{"html": "<div class=\"doc\"><p>65.\tDovolatelům je třeba připomenout, že není povinností soudů vyhovět všem důkazním návrhům stran. Jak vyjádřil Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 664/11, rozsah dokazování nemůže být při uplatnění tzv. zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 5 tr. ř.) bezbřehý, soud je při určení tohoto rozsahu limitován rozsahem „nezbytným pro rozhodnutí“. V nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95 (publikovaném pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) bylo dále konstatováno, že z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy mimo jiné vyplývá, že jsou to právě obecné soudy, které v každé fázi řízení zvažují, jaké důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, a posuzují důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Rozhodnutí o rozsahu dokazování v trestním řízení tedy spadá do výlučné pravomoci obecných soudů. Pokud soudy některý navržený důkaz odmítnou provést, pak musejí svůj postup přesvědčivě odůvodnit. To se však, jak už bylo řečeno, v nyní posuzované věci stalo. Nejvyšší soud souhlasí se závěry obou podřízených soudů, že obviněnými navržené důkazy neměly potenciál zvrátit do té doby učiněná skutková a právní zjištění, že nemohly přivodit jiné rozhodnutí o vině obviněných, resp. o jim uložených trestech. Trestní věc obviněných tak není zatížena vadou tzv. opomenutých důkazů ve smyslu třetí alternativy § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu bude zmínka ještě i níže v rámci vyjádření k jednotlivým dovolacím argumentům obviněných.</p><p>66.\tSoudy také správně uzavřely, že obhajovací verzi obviněných nebylo možné přijmout ani při zohlednění zásady in dubio pro reo (jejíž aplikace se ve svých dovoláních domáhali všichni obvinění, byť třeba jen implicitně). Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Taková situace zde ovšem nenastala. Naopak, po provedeném dokazování soudy žádné rozumné pochybnosti o vině dovolatelů neměly (viz str. 279-358, body 360. - 431. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 37-39, body 193. – 201. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně).</p><p>67.\t Z výpovědí svědků – zaměstnanců OZP i manažerů, koordinátorů a personalistů jednotlivých obviněných právnických osob jasně vyplývá, a že v rámci holdingu VERVE bylo vše podřízeno jedinému cíli – z důvodů dále vysvětlených nabrat co nejvíce zaměstnanců OZP, ačkoli pro ně nebyla zajištěna práce. Toto bylo uchazečům o zaměstnání i výslovně sdělováno (že pro ně není a nebude dost nebo dokonce vůbec žádná práce), a to mj. na zdůvodnění skutečnosti, že budou reálně dostávat jako mzdu částku (většinou) jen 1 000 – 2 000 Kč měsíčně a nikoli celou mzdu oficiálně deklarovanou v uzavíraných smlouvách, resp. na výplatních páskách. Svědci – zaměstnanci OZP byli mj. vyzýváni, aby si nějakou práci vymysleli sami, při jejich náboru nebylo vůbec zjišťováno (pro obviněné to nebylo podstatné), jaká zdravotní omezení tito uchazeči mají, a tudíž jakou práci jsou či nejsou schopni vykonávat. Zároveň až na výjimky neexistoval žádný skutečný podnikatelský plán a žádná racionální ekonomická činnost obviněných právnických osob (k tomu viz odůvodnění rozsudku městského soudu str. 299-303, body 376. – 377.). Pokud už někteří zaměstnanci určitou práci odvedli (něco vyrobili), nebyla prováděna žádná kontrola kvality ani kvantity, výrobky se často vyhazovaly, neboť prakticky všechny byly neprodejné. Mnoho svědků – zaměstnanců OZP vypovědělo, že v některých měsících nedostali zadanou žádnou práci, někteří z nich dokonce vůbec žádnou práci za celou dobu svého zaměstnání, případně jim byla na celý měsíc přidělena práce, kterou měli hotovou během několika minut či hodin. Vícero svědků – manažerů, personalistů a koordinátorů obviněných právnických osob potvrdilo, že jejich prvořadým úkolem bylo nabrat do společností co nejvíce zaměstnanců – OZP, a až poté se pro tyto lidi „vymýšlela práce“. To však bylo při množství zdravotně postižených zaměstnanců složité a výsledkem pak bylo to, že jim byla zadávána i taková práce, jako např. trhání toaletního papíru na čtverečky, srovnávání zmuchlaných papírů, stříhání provázků apod. Vyrobené věci se často vyhazovaly, neboť pro ně nebylo žádné využití. Pokud zaměstnanec žádnou práci neodevzdal, nic se nedělo, nijak se to neřešilo. Všichni svědci – zaměstnanci OZP na pozici domácích pracovníků (což byla drtivá většina zaměstnanců obviněných právnických osob) potvrdili, že jim byla měsíčně vyplácena částka v rozmezí od 1 000 Kč do 2 000 Kč bez ohledu na množství odvedené práce, resp. zda vůbec nějakou práci odvedli. Svými podpisy však zároveň na žádost svých zaměstnavatelů stvrzovali, že převzali částky násobně vyšší. Byli též nuceni podepisovat smlouvy o poskytování tzv. „nadstandardních“ služeb, na jejichž základě jim obviněné právnické osoby srážely většinu mzdy, aniž by ovšem ony „nadstandardní“ služby reálně využili, resp. o ně vůbec stáli (nepotřebovali je). V návaznosti na to pak museli svým zaměstnavatelům podepisovat každý měsíc „výkaz realizované činnosti“, což byl seznam jimi údajně odebraných nadstandardních služeb, a to velmi často bianco, tj. bez vyplnění textu dokumentu. Značné množství zaměstnanci podepsaných, avšak obsahově nevyplněných, výkazů realizované činnosti policejní orgán zajistil v sídle VERVE Holding, a.s., na adrese XY XY, Praha 10 – viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně str. 197, bod 218.). Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že na řádově stovky zaměstnanců – OZP připadal jen jeden nebo maximálně dva koordinátoři, kteří jim měli zmíněné nadstandardní služby poskytovat. Už z toho je zřejmé, že reálně toto činit nemohli (služby mohli poskytnout jen nepatrnému zlomku zaměstnanců), přesto za tyto fakticky neposkytované služby byla zaměstnancům – OZP zásadním způsobem krácena jejich mzda (k tomu podrobněji viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně str. 308-315, body 381. – 386.). Z výpovědí svědků – manažerů obviněných právnických osob, jakož i z listinných důkazů (včetně tzv. bilancí, které každá obviněná právnická osoba za každý měsíc zpracovávala) vyplynulo, že vlastní příjmy obviněných právnických osob z podnikatelské činnosti byly až na výjimky buď nulové, nebo zanedbatelné (v řádu tisíců korun) a jejich jediným skutečným podstatným příjmem byly státem vyplácené dotace – příspěvky na zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Bez nich by hospodaření obviněných právnických osob vykazovalo každý měsíc statisícové ztráty (k tomu podrobněji viz odůvodnění rozsudku městského soudu str. 315-323, body 387. – 393.). Je tedy evidentní, že skutečný smysl činnosti obviněných právnických osob byl jediný – nikoli poctivá podnikatelská činnost spojená s reálným zaměstnáváním osob se zdravotním postižením, nýbrž vysoce sofistikované, systematické a dlouhodobé podvodné čerpání státních dotací. Městský soud v Praze v návaznosti na to podrobně popsal a zdůvodnil, jakým konkrétním způsobem se na této činnosti (vedle dalších osob) podílel každý ze šesti dovolatelů. Nelze než souhlasit se závěrem jmenovaného soudu, že reálné zaměstnávání „malé hrstky“ osob se zdravotním postižením (jimž pak s ohledem na to také byla vyplácena reálná, pracovněprávní dokumentaci odpovídající, mzda) bylo jen zastíracím manévrem obviněných, neboť toto tvořilo jakousi prvotní zeď bránící odhalení jejich trestné činnosti (viz str. 323-324, bod 394. odůvodnění rozsudku). Tomuto závěru odpovídají i ty části výpovědí svědků – zaměstnanců OZP, kde popisovali, že v případě předem nahlášené kontroly úřadu práce dostali od svého zaměstnavatele pokyn přijít na pracoviště s tím, že si mají s sebou přinést nějakou práci, kterou pak budou během prováděné kontroly předstírat (viz např. výpověď svědkyně L. J., str. 182, bod 201. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Na stranách 332-334, v bodech 402. – 405. městský soud podrobně vysvětlil, proč neměl žádné pochybnosti o tom, že si obvinění Miroslav Černý, Miloslav Vít, Š. A. a M. Š. byli velmi dobře vědomi protizákonnosti svého jednání, že právě to bylo smyslem vytvoření složitého systému společností v rámci holdingu VERVE a že právě proto aktivně činili různá nezbytná opatření, aby nebyli orgány činnými v trestním řízení odhaleni, resp. usvědčeni.</p><p>68.\t  Argumentací obviněných, že nebyly naplněny zákonné znaky organizované zločinecké skupiny ve smyslu § 129 tr. zákoníku (v souvislosti s právní kvalifikací činu podle § 361 tr. zákoníku, resp. použitím ustanovení § 107 a § 108 tr. zákoníku), se obsáhle zabývaly oba soudy nižších stupňů a velmi podrobně zdůvodnily, proč tuto argumentaci neakceptovaly (viz str. 330-336, body 400. – 409., str.  360, bod 438. a str. 369-377, body 458. – 470.  odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 39-42, body 202. – 214.  odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Naprosto přesvědčivě vyložily, že byly naplněny všechny zákonem požadované znaky – společenství nejméně tří trestně odpovědných osob, vnitřní organizační struktura, rozdělení funkcí a dělba činností a zaměření na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Správně poukázaly i na prokázané prvky utajení činnosti dané skupiny, jakkoli se nejedná o obligatorní zákonný znak. To vše bylo popsáno a zdůvodněno v návaznosti na konkrétní podíl jednotlivých členů skupiny, včetně všech dovolatelů, s výjimkou obviněného A. M. Zde prezentovaným závěrům lze ve všech podstatných bodech přisvědčit, odůvodnění je mimořádně pečlivé, podrobné a vyčerpávající a lze na něj proto plně odkázat.</p><p>69.\tVe vztahu ke specifickým námitkám obviněných M. Š. a Š. A. je namístě připomenout, že spáchání úmyslného trestného činu pachatelem, jenž je členem organizované zločinecké skupiny, předpokládá, že osoba, která takový čin spáchala, byla v dané době vědomě začleněna do organizační struktury organizované zločinecké skupiny. Nevyžaduje se, aby strukturu a činnost skupiny v celém rozsahu znala, nýbrž postačí, že plnila byť jen dílčí úkoly. V daném případě není pochyb o tom, že zmíněné dovolatelky do organizační struktury skupiny osob v rámci holdingu VERVE začleněny byly, a provedeným dokazováním bylo navíc postaveno najisto i to, že znaly všechny podstatné skutečnosti týkající se jak organizace, tak i konkrétní činnosti této skupiny. Naprosto vědomě (úmyslně) se podílely na plnění jim svěřených dílčích úkolů, jimiž bylo fakticky realizováno „poslání“ organizované zločinecké skupiny. Nelze než souhlasit s vyjádřením státního zástupce k dovolání obviněných, že jejich námitka, že jednaly v rámci struktury společnosti, a každá společnost přitom má nějakou vnitřní organizační strukturu, je nepodstatná. Dovolatelky totiž nebyly postiženy za prostou pracovní činnost v rámci holdingu VERVE, nýbrž za to, že se podstatným způsobem podílely na činnosti tohoto holdingu, která měla zjevně zločinný cíl a charakter.</p><p>70.\tPodle tuzemské soudní praxe i aktuálního komentáře k trestnímu zákoníku [viz ŠÁMAL, Pavel. § 129 (Organizovaná zločinecká skupina). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1773, marg. č. 1.] může mít organizovaná zločinecká skupina přímo formu právnické osoby. V takovém případě pak lze (vedle trestní odpovědnosti členů skupiny – fyzických a právnických osob) dovodit při naplnění znaků konkrétního trestného činu vymezeného v § 7 t. o. p. o. také trestní odpovědnost takové právnické osoby či právnických osob [viz ŠÁMAL, Pavel. § 129 (Organizovaná zločinecká skupina). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1776, marg. č. 3.].</p><p>71.\tS ohledem na znění § 7 t. o. p. o. je zřejmé, že obviněné právnické osoby se mohly stát nejen ryze formálně (jak tvrdí část dovolatelů), ale i fakticky plnohodnotnými členy organizované zločinecké skupiny a jako její členové (§ 107 tr. zákoníku) spáchat trestný čin dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku a současně se dopustit i trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 tr. zákoníku. Právnická osoba může organizovanou zločineckou skupinu nejen podporovat, ale může ji i založit nebo se účastnit na její činnosti [viz např. ŠÁMAL, Pavel. § 129 (Organizovaná zločinecká skupina). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1773, marg. č. 1.].</p><p>72.\tZcela mylné je i tvrzení obviněné KD Real, že „osoba se účastní činnosti organizované zločinecké skupiny tím, že je přijata za člena, což předpokládá nějaký akt přijetí, a to je rozdíl oproti organizované skupině, u níž žádný takový akt není třeba“ (viz str. 3 dovolání). Naopak, teorie i praxe vycházejí jednoznačně z toho, že nevyžaduje výslovné přijetí za člena organizované zločinecké skupiny, nýbrž postačí, pokud se pachatel fakticky, třeba i neformálně (není třeba ani výslovné přistoupení za člena), včlení do takové skupiny a jakýmkoli způsobem se na její činnosti podílí [viz ŠÁMAL, Pavel. § 129 (Organizovaná zločinecká skupina). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1774, marg. č. 3.].</p><p>73.\t Přisvědčit nelze ani dovolací námitce obviněných Miloslava Víta a Miroslava Černého, že zaměřenost na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti musí být dána již před, resp. při, zahájení činnosti organizované zločinecké skupiny. Pokud komentářová literatura hovoří o tom, že se takový záměr již při založení organizované zločinecké skupiny „předpokládá“, neznamená to, že jde o obligatorní pojmový znak a nezbytný předpoklad vzniku takové skupiny. Naopak, právní teorie i soudní praxe vycházejí z toho, že i původně nekriminální organizační struktura se může v průběhu času změnit v organizovanou zločineckou skupinu, zaměří-li se od určitého momentu na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Stejně tak částečný výkon legální podnikatelské činnosti nemůže bez dalšího konvalidovat činnost organizované zločinecké skupiny v činnost aprobovanou v celém jejím rozsahu. Využití (zneužití) právnické osoby a její neutajované legální činnosti je naopak poměrně obvyklou a sofistikovanou metodou utajování skutečné kriminální podstaty činnosti, jež je provozována v jejím rámci a za využití jejích struktur.</p><p>74.\t K argumentu části dovolatelů, že dokonce i sám státní zástupce vrchního státního zastupitelství ve své závěrečné řeči dospěl k názoru, že znaky organizované zločinecké skupiny naplněny nebyly, je třeba v první řadě uvést, že s tímto se vypořádal již soud prvního stupně (viz str. 374-375, bod 466. odůvodnění jeho rozsudku). Netřeba pochybovat o tom, že právní kvalifikace uvedená v obžalobě, závěrečný návrh státního zástupce, ani odkazované výkladové stanovisko ze dne 25. 2. 2014, č. j. 2 NZN 213/2014-10, přijaté v rámci struktury státního zastupitelství, nejsou pro soud závazné. V daném případě se navíc jedná o stanovisko staré již zhruba 10 let, jehož některé části byly v mezidobí rozhodovací praxí soudů překonány. Například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 4 Tz 32/2020, bylo konstatováno, že na překážku závěru o naplnění znaků organizované zločinecké skupiny není zjištění, že tato skupina byla založena a směřovala svoji činnost byť jen k jedinému konkrétnímu cíli, když není rozhodující konkrétní motiv trestné činnosti daného uskupení (může jít o motiv zištný ale i jakýkoli jiný), jakož ani to, zda jde o tzv. „tradiční pole působnosti“ organizovaných zločineckých skupin (např. obchod s narkotiky, s lidmi, převaděčství apod.). Z toho lze vyvodit, že nutně nemusejí existovat žádné „doprovodné aktivity“ předmětné skupiny navazující na její prvotní trestnou činnost (na tzv. realizační trestný čin), o nichž hovořil ve své závěrečné řeči státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako např. „krycí a zabezpečovací aktivity směřující k neutralizaci veřejné moci či svědků“. V usneseních Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2022, sp. zn. 4 Tdo 1283/2021, ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 6 Tdo 198/2022 (na něž správně poukázal ve svém vyjádření státní zástupce), jakož i v řadě dalších bylo akceptováno odsouzení pachatelů pro trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku v případech majetkové či hospodářské trestné činnosti pouze jednoho typu. V citovaných věcech šlo konkrétně o rozsáhlé organizované krácení daní, resp. rozsáhlé organizované podvody, a to rovněž bez naplnění všech „typických znaků“, s nimiž původně kalkulovalo citované výkladové stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství.</p><p>75.\tPokud jde o námitku obviněných týkající se údajně nesprávného určení výše škody způsobené trestným činem dotačního podvodu (s čímž úzce souvisí i výše zmíněná námitka opomenutých důkazů) – že soudy učinily závěr o výši této škody pouze na základě svědeckých výpovědí zhruba jedné šestiny všech zaměstnanců – OZP, tedy jen reprezentativního vzorku zaměstnanců, když zbylých zhruba pět šestin zaměstnanců – OZP vyslechnuto nebylo a ve vztahu k nim tedy nelze činit žádné skutkové závěry, tak s touto se naprosto správně a dostatečně vypořádaly již soudy nižších stupňů (viz str. 35 bod 183. odůvodnění rozsudku vrchního soudu a zejména str. 272-275, body 352. - 353. a str.  352-353, bod 425. odůvodnění rozsudku městského soudu). Nejvyšší soud zcela souhlasí se závěrem, že nebylo nejen možné, ale především ani nutné, vyslechnout všechny zaměstnance – OZP obviněných právnických osob a že rozsah dokazování zvolený Městským soudem v Praze byl racionální a plně dostačující. Jak bylo v rozsudcích obou soudů nižších stupňů vysvětleno a jak bude vysvětleno i níže v odůvodnění tohoto usnesení Nejvyššího soudu, skutečnost, že některé z obviněných právnických osob začleněných do organizované zločinecké skupiny vyvíjely zčásti i určitou legální činnost a v souvislosti s tím zaměstnávaly určitý menší počet osob se zdravotním postižením, nehraje z hlediska celkového posouzení věci (jednání obviněných a jejich trestní odpovědnosti) žádnou roli. Aby mohla být předmětná trestná činnost spáchána, a to včetně obřího rozsahu, v jakém spáchána byla, obviněné právnické osoby musely alespoň nějakou legální činnost vykonávat, k čemuž potřebovaly alespoň nějaké skutečné (nikoli jen fiktivní) zaměstnance. Byl to nezbytný prostředek k dosažení zločinného cíle obviněných. Jak správně uvedl Vrchní soud v Praze na straně 40 v bodě 207. odůvodnění svého rozsudku, jen minimum ze zúčastněných právnických osob vedle trestné činnosti provozovalo též nějakou skutečnou podnikatelskou činnost a v souvislosti s tím generovalo i nějaký zisk, resp. výnos, tento však byl každopádně ve srovnání se skutečným cílem činnosti holdingu (organizované zločinecké skupiny) a výší takto dosahovaného zisku (škoda v řádu stovek milionů korun) naprosto zanedbatelný a celá tato legální činnost sloužila jen k zastření skutečného stavu věci.</p><p>76.\tMěstský soud v Praze na str. 176 v bodě 198. odůvodnění svého rozsudku popsal a logicky zdůvodnil, jakým způsobem vybral zaměstnance – OZP, které předvolal jako svědky k hlavnímu líčení (tak, aby to věrně pokrývalo celé stíhané období a všechny obviněné právnické osoby v pozici zaměstnavatelů). Vysvětlil rovněž, že výslech úplně všech zaměstnanců – OZP ani nebyl možný, když už v té době (kdy se vedlo řízení před soudem prvního stupně) více než 500 z nich (z celkového počtu zhruba 3500) zemřelo a další podstatná část se s ohledem na vážné zdravotní problémy nemohla řízení účastnit a v pozici svědků vypovídat, a to dokonce ani prostřednictvím videokonference. Soudy nižších stupňů došly ke správnému závěru, že výpovědi více než 400 zaměstnanců – OZP v pozici svědků v kombinaci s velkým množstvím listinných důkazů (viz výše), výpověďmi svědků –  jednatelů, manažerů, koordinátorů a personalistů obviněných právnických osob, obrazovými, resp. zvukovými záznamy z porad vedení holdingu VERVE ve dnech 14. 11. 2011 a 15. 12. 2011, z návštěv obviněných Miroslava Černého a Š. A. u svědkyně Z. Š. ve dnech 6. 1. 2012 a 24. 1. 2012 aj., byly k řádnému objasnění skutkového stavu věci bez jakýchkoli důvodných pochybností dostačující. Provádět další dokazování v rozsahu požadovaném dovolateli (pokud by to vůbec bylo možné, což nebylo) by mělo za následek jediné – zbytečné průtahy v trestním řízení.</p><p>77.\tNa jednání obviněných je třeba nahlížet jako na celek, nikoli izolovaně (bez všech důležitých souvislostí) ve vztahu k jednotlivým obviněným právnickým osobám jakožto zaměstnavatelům a jejich jednotlivým zaměstnancům. Podle § 78 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o zaměstnanosti“) nárok na dotaci – příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením měl pouze ten zaměstnavatel, který v rozhodném období zaměstnával více než 50 % osob se zdravotním postižením z celkového počtu svých zaměstnanců (míněno ovšem skutečně zaměstnával, tj. přiděloval jim v rámci své legální činnosti smluvenou práci a vyplácel jim za to smluvenou mzdu). Ve shodě s oběma soudy nižších stupňů má i Nejvyšší soud za to, že po provedeném dokazování nejsou pochybnosti o tom, že ani jedna z obviněných právnických osob v případech vymezených ve výroku odsuzujícího rozsudku nárok na dotaci neměla. Základním předpokladem vzniku nároku na vyplacení zmíněného příspěvku ve smyslu § 78 zákona o zaměstnanosti bylo to, aby tento příspěvek byl reálně určen a použit v souladu s účelem a smyslem uvedeného zákona (§ 67 a násl.), tj. na skutečnou podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, jimž stát poskytuje zvýšenou ochranu na trhu práce. V daném případě však byl po celé stíhané období tento příspěvek obviněnými právnickými osobami v rámci holdingu VERVE čerpán v příkrém rozporu s uvedeným účelem, a to konkrétně s cílem obohatit sebe a jiné osoby na úkor státu. Netřeba pochybovat o tom, že pokud by stát (příslušný úřad práce) znal skutečný stav věci (skutkový stav, který byl správně zjištěn soudem prvního stupně – skutečný způsob a smysl fungování obviněných právnických osob, celého systému holdingu VERVE a všechny podstatné okolnosti), pak by k vyplacení dotace nikdy nedošlo.  Je zcela nereálná představa, že by stát vědomě vyplácel obviněným právnickým osobám příspěvek na zaměstnávání byť i jen té části osob se zdravotním postižením, které sice u těchto žadatelů reálně pracovaly a pobíraly i deklarovanou mzdu, avšak obviněné právnické osoby je ve skutečnosti využívaly jen jako prostředek (nezbytné krytí), aby mohly dlouhodobě a systematicky podvodným způsobem vylákávat mnohonásobně vyšší částky (v řádech stamilionů korun) na údajné zaměstnávání mnohonásobně většího počtu zaměstnanců fiktivních.</p><p>78.\tTo, že některé z obviněných právnických osob v určitém rozsahu skutečně zaměstnávaly některé zaměstnance – OZP a vyplácely jim za takto reálně odvedenou práci i reálnou mzdu, bylo (jak správně uvedl městský soud na straně 374, v bodě 465. odůvodnění svého rozsudku) ve své podstatě součástí snahy obviněných (včetně dovolatelů) o utajení pravé podstaty činnosti holdingu VERVE, což je jedním z typických (fakultativních) znaků organizované zločinecké skupiny. Skutečné zaměstnávání určitého menšího počtu osob se zdravotním postižením bylo nedílnou součástí plánu obviněných, prostředkem nezbytným k tomu, aby byl celý jejich zločinný systém udržen v chodu, aby se na jeho podvodnou podstatu nepřišlo, aby navenek bylo navozeno a udrženo zdání, že nejen ve vztahu k těmto zaměstnancům, ale i ve vztahu k tisícovkám dalších, jsou údaje deklarované v žádostech o vyplacení příspěvku na zaměstnávání osob se zdravotním postižením pravdivé.</p><p>79.\tZ uvedeného je zřejmé, že výslechem všech zaměstnanců – OZP v pozici svědků (jak se obvinění domáhali) by mohlo být prokázáno nanejvýš to, že určitý zlomek formálně vykazovaných zaměstnanců – OZP v rámci holdingu pracoval i reálně a pobíral za to mzdu ve skutečně sjednané výši. V žádném případě by však tyto výslechy nemohly vést k závěru, že systém fungování holdingu VERVE a jednotlivých právnických osob v jeho rámci byl takový, že za daného stavu těmto právnickým osobám ve stíhaném období vznikal nárok na příspěvek ve smyslu § 78 zákona o zaměstnanosti. Nejde proto o skutkové zjištění, které by bylo určující pro naplnění znaků trestného činu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tentýž závěr je namístě i s ohledem na výraznou výši obviněnými způsobené škody, která u obviněné KD Real činila více než 4 000 000 Kč a u ostatních dovolatelů dosáhla stovek milionů korun. Není pochyb, že i kdyby takto zjištěná škoda byla snížena o vyplacené příspěvky připadající na reálně pracující zaměstnance, na otázku právní kvalifikace jednání dovolatelů by to nemělo vliv, neboť hranice značné škody [tj. 1 000 000 Kč ve smyslu § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku] v případě obviněné KD Real a hranice škody velkého rozsahu [tj. 10 000 000 Kč ve smyslu § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku] u ostatních dovolatelů by bylo dosaženo. I z toho je zřejmé, že nejde o argumentaci, která by mohla naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a resultovat v kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu.</p><p>80.\tJakkoli byl u obviněné KD Real podíl zaměstnanců – OZP, kteří vykonávali reálnou práci a dostávali za ni reálnou mzdu (ve vztahu k celkovému vykazovanému počtu zaměstnanců) vyšší než u jiných obviněných právnických osob, nic to nemění na skutečnosti (správném skutkovém zjištění soudů), že i tato společnost byla jedním z „dílků skládačky“ – důležitým článkem systému holdingu VERVE potřebným k tomu, aby dotace mohly být v rámci celého tohoto holdingu podvodně vylákávány, aniž by se na podvod přišlo. Znovu je třeba zdůraznit, že na řešenou trestnou činnost obviněných je třeba nahlížet (mimo jiné) jako na celek. Díky tomu, že obviněná KD Real na rozdíl od jiných obviněných právnických osob reálně spravovala i určitý majetek, musela také reálně zaměstnávat určitý počet osob (vedle řady těch, které vykazovala jen formálně). Její reálná podnikatelská činnost a reálné zaměstnávání určitého počtu zaměstnanců – OZP však každopádně nebylo z hlediska činnosti holdingu a páchání řešené trestné činnosti ničím jiným, než nezbytným prostředkem k dosažení kýženého zločinného cíle celé organizované skupiny pachatelů.</p><p>81.\tProti způsobu určení výše škody způsobené trestným činem dotačního podvodu obvinění brojili i s poukazem na to, že škoda údajně neměla být stanovena „paušálně“ ve výši celé poskytnuté dotace, nýbrž měla být snížena o souhrn částek zaplacených obviněnými právnickými osobami na pojistném na sociální a zdravotní pojištění jejich zaměstnanců (s tím, že tyto platby pojistného se fakticky dostaly do dispozice státu, který zde figuruje jako poškozený). K tomu je třeba opět především uvést, že se jedná o námitku proti skutkovému zjištění (výše škody), jež není za dané situace určující pro naplnění znaků trestného činu, tedy tuto námitku nelze subsumovat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.  I kdyby totiž od celkové výše podvodně vylákaných příspěvků na zaměstnávání osob se zdravotním postižením bylo odečteno veškeré zaplacené sociální a zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za dané zaměstnance – OZP, tak by hranice značné škody (v případě obviněné KD Real), resp. škody velkého rozsahu (v případě zbylých pěti dovolatelů) bylo s velkou rezervou dosaženo a znaky trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, resp. § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, by byly i tak naplněny.</p><p>82.\t Stejně jako jiné, i tato dovolací námitka obviněných je v podstatě jen opakováním jejich dřívější obhajoby, s níž se ovšem správně vypořádaly již oba soudy nižších stupňů. Dovolatele lze proto v zásadě odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí těchto soudů (viz str. 367-369, body 452. – 455. rozsudku soudu prvního stupně a str. 35-36, body 186. – 188. rozsudku soudu odvolacího). Řádné a včasné odvedení pojistného na zdravotní pojištění, sociální pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, tedy tzv. bezdlužnost žadatele (obviněných právnických osob), byly nutným předpokladem pro získání dotace. Pokud by obviněné právnické osoby zmíněné pojistné státu neodvedly, na kýženou dotaci by v žádném případě nedosáhly. V tomto směru lze přisvědčit argumentaci státního zástupce v té části jeho vyjádření k dovoláním obviněných, kde předmětnou úhradu pojistného za zaměstnance označil za (v širším slova smyslu) náklady trestné činnosti, nemající vliv na závěr o výši škody způsobené trestným činem dotačního podvodu. Tyto zákonné odvody by mohly mít význam pouze tehdy, pokud by pro právní kvalifikaci byla rozhodná výše majetkového prospěchu, který pachatel činem získal. Tak tomu ovšem v daném případě není, a to ani u jednoho z trestných činů, jimiž byli obvinění uznáni vinnými. U trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. c), resp. § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, je rozhodná výše způsobené škody (nikoli prospěchu) a u trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku pak výše škody ani prospěchu není rozhodná vůbec.</p><p>83.\tSoud prvního stupně na straně 367 svého rozsudku v bodě 453. správně poukázal na některá dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu s tím, že za škodu způsobenou trestným činem dotačního podvodu se považuje zásadně celá výše poskytnuté dotace, pokud v žádosti o tuto dotaci byly uvedeny nepravdivé údaje, a v případě uvedení údajů pravdivých by dotace žadateli vyplacena nebyla. To, že kdyby obvinění v žádostech o dotaci uvedli pravdivé údaje, tak by k vyplacení dotace ani zčásti nedošlo, je mimo veškerou pochybnost (viz výše). Za škodu způsobenou trestným činem dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku je proto třeba v posuzované věci považovat celou výši státem vyplacené dotace.</p><p>84.\tK  námitce dovolatelů, že jim byly uloženy nepřiměřeně přísné tresty, a to mj. v důsledku toho, že soudy v jejich prospěch nezohlednily (nekompenzovaly) nepřiměřeně dlouhou dobu trvání trestního řízení, resp. mimořádně velký časový odstup od spáchání skutku, a u obviněného. A. M. k jeho námitce údajně vadné (ne)aplikace § 58 odst. 6 tr. zákoníku a údajně likvidačního charakteru uloženého peněžitého trestu (což nijak blíže nerozvedl), Nejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento dovolací důvod a jemu odpovídající tvrzení však dovolatelé neuplatnili. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 – § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádného jiného dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je totiž možné (pokud jde o výrok o trestu) považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nic z toho však v případě dovolatelů nepřichází do úvahy.</p><p>85.\tObviněný A. M. rozhodnutí odvolacího soudu napadl v podstatě s odkazem na to, že mu byl uložen trest v „běžné“ zákonné trestní sazbě, když nebylo aplikováno (na rozdíl od rozhodnutí soudu prvního stupně) ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. To je ovšem postup závislý vždy na úvaze soudu. Pokud jsou splněny všechny podmínky uvedené v citovaném zákonném ustanovení, pak soud takto postupovat (mimořádně snížit trest odnětí svobody) může, ale nemusí. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu obviněný nemůže dovoláním úspěšně brojit proti tomu, že soud v jeho případě neaplikoval § 58 tr. zákoníku. Výjimkou za určitých okolností může být pouze neuložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby za užití ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku, které se však týká specificky ukládání trestu pachateli označenému jako spolupracující obviněný (což není případ dovolatele). Použití tohoto ustanovení je totiž při splnění v něm stanovených podmínek na rozdíl od jiných případů (vyjmenovaných v odstavcích 1, 2, 3 a 6, 7) obligatorní. V té souvislosti je třeba připomenout nedávné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, jež bylo po schválení trestním kolegiem Nejvyššího soudu uveřejněno pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. Bylo v něm výslovně konstatováno, že námitka spočívající v tom, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku, nenaplňuje žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř.</p><p>86.\tK nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, na který obviněný A. M. ve svém dovolání odkázal, je třeba především uvést, že toto rozhodnutí se týkalo skutkově a z hlediska rozhodování obecných soudů i Ústavního soudu zcela odlišného případu. Ústavní soud v odůvodnění tohoto nálezu Nejvyššímu soudu vytkl, že jeho předchozí rozhodovací praxe (v otázce, zda lze neaplikování § 58 tr. zákoníku připustit jako dovolací důvod) nebyla v daném směru zcela jednotná (přičemž poukázal konkrétně na usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, v němž bylo toto připuštěno) a že tudíž daná trestní věc měla být předložena k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu nebo měla být vyřešena stanoviskem celého trestního kolegia tohoto soudu.</p><p>87.\tZmíněného usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, si je Nejvyšší soud samozřejmě vědom, avšak nejedná se podle jeho mínění o rozhodnutí odůvodňující v současné době postup podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších přepisů. Jde totiž o právní názor o procesním právu, přičemž příslušný senát Nejvyššího soudu nedospěl k jednomyslnému závěru, že řešená procesní otázka má po právní stránce zásadní význam (viz § 20 odst. 2 citovaného zákona o soudech a soudcích), resp. že je ji nezbytné (ve své podstatě znovu, tj. přes existenci již zmíněného rozhodnutí publikovaného pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr.) uvedeným procesním postupem řešit.  Ve skutečnosti dospěl k závěru opačnému. Důvodem je především to, že v citovaném nálezu uvedené usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, je zcela ojedinělé a dávno a mnohokrát překonané. V době před vydáním tohoto rozhodnutí i po něm (tj. během posledních 16 let) Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujímal názor opačný, tj. že nepoužití fakultativního ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nezakládá žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. Tato jednotná praxe byla v nedávné době potvrzena publikací již odkazovaného usnesení ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, a to konkrétně pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. (jež ovšem v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, zmíněno nebylo). Naprosto stejným způsobem na věc dosud ve své konstantní judikatuře nahlížel i sám Ústavní soud – viz např. usnesení ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3227/18, nebo ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 817/21. V obou těchto rozhodnutích se Ústavní soud zabýval mj. i opakovaně zmíněným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, které označil za ojedinělé a z hlediska řešené problematiky za nevýznamné. Ve shodě s Nejvyšším soudem vycházel z toho, že ustanovení trestního zákoníku umožňující snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je fakultativním ustanovením, které předpokládá úvahu soudu. Jestliže soud přezkoumatelným způsobem vylučujícím svévoli odůvodní ukládaný trest a jeho výši, pak se námitka směřující proti neaplikování § 58 tr. zákoníku nachází mimo dovolací důvody a ani Ústavnímu soudu nepřísluší takové rozhodnutí rozporovat.</p><p>88.\tUrčitý průlom (úspěšné uplatnění námitky nepřiměřenosti uloženého trestu, nikoli však opřené o některý z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů) je možný jen ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného. Dovolací řízení se totiž, jak opakovaně připomněl Ústavní soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal z toho pohledu, zda tresty uložené dovolatelům nejsou natolik přísné, nepřiměřené a zjevně nespravedlivé, že by vybočovaly z ústavního rámce proporcionality trestní represe. K takovému závěru však nedospěl.</p><p>89.\tPosuzování délky řízení a její případné nepřiměřenosti je věcí ryze individuální. Přihlížet je nutné nejen k celkové době trestního řízení, ale též k dalším okolnostem, zejména složitosti předmětu řízení, rozsahu spisového materiálu, časové náročnosti a požadavkům na provádění dokazování v průběhu řízení, chování účastníků řízení apod. V posuzované věci byly úkony trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř.  zahájeny dne 23. 8. 2010 (viz záznam č. l. 1553-1554), trestní stíhání obviněných Miloslava Víta, Miroslava Černého a KD Real bylo zahájeno dne 30. 1. 2014 (viz usnesení č. l. 1652 a násl., č. l. 1968 a násl.) a obviněných M. Š. a Š. A. dne 10. 3. 2015 (viz usnesení č. l. 2915 a násl.), obžaloba byla podána dne 8. 6. 2020, rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen dne 7. 3. 2022 a rozsudek soudu odvolacího, jímž bylo řízení pravomocně skončeno, dne 24. 5. 2023. Znamená to, že od zahájení trestního stíhání do pravomocného skončení věci uplynula v případě obviněných Miloslava Víta, Miroslava Černého a KD Real doba zhruba 9 let a obviněných M. Š. a Š. A. zhruba 8 let. S ohledem na mimořádný rozsah a složitost této trestní věci nelze uvedenou dobu považovat za natolik (extrémně, nepřiměřeně) dlouhou, aby na to mělo být reagováno snížením trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, jak se dovolatelé domáhali. Jedná se o trestnou činnost páchanou po dobu zhruba čtyř let více než dvacítkou obviněných při způsobení škody ve výši přesahující půl miliardy korun. Ve věci musely být vyslechnuty stovky svědků, musely být opatřeny, vyhodnoceny a k důkazu provedeny tisíce, resp. desetitisíce, stran listinného materiálu (spis čítá více než 100 000 stran). V řešené souvislosti lze odkázat např. na aktuální usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. III. ÚS 64/23, jímž bylo akceptováno uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody do té doby bezúhonnému obviněnému, a to v základní trestní sazbě, bez aplikace § 58 tr. zákoníku, i přes časový odstup 11 let od spáchání činu. Navíc šlo o věc, která byla ve srovnání s nynější věcí dovolatelů podstatně méně rozsáhlá, složitá a závažná.</p><p>90.\tObviněné Š. A. a M. Š. ve svých dovoláních určité časové údaje evidentně záměrně zkreslily, když např. zdůraznily, že trestní oznámení bylo v této věci podáno již v roce 2010, a z toho pak dovozovaly, že trestní řízení do jeho pravomocného skončení trvalo neúměrně dlouhých 13 let. Záměrně však pominuly skutečnost, že jakkoli byly úkony trestního řízení skutečně zahájeny již v srpnu 2010, tak trestná činnost, jíž byly uznány vinnými, byla páchána kontinuálně až do července roku 2012, tedy ještě velmi dlouho poté, co policejní orgán úkony trestního řízení zahájil a začal věc prověřovat. Z hlediska namítaného údajného porušení ústavně zaručeného práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je v daném případě daleko podstatnější časový odstup pravomocného odsuzujícího rozhodnutí od ukončení trestné činnosti obviněných, resp. od zahájení jejich trestního stíhání, než od formálního zahájení úkonů trestního řízení policejním orgánem (§ 158 odst. 3 tr. ř.). Je třeba si uvědomit, že s ohledem na mimořádný rozsah, složitost a závažnost této trestné činnosti i samotná fáze prověřování (před zahájením trestního stíhání obviněných) musela logicky trvat mnohem delší dobu, než je obvyklé v běžných trestních věcech. Pokud obvinění i po zahájení úkonů trestního řízení plynule pokračovali ve své trestné činnosti, ačkoli již o těchto úkonech prováděných policejními orgány věděli (bylo prokázáno, že v rámci porad vedení holdingu se mimo jiné řešilo, jakým způsobem je třeba vůči orgánům činným v trestním řízení postupovat, byli instruováni někteří svědci – vedoucí zaměstnanci obviněných právnických osob i zaměstnanci – OZP, jak mají na policii vypovídat, atd.), pak to jistě významným způsobem zvyšuje závažnost jejich jednání a i tato skutečnost mohla být soudy zohledněna při rozhodování o potrestání obviněných. Zároveň z uvedeného plyne fakt, že v počáteční fázi trestního řízení obvinění provádění úkonů trestního řízení záměrně komplikovali, což jistě mohlo mít negativní vliv na délku řízení.</p><p>91.\tOba soudy nižších stupňů se otázce potrestání obviněných, tj. volbě konkrétního druhu trestů a jejich výměry, dostatečně věnovaly. Městský soud v Praze své úvahy rozvedl v odůvodnění svého rozsudku na str. 379-387 v bodech 475. – 493., přičemž sankce jednotlivým obviněným stanovil mj. právě i při vědomí většího časového odstupu od spáchání předmětné trestné činnosti (viz str. 379, bod 475., str. 381-382, bod 478. a str. 384, bod 483.). Na to pak navázal svými hodnotícími úvahami i Vrchní soud v Praze, který dostatečně odůvodnil i zpřísnění trestu obviněnému A. M. na základě odvolání státního zástupce (viz str. 43-45, body 226. – 234. napadeného rozsudku). Správně poukázal mj. na nedostatečný náhled tohoto obviněného na spáchání činu, závažnost a následky tohoto činu (když obviněný významně přispěl ke způsobení škody ve výši téměř půl miliardy korun). Podrobně a správně zdůvodnil, proč nebylo namístě aplikovat ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku, a to včetně toho, že obviněný neukončil své jednání (účastenství ve formě pomoci na trestném činu jiného) dobrovolně, nýbrž až pod tlakem okolností, v důsledku činnosti orgánů činných v trestním řízení. V té souvislosti je třeba znovu odkázat na výše uvedené – i obviněný A. M. trestný čin páchal ještě dlouho poté, co byly zahájeny úkony trestního řízení v této věci. Dále je třeba zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1033/2022, publikovaný pod č. 12/2023 Sb. rozh. tr. Jakkoli zde byla řešena aplikace § 58 odst. 6 tr. zákoníku ve vztahu k pokusu trestného činu, lze jeho závěry přiměřeně vztáhnout i na nyní projednávanou věc obviněného A. M., tj. na účastenství na trestném činu ve formě pomoci. Pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku bez dalšího nestačí, že jde „jen“ o pomoc k trestnému činu. Soud musí posoudit všechny okolnosti významné pro stanovení povahy a závažnosti této pomoci a další konkrétní okolnosti případu, včetně osoby pachatele a jeho osobních a jiných poměrů. Teprve na základě jejich komplexního zhodnocení lze případně odůvodnit postup podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku. Tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu se Vrchní soud v Praze evidentně řídil a v návaznosti na něj správně uzavřel, že v případě obviněného A. M. aplikace § 58 odst. 6 tr. zákoníku namístě nebyla. Nic, co by svědčilo pro závěr opačný, tento obviněný neuvedl ani v rámci svého dovolání (nezmínil vůbec žádné konkrétní okolnosti, které by použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku mohly odůvodnit).</p><p>92.\t Souhrnně tak lze k této části dovolacích námitek obviněných konstatovat, že po komplexním zvážení všech rozhodných skutečností, včetně ustanovení § 38, § 39, § 41, § 42 a § 58 tr. zákoníku, jakož i časového odstupu od spáchání činu a délky trestního řízení, považuje Nejvyšší soud sankce uložené všem šesti dovolatelům za přiměřené. V žádném případě nejde o sankce natolik extrémně přísné, aby byly v rozporu s ústavně zaručeným právem obviněných na přiměřenost trestních sankcí a mohly být důvodem ke kasaci napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, resp. i předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze, v rámci dovolacího řízení. Tresty uložené obviněným M. Š., Š. A. a A. M. je třeba označit naopak za spíše mírné, když se jedná o sankce vyměřené při spodní hranici či na samé spodní hranici zákonné sazby a závažnost jednání těchto obviněných, jakkoli byli ve vztahu k trestnému činu dotačního podvodu odsouzeni „jen“ za pomoc ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, byla vysoká. S ohledem na výsledky provedeného dokazování a zjištěný skutkový stav (konkrétní způsob a rozsah jejich zapojení do předmětné trestné činnosti) jistě bylo možné uvažovat i o kvalifikaci jejich jednání jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (na trestném činu dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku) a v případě obviněného A. M. pak i jako trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Pokud tak soud prvního stupně neučinil, pak postupoval vysloveně ve prospěch jmenovaných tří obviněných, což našlo reálný odraz mj. právě i v uložení sankcí pouze při spodní hranici zákonné trestní sazby.</p><p>K dalším námitkám obviněných Miloslava Víta a Miroslava Černého</p><p>93.\tJak už bylo zmíněno výše, Nejvyšší soud sdílí názor obou soudů nižších stupňů, že vina těchto obviněných byla prokázána nade vší rozumnou pochybnost. Neexistuje zde žádný, natožpak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, správná je i použitá právní kvalifikace. Pokud jde o zásadní zjištění, včetně prokázání úmyslného zavinění obviněných, lze odkázat (mimo jiné, kromě již shora zvlášť uvedeného) na odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze na str. 360-361, body 441. – 442., str. 370-376, body 463. – 468 a str. 377-378, body 471. Na straně 343-353 v bodech 419. – 425. pak tento soud logicky vysvětlil, z jakého důvodu neakceptoval obhajobu obviněných. Tyto části odůvodnění, stejně tak jako i všechny ostatní týkající se podstatných skutkových a právních závěrů soudu, jsou velmi detailní, obsahově vyčerpávající a naprosto přesvědčivé. Opakovat jednotlivé pasáže by bylo nadbytečné.</p><p>94.\tZásadní aktivní podíl těchto dvou dovolatelů na páchání posuzované trestné činnosti a jejich vedoucí role jsou evidentní. Z výpovědí svědků – manažerů všech obviněných právnických osob vyplývá, že právě tito dva obvinění byli jejich vrcholnými nadřízenými, rozhodovali o všem důležitém, vše kontrolovali a řídili bez výjimky všechny společnosti tvořící holding VERVE. I když třeba později došlo k formální změně na pozici statutárních zástupců některých společností, fakticky se nezměnilo nic. Nové „oficiální“ jednatele manažeři prakticky vůbec neznali, buď je neviděli nikdy, nebo jen zcela sporadicky, každopádně žádný z manažerů od těchto nových jednatelů nedostával pokyny ohledně řízení společností. Tyto pokyny šly vždy jen a pouze od obviněných Miloslava Víta a Miroslava Černého, resp. v jejich zastoupení od obviněných M. Š. a Š. A. Tyto dvě obviněné byly s manažery obviněných právnických osob prakticky v každodenním kontaktu, předávaly jim pokyny obviněných Miloslava Víta a Miroslava Černého, kontrolovaly jejich plnění atd. Totéž (že oni sami společnosti vůbec neřídili) potvrdili v pozici svědků i pozdější jednatelé obviněných právnických osob – do společností se nechali dosadit, aniž by měli zájem v nich reálně fungovat, společnosti vést, jejich prostřednictvím vyvíjet ekonomickou činnost atp. Neměli dokonce ani dispoziční právo k bankovním účtům společností, razítka či jakoukoli „firemní dokumentaci“ (viz např. výpovědi svědků J. J., J. B., M. J., M. G. a P. K.). Uvedené osoby pouze podepsaly generální plné moci, kterými zastupování společností kompletně přenesly na jiné osoby, přičemž tyto plné moci a řadu dalších souvisejících dokumentů pro obviněné připravovala advokátní kancelář D. M. Generální plné moci vystavené pro obviněné Miloslava Víta a Miroslava Černého policie zajistila při prohlídce jiných prostor, a to společně s emailovou komunikací mezi obviněným Miloslavem Vítem a D. M., v níž obviněný jmenovaného advokáta úkoloval ohledně zakoupení nových společností, změny jejich sídel a řady dalších kroků. Nelze než souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že i po formální změně na pozici statutárních zástupců obviněných právnických osob, kdy z těchto pozic byli oficiálně vyvázáni obvinění Miloslav Vít a Miroslav Černý, tito i nadále všechny dotčené společnosti fakticky stoprocentně ovládali a rozhodovali o nich (k tomu blíže viz odůvodnění rozsudku městského soudu str. 289-292, body 369. – 370.).</p><p>95.\tŘada tvrzení obviněných, která jsou obsažena v jejich dovoláních, se nese jen ve zcela obecné rovině a nenavazuje na ně žádná podstatná argumentace, tj. nejde o skutečné dovolací námitky, k nimž by se Nejvyšší soud mohl relevantně vyjádřit. Jak bylo uvedeno již shora odstavci 56. tohoto odůvodnění, úkolem Nejvyššího soudu rozhodně není, aby si dovolací argumentaci obviněných jakkoli domýšlel. Argumentačně nepodložená tvrzení obviněných jsou obsažena např. na str. 11 a 13 jejich dovolání (údajné porušení principu in dubio pro reo) či na str. 5 (údajné nevypořádání se s listinnými důkazy, které dovolatelé soudu předložili, aniž by však vůbec bylo uvedeno, o jakých důkazech je řeč, dále údajná procesní nepoužitelnost znaleckého posudku zadaného policejním orgánem z důvodu vadnosti postupu při jeho zpracování, opět však bez uvedení čehokoli bližšího, včetně toho, o jaký posudek se má jednat a v čem je spatřována vadnost jeho zpracování). Značně nejasná je též „argumentace“ rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 1 Ads 282/2019, na str. 6 dovolání (jednalo se o věc žalobce BESICO Trans, s.r.o., proti žalovanému ministerstvu práce a sociálních věcí). V dovoláních citovaná pasáž odůvodnění rozhodnutí jednak nebyla přímým vyjádřením Nejvyššího správního soudu (nýbrž citací části odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 5 Ad 26/2016) a jednak z hlediska určení výše škody způsobené trestným činem dotačního podvodu zjevně nemůže mít význam. Nejvyšší správní soud totiž věc posuzoval z hlediska civilních předpisů a oprávněnost částečné výplaty příspěvku dovodil zejm. na základě toho, že zákon o zaměstnanosti nerozlišoval důvod uvedení nepravdivých údajů v žádostech o příspěvek – zda se tak stalo jen v důsledku nepřesnosti, nedbalosti či úmyslně. Z hlediska trestního zákoníku a tudíž i rozhodování soudů v nyní posuzované trestní věci dovolatelů je však toto naopak kruciální.</p><p>96.\t Nejasné a díky tomu neumožňující adekvátní reakci dovolacího soudu je i další tvrzení obsažené na str. 10 a 11 dovolání, že „u dovolatelů chybí část výroku, která by konstatovala, jakého konkrétního trestného jednání naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku se měli údajně vlastně dopustit“  a že v rozsudcích soudů nižších stupňů „absentuje úplný popis skutku, a to nejen ve vztahu ke zvlášť přitěžující okolnosti (okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby) ve smyslu § 361 odst. 2 tr. zákoníku, ale rovněž ve vztahu k základní skutkové podstatě ve smyslu § 361 odst. 1 tr. zákoníku“.  Dovolatelé zde zřejmě hodlali určitým způsobem navázat na svoji předchozí argumentaci uplatněnou v průběhu řízení, avšak toto ani jasně neuvedli a na nic konkrétního neodkázali, a i kdyby se tak stalo, šlo by o postup v dovolání obecně nepřípustný (viz výše odst. 56. odůvodnění tohoto usnesení). Trestným činem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 2 tr. zákoníku obvinění uznáni vinnými nebyli a tato právní kvalifikace ani nebyla v rozsudcích soudů nižších stupňů řešena, tudíž není vůbec zřejmé, proč je nyní zmiňována. Pokud pak jde o trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku, o naplnění jeho znaků dovolateli nevznikají žádné pochybnosti (viz výše). Jestliže bylo prokázáno, že se obvinění dopustili zvlášť závažného zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, a to konkrétním způsobem v rámci činnosti řady společností holdingu VERVE, a že tato skupina vykazovala všechny znaky organizované zločinecké skupiny ve smyslu § 129 tr. zákoníku, pak je zcela nepochybné i naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku (tj. že se obvinění účastnili činnosti organizované zločinecké skupiny). V žádném případě tak nemůže obstát dovolací tvrzení obviněných, že ve výroku odsuzujícího rozsudku chybí popis jakéhokoli jejich jednání naplňujícího znaky trestného činu podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku. Na podkladě provedeného dokazování navíc soudy učinily i ten závěr, že obvinění danou organizovanou zločineckou skupinu založili, tedy že naplnili znaky skutkové podstaty trestného činu i podle § 361 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Rovněž tento závěr byl řádně odůvodněn. Založení organizované zločinecké skupiny nespočívá nutně v nějakém jednorázovém či přesně ohraničeném a jednoznačně popsatelném aktu pachatele, nýbrž jde často o řadu postupných kroků, jimiž je postupně vytvářena organizační struktura skupiny, jsou rozdělovány funkce a činnosti mezi její jednotlivé členy atd. Z popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně a jeho odůvodnění je dostatečně zřejmé, jak jednotlivé obviněné právnické osoby v rámci holdingu VERVE a celý tento holding fungovaly, jak se obviněné právnické osoby a vedle toho i všech pět obviněných fyzických osob podílelo na páchání předmětné trestné činnosti a že vůdčí roli měli obvinění Miloslav Vít a Miroslav Černý. Z jejich iniciativy byl celý tento zločinný systém vytvořen, oni rozhodovali o struktuře dané skupiny, kterou plně ovládali, rozhodovali o rozdělení funkcí a činností mezi jednotlivé zúčastněné osoby a toto vše průběžně podle aktuálních potřeb upravovali a měnili. Každopádně další podrobné rozebírání této problematiky je nadbytečné, když dovolatelé v daném směru žádné jasné a argumentačně podložené námitky neuplatnili a Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. na podkladě dovolání přezkoumává zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí jen v rozsahu a z důvodů v dovolání uvedených. Za stávající situace proto považuje Nejvyšší soud za vhodné doplnit už jen to, že z hlediska potrestání obviněných, tj. reálného dopadu na ně, je jimi zvolená argumentace zjevně bezvýznamná, neboť právní kvalifikace jejich činu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) a § 361 odst. 1 tr. zákoníku je jednoznačná a trest jim byl správně ukládán podle § 212 odst. 6 tr. zákoníku ve spojení s ustanovením § 108 odst. 1 tr. zákoníku.</p><p>K dalším námitkám obviněných M. Š. a Š. A.</p><p>97.\t Za zcela lichá je třeba označit tvrzení dovolatelek, že žádný z provedených důkazů neprokazuje jejich vědomost o tom, že se podílely na dotačních podvodech a že byly členy organizované zločinecké skupiny, stejně tak jako tvrzení, že vykonávaly jen rutinní administrativní činnost z pokynu svých nadřízených a vůbec netušily, a ani neměly možnost zjistit, že jde o něco nezákonného (tudíž že nebylo prokázáno jejich úmyslné zavinění).  V tomto směru lze beze zbytku odkázat na podstatné pasáže odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze, a to mj. na str.  334-336, body 407. – 409., str. 347-350 body 420. – 421., str. 362-364 body 443. – 445. a str. 370-375 body 463. – 466. Se všemi zde prezentovanými úvahami a závěry, které samy o sobě vyvracejí současnou dovolací argumentaci obviněných, se Nejvyšší soud ztotožňuje. Obě dovolatelky jednoznačně plnily funkci jakýchsi „výkonných spojek“ či prostřednic mezi hlavními pachateli (obviněnými Miloslavem Vítem a Miroslavem Černým) a osobami ve vedení jednotlivých obviněných právnických osob, resp. jinými osobami v těchto společnostech působícími (koordinátory, personalisty aj.). Naprosto zásadním způsobem se podílely na tom, že ideje zmíněných hlavních pachatelů byly uváděny do praxe tak, aby celý jimi vytvořený zločinný systém co nejlépe fungoval a díky tomu bylo dosaženo kýženého trestněprávně relevantního následku. O významné a prakticky nezastupitelné roli dovolatelek při páchání dané trestné činnosti svědčí řada důkazů, na něž soudy nižších stupňů správně poukázaly – výpovědi mnoha svědků z řad zaměstnanců – OZP i manažerů či jiných pracovníků jednotlivých obviněných právnických osob (zejm. tzv. koordinátorů a personalistů), listinné důkazy, včetně zápisů z porad vedení holdingu, jiné interní dokumenty obviněných právnických osob, různá emailová komunikace, obrazové a zvukové záznamy získané postupem podle § 158d tr. ř. – z porad vedení holdingu VERVE ve dnech 14. 11. 2011 a 5. 12. 2011 a v případě obviněné Š. A. též návštěv u svědkyně Z. Š. ve dnech 6. 1. 2012 a 24. 1. 2012 (k tomu viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně str. 222-225, body 280. – 285., 289. a str. 254-259, body 313. – 315). Ve vztahu k jednotlivým „střediskům“, tj. obviněným právnickým osobám, byly obviněné M. Š. a Š. A. evidentně v nadřízeném postavení (podrobněji viz rozsudek městského soudu str. 282-284, body 364. – 365.). Tomu, že se dovolatelky podílely i na samotném vyhotovování a podávání žádostí o dotace, jejichž obsah a podstatu znaly, se městský soud specificky věnoval na str. 325-328 v bodech 396. – 397. odůvodnění svého rozsudku. Na všechny tyto pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud odkazuje. Zřetelně z nich vyplývá výjimečnost postavení dovolatelek mezi zaměstnanci holdingu, když tyto byly de facto pravou rukou obviněných Miloslava Víta a Miroslava Černého. Správně byl učiněn závěr, že byly součástí nejužšího vedení holdingu VERVE a jako takové se významně účastnily trestné činnosti této organizované zločinecké skupiny.</p><p>98.\tJakým konkrétním způsobem se dovolatelky na trestné činnosti podílely, z jakých důkazů tato zjištění vyplývají a na základě čeho považoval soud prvního stupně jejich obhajobu za vyvrácenou, to zřetelně vyplývá z odůvodnění rozsudku městského soudu na str. 281-289, body 362. – 368., str. 308-318, body 381. – 388., str. 325-328, bod 397., str. 354-355, bod 427., str. 362-363, body 443. – 444. aj. Obviněná M. Š. se určitým způsobem podílela i přímo na sestavování a podávání žádostí o dotace (viz rozsudek městského soudu str. 325-328, bod 397.), přičemž není pochyb, že znala jejich obsah a všechny podstatné okolnosti. Tomu odpovídá, že v první fázi páchání trestné činnosti měla dispoziční právo k bankovním účtům, na které byly dotace zasílány (na rozdíl od jednatelů či manažerů dotčených společností), obdržené prostředky vybírala nebo s nimi jinak nakládala, později se jediným disponentem stal obviněný A. M., který však část od státu obdržených peněz opakovaně přeposílal na jiné účty obviněných právnických osob, jejichž disponentem i nadále byla obviněná M. Š. (k tomu viz str. 328-330, body 398. – 399. rozsudku soudu prvního stupně). Podobně aktivním způsobem se na páchání trestné činnosti podílela i obviněná Š. A., a to nejen pokud jde o úkony bezprostředně potřebné k získání dotací (vyplňování žádostí a zajišťování nutných příloh), ale též pokud jde o jednání s některými „nespolupracujícími“, resp. z pohledu obviněných „problematickými“, zaměstnanci – OZP (zejm. těmi, kteří se ohrazovali proti srážkám ze mzdy, odmítali podepsat převzetí vyšších částek, než fakticky obdrželi, apod.). Vyplývá to např. z již opakovaně zmíněných obrazových a zvukových záznamů z návštěv této obviněné a obviněného Miroslava Černého u svědkyně Z. Š., jakož i přímo z výpovědi této svědkyně (viz str. 177-178, bod 200. odůvodnění rozsudku). Vícero svědků z řad manažerů obviněných právnických osob uvedlo, že po převzetí (ovládnutí) určité společnosti obviněnými Miloslavem Vítem a Miroslavem Černým tito vždy dali pokyn k rychlému a masivnímu nabírání nových zaměstnanců – OZP, a byla to právě obviněná Š. A., která manažery instruovala, co má být nabíraným zaměstnancům sděleno, jaké informace jim mají být předány a jaké ne, zaučovala jiné osoby, které pak vedly pohovory se zájemci o zaměstnání z řad osob zdravotně postižených (jak mají tyto osoby při pohovorech postupovat, co mají a nemají říkat) a sama se těchto pohovorů někdy i osobně účastnila (k tomu viz str. 297-299, bod 375. odůvodnění rozsudku městského soudu). Svědek D. O. (koordinátor společnosti T. C., s.r.o.) vypověděl, že měl mimo jiné za úkol nechat si od zaměstnanců – OZP podepsat výkaz poskytnutých nadstandardních služeb (které však ve skutečnosti většinou poskytnuty nebyly a šlo o pouhou zástěrku – formální zdůvodnění srážek ze mzdy zaměstnanců tak, aby tito reálně dostali pouze 1000 - 2 000 Kč měsíčně) a od obviněné Š. A. dostal pokyn, aby v případě, že zaměstnanec odmítne výkaz podepsat, to za něj udělal on sám. Na str. 325-328 v bodě 397. městský soud popsal a zdůvodnil, jak se tato obviněná podílela na sestavování a podávání žádostí o příspěvky. Po získání dotací od státu a různých převodech těchto finančních prostředků na jiné účty či hotovostních výběrech následně participovala i na vyplácení mezd zaměstnancům – OZP v hotovosti (ovšem pouze ve výši zmíněných 1 000 - 2 000 Kč měsíčně, byť podle uzavíraných smluv a většinou i výplatních pásek měli tito zaměstnanci obdržet násobně víc). Více manažerů obviněných právnických osob v pozici svědků potvrdilo, že pokud nastaly nějaké problémy s některými konkrétními zaměstnanci – OZP (typicky např. právě kvůli tomu, proč jsou jim vypláceny nižší než deklarované mzdy a kam se poděl rozdíl), pak toto vždy řešili s vedením holdingu, a to zejm. s obviněnými Miroslavem Černým a Š. A.</p><p>99.\tK námitce chybějícího zištného motivu, resp. že z řešeného činu obviněné neměly žádný profit (že pobíraly pouze mzdu a nic víc), je třeba v první řadě uvést, že zištný motiv pachatele, resp. jeho vlastní obohacení, nejsou obligatorním znakem skutkové podstaty ani jednoho z trestných činů, za které byly dovolatelky odsouzeny, tudíž jde o námitku týkající se zjištění, jež není určující pro naplnění znaků trestného činu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále pak nelze souhlasit s tvrzením dovolatelek, že u nich zištný motiv prokazatelně absentuje. Skutečnost je taková, že se sice u nich přesný motiv (včetně např. konkrétní domluvy s jinými osobami ohledně způsobu rozdělení zisku) nepodařilo prokázat, avšak ze všech provedených důkazů v jejich logickém souhrnu jednoznačně plyne, že jejich úmyslné jednání bylo vedeno snahou o neoprávněné obohacení (v první fázi) obviněných právnických osob v rámci holdingu VERVE při současném způsobení škody na majetku státu ve výši několika stovek milionů korun. Každopádně z toho, že zištný motiv jednání obviněných, resp. jejich vlastní obohacení, jednoznačně prokázány nebyly, oba soudy nižších stupňů vycházely a našlo to jistě odraz i ve výrocích o uložených trestech, které byly dovolatelkám vyměřeny při spodní hranici zákonné trestní sazby. Jinak lze ještě doplnit, že stejně jako na řadě jiných míst dovolání, ani zde obviněné neprezentovaly žádná skutečně konkrétní tvrzení, tedy že by obsah určitých konkrétních důkazů byl v rozporu s určitými konkrétními skutkovými zjištěními soudů (např. jaké důkazy podle nich jednoznačně vylučují, že se v důsledku řešené trestné činnosti obohatily). Znovu jde spíše jen o obecnou polemiku s tím, jakým způsobem soudy nižších stupňů zhodnotily provedené důkazy a jaké závěry z nich vyvodily.</p><p>100.\tZcela nekonkrétní je i námitka týkající se údajně nesprávné aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Obviněné jen zcela obecně konstatovaly (viz str. 22, resp. 21, jejich dovolání), že i kdyby snad jejich jednání naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu (aniž by vůbec uvedly, který mají na mysli), tak by v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe měla být jejich trestní odpovědnost vyloučena. Na toto však nenavázaly žádnou argumentací, ani náznakem nevysvětlily, proč by podle nich mělo být v jejich případě dostačující uplatnění odpovědnosti podle jiného (a jakého) právního předpisu. Prakticky zde tedy není nic, k čemu by se dovolací soud měl (mohl) vyjádřit. Argumentace dovolatelek zjevně i v tomto směru vychází primárně z jejich tvrzení, že dělaly jen obyčejnou administrativní práci, což je však námitka skutková, která byla již vypořádána.</p><p>101.\tZa tohoto stavu lze pouze obiter dictum poznamenat následující. Ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, se podává, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Tak tomu ovšem v případě jednání dovolatelek není, jak ostatně vysvětlil již soud prvního stupně (viz str. 359-360, body 437. – 438. odůvodnění jeho rozsudku). Nelze přehlédnout, že šlo o vysoce sofistikovanou trestnou činnost, páchanou rozsáhlou organizovanou zločineckou skupinou po dobu zhruba čtyř let (a to dokonce i poté, co již byly zahájeny úkony trestního řízení), jíž byla způsobena škoda převyšující půl miliardy korun. Účast dovolatelek na této trestné činnosti nebyla zdaleka zanedbatelná, právě naopak. Zcela jistě zde proto nejsou žádné mimořádné okolnosti, které by mohly resultovat v závěr, že jejich jednání z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty a že se tedy nejedná o trestný čin, nýbrž jen o přestupek, případně o jednání zcela beztrestné.</p><p>102.\t Obdobně vágní je též námitka, že pokud soudy vyhodnotily holding VERVE jako organizovanou zločineckou skupinu, tak měly všechny zaměstnance a osoby podílející se na činnosti holdingu posuzovat stejně a u všech dovodit trestní odpovědnost, resp. v konkrétnější rovině pak námitka, že ostatních šest firemních inspektorů obviněno nebylo a není zřejmé, proč právě dovolatelky ano. K tomu se jednak patří uvést, že soud může posuzovat trestní odpovědnost (rozhodnout o vině a trestu) pouze u osob, vůči nimž byla podána obžaloba, jednak že případná trestní odpovědnost další osoby nemůže sama o sobě zbavit trestní odpovědnosti obviněné, a jednak že oba soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích podrobně vysvětlily, v čem bylo postavení obviněných Š. A. a M. Š. specifické a v čem se jejich činnost významně lišila od činnosti jiných zaměstnanců holdingu (viz výše).</p><p>103.\tOpodstatnění nemohl Nejvyšší soud přiznat ani argumentu obviněných, který spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., že ve věci (v prvním stupni) rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen. Po nápadu obžaloby v červnu 2020 byla věc v souladu s tehdy účinným rozvrhem práce přidělena k vyřízení do senátu 48 T předsedkyně senátu JUDr. Vlasty Langhamerové. Správnost tohoto postupu obviněné nijak nezpochybnily. Námitky uplatnily pouze vůči následnému způsobu určení přísedících, resp. náhradních přísedících.  Podobné námitky (v trestních věcech obviněnými nezřídka používané jako „poslední záchrana“) byly již opakovaně předmětem přezkumu Ústavního soudu. Ten přitom zdůraznil, že ústavní imperativ, podle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“ ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané soudní rozhodnutí (viz např. nález ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01). V nálezu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15, usnesení ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 1168/13, usnesení ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 73/16, a řadě dalších rozhodnutí Ústavní soud zdůraznil rozdíl v postavení soudců – profesionálů a přísedících a z toho vyplývající rozdíly v požadavcích kladených na rozvrh práce, pokud jde o určení konkrétních přísedících k rozhodování určité věci. Zatímco soudce je jmenován natrvalo, přísedící je volen na určité (relativně krátké) období, soudce je v pracovním vztahu, zatímco přísedící nikoli. V senátu je to soudce, komu procesní předpisy ukládají povinnost vést řízení, zatímco kompetence přísedících jsou omezeny toliko na rozhodování, ať už procesní či meritorní. Zohlednit je třeba i praktickou stránku věci, kdy přísedící jsou povoláváni k rozhodování jednotlivých věcí podle svých časových, pracovních a zdravotních možností, jakož i podle délky svého mandátu, a to především tak, aby nedocházelo ke zbytečným průtahům v řízení. Ze všech těchto důvodů jsou zákonné požadavky na rozvrh práce soudu stran určení konkrétních přísedících méně specifikované než na určení soudce. To, jak Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, není v rozporu s ústavním pořádkem. Proto není bez dalšího (nebyl-li prokázán opak) aktem libovůle či účelovým obsazením jednajícího senátu ad hoc s tím důsledkem, že ve věci rozhodoval nezákonný soudce (přísedící), pokud jsou přísedící pro konkrétní oddělení vybíráni ze jmenného seznamu přísedících obsaženého v příslušném rozvrhu práce či v jeho příloze, který je veřejnosti přístupný. Ve výše zmíněných i jiných rozhodnutích Ústavní soud aproboval situaci, kdy seznam přísedících určitého soudu ani nebyl uveden přímo v rozvrhu práce, nýbrž jen v jeho přílohách, a to včetně toho (což je též důležité s ohledem na nynější argumentaci obviněných), že přísedící vůbec nebyli jmenovitě rozděleni do jednotlivých soudních oddělení (do jednotlivých senátů, ke konkrétním předsedům senátů) a nebylo jednoznačně popsáno, jakým přesným způsobem musejí být v konkrétní věci, podle okamžiku jejího nápadu, z daného jednotného seznamu vybráni.</p><p>104.\tV nyní řešené věci je zásadní, že oba přísedící, kteří se podíleli na rozhodování městského soudu, a to včetně odsuzujícího rozsudku ze dne 7. 3. 2022, tj. Ing. Hana Podroužková a Ing. Jiří Matyášek, byli ke dni nařízení prvního hlavního líčení přísedícími Městského soudu v Praze podle rozvrhu práce tohoto soudu, a to dokonce přísedícími výslovně určenými pro soudní oddělení č. 48 předsedkyně senátu JUDr. Vlasty Langhamerové. Není rozhodující a nelze v tom rozhodně spatřovat porušení práva obviněných na zákonného soudce, že Ing. Jiří Matyášek se přísedícím stal a do senátu č. 48 byl zařazen až v mezidobí od podání obžaloby do nařízení hlavního líčení. V tomto období ve věci nečinil žádné úkony senát, nýbrž jen předsedkyně senátu, a nebylo vůbec možné předjímat, kdy nebo zda vůbec k nařízení hlavního líčení dojde. Nebylo zřejmé, jak dlouho bude předsedkyni senátu trvat, než spis nastuduje, a jaký další procesní postup zvolí, zda nařídí hlavní líčení nebo bude postupovat jiným způsobem, mohlo se stát dokonce i to, že státní zástupce vezme obžalobu zpět. Toto „mezidobí“ mohlo s ohledem na rozsah věci trvat i několik let a již z toho důvodu je jasné, že by bylo nejen nepraktické, ale v zásadě i nemožné (při respektování zásady rychlosti a ekonomie řízení) trvat na tom, aby věc byla rozhodována přísedícími určenými „předem“ podle pravidel účinných v době podání obžaloby. V mezidobí mohlo některým přísedícím skončit jejich čtyřleté funkční období (nebo se již mohlo blížit ke konci tak, že by vůbec nebylo reálné, aby se zúčastnili celého hlavního líčení), někteří mohli zemřít nebo jejich funkce mohla zaniknout z jiného zákonem daného důvodu. Právě toto jsou (mimo jiné) ona významná specifika, o nichž se ve svých rozhodnutích opakovaně zmiňoval Ústavní soud, když odmítal ústavní stížnosti obviněných směřující proti údajně k nezákonnému (protiústavnímu) určení přísedících. V posuzované věci z ničeho nevyplývá, a dovolateli to ani není v konkrétní rovině tvrzeno, že by výběr přísedících z jasně daného a veřejně dostupného jmenného seznamu byl aktem libovůle, že by se jednalo o účelové obsazení jednajícího senátu ad hoc. Ani této dovolací námitce proto Nejvyšší soud nepřisvědčil. Za zcela bezpředmětné pak lze označit námitky směřující proti osobám Ing. Kateřiny Vojtové a Ing. Kateřiny Stavělové, neboť tyto se hlavních líčení účastnily jen jako náhradní přísedící, tudíž nebyly účastny žádných porad ani hlasování soudního senátu (§ 197 odst. 2 tr. ř.), a tedy se nepodílely na rozhodování ve věci ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.</p><p>K dalším námitkám obviněného A. M.</p><p>105.\tDovolání tohoto obviněného je vystavěno v zásadě na tom, že údajně nebylo prokázáno jeho úmyslné zavinění, tj. naplnění subjektivní stránky trestného činu. Ze žádného důkazu podle dovolatele neplyne, že by znal reálný stav společností obviněného Miloslava Víta a jejich reálný chod, jakou činnost vykonávají, kolik mají zaměstnanců – OZP, jaké mzdy jsou těmto zaměstnancům vypláceny a že by se tedy dělo cokoli nezákonného. Soudy podle jeho názoru rozhodnutí o vině postavily na jednom jediném důkazu, a to emailové komunikaci, konkrétně pak na dvou excelovských tabulkách (čtvrtletních výkazech), které sice obdržel, ale v nichž nebylo uvedeno nic podstatného (z hlediska prokázání jeho účasti na trestné činnosti). Tuto argumentaci lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit jen s velkou mírou tolerance. Jak uvedl státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného, ve skutečnosti jde spíše jen o polemiku se skutkovými závěry soudu prvního stupně, když dovolatel hodnotí provedené důkazy jinak než soud. Obviněný jasně a konkrétně neuvedl, že by z určitého důkazu vyplývala jiná zjištění, než jaká učinil soud. Jeho dovolání se nese spíše jen v rovině obecných tvrzení než skutečné argumentace. Každopádně k tomu, co ve svém mimořádném opravném prostředku namítá, se velmi obšírně vyjádřil již soud prvního stupně a naprosto správně se se všemi těmito námitkami vypořádal. Dovolatele lze proto primárně odkázat na příslušné části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde byly rozebrány a zhodnoceny všechny podstatné důkazy a bylo vysvětleno, jaká skutková a právní zjištění z nich plynou (viz zejm. str. 336-343, body 410. – 417. a str. 364-365, body 446. – 447.).</p><p>106.\tNení pravdou, že by Městský soud v Praze založil rozhodnutí o vině dovolatele bez dalšího jen na obsahu jeho emailové komunikace s finančním ředitelem holdingu VERVE V. V.(dvou čtvrtletních výkazech, které byly přílohou emailů). Naopak velmi důsledně a obsáhle vysvětlil, na základě čeho považuje obhajobu obviněného týkající se nenaplnění subjektivní stránky trestného činu za nevěrohodnou a bezpečně vyvrácenou, a to s poukazem na zcela konkrétní důkazy, zjištěné skutečnosti a jejich vzájemné souvislosti. Toto odůvodnění je naprosto logické a přesvědčivé. Obhajoba obviněného skutečně byla za daného stavu nevěrohodná sama o sobě, provedenými důkazy byla vyvrácena a soud prvního stupně podrobně vysvětlil proč. Obsah emailové komunikace mezi dovolatelem a finančním ředitelem holdingu VERVE V. V. (v kopiích zasílaná obviněným Miloslavu Vítovi a Miroslavu Černému) byl podrobně rozebrán v odůvodnění rozsudku městského soudu na str. 223-225 v bodech 286. – 288., a to včetně toho, co bylo možné z těchto materiálů zjistit a kvůli čemu byly zjevně vytvářeny. Ve zmíněné komunikaci byly obsaženy mimo jiné i pokyny, resp. žádosti, aby dovolatel v určitém termínu zaslal určité finanční prostředky na udržení systému (činnosti holdingu) v chodu, a to právě s odkazem na obsah tabulek, z nichž konkrétní potřeba vyplývala. V těchto tabulkách bylo vyčísleno, kolik v daném měsíci muselo být zaplaceno na zákonných odvodech, kolik bylo vyplaceno zaměstnancům – OZP na mzdách (reálných, které byly podstatně nižší než ty oficiálně deklarované), kolik činí zbytek použitelný k rozdělení a kolik konkrétně obdrží dovolatel (500 Kč na jednoho zaměstnance – OZP jako tzv. „provizi“).  Zároveň je zřejmé, že tyto materiály nebyly obviněnému A. M. zasílány jen tak mimochodem, nýbrž mj. kvůli tomu, aby je odsouhlasil. To jasně svědčí o jeho vysoké angažovanosti v dané věci a o jeho aktivním zapojení do řešené trestné činnosti. V některých případech, ve vztahu k některým obdobím, obviněný obdržel i samotné žádosti o vyplacení příspěvku (dotace). O jeho plné informovanosti a důležitosti jeho postavení svědčí též emailová komunikace obviněných M. Š. a Š. A. (viz str. 225, bod 289. rozsudku soudu prvního stupně), kde je např. zmiňována potřeba informovat investora (obviněného A. M.), dodat mu podklady a informace, které žádá, nebo že v určitém období povolil jen menší nábor nových zaměstnanců – OZP, čemuž bylo třeba se přizpůsobit a projevilo se to v následných pokynech obviněné Š. A. zasílaných na jednotlivá střediska (obviněné právnické osoby). Soudy správně nepřehlédly ani blízký vztah dovolatele k obviněnému Miloslavu Vítovi, jakož ani to, že se účastnil např. porady holdingu VERVE na výjezdním zasedání v XY, kde se za účasti manažerů a jiných zástupců obviněných právnických osob řešily důležité provozní záležitosti.</p><p>107.\tZ dokladů a zpráv poskytnutých bankami vyplývá, že dovolatel měl dispoziční právo k účtům všech obviněných právnických osob s výjimkou ZAJDA, s.r.o., přičemž na tyto účty každý měsíc vkládal, odesílal nebo z nich vybíral či převáděl řádově statisíce korun, a to včetně převodu velkého množství finančních prostředků na účet společnosti VLTAVÍN leas, a.s., kterou ovládal. K převodům na účty jiných subjektů docházelo přesto, že k tomu nebyl žádný právní, resp. racionální ekonomický, důvod (mezi danými subjekty neprobíhala žádná plnění), a přeposílány byly mimo jiné i prostředky získané z dotací (viz str. 328-330, body 398. – 399. rozsudku soudu prvního stupně). Od roku 2009 byly dotační prostředky úřadem práce poukazovány mj. na bankovní účet č. XY, což byl jeden z účtů společnosti KD Real, k němuž měl ovšem dispoziční právo výlučně obviněný A. M., a ten pak část těchto prostředků přeposílal i na svůj účet (k tomu viz strana 263, bod 321. odůvodnění rozsudku městského soudu). Také tyto skutečnosti jednoznačně svědčí o významné aktivní účasti dovolatele na řešeném jednání, na páchání trestného činu dotačního podvodu, jakož i o tom, že z tohoto jednání významně profitoval. Pokud soud prvního stupně za dané situace u obviněného shledal zavinění ve formě „nejméně nepřímého úmyslu“, pak šlo o postup vysloveně ve prospěch obviněného, neboť na základě provedeného dokazování jistě bylo možné uvažovat i o úmyslu přímém. Jak už bylo dříve naznačeno, na zváženou bylo i to, zda toto jeho jednání kvalifikovat skutečně jen jako pomoc k trestnému činu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a nikoli jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, resp. zda vedle toho jednání obviněného neposoudit, stejně jako u zbylých dovolatelů, též jako trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Za stávající procesní situace je nadbytečné tyto úvahy dále rozvíjet, neboť ke změně rozhodnutí v neprospěch dovolatele již dojít nemůže, nicméně je evidentní, že ve vztahu k dovolateli byl princip in dubio pro reo soudem prvního stupně respektován měrou vrchovatou.</p><p>108.\tZhola bezpředmětná je argumentace dovolatele v tom směru, že nemohl mít povědomí o nezákonném vylákávání státního příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením v rámci holdingu VERVE, když podobným způsobem, jako fungoval on, funguje na trhu několik společností (zabývajících se též tzv. předfinancováním mezd zaměstnanců se zdravotním postižením). Pro rozhodnutí v nyní posuzované věci je důležitý výsledek zde provedeného dokazování specificky ve vztahu k dovolateli (viz výše) a nikoli chování jiných osob, které v této věci stíhány nejsou a nemají s ní nic společného, v jiném období a za zcela jiných okolností.</p><p>109.\tZbylá část dovolání obviněného se týká údajně nepřiměřeně přísného potrestání, když soudům bylo vytknuto jednak údajně vadné neaplikování ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku ve vztahu k trestu odnětí svobody a jednak údajně likvidační charakter peněžitého trestu. Obviněný tuto část svých námitek formálně podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což však nelze považovat za správné. Ve skutečnosti tato argumentace pod žádný z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b tr. ř. nespadá, jak bylo detailně vysvětleno již výše v tomto odůvodnění (v části týkající se společných námitek více dovolatelů). Navíc, stejně jako u námitek směřujících proti naplnění subjektivní stránky trestného činu, se i zde  jedná spíše jen o obecná tvrzení obviněného než o skutečnou dovolací argumentaci. Beze zbytku to platí i ve vztahu k námitkám ohledně peněžitého trestu. Obviněný se omezil jen na stručné konstatování, že stanovená výměra ve výši 200 denních sazeb po 30 000 Kč neodpovídá jeho osobním a majetkovým poměrům a že je pro něj likvidační. Vůbec ovšem nevysvětlil, jak k tomuto tvrzení dospěl, jaké jsou jeho osobní a majetkové poměry, a proč má být s ohledem na ně peněžitý trest v celkové výměře 6 000 000 Kč považován za tzv. likvidační. Pokud jde o námitky ohledně (ne)aplikace § 58 odst. 6 tr. zákoníku, odkazuje se již bez dalšího na to, co bylo uvedeno shora v tomto odůvodnění (body 84. – 92).</p><p>K dalším námitkám obviněné KD Real</p><p>110.\t I v případě této dovolatelky je třeba v první řadě odkázat na to, co ve vztahu k ní v odůvodnění svého rozsudku uvedl soud prvního stupně, a to jak pokud jde o hodnocení důkazů a vysvětlení učiněných skutkových zjištění, tak pokud jde o posouzení právní, včetně zavinění a přičitatelnosti jednání právnické osobě ve smyslu § 8 odst. 1 t. o. p. o. (viz zejm. str. 322-323, bod 392., str. 323-324, bod 394., str. 343, bod 418., str. 365-366, body 448. – 451., str. 372., bod 463. a str. 376-377, bod 470., to vše v návaznosti na skutková a právní zjištění prezentovaná ve vztahu k obviněným Miloslavu Vítovi, Miroslavu Černému, Š. A. a M. Š. na str. 360-361 v bodech 441. – 442. a na str. 370-376 v bodech 463. –  466. a 468. – 469.</p><p>111.\tVedle námitek údajného porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nepřiměřeně dlouhé doby trvání trestního řízení (a v té souvislosti údajného uložení nepřiměřeně přísného trestu) a nenaplnění znaků organizované zločinecké skupiny ve smyslu § 129 tr. zákoníku, které byly vypořádány již výše v tomto odůvodnění (viz část „Ke společným námitkám více dovolatelů“), obviněná KD Real uplatnila v podstatě již jen dvě námitky, a to jednu skutkovou a jednu právní. Skutková se týká údajně opomenutých důkazů, když podle jejího názoru měly soudy vyslechnout další její zaměstnance, jak navrhla, a právní pak údajného nezachování totožnosti skutku (v rozsudku oproti obžalobě).</p><p>112.\tPokud jde o problematiku opomenutých důkazů, obviněná na str. 7 svého dovolání jen obecně a stručně na několika málo řádcích uvedla, že opakovaně navrhovala výslech svědků – svých zaměstnanců, kteří mohli potvrdit řádný průběh zaměstnání a skutečnost, že jejich práce spočívala zejména v hlídání parkovacích ploch, které obviněná v té době provozovala na území hlavního města Prahy. Dovolatelka tedy brojí proti neprovedení výslechu svědků, aniž by však vůbec uvedla, natožpak argumentačně podložila, co takový údajný deficit dokazování před soudy nižších stupňů znamená, v čem byl skutkový stav zjištěn vadně, jaká skutková zjištění soudů jsou v rozporu s jakými důkazy, resp. co nového (jiného) mohlo být výslechem navržených svědků prokázáno, včetně toho, o jaké svědky přesně jde. Zároveň nebylo vysvětleno ani to, co se rozumí oním „řádným průběhem zaměstnání“, zda je tím zpochybňován závěr soudu, že v žádostech o dotace deklarované mzdové náklady na zaměstnance neodpovídaly skutečnosti, tj. zda se hodlá tvrdit, že zaměstnancům byla vždy vyplácena mzda v oficiálně deklarované výši, příp. u jaké části z nich ano a u jaké části ne. Není zřejmé, zda dovolatelka hodlala výslechem dotčených svědků prokázat, že všichni její zaměstnanci reálně vykonávali nějakou práci, nebo jaká část z nich ano a jaká část ne, že jí s ohledem na to vznikl nárok na dotaci v plné výši nebo nárok částečný, příp. v jakém rozsahu, atd.  Prakticky se tak jedná o pouhé stručné konstatování faktu údajně opomenutých důkazů bez jakékoli navazující argumentace, k níž by se mohl dovolací soud relevantně vyjádřit.</p><p>113.\tNejvyšší soud již výše vyložil (v návaznosti na předchozí obsáhlou argumentaci Městského soudu v Praze i Vrchního soudu v Praze), proč nebylo nutné vyslýchat všechny zaměstnance obviněných právnických osob a proč lze naopak považovat za dostačující výslechy v tom rozsahu, který byl zvolen soudem prvního stupně. Tyto závěry lze zcela přiměřeně vztáhnout i na zaměstnance obviněné KD Real. Městský soud správně uzavřel, že skutečné zaměstnávání určitého menšího počtu zaměstnanců – OZP dovolatelkou bylo zastíracím manévrem obviněných, který bránil snadnému odhalení jejich trestné činnosti a podstaty existence celého holdingu VERVE. O tom, že i u obviněné KD Real fungovala v zásadě stejná praxe při páchání posuzované trestné činnosti, jako u jiných obviněných právnických osob z holdingu VERVE, svědčí výpovědi vícero zaměstnanců dovolatelky, např. svědkyň A. B., M. P., I. A. A. a V. V. (viz str. 183-184 rozsudku soudu prvního stupně). Z výpovědi svědka P. E. (manažera dovolatelky) bylo zároveň zjištěno, že na dovolatelkou provozovaných parkovištích pracovalo běžně zhruba 30 - 50 zaměstnanců – OZP, přičemž o přibližně 100 zaměstnancích (uváděných v žádostech o dotace) vůbec nic nevěděl, neznal je, do společnosti je nepřijímal. Zároveň ani neměl dispoziční právo k účtu společnosti, na který přicházely dotace (jak bylo uvedeno výše, toto dispoziční právo měl obviněný A. M.). Číslo účtu, které má být v žádostech o příspěvky uvedeno, mu sdělil obviněný Miloslav Vít. Předmětné žádosti o příspěvky byly zpracovávány, vyplňovány a na úřad práce podávány na základě pokynů tohoto obviněného. Nelze proto než znovu zopakovat, že s ohledem na to, jakým způsobem dovolatelka fungovala (v rámci holdingu VERVE, tj. v rámci organizované zločinecké skupiny), nárok na dotaci v žádném případě neměla. Takový závěr lze bezpečně učinit již na základě dosud provedeného dokazování, aniž by byli vyslýcháni další zaměstnanci dovolatelky, jak se tato domáhá.</p><p>114.\tRovněž argumentace údajným nezachováním totožnosti skutku, kterou ani nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., je značně strohá. Na str. 4 svého dovolání obviněná uvedla pouze to, že soud prvního stupně do popisu skutku ve svém rozsudku doplnil oproti obžalobě nové jednání spočívající v tom, že obžalovaní založili organizovanou zločineckou skupinu a účastnili se na její činnosti. Podle dovolatelky není dána ani částečná shoda jednání či následku, tudíž soud rozhodl o jiném skutku, než pro který byla podána obžaloba. S tím však nelze souhlasit. Dovolatelka zjevně zaměňuje totožnost skutku s totožností právní kvalifikace. Její jednání bylo v obžalobě i rozsudku popsáno prakticky shodně. Městský soud v Praze oproti obžalobě v podstatném doplnil jen jeden odstavec na str. 3 svého rozsudku (poslední odstavec na této straně), který však neobsahuje popis žádného jednání dovolatelky, nýbrž jen zjištění soudu vyplývající z provedených důkazů ohledně toho, jak byly nastaveny vzájemné vztahy obviněných fyzických a právnických osob v rámci dané skupiny pachatelů (holdingu VERVE), že se jednalo o nastavení hierarchické, a že cílem této skupiny bylo soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Evidentně nejde o popis nového jednání, které by bylo do popisu skutku doplněno. Fakticky nejde ani o žádné nové zjištění, nýbrž jen o výslovné konstatování toho, co jinak vyplývá i ze zbylých částí výroku o vině (kde jsou též vztahy mezi obviněnými, rozdělení funkcí a úkolů a zaměření jejich činnosti popsány). Navíc lze připomenout, že i v obžalobě bylo výslovně uvedeno (str. 7 nahoře), že všichni obvinění „takto jednali na základě hierarchie zjištěné organizační struktury VERVE holding a.s. …“. Ve vztahu k dovolatelce výrok rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně vymezuje jednání, za které byla odsouzena, když nejprve byla popsána struktura a podstata fungování celého holdingu VERVE a činnost jednotlivých obviněných fyzických osob, a poté i konkrétní činnost jednotlivých obviněných právnických osob, včetně dovolatelky (viz str. 7-8, 17-19 a 61 rozsudku), to vše v podstatném zcela v souladu s podanou obžalobou. Pokud byl skutek v projednávané věci právně kvalifikován primárně jako trestný čin dotačního podvodu a zároveň bylo prokázáno, že šlo o tzv. realizační delikt naplňující souběžně znak účasti na činnosti organizované zločinecké skupiny ve smyslu § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, pak jde o souběh trestných činů dotačního podvodu a účasti na organizované zločinecké skupině a tento souběh nemá nic společného s požadavkem na zachování jednoty a totožnosti skutku, resp. problémem jeho nedodržení. Na závěr je namístě ještě zdůraznit, že dovolatelka byla uznána vinou trestným činem účasti na organizované zločinecké skupině pouze podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku (tj. že se činnosti organizované zločinecké skupiny účastnila), nikoli též podle § 361 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku (tj. že organizovanou zločineckou skupinu založila). Z toho pohledu je její argumentace údajným nepřípustným doplněním popisu skutku o jednání spočívající v založení organizované zločinecké skupiny nejasná a zjevně bezpředmětná.</p><p>K námitkám všech dovolatelů</p><p>115.\tVšechna výše uvedená konstatování ústí v závěr, že rozsudek soudu prvního ani druhého stupně netrpí vadami, které by naplňovaly obviněnými deklarované dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g) resp. h) tr. ř. Z důvodu vzájemné podmíněnosti pak nemohl být u obviněných Miloslava Víta, Miroslava Černého, M. Š., Š. A. a KD Real naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě (který ostatně ani nebyl těmito obviněnými výslovně uplatněn).</p><p>V.</p><p>Způsob rozhodnutí</p><p>116.\tZe shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání všech šesti dovolatelů odmítl jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.</p><p>117.\tJestliže obvinění Miloslav Vít a Miroslav Černý ve svých dovoláních žádali, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil, resp. přerušil, výkon napadeného rozhodnutí, pak je třeba uvést, že se jedná o pouhý podnět, nikoli o návrh, o němž by bylo nutné činit formální rozhodnutí. Návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může totiž se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak ovšem v dané věci neučinil. Předseda senátu Nejvyššího soudu přitom důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněných k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).</p><p>Poučení: \tProti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).</p><p>V Brně dne 15. 5. 2024Mgr. Pavel Göth</p><p>předseda senátuVypracoval:JUDr. Ondřej Círek</p></div>", "next": 0}