75.\tK otázce společenské nebezpečnosti činu Nejvyšší soud uvádí následující. Námitka vytýkající nenaplnění materiální stránky trestných činů posouzených podle zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (platného do 31. 12. 2009), sice za určitých okolností mohla odpovídat dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale v daném případě ji obviněný opírá v podstatě o odlišné skutkové okolnosti, než z jakých vycházely soudy nižších stupňů. Jak vyplývá z ustanovení § 3 odst. 1, 2 tr. zák., společenská nebezpečnost činu byla dána tím, že určité jednání porušuje (ohrožuje) zájmy chráněné trestním zákonem. Otázku stupně nebezpečnosti činu pro společnost jako materiálního znaku trestného činu soudy hodnotily podle kritérií demonstrativně uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák., tedy podle významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následků, okolností, za kterých byl čin spáchán, osoby pachatele, míry jeho zavinění a jeho pohnutky. Bylo třeba zabývat se i všemi ostatními okolnostmi případu, jež měly vliv na nebezpečnost činu pro společnost. Dospělý pachatel tak mohl spáchat trestný čin jen za podmínky, když skutek dosahoval vyššího než nepatrného stupně nebezpečnosti pro společnost podle § 3 odst. 2 tr. zák. Dlouholetá soudní praxe přitom za účinnosti této právní úpravy vycházela z judikatury, podle které už samotným stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládal, že jejich naplněním v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Nesplnění materiálního znaku trestného činu tak přicházelo v úvahu jen u činů vykazujících jeho formální znaky, avšak fakticky neodpovídající dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tj. ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestných činů dané skutkové podstaty (viz rozhodnutí pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
76.\tNejvyšší soud ovšem neshledal v posuzovaném případě žádné takové okolnosti, které by snad vylučovaly závěr o naplnění materiální stránky trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1, 3 tr. zák. z hlediska jejich stupně nebezpečnosti pro společnost. Soudy zjistily skutky v rozsahu, který nejenže zcela pokrývá znaky zmíněných trestných činů, ale jednoznačně vypovídá o takovém stupni jejich společenské nebezpečnosti, který je vyšší než nepatrný. V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje zejména na objekt spáchaných trestných činů, resp. konkrétní zájem, který jimi byl dotčen a jímž je ochrana majetku, řádného hospodaření banky jako důležité finanční instituce i plnění informačních povinností vůči České národní bance. O potřebném stupni společenské nebezpečnosti svědčí i způsob provedení činu a jeho následky; zde je nutné poukázat především na výši škody způsobené jednotlivými trestnými činy, která v souhrnu, ale i zvlášť (pro jednotlivé trestné činy) mnohonásobně překračuje škodu velkého rozsahu. Tím obviněný naplnil okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, které zároveň vyjadřují podstatně vyšší typovou nebezpečnost pro společnost. Přitom trestná činnost páchaná obviněným byla promyšlená a zejména v případě skutku popsaného pod bodem C) ve výroku o vině i velmi sofistikovaná.
77.\tObviněný sice v dovolání specifikoval důvody, pro které by měl být stupeň nebezpečnosti daných trestných činů podstatně snížen, když poukázal na údajné svolení poškozeného a případně na jednání v krajní nouzi. Tyto námitky však Nejvyšší soud považuje za neopodstatněné, přičemž přiměřeně odkazuje na odůvodnění výše v části týkající se krajní nouze jako okolnosti vylučující protiprávnost (viz pod bodem 67. až 69. tohoto usnesení). Pokud jde o svolení poškozeného, rovněž zde nepřichází v úvahu. Jako okolnost vylučující protiprávnost činu může být totiž svolení poškozeného důvodně uplatněno jen tehdy, jestliže jsou spáchaným činem dotčeny takové zájmy, o nichž může poškozený bez omezení oprávněně rozhodovat (viz nyní formulaci v § 30 odst. 1 tr. zákoníku). Poškozeným s tímto oprávněním v daném případě evidentně nemohla být Česká národní banka, jejichž majetkových poměrů se trestná činnost obviněného nijak netýkala, protože zde vystupovala jako instituce vykonávající dohled mimo jiné nad MOBA. Totéž ovšem platí o samotné Moravia Bance, a. s., která sice byla poškozená, ale její představitelé, zejména pak obviněný, který stál v čele jejího představenstva jako statutárního orgánu, nemohli bez omezení rozhodovat o dotčených majetkových zájmech této banky. Naopak, při hospodaření s jejím majetkem byli všichni členové představenstva omezeni jak obecnou povinností vykonávat svou působnost s náležitou péčí podle § 194 odst. 5 obchodního zákoníku, tak i zvláštními pravidly obezřetného podnikání bank podle § 12 až § 14 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů. Z porušení těchto ustanovení, kterého se dopustil obviněný, pak vyplývá i protiprávnost jeho jednání, jak již bylo zmíněno i výše pod body 58. a 59. tohoto usnesení. Neobstojí ani námitka nedostatku protiprávnosti jednání obviněného, podle jehož názoru šlo o zcela standardní transakci popsanou v učebnicích ekonomie, kterou o rok dříve provedla i obchodní společnost Česká finanční, a. s. Jak je totiž patrné z provedeného dokazování, zejména ze závěru znaleckého posudku obchodní společnosti A-Consult plus, spol. s. r. o., smyslem převodu pohledávek z MOBA na obchodní společnost SILVERDIME LIMITED bylo umožnit zaúčtování finančně-majetkové operace v MOBA způsobem, který umožní zkreslit (vylepšit) hospodaření MOBA navenek zobrazované vůči klientům, akcionářům a České národní bance. O protiprávnosti svědčí i skutečnost, že „Projekt snížení portfolia klasifikovaných aktiv banky“ neproběhl v souladu s ekonomickými pravidly stanovenými auditorem a Česku národní bankou jako orgánem dohledu.
78.\tVšechny skutkové okolnosti rozhodné pro právní posouzení v projednávané trestní věci obviněného tedy podle názoru Nejvyššího soudu poskytují dostatečný podklad i pro závěr o potřebném stupni společenské nebezpečnosti spáchaných trestných činů. Zjištěné protiprávní jednání a jeho následek se ani u jednoho z trestných činů nevymyká situacím, v nichž má být chráněn určitý společenský zájem i prostředky trestního práva.
9. K otázce pokračování v trestném činu
79.\tNejvyšší soud se dále zabýval námitkou obviněného, podle níž skutky popsané pod body A) a B) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně měly být posouzeny jako jeden pokračující čin, byť je přesvědčen, že nemohlo jít o trestné činy. Přitom podle § 89 odst. 3 tr. zák. se pokračováním v trestném činu rozumělo takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňovaly stejnou skutkovou podstatu trestného činu, byly spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Tato definice je v souladu s výkladem pojmu pokračování v právní nauce i soudní praxi. Již v minulosti bylo judikaturou vymezeno, že rozhodujícím znakem pokračování v trestném činu je, aby jednotlivé útoky, z nichž každý naplňuje znaky téhož trestného činu (ať dokonaného či nedokonaného, přičemž může jít o skutkovou podstatu dílem základní a dílem kvalifikovanou), byly po subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem v tom smyslu, že pachatel už od počátku zamýšlí aspoň v nejhrubších rysech i další útoky a že po objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru (viz rozhodnutí pod č. 3/1972-I. Sb. rozh. tr.). Přitom jednotlivé útoky jsou charakterizovány stejnorodým způsobem provedení a časovou souvislostí (viz rozhodnutí pod č. 27/1977-I. a č. 15/1996-II. Sb. rozh. tr.). Škoda způsobená jednotlivými dílčími útoky pokračování v trestném činu se pak sčítá, což má zásadní význam u trestných činů, u nichž je znakem základní nebo kvalifikované skutkové podstaty škoda na majetku (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 652 až 654).
80.\tPokud jde o skutky popsané pod body A) a B) ve výroku o vině, soudy nižších stupňů se podrobněji nezabývaly možností posoudit je jako dílčí útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák., resp. soud prvního stupně tuto otázku neřešil vůbec a odvolací soud pouze stručně konstatoval (s. 32 napadeného usnesení), že s ohledem na ustanovení § 225 odst. 2 tr. řádu nelze pochybení soudu prvního stupně spatřovat ani v tom, pokud protiprávní jednání obviněného doc. Ing. P. G., CSc., obsažené pod body A) a B) ve výroku o vině napadeného rozsudku posoudil jako dva samostatné skutky a v důsledku toho i dva trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. Podle názoru státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání obviněného jsou jeho námitky v této otázce důvodné a skutky pod body A) a B) ve výroku o vině měly být skutečně posouzeny jako jeden pokračující trestný čin, nikoli jako dva samostatné trestné činy. Nejvyšší soud však nepovažuje takový závěr za důvodný.
81.\tOba skutky popsané pod body A) a B) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně sice naplňují skutkovou podstatu stejného trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. a byl splněn i požadavek stejného nebo podobného způsobu jejich provedení. Obviněný totiž postupně schválil poskytnutí dvou úvěrů obchodní společnosti ASA, a. s., navzdory tomu, že věděl o její nepříznivé ekonomické situaci, která neumožňovala splatit úvěr Moravia Bance, a. s., ve lhůtě splatnosti, resp. úvěry byly poskytnuty za takových okolností, za nichž vůbec neměly být schváleny a čerpány. Za splněnou lze považovat i blízkou časovou souvislost obou útoků, protože je mezi nimi časový odstup asi tří měsíců, když první smlouva o úvěru byla uzavřena dne 16. 3. 1999 a uzavření druhé obviněný schválil dne 7. 6. 1999 a uzavřena byla dne 22. 6. 1999. Pokud jde o souvislost v předmětu útoku, u obou skutků byl předmětem útoku majetek poškozené MOBA, na němž byla způsobena škoda, takže i z tohoto hlediska bylo možno uvažovat o pokračování v trestném činu. Podle názoru Nejvyššího soudu však nebyl naplněn požadavek subjektivní souvislosti, tedy aby byly jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu vedeny jednotným záměrem. Subjektivní souvislost dílčích útoků pokračování v trestném činu přitom spočívá v postupném uskutečňování jednotného, předem pojatého záměru, který zde musí být již na počátku pokračování, tj. při prvním dílčím útoku. Pachatel musí již od počátku alespoň v hrubých rysech zamýšlet i další útoky, takže z hlediska subjektivní stránky se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/1972-I. Sb. rozh. tr.). Z dokazování provedeného soudy nižších stupňů ani z jejich skutkových závěrů ovšem nevyplynulo, že by obviněný doc. Ing. P. G., CSc., již od počátku zamýšlel alespoň v nejhrubších rysech i další útoky, tedy že by už v době, kdy se dopustil skutku popsaného pod bodem A) ve výroku o vině, měl záměr dopustit se i skutku uvedeného pod bodem B) ve výroku o vině, popřípadě dalších skutků (resp. dílčích útoků), takže by již od počátku měl (stejný) záměr pokračovat v trestném činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Obviněný sice byl srozuměn s nesplacením poskytnutých úvěrů a se způsobením škody na majetku MOBA, tedy jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu (k tomu viz závěry pod body 46. a násl. tohoto usnesení). Subjektivní stránka však byla naplněna izolovaně ve vztahu k jednotlivým skutkům, tedy zvlášť ke skutku uvedenému pod bodem A) ve výroku o vině a zvlášť ke skutku uvedenému pod bodem B) ve výroku o vině. Z jednání obviněného zde podrobně popsaného nelze vyvodit, že by měl již od počátku jednotný záměr pokračovat v trestném činu více útoky.
82.\tNa základě výše uvedeného se proto Nejvyšší soud neztotožnil ani s námitkou obviněného a státní zástupkyně, podle níž by skutky popsané pod body A) a B) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně měly být správně kvalifikovány jako jeden pokračující trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. a § 255 odst. 1, 3 tr. zák. Jak bylo vyloženo výše, oba tyto skutky sice naplnily skutkovou podstatu stejného trestného činu, byly spojeny podobným způsobem provedení, blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku, avšak nebyly vedeny (od počátku) jednotným záměrem obviněného. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že i kdyby hypoteticky dospěl k závěru o naplnění znaku subjektivní souvislosti pokračování, v důsledku čehož by skutky uvedené pod body A) a B) ve výroku o vině byly ve skutečnosti pokračujícím trestným činem, pak ani tehdy by uvedený nedostatek nebylo nezbytné napravovat. Případný zmíněný nedostatek by totiž nedosahoval takové intenzity, aby bylo nutno napadené usnesení odvolacího soudu, popřípadě i rozsudek soudu prvního stupně, zrušit a učinit ve věci nové rozhodnutí (viz k tomu přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 6 Tdo 846/2011). Pochybení při použití ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák., resp. nyní § 116 tr. zákoníku není důvodem pro zrušení napadeného rozsudku v řízení o dovolání v případě, kdy ve věci byly stejně splněny podmínky pro uložení úhrnného trestu podle § 35 odst. 1 tr. zák., resp. § 43 odst. 1 tr. zákoníku, který soud již uložil pachateli za dva nebo více trestných činů. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci, protože obviněnému byl za trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1, 3 tr. zák. uložen podle § 255 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků.
10. Tzv. extrémní nesoulad
83.\tObviněný doc. Ing. P. G., CSc., v další části svého dovolání vytkl tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy ohledně všech skutků, protože podle jeho názoru jde o výjimečný případ, v němž může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkových zjištění soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Podle obviněného postrádala skutková zjištění těchto soudů obsahovou spojitost s důkazy, u skutků popsaných pod body A) a B) ve výroku o vině namítl, že ho soudy nemohly považovat za usvědčeného, když důkazy stejně dobře připouštěly opačný úmysl, tedy jeho úmysl zajistit oba úvěry a nezpůsobit bance škodu. Jak dále obviněný zdůraznil, hodnocení důkazů vybočovalo z mezí volného hodnocení důkazů a soud prvního stupně porušil zásady spravedlivého řízení, když neumožnil klást svědkům otázky v přítomnosti nových členů senátu. Ohledně skutku popsaného pod bodem C) ve výroku o vině obviněný tvrdí, že šlo o skutkové okolnosti, na něž nebyly důkazy vůbec zaměřeny z důvodu jeho odlišné právní kvalifikace přetrvávající mnoho let, přičemž soud si extrémně protiřečil, když v jedné větě výroku o vině označil jednání obviněného ve prospěch MOBA a v další větě mu vytýkal jednání na úkor banky a k její škodě. Obviněný spatřoval extrémní rozpor i v tom, že v případě nerealizace „Projektu snížení portfolia klasifikovaných aktiv banky“ by pravděpodobná kapitálová přiměřenost byla 6,60 %, což je spekulativní údaj, stejně jako závěr, podle něhož by došlo k nucené správě a likvidaci banky. Navíc soudy u skutku popsaného pod bodem C) ve výroku o vině nesprávně vyčíslily škodu, ačkoli měly být všechny pohledávky účetně plně odepsány.
84.\tK tomu Nejvyšší soud připomíná, že zmíněná tvrzení obviněného, kterými dovozuje tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, neodpovídají hmotně právní povaze dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jehož naplnění tím odůvodnil. Údajný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen pouze na tom, že obviněný sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu pak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že z popisu všech skutků ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně i z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů.
85.\tDovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nenaplňuje ani námitka obviněného, že soud prvního stupně neumožnil obviněnému při výměně členů senátu klást svědkům otázky v přítomnosti nových členů senátu, a tím mělo dojít k porušení zásad spravedlivého řízení [což podle obviněného naplňuje i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu]. K těmto výhradám se vyjadřoval již odvolací soud, a shodně s ním i Nejvyšší soud dospěl k závěru, podle něhož soud prvního stupně postupoval v souladu se zákonem (konkrétně s ustanovením § 219 odst. 3 věty druhé tr. řádu). Za souhlasu státního zástupce i obhájce obviněného totiž soudu nic nebránilo, aby přečetl podstatný obsah protokolů o hlavním líčení, včetně důkazů v něm provedených. V řízení proti uprchlému má obhájce v souladu s ustanovením § 304 tr. řádu stejná práva jako obviněný, včetně práva udělit souhlas s přečtením podstatného obsahu protokolů. Nemohlo tak dojít k porušení práva obviněného na obhajobu ani k popření zásad spravedlivého procesu, když práva obviněného fakticky hájil jeho obhájce.
86.\tPokud jde o námitky obviněného ohledně spekulativní povahy údajů týkajících se pravděpodobné kapitálové přiměřenosti ve výši 6,60 % a možnosti nucené správy a likvidace MOBA, jde rovněž o výhrady vytýkající nesprávné skutkové zjištění. Totéž obdobně platí o tvrzení obviněného, podle něhož opatření České národní banky č. 193/1998 Sb. nevyjmenovává žádné výkazy „RISIFE“, „JISIFE“ apod., takže údajně není zřejmé, které výkazy měl obviněný zkreslit, předmět zkreslení v rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá obsahu opatření České národní banky a soud nevyvozoval skutková zjištění z platných právních norem. Dovoláním se však nelze úspěšně domáhat revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Navíc předpokládaný vývoj kapitálové přiměřenosti i případná nucená správa a likvidace banky jsou logickým vyústěním sledu událostí, který by nastal (resp. mohl nastat), kdyby nebyly zkresleny údaje o stavu hospodaření a jmění MOBA.
87.\tNejvyšší soud dále k námitkám obviněného ohledně skutku popsaného pod bodem C) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně zdůrazňuje, že jádrem problému zde není otázka, zda byly dané výkazy uvedeny v opatření České národní banky, k čemuž se ostatně soud prvního stupně ani odvolací soud nevyjadřoval, ale podstatné je jen to, že prokazatelně došlo k neoprávněnému vylepšení hospodářského výsledku Moravia Banky, a. s., za rok 1998, protože Česká národní banka byla neúplně a v rozporu s podstatou operací prostřednictvím uvedených výkazů informována o skutečném stavu hospodaření MOBA. Součástí operace sekuritizace, jak o ní byla informována Česká národní banka, nebyla informace o mezibankovní úložce u Investiční a poštovní banky, a. s., ani o poskytnutém ručení. Tyto informace Česká národní banka získávala s problémy a postupně. Proto by ani případné výslovné uvedení zmíněných výkazů v opatření České národní banky č. 193/1998 Sb., nemělo žádný vliv na závěr soudů nižších stupňů o trestní odpovědnosti obviněného. Jak už bylo uvedeno výše (viz bod 53. tohoto usnesení), za jiný doklad sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole je podle § 24 odst. 1, 2 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, nutno považovat i informace a podklady, které jsou povinny banky a pobočky zahraničních bank vypracovávat a předkládat České národní bance. Mezi tyto informace povinně sdělované České národní bance patřilo podle § 11 odst. 1 opatření České národní banky č. 193/1998 Sb. mimo jiné i hlášení o pohledávkách podle jejich klasifikace a hlášení o pohledávkách nesplacených ve lhůtě, které se sestavovalo podle vzorů, přičemž závazné vzory hlášení a lhůty pro jejich předkládání stanoví opatřením Česká národní banka. Toto ustanovení dále odkazovalo na § 41 odst. 2 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, v tehdy platném znění, podle kterého je Česká národní banka oprávněna vyžadovat od bank a od jiných osob, které vykonávají činnost podle zvláštních zákonů, potřebné informace a podklady. Za tím účelem Česká národní banka stanoví v souladu se zvláštním zákonem (zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů) opatřením vyhlášeným ve Sbírce zákonů metodiku a podmínky pro předkládání požadovaných informací a podkladů, kterými vymezí zejména obsah, formu, členění, termíny a způsob předávání informací a podkladů. Neodpovídají-li předložené informace a podklady stanovené metodice a podmínkám, nebo vzniknou-li důvodné pochybnosti o jejich správnosti či úplnosti, je Česká národní banka oprávněna vyžádat si odpovídající upřesnění nebo vysvětlení. Správný je tedy názor odvolacího soudu (viz s. 34 napadeného usnesení), že byť opatření České národní banky nelze považovat za obecně závazný právní předpis, podle § 25 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, podléhá činnost bank a jejich poboček působících na území cizího státu bankovnímu dohledu vykonávanému Českou národní bankou, a to včetně kontrol na místě. Proto MOBA nemohla v žádném případě ignorovat opatření České národní banky.
e) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu
88.\tDále se Nejvyšší soud zabýval těmi dovolacími námitkami, které obviněný doc. Ing. P. G., CSc., opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Obviněný zejména zpochybnil proporcionalitu trestní represe, když považoval uložený trest odnětí svobody, byť podmíněný, po 14 letech od zahájení trestního stíhání za nepřiměřený, čímž mělo dojít k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces a do práva na ochranu před zasahováním do soukromého a rodinného života. Soudy nižších stupňů měly podle jeho názoru zohlednit judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu a zastavit trestní stíhání obviněného z důvodu jeho mimořádné délky.
89.\tPokud jde o citovaný dovolací důvod, Nejvyšší soud k tomu připomíná, že – jak je z jeho dikce i z dosavadní ustálené judikatury zřejmé (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) – námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím posledně zmíněného ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Takové vady ovšem obviněný nevytkl a ani u něj nepřicházely v úvahu. Proto ani námitky poukazující na nepřiměřenost uloženého trestu není Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat v řízení o dovolání.
90.\tNejvyšší soud zde dále zdůrazňuje, že problematikou přiměřenosti délky trestního řízení se zabývala judikatura Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu České republiky. Podle ní je třeba posuzovat otázku přiměřenosti délky soudního řízení v každém konkrétním případě individuálně, proto ani nelze stanovit obecnou délku soudního řízení, která splňuje požadavek přiměřenosti délky trestního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.). Za kritéria přiměřenosti délky řízení se přitom v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz např. případy Eckle proti Spolkové republice Německo, rozsudek ze dne 15. 7. 1982, a Hradecký proti České republice, rozsudek ze dne 5. 10. 2004) a Ústavního soudu České republiky (viz např. nálezy ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, a ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 641/04) považují závažnost a složitost projednávaného případu, dále požadavky na provádění dokazování, chování stěžovatele, chování orgánů činných v trestním řízení a význam věci pro dotyčnou osobu. Je třeba rovněž připomenout, že k závěru o překročení přiměřené délky řízení může vést pouze takové prodlení, které je přičitatelné státu, resp. orgánům činným v trestním řízení (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Monnet proti Francii, rozsudek ze dne 27. 10. 1993).
91.\tJestliže v nyní posuzované trestní věci i přes poměrně značný rozsah způsobené škody, který je několikanásobkem dolní hranice škody velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 a § 255 odst. 3 tr. zák., a celkem 3 trestné činy, které spáchal obviněný doc. Ing. P. G., CSc., jednotlivými skutky, mu soud prvního stupně uložil trest odnětí svobody v trvání 2 roků, tedy na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, která zde činí 2 roky až 8 let odnětí svobody, byla v jeho výměře nepochybně zohledněna i celková délka trestního stíhání obviněného a doba, která uplynula od spáchání posledního skutku do pravomocného skončení věci. Tato doba dosáhla asi 14 let, ovšem jak v této souvislosti správně uvedl odvolací soud, zčásti byly průtahy v řízení způsobeny i samotným obviněným, který se vyhýbal trestnímu řízení pobytem v cizině, v důsledku čehož došlo k vyloučení jeho trestní věci ze společného řízení a k nutnosti opakování některých důkazů, zejména v průběhu hlavního líčení nařízeného po opětovném spojení věcí dne 4. 1. 2005. Přitom obviněnému byl výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák., což lze považovat u trestného činu patřícího mezi zvlášť závažné úmyslné trestné činy (§ 41 odst. 2 tr. zák.) za postup ve prospěch obviněného, k němuž došlo právě s přihlédnutím k poměrně dlouhé době, která již uběhla od spáchání posuzovaných skutků a po kterou bylo rovněž vedeno trestní stíhání. Tuto dobu tedy soudy nižších stupňů nemohly zohlednit v uloženém trestu více, než jak učinily. Ze stejného důvodu mu pak nebyl uložen ani žádný další v úvahu přicházející druh trestu (např. trest zákazu činnosti).
92.\tPokud jde o požadavek obviněného, aby bylo jeho trestní stíhání – s ohledem na nepřiměřenou délku – zastaveno, Nejvyšší soud ho nemohl akceptovat. Jak totiž správně uvedl odvolací soud s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 41/03), ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ve zkratce „Úmluva“) nestanoví žádnou výslovnou sankci, která by stíhala porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor k posouzení, jaký prostředek zvolí. Porušení pravidla plynoucího z ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení, postupuje Evropský soud pro lidská práva tak, že konstatuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednávání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Evropský soud pro lidská práva nevyvodil z ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí a vzhledem ke svým pravomocem ani vyvodit nemohl. V ustanoveních § 11 odst. 1, 2 a § 11a tr. řádu jsou vymezeny případy, kdy je trestní stíhání nepřípustné a kdy v důsledku toho nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Důvody zastavení trestního stíhání jsou tu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality. To platí bezezbytku i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. V případě citované Úmluvy však tomu tak není, neboť její ustanovení čl. 6 odst. 1 neobsahuje žádný výslovný důvod zastavení trestního stíhání. Proto porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu tohoto ustanovení samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 487/03, publikované pod č. 26 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. II. ÚS 7/03, publikovaný pod č. 100 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení a kompenzace porušení práva obviněného vyplývajícího z ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy je zřejmé, že soud prvního stupně ve svém rozsudku zvolil zcela adekvátní řešení, s nímž ostatně nyní již výslovně počítá i ustanovení § 39 odst. 3 tr. zákoníku. Pokud jej odvolací soud akceptoval jako zcela správný, nelze mu v tomto směru cokoli vytknout. Nejvyšší soud tedy nepovažuje za důvodné dovolání obviněného v té části, kde namítal nedodržení principu proporcionality trestní represe s ohledem na mimořádnou délku trestního řízení, v důsledku čehož se domáhal zastavení trestního stíhání.
f) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu
93.\tObviněný doc. Ing. P. G., CSc., ve svém dovolání uplatnil též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, podle něhož lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný ovšem nijak nekonkretizoval, který z výroků učiněných v napadeném usnesení odvolacího soudu nebo v jemu předcházejícím rozsudku soudu prvního stupně je neúplný, v čem spočívá jeho neúplnost, či jaký další výrok měl být učiněn v těchto rozhodnutích a z jakého důvodu. Jeho námitky tedy vůbec neodpovídají citovanému dovolacímu důvodu.
94.\tTo platí též ohledně tvrzení obviněného, kterým se domáhá chybějícího výroku a podle něhož údajně nebyla dodržena totožnost skutku, protože ve výroku o vině pod bodem C) v rozsudku soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto o skutku, pro který byl původně obžalován, ale o skutku jiném, v obžalobě neuvedeném. I kdyby tomu tak bylo, jak se domnívá obviněný, neznamenalo by nedodržení totožnosti skutku chybějící či neúplný výrok ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu. Navíc uvedená námitka není důvodná, protože totožnost skutku byla v daném případě zachována, jak již Nejvyšší soud podrobně vyložil v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jemuž tato námitka rovněž neodpovídá (viz výše pod body 70. až 72. odůvodnění tohoto usnesení).
g) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu
95.\tK dalšímu uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného doc. Ing. P. G., CSc., a odvolání jeho příbuzných však byla v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumána a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle § 256 tr. řádu všechna odvolání zamítl, jelikož nebyla důvodná. Proto ani nemohl být naplněn zmíněný dovolací důvod v jeho první alternativě.
96.\tPodle druhé alternativy lze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný pak spatřoval v předcházejícím řízení naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d), e), g), h) a k) tr. řádu. K nim se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž zjistil, že námitky obviněného jim zčásti neodpovídají a ve zbytku jsou neopodstatněné. Proto nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě.
V. Závěrečné shrnutí
97.\tNa podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný doc. Ing. P. G., CSc., podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), e), g), h), k) a l) tr. řádu. Protože se však jeho dovolání částečně opírá o námitky, které jim odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
98.\tPodle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 7. 2016
JUDr. František P ú r y , Ph.D.
předseda senátu