{"html": "

37.\tObvinění namítli rovněž nesprávnost hmotněprávní kvalifikace podle § 260 tr. zákoníku [v případě skutku pod bodem 2)], a to z hlediska nonsubjektu Evropských společenství (dále také „ES“). K tomu uvedli, že v období do 31. 12. 2011 existoval trestný čin poškození finančních zájmů Evropských společenství. Uvedené ustanovení chránilo zájmy ES, tedy právního subjektu, který však již v roce 2011 a 2012 neexistoval, a který není možné zaměňovat s Evropskou unií, neboť se nejedná o totožné subjekty. ES zanikla přijetím Lisabonské smlouvy v roce 2009. Jedná se o legislativní chybu, která nemůže být korigována nepřípustnou analogií v neprospěch obviněných a nelze ji korigovat ani cestou Beckova komentáře.

38.\tKrom toho ani nebyly zákonné znaky tohoto trestného činu naplněny. Skutková věta a popis jednání se podle nich naprosto míjí s realitou, jedná se o kompilát zjevně nepravdivých údajů, které navíc byly plně vyvráceny provedeným dokazováním. Absentuje jasná specifikace toho, v jakých konkrétních skutečnostech a v jakém konkrétním jednání obviněných soud shledává naplnění těchto zákonných znaků. Přípravu a předložení žádosti o dotaci a záležitosti s tím související měli na starosti zaměstnanci XY. Dodatečné projektování vybavení interiéru zámku přitom není žádným účelovým navýšením rozpočtu projektu. Výkaz výměr a položkový rozpočet odevzdaný společností A., nebyl správný a neodpovídal projektové dokumentaci. Oni žádný účelově navýšený rozpočet XY nepředložili, žádné nepravdivé doklady nevyhotovili, ani se na ničem takovém nepodíleli. Ze skutkové věty navíc není zřejmé, čím konkrétně měl být účelově navýšen výkaz výměr. Neměli nic společného s přípravou žádosti o dotaci, neznali podmínky poskytnutí dotace a dokumentaci, která byla spolu s žádostí o dotaci předkládána. Absentuje tak naplnění subjektivní stránky vytýkaného trestného činu.

39.\tVe vztahu k tomuto skutku také namítli, že byl zjevně nesprávně aplikován § 260 odst. 5 tr. zákoníku, tedy že jejich jednání mělo směřovat ke způsobení škody velkého rozsahu. Předmětný investiční záměr byl totiž způsobilý k tomu, aby byl spolufinancován z rozpočtu EU, a nelze dovodit jakoukoli trestněprávní relevanci v samotné přípravě tohoto projektu. Škodou by v žádném případě nemohla být úplná hodnota spolufinancování rekonstrukce (150 111 919,50 Kč), neboť se jedná o projekt, který sám o sobě byl způsobilý k získání finanční podpory. Pokud by byly závěry soudu o trestnosti jednání obviněných správné, za škodu by bylo možné považovat pouze částku, o kterou měla být zakázka nadhodnocena, tedy 2 268 547 Kč. Závěry soudu se v tomto směru vymykají dosavadní soudní praxi, když výše škody bývá standardně stanovena jako rozdíl mezi (vyšší) vítěznou nabídkou a (nižší) nabídkou uchazeče, který by v případě řádného postupu zadavatele zakázku získal. Lze sice připustit i jiné mechanismy výpočtu vzniklé škody, vždy se však jedná o stanovení rozdílu.

40.\tObvinění pak ještě vytkli orgánům činným v trestním řízení, že se účelově nikterak nezabývaly otázkou hmotněprávního posouzení podle § 333 odst. 1 tr. zákoníku. Obvinění neměli na starosti žádné zvýhodňování soutěžitelů (nebyli v postavení ani zadavatele, ani administrátora), ani vyřizování žádostí o dotace z fondů EU.

41.\tNaplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obvinění shledávají v tom, že v prvním stupni ve věci rozhodl vyloučený orgán, konkrétně vyloučený senát ve složení předseda senátu P., přísedící M. a přísedící O. Tito v průběhu hlavního líčení postupovali v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. v rozporu s ústavní zásadou nezávislosti a nestrannosti soudu, a porušili zásadu zákonnosti řízení zakotvenou v § 2 odst. 1 tr. ř. V hrubém rozporu se zákonem také nerespektovali pokyny odvolacího soudu. Přestože obvinění senát upozornili na konkrétní judikaturu k § 219 odst. 3 tr. ř., zcela ji ignoroval. V takovém případě se již nejedná o prosté procesní pochybení, nýbrž o úmyslné porušení zákona. Podle jejich přesvědčení byl postoj senátu, který deklaroval, že se nehodlá řídit trestním řádem a rozhodnutím odvolacího soudu, ovlivněn mediální a politickou kampaní představitelů státní moci namířenou na nezávislost a nestrannost justice. Poukázali přitom na názorové rozpory předsedy senátu, pokud jde o zákonnost odposlechů ve dvou souběžně běžících kauzách, a to v projednávané věci a ve věci obviněného F. B. vedené Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 4 T 46/2012. Z toho vyvozují, že rozhodoval pod vlivem politického a mediálního tlaku, a nikoliv na základě svého skutečného právního názoru.

42.\tObvinění mají za to, že senát soudu prvního stupně naplnil zákonné předpoklady podle § 30 odst. 1 tr. ř. k vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení, neboť vyvstaly pochybnosti, že jeho soudci nemohou nestranně rozhodovat, a to pro svůj poměr k věci a negativní poměr k obviněnému D. R. a jeho obhájcům, který se plně promítl i do negativního poměru k obviněným P. K. a K. K. Soud postupoval nikoliv jako nezávislý a nestranný arbitr, nýbrž jako pouhý pomocník obžaloby. Upozornili také na kauzu M. P. a na skutečnost, že J. P. je podle informací z médií trestně stíhán. V souvislosti s námitkou podjatosti bylo obviněnému D. R. znemožněno odprezentovat informace, kterými ji odůvodňoval, což je v rozporu se zásadou veřejnosti a ústnosti. V neprospěch obviněných došlo na straně soudu prvního stupně ke zmanipulování protokolu z hlavního líčení ze dne 24. 4. 2014 coby veřejné listiny, přičemž protokol musel být následně na podnět obhajoby opraven a pasáže svědčící obhajobě musely být do protokolu doplněny. Podjatost přísedícího T. M. shledávají v tom, že je zapsán na seznamu soudních znalců a vykonává znaleckou činnost pro orgány činné v trestním řízení a je tak ekonomicky závislý na orgánech činných v trestním řízení. Podjatost senátu nalézacího soudu je podle nich důsledkem politického zadání a tlaku veřejnosti na odsouzení obviněných, kterému tento senát podlehl. V důsledku zastrašování a nátlaku ze strany představitelů státní moci došlo k porušení práva obviněných na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy.

43.\tVyslovili také podezření, že P. mohl být do kauzy dosazen účelově a že jeho senát neměl vůbec rozhodovat. Z rozvrhu práce je patrné, že došlo k prodloužení jeho dočasného přidělení ke Krajskému soudu v Praze do 31. 12. 2013. Z rozvrhu práce také plyne pochybnost, zda P. byl v této věci zákonným soudcem, přičemž mají za to, že trestní věc měl jako zákonný soudce řešit řádný předseda senátu 4 T I. Z. Podivili se nad skutečností, že v rozvrhu práce byli v tomto senátu uvedeni dva předsedové senátu. Uzavřeli tedy, že jim bylo odňato právo na zákonného soudce garantované článkem 38 odst. 1 Listiny, došlo také k porušení pravidel určení zákonného soudce vyplývajících z čl. 38 odst. 1 Listiny a z judikatury Ústavního soudu.

44.\tObvinění dále namítli existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry u skutku pod bodem 1). Předně upozornili, že paradoxně není stíhán a ani odsouzen žádný zástupce XY coby zadavatele, ani pracovník administrátorské společnosti E., kteří zajišťovali průběh zadávacího řízení, ani žádný z ostatních soutěžitelů. Následně zopakovali námitky již uvedené v části V. jejich dovolání. Poté se věnovali tvrzení, že neovlivnili a ani nemohli ovlivnit uvedené zadávací řízení a opak nikdy nebyl prokázán. O omezení počtu zájemců losováním rozhodlo oddělení veřejných zakázek XY. Žádná jejich ingerence do tvorby zadávací dokumentace a zadávacích podmínek nebyla u této veřejné zakázky dána, natož prokázána. Za správnost a úplnost zadávací dokumentace odpovídá podle § 44 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, v tehdy účinném znění, zadavatel. V této souvislosti uvedli, že schůzka obviněné I. S., L. N. a V. K. se uskutečnila v září 2011, již 1. 9. 2011 však byla zadávací dokumentace na veřejnou zakázku zcela hotová a zaslána administrátorem zadavateli, přičemž již 5. 9. 2011 byla veřejná zakázka schválena Radou XY. Dodali, že příprava a realizace předmětné veřejné zakázky byla v kompetenci XY, vše šlo mimo ně a oni tak nemohou být pachateli trestného činu podle § 256 tr. zákoníku. Tvrzení, že losování neproběhlo správně, je pouhou spekulací. Pokud k nějakým pletichám došlo, je to věcí jednotlivých uchazečů. Každopádně považují za absurdní, že orgány činné v trestním řízení dodnes nestíhají ani losovatele, ani jednotlivé zástupce stavebních společností.

45.\tPodle přesvědčení obviněných jsou části skutkové věty v rozporu s důkazy provedenými v hlavním líčení. Nerozumí tomu, co má soud na mysli pod pojmem „podoba“ zadávací dokumentace. Nikomu nemohli umožnit podílet se na obsahu zadávací dokumentace a zadávacích podmínkách, když zadávací dokumentaci připravovali pracovníci XY a administrátorské společnosti. Nebylo ani prokazováno, že se obviněná I. S. a V. K. vůbec podíleli na tvorbě zadávací dokumentace. Soud ostatně nebyl schopen za dobu mnoha let vedení tohoto řízení obhajobě sdělit, čím konkrétně byla zadávací dokumentace diskriminačně upravena. Neměli žádný vliv na oddělení veřejných zakázek XY, na osobu administrátora veřejné zakázky společnost E., a ani na losovatele, ba dokonce je ani neznali. Za nelogické považují, že by mělo dojít k oslovení I. S. z jejich strany s nabídkou sjednání výhody pro společnost P., když to byla právě ona, kdo se účastnil již první etapy rekonstrukce a kdo měl dlouhodobé vztahy s touto společností. Popírají, že by I. S. předala P. K. finanční prostředky. Požadavky na kvalifikaci vymezené zadavatelem v zadávacích podmínkách plně odpovídaly druhu, rozsahu a složitosti předmětu plnění veřejné zakázky. Požadavky byly zcela obvyklé a stanoveny v souladu se zákonem o veřejných zakázkách. Společnost P. dokonce musela ke splnění kvalifikačních předpokladů využít subdodavatele, těžko tedy mohly být stanoveny „na míru“.

46.\tSoud se nijak nevypořádal s jejich obhajobou. Poukázali na výpověď svědka M., pracovníka administrátorské společnosti E., který vyloučil jakýkoliv vliv obviněných na obsah zadávacích podmínek. Namítli klíčové rozpory ve výpovědích obviněné I. S., jež pokaždé vypovídala zcela jinak. Losování se konkrétně zúčastnilo celkem 16 společností, které splnily kvalifikační předpoklady, k diskriminaci prostřednictvím předem dohodnutých kvalifikačních předpokladů tedy očividně dojít nemohlo. Podle závěrů znalců měl být údajný úplatek mnohem vyšší než prospěch, který společnost P. c., z veřejné zakázky realizovala. Dodali, že nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 256 tr. zákoníku i z důvodu chybějící subjektivní stránky. Nebylo nikterak prokázáno, že by v reálném čase (v průběhu zadávacího řízení) věděli o všech relevantních okolnostech. Soud se otázkou jejich zavinění – u každého z nich jednotlivě – blíže nezabýval.

47.\tObvinění namítli existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry také u skutku pod bodem 2). Uvedli, že žádné výhodnější podmínky v zadávacím řízení společnosti K. B., nezajistili a nic takového nebylo prokázáno. Jediný, kdo mohl zjednat výhodnější podmínky v zadávacím řízení, byl zadavatel nebo administrátor veřejné zakázky. Žádný uchazeč navíc nevznesl námitky podle zákona o veřejných zakázkách. Obvinění nedali obviněné L. N. žádný pokyn. Pokyny mohl administrátorovi ukládat pouze zadavatel. Co se týče projektové dokumentace, tuto měla vyhotovit společnost A. Jediným, kdo mohl umožnit přístup k této připravované dokumentaci, tak byla právě ona. Rozsudek nikterak nekonkretizuje, jaké informace měli společnosti K. B., poskytnout. Kvalifikační předpoklady jsou v zadávacích řízeních zcela standardní a opak nebyl prokázán. Nalézací soud navíc zcela rezignoval na vysvětlení, v čem konkrétně jsou zadávací podmínky nestandardní. Podmínky k účasti v zadávacím řízení stanovil zadavatel a zadávací dokumentaci včetně kvalifikačních předpokladů projednávala a připomínkovala celá řada úředníků. Teprve poté, co Rada XY zadávací dokumentaci schválila, mohl administrátor zahájit zadávací řízení. Žádná konkrétní informace o tom, co konkrétně v zadávacích podmínkách bylo nezákonné, není ve skutkové větě rozsudku uvedena. Ta ani neuvádí, které konkrétní kvalifikační předpoklady měly být „ušity na míru“ společnosti K. B., v čem konkrétně měly být rozporné se zákonem. Žádný z potenciálních uchazečů o veřejnou zakázku proti zadávacím podmínkám nepodal námitky. Soud dokonce zjevně opomíjí, že podle znaleckého posudku společnosti E. S. A., byly zadávací podmínky zcela standardní a nediskriminační.

48.\tObvinění neznali N., a nemohli tak P. D. a T. M. zprostředkovat kontakt. Z výslechu N. vyplývá, že spolupráci se společností K. B., měl N. nařídit P. Úmysl získat pro K. B., prospěch nebyl v řízení nikterak prokázán a závěru o tomto úmyslu nesvědčí ani zjištění soudu, že údajný úplatek měl činit 24 000 000 Kč, když údajný zisk z realizace zakázky měl činit pouze 9 410 758 Kč. Podle posudku znaleckého ústavu B. E., znalecký ústav cena díla odpovídá ceně obvyklé. Obvinění nebyli v žádném formálním vztahu ke XY jako zadavateli veřejné zakázky a nebyli ani administrátorem veřejné zakázky, ani projektantem. Neměli vliv ani na druh zadávacího řízení, ani na obsah zadávací dokumentace. Pokud P. (jednatel A.) spolupracoval se společností K. B., a spojil svého subdodavatele N. s T. M., tak to je jeho iniciativa a odpovědnost a zjednání výhody by se logicky musela dopustit společnost A., nikoliv obvinění.

49.\tSvědek N., který pro společnost A., projektovou dokumentaci, výkaz výměr a rozpočet zpracovával, ve svých výpovědích opakovaně potvrdil, že na něj nebylo nikým tlačeno a že obviněné vůbec nezná. Společnost A., již v době před tím, než se o r. z. B. začal zajímat XY, ocenila rekonstrukci zámku (bez interiérů a řady dalších významných položek) na cca 218 mil. Kč. Následně oproti svým původním odhadům předala kraji nakonec rozpočet na částku 161 mil. Kč. Kraj toto akceptoval, ovšem s ohledem na alokované finanční prostředky ve výši 218 mil. Kč, se kterým se pro tento projekt počítalo, rozhodl doplnit projektovou dokumentaci a rozpočet o interiéry, které nepochybně byly pro daný účel potřebné a s ohledem na nedostatky v projektové dokumentaci, výkazu výměr a rozpočtu a řadu tam chybějících položek (jak bylo prokázáno řadou důkazů včetně posudku znaleckého ústavu B. E.) došlo k doplnění projektové dokumentace i ve stavební části.

50.\tOhledně obviněného P. K. skutková věta neuvádí nic kromě toho, že mělo být jednáno s jeho vědomím, což však nepochybně nenaplňuje znaky trestného činu. Ohledně obviněné K. K. skutková věta ve smyslu výše zmiňované soudní judikatury taktéž neuvádí ničeho, přičemž pouhé tvrzení, že obvinění P. D. a T. M. něco konali „po předchozí dohodě s obž. K.“ nemůže založit trestní odpovědnost podle § 260 tr. zákoníku. Ani P. K., ani K. K. nebyli členy žádného orgánu XY, ani zaměstnanci Krajského úřadu XY, ani administrátorem, ani projektantem, nelze je tedy činit odpovědné ani za omisivní jednání. Obvinění ani samostatně, ani společně s nikým dalším žádné nepravdivé doklady nikam nepředložili, ani se na předložení nepodíleli. Nikterak se nepodíleli na přípravě a podání žádosti o dotaci a neznali ani její obsah. Pokud je tvrzeno, že došlo k účelovému navýšení předpokládané ceny veřejné zakázky, tak toto zjevně neodpovídá realitě, neboť od počátku bylo na daný projekt počítáno s částkou až 218 mil. Kč. Navýšení rozpočtu nemohlo být účelové, když doprojektování interiéru bylo pro účely rekonstrukce zámku potřebné a taktéž doplnění chybějících položek ve stavební části bylo taktéž potřebné. Dochází navíc k porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, když ve skutkové větě výroku rozsudku není konkretizováno, které konkrétní položky a kterého konkrétního rozpočtu mají být účelově navýšené. Je-li tvrzeno, že ke spáchání daného trestného činu mělo dojít předložením nepravdivých dokladů, pak musí být uvedeno, v čem konkrétně spočívá jeho nepravdivost a jaká konkrétní informace v dokladu uváděná je nepravdivá.

51.\tCo se týče položek rozpočtu ve stavební části, které byly do rozpočtu doplněny na základě dodatečných dotazů uchazečů, resp. dodatečných informací zadavatele (§ 49 zákona o veřejných zakázkách), tak k těmto soud prvního stupně tvrdil, že byly účelové a nepravdivé. Žádosti jednotlivých uchazečů o poskytnutí dodatečných informací jsou navíc založeny ve spise. O doplnění projektové dokumentace předané společností A. interiérovým vybavením a o doplnění výkazu výměr na základě dodatečných dotazů uchazečů nemohl rozhodnout nikdo jiný než zadavatel. Skutková věta týkající se bodu 2) nemá absolutně žádnou oporu v provedeném dokazování a hodnocení důkazů provedené nalézacím a odvolacím soudem je zcela excesivní a rozporné s § 2 odst. 6 tr. ř.

52.\tObvinění dále poukázali na výslechy svědků M. Š., M. B., J. N., L. M., O. V., D. P., P., M. K., T. N., P. N., V. P., R. B., M. S., M. T. a F., které podle jejich mínění prokazují jejich závěry zvláště stran toho, že se zakázkou nebylo manipulováno, rozpočet nebyl navyšován a projektová dokumentace předložená společností A., byla nedostatečná. Pokud jde o výpověď obviněné I. S., uvedli, že soud prvního stupně její výpovědi zcela nekriticky přejímal, aniž by blíže zohlednil skutečnost, že byla ochotna orgánům činným v trestním řízení odsvědčit téměř vše, jen aby si udržela status spolupracující obviněné. Její věrohodnosti podle nich nesvědčí ani fakt, že záhy po svém propuštění z vazby porušila slib, coby jednu ze záruk nahrazující vazbu.

53.\tNalézacímu soudu rovněž vytkli, že jím nebyl řádně zhodnocen posudek znaleckého ústavu E. S. A., který potvrdil odborný závěr, že zadané ekonomické a finanční kvalifikační předpoklady u veřejné zakázky na r. z. B. jsou nastaveny jako nediskriminační. Dalším klíčovým důkazem, který nebyl v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř. řádně zhodnocen, je posudek znaleckého ústavu B. E. Tento potvrdil kvalitativní nedostatky projektové dokumentace vypracované společností A., rozpory mezi skutečným stavem zámku a stavem ve výkresové dokumentaci a rozpory mezi výkazem výměr a projektovou dokumentací. Posudek potvrzuje, že předmětné tři verze rozpočtu, jak postupně vznikaly, se lišily nejen v ceně, ale i v rozsahu oceňovaných prací a dodávek, v některých položkách a ve výměrách. Správná přitom byla třetí verze rozpočtu. Ze závěrů a zjištění vyplývajících z posudku znaleckého ústavu B. E., a z výslechu zpracovatelů posudku je zřejmé, že skutkové závěry nalézacího soudu prezentované ve skutkové větě napadeného rozsudku nemohou obstát. Stejně tak glorifikace rozpočtu a projektové dokumentace společnosti A., je zjevně v extrémním rozporu s důkazy provedenými v hlavním líčení.

54.\tCo se týče znaleckého posudku Ú. P., tak z tohoto posudku a z výslechu zpracovatelů posudku vyplynula řada skutečností, které soudy nikterak nezohlednily, a naopak je v odůvodnění svých rozsudků účelově přehlíží. Zpracovatelé v něm vůbec nesplnili znalecký úkol, který jim byl zadán. Navíc projektovou dokumentaci vůbec nestudovali, ani ji neřešili a domnívali se, že ve výkazu výměr, který jim byl předán, je vše, co tam má být. Nadto své ocenění výkazu výměr prováděli podle metodiky a ceníků URS, zatímco společnost A., své rozpočty připravovala podle odlišné metodiky RTS. Věrohodnost posudku značně zpochybňuje i skutečnost, že zpracovatelé posudku při hlavním líčení soudu dokonce evidentně lhali a nebyli schopni odpovědět na řadu dotazů obhajoby. Soud prvního stupně bezprostředně po jejich výslechu konstatoval, že znalecký posudek se bude muset minimálně dopracovat, žádné doplnění však nezajistil a v odůvodnění rozsudku o tom není uvedena žádná zmínka. V daných souvislostech obvinění odkázali na obsah svého podání ze dne 11. 12. 2018, z něhož vyplývá, jaké podstatné vady znalecký posudek Ú. P., včetně činnosti jeho zpracovatelů, obsahoval. Považují proto za zřejmé, že tento posudek vykazuje vady podle § 109 tr. ř., které nebyly nikdy odstraněny.

55.\tV případě skutku pod bodem 2) uzavřeli, že je nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry prezentovanými ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku mimořádně extrémní. Skutková věta se zcela míjí s veškerou realitou dokazování provedeného v hlavním líčení.

56.\tZávěrem obvinění P. K. a K. K. navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, č. j. 6 To 64/2018-34 994, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v rozsahu výroku II. o jejich vině a trestu a zprostil je obžaloby v celém rozsahu podle § 226 písm. a) tr. ř.

57.\tObviněná L. N. své dovolání opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pro nesprávné hmotněprávní posouzení věci, nesprávné dovození naplnění kvalifikovaných skutkových podstat žalovaných trestných činů, nesprávné posouzení jednání v případě trestného činu poškození zájmů Evropské unie jako pokusu, porušení jejích základních práv, extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry v případě obou skutků, a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplněný extrémním nesouladem mezi zjištěními významnými z hlediska úvahy o druhu a výši trestu a učiněnými závěry ohledně uloženého trestu, v důsledku čehož došlo k uložení nezákonného trestu.

58.\tObviněná namítla, že výroky napadeného rozsudku co do věcného rozsahu i užívané terminologie neodpovídají v předmětné době platným právním předpisům upravujícím zadávání veřejných zakázek. Má za to, že jsou v jejím případě bezdůvodně kriminalizovány standardní postupy. Pokud jí je kladeno za vinu, že měla specifikovat obsah zadávací dokumentace, jedná se o zákonem aprobovaný způsob, jak omezit možnost účasti v zadávacím řízení. Z napadeného rozsudku ani provedeného dokazování především není zřejmé, v čem měla nezákonnost konkrétních podmínek daného zadávacího řízení spočívat. Popis konkrétních podmínek, které odporovaly zákonu o veřejných zakázkách, měl být součástí výroku i odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž musí být osvětleno, jak se taková nezákonnost projevila nebo mohla projevit. Soudy se však uvedeným nezabývaly a nijak nespecifikovaly, jaké podmínky měly způsobovat omezení soutěžitelů či v čem mělo toto omezení spočívat. Zdůraznila, že organizátor veřejné zakázky nutně musí specifikovat zadávací podmínky a provádět jednotlivé kroky v zadávacím řízení podle pokynů zadavatele, a to samo o sobě tedy nemůže být chápáno jako účast na jakémkoliv trestném jednání. Ze strany zadavatele, reprezentovaného D. R., potažmo jím pověřenými osobami jako P. K. či K. K., měly být udíleny pokyny organizátorovi zadávacího řízení v tom směru, jak mají být specifikovány zadávací podmínky. Takové jednání je však běžnou součástí zadávacího procesu, neboť to není organizátor zadávacího řízení, ale právě zadavatel, kdo zpravidla specifikuje jak technické, tak další podmínky zadávacího řízení.

59.\tPokud jde o navýšení rozsahu veřejné zakázky, nemůže mít vliv na zákonnost zadávacího řízení, protože má vliv pouze na určení druhu zadávacího řízení a nikoli na výslednou cenu veřejné zakázky. Nadto režim zadávacího procesu se tím jen zpřísňoval. Stejně tak, pokud je za protiprávní považována její komunikace s projektantem veřejné zakázky za účelem specifikace odpovědí na dotazy uchazečů v rámci průběhu zadávacího řízení, je tento postup zákonem nejen předvídán, ale přímo vyžadován. Pokud se ukáže, že se konkrétní dodavatel podílel na tvorbě zadávací dokumentace, je třeba zkoumat, jak se to projevilo na otevřenosti a transparentnosti zadávacího řízení, na to však soud zcela rezignoval. I pokud by ze strany manželů K. či D. R. existoval záměr zadávací řízení ovlivnit, postrádá výrok i odůvodnění napadeného rozsudku konkrétní okolnosti, které by odůvodňovaly domněnku, že obviněná přijímala jejich pokyny s vědomím takového záměru či dokonce ovlivnění měla učinit z vlastní vůle. Obviněná má za to, že soudy chybně vyhodnotily roli organizátora zadávacího řízení, neboť ten není tvůrcem zadávacích podmínek.

60.\tDále namítla, že došlo k nesprávnému dovození naplnění skutkové podstaty trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie ve stadiu pokusu, aniž by uvedené jednání dosahovalo požadované intenzity. Její jednání mělo spočívat v tom, že v zadávacím řízení měla zajistit výhodnější podmínky společnosti K. B. K realizaci veřejné zakázky, a tedy ani k podání žádosti o její spolufinancování z prostředků EU, natož k uskutečnění spolufinancování, nedošlo. K naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu je nutné kumulativní naplnění dvou skutkových premis – manipulace s dokumentací a zásah do finančních zájmů EU. Obviněná však nenaplnila ani jednu z nich. Její jednání může být považováno nanejvýš za zkreslení dokumentace, která by v budoucnu mohla sloužit jako podkladový materiál pro žádost o spolufinancování. To je však daleko vzdálené dokonání trestného činu a mohlo by být posouzeno nanejvýš jako příprava, ta však v projednávané věci není trestná.

61.\tV případě trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie došlo také k nesprávnému posouzení naplnění kvalifikované skutkové podstaty (odst. 5), kdy její jednání mělo směřovat ke způsobení škody velkého rozsahu. Konkrétně jí bylo kladeno za vinu, že hodlala způsobit škodu ve výši 150 111 919,50 Kč. Předmětný investiční záměr však byl způsobilý k tomu, aby byl spolufinancován z rozpočtu EU. Nelze dovodit jakoukoli trestněprávní relevanci v samotné přípravě tohoto projektu, kdy finanční prostředky EU by byly v každém případě vynaloženy na záměr, který byl ke spolufinancování způsobilý. Škodou tak v žádném případě nemůže být úplná hodnota spolufinancování rekonstrukce, neboť se jedná o projekt, který sám o sobě je způsobilý k získání finanční podpory. Pokud by byly závěry soudu o trestnosti jednání obžalovaných správné, za škodu by v takovém případě bylo možné považovat pouze částku, o kterou měla být zakázka dle závěru soudu nadhodnocena (2 268 547 Kč), čemuž však neodpovídá právní kvalifikace [kvalifikovaná skutková podstata podle odst. 5) dovozená soudem]. Soudem zaujaté uvedené závěry se dokonce vymykají dosavadní soudní praxi, kdy výše škody bývá standardně stanovena jako rozdíl mezi (vyšší) vítěznou nabídkou a (nižší) nabídkou uchazeče, který by v případě řádného postupu zadavatele zakázku získal (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 746/2014). Stejně tak bylo nesprávně dovozeno naplnění kvalifikované skutkové podstaty v případě trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě. Uvedeného trestného činu se měla dopustit jako pořadatel veřejné soutěže, tím však byla společnost M. C., a obviněná byla pracovnicí společnosti E.

62.\tVe věci došlo také k porušení jejích základních práv. Napadený rozsudek nemůže v žádném případě obstát z hlediska zákonných požadavků na přesvědčivost závěru o vině obviněného (vina musí být prokázána nade vši rozumnou pochybnost), resp. z hlediska zdůvodnění takovéhoto závěru. Ze strany odvolacího soudu je dovozovaná trestná činnost odůvodňována do značné míry povšechně, a to bez individuálního a konkrétního posouzení viny jednotlivých obviněných. Z napadeného rozsudku relevantním způsobem nevyplývá, v jakém konkrétním jednání měla spočívat její trestná činnost.

63.\tObviněná dále namítá, že ve věci je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. V případě skutku pod bodem 1) měl charakter výhody, kterou měla obviněná zjednat, spočívat ve zmanipulování losování. Takový záměr je však v rozporu s jakoukoli elementární logikou. Pokud by došlo k manipulaci losování, nedává žádný smysl, aby následně bylo ještě manipulováno se zadávací dokumentací. V případě skutku pod bodem 2) měl charakter výhody, kterou měla obviněná zjednat, spočívat ve zprostředkování kontaktu s prostředníkem, jehož prostřednictvím měla projekční kancelář nadhodnotit cenu zakázky. Ze strany soudu však bylo současně zjištěno, že projekční kancelář měla nacenit zakázku na nízkou cenu, kdy následně mělo dojít (již mimo rámec obviněné) k navýšení ceny jinou projekční kanceláří. Obviněná tak měla zajistit výhodu v podobě zprostředkování kontaktu, které však vůbec nevedlo k výsledku, který měl být tímto zprostředkováním sledován.

64.\tDále má za to, že ve věci je dán extrémní nesoulad mezi zjištěními významnými z hlediska úvahy o druhu a výši trestu a učiněnými závěry ohledně uloženého trestu, v důsledku čehož dochází k uložení nezákonného trestu. Namítá, že jí byl uložen stejný trest jako původními rozsudky soudu I. stupně, a to přesto, že byla nově shledána vinnou pouze dvěma body obžaloby a z pěti bodů obžaloby byla zproštěna. V případě dalších obžalovaných byly tresty výrazným způsobem zmírněny. Tím je zesilován nepoměr mezi zapojením jednotlivých osob do předmětné věci, když obviněné byl uložen jen nepatrně mírnější trest oproti hlavním aktérům kauzy. Nebylo zohledněno ani hledisko plynutí času. Uložený trest je vzhledem ke všem okolnostem nespravedlivý, neboť nezohledňuje konkrétní okolnosti projednávané věci, a v konečném důsledku nezákonný, když konkrétní okolnosti projednávané věci odůvodňují uložení trestu pod dolní hranici sazby.

65.\tZávěrem obviněná L. N. navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, č. j. 6 To 64/2018-34 994, zrušil a přikázal uvedenému soudu, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Požádala též, aby jí byl podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušen výkon trestu.

66.\tObviněný P. D. dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutků a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a ve věci je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry, a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť ve věci rozhodl vyloučený orgán.

67.\tObviněný namítl, že Vrchní soud v Praze automaticky aplikoval ustanovení § 256 a § 260 tr. zákoníku, aniž by se vypořádal s možností či nemožností jejich jednočinného souběhu. Nelze souhlasit s tím, že ustanovení § 256 trestního zákoníku poskytuje ochranu jen finančním zájmům České republiky. Jedná se o skutkovou podstatu, která je určena k postihu případného zmanipulování veřejné zakázky v celém rozsahu, a to bez ohledu na její další určení. Objektem tohoto trestného činu tak je ochrana zájmu na řádném a zákonném provedení jakékoliv veřejné soutěže, zadání veřejné zakázky, nebo jakékoliv veřejné dražby. Trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku je nepochybně ve vztahu k trestnému činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr. zákoníku ustanovením primárním, a proto je jejich jednočinný souběh podle názoru obviněného vyloučen pro poměr subsidiarity. Navíc k naplnění skutkové podstaty trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr. zákoníku došlo jaksi automaticky, ale formálně nikoliv. Jednoznačně bylo totiž prokázáno, že se obviněný, ale ani další obvinění, nijak nepodíleli na vypracování žádosti o finanční prostředky z fondů ES, resp. EU.

68.\tRozhodnutí soudů obou stupňů podle obviněného nesplňují náležitosti podle § 120 odst. 3 tr. ř., když ve výrokové části rozsudku chybí konkrétní způsob spáchání – není uvedeno, jaké nepravdivé podklady měly být předloženy při žádosti o schválení dotace, a to zvlášť za situace, kdy nikdo z obviněných o žádnou dotaci nežádal a ani nepřipravoval podklady. Soudy obou stupňů nedostály své povinnosti a v popisu skutku nevyjádřily veškeré znaky skutkové podstaty poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným. Absence konkrétního popisu skutku v rozsudku, ale i v obžalobě, má za následek porušení jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces, neboť obviněný se mohl pouze domýšlet, co mu bylo obžalobou vlastně kladeno přesně za vinu, čímž byly možnosti pro jeho obhajobu zkráceny.

69.\tDále obviněný namítl, že byl obviněn ze spáchání trestného činu poškození finančních zájmů Evropských společenství podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku, tedy subjektu, který v rozhodné době již neexistoval. ES zanikla přijetím Lisabonské smlouvy v roce 2009. Jedná se tak o rozšiřování podmínek trestnosti a zavedení nepřípustné analogie v trestním právu hmotném v jeho neprospěch. Jedná se o legislativní chybu. Účelová argumentace o právním nástupnictví EU ve vztahu k Evropským společenstvím nemůže obstát, neboť v době přijetí trestního zákoníku existovaly oba subjekty. Ustanovení § 260 reagovalo na rozdílnost ES a EU novelou účinnou k 1. 1. 2012. Vzniklá situace znamená, že do 1. 1. 2012 neexistovala trestněprávní ochrana finančních prostředků EU a od 1. 1. 2012 neexistuje ochrana finančních prostředků ES, kdy i přes neexistenci ES (vyjma EUROATOMU) strukturální fondy ES stále existují a jsou z nich čerpány finanční prostředky.

70.\tObviněný nesouhlasí ani s nepoužitím § 39 odst. 3 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku z hlediska doby, která uplynula od spáchání skutku a nepřiměřené délky trestního řízení. Odvolací soud při stanovení druhu a výměry trestu nikterak nezohlednil dobu více než sedmi let, která uplynula od vytýkaného jednání, která je podle judikatury ESLP a Ústavního soudu zjevně nepřiměřená. Dodal, že obvinění nijak nepřispěli k celkové délce řízení, nezneužívali svých procesních práv a nečinili žádné obstrukce, když průtahy v řízení byly způsobeny do značné míry státními orgány. Poukázal přitom na čl. 14 odst. 3 písm. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 Úmluvy. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu je soud povinen v odůvodnění rozsudku výslovně uvést, jak konkrétně výše uvedené aspekty zohlednil (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1305/09, I. ÚS 603/06, I. ÚS 554/04, II. ÚS 535/03). Dodal, že v jiné trestní věci obviněné I. S., která byla mnohem závažnější, byly ukládány tresty diametrálně nižší.

71.\tObviněný rovněž namítl, že z počátku přípravného řízení vykonávalo dozor místně nepříslušné Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem a potažmo Okresní soud v Ústí nad Labem. Má proto za to, že došlo k jeho odnětí zákonnému soudci a soudu. Zrekapituloval k tomu počátek trestní věci a uvedl, že přestože skutečnosti popisované v trestním oznámení jednoznačně zakládaly místní příslušnost státního zastupitelství v rámci XY, případně hlavního města Prahy, upřednostnilo Nejvyšší státní zastupitelství nekonkrétní, vágní a zcela obecnou informaci o existenci jakési „firmy“ z Ústí nad Labem a velmi spekulativním způsobem dovodilo místní příslušnost Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem. Poukázal na další vývoj kauzy, kdy byla následně tato společnost identifikována jako společnost A., se sídlem v K. Tato skutečnost byla podle jeho mínění zjevně zamlčena při následném podání návrhu na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. V důsledku nezákonné manipulace s místní příslušností byl tedy odňat svému zákonnému soudu. Dodal, že k postoupení věci na Krajské státní zastupitelství v Praze došlo až ex post po vzetí obviněných do vazby místně nepříslušným Okresním soudem v Ústí nad Labem. Rozhodovaly zde navíc soudkyně mimo stanovený rozvrh práce. Zejména v přípravném řízení byla zásadním způsobem neustále porušována jeho základní práva vyplývající z Listiny a Úmluvy.

72.\tDovolatel uvedl, že místní příslušnost Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem byla založena účelově v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny. Upozornil přitom na nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, z něhož vyplývá, že krajská a státní zastupitelství se musejí při podávání procesních návrhů okresním soudům řídit striktně ustanovením o místní příslušnosti v § 18 tr. ř. Uvedený nález se vztahuje také na projednávanou věc, neboť se jedná o stále pravomocně neskončenou věc. Uvedl dále argumentaci, proč je vyloučeno použití § 71 zákona o Ústavním soudu, který by aplikaci neumožňoval. Poukázal dále, že ve vztahu k časovým účinkům judikatury byla v rámci odborné veřejnosti vyslovena teorie tzv. incidentní retrospektivity, ke které se opakovaně hlásí i vyšší soudy. Totožný názor byl vysloven Ústavním soudem také v jeho usnesení sp. zn. I. ÚS 2632/12 v této trestní věci. Nejedná se nadto o náhlou změnu judikatury, ale o kontinuální proces, na jehož počátku stála odborná veřejnost. Zopakoval proto, že s ohledem na vyvrácenou možnost aplikace § 71 zákona o Ústavním soudu ve věci obviněných neexistuje žádný logický argument, proč by se nález Pl. ÚS 4/14 neměl v souladu se zásadou incidentní retrospektivity vztahovat i na řízení již zahájená, avšak doposud pravomocně neskončená, tedy i na tuto trestní věc. Poukázal přitom na názory Nejvyššího soudu USA a australského Nejvyššího soudu. Dodal, že je třeba odmítnout i jakékoliv pokusy o „vydělení“ zajišťovacích úkonů z trestního řízení jako celku. Uvedené závěry dopadají i na rozhodování o vazbě, kde byla obhajobou vznesena otázka místní příslušnosti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jakož i Okresního soudu v Ústí nad Labem. Z toho důvodu je jednoznačné, že i vazba obviněných byla nezákonná. Z toho mimo jiné vyplývá, že důkazy, které byly takto získány, byly opatřeny nezákonně a orgány činné v trestním řízení by k nim neměly přihlížet.

73.\tNamítl dále, že obhajoba od samého počátku namítala vyloučení předsedy senátu Krajského soudu v Praze R. P. po převzetí obhajoby ze strany M. P., advokáta a strýce dotyčného předsedy senátu. Plná moc byla D. R. založena do spisu a na tom nemění nic skutečnost, že si advokát věc rozmyslel a soudu zaslal její výpověď. Z protokolu o jednání je zřejmé, že došlo k založení plné moci a teprve poté byla čtena její výpověď. Dodal, že tato výpověď nebyla nikdy doručena D. R. v souladu s § 20 zákona o advokacii. V souvislosti s touto věcí byl uvedený advokát kárně potrestán a D. R. byla na něj podána žaloba na ochranu osobnosti. Lze proto mít za prokázané, že předseda senátu byl z projednávané věci vyloučen ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. Namítl dále, že ve věci neměl podle rozvrhu práce rozhodovat předseda senátu R. P. a došlo ke změně přísedících.

74.\tPodle mínění obviněného je ve věci dán tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Napadený rozsudek ve své podstatě stojí na výpovědi obviněné I. S. Ta ale několikrát účelově měnila svoji výpověď a v jejích výpovědích jsou zásadní rozpory. Nebyla ani schopná popsat konkrétní způsoby páchání trestné činnosti. Při hodnocení důkazů obecné soudy zasáhly do jeho osobní svobody garantované čl. 8 odst. 1 Listiny. Došlo k porušení ustanovení čl. 8 odst. 2 věty první Listiny, s nímž koresponduje, resp. jej rozvádí čl. 9 odst. 1 věta druhá Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a jemuž odpovídá i čl. 5 odst. 1 Úmluvy a presumpce nevinny. Součástí práva na fair proces je požadavek na spolehlivé zjištění skutkového stavu. Ani znalecký posudek znaleckého ústavu Ú. P., nemůže sloužit ani pro částečné uznání viny obviněných. Znalecký ústav Ú. P., zpracoval posudek s řadou formálních i faktických chyb, ke kterým se obhajoba obsáhle vyjadřovala. Znalci se nedrželi znaleckého úkolu, znalecký úkol v části překročili a ve velké části ho vůbec nesplnili. Měnili také výkaz výměr a nabídku oceňovali v režimu URS a nikoli RTS a měnili i jednotlivé položky. Znalci do dnešního dne nedodali dopracovaný posudek a neodpověděli na otázky obhajoby. Za správný v tomto směru nepovažuje postup nalézacího soudu, který otázky obhajoby nepřipustil. Nebylo ani zřejmé, z čeho znalci vycházeli, ze kterých výkazů výměr, a to zvláště za situace, kdy nebyly k dispozici originální projekty.

75.\tZávěrem proto obviněný P. D. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, č. j. 6 To 64/2018-34 994, zrušil v rozsahu výroku II. o jeho vině a trestu a rozhodl, že se obviněný zprošťuje obžaloby v celém rozsahu podle § 226 písm. a) tr. ř.

76.\tObviněný T. M. dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a došlo k určitým závažným procesním pochybením a porušení některých základních zásad trestního řízení.

77.\tObviněný předně nesouhlasí s právní kvalifikací odvolacího soudu, neboť ze skutkových vět obou napadených rozhodnutí není zřejmé, že by svým jednáním naplnil všechny nezbytné znaky těchto skutkových podstat. Především pokud jde o subjektivní stránku, nebylo žádným z důkazů prokázáno jeho zavinění a ve skutečnosti bylo pouze předpokládáno. Z popisu skutku není zřejmé, že by se jednání skutečně dopustil úmyslně. Především on nebyl tím, kdo komunikoval s K. K., P. K. a L. N., ale byl to jeho nadřízený P. D. Ten ho měl údajně informovat o tom, že veřejná zakázka má být neoprávněně ovlivněna ve prospěch jejich společnosti. Jedná se však pouze o hypotetická tvrzení obou soudů, pro něž neexistuje jediný důkaz. Za tzv. extrémní rozpor považuje skutečnost, že ze skutkové věty nepochybně vyplývá, že to nebyl on, kdo vyslovil souhlas s poskytnutím majetkového prospěchu daným osobám výměnou za zajištění zvýhodnění jejich společnosti. Skutková věta ani odůvodnění rozhodnutí totiž ve skutečnosti neobsahují vůbec popis jeho údajného trestněprávně relevantního jednání, natož jeho úmysl spáchat trestný čin.

78.\tZopakoval, že to nebyl on, ale pouze P. D., kdo měl být spoluobviněnými kontaktován a komunikoval s nimi. Závěry o tom, že mu měl předat nějaké obecné informace, jsou pouze hypotézou a nevyplývají z žádného důkazního prostředku. Nemohl mít naprosto žádné povědomí o tom, že předmětná zakázka měla být v jejich prospěch ovlivněna. Neměl žádné tušení o tom, že by měla být od samého počátku zmanipulována a nemohl tak ani vědět, že svojí běžnou pracovní činností hypoteticky umožní nesprávné využití finančních prostředků ze souhrnného rozpočtu EU. Neměl a ani nemohl mít informace o tom, že vítěz veřejné zakázky byl údajně domluven předem a že doklady předkládané za účelem čerpání finančních prostředků z rozpočtu EU jsou tzv. hrubě zkreslené. Není zřejmé, že by chtěl kohokoli poškodit či sebe nebo jiného obohatit. Zavinění se totiž musí vztahovat na veškeré rozhodné okolnosti. On však vůbec nevěděl, že projekt bude dotován z prostředků EU a už vůbec nevěděl o finančních tocích a jejich výši. Trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie je výlučně úmyslným trestným činem a vyžaduje dokonce tzv. obmysl. V jeho případě však nebyla přítomna ani intelektuální ani volní složka zavinění. Došlo tak k porušení jedné ze základních zásad trestního práva hmotného, a to zásady odpovědnosti za zavinění.

79.\tNejzásadnějším důkazem v celé věci je výpověď I. S., sám odvolací soud však poukázal, že on byl jediným, koho svojí výpovědí vůbec neusvědčovala. Soudy obou stupňů uvádí, že měl být P. D. informován, k tomu však neexistuje jediný důkaz. Nanejvýše možno dospět k závěru, že jednal ve skutkovém omylu. Pokud se účastnil na tvorbě dokumentace, nečinil tak s vědomím, že páchá trestnou činnost. Z jeho pohledu byly veškeré jím uskutečněné postupy ohledně dané zakázky naprosto v souladu se zákonem i příslušnými podzákonnými předpisy. V inkriminované době neznal a ani nemohl předpokládat skutkovou okolnost, která je znakem projednávané trestné činnosti. Z uvedeného je zřejmé, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

80.\tNapadená rozhodnutí trpí též nedostatky v právním posouzení objektivní stránky, a to především pokud jde o kauzální nexus. Při jeho údajném a zřejmě nezaviněném jednání působila celá řada dalších trestněprávně relevantních příčin ve vztahu ke škodlivému následku. Zejména se jednalo o činnost P. D. Namístě proto bylo přistoupit k aplikaci zásady umělé izolace jevů. Soudy obou stupňů nevycházely z objektivně zjištěných okolností a nezabývaly se hlavní a rozhodující příčinou vzniku škodlivého následku. Jeho údajné jednání bylo vedle jednání ostatních obviněných prakticky zcela bez významu. Kauzální nexus je v daném případě natolik narušený konáním jiných osob, že jeho jednání je ve vztahu ke způsobení trestněprávně relevantního následku prakticky bez významu. Považuje za zcela neproporcionální a v rozporu se zásadou individualizace trestu, že výše jemu uloženého trestu byla stejná jako v případě trestu uloženého obviněnému P. D. Ten měl totiž na spáchání trestné činnosti výrazně větší vliv a podíl.

81.\tDále namítl, že fakticky nevyhotovil, nepoužil a ani nepředložil nesprávné, neúplné či hrubě zkreslené údaje za účelem čerpání finančních prostředků ze souhrnného rozpočtu EU. Působil pouze jako jakýsi konzultant a vůbec nemohl ovlivnit, jaké dokumenty či údaje budou nakonec předloženy. Nebyl v takovém postavení, aby fakticky vůbec mohl zjednat nějakou přednost nebo výhodnější podmínky. Nikdy nebyl ani osobou, která by měla v zadávacím řízení jakékoli povinnosti. Zdůraznil, že svým jednáním nenaplnil, a to ani částečně jednání popsané ve skutkových podstatách projednávaných trestných činů. Vůbec nejednal a ani nemohl jednat v trestněprávním smyslu, a to ani jako účastník na zločinecké skupině. Nevěděl, že by jednal v součinnosti s dalšími osobami. Neměl povědomí o tom, že P. D. je s kýmkoli domluven na zvýhodnění společnosti. Tyto osoby do zahájení řízení vůbec neznal a nejsou o tom ani žádné důkazy.

82.\tZa nejzávažnější pochybení považuje, že rozhodná skutková zjištění v některých případech de facto vůbec nemají podklad v provedeném dokazování. Soudy svým výkladem některé důkazy zdeformovaly a vyvozovaly z nich skutková zjištění, která v žádném smyslu z provedeného dokazování nevyplývají. Skutkový stav pak doplnily o vlastní hypotetické domněnky a úvahy. Poukázal na výpověď P., z níž vyplynulo, že se projektová dokumentace a rozpočet společně s výkazem výměr volně šířily stavebním trhem, již více než 10 až 15 měsíců před vyhlášením veřejné soutěže. Ty informace, ve kterých soudy spatřují onu výhodu ve prospěch společnosti tak byly v inkriminované době již dávno přístupné. Již ve čtvrtém čtvrtletí roku 2010 existovala projektová dokumentace ve stupni, podle kterého bylo bez problému možné vytvořit rozpočet. Neměl proto žádný logický důvod přislíbit či dokonce skutečně poskytnout spoluobviněným jakékoli protiplnění či úplatu. Pokud jde o schůzku na ROP Střední Čechy, které se měl účastnit dne 14. 11. 2011, již dne 25. 10. 2011 poslal P. e-mail ohledně problémů s rozpočtem. To znamená, že rozpočet, který měl uměle navýšit, byl v inkriminované době již vytvořen a předběžně připraven zcela jinou osobou. Pokud měl na této schůzce navýšenou verzi rozpočtu předat, poukázal na to, že jeho zpracovatelem byla společnost R. G., a pan D. S. Z jakéhosi předání šanonu na videozáznamu nelze cokoliv dovodit. A to ani z hovorů či mobilní komunikace. Skutkový stav věci byl soudy měněn či doplňován, aniž by došlo k provedení odpovídajících důkazů.

83.\tSoudy bez adekvátního zdůvodnění nepřipustily některé důkazy navržené obhajobou. Evidentně se přitom nejednalo o důkazy nadbytečné. Poukázal na výslech znalce cenové soustavy URS, přičemž obžaloba i soudy pracovaly s cenovou soustavou RTS. Soudy jednoznačně zaměřily své dokazování výhradně k prokázání jeho viny. Postupovaly tak v rozporu se zásadou oficiality, materiální pravdy a vyhledávací. Došlo k závažnému porušení § 2 odst. 4, 5 tr. ř., zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a zásady zákazu deformace důkazu a kontradiktornosti vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Soudy se dostatečným způsobem nevypořádaly s námitkami obhajoby.

84.\tShrnul, že není důkaz jak objektivní, tak subjektivní stránky projednávaných trestných činů, čímž došlo k porušení hmotného práva. Odvolací soud se de facto nezabýval námitkami obhajoby ohledně trestu. Soudy konstatují existenci důkazních pramenů či důkazních prostředků, aniž by bylo seznatelné, jaké přesně informace z těchto důkazů mají vyplývat. Ani jeden ze soudů neuvedl, o jaké konkrétní důkazy svá skutková zjištění opřel. Z odůvodnění není zřejmý vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry nalézacího soudu na straně druhé. Určité důkazy byly vykládány výhradně v jeho neprospěch. Poznamenal, že sám nalézací soud uvedl, že některé osoby měly být v trestním řízení nikoli v postavení svědků, ale obžalovaných. Pokud by tyto osoby byly vyslýchány v odlišném procesním postavení, tedy jako obvinění, došlo by k zásadním odchylkám a změnám v průběhu a konečném výsledku důkazního řízení. Pro některé svědky tak bylo nepochybně pohodlnější a bezpečnější vypovídat v neprospěch dovolatele a ochránit se tak před trestním stíháním.

85.\tZávěrem obviněný T. M. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí, tj. rozsudek Krajského soudu v Praze a rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výrocích o vině a trestu, případně aby výrok o trestu změnil v jeho prospěch, tedy aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám, popř. aby podle § 265l odst. 1 tr ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v nezbytném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

86.\tObviněný V. K. dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení, navíc jsou skutková zjištění Vrchního soudu v Praze v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Nesprávné hmotněprávní posouzení vrchního soudu spočívá především v nesprávné aplikaci ustanovení § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), § 332 odst. 1 alinea 1, § 13 odst. 1 a § 14 odst. 1 tr. zákoníku, a dále v nesprávné aplikaci, resp. opomenutí řádně aplikovat § 39 odst. 3 tr. zákoníku z hlediska doby, která uplynula od tvrzeného spáchání trestného činu a nepřiměřené délky řízení.

87.\tPředně obviněný namítl extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Zdůraznil, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly ustanovení § 13 tr. zákoníku, neboť skutek se nikdy nestal. Veškeré skutečnosti, které jsou mu kladeny za vinu, vyplývají pouze a jedině z tvrzení obviněné I. S., které soud přiznal status spolupracující obviněné. Obviněný trvá na tom, že jí toto postavení v žádném případě být přiznáno nemělo. Její výpověď považuje za neúplnou a nepravdivou. Obviněná ve svých výpovědích tvrdí pokaždé něco jiného a její výpovědi jsou tak zjevně nekonzistentní, vzájemně rozporné a odporují také množství důkazů. Její výpověď je vedena výhradně motivem získat a udržet si status spolupracující obviněné, přičemž bylo za tímto účelem třeba obvinit někoho dalšího. V průběhu řízení navíc opakovaně odmítla vypovídat a sdělila pouze to, co sama považovala za vhodné, resp. co očekávala, že chtějí orgány činné v trestním řízení slyšet. Pokud byl proveden důkaz, který její výpověď vyvracel, účelově svoji výpověď měnila.

88.\tObviněný nesouhlasí s tím, že podmínky měly být „šité na míru společnosti P. c.“. Obviněná I. S. tvrdila, že jí bylo sděleno, že společnost F., se nemůže zadávacího řízení účastnit, přesto se zcela prokazatelně přihlásila. Vyvrací také, že se měl v obviněnou setkat. Její tvrzení je v tomto směru zcela smyšlené a během sledování nebyl pořízen žádný záznam prokazující, že se s ní sešel. Losování se u zakázky zúčastnilo celkem 16 společností, které splnily kvalifikační předpoklady (včetně společnosti F.), takže k diskriminaci prostřednictvím předem dohodnutých kvalifikačních předpokladů dojít očividně nemohlo. O existenci jakékoli dohody nikdy nebyl předložen jakýkoli důkaz a nebylo ani nikdy prokázáno, že byly vylosované společnosti jakkoli určeny a že jejich vylosování nebylo náhodné. Z toho je zřejmé, že zadávací řízení nikdy nebylo a ani nemohlo být obviněným ovlivněno.

89.\tObviněný se ohradil také vůči existenci tzv. provize ve výši 1 500 000 Kč, kterou měl obviněné I. S. předat. Předně zisk z předmětné veřejné zakázky činil pouhých 296 302 Kč. Ve spise je založeno účetnictví společnosti, kde jsou plně zdokumentovány veškeré transakce. Peníze k uplácení tak nemohly plynout ze společnosti P. c. Navíc měl údajně peníze předávat v prosinci 2011, kdy ještě nebylo známo, jestli společnost zakázku získala. Poukázal také na údajné tzv. čisté nebo vyprané peníze, které měla obviněná získat od společnosti P. a v. s., resp. pana V. K. prostřednictvím tzv. fiktivních faktur. Neexistuje jediný důkaz o tom, že obviněné peníze předal, naopak bylo plně prokázáno, že ta je získala z vlastních zdrojů. Sama přiznala, že společnost F., proplácela tyto fiktivní faktury. V rámci realizace rekonstrukce toto však možné nebylo, neboť proběhl audit, z něhož vyplynulo, že všechny fakturované práce byly provedeny.

90.\tZopakoval k tomu, že nebyl proveden jediný důkaz, který by se jej týkal a na základě provedených důkazů nelze dospět ke skutkovému závěru, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Pokud jde o důkazy údajně potvrzující výpověď obviněné I. S., tyto se nijak netýkají jeho údajné participace na trestné činnosti. Její výpověď tak zůstala osamocena. V souvislosti s tím obviněný namítl, že se orgány činné v trestním řízení neřídily judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu týkající se hodnocení výpovědi spolupracujícího obviněného a ani se nesnažily v rámci výslechu obviněné objasnit rozpory týkající se doby údajného ovlivnění zadávací dokumentace nebo ji konfrontovat s tím, že byť byla obviněná L. N. dlouhodobě sledována, žádná schůzka s ním nebyla zaznamenána, či s nesrovnalostmi ohledně toho, jakým způsobem získala peníze na předání úplatku. Žádné důkazy podporující její výpověď neexistují, a přesto ji soud zcela slepě upřednostňoval před ostatními důkazy.

91.\tK nesprávnému právnímu posouzení obviněný uvedl, že popis skutkové věty je z hlediska naplnění všech zákonných znaků vytýkaných trestných činů zcela nedostatečný. Poukázal na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu, podle níž musí být z usnesení o zahájení trestního stíhání (a logicky i z obžaloby a rozsudku) zřejmé, v jakých konkrétních skutečnostech a jakém konkrétním jednání pachatele je spatřováno naplnění všech znaků trestného činu. V celém napadeném rozsudku však není de facto popsáno, jakým jednáním měl naplnit skutkovou podstatu vytýkaných trestných činů. V rámci odůvodnění nejsou uvedeny zhola žádné důkazy prokazující jeho údajnou trestnou činnost. Poukázal na to, že skutková věta, resp. děj, který je v ní popsán, je vysoce nepravděpodobný a nesmyslný. Podle jeho mínění je nesmyslné, aby obžalovaní K. využívali obviněnou I. S. jako prostředníka, když se na něj mohli obrátit přímo. V řízení nebylo podle něj prokázáno, že by naplnil všechny znaky trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu.

92.\tPokud jde o zjednání výhody při zadávání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě, poukázal, že podle judikatury Nejvyššího soudu musí být ve skutkové větě specifikováni a konkretizováni jednotliví soutěžitelé, na jejichž úkor došlo ke spáchání trestného činu, což v napadeném rozsudku absentuje. Nikde není ani uvedeno, že by obviněný chtěl opatřit prospěch „sobě“. Tvrzené ovlivnění losování k omezení počtu uchazečů losem nenaplňuje zákonný znak „zjednání výhodnějších podmínek“ ve smyslu § 256 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž zákonný znak „zjednání přednosti“, pro který však dle právní věty napadeného rozsudku odsouzen nebyl. Skutková podstata podle § 256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku může být naplněna pouze speciálními subjekty. Jeho jednáním nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu, neboť nebylo prokázáno, že došlo ke zjednání přednosti či výhodnějších podmínek, ani nebyla prokázána existence organizované skupiny, resp. že by byl jejím členem. Nebylo dále prokázáno, že mohl v přípravné fázi ovlivnit zadávací podmínky zakázky, protože nebyl s jejím zadavatelem v této době ve styku. Neměl ani přístup k zadávací dokumentaci, kde by mohl případně uplatnit svůj vliv.

93.\tVe skutkové větě ostatně zcela absentuje, jakým způsobem měly být zadávací podmínky upraveny. Zadání mělo být provedeno 31. 8. 2011 a již 1. 9. 2011 byl zaslán návrh smlouvy o dílo a finální návrh dokumentace byl dne 2. 9. 2011 zaslán panu P. Dne 5. 9. 2011 byla dokumentace schválena Radou XY, dne 6. 9. 2011 bylo odesláno ke zveřejnění oznámení o zakázce do Věstníku veřejných zakázek a dne 9. 9. 2011 došlo k jeho uveřejnění. Je tak zřejmé, že s ohledem na rychlost schvalovacího procesu ani nebylo fakticky možné do procesu stanovování kvalifikačních předpokladů jakkoli vstoupit. Zadávací podmínky navíc podle odborného vyjádření J. S., které soud odmítl provést jako důkaz, odpovídají druhu, rozsahu a složitosti předmětu plnění veřejné zakázky. Z výslechu žádného ze zástupců společnosti, které měly být určeny pro výběr losem, nevyplynulo, že by se spolu s ním vzájemně domluvili na společný postup v řízení. Jakékoli jejich zapojení do manipulace zakázky pak nebylo podloženo žádným konkrétním důkazem. Z těchto výslechů vyplynulo, že žádost o účast i pak nabídku připravovali sami a s nikým se na jejím obsahu nedomlouvali, resp. že jeho vůbec neznají.

94.\tAni v případě trestného činu podplácení nesplňuje skutková a právní věta náležitosti vyplývající ze zákona a judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. Podle skutkové věty měl být tento trestný čin spáchán jeho společným jednáním s obviněnou I. S., tedy ve spolupachatelství, což je však popřeno v právní větě, z níž je zřejmé, že § 23 tr. zákoníku aplikován nebyl. Navíc ve skutkové větě vůbec není popsáno jeho jednání, kterým měl skutkovou podstatu trestného činu naplnit. K žádnému poskytnutí úplatku z jeho strany nikdy nedošlo, a naopak bylo prokázáno, že peníze na tvrzený úplatek si obviněná vygenerovala ve své společnosti. Ze skutkové věty nadto není zřejmé, zda měl úplatek poskytnout sám nebo prostřednictvím obviněné I. S. Z žádných důkazů nevyplývá, že by měl být úplatek poskytnut v souvislosti s obstaráním věcí veřejného zájmu. Obžaloba sice tvrdí, že vše bylo zaštiťováno hejtmanem, ale D. R. v souvislosti s touto zakázkou vůbec nebyl obviněn. Nemohl se ani dopustit podplácení, protože by musel být úplatek poskytnut přímo úřední osobě či osobě, která věci obecného zájmu obstarává. Ani jedna z osob, které měly být údajně součástí organizované skupiny, však neměla žádným způsobem vliv na zadávání veřejných zakázek ani nespadá do definice úřední osoby. Taková osoba nebyla v souvislosti s touto zakázkou obviněna. Maximálně by se mohlo jednat o trestný čin nepřímého úplatkářství podle § 333 odst. 2 tr. zákoníku. Ve skutkové větě je však uvedeno, že P. K. a K. K. byli „bez oficiální vazby na XY“. Zakázka byla schvalována Radou XY a pouhá osobní vazba na hejtmana by jistě nemohla postačovat. Krom toho se Vrchní soud v Praze dopustil nepřesnosti, neboť v rozporu s ustanovením § 14 odst. 2 tr. zákoníku trestný čin podle § 332 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku kvalifikoval jako zločin, když trestní zákoník za spáchání tohoto trestného činu stanoví horní hranici trestní sazby ve výši dvou let.

95.\tObviněný vyjádřil výhrady také k posouzení jednání jako spáchaného organizovanou skupinou. Z provedeného dokazování nebylo prokázáno, že by došlo k rozdělení úkolů či jak mělo dojít ke spolupráci mezi jím a obviněnými P. K., K. K., I. S., L. N. Neexistuje důkaz, že by se potkal s někým vyjma obviněné I. S. v rámci realizace společných stavebních projektů, a okolnosti jejich setkání ve vztahu k zamýšlenému sjednání výhody či poskytnutí úplatku jsou postavené pouze na její výpovědi. Z toho vyplývá, že nikdy nebyl členem organizované skupiny.

96.\tNamítl dále hmotněprávní neaplikovatelnost § 256 tr. zákoníku. Vyplývá to z neplatnosti a neúčinnosti tohoto ustanovení z důvodu pochybení při vyhlašování tohoto zákona. Verze tohoto ustanovení schválená Poslaneckou sněmovnou a Senátem zněla „Sjednání výhody …“ zatímco ve sbírce zákonů bylo vyhlášeno znění „Zjednání výhody …“. Došlo tak k zásadnímu rozdílu mezi schváleným a vyhlášeným zněním zákona. K opravě tiskové chyby došlo až dne 17. 9. 2015 jejím uveřejněním ve sbírce zákonů. Ode dne vyhlášení tohoto ustanovení (1. 1. 2010) do uveřejnění opravy proto bylo neplatné. V souladu se zásadou nullum crimen sine lege proto nebylo uvedený trestný čin možné spáchat a nelze za jeho spáchání obžalovaného odsoudit. K uvedenému obviněný připojil článek s názvem „Tisková chyba v trestním zákoníku aneb nullum crimen sine lege v praxi“.

97.\tObviněný také namítl nerespektování základních zásad trestního řízení. Napadený rozsudek podle něho nesplňuje zákonné náležitosti § 125 odst. 1 tr. ř. a hodnocení důkazů bylo provedeno v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř., když soud bez dalšího upřednostnil výpověď obviněné I. S. Došlo také k porušení zásady in dubio pro reo a presumpce neviny, když nebyl proveden jediný důkaz, který by prokazoval jeho vinu, a jediným důkazem tak zůstala výpověď obviněné I. S., která je nepravdivá, smyšlená a vzájemně si odporující. Zásada zákonnosti byla porušena, neboť v dané věci rozhodoval soudce, u něhož byly naplněny objektivní podmínky pro to, aby bylo možné pochybovat o jeho nestrannosti, a sice existence soudního sporu na ochranu dobré pověsti mezi jedním z obviněných D. R. a předsedou rozhodujícího senátu.

98.\tK nesprávnému hmotněprávnímu posouzení došlo také v důsledku opomenutí aplikovat § 39 odst. 3 tr. zákoníku z hlediska doby, která uplynula od tvrzeného spáchání trestného činu a z hlediska nepřiměřené délky řízení. Obviněný uvedl, že trestní řízení trvá od roku 2012 a uplynulo tak více než sedm let od údajného spáchání, po které vedl řádný život. K tomuto mělo být podle § 39 odst. 3 tr. zákoníku přihlédnuto. Poukázal na judikaturu ESL, Nejvyššího a Ústavního soudu, ze které vyplývá, že délka trestního stíhání překračující šest let je zcela výjimečná a překročení této hranice nelze tolerovat.

99.\tZávěrem obviněný V. K. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, č. j. 6 To 64/2018-34 994, v souladu s § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v rozsahu výroku o jeho vině a trestu a zprostil ho obžaloby v celém rozsahu podle ustanovení § 226 písm. a), resp. c) tr. ř.

100.\tNejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněných D. R., P. K., K. K., L. N., I. S., P. D., T. M., V. K., M. J., J. Ř. a J. H., jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl jednak nesprávné právní posouzení jednání obviněného D. R. vymezené pod bodem 2) výroku o vině a jednak nesprávné právní posouzení skutku v důsledku závažného procesního pochybení odvolacího soudu, který z procesu hodnocení důkazů svévolně vyloučil zásadní, v souladu se zákonem opatřené a před prvoinstančním soudem řádně provedené a procesně účinné důkazy.

101.\tNesprávné právní posouzení jednání obviněného D. R. vymezené pod bodem 2) výroku o vině shledává nejvyšší státní zástupce v nesprávném posouzení otázky jednočinného souběhu trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku s trestným činem přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku. Odvolací soud ve prospěch obviněného nedůvodně vypustil právní kvalifikaci stíhaného trestného činu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, když dospěl k závěru o vzájemném vztahu speciality trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku a trestného činu přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku, a tedy o nemožnosti jejich jednočinného souběhu. Tento závěr však nejvyšší státní zástupce nepovažuje za správný a má za to, že v předmětné věci měla být zachována právní kvalifikace, kterou užil Krajský soud v Praze.

102.\tNásledně předložil posouzení vzájemného vztahu uvedených trestných činů. Skutková podstata trestného činu přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku chrání obecně zájem na řádném výkonu veřejné moci a rozhodovacích procesů při obstarávání věcí obecného zájmu. Právní úprava podle § 256 tr. zákoníku pak primárně chrání zájem na ochraně přirozeného soutěžního prostředí, zájem na řádném a zákonném provedení jakékoli veřejné soutěže, zadání veřejné zakázky nebo jakékoli veřejné dražby, zejména zájem na dodržování stanoveného postupu za rovných podmínek pro všechny účastníky (zájemce, soutěžitele), včetně procesu veřejného zadávání. Z pohledu ochrany společenských zájmů by se tedy ustanovení § 256 tr. zákoníku mohlo skutečně zdát užším či speciálním. Z hlediska objektivní stránky předmětných trestných činů však je třeba mít na zřeteli, že trestný čin podle § 256 tr. zákoníku obecně spojuje trestní odpovědnost s jednáním pachatelů, které směřuje ke způsobení prospěchu. Naproti tomu skutková podstata trestného činu podle § 331 tr. zákoníku trestní odpovědnost spojuje výlučně s existencí úplatku. Pojem úplatek je přitom zjevně užší než obecný pojem prospěch, který je širší kategorií získané výhody. Zatímco úplatkem je ve smyslu § 334 odst. 1 tr. zákoníku pouze ta neoprávněná výhoda, na kterou není nárok, získáním prospěchu ve smyslu § 256 tr. zákoníku může být jakékoliv plnění, ať oprávněné či neoprávněné, resp. protiprávní. Z tohoto pohledu se tedy naopak jako užší a speciální jeví skutková podstata trestného činu přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku, neboť dopadá pouze na ta jednání, společensky nepochybně škodlivější, jejichž cílem je získání úplatku jako neoprávněné výhody bez právního nároku. Oproti tomu § 256 tr. zákoníku podmínky trestněprávní odpovědnosti spojuje obecně se vznikem jakéhokoliv prospěchu, včetně výhody mající legální oporu v právních vztazích a nárocích příjemce takové výhody.

103.\tNutno vzít v úvahu i ustanovení § 334 odst. 2 tr. zákoníku, jež vymezuje další kategorie speciálních subjektů spadajících pod pojem úřední osoby pro účely trestných činů úplatkářství. Zatímco tedy v případě trestného činu podle § 256 tr. zákoníku je odpovědnost u kvalifikovaných skutkových podstat spojena s obecnou kategorií úředních osob definovanou v § 127 tr. zákoníku, v případě korupčních trestných činů je tento výčet doplněn o další speciální subjekty. Z pohledu zvláštního postavení subjektů naplňujících znaky kvalifikovaných skutkových podstat obou trestných činů lze považovat § 256 tr. zákoníku za ustanovení obecné, zatímco § 331 tr. zákoníku s odkazem na § 334 odst. 2 tr. zákoníku za ustanovení speciální. Nelze přehlížet ani existenci kvalifikované skutkové podstaty podle § 331 odst. 4 tr. zákoníku, která vyjadřuje vyšší míru závažnosti jednání oproti § 256 tr. zákoníku výrazně přísnější trestní sazbou. Z hlediska její existence se jako užší (speciální) rovněž jeví trestný čin přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku.

104.\tZe shora uvedeného podle nejvyššího státního zástupce vyplývá, že nejde o typický vztah ustanovení ryze užšího a širšího, tedy o případ tzv. vnořených kruhů, kdy jeden skutek při naplnění jedné skutkové podstaty (užší) vždy současně nutně naplňuje i znaky jiné skutkové podstaty (širší). Naopak z teoretického hlediska je třeba tento vztah vnímat jako případ tzv. prolínajících se kruhů, neboť mohou nastat situace, kdy jsou naplněny obě skutkové podstaty, stejně tak mohou nastat i situace, kdy jsou naplněny znaky jen jednoho z trestných činů. Nemůže tak jít o klasický případ speciality, kdy užití obecné normy je vyloučeno v případě užití normy zvláštní. Odkázal přitom na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. Tpjn 300/2017, a usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 15 Tdo 885/2013. Uplatnění vztahu speciality a vyloučení jednočinného souběhu předpokládá, že dotčená ustanovení trestního zákoníku jsou určena k ochraně týchž zájmů. U skutkové podstaty trestného činu podle § 256 tr. zákoníku je to především ochrana trhu financovaného z veřejných prostředků, soutěžního prostředí a oblasti veřejného zadávání, v případě trestného činu podle § 331 tr. zákoníku je to především ochrana řádného výkonu veřejné moci a rozhodovacích procesů při správě veřejných věcí. Rozdílný objekt ochrany těchto skutkových podstat je jednoznačně patrný i ze systematického zařazení obou ustanovení v rámci zvláštní části trestního zákoníku. V této souvislosti zmínil usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 15 Tdo 190/2014, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 6. 7. 1986, sp. zn. 11 Tz 19/86, a zdůraznil, že by se měla uplatnit obecná zásada, že skutek je třeba zásadně posoudit podle všech v úvahu přicházejících ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, jejichž znaky byly naplněny.

105.\tNejvyšší státní zástupce má za to, že privilegování pachatele upřednostněním § 256 tr. zákoníku proto není v posuzovaném případě vůbec důvodné. Akceptace názoru Vrchního soudu v Praze by zcela nelogicky z pohledu možných trestních sankcí u nejzávažnějších forem jednání favorizovalo, resp. zvýhodňovalo pachatele, který přijme úplatek v souvislosti s veřejnou zakázkou, veřejnou soutěží či veřejnou dražbou, oproti pachateli, který taktéž přijme úplatek za okolností nesouvisejících s uvedenými právními instituty. K této problematice odkázal i na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 666/09. Přijetí hmotné či nehmotné výhody v souvislosti s průběhem veřejné zakázky při uskutečňování úkonů obecného zájmu jako tatáž okolnost tedy může naplňovat zákonné znaky několika sbíhajících se trestných činů (tedy současně § 256 i § 331 tr. zákoníku), aniž by se jednalo o rozpor se zásadou zákazu dvojího přičítání téže okolnosti. Zákaz dvojího přičítání téže okolnosti platí jen při posuzování okolností v rámci skutkové podstaty téhož trestného činu. Neuplatňuje se při úvahách o možnosti jednočinného souběhu trestných činů v tom směru, že okolnost, která je znakem jednoho ze souběhových trestných činů, by nemohla současně podmiňovat použití vyšší trestní sazby u jiného souběhového trestného činu. Uznal, že některá komentářová literatura zastává názor, jaký nyní zaujal Vrchní soud v Praze. Nicméně z důvodů podrobně popsaných výše s tímto závěrem pro účely posuzovaného případu nelze zcela souhlasit, přičemž lze mít za to, že se jedná o otázku natolik významnou, že je třeba, aby ji autoritativně vyřešil Nejvyšší soud.

106.\tNaplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejvyšší státní zástupce dále shledává v závažném procesním pochybení odvolacího soudu, který z procesu hodnocení důkazů svévolně vyloučil zásadní, v souladu se zákonem opatřené a před prvoinstančním soudem řádně provedené a procesně účinné důkazy. Vrchní soud v Praze tak ve svém rozhodnutí vědomě a nezákonně zcela pominul pro věc podstatná skutková zjištění, přičemž postupoval navzdory Nejvyšším soudem přijatému závěru k otázce zákonnosti a použitelnosti těchto důkazů. V konečném důsledku tak jím přijatá skutková zjištění postrádají obsahovou vazbu na všechny ve věci provedené důkazy, v důsledku čehož nelze považovat za správné ani přijaté právní posouzení skutků týkajících se všech obviněných, v jejichž prospěch bylo takto ze strany odvolacího soudu nezákonně postupováno.

107.\tPředně nejvyšší státní zástupce připomenul usnesení, které Vrchní soud v Praze vydal v projednávané věci dne 17. 10. 2016 pod sp. zn. 6 To 106/2015 a v němž mimo jiné konstatoval, že v předcházejícím řízení shledává zásadní procesní vadu spočívající v nezákonnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu podle § 88 tr. ř. a sledování osob a věcí podle § 158d tr. ř., a to s ohledem na nedostatečné odůvodnění příkazů podle § 88 odst. 2 tr. ř. a písemných žádostí podle § 158d odst. 4 tr. ř., pročež poznatky jimi získané nelze v tomto řízení použít jako důkaz. Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze byla následně ministrem spravedlnosti podána stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněných, o níž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 7. 6. 2017, č. j. 6 Tz 3/2017-I.-693, v němž konstatoval, že uvedeným usnesením byl porušen zákon ve prospěch obviněných.

108.\tKrajský soud v Praze se v odůvodnění svého rozsudku ze dne 27. 6. 2018 vypořádal krom jiného i s předchozím průběhem řízení, včetně usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015, jímž byly zrušeny předchozí odsuzující rozsudky nalézacího soudu, jakož i se závěry vyplývajícími ze shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu. Ve světle těchto závěrů je tak podle názoru soudu prvého stupně třeba nahlížet na tyto důkazy jako procesně použitelné. Takovýto postup není v žádném rozporu se skutečností, že akademický výrok Nejvyššího soudu není způsobilý vyvolávat v rovině subjektivních práv konkrétní osoby (účastníka původního řízení) žádné právní následky. Rozsudek Nejvyššího soudu, jak mimo jiné konstatoval Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 1284/17, v daném případě působí pouze prospektivně a může představovat do budoucna vodítko pro výklad podústavního práva obecnými soudy. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že skutečně nelze předchozí výše zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu (jako za dané situace nejvyšší soudní autority v rámci výkladu podústavního práva) v této věci pro další řízení pominout. Těmito závěry se Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 6 To 64/2018, neřídil a setrval ve svém přesvědčení, že v řízení došlo k zásadní procesní vadě a poznatky získané na podkladě těchto úkonů nelze v řízení použít k důkazu. S takovým postupem Vrchního soudu v Praze se nejvyšší státní zástupce neztotožnil.

109.\tNejvyšší státní zástupce ve vztahu k námitce tzv. extrémního nesouladu připomenul rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, publikované pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr., stejně jako i aktuální nalézací praxi Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18). Přesto však má za to, že je namístě projednat dovolání poukazující na extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, které je v tomto směru podáno v neprospěch všech obviněných. Poukázal na skutečnost, že v mezidobí od vyhlášení výše citovaných rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu došlo k zásadnímu zpřesnění a konsolidaci výkladu čl. 4 odst. 1 a 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě ze strany ESLP, a to v rozhodnutí velkého senátu ve věci Mihalache proti Rumunsku, č. 54012/10 ze dne 8. 7. 2019. V citovaném rozhodnutí velký senát uzavřel, že pojem „konečné“ rozhodnutí, a tedy i s ním spojený pojem „řádný“ a „mimořádný“ opravný prostředek, jsou pojmy, které je nutno pro potřeby Úmluvy vykládat autonomně a pouze ve světle konkrétní právní úpravy toho kterého opravného prostředku v národním právu. Při autonomním výkladu pojmu „konečný rozsudek“, lze dospět k závěru, že rozhodnutí, proti kterému lze podat (mj.) dovolání, ještě nelze označit za „konečný rozsudek“ ve smyslu Protokolu č. 7, zatímco rozhodnutí, proti kterému lze podat (již jen) stížnost pro porušení zákona, takovým „konečným rozsudkem“ je. S ohledem na uvedený posun, resp. zpřesnění judikatury ESLP je nadále již obtížně udržitelná argumentace Ústavního soudu, že by akceptací předmětného dovolacího důvodu ve prospěch nejvyššího státního zástupce došlo k popření judikatury týkající se stížnosti pro porušení zákona (srov. bod 37. nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2832/18). V obecné rovině s tím padá i argumentace porušením zásady ne bis in idem vyjádřené v citovaném čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Přitom možnost napadnout druhoinstanční rozsudek dalším opravným prostředkem je v zahraničních právních řádech běžná.

110.\tS ohledem na vše uvedené, je dovolání zaměřeno v neprospěch všech obviněných, přičemž se opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, které bylo zapříčiněno tzv. extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Zde je třeba zdůraznit, že nyní uplatňované námitky výslovně směřují k zachování objektivního práva ve smyslu spravedlivého soudního rozhodování, přičemž ochrana této ústavní hodnoty je podle čl. 90 Ústavy svěřena soudům, v dovolacím řízení tedy Nejvyššímu soudu. V daném případě lze totiž rozhodnutí odvolacího Vrchního soudu v Praze považovat za zcela zřetelně vybočující z mezí spravedlivého procesu a extrémně svévolně nepřihlížející ke zcela jednoznačným důkazům. V důsledku toho jde o rozhodnutí objektivně nespravedlivé a příčící se ústavnímu vymezení České republiky jakožto demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, a to v jeho materiálním chápání.

111.\tNapadený rozsudek Vrchního soudu v Praze nepochopitelně a svévolně zcela popírá jednoznačné závěry citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, přičemž použil přesně tu argumentaci, která předtím byla Nejvyšším soudem jednoznačně označena za nezákonnou a která nadto obsahuje i nepravdivá tvrzení. Vrchní soud v Praze bez jakéhokoli bližšího zdůvodnění doslovně setrvá na své nezákonné a nepravdivé argumentaci a opsanou pasáží znovu zdůvodnil svůj nesprávný závěr o procesní nepoužitelnosti důkazů opatřených na základě příkazů k odposlechům, resp. důkazů získaných sledováním osob a věcí. Jeví se přitom zcela nadbytečným v řízení před nejvyšší soudní instancí České republiky, znovu opakovat celou argumentaci, které již jednou Nejvyšší soud přisvědčil. Vrchní soud v Praze nejenže zcela ignoroval tento rozsudek Nejvyššího soudu, ale bez jakéhokoli vysvětlení ho přímo popřel. Takový postup je nutno hodnotit jako zcela svévolný a bezprecedentně popírající činnost Nejvyššího soudu. Jak vyslovil i Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 451/05, bezdůvodné ignorování judikatury Nejvyššího soudu může nést dokonce rysy jurisdikční libovůle. Další část právní argumentace, týkající se otázky vázanosti nalézacího Krajského soudu v Praze závěry Nejvyššího soudu stran použitelnosti důkazů získaných na základě odposlechů a sledování osob (body 157. až 163.) je uvedena toliko nad rámec, ani s touto právní argumentací, byť je uváděna pouze nad rámec, však nelze zásadně souhlasit.

112.\tNejvyšší soud svým rozsudkem nikterak nevybočil ze své dosavadní rozhodovací praxe. Obdobně rozhodl rozsudkem ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 3 Tz 49/2016, přičemž ústavní stížnost, jíž byl napaden, byla Ústavním soudem odmítnuta. V odůvodnění svého usnesení ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 1284/17, Ústavní soud mimo jiné uvedl, že rozsudek Nejvyššího soudu se nijak nedotkl žádného rozhodnutí vydaného předtím obecnými soudy v daném trestním řízení, a to ani v rovině formální (žádné z nich nebylo formálně zrušeno), tak v rovině materiální (právní následky jimi vyvolané nadále trvají). Rozsudek Nejvyššího soudu však působí prospektivně a může představovat do budoucna vodítko pro výklad podústavního práva obecnými soudy. Obě tyto premisy Nejvyšší soud bedlivě ctil i v nyní posuzované věci. Je zjevné, že ve věci skutečně trvá následek v rovině formální i formální. To, že prvoinstanční soud obviněné za daného důkazního stavu znovu uznal vinnými, nelze rozhodně vykládat jako porušení shora uvedené materiální roviny účinků odvolacího usnesení. V neposlední řadě nejvyšší státní zástupce poukázal na poslední rozhodnutí Ústavního soudu v této věci. Ten usnesením ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 2285/17, jako zjevně neopodstatněnou odmítl ústavní stížnost, kterou právě proti předmětnému rozsudku Nejvyššího soudu podali někteří z obviněných.

113.\tPokud tedy Vrchní soud v Praze nyní dospěl opět k závěru, že důkazy opatřené na základě odposlechů a sledování osob a věcí jsou i nadále nepoužitelné, pak se jedná o závěr nesprávný a neudržitelný. Lze pouze znovu připomenout, že Nejvyšší soud již jednoznačně v této věci uvedl, že důkazy použitelné jsou a platnost závěrů jeho rozsudku nelze pro futuro pomíjet, a naopak je nutno dovodit, že tyto závěry měly a mají svůj význam pro všechna další rozhodnutí, která byla a budou po jeho vydání vynesena, tedy i pro nové rozhodnutí nalézacího Krajského soudu v Praze, stejně jako pro nové rozhodnutí odvolacího Vrchního soudu v Praze. Vrchním soudem v Praze zaujatý právní názor, kterým se řídil již ve svém usnesení ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015, byl v jasném rozporu s již tehdejší konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, stejně jako i odbornou literaturou. Byl dokonce v rozporu jak s tehdejší rozhodovací praxí ostatních senátů Vrchního soudu v Praze, tak odporoval i předchozí rozhodovací praxi téhož senátu 6 To. Napadené rozhodnutí trpí enormní jurisdikční libovůlí a zakládá tak mimořádně extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním nalézacího soudu a odvolacího soudu v důsledku evidentně nezákonného vyloučení významné části důkazů z úvahy pro řádné zjištění skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

114.\tJako obiter dictum se nejvyšší státní zástupce dále vyjádřil k poslednímu vývoji judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018) ohledně svého oprávnění podat dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v neprospěch obviněného v případech extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Uvedl, že k podání dovolání přistupuje v některých případech na ochranu práv poškozených, popřípadě i zúčastněných osob a z hlediska zastávané teze procesní síly stran by bylo nutno tyto osoby považovat za ještě výrazně slabší stranu trestního řízení, než je obviněný. Tyto další strany přitom dovolání, ale ani jiný mimořádný opravný prostředek samy podat nemohou.

115.\tZ relevantních ústavních norem pak nelze dovodit, že by námitka existence tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění soudů a obsahu provedených důkazů byla pouze výlučným právem obviněného (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 15/14, bod 34. odůvodnění, kde není mezi nimi činěn žádný rozdíl). v konkrétním případě může taková námitka směřovat k zachování objektivního práva na spravedlivé soudní rozhodování, přičemž ochrana této ústavní hodnoty je podle čl. 90 Ústavy svěřena soudům, v dovolacím řízení tedy Nejvyššímu soudu. Smyslem tohoto závěru pak není konstituovat nad rámec úpravy zákonných dovolacích důvodů nějaké další, zvláštní oprávnění nejvyššího státního zástupce, ale pouze umožnit nápravu takových rozhodnutí, která jsou zatížena těmi nejtěžšími, extrémními vadami skutkových zjištění, v jejichž důsledku jde o rozhodnutí objektivně nespravedlivá, svévolná a příčící se ústavnímu vymezení České republiky jakožto demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy. Na zřeteli je třeba mít i obecný ústavní příkaz k takovému výkladu právních norem, který nekoliduje s principy právního státu, jak je stanoveno v čl. 9 odst. 3 Ústavy, podle kterého „výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu“. Z toho lze usuzovat, že nelze považovat za ústavně konformní takový výklad citovaného dovolacího důvodu, v jehož důsledku by nebylo možno procesně odstranit objektivně nespravedlivá soudní rozhodnutí. Takový postup, jehož důsledkem by bylo ponechání nespravedlivého soudního rozhodnutí v platnosti, by v přímém rozporu s ustanovením čl. 9 odst. 3 Ústavy představoval ohrožení samotných základů demokratického právního státu. Nezákonná, svévolná rozhodnutí, jakož i rozhodnutí, která jsou výsledkem trestněprávního jednání samosoudce, členů senátu soudu, nemohou požívat záruk právní ochrany v neprospěch obviněných, poněvadž takový přístup vyšších soudů by nebyl ve prospěch skutečné ochrany základních práv a svobod a byl by v rozporu s čl. 4 a čl. 90 Ústavy.

116.\tUstanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakládá jeden z dovolacích důvodů, který je zcela shodně stanoven pro obě osoby oprávněné k podání mimořádného opravného prostředku dovolání, tedy pro obviněného i pro nejvyššího státního zástupce, a je tudíž zjevně proti smyslu jakékoli akceptovatelné interpretace zákona dovozovat, že totéž ustanovení (tentýž dovolací důvod) skrývá jiný obsah podle toho, která oprávněná osoba se jeho naplnění domáhá. Citovaná judikatura vymezující se proti právu nejvyššího státního zástupce podat dovolání v neprospěch obviněného s použitím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku, jež má svůj původ v tzv. extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněných, stojí rovněž na argumentaci o obviněném jakožto tzv. slabší straně. Argumentace obviněným jakožto „slabší“ stranou je akceptovatelná v případě řízení přípravného, v němž státní zastupitelství, resp. jím dozorovaný policejní orgán vystupují fakticky ve vrchnostenské pozici. Tato argumentace je však zcela nepřiléhavá v rámci řízení před soudem, v rámci kterého se státní zástupce stává jednou ze stran řízení (§ 12 odst. 6 tr. ř.) a je vůči straně obviněné v postavení rovném.

117.\tStejně tak lze jen obtížně akceptovat argument, že „právo na spravedlivé řízení“ ve smyslu práva na zákonný průběh řízení a zákonného rozhodnutí přísluší jen obviněnému. Uvedený argument platí jen z formálního hlediska v tom smyslu, že jen strana obviněná se může domáhat ochrany tohoto práva na „spravedlivé řízení“ mimo rámec trestního řízení, a to např. v pozici stěžovatele před Ústavním soudem nebo stěžovatele před ESLP. Možnost takto uplatňovat právo na spravedlivý proces straně obžaloby (jakožto reprezentantu státu) skutečně nenáleží. To ovšem nelze vykládat tak, že strana obžaloby se nemůže domáhat práva na řádně vedené a zákonné řízení v samotném řízení trestním. Argumentací, že § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je nutno vykládat podle toho, která strana se jeho aplikace dovolává, dochází k negaci skutečného obsahu principu rovnosti stran.

118.\tV této souvislosti je zjevně nesprávný již sám pojem „slabší procesní strana“, který koliduje se základním ústavněprávním postulátem podle čl. 96 odst. 1 Ústavy, že „všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva“. Princip rovnosti zbraní nelze chápat úzce jako pouze jednostrannou výhodu na straně obviněného. Nelze ani dovodit, že by se jednalo o jednostranné právo obviněného proti státu, ale jde o obecný procesní princip. Státní zastupitelství v rámci zastupování veřejné žaloby zastupuje nejen veřejný zájem (zájem společnosti jako celku) na potrestání pachatele, ale zároveň i zájmy konkrétních soukromých subjektů (především poškozených). Přitom ESLP v rámci testu proporcionality při zvažování ospravedlnitelnosti zásahu do práv obviněného dospěl k závěru o existenci zájmu na účinném stíhání.

119.\tZ těchto důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 6 To 64/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

120.\tK dovoláním podaným obviněnými D. R., P. K., K. K., L. N., P. D., T. M. a V. K. se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který navrhl po jím provedeném rozboru dovolací argumentace, aby Nejvyšší soud tato dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.

121.\tSouhlasil přitom, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

122.\tRovněž k dovolání podanému nejvyšším státním zástupcem se vyjádřili jednotliví obvinění zpravidla prostřednictvím svých obhájců.

123.\tObviněný D. R. ve svém vyjádření odmítl argumentaci předestřenou nejvyšším státním zástupcem ke vztahu trestných činů podle § 256 a § 331 tr. zákoníku s tím, že právní závěry odvolacího soudu jsou logické a nachází oporu i v doktrinálním výkladu těchto ustanovení. Pokud by záměrem zákonodárce bylo stíhat korupční jednání úředních osob v souvislosti se zadáním veřejné zakázky, veřejné soutěže nebo veřejné dražby i nadále podle § 331 tr. zákoníku, postrádalo by přijetí novely tr. zákoníku (zákon č. 330/2011 Sb.) význam. Uvedl, že jestliže pro zjišťování skutkového stavu platí zásada in dubio pro reo, pak pro právní závěry platí zásada in dubio pro libertate. Podle uvedené zásady je třeba odmítnout aplikaci skutkové podstaty (její výklad) podle trestní sazby, která v případě kolize dvou trestných činů přichází v úvahu, jak to činí nejvyšší státní zástupce. Dovolací námitka nejvyššího státního zástupce, podle níž by měl být skutek, z jehož spáchání byl obviněný uznán vinným, právně kvalifikován (též) jako trestný čin podle § 331 tr. zákoníku, není důvodná.

124.\tDále obviněný D. R. uvedl, že nejvyšší státní zástupce může námitku extrémního rozporu uplatnit pouze ve prospěch obviněného, nikoli v jeho neprospěch. Odmítl přitom argumentaci nejvyššího státního zástupce, že má v řízení stejná procesní práva jako obviněný, a tudíž nelze na obviněného hledět jako na slabší procesní stranu. Za lichý označil poukaz nejvyššího státního zástupce na ochranu poškozených a zúčastněných osob. Poškození a zúčastněné osoby mají vždy přístup k civilnímu soudu, v němž jsou vždy zachována rovná procesní práva účastníků řízení. Argument nejvyššího státního zástupce, podle něhož sama existence potenciálně nespravedlivého rozhodnutí ve prospěch obžalovaného představuje ohrožení základů demokratického státu je nadnesený. Obviněný poukázal na nedostatečné, resp. žádné prověření trestního oznámení ze dne 3. 12. 2012 a požádal Nejvyšší soud o posouzení férovosti přípravného řízení v této věci. Závěrem uvedl, že námitky nejvyššího státního zástupce proti skutkovým zjištěním jsou v dovolacím řízení nepřípustné a nedůvodné. S ohledem na výše uvedené obviněný D. R., navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265j tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

125.\tObviněná I. S. ve svém vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce zejména uvedla, že necítí potřebu se meritorně vyjadřovat k jeho argumentaci. Upozorňuje, že ačkoliv dovolatel výslovně podává dovolání v její neprospěch, nevznáší žádné konkrétní námitky proti těm výrokům napadeného rozsudku, které se jí týkají. K dovolací argumentaci procesního charakteru uvedla, že se jí zprošťující výrok odvolacího soudu, k němuž se dovolací námitky vztahují (tzv. zdravotnická linie případu), vůbec netýkal. I kdyby byl napadený rozsudek dovolacím soudem rušen, nemělo by se to dotýkat výroku, který byl vydán ve vztahu k ní. Navrhla proto, aby dovolací soud ve vztahu k ní dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

126.\tObviněný T. M. ve svém vyjádření předeslal, že významná část argumentace se týká pouze obviněného D. R. Zdůraznil, že když odvolací soud vyloučil některé důkazy, nejednalo se o svévolné vyloučení, nýbrž o vyloučení důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem. Důvod uvedený nejvyšším státním zástupcem pod bodem II. dovolání není dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Věc se jeví tak, že se jedná pouze o odlišný právní názor nejvyššího státního zástupce, který je přesvědčen, že důkazy, které odvolací soud označil za neúčinné, měly být provedeny a hodnoceny ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Zdůraznil, že nejvyšším státním zástupcem zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu o porušení zákona ve prospěch obviněných má charakter akademického výroku a nezavazuje soudy nižších stupňů v předmětné věci. Argumentace nejvyššího státního zástupce je v rozporu s principem právní jistoty. Nelze odhlédnout od judikatury Ústavního soudu, ze které vyplývá, že námitka extrémního rozporu se nejvyššímu státnímu zástupci nepřiznává. Nejvyšší státní zástupce neuvádí konkrétní důkazy, ze kterých by měl extrémní nesoulad vyplývat. Pouze povšechně konstatuje, že některé důkazy (odposlechy a záznamy o sledování osob) měly být v řízení použity. Tzv. extrémní nesoulad nemůže být předmětem přezkumu dovolacího soudu v případech, kdy dovolatel neuvede konkrétní argumenty, o které jeho existenci opírá. Obviněný T. M. proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265i odst. 1 písm. b), písm. e) tr. ř. odmítl.

127.\tObviněný V. K. uvedl, že dovolání nejvyššího státního zástupce v jeho neprospěch za situace, kdy vrchní soud ve vztahu k němu de facto rozsudek krajského soudu potvrdil, je nepřípustné. Veškeré dovolací námitky jsou vznášeny buď ve vztahu k jiným obviněným, nebo jsou formulovány obecně. Výtka nejvyššího státního zástupce k postupu Vrchního soudu v Praze (vyloučení odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu) je lichá. Ačkoli Nejvyšší soud konstatoval porušení zákona, soud první instance ani soud odvolací nejsou jeho rozsudkem vázány. Nejvyšším soudem byl přijat pouze akademický výrok, který nemůže prolomit právní moc dřívějších rozhodnutí a zhoršit tak situaci dovolatele. Setrvání vrchního soudu v přesvědčení, že došlo k procesní vadě spočívající v nezákonnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a sledování osob je naprosto správné. Již z tohoto důvodu by dovolání mělo být odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. K tomu obviněný dodal, že nejvyšší státní zástupce se nemůže dovolávat tzv. extrémního nesouladu v neprospěch obviněného.

128.\tObviněný V. K. podal také repliku k vyjádření státního zástupce k jeho dovolání. Uvedl, že ve věci je extrémní rozpor dán, protože fakticky jediným usvědčujícím důkazem je výpověď spolupracující obviněné I. S., jež je nepodložená a nepravdivá. Ohradil se proti tvrzení státního zástupce, že se v případě jeho dovolání jedná o polemiku s hodnocením důkazů. Postup orgánů činných v trestním řízení označil za rozporný se zásadou presumpce neviny a zásadou in dubio pro reo. Podle jeho přesvědčení není v celém rozsudku de facto popsáno, jakým konkrétním jednáním měl naplnit skutkové podstaty vytýkaných trestných činů. Závěrem obviněný V. K. navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen v rozsahu výroku o vině a trestu u jeho osoby a on byl zproštěn obžaloby.

129.\tObviněný M. J. ve svém vyjádření k dovolání podanému nejvyšším státním zástupcem konstatoval, že na nezákonnosti prostorových a telefonických odposlechů a na ně navazujících důkazních prostředků nemění ničeho ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017, neboť nemá s ohledem na jeho akademickou povahu žádné formální ani materiální účinky. Nemůže zhoršit postavení obviněných v tomto řízení. Dovolání nejvyššího státního zástupce je však postaveno na zpochybňování účinků předmětného akademického výroku. Neexistuje extrémní rozpor, na který poukazuje nejvyšší státní zástupce. Upozornil, že dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podáno z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přestože již byl znám nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18. Závěrem jmenovaný obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání vůči němu odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Vyslovil též svůj nesouhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, pokud však Nejvyšší soud nerozhodne o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř.

130.\tObviněný J. Ř. ve svém vyjádření uvedl, že dovolání nejvyššího státního zástupce je podáno výlučně z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoliv mu musí být znám nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18, z něhož plyne, že námitka tzv. extrémního nesouladu se týká porušení základních práv ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy a tato práva chrání obviněného, jakožto slabší procesní stranu. Nejvyšší státní zástupce v tomto případě není oprávněn namítat extrémní nesoulad k tíži obviněného J. Ř. jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jiný dovolací důvod se na tyto námitky nevztahuje. Nejvyšší státní zástupce se dovoláním snaží ve vztahu k obviněnému J. Ř. domoci nového posouzení věci a nového rozhodnutí, což je v příkrém rozporu s postuláty spravedlivého procesu. Argumentaci nejvyššího státního zástupce označil obviněný J. Ř. za pokus o prolomení ustálené judikatury. Navrhl pak, aby Nejvyšší soud dovolání vůči němu odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Vyjádřil svůj nesouhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, pokud Nejvyšší soud nerozhodne o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř.

131.\tObviněná L. N. podala sama bez obhájce sdělení, v němž vylíčila, že jí uložené tresty jsou nepřiměřeně přísné. Poukázala mimo jiné na to, že ona se nacházela v podřízené roli a přitom jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, a přitom D. R. byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let a manželům K. v trvání šesti let, a dále, že tito obvinění zaplatili peněžité tresty jim uložené a ona si musela na zaplacení svého peněžitého trestu vypůjčit. Požádala proto o přezkoumání jí uložených trestů.

III.

Přípustnost dovolání

132.\tNejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. a), c)], v případě všech obviněných prostřednictvím jejich obhájců (§ 265d odst. 2 tr. ř.), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

133.\tProtože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda dovolateli vznesené námitky naplňují jimi uplatněné dovolací důvody.

134.\tPodle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v § 30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení.

135.\tTento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

136.\tDůvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

137.\tNejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

138.\tDovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zákonem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou, trestu zákazu pobytu, trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce a trestu zákazu držení a chovu zvířat.

139.\tZ hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.

140.\tNa podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.

IV.

Důvodnost dovolánía)\tk dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

141.\tDovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uplatnili v rámci svých dovolání obvinění D. R., K. K., P. K. a P. D., přičemž podstata jejich námitek je shrnuta již výše v tomto rozhodnutí.

142.\tÚvodem je třeba předeslat, že oba soudy nižších stupňů o námitkách podjatosti v řízení rozhodovaly opakovaně takřka v průběhu celého řízení před soudem, zabýval se jimi i Nejvyšší soud. Návrhy na vyloučení směřovaly jak vůči jednomu ze členů senátů soudu prvního i druhého stupně, tak vůči všem členům senátu. U žádného ze členů senátů soudů nižších stupňů, jež vynesly shora citovaná meritorní rozhodnutí, nebyly shledány důvody zakládající jejich podjatost ve smyslu § 30 tr. ř. Příkladmo lze zmínit ohledně členů senátu soudu prvního stupně usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 4 T 21/2013, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 12 To 56/2013, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 4 T 21/2013, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 1 To 95/2014, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 4 T 5/2015, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 1 To 70/2015, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 4 T 21/2013, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 To 72/2018. Ve vztahu k členům senátu soudu Vrchního soudu v Praze se jedná o usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 5 To 69/2015, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 11 Tvo 34/2015, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2019, sp. zn. 6 To 64/2018, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 10 2019, sp. zn. 11 Tvo 18/2019, či usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 6 To 64/2018, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 11 Tvo 17/2019.

143.\tRozhodováno bylo rovněž o odnětí věci Krajskému soudu v Praze a jejímu přikázání Krajskému soudu v Brně ve smyslu § 25 tr. ř. z důvodu nedůvěry obviněného D. R. v nestranné a nezávislé rozhodování celého Krajského soudu v Praze v jeho trestní věci, a to tak, že věc Krajskému soudu v Praze odejmuta nebyla (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 7 Td 32/2018-II.). Shodně bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto o návrhu obviněného D. R. a E. R. na odnětí věci Vrchnímu soudu v Praze a jejímu přikázání Vrchnímu soudu v Olomouci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 7 Td 66/2019).

144.\tStejně tak se v průběhu řízení zabývaly příslušné orgány činné v trestním řízení, zejména soudy, včetně Ústavního soudu, i dalšími námitkami, jež byly dovolateli formálně podřazeny pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ačkoliv, jak odůvodněno níže, pod tento dovolací důvod nespadají.

145.\tNutno zdůraznit, že na skutečnostech a závěrech rozvedených v těchto rozhodnutích, týkajících se předmětných námitek uplatněných i v nyní podaných dovoláních, Nejvyšší soud neshledal důvod cokoliv měnit. Příslušné orgány činné v trestním řízení, především soudy (resp. další senáty Nejvyššího soudu), se v nich s řešenými otázkami a námitkami náležitě vypořádaly, což dokládají řádná odůvodnění jejich rozhodnutí, jejichž obsah bude případně částečně konstatován či na ně bude odkazováno níže v rámci vypořádání se s námitkami uplatněnými v podaných dovoláních.

146.\tNa tomto místě se jeví vhodným poukázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 17, č. T 408, a další).

147.\tNejvyšší soud se nejprve zabýval těmi námitkami obviněných, jež pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. formálně podřadit lze.

148.\tV daných souvislostech v obecnosti uvádí, že nestrannost soudce podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska. Ústavní soud do své judikatury k čl. 36 odst. 1 Listiny přejal kritéria plynoucí z judikatury ESLP, na jejichž základě lze posoudit, zda je soudce v konkrétní věci nestranný (viz např. nález ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04 ). Procesní právo na nestranného soudce bude zachováno, pokud daný soudce bude nestranný subjektivně ve vztahu ke stranám řízení (subjektivní test nestrannosti) a také objektivně pro vnějšího pozorovatele (objektivní test nestrannosti; blíže ke kritériím nestrannosti soudce viz zejména rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 23. 4. 2015 ve věci Morice proti Francii, stížnost č. 29369/10, § 73-78 a tam uvedené odkazy na další judikaturu).

149.\tSubjektivní test nestrannosti vychází z vyvratitelné domněnky nestrannosti soudce. Soudce se podle ní pokládá za nestranného, dokud neexistují subjektivní, k jeho osobnosti se vztahující důvody podjatosti (viz Morice proti Francii, cit. výše, § 74). K prokázání nedostatku nestrannosti soudce se přitom vyžaduje přísnější stupeň individualizace a přímé spojitosti osobní předpojatosti soudce vůči jedné ze stran. Je nutné předložit konkrétní a hmatatelné důkazy o podjatosti soudce. Samotné vnímání soudce jako zaujatého dotčeným účastníkem řízení neobstojí (viz Molek, P. Právo na spravedlivý proces. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 173).

150.\tObjektivní test nestrannosti naopak vyžaduje méně přísný stupeň individualizace a přímé spojitosti mezi osobní předpojatostí soudce a jednou ze stran. Unesení důkazního břemene pro stěžovatele je proto méně přísné. Předpojatost soudce nebo legitimní pochybnosti o jeho nestrannosti musí být dostatečné z pohledu běžného a rozumného pozorovatele. Jinými slovy se musíme ptát, zda by informovaná a rozumná osoba vnímala daného soudce jako nestranného (viz Morice proti Francii, cit. výše, § 75-76, či rozsudek ESLP ze dne 15. 12. 2005 ve věci Kyprianou proti Kypru, stížnost č. 73797/01, § 119). Podle judikatury ESLP zde také platí opačná zásada oproti subjektivnímu testu co do domněnky nestrannosti. Odůvodněná námitka objektivní nestrannosti vytváří vyvratitelnou domněnku o podjatosti soudce, kterou poté musí stát vyvrátit, a prokázat, že existují dostatečné procesní pojistky vylučující jakoukoliv legitimní pochybnost o nestrannosti (viz rozsudky ESLP ze dne 6. 9. 2005 ve věci Salov proti Ukrajině, stížnost č. 65518/01, § 80-59; a ze dne 16. 1. 2007 ve věci Farhi proti Francii, stížnost č. 17070/05, § 27-32).

151.\tPro posouzení námitky podjatosti má klíčový význam ustanovení § 30 tr. ř. ve spojení s výše specifikovanými kautelami ústavního práva a jde o to určit, zda nezávisle na osobním chování soudce existují některé ověřitelné skutečnosti, které mohou vzbuzovat pochybnosti o jeho nestrannosti. Jde zde mimo jiné o důvěru, jakou musí soudy v demokratické společnosti vzbuzovat u osob podléhajících jurisdikci státu, a zejména u stran sporu. Rozhodující prvek představuje, zda příslušné obavy mohou být pokládány za objektivně opodstatněné (srov. rozsudek ESLP ze dne 29. 3. 2001 ve věci D. N. v. Švýcarsko, stížnost č. 27154/95).

152.\tPodle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, přitom po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Pro úplnost lze dodat, že podle § 30 odst. 3 tr. ř. je z rozhodování u soudu vyššího stupně kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.

153.\tNutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).

154.\tV souladu s ustálenou judikaturou poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci) nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Za poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr. ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001).

155.\tPro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském. Příkladmo lze uvést, že pouhý profesionální vztah mezi soudci, byť spočívá v zařazení na stejném pracovišti a do stejného senátu, nemůže vést k obecné pochybnosti o možnosti těchto soudců nestranně rozhodnout o opravném prostředku proti rozhodnutí, na kterém se jeden z nich (nyní ve věci nerozhodující) podílel nebo které vydal v postavení soudce soudu prvního stupně. Nejde o poměr nyní rozhodujících soudců k věci nebo osobám či orgánům činným v trestním řízení, který předpokládá ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. Pochybnosti o možnosti soudců nestranně rozhodnout v obdobných případech může vzbudit jedině velice blízký osobní poměr k dříve rozhodujícímu soudci (viz rozhodnutí č. 30/2007 Sb. rozh. tr.).

156.\tNejvyšší soud považuje za vhodné také zdůraznit, že rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení § 30 tr. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [čl. 88 odst. 2 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy]. Soudce tak lze vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen vskutku ze závažných důvodů, které soudci reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě.

157.\tJe třeba také připomenout, že důvodem pro vyloučení soudce ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. nejsou výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti. Důvodem vyslovení podjatosti soudce tedy není ani jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 6 Tdo 880/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016).

158.\tNeobstojí proto námitka obviněných K. K. a P. K., že předseda senátu soudu prvního stupně stran zákonnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu zaujal ve dvou souběžně běžících věcech odlišný názor (k tomu srov. s. 5 usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 4 T 21/2013).

159.\tZe stejného důvodu neobstojí ani námitka obviněného D. R., že je předseda senátu soudu prvního stupně vyloučen, protože odmítl provést obhajobou navržené důkazy (s čímž mělo souviset i porušení zásady kontradiktornosti řízení), že došlo k nezákonnému zásahu do jeho soukromého a rodinného života tím, že byly přehrány a v řízení použity nezákonně získané prostorové a telefonické odposlechy, že nebyly ustanovené obhájkyni M. O. poskytnuty dostatečné možnosti pro seznámení se se spisem. Podjatost předsedy senátu soudu prvního stupně nelze spatřovat ani v tom, že měl, slovy obviněného D. R., tohoto nutit k účasti na hlavním líčení po úrazu a že mu nebylo umožněno poskytnout osobní péči jeho otci. Tyto námitky je nutno hodnotit jako projev nespokojenosti dovolatele s tím, jak předseda senátu vedl řízení. Proti způsobu vedení hlavního líčení směřovala i námitka stran „zabavení důvěrných materiálů obhajoby při hlavním líčení“. Podrobná a přesvědčivá argumentace týkající se i této námitky a okolnostem nastalé situace je obsažena opět v usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 4 T 21/2013, na niž Nejvyšší soud odkazuje.

160.\tTotéž platí i ve vztahu k námitce, kterou uplatnili obvinění D. R., K. K. a P. K., a to, že soud prvního stupně ve svém druhém odsuzujícím rozsudku nerespektoval závazný právní názor Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího a že nepostupoval podle ustanovení § 219 odst. 3 tr. ř.

161.\tK otázce povinnosti soudu prvního stupně postupovat ve smyslu ustanovení § 219 odst. 3 tr. ř. je úvodem vhodné připomenout, že podle něj, jestliže není třeba pro podstatnou vadu řízení nebo z jiného důležitého důvodu provést hlavní líčení znovu, sdělí předseda senátu při pokračování v odročeném hlavním líčení podstatný obsah dosavadního jednání. Změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu.

162.\tJiž z názvu rubriky tohoto ustanovení „Odročení hlavního líčení“ je zřejmé, že výslovně upravuje postup soudu při odročení hlavního líčení. Analogicky je však třeba použít toto ustanovení též v případě, jedná-li soud prvního stupně po zrušení jeho rozsudku odvolacím soudem v jiném sestavení senátu nebo uplynula-li od předchozího hlavního líčení delší doba anebo je-li toho třeba z jiného důvodu (viz rozhodnutí č. 22/1972 Sb. rozh. tr.). Obdobně se postupuje při opětovném projednání věci po rozhodnutí o dovolání, o stížnosti pro porušení zákona, po rozhodnutí o povolení obnovy řízení a po kasačním nálezu Ústavního soudu (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2715.).

163.\tZe zákonné dikce přitom plyne, že není povinností soudu prvního stupně vždy opakovat celé hlavní líčení nebo tu jeho část, která předcházela zrušené části rozsudku, nýbrž je tak třeba učinit s ohledem na zásady bezprostřednosti a ústnosti jen tehdy, když soud prvního stupně projednává věc znovu po zrušení původního rozsudku v jiném sestavení senátu, dále jestliže od provedení hlavního líčení uplynula delší doba, takže soud ani při stejném sestavení senátu není schopen rozhodovat na základě bezprostředního dojmu z předchozího hlavního líčení, příp. z jiného důležitého důvodu.

164.\tV nyní posuzovaném případě se však o žádnou z těchto situací nejedná. K tvrzené povinnosti postupovat podle tohoto ustanovení (znovu provést hlavní líčení) se ostatně vyjádřil již soud prvního stupně a v návaznosti na námitku vznesenou v této souvislosti pak i soud odvolací. Bylo přitom konstatováno, že mezi vyhlášením prvého odsuzujícího rozsudku Krajským soudem v Praze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 4 T 5/2015, a nařízením a konáním hlavního líčení dne 23. 10. 2017 po vrácení věci soudu prvního stupně k novému rozhodnutí sice uplynula doba dvou let a tří měsíců, s přihlédnutím ke značnému rozsahu a složitosti této trestní věci se však nejedná o dobu natolik dlouhou, jež by v rozporu se zásadou bezprostřednosti stírala paměťovou stopu jak členů senátu soudu prvního stupně, tak účastníků řízení ve vztahu k provedeným důkazům s tím, že současně soud prvního stupně rozhodoval ve shodném složení senátu. S tímto závěrem se přitom Nejvyšší soud ztotožňuje. To platí tím spíše, že procesním stranám byly poskytovány zejména kopie zvukových nahrávek jednotlivých hlavních líčení a bylo jim umožněno nahlížet do spisu a pořizovat si kopie, takže měly dostatečnou možnost si v případě nutnosti potřebné skutečnosti na tomto základě připomenout. Na místě je současně dodat a zdůraznit, že opakovat znovu hlavní líčení, které by s sebou neslo opět velmi rozsáhlé dokazování, by navíc jen podstatně prodlužovalo celé trestní řízení, což by ani nemohlo být v zájmu samotných obviněných, kteří ostatně v rámci svých dovolání vznesli mj. námitku stran neúměrné délky řízení (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 3257/20).

", "next": 239787}