146.\tJakkoliv lze tedy soudům nižších stupňů vytknout, že ve svých rozhodnutích výslovně podrobně nerozepsaly své úvahy týkající se toho, k jakému konkrétnímu zmírnění trestu došlo, nelze se ztotožnit s obviněným v tom, že by dané zmírnění trestu nebylo měřitelné. Soud prvního stupně si totiž nejprve ujasnil, jaký trest byl obviněnému uložen v době, kdy ještě o průtazích nemohla býti řeč, a s tímto se i přes zrušení daného rozhodnutí odvolacím soudem ztotožnil tak, že by jej, nebýt průtahů, uložil sám. V návaznosti na rozhodování soudu prvního stupně pak odvolací soud s ohledem na skutečnost, že do doby vydání jeho rozhodnutí opět uplynula nezanedbatelná doba, dále ještě trest uložený soudem prvního stupně zmírnil.
147.\tPokud obviněný namítá, že soudy nižších stupňů od sebe při kompenzaci nepřiměřené délky řízení neodlišily samotné průtahy v řízení a neprofesionální jednání předsedkyně senátu, který ve věci rozhodoval jako první, pak Nejvyšší soud uvádí, že tyto skutečnosti od sebe ani striktně oddělit nelze. To proto, že, jak ostatně výše nastíněno, nežádoucí chování dané soudkyně stálo na počátku těchto průtahů, tedy průtahy v předmětném trestním řízení vycházely původně právě z chování této soudkyně, které bylo důvodem pro zrušení původního rozhodnutí soudu prvního stupně a přikázání dané věci k novému projednání v jiném složení senátu.
148.\tVedle toho pak nelze pod žádný dovolací důvod podřadit námitku obviněného, že byl odsouzen na základě vadné obžaloby, která se v průběhu trestního řízení nutně musela změnit, přičemž státní zástupkyně navíc na hlavním líčení dne 19. 3. 2018 přednesla pouze popis skutku, nikoliv její odůvodnění. Tato námitka, na rozdíl od té předchozí, kterou taktéž nebylo možno podřadit pod žádný z taxativně vymezených dovolacích důvodů, nemá potenciál ani k osvědčení závěru o porušení pravidel spravedlivého procesu. Proto se k ní Nejvyšší soud již podrobněji vyjadřovat nebude, pouze krátce uvádí následující.
149.\tPodle § 206 tr. ř. předseda senátu po provedení úkonů uvedených v § 205 tr. ř. vyzve státního zástupce, aby přednesl obžalobu a uvedl, které skutečnosti považuje za nesporné. Státní zástupce přednáší obžalobu tak, že přečte její podstatný obsah (§ 177 tr. ř.), zejména označení státního zástupce, který podává obžalobu, jméno, příjmení a případně další identifikační údaje obžalovaného, vlastní žalobní návrh a jeho stručné odůvodnění včetně návrhů na provedení důkazů. Protože podkladem pro jednání soudu v hlavním líčení je písemně podaná obžaloba (§ 2 odst. 8, § 180 odst. 1 tr. ř.), nemůže již státní zástupce v rámci přednesu obžaloby měnit ani doplňovat její obsah, zejména nemůže změnit osobu obžalovaného ani vymezení skutku, a jeho případné prohlášení o změně nebo doplnění obžaloby by bylo bez právních účinků [ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2588].
150.\tVzhledem k výše uvedenému je patrné, že v předkládané věci nemohlo, jak namítá obviněný, dojít při novém projednání věci ke změně obžaloby, a to i přes to, že někteří spoluobvinění byly rozsudkem soudu prvního stupně zproštěni, trestní věc spoluobviněného J. byla vyloučena k samostatnému projednání a trestní stíhání spoluobviněného B. bylo zastaveno. I přes uvedené skutečnosti totiž soud projednává (a v daném případě správně i projednal) danou trestní věc na základě jedné a téže obžaloby, která byla na počátku řízení před soudem, tedy i při původním projednání věci Městským soudem v Praze v roce 2014, podkladem pro jednání soudu v hlavním líčení (v projednávané věci jde o obžalobu podanou dne 20. 2. 2013). Podstatné navíc je, že obviněný byl o podané obžalobě v souladu s § 176 odst. 1 tr. ř. řádně vyrozuměn (obiter dictum, tato byla před soudem prvního stupně přednesena opakovaně, když se jednalo o v pořadí druhé projednání věci). Proto ani nelze státní zástupkyni oprávněně vyčítat, že při hlavním líčení přednesla jen podstatné části obžaloby týkající se obviněných, jejichž skutky byly projednávány. Pro úplnost pak lze dodat, že k úpravě písemně podané obžaloby by mohlo dojít jenom v případě, že by soud projednávanou trestní věc vrátil státnímu zástupci k dalšímu prošetření. To se však v předkládané věci nestalo.
151.\tS ohledem na skutečnost, že obviněný může brojit pouze proti rozhodnutí, resp. výroku, je(n)ž se ho bezprostředně dotýká, tedy nemůže napadat rozhodnutí či výrok týkající se jiné osoby, je nutno doplnit, per analogiam je podstatné vymezení skutku, a přednes obžaloby, která byla podkladem pro jednání soudu v hlavním líčení, vzhledem k samotnému obviněnému S. Nejvyšší soud přitom poslechem záznamu z hlavního líčení dne 19. 3. 2018 zjistil, že přednes obžaloby na tomto hlavním líčení se stran obviněného S. přesně shodoval s písemným zněním obžaloby podané dne 20. 2. 2013, a to včetně číselného označení bodů obžaloby, které popisují skutky, jichž se měl dopustit. Státní zástupkyně při přednesu obžaloby pouze vynechala jména těch obviněných, jichž se v té době obžaloba již netýkala (ať proto, že bylo jejich trestní stíhání zastaveno nebo proto, že byla jejich trestní věc vyloučena k samostatnému projednání). To však neznamená, že došlo ke změně obžaloby – pouze došlo, a to v souladu se zákonem, k tomu, že byl přečten její podstatný obsah.
K dovolání A. Ch.
152.\tPokud jde o dovolání obviněné Ch., Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve konstatovat, že dovolatelka zamýšlela své námitky podřadit z části pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě a pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Nejvyšší soud však uzavřel, že argumentaci obviněné připadá v úvahu podřadit z části pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., z části je pak opět pod žádný z dovolacích důvodů podřadit nelze.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
153.\tK uplatnění uvedeného dovolacího důvodu (v první alternativě) obecně směřuje argumentace dovolatelky, podle které je závěr soudu o prokázání výnosu z trestné činnosti ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Tento závěr má být důsledkem vadného postupu v procesu dokazování, kdy odvolací soud nerespektoval základní zásady trestního řízení (konkrétně § 2 odst. 2, 5 a 6 tr. ř.). Dále k jeho uplatnění směřuje nesouhlasná argumentace obviněné k závěru soudu, že pokud ona ani její manžel neměli v rozhodné době legální zdroj příjmů, nemovitosti musely být pořizovány z nelegálních příjmů. Tak soud uzavřel i přes to, že sama obviněná již dříve listinnými důkazy a svědeckými výpověďmi věrohodně prokázala, že v rozhodné době měla vlastní majetek, ze kterého mohla (i její manžel) nákup nemovitostí hradit. Jedná se přitom o stejný okruh důkazů, které soud prvního stupně v původním zprošťujícím rozsudku vyhodnotil v její prospěch. Soud tak nemohl dospět ke skutkovému zjištění ohledně prokázaného výnosu z trestné činnosti, o kterém nejsou pochybnosti. V její prospěch přitom svědčí také to, že soudy nižších stupňů ve svých rozsudcích neuvádí jediný konkrétní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že její manžel inkasoval z tvrzené daňové trestné činnosti finanční prostředky minimálně v hodnotě kupní ceny nemovitostí, ačkoliv se jedná o základní podmínku trestnosti. Soudy tedy tvrdí, že konkrétní profit stačí pouze předpokládat, nikoliv prokazovat, což odporuje základním principům dokazování viny. Vedle toho skutečnost, že Městský soud v Praze po vynesení rozsudku soudu prvního stupně zrušil zajištění nemovitosti ve smyslu § 79f tr. ř. má svědčit o tom, že nelze dospět k jednoznačnému závěru o původu finančních prostředků, které byly použity na nákup nemovitostí.
154.\tO zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Za případ extrémního (tedy zjevného) nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 840/24).
155.\tJak to již Nejvyšší soud učinil i výše (bod 106. a násl. tohoto rozhodnutí), i na tomto místě je ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. třeba poukázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v ,v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání‘ … Dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně upozornil na to, že je na samotném dovolateli (a nikoli dovolacím soudu), aby přesvědčivě vyložil, která skutková zjištění (nadto určující pro naplnění znaků trestného činu) pokládá za zjevně rozporná a ve vztahu k jakému konkrétnímu důkazu. Samotné vyslovení nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů nezakládá řádné uplatnění první varianty tohoto dovolacího důvodu.
156.\tDovolatelka se přitom v rozporu s výše uvedeným vůči skutkovým zjištěním soudu vymezuje jen na velmi obecné úrovni, když v podstatě jen tvrdí, že skutkový stav nebyl spolehlivě prokázán, přičemž v původním trestním řízení (ve kterém byla obžaloby zproštěna) hodnotil soud prvního stupně, resp. jeho senát, provedené důkazy jiným způsobem než senát, kterému byla věc nakonec přidělena ve fázi trestního řízení po kasačním rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud navíc obviněná uvádí, že soudy nižších stupňů měly k dispozici listinné důkazy a výpovědi svědků, ze kterých vyplynulo, že v rozhodné době měla vlastní majetek, ze kterého mohla hradit nákup daných nemovitostí, pak zároveň nespecifikuje, jaké konkrétní důkazy (ať už listinné či svědecké výpovědi) jsou ve zjevném rozporu s jakými konkrétními skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků daného trestného činu. Obviněná ani nevysvětluje, v čem konkrétně tento zjevný rozpor spatřuje. Jinak řečeno, omezuje se v konečném důsledku na pouhé, obecné a paušální sdělení, že průběh dokazování, včetně hodnocení důkazů, byl v předkládané věci vadný, přičemž v původním řízení před soudem prvního stupně, na jehož výsledky se dovolatelka bez dalšího upíná, v důsledku čehož opomíjí argumentaci odvolacího soudu, byl soudem hodnocen v její prospěch. Nelze však přehlédnout, že původní zprošťující rozhodnutí, od kterého dovolatelka odvozuje svoji nevinu, bylo v minulosti zrušeno a právně neexistuje, a proto se jím Nejvyšší soud není oprávněn zabývat nebo jej užívat jako důkaz jakékoliv skutečnosti. Vedle toho pak dovolatelka prezentuje tvrzení založené na vlastním hodnocení důkazů. Taková argumentace sama o sobě nezakládá důvodné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů, natož pak zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy. Argumentace dovolatelky tedy, na místo toho, aby takový zjevný rozpor osvědčovala, jej spíše opomíjí.
157.\tVýše nastíněné námitky dovolatelky se nicméně nijak neodlišují od běžných výhrad uplatňovaných v odvolacím řízení spočívajících v prostém nesouhlasu s učiněnými skutkovými zjištěními. Taková argumentace není způsobilá založit řádné uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě (ani jiného dovolacího důvodu).
158.\tNad rámec uvedeného je třeba konstatovat, že zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů v předkládané věci Nejvyšší soud ani neshledal. Soud prvního stupně provedl úplné dokazování, přičemž jeho skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v důkazech provedených v rozsahu odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Nejvyšší soud proto neshledal, že by učiněná skutková zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil i odvolací soud, postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudu byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Přestože soudu prvního stupně lze oprávněně vytknout, že své hodnotící úvahy nevyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem, odvolací soud tento nedostatek v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně napravil, když nastínil – byť stručně, avšak dostatečně srozumitelně – nosné úvahy, které jej vedly k potvrzení přezkoumávaného rozhodnutí. Taktéž porušení zásad uvedených v § 2 odst. 2, 6 tr. ř. Nejvyšší soud neshledal.
159.\tPřestože v řízení byly provedeny důkazy (svědecké výpovědi a na ně navazující listinné důkazy), které mohou budit dojem, že vyvrací soudy nižších stupňů tvrzené skutečnosti, a naopak potvrzují její obhajobu, že zakoupené nemovitosti a další finančně náročné životní náklady byla schopna hradit sama, Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud obhajobu obviněné přesvědčivě vyvrátil v bodě 24. odůvodnění svého rozhodnutí. Z finančního šetření provedeného k obviněné a jejímu manželovi vyplývá, že obviněný Ch. byl v době páchané daňové trestné činnosti bez jakéhokoliv oficiálního příjmu, přičemž obviněná v této době sice byla vedena jako osoba samostatně výdělečně činná – opět však bez jakýchkoliv hmatatelných zisků. Kromě níže uvedených investic v podobě nemovitostí, a dále kromě běžných výdajů, které musela ona či její manžel vynaložit na chod domácnosti, činila obviněná i další výrazně nadstandardní nákupy u Louis Vuitton Praha. Kromě toho prováděla další nákladné investice, a to minimálně v roce 2006 v podobě vozidla Land Rover Range 3,0 (které bylo navíc pořízeno přes společnost EUROassistance s.r.o., která figuruje v celé daňové trestné činnosti) za částku téměř 2 mil. Kč či v roce 2007 v podobě vozidla Bentley 3W. K posledně zmíněnému vozidlu přitom Nejvyšší soud dodává, že ze spisového materiálu plyne, že to mělo být pořízeno za celkovou částku ve výši kolem 6 mil. Kč. Na své účty obviněná a její manžel směřovali masivní vklady v hotovosti. I pokud by soud vycházel z toho, že obviněná získala od svého otce v roce 1999 cca 10 mil. Kč na stavbu domu v XY, který následně prodala a z prodeje koupila nemovitosti jiné, nákupy níže uvedených nemovitostí nenavazují na inkaso peněz z prodeje domu v XY (k tomu podrobně viz níže). Naopak obhajobě, že obviněná prodala v roce 2001 svědku S. celkem 5 údajně cenných obrazů, za které získala 4,4 mil. Kč soud neuvěřil, a to mj. s argumentací, že způsob prodeje zde neměl nic společného s obchodem s cennými uměleckými díly, přičemž je absurdní, že svědek S. si na žádné další podrobnosti o těchto dílech nevzpomíná, a to navzdory tomu, že s ohledem na částky, které měl za díla vyplatit, by se muselo jednat o skutečná mistrovská díla renomovaných autorů. Odvolací soud pak stejně jako soudu prvního stupně neuvěřil ani verzi obviněné, že v období let 1999–2001 převzala od zesnulého J. V. finanční částku ve výši 13,5 mil. Kč pocházející od jejího zesnulého otce.
160.\tSoudy nižších stupňů tedy vycházely ze skutkového základu, že ani obviněná, ani její manžel neměli v rozhodné době žádné legální příjmy (kromě příjmu z prodeje domu v XY, které však nenavazují na nákup příslušných nemovitostí, viz bod 161. či 166. odůvodnění tohoto rozhodnutí), přičemž neuvěřily ani tomu, že měli k dispozici finanční prostředky získané v minulosti. Pokud pak jde o příjmy jejího manžela, odvolací soud navíc nikoliv nelogicky uzavřel, že vzhledem k vysoké vůdčí pozici v hierarchii osob, které se trestné činnosti, za kterou byl její manžel pravomocně (a proto je možno vycházet ze závěru, že se příslušné daňové trestné činnosti i dopustil) odsouzen, účastnily, si nelze představit, že by neměl odpovídající míru účasti na výnosu z této rozsáhlé daňové trestné činnosti či že by se na trestné činnosti podílel dokonce nezištně. Ve svém souhrnu tak soudy nižších stupňů učinily závěr, že obviněný Ch. sám nebo prostřednictvím obviněné, jako své manželky, převáděl výnosy z trestné činnosti na jejich účty a část výnosu investoval do nákupu předmětných nemovitostí, přičemž jejich hodnota zdaleka nedosahuje výše výnosu, který měl obviněný Ch. z předmětné daňové trestné činnosti. Nejvyšší soud dodává, že takto soudy nižších stupňů učinily s vědomím, že trestná činnost, kterou obviněný Ch. spáchal spolu s dalšími spoluobviněnými, spočívala ve zkrácení daně a vylákání výhody na dani v celkové výši 70 283 488 Kč. V tomto duchu je pak třeba nahlížet i na níže popsanou argumentaci odvolacího soudu, kterou rozvinul ke svému skutkovému zjištění ohledně legalizace výnosů z trestné činnosti vzhledem k jednotlivým nemovitostem.
161.\tK nim odvolací soud uvedl, že to jsou především závěry finančních šetření, které obviněnou usvědčují, když v návaznosti na kupní smlouvy k předmětným nemovitostem byly opatřeny i výpisy z účtů obviněné, a to s tím, že se soudy nižších stupňů soustředily zejména na způsob, jakým byly tyto nemovitosti hrazeny ve vztahu k pohybům na účtech. K jednotlivým nemovitostem pak shrnul následující. Pokud jde o nemovitosti ad B) XIV./1), tedy nemovitosti v XY, obviněná sice smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy na tyto nemovitosti podepsala již 15. 7. 2004 (tedy před datem zahájení trestné činnosti spoluobviněného Ch.), to ale nemůže nic měnit na závěru, že byly financovány z výnosu z trestné činnosti jejího manžela, když je obviněná fakticky koupila až 10. 1. 2006 (tedy v období páchání jeho trestné činnosti) za celkovou částku 6 368 269 Kč. Kupní cena byla uhrazena před podpisem smlouvy z účtu obviněné č. XY, kam dne 4. 7. 2005 (rovněž v období páchané daňové trestné činnosti) vložila částku 3 300 000 Kč v hotovosti. Nemovitost pak byla splacena dalšími splátkami na základě vkladů, které provedla opět v hotovosti na svůj účet v období od 31. 8. 2005 do 6. 12. 2005. Fakt, že nemovitost si měla rezervovat ještě před obdobím, které je vymezeno jako doba páchání trestné činnosti jejím manželem, je irelevantní. Pokud jde o nemovitosti ad B) XIV./2), tedy nemovitosti ve XY, ty zakoupil manžel obviněné na základě kupní smlouvy ze dne 18. 12. 2007 za celkovou kupní cenu 3 049 730 Kč, kterou uhradil před podpisem smlouvy, a následně dne 4. 8. 2008 převedl na základě darovací smlouvy na svou manželku, tedy obviněnou. Protože obžalovaný tyto nemovitosti pořídil v období páchané daňové trestné činnosti, i v tomto případě jde o nemovitosti, které jsou výnosem z trestné činnosti. Pokud jde o nemovitosti ad B) XIV./3), tedy nemovitosti v XY, kupní cena byla obviněnou uhrazena před podpisem kupní smlouvy převody na účet prodávajícího, přičemž těmto převodům vždy předcházely vklady v hotovosti na účet obviněné, vesměs ve výši 500 000 Kč, a to ve dnech 15. 9. 2006, 29. 9. 2006, 7. 5. 2007 a 18. 12. 2007 (opět v období trestné činnosti Ch.), přičemž z výpisů z účtu bylo zjištěno, že peníze na účet vkládala jak sama obviněná, tak její manžel. Ten vložil na její účet celkem osm vkladů, vždy ve výši 500 000 Kč. K argumentaci obviněné, že kupní smlouvou ze dne 23. 5. 2006 prodala rodinný dům v XY, aby si následně rezervovala 23. 8. 2006 u společnosti Ingeko předmětný byt v XY, a přitom předložila uvedenou kupní smlouvu, pod níž je vyznačeno datum 23. 5. 2006, odvolací soud uvedl, že kupní cena za nemovitosti v Lipencích ve výši 8 500 000 Kč byla podle výsledků provedeného dokazování kupujícím splacena již v listopadu roku 2005, nikoliv po předložení smlouvy ze dne 23. 5. 2006. Jinak řečeno, platby kupní ceny za předmětnou nemovitost v XY nenavazují na příjem peněz z prodeje nemovitosti v XY, a také nebyly hrazeny převodem z účtu obviněné, nýbrž v přímé návaznosti na dané vklady hotovosti. Pokud mezi těmito vklady bylo i osm vkladů od manžela obviněné, pak okolnost, že se jednalo o vklady učiněné v době, kdy měl výnosy z daňové trestné činnosti jen podtrhuje, že předmětné nemovitosti mají původ právě v ní. Nakonec i nemovitost ad B) XIV./4), tedy pozemek v XY, byl zakoupen v období, kdy manžel obviněné páchal předmětnou daňovou trestnou činnost, přičemž v souladu s tím, co je uvedeno v předchozích bodech tohoto rozhodnutí soudy nižších stupňů přihlížely ke skutečnosti, že žádný příjem jak obviněná, tak její manžel neměli, přičemž (jak uvedeno výše) jejich obhajobě znějící v tom smyslu, že měli k dispozici peníze, které získali v minulosti, neuvěřily.
162.\tPokud navíc obviněná uvádí, že soudy nižších stupňů nepřipouští jinou variantu než že všechny finanční prostředky, které byly použity na nákup nemovitostí, byly výnosem z trestné činnosti, resp. že nemovitosti musely být pořizovány jedině z nelegálních zdrojů, pak je třeba upozornit, že je nadto irelevantní, zda byly nemovitosti z peněz získaných z trestné činnosti pořízeny výlučně nebo pouze zčásti, neboť spáchání daného trestného činu (které spočívá, a to jak podle trestního zákona, tak podle trestního zákoníku, v samotném umožnění jinému zastřít původ, podstatně ztížit nebo znemožnit zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla získána trestným činem) je podmíněno již převedením či vložením finančních prostředků na účet obviněné, která s takovým projevem či vkladem neprojevila nesouhlas v podobě jeho vybrání z účtu a vrácení jejich původci. Tím spíše to platí, pokud obviněná tyto finanční prostředky „přetavila“ v jiná aktiva (shora uvedené nemovitosti pod body 1., 3. a 4.) či přijala výnos již transformovaný v jinou majetkovou hodnotu (darovaná nemovitost uvedená pod bodem 2.).
163.\tK výše uvedenému Nejvyšší soud dále uvádí, že pokud soudy nižších stupňů neuvěřily obhajobě obviněné v tom smyslu, že měla k dispozici finanční prostředky, které získala od svého otce, případně prodejem obrazů, které dostala od svého otce, nemá, a to s přihlédnutím k níže uvedeným skutečnostem, důvod uzavřít jinak.
164.\tNejprve k obrazům, které měla obviněná získat od svého otce (o čemž však shodou okolností nemá manželka otce obviněné žádné znalosti), a tyto dále prodat svědkovi S., Nejvyšší soud uvádí, že tvrzení odvolacího soudu, že si svědek nepamatoval podrobnosti k těmto obrazům, není zcela přesné, neboť evokuje, že svědek ve své výpovědi k obrazům neřekl mnoho. Pravdou však je, že svědek k samotným obrazům a okolnostem jejich koupě uvedl relativně obsáhlé množství informací. Na druhou stranu je třeba uvést, že i přes uvedené zůstává Nejvyšší soud ve shodě s odvolacím soudem v tom směru, že obhajobě obviněné a tvrzení svědka neuvěřil. Je totiž minimálně podivuhodné, že svědek, který se již přes 25 let zabývá uměním a tvoří jeho rozsáhlou sbírku, si i přes relativně obsáhlé vzpomínky na samotné obrazy, techniku jejich zpracování (olejomalba s tím, že jeden z obrazů byl malovaný unikátní technologií, a to špachtlí) a na samotný prodej již nevzpomíná, kdo byl jejich autorem. To navíc s přihlédnutím k tomu, že svědek uvádí, že obrazy jsou pojištěny jako součást pojištění kulturní památky v XY (historické stavby, jíž je svědek majitelem), přičemž pojistná hodnota činila 29 600 000 Kč, tedy hodnota, za kterou svědek koupil obrazy (4 400 000 Kč) tvoří značnou část celkové pojistné hodnoty kulturní památky. Výmluvným se také zdá být skutečnost, že svědek uvedl, že se mu podařilo dohledat fotokopie obrazů, avšak krátce před výslechem mu kdosi vykradl auto, a to včetně všech dokladů a záložních zdrojů, na kterém byly mimo jiné i fotokopie obrazů.
165.\tAni obhajobu obviněné, která spočívá v tom, že v průběhu let 1999–2001 dostala od pana V. průběžně finanční obnos v celkové částce cca 13,5 mil. Kč Nejvyšší soud nepovažuje za uvěřitelnou. O tom, že otec obviněné (pan D.) měl nějaké peníze půjčit či uložit pro pozdější výplatu u pana V. nevěděla ani manželka otce obviněné, paní D., ani syn pana V., pan M. V. Ten navíc vypověděl, že spolu se svým otcem byli nejen rodina, ale také spolu podnikali. Věděli tedy o vzájemných aktivitách a činnostech, a proto nepovažuje za pravděpodobné, ačkoliv to úplně nevylučuje, že by se mu otec s výplatou 13,5 mil. Kč pro obviněnou, kterou navíc svědek ani nezná, nesvěřil. Vedle toho se svědkyně M. vyjádřila v tom smyslu, že otec obviněné, pan D., nebyl za života zvláště majetným, což jí měl sdělit její strýc, pan N. Svědek N. k tomuto dále uvedl, že s otcem obviněné podnikal, vklad do společnosti však musel učinit sám, protože pan D. zápasil s penězi, přičemž jeho mzda (která měla podle pana N. činit cca 15 000 – 17 000 Kč měsíčně) nedostačovala způsobu jeho života. Přestože rád lidi zval a hostil, sám měl finanční problémy. Svědek N. sám panu D. asi dvakrát či třikrát cca 10–15 tis. Kč půjčil (on mu je vždy následně vrátil). Pokud jde o paní D., ta sice vypovídala v tom směru, že se s manželem měli dobře (jezdili na různé zahraniční dovolené), na druhou stranu také uvedla, že po jeho smrti (XY) po něm nezůstala objemná pozůstalost, když jeho dětem vyplatila při jejím vypořádání cca 200 000 Kč. Pokud pak jde o vkladové certifikáty, kterými chtěla obviněná doložit, že její otec měl před smrtí prostředky, které mohl dát panu V. tak, aby je následně obviněné vyplatil, je třeba připomenout, že je sice pravdou, že součástí spisového materiálu je i přípis Banky Bohemia, podle něhož měly být k výplatě připraveny vkladové certifikáty v celkové nominální hodnotě 20 500 000 Kč (+ úroky po odečtení daně z úroku), tento přípis je však datován ke dni 11. 2. 1994, tedy je z období 5 a půl roku před tím, než došlo k úmrtí otce obviněné a nevypovídá ničeho o tom, zda po smrti pana D. mohlo dojít k výplatě finančních prostředků ve výši cca 13,5 mil. Kč obviněné ze strany pana V.
166.\tNezpochybnitelný je nicméně příjem ve výši 8 500 000 Kč, který obviněná získala prodejem domu v XY svědku K. Příjem těchto finančních prostředků (záloha ve výši 1 000 000 Kč ze srpna 2005, jak tvrdí obviněná, a uhrazení zbytku kupní ceny ve dvou splátkách do konce listopadu 2005) však, jak uvedl odvolací soud, nenavazuje na nákup nemovitostí v XY, o nichž obviněná tvrdí, že byly financovány právě z prodeje tohoto domu. Naopak, platby za nemovitost v XY navazují na vklady hotovosti na účet obviněné, a to jak z její strany, tak ze strany jejího manžela. V době, kdy obviněná inkasovala finance od svědka K. však také vedla finančně nákladný život, když za značné částky nakupovala např. u Louis Vuittona. Později (v letech 2006 a 2007) si koupila také dvě drahá vozidla v celkové hodnotě ve výši několika milionů korun. Vedle toho i další své životní náklady tak obviněná musela z nějakého příjmu financovat. Z daňových přiznání za rozhodná období přitom není patrné, že by měla jakýkoliv významnější příjem, např. z pronájmu nemovitostí, ze zaměstnání apod. Pokud pak soudy nižších stupňů důvodně neuvěřily obhajobě manžela obviněného, kterou předestřel v rámci daňové trestné činnosti, jíž byl uznán vinným, nelze jim klást k tíži, že mu neuvěřily ani jeho obhajobě v tom smyslu, že měl mít finanční prostředky z Dominikánské republiky, když o jejich reálnosti ani neexistují žádné důkazy.
167.\tZa takové situace a dále vzhledem ke všem skutečnostem výše uvedeným tak nelze soudům nižších stupňů oprávněně vytýkat jejich závěry v tom smyslu, že obviněná ani její manžel nemohli mít legální finanční prostředky, kterými by financovali nákup předmětných nemovitostí. Jinak řečeno v předkládané věci ničeho nesvědčí o tom, že by snad skutková zjištění soudů nižších stupňů, která jsou určující pro naplnění znaků dané trestné činnosti byla v rozporu, natož pak v rozporu extrémním, s ve věci provedenými důkazy.
168.\tNejvyšší soud pak dodává, že vedle toho jsou všechny údajné legální zdroje manželů Ch. stiženy mimořádnou souhrou náhod, která je zpochybňuje jak jednotlivě, tak (a to tím spíše) v jejich souhrnu. Především kumulativní dopad „ospravedlnění“ existence vlastních finančních prostředků (např. že pan D. měl podle dalších svědků „zápasit“ s penězi, přičemž v dědickém řízení po něm v pozůstalosti nezbylo téměř ničeho, ale zároveň měl přes pana V. nechat dceři 13,5 mil. Kč, o nichž syn pana V. nic nevěděl, a dále měl pan D. zanechat dceři cenné obrazy, ohledně jejichž nákupu trpí jejich nabyvatel, pan S., selektivní amnézií, ten navíc uchovával doklady k nákupu v autě, které mu ke vší smůle někdo vykradl, a dále, že pan Ch. vydělal v Dominikánské republice obrovské množství peněz, o kterých prakticky nikdo nemá žádné bližší povědomí) přesouvá obhajobu obviněné z roviny varianty skutkového děje do pozice veskrze modelové a v reálném světě nenaplnitelné.
169.\tPokud pak obviněná namítá, že soudy neuvádí žádný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že její manžel fyzicky inkasoval z daňové trestné činnosti finanční prostředky minimálně v hodnotě kupní ceny nemovitostí, tedy svůj závěr o prokázaném majetkovém výnosu pouze dovozují a uvádí, že konkrétní profit stačí pouze předpokládat, nikoliv prokazovat, nelze se ani s takovou námitkou ztotožnit.
170.\tPrvotně je třeba si uvědomit, že závěr o legalizaci výnosů z trestné činnosti se odvíjí od skutečnosti, že manžel obviněné, M. Ch., byl uznán vinným v předkládané věci specifikovanou daňovou trestnou činností. Protože je navíc ohledně něj dané rozhodnutí v době rozhodování Nejvyššího soudu pravomocné, je třeba na něj pohlížet, a to i v souladu s principem presumpce neviny, jako na osobu touto daňovou trestnou činností vinnou. Pokud je tedy výrok o vině manžela obviněné pravomocný, přičemž obviněná prokazatelně neměla v rozhodné době žádné příjmy a soudy nižších stupňů neuvěřily její obhajobě, že mohla mít k dispozici finanční prostředky z minulosti (viz výše), a i přes tyto uvedené skutečnosti obviněná a její manžel, jehož obhajobě, že měl peníze z Dominikánské republiky soudy taktéž neuvěřily (viz bod 167. tohoto rozhodnutí), v době daňové trestné činnosti M. Ch. vkládali objemné finanční prostředky na účty obviněné, pak nelze soudům nižších stupňů oprávněně vyčítat jejich závěr, že peníze vkládané na účty obviněné musely pocházet právě z trestné činnosti jejího manžela. Nutno je pak také znovu připomenout, že škoda způsobená daňovou trestnou činností, za níž byl manžel obviněné pravomocně uznán vinným, se vyšplhala až na částku ve výši zhruba 70 mil. Kč, přičemž podle skutkové věty měl manžel obviněné zastírat původ části svého majetkového prospěchu ve výši nejméně 17 335 110 Kč, tedy v částce několikanásobně nižší, než byla reálná škoda způsobená daňovou trestnou činností. Z tohoto důvodu je možno závěr odvolacího soudu, podle kterého nelze uvěřit, že manžel obviněné daňovou trestnou činnost páchal bez jakéhokoliv podílu na finančním prospěchu v podobě způsobené škody, považovat za závěr logický, který není v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, a který má svůj nezpochybnitelný základ.
171.\tNelze se pak ztotožnit ani s námitkou obviněné, že by snad zrušení zajištění nemovitostí ve smyslu § 79f tr. ř. ze strany soudu prvního stupně zároveň znamenalo jakési vyjádření pochybností tohoto soudu o původu prostředků na nákup nemovitostí. Tuto námitku navíc není ani možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první (či jiné) alternativě, neboť usnesení o zrušení zajištění nemovitosti, na které obviněná odkazuje, nelze považovat za důkaz, který by soudy v předkládané věci jakkoliv provedly, hodnotily a následně jej zohlednily v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byla obviněná uznána vinou.
172.\tObiter dictum se podle § 79f tr. ř. zajištění věci zruší nebo omezí, není-li jej již třeba nebo jej není třeba ve stanoveném rozsahu. Bylo-li zrušeno zajištění věci, jež byla ponechána na místě, kde se nachází, odvolá se též příkaz k zdržení se nakládání s věcí. Osoba, jíž byla věc zajištěna, má právo kdykoliv po právní moci usnesení o zajištění žádat o zrušení nebo omezení zajištění. Proti rozhodnutí o zrušení nebo omezení zajištění je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.
173.\tObviněná v souladu se svým právem uvedeným v § 79f tr. ř. soud prvního stupně požádala o zrušení zajištění předmětných nemovitostí, a to mj. s argumentací, že zajištění nemovitostí není třeba, neboť pokud by soud prvního stupně dospěl k závěru, že dosavadní zajištění bylo oprávněné, rozhodl by o zajištěných věcech meritorně, což se však nestalo. Soud prvního stupně následně, a to usnesením ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 48 T 3/2013, rozhodl o zrušení zajištěných nemovitostí s tím, že obviněné nebyl uložen trest propadnutí věci, resp. nebyla ji uložena ani povinnost k náhradě škody nebo ochranné opatření. Soud prvního stupně dále uvedl, že s ohledem na to, že zajištění trvá více jak 10 let a v současnosti není možné konkrétně zdůvodnit a podložit, a to i vzhledem k meritornímu rozhodnutí ve věci, že zajištění je stále potřebné a nezbytné, je nutno rozhodnout o zrušení zajištění.
174.\tJinak řečeno ke zrušení zajištění předmětných nemovitostí došlo v návaznosti na to, že dané zajištění již nebylo nutné, a to proto, že soud prvního stupně uložil rozsudkem ze dne 28. 7. 2021, č. j. 48 T 3/2013-24099, obviněné úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let, nikoliv trest propadnutí věci (a dále ji nebyla uložena ani povinnost k náhradě škody či ochranné opatření). Soud prvního stupně se tedy (jak uvádí i státní zástupce) při zrušení zajištění nemovitostí nijak nevyjádřil k otázce, zda jsou zajištěné nemovitosti výnosem nebo zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, a ani v tomto směru neprováděl žádné dokazování.
175.\tNadto, jak opět uvádí státní zástupce, dané usnesení ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 48 T 3/2013, ani nenabylo právní moci, neboť jej příslušná státní zástupkyně napadla stížností (č. l. 24348), která má odkladný účinek (§ 79f odst. 4 tr. ř.).
176.\tRozhodnutí o zrušení zajištění nemovitosti tedy vzhledem ke skutečnostem výše uvedeným nelze považovat za důkaz o nejednoznačné důkazní situaci v předkládané věci, za které by nebylo možno rozsudky soudů nižších stupňů považovat za správné a učiněné v souladu se zákonem.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
177.\tPod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je pak možno podřadit námitky obviněné, že výrok o propadnutí věci je v rozporu se zákonnými podmínkami stanovenými v § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, když v napadeném rozsudku absentuje řádné odůvodnění naplnění podmínek trestu propadnutí věci, dále, že nebylo prokázáno, že propadlé nemovitosti jsou zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, že odvolací soud při aplikaci § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nerespektoval primární účel trestu, kterým je odebrání zisků z trestné činnosti nebo zabránění páchání obdobné trestné činnosti pomocí propadlé věci a nakonec, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, když soud přistoupil k naprosto likvidačnímu trestu, a to navíc za situace, kdy pro uložení tohoto trestu nejsou splněny zákonné podmínky.
178.\tPodle § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, může soud uložit trest propadnutí věci, pokud je věc zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti a hodnota věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti není ve vztahu k věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti zanedbatelná. Bezprostředním výnosem z trestné činnosti se podle § 135b odst. 2 tr. zákoníku rozumí věc, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, včetně plodů a užitků. Zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti je podle § 135b odst. 3 tr. zákoníku věc, včetně plodů a užitků, a) která byla, byť jen zčásti, nabyta za věc tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti, b) ve kterou byla věc tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti, byť jen zčásti, přeměněna, nebo c) k jejímuž zhodnocení došlo, byť jen zčásti, prostřednictvím věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti.
179.\tOdvolací soud v bodě 27. odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že jsou splněny zákonné podmínky pro uložení trestu propadnutí věci ve smyslu § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, když se jedná o věci, které jsou zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti a hodnota věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti není ve vztahu k hodnotě věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti, tedy hodnotě předmětných nemovitostí, zanedbatelná.
180.\tPřestože lze připustit, že odvolací soud mohl být při konstatování naplnění zákonných podmínek uložení trestu propadnutí věci o něco podrobnější, je patrné, že za zprostředkovaný výnos z trestné činnosti považoval nemovitosti, které se staly předmětem trestu propadnutí věci. To vyplývá mj. z bodu 24. odůvodnění jeho rozhodnutí, kde odvolací soud vysvětluje, proč dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti byly obviněnou pořízeny (i kdyby jen zčásti) právě za finanční prostředky z daňové trestné činnosti jejího manžela. Jak uvedl státní zástupce, za bezprostřední výnos z trestné činnosti je nutno považovat peněžní prostředky získané daňovou trestnou činností, které obviněná (a její manžel) použila na nákup daných nemovitostí, které naopak představují zprostředkovaný výnos z trestné činnosti. Na tomto místě je opětovně třeba připomenout, že manžel obviněné spolu s dalšími spoluobviněnými způsobil daňovou trestnou činností škodu ve výši zhruba 70 mil. Kč. Cena pořízených nemovitostí přitom činí cca 17 mil. Kč (i podle skutkové věty manžel obviněné zastíral původ části svého majetkového prospěchu ve výši nejméně 17 335 110 Kč). Zapomenout pak nelze ani na skutečnost, že soudy nižších stupňů vycházely ze skutkového základu, že obviněná ani její manžel neměli v rozhodné době žádný příjem a neuvěřili jim ani jejich obhajobu, že mají k dispozici finanční prostředky získané v minulosti (resp. pokud již je měli, jako např. v případě profitu z prodeje domu v XY, tyto nenavazují na nákup nemovitostí specifikovaných ve výroku o trestu propadnutí věci), tedy neměli kromě výnosu z daňové trestné činnosti žádné finance, které by mohli na nákup předmětných nemovitosti vynaložit. Výsledky dokazování tedy svědčí o tom, že hodnota bezprostředního výnosu z trestné činnosti nemohla být ve vztahu k hodnotě jednotlivých nemovitostí tvořících zprostředkovaný výnos z trestné činnosti zanedbatelná. Lze proto opět ve shodě se státním zástupcem uvést, že soudy se kromě jiného zabývaly také okolnostmi nabytí předmětných nemovitostí do vlastnictví obviněné, majetkovým poměrům obviněné a jejího manžela a u každé jednotlivé nemovité věci zkoumaly, zda splňuje podmínky pro uložení trestu propadnutí věci (opět viz zejména bod 24. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Závěry soudů nižších stupňů tak nejsou ani v rozporu s judikaturou, na kterou obviněná odkázala. Obviněné tedy byl uložen druh trestu, který zákon připouští, přičemž tento odpovídá všem zákonným požadavkům.
181.\tLze proto uzavřít, že o tom, že všechny propadlé nemovitosti byly, byť jen zčásti, nabyty za peněžní prostředky pocházející z daňové trestné činnosti nevznikají důvodné pochybnosti, přičemž byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení trestu propadnutí věci ve smyslu § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
182.\tPokud pak obviněná k výroku o trestu namítá, že nebylo prokázáno, že propadlé nemovitosti jsou zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, pak je nutno upozornit, že tato námitka se v zásadě překrývá s obdobnou námitkou vznesenou k výroku o vině, a proto Nejvyšší soud odkazuje na svojí argumentaci podrobněji rozebranou v bodech 169. a 170. odůvodnění tohoto rozhodnutí, kde se vypořádal s obdobnou námitkou obviněné (tedy, že neexistuje konkrétní důkaz, že její manžel fyzicky inkasoval v souvislosti s daňovou trestnou činností finanční prostředky), která byla vznesena právě k výroku o vině.
183.\tNelze se pak ztotožnit ani s námitkou obviněné, že odvolací soud při aplikaci § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nerespektoval primární účel trestu, kterým je odebrání zisků z trestné činnosti nebo zabránění páchání obdobné trestné činnosti pomocí propadlé věci, nikoliv represe jednotlivce skrze postih na majetku.
184.\tZ bodu 27. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu totiž vyplývá, že předmětné nemovitosti, jako majetek získaný z výnosu z trestné činnosti, byly obviněné zabrány právě za účelem odebrání zisku z trestné činnosti. Vedle toho je nutno poznamenat, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1624/19, je sice účel trestu propadnutí věci primárně zábranný, to však znamená nikoliv výlučně zábranný, tedy represivní účel daného trestu nemusí být z úvah soudů nižších stupňů zcela vyloučen.
185.\tNakonec pokud jde o námitku, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku (dříve § 31 až § 34 tr. zák.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V kontextu uvedeného lze poznamenat, že obviněné byl uložen přípustný druh trestu, přičemž byly splněny také zákonné podmínky jeho uložení (viz výše).
186.\tUrčitý průlom do výše uvedeného je možný jen ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného. Dovolací řízení se totiž, jak opakovaně připomněl Ústavní soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
187.\tV daných souvislostech lze ovšem poznamenat, že obviněná svůj argument o nepřiměřeně přísném trestu založila na námitce, že soud přistoupil k naprosto likvidačnímu trestu, a to navíc s přihlédnutím ke skutečnostem uvedeným v jejím dovolání (tyto skutečnosti však obviněná konkrétně nespecifikovala, lze však předpokládat, že se jedná o ostatní námitky z její strany vznesené k výroku o trestu). Podle ní tak pro uložení takového trestu nejsou splněny zákonné podmínky. Kromě toho, že obviněná ve svém dovolání nenabídla žádné konkrétní argumenty, které by mohly vést k závěru o trestu extrémně přísném a zjevně nespravedlivém, je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud se neztotožnil ani s dalšími (výše uvedenými) námitkami obviněné, které vznesla k uloženému trestu, a na které Nejvyšší soud reagoval výše. Proto ani neshledal, že by byl jí uložený trest propadnutí věci trestem nepřiměřeně přísným.
188.\tVzhledem ke skutečnostem výše uvedeným Nejvyšší soud konstatuje, že nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
V.
Způsob rozhodnutí
189.\tZ rozvedených skutečností plyne, že stran obviněného S. by případné kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu
a)\tnemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení, neboť při novém rozhodnutí o vině obviněného by nedošlo ke změně právního posouzení skutku [ten by stále vykazoval znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku] a změnu, zejména významnější by nebylo možno – vzhledem k výměře trestu napadenými rozhodnutími uloženému – očekávat ani ve výroku o trestu a
b)\totázka, která má být řešena, není po právní stránce zásadního významu (otázka časové působnosti zákona zpravidla nečiní obtíží v rozhodovací praxi soudů). Nejvyšší soud proto odmítl jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
190.\tV případě obviněné Ch. vyhodnotil Nejvyšší soud její dovolací námitky, jež bylo možno formálně podřadit pod některé z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Její dovolání jako celek proto odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V případě obou dovolatelů tak učinil za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
191.\tPokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, dovolací soud se v něm k námitkám dovolatelů vyjádřil podstatně obšírněji, než bylo jeho povinností. To plyne při uvážení textu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 8. 2025
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu