78.\tPokud obviněný T. D. v dovolání namítl, že soudy by měly posuzovat okolnosti vyjednávání obviněného R. Š. se zadavatelem podle nového z. z. v. z., nelze s ním souhlasit. Soudy v tomto ohledu postupovaly zcela správně. Právní vztahy je nutné zásadně posuzovat podle zákona účinného v době jejich trvání či vzniku, pokud konkrétní zákon nestanoví jinak, což z. v. z. nestanoví. V posuzované věci připadá hypoteticky v úvahu použít na jednání obviněných pozdější trestní zákon, jestliže by to bylo pro obviněné příznivější (§ 2 odst. 1 tr. zákoníku). Např. za předpokladu způsobení škodlivého následku žalovanými skutky, měly by orgány činné v trestním řízení přihlédnout k novelizaci ustanovení § 138 tr. zákoníku zákonem č. 333/2020 Sb. upravující nově hranice typů škod, což by jistě bylo pro obviněné příznivější, avšak s ohledem na skutkové závěry, mezi něž existence škody nepatří, nevznikla nutnost aplikovat nové znění ustanovení § 138 tr. zákoníku. Novou právní úpravu zadávání veřejných zakázek trestní soudy navíc i tak zohlednily, přesto však dospěly k závěru, že obvinění překročili meze zákonných předběžných tržních konzultací, jimiž pouze zastírali své nelegální praktiky.
c)3. Organizovaná skupina
79.\tObvinění T. D. a M. H. brojili proti naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 256 odst. odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy že trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě spáchali jako členové organizované skupiny. Nejprve je vhodné obecně předeslat, že pojem organizovaná skupina se vyskytuje v celé řadě skutkových podstat trestního zákoníku, avšak není trestněprávními předpisy přímo definován. Soudní praxe a judikatura dlouhodobě vykládá tento kvalifikační znak tak, že se musí jednat o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob (srov. rozhodnutí č. 45/1986 a č. 1/1980 Sb. rozh. tr.), v němž lze spatřovat určitou dělbu úkolů mezi členy sdružení, v důsledku čehož se jeho činnost vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho škodlivost a závažnost (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 53/1976-II. A rozhodnutí č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Organizovaná skupina nemusí mít trvalý charakter a její jednotliví členové nemusí být do organizované skupiny výslovně akceptováni, postačí, že se pachatel fakticky včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Existence organizované skupiny není podmíněna tím, že všichni její členové jsou současně spolupachateli trestného činu, členy organizované skupiny mohou být také účastníci podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku anebo také blíže neztotožněné osoby, které mají podíl na trestném činu, avšak pouze za předpokladu, že trestně stíhané osoby o takové osobě vědí (srov. rozhodnutí č. 22/2011-I. Sb. rozh. tr., dále Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 568-569). Podstatné je, že mezi nejméně třemi osobami reálně existujícími a vzájemně spolupracujícími (není tedy podmínkou ztotožnění všech členů) došlo k určité součinnosti na realizování trestné činnosti, která vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, publikované pod T 1325 v sešitě 69 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Organizovaná skupina ani nemusí vykazovat vyšší stupeň organizovanosti, vnitřní hierarchii pachatelů se vztahy nadřízenosti a podřízenosti, a tudíž ani např. existenci vůdčí osoby sdružení přidělující úkoly dalším pachatelům, jako je tomu u kvalifikovanější formy trestné součinnosti, tedy u organizované zločinecké skupiny (srov. § 129 tr. zákoníku).
80.\tUvedenému výkladu znaku „organizovaná skupina“ zcela odpovídají skutková zjištění soudů v posuzované trestní věci. Nejvyšší soud se tedy i v této otázce ztotožnil s jejich právním posouzením, neboť v zásadě všechny provedené důkazy svědčí o naplnění této okolnosti podmiňující použití přísnější trestní sazby, která je zařazena vedle další alternativních okolností v § 256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Navíc je třeba upozornit na to, že vlastní argumentace obviněných mířila nepřípustně proti způsobu hodnocení důkazů. Obsah odposlechů rozhodně nelze vykládat shodně s obviněnými v tom smyslu, že obviněný T. D. neorganizoval jednání spoluobviněných, nebo že obviněný M. H. byl shledán členem organizované skupiny pouze na základě svého pracovního poměru u obchodní společnosti T. Co se týká role obviněného T. D. v rámci organizované skupiny, je evidentní, že ten sice neměl podrobný a dokonalý přehled o soutěžených veřejných zakázkách, neboť detaily ovlivňování dané zakázky ponechával na jednotlivcích, kteří se konkrétní zakázce přímo věnovali, ale účast obchodní společnosti T. na dotčených veřejných zakázkách probíhala právě pod jeho dohledem. T. D. podněcoval pracovníky obchodní společnosti T. k vytváření jistých záruk ve formě přizpůsobení zadávacích podmínek na míru této obchodní společnosti za tím účelem, aby zakázky vyhrála. Manipulace s veřejnými zakázkami koordinoval a případně také vyjednával s dalšími konkurenčními dodavateli, např. s D. J. z obchodní společnosti G. S. (č. l. 193 až 199 tr. spisu). Ohledně veřejných zakázek pro zadavatele Č. a Ministerstvo XY jednal s osobami vystupujícími za zadavatele především R. Š., na Č. docházel i M. H. Proto se obviněný T. D. u těchto spoluobviněných vyptával na podrobnosti, sám pak řešil záležitosti obecnějšího rázu, např. u prohrané zakázky byl jeho nápad, aby tvrdili, že zakázku schválně nevyhráli, jinak by mohlo být příliš nápadné, pokud by vyhráli 3 veřejné zakázky u téhož zadavatele za sebou (srov. telefonní hovor z 10. 2. 2016 na č. l. 302 tr. spisu nebo zvukový záznam pořízený při sledování dne 15. 2. 2016 na č. l. 163 tr. spisu). Také poté autoritativně řešil s M. H., za jakou částku budou ochotni převzít realizaci zakázky od vítěze třetí ze zakázek pro zadavatele Č. (srov. č. l. 301 tr. spisu). Poté, co obvinění vystupující za obchodní společnosti T. zjistili pro ně neúspěšný výsledek třetí z veřejných zakázek zadaných Č., připomínal T. D. R. Š., že ten seznam (míněn seznam uchazečů k oslovení zadavatelem) musí M. B. dávat, přičemž napomínaný R. Š. se hájil, že mu seznam dal i tentokrát (srov. zvukový záznam pořízený při sledování ze dne 15. 2. 2016 na č. l. 163 tr. spisu). Provedené dokazování svědčí rovněž o nesporné účasti obviněného M. H. a jeho zapojení do organizované skupiny. Opět je možné poukázat na četné odposlechy, například na č. l. 289 nebo 302 a 303 tr. spisu je přepis telefonních hovorů M. H. s pracovníkem zadavatele Č. a spoluobviněným T. D., z nichž vyplývá, že obviněný M. H. aktivně řešil otázky a problémy týkající se zadávacích řízení, která manipulovali ve prospěch dodavatele T. Obviněný M. H. jako člen organizované skupiny sestávající z osob působících v obchodní společnosti T. také poskytl úplatek M. B. zastupujícímu zadavatele v zadávacích řízeních uvedených v popisu skutku pod bodem I. výroku o vině, což byl také akt v rámci páchání trestné činnosti organizované skupiny, jejímž cílem bylo nezákonně ovlivňovat přípravu zadávací dokumentace a potažmo zvýhodnit v zadávacím řízení obchodní společnost T. Úplatek nepochybně představoval odměnu za spolupráci a také jistou motivaci pro pokračování této spolupráce v dalších zadávacích řízeních, resp. při jejich přípravě. Výhrady obviněných proti jejich účasti na organizované skupině jsou tedy provedenými důkazy a z nich vyplývajícími skutečnostmi zcela vyvráceny.
c)4. Subjektivní stránka trestných činů podle § 256 a § 329 tr. zákoníku včetně tzv. druhého úmyslu
81.\tPachatel trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě i trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele musí jednat minimálně v úmyslu nepřímém. Podle § 13 odst. 2 tr. zákoníku k trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Ustanovení § 15 odst. 1 tr. zákoníku definuje úmyslné spáchání trestného činu tak, že pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý, dolus directus), nebo pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, dolus eventualis). Jak již bylo výše v bodech 71. a 72. tohoto usnesení zmíněno, oba trestné činy navíc obsahují znak tzv. úmyslu přesahujícího objektivní stránku trestného činu (také tzv. druhý úmysl, obmysl, cíl, pohnutka) spočívající v tom, že pachatel jedná popsaným způsobem s úmyslem způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch. Z hlediska aktivního volního vztahu pachatele k takovému následku, postačí, že je srozuměn s možností vzniku škody nebo prospěchu, který nemusí nastat, dostačující je tedy i zde úmysl nepřímý (srov. rozhodnutí č. 14/2018, č. 1/2020 Sb. rozh. tr.). V této souvislosti je vhodné se zmínit také o majetkovém rozměru prospěchu opatřeného (sobě nebo jinému) protiprávním jednáním pachatele. Půjde-li skutkově o případy zjednávání výhody v rámci zadávacího řízení, jehož účelem je zadání veřejné zakázky, vychází soudní praxe z premisy, že vítězství v soutěži o takovou veřejnou zakázku s sebou přináší pro dodavatele majetkový prospěch. Není totiž pochyb, že veřejná zakázka je z povahy věci úplatná (srov. definici veřejné zakázky v § 7 z. v. z. – ..úplatné poskytnutí dodávek, resp. § 2 z. z. v. z. – ...uzavření úplatné smlouvy mezi zadavatelem a dodavatelem…), a pokud výhody zjednané některému z dodavatelů v průběhu zadávacího řízení vedly až k uzavření smlouvy o dílo s tímto uchazečem (tedy k zadání veřejné zakázky tomuto dodavateli), který za realizaci předmětu veřejné zakázky obdrží odpovídající platbu, předpokládá se, že je v ní zahrnut, byť minimální, podnikatelský zisk (srov. rozhodnutí č. 1/2019 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1263/2017). S ohledem na to tedy lze za uvedených okolností pohlížet na prospěch, který se pachatel snaží svým jednáním opatřit sobě nebo jinému, jako na prospěch materiální povahy. Vedle toho je materiální prospěch speciálně u trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě spojen i s prospěchem nemajetkové povahy, který představuje reference pro případné další veřejné soutěže na obdobné služby, zviditelnění firmy, možnost uplatnit při realizaci zaměstnance, jež eventuálně v případě zaměstnanců na pracovní poměr dodavatel stejně musí zaplatit apod.
82.\tRovněž ani namítanému nedostatku naplnění subjektivní stránky trestných činů zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě a zneužití pravomoci úřední osoby nebylo možné přiznat opodstatnění. Primárně je nutné zdůraznit, že obvinění zpochybnili znak úmyslného zavinění výlučně argumenty o svém (mylném) přesvědčení, že podmínky zadávací dokumentace byly konzultovány v souladu se zákonem, a popíráním jakéhokoli zvýhodnění obchodní společnosti T. v zadávacích řízeních. Je proto možné pro stručnost odkázat na výše uvedené části tohoto usnesení (zejména body 59. až 65.), v nichž se Nejvyšší soud již vyjadřoval k povaze zjištěného jednání obviněných, která se zcela odlišuje od jinak zákonem aprobovaných předběžných tržních konzultací. Okolnosti, za nichž byla trestná činnost obviněnými spáchána, v zásadě vylučují jinou než úmyslnou formu zavinění, a to jak ve vztahu k trestnému činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě, tak i ve vztahu k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby. Zevrubně se s tzv. druhým úmyslem obviněných T. D. a M. H. vypořádal městský soud v bodech 32. až 35. usnesení, na něž Nejvyšší soud rovněž odkazuje.
83.\tSpecifickou právní výhradu související se subjektivní stránkou uplatnil obviněný M. H., který brojil proti naplnění tzv. druhého úmyslu u obviněných M. B. a M. R. Na absenci subjektivní stránky u těchto obviněných poté dovolatel založil námitku proti znaku pachatelství u své osoby, případně námitku proti dokonání trestného činu, neboť zmínil také možnost překvalifikovat jeho jednání na pokus nebo přípravu. Znak pachatele totiž obviněný vykládal vlastním způsobem tak, že, jde-li o osobu bez uložených povinností při zadávání veřejné zakázky, je nezbytná součinnost osoby, která má povinnosti při zadávání veřejné zakázky, což v této věci byli obvinění M. B. a M. R. Jeho výtkám nebylo možné dát za pravdu již vzhledem k tomu, že vycházely ze zcela liché premisy o nedostatku tzv. druhého úmyslu u spoluobviněných vystupujících za zadavatele. Shora bylo Nejvyšším soudem potvrzeno správné právní posouzení mj. i otázky naplnění subjektivní stránky včetně tzv. druhého úmyslu trestných činů zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě a zneužití pravomoci úřední osoby. Tudíž minimální požadavek na naplnění znaku pachatele spočívající v součinnosti osoby zastupující zadavatele, jak byl prezentován obviněným M. H., byl dán a jeho námitka postrádala právní relevanci. Pro upřesnění Nejvyšší soud dodává, že trestní zákon nepodporuje úvahu obviněného o nezbytnosti určité míry účasti zadavatele na trestném jednání pachatele trestného činu podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku, jak bylo již uvedeno výše pod bodem 71. tohoto usnesení.
c)5. Znaky „přednost“, „výhoda“ a „úkor“ ve smyslu skutkové podstaty podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku
84.\tPodobně, jako tomu bylo u namítaného nedostatku subjektivní stránky, také naplnění znaku výhody ve smyslu § 256 odst. 1 tr. zákoníku Nejvyšší soud výše na několika místech tohoto rozhodnutí již zdůvodňoval, a proto i ohledně námitek proti zjednání výhody obchodní společnosti T. odkazuje jak na obecný výklad v bodě 71. tohoto usnesení, tak na podrobnější výklad v bodech 62., 63., 77. tohoto usnesení dovolacího soudu, a to ve spojení s logickým a správným odůvodněním usnesení odvolacího soudu, který se znakem zvýhodnění u skutku pod bodem II. výroku o vině zabýval v bodech 30. a 31. svého usnesení. Zvlášť se Nejvyšší soud stručně vyjádří k dovolacím argumentům obviněného R. Š., podle něhož nevznikla přednost (tj. časová výhoda), neboť byly v zadávacích řízeních všechny zákonné lhůty dodrženy a současně čas nebyl kritériem při hodnocení nabídek uchazečů. Primárně je nutné zopakovat, že skutková podstata podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku neodkazuje na jiný právní předpis, tedy ani na z. v. z. Dodržování zákonných lhůt v rámci zadávacího řízení je samozřejmě žádoucí, avšak nemůže tím být a priori vyloučeno zjednání přednosti, určité časové výhody některému dodavateli a tudíž naplnění tohoto znaku objektivní stránky trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě. Zjednodušeně uvedeno, časový předstih, který jakkoli zvýhodní některého uchazeče (a ostatním tím vznikne adekvátně k tomu úkor), je relevantní z hlediska trestní odpovědnosti podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku. V posuzované věci nebylo pochyb, že dodavatel T. znal podrobnosti o připravovaných veřejných zakázkách a získal tedy časový „náskok“ k vyhotovení vlastní nabídky do soutěže o veřejnou zakázku, což především skutečně zužitkoval, jak lze ilustrovat na sjednávání exkluzivních cen za dodávky světel s jejich dodavatelem ELEKTRO-LUMEN, s. r. o., s čtyřtýdenním předstihem před samotným zveřejněním veřejné zakázky na podhledy a světla pro zadavatele Ministerstvo XY. Nejvyšší soud dále v podrobnostech odkazuje na již výše učiněný výklad v tomto usnesení, ale také na popis skutků pod body I. a II. výroku o vině odsuzujícího rozsudku, z nichž je podstata skutkových okolností odpovídajících znakům, přednost, výhoda i úkor zcela jasně patrná. O naplnění těchto znaků skutkové podstaty podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku tedy nevznikly ani v dovolacím řízení nejmenší pochyby.
c)6. Vztah posuzované věci k vybraným rozhodnutím Nejvyššího soudu
85.\tObvinění se ohrazovali dále proti názorům soudů obou stupňů, jimiž v rámci své argumentace odkazovaly na skutkově srovnatelné případy ze soudní praxe, a to rozhodnutí č. 6/2018 Sb. rozh. tr. (ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1694/17) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 521/2018. Podle přesvědčení obviněných citovaná rozhodnutí nedopadají na posuzovanou trestní věc, na niž měly být naopak aplikovány závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1555/2012. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem soudů prvního i druhého stupně, námitky dovolatelů i v tomto případě vycházely zejména ze zcela odlišného průběhu skutků, než jaký shledaly soudy na podkladě provedeného dokazování.
86.\tPokud obvinění požadovali podrobnější vysvětlení, které konkrétní úvahy z citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou přiléhavé i na jejich trestní věc, Nejvyšší soud se k tomu pro úplnost stručně vyjádří. V rozhodnutí č. 6/2018 Sb. rozh. tr. i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 521/2018, bylo k řešené problematice mimo jiné řečeno, že veřejnou zakázkou se rozumí veškeré úplatné vztahy mezi zadavatelem a dodavatelem realizované na základě písemné smlouvy, v praxi jde o jakýkoli nákup zboží, zadání práce, objednání díla nebo služby veřejným subjektem a takové veřejné zakázky se řídí příslušnou právní úpravou, jíž v rozhodné době byl zákon o veřejných zakázkách, nyní zákon o zadávání veřejných zakázek. Při zadávání veřejných zakázek malého rozsahu, jež jsou i předmětem tohoto trestního řízení, se uplatnila z uvedeného zákona již citovaná ustanovení § 6 s výčtem zásad zadávacího řízení a ustanovení § 13 vymezující zásady pro stanovení předpokládané hodnoty veřejné zakázky. Nedodržení zejména některé ze zásad zadávacího řízení, tj. zásady transparentnosti, zákazu diskriminace a rovného zacházení v praxi často vyústí ve zjednání výhody či přednosti některému z dodavatelů na úkor ostatních dodavatelů. Tyto znaky skutkové podstaty podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku vykládá judikatura i odborná praxe jednotně, jak již bylo připomenuto v bodě 71. tohoto usnesení, a stejně se k jejich výkladu staví i citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, jejichž použití obvinění odmítají. Přitom je současně třeba, aby zjednání takové výhody bylo podmíněno tzv. druhým úmyslem způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch. Jak bylo v rozhodnutí č. 6/2018 Sb. rozh. tr., tak i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 521/2018, zdůrazněno, není podmínkou trestní odpovědnosti podle § 256 tr. zákoníku, aby opravdu k opatření prospěchu nebo vzniku škody došlo, trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě je dokonán již dosažením výhody či přednosti jednomu z dodavatelů. Například ve věci řešené v rozhodnutí č. 6/2018 Sb. rozh. tr., bylo bezpředmětné, že předmětné zadávací řízení bylo nakonec zrušeno, k odsouzení pachatele „postačovalo“ zjednání výhody upřednostňované firmě, byť v následně zrušeném zadávacím řízení. Podobně v posuzované trestní věci bylo vedlejší, že jednu z veřejných zakázek pro zadavatele Č. nakonec nezískal dodavatel T., jemuž byla v zadávacím řízení na tuto veřejnou zakázku zjednána výhoda, což bylo z hlediska trestní odpovědnosti podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku tedy dostačující a právní kvalifikace jednání obviněných byla namístě. V obou citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud řešil trestní věci, v nichž prokazatelně došlo k manipulacím s veřejnou zakázkou, ať už šlo o dohody mezi zvýhodňovaným uchazečem a zadavatelem nebo o prokázané dohody zvýhodňovaného uchazeče s dalšími vytipovanými dodavateli, kteří upravili své cenové nabídky tak, aby zvítězil předem určený uchazeč. V případě řešeném v tomto dovolacím řízení k dohodám mezi uchazeči nedocházelo, neboť by byly s ohledem na otevřenost zadávacího řízení pravděpodobně zbytečné. Proto se obvinění z obchodní společnosti T. zaměřili především na přípravnou fázi zadávacích řízení, v níž prostřednictvím kontaktů R. Š. s obviněnými zastupujícími zadavatele, kteří následně jednali v součinnosti s tímto dodavatelem (byť v nepřímém úmyslu), upravovali znění zadávací dokumentace tak, aby nejlépe vyhovovalo dodavateli T., a aby zároveň vyloučilo co možná nejširší spektrum potenciálních dodavatelů. Okolnosti záměrné manipulace se zadávacím řízením na veřejné zakázky byly však nesporně prokázány v rámci důkazního řízení (u obviněné M. R. přinejmenším srozumění s takovou manipulací). I přes jisté odlišné skutkové okolnosti mezi jednáním obviněných z citovaných rozhodnutí, na něž odkázaly soudy obou stupňů (ale opakovaně také Nejvyšší soud v tomto usnesení), a mezi jednáním obviněných T. D., M. H., R. Š., M. B. a M. R. tudíž není pochyb o přiléhavém srovnání těchto trestních věcí.
87.\tNelze na druhou stranu souhlasit s obviněnými, že by na jejich trestní věc dopadalo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1555/2012, což zcela správně vysvětlil i odvolací soud v bodě 40. svého usnesení. Citovaným rozhodnutím bylo odmítnuto dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněných, kteří se měli podle obžaloby dopustit trestného činu pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, který byl s účinností od 1. 1. 2010 nahrazen zákonem č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jednak pomoci ke stejnému trestnému činu, a to tím, že obviněný v postavení zadavatele elektronickou poštou komunikoval nejprve v jednom případě před zahájením zadávacího řízení a poté jednou i v jeho průběhu s druhým obviněným zastupujícím jednoho z uchazečů, který později předmětnou veřejnou zakázku vyhrál. Komunikace obviněných se týkala znění zadávací dokumentace. Potud jde skutečně o skutkově podobný případ, jaký je předmětem tohoto dovolacího řízení. Zásadní odlišnosti lze však spatřovat v těch okolnostech, že nebylo zjištěno jakékoli doplnění či změny v zadávací dokumentaci zvýhodňující dodavatele, s jehož pracovníkem zadavatel komunikoval. V případě druhého dotazu, který byl vznesen po zveřejnění veřejné zakázky, dokonce šlo o přeposlání dotazu jednoho z dalších uchazečů o veřejnou zakázku, tedy podnět ke komunikaci i její obsah byl určen nezávisle na vůli obou obviněných, přičemž odpověď byla zveřejněna v souladu s § 49 z. v. z. Protože tedy ve věci řešené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 5 Tdo 1555/2012 komunikace obviněných nevedla k úpravě zadávacích podmínek zvýhodňující jednoho z dodavatelů na úkor ostatních dodavatelů a proběhla tedy s respektem k zásadám zadávacího řízení, nemohlo dojít ke spáchání trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě a eventuálně ani trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě pro nenaplnění znaků jeho skutkové podstaty.
c)7. Subsidiarita trestní represe
88.\tCo se týká namítaného opomenutí použít zásadu subsidiarity trestní represe zmíněného obviněnými T. D., R. Š. a M. R., Nejvyšší soud neshledal ani v tomto ohledu vadu v postupu soudů obou stupňů. Obvinění se domáhali aplikace zásady subsidiarity trestní represe na podkladě vlastní interpretace výsledků důkazního řízení. Podle obviněných nebylo v trestním řízení prokázáno, že by obchodní společnosti T. v jednotlivých zadávacích řízeních byla zjednána jakákoli výhoda na úkor ostatních soutěžitelů, vyzdvihovali, že nikomu ze zadavatelů nevznikla žádná škoda, a prosazovali pro ně příznivou skutkovou verzi, že zadávací řízení proběhla zcela standardně. Požadovali tedy, aby soudy postupovaly podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, na podkladě argumentů, jež se rozchází s výše potvrzenými skutkovými i právními závěry soudů obou stupňů, čemuž rozhodně nelze vyhovět. Obvinění tedy neuvedli žádné skutečné mimořádné okolnosti, jež by se vztahovaly k míře společenské škodlivosti spáchaných skutků a zpochybňovaly by spodní hranici trestní odpovědnosti obviněných ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Proto lze jen pro úplnost obecně poukázat na výklad zásady subsidiarity trestní represe, který je obsažen zejména ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Základní úvahy Nejvyššího soudu vychází z teze, že trestným činem je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. O takový případ však v posuzované trestní věci nejde. Vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem, zejména opakování trestné činnosti u obviněných T. D., M. H., M. B. a R. Š., avšak i u obviněné M. R. šlo o v čase po určitou dobu trvající protiprávní jednání a nikoli jednorázový ojedinělý exces, zastírání trestného jednání a konspirativní způsob páchání trestné činnosti, zištný motiv minimálně u obviněných T. D., M. H. a R. Š., dále také význam skutkovými podstatami chráněných zájmů, nepřipadá v úvahu, aby byla společenská škodlivost skutků spáchaných obviněnými hodnocena jako natolik výjimečná, že by umožňovala byť jen některý ze skutků považovat za bagatelní ve srovnání s obdobnými případy stejné povahy. Soudy proto naprosto správně vyvodily u všech obviněných za zjištěné skutky trestní odpovědnost a uložily jim trestní sankci finanční povahy.
V.\tZávěrečné shrnutí
89.\tProtože obviněnými uplatněné námitky v podaných dovoláních byly shledány zčásti neodpovídající uplatněným ani jiným dovolacím důvodům, zčásti jim nebyla přiznána důvodnost, Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl na podkladě trestního spisu dovolání obviněných T. D., M. H., R. Š., M. B. a M. R. jako zjevně neopodstatněná, aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 11. 2022
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu