijak významně a podrobně důkazy, které k těmto skutečnostem byly shromážděny nejen v řízení přípravném, ale i v řízení před soudem. Soud samozřejmě všechny důkazy vztahující se k těmto záležitostem provedl, ale vzhledem k obsahu citovaného znaleckého posudku a především jeho dodatku č. 3 by bylo nadbytečné je v odůvodnění jeho rozsudku podrobně hodnotit podobně, jako to bylo provedeno v obžalobě (příslušná pasáž č. l. 75 – 99). Nalézací soud připomenul svědecké výpovědi správců konkursních podstat JUDr. M. U., Ing. M. V., CSc., J. Š. a JUDr. A. O., stejně tak písemné zprávy o probíhajících konkursech dvou prvně jmenovaných správců a společnosti CAVEO, v. o. s. Ve světle citovaného znaleckého posudku zmiňované důkazy prokázaly, že konkursy proběhly, prokázaly úkony v těchto konkursech prováděné, prokázaly vyhlášení těchto konkursů, prokázaly průběh těchto konkursů a jejich dosavadní výsledky včetně výtěžnosti. Proto se o nich soud zmínil pouze ve stručnosti. Pokud soud srovnal tyto skutečnosti se znaleckými závěry, které v novém řízení před soudem prezentoval znalec prof. Ing. Vladimír Smejkal, CSc., pak nemohl dospět k jinému závěru, než k tomu, že varianta obviněných spočívající v revitalizaci a restruktualizaci válcoven, která jim je obžalobou kladena za vinu, byla variantou správnou (je třeba zdůraznit veškeré okolnosti, které znalec uvedl o reálnosti business plánu válcoven), neboť konečný výsledek konkursů nemohl být pro stávající věřitele v nějakém směru lepší (srov. str. 109 – 110 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006). Takto prezentovaný závěr nalézacího soudu má Nejvyšší soud za nedostatečný. Soud hodnotil dodatek prof. Smejkala pouze obecně, aniž by se blíže zabýval pokyny, které mu byly uloženy Nejvyšším soudem (srov. zejm. str. 29 – 33 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 348/2010).
Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu zjistil, že znalec prof. Ing. Vladimír Smejkal, CSc. se ve svém dodatku č. 3 (č. l. 32 895 a násl. spisu) nejprve vyjadřoval k těm částem rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 348/2010, které se vztahují ke znaleckému posudku č. 2198/2007 (ze dne 20. 5. 2008) ve znění dodatků č. 1 a č. 2, a poté se věnoval závěrům, které znalec uvedl v rámci hlavního líčení u Krajského soudu v Plzni dne 14. 10. 2008 a které se nacházejí v rozsudku téhož soudu ze dne 22. 1. 2009. Kromě toho se znalec zabýval možností výroby společnosti Válcovny trub Chomutov, a. s., pokud jde o kvantitu výroby, konkurencí Válcoven, pokud jde o výrobu bezešvých trub, využitím bezešvých rour a stanovením největšího potencionálního odběratele bezešvých trub ve světě v roce 1997 (srov. zejména str. 41 – 45 dodatku). Znalec se rovněž vypořádával s otázkou, zda byla v roce 1997 na českém trhu společnost, která by převzala výrobu „starých společností“ za podmínky, že převezme jejich dluhy. K tomu znalec v podrobnostech uvedl, že pomineme-li vysoké zadlužení VTCH, které vedlo k zastavení výroby na počátku roku 1997, hlavním rizikovým faktorem při výrobě bezešvých trubek je absence vlastní ocelárny. Logicky by tedy byl vhodný případný strategický partner důvěryhodný pro věřitele a dostatečně kapitálově silný pro financování výroby (především vsázky, která je největší nákladovou položkou při výrobě bezešvých trubek) i nezbytné modernizace. Po splnění těchto předpokladů by mohly VTCH dosahovat plánovaných, nebo ještě vyšších výkonů (a tržeb). Hlavním problémem a podmínkou převzetí bylo zafinancování jak výroby, tak úhrada existujících dluhů, celkem v objemu cca 4,5 mld., tedy mít k dispozici cca 5 mld. volných nebo dostupných finančních prostředků. Podle informací, získaných znalcem a konzultantem, taková společnost na českém trhu v dané době neexistovala. Při celosvětové nadkapacitě, která v 90. letech zasáhla i Českou republiku a Slovenskou republiku, by mohl být případný zájem pouze o jasně definovaný a konsolidovaný business. To v 90. letech nebyl případ ani jedné z československých či východoevropských rouroven. K akvizicím, ať již cíleným (Tenaris – Silcotub, TMK – Pietra, Artrom, Metchel – Sisak, TŽ – VVT) nebo vyplývajícím z privatizace větších celků (Acelor Mittal – Nová Huť, Roman, Anaba atp.) dochází prakticky až po roce 2002. Nejatraktivnější a nejmodernější provozy VTCH pro výrobu přesných trubek z nerezavějících ocelí byly zprivatizovány firmou Sandvik v roce 1993. Většina rouroven se v polovině 90 let ještě nedostala z problémů způsobených kolapsem východních trhů a poklesem domácí spotřeby. Rourovny Nové Hutí byly součástí velkého metalurgického komplexu, pro který výroba trub nebyla hlavní činností. Jediný projevený zájem v té době byl o synergii s ZP Podbrezová ve výrobě trubkové oceli. VT Chomutov byl přímým konkurentem St 140 Nové Huti v komerčních trubkách do 133 mm. Nová Huť Ostrava byla věřitelem VTCH za dodanou vsázku. Rourovna Vítkovic byla rovněž součástí metalurgického kombinátu. Vítkovice byly v inkriminovaném období silně zadlužené, procházely privatizací a uvažovaly s uzavřením rourovny jako výroby nezapadající do programu dalšího rozvoje podniku. ZP Podbrezová se dostala z vážných problémů insolvence a ve své strategii neuvažovala s rozšířením sortimentu do velkých průměrů s výjimkou nákupu trubek pro svou exportní organizaci Pipex v Itálii. I pozdější akvizice se týkaly převážně tažíren a strojírenské výroby. V komerčních trubkách byl VTCH přímým konkurentem jejich protlačovny. Teoretickým zájemcem mohl být některý z velkých výrobců oceli. TŘINECKÉ ŽELEZÁRNY tak v roce 2005 koupily Vítkovickou rourovnu, ale již jako konsolidovaný business. Přínos této akvizice se zdá být spíše ve vertikální integraci, tj. zvýšení prodeje lukrativních velkých kontislitků TŽ prostřednictvím trub. Tato možnost v 90. letech neexistovala, naopak TŽ byly jedním z největších věřitelů VTCH za nezaplacenou vsázku pro protlačovnu. Je třeba dále zohlednit, že VT DIOSS Chomutov, a. s., zastavil obchodní podíly všech společností ve skupině Holding Chomutov, a. s. (Hladké trubky, Trading, Energetika) TŽ – viz rozbor v části 3.1.6.4 tohoto posudku, ale TŽ podle názoru znalce projevila dostatečnou iniciativu, aby při nesplacení dluhu podíly získala a inkasovala smluvní pokutu ve výši 1 mil. Kč a následně v rámci konkursu přihlásily TŽ pohledávky ve výši 446 mil. Kč. Z toho lze dovodit, že TŽ neměl ani peníze, ani zájem o provoz VTCH. Nová Huť Ostrava byla dalším z velkých věřitelů VTCH za vsázku pro protlačovnu a Asselovu válcovnu a navíc přímým konkurentem Chomutova v komerčních trubkách do 133 mm. Vsázku pro poutnice VTCH nebyla schopna vyrobit. ŽDB GROUP, a. s. – Závod Válcovna, ocelárna a recyklace sice vyrábí ingoty, jejichž formát je použitelný pro VTCH, ale kapacita je malá (dvě 151 pece – cca 5 ks velkých ingotů na tavbu). Výhodné pro legované značky a malá množství. Kromě toho po prozkoumání účetní závěrky společnosti ŽDB, a. s. (právní předchůdce), za rok 1997 je znalec názoru, že finanční a vlastnická situace společnosti naprosto neumožňovala uvažovat o vstupu do VTCH. Pro obchodní společnosti je pohodlnější nákup trubek případně financování vsázky k přepracování, bez zodpovědnosti za provozování válcovny. Pokud projeví zájem, pak o konsolidovaný byznys. Znalec prozkoumal společnosti, zařazené do tzv. 100 nejúspěšnějších v České republice v období 1999 – 2001 (kdy byly údaje dostupné) a zvážil případné zájemce o vstup do VTCH. V takovém případě by zřejmě přicházel v úvahu Metalimex, a. s., který obchoduje se širokým sortimentem válcovaného materiálu ocelových trubek a předvalků. Znalci, ani konzultantovi nejsou známy informace, že by Metalimex měl zájem o podobné angažmá. Podle nejstarší dostupné výroční zprávy z roku 2003 byla v té době společnost Metalimex součástí koncernu KARBON INVEST, a. s., jejími akcionáři byli OKD, a. s., K. O. P., a. s., a drobní akcionáři a vzhledem k orientaci koncernu na těžbu uhlí a činnosti související je angažmá v rámci VTCH značně nepravděpodobné. Dále je zde Ferona, a. s. – obchodní organizace, zabývající se nákupem, skladováním, úpravou a prodejem hutních výrobků, hutních druhovýrobků, železářského sortimentu a neželezných kovů na bázi velkoobchodu. V rámci privatizačního procesu se v roce 1995 stala Ferona, a. s., privátní společností, vlastněnou převážně členy managementu firmy. Podle Výroční zprávy za rok 1997 v tomto roce měla dceřiné společnosti: 1) Ferona Slovakia, a. s., se sídlem v Žilině – je významným skladovým obchodníkem hutními výrobky na Slovensku; 2) Feronastav, a. s., se sídlem v Praze – podniká v oboru stavebnictví; 3) Nypro – hutní prodej, a. s., se sídlem v Malých Svatoňovicích (65% majetkový podíl Ferony, a. s.), se zabývá skladovým obchodem hutními výrobky v regionu východních Čech. Ferona, a. s., je současně dceřinou společností ve skupině, kde mateřským podnikem je Ferona 2000, a. s. Další dceřinou společností v tomto celku je Ferona Thyssen Plastics, s. r. o., která se zabývá prodejem technických plastů. I v tomto případě bylo v roce 1997 vzhledem k charakteru a zaměření Ferony, a. s., její angažmá vysoce nepravděpodobné. Investoři typu investiční fond, banka, penzijní fond, pojišťovna nebo jiný subjekt, osoba, která vyhledává optimální způsob, jak zhodnotit své dočasně volné finanční prostředky. V 90-tých letech je angažmá finančních investorů z České republiky, ale i ze zahraničí vzhledem k situaci na trhu málo pravděpodobné; v úvahu by zřejmě přicházeli pouze tzv. rizikoví investoři. Je třeba pro úplnost uvést, že již tehdy existovala dnes pravděpodobně nejsilnější investorská skupina – PPF, v té době srovnatelná s Cimexem, ale podle dostupných informací se orientovala na segment finančních trhů, tj. zejména bankovnictví a pojišťovnictví (nejvýraznějším počinem, který proběhl právě v roce 1997 a umožnil PPF přístup k dalším finančním zdrojům, byla koupě České pojišťovny, a. s.) – srov. str. 45 – 47 dodatku. Na otázku, zda byl reálný tzv. business plán VTCH na období do roku 2010 ve světle zjištění znalce, tento odpověděl, že ano. Z výše uvedeného vyplývá, že plán výroby „nových“ válcoven (business plán VTCH na období do roku 2010) byl reálný a tedy byl z tohoto hlediska odůvodněn předpoklad uhrazení splatných závazků v období 10 resp. 13 let (srov. str. 48 dodatku).
Z předestřeného dodatku č. 3 znaleckého posudku prof. Ing. Smejkala, CSc, se podle Nejvyššího soudu podává, že nalézací soud se dostatečně nenzaměřil na určitou rozpornost závěru tohoto dodatku, a to s ohledem na jeho odůvodnění, neboť znalec dovodil, že byl reálný tzv. business plán VTCH na období do roku 2010 a že tímto byl i odůvodněn předpoklad uhrazení splatných závazků v období 10 resp. 13 let (srov. str. 48 dodatku), ačkoliv z předchozí pasáže zmíněného dodatku vyplývá, že pomineme-li vysoké zadlužení VTCH, které vedlo k zastavení výroby na počátku roku 1997, hlavním rizikovým faktorem při výrobě bezešvých trubek byla absence vlastní ocelárny, byla nezbytná modernizace podniku, podmínkou převzetí by bylo zafinancování jak výroby, tak úhrada existujících dluhů, celkem v objemu cca 4,5 mld., tedy bylo by třeba mít k dispozici cca 5 mld. volných nebo dostupných finančních prostředků, přičemž podle informací, získaných znalcem a konzultantem, taková společnost na českém trhu v dané době neexistovala, a znalec neuvedl žádnou skutečnost, ze které by vyplývalo, že by nová společnost VT Chomutov, a. s., měla tyto prostředky k dispozici. Kromě toho se rovněž z předchozí části dodatku podává, že při celosvětové nadkapacitě, která v 90. letech zasáhla i Českou republiku a Slovenskou republiku, by mohl být případný zájem pouze o jasně definovaný a konsolidovaný business, což ale v 90. letech nebyl případ ani jedné z československých či východoevropských rouroven. Rourovny Nové Hutí byly součástí velkého metalurgického komplexu, pro který výroba trub nebyla hlavní činností. Jediný projevený zájem v té době byl o synergii s ZP Podbrezová ve výrobě trubkové oceli. Nová Huť Ostrava byla věřitelem VTCH za dodanou vsázku. Vítkovice byly v inkriminovaném období silně zadlužené, procházely privatizací a uvažovaly s uzavřením rourovny. ZP Podbrezová se dostala z vážných problémů insolvence a ve své strategii neuvažovala s rozšířením sortimentu do velkých průměrů s výjimkou nákupu trubek pro svou exportní organizaci Pipex v Itálii. TŘINECKÉ ŽELÉZARNY byly jedním z největších věřitelů VTCH za nezaplacenou vsázku pro protlačovnu a neměly ani peníze, ani zájem o provoz VTCH. ŽDB GROUP, a. s. – Závod Válcovna, ocelárna a recyklace sice vyrábí ingoty, jejichž formát je použitelný pro VTCH, ale kapacita je malá, navíc finanční a vlastnická situace společnosti naprosto neumožňovala uvažovat o vstupu do VTCH. Metalimex, a. s., obchoduje se širokým sortimentem válcovaného materiálu ocelových trubek a předvalků, avšak znalci ani konzultantovi nebyly známy informace, že by Metalimex měl zájem o angažmá ve VTCH. Rovněž angažmá Ferony, a. s. bylo podle znalce vysoce nepravděpodobné. Znalec měl za málo pravděpodobné i angažmá finančních investorů z České republiky, ale i ze zahraničí. V úvahu podle znalce nepřicházela ani investorská skupina PPF (srov. str. 45 – 47 dodatku). Nejvyšší soud má za to, že znalec ve svém dodatku č. 3 neuvedl jedinou skutečnost, která by svědčila pro to, že byl opravdu reálný business plán „Válcoven“ do roku 2010, naopak uváděl výčet