{"html": "

V bodech 66.–73. se zabývá správností znaleckých posudků zpracovaných ve věci, přičemž má za to, že znalci nezohlednili tržní hodnotu společností, jejichž cenné papíry harvardské společnosti nabývaly jako protihodnotu.

V bodech 74.–81. zpochybňuje dílčí závěry soudů, že údajnou nulovou hodnotu společností, jejichž cenné papíry byly nabírány inkriminovanými obchody, odvozovaly od skutečnosti, že se jednalo o akcie neobchodovatelné.

V bodech 82.–91. soudu vytýká použití některých pojmů, jež dle jeho názoru soud dezinterpretoval.

V bodech 92.–103. se zabývá povahou konkrétních smluv o převodu cenných papírů, přičemž dovozuje, že tyto byly učiněny po právu a nebyly založeny na jakémkoliv omylu.

V bodech 104.–140. opakuje v souhrnu své dosavadní námitky, přičemž odkazuje jednak na některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a dále též na mezinárodní dokumenty, jež mu zaručují práva, která byla dle jeho názoru postupem soudů porušena. Opakuje svou argumentaci, že příslušné smlouvy byly uzavírány statutárními orgány zainteresovaných společností, což nemohl nijak ovlivnit. Opakovaně namítá nezohlednění hodnoty inkriminovaných společností, přičemž dovozuje, že z hlediska jejich hodnoty nebyl zohledněn tzv. Goodwill.

V bodech 141.–156. poukazuje na ustanovení § 17a zákona č. 242/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, z něhož vyplývá, že obchody uskutečněné přes regulovaný trh jsou považovány za obchody uzavřené s odbornou péčí.

V bodě 157. namítá nedostatek jurisdikce orgánů České republiky, přičemž se zabývá i hlediskem místní působnosti trestněprávních norem. V této souvislosti namítá, že § 17 odst. 2 trestního zákona je protiústavní.

V bodech 158.–160. zpochybňuje nezávislost soudce, jehož právní závěry byly chybné a podjaté.

V bodech 161.–165. namítá promlčení trestných činů, pro něž je stíhán, přičemž sám vykládá principy běhu promlčecích lhůt.

V bodech 166.–207. opakuje své námitky porušení zásady presumpce neviny, porušení práva na rovnost zbraní a zdůrazňuje nezákonnost důkazního řízení.

V bodech 208.–236. nesouhlasí s přístupem soudu k hodnocení výpovědí svědka Č., namítá, že výpověď tohoto svědka je pouze prostředečná, a v této souvislosti odkazuje na anglosaskou doktrínu nepřípustnosti tzv. „hearsay evidence“. Ve vztahu ke znaleckým posudkům namítá, že tyto byly zpracovány osobami zapojenými na bývalou státní bezpečnost či určité náboženské kruhy, či dokonce na „zahraniční informační služby“. Znaleckým posudkům dále vytýká, že se zabývaly okolnostmi, které nebyly předmětem obžaloby. Procesní pochybení spatřuje v postupu soudu při provádění listinných důkazů, když namítá, že jejich čtení je „anachronickou pozůstalostí totalitního režimu“. Rozebírá dále konkrétní výpovědi jednotlivých svědků, z nichž dovozuje vlastní skutkové závěry.

V bodech 237.–245. opětovně poukazuje na nedostatky při zjišťování skutkového stavu, když nebyla ověřována autenticita smluv, některé z nich ani nebyly podepsané a zároveň tvrdí, že o transakcích nerozhodoval on sám, nýbrž burzovní makléři ze společnosti HBS. Ani po samotné realizaci transakcí nic neřídil, neboť jasné a zjevné příkazy dával M. D. V bodech 246.- 250. kritizuje vyvozování jeho viny soudem na základě spekulativních závěrů.

V bodech 251.-293. popisuje své působení v harvardských společnostech, které ukončil již v roce 1993 a dále se zdržoval v zahraničí. Domáhá se rovněž beztrestnosti svého jednání s ohledem na přivolení poškozeného.

V bodech 294.–300. zpochybňuje závěry soudu o protiprávnosti přeměny Harvardských investičních fondů na akciové společnosti, když žádný právní předpis v době jejich přeměny účinný nikterak nezakazoval přeměny investiční společnosti na jiný podnikatelský subjekt (§ 35i zákona č. 248/1992 Sb.) a jejich přeměna byla schválena rovněž Ministerstvem financí.

V bodech 301.–320. dovozuje, že byl stíhán za to, že neinformoval akcionáře, třebaže takovou povinnost nikdy neměl a argumentuje též povinností mlčenlivosti orgánů investičních společností, resp. fondů. Ve vztahu k přisouzené skutkové podstatě namítá, že tato byla rozšířena novelou z roku 1997 o znak „zamlčení podstatné skutečnosti“, avšak v rozhodné době tento znak v trestním zákoně obsažen nebyl.

V bodech 321.-355. rozebírá povahu jednotlivých obchodů, přičemž zdůrazňuje, že se jednalo o standardní obchody se společností Stratton, přičemž platby za tyto obchody byly zajištěny směnkami. Cílem transakcí bylo vytvoření kontrolních balíků v konkrétních společnostech ve spolupráci se společností Stratton. Zdůrazňuje, že část obchodů proběhla v době, kdy příslušné fondy již byly přeměněny na běžné akciové společnosti. Z toho dovozuje, že jemu dříve vystavené plné moci již zanikly. Ve vztahu k mechanismu jednotlivých obchodů namítá, že samotným vydáním příkazu k prodeji nemohlo dojít ke škodě, neboť takto vydaný příkaz k prodeji nemá přímý vztah k zaplacení příslušné kupní ceny.

V bodech 356.–372. se obšírně zabývá povahou zajištění převodu cenných papírů z harvardských společností. Předkládá přitom vlastní překlad příslušných zajišťovacích smluvních institutů a dovozuje, že překlad provedený soudním tlumočníkem je v tomto směru nepřesný, a to k jeho tíži. Zároveň opětovně zdůrazňuje existenci zástavního práva k převáděným akciím u Střediska cenných papírů.

V bodech 373.–387. zpochybňuje svou odpovědnost za podvod s tím, že ze strany M. D. nedošlo k uhrazení kupní ceny. Upozorňuje, že nikdy nepřevzal povinnost ručit za splacení takto vzniklého dluhu, což bylo odpovědností příslušných představenstev. Zároveň namítá, že práva vyplývající z příslušných směnek neuplatnil svědek Č. z pozice likvidátora harvardského průmyslového holdingu, v čemž spatřuje porušení povinností tohoto svědka.

V bodech 388.–389. zpochybňuje závěr soudu o tom, že „vyvedl“ akcie předmětných podniků do zahraničí a argumentuje tím, že převody cenných papírů do zahraničí byly a jsou legální.

V bodech 390.–391. obrací pozornost k opětovně zmíněnému mnohonásobnému zajištění obchodů.

V bodech 392.–409. popisuje působení M. D. a dále opakuje své argumenty, že za přisouzené jednání nemůže být trestně odpovědný.

V bodech 410.–443. pak argumentuje tím, že rovněž akcie veřejně neobchodovatelných společností mohou být významnou hodnotou a v této souvislosti poskytuje přehled aktiv vlastněných společností Daventree. Z toho dovozuje, že uskutečněné inkriminované obchody byly zcela ekvivalentní.

V bodech 444.– 480. zpochybňuje svou vinu ve vztahu k jednáním uvedeným pod body 93 – 98 rozsudku. Námitky lze shrnout tak, že se jednalo o běžné obchody, jejichž ztrátovost vyplývala z běžných výkyvů kurzů v rámci příslušného trhu.

V bodech 492.-612. rozsáhle rozvádí své již dříve vyjádřené námitky proti znaleckým posudkům. V tomto směru, kromě již dříve uplatněných námitek, obviněný namítá, že znalci použili oceňovací metody ve smyslu právní úpravy, jež v době jeho jednání nebyla účinná, v čemž shledává nepřípustnou retroaktivitu. Ve vztahu ke zvolené metodice obviněný rozsáhle demonstruje na případech konkrétních zahraničních společností jím prosazovaný rozdíl mezi účetní a tržní hodnotou společnosti a v této souvislosti zdůrazňuje hodnotu nemateriálních složek společnosti. Své závěry pak podporuje i citací tezí některých ekonomických teorií. Dále uplatňuje rovněž četné námitky přímo proti osobám samotných znalců, když zpochybňuje jejich náležitou odbornost.

V bodech 613.–732. odkazuje na právní úpravu směnečného a šekového práva a zpochybňuje hodnocení soudů ve vztahu k zajišťovacím směnkám podle cizího práva. Soudům rovněž vytýká, že se nezabývaly provedenými zápočty, které považuje za zcela legitimní prostředek splnění závazků.

S ohledem na shora vymezené skutečnosti obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze i rozsudek Městského soudu v Praze a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, případně aby ve věci sám rozhodl a obžaloby jej zprostil. Zároveň uvedl, že pouze pro účely navrhovaného rozhodnutí souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.

2.\tObviněný Ing. B. V., CSc.

podal prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podaným dovoláním se rovněž dovolává ochrany svého práva na spravedlivý proces a z toho plynoucího práva na spravedlivé rozhodnutí podle čl. 36 odst. 4 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), a ochrany svého práva být stíhán jen zákonným způsobem podle čl. 8 odst. 2 Listiny.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku (bod III.) poukazuje v prvé řadě na to, že z právní úpravy trestného činu podvodu a konstantní judikatury jednoznačně plyne, že objektivní stránka trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije, nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici, jíž vznikne škoda nikoli nepatrná na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Protože z popisu objektivní stránky skutku obsaženého ve výroku napadeného rozsudku pod bodem III./99 plyne, že majetkové dispozice stran akciových obchodů ve dnech 30. až 31. 5. 1996 a při uzavření smlouvy dne 30. 6. 1996 za společnost Sklo union, a.s. Teplice prováděl osobně, popsané jednání nemůže naplňovat zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Nebyla totiž naplněna podmínka, že někoho oklamal a ten učinil majetkovou dispozici, neboť sám měl k transakcím potřebné pravomoci.

S odkazem na rozhodnutí NS 26/2004 – T 634 a stanovisko PR, č. 10 dovozuje, že se z jeho strany nemohlo jednat o trestný čin podvodu, když napadený rozsudek je se zmíněnými ve zřetelném a zcela evidentním rozporu. Nesouhlasí s kvalifikačními úvahami napadeného rozsudku hodnotící v návaznosti na dovození podvodného jednání V. K. (str. 35-36) jeho jednání jako následné kroky spolupachatele trestného činu podvodu, u něhož dostačuje, že se svým jednáním stal pouze jedním z článků řetězu všech jednání, které jsou ve svém celku podvodem, za který je rovněž trestně odpovědný. Vůči této argumentaci namítá, že V. K. nebyl nikdy obviněn, obžalován, ani odsouzen pro jednání spočívající v podvodném nalákání DIKů na investování do harvardských fondů či v podvodném vylákání plných mocí, které ho opravňovaly k nakládání s jejich majetkem. Napadený rozsudek tak staví právní kvalifikaci (potažmo i u něj) na skutkových okolnostech, které nikdy nebyly předmětem trestního stíhání žádného z nich a tedy ani předmětem relevantního dokazování. S odkazem na ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. namítá porušení svého základního práva být stíhán jen zákonným způsobem.

Závěry napadeného rozsudku o jeho spolupachatelství pokládá za rozporné s jeho výrokovou částí. Ve výroku pod body I. až II. je popsán skutek V. K. a pod bodem III. skutek jeho s tím, že každý měl údajně způsobit škodu pouze ve své části výroku uvedenou, čemuž odpovídá rovněž výrok o náhradě škody, v níž byl zavázán k náhradě pouze v rozsahu tvrzeném pod bodem III. a V. K. pouze v části zbývající. Takový popis skutku, resp. učiněná skutková zjištění vylučují právní posouzení jeho jednání jako spolupachatelství. Z ustanovení § 23 tr. zákoníku plyne, že v případě spolupachatelství odpovídá každá z jednajících osob, jako by trestný čin spáchala sama, tedy každému se přičítá stejný rozsah spáchaného trestného činu včetně jeho následku (celá škoda apod.). Na tom podle přesvědčení dovolatele nemůže nic změnit ani úprava skutku, kterou provedl napadený rozsudek, pokud vložil do návětí bodu III./99 na začátek nově slova „společně s obžalovaným V. K.“. Odvolací soud deklarující, že důsledně dbal zásady zákazu reformace in peius (např. str. 31), doplnil popis skutku po dokazování (opakovaným provedením 4 ks listinných důkazů o založení společnosti Harms Holdings Co. Ltd.) nemajícím žádnou vypovídací hodnotu ve vztahu k této změně.

K rozhodování ve společnosti Sklo Union, a.s. Teplice, hodnocenému napadeným rozsudkem jako součást celkového podvodu V. K., zdůrazňuje, že ze svědeckých výpovědí tehdejších členů představenstva Ing. D., Ing. B. a Ing. P. plyne, že v rozhodnou dobu byla majoritním akcionářem společnosti Sklo Union, a.s., Teplice (dále „SUT“), společnost Stratton Investment Company Ltd., za níž se jednání představenstva účastnil D. J. A. Strategická rozhodnutí o nakládání s majetkem byla v kompetenci akcionářů a valné hromady, která byla ovládána právě uvedeným majoritním akcionářem, jenž vydával příkazy, které se musely plnit. Opakované návrhy na výslech D. J. A. a M. D. jako vrcholového představitele majoritního akcionáře byly soudy obou stupňů odmítnuty bez bližšího zdůvodnění pro jejich nepotřebnost. Na okraj této části dovolání doplňuje, že právní věta ve výrokové části napadeného rozsudku zní mimo jiné tak, že sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku obohatil, ač odsouzený skutek žádné skutkové zjištění o jeho osobním obohacení neobsahuje.

Obviněný má za to (bod IV.), že není-li omylu u osoby, která činila majetkovou dispozici, ale byla jí přesto úmyslně způsobena škoda na cizím majetku, nemůže jít o trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Takové jednání je možné posoudit pouze jako trestný čin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, případně trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku.

Ve vztahu k obchodům ze dnů 30. až 31. 5. 1996 [bod III./99 výroku rozsudku, část návětí a jednání pod písmeny a) až i) včetně dovětku] uvádí, že je zcela zjevné, že škoda jednáním v této části způsobena nebyla a není kryta ani tam uvedeným popisem jeho subjektivní stránky. Proto se nemůže jednat ani o případné trestné činy zpronevěry, příp. porušení povinnosti při správě cizího majetku. Ačkoli odvolací soud v napadeném rozsudku v popisu skutku deklaruje srozumění dovolatele s tím, že výsledkem těchto obchodů bude ztráta společnosti SUT ve výši 470.810.703,80 Kč, dalším popisem jednání i jeho subjektivní stránky to však vyvrací.

K subjektivní a objektivní stránce, jak je popsána ve výroku napadeného rozsudku, uvádí, že ze skutkových zjištění napadeného rozsudku vyplývá, že svým jednáním a úmysly nesledoval akciovými obchody ve dnech 30. až 31. 5. 1996 způsobení škody jimi samotnými, ale vytvoření umělých závazků s cílem je obratem z účetnictví společnosti SUT vyvést převodem na kupujícího jiných aktiv společnosti, aby tak mohly být zápočtem na kupní cenu účetně krýt (z části) ve skutečnosti bezúplatné převody dalších aktiv společnosti SUT na jiného. K tomuto poznamenává, že přičítání ztráty z těchto obchodů, které měly sloužit a sloužily dle tvrzení napadeného rozsudku pouze k zakrytí reálně nezaplacených jiných obchodů, ke škodě z těchto jiných obchodů, je zjevně přičítáním škody k jeho tíži dvakrát, což je vyloučeno. Mimo to usuzuje, že rovněž v této části upravil napadený rozsudek popis skutku oproti rozsudku nalézacího soudu (když vypustil skutkové zjištění z výroku jeho rozsudku na č. l. 32 o tom, že byl srozuměn s tím, že výsledkem těchto převodů mimo ztráty pro společnost SUT, „je neodůvodněné zvýhodnění jiných společností zejména Harvardského průmyslového holdingu, a.s. … a tak vznikla společnosti SKLO UNION, akciová společnost Teplice, respektive jejímu právnímu nástupci Harvardský průmyslový holding, a.s., v likvidaci škoda ve výši…“), přes opětovnou deklaraci respektování zásady reformace in peius, zjevně v jeho neprospěch, neboť objektivně důkazně doložený fakt (č. l. 44 obžaloby), že společnost Harvardský průmyslový holding, a.s. (dále jen „HPH“) byla těmito obchody zvýhodněna, se neslučuje s tím, že měla být současně jako právní nástupce společnosti SUT zde odsouzeným jednáním poškozena. Odkázal přitom na výslech pracovníka znaleckého ústavu Bohemia Experts, s.r.o., Ing. Knápka, který uvedl, že není možné, aby tentýž subjekt z téhož obchodu byl současně zvýhodněn i poškozen.

Následně poukázal na čl. 4 Smlouvy o sloučení ze dne 20. 6. 1996 stanovící zánik veškerých závazkových vztahů mezi společnostmi podílejícími se na akciových obchodech, které proběhly ve dnech 30. až 31. 5. 1996. Skutečnost, že „stále stejnou osobou“, se kterou transakce proběhly, je HPH a Harvardská finanční společnost, a.s. (dále „HFS“), přičemž HPH je po sloučení právním nástupcem SUT, vylučuje možnost způsobení škody této osobě (HPH), která z těchto transakcí naopak měla prospěch. Na tomto základě považuje za nepravděpodobné, že by pohledávky HPH ke SUT byly nějak použity, když sloučením zanikly. Pokud použity byly, není rozsudkem skutek dostatečně popsán. Není zřejmé, o jaké konkrétní transakce se jednalo a kdo za ně odpovídá. Teoreticky mohly být užity v neprospěch SUT, ale současně pouze ve prospěch HPH. Jejich sloučení však tento rozdíl smazalo. Pokud přesto aktiva, která transakcemi uvedenými v bodě III./99 a) – i) HPH někdo později zpronevěřil, mělo by se prokázat, jak se to stalo a kdo takovou transakci podepsal.

Zdůraznil, že byl obviněn pouze pro transakce uvedené ve výrokové části rozsudku v bodě III./99 a) – i), které obohatily HPH a HFS, která se sloučila se společností SUT do HPH. Z dodatečného manipulování se závazky SUT nebo pohledávkami HPH z obchodů ve dnech 30. – 31. 5. 1996 obviněn nebyl. Z formulace rozsudku (v jeho výroku či odůvodnění) není jasné, o jaké konkrétní transakce se mělo jednat a jaký k nim měl mít vztah. Žádný listinný důkaz s jeho podpisem, prokazující, že po sloučení společnosti SUT s HPH, nějaká dodatečná transakce s pohledávkami HPH za SUT proběhla a že ji podepsal, soudu předložen nebyl. Pokud by HPH za tuto pohledávku dostal bezcenný majetek, mělo by být řečeno, kdo tuto pohledávku zpronevěřil.

Dále zmiňuje (část V.), že pro obchod ze dne 30. 6. 1996 nebyl nikdy obviněn. Argumentaci soudu druhého stupně na jeho odvolací námitku nelze akceptovat v rovině věcné ani v rovině právní. Porovnáním výrokové části usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 2. 1. 2002 a jeho odůvodnění dospívá k závěru, že na uvedené usnesení nelze vztáhnout odvolacím soudem zmíněný judikát Ústavního soudu ve směru tolerujícím ne zcela pregnantní popis skutku právě s ohledem na počáteční stádium trestního řízení. Podle obviněného je patrné, že policejní orgán měl k stíhaným obchodům zcela přesné a detailní informace, ale způsobem odporujícím zákonu je vtělil nikoli do výroku, ale do odůvodnění.

Na tomto základě se dovolává ústavního práva být stíhán jen zákonným způsobem včetně toho, aby v souladu s § 160 tr. ř., ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. V usnesení obsažený obecný popis o nepojmenovaných obchodech v době od 1. 2. 1996 do 30. 5. 1996 podle něj umožňuje postih všech nebo pouze libovolných obchodů v tomto období dle vlastního výběru. Zaměnitelnost skutku, která je dokreslována právě odsouzeným obchodem ze dne 30. 6. 1996, svědčí o protiústavnosti a nezákonnosti napadeného usnesení, k němuž by nemělo být přihlíženo. Tento závěr opírá i o následné vývody učiněné s poukazem na policejním orgánem vydané opravné usnesení, následné upozornění ze dne 8. 9. 2005 a vztah ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., § 176 odst. 2 tr. ř. a § 160 odst. 1, 5 tr. ř. v případech pokračujícího trestného činu, „o který v dané věci jde nebo má jít“. Setrvává na stanovisku, že usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 2. 1. 2002 je protiústavní a na tom, že pravomocným odsuzujícím rozsudkem bylo porušeno jeho ústavní právo být stíhán pouze zákonným způsobem.

Následně obviněný namítá (bod V./2), že napadený rozsudek se nevypořádal s jeho odvolací námitkou, že smlouva ze dne 30. 6. 1996, o níž se ve výrokové části tvrdí, že ji podepsal, jeho podpis neobsahuje. Odvolací soud se nevypořádal ani s další související námitkou, že podle zjištění Policie, jakož i znaleckého ústavu Bohemia Experts, s.r.o., bylo o této smlouvě, která odvolatelův podpis neobsahuje, a plněních z ní účtováno jinak, než návrh smlouvy předpokládal.

V bodě V./3 obviněný namítá, že v napadeném rozsudku není hmotně právně přijatelným způsobem vyčíslena škoda, přičemž z popisu skutku není bez pochybností zřejmé, zda vůbec škoda vznikla, případně v jaké výši. Dovozuje, že napadený rozsudek sice deklaruje škodu vzniklou prodejem dceřiných společností SUT ve výši 1.742.770.000,- Kč, z jím popsaného obchodu však plyne, že vyčíslení škody postavil na smluvní ceně ze smlouvy ze dne 30. 6. 1996. S odkazem na rozhodnutí TR NS 17/2005 – T 804 uzavírá, že je třeba vycházet ze skutečné hodnoty věci a nikoli z výše dohodnuté částky, když ze smluvní ceny lze vycházet pouze u poctivých závazkových vztahů. Napadeným rozsudkem vyčíslená škoda tedy neodpovídá zákonným požadavkům a judikaturní úpravě.

Zároveň usuzuje (bod V./4a), že napadený rozsudek vypustil z rozsudku nalézacího soudu z návětí k bodu I. jeho skutkové zjištění, že hodnotu cenných papírů Daventree Ltd., které měly být v obchodu ze dne 30. 6. 1996 rovněž protihodnotou, nebylo možno ověřit. V této souvislosti opětovně poukazuje na zákaz reformace in peius, když podle jeho přesvědčení lze úspěšně pochybovat o tom, že tato úprava skutku nezhoršila jeho postavení. Jeho ponechání by i z tohoto pohledu zpochybňovalo konstrukci o způsobené škodě či její výši, protože nemožnost ověřit hodnotu neznamená bez dalšího její hodnotu nulovou.

V bodě V./4b namítá, že se napadený rozsudek nevypořádal s dalšími v podaném odvolání uplatněnými námitkami.

Protože tímto postupem odvolacího soudu (bod VI.) bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zahrnující právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání každé věci, navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a rozhodl o jeho zproštění obžaloby v plném rozsahu.

III.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. k obviněnými podaným dovoláním písemně vyjádřil, kdy po shrnutí jejich obsahu uvedl následující skutečnosti:

1) V dovolání obviněného Ing. B. V., CSc. shledává relevantní jeho námitku, že svým jednáním nenaplnil objektivní stránku zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku pro absenci konkrétní majetkové dispozice osobou jednající v omylu. K této námitce státní zástupce uvádí, že z popisu skutku vyplývá, že se ho obviněný dopustil několika okruhy jednání. Jedním okruhem byla konkrétní majetková dispozice s cennými papíry různých českých akciových společností z portfolia obviněným reprezentované společnosti SUT, kdy nejprve za určitou cenu takovéto cenné papíry nakoupil a v podstatě vzápětí tytéž cenné papíry se ztrátou prodal, čímž způsobil společnosti SUT škodu přesahující hranici škody velkého rozsahu. Zároveň svým dalším jednáním odkoupil pro společnost SUT od společnosti Stratton Investment cenné papíry účelově vyvedené jednáním obviněného V. K., přičemž hodnotu takto nabytých cenných papírů uhradil současným převzetím závazků společnosti Stratton Investment vzniklých v důsledku předchozího jednání obviněného V. K., popsaného pod body 1. – 98. rozsudku vrchního soudu. Následně však takto nabyté a další cenné papíry vyvedl z majetku společnosti SUT tím způsobem, že část cenných papírů převedl jednak na společnost Harms Holdings Co. Ltd., přičemž jako protihodnotu obdržel veřejně neobchodovatelné cenné papíry této offshore společnosti a následně převedl akcie společnosti Harms Holdings Co. Ltd. a rovněž další bonitní akcie z portfolia společnosti SUT na společnost Daventree Ltd., zastoupenou V. K. Jako protihodnotu z tohoto obchodu pak jednak společnost SUT převedla na společnost Daventree Ltd. dříve nabyté závazky získané od společnosti Stratton Investment, jednak obdržela vlastní akcie offshore společnosti Daventree Ltd., čímž zároveň došlo k účelovému splynutí pohledávek harvardských společností s odpovídajícími závazky jejich dlužníků, přičemž tak došlo ke stavu, kdy závazky nesplnily osoby, z jejichž jednání vznikly a zároveň došlo k vyvedení akcií dceřiných společností společnosti SUT, čímž byla právnímu nástupci, společnosti HPH způsobena škoda ve výši přesahující hranici škody velkého rozsahu. Z popisu jednání obviněného zároveň vyplývá, že uvedeného jednání se měl dopustit společně s obviněným K.

Podle státního zástupce v uvedeném popisu sice nejsou zcela pregnantně vyjádřeny všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a to zejména pokud jde o skutečnost, že obviněný uvedl někoho v omyl a právě v důsledku tohoto omylu způsobil na cizím majetku škodu velkého rozsahu, je však třeba přihlédnout k závěru odvolacího soudu, jenž poukázal na propojenost jednání obou obviněných. Z popisu skutku vyplývá, že jednání obviněného spočívající ve vyvádění bonitních aktiv bylo složkou jednání směřujícího k způsobení škody ve vzájemné koordinaci s obviněným K., neboť umožnilo zakončení celého komplexu transakcí, na jehož konci stála společnost HPH – v likvidaci (vzniklá splynutím harvardských společností a obviněným V. zastupované společnosti SUT) bez relevantního majetku. Shledává tak opodstatněným závěr odvolacího soudu, že v případě spolupachatelství není nezbytně nutné, aby všichni spolupachatelé bezezbytku naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu spáchaného společným jednáním, nýbrž postačí, pokud je skutková podstata trestného činu naplněna v souhrnu dílčích jednání spolupachatelů.

K možnosti jiné právní kvalifikace skutku uvedl, že o ní by bylo možno uvažovat, pokud by bylo jednání dovolatele posuzováno izolovaně, bez souvislosti s předchozím jednáním obviněného K., u něhož však o uvádění v omyl (v několika aspektech) nelze mít pochyb. Tak tomu ovšem podle skutkových zjištění soudů nebylo. Obviněný V. sebe a jiného obohatil popsaným jednáním za situace, kdy si byl vědom, že spoluobviněný K. uváděl jiné osoby (akcionáře harvardských společností) v omyl. Pokud jde o obviněným proponované právní kvalifikace (§ 220 tr. zákoníku, resp. § 206 tr. zákoníku) má státní zástupce za to, že by připadaly – hypoteticky – v úvahu obě uvedené právní kvalifikace ve vícečinném souběhu. Pokud jde o jednání popsané pod bodem 99. písm. a) – i), bylo by podle něho možno uvažovat o právní kvalifikaci jeho jednání jako o zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Tím by však nebylo jednání obviněného zdaleka vyčerpáno. Zdůrazňuje i navazující část jednání obviněného (specifikované v závětí bodu 99.), které by samo o sobě – opět posuzováno izolovaně a ryze hypoteticky – naplňovalo znaky zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Obviněným uvažovanému právnímu závěru přitom dle státního zástupce nelze přisvědčit ze dvou základních důvodů. Prvým je právě hranice mezi trestným činem podvodu na straně jedné a trestnými činy porušení povinnosti při správě cizího majetku a zpronevěry na straně druhé, jíž tvoří právě předchozí úmysl sebe nebo jiného obohatit. Tuto hranici přitom obviněný překročil právě tím, že jeho jednání bylo od počátku zjevně koordinováno s jednáním obviněného K. a ve vzájemné shodě směřovalo k témuž cíli. Druhým základním důvodem je to, že obviněným uvažované právní posouzení by pro něj nemohlo být příznivější. Jeho jednání, jak je popsáno v napadeném rozsudku, by totiž nenaplňovalo buď jednu, nebo druhou uvažovanou právní kvalifikaci, ale každá z popsaných složek jednání by naplnila jednu z nich. Dopustil by se tak vícečinného souběhu dvou zločinů, nikoli zločinu jediného, což by pro něj bylo méně příznivé, než závěr, k němuž dospěly soudy obou stupňů.

Státní zástupce nesouhlasí ani s námitkou, že obviněný svým jednáním nezpůsobil škodu, popřípadě, že taková škoda mu byla k tíži přičtena dvakrát. Pokud jde o znak škody, za škodu je třeba považovat újmu, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Z popisu skutku uvedeného v rozsudku soudu odvolacího je přitom vznik uvedené škody vyjádřen zřetelně. Za škodu je třeba považovat v případě jednání uvedeného pod dílčími body a) – i) rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou uvedených akcií. Z popisu skutku je patrné, že uvedené obchody byly zcela zjevně úmyslně ztrátové. Pokud jde o navazující jednání (popsané v závětí bodu 99. rozsudku), jde o souhrn cen akcií jednáním obviněného vyvedených do sféry kyperských společností ovládaných obviněným V. K. Upozornil, že odvolací soud provedl korekci vzniklé škody výrazně ve prospěch obviněného oproti rozsudku soudu nalézacího a zřetelně odlišil konkrétní výši škody podle obou, obviněným použitých forem jednání.

Odvolací soud podle něho rovněž přesvědčivě dovodil, proč nebylo možno obviněnému V. přičíst k tíži vyvedení akcií Harms Holdings Co. Ltd. z majetku společnosti SUT, když ze skutkových zjištění vyplývá, že takové akcie byly bez hodnoty. Z hlediska trestní odpovědnosti za trestný čin podvodu pak není rozhodné, že následně došlo ke sloučení společností HPH a SUT, když jednak v okamžiku jednání obviněného se jednalo o dva samostatné právní subjekty, jednak samotné sloučení bylo součástí celé transakce, jejímž cílem bylo kompletní vyvedení majetku na úkor akcionářů všech zúčastněných společností.

Stejně tak neakceptuje výhradu obviněného, pokud namítá, že zápočet existujících smluvních závazků proti kupní ceně akcií není protiprávní. Smyslem prováděného zápočtu totiž nebylo reálně uhradit kupní cenu a předmětné akcie, ale s podvodným úmyslem vyvést bonitní aktiva z majetku harvardských společností a společnosti Sklo Union, a.s. Jednalo se tak o jednání protiprávní ve svém celku, třebaže dílčí komponenty takového jednání odpovídaly formálně úkonům učiněným po právu. Neztotožňuje se ani s námitkou, že soudy při stanovení výše škody přihlédly ke smluvené ceně převáděných akcií a nikoli k jejich skutečné ceně, což považuje za rozporné se zákonem. Uvádí, že je třeba přihlédnout k tomu, že právě smluvená cena byla tím nástrojem, který směřoval k vyvedení majetku. Pokud by předmětné akciové obchody probíhaly za standardních podmínek, cena by byla adekvátní a ke škodě by nemohlo dojít (resp. v případě standardních podmínek by se jednalo pouze o hospodářskou ztrátu). Výše škody je dána účelově stanoveným rozdílem takto nastavených cen, z čehož však nelze dovozovat rozpor se zákonem.

Státní zástupce uzavřel, že z pohledu vlastní hmotněprávní kvalifikace je nezbytné považovat dovolání obviněného Ing. B. V., CSc., za zjevně neopodstatněné.

Opodstatněnost podle něho nelze přiznat ani námitce obviněného ohledně nedodržení totožnosti skutku, resp. námitce, že pro část jednání, jímž byl obviněný uznán vinným, nebylo jeho trestní stíhání zahájeno. S připomenutím toho, co tvoří podstatu skutku a co zakládá jeho totožnost, zastává názor, že soudy obou stupňů v intencích tohoto vymezení posuzovaly, zda v dané věci je dána souvislost alespoň v podstatných rysech, zejména v následku, jímž je v daném případě ohrožení objektu, tj. zájmu společnosti na ochraně majetku dalších osob. V případě projednávané trestné činnosti je navíc zřejmé, že vzhledem k provázanosti jednotlivých kroků a relativní sofistikovanosti provádění jednotlivých transakcí, docházelo v průběhu trestního stíhání k upřesněním a rozvinutím popisu jednání obviněného. Podstatou zásady totožnosti skutku je však totožnost skutku jako takového (tj. vůlí ovládaného jednání obviněného, resp. popřípadě zdržení se jednání a takto vzniklého následku), nikoli totožnost samotného popisu takového skutku. Naopak je zcela logické, a to tím spíše ve věcech obdobně rozsáhlých, že v průběhu trestního řízení docházelo k upřesnění konkrétního popisu jednání obviněného. Závěry soudu odvolacího k této otázce tedy považuje za správné.

Pokud jde o námitky obviněného zaměřené proti nedostatečnému odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, lze je podle hodnocení státního zástupce považovat dílem za námitky skutkové povahy, jež obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, dílem za námitky nepřípustné, neboť jsou obsahově zaměřeny pouze proti důvodům napadeného rozhodnutí (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Oproti tomu má státní zástupce za to, že odvolací soud se se všemi námitkami obviněného náležitě a správně vypořádal. Pokud jde o tvrzení obviněného, že jednu z inkriminovaných smluv nepodepsal, jde podle něho primárně o námitku skutkového charakteru. Z celkového kontextu jeho jednání je však patrné, že i kdyby byla tato námitka relevantní, je zřejmé, že k obchodu došlo vždy z popudu obviněného, na čemž nic nemůže změnit ani konkrétní nedodržení náležité formy takového úkonu.

Následně státní zástupce poukázal na obviněným namítané porušení principu zákazu reformationis in peius, pokud jde o skutečnou hodnotu akcií společnosti Daventree Ltd., resp. vypořádání se s podstatnými skutečnostmi ohledně skutečné hodnoty těchto akcií. V tomto směru jde však podle něho rovněž o námitky skutkové povahy, jimiž obviněný polemizuje se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů v tom směru, že uvedené akcie deklarovanou hodnotu reálně neměly. Tento závěr soudů lze přitom považovat za náležitě důkazně podložený a správný. Jde zároveň o námitku, kterou se odvolací soud již rovněž zabýval (str. 35 jeho rozsudku). K tomu dodal, že pokud by hodnota akcií společnosti Daventree Ltd. byla reálná, celý řetězec navazujících transakcí by postrádal jakýkoli ekonomický smysl a jednalo by se tak ze strany obviněných o zcela iracionální zatížení jimi řízených společností zcela bezúčelnými transakčními náklady. Soudy přijatý závěr považuje za zcela odpovídající logice veškerých transakcí s cílem vyvedení majetku, k čemuž však zároveň reálně došlo.

Ve vztahu k údajnému porušení zásady reformationis in peius uvedl, že z obsahu podaného dovolání není zcela patrné, v jakém konkrétním směru k takovému porušení mělo postupem odvolacího soudu dojít. Naopak vyzdvihuje, že odvolací soud se této zásady striktně držel, přičemž zcela zásadním způsobem přehodnotil výši konkrétním jednáním tohoto obviněného způsobené škody. Třebaže i porušení zásady reformationis in peius tak může založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v daném případě se o takový případ podle jeho názoru nejedná (k tomu blíže odkázal na závěry vyplývající z rozhodnutí publikovaného pod č. 38/2006-II. Sb. rozh. tr.). Ani s touto námitkou se tak státní zástupce neztotožnil.

2) K dovolání podaném obviněným V. K. státní zástupce uvedl následující skutečnosti:

K námitce politické motivace jeho trestního stíhání poznamenal, že je zcela pochopitelné, že jemu přisouzená trestná činnost vzhledem ke svému zcela enormnímu rozsahu poutala zákonitě významnou pozornost jednak sdělovacích prostředků, jednak veřejnosti, s čímž se následně pojí i pozornost politických činitelů. Obviněný ve svém dovolání není schopen konkretizovat, v jakém směru mělo být trestní řízení politicky usměrňováno, kým a jakým způsobem. Z tohoto důvodu považuje taková tvrzení pouze za bezobsažné proklamace.

Akcentuje-li obviněný v textu podaného dovolání na více místech dřívější členství předsedy senátu nalézacího soudu v KSČ, je třeba uvést, že touto námitkou se podrobně zabýval odvolací soud, když na základě relevantní judikatury Ústavního soudu dovodil, že samotné členství v této politické straně není konkrétní okolností zakládající podjatost ve věci rozhodujícího soudce (srov. str. 41 rozsudku odvolacího soudu). Námitky obdobného druhu by navíc spíše odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který však obviněný v podaném dovolání neuplatnil. Státní zástupce proto nepovažuje za nutné se k nim více vyjadřovat.

K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obecně uvedl, že obsahově pod něj lze podřadit konání trestního stíhání proti uprchlému, pokud pro takový postup nebyly splněny podmínky. V tomto směru je však dovolání obviněného dle jeho přesvědčení zcela zjevně neopodstatněné, neboť skutečnost, že se obviněný nehodlal podrobit pravomoci českých orgánů činných v trestním řízení, lze považovat za zcela zjevnou. Zároveň je zřejmé, že obviněný má vědomost o skutečnosti, že proti němu na území České republiky trestní stíhání probíhá, přesto se však dobrovolně na území České republiky nikdy nedostavil. Bezúspěšné rovněž zůstaly snahy českých orgánů o vydání obviněného na základě mezinárodních smluv upravujících vzájemnou mezinárodní právní pomoc v trestní oblasti. Závěr, že obviněný je uprchlý ve smyslu § 302 a násl. tr. ř. je tak zcela odůvodněn, a to nejen formálně, v důsledku pobytu obviněného v cizině, ale i materiálně, tj. že obviněný se zdržuje v cizině právě s cílem vyhnout se trestnímu stíhání.

Výhradu obviněného, že harvardské společnosti (jde o pojem vyskytující se i v rozsudku a označující souhrnně konkrétní právní subjekty ovládané obviněným) v rámci inkriminovaných obchodů obdržely náležitou protihodnotu, pokládá státní zástupce za námitku skutkové povahy. Obviněný zpochybňuje skutková zjištění, z nichž vyplývá, že oproti velmi bonitním cenným papírům harvardské společnosti jednotlivými obchody nabyly zcela bezcenná aktiva. V konkrétním případě neobstojí ani námitka dovolatele, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu spočívající v právu na osobní přítomnost u výslechu svědků, pokud jde o dožádaný výslech orgány Kyperské republiky. Zdůraznil, že i v tomto případě jde o námitku, kterou obviněný uplatňoval již v řízení před soudy obou stupňů. Státní zástupce poukazem na smysl procesní úpravy, jež má za cíl zajistit tzv. „rovnost zbraní“, usuzuje, že nelze učinit závěr (pro konkrétní postup nalézacího soudu, který prostřednictvím mezinárodní justiční spolupráce zajistil dožádaný výslech) o nedodržení tohoto principu. Zároveň zdůraznil, že obvinění (resp. jejich obhájci) nebyli zbaveni možnosti k vyslýchaným svědkům otázky, byť se tak stalo zprostředkovaně, písemně formulovanými dotazy předloženými svědkům. Námitku obviněného, že díky tomuto postupu nebylo možno náležitě vyslechnout svědka S., když tento neměl k dispozici potřebné podklady, státní zástupce odmítl. Odkazuje v tomto ohledu na rozsudek soudu odvolacího, který ve svém rozhodnutí upozornil, že výslech tohoto svědka probíhal delší dobu, přičemž svědkovi nic nebránilo v tom, aby si další dny konaného výslechu potřebné podklady opatřil (str. 43 rozsudku odvolacího soudu). Pakliže tak tento svědek neučinil, nelze z toho podle názoru státního zástupce dovodit žádné konkrétní závěry, jak se obviněný pokouší.

Relevanci z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiznává námitce, že v daném případě nebyla naplněna skutková podstata zločinu podvodu spočívající v tom, že v dané věci absentovala konkrétní osoba jednající v omylu a v tomto omylu provádějící majetkovou dispozici. Za další námitky odpovídající hmotněprávnímu dovolacímu důvodu pokládá dále tvrzení o údajném souhlasu poškozeného, tvrzení dodržení příslušných konkrétních norem upravujících obchody s cennými papíry a dále námitky spočívající na výkladu právního postavení akcionářů akciových společností.

Pokud jde o náležité vymezení osob jednajících v omylu, státní zástupce se s touto námitkou neztotožňuje. Dovolatel totiž podle něho pomíjí relativně sofistikovanou a složitou konstrukci jednání, kterého se dopustil. Obviněný sice správně poukazuje na skutečnost, že za omyl je třeba považovat nesoulad představy oklamaného se skutečností, tento nesoulad však lze spatřovat v tom, že osoby skládající své finanční prostředky (zejména prostřednictvím takzvaných investičních kuponů vydávaných v rámci velké privatizace), tj. držitelé investičních kupónů, kteří se rozhodli nevyužít obviněným inzerované výhody „desetinásobku“, byli (již v postavení akcionářů) na základě jednání obviněného přesvědčeni, že v rámci harvardských společností budou uvedené finanční prostředky náležitým způsobem obhospodařovány za účelem dosažení zisku. Skutečností však bylo, že obviněný takto pouze soustředil značné majetkové hodnoty v rámci jím ovládaných harvardských společností, a to s cílem takto soustředěná aktiva následně vyvést na úkor těchto společností a ve prospěch dalších společností, v nichž vykonával akcionářská či jiná obdobná práva sám obviněný K., popřípadě s ním ve shodě jednající osoby. Omyl ve smyslu § 209 tr. zákoníku tak lze v případě jednání obviněného V. K. dovodit na straně akcionářů harvardských společností, přičemž zprostředkovaně lze za konkrétní majetkovou dispozici považovat udělení neomezených plných mocí k dalšímu obhospodařování majetku těchto společností. Právě v důsledku těchto plných mocí byly následně dle pokynu obviněného provedeny inkriminované řetězce transakcí. Obviněnému tak nelze přisvědčit, že by absentovala konkrétní majetková dispozice osoby jednající v omylu. Uvedená majetková dispozice je v konkrétním případě reprezentována samotným jednáním obviněného, kterému však byla taková dispozice umožněna právě v důsledku jednání dalších osob jednajících v omylu, tj. investorů, resp. návazně konkrétních statutárních orgánů. Za nerozhodné přitom státní zástupce považuje to, že konkrétní obchody uzavíraly další osoby na pozici členů statutárních orgánů příslušných společností. Jak totiž z dokazování vyplývá, statutární orgány v celém konglomerátu harvardských společností tvořily v podstatě pouze „stafáž“, přičemž slepě plnily vůli obviněného. Neobstojí tedy ani argument, že uvedená jednání byla založena na odborných právních konzultacích, když je zřejmé, že na uskutečnění konkrétních finančních operací nemohla právní stanoviska ničeho změnit. Ze stejného důvodu se státní zástupce neztotožnil ani s námitkou obviněného, že statutární orgány předmětných společností mohly kdykoliv vypovědět předmětné plné moci, neboť je zřejmé, že fakticky tak učinit nemohly, neboť byly zcela závislé na vůli obviněného. Z tohoto hlediska je třeba posuzovat i „omyl“ statutárních orgánů těchto společností, když jejich členové vykonávali vůli obviněného bez ohledu na relevantní informace o výhodnosti či nevýhodnosti konkrétních obchodů a zároveň i bez ohledu na elementární ekonomickou logiku. Z hlediska zachování skutkové podstaty trestného činu podvodu vzhledem k dalším okolnostem nepovažuje státní zástupce za podstatné, zda statutární orgány harvardských společností samy jednaly v omylu, či zda se naopak svou činností podílely na využití omylu dalších osob (akcionářů, investorů), který vyvolal svým jednáním sám obviněný. V tomto směru lze podle něho dokonce uvažovat právě o určitém omylu na straně statutárních orgánů, pokud svým konkrétním jednáním nevědomky naplňovaly záměr obviněného.

Podle státního zástupce neobstojí ani námitka údajného přivolení poškozeného, když předpokladem relevance přivolení poškozeného je znalost všech rozhodných skutečností, což úmyslné vytváření omylu obviněným vylučuje. Vytvářel-li obviněný svým jednáním se skutečností nesouladný dojem seriózní investiční činnosti a k této činnosti získal souhlas (ať už akcionářů, nebo i statutárních orgánů společností), poté nelze takový souhlas považovat za relevantní souhlas poškozeného s protiprávními aktivitami obviněného.

Za obsahově relevantní by bylo možno považovat poukaz obviněného na změnu ve vymezení objektivní stránky skutkové podstaty podvodu, pokud jde o znak „zamlčení podstatné skutečnosti“. Ani v tomto ohledu se však státní zástupce neztotožňuje se závěry, které s tím obviněný spojuje. V prvé řadě zdůrazňuje, že z tzv. právní věty rozsudku nevyplývá, že by obviněnému bylo kladeno za vinu zamlčení podstatných skutečností, takže námitka obviněného se v tomto směru s napadeným rozsudkem míjí. Pro úplnost pak dodal, že podle důvodové zprávy k zákonu č. 253/1997 Sb., kterým byl § 250 tr. zák. novelizován v uvedeném směru, bylo smyslem této novelizace rozšířit výčet fakultativních zákonných znaků trestného činu podvodu o případy, kdy pachatel úmyslně druhému zamlčí podstatné údaje s vědomím, že tím dosáhne obohacení k jeho škodě.

Státní zástupce následně zmínil, že nad rámec obecných námitek obviněný dále argumentuje nezákonností provedených prohlídek jiných prostor, přičemž deklaruje vědomost o stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 31/10, avšak s tímto se neztotožňuje a naopak vyzdvihuje disentní stanovisko soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové. Uvedené stanovisko Ústavního soudu bylo již široce akceptováno trestněprávní praxí, na čemž nemůže nic změnit ani obviněným uváděné disentní stanovisko, jehož význam obviněný zjevně přeceňuje. Dopad konkurujících či disentních stanovisek se projevuje spíše v rovině doktrinální, či historické, nemá však bezprostřední význam při posuzování správnosti rozhodnutí, k němuž se váže.

Za zcela irelevantní pak pokládá námitky obviněného, že soud se ve svém rozhodnutí staví podjatě vůči cizím právním úpravám, neboť v tomto směru se pouze neztotožňuje s odůvodněním rozsudku nalézacího soudu, což jsou však námitky ve světle § 265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné.

Za věcně neopodstatněnou považuje státní zástupce námitku obviněného, že svým jednáním neporušil žádný zákonný předpis v rámci ochrany práv minoritních akcionářů, jež dle jeho názoru v daném období nebyla dostatečně zakotvena. V tomto směru zdůraznil, že obviněnému je kladeno za vinu spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, nikoliv spáchání jiného trestného činu z hospodářské oblasti, jehož spáchání by bylo podmíněno porušením dalších předpisů. Zdůraznil, že zločinu podvodu je možno se dopustit i na základě jednání, které, posuzováno samo o sobě, se jeví jako v souladu s právem. Podstatné je tu však to, že uvedené jednání je jako celek podvodné, založeno na nesouladu představy určité osoby se skutečností, což bylo podle něho v daném případě splněno.

Pokud obviněný poukazuje na pochybení nalézacího soudu ve výroku jeho odsuzujícího rozsudku, lze mu sice podle státního zástupce v obecné poloze přisvědčit, avšak takovéto námitky jsou zcela irelevantní. Je totiž zřejmé, že takto vytýkanými vadami rozsudku se již zabýval odvolací soud, který provedl k odvolání obviněného nápravu. Jde tak o bezobsažnou polemiku s již napravenými vadami rozhodnutí soudu nalézacího.

K námitkám pod body 22. – 46. (ve kterých dovolatel namítl, že soudy nedůvodně považovaly za úhradu pouze platbu v hotovosti, přičemž nerespektovaly, že k úhradě závazku může dojít i jinou formou) uvedl, že obviněný závěry soudu interpretuje nepřesným způsobem. Nereflektuje tu část skutkových zjištění, že uvedené operace, které deklaruje jako zcela standardní a legální, byly provedeny v rámci skupiny jím ovládaných, či s ním ve shodně jednajících osob. Jinými slovy veškeré formálně právně bezvadné jednání směřovalo ve výsledku k neoprávněnému obohacení, jak obviněného, tak konglomerátu na něj napojených subjektů. Podle státního zástupce není zcela rozhodné, zda například předmětné „směnky“ měly funkci uhrazovací, či zajišťovací, neboť smyslem uvedených operací bylo hodnotná aktiva harvardských společností vyvést, aniž by za ně byla poskytnuta odpovídající protihodnota.

K výtce obviněného ohledně nevyslechnutí některých klíčových svědků odkázal na závěry soudu o jejich nedosažitelnosti. V takovém případě nelze hovořit o porušení práv obviněného na spravedlivý proces, když jinak byl skutkový stav zjištěn řádně.

Pokud obviněný zpochybňuje znalecké závěry ve vztahu k hodnotě společností, jejíž cenné papíry byly získány inkriminovanými obchody, v prvé řadě se podle státního zástupce jedná o námitky skutkové povahy, které obsahově vybočují z rámce obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Těmito námitkami obviněný pouze zpochybňuje správnost znaleckých posudků a relevanci znalci použitých metod oceňování, aniž však pro to předkládá konkrétní protiargumenty, resp. tuto nesprávnost dovozuje pouze na základě vlastních ekonomických úvah. Již z tohoto hlediska se nelze uvedenými námitkami podrobněji zabývat, neboť deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Je však třeba uvést, že závěr soudů o tom, že nabývané cenné papíry byly fakticky bez hodnoty, ze skutkových zjištění zcela logicky vyplývá. Uvedené společnosti, registrované zpravidla v Kyperské republice, byly typickými „offshore“ společnostmi bez reálného základu. Ze skutkové věty rozsudku soudů obou stupňů vyplývá, že tyto kyperské společnosti byly navázány na činnost obviněného.

Namítá-li obviněný absenci vyhodnocení tzv. Goodwill, lze tuto námitku považovat za neopodstatněnou. Protistrany inkriminovaných obchodů byly zcela netransparentní offshore společnosti bez reálného základu, v podstatě bez jakéhokoliv majetku. Signifikantní je v tomto směru zmínka jednoho ze svědků, že jednu z kyperských společností zastupovala osmnáctiletá dívka, která se toliko prokázala plnými mocemi a posléze podepsala příslušné listiny. Nelze než souhlasit se závěry soudů, že subjekty podobné povahy (tzv. letter box companies) byly zcela prázdnými skořápkami bez reálné majetkové hodnoty.

K námitce obviněného, že uskutečněné obchody byly provedeny v souladu s § 17a zákona o investičních společnostech a investičních fondech, státní zástupce uvedl, že uvedené ustanovení v době jednání obviněného neplatilo, neboť bylo do citovaného zákona zavedeno novelou provedenou zákonem č. 124/1998 Sb., s účinností až od 7. 6. 1998, tedy mimo žalované období. Zároveň tento poukaz ani nemůže zpochybnit základní tezi právní kvalifikace přisouzeného jednání, tj. že jednání obviněného bylo podvodné svou podstatou, přičemž zdánlivá legálnost provádění konkrétních operací byla prostředkem pro zastření jeho podvodného úmyslu. Na tom nic nemění ani skutečnost, že uvedené obchody byly prováděny prostřednictvím regulovaného trhu, když jejich vypořádání prováděla rovněž na obviněného napojená Harvardská burzovní společnost, a. s. Jednání obviněného bylo transparentní pouze zdánlivě, reálně se však jednalo o obchody zjevně předem domluvené, obviněným zinscenované, nehledě na skutečnost, že prostřednictvím regulovaných trhů proběhla pouze část obchodů, kladených mu za vinu.

Ani s námitkou absence místní působnosti trestněprávních norem se státní zástupce neztotožňuje. Argumentaci obviněného pokládá za poněkud nesrozumitelnou. Uvádí, že obviněný nespecifikuje, v čem by jím shledávaná protiústavnost ustanovení § 17 odst. 2 písm. b) tr. zák. měla spočívat. Upozorňuje současně, že obviněný vytýká soudům, že se zabývaly uvedeným ustanovením dle trestního zákona č. 140/1961 Sb., ačkoli jeho jednání posoudily podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. Zásada teritoriality je však v obou uvedených trestních normách řešena v podstatě shodně. Námitkou protiústavnosti se nelze blíže zabývat, neboť jde ze strany obviněného pouze o bezobsažnou proklamaci bez relevantní argumentace.

Pokud obviněný namítá promlčení svého jednání, blíže nerozvádí, z jakých relevantních skutečností dovozuje, že v dané věci k promlčení jeho trestné činnosti došlo. Lze konstatovat, že obviněný byl stíhán (na podkladě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 2. 1. 2002, ČTS: PPR-10/FKOS-10-2002) pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., a to pro jednání, k němuž došlo v období od 10. 2. 1995 do 20. 6. 1996. Trestní sazba za tento trestný čin přitom činila pět až dvanáct roků odnětí svobody. Podle § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2001) v případech trestných činů s horní hranicí trestní sazby nejméně deset roků, činila délka promlčecí doby deset roků a s účinností od 1. 1. 2002 dvanáct roků. Tato promlčecí doba by přitom – teoreticky – počala běžet v červnu 1996. Z dostupného spisového materiálu vyplývá, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo obhájcům obviněných (kteří v dané věci vykonávali práva obviněných) doručeno dne 28. 7. 2003, tj. zcela v rámci promlčecí doby. Zahájení trestního stíhání přitom mělo ve smyslu § 67 odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. za důsledek přerušení běhu promlčecí doby, tj. počátek běhu nové promlčecí doby. V rámci tohoto běhu pak byla mj. podána obžaloba a bylo konáno i mnoho hlavních líčení. Z tohoto důvodu lze mít za to, že promlčecí doba by byla periodicky přerušována a nemohla uplynout. Za podstatné je však podle státního zástupce třeba považovat i to, že oba obvinění se v rozhodnou dobu prokazatelně zdržovali v cizině. Z toho důvodu ve smyslu § 67 odst. 2 písm. b) tr. zák. promlčecí doba až do 31. 12. 2009, kdy nabyl účinnosti nový trestní zákoník, který obdobný důvod stavení promlčecí doby nezná, vůbec neběžela. Námitka promlčení tak nemá podle názoru státního zástupce žádné opodstatnění.

Pokud obviněný velkou pozornost věnuje hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědím svědků a konkrétně svědka Č., jde podle něho o námitky mimo rámec uplatněných dovolacích důvodů. Dovolává-li se obviněný vyloučení výpovědi svědka z důkazní materie s odkazem na anglosaskou doktrínu zákazu prostředečných důkazů (tzv. hearsay evidence), nelze mu přisvědčit. České trestní právo procesní ve smyslu § 89 tr. ř. zákaz takových důkazů nezakotvuje. Podle obecných pravidel vyplývajících z § 2 odst. 5, 6 tr. ř. je třeba tyto důkazy obzvláště pečlivě konfrontovat s dalšími zjištěnými skutečnostmi z toho hlediska, zda uvedený nepřímý prostředečný důkaz podporují, či nikoli. Soudy obou stupňů výpověď svědka konfrontovaly zejména s obsahem listinných důkazů zajištěných ve věci, i s výpovědí dalších svědků. V tomto testu výpověď svědka Č. obstála, když byla zcela v souladu zejména s provedenými listinnými důkazy. Akcentované výhrady obviněného vůči zpracovatelům znaleckých posudků ve smyslu jejich spolupráce s bývalou Státní bezpečností, či dokonce jejich náboženskou angažovaností pokládá státní zástupce za nedůvodné invektivy bez reálného významu k posuzované věci. Z hlediska věcného nelze akceptovat ani výhrady obviněného ve vztahu k provádění listinných důkazů v hlavním líčení, když z obsahu námitek nevyplývá, že by takovým postupem bylo porušeno ustanovení § 213 tr. ř. Námitka obviněného je tak zaměřena proti vlastní právní úpravě, což za dovolací důvod považovat nelze.

Tvrzením, že nebylo jeho povinností informovat akcionáře, se obviněný snaží soudům podsouvat tezi, že byl stíhán za „neinformování akcionářů“. Ačkoli podobná formulace je obsažena ve skutkové větě rozsudku, nemá podle státního zástupce význam, který jí obviněný připisuje. Podstatou formulace „bez vědomí a souhlasu akcionářů“ není to, že by souhlasu akcionáře společnosti podléhal jakýkoli právní úkon společnosti, ale právě vyjádření nesouladu představ akcionářů se skutečností, jíž bylo kriminální vyvádění aktiv předmětných společností z jejich majetku. Obviněný se opětovně zaměřuje na zcela dílčí aspekt celého komplexu jednání, dovozuje soulad takového dílčího jednání s právem a od toho následně dovozuje právnost celého souboru jednání. Takový přístup však pomíjí právě celkový kontext, který jiný závěr, než závěr o protiprávnosti jeho jednání, neumožňuje. Na tom ničeho nemění ani poukaz na povinnost mlčenlivosti, jež ve vztahu k celkovému charakteru jeho podvodného jednání postrádá jakoukoli relevanci.

Pokud jde o tvrzení obviněného, že obchod s cennými papíry byl zajištěn, přičemž z tohoto důvodu nemohlo dojít k tvrzené škodě, opomíjí se ta skutková zjištění soudu, z nichž lze dovodit, že celý obchod byl fingovaný a předem domluvený. Zajištění tak v podstatě bylo součástí celého plánu, který směřoval k tomu, aby vyvedení finančních prostředků nebylo ihned patrné. Jednalo se tedy pouze o fiktivní zajištění, na čemž podle něho nemůže nic změnit ani to, jak konkrétně bylo zajištění těchto převodů řešeno smluvně v příslušných dokumentech, nehledě na skutečnost, že jednání obviněného jednoznačně směřovalo k tomu, aby takto formálně ujednané zajištění uplatněno nebylo. Ze stejného důvodu je nevýznamné i údajné, obviněným tvrzené, pochybení při překladu příslušných smluv. Relevanci nelze přiznat ani argumentu, že přeměnou investičních společností na běžné akciové společnosti zanikly inkriminované plné moci. Základem jednání obviněného bylo faktické působení v harvardských společnostech, jemuž plné moci z počátku dodávaly pouhé zdání legitimity a zároveň sloužily k dotvoření nesouladu představ oklamaných akcionářů, resp. činitelů harvardských společností se skutečností. Tvrzený právní zánik již takto, v daný okamžik z hlediska působení obviněného již zcela formálních plných mocí, neměl reálný vliv na faktické působení obviněného v předmětných společnostech, směřující k jeho vlastnímu obohacení.

Státní zástupce rovněž poukázal na to, že obviněný se rozsáhle zabývá rolí M. D., přičemž zdůrazňuje, že nemůže být činěn odpovědným za to, že touto osobou (resp. jím řízenými společnostmi) nedošlo k úhradě vzniklých závazků. Byť role M. D. není v rozsudku, respektive jeho výrokové části vyjádřena zcela přiléhavým způsobem, což však není na újmu jeho správnosti, je úloha této osoby dostatečně patrná z odůvodnění rozsudku obou stupňů. Je zřejmé, že s obviněným jednal ve vzájemné shodě. I pokud by bylo uvažováno o případné trestní odpovědnosti M. D., nemůže to podle hodnocení státního zástupce mít bezprostřední vliv na závěr o trestní odpovědnosti obviněného. Relativně sofistikovaný způsob provedení trestné činnosti účast dalších osob implikuje. Pokouší-li se obviněný odpovědnost za vzniklou škodu přenést na členy představenstva, opět pomíjí soudy učiněná skutková zjištění, že členové představenstev zainteresovaných společností v podstatě bez vlastního hlubšího přispění vykonávali pouze pokyny obviněného. Právě skutečnost, že obviněný nevykonával žádné formální postavení, tvořila součást jeho taktiky s cílem jednání společností ovlivňovat, avšak formálně nedisponovat odpovědností vyplývající z příslušného právního postavení. Proto neobstojí ani námitky obviněného, jimiž se pokouší odpovědnost za vzniklou škodu přesunout na svědka Č. Tento svědek totiž neměl reálné možnosti pro společnost Harvardský průmyslový holding, a. s., v likvidaci, dosáhnout jakéhokoli uspokojení závazků z obviněným deklarovaného „zajištění“. To bylo ostatně i důsledkem dalších navazujících aktivit obou obviněných, kdy docházelo k účelovým převodům pohledávek a závazků tak, aby tyto následně splynuly. Argumentuje-li obviněný údajně nepřátelským postojem svědka Č., je to z pozice obhajoby zcela logické, ale i tím vybočuje z mezí jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Pokud obviněný namítá, že soud v odůvodnění svého rozhodnutí používá pojmy, které právní řád nezná, státní zástupce zdůrazňuje, že z podaného dovolání není patrné, co z této skutečnosti dovozuje kromě poněkud akcentovaných proklamací o tom, že takový postup soudu je nepřípustný, protiústavní apod. Samostatnou pozornost si zasluhuje pojem „vyvádění majetku“, o němž má za to, že je při popisu trestné činnosti obdobného druhu zcela jasný a srozumitelný a lze ho považovat za synonymum již zlidovělého pojmu „tunelování“. Za vyvádění majetku lze považovat jednání formálně se jevící jako právně bezvadné a relevantní jednání, sloužící však k cíli právně nedovolenému, jímž je přesunutí majetkových hodnot mimo dosah oprávněných osob. Za vyvádění majetku lze takto považovat typicky právě prodej hodnotných aktiv výměnou za aktiva bezcenná, která se však formálně, např. účetně, jeví být aktivy rovněž hodnotnými, či účelově zřetězené nákupy a prodeje majetkových hodnot tak, aby bylo dosaženo ztráty. K takovému účelovému jednání přitom dle skutkových zjištění soudů došlo i v daném případě. Obviněný nebyl stíhán pro převod cenných papírů do zahraničí jako takový, ale pro jednání, jehož podstatou bylo nahrazení bonitních aktiv v majetku harvardských společností aktivy v podstatě bezcennými. Neobstojí ani poukaz obviněného na údajně auditované výsledky hospodaření offshore společností, když z provedených důkazů zároveň vyplývá, že hodnota těchto společností byla pouze účetní, tvořená deklarovaným základním kapitálem, aniž by takový „kapitál“ byl reálně „kryt“ skutečnými majetkovými hodnotami. To ostatně mimoděk připouští i sám obviněný, pokud v souvislosti s oceněním kyperských společností průběžně zdůrazňuje hodnotu tzv. goodwillu. To je však dle názoru státního zástupce v kontrastu se skutečností, že takové „kyperské společnosti“ byly reprezentovány reálně pouze svědkem S. a jeho dvěma zaměstnankyněmi, přičemž z výsledků dokazování vyplývá, že svědek se v podstatě zabývá zakládáním a spravováním obdobných společností ve velkém. Je tak zcela odůvodněn závěr, že uvedené společnosti byly pouze prázdnými schránkami, bez skutečného majetkového a personálního substrátu.

Námitky, že akcie nabyté inkriminovanými obchody byly likvidní, jsou námitkami skutkové povahy, kterými obviněný zpochybňuje zjištění soudů. Opět pomíjí celkový kontext svého jednání, jehož cílem nebyla výměna ekvivalentních hodnot, ale naopak právě vyvádění bonitních aktiv, tj. akcií významných českých průmyslových společností. I kdyby bylo možno připustit, že v určitý časový okamžik se i ve vlastnictví společnosti Stratton Investment určitá aktiva nacházela, tato byla zcela mimo kontrolu akcionářů harvardských společností, a to pod kontrolou obviněného K., resp. pod kontrolou s ním ve shodě jednajících osob. Nejednalo se tak o majetkové hodnoty reálné, likvidní, jež by byly ekvivalentní protihodnotou vyvedených cenných papírů.

Rovněž námitkám ve vztahu k jednáním uvedeným pod body 93 – 98 napadeného rozsudku nelze podle názoru státního zástupce přisvědčit. Ze skutkových zjištění soudů je zcela evidentní, že se jednalo o účelově ztrátové obchody, jejichž jediným cílem bylo právě cílené vyvádění majetku. Tomuto nasvědčuje zejména propojenost osob na straně prodávajícího a kupujícího a rovněž nápadně nízký časový odstup mezi oběma fázemi těchto transakcí. Poukazem na přehled kurzu akciové společnosti SPT Telecom, a.s., dospívá státní zástupce k závěru, že jednání obviněného sloužilo nejen k odčerpání finančních prostředků z majetku harvardských společností, ale mělo i velmi výrazný dopad na kurz předmětných akcií.

