133.\tDále pak v tomto usnesení (sp. zn. 3 Tdo 664/2020), Nejvyšší soud zdůraznil, že „Pokud jde o poslední dovolací námitku obviněného týkající se významu revizní zprávy pro řízení o povolení předčasného užívání stavby a pro licenční řízení, není podle Nejvyššího soudu pravdou, že revizní zpráva nebyla dokumentem potřebným k vydání těchto rozhodnutí. Stran řízení před Energetickým regulačním úřadem lze znovu zopakovat, že ověření bezpečnosti elektrárny bylo jednou z podmínek udělení licence, přičemž Energetický regulační úřad vycházel při zjišťování splnění této podmínky výlučně z předložených revizních zpráv. Stejná situace je i v případě řízení u stavebního úřadu, v rámci kterého se, stejně jako v řízení u Energetického regulačního úřadu, vychází při zjišťování bezpečnosti elektrárny pouze z revizních zpráv, jejichž správnost se presumuje, neboť stavební úřad nemá k posuzování těchto odborných otázek týkajících se elektrických součástí stavby ani kapacity, ani kvalifikaci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 3 Tdo 42/2020)“.
134.\tSouhrnně pak Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 990/2018 deklaroval, že „vzhledem k výše uvedenému se plně ztotožňuje se závěrem Nejvyššího správního soudu, kdy ,zpráva o tzv. výchozí revizi fotovoltaické elektrárny je způsobilá deklarovat bezpečnost energetického zařízení jako celku pouze v případě, že revize byla provedena až poté, co byly na elektrárně namontovány všechny fotovoltaické panely. Pochybil ten revizní technik, který v rozhodné době osvědčil bezpečnost celé fotovoltaické elektrárny bez toho, aby předtím (mimo jiného) zkontroloval, že skutečný stav fotovoltaické elektrárny odpovídá projektové dokumentaci (včetně kontroly typu a počtu fotovoltaických panelů) že fotovoltaické panely jsou opatřeny označením CE nebo že k nim byla vydána prohlášení o shodě, že byly namontovány a uzemněny v souladu s návody výrobců a že nejsou viditelně poškozeny do té míry, aby tím byla ohrožena bezpečnost zařízení‘ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 2 As 313/2015).“
135.\tTvrzení dovolatele tak odporuje povaze fotovoltaické elektrárny jako díla, stavby prováděné na základě příslušného rozhodnutí stavebního úřadu. To, že určité dílo vzniká kompletací dílčích komponentů, jejichž funkčnost a bezpečnost je ověřena a deklarována jejich výrobci, neznamená, že tato složená věc již nemusí být podrobena revizím podle právních předpisů poté, co byly takové díly spojeny nebo složeny. Stavba podléhající procesu schvalování podle stavebních předpisů je obvykle vytvářena z dílů vyrobených předem jednotlivými výrobci a stavitel z nich vytváří celkové dílo, které podléhá jakožto nová věc jím vytvořená příslušnému schvalovacímu procesu, např. stavebního úřadu. Nejinak je tomu u fotovoltaické elektrárny. Fotovoltaické panely představují pouze část této stavby, a pokud byla jejich výrobcem deklarována bezpečnost jejich provozu, neznamená to, že je bezpečný provoz fotovoltaické elektrárny jako celku. Neobstojí proto výše zmíněné tvrzení obviněného o tom, že „závěr“ o schopnosti bezpečného provozu fotovoltaické elektrárny bylo možné vydat i bez instalace 100 % fotovoltaických panelů podle projektu. Naopak, z rozvedených skutečností (včetně citovaných rozhodnutí, na jejichž závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoliv měnit) plyne, že F. musí být před provedením výchozí revize (potažmo před podáním žádosti o udělení licence) zcela dokončena.
136.\tNa samý závěr této části odůvodnění pak k ne zcela konkrétní námitce obviněného, že z hlediska naplnění znaku podvodu nebylo posouzeno, proč je rozhodné datum podání žádosti o licenci a nikoli datum rozhodnutí či datum 31. 12. 2010, postačí nad rámec již shora uvedených skutečností stručně připomenout podstatu skutku, jímž byl uznán vinným. Jeho podvodné jednání spočívalo v předložení nepravdivých listin k žádostem o vydání licence podaným Energetickému regulačnímu úřadu (podány dne 23. 11. 2010 a dne 26. 11. 2010), čímž uvedl tento úřad (pověřené osoby) v omyl. V důsledku toho došlo k vydání licencí na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů pro předmětné F. (vydány dne 26. 11. 2010, resp. dne 3. 12. 2010, právní moc dne 26. 11. 2010 a dne 9. 12. 2010) a v příčinné souvislosti s tím k získání neoprávněného nároku na garantovanou vyšší výkupní cenu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 a způsobení škody (primárně ve vztahu k distribučním společnostem) a obohacení společností provozujících tyto F. Právě tyto skutečnosti byly určující pro právní posouzení a závěr o naplnění znaků trestného činu podvodu.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
137.\tDovolací soud se dále zabýval argumentací dovolatele, kterou přiřadil k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
138.\tObviněný (stručně řečeno) prezentoval, že odvolací soud vydal usnesení, v němž ve vztahu k němu výrokem I. zrušil trest propadnutí části jeho majetku, výrokem II. zamítl odvolání státního zástupce a poškozeného, avšak výrokem III. rozhodl pouze, že „jinak zůstává napadený rozsudek nedotčen“. To vykládal tak, že odvolací soud o jeho odvolání explicitně nerozhodl a měl za to, že je naplněn uvedený dovolací důvod.
139.\tK dané námitce dovolací soud nejprve (znovu) připomíná, že chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to případně i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Naproti tomu se o chybějící výrok nejedná tehdy, pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně a ve zbytku opravný prostředek nezamítne. Tento přístup odpovídá dosavadní judikatuře obecných soudů (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 17. 2. 1965, sp. zn. 8 Tz 1/65, přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. 8 Tz 129/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. 7 Tz 151/2001).
140.\tV usnesení ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002 (publikovaném v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck, Svazek 20/2003, č. T 486.), Nejvyšší soud ve 2. právní větě judikoval: „Jestliže odvolací soud rozhodne pouze k odvolání obviněného o jeho částečném zproštění obžaloby, nemůže současně rozhodnout o zamítnutí odvolání obviněného jako nedůvodného podle § 256 tr. ř. Za této situace nelze dovodit, že v rozhodnutí odvolacího soudu některý výrok chybí nebo že je neúplný ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Pokud odvolací soud učiní součástí výroku uvedeného rozhodnutí též konstatování, že ,jinak zůstává napadený rozsudek nedotčen‘, pak takový výrok lze považovat za nadbytečný a dovolání proti němu není přípustné.“
141.\tOproti tomu však Ústavní soud v několika nálezech zaujal k řešené problematice odlišný postoj (srov. nález ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1272/18, ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 597/18, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 448/19). Např. v prvém uvedeném nálezu uvedl, že „výrok o trestu je závislý na existenci výroku o vině a … není možné, aby Nejvyšší soud zrušil samostatně jen výrok o trestu, aniž by se jakkoliv vypořádal s napadeným výrokem o vině – otázka viny zůstala po rozhodnutí dovolacího soudu otevřená a zakládá právní nejistotu.“
142.\t V odůvodnění nálezu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 448/19, Ústavní soud uvedl: „Ústavní soud však jako opodstatněnou vyhodnotil námitku stěžovatelky, že Nejvyšší soud ve výroku napadeného usnesení pouze zrušil napadené rozsudky Okresního soudu … a Krajského soudu … ve výroku o trestu ve vztahu ke stěžovatelce a pominul zbývající část jejího dovolání ve výroku o vině. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu lze sice dovozovat, že zaujal vůči námitkám stěžovatelky směřujícím proti výroku o vině negativní postoj, avšak nijak toto stanovisko nepromítl do výroku svého rozhodnutí, tzn., že nerozhodl o tom, že ve zbylé části se dovolání stěžovatelky odmítá či zamítá.“
143.\tPři posuzování materiální stránky řešeného problému a v rámci tzv. testu proporcionality však dovolací soud již v usnesení ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, dospěl k závěru, že lpění na právním formalismu (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 281/04, a usnesení ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 2548/19) by naopak mohlo vést k poškození obviněné v rámci uplatnění jejího práva na spravedlivý proces. Pokud by totiž dovolací soud postupoval striktně podle uvedených nálezů Ústavního soudu, musel by v neveřejném zasedání usnesením podle § 265l odst. 2 tr. ř. uložit odvolacímu soudu, aby v požadovaném směru své původní rozhodnutí doplnil. Odvolací soud by následně musel znovu nařídit ve věci veřejné zasedání a v něm ve smyslu daného pokynu dovolacího soudu rozhodnout. To by nepochybně bylo v rozporu se zásadami rychlosti a hospodárnosti řízení.
144.\tV této věci tak za popsané situace představuje posuzovaná námitka výhradu chybějícího výroku naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. pouze formálně. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je totiž patrno, že tento soud námitkám vztahujícím se k výroku o vině nepřisvědčil, přičemž takový závěr ve výrokové části vyjádřil výrokem, že jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. I když explicitně odvolání obviněného ve zmiňovaném směru nezamítl, posouzení otázek viny i trestu se věnoval, přičemž vyložil, proč považoval výrok o vině ve vztahu k němu za správný (a implicitně jeho správnost potvrdil). Nejvyšší soud je proto přesvědčen, že se soud druhého stupně náležitě vypořádal se všemi námitkami a poskytl obviněnému dostatečnou ochranu všech jeho práv. Jeho postupem proto nemohlo být porušeno právo na spravedlivý proces.
145.\tVýše uvedený závěr je dále podpořen usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 3175/20, v němž jmenovaný soud nastínil, že v některých svých nálezech (např. ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 448/19, ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 597/18, ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1272/18) vyjádřil právní názor, podle něhož je povinností odvolacího soudu v trestním řízení vypořádat se s odvoláním jako celkem, nikoli jen s jeho dílčí částí. Přitom není možné, aby odvolací soud zrušil samostatně jen jeden výrok, aniž by zároveň rozhodl o odvolání proti zbývajícím výrokům. Ústavní soud v daném případě musel zvážit, zda je pochybení soudu spočívající v absenci výslovného stvrzení o zachování výroku o vině ve výrokové části rozsudku natolik závažné, že vyžaduje kasační zásah. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je její racionalita. Tam, kde by zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci nemohlo přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit takové rozhodnutí výhradně pro dílčí pochybení. Naopak kdyby Ústavní soud za této situace stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k porušení základních práv stěžovatele tím, že by jen z důvodu dodržení „procesní čistoty“ prodlužoval řízení, jehož výsledek za daných okolností nemá pro stěžovatele šanci na úspěch.
146.\tZa této situace Nejvyšší soud uzavřel, že shora popsaný procesní postup soudu druhého stupně sice není v plném souladu s uvedenými nálezy Ústavního soudu, avšak na druhé straně není tak závažného charakteru, aby v řízení o dovolání bylo nezbytně nutné jej napravovat výše zmíněným způsobem. Vždyť dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož specifičnost spočívá v tom, že rozhodnutí o něm znamená průlom do právní moci rozhodnutí, a proto zpravidla narušuje stabilitu konečného a vykonatelného (v některých případech i již vykonávaného, příp. zcela vykonaného) rozhodnutí soudu. V každém konkrétním případě tedy musí i zde převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Tak tomu ovšem bude pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát, takže není možno trvat na právní moci, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování. Při rozhodování o dovolání vystupuje do popředí rovněž širší účel opravného řízení, jehož smyslem je řešení a zobecňování právních otázek zásadního významu a vytváření judikatury, nikoli bezprostřední účel v podobě nápravy všech (jakýchkoli) vad napadených rozhodnutí nebo řízení jim předcházejícího. To umožňuje Nejvyššímu soudu plnit jeho základní úkol jako vrcholného orgánu obecné justice (srov. čl. 92 Ústavy České republiky) spočívající v zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodování (srov. přiměřeně ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3138-3151).
Závěr
147.\tZ důvodů shora rozvedených Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je jako celek zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
148.\tPokud v dovolání obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Vladimír Veselý\t\t\t\t\t\t\t\t předseda senátu