35.\tV. M. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mj. uvedl, že výrok odsuzujícího rozsudku „rozhodně nevykazuje veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu“. Nalézacímu soudu vytýká, že své závěry o skutkovém stavu opřel o znalecké posudky, dále vytýká porušení zásady in dubio pro reo, když nebyla brána v úvahu jeho argumentace, že v lihovaru v XY u XY, kde podle výroku o vině zajišťoval výrobu nezdaněného lihu, nebylo možno vyrobit takové množství surového lihu, jak bylo uvedeno ve skutkovém zjištění výroku o vině. Ve vztahu k tomuto okruhu námitek lze dodat pouze tolik, že úvahy soudů o množství vyrobeného surového lihu nevyplývají pouze ze znaleckých posudků, jak se nesprávně domnívá obviněný a uvádí v bodě II. svého dovolání, ale z okolností, které sám nalézací soud nepřímo zmiňuje v bodě 158) rozsudku [(odvolací soud v bodě 103 svého rozsudku), kde mj. nalézací soud uvádí, „lze konstatovat, že ani ze znaleckého posudku prof. Karla Melzocha, CSc., či Ing. Michala Jurečky, DiS, ale ani z odborného vyjádření celně-technické laboratoře, Generálního ředitelství cel ČR zpracovaného Ing. Stanislavem Ondrouškem, CSc., a Ing. Jiřího Mazáče, nelze objektivizovat množství možného mimobilančního surového lihu či rafinovaného lihu, tak jak je obžalovaným H., B., M. a H., P., K. a O. kladeno za vinu dle podané obžaloby“], ale ze záznamů o mimoúčetní evidenci, které byly hodnoceny v kontextu se záznamy odposlechů telefonních hovorů [např. bod 164) či 168) rozsudku nalézacího soudu, případně body 108-109 rozsudku odvolacího soudu]. V souvislosti s tvrzeným porušením zásady in dubio pro reo obviněný mj. argumentuje tím, že nalézací soud hodnotil pouze důkazy nepřímé, které jeho vinu neprokazovaly, přičemž nebyly hodnoceny důkazy přímé, jež by jej z „obžaloby zcela vyvinily“. Z uvedeného, ve vztahu k již dříve Nejvyšším soudem zmíněné otázce porušení zásady „in dubio pro reo“, vyplývá, že obviněným uplatněné námitky dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují. Další námitkou, kterou obviněný vtělil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla jeho argumentace, že „nalézací soud sice v hlavním líčení provedl navržené důkazy stran obhajoby, nicméně je nepromítl při hodnocení skutkového stavu“ (jde o již shora zmíněnou problematiku znaleckých posudků – kdy se podle dovolatele soud nezabýval dostatečně hodnotou prof. Melzocha a hodnotil jej paušálně). K uvedenému okruhu námitek se již shora Nejvyšší soud vyjádřil. Opomenutým důkazem v případě argumentace obviněného je jednak námitka nepoužitelnosti prohlídky jiných prostor, neboť jako nezúčastněná osoba byl přítomen svědek S. D., který (podle tvrzení dovolatele) „mohl být v prvotní fázi prověřování dokonce i mezi podezřelými, neboť byl v úzkém kontaktu s obv. H.“. Dále považuje za nezákonné důkazy pořízené záznamy o uskutečněném telekomunikačním provozu, když tyto mají vazbu pouze na obviněného H. a ve spise se nenachází konkrétní trestní příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaný příslušným soudem. Ve vztahu k otázce opomenutých důkazů považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat mj. na body 32), 34) a dále uvést, že výpovědí svědka D. se zabýval nalézací soud v bodě 160) svého rozsudku, kde mj. konstatoval, za jakých okolností přišel svědek D. do kontaktu s obviněným H. V této souvislosti byl zjištěno, že svědek D. jako místostarosta obce XY přišel do kontaktu s obviněným H. jednak při nákupu alkoholu do tomboly a jedenkrát, při nákupu alkoholu pro manželku jako soukromá osoba. Z ustanovení § 85 odst. 2 tr. ř. vyplývá (ve vztahu k době prováděného úkonu), že „k výkonu domovní a osobní prohlídky je třeba přibrat osobu, která není na věci zúčastněna“ [provedeným dokazováním bylo zjištěno, že svědek D. nebyl ve věci nikterak zainteresován (v lihovaru obviněného H. pouze zakoupil asi 8-10 lahví alkoholu, který řádně zaplatil, a tudíž uvedenou skutečnost nelze považovat za okolnost, která by svědka vylučovala z postavení nezúčastněné osoby)]. Obdobnou námitkou obviněného se zabýval rovněž odvolací soud, který se jednak se závěry nalézacího soudu ztotožnil, jednak dále některé skutečnosti rozvedl a upřesnil, když mj. rovněž poukázal na skutečnost, že uvedený svědek byl přítomen úkonu pouze v době od 15.35 do 17.45 hod. dne 18. 4. 2005, když lze za správný považovat závěr obou nižších soudů, že obviněným namítané skutečnosti nebránily hodnotit důkazy zajištěné při domovní prohlídce jako důkazy získané zákonně, a to při účasti svědka D. a nevyvstala potřeba tohoto svědka, který byl u hlavního líčení vyslýchán opětovně, jak se domáhá obviněný. Za právně relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu nelze považovat ani námitku obviněného tykající se údajné nezákonnosti odposlechů telefonního hovoru, která byla rovněž již uplatněna v řízení před odvolacím soudem a se kterou se tento velmi podrobně vypořádal v bodě 108) svého rozsudku, přičemž s argumentací odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožňuje. V souvislosti s opětovným odkazem obviněného (případně i dalších obviněných) na námitky, kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly a se kterými se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly, odkazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [to však pouze za předpokladu, kdy byly právně relevantně uplatněny námitky, které byly shledány z pohledu uplatněného dovolacího důvodu zjevně neopodstatněnými, nikoli však za situace, kdy je pouze formálně odkazováno na jejich existenci]. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky obviněným uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují zmíněný dovolací důvod a v případě, že by nebyly podány námitky uplatněné pod jinými ustanoveními § 265b odst. 1 tr. ř., které byly shledány relevantními, avšak neopodstatněnými, muselo by být dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Při zjištění námitek podřazených obviněným pod další dovolací důvody, které byly shledány relevantními, ale zjevně neopodstatněnými, bylo dovolání obviněného V. M. jako celek odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
36.\tObviněný K. O. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. založil svoji argumentaci na tom, že zmíněný dovolací důvod je dán, neboť „existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními“. Následně zmiňuje některá rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, která se uvedenou problematikou zabývala [Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na již vyslovené závěry o otázce extrémního nesouladu, porušení zásady in dubio pro reo, porušení práva na spravedlivý proces atd. – viz shora body 28) – 33)]. V další části odkazuje obviněný na „velmi přiléhavé odůvodnění zprošťujícího rozsudku ...“, k tomu však Nejvyšší soud pouze dodává, že předmětný zprošťující rozsudek byl důvodně zrušen odvolacím soudem, tudíž stěží lze odkazovat na správné a přiléhavé neexistující rozhodnutí, které mj. bylo zrušeno z důvodu, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. [z uvedené argumentace je zřejmé, že námitky obviněného nejsou hmotněprávní povahy, ale směřují proti hodnotícím úvahám soudů, jimiž byla vyslovena vina obviněného]. V další části dovolání obviněný brojí proti procesní použitelnosti mimoúčetní evidence, proti prohlídce jiných prostor, kterou označuje za nezákonnou s ohledem na přítomnost nikoli nezúčastněné osoby – svědka S. D., neprovedení osobních výslechů svědků, u kterých nedal souhlas s přečtením protokolů o jejich dřívějších výpovědích, případně závěry plynoucí z SMS zpráv či telefonních hovorů, které podle obviněného neprokazují jeho vinu, a to ani nepřímo. V souvislosti s těmito námitkami uvádí, že netvoří tzv. ucelený řetězec nepřímých důkazů, neboť při jejich hodnocení byla porušena zásada in dubio pro reo, důkazy byly „silně tendenčně hodnoceny v jeho neprospěch“, shora uvedený nezákonný postup soudů při hodnocení důkazů je v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces a porušením práva na osobní svobodu, stejně jako porušením ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Soudům rovněž vytýká, že se nevypořádaly s jeho obhajobou ohledně výroby takového množství lihu jak soudy zjišťují a v této souvislosti zmiňuje řadu svědků, kteří potvrdili, že se nikdy v lihovaru nevyráběl líh mimo oficiální výrobu. Námitky směřující proti použitelnosti mimoúčetní evidence a skutečností z ní plynoucích ve spojení s dalšími námitkami jsou jen opakováním obhajoby obviněného, se kterou se v odsuzujícím rozsudku vypořádal jak nalézací, tak i odvolací soud. Nalézací soud v bodě 161) svého rozsudku konstatoval, že listiny s nadpisem „NÁKUP“ a „PRODEJ“ nelze samy o sobě považovat za přímý důkaz obchodů s mimobilančním lihem, současně však v bodě 164) konstatoval, že tyto listiny jsou skutečně mimoúčetní evidencí nákupu surového lihu a prodeje rafinovaného lihu. V uvedeném bodě rovněž nalézací soud rozvedl, proč tyto listiny, ve spojení s dalšími důkazy (např. nepřímé důkazy – telefonní hovory) považuje nepřímé důkazy za dostatečné k prokázání viny nejen obviněného O., ale také dalších obviněných. Skutkovými námitkami jsou rovněž námitky obviněného, které směřují proti stanovení výše daňového úniku, když v této souvislosti je potřebné uvést, že nalézací soud se uvedenou problematikou zabýval např. v bodech 182), 183), přičemž s jeho hodnotícími závěry se odvolací soud ztotožnil (viz bod 112) a Nejvyšší soud na jejich závěry odkazuje. Obviněný svojí argumentací se snaží znevěrohodnit závěry nižšími soudy učiněné. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani námitky směřující vůči použitelnosti prohlídky jiných prostor za účasti svědka D. [viz výklad k téže námitce u obviněného V. M. – bod 35)]. Procesního a nikoli hmotněprávního základu je také námitka, že výroba surového lihu nemohla být v rozsahu zjištěném soudy nižších stupňů v lihovaru XY probíhat, stejně jako námitka, že nebyl proveden osobní výslech svědků, u kterých obviněný nedal souhlas s přečtením protokolů o jejich dřívějších výpovědích. Lze tedy mj. konstatovat, že skutková zjištění učiněná nižšími soudy, nejsou v extrémním rozporu (zjevném rozporu) s obsahem provedených důkazů, když z dokazování je zřejmé, že vina obviněného je vybudována na procesně použitelných důkazech a námitku ohledně nevyslechnutých svědků nelze subsumovat pod problematiku opomenutých důkazů, neboť na námitky obsahově shodné soudy nižších stupňů reagovaly a s nimi se vypořádaly. Pokud by obviněný uplatnil pouze shora uvedený okruh námitek, které podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak by muselo být jeho dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., avšak vzhledem k tomu, že další námitky, uplatněné pod dalšími obviněným zmíněnými dovolacími důvody, byly shledány relevantními z pohledu uplatněných dovolacích důvodu (viz shora), bylo dovolání obviněného jako celek odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
37.\tObviněný O. H. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. argumentoval tím, že odvolací soud akceptoval způsob hodnocení důkazů soudem prvního stupně a do značné míry tím vycházel z jeho domněnek a subjektivního názoru, přičemž se nezabýval jeho (myšleno obviněného) argumentací a námitkami a odsuzující rozsudek vybudoval na důkazech, které hodnotil selektivně, přičemž byly nepoužitelné pro rozhodnutí o jeho vině [listiny „NÁKUP“ a „PRODEJ“; mají jej identifikovat zkratky „O.“ či „O.“]. Poukazuje na to, že se vytýkaného jednání nemohl dopustit, neboť v listopadu probíhal v lihovaru stálý Celní dohled, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkou, jak mohl vědět, že jde o mimobilanční líh, nalézací soud nebyl oprávněn bez znaleckého posudku určovat výši spotřební daně a jeho zjištění jsou proto pouze hypotetická. V případě obviněného je nutno konstatovat, že veškeré jeho námitky podřazené pod uplatněný dovolací důvod směřují nikoli proti právnímu posouzení věci, ale proti skutkovým zjištěním, provedeným důkazům, tudíž mají procesní povahu. Ani s vyšší dávkou tolerance nelze za právní považovat námitku ohledně subjektivní stránky trestného činu, byť jde o pojem hmotného práva. Obviněný ve své podstatě v souvislosti se subjektivní stránkou trestného činu soudům nižších stupňů vytýká, že nesprávně hodnotily důkazy, které je vedly k závěru o jejím zjištění. Přitom z důkazů, které soudy měly k dispozici, jednoznačně vyplývalo, a to i ve vztahu k dalším obviněným, za jakou cenu byl jednotlivým odběratelům, tedy i obviněnému H. mimobilanční rafinovaný líh prodáván, když jeho cena byla cca o 50 Kč na litr nižší než cena obvyklá. Při zjištěních, která odvolací soud vyjádřil v bodě 122) odůvodnění svého rozsudku je pak nepochybné, že obviněný „musel mít povědomí o tom, že jde o líh nezatížený zákonem stanovenou daní a ani neměl v úmyslu při další distribuci z něj spotřební daň odvést“, jak správně ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu uvedl odvolací soud. Rovněž k námitkám, které obviněný uplatnil pod tímto dovolacím důvodem lze uvést, že tyto byly již uplatněny před soudy nižších stupňů a nalézací soud (např. v bodech 164 či 174) či odvolací soud (např. v bodě 122) se jimi zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí logicky své úvahy k hodnotícím úvahám, které Nejvyšší soud shledává správnými, odůvodnily a rozvedly. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v dovolací argumentaci obviněného O. H. podřazené pod jím uplatněné dovolací důvody neshledal právně relevantní námitky, dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
38.\tObviněný L. F. vedle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jehož naplnění podle dovolatele má spočívat v tom, že nebyla objasněna subjektivní stránka trestného činu, kterým byl uznán vinným, přičemž současně poukazuje na to, že nebyl zjištěn a prokázán jakýkoliv prodej lihu obviněným dalším odběratelům. Poukazuje na to, že nebyl v žádném kontaktu se společností B. C., přičemž důkaz – odkaz na pomocnou evidenci ohledně výdajových položek peněžních částek L. L. nemůže být důkazem, na jehož základě by měl být odsouzen, přičemž soudy nebraly v potaz výpovědi svědků (např. L. L.). Soudy podle něj postupovaly v rozporu s ustanovením zejména § 2 odst. 4, 5, 6, 12 tr. ř. a zároveň v rozporu s právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K uvedené argumentaci obviněného je nutno uvést, že z ní vyplývá, že se neztotožňuje s hodnotícími úvahami soudů nižších stupňů a předkládá vlastní verzi skutkového děje, která je však odlišná od učiněného skutkového zjištění odvolacího soudu. O tom, co je pravou podstatou dovolací argumentace obviněného svědčí mj. jeho odkaz na porušení procesních ustanovení, přičemž ani odkaz na porušení čl. 36 Listiny lze stěží podřadit pod dovolací námitku, když právě odkazem na uvedené ustanovení se snaží dosáhnout svého práva na změnu rozhodnutí, které by odpovídalo jeho představám (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 178) vyložil, na základě kterých důkazů dospěl k závěru o vině obviněného a z dovolání obviněného je nesporné, že tento právě takové důkazy a jejich hodnocení zpochybňuje a prosazuje svoji verzi hodnocení důkazů a následného skutkového zjištění, které by odpovídalo jeho představám. V uvedené části se rovněž nalézací soud vypořádal s výpověďmi (resp. věrohodností) svědkyně P. sestry obviněného či svědka L. L. Pokud jde o namítané neprokázání subjektivní stránky trestného činu, pak tuto soudy dovodily z nízké ceny, za kterou líh nakupoval. Soudy pak důvodně dovodily, že za situace, kdy obviněný nakupoval rafinovaný líh za nápadně nízkou cenu od subjektů, které se výrobou takového lihu zabývaly, lze z této okolnosti dovozovat povědomí obviněného o tom, že takto jím nakoupený líh pochází z trestné činnosti. Dovolání obviněného L. F. bylo jako celek odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., byť ve vztahu k jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přicházelo v úvahu odmítnutí podle § 265i odst. 1 psím. b) tr. ř.
39.\tRovněž obviněný M. M. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když namítl extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a soudy provedeným dokazováním. V souvislosti se zmíněným dovolacím důvodem a tzv. „extrémním nesouladem“ poukazuje na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu, ve kterých se zmíněný soud problematikou „extrémního nesouladu“ zabýval. V souvislosti s uvedeným pojmem dále odkazuje na porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 Listiny, stejně jako na porušení Ústavy či § 2 odst. 6 tr. ř. Ve svém dovolání rozebírá důkazní situaci konstatovanou nižšími soudy a ve vztahu k jednotlivým důkazům a závěrům, které z nich soudy nižších stupňů vyvodily, tyto sám hodnotí, přičemž soudům vytýká nedostatky, které podle jeho mínění ovlivnily nesprávné skutkové zjištění soudy učiněné. V rámci své argumentace obsáhle soudům vytýká, že hodnotily důkazy jednostranně v jeho neprospěch, když výpovědi svědků, kteří vypovídali v jeho neprospěch soudy „paušálně odbyly argumentací, že nepřinesly ničeho podstatného, neboť svědci neuvedli nic konkrétního k přejímkám neexistujícího mimobilančního lihu“. Pokud soudy k těmto výpovědím nepřihlédly, pak podle obviněného opomenuly takové důkazy, ve smyslu rozhodnutí Ústavního soudu, která cituje. Další výhradu směřuje proti výroku o vině obviněného M. H. a A. B., když argumentuje tím, že odvolací soud oproti nalézacímu soudu, přestože se mu nepodařilo prokázat nákupy mimobilančního lihu v období před zářím roku 2004, v neprospěch obviněných rozšířil období páchané trestné činnosti na dobu od března 2004. V další části svého dovolání shodně s dalšími obviněnými také obviněný M. zpochybnil důkazy, na základě kterých dospěly soudy nižších stupňů k závěru o jeho vině tj. listiny „PRODEJ“ a odposlechy. Rovněž podle jeho mínění nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, neboť sám nikdy žádný líh za cenu, kterou soudy ve svých rozhodnutích uvádí a ze které subjektivní stránku dovozují, nenakoupil, a nebyl proveden žádný důkaz, který by toto jeho tvrzení – obhajobu vyvrátil. V závěru svého dovolání konstatoval, že pokud odvolací soud zrušil zprošťující rozsudek soudu prvního stupně a věc přikázal jinému senátu, postupoval v rozporu s ustanovením § 263 odst. 7 tr. ř. a přímo instruoval soud prvního stupně, jak má důkazy hodnotit. V návaznosti na uvedené námitky je vhodné odkázat na obecný výklad shora uvedený k otázce hodnocení důkazů, extrémnímu nesouladu atd., což platí i ve vztahu k okruhu těchto námitek, které uplatnil obviněný M. M. Pokud ve svém dovolání hovoří o opomenutých důkaze (rovněž výklad shora – bod 32) musí Nejvyšší soud konstatovat, že toto „opomenutí“ obviněný spatřuje v tom, že soudy důkazy nehodnotily v souladu s jeho představami a nedospěly k závěru o jeho nevině. Přitom z rozhodnutí nalézacího soudu (bod 176) jsou zřejmé úvahy tohoto soudu, které jej vedly k závěru, že se obviněný dopustil trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen, přičemž byla rovněž dovozena subjektivní stránka trestného činu podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. ve znění zák. č. 152/1995 Sb., do 31. 12. 2004. Odvolací soud na tutéž námitku reagoval v bodě 122 odůvodnění svého rozsudku a následně (v bodě 124) se zabýval dalšími námitkami dovolatele, kterými znevěrohodňoval úvahy nalézacího soudu při hodnocení důkazů. Jde tedy ve své podstatě o námitky, kterými se již nižší soudy zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se jim věnovaly, přičemž je nutno konstatovat, že s těmito závěry nižších soudů obviněný nesouhlasí a vzhledem k tomu, že nebylo rozhodnuto v souladu se jeho představami o jeho nevině, argumentuje mj. porušením článků Úmluvy či Listiny (viz shora), přičemž přehlíží závěry plynoucí např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04. Ve vztahu k přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu pak přehlíží již shora zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408]. S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného M. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
40.\tS ohledem na novelizaci trestního řádu mj. provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. (viz již shora uvedeno) a reakci na námitku některých obviněných ohledně existence extrémního rozporu-nesouladu uplatněnou pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (dovolání podali do 1. 1. 2021) považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly důvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. S ohledem na závěry plynoucí z výše uvedeného lze dodat, že ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve zněním účinném do 1. 1. 2022, se v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel Vrchní soud v Olomouci na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o extrémní rozpor, jež by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (viz např. body 28, 29). Učiněná skutková zjištění nejsou rovněž založena na procesně nepoužitelných důkazech ani nešlo o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
41.\tNejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obvinění uplatnili v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
42.\tNa základě shora uvedeného musí Nejvyšší soud konstatovat, že v posuzované věci shledal, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, a proto v případě dovolání obviněných M. H., O. H. a M. M. rozhodl o jejich odmítnutí v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. [podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř]. V případě dovolání obviněných K. O., L. F. a V. M. rozhodl o jejich odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to v případě všech dovolání bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 1. 2022
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann