{"html": "

A.4 K námitkám stran závěrečné řeči státního zástupce před nalézacím soudem

60.\tDovolatel F. O. ohledně skutkových závěrů rovněž namítá, že státní zástupce ve své závěrečné řeči při jednání před soudem I. stupně uvedl, že se podle jeho názoru spolehlivě nepodařilo prokázat, že by skutečně směnka byla fiktivní a nebyla vystavena tak, jak uvádí obviněný O. Obviněný J. Č. pak ve svém dovolání podotýká, že státní zástupce navrhl jeho zproštění podle § 226 písm. a) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek popsaný v obžalobě.

61.\tNejvyšší soud k těmto námitkám předně připomíná, že státní zástupce v rámci závěrečné řeči uvedl, že „S ohledem na … svědky M., J., ale zejména s ohledem na výslech svědka A. V., který potvrdil, že měl T. R. skutečně uzavřít smlouvu a vzájemně si s obžalovaným O. vystavit směnky … mám za to, že přetrvaly pochybnosti o věrohodnosti výpovědi svědka R. a ani ty ostatní důkazy nepostačují k tomu, abychom spolehlivě mohli učinit závěr, že se jednání odehrálo tak, jak bylo popsáno v obžalobě, tedy že ta směnka byla vystavena fiktivně a že kupní smlouva byla fiktivní, v důsledku čehož vznikla škoda věřitelům. Z hlediska toho … bude na místě zprostit obžalované J. Č. a M. E. obžaloby. Ne tak ovšem v případě F. O.…“. Státní zástupce dále navrhl, aby soud prvního stupně při zachování jednoty skutku překvalifikoval jednání obviněného O. na přečin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku s tím, aby skutek byl zformulován tak, že obviněný porušil povinnost jednat s péčí řádného hospodáře podle § 190 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013. Ohledně obviněných J. Č. a M. E. navrhl státní zástupce jejich zproštění podle § 226 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek popsaný v obžalobě (srov. str. 17 – 18 protokolu o hlavním líčení konaném dne 5. 5. 2016 na č. l. 5741 – 5771 spisu). K tomu je třeba dodat, že státní zástupce tento svůj návrh nejen nedoložil konkrétním rozborem důkazů, na které v této souvislosti poukázal, ale ani následně nevyužil svého práva podat proti rozsudku nalézacího soudu odvolání, byť nalézací soud rozhodl odlišně od jeho závěrečného návrhu. Dále je třeba poukázat na to, že za nezměněné důkazní situace státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v rámci odvolacího řízení žádné návrhy na doplnění dokazovaní neuplatnila a v konečném návrhu učinila návrh, aby odvolací soud odvolání všech tří obviněných jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

62.\tNejvyšší soud se však přesto touto situací podrobně zabýval zejména z hlediska podrobného hodnocení provedeného dokazování v hlavním líčení (viz shora), přičemž ohledně uvedeného závěrečného návrhu státního zástupce považuje za nutné zdůraznit, že z obsahu jeho závěrečné řeči nevyplývají žádné konkrétní závěry stran hodnocení provedených důkazů, a zejména pak svědeckých výpovědí svědků P. M., R. J., A. V. a T. R., na které v té souvislosti jen zcela obecně poukázal. Přitom je zřejmé, že státní zástupce vycházel toliko ze svého subjektivního hodnocení svědeckých výpovědí, aniž by však jakkoli podrobněji své závěry stran skutkových zjištění rozvedl. Navíc jestliže měl za to, že i přes jeho návrh na doplnění dokazování nebylo prokázáno, že se skutek odehrál tak, jak je popsán v obžalobě, tedy, že jsou zde podstatné pochybnosti o vině obviněných, nic mu nebránilo, aby v souladu se zásadou obžalovací vzal obžalobu podle § 182 tr. ř. zpět, a to v době, než se senát nalézacího soudu odebral k závěrečné poradě, takto však nepostupoval, ač podle judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu péče o dokonalost popisu skutku náleží aktivitě obžaloby, nikoli aktivitě soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, uveřejněný pod č. 888 ve sv. 41 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Naproti tomu ponechal za této situace rozhodnutí na soudu prvního stupně, který není takovým návrhem státního zástupce vázán.

63.\tNejvyšší soud k dovoláním obviněných přezkoumal nejenom provedené důkazy, ale i jejich hodnocení a skutkové závěry obou soudu nižších stupňů. Jak již bylo uvedeno výše pod body 55. – 59. tohoto usnesení v právě projednávané věci byl skutkový stav správně zjištěn na základě řádně provedených a vyhodnocených důkazů. Zejména pak soud nalézací se provedenými důkazy a jejich hodnocením velmi podrobně zabýval. Rovněž tak se řádně vypořádal se všemi rozpory ve svědeckých výpovědích svědků P. M., R. J., A. V. a T. R. (srov. str. 18 a 22 – 23 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud pak obzvláště k námitkám dovolatele O. přezkoumal svědecké výpovědi uvedených svědků a sám je v návaznosti na závěry obou soudů nižších stupňů vyhodnotil (v podrobnostech srov. body 46. a 47. tohoto usnesení). Nelze rovněž opomenout skutečnost, že obvinění na závěrečný návrh poukazovali i v odvolacím řízení, přičemž odvolací soud k tomu uvedl, že obhajoba obviněných nemohla obstát ani s tímto odkazem, neboť se soud nalézací se všemi relevantními námitkami již řádně vypořádal (v podrobnostech srov. zvukový záznam z veřejného zasedání, CD založeno na č. l. 5940 spisu, konkrétně „O., C. #24_11_2016 10-18-22“, min. 02:46 – 03:29).

64.\tDlužno připomenout, že trestní řád v § 2 odst. 5 v souladu s převažující zásadou obžalovací (srov. § 2 odst. 8 tr. ř.) ukládá státnímu zástupci povinnost dokazovat vinu obžalovaného. Zároveň se zdůrazňuje, že to nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí, čímž zákonodárce v omezenější podobě zachoval vyhledávací zásadu i v činnosti soudu. K významu této poslední věty § 2 odst. 5 tr. ř. se vyjádřil Ústavní soud, který v nálezu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07 (uveřejněném pod č. 86 ve sv. 49 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), uvedl, že účelem trestního řízení není jenom spravedlivé potrestání pachatele, nýbrž i „fair“ proces, který je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického státu. Způsob opatřování důkazů proto nelze přizpůsobovat momentálnímu přesvědčení orgánů činných v trestním řízení o pachateli a vině, ale vždy je třeba striktně dbát předepsaných procesních pravidel, jakožto i jiného přípustného prostředku k získání důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 268/03, uveřejněný pod č. 165 ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Odsouzení pachatele trestné činnosti je v souladu s čl. 80 Ústavy primárně věcí státního zastupitelství. Je to tedy státní zastupitelství, kdo nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu v souladu s podanou obžalobou. Obecné soudy se proto nikdy nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení a nelze k takovému výkladu rolí těchto institucí dospět ani výkladem § 2 odst. 5 alinea ultima tr. ř. Posledně uvedené zákonné ustanovení totiž v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a z nich vyplývajícího rozvržení rolí jeho jednotlivých účastníků nutno vykládat tak, že je soud povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující. Nejvyšší soud znovu připomíná, že soud není vázán závěrečným návrhem státního zástupce v hlavním líčení, tedy ani jeho návrhem na zproštění obžaloby či úpravu a překvalifikování žalovaného skutku. Pokud tedy nalézací soud na základě provedeného dokazování dospěl k jiným skutkovým závěrům, než jen zcela obecně učinil v hlavním líčení státní zástupce, přičemž tyto své závěry rovněž řádně odůvodnil, je třeba konstatovat, že postupoval správně a nevybočil ze zásady volného hodnocení důkazů (v podrobnostech srov. bod 59. tohoto usnesení), a to zvláště když se nadřízení státní zástupci neztotožnili s prezentovaným názorem intervenujícího státního zástupce v hlavním líčení a naopak při pozdějším novém hodnocení důkazů podpořili závěry nalézacího soudu. Za této situace je třeba tento názor intervenujícího státního zástupce, aniž by ho Nejvyšší soud chtěl bagatelizovat, považovat za ojedinělé a nikoli dostatečně uvážené vybočení z náležitého hodnocení provedených důkazů. Závěrem k námitkám dovolatelů je třeba konstatovat, že jak již bylo výše uvedeno, Nejvyšší soud pochybení ve smyslu extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, ani v nedostatečném odůvodnění jejich skutkových a právních závěrů neshledal. Pro úplnost pak Nejvyšší soud uvádí, že i když státní zástupce v řízení před nalézacím soudem v rámci závěrečné řeči navrhl, aby byli spoluobvinění J. Č. a M. E. zproštěni obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., neboť podle jeho názoru nebylo prokázáno, že se skutek stal, nemá tento závěrečný návrh s ohledem na uvedené a podrobně zdůvodněné argumenty žádný vliv na skutková zjištění a hodnocení důkazů oběma soudy nižších stupňů. Tím spíše tato skutečnost nezakládá důvod pro rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 256k či § 265m tr. ř., když neshledal žádné pochybení v postupu soudů nižších stupňů.

B. K návrhům na doplnění dokazování (tzv. opomenutým důkazům) a k úplnosti dokazování

65.\tKe stručné námitce dovolatele M. E., že soudy porušily jeho právo na obhajobu tím, že bez přiměřených důvodů odmítly jím navrhované doplnění dokazování, Nejvyšší soud předně připomíná vyjádření obhájkyně obviněného při hlavním líčení konaném dne 5. 5. 2016, že „netrvají na dřívějších návrzích na doplnění dokazování a nemají žádné nové návrhy na doplnění dokazování“ (srov. str. 16 protokolu o hlavním líčení ze dne 5. 5. 2016 na č. l. 5756 spisu). S ohledem na toto vyjádření je uvedená námitka dovolatele E. ve vztahu k postupu nalézacího soudu zcela nedůvodná. Nejvyšší soud dále s odkazem na obsah spisového materiálu připomíná, že rovněž v odvolání obviněného E. absentuje jakýkoli návrh na doplnění dokazování (srov. č. l. 5838 spisu). Teprve v rámci veřejného zasedání u odvolacího soudu obhájkyně obviněného navrhla doplnění dokazování znaleckým posudkem ohledně písma svědka T. R.

66.\tNejvyšší soud se přesto na základě této námitky a pro úplnost zabýval provedeným dokazováním stran případného porušení práva obviněných na spravedlivý proces i z hlediska tzv. opomenutých důkazů ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Nejvyšší soud z obsahu spisového materiálu zjistil, že v průběhu trestního řízení před nalézacím soudem uplatnil návrh na doplnění dokazování zejména státní zástupce a obviněný F. O. Obhájkyně obviněného J. Č. u hlavního líčení konaného ve dnech 21. a 22. 1. 2016 navrhla, aby nalézací soud doplnil dokazování o znalecké posudky stran určení výše škody a otisků prstů obviněného Č. na směnce (srov. str. 48 protokolu o hlavním líčení na č. l. 4996 spisu), nicméně návrh ohledně doplnění dokazování otisků prstů vzala u hlavního líčení konaného dne 18. 2. 2016 zpět s tím, že na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru ekonomika trvá (protokol o hlavním líčení na č. l. 5610 – 5611 spisu). K tomu Nejvyšší soud odkazuje na skutečnost, že znalecký posudek ohledně ekonomické situace společnosti LIGA (č. l. 3857 – 4005 spisu) byl nalézacím soudem u hlavního líčení konaného dne 5. 5. 2016 proveden jako důkaz podle § 213 odst. 1 tr. ř. (srov. str. 3 protokolu o hlavním líčení, č. l. 5743 spisu). K tomu Nejvyšší soud ještě pro úplnost připomíná, že ohledně výše škody je třeba vyjít z rozhodnutí učiněného v insolvenčním řízení (v podrobnostech srov. níže bod 76. tohoto usnesení), proto není třeba ve věci zadávat provedení znaleckého posudku. Obviněný O. nalézacímu soudu navrhl, aby doplnil dokazování o výslech svědků A. V., R. J. a P. M. (k tomu srov. návrh na doplnění dokazování ze dne 30. 3. 2016 na č. l. 5688 – 5690 spisu). K návrhu obviněného O. byli tito svědci nalézacím soudem vyslechnuti u hlavního líčení konaného dne 5. 5. 2016 (srov. protokol o hlavním líčení na č. l. 541 – 5771 spisu). Státní zástupce v rámci hlavního líčení dne 5. 5. 2016 konkrétně navrhl provedení lustrace k trestní minulosti a ověření věrohodnosti svědků V., J. a M. Obhájce obviněného O. trval při hlavním líčení dne 5. 5. 2016 na doplnění dokazování znaleckým posudkem ohledně písma svědka R. a na vyžádání listin od notáře JUDr. Helešice. Obhájci obviněných Č. a E. pak výslovně uvedli, že na svých dřívějších návrzích na doplnění dokazování již netrvají a žádné nové návrhy nemají (srov. str. 16 protokolu o hlavním líčení konaném dne 5. 5. 2016 na č. l. 5756). Všechny uvedené návrhy na doplnění dokazování byly podle § 216 odst. 1 tr. ř. nalézacím soudem zamítnuty. Nalézací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že co se týká svědků vyslechnutých k návrhu obviněného F. O., a to R. J., P. M. a A. V., tak ani z těchto výpovědí v žádném případě nevyplývá, že by k obchodnímu případu s dodávkami vepřových půlek mezi společnostmi LIGA, s. r. o., a BELL-KI Kft. skutečně došlo. Proto soud shledal jako nadbytečný důkazní návrh státního zástupce, aby dokazování bylo doplněno provedením lustrace ohledně těchto tří svědků k jejich trestní minulosti a věrohodnosti, tedy soud rozhodl o zamítnutí tohoto návrhu státního zástupce na doplnění dokazování. Rovněž z důvodu nadbytečnosti rozhodl nalézací soud o zamítnutí důkazního návrhu obviněného F. O. na doplnění dokazování vyžádáním zpráv od notáře JUDr. Svatomíra Helešice, zda u něj proběhlo jednání o převodu obchodního podílu mezi svědkem R. J. a T. R. a vyžádání příslušných listin k tomuto převodu. Tento důkazní návrh obhajoby je nadbytečný, protože tyto okolnosti již byly známy orgánům činným v přípravném řízení a zčásti (č. l. 435) jsou už takovéto doklady ve spise založeny, není tím však prokázáno, že by svědek T. R. na území ČR vyvíjel skutečné podnikatelské aktivity, nýbrž naopak svědek T. R. jako nastrčená figura musel vystupovat ve více případech. Takováto role svědka T. R. ostatně vyplývá i z výpovědi obviněného J. Č. Požadovaný znalecký posudek k písmu svědka T. R. je nadbytečný i kvůli tomu, že už v přípravném řízení bylo opatřeno odborné vyjádření z oboru kriminalistika – odvětví zkoumání ručního písma a tento důkaz uvedeným odborným vyjádřením (č. l. 705 – 713, 716 – 718) byl u hlavního líčení proveden (v podrobnostech srov. str. 18 a 20 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Obviněný F. O. v doplnění odvolání ze dne 15. 7. 2016 navrhl odvolacímu soudu, aby doplnil dokazování jeho výpovědí, dále výpovědí svědka A. F. a výslechem svědka D. O. (v podrobnostech srov. č. l. 5930 spisu ve spojení se str. 2 protokolu o veřejném zasedání konaném dne 24. 11. 2016 na č. l. 5938 p. v. a zvukovým záznamem z veřejného zasedání, CD založeno na č. l. 5940 spisu, konkrétně „O., C. #24_11_2016 10-34-28“, min. 17:40 – 18:25). Obviněný O. byl odvolacím soudem vyslechnut (srov. str. 2 protokolu o veřejném zasedání konaném dne 24. 11. 2016 na č. l. 5938). Obhájkyně obviněného Č. v průběhu veřejného zasedání navrhla, aby bylo dokazování doplněno o výslech K., který prováděl trestní řízení v prvních fázích, a o výslech T. M., přítele svědkyně R. M. (srov. zvukovým záznamem z veřejného zasedání, CD založeno na č. l. 5940 spisu, konkrétně „O., C. #24_11_2016 10-34-28“, min. 24:18 – 25:14). Obhájkyně obviněného E. ve veřejném zasedání navrhla doplnění dokazování znaleckým posudkem ohledně písma svědka T. R. (srov. zvukový záznam z veřejného zasedání, CD založeno na č. l. 5940 spisu, konkrétně „O., C. #24_11_2016 10-34-28“, min. 28:22 – 28:24). Odvolací soud dospěl k závěru, že nalézací soud řádně odůvodnil, proč neprovedl navrhované důkazy a že měl dostatek důkazů pro své rozhodnutí, že se mu podařilo ustálit skutkový děj tak, že o něm nejsou důvodné pochybnosti (srov. zvukový záznam z veřejného zasedání, CD založeno na č. l. 5940 spisu, konkrétně „O., C. #24_11_2016 10-18-22“, min. 01:56 – 02:19). Bez pozornosti pak podle Nejvyššího soudu nelze nechat skutečnost, že státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně v rámci veřejného zasedání žádný návrh na doplnění dokazování neměla, ba naopak navrhla zamítnutí odvolání všech tří obviněných podle § 256 tr. ř. jako nedůvodných. Odvolací soud uvedl, že skutková zjištění nalézacího soudu odpovídají výsledkům provedeného dokazování a jsou úplná a správná, takže neshledal důvody pro doplnění skutkových zjištění. Naopak se plně ztotožnil s přiléhavou argumentací soudu prvního stupně. Nalézací soud měl přitom dostatek důkazů pro své rozhodnutí a tím, že logicky vysvětlil, proč neprovedl další navrhované důkazy, přičemž ze stejných důvodů ani odvolací soud dokazování nedoplňoval (srov. str. 26 a 27 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

67.\tNejvyšší soud připomíná, že není povinností soudu provádět všechny obhajobou navržené důkazy, pokud má soud k dispozici dostatek důkazů k tomu, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (srov. § 2 odst. 5 tr. ř.). Jak již bylo konstatováno výše, v právě projednávané věci byl skutkový stav zjištěn bez jakýchkoli pochybností. Dále je třeba připomenout, že Ústavní soud vymezil, kdy je třeba zasáhnout do rozhodnutí obecných soudů z hlediska vad důkazního řízení, v důsledku nichž může nastat porušení práva na spravedlivý proces, kde jednu ze skupin tvoří případy tzv. „opomenutých důkazů“, jestliže soudy bez potřebného vysvětlení a adekvátního odůvodnění odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, či jej naopak provedly, avšak v odůvodnění jejich rozhodnutí zhodnocen vůbec nebyl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000, uveřejněný pod č. 122 ve sv. 23 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Ústavní soud dále judikoval, že tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost. Procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Jestliže tak soud neučiní nebo učiní nedostatečně, zatíží řízení vadami ve smyslu porušení obecných procesních předpisů, jež jsou způsobilé současně založit kolizi se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, uveřejněný pod č. 60 ve sv. 56 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17).

68.\tNejvyšší soud s přihlédnutím k této judikatuře uzavírá, že soudy nižších stupňů zdůvodnily, proč nevyhověly výše specifikovaným návrhům na doplnění dokazování. Nejvyšší soud k tomu v souladu se svou dřívější rozhodovací praxí podotýká, že v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, byť samozřejmě takový postup nesmí vykazovat znaky libovůle, ale musí být založen na odpovědném zhodnocení provedených důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a náležitém odůvodnění, na základě jakých skutečností soud považuje provedené dokazování za dostatečné a úplné a co bylo důvodem, že neprovedl další navrhované důkazy. Tento závěr vyplývá především z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Není tedy povinností soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh stran trestního řízení včetně obviněného. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (obdobně k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 747/2011). Problematika tzv. opomenutých důkazů, kterou se Nejvyšší soud pro úplnost zabýval nad rámec námitek, které obvinění (vyjma velmi strohé námitky dovolatele E.) ve svých mimořádných opravných prostředcích uplatnili, byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný pod č. 10 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, publikovaný pod č. 76 ve sv. 8 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, publikovaný pod č. 127 ve sv. 28 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172 ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další). Pokud jde o postup odvolacího soudu, předně je třeba zdůraznit, že podle § 263 odst. 6 tr. ř. provede odvolací soud důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání, nejde-li o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování, které by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně. Podle § 263 odst. 7 tr. ř. je odvolací soud vázán hodnocením důkazů provedených soudem prvního stupně. Za situace, kdy odvolací soud považuje dokazování provedené nalézacím soudem za souladné s § 2 odst. 5 tr. ř. není povinen provádět veškeré důkazy navržené obviněným. Oba soudy nižších stupňů tedy řádně dostály právě uvedeným požadavkům, když nalézací soud navržené důkazy obviněnými s ohledem na ostatní ve věci provedené důkazy, které po jejich náležitém zhodnocení, postačily k úplnému objasnění skutkového stavu v této trestní věci, vyhodnotil jako nadbytečné, tedy spadající do třetí kategorie vymezené Ústavním soudem. Jestliže byl skutkový stav věci v posuzovaném případě jednoznačně prokázán na základě ostatních důkazů, které byly oběma soudy náležitě zhodnoceny, nebyl ani odvolací soud povinen nadbytečně provádět výše uvedené důkazy, které obvinění požadovali.

69.\tNejvyšší soud závěrem k provedenému dokazování a také s přihlédnutím k tomu, že uvedené důkazní návrhy obviněných nebyly jako nadbytečné provedeny, poznamenává, že považuje závěry nalézacího a v návaznosti na ně i odvolacího soudu, byť jsou velmi stručné a v podstatě odkazující na hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně, za odpovídající a nevykazující vad z hlediska hodnocení provedených důkazů. Oba soudy postupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. přičemž závěry obou soudů nižších stupňů obstojí i v rovině ústavněprávní. Jak Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 590/03 (uveřejněný pod č. 12 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), vyložil, právo na obhajobu je sice významným a neopomenutelným principem spravedlivého trestního procesu, není je však možno vykládat tak, že prostřednictvím výkonu tohoto práva by mohlo být legitimní úsilí státu nalézat spravedlnost i ve věcech trestních zcela a fakticky od počátku trestního procesu zmařeno tím, že by tento proces nemohl vůbec započít či na základě opakovaně vznášených požadavků na doplnění dokazování, a to zejména v řízení před odvolacím soudem či dokonce v dovolacím řízení před Nejvyšším soudem nemohl skončit. Nejvyšší soud totiž dospěl k závěru, že v posuzované věci jak nalézací, tak i odvolací soud, náležitě přesvědčivě zdůvodnily, proč považovaly listinné důkazy i svědecké výpovědi (podrobně rozebrané výše pod body 45. – 54. tohoto usnesení) z hlediska zjištění skutkového stavu věci za dostatečné a proč nevyhověly návrhům obviněných na provedení dalších důkazů, tedy znaleckého posudku z oboru písmoznalectví ve vztahu ke svědku R., výslechem svědků A. F., D. O., P. K., T. M. a vyžádáním zpráv od notáře JUDr. Svatomíra Helešice, které vyhodnotily jako nadbytečné.

C. K trestnému činu poškození věřitele podle § 222 trestního zákoníku

70.\tNejvyšší soud předně připomíná, že podstatou trestného činu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku může být jednání pachatele ve vztahu ke svému majetku nebo majetku právnické osoby (§ 114 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku) směřující vůči majetku často i jen jediného věřitele, ale v konečném důsledku zpravidla i poškozující majetek dalších věřitelů, do něhož se nedostane odpovídajícího plnění z majetku dlužníka. Objektivní stránka zahrnuje dvě formy jednání, které jsou spolu s dalšími znaky samostatnými skutkovými podstatami: a) poškození vlastního věřitele – trestného činu se dopouští sám dlužník, resp. osoba za něj jednající (§ 222 odst. 1 tr. zákoníku) a b) poškození cizího věřitele – trestného činu se dopouští jiná osoba než dlužník nebo jiná osoba než ta, která jedná za dlužníka (§ 222 odst. 2 tr. zákoníku). Důležitým předpokladem trestní odpovědnosti za trestný čin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku je závazkový právní vztah mezi dlužníkem a věřitelem. Jednání pachatele trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku tedy směřuje proti pohledávce věřitele, jímž je osoba, která má vůči pachateli, popřípadě vůči jiné osobě, za níž pachatel jedná, právo na plnění zejména na základě existujícího závazkového právního vztahu. Pachatel jako dlužník zcela zmaří uspokojení pohledávky svého věřitele tím, že některým jednáním podle § 222 odst. 1 písm. a) až g) tr. zákoníku ve vztahu ke svému majetku způsobí stav, v jehož důsledku věřitel nebo i více věřitelů nemůže ani částečně dosáhnout uspokojení svých pohledávek. Uspokojení pohledávky věřitele je částečně zmařeno, jestliže dlužník takovým jednáním jen omezí tuto možnost a věřitel v důsledku toho nedosáhne úplného uspokojení své pohledávky, kterého by jinak dosáhl, kdyby zde nebylo mařícího jednání pachatele. Uspokojením pohledávky věřitele se rozumí poskytnutí takového plnění ve prospěch věřitele, které je obsahem závazkového právního vztahu mezi ním a dlužníkem podle důvodu vzniku tohoto vztahu, např. zaplacení kupní ceny, vrácení půjčených peněz nebo cenných papírů, poskytnutí náhrady škody, vyplacení vkladu z účtu u banky, zaplacení směnečné sumy. Trestný čin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán, jestliže uspokojení pohledávky věřitele je alespoň částečně zmařeno, tedy jestliže pachatel (dlužník) v důsledku majetkových dispozic či jiných jednání uvedených v § 222 odst. 1 tr. zákoníku již není schopen poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu v souladu s obsahem závazkového právního vztahu a dlužník již nemá vliv ani na to, zda byl nebo bude jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než z dlužníkova majetku. To platí i tehdy, je-li zároveň vedle trestního řízení proti dlužníkovi vedeno též insolvenční řízení (resp. řízení o konkursu nebo vyrovnání) ohledně jeho majetku, takže není třeba vyčkávat na ukončení insolvenčního řízení. Základní skutková podstata trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku podmiňuje trestní odpovědnost vznikem škody nikoli malé na cizím majetku. Zpravidla půjde o škodu na majetku dotčeného věřitele či věřitelů spočívající v tom, že neobdržel či neobdrželi od dlužníka plnění k uspokojení své pohledávky nebo svých pohledávek, tj. nedošlo k důvodně očekávanému přírůstku na majetku věřitele nebo věřitelů, kterého by bylo možno dosáhnout, kdyby si pachatel nepočínal způsobem uvedeným v § 222 odst. 1 tr. zákoníku. Poškození vlastního věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku může mít 7 základních způsobů, jimiž pachatel: a) zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní, byť i jen část svého majetku, b) postoupí svou pohledávku anebo převezme dluh jiného, c) zatíží věc, která je předmětem závazku, nebo ji pronajme, d) předstírá nebo uzná neexistující právo nebo závazek, e) předstírá nebo uzná právo nebo závazek ve větším rozsahu, než odpovídá skutečnosti, f) předstírá splnění závazku, g) předstírá úpadek nebo svůj majetek jinak zdánlivě zmenšuje nebo předstírá jeho zánik. Jednání pod písmeny d), e) a g) v § 222 odst. 1 tr. zákoníku je fingováním pasiv, která mají fiktivně snížit hodnotu dlužníkova majetku oproti skutečnému stavu. Podle § 222 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku pachatel jako dlužník předstírá nebo uzná neexistující právo nebo závazek. Neexistujícím právem nebo závazkem je takové právo nebo závazek, které vůbec nevznikly nebo již zanikly (např. splněním, prekluzí). Ve skutečnosti zde tedy není existující závazkový právní vztah mezi pachatelem jako dlužníkem a jinou osobou jako jeho věřitelem. Pachatel předstírá existenci takových práv nebo závazků, jejichž skutečná existence by snižovala hodnotu majetku dlužníka. Proto neexistujícím právem bude fiktivní právo jiné osoby vůči pachateli na to, aby mu bylo plněno z pachatelova majetku, neexistujícím závazkem bude pak fiktivní povinnost pachatele poskytnout ze svého majetku plnění jiné osobě. Předstíráním neexistujícího práva nebo závazku se rozumí takové jednání, v rámci něhož vůči pachateli ve skutečnosti nemá jiná osoba deklarované právo na plnění nebo pachatel jako dlužník nemá závazek vůči jiné osobě, ale pachatel je přesto tvrdí, vykazuje v účetnictví nebo se jinak aktivně chová tak, jako by právo nebo závazek existovaly (např. pachatel vyhotoví písemný doklad o existenci takového práva nebo závazku k části svého majetku, neexistující právo nebo závazek zaúčtuje do příslušné obchodní evidence nebo získá výpověď svědka k potvrzení jejich existence). Znaky spočívající v tom, že pachatel předstírá nebo uzná neexistující právo nebo závazek, předstírá nebo uzná právo nebo závazek ve větším rozsahu, než odpovídá skutečnosti, ve smyslu § 222 odst. 1 písm. d) a e) tr. zákoníku, mohou být naplněny např. fingovanými převody majetkových hodnot, které se neuskutečnily, předstíráním dluhů vůči spřízněným osobám, účelovým nadhodnocováním výše dluhů nebo hodnoty práv třetích osob vůči dlužníkovi. Takové jednání bude zpravidla směřovat k tomu, aby následně došlo ke skutečnému odčerpání použitelného majetku na úkor věřitelů. Pachatelem trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku může být jen dlužník, jako konkrétní subjekt (srov. § 114 odst. 1 tr. zákoníku). Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění. Trestný čin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán, tedy uspokojení pohledávky věřitele je alespoň částečně zmařeno, jestliže pachatel (dlužník) v důsledku majetkových dispozic či jiných jednání uvedených v § 222 odst. 1 tr. zákoníku již není schopen poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu. Ustanovení § 222 odst. 2 tr. zákoníku je samostatnou skutkovou podstatou trestného činu poškození věřitele. Jeho pachatelem je jen jiná osoba než dlužník, přičemž je nerozhodné, zda dlužník ví o jednání tohoto pachatele nebo o jeho povaze či nikoli. Jde o poškození cizího věřitele, kterého se dopouští ten, kdo není dlužníkem věřitele a ani v tomto směru nejedná za dlužníka. Jestliže určitá osoba naplní všechny znaky uvedené v § 222 odst. 2 tr. zákoníku, je pachatelem (§ 22 odst. 1 tr. zákoníku) trestného činu poškození věřitele, nikoli jen pomocníkem [§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku] na trestném činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchal dlužník, a to i když taková osoba jednala po dohodě s dlužníkem, v součinnosti s ním a se shodným záměrem. V takovém případě není vyloučeno spolupachatelství (§ 23 tr. zákoníku) pachatelů trestných činů poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 222 odst. 2 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 5 Tdo 414/2009, uveřejněné pod č. 36/2010 Sb. rozh. tr.). Poškození cizího věřitele podle § 222 odst. 2 tr. zákoníku může mít dvě alternativní podoby: a) pachatel zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní, byť i jen část majetku dlužníka, b) pachatel uplatní k majetku dlužníka neexistující právo nebo pohledávku nebo existující právo nebo pohledávku ve vyšší hodnotě či lepším pořadí, než jaké má, přičemž jde buď o fingování pasiv, která mají fiktivně snížit skutečnou hodnotu majetku dlužníka, nebo o nadhodnocování výše těchto pasiv či jejich kvality. Pachatelem může být kterákoli jiná fyzická osoba než dlužník. Z hlediska zavinění se vyžaduje úmysl. Podle § 222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, způsobení značné škody, a to trestným činem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku nebo podle § 222 odst. 2 tr. zákoníku. Značnou škodou ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí škoda dosahující nejméně částky 500 000 Kč. I když se dispozice pachatele trestného činu poškození věřitele v obou jeho podobách týkají majetku dlužníka, půjde o škodu na majetku věřitele a její podstata bude zpravidla spočívat v tom, že věřitel neobdrží z majetku dlužníka plnění, a to vůbec nebo nikoli v celé výši, kterého by se mu jinak dostalo, kdyby si pachatel nepočínal způsoby specifikovanými v § 222 odst. 1 nebo odst. 2 tr. zákoníku (srov. přiměřeně v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1141/2007), uveřejněné pod č. 45/2008 Sb. rozh. tr.). Z hlediska subjektivní stránky postačí způsobení těžšího následku uvedeného v § 222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku z nedbalosti [§ 17 písm. a) tr. zákoníku], protože zákon zde nevyžaduje zavinění úmyslné (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2206 – 2220).

71.\tNejvyšší soud uzavírá, že ve věci bylo prokázáno (stručně řečeno), že obvinění F. O., jako jednatel společnosti LIGA, a M. E., jako jednatel společnosti KEMPSTAVBY, uvedli do oběhu fiktivní směnku, kterou obviněný J. Č. jako jednatel nechal přepsat na společnost ZONZITA, přičemž obviněný J. Č. podal přihlášku nepravdivé smyšlené pohledávky z fiktivní směnky do insolvenčního řízení, v jehož důsledku byla společnosti ZONZITA vyplacena částka ve výši 1 076 708,82 Kč, kdy cílem společného jednání všech tří obviněných bylo v rámci insolvenčního řízení neoprávněně získat finanční prostředky na úkor věřitelů společnosti LIGA (v podrobnostech srov. bod 56. shora). Obviněný F. O. tedy uvedený čin spáchal v postavení dlužníka, tedy jakožto konkrétní subjekt, s úmyslem poškodit své věřitele, když uznal neexistující pohledávku. Obviněný J. Č. jednal s úmyslem poškodit cizího věřitele, přičemž společným jednání obou obviněných došlo ke zmaření uspokojení věřitelů společnosti LIGA, a to ve výši 1 076 708,82 Kč, tedy byla způsobena značná škoda ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeným jednáním tak oba obvinění naplnily všechny výše uvedené znaky skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku, a to podle § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku u obviněného F. O. a podle § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku u obviněného J. Č. Obviněný M. E. pak v uvedeném jednání sehrál roli pomocníka, když se účastnil na indosaci fiktivní směnky, čímž naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a), § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (pozn. k naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty viz dále).

C.1 Ke škodě

72.\tObviněný J. Č. v dovolání namítl, že nebyla naplněna objektivní stránka přečinu poškození cizího věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť vznik škody nebyl v příčinné souvislosti s jeho jednáním. Rovněž nebylo prokázáno, že by škodu způsobil on. Obviněný M. E. pak bez bližšího odůvodnění ve svém dovolání namítá nesprávné hodnocení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem, tedy vznikem škody.

73.\tNalézací soud v odůvodnění rozsudku stran vzniklé škody uvedl, že v průběhu insolvenčního řízení proti společnosti LIGA byl zjištěn úpadek této společnosti. Obviněný F. O. se jménem společnosti LIGA svým návrhem u insolvenčního soudu domáhal, aby úpadek společnosti LIGA byl řešen reorganizací. Insolvenční soud – Krajský soud v Brně nakonec pravomocně schválil tento reorganizační plán a právě při reorganizaci společnosti LIGA došlo dne 3. 6. 2015 na základě přihlášení předmětné fiktivní pohledávky k plnění na účet společnosti ZONZITA, nyní v likvidaci ve výši 1 076 708,82 Kč. Tato vyplacená částka představuje celkovou škodu, která vznikla věřitelům společnosti LIGA, a to konkrétně nezajištěným věřitelům specifikovaným ve výroku rozsudku. Tím, že na základě přihlášky fiktivní pohledávky ve výši přes 30 000 000 Kč nakonec bylo na úkor skutečných nezajištěných věřitelů společnosti LIGA vyplaceno společnosti ZONZITA 1 076 708,82 Kč, tak právě o tuto částku při reorganizaci bylo zčásti zmařeno uspokojení řádných věřitelů. Uspokojení všech řádných věřitelů totiž bylo poměrně zmenšeno. Pokud by fiktivní pohledávka nebyla uplatněna, tak při reorganizaci by všichni řádní nezajištění věřitelé dosáhli zčásti poměrně vyššího uspokojení. Trestnou činností obviněných byl totiž fiktivně zmenšen majetek společnosti LIGA, z něhož byli při reorganizaci uspokojováni věřitelé o celkovou částku 1 076 708,82 Kč. Přinejmenším všem věřitelům konkrétně uvedeným ve výroku rozsudku, tak vznikla celková škoda nejméně 1 076 708,82 Kč, tedy ve smyslu § 138 odstavec 1 tr. zákoníku jim vznikla značná škoda. Jednáním popsaným ve výroku rozsudku došlo ke zmaření alespoň částečného uspokojení věřitelů, kdy částka 1 076 708,82 Kč měla být vynaložena k poměrnému uspokojení minimálně věřitelů uvedených ve výroku rozsudku (srov. str. 28 – 29 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

74.\tTaké podle názoru odvolacího soudu bylo prokázáno, že obvinění společnou trestnou činností zavinili, že pohledávky jednotlivých poškozených věřitelů byly poměrně zkráceny. Odvolací soud pak dále uvedl, že škoda, kterou způsobili obvinění společnou trestnou činností má oporu v provedeném dokazování (srov. str. 28 ve spojení se str. 26 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

75.\tNejvyšší soud uzavírá, že s ohledem na nepochybná skutková zjištění, tedy že obviněný F. O. uvedl do oběhu neexistující směnku v údajné hodnotě přes 30 000 000 Kč. Na základě jeho instrukcí a po společné domluvě s ním pak obviněný J. Č. podepsal přihlášku a tuto neexistující pohledávku v částce přes 30 000 000 Kč přihlásil do insolvenčního řízení. Obviněný F. O. v průběhu insolvenčního řízení neexistující závazek na základě fiktivní pohledávky zcela bez jakýchkoli výhrad uznal. Obviněný F. O. tím předstíral neexistující závazek a obviněný J. Č. tímto způsobem k majetku dlužníka, tedy k majetku společnosti LIGA uplatnil neexistující pohledávku. Takovýmto jednáním obvinění O. a Č. částečně zmařili uspokojení věřitelů společnosti LIGA, kdy v případě obviněného F. O. šlo o částečné zmaření uspokojení svého věřitele, neboť byl statutárním zástupcem společnosti LIGA, a u obviněného J. Č., který jednal jako předseda představenstva ZONZITA, se jednalo o částečné zmaření uspokojení věřitele jiné osoby, a to společnosti LIGA. Obviněný M. E. při vědomí probíhajícího insolvenčního řízení proti společnosti LIGA, tedy při vědomí existence věřitelů společnosti LIGA se dopustil dílčího jednání spočívajícího v předstíraném převodu neexistující směnky. Obviněný J. Č. svým jednáním tedy naplnil skutkovou podstatu přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku tím, že dne 9. 1. 2012 přihlásil fiktivní pohledávku ve výši 30 763 109,60 Kč v insolvenčním řízení proti společnosti LIGA. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2013, č. j. KSBR 26 INS 16065/2011-B-111, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 2014, č. j. KSBR 26 INS 16065/2011-B-147, schválena reorganizace společnosti LIGA, s. r. o., v jejímž rámci byla z bankovního účtu společnosti LIGA dne 3. 6. 2015 vyplacena na bankovní účet společnosti ZONZITA částka ve výši 1 076 708,82 Kč, čímž došlo na úkor nezajištěných věřitelů společnosti LIGA ke vzniku škody jakožto obligatorního znaku skutkové podstaty přečinu podle § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (k tomu srov. výpis z účtu společnosti LIGA, s. r. o., založený na č. l. 5617 – 5618 spisu ve spojení s údaji o registraci plátců DPH – ZONZITA na č. l. 5613 spisu).

76.\tS ohledem na uvedené skutkové závěry Nejvyšší soud připomíná, že škoda vznikla dne 3. 6. 2015 vyplacením částky ve výši 1 076 708,82 Kč na účet společnosti ZONZITA, čímž současně došlo k dokonání trestného činu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku (blíže srov. bod 70. výše). K tomu Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že škodu u trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pro účely jeho přísnější právní kvalifikace podle § 222 odst. 3 a odst. 4 tr. zákoníku představuje hodnota zničeného, poškozeného, zatajeného, zcizeného, učiněného neupotřebitelným nebo odstraněného majetku dlužníka, který by bylo možné použít k uspokojení pohledávek jeho věřitelů, kdyby si dlužník nepočínal způsobem uvedeným v citovaném ustanovení. V tomto případě se ovšem jedná o poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. d), resp. § 222 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kdy ve vztahu k majetku dlužníka obviněný F. O. předstíral a uznal neexistující závazek a ve spojitosti s tím obviněný J. Č. k majetku dlužníka uplatnil odpovídající neexistující pohledávku, k čemuž jim obviněný M. E. pomáhal. Nejvyšší soud k tomu ve smyslu ustálené judikatury jen připomíná, že i když se dispozice pachatele trestného činu poškození věřitele v obou jeho podobách týkají majetku dlužníka, jde o škodu na majetku věřitele a její podstata spočívá v tom, že věřitel neobdržel z majetku dlužníka plnění v celé výši, kterého by se mu jinak dostalo, kdyby si pachatel nepočínal způsoby specifikovanými v § 222 odst. 1 písm. d) a § 222 odst. 2 písm. b) (srov. přiměřeně v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1141/2007, uveřejněné pod č. 45/2008 Sb. rozh. tr.; obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 636/2006, uveřejněné pod č. 36/2007 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud již dříve v judikatuře (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 5 Tdo 806/2007, uveřejněné pod č. 39/2008 Sb. rozh. tr.) dovodil, že byť případné výsledky insolvenčního (dříve konkursního) řízení mají význam i z hlediska rozhodnutí o výši náhrady škody jednotlivým poškozeným věřitelům (§ 228 a § 229 tr. ř.), není třeba vyčkávat skončení insolvenčního řízení a rozhodné otázky je třeba vyřešit jako předběžné otázky podle § 9 odst. 1 tr. ř. (srov. č. 36/2007, č. 39/2008 a č. 17/2009 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě došlo v rámci insolvenčního řízení ke snížení majetku společnosti LIGA „odlivem“ peněz v částce 1 076 708,82 Kč ve prospěch společnosti ZONZITA, jakožto fiktivního věřitele, na úkor skutečných věřitelů společnosti LIGA. O tuto částku se totiž snížily finanční zdroje společnosti LIGA, z nichž byly v rámci insolvenčního řízení poměrně uspokojovány řádně přihlášené pohledávky věřitelů. Uvedená částka tedy v tomto případě představuje vzniklou škodu. Z těchto důvodů námitka dovolatele J. Č., že škoda vzniká až samotným vyplacením nižší částky věřitelům, než která by jim náležela, je tak z hlediska jeho odpovědnosti za dokonaný trestný čin poškození věřitele zcela nedůvodná.

77.\tZ hlediska příčinné souvislosti je třeba ještě dodat, že předmětná škoda by nevznikla nebýt jednání obviněného J. Č. spočívajícím v přihlášení fiktivní pohledávky do insolvenčního řízení proti společnosti LIGA, na jehož základě byla společnosti ZONZITA vyplacena částka ve výši 1 076 708,82 Kč. Lze tedy uzavřít, že vznik škody, jak je podrobněji uvedeno výše, je nepochybně v příčinné souvislosti s jednáním obviněného Č. Ostatně tento závěr rovněž koresponduje s ustálenou judikaturou [byť vztahující se k § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nicméně použitelnou i na tento případ], podle které pro právní závěr o tom, v jakém rozsahu pachatel jako dlužník zmařil uspokojení pohledávky věřitele trestným činem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zda tím způsobil značnou škodu, resp. škodu velkého rozsahu ve smyslu § 222 odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, musí mít soud dostatečný podklad ve skutkovém zjištění, jaká byla hodnota zničeného, poškozeného, zatajeného, zcizeného, učiněného neupotřebitelným nebo odstraněného majetku pachatele a jakou výši měla pohledávka věřitele (resp. její neuspokojená část), jejíž uspokojení tím pachatel zmařil (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1354/2006, uveřejněné pod č. 957 Souboru tr. rozh. NS). Obdobně to totiž platí i v tomto případě ohledně škody vzniklé předstíráním a uznáním neexistujícího závazku a v té spojitosti uplatněním odpovídající neexistující pohledávky ve vztahu k majetku dlužníka a následným vyplacením částky ve výši 1 076 708,82 Kč v insolvenčním řízení. Uvedená námitka dovolatele J. Č. tak není důvodná. Ze stejných důvodů je potom také námitka obviněného M. E. stran absence příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem škody nedůvodná, neboť jeho jednání vztahující se k indosamentu předmětné směnky a navazující smlouvy o převodu směnky ze dne 20. 10. 2011 na společnost ZONZITA k uvedenému jednání spoluobviněných F. O. a J. Č. významně přispělo a v zásadě ho i umožnilo. S ohledem na skutková zjištění Nejvyšší soud připomíná, že popsané jednání obviněného M. E. k předmětné fiktivní směnce, kterým pomohl hlavním pachatelům F. O. a J. Č. ke spáchání jejich trestné činnosti, bylo součástí řetězce všech činností, které vedlo k poškození ve výroku rozsudku nalézacího soudu uvedených věřitelů v celkové výši 1 076 708,82 Kč. Proto také bylo jednání obviněného E. kvalifikováno jako pomoc ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve vztahu k přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a), § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

C.2 K subjektivní stránce

78.\tVšichni tři dovolatelé shodně namítají, že u nich nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu v podobě zavinění. Obviněný F. O. konkrétně namítá, že absenci přímého úmyslu. Obviněný J. Č. pak uvádí, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně mohla být prokázána pouze nedbalost, čímž nebyla naplněna skutková podstata přečinu poškození cizího věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný M. E. ve svém dovolání toliko namítá nesprávné hodnocení otázky zavinění bez bližšího odůvodnění.

79.\tNalézací soud dospěl k závěru, že všichni tři spoluobvinění jednali společně v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. K tomu nalézací soud ve stručnosti uvedl následující. Úmyslné zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ohledně okolnosti, že šlo o neexistující závazek u obviněného F. O. vyplývá z toho, že věděl, že podepisuje zcela účelově nepravdivou směnku, ke které vůbec nikdy nebyl sjednán žádný obchod. Provedenými důkazy bylo vyloučeno, že by společnost LIGA, s. r. o., vůbec kdy mohla obchodovat s firmou BELL-KI Kft. Tvrzený obchod s vepřovými půlkami je pouze dodatečně vymyšlenou legendou sloužící k obhajobě obviněných F. O. a M. E. U obviněného J. Č. přímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku o tom, že se jedná o neexistující závazek, vyplývá vedle faktického doznání tohoto obžalovaného ze shora uvedených skutkových okolností. Úmyslné zavinění obviněného J. Č. je zřejmé i z toho, že podepisuje přihlášku pohledávky v hodnotě přes 30 000 000 Kč, za jejíž nabytí však vůbec nic nikomu nezaplatil, přesto po domluvě s obviněným F. O. očekává, že takovéto jednání mu do budoucna přinese výhodu při nakládání s majetkem společnosti LIGA, s. r. o., na který se vztahuje insolvenční řízení. Obviněný M. E. věděl, že probíhá insolvenční řízení, věděl, že fiktivní směnka je na výstavce společnosti LIGA, s. r. o., a svým jednáním, tedy převodem směnky a tím, že se podílel na indosování směnky, pomohl hlavním pachatelům F. O. a J. Č. ke spáchání jejich přečinů. Vzhledem k jeho výpovědi a ke způsobu jeho jednání je zřejmé, že také on jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (v podrobnostech srov. str. 16 – 17 a 26 – 28 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

80.\tOdvolací soud po přezkoumání rozsudku nalézacího soudu dospěl k závěru, že soud prvního stupně přesvědčivým způsobem odůvodnil závěr o úmyslném zavinění všech tří obviněných ve formě tzv. přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž odkázal na jeho podrobnou a přiléhavou argumentaci (srov. str. 26 a 27 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

81.\tNejvyšší soud s ohledem na výše podrobně rozebraná skutková zjištění konstatuje, že v projednávané věci bylo bez jakýchkoli pochyb prokázáno, že obviněný F. O. v souvislosti s probíhajícím insolvenčním řízením proti společnosti LIGA, jakožto její jednatel, uvedl za přispění obviněného M. E. do oběhu fiktivní směnku. Obviněný M. E. úmyslně přispěl k uvedení fiktivní směnky do oběhu tak, že nejprve nechal převést směnku na svou společnost KEMPSTAVBY. Došlo tak ke smyšlenému převodu fiktivní směnky na společnost KEMPSTAVBY. Takový převod směnky byl ryze účelový a měl sloužit pouze k tomu, aby celá transakce nepůsobila příliš podezřele, přičemž vše proběhlo z iniciativy obviněného F. O. Obviněný O. předmětnou směnku podepsal, ač věděl, že k žádnému obchodu se společností BELL-KI ve skutečnosti nedošlo, když tvrzený obchod s vepřovými půlkami je pouze dodatečně vymyšlenou legendou sloužící k obhajobě obviněných F. O. a M. E. Obviněný E. získal fiktivní směnku od obviněného O. Obviněný M. E. musel vědět, že se jedná o neexistující závazek, protože směnku v žádném případě nezískal od společnosti BELL-KI a současně bylo prokázáno, že se podílel na indosování směnky na společnost ZONZITA, ale za tento cenný papír vůbec nic nikomu nezaplatil. Obviněný J. Č. pouze formálně sepsal smlouvu o převodu směnky a ačkoliv měl údajně směnku nabýt od společnosti KEMPSTAVBY, zastoupené obviněným M. E., ve skutečnosti všechny detaily ohledně směnky s ním dojednával obviněný F. O., coby jednatel společnosti LIGA, která naopak byla údajným původním výstavcem směnky, tedy dlužníkem ze směnky. Navíc ani obviněný Č. za tuto údajnou směnku, která pokud by byla reálná, tak by byla cenným papírem a z povahy věci by musela mít určitou hodnotu, vůbec nic nezaplatil, když doznal, že převod částky 2 000 000 Kč za směnku proběhl pouze účetně, v pokladně společnosti ZONZITA vůbec žádná takováto hotovost nebyla. Obviněný Č. pak úmyslně při vědomí o fiktivnosti předmětné směnky podepsal přihlášku v hodnotě 30 763 109,60 Kč do probíhajícího insolvenčního řízení proti společnosti LIGA, a to úmyslně s tím, že v důsledku toho budou poškozeni věřitelé společnosti LIGA, a to v konečné výši o částku 1 076 708,82 Kč, která byla vyplacena na účet společnosti ZONZITA, kterou fakticky v předmětné době ovládal právě obviněný F. O. se svým synem D. O. (blíže srov. bod 54. tohoto usnesení).

82.\tNejvyšší soud připomíná, že zavinění je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu. Zavinění je podle § 15 a § 16 tr. zákoníku vybudováno a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, b) na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Zavinění má dvě formy – úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je trestný čin spáchán v přímém úmyslu (dolus directus), jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. I když u přímého úmyslu mluví zákon jen o složce volní, je nutno logickým výkladem dospět k závěru, že slovem chtěl je vyjádřena jak volní složka, tak i složka vědomostní, neboť v psychice pachatele nutně musela existovat i představa o chráněném zájmu, vůči němuž směřovala vůle pachatele ho poškodit nebo ohrozit. Vůli nakonec není ani možno izolovat od vědomí, neboť je vždy spojena se sledovaným cílem či záměrem, a proto jí musí předcházet uvědomění si tohoto cíle nebo záměru. Pokud pachatel předpokládal, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem nezbytně a nutně dojde, jde vždy o úmysl přímý, neboť pokud pachatel pokládá uvedený následek za nutný, zcela jistě jej také chce, a nejde tudíž o pouhé srozumění s tím, co pachatel svým jednáním působí. O přímý úmysl jde i tehdy, jestliže pachatel sleduje cíl z hlediska trestního práva zcela nezávadný, ale ke splnění tohoto cíle nutně svým jednáním zasahuje zájem chráněný trestním zákonem (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 202 – 234).

83.\tJak již Nejvyšší soud konstatoval pod bodem 70. tohoto usnesení, k naplnění skutkové postaty trestného činu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku se vyžaduje zavinění ve formě úmyslu. S ohledem na výše uvedené skutkové závěry (v podrobnostech srov. zejména body 56. a 76. ve spojení s bodem 54. tohoto usnesení) Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v právě projednávané věci jednali všichni tři spoluobvinění společně v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pro úplnost pak Nejvyšší soudu konstatuje, že s ohledem na uvedený obecný výklad k úmyslnému zavinění ani namítaný motiv jednání dovolatele J. Č., tedy ochrana jeho investic vynaložených do objektu v majetku společnosti LIGA a snaha získat výhodu při nabytí nemovitostí této společnosti, nic nemění na závěru o tom, že obviněný Č. jednal ve formě úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť s ohledem na okolnosti případu předpokládal, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného uvedeným ustanovením § 222 tr. zákoníku nezbytně a nutně dojde.

D) Ke spolupachatelství

84.\t Dovolatel F. O. dále v rámci svého mimořádného opravného prostředku namítl, že spolupachatelství obviněných podle § 23 tr. zákoníku se mělo promítnout do výrokové části usnesení odvolacího soudu.

85.\tNalézací soud dospěl k závěru, že skutkem popsaným ve výroku tohoto rozsudku obvinění F. O. a J. Č. jako spolupachatelé spáchali přečin poškození věřitele, a to obviněný F. O. jako jednatel zadlužené společnosti LIGA nacházející se v insolvenčním řízení podle § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kdežto obviněný J. Č. jako předseda představenstva společnosti ZONZITA podle § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Trestní odpovědnost obviněného M. E. spočívá v tom, že úmyslně dalším dvěma obviněným v jejich trestné činnosti pomáhal a spáchal tudíž pomoc k přečinu poškození věřitele podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a), § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. K trestné činnosti všech tří obviněných došlo právě v době, kdy na společnost LIGA už opakovaně, nyní již ve třetím případu, byl podán insolvenční návrh, na jehož základě Krajský soud v Brně vyhláškou ze dne 8. 9. 2011 zahájil insolvenční řízení dlužníka společnosti LIGA (č. l. 746). Z výpovědi všech tří obviněných je zřejmé, že všichni tři dobře věděli už v době skutku o probíhajícím insolvenčním řízení. Z toho vyplývá, že nejenom obviněnému F. O. jako statutárnímu orgánu společnosti LIGA, ale také dalším dvěma obviněným muselo být dobře známo už v době jejich jednání popsaného ve výroku rozsudku, že společnost LIGA má více neuspokojených věřitelů s déle splatnými neuhrazenými pohledávkami. S tímto vědomím všichni tři obvinění spojili své vzájemně navazující činnosti v rozsahu popsaném ve výroku tohoto rozsudku, obvinění F. O. a M. E. uvedli do oběhu fiktivní směnku, obviněný J. Č. tuto fiktivní směnku nechal přepsat na společnost, jejímž byl v té době statutárním orgánem, na základě této fiktivní směnky obviněný J. Č. podepsal přihlášku takovéto nepravdivé smyšlené pohledávky do insolvenčního řízení a tuto přihlášku podal u Krajského soudu v Brně. Tím, že na základě přihlášky fiktivní pohledávky ve výši přes 30 000 000 Kč nakonec bylo na úkor skutečných nezajištěných věřitelů společnost LIGA vyplaceno společnosti ZONZITA v likvidaci 1 076 708,82 Kč, tak právě o tuto částku při reorganizaci bylo zčásti zmařeno uspokojení řádných věřitelů. Uspokojení všech řádných věřitelů totiž bylo v tomto rozsahu poměrně zkráceno (blíže srov. str. 26 a 29 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

86.\tOdvolací soud se plně ztotožnil se závěry nalézacího soudu, když konkrétně uvedl, že soud I. stupně skutkové a právní závěry týkající se výroku o vině u všech obviněných přesně, jasně a přesvědčivě zdůvodnil. I podle názoru odvolacího soudu totiž bylo prokázáno, že obvinění svým popsaným jednáním (trestnou činností) zavinili, že pohledávky jednotlivých poškozených věřitelů byly v uvedeném rozsahu poměrně zkráceny (srov. str. 26 a 28 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

87.\tNejvyšší soud předně podotýká, že spolupachatelem je pachatel, který spáchal trestný čin úmyslným společným jednáním s jedním nebo více dalšími pachateli (spolupachatelé). Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí vždy naplňovat znaky jednání popsaného v příslušném trestném činu ve zvláštní části trestního zákoníku. Pokud ustanovení zvláštní části trestního zákoníku charakterizuje objektivní stránku trestného činu alternativním způsobem, je možné spolupachatelství v té formě, že každý ze spolupachatelů naplní jinou z možných alternativ jednání, jež jsou v daném ustanovení postiženy. Podobně, liší-li se popis v příslušném ustanovení jen s ohledem na vymezení konkrétního nebo speciálního subjektu, je možné spolupachatelství v té formě, že každý ze spolupachatelů s ohledem na své postavení naplní jinou z možných alternativ uvedených v témž trestném činu. U spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Při spolupachatelství se čin každého ze spolupachatelů posuzuje tak, jako by ho spáchal sám. Každému spolupachateli se tak přičítá celý rozsah spáchaného činu včetně celého následku, resp. účinku (celá škoda, celé zranění poškozeného apod.), pokud byly způsobeny společným jednáním a vztahoval se k nim jejich společný úmysl (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 328 – 332).

88.\tSpolupachatelství tedy předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže: a) každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, b) jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, c) jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72, uveřejněný pod č. 36/1973 Sb. rozh. tr., shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66, uveřejněné pod č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě jednotlivé složky trestné činnosti všech tří obviněných sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňovaly (nebo alespoň ne všechny takové složky), ale ve svém souhrnu představovala jednání obviněných F. O. a J. Č. znaky popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, a jednání M. E. podle závěru obou soudů nižších stupňů bylo ve vztahu k nim pomocným jednáním. Nesporné je, že tato popsaná jednání působila ve vzájemné návaznosti sice postupně, ale v bezprostřední časové souvislosti, a ve svém celku tvořily skutkovou podstatu přečinu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku.

89.\tJak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a dospěl k závěru, že jednání všech spoluobviněných směřovalo k neoprávněnému získání výhod v rámci insolvenčního řízení vedeného na společnost LIGA, s. r. o., na úkor jejích skutečných věřitelů. Je tedy nepochybné, že obvinění F. O. a J. Č. jednali společně jako spolupachatelé ve smyslu § 23 tr. zákoníku, a to za pomoci obviněného M. E. Ostatně obdobný závěr již Nejvyšší soud učinil v obdobném případě, když dovodil, že jednání dvou nebo více pachatelů trestného činu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku, které vykazuje všechny znaky podle § 23 tr. zákoníku, je třeba posoudit jako spolupachatelství, byť vzhledem ke konstrukci § 222 tr. zákoníku je třeba jednání jednoho z nich právně kvalifikovat podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a jednání druhého z nich podle § 222 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Rozhodující je, že obě tyto skutkové podstaty jsou podřazeny pod týž trestný čin poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku, přičemž rozdíl mezi těmito skutkovými podstatami je při shodné objektivní stránce, spočívající v poškození majetku dlužníka, jen v tom, že v odstavci 1 jde o poškození vlastního věřitele, kde popsaného mařícího jednání, spočívajícího v poškození alespoň části svého majetku, se dopouští sám dlužník, zatímco v odstavci 2 jde o poškození cizího věřitele, kde popsaného mařícího jednání se dopouští jiná osoba než dlužník (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 5 Tdo 414/2009, uveřejněné pod č. 36/2010 Sb. rozh. tr.).

90.\tNejvyšší soud zdůrazňuje, že spolupachatelství není zvláštní (samostatnou) formou trestného činu a výslovné označení obviněných za spolupachatele není obligatorní náležitostí výroku o vině (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 5 Tdo 944/2003; dále srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 – 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1671). Skutkový stav, tak jak je popsán ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu a jak vyplývá z dalších skutečností popsaných v odůvodnění zejména rozsudku nalézacího soudu, poskytuje dostatečný podklad k právnímu závěru, že se obvinění F. O. a J. Č. dopustili společného trestného jednání kvalifikovaného u obviněného F. O. jako přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, u obviněného J. Č. jako přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to skutečně jako spolupachatelé ve smyslu § 23 tr. zákoníku, byť to výslovně nalézací soud ve výroku svého odsuzujícího rozsudku neuvedl. U obviněného M. E. pak šlo o pomoc k přečinu poškození věřitele podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a), § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Pro úplnost pak Nejvyšší soud konstatuje, že jednání spoluobviněných O. a Č. naplnilo znaky spolupachatelství, jak je dovodila i judikatura Nejvyššího soudu. Postavení účastníka ve smyslu § 10 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, platného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákona“), pozn. Nejvyššího soudu aktuálně podle § 24 tr. zákoníku, totiž odlišuje od spolupachatele podle § 9 odst. 2 tr. zákona, pozn. Nejvyššího soudu aktuálně podle § 23 tr. zákoníku, skutečnost, že se účastní protiprávního činu nepřímo, jednáním jež samo o sobě nezakládá skutkovou podstatu žádného trestného činu, a proto je také trestní odpovědnost účastníka (organizátora, návodce nebo pomocníka) závislá na trestnosti hlavního pachatele (tzv. akcesorita účastenství). Spolupachatelé se naopak dopouští trestného činu společným jednáním, aniž je nutné, aby se každý z nich na trestné činnosti podílel ve stejném či obdobném rozsahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1401/2006). Ostatně sám obviněný F. O. ve svém dovolání na toto rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazoval. Vzhledem k uvedené ustálené judikatuře Nejvyššího soudu nelze však dovozovat naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jen z důvodu, že soud při jinak správném právním posouzení výslovně v právní kvalifikaci skutku ve výroku o vině napadeného rozsudku neoznačil obviněné F. O. a J. Č. za spolupachatele ve smyslu § 23 tr. zákoníku.

E) K námitce dovolatele F. O., že jeho jednání mělo být posouzeno jako pomoc podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku

91.\tObviněný F. O. ve svém dovolání rovněž vytkl odvolacímu soudu, že měl jeho jednání posoudit jako pomoc ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

92.\tNejvyšší soud předně uvádí, že trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu (arg. „…kdo úmyslně…“), která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem jako pachatelství (§ 22 tr. zákoníku) nebo spolupachatelství (§ 23 tr. zákoníku). Účastenství je v trestním zákoníku vybudováno na zásadě akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Organizátorství, návod a pomoc se posuzují jako účastenství podle § 24 tr. zákoníku, jen jestliže se pachatel hlavního trestného činu o něj alespoň pokusil (účastenství na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu). Hlavním trestným činem se míní trestný čin pachatele, ke kterému organizátorství, návod nebo pomoc směřovaly. Hlavním pachatelem trestného činu se rozumí pachatel trestného činu, k němuž směřovala některá z forem účastenství. Čin, na němž se účastník podílí, musí splňovat všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu, včetně trestně odpovědného pachatele. Organizátorem, návodcem nebo pomocníkem na takovém trestném činu však může být i osoba, která nemá takovou vlastnost, způsobilost nebo postavení (§ 114 odst. 3 tr. zákoníku). Proto se jako účastník posoudí i osoba, která se na činu podílela „společným jednáním“, ale není konkrétním nebo speciálním subjektem ve smyslu § 114 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku. Mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele musí být příčinný vztah. Účastenství předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu (čin musí být konkretizován individuálními rysy, nikoli jen znaky skutkové podstaty). Může jít i o úmysl nepřímý, zejména v podobě úmyslu alternativního (např. návodce si je vědom možnosti, že vyvolá svým jednáním rozhodnutí hlavního pachatele spáchat trestný čin a pro případ, že se tak stane, je s tím srozuměn). Pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Formy pomoci uvádí trestní zákoník pouze demonstrativně. K pomoci se přitom nevyžaduje, aby pachatel, jemuž je pomoc poskytována, si byl této pomoci vědom. Trestní odpovědnost a trestnost účastníka se posuzuje podle § 24 odst. 2 tr. zákoníku stejně jako trestní odpovědnost a trestnost pachatele, pokud trestní zákoník nestanoví z této zásady výjimky (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 343 – 352).

93.\tNejvyšší soud s ohledem na výše zevrubně popsané skutkové závěry opětovně konstatuje, že v průběhu trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochyb jednoznačně prokázáno, že obviněný F. O. byl iniciátorem celé předmětné trestné činnosti, když se do ní zapojil největší měrou, když vyhotovil a podepsal fiktivní směnku na částku ve výši 1 208 880 EUR, kterou následně indosoval na společnost KEMPSTAVBY, navíc za situace, kdy po indosování fiktivní směnky ze společnosti KEMPSTAVBY na společnost ZONZITA a přihlášení fiktivní pohledávky z této směnky do insolvenčního řízení proti společnosti LIGA obviněným Č., jakožto jednatel společnosti LIGA v probíhajícím insolvenčním řízení tuto fiktivní pohledávku společnosti ZONZITA zcela uznal [srov. znak „předstírá nebo uzná neexistující … závazek“ v písmenu d) § 222 odst. 1 tr. zákoníku]. Proto s ohledem na vymezení skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku (v podrobnostech srov. bod 70. tohoto usnesení) lze uzavřít, že svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, když svým jednáním spočívajícím v předstírání neexistujícího závazku a jeho uznání v insolvenčním řízení, v důsledku čehož došlo k vyplacení částky ve výši 1 076 708,82 Kč společnosti ZONZITA, částečně zmařil uspokojení svých věřitelů, resp. věřitelů společnosti LIGA, jejímž jednatelem v předmětné době byl, poškodil tak vlastní věřitele a způsobil tím značnou škodu. Dovolatel přitom jednal v úmyslu získat neoprávněné výhody v insolvenčním řízení vedeném proti společnosti LIGA, což je zřejmé i ze skutečnosti, že neexistující závazek vyplývající z fiktivní směnky zcela, bez jakýchkoli výhrad, uznal. Jak již bylo uvedeno výše celá trestná činnost, probíhala na základě instrukcí právě obviněného F. O., který domlouval s dalšími dvěma spoluobviněnými jednotlivé kroky (blíže srov. body 56. a 76. ve spojení s bodem 54. tohoto usnesení). Dovolatelova trestná činnost s ohledem na její průběh tak neměla povahu pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spáchanému obviněným J. Č., nýbrž šlo o typické spolupachatelství, jak již bylo uvedeno shora v bodě 89. tohoto usnesení s obviněným J. Č. Z těchto hledisek je i tato námitka dovolatele F. O. zcela nedůvodnou.

F) K účinné lítosti

94.\tObviněný J. Č. v rámci repliky k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním obviněných zejména namítal, že z jeho jednání, kdy opakovaně upozorňoval policejní orgán (25. 3. 2015 a 12. 5. 2015) na fiktivnost směnky, lze vyvodit účinnou lítost.

95.\tNejvyšší soud předně konstatuje, že obecná úprava účinné lítosti podle § 33 tr. zákoníku stanoví taxativní výčet trestných činů, u nichž může za dobrovolného splnění podmínek daných pod písm. a) nebo b) tohoto ustanovení zaniknout trestní odpovědnost účinnou lítostí. S ohledem na dikci tohoto ustanovení Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné především zdůraznit, že zánik trestní odpovědnosti obviněného za přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku není možný, již vzhledem k tomu, že tento trestný čin není v ustanovení § 33 tr. zákoníku uveden, a proto u uvedeného trestného činu obecná účinná lítost nepřichází v úvahu. Trestní zákoník dále obsahuje ustanovení o tzv. zvláštní účinné lítosti (srov. § 197, § 242, § 248a, § 312b a § 362 tr. zákoníku), kdy ani jedno z těchto ustanovení se nevztahuje k trestnému činu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku. Nejvyšší soud pak pro úplnost konstatuje, že s ohledem na obsah podaného vysvětlení, jež obviněný učinil v rámci přípravného řízení na základě předvolání k podání vysvětlení ohledně vystavení směnky společností LIGA, s. r. o., na částku 1 208 880 EUR (srov. úřední záznam ze dne 25. 3. 2015 na č. l. 142 – 145 p. v. spisu, úřední záznam ze dne 12. 5. 2015 na č. l. 146 – 147 p. v. spisu a úřední záznam ze dne 1. 7. 2015 na č. l. 164 – 165 spisu), nelze přisvědčit námitce dovolatele, že policejní orgán upozorňoval na fiktivnost předmětné směnky, když ba naopak ze strany prověřujícího policejního orgánu byl J. Č. mimo jiné dotazován právě na okolnosti související s fiktivní pohledávkou z předmětné směnky. Nadto z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že obviněný v souvislosti s koupí směnky od společnosti KEMPSTAVBY podával po předchozím předvolání policejnímu orgánu vysvětlení, a to dne 22. 3. 2013 (srov. úřední záznam ze dne 22. 3. 2013 na č. l. 289 – 290 p. v. spisu) a následně dne 15. 9. 2014 policii předložil mimo jiné kopii smlouvy o převodu předmětné směnky (srov. úřední záznam ze dne 15. 9. 2014 na č. l. 323 spisu). Veškeré právě uvedené úkony učinil obviněný až poté, co fiktivní pohledávku přihlásil do insolvenčního řízení (dne 9. 1. 2012). Pro úplnost Nejvyšší soud upozorňuje na to, že obviněný Č. v rámci podaného vysvětlení dne 25. 3. 2015 uvedl, že „… Pan O. mi říkal, že Maďar byl vyslýchán ke směnce, a že to dopadlo perfektně, že potvrdil, že tu smlouvu opravdu podepsal. Dokonce mi O. na konci října 2014 říkal, že bylo požádáno znovu o vyšetřování Maďara, že je to s ním domluvené…“ (srov. str. 6 úředního záznamu ze dne 25. 3. 2015 na č. l. 142 – 145 p. v spisu). Přitom vzhledem k tomu, že trestní stíhání bylo proti obviněnému F. O. zahájeno na základě usnesení ze dne 7. 2. 2014 (srov. č. l. 10 – 13 p. v. spisu), je nepochybné, že dovolatel věděl o probíhajícím trestním řízení proti F. O.

96.\tNejvyšší soud se nad rámec uvedené námitky pro úplnost zabýval i možností případného zániku trestní odpovědnosti obviněného J. Č. za pokus trestného činu podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku. Jelikož trestný čin poškození věřitele podle § 222 je dokonán okamžikem vzniku škody, tedy v právě projednávaném případě dnem, kdy byla z účtu společnosti LIGA v rámci schválené reorganizace vyplacena na účet společnosti ZONZITA částka ve výši 1 076 708,82 Kč. Jelikož k tomuto vyplacení došlo dne 3. 6. 2015, tedy až poté, co obviněný Č. podal policejnímu orgánu vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř., byla předmětná trestná činnost v době vysvětlení obviněného Č. toliko ve fázi pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Podle odst. 3 § 21 tr. zákoníku trestní odpovědnost za pokus trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a a) odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, nebo b) učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému. Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje, že oznámení musí být učiněno v takové době a takovým způsobem, aby mohlo být ještě zabráněno škodlivému následku. Musí být tedy tak konkrétní, aby bylo možno učinit potřebné protiopatření. Upuštění od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a oznámení však musí být pachatelem učiněno dobrovolně. Jak již Nejvyšší soud uvedl výše, dovolatel v předmětné době věděl o probíhajícím trestním řízení proti F. O. K tomu Nejvyšší soud s odkazem na ustálenou judikaturu zdůrazňuje, že nejde o dobrovolné upuštění od pokusu trestného činu ve smyslu § 21 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jestliže pachatel učiní oznámení o své trestné činnosti, až když proti spolupachateli, který měl na trestné činnosti účast, bylo zahájeno trestní stíhání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 1987, sp. zn. 11 To 46/87, uveřejněné pod č. 18 v sešitu 2/1988-II. Bulletinu NS). Obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1999, sp. zn. 5 Tz 165/98, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 4/1999, pod č. 56, s. 137, v němž Nejvyšší soud dovodil, že podmínkou uplatnění účinné lítosti podle § 66 tr. zákona (pozn. Nejvyššího soudu aktuálně podle § 33 tr. zákoníku) je mimo jiné dobrovolné jednání pachatele, který tak činí z vlastní vůle, na základě svobodného rozhodnutí, a nikoli pod tlakem hrozícího trestního stíhání či s vědomím, že jeho trestný čin je již prozrazen. Jelikož tedy obviněný Č. v předmětné době, tedy 25. 3. 2015, potažmo 12. 5. 2015, věděl o trestním stíhání F. O. za jednání související s předmětnou směnkou, Nejvyšší soud uzavírá, že obviněný Č. s ohledem na obsah svého vyjádření a uvedené trestní stíhání neučinil dobrovolné oznámení o trestné činnosti ve smyslu § 21 odst. 3 tr. zákoníku, byť tak objektivně učinit mohl, a tedy v jeho případě nedošlo k zániku trestní odpovědnosti za pokus přečinu věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve smyslu § 21 odst. 3 tr. zákoníku. Navíc je třeba zdůraznit, že uvedenou námitku ohledně účinné lítosti dovolatel uplatnil až v rámci repliky k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním, tedy až po uplynutí lhůty, v níž je možné důvody dovolání měnit (srov. § 265f odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 265e odst. 1 tr. ř.).

G) K námitce stran zásady ultima ratio

97.\tNejvyšší soud neshledal důvodnou ani námitku dovolatele J. Č., že v právě projednávaném případě měla být uplatněna toliko odpovědnost podle předpisů práva civilního. Jak již bylo opakovaně konstatováno výše uvedené jednání obviněného J. Č. naplnilo všechny znaky skutkové podstaty přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Přitom jeho jednání dosáhlo takové intenzity, že v tomto případě nebylo možné užít zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající pravidlo ultima ratio. Vytýká-li tedy dovolatel Č., že na jeho jednání měla být uplatněna odpovědnost civilněprávní, tedy že by nemělo být řešeno prostředky trestního práva, nelze ani této námitce přisvědčit.

98.\tNalézací soud se s otázkou společenské škodlivosti žalovaného skutku náležitě vypořádal, když žalovaný skutek v souladu s § 13 odst. 1 tr. zákoníku hodnotil jako trestný čin, a to jako přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku u obviněného F. O., u obviněného J. Č. podle § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a v případě obviněného M. E. jako pomoc podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a), § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Nalézací soud uvedl, že stupeň společenské škodlivosti trestné činnosti obviněných je zvyšován tím, že se do společné trestné činnosti zapojily celkem tři osoby – obvinění. Obvinění F. O. a J. Č. jako spolupachatelé a obviněný M. E. jako jejich pomocník. Vedle toho je společenská škodlivost projednávané trestné činnosti zvyšována tím, že skutek se odehrál k tíži mnoha, více než sto věřitelů, kterým byla způsobena celková škoda více než dvojnásobně převyšující zákonnou hranici značné škody (srov. str. 29 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud pak ve stručnosti odkázal na závěry nalézacího soudu, s nimiž se ztotožnil, a k nimž neměl výhrady. Odvolací soud navíc neshledal žádné pochybení v právní kvalifikaci jednání obviněných (srov. str. 26 – 27 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

99.\tNejvyšší soud připomíná, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 – č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud pro úplnost s odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu zdůrazňuje, že princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní (srov. mimo jiné např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03, uveřejněný pod č. 196 ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, či nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10, uveřejněný pod č. 95 ve sv. 57 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Princip subsidiarity trestní represe však nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, jestliže existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, správněprávní či pracovněprávní. Jinými slovy řečeno, není vyloučeno ani souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 2550/12). Nejvyšší soud s ohledem na právě uvedené konstatuje, že podstatou trestného činu poškození věřitele ve smyslu § 222 odst. 2 tr. zákoníku (blíže srov. bod 70. tohoto usnesení) odlišujícího tento trestný čin od ostatních trestných činů i od jednání beztrestných – není jen zmaření uspokojení cizího věřitele, ale i způsobení škody. Nejvyšší soud poukazuje na to, že jednání obviněného J. Č. v této trestní věci je zcela standardním případem uplatnění neexistující pohledávky, v jejímž důsledku došlo k částečnému zmaření uspokojení věřitelů společnosti LIGA, a to ve výši 1 076 708,82 Kč, které navíc naplňuje znaky kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 3 písm. a) § 222 tr. zákoníku, když obviněný způsobil značnou škodu (srov. § 138 odst. 1 tr. zákoníku), aniž by zde byly dány jakékoli specifické okolnosti, jež by měly odůvodnit výjimečně takovou společenskou škodlivost, s ohledem na níž by bylo odůvodněno uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, než podle trestního zákoníku (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku). Jednání dovolatele J. Č. bylo zejména s ohledem na výši způsobené škody a taktéž počet poškozených natolik intenzivní, že opodstatňovalo trestněprávní postih, což správně vyhodnotil i soud nalézací (srov. str. 29 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Z těchto důvodů Nejvyšší soud konstatuje, že v právě projednávané věci nejde s ohledem na všechny zjištěné skutkové okolnosti o takovou společenskou škodlivost jednání obviněného J. Č., pro kterou by postačilo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu a tedy její projednání v souladu s principem ultima ratio pouze v rámci občanskoprávního řízení. Proto lze závěrem konstatovat, že spáchal-li obviněný J. Č. jako spolupachatel trestný čin poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob poukazem na primární existenci civilního práva, jak to obviněný učinil ve svém dovolání.

H) Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

100.\tZe shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2016, č. j. 9 To 292/2016-5944, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 5. 5. 2016, č. j. 2 T 176/2015-5775, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení jednání obviněných F. O., J. Č. a M. E., které z hlediska hodnocení provedených důkazů a navazujícího zjištěného skutkového stavu, jakož i jeho právní kvalifikace nevykazuje žádných logických či jiných vad. Postup nalézacího soudu posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném posouzení odvolání všech tří obviněných proti rozsudku nalézacího soudu jejich odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal, byť poněkud stručně a především odkazem na rozsudek nalézacího soudu, se všemi relevantními námitkami odvolatelů. Nejvyšší soud pro úplnost konstatuje, že dokazování provádí zejména soud prvního stupně jakožto soud nalézací, a proto není pochybením, pokud odvolací soud, který se plně ztotožní se skutkovými závěry soudu nalézacího, pouze ve stručnosti odkáže na odůvodnění jeho rozsudku. Takový postup pak nezakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, zvláště pokud Nejvyšší soud neshledal ani žádné nedostatky v odůvodnění usnesení odvolacího soudu ve smyslu judikatury Ústavního soudu, jak na ni obviněný F. O. ve svém dovolání odkázal (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 1929/17). Konkrétně ohledně odkazu dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 684/07 (uveřejněný pod č. 193 ve sv. 51 Sb. nál. a usn. ÚS), a na nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 1842/12 (uveřejněný pod č. 154 ve sv. 70 Sb. nál. a usn. ÚS), je nutno konstatovat, že se jedná o odkaz nepřiléhavý, neboť v postupu soudů nižších stupňů nelze shledat extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry a porušení práva obviněných na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (v podrobnostech srov. výše body 40. – 64. tohoto usnesení). Nejvyšší soud totiž v právě projednávané věci neshledal ani žádná protiústavní pochybení ve smyslu uvedené judikatury Ústavního soudu, pro která by přistoupil ke kasačnímu rozhodnutí. Oba soudy nižších stupňů řádně dostály své povinnosti adekvátně odůvodnit (srov. § 125 tr. ř. ve spojení s § 134 odst. 2 tr. ř.) svá rozhodnutí. Právu na spravedlivý proces a principu vyloučení libovůle odpovídá požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, tento požadavek, resp. povinnost soudů odůvodňovat svá rozhodnutí, vyplývá i z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tímto požadavkem je nutno rozumět přiměřeně dostatečnou míru odůvodnění, kdy rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu, přičemž jej nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (obdobně srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2766/15, uveřejněný pod č. 84 ve sv. 81 Sb. nál. a usn. ÚS, či nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11, uveřejněný pod č. 61 ve sv. 64 Sb. nál. a usn. ÚS). Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že námitky, jež obvinění uplatnili ve svých řádných opravných prostředcích, jsou shodné s těmi, jež uplatnili již v řízení před nalézacím soudem, přičemž se v podstatě s těmito námitkami ve svém usnesení dostatečně vypořádal, pak mu nelze vytýkat, že své rozhodnutí odůvodnil poměrně stručně, a to i s odkazem na argumentaci soudu prvního stupně.

101.\tVzhledem ke všem těmto důvodům Nejvyšší soud dospěl k jednoznačnému závěru, že v případě obviněných F. O., J. Č. a M. E. jde o dovolání zjevně neopodstatněná, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

102.\tPokud jde o návrh obviněného J. Č. na odložení či přerušení výkonu rozhodnutí, Nejvyšší soud konstatuje, že podle ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. může takový návrh učinit předseda senátu soudu, jenž ve věci rozhodoval v prvním stupni, který však takový návrh nepodal. Bez takového návrhu může předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal pro takový postup opodstatnění, a to s přihlédnutím k shora uvedeným důvodům, pro které dovolání obviněného Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

P o u č e n í :\tProti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. dubna 2018

prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.

předseda senátu

", "next": 0}