67.\tŠestý senát k tomu poukázal též na shodný názor obsažený v tehdejší relevantní odborné literatuře – ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2627; DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2015, § 256, dostupný v systému ASPI.
68.\tDále šestý senát rozvedl, proč neakceptoval argumentaci dovolatele, nejvyššího státního zástupce, který se dožadoval aplikace § 331 tr. zákoníku s odkazem na užití různých znaků v obou skutkových podstatách a jak sám vyložil sporné pojmy prospěchu jako pojmu širšího na straně jedné (§ 256 tr. zákoníku) a úplatku jako pojmu užšího na straně druhé (§ 331 tr. zákoníku) s tím, že v obou případech je jejich esenciálním znakem neoprávněnost. Dále šestý senát vypořádal námitky dovolatele, který žádal přiměřeně aplikovat myšlenky uvedené ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. Tpjn 300/2017, nebo v rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 15 Tdo 885/2013, na daný případ, protože v těchto případech šlo o jiné případy souběhu. Vliv nemůže podle něj mít ani ustanovení § 334 odst. 2 tr. zákoníku o další kategorii speciálních subjektů spadajících pod pojem úřední osoby významné z hlediska trestných činů podle § 331 až § 333 tr. zákoníku. Pro posouzení případu řešeného šestým senátem totiž ustanovení § 334 odst. 2 tr. zákoníku nehrálo roli, neboť obviněnému bylo kladeno za vinu, že byl úřední osobou ve smyslu § 127 tr. zákoníku, tedy podle ustanovení, které je určující jak pro § 331 tr. zákoníku, tak i pro ustanovení § 256 tr. zákoníku.
69.\tDále šestý senát připustil, že za určité konstelace může být posouzení činu jen podle § 256 odst. 4 tr. zákoníku mírnější, než posouzení téhož skutku podle § 331 odst. 4 tr. zákoníku, tedy v obou případech podle nejpřísnější varianty obou ustanovení, neboť v prvním je uvedena trestní sazba trestu odnětí svobody v rozpětí 3 až 10 let, zatímco u druhého v rozpětí 5 až 12 let. Přesto i za takové situace setrval na specialitě trestného činu podle § 256 odst. 4 tr. zákoníku. Připustil přitom, že právní úprava se nejeví být jednotnou a snadno uchopitelnou. Nápravu však může učinit jen zákonodárce. Dále rozvedl, že se pro ty případy, kdy by bylo naplněno ustanovení § 334 odst. 2 tr. zákoníku, a tím i § 331 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, nikoli však přímo § 256 odst. 4 tr. zákoníku, nabízí se využít analogii, která by byla ve prospěch pachatele (in bonam partem), protože v posledně uvedeném je mírnější trestní sazba.
70.\tNa závěr šestý senát shrnul, že se v případě zmiňovaných dvou skutkových podstat jedná o případ tzv. vnořených kruhů a nikoli tzv. prolínajících kruhů, jak uváděl nejvyšší státní zástupce, neboť ustanovení § 331 tr. zákoníku o trestném činu úplatkářství představuje obecnou úpravu, zatímco postih korupce v § 256 tr. zákoníku je případem speciálním, užším, neboť při naplnění znaků uvedených v § 256 odst. 3, resp. 4 tr. zákoníku jsou vždy naplněny i znaky obecného ustanovení.
e)\tNázor zaujatý senátem č. 5
71.\tPátý senát souhlasí se správností teoretických východisek uvedených šestým senátem, který o ně opřel svůj závěr o vyloučení jednočinného souběhu trestných činů podle § 256 a § 331 tr. zákoníku a z důvodu speciality upřednostnil aplikaci prvně uvedeného ustanovení. Je také možno souhlasit, že při běžných (typických) průbězích skutkových dějů bude obvyklé (běžné, standardní), že při naplnění znaků ustanovení § 256 odst. 3 nebo 4 tr. zákoníku budou zároveň naplněny znaky i § 331 odst. 1 alinea 1 nebo 2, popř. odst. 2 tr. zákoníku (a případně i vyšších odstavců). V tomto směru by tak šlo o překrývání znaků skutkových podstat obou trestných činů (o průnik dvou množin). Případ výlučného naplnění znaků ustanovení § 256 odst. 3 nebo 4 tr. zákoníku (aniž by byly naplněny znaky § 331 tr. zákoníku) bude zřejmě hledán obtížně, a to i v rovině zcela teoretické (hypotetické), neřku-li v rovině konkrétní (v aplikační praxi), zřejmě ale nebude zcela vyloučen, jak se podává z rezolutivního závěru zaujatého šestým senátem (viz shrnující pasáž o tom, že jde jednoznačně o vnořené kruhy). Lze si totiž představit i případ, kdy by šlo o případ korupce ve smyslu § 256 odst. 3 tr. zákoníku v souvislosti s veřejnou soutěží, avšak zároveň by nešlo o věc obecného zájmu a ani by nebyla dána souvislost s podnikáním určité osoby (soutěžitelé by byli jen nepodnikající fyzické osoby, veřejná soutěž by se týkala relativně omezeného okruhu osob, třebaže předem nekonkretizovaných, týkala by se plnění, na kterém jistě nemá zájem celá společnost či určitá sociální skupina etc.). Již na tomto jednoduchém příkladu lze demonstrovat, že nejsou předem zcela vyloučeny případy, kdy by byly naplněny znaky jen ustanovení § 256 odst. 3 tr. zákoníku, a nikoli zároveň vždy i § 331 tr. zákoníku, jakkoliv půjde spíše o případy raritní. Pochopitelně mnohem častější a obvyklejší budou případy opačné, tedy že budou naplněny znaky § 331 tr. zákoníku, a nikoli i § 256 odst. 3 nebo 4 tr. zákoníku (viz například rozhodnutí č. 43/1987, č. 2/2015, č. 38/2022 Sb. rozh. tr.).
72.\tJiž tím popírá senát č. 5 závěr šestého senátu, že by šlo o případ tzv. vnořených kruhů, naopak souhlasí s opakovaným tvrzením nejvyššího státního zástupce, že jde o případ kruhů tzv. křížících se, tj. o případ interference. Při takové konstelaci křížících se kruhů pak nemůže být založeno vyloučení jednočinného souběhu (tzv. zdánlivá konkurence) na logickém vylučovacím poměru, neboť jedna (užší) skutková podstata neobsahuje všechny znaky jiné (širší, generální) skutkové podstaty a k tomu nějaký další zvláštní znak, který ji odlišuje od výchozí skutkové podstaty typově i materiálně (co do obsahu bezpráví – činí z ní případ privilegovaný či naopak kvalifikovaný). O případ speciality by tak jít nemělo. Mohlo by však jít ještě o normativní vylučovací nebo stupňující poměr, kterým je vylučován jednočinný souběh dvou trestných činů v případech tzv. subsidiarity, tedy v případech, kdy znaky ustupující skutkové podstaty trestného činu nejsou všechny nutně také v upřednostněné skutkové podstatě trestného činu, ale obě tyto skutkové podstaty slouží k ochraně týchž právních statků. To by se mohlo zdát příhodné i pro projednávané případy postihu korupce. Problém ovšem spočívá v určení, která z obou skutkových podstat by měla být primární, která tedy má dostat přednost, pokud při některých konstelacích je zjevné, že přísnější postih zakládá ustanovení § 256 odst. 3 nebo 4 tr. zákoníku, jindy zase některá z alternativ obsažených v § 331 tr. zákoníku, a to zcela v závislosti na tom, které okolnosti bude daný případ naplňovat. Je přitom zjevné, že při novelizacích, jimiž bylo zasahováno do ustanovení o přijímání, resp. přijetí úplatku, se nepomýšlelo na narušení dříve akceptovaného vztahu přednosti ustanovení o postihu korupce v rámci pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě, resp. při zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě, rozhodně se pak ani jednou z uvedených změn nechtělo založit privilegování těchto případů korupce oproti obecnému postihu. Žádný takový záměr z žádné z důvodových zpráv nevyplývá, naopak z nich jednoznačně vyplývá zájem na přísnějším postihování korupce obecně, a to bez ohledu na segment lidského života, v němž k ní dochází. Ani z toho nelze dovodit, že by bylo namístě korupci při zadávání veřejných zakázek privilegovat a postihovat mírněji.
73.\tKromě toho chce pátý senát poukázat dále na to, že není možno porovnávat toliko výlučně základní skutkové podstaty, je třeba zohledňovat i jejich modifikace. Jak již bylo výše uvedeno, v části nauky (zejména té německé, u nás srov. již shora citovaný článek ŘÍHA, J. op. cit.) se odlišují modifikace základní skutkové podstaty samostatné a nesamostatné. Za dřívější právní úpravy (i s ohledem na naprosté minimum případů privilegovaných skutkových podstat) se u nás příliš nerozvinuly teoretické koncepty, jak postihovat případy, které zároveň naplňují těžší i méně závažné formy určitého deliktu, tedy zároveň naplňují znaky mírnějšího i těžšího deliktu téhož typu, zejména pak znaky privilegovaných i kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů současně. Jde-li o tutéž okolnost zmíněnou v obou ustanoveních [např. věk dítěte mladšího 15 let v § 140 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, což splňuje i novorozené dítě ve smyslu § 142 tr. zákoníku], má mít při naplnění dalších znaků přednost ustanovení o privilegované skutkové podstatě za užití teleologického výkladu. Problematické je ovšem posouzení případu naplnění nekonkurujících si znaků, které nejsou pojmově a obsahově shodné [v uvedeném příkladu dvě osoby – novorozená dvojčata, popř. jiné zvlášť přitěžující okolnosti ve smyslu § 140 odst. 3 tr. zákoníku, např. podle písm. i), které by mohly být naplněny současně se znaky § 142 tr. zákoníku]. V zahraničí se obvykle žádá užití všech v úvahu přicházejících ustanovení (privilegovaných i kvalifikovaných), pokud jejich použití vedle sebe může obstát. Jen v případě, že vedou k diametrálně odlišným výsledkům, které vedle sebe neobstojí, má podle většinového mínění dostat přednost ustanovení o privilegované skutkové podstatě (tzv. zamezující účinek – Sperrwirkung), byť ani takový důsledek není přijímán bezvýhradně, někteří totiž tento důsledek připouštějí jen při pochybnostech o možnosti jejich současné aplikace, jiní žádají provedení testu a vážení znaků skutkových podstat, které ustanovení má dostat přednost, další zcela odmítají obecné pravidlo o přednosti privilegovaných skutkových podstat před kvalifikovanými. Z odborné literatury k problematice srov. u nás ŘÍHA, J. op. cit.; v Německu z poslední doby zejména zevrubné pojednání SCHRÖDER, J.-C. "Die Sperrwirkung im Strafrecht". Zeitschrift für die gesamte Strafrechtswissenschaft, 2024, vol. 136, no. 2, s. 298-347, nebo KÜPPER, G. "Die „Sperrwirkung“ strafrechtlicher Tatbestände". GRAUL, E., WOLF, G. (eds.) Gedächtnisschrift für Dieter Meurer, Berlin, Boston: De Gruyter, 2002, s. 123-136). V případě tzv. samostatných obměn (delictum sui generis) se zpravidla uznává, že jde o samostatný delikt, který má vlastní obsah bezpráví, právní život a zvláštní okruh působnosti, má vlastní právní posouzení trestního rámce, vedlejších důsledků, procesních předpokladů atd., a proto došlo k jeho odtržení od výchozí skutkové podstaty. Vztah případné závislosti nebo naopak samostatnosti se má řešit za pomoci teleologického výkladu. Samostatná obměna a výchozí skutková podstata jsou, jak bylo naznačeno výše, v poměru speciality. Jde tedy o nepravou (zdánlivou, zákonnou) ideální konkurenci, kdy si zdánlivě konkurují dvě skutkové podstaty, mezi kterými je ale vylučovací poměr vycházející z přednosti speciální normy, tedy normy o minimálně jeden znak užší, než normy obecné.
