111.\tOhledně samostatných námitek obviněného Z. předně nutno uvést, že tyto neodpovídají jím deklarovanému důvodu dovolání ani jinému dovolacímu důvodu, přičemž zároveň nelze konstatovat porušení jeho Ústavou garantovaných práv. Obviněný uplatnil námitku, podle které mělo dojít k nerespektování jeho práva na spravedlivý proces skrze porušení ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř., neboť odvolací soud podle něj doplňoval skutková zjištění o poznatky plynoucí z důkazů, které před ním nebyly provedeny. Konkrétně se má jednat o výpovědi svědků G. a S. (viz bod 88. rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud musí uvedenou výhradu označit za bezpředmětnou, když odvolací soud ponechával výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně zcela nezměněn. Bylo tak vycházeno z nemodifikovaného skutkového stavu, jak byl zjištěn v nalézacím řízení. Nadto je ve vztahu k uvedeným výpovědím třeba podotknout, že se jednalo pouze o jejich drobnou zmínku v kontextu popisování vzájemných vztahů v rámci značně rozsáhlé důkazní materie. Rozhodně tedy nenesly potenciál pro to, aby bylo možno dojít k jiným skutkovým závěrům v případě jejich nezohlednění. Zcela nepřípadná (a nepřípustná) je pak i dílčí, lakonická námitka, kterou se dovolatel snaží zpochybnit obsah výpovědi svědkyně S.
112.\tPokud dovolatel namítá, že odůvodnění rozsudku nalézacího soudu bylo nedostatečné a nepřezkoumatelné, pak musí dovolací soud uzavřít, že tomu tak rozhodně není. Odvolací soud se v podstatě totožnou námitkou již zabýval v bodě 50. jeho rozsudku, když uvedl, že „… výtky týkající se postupu městského soudu při provádění a hodnocení důkazů, zejména, že se nevypořádal se všemi svědeckými výpověďmi, nemohou vést ke zpochybnění rozsudku, když je zřejmé, že způsob jednání obžalovaných a princip obohacování se na jejich úkor byl ve své podstatě ve všech případech stejný nebo obdobný.“. Uzavřel tak, že není nutné popisovat každý dílčí útok do nejmenších detailů a jednotlivostí, za nichž k němu došlo. K tomuto je možné poznamenat, že z kontextu rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že k uvádění poškozených v omyl docházelo již obecně tím, jak obviněný (resp. spoluobvinění) přistupoval k novým emisím dluhopisů, které nabízel investorům s vysokým úročením přesto, že tyto společnost C. nemohla finančně pokrýt a dostát tak svým závazkům, o čemž poškození investoři nebyli informováni. Ostatně v tomto směru rovněž reagovali i odvolací soud v bodě 68. jeho rozsudku, když uvedl, že „[p]oškození byli omezení ve zjištění aktuálního stavu investic, které měli obžalovaní provádět a které byly prodělečné, nemohli ani dost dobře rozpoznat, že účetní výkazy neodpovídají skutečnosti, nemohli se v něm zcela orientovat, nevěděli o skutečné finanční situaci v C., do jaké míry je zadlužena, že používá prostředky získané z prodeje dluhopisů na úhradu dluhů a není schopna v určené době jistiny dluhopisů vyplácet, resp. pokud jde o výplatu jistin emise I a II, byla toho schopna, ale jen za určitých podmínek. Poškození měli za to, že se jedná o bezpečnou investici krytou pozemky, do kterých se investuje, dobře úročenou, věřili tomu, že je vše v pořádku. I když si určitou míru rizika připouštěli, měli za to, že je kryto kapitálem (v podobě pozemků či jiným) v odpovídající hodnotě, což ale splněno nebylo.“. Shora citovanému závěru odvolacího soudu o tom, že odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je stran hodnocení jednotlivých důkazů dostatečné, tak opravdu není možné nic vytknout. Odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je přitom jako celek velmi rozsáhlé až vyčerpávající, přičemž z něj lze dovodit, jak bylo k daným skutkovým zjištěním dospěno, aniž by docházelo např. k problému tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, který je obviněným namítán v jiné části jeho dovolání. Jeho snaha o vyvolání dojmu, že je předmětný rozsudek nepřezkoumatelný, což vede k porušení jeho práva na spravedlivý proces, je tak nepodložená, nevedoucí k nutnosti kasačního zásahu Nejvyššího soudu.
113.\tObdobně procesní povahy jsou i výhrady dovolatele, podle kterých byla porušena zásada volného hodnocení důkazů, když bylo odvolacím soudem údajně diktováno soudu prvního stupně, jak má dané důkazy hodnotit. Opět se jedná o námitku, ke které se vyjadřoval již odvolací soud a Nejvyšší soud tedy dále jen odkazuje na body 47. – 49. jeho rozsudku. Dodává přitom, že je samozřejmé, že v případech, kdy je v odvolacím řízení rušeno rozhodnutí prvostupňové, musí být vytyčeno, z jakých hledisek je vadné, případně doporučeno, v jakém směru má být doplněno či jinak modifikováno. Z toho však automaticky neplyne, že by bylo soudu při novém projednání a rozhodnutí ve věci autoritativně stanoveno, jak má které důkazy hodnotit. Ani v předmětné věci tomu tak není, když odvolací soud v jeho usnesení ze dne 22. 9. 2017, č. j. 4 To 98/2016-16566, pouze rozvedl, v jakých směrech má své úvahy nalézací soud prohloubit tak, aby mohlo jeho rozhodnutí obstát. Bylo pak zcela na Městském soudu v Praze, aby zhodnotil provedené (potažmo doplněné) důkazy a dovodil odpovídající skutková zjištění s jejich následným patřičným právním posouzením. Ani v tomto směru tedy není možné vyhovět námitkám o nedodržení zásady volného hodnocení důkazů.
114.\tV odvolacím řízení byly též řešeny skutkové námitky obviněného, které opakuje i v řízení dovolacím, podle kterých nemohla vzniknout škoda tzv. Plzeňské skupině investorů, neboť jejich pohledávky byly kryty zástavním právem, či že dané pohledávky byly v roce 2007 vyrovnány a tím (sekundárně) došlo k přerušení příčinné souvislosti. Dovolací soud tak odkazuje na bod 164. rozsudku soudu druhého stupně, kde je uvedeno, že je „… zřejmé, že sjednané zástavní právo se nerealizovalo, podle výpovědi svědka M. nemovitosti, kterými C. ručila, byly prodány v řádu několika set tisíc korun, neboť šlo pouze o ornou půdu a byl tak zajištěn pouze zlomek investovaných hodnot. Přitom podle svědka B. jištění pozemky (391/1 o výměře 31 622 m2) vypadalo věrohodně, když peníze měly být použity na developerské projekty. Protože účinné zajišťující instrumenty sjednány a realizovány nebyly, tudíž i v těchto případech vznikla škoda.“. Ohledně údajného vyrovnání závazků z emise V – Plzeňská skupina v červnu 2007, kdy zanikly transformací na pohledávky z úvěrů, když se poškození rozhodli pokračovat v investicích, soud dodává, že je „… zřejmé, že úvěrové smlouvy byly uzavřeny v době, kdy bylo známo, že závazky z dluhopisů i úvěrových smluv nebudou splněny a pokud to poškozeným obžalovaní O. a P. slibovali, šlo pouze o pokračování v klamání poškozených.“. Odkaz obviněného, podle kterého se soud s jeho námitkou přerušení příčinné souvislosti vypořádal nedostatečně, toliko skutkově, je nepřípadný, neboť je to právě obviněný, kdo uvedené výhrady koncipuje v první řadě skutkově a až na takto upraveném skutkovém ději staví svoji námitku právní povahy.
115.\tVe vztahu k výše vytyčeným kritériím tzv. extrémního nesouladu je stejně tak lichá námitka, skrze kterou se obviněný snaží distancovat od investičního projektu XY s tím, že v době jeho prezentace investorům již neměl na společnost C. vliv. Obviněný se v podstatě snaží sdělit, že přiřknutí viny za uvedenou část skutku není podloženo žádnými důkazy. Ignoruje tak zejména výpověď svědka M., který vypověděl, že ho zaujal především investiční projekt XY, přičemž měl ohledně svojí investice původně jednat právě s obviněným (viz str. 77 rozsudku nalézacího soudu). Dovolatel rovněž opomíjí kontext, ve kterém byla mj. výše zmíněná výpověď svědka M. ze strany nalézacího soudu hodnocena. Tedy to, že pozemky v XY byly značně nadhodnoceny v souvislosti s jejich plánovanou změnou na pozemky stavební, již dlouho před tím, než měl obviněný údajně vyloučit svůj vliv na společnost C. Konkrétně se jednalo nejpozději o datum 7. 12. 1997, kdy tyto s údajnou (a nereálnou) hodnotou přes 50 mil. Kč sloužily jako podklad pro upsání 50.011 akcií. Na takovém podkladě byl následně v investorech vzbuzován dojem, že se jedná o bonitní společnost jištěnou vysokým kapitálem (viz str. 58, 59 rozsudku nalézacího soudu). V tomto směru je možné poukázat rovněž na výpovědi velkého množství majitelů dluhopisů (resp. poškozených), jež jsou shrnuty na str. 73. – 75., kde nalézací soud mj. uvádí, že „[k]upující zaujala především výše uvedeného zhodnocení, která přesahovala až 10% ročně, dále investice do nemovitostí, výše základního jmění.“, dále že „[p]ři jednání zájemců o dluhopisy se společnost prezentovala jako majitel nemovitostí v obci XY s velkým investičním záměrem na výstavbu rodinných domů.“, což jen podporuje závěr soudu, podle kterého prezentace projektu XY investorům směřovala taktéž od dovolatele.
116.\tDovolatel sice zároveň namítá chybné právní posouzení subjektivní stránky, nicméně jedná se toliko o výhradu formální, navázanou až na jím vyžadovanou změnu zjištěného skutkového děje. Ostatně tuto skutečnost přiznává i sám obviněný když v relevantní části svého dovolání uvádí „[m]ám za to, že při skutkovém stavu zjištěném obecnými soudy, pokud nebudeme přihlížet ke zjištěním, která byla učiněna v rozporu s právním řádem, sotva je tu možnost … … že bych od počátku jednal v (nepřímém) úmyslu …“. Pokračuje pak zpochybňováním skutkových zjištění soudů, která označuje za nepodložená, kdy až návazně na jím preferovanou verzi skutkového stavu uplatňuje námitku chybného hmotněprávního posouzení subjektivní stránky. Předmětná námitka je následně rozvinuta do nesouhlasu s tím, že byla subjektivní stránka hodnocena i na základě oproti obžalobě doplněných skutkových zjištění. Pakliže chce obviněný tímto způsobem sdělit, že došlo k porušení zásady obžalovací ve vztahu k totožnosti skutku, je nutné uvést, že tato námitka je čistě procesního charakteru. Nadto v kontextu zásady obžalovací je podstatné zejména to, aby byl obviněný odsouzen pro skutek, který je v podstatných skutečnostech totožný se skutkem obsaženým v obžalobě (resp. usnesením o zahájení trestního stíhání). Nejvyšší soud se k obdobné námitce vznesené dovolateli O. a P. důkladněji vyjadřuje níže, na což obecně odkazuje, neboť obviněný (Z.) tuto svoji námitku konkrétněji nerozvedl, přičemž není úkolem dovolacího soudu jakkoliv domýšlet či dotvářet jeho argumentaci.
K námitkám obviněných M. O. a J. P.
117.\tV kontextu výše provedeného výkladu o podřaditelnosti vznesených dovolacích námitek pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba označit všechny námitky těchto dovolatelů pod zmíněným důvodem dovolání uplatněné za jemu nevyhovující. Námitky obviněných zároveň nenaplňují ani shora vytyčená kritéria tzv. extrémního nesouladu. Jejich výtky jsou vyjádřeny velmi stroze, bez užití hlubší argumentace, přičemž je zjevné, že ignorují komplexní důkazní situaci, na základě které byli obvinění uznáni vinnými. Nejvyšší soud nepovažuje za nutné opakovat rozsáhlé pasáže odůvodnění rozsudku soudů obou stupňů k námitkám, jež (jako odůvodňující jejich tvrzení o vadách rozhodnutí soudů nižších stupňů naplňující uplatněný důvod dovolání) dovolatelé ani nebyli oprávnění vznést.
118.\tVe vztahu k otázce rozporování totožnosti osob, jež měly jednat s investory (poškozenými) u koupi dluhopisů, proto dovolací soud jen odkazuje na četné usvědčující výpovědi, podle nichž to byli právě obvinění, kteří jednali s poškozenými investory. Konkrétněji je možné zmínit především výpovědi svědků B., M., M., B. a Ř. (viz str. 73 – 78 rozsudku nalézacího soudu). Tito výslovně uvedli, že jednali s dovolateli, kteří prezentovali společnost C. jako prosperující, s výhodnými investičními plány zejména ve vztahu k pozemkům v XY.
119.\tZ uvedených výpovědí vyplývá i to, že se obvinění vyhýbali dotazům investorů na splacení jejich pohledávek s tím, že jím „někdo jiný nezaplatil, a tudíž ani oni nemohou výnosy vyplatit“, případně odkazovali na neschválení územního plánu obce XY, nedostatek akcií k tomu, aby mohli v této věci jednat, případně, že se všemi finančními prostředky odjel obviněný Z. do Thajska atd. Nelze tedy přijmout ani tu skutkovou námitku, podle které ze strany dovolatelů za dobu jejich působení ve společnosti C. nedošlo k žádným problémům s uspokojováním předmětných závazků. Ve výsledku přitom došlo ke způsobení mnohamilionových škod, konkrétněji ze strany obviněného O. ve výši 13 303 547 Kč a obviněného P. ve výši 21 835 809 Kč. Soudy měly pro své závěry v tomto směru dostatečné podklady, přičemž obecné tvrzení obviněných, že by snad opomenuly do svých úvah zahrnout shora tvrzené skutečnosti o údajném bezproblémovém splácení předmětných závazků, nemají žádný reálný podklad. V souvislosti s výše uvedeným uplatnili obvinění i dílčí námitku o tom, že ke konci jejich působení ve vedení společnosti C. nebylo jediného dluhu po termínu splatnosti, což soudy údajně nezohlednily. Toto skutkově laděné tvrzení již dále nerozvíjejí. Obecně je však na místě uvést, že samotná splatnost pohledávek investorů vůči společnosti C. není kvalifikačně významná pro posouzení toho, zda obvinění poškozené uváděli v omyl za účelem obohacení se. To vycházelo již z neschopnosti společnosti C. do budoucna vyplácet výnosy z dluhopisů či splatit jejich jistinu (čehož si byli obvinění vědomi), nezávisle na tom, zda již byly pohledávky všech poškozených splatné, neboť její špatná ekonomická situace musela být dovolatelům zřejmá již před jejich splatností. V této souvislosti je vhodné připomenout, že platební neschopnost společnosti C. přitom následně vyústila až do zahájení insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 59 INS 578/2009 a prohlášení konkurzu na její majetek, kdy poškození přišli o svoje investované prostředky ve výše specifikovaném rozsahu.
120.\tZa nemístné je rovněž třeba označit ta tvrzení obviněných, kterými se snaží zpochybňovat možnost způsobení škody investorům, jelikož společnost C. ve chvíli splacení emisního kurzu dluhopisů držela jeho hodnotu, kterou mohla investovat dále. Hypotetické výroky o tom, že společnost C. mohla, ve chvíli splacení emisního kurzu dluhopisů, investovat utržené peníze do jiných hodnot jsou zcela bezpředmětné, když je zjevné, že tak nečinila, přičemž tyto příjmy byly i užívány ke splácení pohledávek dřívějších investorů. V tomto směru odkazuje Nejvyšší soud na str. 62. – 63. rozsudku nalézacího soudu, ve kterém soud shrnuje, že závazky z dluhopisů emise CDC I. „… se podařilo v roce 2004 uhradit jen díky výnosům z prodeje dluhopisů emise CDC III, která byla vydána v roce 2003. V následujících obdobích se to pak opakovalo, aniž by existovala perspektiva získání jiného zdroje na pokrytí závazků vůči majitelům dluhopisů emisí CDC III, CDC IV, CDC V, CDC EURO I, CDC VI a CDC VII. Pokud část z nich byla vyrovnána, tak právě z výnosů prodeje nově emitovaných dluhopisů, a to v situaci, kdy část aktiv společnosti C. – C. a. D. C. byla ve fakticky nevymožitelných pohledávkách, a to i za spřízněnými subjekty, a část v majetkových účastech v jiných obchodních společnostech, z nichž neplynuly žádné nebo jen zcela zanedbatelné výnosy, a faktickému zhodnocení pozemků v XY bránil odpor představitelů této obce proti jejich zahrnutí mezi zastavitelné pozemky.“
121.\tJe vhodné zmínit i to, že dovolatelé opomíjí ta zjištění nalézacího soudu, podle kterých si byli dobře vědomi špatné finanční situace dané společnosti, přičemž příjmy z investic poškozených byly získávány jejich klamáním o hospodářských poměrech C. momentálních i budoucích zejména ve vztahu k nerealizovanému projektu XY. Tato skutečnost je významná i v souvislosti se shora prezentovanou obhajobou o (teoretických) možnostech investování příjmů ze splacených emisních kurzů dluhopisů. Z provedeného dokazování totiž vyplynul i nezájem dovolatelů zmíněné prostředky rozumně investovat. V uvedeném směru je možné odkázat na rozsudek odvolacího soudu, který se těmito souvislostmi již zabýval (viz body 158. – 163.). Z doby působení těchto dovolatelů ve společnosti C. „… je např. investiční nabídka Projekt XY, v němž obžalovaný O. … … oslovuje akcionáře a investory a uvádí, že k nejvýznamnějším akcím patří finální fáze projektu XY… … že proběhlo úspěšné jednání s obcemi XY a XY … … Jde o přípravu pozemků k vybudování inženýrských sítí a následně k jejich stavebnímu využití ve formě exkluzivní obytné zóny, aktuální tržní hodnota nemovitostí je 50 000 000 – 60 000 000 Kč.“. Dále soud zmiňuje, že „[v] souvislosti s emisí dluhopisů CDC VII v roce 2006 se v emisních podmínkách uvádí historie emitenta, že se jedná o stabilně fungující společnost s rostoucí ziskovou bilancí …“. Ve vztahu k takto investorům poskytovaným informacím odvolací soud uvedl, že tyto jsou značně zkreslené, což muselo být obviněným zřejmé, přičemž investice poškozených určitě nebyly užity k tomu, aby bylo dosaženo udržitelných zisků, ze kterých by mohly být dané závazky plněny. Obvinění tedy v tomto ohledu zjevně volili založení své činnosti na klamání poškozených zejména ve vztahu k reálné hodnotě pozemků v XY, stabilitě a výnosnosti jejich investiční strategie, aniž by užívali peněžní prostředky ze splacených emisních kurzů k dalším investicím, jež by nevedly k poškození investorů. Nejvyšší soud přitom hodnotí úvahy soudů prvního i druhého stupně jako logické a odpovídající shromážděné důkazní materii. Musí tudíž odmítnout argumentaci založenou na tom (resp. na související námitce tzv. extrémního nesouladu), že společnost C. měla hypotetickou možnost investovat z prodeje dluhopisů utrženou hodnotu do jiných aktiv.
122.\tObvinění dále vyjádřili svoji nespokojenost s tím, že soudy nepřijaly jimi doložený znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem PRAGUE ACCOUNTING SERVICES s. r. o. Bylo tak vycházeno pouze ze znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem Česká znalecká, a. s. S uvedenými výhradami se ve svém rozsudku vypořádal zejména odvolací soud zcela přijatelným způsobem, když v bodě 54. uvedl, že „… neshledává důvody, pro které by byl nepoužitelný a nebylo by možno z něho ani z výpovědí znalců Petra Kubíčka a Ing. Petra Metelky vycházet. Závěry o ceně pozemků v XY a o ekonomické situaci v C. v kritické době jsou v něm náležitě popsány a odůvodněny a Městský soud nepochybil, pokud z nich vycházel.“. Vyložil dále, že „[v]zhledem k tomu, že znalci Ing. Rudolfu Douchovi, který zpracoval znalecký posudek v přípravném řízení, byla pozastavena činnost znalce a nemohl být z toho důvodu vyslechnut v hlavním líčení, zaslala soudu státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze opatření policejního orgánu o přibrání znaleckého ústavu Česká znalecká a.s. k vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady s tím, že se přibírá podle § 110a tr. ř. (znalecký posudek předložený stranou) s odkazem na § 179 odst. 2 tr. ř., dle kterého i po podání obžaloby může státní zástupce požádat policejní orgán o opatření důkazu, který potřebuje k zastupování obžaloby v řízení před soudem.“ (viz bod 55. jeho rozsudku). Jak soud druhého stupně rovněž uvedl, tento znalecký posudek obsahoval doložku o tom, že je zpracován s vědomím následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku ve smyslu § 346 tr. zákoníku, resp. § 110a tr. ř. Uvedené však podle odvolacího soudu nelze sledovat v případě obviněnými předloženého posudku zpracovaného znaleckým ústavem PRAGUE ACCOUNTING SERVICES s. r. o. ze dne 31. 12. 2015. Tento posudek neobsahoval zmiňovanou znaleckou doložku vyžadovanou přímo § 110a tr. ř. Zároveň v něm nebyla označena osoba, která jej vypracovala, mohla by tedy stvrdit správnost posudku a být vyslechnuta jako znalec. Zjištěné nedostatky přitom nebyly odstraněny, přestože na ně upozornil nalézací soud, a to ani do dne konání veřejného zasedání v odvolacím řízení. Ve shora uvedených ohledech není možné postup soudů obou stupňů označit za chybný, a to ani pohledem práva dovolatelů na spravedlivý proces.
123.\tJak bylo předestřeno výše, právě řešená námitka obviněných má ještě jeden rozměr spočívající v jejich snaze naznačit, že bylo vycházeno výhradně ze znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem Česká znalecká, a. s. Takové poukazy ovšem nejsou pravdivé. V první řadě je mj. i z výše uvedených informací zřejmé, že byla hodnocena řada jiných důkazů listinné povahy i výpovědí svědků a poškozených. Nadto posudek předložený dovolateli byl vzhledem k výše uvedeným chybějícím náležitostem proveden odvolacím soudem jako důkaz listinný (bod 58. jeho rozsudku). Byl však zhodnocen jako obsahově nesprávný, neboť vycházel z toho, že oceňované pozemky nebyly ornou půdou ale stavebními zasíťovanými pozemky. K tomuto soud dodal, že podle znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem Česká znalecká a. s. se v letech 2000 - 2009 „… měla cena pozemků pohybovat v rozmezí od 2 570 000 Kč do částky 3 670 000 Kč, s maximem v roce 2009 a pouze v případě dosažení změny územního plánu by se jejich cena pohybovala v rozmezí od 25 680 000 Kč do 36 690 000 Kč.“. V kontrastu s obsahem posudku předloženého dovolateli byly následně v insolvenčním řízení prodány předmětné pozemky přibližně za cenu odpovídající obsahu znaleckého posudku zpracovaného společností Česká znalecká, a. s., což podle soudů dále podtrhává jeho správnost. Za nepřesvědčivé je tak konečně třeba označit i ty nářky dovolatelů, podle kterých měly mít pozemky hodnotu prokazatelně na úrovni asi 50 milionů Kč.
124.\t\tOhledně námitky týkající se totožnosti skutku uvádí Nejvyšší soud následující. Jak již připomenul státní zástupce ve svém vyjádření, zachování totožnosti skutku není možno zužovat na pouhou vnější podobnost popisu skutkového stavu mezi sdělením obvinění a konečným rozsudkem. Totožnost skutku je v trestním řízení zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Totožnost skutku nelze chápat jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v obžalobě (resp. i předtím v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného) a výrokem o vině (popisem skutku v rámci tzv. skutkové věty) v rozhodnutí soudu. Dostačuje shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. S případným odlišným vymezením skutku (při zachování jeho podstaty) se počítá, neboť soud musí přihlížet k výsledkům dokazování při soudním projednání věci a těm změnám skutkového stavu, k nimž oproti výsledkům přípravného řízení došlo. Obecně se proto předpokládá upřesnění skutkových zjištění v rámci trestního řízení, neboť na jeho počátku, tj. v okamžiku zahájení trestního řízení vůči konkrétnímu pachateli nemohou být ani známy přesné okolnosti charakterizující všechny znaky stíhaného trestného činu (jako např. upřesnění doby páchání trestné činnosti, včetně určení přesného časového rozmezí určujícího páchání trestné činnosti). V konečném popisu skutku ve výroku rozsudku je proto nutno zohlednit okolnosti, které vyplynou z důkazů provedených v soudním stadiu řízení, v němž je těžiště dokazování v trestním řízení. Ani v této oblasti tedy nelze shledávat pochybení, jež by opravňovalo Nejvyšší soud ke kasačnímu zásahu.
K námitkám obviněného K.
125.\tObviněný K. poukázal na nelogičnost posouzení věci soudem prvního stupně, který ho nejprve zprostil obžaloby, a poté ho při fakticky identické důkazní situaci uznal vinným. K této námitce sluší uvést, že nalézací soud sice skutečně obviněného svým prvním rozsudkem (ze dne 27. 4. 2015, č. j. 40 T 14/2014-16330) zprostil obžaloby, nicméně odvolací soud mj. z podnětu odvolání státní zástupkyně uvedené rozhodnutí zrušil. Jak nalézací soud připomněl ve svém druhém rozhodnutí, odvolací soud mu ve svém zrušovacím rozhodnutí vyčetl, že „nevěnoval náležitou pozornost všem aspektům posuzovaného případu, některé skutečnosti pominul, náležitě se nevypořádal se všemi provedenými důkazy, zprošťující výrok opřel o nesprávné právní závěry a použil způsob vyčíslení způsobené škody neodpovídající specifickým okolnostem případu“ (str. 57 rozsudku). Zároveň však odvolací soud uznal, že byly provedeny všechny právně významné dostupné důkazy. Z uvedeného je zřejmé, že doplnění dokazování či případná změna důkazní situace, nebyly pro nové rozhodnutí nalézacího soudu rozhodující ani nutné (byť k dalšímu dokazování došlo). Nalézací soud se zabýval výtkami vtělenými do zrušovacího rozhodnutí odvolacího soudu a na základě nich provedl nové hodnocení důkazů, a především právní posouzení, na základě něhož dospěl k závěrům odlišným od těch, na nichž založil své předcházející rozhodnutí.
126.\tRozporným s právními předpisy není, pokud nalézací soud poté, co je jeho rozhodnutí nadřízeným soudem zrušeno, po novém posouzení dospěje k odlišným závěrům. Taková změna rozhodnutí soudu prvního stupně – je-li jeho nově vydané rozhodnutí řádně odůvodněno (což platí tím spíš, pokud soud prvně obviněného obžaloby zprostí a svým druhým rozhodnutím jej uzná vinným) – nezakládá porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Této povinnosti v projednávané věci nalézací soud dostál příkladně. Ve svém druhém (tentokrát odsuzujícím) rozhodnutí nejenže znovu připomněl myšlenkové pochody, které jej vedly k jeho prvnímu rozhodnutí, ale především přiblížil, na základě čeho dospěl k závěrům novým.
127.\tObviněný P. K. namítl, že ho nalézací soud v rozporu s hmotným právem uznal vinným skutky, kterých se měl dopustit v zastoupení jiného, a to obviněných J. H. a M. Z., zatímco tito obvinění, kteří jej k jednání zmocnili, za tyto skutky stíháni nejsou.
128.\tV této souvislosti obviněný poukazuje na občanskoprávní úpravu účinnou v předmětné době s tím, že odpovědným z jednání zmocněnce je v případě jeho nepřekročení pokynů pouze zmocnitel, a nikoli zmocněnec. Obviněný tak vychází výhradně z civilní úpravy zastoupení a dovozuje z toho myšlenku, že je na místě ji aplikovat také na odpovědnost trestní (či snad ji přímo upřednostnit). Podle § 32 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v předmětné době (dále jen „obč. zák.“) „jedná-li zmocněnec jménem zmocnitele v mezích oprávnění zastupovat, vzniknou tím práva a povinnosti přímo zmocniteli“. Komentářová literatura uvedené specifikuje v tom smyslu, že jedná-li zmocněnec jménem zmocnitele v mezích uděleného mu oprávnění zastupovat, vznikají subjektivní občanská práva a právní povinnosti přímo zmocniteli (viz ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 306). Z uvedeného je zcela zřejmé, že v případě zmocnění vznikají sice práva a povinnosti přímo zmocniteli, týká se to však pouze subjektivních občanských práv a povinností plynoucích z právního jednání, a nikoli následků v rovině trestní.
129.\tTrestní úprava nezná pachatelství v zastoupení. Vznik trestní odpovědnosti je výslovně upraven trestními předpisy, kdy podle § 22 odst. 1 tr. zákoníku je pachatelem trestného činu ten, „kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná“. Přestože je v § 22 odst. 2 tr. zákoníku upraveno tzv. nepřímé pachatelství, kdy pachatel ke spáchání trestného činu využije jiné osoby, která je jeho „živým nástrojem“, nejedná se o případy, kdy plně trestně odpovědná osoba jedná v zastoupení druhého. Podle trestního zákoníku (ale ani jiného právního předpisu) nelze udělit plnou moc k protiprávnímu jednání. V minulosti Nejvyšší soud judikoval, že „oprávnění zastupovat zmocnitele má právní relevanci (resp. právní ochrana je poskytnuta) toliko ve vztahu k úkonům, které neodporují ustanovení zákona a dobrým mravům (srov. též § 3 odst. 1 obč. zák.), tj. ve vztahu k právním úkonům. Z tohoto důvodu nelze podle práva platně udělit zmocnění k provedení protiprávního úkonu, např. k jednání spočívajícímu v naplnění skutkové podstaty trestného činu“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 5 Tdo 587/2005). Na základě zmocnění podle civilní úpravy tudíž nemůže dojít k přechodu trestní odpovědnosti.
130.\tZ výše uvedeného vyplývá, že i v případě, kdy pachatel jedná na základě zmocnění, nepředstavuje to o okolnost, která by vylučovala vznik jeho trestní odpovědnosti (či způsobovala její zánik). Za své protiprávní jednání, jímž naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu, je proto plně trestně odpovědný. Krom toho v projednávané věci ani nelze uvažovat o tom, že by byl obviněný pouhým „nástrojem“ obviněných, kteří jej k uzavírání smluv zmocnili, neboť byl členem představenstva a plně se na činnosti společnosti podílel. Dané smlouvy uzavíral s plným vědomím situace ve společnosti stejně jako následků jejich podpisu.
131.\tTrestní odpovědnost obviněného plyne z jeho vlastního (svým charakterem protiprávního jednání) a není nikterak odvislá – jako tomu je v případě účastenství v užším slova smyslu, tj. při formách participace jedince na trestném činu naplňující některou z variant upravených v § 24 odst. 1 tr. zákoníku (organizátor, návodce, pomocník) – na vyslovení trestní odpovědnosti jiné osoby (tj. v případě účastenství tzv. hlavního pachatele). Vyjádřeno jinými slovy, sama skutečnost, že pro dílčí útoky, jimiž byl uznán vinným dovolatel, nebyli stíháni (a odsouzeni) J. H. a M. Z., neznamená vyloučení možnosti vyslovení viny dovolatele. K námitce dovolatele, jím vznesené již v předcházejících stadiích řízení, že trestně stíháni měli být právě zmocnitelé, se odpovídajícím způsobem vyjádřil nalézací soud, jenž s poukazem na zásadu obžalovací (§ 2 odst. 8 tr. ř., rozvedenou v ustanoveních § 176 odst. 1 a § 220 odst. 1 tr. ř.) k osobě obviněného M. Z. zmínil (viz str. 137 rozsudku), že obžalobou „nebyl pro toto jednání postaven před soud. To Městskému soudu v Praze zabránilo vyvození jeho trestní odpovědnosti …“ (míněno za jednání po 21. 6. 2005). Stejný závěr je nezbytné vztáhnout i k osobě obviněného J. H., neboť také ve vztahu k němu mohl soud rozhodovat jen o skutcích, které mu byly kladeny obžalobou za vinu. Jak však již uvedeno, sama skutečnost, že tito obviněné nebyli trestně stíháni ve vztahu k poškození těch investorů, vůči nimž byla zjištěna trestní odpovědnost dovolatele, nemá žádný vliv na posuzování důvodnosti odsouzení obviněného P. K.
132.\tObviněný v souvislosti s předcházející výhradou namítl, že neměl být zavázán k náhradě škody způsobené jednáním na základě zmocnění. V rámci adhezního řízení rozhoduje soud podle hmotného práva jiné povahy než trestní (nejčastěji podle občanského nebo obchodního zákoníku nebo zákoníku práce), v projednávaném případě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v předmětné době. Jak bylo vyloženo výše, pokud zmocnitel jedná v rámci pokynů zmocnitele, subjektivní občanská práva a povinnosti (a tedy i odpovědnost za škodu) vznikají přímo zmocniteli. Zároveň však nelze pominout úpravu trestněprávní, kdy § 228 tr. ř. začíná slovy „odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu…“ V projednávané věci bylo uzavřeno, že obviněný svým jednáním naplnil znaky žalovaného trestného činu a zmocněním není dotčena jeho trestní odpovědnost. Z trestně právního jednání obviněného vzešla škoda, kterou – nebyla-li již uhrazena – je pachatel trestného činu povinen uhradit. O této povinnosti je soud zpravidla povinen rozhodnout při vydání odsuzujícího rozsudku. To se také stalo. Skutečnost, že obviněný jednal byť na základě zmocnění, nemění nic na tom, že poškozeným způsobil škodu trestným činem. Tím spíše, když nebyl, jak bylo vyloženo výše, pouhým „nástrojem“ v rukou zmocnitelů J. H. či M. Z., neboť se plně účastnil fungování společnosti a byl členem jejího představenstva (viz bod 130.). Není tedy pochyb o tom, že právě obviněný byl pachatelem a také tím, kdo poškozeným způsobil škodu. Zcela v souladu s dikcí citovaného ustanovení § 228 tr. ř. mu proto byla uložena povinnost poškozeným škodu nahradit.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
133.\tÚvodem této části odůvodnění je vhodné zmínit, že při posuzování otázky, zda napadený rozsudek odvolacího soudu (námitka obviněného P. K.) či rozsudek soudu prvního stupně (námitka obviněného J. H.) trpí (či nikoli) vadou, která by založila tento důvod dovolání, jenž ve svých mimořádných opravných prostředcích tito obvinění uplatnili, vycházel Nejvyšší soud z toho, co uvedl při jeho obsahovém vymezení. Přihlédl rovněž k tomu (neboť se s tím ztotožňuje), co stran uvedené problematiky, zejména stran vnímání odvolání, jakožto řádného opravného prostředku, resp. způsobu rozhodování o něm, uvedl ve svém vyjádření státní zástupce.
K námitce obviněného J. H.
134.\tZ formulace uvedené v jeho mimořádném opravném prostředku, resp. ze shrnutí v něm obsažené námitky (bod 17), lze dovodit, že tento dovolací důvod uplatňuje obviněný v jeho variantě výroku neúplného a že tuto vadu spatřuje u rozsudku soudu prvního stupně, jeho výroku o vině, resp. u jeho tzv. skutkové věty. Soudu vytýká nedostatečnost popisu skutku (údajnou nekonkrétnost a dostatečné nerozlišení ve vztahu k jednotlivým obviněným, resp. jeho osobě).
135.\tNejvyšší soud v této souvislosti musí poukázat na to, že obsahové zaměření obviněným zvoleného důvodu dovolání je jiné a má za cíl zajistit nápravu jiných (než obviněným vytýkaných) pochybení. Námitky stran nedostatečnosti popisu skutku nelze v rámci tohoto (obviněným zvoleného) dovolacího důvodu uplatňovat, neboť v případě, že by rozhodnutí soudu bylo skutečně takovým deficitem zatíženo (v rozsahu, že by popis nebyl dostatečný pro hmotně právní subsumpci skutku pod příslušná ustanovení zákona vymezujícího znaky skutkové podstaty trestného činu, který v něm soud shledal), byl by dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V uvedeném směru se však Nejvyšší soud (i v reakci na další námitky obviněného) vyslovil již výše, takže v této části rozhodnutí již necítí potřebu další reakce.
K námitce obviněného P. K.
136.\tJak trestně procesní nauka, tak soudní praxe obecných soudů vychází jednotně z názoru, že odvolání obviněného – byť ten jako osoba oprávněná podat odvolání může jím napadat veškeré výroky rozsudku soudu prvního stupně, které se ho bezprostředně dotýkají – je opravným prostředkem jediným (zde na rozdíl od odvolání státního zástupce, pokud je podáno ve vztahu k více osobám). Z toho plyne, že pokud odvolací soud odvolání obviněného vyhodnotí jako částečně důvodné a přistoupí na jeho podkladě ke zrušení byť jednoho výroku, který se tohoto odvolatele týká, nemůže ve vztahu k další části tohoto odvolání, jíž obviněný brojil proti ostatním výrokům, rozhodnout tak, že se (v této části) odvolání jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítá.
137.\tNejvyšší soud si je vědom toho, že odlišný právní závěr odezněl v rozhodnutích Ústavního soudu (konkrétně jeho nálezech sp. zn. I. ÚS 448/19 ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. IV. ÚS 597/18 ze dne 9. 10. 2018 či sp. zn. IV. ÚS 1272/18 ze dne 10. 7. 2018), při svém rozhodování však přihlížel k vývoji, který stran řešené problematiky u Ústavního soudu nastal (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/20 ze dne 26. 1. 2021).
138.\tJiž státní zástupce ve svém vyjádření uvedl, že důvod k tomu, že ve výroku rozsudku odvolacího soudu není obsažen výrok o zamítnutí odvolání obviněného P. K., spočívá v tom, že na podkladě jeho odvolání přistoupil odvolacího soud ke zrušení výroku o náhradě škody (a vydání nového rozhodnutí pro něj příznivějšího). V uvedeném směru lze poukázat na to, že z výroku rozsudku odvolacího soudu plyne, že (k částečnému) zrušení rozsudku nalézacího soudu přistoupil z podnětu odvolání všech obviněných, tedy i z podnětu odvolání obviněného P. K. Byť výrokovou část rozsudku nelze považovat za zcela precizní, neboť neodráží v konkrétnosti, z podnětu jakého odvolání zrušil odvolací soud ten který výrok rozsudku soudu prvního stupně (a je zjevné, že všechny označené zrušené výroky nemohly být zrušeny z podnětu odvolání všech obviněných, neboť obviněný není oprávněn napadnout rozsudek ve vztahu k jinému spoluobviněnému, neboť příslušný výrok – v případě posuzovaném např. výrok o trestu učiněný ve vztahu ke spoluobviněnému – se ho netýká), není výrok o zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně výrokem vadným. Nezatěžuje jej vada, na niž by byl povinen reagovat dovolací soud formou zrušení dovoláním napadeného rozsudku (případně i rozsudku nalézacího soudu).
139.\tVyjde-li se z toho, co kasační výrok vyjadřuje, tedy že i příslušné výroky o náhradě škody u vyjmenovaných poškozených byly zrušeny (z důvodů v konkrétnosti vyložených v bodech 207. až 227.) z podnětu všech obviněných, pak porovnáním výroků obsažených v rozsudku soudu nalézacího a odvolacího lze dospět k poznatku, že z podnětu odvolání obviněného P. K. byl [podle § 258 odst. 1 písm. f) tr. ř.] zrušen výrok o jeho povinnosti nahradit škodu ve výši 775 248 Kč poškozenému J. C. (z důvodů vyložených v bodě 208.), ve výši 91 568 Kč poškozenému J. K. (bod 212.), ve výši 92 510 Kč poškozenému E. K. (bod 213.), ve výši 119 247 Kč poškozené L. Š. (217.), ve výši 198 745 Kč poškozeným M. T., V. T. a M. T. (z důvodů vyložených v bodě 218.), ve výši 79 498 Kč poškozené M. Z. (z důvodu jejího úmrtí – bod 222). Byť v některých případech zrušení příslušného výroku bylo odůvodněno jen úmrtím poškozeného (body 212. a 222.), či z důvodů, které se ve výsledku na postavení obviněného (stran výše jeho povinnosti k náhradě škody) nijak neprojevily, v případě vyloženém v bodě 208. je situace odlišná. Obviněného na základě rozsudku odvolacího soudu nezatěžuje povinnost uhradit poškozenému J. C. škodu ve výši 775 248 Kč, nýbrž jen ve výši 75 248 Kč.
140.\t Pokud byl tedy rozsudek nalézacího soudu zrušen i z podnětu odvolání obviněného a nově vydaný rozsudek odvolacího soudu je pro obviněného příznivější, nebylo možno rozhodnout současně tak, že se odvolání obviněného P. K. zamítá. Zdůraznit lze, že takto odvolací soud rozhodl „při nezměněném výroku o vině zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od l. ledna 2010, který ohledně všech obžalovaných zůstal nedotčen“, čímž explicitně vyjádřil, že odvolání obviněných do výroku o vině shledal nedůvodným.
141.\tK řešené problematice se vyslovil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, jež bylo potvrzeno usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. I. ÚS 364/20. Z odkazovaného usnesení Ústavního soudu lze usuzovat, že argumentace Nejvyššího soudu je pro něj přijatelná a že je možno učinit závěr, že dovolatelem vytýkaná vada není tak zásadního významu, aby na ni musel dovolací soud reagovat vydáním kasačního rozhodnutí. Z hlediska materiálního nazírání proto Nejvyšší soudu věc uzavírá tak, že rozsudek odvolacího soudu nezatěžuje vada v podobě chybějící výroku, jež by založila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
V.
Způsob rozhodnutí
142.\tVzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k poznatku, že rozhodnutí dovolateli napadená nejsou zatížena vadami, na něž by bylo nutno reagovat v zájmu zajištění jejich základních práv. Nezatěžuje je tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy na straně jedné a skutkovými a právními závěry na straně druhé, ani porušení procesních předpisů stran vedení trestního stíhání obviněného či provádění důkazů, které by mělo za následek porušení práva obviněných na spravedlivý proces. Takové porušení nelze spojovat ani s vydáním dovoláními napadených odsuzujících rozhodnutí soudů nižších stupňů.
143.\tK otázce důvodnosti mimořádných opravných prostředků dovolatelů se Nejvyšší soud vyslovil v bodech 74. až 141. tohoto usnesení, na něž nyní odkazuje. Ve stručnosti lze shrnout, že obvinění ve značném rozsahu (obvinění O. a P. opak zcela) uplatnili námitky, které se s jimi zvolenými dovolacími důvody obsahově rozešly. Důsledek tohoto zjištění se projevil v tom, že dovolací soud neshledal důvod k přezkoumání napadených rozhodnutí podle § 265i odst. 3 tr. ř., neboť i v případě zbylých tří dovolatelů, jejichž argumentaci shledal formálně vyhovující vzneseným důvodům dovolání, shledal, že o jejich dovolání lze rozhodnout formou jejich odmítnutí. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. totiž Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Důvod pro takové rozhodnutí nastal v případě obviněných M. Z., J. H. a P. K. Jejich námitky vyhovující vznesenému dovolacímu důvodu posoudil Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné. V případě obviněných M. O. a J. P. postupoval Nejvyšší soud tak, že jejich dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je upraven v § 265b tr. ř.
144.\tCo se týče rozsahu odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, jasnou směrnici poskytuje ustanovení § 265b odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. S přihlédnutím k němu se Nejvyšší soud omezil při své reakci na dovolací námitky obviněných na to, co je uvedeno výše v části IV.
145.\tZa podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o dovoláních obviněných v neveřejném zasedání.
146.\tO podnětu obviněných M. O. a J. P. na odklad dovoláním napadeného rozsudku nerozhodl předseda senátu Nejvyššího soudu samostatným rozhodnutím, neboť neshledal podmínek k jeho vyhovění. V takovém případě se (na rozdíl od návrhu podaného předsedou senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř., o němž je třeba vždy rozhodnout) negativní rozhodnutí nevydává.
Poučení: \t Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný\tprostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 6. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu