Důvod podjatosti předsedy senátu JUDr. Radomíra Koudely nemůže být založen ani námitkou o obviněným M. M. tvrzeném konfliktu v létě roku 2012 a souvisejícím probíhajícím civilněprávním sporem se jmenovaným předsedou senátu jako odpůrcem. Je třeba konstatovat, že k této námitce se de facto vyjádřil Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 7 Td 66/2013, jímž rozhodl o návrhu jmenovaného obviněného na odnětí dané trestní věci a jejímu přikázání jinému krajskému soudu v obvodu jiného vrchního soudu tak, že se podle § 25 tr. ř. věc Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně, ani Vrchnímu soudu v Olomouci neodnímá. Nutno zdůraznit, že na skutečnostech a závěrech rozvedených v tomto rozhodnutí, týkajících se zmíněné námitky Nejvyšší soud neshledal důvod cokoliv měnit.
V odůvodnění citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu je popsán průběh řízení stran údajného, obviněným M. M. namítaného, náhodného konfliktu s předsedou senátu JUDr. Radomírem Koudelou z léta roku 2012, resp. po podání této námitky. Obviněný tuto námitku, z níž (rovněž) dovozoval motivaci předsedy senátu k jeho zaujatému jednání v průběhu hlavního líčení, podal až dne 16. 10. 2013, a to při odročeném hlavním líčení. O jeho námitce podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně i z tohoto důvodu bylo rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne 17. 10. 2013 tak, že předseda senátu není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v této věci. Nejvyšší soud pak tvrzený konflikt s předsedou senátu neshledal reálným a toto tvrzení označil jako ryze účelové, a to mimo jiné také proto, že obviněný po dobu čtyř měsíců přicházel pravidelně a často do styku s předsedou senátu, nic v tomto směru nenamítal, ale až v době, kdy se po provedení podstatné části důkazů začalo blížit hlavní líčení ke svému závěru, teprve uvedený konflikt předestřel. Totéž dovodil i o výpovědi spoluobviněných V. H. a T. Ď., kteří uvedli, že k němu došlo.
Současně lze připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 3 Tdo 751/2014, ve kterém judikoval, že skutečnost, že obviněný podal na soudce, který rozhoduje jeho trestní věc, k příslušnému soudu žalobu na ochranu osobnosti sama o sobě nezakládá podjatost tohoto soudce podle § 30 tr. ř., tedy bez dalšího nesvědčí o existenci onoho osobního poměru, který eventuálně zakládá jeho vyloučení.
Pokud obviněný M. M. ve svém dovolání namítl kamarádský vztah předsedy senátu soudu prvého stupně JUDr. Radomíra Koudely ke zmocněnci poškozené obchodní společnosti ZLÍNLAND, s. r. o., JUDr. J. K., nejedná se o námitku důvodnou. Jak Nejvyšší soud zjistil po prostudování spisového materiálu, nevyplývají z něj žádné skutečnosti, jež by tvrzení dotyčného obviněného odůvodňovala. Nadto je třeba uvést, že ani sám obviněný M. M. v podaném dovolání netvrdí žádné konkrétní okolnosti, jež by závěru o kamarádském vztahu JUDr. Radomíra Koudely s JUDr. J. K. svědčily. Pro úplnost lze poznamenat, že Nejvyšší soud si vyžádal také vyjádření jmenovaného předsedy senátu, z něhož se podává, že „s JUDr. J. K. nemá žádné nadstandardní nebo přátelské vztahy“. Toto své vyjádření JUDr. Radomír Koudela doplnil také o listiny (protokol o veřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2015 u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ve věci sp. zn. 6 To 246/2014 a usnesení jmenovaného soudu ze dne 31. 6. 2015, č. j. 6 To 246/2014-812), z nichž plyne, že JUDr. Radomír Koudela jako jeden ze soudců senátu 6 To Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně rozhodoval ve věci odvolání obviněného JUDr. J. K. a příslušného státního zástupce proti odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 5. 2015, č. j. 3 T 203/2013-611 (obě odvolání byla jako nedůvodná zamítnuta). Tato skutečnost pak tím spíše potvrzuje nedůvodnost předmětné námitky obviněného M. M..
Z námitek uplatněných obviněným pak nevyplývá ani žádný poměr (vztah) předsedy senátu JUDr. Radomíra Koudely k projednávané věci (ke skutku ani k faktickým okolnostem s ním souvisejícím).
Nejvyšší soud uzavírá, že za popsaného stavu nebylo možno přiznat dovolací argumentaci obviněného M. M., již bylo možno formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., žádné opodstatnění.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít.
Jde o případy, kdy nebyla dodržena příslušná zákonná ustanovení upravující případy nutné obhajoby, tedy zejména ustanovení § 36 tr. ř. Právo na obhajobu totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) a § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, ale naplňují jej pouze některé případy [tento dovolací důvod je užší, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu]. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 143/2008). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v těch případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 11 Tdo 407/2008).
V návaznosti na uvedené skutečnosti je nutno konstatovat, že obviněný M. M. neuvedl žádné konkrétní a relevantní námitky, jež by uplatněný dovolací důvod měly naplňovat. Obviněný M. M. netvrdí, že by obhájce v průběhu řízení neměl, svojí argumentací napadá způsob vedení řízení ze strany orgánů činných v trestním řízení, zejména akcentuje jím tvrzenou nemožnost seznámit se s trestním spisem (včetně přehrání tzv. odposlechů a záznamů z hlavního líčení) a vyhrazeným spisem, ignorování důkazních návrhů, resp. absenci řádného rozhodnutí o návrzích na provedení důkazů, a nerozhodnutí o jeho žádosti o nahlédnutí do spisů, čímž mělo v souhrnu dojít ke zkrácení jeho práva na obhajobu za současného porušení práva na spravedlivý proces. Takové námitky se však s uvedeným důvodem dovolání, jak je shora vymezen, míjejí. Pouze na okraj je možno poznamenat, že v daném řízení nedošlo ve vztahu k obviněnému k porušení ustanovení o nutné obhajobě (§ 36 tr. ř.) – obviněný totiž obhájce po celé řízení měl.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, a došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces.
Podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení, jsou upraveny v ustanovení § 202 tr. ř. Podle § 202 odst. 2 tr. ř. lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom
a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, a
b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr. ř.).
Podle § 202 odst. 4 tr. ř. platí, že hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§ 36 tr. ř.) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce. Podle § 202 odst. 5 tr. ř. se ustanovení první věty odstavce 4 neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti.
Namítl-li obviněný M. M., že mu soudem nebylo umožněno zúčastnit se celého hlavního líčení a aktivně se hájit, resp. že jej předseda senátu při hlavním líčení dvakrát vykázal z jednací síně i přes nutnou přítomnost u hlavního líčení, kdy během jeho nepřítomnosti byla přečtena obžaloba a uplatněny nároky poškozených na náhradu škody, k jejichž náhradě byl následně zavázán, přičemž v druhém případě byl vykázán bez vyhlášení usnesení, pouze na příkaz předsedy senátu, pak takové námitky je možné považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za formálně právně relevantní, nikoli však důvodné.
Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Na přítomnosti obviněného při projednání jeho trestní věci ale nelze trvat v situaci, kdy se chová natolik rušivě, že ohrožuje důstojnost a vážnost soudního jednání a jeho řádný průběh. Pak je možné jej za určitých podmínek, jež vymezuje § 204 odst. 1, 2 tr. ř., z jednací síně vykázat.
Ve smyslu § 204 odst. 1 tr. ř., může předseda senátu z jednací síně vykázat osoby, které ruší pořádek. Podle § 204 odst. 2 tr. ř. může být obžalovaný vykázán jen usnesením senátu po předchozí výstraze, a to jen na dobu nezbytně nutnou. Jakmile mu byl povolen znovu přístup do jednací síně, sdělí mu předseda senátu podstatný obsah jednání konaného v jeho nepřítomnosti, aby se k němu mohl vyjádřit.
Nutno dodat, že ustanovení § 204 odst. 2 tr. ř. je z povahy věci speciálním ve vztahu k ustanovení § 202 odst. 4 tr. ř. Jeho podstatou je zajistit nerušený a řádný průběh hlavního líčení, což by v případě, že by mělo být speciálním ustanovením § 202 odst. 4 tr. ř., bylo zcela vyloučeno a znamenalo by to v konečném důsledku (v případě nekorektního chování obviněného) úplnou eliminaci možnosti soudu provést řádně hlavní líčení (včetně jeho potřebné důstojnosti a vážnosti). Současně je třeba uvést, že práva obviněného jsou zajištěna jednak tím, že může být vykázán až po předchozí výstraze (je tedy nezbytné jej nejprve upozornit na důsledky jeho nepřístojného počínání a tím mu dát možnost předejít vykázání z jednací síně náležitým chováním), a to jen na dobu nezbytně nutnou, jednak – pro případ jeho vykázání z jednací síně - právě tím, že poté, co mu je povolen znovu přístup do jednací síně, sdělí mu předseda senátu podstatný obsah jednání konaného v jeho nepřítomnosti, aby se k němu mohl vyjádřit. Ostatně, v daných souvislostech lze obdobně odkázat na zákonnou úpravu § 208 tr. ř. (Je-li obžalovaných několik, předseda senátu může učinit opatření, aby obžalovaný byl vyslýchán v nepřítomnosti spoluobžalovaných. Obžalovaného však je třeba vždy ještě v průběhu dokazování seznámit s obsahem výpovědi spoluobžalovaných, kteří byli vyslýcháni v jeho nepřítomnosti.) či § 209 odst. 1 věta druhá a třetí tr. ř. (Je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka ...), jež jsou rovněž ve vztahu k § 202 odst. 4 tr. ř. ustanoveními speciálními. Jinak řečeno, ustanovení § 202 odst. 4 tr. ř. neplatí bezvýjimečně. Existují zákonné výjimky, mezi něž patří ustanovení § 204 odst. 2 tr. ř., které umožňují, aby při splnění stanovených konkrétních podmínek bylo hlavní líčení (a obdobně též veřejné zasedání – viz ustanovení § 238 tr. ř.) konáno v nepřítomnosti obviněného.
Výstrahu podle § 204 odst. 2 tr. ř. není nutné opakovat, pokud obviněný pokračuje v nevhodném chování i po prvotním vykázání z jednací síně. Zmíněná výstraha totiž platí pro celý průběh jednání před soudem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1015/2014).
V posuzovaném případě z protokolu o hlavním líčení konaném dne 11. 6. 2013, jakož i z pořízených zvukových záznamů, je zřejmé, že obviněný M. M. již na samém počátku předmětného hlavního líčení i přes napomenutí narušoval průběh jednání. Bylo mu proto dáno upozornění (výstraha) ve smyslu ustanovení § 204 odst. 2 tr. ř. (viz č. l. 3668 p. v.). Nedbaje napomínání a výstrahy obviněný ve svém rušivém chování (bez povolení předsedy senátu hovořil) pokračoval. Za tohoto stavu, kdy se napomenutí a výstraha míjely účinkem, vyhlásil předseda senátu po poradě senátu usnesení, jímž obviněného vykázal z jednací síně (viz č. l. 3669). Po krátké době, během níž bylo především rozhodnuto o zproštění obhájce Mgr. Knota obhajoby obviněného V. H. a o vyloučení trestní věci obviněného V. H. k samostatnému projednání a rozhodnutí, byl obviněnému M. M. povolen vstup do jednací síně. Jeho obhájce mu přitom předestřel v rámci porady průběh hlavního líčení v době jeho nepřítomnosti. V následujícím průběhu jednání obviněný narušoval přednes obžaloby státním zástupcem, a to přes předchozí upozornění předsedy senátu („Během obžaloby budete mlčet a nebudete přerušován v rámci svého výslechu. Pokud nebudete mlčet během přednesu obžaloby, budete neprodleně odveden; současně vás na toto upozorňuji.“). Po poradě senátu, jeho usnesením byl obviněný M. M. opětovně z jednací síně vykázán (č. l. 3671 p. v.). Současně byl poučen, že do jednací síně bude vpuštěn poté, co přislíbí, že se bude chovat řádně. Poté státní zástupce dokončil přednes obžaloby, zmocněncům poškozených ZLÍNLAND s. r. o. a J. K. byla dána možnost uplatnit návrhy na náhradu škody a předseda senátu konstatoval návrhy na náhradu škody, s nimiž se k adheznímu řízení připojili další poškození. Po následné žádosti obviněného M. M. (skrze jeho obhájce) o návrat do jednací místnosti a seznámení s dosavadním průběhem řízení (č. l. 3672) předseda senátu uvedl, že tento bude s průběhem hlavního líčení seznámen posléze a konstatoval, že podle § 208 tr. ř. se budou konat výslechy obviněných odděleně. Následně soud prvního stupně provedl (za přítomnosti obhájce obviněného M. M.) výslech obviněného R. H., obviněného J. S., a poté (po krátké přestávce) byl do jednací síně přiveden obviněný M. M., kterého, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení i zvukového záznamu, předseda senátu seznámil s dosavadním průběhem hlavního líčení a dal mu možnost se vyjádřit k věci. Poté již byl obviněný M. M. hlavnímu líčení, resp. hlavním líčením, přítomen s výjimkou hlavních líčení konaných dne 12. 11. 2013 a následně dne 26. 11. 2013, jichž se nezúčastnil, to však na základě jeho vlastní žádosti učiněné při hlavním líčení dne 11. 11. 2013 (č. l. 4905 p. v. a násl. spisu), aby se další hlavní líčení ve věci (a to včetně závěrečné řeči – tato byla přednesena podle jeho písemné přípravy obhájcem Mgr. Pavlem Jiříčkem dne 26. 11. 2013 a založena do spisu – a vyhlášení rozsudku) konalo v jeho nepřítomnosti, čemuž bylo ze strany soudu prvního stupně ve smyslu § 202 tr. ř. (č. l. 4929, 4994 spisu) vyhověno.
Z těchto skutečností vyplývá, že v posuzované věci soud prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením § 204 tr. ř., přičemž nedošlo k tvrzenému zásahu do práv obviněného M. M. v podobě nepřípustného konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti.
Podle judikatury Nejvyššího soudu lze dodat, že pokud obviněný svým chováním v jednací síni bránil řádnému průběhu hlavního líčení, takže ho bylo nutné postupem podle § 204 tr. ř. vykázat z jednací síně, zbavil se sám možnosti účastnit se hlavního líčení ve své trestní věci a jeho nepřítomnost ani její důsledky tak nelze vytýkat soudu. Přitom za předpokladu, že obviněný byl o průběhu jednání po svém návratu do jednací síně informován a rovněž mu bylo umožněno se k jeho průběhu vyjádřit, nemohla být jeho obhajovací práva ohrožena ani porušena (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 11 Tdo 55/2011).
Nutno pak zdůraznit, že k námitkám obviněného M. M. týkajícím se jeho vykázání ze soudní síně se již vyjádřil Ústavní soud. Ve svém usnesení ze dne 15. 8. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2206/13, konstatoval, že „… předseda senátu postupoval podle ustanovení § 204 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že osoby, které ruší pořádek, může předseda senátu z jednací síně vykázat. Obviněný nemůže vstupovat do soudního jednání, aniž by ho k tomu předseda senátu vyzval, o čemž byl při jednání stěžovatel poučen. To se týká jak vznášení námitek již při přednesu obžaloby státním zástupcem, tak vznášení námitek ke způsobu provedení úkonu před soudem. Obviněný se s obhájcem může radit mimo soudní jednání a při jednání může požádat o přerušení jednání k poradě s obhájcem. Nemůže se však s obhájcem radit kdykoliv v průběhu jednání. Vykázáním z jednací síně a držením stěžovatele v poutech, poutacím opasku a s pouty na nohou nedošlo k tvrzenému zásahu do práva na obhajobu, jež bylo i v době stěžovatelova vykázání zajišťováno jeho obhájcem, a stěžovatel měl ostatně k dispozici zvukový záznam z jednání soudu“.
S ohledem na shora rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že postup nalézacího soudu nebyl v kolizi ani s ústavně zaručeným právem na spravedlivý (fair) proces ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, a tedy že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nebyl ve věci dán.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V předmětné věci ovšem podstatná část námitek obou obviněných směřuje primárně do oblasti skutkové a procesní. Obvinění totiž (stručně shrnuto) soudům vytýkají neúplné a vadné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí, listinných důkazů, znaleckých posudků a tzv. odposlechů), porušení zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění (a také vadné či nedostatečné odůvodnění rozhodnutí), obviněný M. M. pak ještě řadu dalších pochybení při vedení řízení (porušení práva na obhajobu, neumožnění kompletního prostudování spisu, včetně poslechu zvukových záznamů a tzv. odposlechů uložených na nosičích CD a DVD ve spise, neumožnění prostudování vyhrazeného spisu, vady v protokolaci, nekorektní způsob vedení trestního řízení). Současně přitom oba obvinění prosazují vlastní přístup k hodnocení důkazů a vlastní (pro ně příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela odlišnou) verzi skutkového stavu věci (především tvrdí, že se jednání, které je jim kladeno za vinu, nedopustili, resp. že nebylo prokázáno, že by takové protiprávní jednání spáchali, zpochybňují však i jednotlivé komponenty skutkových zjištění vyjádřených v rozsudcích obou soudů). Do značné míry právě z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací však nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnými ve skutečnosti spatřován rovněž v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 1, 2, 5, 6 tr. ř. a v porušení řady dalších procesních ustanovení, především § 55, resp. § 57 tr. ř., § 120 odst. 3 tr. ř., § 166 odst. 1 tr. ř., § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., § 263 odst. 7 věta druhá tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Týž závěr platí rovněž pro námitky obviněného J. S. týkající se výroku o náhradě škody, neboť tento obviněný vychází ze své vlastní verze skutkového děje, nikoliv ze skutkových zjištění učiněných soudy – jež tvoří také základ pro meze dovolacího přezkumu. Nadto lze poznamenat, že ze skutkového stavu zjištěného soudy v předchozích fázích trestního řízení je zločinný úmysl obviněného jednoznačně zřejmý. Rovněž námitky obviněného M. M. stran výroku o náhradě škody mají primárně skutkový, resp. procesní, základ (vycházejí ze zpochybňování soudy zjištěné výše způsobené škody) a z tohoto hlediska se s předmětným i jiným dovolacím důvodem míjejí.
Ústavní soud však ve své rozhodovací praxi (v oblasti trestního soudnictví) uvádí, že ochrana právům je vymezená účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů. Obecným soudům je pak uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem, tedy ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a za předpokladu, že se jejich rozhodování uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotně právním rámci. Obdobně se pak i rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o dovolání. V tomto kontextu pak Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rozlišuje v podstatě tři okruhy případů představujících takové porušení základních práv a svobod ve smyslu zásadních požadavků spravedlivého procesu, které odůvodňují zásah dovolacího soudu do skutkových závěrů napadeného rozhodnutí soudů.
Prvním je ze strany Ústavního soudu vyčleněn okruh tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu „opomenut“) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
Třetí vymezenou základní skupinou případů vad řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další). O extrémní nesoulad se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení a když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. V judikatuře Ústavního soudu (srov. například nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
Dodat je ovšem třeba, že rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání coby mimořádného opravného prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z povahy věci rovinami totožnými. Upozorňuje-li Ústavní soud, že je v daném ohledu povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 8 Tdo 373/2009).
K námitce opomenutých důkazů je možné (stručně) poznamenat, že vadu tohoto charakteru a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
V dané věci soudy nižších stupňů skutečně neprovedly všechny obhajobou navržené důkazy. Z jejich rozhodnutí je však zjevné, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Soud prvního stupně, který ve věci provedl velmi obsáhlé dokazování, vyložil, z jakých důvodů považoval neakceptované návrhy obviněných za důkazně nadbytečné (viz str. 125 – 130 rozsudku tohoto soudu) a jednoznačně dovodil, že dosavadní dokazování je úplné a skýtá patřičný základ pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí, ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. (viz str. 130 rozsudku tohoto soudu). Odvolací soud pak učinil závěr, že před nalézacím soudem bylo nad rámec dokazování provedeného v přípravném řízení opatřeno a provedeno dostatečné množství důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. ... (viz str. 50 rozsudku odvolacího soudu). Pouze pro řešení důvodnosti odvolacích námitek České pojišťovny, a. s. a obviněného J. S. dokazování doplnil (pozn. listinami založenými na č. l. 820 – 821 spisu ohledně připojení se České pojišťovny, a. s., k trestnímu řízení s požadavkem na náhradu škody a obhajobě obviněného J. S. umožnil výslech svědka J. S.). Zásadně věcně odůvodnil, jaké skutečnosti jej vedly k neprovedení dalších – obhajobou navržených – důkazů (viz str. 51-53 rozsudku odvolacího soudu). Pokud se snad zejména odvolací soud nevyjádřil detailně ke všem návrhům na doplnění dokazování, pak nejde o takový nedostatek, který by znamenal porušení základních práv obviněných (zejména práva na obhajobu). Podstatné je, že i tento soud, stejně jako soud prvního stupně, jak již uvedeno, jednoznačně vyložil, že dosavadní důkazní řízení bylo úplné, dostatečné a poskytovalo základ pro zjištění skutkového stavu věci v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, čímž dal jasně najevo, že další dokazování shledal nadbytečným.
V daných souvislostech se patří připomenout, že je třeba vycházet z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 189/05, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1665/10 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1329/13).
Nad tento rámec Nejvyšší soud příkladmo uvádí, že v daných souvislostech lze také (stran úplnosti dokazování pachatelství obviněných V. H. a T. Ď. k jednání ze dne 21. 7. 2012) poznamenat, že součástí spisového materiálu je příloha, jejímž obsahem je Případová analýza a časový snímek ve věci ohlášení nástražného výbušného systému v podnicích FLIP a MUSICLAND ve Z. ze dne 21. 7. 2012, 22. 7. 2012, 27. 7. 2012, 28. 7. 2012 a 29. 7. 2012 a útoku na majetek majitele Flipu M. J. ze dne 8. 8. 2012, která obsahuje vyhodnocení záznamu kamerového systému Městské policie Zlín, resp. zjištění průjezdu zájmových vozidel. Z tohoto záznamu se podává, že v nočních hodinách dne 21. 7. 2012 byl na území města Z. zaznamenán pohyb vozidla VW Passat, ....., což je vozidlo, které pravidelně jmenovaní obvinění užívali. Byť uvedená listina nebyla důkazem, sloužila jako podklad pro úvahu, zda dokazování doplnit dalšími důkazy. V kontextu skutečností rozvedených v napadených rozhodnutích pak přispěla k závěru, že dokazování nebylo zapotřebí doplňovat důkazy jinými nad rámec důkazů již provedených.
Pokud tedy obviněný M. M. namítl neprovedení řady důkazů [např. výslechu svědkyně Mgr. K. M. u skutku 2/a) a skutků dalších a obdobně pak výslech svědků T. D., T. K. a P. V. či všech kamerových záznamů v případě skutku 2), a dále také příkladmo výslech svědků A. P., T. Š. a P. H. k objektivní nemožnosti obviněných H. a Ď. spáchat skutek pod bodem 5) a dále obdobně též 1/b) či neprovedení listinných důkazů – např. platebního dokladu ze dne 22. 5. 2012 apod.], Nejvyšší soud v tomto směru neshledal postup soudů nižších stupňů vadným, jelikož se ztotožnil s jejich závěrem, že dokazování již provedené poskytlo dostatečně spolehlivý základ pro učinění skutkových zjištění, o nichž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném pro rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že důkazní řízení netrpělo z hlediska úplnosti takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.
Dále je na místě uvést, že výhrady, jež obviněný M. M. uplatnil vůči pachovým stopám, nejsou vzhledem k jejich procesnímu charakteru pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod) podřaditelné. Nejvyšší soud však přesto považoval za vhodné uvést následující skutečnosti.
Podle ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Žádný úkon tak nelze vyloučit z okruhu přípustných důkazních prostředků. Má-li úkon obecné náležitosti úkonu podle trestního řádu, lze jej jako důkaz použít, i když trestní řád neobsahuje zvláštní úpravu postupu při tomto úkonu. To se týká také pachových stop neboli metody pachové identifikace stop. K otázce použití pachových stop jako důkazního prostředku se opakovaně vyjádřil také Ústavní soud, který nevyloučil důkazní hodnotu a obecnou věrohodnost pachových zkoušek, ale považuje je – v souladu s převažující soudní praxí – jen za důkaz nepřímý, který může mít pouze podpůrný význam. K pachovým stopám pak Ústavní soud v usnesení ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 10/02 zaujal také stanovisko, že postup orgánů činných v trestním řízení, jenž je ovládán induktivní metodou, musí být, má-li vykazovat soulad s principy řádného procesu, ovládán procesní čistotou (také listinných důkazů dokumentujících dokazování provedené srovnáním pachových stop) provedeného řízení, a to i co do jeho přezkoumatelnosti ve vztahu k jednotlivým dílčím komponentům (fázím) procesu dokazování, z nichž se tento skládá.
V této souvislosti nutno poukázat na to, že ve spisovém materiálu jsou zařazeny protokoly o odběru otisků pachových stop (a protokoly o ohledání míst činů) a také o odběru pachového (srovnávacího) vzorku osoby, osvědčující nezávadnost postupu při zajištění jak otisků pachových stop, tak odběru pachových (srovnávacích) vzorků mimo jiné obviněných V. H. a T. Ď., jež není důvodu jakkoli zpochybňovat. To platí tím spíše, že správnost některých odběrů otisků pachových stop byla potvrzena výpověďmi svědků, policistů, kteří pachové stopy zajišťovali na místech činů (viz např. výpovědi svědků T. M., č. l. 4389 spisu, J. N., č. l. 4422 – 4423 spisu, V. B., č. l. 4425 – 4426 spisu). Dále je na místě zmínit výpověď svědka L. K., který se při hlavním líčení konaném dne 17. 9. 2013 u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně dostatečně vyjádřil k procesní bezvadnosti vyhodnocení pachových stop zajištěných na místech činů a také jejich předávání k vyhodnocení (č. l. 4427 – 4428 p. v. spisu). Jmenovaný svědek uvedl, že vše bylo prováděno standardním způsobem, ve smyslu pokynu č. 9/2009. Poukázal rovněž na skutečnost, že … V případě, že by tento vzorek přišel porušen jakýmkoli způsobem, tak se nepřevezme, to znamená, tam se používají pouze otisky pachových stop zajištěných, které přijdou v bezpečnostním sáčku, který je neporušený. Pachové stopy (vzorky) tak byly řádně doručeny na příslušné stanoviště Policie České republiky. Jmenovaný svědek dodal také podstatné skutečnosti stran uchovávání pachových stop, jejich předávání a následného průběhu zkoušek, vyhodnocování výsledků, když toto vyhodnocování proběhlo zcela standardním způsobem, v souladu s praxí v daném oboru. Součástí důkazní materie jsou pak také odborná vyjádření (včetně grafických záznamů) o vyhodnocení otisků pachových stop. Lze shrnout, že ze spisového materiálu nevyplývají zjištění, která by zákonnost zajištění otisků pachových stop, odběru pachových (srovnávacích) vzorků osob (obviněných) a vyhodnocování jednotlivých otisků pachových stop jakkoli zpochybňovala. Nevznikly tak z těchto hledisek pochybnosti o použitelnosti důkazů v podobě tzv. pachových stop a jejich vyhodnocení. Tento závěr o použitelnosti zmíněných důkazů pak platí tím spíše, že Mgr. Marek Freund, obhájce obviněného M. M., požádal policejní orgán o vyrozumívání o všech vyšetřovacích úkonech až dne 21. 12. 2012 (č. l. 83 spisu), tedy po vyhodnocení všech relevantních otisků pachových stop.
Pokud obviněný M. M. poukázal na nesrovnalosti v datu u jedné z žádostí o odborné vyjádření (datované dne 14. 11. 2012, přijaté příslušným pracovištěm Policie České republiky dne 12. 11. 2012), lze toto vysvětlit chybou lidského faktoru, tedy mylným nastavením daného razítka. To však není způsobilé zpochybnit použitelnost výsledků vyhodnocení otisků pachových stop.
Z obsahu dovolání obviněných vyplývá, že soudům obou stupňů vytýkají též nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadné zjištění skutkového stavu věci. Tím se v podstatě domáhají přehodnocení jejich skutkových závěrů, jež byly vyjádřeny v napadených rozhodnutích.
Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je (shora popsaný) extrémní nesoulad (rozpor). V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07).
V kontextu uvedeného je namístě zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (nevybočujícím z mezí ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), podstatou učiněných skutkových zjištění relevantní pro právní posouzení a konečně i přijatými právními závěry.
Skutková zjištění mají ve své relevantní podstatě obsahové zakotvení v komplexu provedených důkazů. Přitom je zapotřebí zdůraznit, že tyto důkazy nebylo možno hodnotit izolovaně, nýbrž též a především v jejich vzájemné souvislosti. Tomuto požadavku zejména soud prvního stupně, jemuž zejména přísluší provádět a hodnotit důkazy a zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, zásadně dostál. Odvolací soud pak ve své přezkumné povinnosti nepochybil, přičemž skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně pouze v dílčích aspektech stran obviněného M. M. precizoval.
Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, resp. Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.
Patří se dodat, že skutková zjištění vyjádřená v napadených rozsudcích jsou dostatečně konkrétní a úplná tak, aby (dílčí) skutky obviněným kladené za vinu nemohly být zaměněny s jinými, přičemž skýtala patřičný základ i pro právní závěry.
Přes shora uvedené Nejvyšší soud považuje za vhodné stručně připomenout alespoň některé konkrétní skutečnosti, které v konečném důsledku ve spojení se skutečnostmi podrobně rozvedenými v napadených rozhodnutích odůvodnily závěr o neexistenci extrémního nesouladu (rozporu) mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními.
V případě skutků popsaných pod bodem 1/a), c) výroku odsuzujícího rozsudku je třeba předeslat, že jednotlivé dílčí skutky (útoky) nelze posuzovat izolovaně. Je sice skutečností, že v dílčím útoku, popsaném pod bodem 1/c) výroku rozsudku soudu prvního stupně není explicitně uvedeno jméno obviněného J. S., to však neznamená, že by dotyčný soud pochybil, pokud i ve vztahu k tomuto útoku shledal jeho vinu. Je třeba zdůraznit, že tento dílčí útok bezprostředně navazuje na dílčí útok popsaný pod bodem 1/a) výroku rozsudku soudu prvního stupně a je zcela zjevně jeho součástí (správně státní zástupce konstatoval, že byl jeho vrcholem), přičemž obviněný J. S. byl de facto jeho „iniciátorem“. Fakt, že jeho jméno v bodě 1/c) výroku rozsudku soudu prvního stupně nefiguruje, nic nemění na tom, že tento útok byl dalším aktem dílčího útoku pod bodem 1/a) výroku rozsudku soudu prvního stupně, na jehož počátku byl tento obviněný. Je-li pak přihlédnuto k návětě (preambuli) rozsudku soudu prvního stupně, nelze mít tím spíše pochybnost o trestní odpovědnosti obviněného J. S. i ve vztahu k dílčímu útoku pod bodem 1/c) výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Dále je třeba ve vztahu k bodu 1/a), c) rozhodnutí soudů nižších stupňů konstatovat, že nedílnou součástí (podstatou) jednání obviněných byl společný motiv – přinutit poškozeného R. P. zaplatit nespornou pohledávku původně obviněného J. S.. O této skutečnosti svědčí provedenými důkazy (zejména svědeckými výpověďmi R. P., č. l. 3719 a násl. a č. l. 4676 a násl. spisu, a L. P., č. l. 3723 a násl. spisu, audiozáznamem pořízený obviněným M. M., resp. spoluobviněnými, smlouva o postoupení pohledávky za R. P., č. l. 2755 a násl.) prokázaná posloupnost a vzájemné propojení úkonů obviněných, jež není možno oddělovat. Z nich vyplývá, že obviněným J. S. byla dne 5. 5. 2012 postoupena obviněnému M. M. (resp. obchodní společnosti FINAL SOLUTION s. r. o.) dlužná finanční částka za poškozeným R. P.. Poté v nočních hodinách dne 21. 5. 2012 došlo k úmyslně založenému požáru automobilu (viz též protokol o ohledání místa činu, č. l. 675 a násl. spisu a odborné vyjádření Hasičského záchranného sboru Zlínského kraje, č. l. 695 spisu) stojícího na oploceném pozemku přiléhajícím k rodinnému domu, v němž poškozený se svoji rodinou bydlí. Po zahoření předmětného automobilu došlo ke kontaktu poškozeného R. P. a L. P. a vymáhání pohledávky ze strany obviněných M. M., V. H. a T. Ď., které bylo neúspěšné (viz mimo jiné výpovědi jmenovaných poškozených). Dne 12. 8. 2012 došlo ke střelbě z brokové zbraně ráže 12 a 16 na rodinný dům, který poškozený R. P. se svojí rodinou užívá, a na osobní motorové vozidlo stojící u tohoto rodinného domu (viz výpovědi poškozených, protokol o ohledání místa činu, č. l. 841 s násl. spisu a odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví balistika, č. l. 3833 spisu). Ve věci je tedy dána časová i věcná souvislost mezi převzetím pohledávky obchodní společností FINAL SOLUTION s. r. o. a následnými útoky, je zřejmé, že se jedná o řetězení poškozování majetku s cílem přinutit poškozeného R. P. zaplatit vymáhanou částku. Při zohlednění zjištění o charakteru vztahů, spolupráce a součinnosti mezi obviněnými M. M., V. H. a T. Ď., včetně zjištění o způsobu, jakým si obviněný M. M. počínal při jednání s jednotlivými poškozenými (viz č. l. 131 a násl. rozsudku soudu prvního stupně), jež našly svůj výraz v návětě (preambuli) skutkové věty výroku rozsudku, pak nelze za nelogický označit závěr o jejich vině předmětným jednáním. Přitom pachatelství je potvrzováno i nepřímým a podpůrným důkazem v podobě otisku pachové stopy zajištěné při ohledání místa činu dne 12. 8. 2012 (viz protokoly o ohledání místa činu, včetně fotodokumentace, č. l. 841 a násl. spisu a protokol o odběru otisků pachových stop, č. l. 855 spisu), která byla ztotožněna s pachovým srovnávacím vzorkem obviněného V. H. (viz odborné vyjádření, č. l. 856 spisu). Participace obviněného J. S. na předmětném skutkovém ději plyne nejen z faktu převodu pohledávky a poskytování informací o poškozeném, ale zejména z výpovědi poškozeného D. M.. Ten uvedl, že obviněný J. S. při jejich jednání (podle zjištění soudů nižších stupňů se uskutečnilo na přelomu května – června roku 2012) vzpomínal obviněné M. M., V. H. a T. Ď., které sice nejmenoval, ale jednoznačně je ztotožňoval jakožto osoby, jež bydlí na jeho chatě, a především uváděl, že může (poškozený D. M.) dopadnout obdobným způsobem jako poškozený R. P., jehož nechal dotyčnými osobami zmasakrovat (viz výpověď poškozeného D. M. při hlavním líčení konaném dne 17. 9. 2013, č. l. 4414 spisu). Tyto skutečnosti prokazují vědomé a úmyslné zapojení obviněného J. S. do popsaného činu (od samotného počátku), včetně jeho vědomí o charakteru aktivit obviněných M. M., V. H. a T. Ď. a zapojení do činnosti skupiny těchto dalších obviněných. Ostatně, významně svědčí též o vině ostatních jmenovaných obviněných. Tento závěr je opodstatněný tím spíše, jsou-li popsané okolnosti hodnoceny v komplexu důkazů a skutečností ostatních, vztahujících se i k dalším dílčím skutkům.
Útok spáchaný vůči poškozenému V. O. [bod 1/b) napadeného rozsudku] je logicky spjat s jednáním vůči poškozenému R. P.. V souvislosti s vymáháním pohledávky za poškozeným R. P. se obvinění M. M., V. H. a T. Ď. zaměřili na jeho zaměstnavatele V. O., od kterého o něm chtěli získat určité informace, zejména o jeho příjmu (viz výpověď svědka V. O., audiozáznamy obviněných, č. l. 2573 spisu). Poškozený V. O. se však k jejich požadavkům nepostavil způsobem, který očekávali. Za této situace došlo k úmyslnému založení požáru a shoření jeho osobního automobilu (viz zejména výpověď poškozeného svědka V. O., č. l. 3726 a násl. spisu, protokol o ohledání místa činu, včetně fotodokumentace, č. l. 787 a násl. spisu a odborné vyjádření Hasičského záchranného sboru Zlínského kraje, č. l. 806 a násl. spisu). Časové a věcné souvislosti svědčí o tom, že není nelogickým závěr, že se tak stalo právě v provázanosti s výše zmíněnými jednáními, při nichž poškozený V. O. odmítal vyhovět žádostem obviněných M. M., V. H. a T. Ď. o poskytnutí informací o poškozeném R. P., a že jejich cílem bylo přinutit poškozeného V. O., aby požadované informace poskytl. Na dokreslení skutkového stavu lze odkázat na záznamy hovorů poškozeného s obviněnými – nelze zejména pominout, že obviněný V. H. při jednání s manželkou poškozeného V. O. reagoval, že pokud paní O. uvádí, ať nedělá scény, tak toto jednání ještě nejsou žádné scény – a nepřímý a podpůrný důkaz v podobě otisku pachové stopy z visacího zámku branky do dvora domu, v němž poškozený žije, zajištěné při ohledání místa činu, jež byla ztotožněna s pachovým srovnávacím vzorkem obviněného T. Ď. (viz protokol o ohledání místa činu, č. l. 787 a násl. spisu, protokol o odběru otisků pachových stop, č. l. 799 spisu a odborné vyjádření z oboru metody pachové identifikace, č. l. 800 spisu). Za této situace, stejně jako v případě dílčích skutků popsaných pod body 1/a), c) výroků rozsudků soudů nižších stupňů, nelze, a to i s přihlédnutím ke skutečnostem podrobně rozvedeným v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně stran způsobu jednání M. M. s poškozenými a charakteru jeho vztahů a spolupráce s obviněnými V. H. a T. Ď. (viz zejména str. 131-134 tohoto rozhodnutí), vyjádřeným v návětě (preambuli) napadeného rozsudku, považovat za nelogický ani závěr, že se tohoto jednání dopustili právě tito obvinění. Již soud prvního stupně přitom také akceptovatelným způsobem objasnil a vyložil míru účasti jednotlivých obviněných na tomto jednání.
K dílčímu skutku pod bodem 2) lze konstatovat, že obviněný R. H. v období jara roku 2012 kontaktoval poškozeného J. M. s nabídkou zabezpečení ochranné služby v hudebním klubu, resp. diskotéky Star Club Flip ve Z. (viz zejména výpověď poškozeného J. M., č. l. 3728 p. v. a násl. spisu). Poté, co jmenovaný poškozený tuto nabídku odmítl, navštívil dne 13. 7. 2012 obviněný M. M. spolu s obviněnými T. Ď., V. H. a R. H. a početnou skupinou dalších značně fyzicky disponovaných mužů Star Club Flip ve Z. (viz např. výpovědi svědků M. D., č. l. 3732 spisu, M. V., č. l. 3733 spisu, B. V., č. l. 4381 spisu, J. D., č. l. 4419 spisu, M. D., č. l. 3732 spisu, M. V., č. l. 4412 spisu, ale také výpovědi obviněných V. H., č. l. 317 spisu a T. Ď., č. l. 308 spisu), kde touto formou zjevně demonstrovali svoji převahu a sílu adresovanou majiteli diskotéky. Ve velmi krátké časové návaznosti, konkrétně ve dnech 21., 22., 27., 28. a 29. 7. 2012, došlo k nahlášení výbuchu bomb v prostorách jmenované diskotéky (a klubu Musicland A ve Z.). Z uvedených oznámení jednoznačně vyplývalo hrozící nebezpečí, o čemž svědčí i skutečnost, že všechny případy vyvolaly opatření složek Integrovaného záchranného systému Zlín.
V souvislosti s tím nutno zdůraznit, že ze znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistická audioexpertiza – fonoskopie zpracovaného soudní znalkyní PhDr. Marií Svobodovou, Ph.D. (č. l. 4282 a násl.) metodou jazykové (sluchové) fonetické analýzy, vyplynulo, že anonymní mluvčí v hovorech ze dne 21. 7. 2012, 1.18 hod. a ze dne 29. 7. 2012 v čase 2.16 hod. je pravděpodobně totožný s mluvčím obviněným V. H.. V ostatních nahrávkách nebylo možné vyloučit, že se jedná o totožného mluvčího. V druhém znaleckém posudku z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistická fonoskopie, soudní znalec Ing. Zdeněk Švenda, Ph.D (č. l. 4286 a násl.) metodou hlasové identifikace založené na kombinaci zpracování signálu metodou lineární prediktivní analýzy uvedl, že v případě nahrávky ze dne 21. 7. 2012 v čase 1.27 hod. a z 29. 7. 2012 v čase 2.16 hod. ve zkoumaných záznamech hovoří pravděpodobně obviněný V. H.. Pokud obviněný M. M. ve svém dovolání akcentoval rozdílnost závěrů obou znalců, je nutno připomenout, že znalci používali odlišné metody zkoumání, které se tak ve výsledcích znaleckých posudků mohly projevit. Nutno pak připomenout nepřímý a podpůrný důkaz v podobě otisku pachové stopy zajištěné na sluchátku (mikrotelefonu) telefonního automatu č. ....... ve Z., B. n. u domu č. ...., velice krátce poté, co z něho bylo uskutečněno oznámení o výbuchu bomb ve výše uvedených hudebních klubech, při ohledání místa činu dne 28. 7. 2012 (viz protokol o ohledání místa činu, č. l. 949 a protokol o odběru otisků pachových stop, č. l. 962), který byl ztotožněn s pachovým srovnávacím vzorkem obviněného T. Ď. (viz odborné vyjádření, č. l. 963 spisu) a další důkaz téhož charakteru v podobě otisku pachové stopy zajištěné na sluchátku (mikrotelefonu) telefonního automatu č. ...... v J. na domě č. p. ...., krátce poté, co z něho bylo uskutečněno oznámení o výbuchu bomb ve výše uvedených hudebních klubech, při ohledání místa činu dne 29. 7. 2012 (viz protokol o ohledání místa činu, č. l. 959 a protokol o odběru otisků pachových stop, č. l. 962a), který byl ztotožněn s pachovým srovnávacím vzorkem obviněného T. Ď. (viz odborné vyjádření, č. l. 966 spisu).
Nutno dále dodat, že nedlouho po uvedených výhrůžných oznámeních, dne 8. 8. 2012, došlo ke střelbě z brokové střelné zbraně ráže 12 směřované vůči majetku poškozeného J. M. – osobnímu automobilu zaparkovanému v areálu jeho rodinného domu (viz výpověď poškozeného J. M., č. l. 3728 a násl. spisu, protokol o ohledání místa činu, včetně fotodokumentace, č. l. 1055 spisu a odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví balistika, č. l. 3833 spisu). Patří se přitom zmínit nepřímý a podpůrný důkaz v podobě otisku pachové stopy zajištěné při ohledání místa činu z trávy před zděným oplocením uvedeného rodinného domu dne 8. 8. 2012 (viz protokol o ohledání místa činu, č. l. 1055 a protokol o odběru otisků pachových stop, č. l. 1070), který byl ztotožněn s pachovým srovnávacím vzorkem obviněného V. H. (viz odborné vyjádření, č. l. 1071 spisu).
Z komplexu a vzájemné souvislosti výše popsaného skutkového děje vyplývá, že všechny jednotlivé akty, ať již násilí (střelba a útok na majetek poškozeného) či pohrůžky, a to jak výslovné (nahlášení výbuchu bomb v prostorách diskotéky) i skryté (nátlaková akce, demonstrace síly vyšším počtem fyzicky disponovaných mužů v prostorách diskotéky) směřovaly k přinucení poškozeného J. M., aby přijal opakovanou nabídku obviněného R. H. k zajištění služeb jeho bezpečnostní agentury.
Tytéž skutečnosti, zejména zjevná podstata a smysl (cíl) jednání, sled útoků, jejich časová a místní provázanost, prakticky totožný způsob provedení dílčích aktů popsaných pod bodem 2/a) až e) napadeného rozsudku, přítomnost obviněných M. M., V. H., T. Ď. a R. H. (společně s mnoha dalšími osobami) v prostoru Star Clubu Flip ve Z. (jako demonstrace síly), při uvážení skutečností vyplývajících jak ze znaleckých posudků (z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistická audioexpertiza – fonoskopie, resp. kriminalistická fonoskopie, tak i vyhodnocení zajištěných otisků pachových stop, s ohledem na další skutečnosti popsané především v rozsudku soudu prvního stupně [mimo jiné charakter vztahů a spolupráce obviněného M. M. s obviněnými V. H. a T. Ď., a také jeho poměrně blízký vztah a spolupráce s obviněným R. H., který se projevil také při dílčím skutku pod bodem 5) rozhodnutí odvolacího soudu] prokazují, že se těchto činů dopustil způsobem popsaným v napadeném rozsudku odvolacího soudu též obviněný M. M. (společně s dalšími jmenovanými obviněnými).
V případě dílčího skutku popsaného pod bodem 3) výroku odsuzujícího rozsudku je nezbytné připomenout, že obviněný M. M. vymáhal na poškozeném J. K. pohledávku, kdy, jak vyplývá z provedených důkazů (mj. zvukových záznamů pořízených samotným obviněným), jmenovaný poškozený tuto pohledávku rozporoval a kontaktu s ním se vyhýbal. V tomto kontextu nutno upozornit, že již při úvodním setkání obviněný M. M. poškozenému J. K. sděluje, že si má prověřit, kdo je a zjistí kdo je. Že není trouba, který mu bude posílat papíry. Podle další, obviněným M. M. pořízené, nahrávky tento při dalším kontaktu s poškozeným J. K. uvádí, že mu poškozený neposlal žádné peníze, a když mu je znovu nepošle, tak se k němu bude muset začít chovat tak, jako ke člověku, který ho chce evidentně připravit o peníze, že z něj poškozený dělá idiota, ale nevadí, možná později dostane rozum (č. l. 2571 p. v. spisu).
Při hlavním líčení konaném před soudem prvního stupně k tomuto skutku vypověděla svědkyně J. P. (č. l. 4386 p. v. a násl. spisu), která uvedla, že v době okolo poledne („bylo to kolem oběda, asi kolem jedné, ale zapomněla jsem si přetočit hodiny, zrovna se měnil čas, tak jsem si to trochu pletla“) viděla u místa činu tři muže, z nichž jeden se dalekohledem díval k bytovkám, v nichž poškozený bydlí („Pozorovali okna bytu“). Po chvíli šli muži podél bytovky ke vchodům, které se nacházely z druhé strany. Svědkyně M. K. podle svých slov (č. l. 4387 p. v. a násl. spisu) kolem 13.30 hodin v říjnové neděli roku 2012 před napadením dotyčného poškozeného viděla u místa činu dva muže v mikinách a kšiltovkách. Tito muži se pohybovali v okolí vchodu č. p. ... K věci vypověděla v rámci přípravného řízení také svědkyně M. M. (jejíž výpověď byla při hlavním líčení čtena), která uvedla, že viděla stát dva muže v tmavých bundách a kapucích, z nichž jeden se díval dalekohledem (č. l. 1147 spisu). V této souvislosti je nutno připomenout výpověď obviněného V. H. (č. l. 318 p. v. spisu), který připustil, svoji přítomnost (… vícekrát jsme za ním chodili do jeho domu. Chodil jsem za ním já, M. a Ď. …) a možnost, že se na obydlí poškozeného J. K. dívali (… je možné, že jsme se dívali někdy dalekohledem na ten panelový dům …). Nezanedbatelným je pak také zjištění plynoucí z výpovědi poškozeného J. K. (č. l. 1096 p. v. spisu), které hovoří o setkání s obviněným M. M. bezprostředně před činem a v bezprostřední blízkosti místa činu (… v tom muži jsem poznal M. ... Hlavou mě problesklo, proboha, co tady dělá …), kdy ačkoli si byl obviněný M. M., který poškozeného J. K. předtím opakovaně urgoval zejména prostřednictvím SMS zpráv a snažil se s ním sejít, vědom jeho bezprostřední blízkosti a setkání, neučinil žádný krok k tomu, aby poškozeného tváří v tvář oslovil a požadoval po něm zaplacení postoupené pohledávky. Poukázat je třeba také na záznam odposlechu telefonního hovoru mezi obviněným M. M. a obviněným V. H. ze dne 26. 10. 2012, kdy obviněný M. M. obviněnému V. H. sděluje, aby si (zjevně s obviněným T. Ď.) na neděli na oběd nic extra neplánovali, aby byli nachystaní, že možná budou muset zajít za poškozeným J. K. do H.. Uvedené skutečnosti je třeba dát do souvislosti s nesporným zjištěním, že dne 28. 10. 2012 byl J. K. poměrně brutálně napaden, a byla mu způsobena zranění popsaná ve výroku napadeného rozhodnutí.
Za tohoto stavu a s přihlédnutím ke zjištěním o charakteru vztahů, spolupráce a součinnosti mezi obviněnými M. M. V. H. a T. Ď., včetně zjištění o způsobu, jakým si obviněný M. M. počínal při jednání s jednotlivými poškozenými (viz č. l. 131 a násl. rozsudku soudu prvního stupně), nelze soudům nižších stupňů vytýkat závěr o vině obviněných M. M., V. H. a T. Ď. dílčím skutkem popsaným v bodě 3) výroku napadeného rozsudku. Je sice skutečností, že sestra poškozeného J. K., M. R., bydlící v D. B., k věci uvedla (č. l. 4388 p. v. a násl. spisu), že v den, kdy došlo k útoku (kolem 13. hodiny, možná o něco později), viděla u svého domu velmi pomalu projíždějící černé auto, jakoby řidič sledoval, zda se v domě či u domu někdo nachází, a v jeho blízkosti muže s čepicí, přičemž by bylo možno dovozovat, že těmito muži mohli být obvinění V. H. a T. Ď., to však nevylučuje přítomnost těchto obviněných v rozhodné době na místě činu (v H. na ulici D. č.). Nutno totiž podotknout, že časové údaje svědkyň shora jmenovaných nejsou zcela jednoznačné (svědkyně neudávají přesný čas, mluví v rozmezí poledne až kolem 13. hodiny a později, navíc v noci předcházející události došlo ke změně letního času na zimní čas), aby vyloučily, že se jmenovaní obvinění mohli ve velmi krátkém časovém úseku přesunout mezi dotčenými místy, jež jsou vzdálena řádově do 8 km.
Pokud jde o dílčí skutek popsaný pod bodem 4) napadeného rozhodnutí, je na místě uvést, že na společnost obviněného M. M. (FINAL SOLUTION s. r. o.) byla dne 13. 9. 2012 převedena pohledávka dlužníka J. V.. Jmenovaný obviněný ještě v září roku 2012 v přítomnosti spoluobviněných V. H. a T. Ď. jednal s M. A. a poté s poškozeným J. V., který se k úhradě svého dluhu zavázal. Z výpovědí jmenovaných svědků i zachycených hovorů vyplývá, že u obou vzbudil strach z jeho dalšího jednání. Následně obviněný M. M. opakovaně na konci října roku 2012 kontaktoval formou SMS poškozeného J. V. z důvodu uhrazení celkové dlužné částky (viz přepis SMS zpráv, č. l. 1929 p. v. – 1930 spisu). Poškozený však dluh nesplácel a obviněným, kteří se jej i osobně pokusili kontaktovat, se vyhýbal (viz výpověď svědka J. V., č. l. 4508 p. v. a následující spisu). Dne 4. 11. 2012 v nočních hodinách došlo k útoku (kameny) na prostory Sport baru v O., jehož provozovatelkou je přítelkyně poškozeného M. A. a v němž se oba (i) v této době zdržovali.
Již z takto zjištěné posloupnosti a návaznosti jednotlivých skutečností, v kontextu shora zmíněného zjištění o charakteru vztahů, spolupráce a součinnosti mezi obviněnými M. M., V. H. a T. Ď., včetně zjištění o způsobu, jakým si obviněný M. M. počínal při jednání s jednotlivými poškozenými, lze vyvodit, že obstojí (není nelogický a neopodstatněný) závěr soudů nižších stupňů o podstatě a smyslu předmětného skutkového děje – přinutit poškozeného J. V., aby obviněnému M. M. splácel svůj dluh – a současně i o pachatelství (a jeho konkrétní podobě) obviněných M. M., V. H. a T. Ď.. Tento závěr je ostatně potvrzován i nepřímými a podpůrnými důkazy v podobě otisků pachových stop zajištěných na kamenech vhozených do provozovny Sport baru v O. při ohledání místa činu dne 4. 11. 2012 (viz protokol o ohledání místa činu, včetně fotodokumentace, č. l. 1430 spisu, a protokol o odběru otisků pachových stop, č. l. 1438 spisu), které byly ztotožněny s pachovými srovnávacími vzorky obviněných V. H. a T. Ď. (viz odborná vyjádření, č. l. 1439 a 1442 spisu).
Namítá-li obviněný M. M. časové nesrovnalosti stran zjištění doby skutku, přičemž argumentuje výpovědí svědkyně M. A. z hlavního líčení, kde uvedla čas 02:22 – 02:24 hodin, a z toho pak vyvozuje, že obvinění V. H. a T. Ď. se jej nemohli dopustit, pak lze především upozornit na to, že svědek J. V. uvedl, že k rozbití výlohy došlo po druhé hodině, asi 02:10 – 02:13, tak nějak (viz č. l. 4506 p. v. spisu). Pokud tedy soudy učinily závěr, že ke skutku došlo kolem 02:15 hodin, nejde o skutkový závěr, který by byl extrémně nesouladný s provedeným dokazováním, ani závěr, který by, byť obvinění V. H. a T. Ď. museli k automobilu, jenž měli zaparkovaný určitou vzdálenost od místa činu, dojít, přičemž byli následně 02:35 hodin policejní hlídkou zastaveni ve Z. na tř. T. B., vylučoval jejich pachatelství.
Pokud jde o skutek popsaný v bodě 5) výrokové části napadeného rozsudku, je zapotřebí konstatovat, že na představitelích obchodní společnosti ZAREMBA Stav s. r. o. (jednatelce E. A., ale zejména na poškozeném M. Z.) byla v průběhu měsíce října roku 2012 ze strany obviněných R. H., M. M., V. H. a T. Ď. požadována úhrada tvrzené dlužné částky (částky, kterou měla jmenovaná obchodní společnost původně dlužit obchodní společnosti White zone s. r. o.), jejíž vymáhání (a převzetí) společností FINAL SOLUTION s. r. o. inicioval obviněný R. H.. Dne 11. 10. 2012 byla ze strany obviněných R. H., M. M., V. H. a T. Ď. osobně kontaktována jednatelka společnosti E. A., zanedlouho poté následovala návštěva u M. Z. a schůzka v hotelu Moskva ve Z. jíž se účastnili vedle poškozeného M. Z., jeho právního zástupce Mgr. Martina Chrásteckého a jeho známého A. Č., obvinění M. M. a R. H. v doprovodu dalších fyzicky disponovaných mužů (v daných souvislostech není od věci připomenout tzv. odposlech rozhovoru obviněného R. H. a L. K. ze dne 18. 10. 2012, který zajišťuje účast L. K. na jednání na druhou hodinu ve Z. a sděluje mu, „našlapej se, ať vypadáš obrovsky“, č. l. 1909 spisu). Poškozený M. Z. však odmítal tvrzenou dlužnou částku uhradit. Jednotlivými důkazy (např. nahrávkou z jednání obviněného M. M. se svědkem Ing. J. B., tzv. odposlechy hovoru obviněného M. M. s obviněným T. Ď. ze dne 30. 10. 2012 a hovoru obviněného M. M. s obviněným R. H. ze dne 31. 10. 2012) bylo dále prokázáno také sledování bydliště poškozeného M. Z.. Dne 9. 11. 2012 v nočních hodinách pak došlo k útoku na majetek poškozeného M. Z. a dalších subjektů – zapálení vozidla a střelbě brokovou zbraní ráže 12 a 16 na dům majitele J. Š., který poškozený M. Z. se svojí rodinou obýval, a vozidla před ním zaparkovaná (viz zejména výpovědi poškozených M. Z. a J. Š., protokol o ohledání místa činu, včetně fotodokumentace, č. l. 1536 a násl. spisu a odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví balistika, č. l. 3833 spisu).
Průběh skutkového děje s přihlédnutím ke zjištěním o charakteru vztahů, spolupráce a součinnosti mezi obviněnými M. M., V. H., T. Ď. a R. H., včetně zjištění o způsobu počínání obviněného M. M. i ve vztahu k jednotlivým poškozeným, pak svědčí o smyslu a podstatě předmětného jednání – donutit M. Z. uhradit spornou pohledávku – a pachatelství jmenovaných obviněných na tomto činu. Přitom závěru o pachatelství jmenovaných obviněných nasvědčují i nepřímé a podpůrné důkazy v podobě otisků pachových stop zajištěných při ohledání místa činu dne 9. 11. 2012 (viz protokoly o ohledání místa činu, včetně fotodokumentace, č. l. 1536 a násl. spisu a protokol o odběru otisků pachových stop, č. l. 1554 spisu), které byly ztotožněny s pachovými srovnávacími vzorky obviněných V. H. a T. Ď. (viz odborná vyjádření, č. l. 1558, 1562, 1565, 1568 spisu).
Uvedený závěr o pachatelství mimo jiné obviněného M. M. dokresluje záznam telefonického rozhovoru obviněného R. H. se svědkem M. S. ze dne 6. 11. 2012, kdy R. H. sděluje M. S., že „Tam jde o to jenom na chvíli si říct věci, které nejdou probrat prostě normálně.“ a pokračuje „protože ten můj obchodní partner (M. M.) už v podstatě, ne že ztrácí trpělivost, jako my to dokážeme vyřešit, jo? Ale tam byly věci a já tě vnímám jako chytrého člověka, že, že je potřeba to jenom možná v rychlosti probrat, neprobrat ty věci, které nejdou řešit přes telefon. ... Protože z té strany furt v podstatě nic, jo?“.
V případě skutku popsaného v bodě 6) výroku rozsudku soudu prvního, resp. druhého, stupně bylo možno, ačkoli absentuje přímý fyzický útok vůči osobě či majetku, opět vysledovat především úmysl obviněných J. S. a M. M. protiprávně přinutit poškozeného D. M. k zaplacení pohledávky obviněného J. S.. Ze strany obviněného J. S. došlo v souvislosti s požadovanou úhradou této pohledávky k vyhrožování masakrem ze strany slovenských vymahačů – M. M. a jeho lidí. Následně obviněný J. S. uzavřel se společností FINAL SOLUTION s. r. o. mandátní smlouvu, jejímž předmětem bylo vymožení uvedené pohledávky, přestože mu bylo známo, jaké metody obviněný M. M. při vymáhání používá, a poskytl mu aktivní součinnost. Poté byl poškozený D. M. kontaktován slovensky hovořícím mužem s upozorněním, že budou pro J. S. vymáhat dlužnou pohledávku, a se snahou domoci se osobního jednání, přičemž poškozený D. M. se z důvodu výhrůžek ze strany obviněného J. S. tomuto jednání s obviněnými M. M., V. H. a T. Ď., kteří jej hledali i v místě jeho bývalého bydliště, u jeho bývalé družky B. V., vyhnul. Obviněný M. M. pak telefonicky kontaktoval také B. V., domáhal se předání poškozeného D. M. k telefonu, přičemž na její dotaz, proč ho hledá na jejím telefonním čísle, uvedl, „Protože Vy ho doma schováváte, takže ho budu u Vás hledat a když ho budete zatajovat i Vy, tak se půjdu i dcery zeptat, kde se schovává, protože mi nebere telefon a neustále se něčemu vyhýbá.“. Zmíněné skutečnosti, zvláště pokud jde o jednání obviněného J. S. (včetně jeho vědomosti o povaze činnosti obviněného M. M.), a poté i obviněného M. M. vůči poškozeným, vyplynuly především z výpovědi svědka D. M. (viz č. l. 4414 a násl. spisu, přičemž lze za akceptovatelný považovat způsob, jakým tuto výpověď soud prvního stupně hodnotil se závěrem o její věrohodnosti, včetně toho, jak se při tom vypořádal mimo jiné se zcela odlišnými výpověďmi svědků P. U. a J. Ž. – str. 152 – 153 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Dále lze odkázat též na výpověď svědkyně B. V. a záznamy telefonických hovorů. Dlužno dodat, že v poškozených D. M. a B. V. popsané jednání vyvolalo, jak plyne z jejich výpovědí, obavy z realizace výhrůžek.
Na tomto místě Nejvyšší soud z hlediska nutnosti komplexního hodnocení relevantních skutkových okolností připomíná ještě následující skutečnosti. Všechny popsané případy spojuje ta skutečnost, že se jednalo o vymáhání určitého plnění (úhrady skutečných či tvrzených, resp. sporných, pohledávek), případně poskytnutí určitých informací či akceptování služeb bezpečnostní agentury, obviněnými M. M., V. H. a T. Ď., v některých případech též obviněnými J. S. [body 1 a), c) a 6) napadeného rozsudku] a R. H.. Oslovení poškození buďto přímo odmítali vůbec uznat nebo plnit vznesené požadavky či své závazky neplnili. S výjimkou dílčího skutku popsaného pod bodem 6) výroku rozsudku soudu prvního stupně, resp. výroku rozsudku odvolacího soudu, ve všech ostatních případech došlo k fyzickým útokům, ať již proti fyzické integritě a zdraví nebo majetku osob, vůči nimž byly ze strany obviněných uplatňovány konkrétní požadavky. Přitom v případech popsaných pod body 1/a), b), 5) rozsudků soudů nižších stupňů došlo shodně k zapálení vozidel, v případech uvedených pod body 1/c), 2/f) a 5) ke střelbě z brokové zbraně, a to vždy ráže 12, v bodech 1/c) a 5) ještě ráže 16. Rovněž tyto skutečnosti přispívají k závěru o pachatelství obviněných ve shora uvedeném rozsahu.
Bez povšimnutí nelze v daných souvislostech ponechat zjištění, že obviněný M. M. vytýkal obviněným V. H. a T. Ď., že dobrovolně poskytli své pachové vzorky a nabádal je, aby do protokolu uvedli, že tak učinili pod nátlakem (viz hovory obviněného M. M. s obviněnými V. H. a T. Ď. ze dne 14. 11. 2012, č. l. 1930 p. v. – 1931, 1934 spisu).
Velmi významným je pak záznam hovoru obviněného M. M. s dlužníkem J. K. – nahrávka č. 2 (zajištěná dne 27. 11. 2012 při domovní prohlídce u jmenovaného obviněného), kde obviněný M. M. také uvádí „… když přijdu s někým do střetu a lidé mě neberou vážně, většinou se stanou věci a vážně mě berou … ke mně kdo se zachoval neseriózně, nesl následky. “ (CD-R založeno za č. l. 2753 spisu, záznam zachycený na č. l. 2581 p. v. spisu byl přečten u hlavního líčení konaného dne 17. 10. 2013, č. l. 4688 p. v. spisu). To více než zřetelně potvrzuje výše uvedené závěry.
Nelze sice popřít, že většina tzv. odposlechů hovorů obviněného M. M. s dalšími osobami nesvědčí o jeho protiprávním jednání, resp. podává se z nich, že hodlá podnikat k vymožení pohledávek právní kroky, to je ale třeba hodnotit z pohledu zjištění jeho vysokého intelektu a zkušeností, jeho opatrnosti a podezřívavosti (viz nahrávka z jednání obviněného M. M. s Ing. J. B., na které stran poškozeného M. Z. – a jednání s ním v hotelu Moskva ve Z. – obviněný M. M. sděluje, že „…. já se též urážet nenechám nikým, vůbec ne nějakým kokotem, co se nedokáže přiznat ani jen k tomu, promiň, co poví čtyři dny, já jako paranoik s pocity potkana ho nechám potom odsledovat a zjistím, že lže, je doma, schovává se …“, č. l. 2845 spisu, CD-R založeno za č. l. 2853 p. v. spisu) a skutečnosti plynoucí z jeho výpovědi před soudem prvního stupně, že předpokládal, že je odposloucháván a sledován.
K námitkám, že protiprávní charakter činnosti obviněných je dovozován z názvu společnosti, kterou obviněný M. M. založil (FINAL SOLUTION s. r. o. – „Konečné řešení“) postačí poznamenat, že soudy nižších stupňů nečinily závěr o vině obviněných popsanými dílčími skutky právě z této skutečnosti, v podstatě ji měly nanejvýše za jistý moment pouze dokreslující skutečný charakter jednání jmenovaného obviněného.
Nejvyšší soud pak pouze stručně dodává, že neshledal (extrémně) vadnými ani skutková zjištění soudů nižších stupňů stran výše škody způsobené (neobstojí přitom námitka o neprovedení znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady věcí movitých znalce Mgr. Jaroslava Juráka, tento posudek byl proveden při hlavním líčení před soudem prvního stupně v souladu s ustanovením § 108 odst. 1 tr. ř., č. l. 4724 a násl. spisu) a škody, k jejímuž způsobení jednání obviněných bezprostředně směřovalo (při zjištěném společném jednání obviněných, mimo jiné obviněných M. M. a R. H., není přitom podstatné, že v případě jednání spočívajícího ve vymáhání sporné pohledávky vůči obchodní společnosti ZAREMBA Stav s. r. o. došlo k jejímu rozdělení mezi tyto obviněné).
Nejvyšší soud tuto část svého rozhodnutí uzavírá konstatováním, že nezjistil důvody ani podmínky k zásahu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů.
Dále považuje za vhodné doplnit ještě následující skutečnosti.
Měli-li obvinění primárně, resp. opakovaně, za to, že se soudy ve věci činné náležitě nevypořádaly se všemi jimi vznesenými argumenty, upozorňuje a odkazuje Nejvyšší soud např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 3142/13, v němž se Ústavní soud otázkou požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (resp. rozhodnutí orgánu veřejné moci obecně) již (opakovaně) zabýval. Ve své rozhodovací praxi deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02, III. ÚS 961/09). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soud nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 31/12, IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09, ale také stanovisko Evropského soudu pro lidská práva vyjádřené např. ve věci García Ruiz proti Španělsku či Higginsová a další proti Francii). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.
Z těchto hledisek napadená rozhodnutí obstojí, když z nich zřetelně vyplývají konkrétní důvody, pro které v předmětném trestním řízení soudy rozhodly o vině, trestu a povinnosti k náhradě škody obviněných M. M. a J. S.. Určité nedostatky (nepřesnosti), jichž se soudy nevyvarovaly, nejsou takového rázu, aby z nich bylo možno vyvozovat zmatečnost či nepřezkoumatelnost těchto rozhodnutí a důvody pro jejich zrušení.
K námitkám obviněného M. M. ke způsobu vedení řízení, a to primárně k nemožnosti prostudovat spisový materiál (včetně tzv. odposlechů) je třeba konstatovat, že ze spisového materiálu vyplývá, že orgány činné v trestním řízení vedly toto řízení korektně a vytvořily podmínky pro uplatnění práv obviněného M. M., resp. jeho obhajoby v co nejširším slova smyslu. Tato skutečnost je dokladována např. tím, že dne 6. 12. 2012 nahlížel obhájce obviněného M. M., Mgr. Marek Freund do aktuálního trestního spisu, z něhož si také pořizoval fotokopie (č. l. 131 spisu). Dne 1. 3. 2013 došlo k dalšímu nahlížení do spisu jmenovaným obhájcem a pořízení fotokopií, kdy už spis obsahoval i odtajněné žádosti a nařízení odposlechů a sledování vozidel stejně jako protokoly o jejich provedení a také protokoly o odběru pachových stop, odborná vyjádření a zkoumání v metodě pachové identifikace (č. l. 134 spisu). Dne 7. 3. 2013 pak bylo umožněno nahlížení do spisu také obviněnému M. M. (č. l. 143 spisu). Již v přípravném řízení, konkrétně dne 5. 4. 2013 bylo Mgr. Marku Freundovi vydáno 6 ks CD-R s odposlechy v akci Pyro + Oryp (č. l. 1946 spisu), dne 14. 12. 2012 byly obhajobě na žádost poskytnuty 4 DVD zachycující průběh výslechu obviněného M. M. ze dne 28. 11. 2012 (č. l. 3001 spisu). Ve dnech 2. 5. 2013 a 6. 5. 2013 pak byla obhájci Mgr. Marku Freundovi předána kompletní kopie vyšetřovacího spisu (viz č. l. 3810 spisu). Již před podáním obžaloby měla obhajoba k dispozici také záznam odposlechů (č. l. 1944 – 1946 spisu). Ze strany policejního orgánu tedy byly obhajobě zajišťovány a předávány kopie listin, ale také CD nosičů jimi požadovaných. Ve dnech 2. 5. 2013, 3. 5. 2013, 6. 5. 2013 a 7. 5. 2013 proběhlo prostudování spisu, v jehož rámci byl obviněnému předložen vyšetřovací spis a probíhalo i přehrávání audio nahrávek.
V průběhu fáze řízení před soudem je velmi zřetelná snaha předsedy senátu soudu prvního stupně zajistit obviněnému poslech odposlechů činěných v rámci přípravného řízení (viz č. l. 4199 spisu), což mu také bylo umožněno (viz např. záznamy na č. l. 3997, 4428, 4555 spisu). Prostudovat spisový materiál mu soud umožňoval také v průběhu samotného hlavního líčení (viz např. č. l. 4177 spisu). O součinnost v tomto směru byla požádána také Vazební věznice Olomouc, v níž se obviněný M. M. nacházel (viz např. č. l. 4555 spisu). Obhajobě (obviněnému M. M. a jeho obhájci) byly na její žádost předávány také protokoly o hlavních líčeních, a to včetně zvukových záznamů. Ze spisového materiálu plyne, že kopie protokolů o hlavních líčeních měli po jejich vyhotovení v elektronické podobě k dispozici všichni obhájci obviněných (viz např. č. l. 3668 p. v., 3810, 3930, 4735, 4891 p. v. spisu). Na tuto skutečnost byl ze strany předsedy senátu upozorněn i sám obviněný M. M., a to dne 1. 10. 2013 (č. l. 4521 spisu). Připomenout také lze, že např. v průběhu hlavního líčení konaného dne 1. 7. 2013 byla bez dalšího obhájcům, mj. i Mgr. Freundovi, předána kopie CD se záznamem s hlavních líčení konaných dne 11. a 12. 6. 2013, 17. 6. 2013 a 26. – 27. 6. 2013 (č. l. 3942 spisu).
K námitce stran zkrácení práva na obhajobu neumožněním prostudování kompletního spisového materiálu se v odůvodnění svého rozsudku vyjádřil také soud odvolací (str. 49 – 50 uvedeného rozsudku). Mimo jiné připomněl, že obviněnému M. M. bylo (i) po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně dne 26. 11. 2013 umožněno seznamovat se se spisovým materiálem po dobu omezenou až nezbytností předložit spis odvolacímu soudu (k tomu došlo dne 14. 2. 2014), přičemž jmenovaný obviněný této možnosti nevyužil. Až týden před konáním veřejného zasedání požádal o nahlédnutí do spisu, což mu z časových důvodů bylo umožněno v délce jednoho dne ve vazební věznici za přítomnosti asistenta soudce (včetně možnosti přehrání některých pořízených tzv. odposlechů).
Pokud došlo v průběhu řízení ke změně v osobě obhájce obviněného M. M., lze pouze odkázat na sdělení Mgr. Marka Freunda, jenž oznámil soudu prvního stupně, že „novému obhájci Mgr. Jiříčkovi poskytl svůj digitalizovaný spis v této kauze“. Nutno také dodat, že část důkazního materiálu musel sám obviněný M. M. znát z podstaty věci, neboť se jednalo o věci zajištěné v rámci u něho provedené domovní prohlídky (č. l. 2491 spisu), zejména smlouvy, listiny o převodech pohledávek a jeho vlastní zvukové záznamy (celá řada z nich však byla přehrána také v rámci hlavního líčení, viz např. hlavní líčení ze dne 3. 10. 2013). Část důkazů (např. znalecké posudky z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistická audioexpertiza – fonoskopie, resp. kriminalistická fonoskopie, oboru biologie, odvětví genetika, odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví balistika) byla orgány činnými v trestním řízení dodána a prováděna až u hlavního líčení. Také až v rámci hlavního líčení došlo k výslechu přibraných soudních znalců a řady policistů účastnících se na objasňování dané trestní věci, některých z nich i opakovaně (např. svědka K. P.).
K uvedenému je zapotřebí doplnit, že i samotný způsob argumentace obviněného M. M. svědčí o tom, že kompletní spisový (důkazní) materiál velmi dobře zná. Lze tak shrnout, že k porušení práv obviněného M. M. v namítaném směru nedošlo.
K související otázce tzv. „zatajených důkazů“ se vyjadřoval v průběhu řízení před soudem také státní zástupce, a to na výzvu předsedy senátu, z podnětu obviněného M. M. (viz např. přípis ze dne 27. 8. 2013, č. l. 4228), který sdělil, že „žádné zatajené důkazy neexistují“. Co do odposlechu mobilního telefonu obviněného J. S. se soud dotazoval a vyžádával informace z podnětu obviněných u příslušného policejního orgánu (č. l. 4242 spisu), který soudu sdělil, že informace o případném odposlechu jmenovaného obviněného se nachází v originálu spisového materiálu v režimu Vyhrazené, který byl poskytnut soudu prvního stupně (č. l. 4246 spisu). Dlužno dodat, jak na to poukázal i soud prvého stupně (viz str. 138 jeho rozsudku), že obhájcům obviněných byl po řádném poučení ve smyslu zákona 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů, umožněn přístup k celému spisovému materiálu, který byl veden v režimu Vyhrazené. V případě obhájce obviněného M. M., Mgr. P. J., se tak stalo, po poučení ve smyslu § 58 odst. 5 shora uvedeného zákona č. 412/2005 Sb., dne 3. 9. 2013 (viz úřední záznam ze dne 3. 9. 2013, č. l. 4295 spisu). V této souvislosti je možno dodat, že podmínky seznamování advokáta s utajovanými skutečnostmi byly již vyřešeny plénem Ústavního soudu (viz nález ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. PL. ÚS 41/02). Tento závazný právní názor je však možno vztáhnout pouze na seznamování advokáta s utajovanými skutečnostmi v roli obhájce v trestním řízení, nikoli na osobu obviněného, kterému je ze zákona tento přístup odepřen. Jelikož však obhájci obviněného M. M. byla dána řádná možnost seznámit se s utajovanými skutečnostmi, a tento jí také (jak shora naznačeno) využil, nemohlo postupem soudů ve věci činných dojít k porušení základního práva obviněného M. M. na spravedlivý proces. V podrobnostech, pokud jde o otázku spisu vedeného ve stupni utajení Vyhrazené lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Opodstatněnými neshledal Nejvyšší soud ani námitky obviněného M. M. vůči protokolaci průběhu hlavních líčení. Ani v tomto směru nedošlo k vadám, jež by v konečném důsledku znamenaly porušení pravidel spravedlivého procesu.
Pokud oba obvinění v postupu soudů ve věci činných shledali také porušení zásady in dubio pro reo, je třeba připomenout, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Přitom ani existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla „in dubio pro reo“, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Jak již shora uvedeno, podle názoru Nejvyššího soudu postup soudů nižších soudů nevybočil z mezí ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž jimi učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu (rozporu) s provedenými důkazy. Je ostatně zjevné, že oba soudy ve věci činné dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly žádné pochybnosti. Za této situace nebyl v posuzované věci prostor k aplikaci zásady in dubio pro reo.
Pod dovolací důvod zařazený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř. (a ani pod žádný další ze zákonem taxativně stanovených dovolacích důvodů) nespadá námitka obviněného M. M. v tom smyslu, že v jeho případě došlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius. Nejedná se o námitku hmotně právní, nýbrž o námitku procesního charakteru.
Nejvyšší soud proto pouze stručně uvádí následující skutečnosti. Podle § 259 odst. 4 tr. ř. může odvolací soud v neprospěch obviněného změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného; ve výroku o náhradě škody tak může učinit též na pokladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je přitom nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného zhoršuje postavení obžalovaného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. 5 Tz 57/98, publikovaný v sešitu č. 4/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22/1999 tr.).
V návaznosti na to Nejvyšší soud především připomíná, že rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním podaným v neprospěch všech obviněných, a to do výroků o trestech, státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně a odvoláním podaným v neprospěch obviněných M. M., V. H. a T. Ď. poškozená Česká pojišťovna, a. s. V odvolacím řízení pak došlo u obviněného M. M. ke změně k jeho tíži pouze ve výroku o jeho povinnosti k náhradě škody České pojišťovně, a. s., ovšem stalo se tak z podnětu zmíněného odvolání tohoto poškozeného. V ostatních směrech k reálnému zhoršení jeho postavení nedošlo. Nelze tedy činit závěr o porušení principu reformationis in peius.
Obvinění M. M. a J. S. uplatnili námitky rovněž vůči právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu věci, jež bylo možno pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně podřadit. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
V návaznosti na výše popsaný průběh skutkového děje nutno předeslat, že ani u hodnocení hmotně právního nelze vytrhávat jednotlivé akty z kontextu celkového jednání nebo odhlížet od některých zjištěných skutečností. Naopak je nutno je hodnotit ve vzájemné souvislosti a provázanosti.
Trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, spáchá tento čin jako člen organizované skupiny, se zbraní a způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví a škodu velkého rozsahu.
Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy (arg. „nutí, aby…“) a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Nevnímá-li poškozený, k čemu jej pachatel svým jednáním nutí, jde o pokus vydírání na nezpůsobilém předmětu útoku (srov. rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr., s. 23 a dále rozhodnutí č. 10/1979 Sb. rozh. tr.).
Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Na rozdíl od loupeže stačí u vydírání pohrůžka násilí nikoli bezprostředního. Osoba, které je vyhrožováno, nemusí být ani přítomna, neboť vyhrožovat lze např. telefonem nebo v dopise. Pohrůžka násilí nemusí směřovat přímo proti napadenému (může směřovat vůči jeho dítěti, blízkému příbuznému apod.). Pohrůžka se může týkat i násilí na majetku. Okolnost, že pohrůžku použití násilí, která směřuje k tomu, aby poškozený byl pod jejím vlivem nucen např. něco konat, pachatel nesdělil poškozenému přímo (osobně), ale oznámil mu ji prostřednictvím třetí osoby, nevylučuje trestní odpovědnost obviněného za spáchání trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku (viz rozhodnutí č. 50/2009 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na to je třeba nejprve konstatovat, že neobstojí dovolací námitky proti uvozující části skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně, resp. rozsudku odvolacího soudu, jež je soudy označena jako tzv. preambule. Tato pasáž (návěta) je zcela standardním způsobem (součástí) popisu skutku v případě rozsáhlejší (zvláště pokračující) trestné činnosti a jako takovou ji nelze od dalšího popisu skutku oddělovat, nelze ji opomíjet či hodnotit izolovaně a stejně tak nelze izolovaně hodnotit jednotlivé dílčí skutky. Tato návěta totiž rovněž vyjadřuje soudy zjištěné relevantní skutkové okolnosti, jež pak tvoří s dalšími skutečnostmi komplexní skutková zjištění, která jsou základem pro právní úvahy a závěry.
Dále je třeba zdůraznit skutečnou podstatu společného jednání všech obviněných (tedy i obviněných M. M. a J. S.) – ti pohrůžkami násilí nebo již přímo násilím páchaným proti konkrétní osobě či vůči věcem (majetku) nutili jednotlivé poškozené, vyjmenované ve výroku napadených rozsudků, k tomu, aby něco konali. Zpravidla šlo o plnění reálně existujících nebo tvrzených (sporných) peněžitých závazků, ale také akceptování nabídky poskytování služeb bezpečnostní agentury anebo poskytnutí požadovaných informací.
Obdobné platí i ve vztahu k dílčímu útoku popsanému v bodě 6) výroku napadeného rozsudku. Nutno totiž konstatovat, že z popisu tohoto dílčího skutku nelze vydělovat a izolovaně hodnotit jednotlivé dílčí komponenty, mimo jiné sdělení B. V. ze strany obviněného M. M. („Protože Vy ho doma schováváte, takže ho budu u Vás hledat a když ho budete zatajovat i Vy, tak se půjdu i dcery zeptat, kde se schovává, protože mi nebere telefon a neustále se něčemu vyhýbá.“), které by samo o sobě nemělo charakter závažné výhrůžky. Naopak je třeba hodnotit skutečnosti charakterizující předmětný dílčí skutek ve vzájemných souvislostech, tedy předmětný citovaný výrok v kontextu dalšího jednání obviněných, jehož si byli poškození D. M. (v jeho případě zejména pohrůžka masakrem a související snaha obviněných se s ním setkat) a B. V. vědomi.
Pokud pak jde o jednání vůči poškozené B. V., je zejména třeba v těchto souvislostech upozornit na návštěvu obviněných M. M., V. H. a T. Ď. u této poškozené, kterou u ní byly navozeny pocity strachu (viz její výpověď, č. l. 1619 spisu). S tím byli obvinění seznámeni, neboť již tehdy byla k jejímu bydlišti přivolána hlídka Policie České republiky, která provedla jejich kontrolu. Na tuto návštěvu pak navazoval telefonát obviněného M. M., v jehož rámci zazněl výše citovaný výrok. Ten, vzhledem k předcházejícím okolnostem vnímala jako intenzivní hrozbu pro sebe a zejména pak pro svoji dceru, o čemž svědčí skutečnost, že vzápětí požádala a byla jí poskytnuta policejní ochrana, a dále skutečnost, že v důsledku popsaného jednání trpěla psychickými problémy (např. viz lékařské zprávy, č. l. 3782, 3783 spisu). Ostatně, stejným způsobem situaci vnímal i poškozený D. M.. Přitom posouzení charakteru výhrůžky nelze činit pouze z objektivního hlediska, nýbrž též na základě jejího subjektivního vnímání osobou, jíž se týká a jejíž psychický stav musí být vzat v úvahu. V případě jednání obviněného M. M. v kontextu předchozího jednání všech tří jmenovaných obviněných šlo u poškozené B. V. o pohrůžku vážného zásahu do života její rodiny, pokud by mělo dojít ke kontaktování její mladé dcery osobami, jichž se ona samotná bála. Lze tedy v tomto směru dovodit vyhrožování jinou těžkou újmou, jehož cílem bylo přimět jmenovanou poškozenou, aby sdělila informace o poškozeném D. M..
Pokud oba obvinění v podaných dovoláních opakovaně zdůrazňovali, že se jednalo „pouze“ o legální vymáhání pohledávek za jednotlivými dlužníky, k tomu je na místě poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 215/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 24/2003, č. T 571, podle něhož „Předpokladem trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 TrZ je neoprávněné jednání pachatele, kterým jiného nutí k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Neoprávněnost (protiprávnost) jednání pachatele zde může spočívat buď v tom, že poškozeného nutí k něčemu, co vůbec není oprávněn po něm požadovat a co poškozený není povinen činit, anebo je sice pachatel oprávněn poškozeného nutit k určitému konání, opominutí nebo trpění, ale činí tak prostředky (např. násilím) neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být dosažen.“ Obdobně lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 8 Tdo 729/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 38/2007, č. T 1019, jež stanovilo, že „Pokud pachatel prostřednictvím zadržovacího práva k cizí věci neoprávněně nutí vlastníka věci k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl (např. aby zaplatil údajnou pohledávku), není vyloučeno posoudit takové jednání jako pohrůžku jiné těžké újmy ve smyslu § 235 odst. 1 tr. zák. (nyní § 175 odst. 1 tr. zákoníku) o trestném činu vydírání“. Vzhledem ke zjištěnému protiprávnímu jednání obviněných, které bylo spojeno s vymáháním, byť třeba i oprávněných pohledávek, tvrzení o zákonnosti jejich postupu nemohlo obstát.
Lze tedy (i s přihlédnutím k níže uvedeným úvahám a závěrům stran otázky spolupachatelství) učinit mezitímní závěr, že obviněný M. M. skutkem popsaným v návětě a bodech 1) – 6) rozsudku odvolacího soudu a obviněný J. S. skutkem popsaným v návětě a pod body 1/a), c), 6) rozsudku soudu prvního stupně, naplnili znaky základní skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. To platí i proto, že učiněná skutková zjištění nedávají prostor k pochybnostem, že tohoto jednání se též obvinění M. M. a J. S. dopustili úmyslně [není přitom vadným závěr soudů nižších stupňů o jejich zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].
Předpokladem pro naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v § 175 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny), je, aby šlo nejméně o tříčlenné sdružení trestně odpovědných osob, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho škodlivost pro společnost (k tomu viz přiměř. rozhodnutí č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Ke znaku člen organizované skupiny se musí vztahovat úmysl.
Pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou je typické, že při plánovitém a promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku. Rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů je předpokladem toho, aby po spojení všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji. To, že jednání některého z členů takové skupiny se jeví jako jednání méně závažné (posuzováno jak z hlediska jeho povahy, tak i příčinného významu pro způsobení následku), nemůže mít samo o sobě vliv na závěr, že jde o čin spáchaný organizovanou skupinou. Skupina také nemusí mít trvalejší charakter a tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině, ale postačí, že se do ní pachatel včlenil a aktivně se na její činnosti podílel. Tomu, aby pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny. Postačí totiž, pokud bylo zjištěno, že mezi nejméně třemi osobami reálně existujícími a vzájemně spolupracujícími došlo k určité součinnosti na realizování trestné činnosti, která vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010). Dodat lze, že všichni členové organizované skupiny nemusí mít postavení spolupachatele. Členem organizované skupiny může být i účastník.
Z kontextu soudy zjištěných skutkových okolností zřetelně plyne, že všichni obvinění (M. M., J. S., R. H., V. H. a T. Ď.) vědomě jednali ve vzájemné shodě, vědomě tvořili skupinu, v níž byly rozděleny role a úkoly každého z nich (je zřejmé personální složení této skupiny, propojení jednotlivých jejích členů a dělba úloh mezi nimi).
V tomto směru lze odkázat na dostatečně výstižné závěry popsané v rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný M. M. byl vůdčí osobností – ve většině případů to byl právě on, kdo jednal s poškozenými, kdo rozhodoval o podstatných věcech. Byl však v úzkém vztahu s dalšími obviněnými, zejména s V. H. a T. Ď., kteří s ním navštěvovali jednotlivé poškozené, plnili jeho příkazy a prováděli sledování poškozených a násilné útoky, a to ať již na majetek poškozených (poškození R. P., V. O., J. M., J. V., M. Z.), anebo přímo vůči tělesné integritě a zdraví (poškozený J. K.), či se dopouštěli jednání spočívajícího v telefonických oznámeních o bombách umístěných v objektech hudebních klubů. Obviněný J. S. se zapojil do činnosti této (základní) skupiny, při vědomí rozhodných okolností o jejím složení a povaze činnosti výše jmenovaných obviněných, postoupil obchodní společnosti FINAL SOLUTION s. r. o., resp. obviněnému M. M., pohledávku vůči poškozenému R. P., a s touto společností uzavřel mandátní smlouvu týkající se vymáhání pohledávky za poškozeným D. M. a poskytoval potřebné informace, resp. součinnost. Z toho současně plyne, že s faktem svého zapojení do této skupiny a její činností byl minimálně srozuměn.
Pouze pro úplnost je možno dodat, že s obviněným M. M., potažmo obviněnými V. H. a T. Ď., úzce při vědomí rozhodných okolností [viz uvozující pasáž – návětu (preambuli) skutkové věty výroku rozsudku odvolacího soudu] spolupracoval popsaným způsobem i obviněný R. H., který tak byl rovněž (v případech v rozsudku odvolacího soudu specifikovaných) členem organizované skupiny páchající trestný čin vydírání.
Pokud obviněný J. S. v podaném dovolání oponoval, že skutky kladené mu za vinu byly vymezeny příliš obecně, že nebyla dostatečně označena forma jeho účasti, resp. (úmyslné) členství v organizované skupině, je třeba opětovně připomenout, že nedílnou součástí skutkové věty výroku je také tzv. návěta (preambule), jež ve spojení s dalšími ve výroku popsanými skutkovými zjištěními dostatečně vyjadřuje formu jeho zapojení do celé trestné činnosti (včetně jeho členství v organizované skupině), ale také naplnění stránky subjektivní (úmyslné zavinění). Nutno poznamenat, a to platí i ve vztahu k námitkám obviněného M. M., že nezbytnou součástí tzv. skutkové věty výroku rozhodnutí není výslovné konstatování, že pachatel jednal „v úmyslu“ či „úmyslně“, když z popisu skutku je úmysl, minimálně ve formě eventuální, zjevný.
Soudy ve věci činné tedy nepochybily, když z komplexu shora nastíněných skutečností a dalších skutečností rozvedených především v odůvodnění soudu prvního stupně učinily závěr, že všichni obvinění byli členy organizované skupiny. Jednalo se totiž o sdružení více osob, jež mělo zjevně vnitřní hierarchickou strukturu a v němž byla provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy, jejichž činnost se vyznačovala plánovitostí a koordinovaností. V této souvislosti lze zmínit závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 113/2008, podle nichž „při nedostatku jiných důkazů, zejména výpovědí členů organizované skupiny, je možno na rozdělení jejich úloh, resp. určitou plánovitost a koordinovanost jejich jednání, logicky usuzovat i ze samotného skutkového děje“. Rozvedené skutečnosti současně dostatečně spolehlivě svědčí o tom, že obvinění nejen jednali popsaným způsobem jako členové organizované skupiny, ale že si takto počínali úmyslně. Byl tedy naplněn znak spočívající v tom, že všichni obvinění spáchali předmětný trestný čin jako členové organizované skupiny.
Soudy obou stupňů přitom také správně posoudily povahu a míru spoluúčasti obviněných na páchání trestné činnosti, pokud uzavřely (jak plyne z použité právní kvalifikace) na jejich spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
Podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (viz např. rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání.
Je-li v mezích těchto teoretických východisek posuzován soudy nižších stupňů zjištěný pokračující skutek [popsaný v případě obviněného M. M. v bodech 1) až 6) rozsudku odvolacího soudu a v případě obviněného J. S. v bodech 1/a), c), 6) rozsudku soudu prvního stupně], pak lze soudům nižších stupňů přisvědčit, že obvinění jednali jako spolupachatelé.
V těchto souvislostech je třeba zdůraznit, že trestný čin vydírání nemusí být spáchán jednorázovým aktem, ale že se může jednat o případy posloupnosti jednotlivých konkrétních úkonů, které teprve ve svém celku zakládají znaky jeho skutkové podstaty. Tak tomu bylo v případě dílčích skutků v posuzované věci. Útoky proti majetku či útok proti osobě nebo nepravdivé oznámení o hrozícím výbuchu bomby v hudebním klubu by totiž samy o sobě, tedy bez dalších, úzce souvisejících aktů obviněných, ozřejmujících jejich pravou podstatu (motiv či smysl), nenaplňovaly znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání a šlo by „jen“ o poškození cizí věci, pokus těžkého ublížení na zdraví, šíření poplašné zprávy, apod. Právě jejich zjevná souvislost a provázanost s dalším jednáním obviněných vůči jednotlivým poškozeným (především kontaktování jednotlivých poškozených v kontextu převodů pohledávek či smluvního zajištění jejich vymáhání a požadování úhrady reálně existujících či sporných pohledávek a informací nebo nabízení služeb bezpečnostní agentury, způsob komunikace s nimi), resp. právě souhrn všech těchto aktů obviněných (včetně jejich úmyslu k tomu směřujícímu), podmínil(-a) závěr o spáchání trestného činu vydírání. S tím pak souvisí především ta forma spolupachatelství záležející v tom, že jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. Z těchto hledisek je zapotřebí nazírat na učiněná skutková zjištění, z nichž plyne, že ve výrocích napadených rozsudků popsané jednání jednotlivých obviněných (což platí i ve vztahu k obviněnému J. S.) bylo minimálně oněmi články řetězu, které směřovaly ke spáchání trestného činu vydírání, a ve svém celku naplnily jeho skutkovou podstatu.
Opětovně je přitom třeba zdůraznit, že k naplnění spolupachatelství stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. „K pojmu spolupachatelství se jen vyžaduje vědomé spolupůsobení více osob se stejným úmyslem a za stejným cílem; nevyžaduje se, by každý ze spolupachatelů působil od počátku a měl účast při všech složkách společné trestné činnosti.“ (viz rozhodnutí č. Rt 3558/1929 Sb. rozh. NS – Vážný). „Je-li činnost jednoho spolupachatele s činností druhých spjata pojítkem záměrnosti, takže u všech jde o vědomé, týmž zlým úmyslem nesené spolupůsobení při témže násilném a výhrůžném jednání, zodpovídá spolupachatel nejen za celkový čin, nýbrž i za jednotlivé počiny svých společníků“ (viz rozhodnutí č. Rt 1869/1925 Sb. rozh. NS – Vážný). Přiměřeně lze na posuzovaný případ vztáhnout i rozhodnutí č. Rt 2637/1927 Sb. rozh. NS – Vážný: „Spolupachatelství při krádeži nevyžaduje pojmově, by činnost spolupachatelů byla téhož způsobu; každý jednotlivý spolupachatel nemusí provésti celý trestný skutek nebo pomáhati bezprostředně při jeho konkrétních počinech; spolupachatelem je i ten, kdo přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené (např. byl přítomen na místě činu nebo v blízkosti jeho k tomu cíli, by kryl hlavního pachatele proti přistižení), zodpovídá za celkový výsledek činnosti ...“.
Z vymezení podstaty spolupachatelství plyne, že pro trestní odpovědnost spolupachatelů je zásadně nerozhodné, který z nich vedl finální útok, jsou-li naplněny shora vymezené základní rysy společného jednání provázeného společným úmyslem (viz např. rozhodnutí č. Rt 3683/1929 Sb. rozh. NS – Vážný, podle něhož v případě spolupachatelství u verbálních deliktů: „Nezáleží na tom, že nelze dokázati, který spolupachatel výhrůžku pronesl.“). Z tohoto hlediska nelze označit za vadu, která by znamenala důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, pokud je např. ve skutkové větě uvedeno [viz bod 2/f) rozsudku odvolacího soudu], že ... V. H. a T. Ď. společně, resp. nejméně jeden z nich ... . Podstatné totiž je, jak již shora uvedeno, že zjištěné skutečnosti odůvodňují závěr, že obvinění jednali úmyslně společně.
V kontextu výše uvedeného pak neobstojí námitka obviněného M. M., že jeho jednání mělo být posouzeno pouze jako účastenství ve smyslu § 24 tr. zákoníku.
Zběžný náhled by sice mohl vést k úvaze, že obviněný M. M. byl účastníkem, konkrétně organizátorem ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Je ovšem nutno opětovně konstatovat, že jeho jednání bylo, pokud se již přímo nezúčastnil zjevného nátlakového jednání (viz demonstrace síly v hudebním klubu Flip ve Z.), alespoň článkem řetězu celkového jednání obviněných (viz zejména jeho jednání s poškozenými vedené formálně sice bez výslovných hrozeb a nátlaku, avšak se skrytou či v náznacích projevenou hrozbou tak, aby byla v poškozených vyvolána obava a aby vyhověli nátlaku), přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřovaly k přímému vykonání trestného činu vydírání a ve svém celku naplnily jeho skutkovou podstatu a působily současně. Pojem „působí současně“ přitom nelze vykládat tak, že všechny úkony se musí odehrát v jeden jediný okamžik. Jak již shora řečeno, trestný čin vydírání nemusí být spáchán jedním jednorázovým činem, může být výslednicí jednotlivých časově návazných posloupných aktů, jež ve svém komplexu naplňují znaky dané skutkové podstaty. Tak tomu bylo právě v posuzované věci, přičemž tento závěr platí ohledně všech obviněných, včetně obviněných M. M. a J. S..
Pouze nad rámec uvedeného je možné doplnit, že případný závěr o organizátorství obviněného M. M. by neměl zásadní vliv na jeho postavení. Je totiž třeba zdůraznit, že trestní odpovědnost a trestnost účastníka se posuzuje stejně jako trestní odpovědnost a trestnost pachatele, pokud trestní zákoník nestanoví z této zásady výjimky, přičemž účastenství ve formě organizátorství bývá stejně závažné jako spolupachatelství, mnohdy dokonce závažnější (tak by tomu bylo v dané věci). Obdobné lze konstatovat též v případě obviněného J. S.. Ani zde by eventuální změna v posouzení formy trestné součinnosti neměla zásadní vliv na jeho postavení. I kdyby totiž jeho součinnost s ostatními obviněnými měla být posouzena jako jednání účastníka, nic by to neměnilo na jeho pachatelství činu spočívajícího v tom, že pohrůžkou násilí nutil poškozeného D. M., aby mu zaplatil částku 1.422.563 Kč. To by v konečném důsledku znamenalo právní posouzení jeho jednání jako souběhu účastenství na trestném činu vydírání podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 175 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku a pokusu trestného činu vydírání podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. V takovém případě by dokonce bylo možno uvažovat o tom, že jde o změnu v neprospěch obviněného J. S., neboť by byl činěn trestně odpovědným dvěma zločiny, zatímco napadenými rozhodnutími byl uznán vinným zločinem jediným.
K naplnění dalšího znaku kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vydírání ve smyslu § 175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (spáchá-li takový čin se zbraní) lze poznamenat, že trestný čin je podle § 118 tr. zákoníku spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákoníku nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. Trestný čin vydírání je spáchán se zbraní ve smyslu § 175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku např. v případě, že pachatel doručí poškozenému balíček obsahující rozebraný ruční granát na zdůraznění svého požadavku na zaplacení požadované peněžní částky (R 19/1999). Správně také odvolací soud dovodil, že trestný čin vydírání se zbraní je spáchán nejen tehdy, užije-li pachatel zbraň k přímému fyzickému násilí vůči osobě, aby dosáhl svého cíle, ale i tehdy, jestliže užije zbraň k zastrašování, k fyzickému útoku proti objektům náležejícím poškozenému apod. Po subjektivní stránce je zapotřebí úmyslného zavinění.
Se zřetelem ke skutkovým zjištěním vyjádřeným ve výroku rozhodnutí soudů obou stupňů, nevznikají pochybnosti o naplnění tohoto znaku též obviněnými M. M. a J. S., a to jak z hlediska objektivního, tak z hlediska subjektivního. Tato skutková zjištění vyjadřují skutečnost, že obvinění užili zbraň právě v úmyslu přinutit jednotlivé poškozené k určitému konání. Byť vlastní útok se zbraní vedl(-i) některý (někteří) z obviněných (V. H. a T. Ď.), je z relevantních skutkových zjištění zřejmé, že se tak stalo s vědomím ostatních obviněných. V tomto směru lze poukázat především na návětu (preambuli) skutkové věty, z níž plyne vědomost obviněných M. M. a J. S. o používání zbraní k dosažení vytyčených cílů.
Ke kvalifikačnímu znaku skutkové podstaty podle § 175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví) možno konstatovat, že těžkou újmou na zdraví se podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví
a) zmrzačení,
b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
c) ochromení údu,
d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
e) poškození důležitého orgánu,
f) zohyzdění,
g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
h) mučivé útrapy, nebo
i) delší dobu trvající porucha zdraví.
Trestní zákoník tedy vymezuje pojem těžké újmy na zdraví dvěma podmínkami, které musí být splněny zároveň. Jednak vždy musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, jednak újma na zdraví musí odpovídat alespoň jednomu z taxativně uvedených typů v § 122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku.
Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, a to delší dobu trvající poruchu zdraví, soudy považují vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného.
Již na tomto místě je zapotřebí připomenout zákonné vymezení a teoretické základy pokusu trestného činu.
Pokus je obecnou formou trestného činu. Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku je pokusem trestného činu jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle § 21 odst. 2 tr. zákoníku je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin.
Pojem pokusu je tedy vymezen těmito znaky:
a) jednáním, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu,
b) úmyslem spáchat trestný čin a
c) nedostatkem dokonání.
Pokus vyžaduje jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, čili ke způsobení následku, který je znakem skutkové podstaty trestného činu (srov. rozh. č. 43/1958 Sb. rozh. tr.). Vykoná-li pachatel jednání, které je popsáno ve zvláštní části trestního zákoníku v úmyslu trestný čin spáchat, jde o jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, pakliže k jeho dokonání nedošlo (srov. rozh. č. 33/1965 Sb. rozh. tr.). Jednání směřuje bezprostředně k dokonání trestného činu i tehdy, jestliže pachatel jen započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu. Jako pokus však lze posoudit též jednání, jímž pachatel sice ještě nezačal naplňovat objektivní stránku trestného činu popsanou ve zvláštní části trestního zákona, ale které má přímý význam pro dokonání trestného činu a uskutečňuje se v bezprostřední časové souvislosti s následkem, který má nastat, a na místě, kde má dojít k následku trestného činu (viz rozh. č. 53/1976 Sb. roz. tr.). Pojem bezprostředního směřování k dokonání trestného činu je nutno chápat tak, že pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku (srov. rozh. č. 20/1969 Sb. rozh. tr.).
Úmysl spáchat trestný čin musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky trestného činu, směřuje tedy k dokonání trestného činu. Není třeba vždy úmysl přímý, ale zásadně postačí i úmysl eventuální, zejména ve vztahu k některým znakům. Důkaz úmyslu je v řízení prováděn za pomoci obvyklých důkazních prostředků. Zvláštní význam má v této souvislosti povaha nebo způsob jednání, z něhož bude možno někdy usuzovat, zda se jedná o dokonaný trestný čin méně závažný nebo o pokus závažnějšího trestného činu. Z toho, že pokus vyžaduje úmysl, vyplývá, že je pokus trestný jen u trestných činů úmyslných (srov. zprávu publikovanou pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr.) [viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 239].
Na základě zjištěných skutkových okolností je pak nutno zdůraznit, že v případě vyděračského jednání vůči poškozenému J. K. se jednalo o útok sice nikoli extrémní intenzity, přesto však značně důrazný. Tento útok byl veden se zbraní, opakovanými údery především na hlavu poškozeného, kdy je všeobecně známou skutečností, že v této oblasti se nachází životně důležitý orgán (mozek). Pokud za této situace a v kontextu shora nastíněných teoretických hledisek soudy nižších stupňů dovodily, že poškozenému bezprostředně hrozila těžká újma na zdraví [ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, příp. též podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku], přičemž jen shodou příznivých okolností (především v důsledku obrany poškozeného J. K.) k tomuto následku (účinku) nedošlo, nejde o závěr vadný. Pokud jde o subjektivní stránku tohoto činu, je možno přisvědčit soudu prvního stupně, že charakter a způsob provedení útoku odůvodňuje závěr o zavinění obviněných M. M., V. H. a T. Ď. minimálně ve formě úmyslu eventuálního podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Pokud tedy jde o znak kvalifikované skutkové podstaty podle § 175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, zůstal trestný čin vydírání nedokonán, ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.
Ke znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 175 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku (způsobí-li takovým činem značnou škodu) lze konstatovat, že podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000 Kč.
Stran znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 175 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu) je na místě v obecné rovině předeslat, že podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000 Kč.
V posuzované věci ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů plyne, že vyděračským jednáním obviněného M. M. (ve spolupachatelství s obviněnými V. H., T. Ď. a zčásti též s J. S. a R. H.) byla poškozeným způsobena na jejich majetku škoda ve výši nejméně 1.253.386 Kč, přičemž toto jednání a zjevně i úmysl obviněných bezprostředně směřovaly ke způsobení další škody ve výši nejméně 11.312.822 Kč, k čemuž z důvodů na vůli obviněných nezávislých nedošlo. Lze tedy uzavřít, že úmyslné vyděračské jednání obviněných bezprostředně směřovalo ke způsobení škody velkého rozsahu.
Obdobné platí i ve vztahu k obviněnému J. S., pouze s tím rozdílem, že jemu lze přičítat škodu způsobenou na majetku poškozených ve výši 242.563 Kč a reálně a bezprostředně hrozící škodu převyšující 1.500.000 Kč, tedy škodu značnou.
V případě obviněného M. M. tak co do znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 175 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a v případě obviněného J. S. ohledně znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 175 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zůstal trestný čin vydírání nedokonán, ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.
Vzhledem k rozvedeným skutečnostem obstojí závěr odvolacího soudu, že obviněný M. M. naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. a), c), 3 písm. a), c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, stejně jako závěr soudů nižších stupňů o vině obviněného J. S. pokusem trestného činu vydírání podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 175 odst. 1, 2 písm. a), c), d) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že se jednalo o pokračující trestný čin (viz níže), nebylo nezbytné, aby každý jednotlivý dílčí skutek naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu v plném rozsahu. Postačovalo, že ta byla naplněna souhrnem těchto dílčích skutků.