74.\tVýše uvedená úvaha by se do určité míry dala aplikovat i na případ postihu korupce při zadávání veřejných zakázek. Do poloviny roku 2008 platila úprava, kterou by snad bylo možno označit za samostatnou obměnu uvedenou v § 128a odst. 1, 3 tr. zák., toto ustanovení přibylo zákonem č. 557/1991 Sb. s účinností od 1. 1. 1992, stanovilo přísnější (nebo stejný) postih přijímání úplatku (nikoliv však i podplácení) v případech veřejných soutěží (včetně veřejných zakázek) i veřejných dražeb, tedy postih korupce v této úzce vymezené skupině případů se do určité míry osamostatnil, přitom v určitém ohledu byl i širší, tedy kriminalizoval se určitý typ jednání, který doposud trestným činem nebyl (neboť nešlo o věc obecného zájmu, navíc korupce v soukromoprávních vztazích se tehdy vůbec nepostihovala). Důvodně také byl tento typ deliktu zařazen do hlavy o hospodářských trestných činech. Postupnými změnami legislativy, jak byly vylíčeny shora, však došlo ke změnám, skutkové podstaty postihující korupci se postupným rozšiřováním dosahu obecného ustanovení o úplatkářství začaly stále více překrývat (přesto, jak bylo uvedeno výše, nejde ani dnes o úplný překryv, tedy vytvoření případu tzv. vnořených kruhů). Tím i do určité míry klesá význam osamostatnění tohoto typu korupce. Nadto postupnými novelizacemi došlo k zásadní změně spočívající ve zpřísnění kvalifikovaných skutkových podstat v případě obecného ustanovení o postihu úplatkářství formou přijímání úplatku v § 160 odst. 4 tr. zák. ve znění účinném od 1. 7. 2008, které bylo zachováno i v následném § 331 odst. 4 tr. zákoníku. V důsledku těchto změn zejména v roce 2008 (od 1. 7. 2008), jakož i následnými změnami v roce 2009 (od 1. 1. 2010), resp. poté i v roce 2011 (od 1. 12. 2011), došlo k narušení původně jednoznačně stanoveného vztahu mezi obecným postihem přijímání úplatku podle § 160 tr. zák. a zvláštním případem podle § 128a odst. 3 tr. zák., který do doby dostával přednost. Tento vztah vyloučeného souběhu se zdál původně logický, neboť případy přijímání úplatku ve spojitosti s veřejnými soutěžemi a veřejnými dražbami byly považovány za velmi závažné, a to natolik, že bez ohledu na hodnotu úplatku (resp. výši prospěchu) měly být postihovány trestem odnětí svobody v trvání 2 až 8 let, tedy přísněji než byl uveden postih korupce v tehdy platném a účinném § 160 odst. 1, 2 i 3 tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2008, resp. stejně přísně jako bylo přijetí úplatku podle § 160 odst. 4 tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2008. Pak ale došlo k uvedenému navýšení trestních sazeb ve všech odstavcích § 160 tr. zák. a tyto vztahy tak byly narušeny. Nechtělo se tím ale zároveň říci, že jiné případy korupce mají být privilegovány. Jednoznačným cílem zákonodárce byl jen přísnější postih korupce.
75.\tPokud vezmeme za základ úvah současnou právní úpravu, nemůže podle přesvědčení senátu č. 5 trestního kolegia Nejvyššího soudu dosavadní teze o přednosti § 256 oproti § 331 tr. zákoníku obstát. V závislosti na naplnění konkrétních okolností, které mohou podmiňovat použití vyšší trestní sazby, mohou totiž nastat různé případy, v nichž někdy bude přísnějším ustanovení § 256 tr. zákoníku, jindy zase § 331 tr. zákoníku, jak je na to poukazováno i v nejnovější odborné literatuře (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3410, k § 256, marg. č. 14). Poukazuje se na to, že z hlediska legislativně-technického by sice zřejmě mělo dostat přednost ustanovení § 256 odst. 3 a 4 tr. zákoníku jako úžeji specificky zaměřené, neboť postihuje úzce vymezené případy korupce v určité oblasti, před obecným ustanovením § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 2 tr. zákoníku (a případně i vyšších odstavců). Stále však platí, co bylo uvedeno výše, že ustanovení § 256 odst. 3 tr. zákoníku nezahrnuje veškeré případy, které jsou postižitelné též podle § 331 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku. Přesto by snad bylo možno přijmout názor, že ustanovení § 331 tr. zákoníku má ustoupit do pozadí, ovšem nikoli z důvodu speciality (viz výše), ale subsidiarity, ale to jen v případě, že by šlo o vztah § 256 odst. 3 tr. zákoníku vůči § 331 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku, tedy šlo by o vztah základních skutkových podstat, neboť primární ustanovení by bylo přísněji trestné. Bylo by snad možno akceptovat upřednostnění i ustanovení § 256 odst. 4 tr. zákoníku vůči § 331 odst. 1 nebo 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (čin spáchá jako úřední osoba), neboť zde při stejných trestních sazbách trestu odnětí svobody nabízí druhé jmenované ustanovení alternativu v podobě propadnutí majetku (takové ustanovení se stejnou trestní sazbou trestu odnětí svobody obsahující alternativní trest se považuje za mírnější – viz rozhodnutí č. 2/1992 Sb. rozh. tr.). Tento vztah se ovšem jeví jako velmi problematický, jsou-li naplněny jiné okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v § 331 odst. 3 písm. a) (jednání v úmyslu sobě nebo jinému opatřit značný prospěch), popř. v odst. 4 tr. zákoníku (v jakékoliv tam uvedené alternativě), neboť tyto okolnosti ustanovení § 256 tr. zákoníku jako zvlášť přitěžující nestanoví. Přitom trestní sazba trestu odnětí svobody v § 331 odst. 3 tr. zákoníku je vyšší než v § 256 odst. 3 tr. zákoníku, trestní sazba trestu odnětí svobody v § 331 odst. 4 tr. zákoníku je vyšší než v § 256 odst. 4 tr. zákoníku. Aby nedošlo k nedůvodnému zvýhodnění pachatele, tedy jeho privilegování v závažných případech korupce ve spojitosti se zjednáním výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě (naplňující dokonce znaky více trestných činů), měla by v takových případech naplnění zmíněných kvalifikačních okolností dostat přednost úprava obecná obsažená v § 331 tr. zákoníku, setrváme-li na názoru, že není možno užít ustanovení obě. Jinými slovy při těchto konstelacích dochází k obrácení poměru, neboť přísnějším ustanovením je přijetí úplatku, postihující korupci obecně.
76.\tNení ovšem možné přijmout názor, že jedno ustanovení je při určité skutkové konstelaci primární vůči druhému, při jiném skutkovém průběhu zase dojde k otočení tohoto poměru a ze subsidiárního se stane primární ustanovení. Jinými slovy není možné akceptovat názor, že jednou dostane přednost ustanovení § 256 odst. 3 nebo 4 tr. zákoníku, jindy zase ustanovení § 331 odst. 1 nebo 2, odst. 3 nebo 4 tr. zákoníku. Již z toho plyne, že žádné z obou ustanovení není a nemůže být primární, které by při naplnění všech znaků mělo dostávat přednost před druhým.
77.\tDo doby, než nynější právní úpravu zreviduje zákonodárce a vyjasní vzájemný poměr jednotlivých ustanovení (což bylo doporučováno i v citované odborné literatuře), musí vyřešit aplikaci současné právní úpravy judikatorně Nejvyšší soud, a to způsobem, který nebude zakládat nedůvodnou nerovnost a nebude privilegovat některé pachatele typově stejně závažné trestné činnosti, popř. dokonce ještě závažnější, před jinými pachateli. Takový důsledek by ale vyplýval z aplikace dříve zaujatého názoru v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020, neboť by byla upřednostněna určitá úzká skupina pachatelů, kteří svým jednáním naplní nejen všechny znaky trestného činu přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku [v příslušné alternativě – a sice při naplnění znaků zvlášť přitěžujících uvedených v § 331 odst. 3 písm. a) nebo odst. 4 písm. a) nebo b) tr. zákoníku], ale zároveň i všechny znaky trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 3 nebo 4 tr. zákoníku. Při takovém důsledku by byl vlastně pachatel závažnějšího protiprávního jednání, kterým naplňuje rovnou znaky dvou trestných činů, jen poněkud uměle zvýhodněn oproti jinému, který naplní „jen“ znaky jediného trestného činu, a to jen proto, že setrváme na právním názoru, že je jednočinný souběh obou trestných činů vyloučen pro jejich poměr speciality, který byl zaujat v minulosti při zcela jiné právní úpravě. Takové pojetí, kdy se na jednu skupinu pachatelů přísná právní úprava užije, zatímco na jinou nikoli, a to jen proto, že tato další skupina naplnila na rozdíl od první též znaky dalšího trestného činu, by zakládalo zjevnou nerovnost, která není ničím relevantním odůvodněna. Šlo by o zákonodárcem nezamýšlenou a ničím nezdůvodněnou pozitivní diskriminaci určité malé výseče pachatelů korupční trestné činnosti, pro kterou v trestní politice demokratického právního státu není místo. Jakékoliv privilegování určité skupiny pachatelů oproti jiné, musí být náležitě přesvědčivě zdůvodněno sledovanými cíli a záměry zákonodárce, které musí obstát před veřejností. Zpravidla takové zvýhodnění bývá založeno na vnímání specifických okolností, za nichž byla určitá trestná činnost spáchána a které závažnost činu v konkrétním případě významně snižují, což se promítne i do benefitu mírnějšího postižení (např. zohledňuje se lidsky pochopitelná náročnost situace, v níž se pachatel činu dopustil a kterou si třeba ani sám nezpůsobil, jako např. v § 141 tr. zákoníku). Nic z toho se ovšem nenabízí v případě korupce při zadávání veřejných zakázek, jakékoliv zvýhodnění korupce v takových případech není oproti jiným (mnohdy i v konkrétním případě méně společensky závažným případům úplatkářství) vůbec namístě.
78.\tTaké lze připomenout, že obě sledovaná ustanovení § 256 a § 331 tr. zákoníku jsou obsažená v různých hlavách zvláštní části trestního zákoníku, tedy chrání se jimi druhově odlišné společenské zájmy – druhové objekty. Zatímco prvně uvedeným jde o zájem na řádném hospodářském životě, druhým jde o zájem na veřejném pořádku v nejširším slova smyslu, v případě úplatkářství pak o ochranu řádného obstarávání věcí obecného zájmu (i podnikání) před negativními vlivy úplatkářství. Primárním objektem § 256 tr. zákoníku je zájem na řádném a zákonném provedení jakékoli veřejné soutěže, zadání veřejné zakázky nebo jakékoli veřejné dražby, zejména zájem na dodržování stanoveného postupu za rovných podmínek pro jejich účastníky (soutěžitele), ochrana před korupcí v této specifické oblasti je teprve sekundárním objektem, jenž je ale primárním pro ustanovení § 331 tr. zákoníku. Mají-li dvě ustanovení různý primární objekt, obvykle se připouští jejich jednočinný souběh (není-li vyloučen z dalších důvodů, zpravidla subsidiarity – to ale v tomto případě jednoznačně říci nelze, jak bylo uvedeno výše). Platí to především tehdy, jde-li o ustanovení poskytující ochranu různým právním statkům, obsažená v různých hlavách zvláštní části trestního zákoníku. Použití více ustanovení trestního zákoníku na jeden skutek, tedy vyslovení závěru o jednočinném souběhu, není při akceptaci absorpčního principu trestních sazeb (viz pravidla obsažená v § 43 odst. 1 tr. zákoníku) nijak zvláště nepříznivým důsledkem pro pachatele. Zostření trestní represe z důvodu naplnění znaků více trestných činů ve smyslu § 42 písm. n) tr. zákoníku nevede k diametrálně odlišnému výsledku, nadto v konkrétním případě nemusí být využito, zvláště jde-li o důsledek jisté nedokonalosti zákonného vyjádření o určitém typu trestné činnosti uvedeném ve více ustanoveních.
79.\tZe všech výše uvedených důvodů dospěl pátý senát trestního kolegia Nejvyššího soudu k závěru, že bylo v daném případě opodstatněné, pokud soudy nižších stupňů připustily souběh obou sledovaných trestných činů zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku a přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 al. 1, odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Tím se ovšem zatím Nejvyšší soud nevyjadřuje k ostatním námitkám obviněného, nakolik byly znaky obou uvedených trestných činů naplněny, jde jen o posouzení otázky, zda vůbec je souběh obou těchto trestných činů možný. Protože ale v tomto směru dospěl pátý senát k závěru odlišnému od toho, jaký zaujal šestý senát v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020, bylo zapotřebí podle § 20 odst. 1, 2 ZSS předložit věc k posouzení velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, což činí tímto usnesením.
80.\tTeprve po vyřešení předložené otázky, nakolik je možný jednočinný souběh trestných činů podle § 256 a § 331 tr. zákoníku, bude možno se zabývat i dalšími námitkami obviněného a o nich rozhodnout.
V. Závěrečné shrnutí
81.\tZe všech shora uvedených důvodů dospěl senát č. 5 Nejvyššího soudu k jinému právnímu názoru, než který byl vyjádřen v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020, podle nějž je vyloučen jednočinný souběh trestných činů zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku a přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku, a to z důvodu speciality prvně uvedeného ustanovení vůči druhému. Pátý senát Nejvyššího soudu má však za to, že by v některých případech šlo o nedůvodné privilegování pachatele trestného činu (jako by tomu bylo při uplatnění tohoto názoru v nyní projednávané věci obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA), pro které není rozumného věcného důvodu. Pátý senát přitom z výše rozvedených důvodů zaujal jiný názor, a sice, že by měl být připuštěn jednočinný souběh těchto označených trestných činů.
82.\tPodle § 20 odst. 1 ZSS dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Z těchto důvodů byla věc pátým senátem postoupena velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Věc zároveň nebyla řešena ve stanovisku Nejvyššího soudu (viz § 20 odst. 3 ZSS a contrario).
83.\tPro úplnost je třeba dodat, že toto rozhodnutí má ve své podstatě jen procesní a mezitímní povahu, nijak se jím nenaznačuje, jak bude o dovolání nakonec rozhodnuto.
Poučení:\tProti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 9. 2024
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu