111.\tPodobně je tomu i u obviněných B. a Mgr. Martina Gramanových, kteří vycházejí z toho, že prováděli pouze inkasní činnost podle příkazních smluv. Zde se také jedná o zjevné opakování obhajoby, která po obsahové stránce rozhodně nerespektuje celý rozsah skutku, jenž je obviněným přičítán, včetně konkrétního zapojení právě jmenovaných dovolatelů. S touto obhajobou se soudy zcela adekvátně vypořádaly s tím, že ji lze označit za dokazováním vyvrácenou. Odvolává-li se B. G. na to, že podobnou činnost prováděl již v době před rozhodným obdobím, kdy docházelo k páchání předmětné trestné činnosti, nutno oponovat, že takový argument nemá z hlediska posuzovaného skutku žádný význam. Obviněný si nadto protiřečí, hájí-li se na jedné straně prováděním běžné inkasní činnosti na podkladě příkazních smluv, aby dále připustil, že již byl za takovou obdobnou inkasní činnost podle shodných příkazních smluv v minulosti odsouzen trestními rozsudky v jiných věcech.
112.\tNamítají-li dovolatelé nesprávné právní posouzení skutku z toho důvodu, že důkazní prostředky nebyly hodnoceny komplexně a objektivně, přičemž naopak byly důkazy hodnoceny jednostranně v jejich neprospěch, nejde o námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle písm. h). Pokud pak dovolatelé poznamenávají, že se podle jejich názoru soudy nevypořádaly s jejich námitkami ve vztahu k naplnění kvalifikovaných skutkových podstat a ve vztahu k jimi údajně páchané trestné činnosti, nelze vůbec z dovolání seznat, v čem by měla nesprávnost právního posouzení kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů a kterých vlastně spočívat, ani jakými argumenty by toto posouzení mělo být vyvráceno.
113.\tS dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v zásadě korespondují výhrady dovolatele Teniaka k nesprávnému použití ustanovení o časové působnosti trestního zákona, opodstatněné však nejsou. Z rozsudku prvoinstančního soudu (nejen) ohledně právního posouzení podle § 216 tr. zákoníku vyplývá, že soud vycházel ze zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Ve věci šlo o posouzení trestné činnosti spáchané v období od března 2017 do dubna 2018, kdy trestní zákoník u zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b), c) tr. zákoníku stanovil trestní sazbu u trestu odnětí svobody podle odstavce 4 na tři léta až osm let nebo bylo možné uložit trest propadnutí majetku. Podle nové právní úpravy provedené zákonem č. 287/2018 Sb., s účinností od 1. 2. 2019, by na čin obviněného dopadalo posouzení podle § 216 odst. 2 alinea 1, odst. 5 písm. a), b), c) tr. zákoníku, za který by mu hrozil trest na tři léta až deset let nebo propadnutí majetku. Při tomto posouzení trestnosti zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti z hlediska srovnávaných zákonů je pro obviněného podle sazby trestu odnětí svobody v celkovém výsledku příznivější trestní zákoník ve znění účinném do 31. 1. 2019, tedy v době, kdy byl čin spáchán, podle něhož soudy činné ve věci čin obviněného také posoudily.
114.\tArgumentace obviněného vychází z nesprávného chápání pojmu výnosu z trestné činnosti, když rozhodně nelze souhlasit s názorem, že by po zmíněné novelizaci trestního zákoníku nebylo možno v případě daňové trestné činnosti uvažovat o výnosu z trestné činnosti. Pojem výnos z trestné činnosti byl do trestního zákoníku zaveden skutečně novelou provedenou zákonem č. 287/2018 Sb. (tj. po spáchání činu). Podle § 135b odst. 1 tr. zákoníku výnosem z trestné činnosti se rozumí jakákoli ekonomická výhoda pocházející z trestného činu. Není přitom rozlišeno, o jaký trestný čin by se mohlo jednat, tzn. že uvedená definice se vztahuje i na trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku.
115.\tPodle důvodové zprávy k předmětnému zákonu má být uvedený pojem používán v souladu s mezinárodními nástroji pro oblast zajištění a odčerpání a pro legalizaci výnosů z trestné činnosti. Z těch státní zástupce jmenoval čl. 2 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady EU č. 2014/42/, čl. 1 písm. a) ve spojení s čl. 1 písm. b) Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu publikovanou pod č. 33/1997 Sb., Mezinárodní úmluvu o potlačování financování terorismu vyhlášenou pod č. 18/2006 Sb. m. s. a č. 9/2010 Sb. m. s. a čl. 2 písm. e) Úmluvy OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu vyhlášenou pod č. 75/2013 Sb. m. s. V návaznosti na jejich požadavky na výklad pojmu výnos je nutno v případě daňové trestné činnosti výnosem chápat i ekonomickou výhodu v podobě snížení vlastní daňové povinnosti či daňové povinnosti jiného subjektu a nejen např. výnos spočívající ve vylákání či zvýšení nadměrného odpočtu. I v případě úmyslného zkrácení daňové povinnosti se pachateli dostává ekonomického prospěchu, který by jinak bylo nutno při řádném chodu věcí odvést na úhradu příslušné daně a nebylo by s ním možno nakládat některým ze způsobů, na který pamatuje ustanovení § 216 tr. zákoníku.
116.\tZ dovolávajících se toliko obviněná S. T. domáhá revize výroku o trestu pod hlavičkou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Obviněná ovšem vychází z procesní výhrady údajného porušení § 225 odst. 2 tr. ř., jíž nebylo možno přisvědčit, jak bylo uvedeno shora. Taková námitka ani neodpovídá označenému dovolacímu důvodu.
117.\tMimo jakýkoliv dovolací důvod pak stojí námitka obviněných Gramanových ohledně jejich zařazení pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou. Jako obiter dictum lze uvést, že prvoinstanční soud v jejich případě postupoval zcela v souladu s ustanovením § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Jestliže prvoinstanční soud v případě spoluobviněných S. T. a Tomáše Klímy využil podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku fakultativní možnosti odchylného zařazení do jiného typu věznice, stalo se tak na podkladě posouzení zákonem předvídaného hlediska v podobě stupně a povahy narušení těchto pachatelů, k čemuž měl soud i osobní zkušenost s chováním obviněných při hlavním líčení. Nešlo však o pouhou prostou účast na hlavním líčení, soud vzal v úvahu příkladné chování jmenovaných obviněných, kteří bezodkladně poskytli pomoc zdravotně indisponované osobě v jednací síni. Takovou zkušenost ovšem v případě dovolatelů Gramanových soud neměl, a tudíž neměl ani podklad pro jejich zařazení do typu věznice s mírnějším režimem.
118.\tJistou specifičnost je nutno přiznat námitkám obviněného Ing. Daniela Mikulky, MBA, jimiž napadá správnost výroku o uloženém trestu propadnutí náhradní hodnoty. Dovolatel primárně vychází z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž upozorňuje na neprovedení důkazu týkajícího se ocenění propadlé nemovitosti v řízení před odvolacím soudem, což přičítá procesnímu pochybení v zažurnalizování příloh doplnění odvolání do trestního spisu. Uvedená argumentace však obsahu tohoto obviněným uplatněného dovolacího důvodu neodpovídá, jelikož v rámci něho se zde uváděné podstatné vady dokazování ve všech svých třech variantách musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jedná se tedy o takové vady v procesu dokazování, jež mají vztah k výroku o vině. Nebyl-li v řízení nedůvodně proveden navrhovaný důkaz se vztahem k výroku o trestu, zde ohledně hodnoty nemovité věci, jež se stala předmětem výroku o propadnutí náhradní hodnoty, nejde o případ podřaditelný pod dovolací důvod podle písm. g), ovšem ani pod žádný jiný dovolací důvod.
119.\tPokud dovolatel pouze „na okraj dodal, že soud by měl zvážit i zákonné podmínky pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty“, přičemž současně uvedl, že „těmito zákonnými podmínkami jsou zničení, poškození, zcizení atd. věci, která mohla být zabrána“, o čemž prvostupňový rozsudek v odůvodnění nic neuvádí, přiklání se státní zástupce ke stanovisku, že nebyly uplatněny relevantní dovolací námitky proti výroku o trestu propadnutí náhradní hodnoty, resp. výroku o zamítnutí odvolání obviněného ve vztahu k tomuto výroku. Nejenže obviněný použil neurčitou formulaci, když uvedl, že dodává na okraj, že měl soud něco zvážit, což lze jen s notnou dávkou představivosti vnímat jako skutečně vážně myšlené uplatnění konkrétní dovolací námitky. Podstatným je také to, že jako podmínky vyžadované pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty uvádí něco, co zákonnou podmínkou uložení tohoto druhu trestu není.
120.\tCo se týče námitek obviněných stran nesprávnosti výroku o náhradě škody nutno poznamenat, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem může týkat, ovšem jen v případě, že dovolatel namítá porušení hmotného práva. Podřadit pod uvedený dovolací důvod lze obviněnými B. a Mgr. Martinem Gramanovými vyjádřenou nespokojenost, že ve výroku o náhradě škody nebyla zohledněna míra jejich zapojení do trestné činnosti a výše případného obohacení jednotlivých spoluobviněných. Nejde ovšem o výhrady opodstatněné.
121.\tObvinění se v této námitce v podstatě domáhají dělené odpovědnosti. Podle § 2915 a násl. o. z. je pravidlem solidární odpovědnost více škůdců za škodu, tj. i za škodu způsobenou trestným činem spáchaným spolupachateli (§ 23 tr. zákoníku). Dílčí, resp. dělená odpovědnost více škůdců podle § 2915 odst. 2 o. z. je výjimkou z tohoto pravidla a uplatní se jen v odůvodněných případech. Zásadním hlediskem pro takový výjimečný postup však nemůže být ani míra zavinění, ani podíl na prospěchu ze společné trestné činnosti. Nadto úmyslné, resp. dokonce jen vědomé spoluzpůsobení škody více škůdci trestným činem, na němž mají účast, v zásadě vylučuje možnost ukládat povinnost k náhradě škody podle podílů, jak vyplývá z § 2915 odst. 2 o. z. Byla-li škoda způsobená úmyslným trestným činem, vylučuje to v adhezním řízení i použití § 2953 odst. 1 o. z. o snížení její náhrady.
122.\tV souladu s uvedenými podmínkami pro stanovení solidární odpovědnosti více škůdců za škodu je i ta skutečnost, že bylo rozhodnuto o solidární povinnosti mj. dovolávajících se obviněných Ing. Daniela Mikulky, MBA, a Tomáše Klímy k náhradě celé škody, přičemž tato nebyla ponížena o nějakou poměrnou část, jež by případně měla odpovídat podílu obviněných právnických osob na páchané daňové trestné činnosti. Za splnění povinnosti k náhradě škody by měli společně a nerozdílně odpovídat všechny osoby obviněných, kteří se na páchání daňové trestné činnosti v řetězci zapojených obchodních společností podíleli. U trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku se nevyžaduje existence speciálního ani konkrétního subjektu ve smyslu § 114 tr. zákoníku. Subjekt daně, poplatku nebo jiné povinné platby a subjekt citovaného trestného činu tedy nemusí být totožný. Pachatelem (spolupachatelem, účastníkem) uvedeného trestného činu může být i jiná osoba, než která je plátcem, resp. poplatníkem zkrácené daně. Není proto rozhodující, zda obviněný vykonával funkci statutárního orgánu v obchodních společnostech zapojených do postihovaného zkrácení daně. Výchozí odpovědnostní vztah tedy není určován povahou právního vztahu mezi pachatelem a právnickou osobou.
123.\tJde-li o námitky obviněných Ing. Daniela Mikulky, MBA, a TENA OIL CZ, že povinnost k náhradě škody společně a nerozdílně s dalšími obviněnými byla stanovena i společnostem BEZ H2O, Speedgo s.r.o. a ARLO s.r.o., je nutno tyto odmítnout jako námitky uplatněné osobou neoprávněnou. Obviněný může podle § 265d odst. 1 písm. d) tr. ř. podat dovolání pouze pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně týká, popř. proto, že takový výrok chybí nebo je neúplný. Obviněného se přímo netýkají výroky rozhodnutí ohledně spoluobviněných, a proto také není oprávněn podat v jejich prospěch či v neprospěch dovolání. Současně je obviněný oprávněn podat dovolání pouze ve svůj prospěch. Ve shora uvedené námitce fakticky dovolatelé napadají výrok o náhradě škody v části týkající se spoluobviněných právnických osob, navíc s argumentací, která by v případě její akceptace postavení dovolatelů zhoršila, neboť by zůstali zavázáni k povinnosti nahradit škodu společně a nerozdílně s menším počtem povinných solidárních dlužníků.
124.\tDovolacímu důvodu podle písm. h) neodpovídá ani argumentace, v níž obvinění napadají uplatnění adhezního nároku finančním úřadem a vyjadřují nespokojenost s vyčíslením uplatňované částky s tím, že vyslovují domněnku o možném nadhodnocení. V řízení zjištěný rozsah zkrácení daně z přidané hodnoty byl mnohem vyšší (69 541 290,99 Kč) než výše, v jaké byla obviněným stanovena povinnost k náhradě škody (a vyšší než součet takové povinnosti a výše zajištění daně u TENA OIL CZ). V tomto ohledu byl soud omezen výší nároku, jaká byla uplatněna poškozeným. V posuzovaném případě nepřipadá v úvahu, že by v přiznaném nároku na náhradu škody bylo přiznáno více, než kolik činí škoda. Výše stanovené povinnosti k náhradě škody by pak měla odpovídat rozdílu mezi zjištěným rozsahem zkrácené daně a výší vymožené částky. Skutečnost, po kolika subjektech z řetězce zapojených právnických osob v daňovém řízení finanční úřad vymáhal daň za dané období, nebyla určující pro stanovení výše povinnosti k náhradě škody, a již vůbec ne k určení rozsahu zkrácení daně z přidané hodnoty.
125.\tK dovolání obviněného M. T. se státní zástupce vyjádřil samostatně. Předně podotknul, že v situaci, kdy napadl rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání do odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu, přičemž současně podle obsahu dovolání namítl, že již v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu došlo k tomu, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, měl správně označit dovolací důvod pro tyto případy příhodný, tzn. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě [s odkazem právě na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.]. Uvedená nedůslednost ovšem není sama o sobě důvodem k tomu, aby uplatněné námitky byly zcela vyloučeny z přezkumu v dovolacím řízení.
126.\tObviněný označil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aniž by ovšem přesně definoval některou z jeho tří variant. Akcentoval-li dovolatel údajný nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry, lze dovozovat, že hodlal namítat první variantu tohoto skutkového důvodu. Obviněný však jen obecně odmítá skutkové závěry přijaté soudy, jak vyplývají ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně a z odůvodnění obou rozhodnutí a předkládá svou skutkovou verzi o řádné obchodní činnosti a opodstatněnosti začlenění společnost BEZ H2O do řetězce firem. K tomu vlastně snad jen s výjimkou (opakovaných) výhrad vůči závěrům znaleckého posudku Ing. Buriana dovolatel ani blíže neuvádí, které důkazy by měly být vyhodnoceny ze strany soudů zjevně rozporně, v jakých jejich obsahových náležitostech a jaké konkrétní skutkové závěry přijaté soudy by neměly odpovídat obsahu takových důkazů.
127.\tObviněný v dovolání dále brojí proti postupu soudu při provádění dvou výslechů, spoluobviněného Zdeňka Ungráda a svědkyně K. Takové výhrady by evokovaly v určitém směru uplatnění námitek ve smyslu druhé varianty uvedeného dovolacího důvodu. Obviněný ovšem spíš účelově zpochybňuje formální správnost provedení těchto výslechů, aniž by jakkoli tyto navázal na nějaká skutková zjištění. Například, jde-li o výslech svědkyně K., obviněný se věnuje výlučně způsobu komunikace předsedkyně senátu se svědkyní a tuto podává tak, že nedošlo ke správnému poučení svědkyně, aniž by předložil jakýkoliv argument, jenž by byť jen náznakem podporoval variantu, že na straně svědkyně existovalo právo odepřít výpověď jako svědek. Dovolatel také zcela pomíjí, že se s uvedenou námitkou beze zbytku vypořádal již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Zde mj. obviněného informoval, že výslech této svědkyně byl podpořen obsahem jiných důkazů.
128.\tOhledně výhrad vůči výslechu spoluobviněného Ungráda je možno z obecného pohledu uvést, že videokonferenční zařízení je možné v trestním řízení v případě potřeby (pro ochranu práv osob, vyžadují-li to bezpečnostní anebo jiné závažné důvody) využít, přičemž v takových případech dochází k realizaci práva na spravedlivý proces. Zakotvení této formy výslechu reaguje na technický vývoj a jen ze skutečnosti, že takový způsob provedení úkonu nebyl podle názoru obviněného řádně odůvodněn, nelze dovozovat procesní nepoužitelnost důkazu. S dovolatelem se pak nelze ztotožnit ani v tom, že by vybraný vzorek soudem položených otázek svědkovi měl být rázu sugestivních a kapciózních otázek, pro něž by se jednalo o důkaz absolutně nepoužitelný. Pokud jde o pocity obviněného ohledně způsobilosti svědka (Ungráda) podat výpověď, stěží mohou reálně zpochybnit věrohodnost svědka. Možno uzavřít, že oba výslechy rozhodně nejsou důkazy, které by stály osamoceně. Prvoinstanční soud měl dostatečný důkazní podklad, aby důkazní situaci objektivizoval zejména dalšími důkazy (zmínit lze zejména záznamy o sledování osob, výpisy z bankovních účtů atd.) a všechny provedené důkazy hodnotil odpovědným způsobem.
129.\tDovolateli současně nelze dát vůbec za pravdu v tvrzení, že by soudy vyšly ve výroku o vině výlučně ze znaleckého posudku Ing. Buriana, který by měl být podle názoru obviněného hodnocen jinak, resp. kriticky. Pokud jde o hodnocení provedených důkazů, lze odkázat na pečlivá a přesvědčivá odůvodnění soudních rozhodnutí, především rozsudku soudu prvního stupně, která žádné prvky nepřípustné a neakceptovatelné libovůle soudů nenesou. O případ zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu a obsahem provedených důkazů nejde, pokud soud krom jiného vyjde i z důkazu, který je v dílčích parametrech odmítán důkazem jiným (např. v případě znaleckých posudků). Opatřené důkazy soud prvního stupně podrobil kritickému a komplexnímu zhodnocení a dostatečně podrobně a srozumitelně vysvětlil, proč po jejich analýze neměl o vině dovolatele žádné důvodné pochybnosti, které by eventuelně mohly skýtat prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo.
130.\tV případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze skutkový stav při rozhodování o dovolání hodnotit zásadně pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souladu s ustanoveními hmotného práva. Přitom je třeba vycházet ze skutkového stavu zjištěného v průběhu trestního řízení a vyjádřeného ve výroku rozsudku. Obviněný v dovolání sice namítá, že nenaplnil znak spáchání trestného činu ve prospěch organizované zločinecké skupiny (§ 129) ve smyslu § 107 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, nepředkládá ovšem žádný argument hmotněprávního rázu. V této námitce vychází výlučně z alternativní skutkové verze o reálně prováděném a řádném obchodování, jež byla soudy na podkladě provedených důkazů vyvrácena. Hmotněprávní argumentace dovolatele pak vyznívá i do jisté míry zmatečně, pokud na jedné straně připouští protiprávní jednání směřující ke zkrácení DPH v rámci obchodních řetězců, jejichž účastníkem byla společnost BEZ H2O, aby vzápětí odmítl, že by se toto protiprávní jednání mělo týkat společností TENA OIL CZ a Tomáše Teniaka TENA OIL. Zde se jedná o námitky, resp. tvrzení podané ve prospěch spoluobviněných, k čemuž obviněný oprávněn není.
131.\tDále vyjádřil dovolatel nespokojenost s výrokem o trestu. Pokud však byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, není žádný dovolací důvod naplněn, protože cestou dovolání nelze namítat jen nepřiměřenost trestu. Výjimkou z pravidla, že není v kompetenci Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího přezkoumávat dodržení zákonných požadavků uvedených v § 38 tr. zákoníku, a to i v případě, že by soudy nižších instancí své povinnosti v daném směru porušily, mohou být jedině případy zjevného zásahu do základních práv a svobod obviněného. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Obviněný byl odsouzen za spáchání čtyř dokonaných zločinů uložením trestu při horní hranici zákonné trestní sazby. Soud prvního stupně sice uložil přísný trest, nikoli však trest zjevně nepřiměřený a vybočující ze zásady proporcionality a neporušil žádné z pravidel spravedlivého procesu. Nejednalo se tak o trest, jenž by byl v extrémním rozporu s povahou a závažností obviněným spáchaného trestného činu.
132.\tStran výroku o náhradě škody je nutno námitky obviněného vnímat jako nepodřaditelné pod označené dovolací důvody, ale ani pod jakýkoliv jiný dovolací důvod. Obviněný totiž svou námitku formuluje značně neurčitě, resp. zcela nesprávně mimo podstatu výroku o náhradě škody, pokud namítá, že finanční úřad uplatnil uvedenou částku prostým sečtením veškeré doměřené a dlužné daně u všech subjektů. Státní zástupce rovněž zopakoval své vyjádření k totožné námitce ostatních dovolatelů.
133.\tPo zvážení všech skutečností a s přihlédnutím ke shora uvedenému státní zástupce navrhl Nejvyššímu soudu, aby dovolání obviněného M. T. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b, a dovolání zbývajících obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaných dovoláních rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
134.\tRepliku k vyjádření státního zástupce zaslali prostřednictvím svých obhájců obviněný Teniak a obviněný Mikulka spolu se spol. TENA OIL CZ s.r.o.
135.\tObviněný Teniak předně uvedl, že jeho dovolání obsahuje argumentaci, na kterou státní zástupce nereagoval. Dále je podle jeho mínění rozlišení „skutku“ a „popisu skutku“ zcela formalistické a jedná se o samoúčelný výklad. Skutek, jak je popsán ve výroku rozsudku, lze bezpochyby označit i jako popis skutku. Obvinění svými námitkami reagovali právě na takové vady skutku, které zasahují do jejich práva na spravedlivý proces. Nesouhlasí se závěry státního zástupce, neboť ve vztahu k trestnému činu legalizace výnosů z trestné činnosti jsou vady výroku napadeného rozsudku nejmarkantnější. Je zde popsán jediný skutek naplňující znaky trestného činu podle § 240 tr. zákoníku, který měl být dokonán právě údajným výběrem a předáním hotovosti. Pokud by obvinění s touto hotovostí dále nakládali jiným způsobem, teprve tehdy by bylo možné tvrdit, že se dopustili trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. Výběr hotovosti je však imanentní součástí predikativní činnosti.
136.\tV případě argumentace k dovolacímu důvodu podle písm. g) se ze strany státního zástupce jedná o polemiku či nesouhlas s podanými dovoláními co do vážnosti zjevných rozporů mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Jeho opakující se argumentace nepřináší nic nového a není pro obviněného ničím překvapivá, konstatuje proto, že podaná vysvětlení neakceptuje. Stran procesní nepoužitelnosti státní zástupce uvedl, že obviněný nechal vypracovat znalecký posudek na ověření zákonnosti důkazu až po právní moci rozsudku. Avšak zákonnost důkazu by měla být soudem zkoumána v rámci hodnocení ex officio. Trvá taktéž na tom, že obviněnému Mikulkovi měl být výslech k vysvětlení whatsappové komunikace umožněn.
137.\tZ právních pramenů vyplývá, že za výnos z trestné činnosti je třeba považovat jakoukoli ocenitelnou věc či majetek. Obvinění se měli dopustit snížení daňové povinnosti, setrvává proto na svém stanovisku, že to nenaplňuje znak výnosu z trestné činnosti podle § 135b tr. zákoníku. Zopakoval též, že soudy nepřistoupily k přezkumu uplatněného nároku na náhradu škody z pohledu finančního práva a ztotožnily se s tvrzeními a vyčíslením poškozené, které však není transparentní, a to i v porovnání se závěry znaleckých posudků. Dodal, že namítal rovněž nesprávné hmotněprávní posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve vztahu k trestnému činu účasti na organizované zločinecké skupině, na což státní zástupce nereagoval.
138.\tObviněný Mikulka a společnost TENA OIL zaslali repliku k vyjádření státního zástupce, které podle nich nereaguje na klíčové body dovolání, jiné dovolací námitky zkresluje a vyvrací to, co v dovolání nebylo, a na další dovolací námitky reaguje nesprávnou argumentací.
139.\tStran neurčitosti skutku obvinění zopakovali, že v rozsudku není uvedeno ani jediné zdanitelné plnění přijaté společností TENA OIL a veškeré údaje se týkají jiných subjektů. Naprostý rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy shledávají právě ve skutečnosti, že všechny provedené důkazy svědčí o tom, že to byla společnost BEZ H2O, která fiktivně vyvážela neexistující zboží na Slovensko. Soud však učinil blíže nevysvětlený závěr, že společnost TENA OIL sobě neoprávněně snižovala daňovou povinnost. Obvinění znovu zmínili, že soudy zaměnily různé subjekty a různé roky zboží, a zopakovali svoji argumentaci z dovolání o toku zboží a peněz. Další rozpor obvinění shledávají v tom, že rozsudek soudu prvního stupně osciluje mezi dvěma zcela odlišnými věcmi – fiktivními plněními a těmi reálnými, avšak účelovými.
140.\tJako jediný důkaz ohledně subjektivní stránky byla použita whatsappová komunikace. Obvinění však neměli reálnou možnost se k ní vyjádřit. Nemohli tak účinně uplatnit své právo na obhajobu a vyvracet důkazy použité proti nim. Právě tento důkaz však zakládá extrémní rozpor, neboť na jeho základě je každá zmínka o obchodování se společností BEZ H2O považována automaticky za důkaz viny krácením daně. Za inkriminující soudy označily i časté velmi krátké schůzky, pro tento závěr však neexistuje jediný důkaz. Upozornili, že společnosti TENA OIL a BEZ H2O měly vzájemně stamilionové obraty a jejich komunikace je proto zcela logická. Nesouhlasí ani s tvrzením státního zástupce, že odvolací soud napravil vadu nehodnocení znaleckého posudku ZNALEX. Podle mínění obviněných protichůdné závěry znalců odvolací soud nekonfrontoval ani nehodnotil. Naopak znovu odkazoval výhradně na původní tvrzení znalce Buriana, které on sám mezitím vzal zpět. Právě z jeho znaleckého posudku převzaly soudy tvrzení o účelovém zapojení společnosti BEZ H2O do řetězce firem.
141.\tArgument státního zástupce, že obvinění měli předvídat zpřísnění právní kvalifikace je podle nich lichý. Procesní předpisy totiž nekladou žádnou podmínku, že upozornění na takové zpřísnění musí přijít jen někdy. Stran vadného složení senátu taktéž nesouhlasí s argumentací státního zástupce. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozvrh práce je závazný i pro přísedící a že zásah do složení senátu musí být transparentní a zdokumentován, když k němu dojde, a nikoli dodatečně. Obvinění považují legitimní náhradu přísedícím až ze senátu 63 T (když postupně měli být voláni ze senátu 49 T, 41 T a 43 T a až poté 63 T) za extrémně nepravděpodobnou. Nesouhlasí ani s hodnocením státního zástupce, že námitka stran důkazu o hodnotě pozemku spadá pod dovolací důvod podle písm. i). Podle nich odvolací soud opomenul důkaz, protože ho „zašantročil“, tradičně by proto měla být námitka podřazena pod písm. g). Svůj požadavek na provedení důkazu trestním spisem týkajícím se obdobné trestné činnosti organizované shodnou skupinou osob považují za adekvátní. Vyplývá z něj totiž, že dovolatelé nemohli být organizátory něčeho, co existovalo zcela nezávisle na nich a bylo vytvořeno již v minulosti.
142.\tStátní zástupce se vůbec nevyjádřil k jejich námitce stran náhrady škody, že je kryta zajištěním, které provedl správce daně. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedli, že k nápravě došlo již v jiném řízení, a výrok je proto nutno o danou částku snížit. Dále upozornili, že správce daně uplatnil svůj nárok pouze pro část skutku, přičemž jím požadovaná částka převyšuje tu stanovenou v popisu skutku jako odpovídající zkrácené dani za uvedené období. Soud je však vázán nárokem nejen co do částky, ale též jeho titulem – konkrétními zdaňovacími obdobími a konkrétními transakcemi. Rozdíl v těchto částkách svědčí pro jejich argumentaci, že správce daně škodu vymáhá současně po více subjektech.
143.\tZávěrem obvinění zopakovali svůj návrh rozhodnutí Nejvyššího soudu i podnět ke zvážení přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
144.\tNejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné.
145.\tShledal přitom, že jsou dovolání obviněných přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], s výjimkou doplnění dovolání obviněných Mikulky a společnosti TENA OIL (viz dále) v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
146.\tDoplnění dovolání obviněných Ing. Daniela Mikulky, MBA, a společnosti TENA OIL doručené dne 10. 4. 2025 bylo dovolacím soudem vyhodnoceno jako podané po skončení lhůty pro podání dovolání. Obvinění jsou od 18. 3. 2024 zastupováni jediným obhájcem JUDr. Ing. Janem Vučkou (jak osobně potvrdil podáním z 13. 3. 2025 na č. l. 13169). Obhájci byl opis rozhodnutí odvolacího soudu doručen do datové schránky dne 10. 7. 2024 a opatrovníku společnosti TENA OIL byl doručen dne 11. 7. 2024. Obviněnému Mikulkovi bylo usnesení odvolacího soudu doručeno tzv. fikcí. Výzva k vyzvednutí této písemnosti (§ 64 odst. 2 tr. ř.) byla ponechána na doručovací adrese dne 12. 7. 2024, a protože se nejednalo o písemnost, u níž je doručení tzv. fikcí vyloučeno (§ 64 odst. 5 tr. ř.), po uplynutí lhůty 10 dní se považuje za doručenou (§ 64 odst. 4 tr. ř.), a to konkrétně dne 22. 7. 2024. Pro úplnost dlužno dodat, že obviněný sice soudu sdělil doručovací adresu v Albánii (č. l. 12430), avšak přestože bylo jeho podání obsahující uvedenou informaci datováno 23. 5. 2024, soudu bylo doručeno až 24. 7. 2024. Vzhledem k tomu, že referát s pokyny k doručení opisu usnesení odvolacího soudu byl vyhotoven dne 9. 7. 2024 (a již následující den vypraven), nebyla soudu změna doručovací adresy známa. Postupoval proto správně, když písemnost doručoval na dříve sdělenou doručovací adresu. Písemnost je proto třeba považovat za doručenou dne 22. 7. 2024, jak je vysvětleno výše, neboť písemnost je v souladu s § 64 odst. 4 tr. ř. považovat za doručenou, i kdyby se adresát o uložení nedověděl.
147.\tZákonná lhůta pro podání dovolání činí dva měsíce od doručení opisu rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž běží od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Lhůta pro podání dovolání proto skončila obviněné společnosti TENA OIL dne 11. 9. 2024. V případě obviněného Mikulky konec lhůty připadl na neděli 22. 9. 2024, v souladu s § 60 odst. 3 tr. ř. se proto za poslední den lhůty pokládá nejbližší příští pracovní den, tedy pondělí 23. 9. 2024. Dovolání obviněných bylo jejich obhájcem podáno dne 6. 9. 2024 (č. l. 12686), tedy před skončením lhůty pro jeho podání, a je tudíž včasné. Avšak následné doplnění dovolání vyhotovené dne 10. 4. 2025 bylo doručeno soudu téhož dne (č. l. 13183), tedy po uplynutí lhůty pro podání obou obviněných. Předmětné doplnění dovolání tedy bylo podáno opožděně ve vztahu k oběma dovolatelům. K námitkám obsaženým v tomto podání dovolací soud nemůže přihlížet. Jeho znění proto není uváděno v odůvodnění tohoto usnesení.
IV.
Posouzení důvodnosti dovolání
148.\tObvinění, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), svá dovolání založili na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h), i), m) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost.
149.\tPro úplnost se připomíná, že k naplnění označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže
·\tve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.],
·\trozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.],
·\trozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.],
·\tobviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.],
·\tbylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
150.\tObvinění Mikulka, Klíma a společnost TENA OIL namítli, že rozhodoval senát v nesprávném složení. V zásadě namítli, že došlo ke změně obsazení senátu, která byla svévolná a postrádala transparentní postup a dokumentaci ve spise, jež byla doplněna až na základě jejich iniciativy. Byť obvinění Mikulka a společnost TENA OIL předmětnou námitku podřadili pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (bez označení jeho konkrétní alternativy), uvedená námitka svým obsahem odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., tedy že „… ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen ...“, jak označil obviněný Klíma. Skutečnost, že někteří z obviněných předmětný dovolací důvod ve svých dovoláních neoznačili, resp. označili nesprávně, nepředstavuje překážku pro posouzení jejich námitek podle dovolacího důvodu [podle písm. a)], jemuž obsahově (příp. alespoň formálně) odpovídají.
151.\tNámitky obviněných směřovaly vůči složení senátu soudu prvního stupně, jenž ve věci rozhodoval. Konkrétně se ohradili proti způsobu výběru přísedících. Vyjádřili pochybnosti, zda k jejich výběru došlo v souladu s platným rozvrhem práce soudu prvního stupně a zda nedošlo ke svévolné změně obsazení senátu. Poukázali především na absenci soudobé dokumentace způsobu, jakým byli jednotliví přísedící povoláni, neboť vysvětlení bylo soudem prvního stupně poskytnuto až na základě podnětu odvolacího soudu reagujícího na námitky obviněných. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu namítli, že způsob přidělování věcí a výběr členů senátu musí být transparentní a nesmí vyvolávat pochybnosti o libovolném či účelovém obsazování senátu ad hoc. Dovodili též povinnost zaznamenání podrobností postupu do spisu.
152.\tPřestože obvinění své námitky doprovodili rozsáhlými citacemi judikatury Ústavního soudu, Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout některá přiléhavá rozhodnutí vztahující se k dané otázce. Především v novější judikatuře (např. usnesení ze dne 30. 9. 2024, sp. zn. II. ÚS 665/23) Ústavní soud připomenul své upozornění z nálezu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 3213/10, že „právo na zákonného soudce slouží k ochraně především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, avšak nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí“.
153.\tÚstavní soud dále ve své judikatuře upozornil, že „kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení, jako garance proti možné svévoli, je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů“ (viz nález ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98). Samotné požadavky na rozvrh práce shrnul ve svém nálezu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, tak že „musí obsahovat transparentní, předem stanovená obecná pravidla pro určení konkrétního soudce nebo soudců v senátu, kteří ve věci budou rozhodovat, pravidla pro jejich zastupování v případě jejich důvodné krátkodobé absence či podjatosti i pravidla pro přerozdělování věcí pro případ dlouhodobé absence soudce“.
154.\tStran přísedících ve vztahu k zachování práva na zákonného soudce Ústavní soud uvedl, že „není třeba pochybovat o tom, že pravidla pro soudce se vztahují i bez dalšího na přísedící. Zákonná úprava je totiž založena na tom, že přísedící musí splňovat v zásadě stejné podmínky jako profesní soudce (vyjma odbornosti) a při rozhodování má také stejné postavení (jeho hlas má stejnou váhu). Požadavek na zákonného soudce (přísedícího) není ovšem možné též absolutizovat“ (viz nález ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 3213/10). Ideu poslední věty dále rozvedl Ústavní soud ve více svých rozhodnutích, nejobsáhleji v nálezu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15, v němž vyložil, že „[n]a některé rozdíly v postavení přísedících již bylo poukázáno v bodě 37 v rámci shrnutí právní úpravy institutu přísedících (odlišné požadavky na kvalifikaci, způsob uvedení do funkce, délku funkčního období, kárnou odpovědností i finanční odměnu). Zohlednit je třeba i praktickou stránku věci, kdy přísedící jsou povoláváni k rozhodování jednotlivých věcí podle svých časových, pracovních a zdravotních možností a délky mandátu, a to především tak, aby nedocházelo k průtahům v jednotlivých řízeních. Z tohoto hlediska není prakticky schůdné takové řešení, kdy by předseda senátu měl rozvrhem práce či jeho přílohou přiděleny např. toliko 2 přísedící (pouze tehdy by totiž byla úprava rozvrhu práce ve vztahu k přísedícím zřejmě plně transparentní a pro účastníky předem seznatelná), neboť by s největší pravděpodobností nutně docházelo k opakovaným situacím, kdy by hlavní líčení musela být nařizována s dlouhým časovým předstihem anebo by musela být opakovaně odročována, pokud přísedící omluví svou neúčast, popřípadě soudu sdělí, že se po dobu i více měsíců nebude moci dostavit, např. z důvodu pracovního či soukromého zaneprázdnění. V tomto případě by však jiný přísedící už nemohl být povolán. Proto jsou zákonné požadavky na rozvrh práce soudu stran určení konkrétních přísedících méně specifikované než na určení soudce, což – jak Ústavní soud opakovaně konstatoval v minulosti – není v rozporu s ústavním pořádkem“.
155.\tZ výše uvedeného, jakož i související judikatury Ústavního soudu, skutečně vyplývá požadavek na transparentní způsob přidělování, včetně zastupování a změn v senátu. Zároveň je však nutno poukázat, že i sám Ústavní soud poukázal na rozdíly ve vztahu k přidělování přísedících vyplývající z jejich specifického postavení. Za připomenutí stojí, že výkon funkce přísedícího není z valné většiny jejich jediným či hlavním zdrojem příjmu a často se jedná i osoby staršího věku, mohou tedy na jejich straně vzniknout překážky z důvodů zdravotních, pracovních i dalších. Mnoho přísedících proto předem avizuje, že se nemohou účastnit hlavních líčení ve věcech, u nichž se očekává delší trvání. Projednávaná věc patří právě mezi takové kauzy. Ve světle uvedených informací je třeba hodnotit vznesené námitky.
156.\tZe spisového materiálu bylo zjištěno následující. Obžaloba státního zastupitelství byla na Městský soud v Praze podána dne 20. 12. 2021 (viz č. l. 10589), přičemž uvedeným datem se řídí použitelná verze rozvrhu práce. Věc byla přidělena senátu 49 T, jehož předsedkyní byla Mgr. Jarmila Pavlátová. Podle jejího referátu k nařízení hlavního líčení měl být volán „senát 2+2“ (č. l. 10788). V předmětném rozvrhu práce byli přísedící rozděleni do jednotlivých senátů, v nichž byli seřazeni podle abecedního pořadí. Z rozvrhu práce taktéž vyplývá pravidlo pro zastupování „41, 43 a 63 a dále dle bodu I./18. rozvrhu práce“. Na referátu k nařízení hlavního líčení byla uvedena jména čtyř přísedících ze seznamu – Mgr. Thurnwald, p. Hýbl, p. Boudová (její jméno bylo přeškrtnuto) a p. Bc. Hůrka. Z rozvrhu práce vyplývá, že Petr Hýbl a Mgr. Antonín Thurnwald byli přiřazeni k senátu 49 T, Bc. Markéta Boudová k senátu 43 T a Bc. Pavel Hůrka k senátu 63 T a Tm. Ze spisu je dále zřejmé, že obesláni byli všichni čtyři přísedící, přičemž byli informováni, že dva z nich budou náhradníky.
157.\tMístopředseda Městského soudu v Praze na dotaz odvolacího soudu sdělil, že „[z] přísedících zařazených do soudního oddělení 41 T nepotvrdil svoji účast žádný (kolize s jinými jednáními, zdravotní komplikace), ze soudního oddělení 43 T byla přibrána přísedící Bc. Markéta Boudová (ostatní odmítli pro kolize a ze zdravotních důvodů), konečně ze soudního oddělení 63 T potvrdil první přísedící na řadě Bc. Pavel Hůrka“. Uvedené vysvětlení je zcela v souladu s pravidly stanovenými platným rozvrhem práce. Přísedící Petr Hýbl a Mgr. Antonín Thurnwald jsou přiřazeni k senátu 49 T, který ve věci rozhodoval, v zastupování následoval senát 41 T, z něhož všichni odmítli, a následně senát 43 T, z něhož přislíbila účast jediná paní Boudová a následoval senát 63 T, na jehož prvním místě byl Bc. Pavel Hůrka. Všichni čtyři tito přísedící byli přibráni k projednávané věci s tím, že dva z nich měli být náhradníky. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 13. 6. 2022 vyplývá, že přísedícími byli Mgr. Antonín Thurnwald a Bc. Pavel Hůrka, přičemž jako náhradník se věci účastnil Petr Hýbl. Paní Boudová se hlavního líčení neúčastnila ani jako náhradník a byť Nejvyššímu soudu nepřísluší spekulovat, z jakého důvodu se účastnit nemohla, vysvětluje to, proč bylo její jméno na referátu k nařízení hlavního líčení přeškrtnuto, přestože byla původně mezi vybranými přísedícími. Z následujících protokolů z hlavních líčení vyplývá, že senát nadále zasedal v neměnném složení, avšak z důvodu nemoci se přestal jednání účastnit náhradní přísedící Petr Hýbl. Rovněž z těchto protokolů vyplývá, že až do skončení řízení před soudem prvního stupně nedošlo k žádné změně senátu.
158.\tZ výše uvedeného vyplývá, že ve způsobu výběru přísedících v projednávané věci nelze seznat, že by došlo k libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Způsob jejich výběru zcela odpovídal pravidlům stanoveným v platném rozvrhu práce soudu, která jsou jasná a obecně formulovaná. Vysvětlení poskytnuté místopředsedou soudu lze taktéž považovat za jasné, jednoznačné a nevyvolávající jakékoli pochybnosti o způsobu obsazení předmětného senátu. Pokud obvinění namítli, že způsob výběru přísedících musí být na základě judikatury Ústavního soudu (v předmětné době) dokumentován ve spise, neoznačili konkrétní rozhodnutí, z něhož by měl tento požadavek vyplývat. Z judikatury Ústavního soudu takový požadavek na vysvětlení způsobu přidělení věci naopak nevyplývá nejen ve vztahu k přísedícím, ale dokonce ani ve vztahu k soudcům. Informace uvedené na referátu k nařízení hlavního líčení, na jejichž základě lze snadno zpětně ověřit dodržení pravidel stanovených rozvrhem práce jsou proto zcela dostačující. Pokud zároveň obvinění namítli, že nebyli informováni o změně senátu, postačí zopakovat, že ve stadiu řízení před soudem prvního stupně rozhodoval senát po celou dobu v nezměněném složení.
159.\tObvinění taktéž namítli, že odvolací soud nedostatečně na jejich shodně formulovanou námitku reagoval. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se uvedenou otázkou zabýval v bodech 57. a 58., přičemž se s ní vhodným způsobem vypořádal. Svoji argumentaci srozumitelně podal a opřel ji o související judikaturu Ústavního soudu. Nelze proto přisvědčit námitce obviněných, že odvolací soud na jejich námitky nereagoval, neboť ve skutečnosti jen nebyli spokojeni s obsahem jeho reakce.
160.\tVzhledem k uvedenému je zřejmé, že v projednávané věci nevznikly pochybnosti, že by došlo k libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Nebyla tedy seznána vada ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. a nedošlo ani k porušení práva obviněných na zákonného soudce.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
IV./2.A K první alternativě
161.\tPrvní alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněna, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Podle judikatury Ústavního soudu zákonné znění uvedené alternativy vyžaduje, aby byl předmětem dovolatelových námitek rozpor provedených důkazů se skutkovými zjištěními rozhodnými pro právní kvalifikaci skutku, přičemž tento rozpor musí být zjevný v tom smyslu, že zjištění „nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu“ (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. II. ÚS 3297/21).
162.\tPod uvedenou alternativou vznesli obvinění Mikulka, Klíma, Teniak, T. a společnost TENA OIL prakticky stejné námitky vycházející z jejich dosavadní obhajoby. Ta je založena na argumentaci, že společnost TENA OIL se neúčastnila řetězce, v němž bylo obchodováno fiktivní zboží, a nemohlo tudíž dojít ke snížení její daňové povinnosti. Dovolateli označený rozpor však vyplývá z jejich záměrné dezinterpretace odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Byť je na místě přiznat, že soud prvního stupně na několika místech odůvodnění svého rozhodnutí omylem uvedl nesprávné jméno společnosti (např. bod 74., kdy hovoří o zdanitelných plněních přijatých BEZ H2O od společnosti TENA OIL, přičemž ve skutečnosti BEZ H2O dodávala zboží společnosti TENA OIL), z rozsudku je jednoznačně zřejmé, k jakým skutkovým zjištěním a na základě kterých důkazů dospěl. Správně a odpovídajícím způsobem je formulován také popis skutku (s výjimkou chyby uvedené v bodě 234.).
