34.\tK námitce dovolatele, že z pozice mandatáře neručil za chybná rozhodnutí mandantů a třetích subjektů, Nejvyšší soud konstatuje, že také tato námitka je nedůvodná, ba dokonce se jí obviněný snaží zbavit odpovědnosti za své podvodné jednání a závazky na základě něho vzniklé. Obviněný se mandátními, byť neplatnými smlouvami, jakožto osoba vystupující pod jménem jednatele společnosti DETE, spol. s r. o., P. N., zavázal, k tomu, že pro mandanta zajistí vyhledání a nákup automobilu, a to nového, použitého, nepoškozeného i poškozeného na aukci a u dealerů v USA podle jeho pokynů co do výše nabízené kupní ceny a výběru vozu. Mandatář se zavazuje zajistit vystavení faktury u dodavatele na koupi automobilu mandanta a zajistit přepravu zakoupeného vozu z celého území USA do ČR nebo SR (konkrétně rozvedeno pod bodem 29 tohoto usnesení v nejkratším možném termínu dle kapacity přepravců – cca 4 – 8 týdnů. Veškeré dopravní náklady z místa nákupu automobilu do ČR (případně SR či SRN) budou účtovány k tíži mandanta. Orientační výše nákladů na dopravu automobilu z USA do SRN-B. jsou 1 800 USD. Z přístavu B. do ČR nebo SR je nutno kalkulovat s přepravními náklady ve výši 18 – 22 000 Kč (srov. mandátní smlouvy uvedené v bodě 28 tohoto usnesení). Jak vyplývá z výpovědí poškozených a listinných důkazů, poškození uhradili poplatky spojené s dovozem automobilů do ČR nebo určené místo v SR (konkrétně rozvedeno pod bodem 29 tohoto usnesení) na účet společnosti DETE, spol. s r. o. Obviněný však nezaplatil všechny částky, které předtím od poškozených zinkasoval, takže vozidla nebyla buď vůbec dodána, nebo nemohla být vyskladněna (blíže srov. výpovědi poškozených citované v bodě 32 tohoto usnesení). Svědek R. M. k tomu mimo jiné uvedl, že se jednalo o nezaplacenou námořní dopravu z USA do Německa (srov. str. 3 protokolu o hlavním líčení ze dne 9. 4. 2015 na č. l. 2923, ze kterého se podává, že svědek uvádí v podstatě shodně jako na č. l. 255 – 256, resp. str. 4 protokolu o výslechu svědka ze dne 14. 2. 2011, č. l. 255 p. v. spisu). Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že nalézací soud správně dovodil, že potřeba plných mocí nebyla prokázána, čímž měl na mysli zcela zjevně, že tomu tak bylo s ohledem na podvodné jednání obviněného (srov. str. 35 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), neboť jak již bylo uvedeno výše pod bodem 33 tohoto usnesení, byly neplatné mandátní smlouvy využity k podvodnému jednání obviněného. Navíc považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že u dílčích útoků pod body č. 1/, 4/, 8/, 9/, 10/, 11/, 12/, 14/, 17/, 18/, 19/ a 20/ výrokové části automobily vůbec nedodal, a proto ani potřeba zvláštních plných mocí nenastala. Dále k tomu již nalézací soud uvedl, že některé plné moci jsou součástí spisu. Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje, že se jedná o plné moci pro celní projednání, které udělili poškození pod body č. 2/, 5/, 6/, 13/ a 16/ výrokové části společnosti Interfracht Container Overseas Service GmbH, a to na základě objednávek proclení, které činila společnosti DELTA Trans U. B., která zajišťovala dopravu předmětných vozidel ke kupujícím (blíže srov. č. l. 348, 351 477 a 483 spisu k dílčímu útoku č. 16/; č. l. 518 a 523 spisu – k dílčímu útoku č. 2/; č. l. 564 spisu k dílčímu útoku č. 13/; č. l. 589 – 591 spisu k dílčímu útoku č. 5/ a č. l. 616 a 620 spisu k dílčímu útoku č. 6/). Nelze odhlédnout od faktu, že se jedná o poškozené, kteří si dodání svých vozidel zajistili sami. Z toho je zcela zřejmé, že námitka obviněného směřující k potřebě zvláštních plných mocí, které mu podle jeho tvrzení poškození neudělili, což mělo, jak naznačuje v dovolání, bránit dodání vozidel, je obsolentní, neboť poškození v těchto případech měli takový zájem na dodání vozidel, že si toto zajistili sami a potřebné plné moci dodali. Námitka dovolatele vztahující se k potřebě plných mocí je tak rovněž vytržena z kontextu, neboť neodpovídá ani spisovému materiálu, ani skutkovým zjištěním svědčícím podvodnému jednání obviněného P. T., a je tedy podle Nejvyššího soudu nedůvodná.
35.\tStěžejní námitka obviněného v rámci dovolání je, že oba soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily subjektivní stránku u všech dílčích útoků. V rámci této námitky obviněný vytkl soudům nižších stupňů, že rezignovaly na prokázání podvodného úmyslu.
36.\tNalézací soud dospěl při hodnocení subjektivní stránky předmětné trestné činnosti k závěru, že obviněný T. jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kdy chtěl svým jednáním porušit zákonem chráněný zájem, jednal v úmyslu vést podvodná jednání s poškozenými a pod falešnými záminkami od nich vylákat nemalé finanční prostředky, které ve svém souhrnu činí 6 637 055 Kč, tj. přesahují spodní hranici škody velkého rozsahu, která je v ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku dána škodou 5 000 000 Kč (srov. str. 38 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, v podrobnostech srov. str. 35 – 37 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
37.\tOdvolací soud k subjektivní stránce uvedl, že „jestliže obviněný P. T. přistoupil k podnikání nalézacím soudem zjištěným způsobem v době, kdy věděl, že je za stejné podnikatelské jednání trestně stíhán a následně také odsouzen, nelze než přisvědčit závěru nalézacího soudu, že jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku“.
38.\tNejvyšší soud přezkoumal dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu i z tohoto hlediska a k námitce dovolatele rozporující naplnění subjektivní stránku v prvé řadě konstatuje, že jeho odkazy na judikaturu (srov. str. 4, 5 a 10 dovolání) jsou nepřípadné. Dovolatel nadále uplatňuje obhajobu, že nalézací soud a následně i odvolací soud nesprávně vyhodnotily subjektivní stránku jednání obviněného. Jak již bylo uvedeno výše (srov. bod 25 tohoto usnesení), k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu se vyžaduje úmyslné zavinění. V úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pachatel jedná, jestliže chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podvodný úmysl obviněného byl zcela jednoznačně prokázán již od samého počátku jednání obviněného, když se vydával za P. N., s jeho vědomím předstíral, že je jednatelem společnosti DETE, spol. s r. o., a pod touto falešnou identitou uzavíral s poškozenými mandátní smlouvy. Pod falešnou identitou pak obviněný vystupoval záměrně, a to z důvodu, aby jeho totožnost nevyšla před poškozenými najevo, neboť byl v předmětné době stíhán za obdobnou trestnou činnost podvodného charakteru související s dovozem ojetých motorových vozidel zejména z USA, přičemž následně byl za tuto trestnou činnost rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 15. 10. 2008, č. j. 61 T 5/2008-1577, ve znění doplňujícího rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 5. 2009, č. j. 61 T 5/2008-1708 (oba nabyly právní moci dne 30. 11. 2009), odsouzen za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. z roku 1961 k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6,5 let, dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech a k zákazu podnikatelské činnosti v oblasti nákupu, prodeje a zprostředkovatelské činnosti na dobu 5 let a peněžitý trest ve výši 100 000 Kč (srov. č. l. 2140 – 2151 p. v. a 2152 – 2159 p. v. spisu). Ostatně to, že obviněný jednal pod jménem P. N., jakožto jednatele společnosti DETE, spol. s r. o., Nejvyšší soud konstatoval již pod bodem 29 tohoto usnesení. Jenom v tomto smyslu je třeba chápat větu odvolacího soudu, který ohledně subjektivní stránky uvedl, že „jestliže obviněný P. T. přistoupil k podnikání nalézacím soudem zjištěným způsobem v době, kdy věděl, že je za stejné podnikatelské jednání trestně stíhán a následně také odsouzen, nelze než přisvědčit závěru nalézacího soudu, že jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku“. Uvedená věta odvolacího soudu je tedy pouhým vyjádřením objektivně zjištěné skutečnosti, že předchozí trestná činnost obviněného totožného charakteru byla podkladem pro to, že se v projednávané trestné činnosti vydával za P. N., což ostatně odvolací soud zdůraznil v odůvodnění svého usnesení, kde uvedl, že „V této souvislosti, pokud jde o subjektivní stránku jednání obviněného, nelze přehlédnout také rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 15. 10. 2008, č. j. 61 T 5/2008-1577, z něhož vyplývá, že obviněný T. již v letech 2000 – 2001 vylákal od poškozených různé finanční částky v souvislosti se stejným předmětem podnikání jako v nyní projednávaném případě, když smlouvy uzavíral jako jednatel společnosti MULTI-CARS, s. r. o. Podle skutkových zjištění uvedeného rozsudku následně uvedenou firmu převedl na tzv. bílého koně. Věděl tedy při zakládání firmy DETE, spol. s r. o., na dnes již odsouzeného P. N., že jednání, kterého se dopouštěl v předchozí vlastní společnosti, je trestné, proto postupoval ze skutkových zjištění nalézacího soudu vyplývajícím sofistikovaným způsobem, společnost založil na svého synovce N., který byl jediným jednatelem, tedy statutárním orgánem společnosti, nenechal se zapsat do rejstříku jako prokurista společnosti a údajně se souhlasem jednatele P. N. jednal jménem společnosti s jednotlivými klienty, zájemci o dovoz motorových vozidel ze zahraničí, a uzavíral s nimi jménem P. N. smlouvy.“ (k tomu srov. str. 20 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud považuje za nutné k tomu ještě dodat, že toto vyjádření, které by vytrženo ze souvislosti mohlo být považováno za nešťastně formulované, není v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14), podle kterého nelze prokázanou minulou trestnou činnost pokládat za důkaz spáchání nové trestné činnosti. Předchozí trestná činnost obviněného zde totiž nebyla pokládána za důkaz spáchání nové posuzované trestné činnosti, ale bylo na ní poukázáno z hlediska příčiny vydávání se obviněného P. T. za dnes již odsouzeného P. N. při jednání popsaném ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu ze dne 16. 12. 2011, č. j. 61 T 22/2011-2494. Nejvyšší soud proto uzavírá, že na základě provedeného dokazování a jeho zhodnocení oběma soudy nižších stupňů bylo nepochybně prokázáno, že dovolatel jednal v úmyslu přímém, když poškozené uváděl v omyl již při podepisování neplatných mandátních smluv, a to pod falešnou identitou P. N., veden snahou utajení jeho předchozí trestné činnosti totožného charakteru před klienty.
39.\tNejvyšší soud dále konstatuje, že naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku u dílčích útoků specifikovaných pod body 1/ – 21/ skutkové části výroku rozsudku nalézacího soudu nevylučuje ani skutečnost, že některým klientům společnosti DETE, spol. s r. o., automobily v minulosti řádně dodal. U předmětných dílčích útoků totiž dovolatel jednal v úmyslu nesplnit buď zcela, nebo zčásti závazky plynoucí z mandátních smluv a na úkor poškozených se obohatit. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 1671/13, uveřejněné pod č. 2 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), i když subjektivní stránka trestného činu je výslednicí psychického vztahu pachatele k následku, nelze při dokazování zavinění u úmyslných majetkových trestných činů vycházet jen ze samotného vyjádření pachatele, nýbrž je třeba hodnotit také způsob provedení činu a navazující okolnosti (čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Z těchto hledisek nelze také přehlédnout, že právě v období po podvodném vylákání finančních obnosů od poškozených se stal pro klienty společnosti DETE, spol. s r. o., nedostupným a zcela nekontaktním, a území České republiky opustil. Nejvyšší soud konstatuje, že závěr o naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku v posuzovaném případě vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného vyjádřeného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností, podrobně pospaných a náležitě zhodnocených oběma nižšími soudy, které přezkoumal i Nejvyšší soud. Do těchto dalších rozhodných skutečností zapadá i okolnost, že po spáchání předmětné trestné činnosti uprchl z České republiky, a to zejména ve spojení s tím, že peníze, které poškození zaslali společnosti DETE, spol. s r. o., na úhradu dalších finančních položek nezbytných pro vyskladnění a dovoz vozidel, před svým odjezdem z České republiky vybral z účtu společnosti, jak o tom svědčí výpověď P. N. (č. l. 2463 p. v. spisu). Ostatně do České republiky byl předán z Panamské republiky až dne 6. 10. 2014, a to na základě zatýkacího rozkazu vydaného Okresním soudem ve Zlíně ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 0 Nt 304/2011 (č. l. 153 – 157 spisu; dále srov. sdělení o předání osoby do VTOS KS Brno ze dne 6. 10. 2014 na č. l. 2807 spisu). Přitom právě v projednávané věci byl usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 18. 6. 2013, č. j. 61 T 22/2011-2727, zrušen uvedený zatýkací rozkaz a byl vydán mezinárodní zatýkací rozkaz ze dne 18. 6. 2013, č. l. 61 T 22/2011-2729. Nejvyšší soud proto považuje za správné závěry soudů nižších stupňů, že obviněný v obavách z hrozícího trestního řízení pobýval v cizině po dobu asi 5 let v úmyslu vyhnout se trestnímu stíhání a nepodrobit se jurisdikci České republiky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 4 Tdo 608/2014). Obviněný v rámci svých námitek uplatněných v dovolání dále namítal, že vratky částek vybraných na poplatky od poškozených musel vyúčtovat jednatel společnosti DETE, spol. s r. o., po odchodu obviněného z této společnosti, neboť on nebyl z titulu externího poradce oprávněn cokoli mandantům vyplácet. K tomu Nejvyšší soud opět konstatuje, že celou situaci vytvořil svým podvodným jednání obviněný P. T. (blíže srov. bod 38 tohoto usnesení), proto již odsouzený P. N. jako jednatel společnosti DETE, spol. s r. o., nemohl žádné peníze poškozeným vrátit, neboť obviněný T. mu veškeré finanční prostředky vybral před tím, než uprchl do zahraničí (srov. výpověď již odsouzeného P. N.: „Pokud mám uvést, zda a jaké jsem činil kroky, zda jsem uhradil škodu, tak škodu nebylo z čeho uhradit, firma již v té době nebyla v plusu. Pan T. na jaře, když se ztratil, tak vybral veškeré peníze, které byly na účtu. Nepočítal jsem to, řádově 300 000 – 400 000 Kč a dluhy jsou mnohem větší.“ na str. 4 protokolu o hlavním líčení, které se konalo ve dnech 7. – 9. 12. 2011; viz č. l. 2463 p. v. spisu). K námitce dovolatele, že nalézací soud vycházel z výpovědi již odsouzeného P. N., přičemž obviněný k tomuto důkazu nebyl nijak dotázán, Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný nežádal opakování výslechu odsouzeného P. N. ve smyslu § 306a odst. 1 tr. ř. (str. 3 protokolu o hlavním líčení ze dne 27. 2. 2015, na č. l. 2875 spisu). Ze všech souvislostí předmětné trestné činnosti dovolatele a s ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k jednoznačnému závěru, že obviněný jednal v podvodném úmyslu od samého počátku trestné činnosti a veškeré námitky dovolatele směřující k vyvrácení tohoto závěru jsou nerelevantní. Úmysl obviněného obohatit se byl totiž naplněn tím, že od poškozených vybral finanční prostředky na úhradu dovozu předmětných vozidel a dalších nákladů spojených dovozem vozidla z USA do ČR, SR nebo SRN (konkrétně rozvedeno pod bodem 29 tohoto usnesení), tyto všechny potřebné náklady pro zajištění a dovoz vozidel do ČR, SR nebo SRN neuhradil, ba naopak peníze si ponechal pro svou potřebu, přičemž poškozeným (srov. dílčí akty pod body 1/, 4/, 8/, 9/, 10/, 11/, 12/, 14/, 17/, 18/, 19/ a 20/ výrokové části) zaplacená vozidla vůbec nedodal, nebo je nedodal řádně v souladu s mandátními smlouvami (srov. dílčí akty pod body 3/, 5/, 6/, 7/, 13/, 15/, 16/ a 21/ výrokové části) ani jim v té souvislosti zaplacené částky nevrátil, resp. nevyplatil (dílčí akt pod bodem 2/ výrokové části). K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že ze samotného charakteru jednání obviněného, vyplývá, že šlo z jeho strany o jednání úmyslné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1307/2013). S ohledem na právě uvedené pak Nejvyšší soud konstatuje, že jeho námitka, v níž uvádí, že pro naplnění skutkové podstaty podvodu je nezbytné, aby obviněný na počátku pojal úmysl se obohatit, tedy v tomto případě vůbec nezakoupit vybraná a objednaná vozidla, je rovněž nedůvodná, neboť postačí, že pojal takový úmysl v rozsahu, který je mu kladen za vinu a jímž byl v rozsudku nalézacího soudu uznán vinným, zvláště když v takovémto typu případů rozsáhlé podvodné trestné činnosti je zpravidla součástí úmyslu i částečné plnění podvodně uzavřených smluv, neboť takové částečné plnění umožňuje páchání takové trestné činnosti ve velkém rozsahu dalšími a dalšími dílčími akty.
40.\tNamítá-li tedy obviněný (mimo jiné s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 575/02, uveřejněný pod č. 58 ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS ČR) absenci počátečního podvodného úmyslu, nezbývá, než připomenout, že tuto obhajobu buduje na tom, že do České republiky některá vozidla skutečně importoval. K obhajobě dovolatele, že některé automobily byly poškozeným dodány, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že se tak stalo převážně na základě vlastní aktivity poškozených (srov. dílčí útoky č. 3/, 5/, 6/, 7/, 13/, 15/, 16/ a 21/). Tato skutečnost pak nevylučuje podvodný úmysl obviněného. Podstatné pro závěr o počátečním úmyslu obviněného není zjištění, že skutečně nějaká vozidla byla na území České republiky ze zahraničí dovezena, nýbrž zjištění, že u poškozených vytvořil dojem, že se jedná o běžnou podnikatelskou činnost, přičemž je chtěl připravit o finanční prostředky, které mu poškození poskytli za účelem dovozu vybraných vozidel z USA do ČR, SR nebo SRN (konkrétně rozvedeno pod bodem 29 tohoto usnesení), a to v rozsahu uvedeném ve výroku o vině nalézacího soudu. Z provedeného dokazování totiž jednoznačně vyplývá, že obviněný od počátku, kdy se vydával za jinou osobu, ani nečinil všechny kroky k řádnému splnění závazků, které jsou jako dílčí útoky vymezeny v tzv. skutkové větě pod body 1/ – 21/. V tomto směru je třeba především poukázat na svědecké výpovědi poškozených, ze kterých vyplývá, že předmětné automobily jim byly dodány teprve na základě jejich vlastní iniciativy, přičemž k dodání vozidla včas nedošlo z důvodu, že obviněný nezaplatil DPH a clo a peníze, které od poškozených dostal na jejich úhradu, použil na jiné účely. Tak svědek Ing. M. K. (jednatel poškozené společnosti pod bodem 2/ výroku o vině) uvedl, že iniciativu musel vyvíjet on sám (blíže srov. tomu str. 10 protokolu o hlavním líčení, které se konalo ve dnech 7. – 9. 12. 2011 na č. l. 2462 – 2476 p. v. spisu, z něhož se podává, že svědek uvádí shodně jako na č. l. 697 – 701 spisu, a str. 4 protokolu o výslechu svědka ze dne 25. 1. 2011 na č. l. 698 spisu). Svědek Ing. J. B. (poškozený pod bodem 5/ výroku o vině k tomu uvedl: „Pan M. mně potvrdil, že vozidlo již je v Německu na celnici. Vozidlo ale nemohlo být procleno, neboť nepřišly uvolňovací doklady z USA, protože pan N. neměl uhrazen nějaký poplatek.“ (str. 20 protokolu o hlavním líčení, které se konalo ve dnech 7. – 9. 12. 2011 na č. l. 2462 – 2476 p. v. spisu, z něhož se podává, že svědek uvádí shodně jako na č. l. 1505 – 1509 spisu, a str. 5 protokolu o výslechu svědka ze dne 18. 4. 2011 na č. l. 1503 – 1509 spisu). Svědek J. S. (poškozený pod bodem 6/ výroku o vině) uvedl: „Pan M. mi pak sdělil, že vozidla nejsou k vyzvednutí, protože není zaplaceno clo.“ (srov. str. 4 protokolu o výslechu svědka ze dne 12. 4. 2011 na č. l. 1523 – 1528 spisu). Svědek V. R. (poškozený pod bodem 7/ výroku o vině) uvedl, že „Společně s informací, že je vůz v H., mi přišly celní papíry a požadavek, abych zaslal na jeho číslo další peníze, které měly sloužit k zaplacení cla.“ (srov. str. 3 protokolu o výslechu svědka ze dne 14. 4. 2011 na č. l. 1541 – 1548 spisu). Svědek Ing. P. H. (poškozený pod bodem 13/ výroku o vině) uvedl: „…vozidlo jsem si fyzicky převzal, avšak finanční prostředky, které jsem opětovně uhradil, mi ze strany DETE spol. s r. o., dosud nebyly vrácené“ (srov. str. 8 protokolu o výslechu svědka ze dne 21. 2. 2011 na č. l. 1094 – 1101 spisu). Svědek M. D. (poškozený pod bodem 15/ výroku o vině) uvedl: „Vozidlo Chevrolet stálo odstavené v areálu firmy DELTA Trans, já sám jsem si musel zajistit jeho naložení a dovoz do P.“ (srov. str. 5 protokolu o výslechu svědka ze dne 21. 4. 2011 na č. l. 1576 – 1585 spisu). Svědek P. H. (poškozený pod bodem 16/ výroku o vině) uvedl: „…kontaktoval jsem znova pana G., …, kdy mi sdělil, že ještě vozidlo nemůže být vydáno, neboť není uhrazeno clo.“ (srov. str. 4 protokolu o výslechu svědka ze dne 12. 1. 2011 na č. l. 1158 – 1163 spisu). Svědek A. S. (poškozený pod bodem 21/ výroku o vině) uvedl: „Vozidlo jsem si dohledal v SRN, doplatil všechny neuhrazené faktury (229 023 Kč), proclil a převedl registraci ČR na mou osobu.“ (srov. str. 5 protokolu o výslechu svědka ze dne 21. 1. 2011 na č. l. 1407 – 1412 spisu). S ohledem na tyto výpovědi považuje Nejvyšší soud námitku dovolatele, že v uvedených případech byla vozidla poškozeným dodána, za irelevantní. Obviněný se i v případě uvedených dílčích útoků zavázal, že poškozeným budou jejich vozidla dodána do ČR, SR nebo SRN (konkrétně rozvedeno pod bodem 29 tohoto usnesení). Poškození se však ke svým automobilům dostali pouze na základě vlastní iniciativy, kdy sami kontaktovali spediční společnosti, doplatili další poplatky, které vznikly tím, že je obviněný neuhradil, a teprve poté jim bylo umožněno si své vozidlo vyzvednout. Ze všech těchto důvodů jsou nedůvodné i konkrétní námitky obviněného k dílčím útokům pod č. 4/, 10/, 11/, 12/, 14/, 17/ a 18/ výroku o vině, ale i k dílčím útokům pod č. 1/, 2/, 3/, 5/, 6/, 7/, 8/, 13/, 15/, 16/, 20/ a 21/ výroku o vině, neboť ty vycházejí z odlišného hodnocení důkazů obviněným, který tyto námitky buduje na svém blíže neodůvodněném závěru, že šlo o pouhé obchodní transakce bez podvodného úmyslu (srov. odůvodnění dovolání obviněného – viz body 5, 7 – 11 tohoto usnesení). S takovým hodnocením důkazů ze strany obviněného však Nejvyšší soud nemůže za shora podrobně uvedených důvodů souhlasit.
41.\tNejvyšší soud přezkoumal dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu také z hlediska všech námitek dovolatele směřujících k provedenému dokazování. Nejvyšší soud k tomu nejprve obecně v souladu se svou dřívější rozhodovací praxí a v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu podotýká, že v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, byť samozřejmě takový postup nesmí vykazovat znaky libovůle, ale musí být založen na odpovědném zhodnocení provedených důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a náležitém odůvodnění, na základě jakých skutečností soud považuje provedené dokazování za dostatečné a úplné a co bylo důvodem, že neprovedl další navrhované důkazy. Tento závěr vyplývá především z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Není tedy povinností soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh stran trestního řízení včetně obviněného. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (obdobně k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 747/2011). Problematika tzv. opomenutých důkazů, kterou ve svých mimořádných opravných prostředcích obvinění v zásadě namítali, byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 – a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 26 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněný pod č. 91 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněný pod č. 172 ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněné pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další).
42.\tNejvyšší soud k uvedené námitce odvolatele konstatuje, že nalézací soud, jak již bylo shora uvedeno, provedl dokazovaní zcela v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., přičemž odvolací soud následně dokazování doplnil o další důkazy navržené a předložené obviněným – stížnost z přípravného řízení proti zahájení trestního stíhání, znění mandátní smlouvy, faktury s dodací podmínkou C&F Bremerhaven, výpisy z účtů, potvrzení spedicí a dvěma dopisy poškozeného R. a jeho známým z USA (srov. str. 4 a 5 protokolu o veřejném zasedání konaném dne 20. 10. 2015 na č. l. 3047 – 3050 spisu). Uvedené důkazy jsou ve spise založeny na č. l. 3044. Odvolací soud k provedenému dokazování uvedl, že jestliže přes doplněné dokazování k návrhu obviněného před odvolacím soudem nevznikají pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a k objasnění věci již není třeba některé z provedených důkazů opakovat či provádět důkazy další podle návrhu obviněného P. T., není ani důvod ke zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř. (srov. str. 21 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). K námitce dovolatele, že odvolací soud neprovedl listinné důkazy, a to výpisy z účtu platbami za vozidla do USA u dílčích útoků č. 4/, 10/, 12/, 14/ a 18/ výroku o vině, které nebyly čteny, ač to bylo obviněným v odvolání požadováno, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v doplnění odvolání ze dne 11. 6. 2015 (č. l. 2991 – 3004 spisu), konkrétně ze strany 3 tohoto doplnění se podává, že obviněný žádá čtení výpisu z účtu s platbou do USA ze dne 8. 8. 2008. Dále Nevyšší soud konstatuje, že obsahem odvolání ze dne 22. 5. 2015 (č. l. 2984), odůvodnění odvolání ze dne 5. 6. 2015 (č. l. 2986 – 2988), doplnění odvolání ze dne 11. 6. 2015 (č. l. 2991 – 3004 spisu) ani opravy odvolání ze dne 8. 7. 2015 (č. l. 3008), tedy všech podání obviněného souvisejících přímo s odvoláním, není konkrétní požadavek, aby odvolací soud provedl listinné důkazy, a to výpisy z účtu platbami za vozidla do USA u dílčích útoků č. 4/, 10/, 12/, 14/ a 18/ výroku o vině. Nicméně na č. l. 3044 spisu jsou založeny kopie výpisů z účtu obsahující rovněž platby provedené dne 8. 8. 2008. Tyto listinné důkazy odvolací soud provedl jejich předložením podle § 213 odst. 1 tr. ř. stranám k nahlédnutí, přičemž ze strany 5 protokolu o veřejném zasedání (č. l. 3049) se podává, že strany shodně uvádějí, že nežádají čtení těchto listin. K námitce dovolatele, že odvolací soud neprovedl listinné důkazy s potvrzením spedicí deklarování vozidel na jména mandantů do 30. 9. 2009 (u dílčích útoků č. 4/, 11/, 12/, 14/, 17/ a 18/) Nejvyšší soud konstatuje, že návrh na provedení těchto důkazů je obsahem doplnění odvolání ze dne 11. 6. 2015 (č. l. 2991 – 3004 spisu). Nejvyšší soud přezkoumal obsah protokolu o veřejném zasedání konaném dne 20. 10. 2015 na č. l. 3047 – 3050 a poslechl si zvukový záznam z tohoto veřejného zasedání založený na č. l. 3052 spisu. Ze strany 4 protokolu o veřejném zasedání (č. l. 3048 p. v. spisu) se podává, že obviněný navrhuje doplnit dokazování následujícími listinami, a to stížností z přípravného řízení proti zahájení trestního stíhání, zněním mandátní smlouvy, fakturami s dodací podmínkou C&F Bremerhaven, výpisy z účtu a potvrzeními spedicí. Ze všech uvedených listin pořídil odvolací soud kopie, které jsou založeny na č. l. 3044 spisu, a originály vrátil obviněnému (srov. zvukový záznam z tohoto veřejného zasedání založený na č. l. 3052 spisu). Odvolací soud tyto listinné důkazy provedl předložením stranám k nahlédnutí podle § 213 odst. 1 tr. ř., přičemž ze strany 5 protokolu o veřejném zasedání (č. l. 3049) se podává, že strany shodně uvádějí, že nežádají čtení těchto listin. Nejvyšší soud ze zvukového záznamu pořízeného na veřejném zasedání zjistil, že odvolací soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí k těmto důkazům uvedl, že jsou součástí spisu. S tím se Nejvyšší soud ztotožňuje, neboť předmětné listinné důkazy jsou kopiemi spisu, a to konkrétně z č. l. 292, 294, 296, 298, 300, 302 a 304. K námitce dovolatele vztahující se k neprovedení důkazů k dílčím útokům 4/ a 12/ výroku o vině Nejvyšší soud konstatuje, že uvedené listiny jsou rovněž součástí spisového materiálu, a to konkrétně na č. l. 282 (k dílčímu útoku 4/ výroku o vině) a na č. l. 288 (k dílčímu útoku 12/ výroku o vině), přičemž kopie těchto listin obviněný odvolacímu soudu nepředložil. Odvolací soud na str. 21 odůvodnění svého usnesení uvedl, že „jestliže přes doplněné dokazování k návrhu obžalovaného před odvolacím soudem nevznikají pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a k objasnění věci již není třeba některé z provedených důkazů opakovat či provádět důkazy další podle návrhu obviněného P. T., není ani důvod ke zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř.“ Tím se odvolací soud vypořádal s návrhem obviněného na doplnění dokazování, které je obsahem doplnění odvolání ze dne 11. 6. 2015 (č. l. 2991 – 3004 spisu). Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud není povinen provést všechny důkazy, které obviněný v rámci odvolacího řízení navrhne. Předně je třeba zdůraznit, že podle § 263 odst. 6 tr. ř. provede odvolací soud důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání, nejde-li o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování, které by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně. Podle § 263 odst. 7 tr. ř. je odvolací soud vázán hodnocením důkazů provedených soudem prvního stupně. Za situace, kdy odvolací soud považuje dokazování provedené nalézacím soudem za souladné s § 2 odst. 5 tr. ř. není povinen provádět veškeré důkazy navržené obviněným. V tomto případě však odvolací soud provedl všechny listinné důkazy, které obviněný in natura odvolacímu soudu předložil. Jestliže je skutkový stav věci jednoznačně prokázán na základě ostatních důkazů, nebyl odvolací soud povinen nadbytečně provádět důkazy, které obviněný požadoval (potvrzením spedicí deklarování vozidel na jména mandantů do 30. 9. 2009 k dílčím útokům 4/ a 12/ výroku o vině). Jelikož dovolatel při veřejném zasedání odvolacího soudu konaného dne 20. 10. 2015 nežádal čtení uvedených listinných důkazů (srov. strana 5 protokolu o veřejném zasedání na č. l. 3049 spisu) Nejvyšší soud konstatuje, že s ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti je uvedená námitka dovolatele nedůvodná.
43.\tK další námitce dovolatele směřující proti rozsahu provedeného dokazování, konkrétně, že podle jeho názoru došlo k extrémnímu pochybení ze strany nalézacího soudu neprovedením klíčového důkazu, který byl obviněným navrhován, a to dožádání důkazů u společnosti CFR line (přepravce z USA), je třeba uvést, že obviněný byl nalézacím soudem vyzván, aby se vyjádřil k provedeným důkazům ve smyslu § 306a odst. 1, 2 tr. ř., a to v rámci hlavního líčení konaného dne 27. 2. 2015 (srov. str. 3 protokolu o hlavním líčení na č. l. 2874 – 2876 spisu). Na základě tohoto poučení obviněný uvedl, že trvá na opakování výslechu svědkyně K., svědka M., dále na provedení dožádání u firem v USA a SRN a na čtení plných mocí u dílčích útoků č. 4/, 8/, 9/, 10/, 12/, 14/, 18/ a 19/. K tomu Nejvyšší soud odkazuje na protokol o hlavním líčení konaném dne 9. 4. 2015, konkrétně na jeho stranu 21 (č. l. 2932 spisu), ze které se podává usnesení o zamítnutí důkazních návrhů (mimo jiné i vyžádání dotazu u firmy CFR LINE USA a u firmy LPL logistic v SRN) pro nadbytečnost. Nalézací soud na str. 34 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „zamítl důkazní návrhy obhajoby na vyžádání zpráv u firmy CFR LINE USA, kam dovezla vozidla Kia Sorento, Toyota Highlander, 2x Dodge Caliber, Hummer H3, Marcury, Acura, Dodge Intrepid, Subaru, Porche 911, Subaru Impreza s konkrétními VIN, a na vyžádání zprávy od firmy LPL Logistic v SRN, kam odeslali vozidla, která dostali od firmy Auctions Broker LCC v letech 2008 až 2009. Soud má za to, že není podstatné, kde předmětná vozidla poškozených, kterým nebyla dodána na základě sjednané mandátní smlouvy společností DETE, spol. s r. o., až do ČR, skutečně skončila, když podstatou řízení zůstává zjištění, zda je obžalovaný vinen v rozsahu mu kladeném za vinu či nikoli, kdy opatřené a provedené důkazy umožňují soudu spolehlivě rozhodnout i bez shora požadovaných listin.“ Nejvyšší soud dále upozorňuje na skutečnost, že ze strany 5 protokolu o tomto veřejném zasedání (č. l. 3049 spisu) se jasně podává, že obviněný ani jeho obhájce nemají žádné další návrhy na doplnění dokazování. Pro úplnost zde Nejvyšší soud poukazuje rovněž na skutečnost, že provedení těchto důkazů nenavrhl ve svém odvolání ani v dalších podáních souvisejících s odvoláním (srov. odvolání ze dne 22. 5. 2015 (č. l. 2984), odůvodnění odvolání ze dne 5. 6. 2015 (č. l. 2986 – 2988), doplnění odvolání ze dne 11. 6. 2015 (č. l. 2991 – 3004 spisu) ani opravy odvolání ze dne 8. 7. 2015 (č. l. 3008). S ohledem na to, že se nalézací soud s návrhem na doplnění dokazování dožádáním důkazů u společnosti CFR line (přepravce z USA) řádně vypořádal, nejedná se o opomenutý důkaz a porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
44.\tK další námitce dovolatele, že nebyl k výpovědi již odsouzeného P. N. žádným soudem dotázán k vyjádření, Nejvyšší soud opět odkazuje na stranu 3 protokolu o hlavním líčení konaném dne 27. 2. 2015, ze které se podává, že obviněný byl nalézacím soudem vyzván k vyjádření, resp. k návrhu na opakování důkazů podle § 306a odst. 1, 2 tr. ř., přičemž k této výzvě uvedl, že trvá na opakování důkazů podrobně uvedených již v předchozím bodě 43. Dále obviněný výslovně uvedl, že na opakování dalších důkazů netrvá. Na základě této skutečnosti byly podle § 306a odst. 1, 2 tr. ř. nalézacím soudem čteny protokoly o hlavních líčeních na č. l. 2462 – 2475 a 2487, přičemž obviněný byl bez námitek k těmto protokolům. Nejvyšší soud uzavírá, že z těchto důvodů ani tato námitka není důvodná, neboť výpověď již odsouzeného P. N. je zachycena právě na str. 3 – 6 protokolu o hlavním líčení konaném ve dnech 7. – 9. 12. 2011, tj. na č. l. 2463 – 2464 p. v. spisu.
45.\tK námitce dovolatele, že soudy nižších stupňů nečetly kontraktační ujednání mandátních smluv, Nejvyšší soud uzavírá, že tato námitka dovolatele není relevantní, a to proto, že jednak byl obviněný nalézacím soudem k těmto ujednáním vyslechnut v rámci hlavního líčení (srov. str. 5 protokolu o hlavním líčení ze dne 9. 4. 2015, č. l. 2924 spisu), jednak odvolací soud při veřejném zasedání dne 20. 10. 2015 provedl listinný důkaz předložením stranám k nahlédnutí podle § 213 odst. 1 tr. ř., a to zněním mandátní smlouvy, kterou odvolacímu soudu předložil obviněný s tím, že strany nežádaly její čtení (srov. str. 4 a 5 protokolu o veřejném zasedání ze dne 20. 10. 2015, č. l. 3048 p. v. – 3049 spisu).
46.\tNejvyšší soud přezkoumal dovoláním napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení také z pohledu námitky dovolatele, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu a na spravedlivý proces. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za potřebné poukázat na ustálenou judikaturu k posuzování procesu dokazování a k hodnocení důkazů. Podle této judikatury k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a být nesmí projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek vtělil zákonodárce do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.). Nároky na odůvodnění a podrobný rozbor provedených důkazů se potom zvyšují tam, kde si provedené důkazy vzájemně odporují. V opačném případě, pokud výše uvedený postup není zachován a z provedených důkazů obecný soud nevyvodí přesvědčivě zjištěný skutkový stav, nelze považovat proces dokazování za ústavně konformní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/2005, uveřejněný pod č. 210, ve sv. 39 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Důkazy provedené před soudem musí jím být – právě pro účely jejich hodnocení – správně, tj. skutečnosti (přesněji obsahu spisu) odpovídajícím způsobem reprodukovány, pokud se týká ve vlastním vyhodnocení interpretovány; řečeno jen poněkud jinými slovy, předpokladem náležitého a také ústavně souladného hodnocení důkazu je, že informace z hodnoceného důkazu zůstane bez jakékoli deformace v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se promítne do vlastního vyhodnocení jako konečného úsudku soudu. Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu, který musí být vždy výrazem lidsky dosažitelné jistoty, plynoucí především ze zákonem stanoveného procesu zjišťování a následného vyhodnocení rozhodných skutečností tak, aby se skutkové závěry soudního rozhodnutí neocitly v (extrémním) rozporu s vlastním obsahem provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, uveřejněný pod č. 64, ve sv. 11 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Principu práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny odpovídá povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku, resp. usnesení (§ 125 a § 134 odst. 2 tr. ř.). Trestní řád nároky na odůvodnění zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci „tvrzení proti tvrzení“ je potřebné na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního, klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01, uveřejněný pod č. 10, ve sv. 25 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Je nezbytné, aby soud, který rozhoduje o opravném prostředku, v odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem rozebral všechny námitky v podání obžalovaného uvedené, jsou-li jen poněkud smysluplné a relevantní. Pokud provedeným dokazováním nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty, že se stěžovatel dopustil jednání, které mu je kladeno obžalobou za vinu, došlo k porušení zásady presumpce neviny ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08, uveřejněný pod č. 247 ve sv. 55 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 375/06, uveřejněný pod č. 225 ve sv. 47 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), neboť vzniklé pochybnosti bylo třeba vyložit ve prospěch stěžovatele (srov. nález ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 226/2006, uveřejněný pod č. 48 ve sv. 56 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Jestliže skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahovou vazbu na provedené důkazy, soudy své hodnotící úvahy jasně, přehledně a logicky vysvětlily, aniž při tom vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., pak pouhý nesouhlas obviněného s tímto hodnocením a se skutkovými závěry obou soudů nižších stupňů není dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 7 Tdo 224/2009). Nejvyšší soud proto ve smyslu této judikatury a s odkazem na shora uvedený konkrétní rozbor provedených důkazů k jednotlivým dovolacím námitkám obviněného konstatuje, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla řádně odůvodněna. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o vině obviněného P. T. Nejvyšší soud závěrem k provedenému dokazování a také s přihlédnutím k tomu, že některé důkazní návrhy obviněného P. T. nebyly jako nadbytečné provedeny, poznamenává, že považuje závěry nalézacího a odvolacího soudu za odpovídající a nevykazující vad z hlediska hodnocení provedených důkazů. Oba soudy postupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž závěry obou soudů nižších stupňů obstojí i v rovině ústavněprávní. Jak Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 590/03 (uveřejněný pod č. 12 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), vyložil, právo na obhajobu je sice významným a neopomenutelným principem spravedlivého trestního procesu, není je však možno vykládat tak, že prostřednictvím výkonu tohoto práva by mohlo být legitimní úsilí státu nalézat spravedlnost i ve věcech trestních zcela a fakticky od počátku trestního procesu zmařeno tím, že by tento proces nemohl vůbec započít. Podle § 306a tr. ř. pominou-li důvody řízení proti uprchlému, pokračuje se v trestním řízení podle obecných ustanovení. Tím se práva obviněného vracejí do původního rozsahu. Právo obviněného na spravedlivý proces je zajištěno možností požadovat opětovné provedení důkazů a není-li to možné, přečtou se protokoly o provedení těchto důkazů a obviněnému se umožní, aby se k nim vyjádřil. Nejvyšší soud konstatuje, že tohoto práva obviněný využil (srov. str. 3 protokolu o hlavním líčení konaném dne 27. 2. 2015 na č. l. 2874 – 2876 spisu) a postup nalézacího soudu a posléze i odvolacího soudu odpovídal ustanovení § 306a tr. ř. Nejvyšší soud proto uzavírá, že námitka dovolatele, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu a na spravedlivý proces, je nedůvodná.
47.\tVytýká-li dále dovolatel, že jeho jednání nemá trestněprávní charakter a jedná se o občanskoprávní spor, který by neměl být řešen prostředky trestního práva, k čemuž dále namítal, že soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily právní otázku, zda jednání obviněného naplňuje znaky trestného činu podvodu a nejedná se o věc občanskoprávní, nelze ani těmto námitkám přisvědčit. Nejvyšší soud připomíná, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Zásada subsidiarity trestní represe se uplatní při posuzování trestných činů jak pachatelů fyzických osob, tak pachatelů právnických osob. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. § 159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. § 179c odst. 2 písm. f), g), h), § 307 a § 309 tr. ř., § 70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. § 39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku). Beztrestnost pachatele plynoucí z uplatnění zásady subsidiarity trestní represe z hlediska viny ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku má přednost před procesním řešením případu (trestného činu) ve smyslu § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (srov. Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 – č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud s ohledem na právě uvedené konstatuje, že podstatou trestného činu podvodu ve smyslu § 209 tr. zákoníku (blíže srov. bod 25 tohoto usnesení) odlišujícího tento trestný čin od ostatních trestných činů i od jednání beztrestných – není na jedné straně způsobení škody a na druhé straně obohacení určité osoby, ale podvodný úmysl pachatele – uvedení určité osoby v omyl, využití jejího omylu nebo zamlčení podstatných skutečností v úmyslu obohatit sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku – a v příčinné souvislosti s tím provedení majetkové dispozice, jejímž důsledkem je na jedné straně způsobení škody na majetku poškozeného subjektu a na druhé straně obohacení někoho jiného (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2010, sp. zn. 40 T 3/2006, uveřejněné v časopisu Trestněprávní revue č. 7-8/2013, str. 190-195). Nejvyšší soud poukazuje na to, že jednání obviněného v této trestní věci je zcela standardním případem podvodného jednání, které navíc naplňuje znaky kvalifikované skutkové podstaty, když obviněný svým jednáním způsobil škodu, která ve svém souhrnu přesahuje 6,5 mil. Kč (obviněný tedy způsobil škodu velkého rozsahu – srov. § 138 odst. 1 tr. zákoníku), aniž by zde byly dány jakékoli specifické okolnosti, jež by měly odůvodnit výjimečně nižší hranici trestnosti. Nejvyšší soud konstatuje, že nalézací soud podle jednotlivých dílčích aktů správně uvedl výši způsobené škody. Dále je třeba i v této souvislosti opětovně připomenout, že obviněný v projednávaném případě jednal velmi sofistikovaně, neboť záměrně celou situaci od počátku vyvolal tím, že na jeho popud již odsouzený P. N. založil společnost DETE, spol. s r. o., a poté se v rámci činnosti této společnosti sám obviněný vydával za jednatele P. N., přičemž pod tímto jménem podepisoval s klienty společnosti DETE, spol. s r. o., (tedy i s poškozenými), mandátní smlouvy (blíže srov. bod 28 tohoto usnesení). Celé jednání obviněného bylo přitom vedeno snahou o znemožnění jeho identifikace (blíže srov. bod 38 tohoto usnesení). Jednání obviněného, které spočívalo ve vylákání peněz pod záminkou dovezení předmětných automobilů z USA, proto naplnilo po formální stránce všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu podvodu a z těchto důvodů není možné jej projednat v souladu s principem ultima ratio pouze v občanskoprávním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003). Navíc je třeba dodat, že nelze z uplatňovaného hlediska hodnotit použitelnost zásady subsidiarity trestního práva vůči dílčím aktům uvedeným pod bodem 40 tohoto usnesení, které tvoří součást pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku, jako tomu je v případě posuzovaném. Dále je nutno zdůraznit, že závažnost činu dovolatele nesnižuje ani skutečnost, že v některých případech došlo k dodání vozidel poškozeným, neboť ta je dána vedle okolností charakterizujících podvodné jednání obviněného a míry zavinění především skutečností, že obviněný svým jednáním způsobil škodu přesahující 6,5 mil. Kč.
48.\tS ohledem na uvedené, nelze ani přisvědčit námitce dovolatele, že předmětná trestná činnost naplňuje znaky trestného činu poškozování věřitele podle § 265 tr. z. O tento trestný čin by se mohlo jednat, pokud by nebylo jednání obviněného vedeno podvodným úmyslem, což je ale v projednávané věci s ohledem na výše uvedené vyloučeno. Dále je nutné připomenout, že věřitelem je osoba, která má vůči pachateli, popř. vůči jiné osobě, právo na plnění zejména na základě existujícího závazkového právního vztahu, bez ohledu na to, zda důvodem vzniku takového vztahu je smlouva (občanskoprávní, obchodní, pracovní) nebo jiná v zákoně uvedená skutečnost (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon, 6. vydání. Praha: 2004, s. 1543). Jak již bylo uvedeno v bodě 33 tohoto usnesení, předmětné mandátní smlouvy byly od počátku neplatné, neboť byly uzavřeny v rozporu s § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013. Předpokladem posouzení jednání jako trestného činu poškozování věřitele (nově poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku), je platný závazkový vztah. Proto je takové právní posouzení v tomto případě i s ohledem na neplatnost mandátních smluv vyloučeno.
49.\tZe shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2015, č. j. 2 To 55/2015-3053, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 4. 2015, č. j. 61 T 22/2011-2944, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právní kvalifikace jednání obviněného P. T., které z hlediska hodnocení provedených důkazů a navazujícího zjištěného skutkového stavu nevykazuje žádných logických či jiných vad. Postup nalézacího soudu posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném posouzení odvolání obviněného proti rozsudku nalézacího soudu jej podle § 256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami odvolatele.
50.\tZ přezkoumaných rozhodnutí obou nižších soudů a obsahu spisu je patrné, že namítaná právní kvalifikace skutku jako zločinu podvodu podle § 205 odst. 1, odst. 5, písm. a) tr. zákoníku je správná a odpovídající zákonnému vymezení této skutkové podstaty, přičemž zákonu odpovídají i všechny další výroky přezkoumané k dovolání obviněného P. T. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k jednoznačnému závěru, že dovolání obviněného P. T. není důvodné, a proto ho Nejvyšší soud podle § 265j tr. ř. zamítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť s projednáním v tomto typu zasedání souhlasili jak obviněný, tak i státní zástupkyně.
P o u č e n í :\tProti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 10. 2016
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D. předseda senátu