podniků a uskupení, u nichž nepřipadalo v úvahu „angažmá ve Válcovnách“ a kromě toho shrnul i špatnou ekonomickou situaci „Válcoven“, zejména jejich zadluženost a nutnost modernizace. Těmto skutečnostem nalézací soud nevěnoval dostatečnou pozornost a nedotázal se znalce na vysvětlení, proč přes tyto skutečnosti považoval business plán „Válcoven“ do roku 2010 za reálný (srov. č. l. 33 059 – 33 068 spisu). Podle Nejvyššího soudu se tak Krajský soud v Plzni s ohledem na obsah dodatku č. 3 znalce prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc. dostatečně nevypořádal s možností úspěchu revitalizace „starých společností“, kdy z uvedených skutečností uvedených v dodatku zatím spíše vyplývají pochybnosti o reálnosti plánu rozvoje výroby „nových válcoven“, což má základní význam pro odůvodnění předpokladu uhrazení splatných závazků v období 10, resp. 13 let. S ohledem na doplněk č. 3 znalce prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc. Nejvyšší soud akceptuje, že Krajským soudem v Plzni bylo v dostatečné míře doplněno dokazování, avšak musí i nadále trvat na tom, aby závěry jmenovaného znalce byly porovnány především s odůvodněním tohoto posudku a s ostatními zjištěnými okolnostmi případu. V tomto směru upozorňuje Nejvyšší soud i na neodpovídající srovnání s případem Škody Plzeň. Nejvyšší soud ve svém zrušovacím rozhodnutí poznamenal, že „…přestože znalecký posudek prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc. uvádí některé podle názoru Nejvyššího soudu velmi podstatné rozdíly právě z hlediska následného chování věřitelů, dostatečně tyto nereflektuje při posuzování rozdílnosti případu ve „Škodovce“ a ve „starých válcovnách“ v Ch. a naopak se snaží vytvořit dojem, že se jednalo o shodnou situaci, když náležitě nehodnotí fakta, že ve „starých válcovnách“ se dostatečně neangažovaly banky a vůbec zde nevystupoval stát. Sám znalec ve srovnávací tabulce uvedl, že oproti „Škodovce“ se věřitele „starých válcoven“ nepodařilo přesvědčit o perspektivnosti restrukturalizace. Znalec ani řádně nezhodnotil, že podle svědeckých výpovědí zástupců věřitelů „starých válcoven“ obvinění provedli převod majetku bez ohledu na názor věřitelů“ (srov. str. 33 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 348/2010). V dodatku č. 3 potom znalec uvedl, že co se týká výše uvedených připomínek, znalec si je vědom některých rozdílnosti případu ve ,,Škodovce“ a ve „starých válcovnách“ v Ch. a nesnaží se vytvořit dojem, že se jednalo o shodnou situaci; objektivně uvádí fakta, a to jak co se týká shody, tak co se týká odlišnosti. Znalec provedl proto další podrobnou analýzu z veřejně dostupných zdrojů, týkajících se konkursu Škoda Plzeň, hledání strategického partnera Škoda Plzeň, trestní oznámení Škoda Plzeň a kapitalizace směnek VTCH (srov. str. 11 dodatku č. 3). Na tomto místě Nejvyšší soud podotýká, že znalec se vyjadřoval k odborným otázkám týkajícím se Škody Plzeň pouze na základě novinových článků, nikoliv na základě řádných podkladů (srov. str. 11 – 22 dodatku č. 3). Jak znalec uvedl v dodatku č. 3 – rozdíl mezi Ch. a P. spočívá v době splatnosti směnek – u Ch. 10 a 13 let, u P. 3 roky. Ze souboru článků, který je v Příloze č. 3 tohoto Dodatku, vyplývá zásadní rozdíl mezi řešením situace v Ch. a v P. V Ch. se zadlužení mělo řešit tak, že si společnost na své dluhy po obnovení výroby vydělá, a stanovila se na to lhůta zmíněných 10 – 13 let a zpracoval se business plán. Naproti tomu Škodovka naprosto rezignovala na vlastní výrobu a jediné o co se snažila, a to nikoliv sama, nýbrž prostřednictvím státní Konsolidační agentury a dalších, výše zmíněných subjektů, bylo získat strategického partnera, který by ji koupil a zaplatil její dluhy. Z článků je patrno to, že strategického partnera nalezla teprve koncem roku 2002, tedy na poslední chvíli před splatností směnek (srov. str. 16 dodatku č. 3). Nejvyšší soud rovněž upozorňuje na ty závěry znalce, podle nichž rozdílnosti ve VTCH a „Škodovce“ lze spatřovat jednak v době splatnosti směnek, ale zejména v podpoře věřitelů, neboť zatímco stát a jeho instituce podporovaly Škodu, o situaci ve VTCH se prakticky nezajímaly (resp. nečinily žádné kroky), velcí věřitelé uvažovali o kapitalizaci dluhů a směnek a malí věřitelé podávali návrhy na konkurs a posléze trestní oznámení (srov. str. 21 dodatku č. 3). Obdobně reagoval znalec prof. Smejkal u hlavního líčení tím, že uvedl, že nejzásadnějším rozdílem mezi VTCH a „Škodovkou“ bylo to, že situaci ve „Škodovce“, aby nespadla do konkursu, udržel stát prostřednictvím svých subjektů, jakými byla Konsolidační banka (srov. č. l. 33 060 spisu). Nejvyšší soud zdůrazňuje, že právě s těmito okolnostmi se měl nalézací soud řádně vypořádat. Jednak je z uvedeného zřejmé, že rozdíly mezi VTCH a „Škodovkou“ nejsou bagatelní, ale naopak podstatné, a jednak soud zcela opomněl vzít v úvahu, zda byl reálný předpoklad, že věřitelé VTCH budou podporovat řešení směnkami. Byl to nalézací soud, kterému příslušelo, a který měl hodnotit na základě znaleckého posudku prof. Smejkala, k jehož závěrům se přes shora uvedené skutečnosti Nejvyšším soudem a bez náležitého odůvodnění zcela přiklonil, zda tu byly v případě „starých válcoven“ takové okolnosti, tj. takové záruky pro věřitele, které by je přesvědčily o nevýhodnosti případných konkursů. Jinými slovy řečeno, je povinností nalézacího soudu, aby tento při náležitém a ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. odpovídajícím zhodnocení důkazů (což však dosud neučinil) dovodil, zda obvinění jednali úmyslně či nikoliv. Opakovaně tedy vyvstává otázka, zda v novém řízení soudy nižších stupňů budou ve vztahu k předmětnému znaleckému posudku prof. Smejkala a k jeho dodatkům postupovat nadále podle § 109 tr. ř., anebo zda budou postupovat podle § 110 tr. ř.
Nejvyšší soud ve svém prvním zrušujícím rozhodnutí také uložil nalézacímu soudu, aby doplnil spisový materiál o výsledky konkursních řízení. Na základě předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud konstatuje, že Krajský soud v Plzni poté, co mu byla trestní věc obviněného P. L. a spol. vrácena k novému projednání a rozhodnutí, doplnil dokazování v uvedeném směru, tj. vyslechl řadu svědků, a to správce konkursních podstat (JUDr. A. O. – č. l. 33 012 a násl. spisu, Ing. M. V. – č. l. 33 017 a násl. spisu, JUDr. M. U. – č. l. 33 037 spisu, Ing. J. Š. – č. l. 33 074 a násl. spisu), a doplnil spisový materiál o výsledky konkursních řízení a provedl jimi důkaz v rámci nařízených hlavních líčeních (srov. č. l. 33 024 a násl. spisu, č. l. 33 044 a násl. spisu, č. l. 33 079 spisu, č. l. 33 105 a násl. spisu, č. l. 33 173 a násl. spisu, č. l. 33 285 a násl. spisu, č. l. 33 663 a násl. spisu).
Hodnocením těchto důkazů se nalézací soud zabývá na str. 74 – 80 odůvodnění svého rozsudku. Nalézací soud konkrétně uvedl, že byla vyslechnuta JUDr. M. U., správkyně konkursní podstaty společnosti VT Energetika, s. r. o., a VT Hladké trubky, s. r. o., která opětovně potvrdila, že na základě dohody o narovnání uzavřené s Válcovnami trub Chomutov, a. s., dne 29. 4. 1999 byla konstatována neplatnost kupních smluv s VT Energetikou, uzavřených v dubnu 1997 podle § 37 obchodního zákoníku, tj. z důvodu neurčitosti a nesrozumitelnosti úkonu. Podle nalézacího soudu z její výpovědi a z předložených listinných důkazů vyplynulo, že u obou dceřiných společností byl konkurs ukončen a obě byly vymazány jako subjekty z obchodního rejstříku (srov. str. 74 – 75 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006). Tedy konkursy dvou úpadců, v daném případě VT Dioss Hladké trubky, s. r. o., a VT Energetika, s. r. o., byly skončeny s určitými výsledky v podobě uspokojení věřitelů, s kterými operoval ve svém dodatku č. 3 znaleckého posudku prof. Ing. Vladimír Smejkal, CSc. (srov. str. 76 – 77 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006). Svědek Ing. M. V., správce konkursní podstaty společnosti Dioss Trading, s. r. o., uvedl, že konkurs není ještě zcela ukončen, v současné době je ve fázi plnění a výplaty rozvrhového usnesení (srov. str. 77 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006). JUDr. A. O., správkyně konkursní podstaty VT Chomutov, a. s., uvedla, že likvidátor jí odevzdal soupis a podklady pro pohledávky, dále odevzdal směnky v celkové směnečné sumě 117 500 000 Kč se splatností v roce 2010. Směnky byly prodány za 500 000 Kč. Soud měl dále k dispozici konečnou zprávu o zpeněžení konkursní podstaty úpadce s vyúčtováním hotových výdajů a odměny správce konkursní podstaty úpadce VT Chomutov, a. s., v likvidaci, ze které kromě jiného vyplynulo, že konkursním věřitelům bylo celkem určeno k rozdělení 17 090 277,01 Kč, z toho bylo vyplaceno odděleným věřitelům 13 270 574,01 Kč (70 % z výtěžku zpeněžení ve smyslu ustanovení § 28 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání podle pořadí). Věřitelům pohledávek ve druhé třídě pak zbývalo k vyplacení 3 819 703 Kč. Konečně pak soud jako svědka vyslechl též J. Š., který byl jmenován jako zvláštní správce konkursní podstaty společnosti VT Energetika, s. r. o., a VT Dioss Hladké trubky, s. r. o. Tento konkursní správce potvrdil, že pokud jde o uspokojování věřitelů, pak výtěžnost obou konkursů byla mezi 5 – 10 %. U společnosti VT Energetika, s. r. o., byla vyšší, protože tam bylo méně věřitelů (srov. str. 78 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006). Nalézací soud potom k těmto důkazům dovodil, že i když i nadále podle názoru soudu zmíněné konkursy byly skutečností, které nemohly při schvalování jiného řešení obvinění předpokládat a je třeba si uvědomit, že obvinění jednali způsobem popsaným v obžalobě v roce 1997, ještě v roce 2008, respektive v roce 2009, nebyly vyhlášené konkursy ukončeny a nebylo možno učinit spolehlivý závěr, k jakému uspokojení věřitelů došlo nebo by došlo. Lze těžko tedy volat obviněné k odpovědnosti za to, že v důsledku jednání některých věřitelů byly vyhlášeny konkursy, které probíhaly tak, jak probíhaly, ať již z hlediska úkonů či z hlediska doby trvání, těžko je tedy k odpovědnosti za to, jaká výtěžnost těchto konkursů je či bude a jak by mohli být věřitelé uspokojeni. Je třeba si uvědomit, jaká byla situace v roce 1997 a obvinění jistě nemohli předpokládat, že pokud by souhlasili s konkursy, byl by jejich průběh takový či jiný, těžko mohli předpokládat, jaká by byla výtěžnost a průběh co do úkonů a doby. Tento závěr soudu není nijakou planou úvahou, ale jedná se o závěr vycházející z jiného důkazu, který měl soud k dispozici až v průběhu hlavního líčení. Jedná se o důkaz v podobě znaleckého posudku číslo 2198/2007 s názvem „Posouzení ekonomických aspektů obchodního případu prodeje aktiv skupiny VT Dioss společnosti Válcovny trub Chomutov, a. s.“ a dodatku číslo 1 a aktuálního dodatku č. 3 k tomuto posudku, který zpracoval znalec profesor Ing. Vladimír Smejkal, CSc. Ukončená konkursní řízení nevedla k takovému výsledku, o kterém by bylo možno konstatovat, že věřitelé byli zásadní měrou uspokojeni. S údaji vyplývajícími z ukončených konkursních řízení, pracoval zmíněný znalec a včlenil je do svých závěrů (srov. str. 79 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006).
Nejvyšší soud k závěrům nalézacího soudu musí opakovaně uvést, že podání návrhu na konkursní řízení vyplývá přímo z ustanovení § 4 zákona o konkursu a vyrovnání č. 328/1991 Sb., a že obvinění si byli na základě dosud provedených důkazů vědomi špatné ekonomické situace skupiny VT Chomutov, a. s, tedy věděli, že je zde potencionální hrozba konkursu, neboť existovaly četné pohledávky, které nasvědčovaly tomu, že byl dlužník, tj. „staré válcovny“ v úpadku (srov. § 4 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání), a z tohoto hlediska je tedy třeba přistoupit k hodnocení, zda je správný poměrně stručný závěr nalézacího soudu, že „lze těžko tedy volat obviněné k odpovědnosti za to, že v důsledku jednání některých věřitelů byly vyhlášeny konkursy, které probíhaly tak, jak probíhaly, ať již z hlediska úkonů či z hlediska doby trvání, těžko je tedy k odpovědnosti za to, jaká výtěžnost těchto konkursů je či bude a jak by mohli být věřitelé uspokojeni. Je třeba si uvědomit, jaká byla situace v roce 1997, a obvinění jistě nemohli předpokládat, že pokud by souhlasili s konkursy, byl by jejich průběh takový či jiný, těžko mohli předpokládat, jaká by byla výtěžnost a průběh co do úkonů a doby.“ Nejvyšší soud především konstatuje, že zcela nesprávné je tvrzení nalézacího soudu „…pokud by obvinění souhlasili s konkursy …“, obvinění ovládali společnosti, které byly v úpadku, a proto nešlo o to, zda by souhlasili s konkursy, ale celé jednání bylo o hledání řešení této situace. Dále je třeba uvést, že obvinění „… nejsou volání k odpovědnosti za to, jaká výtěžnost těchto konkursů je či bude a jak by mohli být věřitelé uspokojeni, …“ jak konstatoval zjevně nesprávně nalézací soud, ale za jednání uvedené v obžalobě spočívající v tom, že obvinění Ing. L. G., Ing. V. P., Mgr. F. Š. jako členové představenstva společnosti VT Chomutov, a. s., dříve akciové společnosti VT Dioss Chomutov, dne 14. 4. 1997 v P. rozhodli jménem představenstva společnosti o převodu podstatné části obchodního majetku akciové společnosti VT Chomutov, dříve akciové společnosti VT Dioss Chomutov, a jejích dceřiných společností, společností s ručením omezeným Dioss Trading Chomutov, VT Dioss Hladké trubky Chomutov, a VT Energetika Chomutov, do vlastnictví akciové společnosti Válcovny trub Chomutov, přičemž dne 15. 4. 1997 v K. V. jménem dozorčí rady P. L. jako předseda dozorčí rady akciové společnosti VT Chomutov, dříve akciové společnosti VT Dioss Chomutov, Ing. M. P. a J. S. jako členové dozorčí rady téže společnosti v souladu s ustanovením § 8 písmeno b) stanov společnosti s rozhodnutím představenstva vyslovili souhlas, který byl podmínkou pro platnost a účinnost rozhodnutí představenstva, a na základě takto vydaného rozhodnutí byl převod proveden ve dnech 16. 4. a 17. 4. 1997 uzavřením 22 kupních smluv jednak o převodu nemovitého majetku, tvořeného pozemky a stavbami, jednak o převodu movitého majetku, tvořeného hmotným investičním majetkem, zásobami a dalšími věcmi a dále o převodu majetkových práv a dalších složek obchodního majetku akciové společnosti VT Chomutov, dříve akciové společnosti VT Dioss Chomutov, a jejích dceřiných společností, společností s ručením omezeným Dioss Trading Chomutov, VT Dioss Hladké trubky Chomutov, VT Energetika Chomutov, a následným předáním majetku nabyvateli, společnosti Válcovny trub Chomutov, která byla v souvislosti s převodem, bezprostředně před jeho provedením a pro účely tohoto převodu založena, tímto nabyvatelem byla kupní cena uhrazena výhradně předáním směnek vlastních, vystavených na řad jednotlivých prodávajících společností se splatností 10 a 13 let, a v důsledku toho zůstaly všechny uvedené prodávající společnosti bez obchodního majetku, využitelného pro vlastní podnikatelskou činnost, anebo použitelného k likvidaci alespoň části splatných závazků, a nárok věřitelů se tak stal nejméně v rozsahu tržní hodnoty obchodního majetku, který byl předmětem převodu, nesplnitelným, neboť převedený majetek se stal věřitelům nedosažitelným a jejich pohledávky zůstaly neuhrazeny, přičemž v důsledku převodu byl na majetek jednotlivých prodávajících společností prohlášen konkurs pro neschopnost dostát svým závazkům, přičemž věřitelům byla způsobena škoda ve výši celkem nejméně 1.716.336.360,- Kč, jednotlivě pak nejméně věřiteli IPB, a. s., byla způsobena škoda ve výši nejméně 500 mil. Kč (srov. č. l. 28 878 – 28 882 spisu), a to při absolutní neplatnosti provedených úkonů týkajících se převodu majetku, jak konstatovaly občanskoprávní soudy (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 15 Cmo 121/2007 na č. l. 31 799 a násl. spisu, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 45 Cm 59/2004 na č. l. 31 806 a násl. spisu). Kromě toho z vyhlášených konkursů byli věřitelé v nemalé míře uspokojeni (č. l. 33 028 a násl., č. l. 33 109 a násl., č. l. 33 230 a násl. a č. l. 33 244 a násl. spisu). Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že výtěžnost konkursů má význam pouze z hlediska určení výše škody, nikoliv z hlediska viny, tedy toho, zda se obvinění stíhaného trestného jednání dopustili. Uvedené závěry nalézacího soudu tedy svědčí o nedostatečném ujasnění si situace a o tendenčním a jednostranném hodnocení důkazů, které neodpovídá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., jak nakonec konstatoval i Vrchní soud již v usnesení ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 12 To 26/2012.
Nejvyšší soud ve svém předchozím zrušovacím rozhodnutí také Krajskému soudu v Plzni uložil, aby zohlednil výsledky souběžně probíhajících civilních řízení. Nalézací soud se však ve svém novém rozhodnutí ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006, dostatečně nevypořádal s problematikou posouzení převodu majetku jako absolutně neplatného právního úkonu podle § 39 občanského zákoníku. Nalézací soud ve svém zprošťujícím rozsudku ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006, uvedl, že je nesporné, že v pozdějších konkursních a občanskoprávních řízeních byly tyto převody označeny za absolutně neplatný právní úkon, a to v r. 2006 a v r. 2007, když podle nalézacího soudu je třeba si uvědomit, jaký časový odstup uběhl, a v jakých jiných výrobních, ekonomických a finančních podmínkách k takovýmto rozhodnutím došlo. Nebylo možné přeci spravedlivě požadovat po obviněných, aby při svém rozhodování v r. 1997 mohli předpokládat, že o 10 let později budou jimi schválené majetkové převody označeny jako za neplatné a tato skutečnost bude mít vliv na jejich trestní odpovědnost v tomto trestním řízení. Podle nalézacího soudu je třeba si dále uvědomit, že smlouvy o převodu majetku byly označeny za absolutně neplatné teprve v rámci určitých jednání mezi správci konkursních podstat a vedením skupiny Z Group, která ovládla aktuální společnost (srov. str. 115 – 116 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Tato argumentace nalézacího soudu převzatá v podstatě z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. 12 To 33/2009, však již podle předchozího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 348/2010, opětovně dostatečně nezohledňuje rozhodná fakta. Nejvyšší soud k tomu v tomto usnesení již uvedl, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 15 Cmo 121/2007 (č. l. 31.799 a násl. spisu), byla zamítnuta žaloba, aby ze soupisu konkursní podstaty úpadce Dioss Hladké trubky Chomutov, s. r. o., byla vyloučena částka získaná správkyní konkursní podstaty jmenované společnosti z prodeje movitých věcí náležejících Československé obchodní bance, a. s. (dále jen „ČSOB, a. s.), dříve IPB, a. s. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že v souladu se závěrem odvolacího soudu soud prvního stupně pokládal kupní smlouvu ze dne 16. 4. 1997, ve spojení s dalšími kupními smlouvami, za absolutně neplatnou podle ustanovení § 39 občanského zákoníku, a to vzhledem k tomu, že takto byla obcházena ustanovení o prodeji podniku podle § 476 a násl. obchodního zákoníku, protože těmito smlouvami byl fakticky převeden na Válcovny trub Chomutov, a. s., celý podnik Dioss Hladké trubky Chomutov, s. r. o., tedy nejen předmětný soubor movitých věcí, ale i nemovitosti, zásoby a zaměstnanci. Z tohoto důvodu vlastnické právo k předmětnému souboru movitých věcí i po uzavření uvedených smluv nadále svědčilo Dioss Hladké trubky Chomutov, s. r. o., a Válcovny trub Chomutov, a. s., nemohly vlastnické právo k předmětnému souboru movitých věcí převést smlouvou o podmíněném převodu vlastnického práva ze dne 21. 5. 1997 podle ustanovení § 533 občanského zákoníku na IPB, a. s. Vzhledem k tomu, že uvedená smlouva je institutem občanského práva, nelze v tomto případě použít ustanovení § 446 obchodního zákoníku, které umožňuje převod vlastnického práva od nevlastníka, a proto se IPB, a. s., nemohla stát vlastníkem předmětného souboru movitých věcí (str. 2 odůvodnění). Na straně 4 odůvodnění odvolací soud hodnotí, že soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že jsou neplatné kupní smlouvy č. … a č. … ze dne 16. 4. 1997, na základě kterých měly Válcovny trub Chomutov, a. s., nabýt předmětný soubor movitých věcí, a to podle ustanovení § 39 občanského zákoníku. Z uvedených skutkových zjištění je zřejmé, že Dioss Hladké trubky Chomutov, s. r. o., a Válcovny trub Chomutov, a. s., měly v úmyslu převést soubor hmotných a nehmotných složek podnikání, které sloužily k provozování podniku, aniž by však na kupujícího byla převedena všechna práva, a zvláště závazky Dioss Hladké trubky Chomutov, s. r. o., v době, kdy se Dioss Hladké trubky Chomutov, s. r. o., již nacházely v platební neschopnosti, když k návrhu došlému soudu tři měsíce poté byl na jejich majetek prohlášen dne 13. 11. 1997 konkurs. Z tohoto důvodu je nutné považovat smlouvy, na základě nichž byl převáděn předmětný soubor movitých věcí, za neplatné podle ustanovení § 39 občanského zákoníku, protože svým obsahem odporují ustanovení § 476 a násl. obchodního zákoníku. V odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 45 Cm 59/2004 (č. l. 31.806 a násl. spisu) se uvádí, že soud musel dojít k závěru o absolutní neplatnosti úkonů týkajících se převodu majetku (podnik nebyl převeden jako celek, nýbrž kupními smlouvami), neboť nikdy nedošlo k zaplacení kupní ceny a Válcovny trub Chomutov, a. s., byly jednoznačně zvýhodněny. Absolutní neplatnost kupních smluv soud spatřoval v obcházení zákona (vědomost o charakteru převodu majetku – místo převodu podniku či části podniku převod kupními smlouvami), pro rozpor se zákonem (směnky byly vystaveny s vědomím toho, že kupní cena za převedený majetek bude splacena až po deseti letech) a pro porušování dobrých mravů (snaha Válcoven trub Chomutov, a. s., získat nepřiměřené výhody). Viz str. 24 – 25 usnesení ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 348/2010.
Nalézací soud v té souvislosti opomněl hodnotit povahu absolutní neplatnosti právního úkonu (nyní „právního jednání“). Právní úkon je absolutně neplatný, jestliže jde o případ rozporu právního úkonu s obsahem a účelem zákona, o případ, kdy právní úkon obchází zákon, a konečně o případ, kdy právní úkon je v rozporu s dobrými mravy (srov. § 39 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Podle soudní praxe smlouva, která je v rozporu se zákonem, je objektivní skutečností, jež nemá právní následky zamýšlené smluvními stranami bez ohledu na to, která ze smluvních stran neplatnost způsobila, jakož i bez ohledu na to, zda některá ze smluvních stran uzavřela smlouvu v dobré víře. Rovněž podle ustanovení § 588 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Z uvedeného se tedy podává, že následkem překročení stanovených hranic je absolutní neplatnost právního jednání. Tato neplatnost působí již od počátku (ex tunc). Následkem absolutní neplatnosti je vznik bezdůvodného obohacení. Plnění, které bylo poskytnuto na základě neplatného právního jednání, je třeba vrátit (§ 451 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Otázku neplatnosti je tedy třeba posuzovat k okamžiku vzniku právního jednání. S ohledem na tyto skutečnosti nemůže obstát argumentace nalézacího soudu, který sice nepopřel, že v pozdějších konkursních a občanskoprávních řízeních byly převody majetku označeny za absolutně neplatný právní úkon, avšak podle nalézacího soudu měl být brán v úvahu časový odstup a v jakých jiných výrobních, ekonomických a finančních podmínkách k rozhodnutím o převodu majetku došlo, což je v rozporu s tím, že absolutní neplatnost nastala ex tunc. Úvahy nalézacího soudu stran časového odstupu a změně výrobních, ekonomických a finančních podmínek tedy neodpovídají povaze absolutní neplatnosti a jsou podle názoru Nejvyššího soudu obsolentní. Nejvyšší soud dále dodává, že při posuzování otázky absolutní neplatnosti postupuje orgán činný v trestním řízení a v konečném stadiu soud samostatně – tuto otázku řeší jako otázku předběžnou ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř., neboť jde o posouzení viny obviněných, a řídí se přitom zákonnými hledisky stanovenými v § 39 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení však orgán činný v trestním řízení nemůže při zjišťování okolností důležitých pro rozhodnutí o vině pominout, zhodnotí je jako jiné důkazy podle pravidel ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. (obdobně srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 3 To 88/2004, publikovaný pod č. 17/2005 Sb. rozh. tr.). Odůvodnění nalézacího soudu tedy neodpovídá obsahu rozhodnutí civilních soudů, neboť nalézací soud opomenul, že z odůvodnění citovaných civilních rozsudků se podává, že shora uvedenými kupními smlouvami byla již v době jejich uzavření obcházena ustanovení o prodeji podniku podle § 476 a násl. obchodního zákoníku, protože těmito smlouvami byl fakticky převeden na Válcovny trub Chomutov, a. s., celý podnik Dioss Hladké trubky Chomutov, s. r. o., tedy nejen soubor movitých věcí, ale i nemovitosti, zásoby a zaměstnanci. Uvedené úkony týkající se převodu majetku (podnik nebyl převeden jako celek, nýbrž několika kupními smlouvami) byly absolutně neplatnými právními úkony, neboť nikdy nedošlo k zaplacení kupní ceny a Válcovny trub Chomutov, a. s., byly jednoznačně zvýhodněny. Absolutní neplatnost kupních smluv soud spatřoval v obcházení zákona (vědomost o charakteru převodu majetku – místo převodu podniku či části podniku, převod kupními smlouvami), pro rozpor se zákonem (směnky byly vystaveny s vědomím toho, že kupní cena za převedený majetek bude splacena až po deseti letech) a pro porušování dobrých mravů (snaha Válcoven trub Chomutov, a. s., získat nepřiměřené výhody). Nejvyšší soud tak uzavírá, že s ohledem na povahu absolutní neplatnosti a její důvod v tomto konkrétním případě je velice nepřípadné argumentovat časovým odstupem a dobou, kdy byly smlouvy uzavírány, a dále tím, co mohli nebo nemohli obvinění předpokládat, neboť podstatné je, co obvinění svými rozhodnutími a navazujícími právními úkony (právním jednáním) sledovali v době jejich uzavření jako absolutně neplatných úkonů, kde je třeba se vypořádat s námitkou nejvyššího státního zástupce, že účelem jednání obviněných bylo odstranit majetek dlužníka v situaci, kdy fakticky splňoval podmínky úpadku a dalo se důvodně předpokládat naplnění podmínek pro prohlášení konkursu. Z těchto hledisek je tedy podstatné zabývat se vědomostí obviněných o konkursním stavu a tím, co bylo předmětem kupních smluv a jaké důsledky měly pro dotčené podnikatelské subjekty. Nejvyšší soud na tomto místě opětovně ve smyslu ustálené judikatury zdůrazňuje, že jednání pachatele trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. spočívá ve zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z něhož by mohla být alespoň částečně uspokojena pohledávka jeho věřitele. Jde o skutečné (nikoli jen účetní) snížení hodnoty majetku dlužníka, tj. o reálné zmenšení jeho rozsahu o ty majetkové hodnoty, z kterých by bylo možné dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele, a to i jejich případným převodem, prodejem apod. Způsoby, jimiž se pachatel jako dlužník (nebo jednající za dlužníka ve smyslu § 90 odst. 2 tr. zák.) zbavuje svého majetku, nemusejí být samy o sobě trestnými činy; trestným činem poškozování věřitele se stávají vzhledem k nepříznivým důsledkům, které mají pro uspokojení pohledávky věřitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1577/2008, publikované pod č. T. 1158-I. v sešitě č. 52/2009 Souboru tr. rozhodnutí).
Nejvyšší soud také uložil Krajskému soudu v Plzni, aby se vypořádal s otázkou závislosti platnosti rozhodnutí představenstva společnosti ze dne 14. 4. 1997 na rozhodnutí dozorčí rady. Nejvyšší soud ve svém prvním rozhodnutí v této trestní věci ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 348/2010, uvedl, že v zápisu z jednání představenstva společnosti Válcovny trub Chomutov, a. s., konaného dne 14. 4. 1997 (č. l. 1 279 a násl. spisu) je pod bodem 2c) konstatováno, že představenstvo bere na vědomí omezení svých kompetencí ve smyslu ustanovení bodu 5) zápisu z jednání dozorčí rady ze dne 26. 3. 1997 s tím, že veškerá rozhodnutí představenstva podléhají písemnému schválení předsedy nebo místopředsedy dozorčí rady. Pod bodem 6) představenstvo schvaluje odeslání faxové žádosti představenstva k udělení souhlasu dozorčí rady ve smyslu ustanovení § 8 odst. b) Stanov společnosti a ve smyslu ustanovení bodu 5) zápisu z dozorčí rady dne 26. 3. 1997. Pod bodem 4) je uvedeno, že představenstvo vzalo na vědomí obdržené pozvánky na svolání valných hromad dceřiných společností, které se budou konat dne 16. 4. 1997 v sídle těchto dceřiných společností. Představenstvo udělilo plnou moc Ing. L. G. k účasti na valných hromadách dcer s tím, že se těchto valných hromad zúčastní i pan Mgr. Š. z titulu své funkce ředitele právního útvaru společnosti jako zapisovatel. O tomto bodu programu souhlasně hlasovali Ing. P., Ing. G. a Mgr. Š. Podle čl. 15 odst. 6 písm. b) Stanov společnosti VT Dioss Chomutov, a. s., ze dne 1. 10. 1996 je představenstvo povinno informovat dozorčí radu o významných finančních a obchodních transakcích společnosti (srov. č. l. 1 767 spisu). Stanovy společnosti Válcovny trub Chomutov, a. s., ze dne 28. 2. 1998 v § 8 pojednávají o postavení, složení a působnosti představenstva společnosti. Ustanovení § 8 písm. b) zní, že k rozhodnutí o nákupu a prodeji nemovitého majetku, získávání úvěrů nad 1.000.000,- Kč, poskytování úvěrů nad 10.000,- Kč, zatěžování nemovitého majetku, prodeji části podniku, o mimořádných obchodech, uzavírání sponzorských smluv a o použití rezervního fondu je zapotřebí písemného souhlasu dozorčí rady. Dozorčí rada může v odůvodněných případech upravit pravomoci představenstva písemným rozhodnutím. Uvedené se vztahuje i na rozhodování v dceřiných společnostech, kde představenstvo zastupuje společnost ve funkci akcionáře nebo společníka. Podle zápisu o usnesení z valné hromady společnosti VT Energetika Chomutov, s. r. o., konané dne 16. 4. 1997, č. l. 2.584, bod 4) valná hromada přijímá návrh na rozhodnutí o úplatném převodu aktiv společnosti VT Energetika Chomutov, s. r. o., potřebných k podnikání, a to na nově založený podnikatelský subjekt. Zápis zapsal Ing. G., podepsal Mgr. Š. jako předseda valné hromady. V zápisu o usnesení z valné hromady společnosti Dioss Trading Chomutov, s. r. o., ze dne 16. 4. 1997, č. l. 2451, je pod bodem 3) uvedeno, že valná hromada přijímá návrh na rozhodnutí o úplatném převodu aktiv společnosti Dioss Trading Chomutov, s. r. o., potřebných k podnikání, a to na nově založený podnikatelský subjekt. Zapisovatelem byl Mgr. Š., zápis dále podepsal předseda valné hromady Ing. G. Také zápis o usnesení z valné hromady Dioss Hladké trubky Chomutov, s. r. o., je datován 16. 4. 1997 (č. l. 2737 spisu). V bodě 3) valná hromada přijímá návrh na rozhodnutí o úplatném převodu aktiv společnosti Dioss Hladké trubky Chomutov, s. r. o., potřebných k podnikání, a to na nově založený podnikatelský subjekt. Zápis zapsal Mgr. Š., jako předseda valné hromady podepsal Ing. G. Nejvyšší soud k těmto předestřeným listinným důkazům shrnul, že rozhodnutím orgánů Válcovny trub Chomutov, a. s., byla vázána nejen samotná společnost, ale také na základě držby obchodních podílů její dceřiné společnosti, v nichž se nacházel majetek podstatný pro zachování výroby bezešvých trub. Z těchto skutečností zatím vyplývá, že členové dozorčí rady, stejně jako členové představenstva Válcovny trub Chomutov, a. s., tak byli osobami, které se svými rozhodnutími podílely na realizaci rozhodnutí o prodeji majetku starých společností (srov. str. 19 – 20 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 348/2010).
Nalézací soud opětovně, aniž by respektoval skutková zjištění, jejichž citací se zabýval Nejvyšší soud ve svém prvním rozhodnutí a závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl, zmínil zápis z jednání představenstva VT Chomutov, a. s., ze dne 14. 4. 1997, rozhodnutí dozorčí rady VT Chomutov, a. s., ze dne 15. 4. 1997 a záznam z jednání konaného dne 2. 4. 1997, z nichž rovněž citoval (srov. str. 118 – 119 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006), a dovodil, že tato rozhodnutí byla rámcová, obvinění zvolili jednu z možných variant, o které se podle názoru nalézacího soudu domnívali, že je variantou směřující k záchraně hospodářské činnosti v chomutovském regionu. Podle názoru nalézacího soudu obvinění, ať již v pozici členů představenstva, či v pozici členů dozorčí rady, nerozhodli o převedení aktiv, nerozhodli o jeho způsobu a formě úhrady. Pouze přijali úkol převod zabezpečit popřípadě přijetí tohoto úkolu schválili. K trestnému činu poškozování věřitele mělo dojít převodem majetku celkem čtyř obchodních společností na jiný, nově vzniklý podnikatelský subjekt. Podle názoru soudu šlo tedy o čtyři samostatné dlužníky a ve vztahu k převodu majetku každé z těchto čtyř společností by muselo být prokázáno, že obvinění zmařili uspokojení jejich věřitelů svým popsaným jednáním. Obvinění však byli členové představenstva a dozorčí rady společnosti Válcovny trub Chomutov, a. s., v dceřiných společnostech nezastávali žádnou funkci, nebyli jejich zaměstnanci a žádným způsobem za ně nejednali. Dceřiné společnosti měly vlastní statutární orgány, obvinění neměli k těmto statutárním orgánům žádný poměr, pokud šlo o jejich rozhodovací činnost (srov. str. 119 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006). Nalézací soud se tedy opětovně mimo jiné nevypořádal se shora uvedenými skutečnostmi, ale také ani s otázkou závislosti platnosti rozhodnutí představenstva společnosti ze dne 14. 4. 1997 na rozhodnutí dozorčí rady (pozn. jak mu bylo uloženo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 348/2010, a dále usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 12 To 26/2012).
Nejvyšší soud již ve svém prvním zrušujícím rozhodnutí rovněž vytknul odvolacímu soudu, že ačkoliv obhajoba pojala stanovisko prof. JUDr. J. D. již do vyjádření k původnímu odvolání státního zástupce, odvolací soud se tehdy s otázkou závislosti platnosti rozhodnutí představenstva společnosti ze dne 14. 4. 1997 na rozhodnutí dozorčí rady žádným způsobem nevypořádal a nehodnotil jej z hlediska možného naplnění znaků trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. K tomuto bodu Nejvyšší soud poznamenává, že v uváděném stanovisku ze dne 8. 6. 2009 prof. JUDr. J. D. učinil následující závěry. Obchodní zákoník (zák. č. 513/1991 Sb.) ve znění účinném v roce 1997 nedovoloval a ani v době podávání stanoviska nedovoluje (pozn. tj. ve znění účinném do 19. 7. 2009), aby dozorčí rada dávala souhlas či nesouhlas k rozhodnutí představenstva. Předchozí souhlas dozorčí rady bylo a je možno vyžadovat jen k jednání jménem společnosti. Omezení oprávnění představenstva v podobě souhlasu dozorčí rady ke konkrétnímu jednání za společnost navenek bylo a je vůči třetím osobám neúčinné, a to bez zřetele k tomu, zda o něm věděly. Právní úkon, který představenstvo učinilo navenek v rozporu s omezením jeho jednatelského oprávnění, není neúčinný ani neplatný. Dozorčí rada nemůže zasahovat do obchodního vedení akciové společnosti, neboť obchodní vedení náleží do působnosti představenstva. Pokyny dozorčí rady zasahující do působnosti představenstva jsou nicotné. Pokud ustanovení čl. 8 písm. b) Stanov nebylo míněno jako omezení jednatelského oprávnění představenstva ve smyslu § 191 odst. 2 obchodního zákoníku, ale jako právo dozorčí rady zasahovat do obchodního vedení společnosti (jako předchozí souhlas k rozhodnutí představenstva), bylo ustanovení čl. 9 písm. b) Stanov neplatné pro rozpor s § 191 odst. 2 a § 192 odst. 1 obchodního zákoníku podle § 39 občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů) – srov. č. l. 32 637 spisu). Jak dále prof. JUDr. J. D. uvedl, rozhodnutí představenstva o úplatném převodu části aktiv společnosti a jejich dceřiných společností (viz s. 8 odvolání státního zástupce, č. l. 32 578 spisu), je nepochybně rozhodnutím o obchodním vedení, přestože se realizuje následným právním úkonem osobou (osobami) oprávněnými jménem společnosti jednat (srov. č. l. 32 640 spisu). Z žádného ustanovení obchodního zákoníku neplyne ani implicitní oprávnění dozorčí rady zasahovat do obchodního vedení představenstva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 488/2008, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že zákaz komukoli zasahovat do obchodního vedení společnosti zajišťuje představenstvu vysokou míru nezávislosti při výkonu této činnosti). V rozhodnutí pod sp. zn. 29 Odo 1145/2003 Nejvyšší soud dále zdůraznil, že posuzování platnosti stanov (či jejich části) je proto posuzováním platnosti právního úkonu, nikoli posuzováním platnosti usnesení členské schůze, která změnu stanov přijala. Takové posuzování se ovšem může týkat pouze souladu obsahu stanov se zákonem, nikoli postupu při jejich přijímání. A konečně v rozhodnutí pod sp. zn. 29 Odo 268/2005 Nejvyšší soud konstatoval, že přitom platností části stanov se dovolací soud zabývat mohl, neboť jak uzavřel v usnesení ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 146/2003, stanovy jsou smlouvou sui generis, a proto má soud kdykoli možnost platnost stanov přezkoumávat i přesto, že platnost usnesení valné hromady jako předběžnou otázku zkoumat nemůže. Aplikováno na posuzovaný případ to znamená, že ustanovení čl. 8 písm. b) Stanov je neplatné, pokud omezují rozhodovací působnost představenstva k obchodnímu vedení a že soud k takové neplatnosti přihlíží, a to tehdy, nebyla-li vyslovena neplatnost usnesení valné hromady o změně stanov omezující obchodní vedení představenstva (srov. č. l. 32 641 spisu). Nesprávný je rovněž závěr uvedený na str. 8 odvolání státního zástupce, že v souladu s § 2 odst. 3 občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů) si akcionáři mohli upravit působnost dozorčí rady odchylně od zákona. V uznávaném komentáři Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář 12. vydání, Praha: C. H. Beck 2009, se k tomu na str. 3 uvádí: „ Vzhledem k tomu, lze mít za to, že ustanovení části první, druhé (a zde je právě obsažena úprava akciové společnosti) a čtvrté jsou zásadně ustanoveními, od nichž se strany nemohou odchýlit ani je vyloučit, jde tedy o tzv. ustanovení donucující (kogentní). Možnost se odchýlit mají pouze v případě, že to zákon výslovně dovoluje.“ Obchodní zákoník však nikde nedovoluje akcionářům, aby ve stanovách rozšířili působnost dozorčí rady o právo zasahovat do obchodního vedení společnosti (srov. č. l. 32 642 spisu). Nejvyšší soud tak musí trvat na tom, aby se soudy nižších stupňů vypořádaly s právními názory obsaženými ve stanovisku prof. JUDr. J. D., neboť zatímco ve svém prvním usnesení ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 348/2010, Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněných Ing. L. G., Ing. V. P., Mgr. F. Š., tj. členů představenstva společnosti VT Chomutov, a. s., a obviněných P. L., tj. předsedy dozorčí rady společnosti VT Chomutov, a. s., Ing. M. P. a J. S., tj. členů dozorčí rady společnosti VT Chomutov, a. s., nyní Nejvyšší soud rozhoduje o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch pouze obviněných P. L. a Ing. M. P., kteří figurovali v dozorčí radě společnosti VT Chomutov, a. s., ohledně jejíhož rozhodování v této věci prof. JUDr. J. D. vyslovil s odkazem na konkrétně uvedená rozhodnutí své právní názory, a to zejména, že představenstvo je ve své rozhodovací činnosti neomezené, musí jen respektovat zájmy společnosti a není závislé ani na akcionářích ani na jakémkoliv rozhodnutí dozorčí rady. Dokonce je povinno rozhodnutí dozorčí rady nerespektovat, pokud nebude v souladu se zájmy společnosti (srov. č. l. 32 642 spisu). Na druhé straně je však třeba se v této souvislosti vypořádat i s námitkou nejvyššího státního zástupce opakovaně vznášenou v průběhu celého trestního řízení a opětovně vyslovenou v dovolání, spočívající v tom, že podle jeho názoru nemůže být o odpovědnosti obviněných za shora uvedené rozhodnutí pochyb, neboť způsobem popsaným v obžalobě jednali jako členové představenstva a obvinění P. L. a Ing. M. P. jako členové dozorčí rady obchodní společnosti a konali v rámci svých funkčních období a zcela aktivně, jak vyplývá ze znění záznamů o jednání těchto orgánů, záznamů o účasti obviněných včetně P. L. a Ing. M. P. na nich a signace souhlasného stanoviska s učiněnými rozhodnutími uvedenými v zápisu. Nakonec i sami obvinění ve svém vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce uvádějí, že když zástupci některých věřitelů požadovali další jednání, byl to právě obviněný L., který jim takové jednání přislíbil, přičemž je třeba se znovu zabývat záznamem z jednání na schůzce dne 2. 4. 1997, kde na straně 5 zápisu k návrhu společnosti ŠKODA, a. s., o separátním jednání o záměrech s jednotlivými věřiteli P. L. výslovně uvedl, že „zatím nelze individuálně jednat s každým zvlášť, a proto jsme chtěli toto první jednání s věřiteli společné.“
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. podané dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, neboť v uvedeném rozsahu byly naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., a proto z podnětu tohoto dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 12 To 67/2013, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. v souladu s principem minimálního zásahu a s ohledem na to, že k zmíněným pochybením došlo zejména v odvolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu dne 22. 3. 2012, sp. zn. 5 Tdo 328/2012, a ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1337/2013), Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc obviněných P. L. a Ing. M. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť bylo zřejmé, že vytknuté vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Nejvyšší soud ani v tomto svém druhém rozhodnutí, založeném na již zmíněném principu minimálního zásahu, nepředjímá další postup odvolacího soudu poté, co s přihlédnutím k shora uvedeným právním názorům a pokynům znovu rozhodne o odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podaného v neprospěch obviněných P. L. a Ing. M. P.. Nejvyšší soud takto postupoval s ohledem na to, že základní pochybení shledal v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 12 To 67/2013, který ačkoliv konstatoval jednostrannost rozhodování nalézacího soudu, neuvedl konkrétně, v čem byl postup soudu prvního stupně vadný a důsledně netrval na tom, aby nalézací soud splnil jemu uložené pokyny (tj. pokyny, které mu byly uloženy jak usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 348/2010, tak i pokyny uložené mu usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 12 To 26/2012) a zejména posoudil všechny okolnosti případu, na něž byl Nejvyšším soudem, ale rovněž i soudem odvolacím, opakovaně upozorněn. S ohledem na to Nejvyšší soud zrušil jen usnesení odvolacího soudu, přestože zjištěnými konkrétními vadami, na které bylo shora poukázáno, je zatížen zejména rozsudek soudu prvního stupně.
V novém řízení se tak Vrchní soud v Praze bude znovu zabývat výtkami, které v tomto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud a napraví vady, na něž Nejvyšší soud poukázal. Odvolací soud se zejména znovu zaměří na to, zda nalézací soud splnil pokyny Nejvyššího soudu, které učinil ve svém předchozím usnesení ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 348/2010, a dále pokyny Vrchního soudu v Praze učiněné v jeho usnesení ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 12 To 26/2012. Současně odvolací soud zváží, zda s ohledem na opakované nerespektování pokynů nadřízených soudů, kterými je nalézací soud nepochybně ve smyslu § 265s odst. 1 a § 264 odst. 1 tr. ř. vázán, nepřichází v úvahu mimořádný postup podle ustanovení § 262 věta první tr. ř.
Závěrem Nejvyšší soud důrazně připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je Vrchní soud v Praze, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právními názory, které byly shora v tomto usnesení vysloveny, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil, tedy postupovat ve smyslu tohoto usnesení.
V neposlední řadě je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování nového rozhodnutí, a to ať už v řízení nalézacím nebo odvolacím, je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Z rozhodnutí odvolacího soudu musí být také zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným (popř. i dalšími odvolateli) v odůvodnění podaného opravného prostředku ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. listopadu 2014
Předseda senátu:\t\t\t\t\t\t Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.