163.\tSvé námitky o existenci rozporu zakládají obvinění na tvrzení, že společnost TENA OIL a subjekt Tomáš Teniak TENAOIL se neúčastnily řetězce obchodujícího s fiktivním zbožím a nepožadovaly neoprávněně odpočty na dani. Potud lze s obviněnými skutečně souhlasit. Jejich trestněprávní odpovědnost však vyplývá z jejich souběžné účasti (jako členů organizované zločinecké skupiny – viz dále) na řetězci obchodujícím s fiktivním zbožím, jehož účelem byly právě neoprávněné odpočty a následná legalizace výnosů. Do obchodování mezi sebou totiž účelově zapojili společnost BEZ H2O na pozici cross-invoicera, která si neoprávněně snižovala daňové povinnosti pomocí fiktivních plnění (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 05. 2024, č. j. 5 Afs 325/2023-49, nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2024, č. j. 30 Af 35/2022-75).
164.\tNavzdory námitkám obviněných je zřejmé, že skutková zjištění soudu prvního stupně vycházející mj. ze závěrů znalce Ing. Ondřeje Buriana jsou v tomto shodná s těmi, k nimž dospěl správce daně. Podle nich společnost BEZ H2O sice vykazovala daň na výstupu, kterou má zaplatit (obchod se společností TENA OIL), nicméně si svoji daňovou povinnost snižovala tím, že proti tomu podvodně uplatňovala přijetí fiktivních plnění od „nastrčených“ subjektů (Precorp 4, s.r.o., Speedgo s.r.o., zetakos, s.r.o., atd.), která následně fiktivně dodávala společnostem na Slovensku (WOPPA, s.r.o., LESEX s.r.o., Gilmor s.r.o. atd.). Přestože tím snižovala společnost BEZ H2O svoji daňovou povinnost, není pravdou, že tím nemohlo dojít k ovlivnění daňové povinnosti společnosti TENA OIL. Zapojením společnosti BEZ H2O mezi subjekt Tomáš Teniak TENAOIL a společnost TENA OIL do řetězce obchodujícího se skutečným zbožím totiž došlo k přenosu daňové povinnosti k DPH ze společnosti TENA OIL právě na společnost BEZ H2O, která ji pak eliminovala prostřednictvím uvedeného řetězce obchodujícího s fiktivním plněním. Společnost TENA OIL tak za zboží skutečně dodané a pocházející od subjektu Tomáš Teniak TENAOIL posílala společnosti BEZ H2O peněžní prostředky včetně DPH, část odpovídající DPH však byla za účelem legalizace (zjednodušeně vyjádřeno) přeposlána na účty zapojených nefunkčních firem, aby byly na konci připsány na účty společností ovládaných obviněnými Gramanovými, kteří prováděli výběry částek v hotovosti, které byly následně rozděleny mezi členy organizované zločinecké skupiny.
165.\tObviněný Mikulka a společnost TENA OIL dále argumentují, že na účtech společnosti TENA OIL nemohly být peněžní prostředky z trestné činnosti. Vycházejí přitom ze zjištěných toků peněz, podle nichž naopak společnost TENA OIL posílala peněžní prostředky na účet společnosti BEZ H2O jako platbu za dodané zboží. Pomíjí však, že obviněný Mikulka a s ním společnost TENA OIL získali peněžní prostředky z trestné činnosti, neboť soud prvního stupně měl za prokázané, že po legalizaci těchto výnosů byly částečně rozděleny zpět mezi jednotlivé členy organizované zločinecké skupiny. Tyto peněžní prostředky tak naplňují definici bezprostředního výnosu z trestné činnosti podle § 135b tr. zákoníku, a soud prvního stupně tudíž důvodně uložil společnosti TENA OIL podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí věci.
166.\tZ výše uvedeného vyplývá, že k naplnění první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v projednávané věci nedošlo. Soud prvního stupně srozumitelně formuloval svá skutková zjištění a odůvodnil, na základě jakých důkazů k nim dospěl. Jeho skutková zjištění se přitom shodují též se zjištěními správce daně. Nedošlo k záměně toků zboží ani jednotlivých subjektů, neboť soud prvního stupně spolehlivě prokázal, že společnost BEZ H2O byla mezi Tomáše Teniaka a společnost TENA OIL účelově vložena jako cross-invoicer, aby prostřednictvím fiktivních zdanitelných plnění z druhého obchodního řetězce snížila svoji daňovou povinnost, která vznikla obchodem s existujícím zbožím a která na ni byla přenesena ze společnosti TENA OIL. Zároveň je bezpředmětné, že obviněný Teniak nenárokoval vratky/odpočet daně a společnost TENA OIL formálně společnosti BEZ H2O zboží zaplatila včetně daně, neboť se účastnili na předmětném protiprávním jednání, když společnost BEZ H2O do svého obchodu zapojili za účelem zkrácení daně.
IV./2.B K druhé alternativě
167.\tPod druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech) lze podřadit námitku vznesenou obviněným Teniakem stran důkazu zajištěného na mobilním telefonu. S vysokou mírou schovívavosti lze pod ni podřadit též námitky obviněného T., který se vyhradil proti výslechům svědků Ungráda a K., přičemž z obsahu jeho dovolání vyplývá, že předmětné důkazy považuje za procesně nepoužitelné.
168.\tObviněný Teniak namítl, že existují pochybnosti o zákonnosti a použitelnosti důkazu – elektronické komunikaci zajištěné na mobilním telefonu obviněného T. Své pochybnosti založil na obsahu výslechu znalce Ing. Zdeňka Jelínka a obhajobou předloženém posudku znalce Ing. Jiřího Bergera, MBA. Podle obviněného z nich vyplývá, že způsob zajištění stop byl ledabylý a neodpovídal správným metodickým postupům.
169.\tPředně je na místě upozornit, že znalecký posudek Ing. Jiřího Bergera, MBA, byl obhajobou (podle jí předložených informací) objednán dne 19. 8. 2024 a znalcem byl vypracován dne 4. 9. 2024. Vzhledem k tomu, že trestní řízení bylo pravomocně skončeno dne 27. 5. 2024 vydáním usnesení vrchního soudu, je zřejmé, že posudek byl zadán a vypracován až poté. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení přezkoumává napadené rozhodnutí ex tunc, tedy podle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání napadeného rozhodnutí, resp. v době, kdy probíhalo řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo. Nové skutečnosti a důkazy, tzv. nova, proto nejsou v dovolacím řízení přípustná. Mohou být však podnětem k podání návrhu na povolení obnovy řízení vymezené v § 277 a násl. tr. ř. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1997, sp. zn. Tzn 205/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 11 Tdo 492/2013, či ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 941/2016). Na uvedeném závěru ničeho nemění ani argument obviněného uvedený v jeho replice k vyjádření státního zástupce, že zákonnost důkazu by měla být soudem zkoumána v rámci hodnocení důkazů ex officio. Rozhodující jsou takové skutečnosti a důkazy, které byly soudům nižších stupňů známy v době jejich rozhodování. Pominout nelze ani skutečnost, že výslech znalce Ing. Zdeňka Jelínka, jenž podle dovolání obviněného vzbudil pochybnosti, se konal dne 29. 6. 2022, zatímco k pravomocnému skončení věci došlo dne 27. 5. 2024 a obhajoba zadala zpracování posudku teprve dne 19. 8. 2024. Čekala tedy s jeho zadáním více než dva roky.
170.\tKrom toho je námitka obviněného založena na výslechu znalce Ing. Zdeňka Jelínka. Studiem spisu však bylo zjištěno, že jmenovaný znalec ve svém znaleckém posudku neprováděl zkoumání předmětného mobilního telefonu, a nemohl se tedy k postupu při jeho zkoumání nijak konkrétně vyjádřit. Pouze nad rámec lze uvést, že znalec si při svém výslechu v hlavním líčení dne 29. 6. 2022 pouze stěžoval na spolupráci s policisty, ovšem neuvedl ničeho, co by vzbuzovalo jakékoli pochybnosti o procesním postupu orgánů činných v přípravném řízení. Ostatně se nemohl vyjádřit ani k nakládání s předmětným telefonem, neboť byl přibrán ke znaleckému zkoumání předmětů zajištěných při domovních prohlídkách, a nikoli dobrovolně vydaných obviněnými. Konkrétně ve vztahu k předmětnému telefonu ze spisového materiálu vyplývá, že byl obviněným dobrovolně vydán, přičemž se odmítl vyjádřit k tomu, zda je zabezpečen heslem. Telefon byl v protokolu dostatečně označen popisem i číslem vložené SIM karty. Z kriminalistického odborného vyjádření, během něhož byla provedena extrakce dat, vyplývá, že technici telefon převzali v zapečetěné obálce. Ve vyjádření uvedli popis telefonu, číslo vložené SIM (shodné s protokolem o vydání) a připojili též IMEI telefonu. Samotné odborné vyjádření obsahuje podrobný popis jejich postupu i použitých prostředků. Z obsahu uvedeného odborného vyjádření neplyne žádný důvod pro pochybnosti o použitelnosti důkazu (extrahovaných dat) v soudním řízení.
171.\tLze konstatovat, že nebyly zjištěny skutečnosti vzbuzující pochybnosti o použitelnosti předmětného důkazu v soudním řízení. Argumentace obviněného založená výhradně na výslechu znalce, který s tímto důkazem ani nepřišel do styku, je toliko obecným konstatováním o nedodržení postupů, které nelze blíže přezkoumat. Námitky obviněného postrádají jakoukoli konkrétní argumentaci, ke které by se mohl Nejvyšší soud blíže vyjádřit. Je tudíž zřejmé, že námitka obviněného není opodstatněná a vada podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě nebyla shledána.
172.\tObviněný T. vznesl námitky vůči výslechu svědka Ungráda (tj. obviněného, jenž byl ve vyloučené věci obviněného T. vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn 49 T 8/2022 vyslechnut v procesním postavení svědka). Směřují vůči provedení výslechu prostřednictvím videokonference a proti povaze pokládaných dotazů. Jak však správně připomenul státní zástupce ve svém vyjádření, nepoužitelnost výslechu nelze založit na samotné skutečnosti, že byl proveden formou videokonference. Krom toho, že se jedná o běžně používaný způsob provádění úkonů, který je zcela v souladu s trestním řádem, není stanovena ani zvláštní povinnost soudu odůvodňovat, proč k využití videokonferenčního zařízení přistoupil.
173.\tNadto ze spisového materiálu jednoznačně vyplývá, že výslech byl tímto způsobem proveden na žádost svědka Ungráda, a to ze zdravotních důvodů. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 20. 2. 2023 plyne, že muselo být odročeno z důvodu absence přísedící, avšak obviněný T. souhlasil s provedením výslechu svědků (spoluobviněných v původně společné trestní věci) mimo hlavní líčení. K tomu vzápětí došlo za přítomnosti obviněného i jeho obhájce (který také předvolaným svědkům kladl doplňující otázky), čímž byla zajištěna ochrana práva obviněného na obhajobu i dodržena zásada kontradiktornosti. Stejné platí i ohledně svědka Ungráda, k jehož výslechu došlo prostřednictvím videokonference. Mimoto obviněný nevznesl žádnou konkrétní námitku, v jakém směru by mělo dojít k porušení zákona či jeho základních práv pouze na základě toho, že byl svědek vyslechnut prostřednictvím videokonference. Ke čtení protokolu o výslechu svědků, tedy i svědka Ungráda, pořízeného při popsaném úkonu pak bylo přistoupeno v následujícím hlavním líčení zcela v souladu s podmínkami § 211 odst. 1 tr. ř., a to se souhlasem státní zástupkyně i obviněného (viz protokol o hlavním líčení konaném dne 21. 2. 2023). Pokud jde o otázky pokládané jmenovanému svědku, které byly obviněným označeny za sugestivní a kapciózní, sdílí Nejvyšší soud jejich zhodnocení se státním zástupcem. Povaha obviněným označených otázek ničím nevybočuje z běžně pokládaných otázek během výslechu a nelze dospět k závěru, že soud tlačil svědka k určitým odpovědím či na něj jiným způsobem naléhal.
174.\tStran výslechu svědkyně K. obviněný T. namítl, že nebyla správně poučena podle § 100 tr. ř. o právu odepřít výpověď. Předně dovolací soud upozorňuje, že totožnou námitkou obviněného se obšírně zabýval již soud odvolací, přičemž jeho reakce je zcela vyhovující. Pouze nad rámec nezbytného možno dodat, že nejenže musí být svědek soudem o právu odepřít výpověď poučen, ale svědek musí především srozumitelně podat, že míní uvedeného práva využít. „O tom, zda svědek využívá či nikoli své právo odmítnout ve věci výpověď podle § 100 odst. 1, se musí vyjádřit takovým způsobem, aby nebylo pochyb o jeho projevené vůli (srov. R 47/1999). […] O oprávněnosti odepření výpovědi rozhodne orgán činný v trestním řízení, který svědka vyslýchá (resp. hodlá ho vyslechnout), a to jako o otázce předběžné ve smyslu § 9 odst. 1. K tomu, aby tak mohl učinit, bude nutné, aby ten, kdo odpírá výpověď, uvedl důvod, pro který tak činí“ (srov. R 18/1999-I.) [viz PÚRY, František. § 100 (Právo odepřít výpověď). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1474.]. Nejenže jmenovaná svědkyně v minulosti v projednávané věci vypovídala, aniž by uvedeného práva využila (což však nebrání tomu, aby ho využila při pozdějším výslechu), ale v každém případě byla dostatečně a řádně poučena. Její reakce při sporovaném výslechu nebyla dostatečně jasným vyjádřením jejího přání využít práva odepřít výpověď z konkrétního důvodu. Byť obviněný připojuje analýzu psychického rozpoložení svědkyně, nemění to ničeho na tom, že předsedkyně senátu musela v reakci na nejasné vyjádření svědkyně zjistit, zda pro svědkyni připadá v úvahu některý z důvodů uvedených v § 100 tr. ř. pro odepření výpovědi, neboť by následně musela rozhodnout o jejich oprávněnosti. Z části protokolu zachycujícího poučení svědkyně nadto nevyplývá, že by předsedkyně senátu jednala jakkoli excesivně či nepřijatelně. Vzhledem k tomu, že náplní práce svědkyně bylo zpracování účetnictví, nelze předpokládat, že by bylo nutné poučení přizpůsobit jejím rozumovým schopnostem. O tom, zda byla svědkyně řádně poučena a svému právu odepřít výpověď porozuměla, proto není pochyb.
175.\tZ výše uvedených důvodů nedospěl Nejvyšší soud k závěru, že by důkazy výpověďmi svědků Ungráda a K. byly procesně nepoužitelné z důvodů namítaných obviněným T. Nebyla proto shledána vada ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
176.\tToliko pro úplnost možno dodat, že proti výslechu svědkyně K. vznesl námitky i obviněný Klíma. Vzhledem k tomu, že předmětný výslech svědkyně byl proveden ve vyloučeném samostatně vedeném řízení proti obviněnému T. a nemohl být žádným způsobem použit ve vztahu k obviněnému Klímovi, nejedná se o vadu, která by mohla ovlivnit jeho postavení, a tudíž její existenci nemůže namítat. Ničeho na tom nemění ani skutečnost, že v obou věcech rozhodoval stejný senát. Nicméně, námitka obviněného T. o procesní nepoužitelnosti jejího výslechu nebyla shledána opodstatněnou, což činí námitku obviněného Klímy irelevantní.
IV./2.C K třetí alternativě
177.\tK třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) vznesli námitky obvinění T. a Mikulka.
178.\tObviněná T. opětovně namítla, že nebyl proveden důkaz zajištěným harddiskem, resp. dokumenty na něm uloženými. Připojila argumentaci známou z předcházejícího řízení o „tipech“ na možná hesla k zašifrovanému disku. Již soud prvního stupně v bodě 231. svého rozsudku uvedl, že s ohledem na nemožnost prolomení zabezpečení orgány činnými v trestním řízení bude možno posoudit relevantnost předmětného důkazu pouze po sdělení hesla obviněnou. Obviněná tak neučinila, a pokud pouze navrhla možnost vyzkoušení možných hesel, nebyla tato možnost připuštěna s ohledem na hrozící ztrátu uložených dat. Předmětné odůvodnění soudu prvního stupně připomenuté též soudem odvolacím je zcela logické. Rozhodnutí zabránit možné ztrátě dat je nanejvýš vhodné a ve svém důsledku i ve prospěch obviněné, rozhodla-li by se v následujícím řízení sdělit správné heslo a umožnit přístup k dokumentům, které mají podle jejího sdělení povahu zbavující ji viny. Nejedná se tudíž o důkaz opomenutý.
179.\tObviněný Mikulka namítl, že navržený důkaz jeho výslechem byl nedůvodně zamítnut, přičemž poskytl podrobnou argumentaci o důležitosti jeho vysvětlení obsahu whatsapp komunikace. Uvedená námitka obviněného je zároveň spojena s námitkou existence zjevného rozporu, resp. deformace důkazů, jehož se měl soud prvního stupně dopustit při hodnocení této komunikace.
180.\tZ pohledu otázky opomenutých důkazů postačí zopakovat, že obviněný byl v průběhu řízení opakovaně vyslýchán, slyšen byl též v rámci hlavního líčení a byla mu dána možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čehož také v průběhu řízení využíval), a to včetně předmětných konverzací. Na jeho možnosti se k důkazům vyjádřit ničeho nemění rozsah důkazního prostředku (tj. množství zpráv), neboť obviněný a jeho obhájci se měli možnost seznámit s obsahem spisu nejen na konci přípravného řízení, ale také kdykoli poté, a s ohledem na délku předmětného trestního řízení nebyli v časové tísni bránící jim svého práva využít. Soud prvního stupně není povinen – a s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů, kdy hodnotí důkazy nejen samostatně, ale v jejich vzájemných souvislostech – ani schopen obviněné předem informovat o skutkových závěrech, k nimž při hodnocení důkazů dospěje. Ze stejného důvodu nelze shledat porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí. Obviněný byl jednak seznámen s obsahem spisu a jednak se zněním obžaloby, v níž mu bylo mj. kladeno za vinu zapojení do organizované zločinecké skupiny. Souladný závěr soudu prvního stupně tudíž nemůže být považován za překvapující.
181.\tZ pohledu otázky hodnocení důkazů nutno opět poukázat na zásadu volného hodnocení důkazů svědčících tomu soudu, který předmětný důkaz provádí. Nadřízené soudy, a to soud odvolací, a tím spíše soud dovolací v rámci mimořádného opravného prostředku, nemohou do jeho hodnocení zasahovat, nevykazuje-li znaky zjevné libovůle či absenci logických návazností. Samotná existence jiné možné verze hodnocení, kterou chtěl obviněný při svém opakovaném výslechu předložit a kterou formuloval ve svých opravných prostředcích, není důvodem pro takový zásah nadřízeného soudu. Právě z důvodu existence vícero možných verzí události je na soudu, který důkazy provádí a který je v souladu se zásadou bezprostřednosti nejlépe způsobilý k jejich hodnocení, aby je posoudil komplexně a ve vzájemném kontextu tak, aby dospěl ke skutkovým zjištěním, která z provedených důkazů logicky vyplývají a jsou jimi dostatečně spolehlivě (bez důvodných pochybností) podložena. V projednávaném případě nelze shledat žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními, k nimž soud prvního stupně mj. na základě hodnocení předmětných konverzací dospěl, ba naopak jeho skutkové závěry vyznívají zcela logicky. Předmětem přezkumu nadřízeného soudu je hodnocení důkazů jako celek a nejsou to, jak již upozornil odvolací soud, jednotlivé části konverzací vytržené z kontextu zbývajících konverzací a dalších důkazů, jimž obviněný přikládá odlišný význam (vyznívající ve prospěch jeho obhajoby).
182.\tNa základě uvedeného je tudíž zřejmé, že odvolací soud nepochybil, pokud neprovedl opakovaný výslech obviněného Mikulky. Zřejmé je rovněž, že ve vztahu k whatsapp konverzacím a výsledným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neexistuje zjevný rozpor. Nedošlo tak k naplnění žádné z alternativ dovolacího důvodu podle písm. g).
183.\tObviněný Mikulka též označil za opomenuté důkazy neprovedení navrženého dokazování spisem v jiné trestní věci, zprávou o daňové kontrole a ocenění nemovitosti, přičemž poslední dva z důkazů též označil zatajené. Úvodem je na místě připustit, že přílohy doplnění odvolání obviněného, jimiž měla být zpráva o daňové kontrole a ocenění nemovitosti, skutečně nebyly po jejich zaslání datovou zprávou vytištěny a založeny do spisu. To je však na místě přičíst administrativní chybě nežli záměru, jak činí obviněný. Ostatně důkazy by stěží bylo možné zatajit, když byly označeny v předmětném podání. Nadto byl uvedený návrh zopakován obhájcem obviněného v rámci veřejného zasedání. Nelze ani uzavřít, že o těchto návrzích nebylo rozhodnuto, neboť odvolací soud ve veřejném zasedání konaném dne 14. 5. 2024 zamítnul doplnění dokazování navrhovanými důkazy pro jejich nadbytečnost, přičemž poskytl i krátké ústní odůvodnění (jak vyplývá ze zvukového záznamu).
184.\tZároveň je však třeba upozornit, že z judikatury Ústavního soudu sice plyne (např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03), že nesprávná realizace důkazního řízení se může projevit v porušení práva na spravedlivý proces, avšak ne vždy porušení ustanovení tzv. jednoduchého práva má ústavně právní konsekvence [srov. např. usnesení ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 3010/17: „… ne každé porušení procesních norem bez dalšího zasahuje do práva účastníka řízení na spravedlivý proces. O takovém zásahu lze hovořit pouze tehdy, jestliže jej zkrátil na možnost uplatňovat svá práva způsobem, kterým by pro sebe dosáhl (nebo reálně mohl dosáhnout) příznivějšího rozhodnutí.“]. Proto ne každé pochybení v postupu obecných soudů otevírá v řízení o mimořádném opravném prostředku cestu k přezkumu, neboť musí jít o takové pochybení, kde by jeho odepření vyvolalo zásah do základního práva, který naopak měl být odčiněn (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). V souladu s uvedenou judikaturou je ostatně i znění třetí alternativy dovolacího důvodu podle písm. g) tr. ř.: rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, … ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
185.\tVe světle citovaných východisek je nutné hodnotit otázku předmětných důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá (mj. s ohledem na vyjádření k dalším důkazním návrhům), že provedené dokazování považoval za dostatečné a jakékoli další důkazy za nadbytečné. Nadto nelze v případě ani jednoho z těchto důkazů dospět k závěru o jejich vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaku trestného činu. Pokud jde o zprávu o daňové kontrole, měl soud prvního stupně k dispozici množství výstupů finančních úřadů z jejich správního řízení, a především měl k dispozici také rozsáhlý důkazní materiál shromážděný v rámci samotného trestního řízení. Výsledkem daňové kontroly není soud v trestním řízení při rozhodování o vině vázán a její ne/provedení tudíž nemůže zásadně ovlivnit rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaku trestného činu. Ocenění nemovitosti má vztah k ukládanému trestu propadnutí náhradní hodnoty, nikoli však k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaku trestného činu. Pouze nad rámec lze dodat, že trest propadnutí náhradní hodnoty může soud uložit až do výše, která odpovídá hodnotě věci, jejíž propadnutí bylo zmařeno, a která je bezprostředním či zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti (§ 71 tr. zákoníku). S ohledem na postavení obviněného v organizované zločinecké skupině, jakož i výši způsobené škody a odpovídajícího výnosu není uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty ve vztahu k uvedené nemovitosti zjevně nepřiměřené.
186.\tObvinění Mikulka, Teniak, Klíma, T., Gramanovi a společnost TENA OIL namítli, že důkaz obhajobou opatřeným znaleckým posudkem a související výpovědí znalce byl soudem prvního stupně zatajen, resp. opomenut v tom smyslu, že byl sice proveden, avšak nestal se předmětem úvah soudu prvního stupně. Předmětnou námitku však nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Byla-li by shledána dovolatelem namítaná vada, mohlo by se jednat o zásah do jeho práva na spravedlivý proces. Taková situace však, jak bude vyloženo dále, v posuzované věci nenastala. Námitky se týkají znaleckého posudku znalecké kanceláře BDO ZNALEX, s.r.o., který měl reagovat na závěry znalce Ing. Ondřeje Buriana z oboru ekonomika, odvětví ekonomická odvětví různá, specializace daně.
187.\tV průběhu řízení před soudem prvního stupně bylo v souvislosti s oběma znaleckými posudky, jejich dodatky a výslechy znalců provedeno rozsáhlé dokazování. Přestože se však obvinění snaží vzbudit dojem, že posudek obhajoby zcela vyvrátil znalecké závěry znalce Ing. Buriana, ve skutečnosti se spornou otázkou stala pouze obchodní přirážka, kterou původně znalec Ing. Burian vypočetl jako zápornou a v reakci na znalce obhajoby svůj výpočet opravil. Byť lze uznat, že soud prvního stupně tuto situaci nezachytil v odůvodnění svého rozsudku, nemění to ničeho na skutečnosti – jak správně upozornil soud prvního stupně při zamítnutí návrhu na doplnění dokazování k této otázce – že ziskovost či neziskovost obchodování společnosti BEZ H2O je z hlediska dokazování okrajovou a doplňující záležitostí, která pro posouzení viny či neviny obviněných není podstatná. Ostatně otázka obchodní přirážky jako podkladu pro závěr o účelovém zapojení společnosti BEZ H2O do obchodování nebyla vtělena do samotného popisu skutku, a byť soud prvního stupně závěry znalce Ing. Buriana ohledně obchodní přirážky ve svém rozsudku citoval spolu s jeho dalšími závěry, je zřejmé, že k závěrům stran postavení a fungování společnosti BEZ H2O v řetězci zapojených společností dospěl na základě dalších provedených důkazů. Je totiž zřejmé, že odkazem na početní chybu při výpočtu obchodní přirážky se obvinění snaží jednak zpochybnit znalecký posudek Ing. Buriana jako celek a jednak odpoutat pozornost od otázky, která je skutečně rozhodující pro posouzení jejich viny. Skutečnost, zda společnost BEZ H2O formálně pracovala s pozitivní či negativní přirážkou je totiž irelevantní za situace, kdy byla součástí řetězce společností využívajících fiktivních dodávek ke krácení daně.
188.\tZ výše uvedeného vyplývá, že byť obvinění uvedenou námitku podřadili pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (bez označení relevantní alternativy), tomuto neodpovídá. Dovolateli namítaná vada nadto nebyla shledána, a nemohlo tudíž dojít ani k zásahu do jejich práva na spravedlivý proces.
189.\tZa opomenutý důkaz rovněž označil obviněný Klíma zprávu o auditu společnosti BEZ H2O, která měla potvrdit, že její účetnictví poskytovalo věrný a pravdivý obraz jejího hospodaření. I v tomto případě obviněný podle všeho (neboť absentuje bližší argumentace) namítá, že důkaz byl sice proveden, nestal se však předmětem úvah soudu. Ve skutečnosti je však podstatou námitky obviněného skutečnost, že soud prvního stupně z provedeného důkazu neučinil skutková zjištění, která by odpovídala obhajobě obviněného. S ohledem na velké množství důkazů, na jejichž základě soud prvního stupně ve svém odůvodnění formuloval závěr, že společnost BEZ H2O se účastnila fiktivního obchodování, je zcela opodstatněné, že ho nemohla vyvrátit osamocená zpráva auditora. Ostatně auditor má při zpracování své zprávy k dispozici omezené množství podkladů, které se zdaleka nedá srovnat s důkazní situací v rámci trestního řízení, a je tedy pochopitelné, že mohl na základě falšovaných listin dospět k závěru o řádném fungování společnosti. To však nemůže ničeho změnit na důkazně podložených závěrech soudu prvního stupně. Ani v tomto případě tudíž nedošlo k namítané vadě a nebyl shledán ani zásah do práva obviněného na spravedlivý proces.
190.\tObdobná je situace v případě dovolatelem namítané deformace výslechu svědka V. Přestože svědek vypovídal o zboží určeném k odvozu na Slovensko, sám byl zaměstnán k nakládání se zbožím určeným českým zákazníkům. Nebylo v jeho pracovní náplni, a nemohl tedy být podrobněji informován o tom, kam a jaké zboží bylo dále odvezeno. Oproti jeho výpovědi navíc stojí velké množství důkazů svědčících o tom, že žádné vývozy na Slovensko realizovány nebyly. Nejenže ostatní svědci hovořili pouze o kamionech dovážejících zboží ze Slovenska, ale ze zjištění správce daně ke slovenským společnostem bylo zjištěno (viz bod 181. rozsudku soudu prvního stupně), že k přepravě auty nad 3,5 tun nedošlo a zatímco v řádných daňových přiznáních bylo deklarováno pořízení zboží z jiného členského státu od společnosti BEZ H2O s.r.o., v dodatečných daňových přiznáních k DPH za červenec 2017 (všechna podána 4. 11. 2017) společnosti nevykázaly žádné pořízení zboží z jiného členského státu. O nefunkčnosti slovenských společností vypovídají také informace poskytnuté cestou právní pomoci ze Slovenské republiky (viz bod 237. rozsudku soudu prvního stupně). Podle nich předmětné společnosti neuskutečnily žádné celní řízení, což vyplývá z dovozových a vývozových databází Finanční správy SR, nejsou evidovány v databázi Centrálního registru subjektů, kde musí být subjekt zaregistrovaný před tím, než uskuteční první celní řízení, šetřením na místě údajné vykládky bylo zjištěno, že uvedeným slovenským společnostem nebyly pronajaty v sídle společnosti Termokov a.s. na Vinohradnickej ul. č. 3 v Bratislavě žádné prostory, neproběhla žádná spolupráce. Sídla uvedených slovenských společností nebyla nalezena. Z výše uvedeného, a především z podrobného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, že jmenovaný soud měl k dispozici velké množství důkazů prokazujících závěr o fiktivní povaze vývozu na Slovensko.
IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
191.\tDůvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně.
IV./3.A K první alternativě
192.\tPod první alternativu tohoto dovolacího důvodu lze podřadit námitky obviněných Mikulky, Teniaka, T. a společnosti TENA OIL vůči popisu skutku, který považují za neurčitý. Především upozornili na absenci jednotlivých dílčích útoků či konkrétního popisu jednání jednotlivých obviněných. Podle argumentace obviněných není z výroku zřejmé, jak byly jednotlivé společnosti, potažmo obvinění za ně jednající, zapojeny do fiktivních dodávek zboží, neboť nejsou toky dostatečně konkretizovány a některé společnosti zde nejsou vůbec uvedeny.
193.\t Předně Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, co již shrnul ve svém usnesení ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 6 Tdo 296/2022, tedy že „každý popis skutku, za který je pachatel odsouzen, totiž musí být v rozhodnutí soudu uveden tak, aby jednotlivé části popisu odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Proto tzv. skutková věta musí obsahovat úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku, aby zahrnovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Nestačí, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků. Taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku (srov. č. 43/1999-I. Sb. rozh. tr.). Od této situace je ale nutné odlišit případ, kdy je skutek ve výrokové části rozsudku popsán nedostatečně, neobratně či neúplně, ačkoliv z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud příslušné skutkové zjištění učinil. Takový popis skutku je sice nepřesný, ale to ještě samo o sobě neznamená, že bylo porušeno hmotněprávní ustanovení trestního zákoníku. V takovém případě by se jednalo o porušení procesního ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. o náležitostech rozsudečného výroku, což není pochybení tak zásadního významu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 11 Tdo 876/2014). Případnou neúplnost v popisu skutku (nikoli však rozhodných okolností) je tedy možno považovat jen za dílčí procesní nedostatek v náležitostech rozsudku ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. a výhrada takové vady nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jsou-li rozhodné okolnosti, z nichž vycházely soudy obou stupňů podrobněji rozvedeny a konkretizovány alespoň v odůvodnění jejich rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1311/2016)“.
194.\tUvedená východiska je třeba uplatnit zejména v případech trestné činnosti, na níž se podílí větší počet osob, ať již fyzických či právnických (jako je tomu i ve věci posuzované) a jež spočívá v realizaci množství dílčích jednání a úkonů, jimiž se zastírá její podstata a trestně právní charakter. Nelze oprávněně požadovat, aby tato vysoce sofistikovaná trestná činnost byla zcela do detailů popsána již v tzv. skutkové větě výroku rozsudku, neboť v takovém případě by popis skutku byl neúměrně rozsáhlý. Je-li výrok rozsudku, jako tomu je i v případě dovolatelů, souladný s jeho odůvodněním, je plně dostačující, pokud výroková část obsahuje popis základních údajů nezbytných pro právní kvalifikaci skutku (což činí), a detaily stran jednotlivých zjištění o konkrétní participaci toho kterého ze spolupachatelů na trestné činnosti jsou obsaženy v odůvodnění rozsudku. Aniž by bylo nezbytné (a není to úkolem dovolacího soudu) podrobně ve vztahu k jednotlivým dovolatelům citovat zjištění soudu prvního stupně obsažená v odůvodnění jeho rozsudku, lze zmínit, že z důkazů, na jejichž základě dospěl uvedený soud k závěru o vině obviněných, a jejichž obsah ve svém rozsáhlém odůvodnění uvádí, plyne, že skutková zjištění vyjádřená ve výroku rozsudku jsou jimi podložena a dále rozvedena (níže např. stran B. a Mgr. Martina Gramanových).
195.\tV argumentaci obviněných v projednávané věci je zřejmé zaměření jejich obhajoby na účelové vykládání závěrů soudu prvního stupně ke zmatení toho, jak skutečně trestná činnost v rámci obchodních řetězců s fiktivním zbožím probíhala (s níž se Nejvyšší soud již vypořádal výše). Ve vztahu k námitce neurčitosti z důvodu nespecifikování jednotlivých útoků a jak se na nich konkrétně podílely jednotlivé právnické osoby lze poukázat na soudem prvního stupně uvedené účelové řetězce společností v úvodu popisu skutku a související obsáhlý seznam faktur jednotlivých dodavatelů. Důvodem, proč u žádné z faktur uvedených v tzv. skutkové větě výroku nejsou zmíněny názvy některých právnických osob (např. ARLO) je to, že nevystupovaly v postavení dodavatele, ale byly využity např. pro převod peněz nebo jako příjemci fiktivního zboží. Z obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zcela zřejmé, jakým způsobem byly jednotlivé útoky realizovány a pro zachování srozumitelnosti skutku není s ohledem na jejich množství účelné uvádění dalších podrobností v samotném popisu skutku.
196.\tCo se týče společnosti TENA OIL, která namítla, že ve vztahu k ní není specifikován žádný útok a nebyla příjemcem žádného z uvedených zdanitelných plnění, lze připustit, že se jmenovaná společnost skutečně neúčastnila přímo vykazování fiktivních zdanitelných plnění, jak však bylo vysvětleno výše a vyplývá to i z rozsudku soudu prvního stupně, zapojením společnosti BEZ H2O do legálního obchodu došlo k přesunu daňové povinnosti k DPH ze společnosti TENA OIL na společnost BEZ H2O, která se dále účastnila řetězce fiktivních zdanitelných plnění. Účast společnosti TENA OIL na krácení daně tak jednoznačně vyplývá z popisu skutku (za účelem eliminace daňové povinnosti na dani z přidané hodnoty vzniklé z titulu pořízení zboží z jiného členského státu za úplatu a jeho prodeje v tuzemsku, využili obchodní společnosti, které zapojili do účelových obchodních řetězců) i souvisejícího odůvodnění.
197.\tPokud jde o konkretizaci jednání jednotlivých obviněných v rámci skutku kvalifikovaného jako trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku, připomíná dovolací soud především, že obvinění byli shledáni vinnými spácháním tohoto trestného činu nejen jako členové organizované zločinecké skupiny, ale také jako spolupachatelé. Jak bude dále podrobněji vysvětleno, organizovaná zločinecká skupina je charakteristická mj. funkčním rozdělením rolí. Každý člen skupiny má proto svoji roli a úkoly, které v souvislosti s ní plní. Přestože má zpravidla povědomí pouze o části činnosti týkající se právě jeho funkčního zařazení a neúčastní se na všech krocích učiněných k úspěšnému spáchání trestného činu (tedy v případě zkrácení daně nepodává faktury a nevede účetnictví, ale např. vystupuje jako jednatel zapojené společnosti), odpovídá jako spolupachatel, tedy jako by trestný čin spáchal sám. Z toho důvodu jsou obvinění Gramanovi, kteří byli účastni především na legalizaci výnosů z trestné činnosti, trestně odpovědní také za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku. Obvinění, kteří byli členy organizované zločinecké skupiny založené za účelem páchání trestné činnosti spočívající v krácení daně a následné legalizaci výnosů z ní, svým zapojením přispěli k její úspěšné realizaci. Proto k těm obviněným, kteří se převážně účastnili části trestné činnosti týkající se zkrácení daně, neobsahuje popis skutku tolik podrobností. Zároveň je však v popisu skutku jednoznačně uvedeno, že činnost těchto obviněných sestávala z převádění finančních prostředků mezi jednotlivými společnostmi k zastření jejich původu a za účelem jejich dopravení k obviněným Gramanovým, kteří je následně vybírali v hotovosti, aby byly z části rozděleny mezi jednotlivé obviněné.
198.\tObvinění Teniak, T. a Gramanovi dále ve svých dovoláních namítli, že nebyly naplněny znaky organizované zločinecké skupiny, případně nebyla prokázána jejich účast na ní. Opak však vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně. Ten již v samotném popisu skutku, ale především do nejmenších podrobností v odůvodnění samotného rozhodnutí doložil naplnění všech znaků organizované zločinecké skupiny, jakož i rozdělení rolí jednotlivých obviněných v ní.
199.\tV bodě 232. odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že „obžalovaní založili organizovanou zločineckou skupinu, sestávající se nejméně z osmi obžalovaných fyzických osob a šesti obžalovaných právnických osob, kdy tato skupina měla vnitřní organizační strukturu, jednotliví členové této skupiny měli rozdělené funkce a činnosti, kdy zároveň bylo prokázáno, že tato skupina byla založena za účelem soustavného krácení DPH a následné legalizace finančních prostředků získaných krácením daně“. Je tedy zřejmé, že se jednalo o společenství nejméně tří trestně odpovědných osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností (viz dále). Následně podrobně popsal, v čem měla spočívat trestná činnost organizované zločinecké skupiny (zaměřená na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti), přičemž správně uvedl, že se jednalo o druh tzv. karuselového podvodu, jehož fungování podrobně vysvětlil s odkazem na zjištěné toky financí ve spojení s dalšími provedenými důkazy.
200.\tVnitřní organizační struktura organizované zločinecké skupiny, jakož i funkce jednotlivých obviněných v ní byla soudem prvního stupně podrobně popsána. Vysvětlil, že vůdčí osobou byl obviněný M. T., který rozhodoval o tom, kdy, v jaké výši a na kterou firmu bude poskytnuto fiktivní zdanitelné plnění. Systém zapojení jednotlivých firem koordinoval, konzultoval a upravoval se S. T., která jeho požadavky plnila a zaváděla do účetnictví. V hierarchii skupiny se nacházeli nejvýše a předávali tak pokyny dalším obviněným. Z popisu činnosti zbývajících obviněných je zřejmé jasné rozdělení jejich funkcí. Tomáš Klíma vykonával funkci jednatele společnosti BEZ H2O, sháněl a koordinoval činnost tzv. bílých koní v dalších společnostech, zapojených do řetězce fiktivního obchodování, a vozil peníze v hotovosti na Slovensko. Obvinění Gramanovi prostřednictvím jimi ovládaných společností přeposílali peníze na další společnosti v řetězci, aby tak vyvolali dojem, že mezi těmito společnostmi probíhá obchodování, a následně peníze, které byly zaslány zpět na účty jimi ovládaných společnosti, vybírali v hotovosti a předávali Zdeňku Ungrádovi, který peníze rozvážel mezi další členy skupiny, případně dalším spolupracujícím osobám. O naplněnosti subjektivní stránky ve vztahu ke zjištění, že se na trestné činnosti podíleli jako členové organizované zločinecké skupiny tak nevznikají pochybnosti (dále též bod 207.). Obvinění Teniak a Mikulka po předchozí dohodě s M. T. instalovali mezi jimi ovládané subjekty společnost BEZ H2O, čímž umožnili páchanou trestnou činnost.
201.\tPokud obvinění Gramanovi rovněž namítli (bod 62.), že jejich jednání nemělo být kvalifikováno ani jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, neboť mohlo dojít maximálně k trestnému činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku, pak této námitce nelze přisvědčit. Skutková zjištění soudu (str. 225 až 230 rozsudku) totiž svědčí o daleko větší zapojenosti těchto obviněných do páchané trestné činnosti (vyjma nakládání s penězi jejich výběry či přeposíláním, výroba razítka, instruování k výběru osoby pro nově zřizovanou společnost k výrobě a další), než jen v podobě, kterou je namístě postihnout právní kvalifikací skutku jako zločinu legalizace výnosů z trestné činnnosti.
202.\tObviněný Teniak namítl, že nebylo prokázáno, že se podílel na založení organizované zločinecké skupiny. Podle odborné literatury „[z]a zakladatele organizované zločinecké skupiny lze považovat osobu, resp. osoby, které iniciují její vznik a dohodu ať již výslovnou, nebo konkludentní, na jejímž základě se taková organizovaná zločinecká skupina konstituuje, a to bez ohledu na to, jaké místo v hierarchii tohoto spolčení později zastávají a jakým způsobem se na její činnosti účastní“ [ŠÁMAL, Pavel, RIZMAN, Stanislav, TEJNSKÁ, Katarína. § 361 (Účast na organizované zločinecké skupině). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4537, marg. č. 4.]. Z popisu role obviněného poskytnutého soudem prvního stupně je zřejmé, že bez počáteční aktivity jeho a obviněného Mikulky představované zapojením společnosti BEZ H2O do jejich vzájemného obchodu by vůbec nemohlo dojít k trestné činnosti, za jejímž účelem byla organizovaná zločinecká skupina založena. Namítá-li obviněný, že si nebyl vědom naplnění znaků organizované zločinecké skupiny, nezbývá než připomenout, že k zapojení společnosti BEZ H2O došlo podle zjištění soudu prvního stupně na základě vzájemné dohody obviněných T., Mikulky, a právě obviněného Teniaka, který tedy již v tomto okamžiku věděl, že do trestné činnosti budou zapojeny minimálně tyto tři osoby. Není pochyb ani o tom, že na základě předmětné dohody si byli jednotliví aktéři vědomi svých vymezených rolí – obviněný T. skupinu řídil, zatímco obvinění Mikulka a Teniak se věnovali každý svojí části obchodu (Česko a Slovensko), jak vyplývá mj. ze záznamů odposlechů.
203.\tObvinění Teniak a Mikulka spatřují vadu zakládající dovolací důvod podle písm. h) taktéž v absenci subjektivní stránky, neboť podle jejich mínění nebylo prokázáno jejich vědomé zapojení do trestné činnosti a soud prvního stupně svůj závěr založil pouze na jediném důkazu, a to whatsappové komunikaci. Snaha obviněných o odlišné hodnocení předmětné dokumentace, či nejlépe její úplné vyloučení z hodnotících úvah soudů je jednoznačně patrná z jejich dovolání. Jak však bylo vyloženo výše (viz bod 181.), samotná skutečnost, že obvinění jsou schopni předložit alternativní vyznění určitých částí konverzací vytržených z kontextu, z níž nevyplývá jejich vědomé zapojení do organizované zločinecké skupiny, není to důvodem pro zásah do hodnocení důkazů. Přestože soud prvního stupně při odůvodnění úmyslného jednání obou obviněných spoléhal zejména na předmětné whatsappové komunikace (přičemž se hodí poznamenat, že se nejednalo o nepatrné množství zpráv, ale o celý komplex komunikací mezi jednotlivými obviněnými), nejedná se o jediný důkaz, jak se snaží tvrdit obvinění. Tato argumentace má primárně skutkový základ.
204.\tSoud prvního stupně nejen velmi podrobně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl ke svým závěrům vyplývajícím z hodnocení předmětných konverzací, ale především doplnil, že jsou tyto podporovány dalšími ve věci provedenými důkazy, mezi nimi záznamy odposlechů i listinnými důkazy. S ohledem na to, jak podrobně se otázce věnoval, není potřebné, aby zde dovolací soud jeho závěry opakoval. Proto postačí na ně v jejich celistvosti odkázat a připomenout jen následující skutečnosti.
205.\tUvedený soud vycházel rovněž z toho, co bylo o jednotlivých obviněných sděleno a zachyceno na odposleších. Nebýt jeho účasti na organizované zločinecké skupině, jistě by neměl obviněný Mikulka důvod volat obviněné T. Obviněný T., který nebyl nijak oficiálně zapojen do obchodu mezi obviněnými Mikulkou a Teniakem, by nebyl v pozici rozhodovat o dalším směřování těchto společností či obviněného Mikulku úkolovat (viz bod 243. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Ze slov obviněné T. pak vyplývá, že obviněný Teniak obdržel finanční obnos, aby „uplácel finančák a policajty“ a obviněný Klíma jmenované sdělil, že obviněný Teniak „se strašně bojí a chce z toho vycouvat“ apod. (viz bod 245. rozsudku soudu prvního stupně). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tak jednoznačně vyplývá, že ke svým závěrům stran naplnění subjektivní stránky obviněných Mikulky a Teniaka nedospěl výhradně na základě jediného důkazu (whatsappové komunikace), ale na základě celého souboru provedených důkazů, přičemž poskytl adekvátní odůvodnění.
206.\tObviněný Teniak vznesl námitky vůči právní kvalifikaci jeho jednání podle § 216 tr. zákoníku, neboť je toho mínění, že v souladu s § 2 odst. 1 tr. zákoníku měla být trestnost činu posouzena podle pozdějšího znění zákona, neboť s ohledem na změnu definice výnosu by byl tento zákon pro něj příznivější. Obviněný při své argumentaci vychází z domněnky, že to, co měli obvinění získat trestným činem podle § 240 tr. zákoníku nesplňovalo definici výnosu z trestné činnosti vtělené do trestního zákoníku novelou č. 287/2018 Sb. s účinností od 1. 2. 2019 (na rozdíl od definice ve znění do 31. 1. 2019, podle něhož soud prvního stupně rozhodoval).
207.\tVzhledem k tomu, že důvod pro použití pozdějšího trestního zákona ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku obviněný shledává výhradně ve změně definice výnosu z trestné činnosti, zaměří se Nejvyšší soud na tuto otázku, aniž by zkoumal možnou existenci jiných důvodů, proč by bylo použití pozdějšího trestního zákona pro obviněného příznivější.
208.\tStátní zástupce ve svém vyjádření přiléhavě poznamenal, že definice výnosu z trestné činnosti vychází z mezinárodní úpravy [podrobně viz ŠKVAIN, Petr. § 135b (Výnos z trestné činnosti). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1820, marg. č. 1.]. Jak bylo zmíněno výše, pojem výnos z trestné činnosti byl do trestního zákoníku zaveden novelou trestního zákoníku a některých dalších zákonů provedenou zákonem č. 287/2018 Sb., a to s účinností od 1. 2. 2019. Uvedenou novelou také došlo k vypuštění definice výnosu z trestné činnosti (legislativní zkratky) obsažené v § 77b odst. 1 písm. c) tr. ř., která byla původně zavedena novelou trestního zákoníku, trestního řádu a dalších souvisejících zákonů provedenou zákonem č. 55/2017 Sb. s účinností od 18. 3. 2017. Z důvodové zprávy k citované novele vyplývá, že „vymezení těchto pojmů přímo v trestním zákoníku zajistí větší soulad české právní úpravy s Úmluvou Rady Evropy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů z trestné činnosti a o financování terorismu (tzv. Varšavská úmluva), u níž je aktuálně připravován podpis a ratifikace Českou republikou. Zakotvení definice těchto pojmů do trestního zákoníku ostatně rovněž lépe, než je tomu dosud, naplní požadavky právních předpisů EU v oblasti zajištění a odčerpání nástrojů a výnosů z trestné činnosti, zejména směrnice 2014/42/EU, o zajišťování a konfiskaci nástrojů a výnosů z trestné činnosti v Evropské unii“.
209.\tDůsledkem zavedení definice výnosu z trestné činnosti do § 135b tr. zákoníku oproti užívání praxí zavedené definice v kombinaci s ustanovením § 77b odst. 1 písm. c) tr. ř. je podle důvodové zprávy zpřesnění a doplnění dosavadní úpravy, které odpovídá vymezení pojmu výnos v právních předpisech EU i mezinárodních dokumentech. Z uvedeného vyplývá, že výslovná definice zakotvená v trestním zákoníku v důsledku zmiňované novely předchozí definici spíše rozšiřuje, než aby ji omezovala. Taktéž jejich vzájemným srovnáním nelze seznat, že by došlo k takovému omezení či změně definice výnosu z trestné činnosti, v jehož důsledku by to, co obvinění získali svým jednáním podle § 240 tr. zákoníku, mělo splňovat definici výnosu podle úpravy účinné do 31. 1. 2019, nikoli však podle znění zákona účinného od 1. 2. 2019. Poukazuje-li obviněný na užití slova „věc“ v definici výnosu v novelizovaném znění, které by mělo znemožnit kvalifikaci jeho jednání podle § 216 tr. zákoníku, pomíjí zřejmě novelizaci trestního zákoníku provedenou v souvislosti s účinností nového občanského zákoníku, v jejímž důsledku může být věc povahy hmotné i nehmotné. Proto i dovolatelem označená výhoda spočívající ve snížení daňové povinnosti by splňovala předmětné definice. Nezbývá proto než uzavřít, že dovolatelem namítané důvody pro použití pozdějšího trestního zákona v souladu s § 2 odst. 1 tr. zákoníku nebyly shledány.
210.\tObviněný však směřuje zřejmě jiným směrem, než je časová působnost trestního zákoníku, a to k samotnému vymezení objektivní stránky trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku, jak ostatně vyplývá z jeho navazující argumentace. V té tvrdí, že prostředky vybírané z účtů zapojených společností v hotovosti byly legálními prostředky těchto společností, neboť trestným činem podle § 240 tr. zákoníku žádná aktiva nevznikla (viz bod 65. dovolání obviněného). Obviněný však v tomto případě i v případě považování snížení daňové povinnosti za předmětný výnos, jehož legalizace se měli obvinění dopouštět, vychází z chybného předpokladu. Z povahy popisu skutku výroku o vině vyplývá, že snahou o stručné vyjádření všech relevantních okolností z hlediska použité právní kvalifikace za zachování jeho srozumitelnosti, dochází k zjednodušení a vypuštění některých informací, které nepředstavují vyjádření znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Najdou však své místo v odůvodnění rozhodnutí, v němž soud zachytí všechna zjištění, na jejichž základě dospěl k závěru o vině obviněného jednáním formulovaným v popisu skutku. V projednávané věci soud prvního stupně označil výnos z jednání obviněných podle § 240 tr. zákoníku jako snížení daňové povinnosti, v odůvodnění však jednoznačně a srozumitelně vysvětlil nejen to, jakým způsobem k tomuto snížení daňové povinnosti došlo, ale že předmětný výnos spočíval v nezaplacené dani, k níž byly subjekty v souladu se zákonem povinny, resp. v neoprávněném nárokování vratek zaplacené daně. Výnosem z trestné činnosti obviněných tedy samozřejmě byly finanční prostředky představované rozdílem v tom, co měly předmětné subjekty (právnické osoby) na dani zaplatit, a tím, co zaplatily. O naplnění definice výnosu z trestné činnosti podle § 135b tr. zákoníku, resp. objektivní stránky trestného činu podle § 216 tr. zákoníku tudíž není pochyb. Námitka obviněného je proto neopodstatněná.
211.\tZa zcela mimoběžnou lze označit námitku obviněného Klímy, který – navzdory vlastnímu přiznání o nevědomosti fungování společnosti BEZ H2O, jejímž byl jednatelem, a účasti na schůzkách obviněného T. – sporuje, že nebylo prokázáno jeho vědomí o krácení daně a jeho výši. V rozsudku soudu prvního stupně je označeno množství důkazů prokazujících v první řadě to, že obviněný byl pouze formálním jednatelem společnosti BEZ H2O, zatímco tato společnost byla fakticky ovládána obviněnou T., která obviněného také instruovala, jak se chovat při kontrole finančním úřadem. Z důkazů získaných odposlechy, sledováním a domovními prohlídkami dále jednoznačně vyplývá funkce obviněného spočívající v zajišťování formálních jednatelů pro jednotlivé společnosti využívané v řetězci určeném ke krácení daně. S jednotlivými nastrčenými jednateli byl v kontaktu (jedním z nich byl jeho kamarád) a od obviněné T. přebíral pokyny pro tyto jednatele. Zachyceno bylo také několik hovorů obviněného s obviněnou T. stran obsahu jednání obviněného T. a postupu vyšetřování finanční správou. Z uvedeného, jakož i podrobného vysvětlení soudu prvního stupně bezpochyby vyplývá vědomost obviněného o protiprávní povaze organizované zločinecké skupiny i jejím zaměření na soustavné páchání trestné činnosti, na němž se aktivně podílel.
212.\tS ohledem na námitku obviněného Teniaka, jakož i dalších obviněných lze dále připomenout další aspekty typické pro organizované zločinecké skupiny. Její vnitřní organizační struktura je charakterizována rozdělením funkcí, tedy vztahy nadřízenosti a podřízenosti, relativní stabilností a přísným dodržováním pravidel (tzv. kodexu organizace), včetně zásadního utajení organizace, její struktury i jejích akcí. Z toho vyplývá, že není neobvyklé (naopak bývá pravidlem), pokud se všichni obvinění zapojení do organizované zločinecké skupiny vzájemně neznají. Utajení organizace a soustavnému páchání trestné činnosti napomáhá, znají-li jednotliví členové pouze to, co potřebují k plnění svojí funkce. Vědí proto, kdo jim předává pokyny, s kým mají spolupracovat apod. Není však potřebná, resp. žádoucí, jejich znalost podrobností fungování jiných částí skupiny či osob do nich zapojených. Uvedené potvrzuje mimo jiné zapojení dalších osob do vedení jednotlivých společností, kteří si sice nebyli vědomi podrobností páchané trestné činnosti, avšak byli do ní taktéž zapojeni a dostávali za svou činnost finanční odměnu (viz bod 236. rozsudku soudu prvního stupně). Na pozice jednatelů společností však byly některé osoby ustanoveny i bez svého vědomí za pomoci falzifikátů. Stejně tak by utajení skupiny nepomohlo jakékoli formální přijímání jejích členů či jednoznačné formulování vzájemných dohod.
213.\tZ výše uvedených důvodů neobstojí ani obhajoba obviněné T., že vykonávala pouze své povinnosti účetní, a obviněných Gramanových, že vykonávali pouze činnost na základě inkasní smlouvy. V případě všech těchto obviněných měl soud prvního stupně nejen na základě provedených listinných důkazů, ale především záznamů odposlechů důvodně jednoznačně za prokázané, že si byli zcela vědomi protiprávní povahy činnosti organizované zločinecké skupiny, jakož i svého jednání a přijímali a plnili úkoly organizačně jim nadřízených osob (obviněný T. v případě obviněné T. a obviněný T. spolu s obviněnou T. v případě obviněných Gramanových). Protiprávnost jejich jednání byla zřejmá z povahy plněných úkolů, kdy obviněná T. spravovala účty a datové schránky hned několika právnických osob a na základě pokynů obviněného T. „přelévala“ mezi nimi finance a vytvářela daňová přiznání. Ostatně sama např. svědkyni K. instruovala, aby skartovala doklady, nebo dávala Tomáši Klímovi instrukce, jak má vystupovat při místním šetření. Obvinění Gramanovi taktéž zcela účelově převáděli finanční prostředky mezi jimi ovládanými společnostmi a vybírali je v hotovosti, aby je následně porůznu předávali neobvyklými (až pofiderními) způsoby, např. v krabici od cukrovinek. O vědomém zapojení těchto obviněných, jakož i zbývajících obviněných v projednávané věci do organizované zločinecké skupiny vykonávající protiprávní činnost proto není na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně pochyb.
214.\tObvinění Mikulka, Teniak a společnost TENA OIL vytýkají soudům porušení zásady ne bis in idem ve vztahu k trestným činům podle § 216 a § 240 tr. zákoníku. I když lze uvažovat, že uvedená zásada by měla být spíše argumentačním podkladem pro dovolací důvod podle písm. e) spočívající v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, dovolatelé tak nečiní (zjevně proto, že o vině oběma kvalifikacemi bylo rozhodnuto v jednom řízení a jedním rozsudkem) a námitku o zmíněnou zásadu podřazují pod dovolací důvod podle písm. h) tr. ř., na jehož podkladě ji Nejvyšší soud posoudí.
215.\tDovolatelé s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 5 Tdo 591/2021, uveřejněné pod č. 3/2022 Sb. rozh. tr. namítají, že se má postihovat nový skutek, odlišný od původního predikativního trestného činu, z něhož výnos z trestné činnosti pochází. Mezi projednávanou a citovanou věcí však lze shledávat výrazné podobnosti v základních rysech trestné činnosti a podrobné odůvodnění poskytnuté v citované věci pro neuplatnění předmětné zásady bezezbytku platí též pro projednávanou věc. Z popisu skutku výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně přitom jednoznačně vyplývá rozdělení na dva samostatné skutky odlišující se způsobem provedení a směřující k odlišnému následku. Prvním z nich je samotné krácení daně, provedené využitím karuselového podvodu s využitím tzv. chybějícího článku (podrobně popsáno v bodě 232. rozsudku soudu prvního stupně), druhým následné převádění získaných peněžních prostředků přes jednotlivé společnosti na bankovní účty společností ARLO a FrMall Grade a jejich následný výběr v hotovosti, čímž byla prováděna jejich legalizace. Rozdělení trestné činnosti na zdrojový trestný čin (krácení daně) a navazující trestný čin (legalizace výnosů) je zřejmé nejen z jejich odlišného způsobu provedení, ale také časové návaznosti (legalizace výnosů byla prováděna po dokonání krácení daně) a zapojení dalších odlišných osob na uvedeném skutku se podílejících. Je tudíž zřejmé, že předmětná trestná činnost splňuje podmínky vytyčené citovaným rozhodnutím a nedošlo k porušení zásady ne bis in idem.
216.\tPorušení zásady ne bis in idem namítla též obviněná T., neboť byla odsouzena jako člen organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a zároveň jí byla přisouzena kvalifikovaná skutková podstata podle § 216 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, tedy že jednání měla spáchat jako člen organizované zločinecké skupiny, čímž mělo dojít k paralelnímu postihu za jedno a totéž. Uvedený případ je však řešen již v obviněnou označeném ustanovení, resp. v jeho druhém odstavci: Skutečnost, že pachatel se trestného činu dopustil jako člen organizované skupiny nebo ve spojení s organizovanou skupinou, nebrání tomu, aby za splnění podmínek stanovených tímto zákonem byl současně postižen jako pachatel trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny.
217.\tSprávnost posouzení jednání obviněné soudem prvního stupně lze opřít i o závěry obsažené v odborné literatuře, podle níž „[u]stanovení § 107 odst. 2 tedy výslovně umožňuje, aby za pachatele trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny ve smyslu § 107 odst. 1 byl označen i pachatel takového trestného činu, který ho spáchal též jako člen organizované skupiny nebo ve spojení s organizovanou skupinou, a to bez ohledu na skutečnost, zda je spáchání trestného činu členem organizované skupiny nebo ve spojení s organizovanou skupinou jen obecnou přitěžující okolností [§ 42 písm. p)] nebo okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Tím lze zpřísnit trestní postih tohoto pachatele a uložit mu trest odnětí svobody v rámci zvýšené trestní sazby podle § 108. V uvedeném postupu nelze spatřovat porušení zákazu dvojího přičítání téže okolnosti v neprospěch pachatele ve smyslu § 39 odst. 5, protože každá z těchto skutečností je založena na odlišných předpokladech“ [viz Púry, František. § 107 (Pachatel trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny). In: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1613, marg. č. 6.]. Toliko pro úplnost možno dodat, že Nejvyšší soud se touto otázkou zabýval ve vztahu k souběhu kvalifikace podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku a kvalifikované skutkové podstaty podle § 173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve svém usnesení ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 4 Tdo 311/2017. Podrobně se k souběhu těchto kvalifikací v případě organizované zločinecké skupiny vyjádřil též v usnesení ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 15 Tdo 50/2024, uveřejněném pod č. 45/2024 Sb. rozh. tr.
218.\tZ uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně postupoval správně, když jednání obviněné kvalifikoval zároveň podle § 216 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku i § 107 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. V předmětném případě nedochází k porušení zásady ne bis in idem, neboť je uvedený způsob kvalifikace v souladu s vůlí zákonodárce vtělené do § 107 odst. 2 tr. zákoníku. Podle něj [s]kutečnost, že pachatel se trestného činu dopustil jako člen organizované skupiny […], nebrání tomu, aby za splnění podmínek stanovených tímto zákonem byl současně postižen jako pachatel trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny.
IV./3.B K druhé alternativě
219.\tPod druhou alternativou dovolacího důvodu podle písm. h) posoudil dovolací soud námitky dovolatelů, které směřovaly vůči výroku, jímž byli zavázáni k náhradě škody poškozenému Českému státu. Nejvyšší soud hodnotil, zda jejich výhrady jsou pod tuto alternativu spočívající v tom, že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, podřaditelné a zda jim lze přiznat důvodnost. Již na tomto místě je třeba připomenout to, co ostatně zmínil ve svém vyjádření k dovolání obviněných i státní zástupce, že za obsahově odpovídající této alternativě dovolacího důvodu (a tudíž pod ni podřaditelné) je možno považovat jen ty námitky dovolatelů, které nějakým způsobem namítají hmotněprávní vadu výroku o náhradě škody. Podřaditelné pod ni naopak nejsou ty výhrady, které mají skutkový (výše škody) či procesní (způsob uplatnění nároku poškozeným) charakter.
220.\tObvinění Gramanovi brojí vůči výroku o náhradě škody na podkladě argumentace, že v souladu s inkasními smlouvami obdrželi pouze 1 % z finančních prostředků a náhrada škody měla být individualizována podle míry zavinění obviněných. Pokud je tato námitka vyložena způsobem, jak k ní přistoupil státní zástupce (viz výše bod 121.), pak ji lze za podřaditelnou pod uvedenou alternativu podřadit. Nutno však zdůraznit, že při jejím posouzení musí dovolací soud vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů týkajících se závěrů o (spolu)pachatelích trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby, potažmo škůdcích, z jejichž jednání škoda vznikla, která nebyla námitkami dovolatelů vůči výroku o vině zpochybněna.
221.\t Z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že dospěl k závěru, že předmětné příkazní smlouvy, jichž se obvinění dovolávají, byly vytvořeny účelově s cílem páchání trestné činnosti, a to primárně daňového charakteru. Z uvedeného plyne, že obsahu těchto smluv se v důsledku toho, jak již upozornil soud prvního stupně (bod 274. rozsudku), tito obvinění ve skutečnosti nemohou dovolávat. Ve vztahu k rozsahu, v němž byli obvinění k náhradě škody (solidárně) zavázáni, je třeba připomenout, že rozhodujícím je, v jaké výši škůdce svým jednáním (v případě spolupachatele společně s jednáním dalších osob – spolupachatelů) škodu způsobil, a nikoli jaký zisk měl z trestné činnosti.
222.\tSoudy uzavřely, že se obvinění trestné činnosti dopustili jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku. Zmíněné ustanovení stanoví, že [b]yl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Odpovědnost obviněného jako spolupachatele podle uvedeného ustanovení se sice týká odpovědnosti trestní, má však dopad i v rovině náhrady škody. „Každému spolupachateli se tak přičítá celý rozsah spáchaného činu včetně celého následku, resp. účinku (celá škoda, celé zranění poškozeného apod.), pokud byly způsobeny společným jednáním a vztahoval se k nim jejich společný úmysl“ [viz ŠÁMAL, Pavel, ŘÍHA, Jiří. § 23 (Spolupachatel). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 543, marg. č. 5.].
223.\tSpolupachatelům, kteří svým protiprávním jednáním způsobili škodu, je ostatně zpravidla ukládána solidární odpovědnost k její náhradě v souladu s § 2915 odst. 1 o. z. Dílčí, resp. dělená odpovědnost více obžalovaných podle § 2915 odst. 2 o. z. je výjimkou z tohoto pravidla a uplatní se jen v odůvodněných případech. Zásadním hlediskem pro takový výjimečný postup však nemůže být ani míra zavinění, ani podíl na prospěchu ze společné trestné činnosti každého z více obžalovaných, tedy ani např. spravedlivé vypořádání poměrů mezi nimi podle účasti na způsobení škody nebo nemajetkové újmy (§ 2916 o. z.). Proto dílčí, resp. dělená odpovědnost více obžalovaných jako spolupachatelů trestného činu za škodu nebo nemajetkovou újmu nebo za bezdůvodné obohacení přichází v úvahu jen v situacích, kdy jejím uplatněním nebude nikterak ohrožen zájem poškozeného na uspokojení jeho nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy, resp. na vydání bezdůvodného obohacení (TR NS 44/2008-T 1081) – viz PÚRY, František. § 228 [Náhrada škody nebo nemajetkové újmy, vydání bezdůvodného obohacení]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2861.).
224.\tZ výše uvedeného jednoznačně vyplývá neopodstatněnost námitky obviněných. Vzhledem k tomu, že se trestné činnosti dopustili jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku odpovídají za celou způsobenou škodu solidárně se spolupachateli (zbývajícími obviněnými). Zároveň je zřejmé, že v jejich případě nenastaly výjimečné důvody pro oddělenou odpovědnost, neboť těmito není ani míra jejich zavinění, ani podíl na prospěchu, a to bez ohledu na existenci či platnost zmiňovaných příkazních smluv.
225.\tJak již plyne z výše uvedeného, obecně platí, že je-li jednání obviněného jednou z příčin vzniku škody (třebaže méně významnou), není možno soudům vytýkat pochybení, pokud mu uloží povinnost takto způsobenou škodu nahradit. Dovolatelé se podíleli na vzniku škody svým úmyslným jednáním a činu se dopustili jako členové organizované zločinecké skupiny. Důvodně byli proto k její náhradě zavázáni společně a nerozdílně s ostatními obviněnými. Způsob rozhodnutí soudu nikterak nekoliduje s tím, jak k otázce způsobu náhrady škody přistupují soudy rozhodující ve věcech občanskoprávních. V tomto směru lze připomenout právní větu rozhodnutí publikovaného pod č. 7/2021 Sb. rozh. obč. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3333/2019): „Škůdci, kteří podle pravomocného rozsudku vydaného soudem v trestním řízení spáchali trestný čin jako spolupachatelé, jsou zásadně povinni nahradit škodu způsobenou takovým trestným činem společně a nerozdílně (§ 2915 odst. 1 o. z.); povinnost k náhradě škody podle účasti škůdců na škodlivém následku (§ 2915 odst. 2 věta první o. z.) jim lze uložit jen výjimečně. Jestliže však škůdci spáchali trestný čin jako spolupachatelé a zároveň jako členové organizované skupiny, jsou povinni nahradit tím způsobenou újmu (škodu) vždy společně a nerozdílně; ustanovení § 2915 odst. 2 věty první o. z. o dělené povinnosti škůdců se zde vůbec neuplatní“. Platí-li tento závěr pro škůdce – členy organizované skupiny, tím spíše (argumentum a minore ad maius) musí platit pro škůdce, kteří škodu způsobili jednáním vyznačujícím se vyšší mírou koordinovanosti, tj. jako členové organizované zločinecké skupiny.
226.\tObvinění Mikulka, Teniak a Klíma namítli, že soud prvního stupně v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, uveřejněným pod č. 39/2014 Sb. rozh. tr. uložil fyzickým osobám povinnost k náhradě škody i za jiné subjekty. Podle mínění obviněného Mikulky mu může být jako jednateli společnosti TENA OIL uložena povinnost k náhradě škody související s platebním výměrem vůči TENA OIL, nikoli však vůči dalším právnickým osobám vystupujícím v projednávané věci. Z citovaného rozhodnutí též dovolatel vyvozuje, že některým obviněným nelze uložit povinnost k náhradě části škody kvůli konkurenci daňového a trestního řízení, neboť společnostem BEZ H2O s.r.o., Speedgo s.r.o., zetakos, s.r.o., a ARLO s.r.o. byla rozsudkem uložena náhrada i té škody, která se týká jim doměřené daně. Uvedené otázky spolu úzce souvisejí, obviněný se však dopouští jisté dezinterpretace citovaného rozhodnutí.
227.\tNejvyšší soud již dříve vyložil, že rozhodovací praxe vychází z toho, že příslušný finanční orgán nemůže uplatňovat v trestním řízení nárok na náhradu škody vyplývající ze zkrácené daně proti subjektu povinnému k zaplacení daně. Tímto ovšem dovolatel jako fyzická osoba není, jak sám namítá. Naopak není v rozhodovací praxi nijak zpochybňováno, že uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení (adhezním řízení) může přicházet v úvahu tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň) této právnické osoby, vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr, jímž právnické osobě doměřil zkrácenou daň, ale je zřejmé, že tento platební výměr je nevykonatelný, protože právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci. Takovým případem budou i společnosti toliko využité ke zkrácení daně, aniž by v zásadě vykonávaly jinou řádnou podnikatelskou činnost, nevlastnily žádný majetek, což činí vůči nim splnění daňové povinnosti vyměřené správcem daně fakticky nevymahatelným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 6 Tdo 322/2023).
228.\tPro možnost samotného uplatnění nároku na náhradu škody přitom není rozhodné, zda pachatel daňového trestného činu za právnickou osobu jednal z pozice statutárního orgánu či člena kolektivního statutárního orgánu, či za ni jednal jako osoba fakticky se nacházející v postavení člena statutárního orgánu. Uplatnění nároku na náhradu škody zde přichází v úvahu i tehdy, jestliže je možné dovodit odpovědnost obviněného, který není plátcem, resp. poplatníkem zkrácené (nebo neodvedené) daně, jako pachatele trestného činu podle § 240 tr. zákoníku za škodu způsobenou tímto trestným činem nebo bezdůvodné obohacení získané takovým trestným činem (srov. č. 25/1968-I. a č. 20/2002-II. Sb. rozh. tr.).
229.\tSamotná skutečnost, že obviněný nebyl v oficiálním postavení, v němž by za společnost jednal, a přicházelo by tak v úvahu uplatnění ručitelského závazku, však nemůže bránit možnosti poškozeného domoci se v adhezním řízení náhrady škody po pachateli daňového trestného činu, který za právnickou osobu jednal coby osoba fakticky se nacházející v postavení člena statutárního orgánu, resp. osoby takovou společnost fakticky řídící mimo zákonem předpokládané organizační struktury.
230.\tPředmětné společnosti využité ke spáchání trestného činu podle § 240 tr. zákoníku byly podle podrobného odůvodnění soudu prvního stupně nefunkční, bez jakéhokoli majetku, sídla či podnikatelské činnosti a fungovaly jasně pouze za účelem spáchání předmětného trestného činu. Faktická nevymahatelnost nároku správce daně vůči těmto společnostem je tedy zřejmá. Přestože byly oficiálně zastoupeny jednateli z řad tzv. bílých koní, nebo jiných osob vykonávajících tuto činnost za úplatu (jak taktéž prokázal soud prvního stupně), fakticky byly tyto společnosti řízeny členy organizované zločinecké skupiny. Byla to totiž obviněná T., která ovládala jejich účty a datové schránky a vystavovala za tyto společnosti účelové daňové doklady. V souladu s výše zmíněnými podmínkami pro uložení solidární odpovědnosti obviněných spolupachatelů pak byla správně uložena povinnost k náhradě škody nejen těm z obviněných, kteří společnosti fakticky ovládali, ale všem obviněným jednajícím jako spolupachatelé. Uvedené námitky obviněného Mikulky tudíž nemohly být shledány opodstatněnými.
231.\tTitíž obvinění (Mikulka a Klíma) dále namítli, že při rozhodování o povinnosti obviněných nahradit škodu nevzaly soudy v úvahu, že správcem daně byly zajištěny prostředky společností jejichž byli jednateli (TENA OIL a BEZ H2O). Obvinění odkazují na zajišťovací příkaz podle § 167 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, případně zajištění daně podle § 109a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. K tomu je však nezbytné uvést, že tyto mají povahu zajišťovacího institutu, jenž nemůže bez dalšího způsobit zánik závazku (viz zákonem stanovené podmínky pro výkon tohoto práva). Nejedná se tedy o část škody, která by byla již uhrazena ve smyslu § 228 odst. 1 in fine tr. ř. srov. rozsudek Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 3. 10. 1985, sp. zn. 11 To 72/85, podle něhož „oprávněný nárok na náhradu škody je třeba snížit o částku, která byla v průběhu trestního řízení u obžalovaného zajištěna jako pocházející z trestné činnosti a poškozenému pravomocně v řízení podle § 80 odst. 1 tr. ř. vydána“. Krom toho byly do spisu obviněnými založeny listiny „Potvrzení o stavu osobního daňového účtu“ (viz č. l. 12160 pro BEZ H2O a č. l. 12208 pro TENA OIL), z nichž vyplývá, že zůstatek zajištění (podle daňového řádu i zákona o dani z přidané hodnoty) je v případě obou společností nulový. Námitka obviněných je tudíž zjevně neopodstatněná.
232.\tObviněný Mikulka dále tvrdí, že při uplatnění nároku poškozeného došlo k porušení rovnosti stran, pokud poškozený nepřipojil důkazy prokazující, kolik bylo na doměřené dani uhrazeno či vymoženo. Vzhledem k tomu, že o část náhrady škody, která již byla poškozenému nahrazena, se snižuje povinnost obviněného škodu nahradit, jedná se o skutečnost, která je ve prospěch obviněných, a tudíž nemůže být předmětem dovolacích námitek. Ostatně dovolatel ani nenamítl, že poškozený uvedl částku nesprávně v jejich neprospěch, tj. že ve skutečnosti uhradili více (ostatně nenamítl nesprávnost této částky vůbec). Krom toho částka vymožené či uhrazené daně je snadno zjistitelná z daňového účtu osoby/společnosti, jak je zřejmé z listiny předložené k odvolacímu řízení společností BEZ H2O. Obviněný tedy nejenže mohl sám důkazně doložit, že bylo uhrazeno více, ale mohl také vznést důkazní návrh v tomto směru, což však neučinil.