Za nepřípadný pokládá státní zástupce argument stran nepřípustné retroaktivity oceňovacích předpisů. Činnost znalců je činností odbornou, nikoli právní, obviněným uplatňovaný zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku je technickou normou stanovící pouze zcela základní podmínky pro stanovení cen konkrétních věcí a jiných majetkových hodnot. Neexistence této normy v době jednání obviněného není skutečností, jež by mohla jakýmkoli způsobem zpochybnit správnost navazujících propočtů znaleckých posudků, zpracovaných za účinnosti takové úpravy. I posuzování odborných otázek náleží do sféry hodnocení provedených důkazů, tedy do sféry vymykající se zákonem stanoveným důvodům dovolání. I poukaz obviněného na úpravu směnečného a šekového práva lze odmítnout jako irelevantní. Vzhledem k celkovému charakteru jednání obviněného, je deklarované zajištění transakcí zcela iluzorní. Pokud totiž soudy správně dospěly ke skutkovým závěrům, že obviněný měl od počátku v úmyslu pod zástěrkou legitimních obchodních transakcí majetek harvardských společností vyvést z dosahu jejich akcionářů, není rozhodné, že pro větší věrohodnost takové zástěrky použil i fiktivní zajištění, které nemělo reálný základ. Obviněnému tak nelze přičíst k dobru provedení (zastíracího) manévru, který sloužil nikoli k zabránění porušení zájmů chráněných trestním zákonem, ale k zabránění, resp. oddálení jeho odhalení. Obdobný závěr vztahuje i na námitku plnění vzájemnými zápočty, když z popisu jednání obviněného vyplývá, že jeho cílem bylo v konečné fázi vzájemné zápočty uskutečnit tak, aby reálné majetkové hodnoty byly z harvardských společností vyvedeny bez odpovídající ekvivalentní protihodnoty. Obviněným namítané zápočty tak v podstatě opětovně sloužily pouze k vyvolání dojmu, že veškeré jím prováděné transakce jsou učiněny po právu. Obviněným zdůrazňovaná úprava započtení podle obchodního zákoníku je tak ve vztahu k jemu přisouzené skutkové podstatě právně zcela bez významu.

Ve vztahu k dovolání obou obviněných tak státní zástupce shrnuje, že jejich námitky (přes jistou eklektičnost zejména námitek obviněného K.) se v podstatné míře obsahově s jimi uplatněnými dovolacími důvody míjejí. Podle státního zástupce soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň je přesvědčen, že řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) V důsledku tohoto hodnocení ve věci nelze shledat ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Rozhodnutí soudů deficitem naplňujícím z hlediska svého obsahu uvedený pojem podle názoru státního zástupce netrpí.

K námitkám obviněných odpovídajícím uplatněným dovolacím důvodům státní zástupce uvádí, že jde zpravidla o námitky opakované, uplatněné již v řízení před soudy obou stupňů. Zejména soud odvolací se těmito námitkami podrobně zabýval a v odůvodnění rozhodnutí vypořádal. Státní zástupce má tedy za to, že je na místě v tomto rozsahu odkázat na závěry Nejvyššího soudu uvedené v usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Zároveň považuje státní zástupce za vhodné poukázat na to, že nyní projednávaná trestní věc se svým rozsahem vymyká běžnému rozsahu trestních věcí obdobného charakteru a soudy byly nuceny se vypořádat s enormně rozsáhlou důkazní materií. Právě rozsáhlost uvedené trestní věci obhajobě poskytuje v podstatě neomezený prostor k postupnému vršení dílčích námitek, kterými se pokouší zpochybnit správnost rozhodnutí soudů jako celku. Jednání obviněných je třeba posuzovat v jeho celku a kontextu, který soudy obou stupňů dostatečně přiléhavě vystihly. Třebaže s ohledem na složitost věci lze v dílčích aspektech v rozhodnutích soudů nalézt určitá zjednodušení, nelze z toho dovozovat, že by odsuzující rozhodnutí jako taková byla nesprávná.

S přihlédnutím k uvedenému shledal státní zástupce dovolání obou obviněných zjevně neopodstatněnými a navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ, rozhodne-li Nejvyšší soud jiným než navrženým způsobem [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

K dovolání podanému obviněným V. K. se vyjádřil rovněž poškozený Harvardský průmyslový holding, a.s. – v likvidaci.

V prvé řadě poukázal na to, že do dubna roku 2013 se v rámci likvidace a přes dlouhodobé úsilí likvidátora společnosti podařilo z původního majetku HPH – v likvidaci získat zpět pouze nemovitost v O. ul. v P. v hodnotě přibližně 90 milionů korun, a to po náročném soudním procesu. Je tedy nepochybné, že o svůj majetek byl připraven poškozený a prostřednictvím něho i jeho akcionáři.

Poškozený je přesvědčen, že dovolání obviněného obsahuje opětovně námitky, s nimiž se odvolací soud vypořádal a že další případné dokazování by nemohlo ničeho změnit na tom, že v příčinné souvislosti s jednáním a vůlí V. K. byl HPH – v likvidaci zcela zbaven svého majetku, resp. byl zcela zbaven reálné možnosti s majetkem, který po ukončení trestné činnosti ryze formálně vlastnil či vlastní, jakkoli disponovat ve prospěch svých akcionářů v souladu s právním řádem České republiky.

Soudy správně shledaly prokázanými skutečnosti a okolnosti základní, z nichž vyplývá celkový plán V. K., připravený a realizovaný za součinnosti M. D., v jehož důsledku byl majetek Harvardských fondů přesunut do kyperské společnosti Daventree Ltd., jejímž ředitelem se obviněný V. K. sám stal. Přestože polovinu akcií této společnosti posléze HPH – v likvidaci získal, neměl žádnou možnost tuto společnost ovládat, neboť s akciemi nebyla spojena hlasovací práva. Nebylo proto možné zjistit její majetek. Na majetek této společnosti dosud nemůže dosáhnout.

Poškozený považuje za zcela zjevné, že žádný majetek, který byl nebo do dnešního dne je v kyperských společnostech uložen, nemůže být poškozeným ani využit, ani zajištěn. Tento stav soudy obou stupňů plně po právu interpretovaly jako vznik škody na majetku HPH – v likvidaci, která byla způsobena úmyslným protiprávním jednáním jak obviněného V. K., tak obviněného B. V.

Poškozený souhlasí s právní kvalifikací jednání obviněných jako trestného činu podvodu, neboť soustavou účelových, zdánlivě obchodních kroků, byl velmi cenný majetek poškozeného vyměněn za majetek bezcenný či zcela nedostupný. Legalizace výnosů z této trestné činnosti pokračuje do dnešního dne, což by nebylo možné bez vůle obviněného V. K.

V závěru svého vyjádření poškozený dodal, že rozsah trestné činnosti a výše škody jsou v České republice nebývalé, trestní řízení bylo velmi náročné, komplikované a trvalo dlouhou dobu. Pokud by byl napadený rozsudek z jakéhokoli důvodu zrušen a nařízeno doplnění dokazování z věcných, případně formálních důvodů, výrazně by se snížila pravděpodobnost opětovného řádného skončení věci. Takové řešení by bylo v rozporu s účelem trestního řádu a prakticky by ukončilo naději 240.000 akcionářů poškozeného na vrácení alespoň části svých investic.

Poškozený navrhl, aby Nejvyšší soud při vědomí plného respektu k základním právům a svobodám obviněných podle § 265j tr. ř. dovolání obviněného V. K. i dovolání B. V. zamítl jako nedůvodná.

IV.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání podaly osoby oprávněné [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Odlišně jsou poté trestním řádem kladeny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§ 196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování a požadavky, za kterých lze takto jednat ve veřejném zasedání (§ 232 a násl. tr. ř.).

Daný dovolací důvod je naplněním ústavního práva obviněného vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle § 12 odst. 6 tr. ř. je obviněný stranou trestního řízení a je jednou z nejdůležitějších osob, které mají postavení strany. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, kdy je „proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Týká se pouze takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na některém z obligatorních a taxativně vymezených důvodech ustanovení § 11 odst. 1, 4 tr. ř. anebo § 11a tr. ř., za kterých nelze trestní stíhání vůbec zahájit a pokud bylo zahájeno, nelze v něm pokračovat (srov. § 11 odst. 1 tr. ř.), neboť výlučně v tomto ustanovení jsou vyčerpávajícím způsobem vypočteny důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení - v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo - nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. [v řízení před samosoudcem příp. podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku včetně výroku o trestu) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. Zásadní podmínkou naplnění tohoto důvodu dovolání tedy je, aby nepřípustnost trestního stíhání odpovídala některé ze situací vyjmenovaných v § 11 odst. 1 tr. ř. nebo § 11a tr. ř., poněvadž pouze tato ustanovení obsahují taxativní výčet důvodů nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají tento dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek proto nemají námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, jimiž dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání jednotlivých obviněných.

K dovolání obviněného V. K.:

a)\tK dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

Z výše uvedeného obsahového vymezení tohoto dovolacího důvodu plyne, že nemůže být naplněn námitkou obviněného, že v průběhu jeho trestního stíhání nedošlo k výslechu M. D. v procesním postavení svědka. Rozsah soudem provedeného dokazování, resp. v uvedené souvislosti dovolatelem tvrzená jeho nedostatečnost pro skutkové (a potažmo i právní) závěry soudů, nemůže vadu spočívající v porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání založit.

K námitce týkající se provedení výslechu svědků dožádaným státem v nepřítomnosti obhájců je nezbytné uvést následující skutečnosti:

Provedení výslechu svědků ve formě dožádání před kyperským soudem v nepřítomnosti obhájce obviněného byla jako vada řízení namítána již před soudy nižších stupňů, které se k ní vyslovily, což lze v případě dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu doložit citací příslušné části jeho odůvodnění (str. 44). Vrchní soud se k tvrzené vadě v procesním postupu soudu nalézacího vyjádřil takto:

„K námitce, že obhájcům obžalovaných nebylo umožněno účastnit se výslechů svědků S., P. a L., uvádí odvolací soud následující. Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, předseda senátu rozhodl o tom, že prostřednictvím dožádání kyperské strany bude proveden výslech svědků S., P. a L. Zároveň vyzval obhájce, aby písemně připravili otázky, které považují za nutné výše uvedeným svědkům v rámci výslechů položit, čemuž oba obhájci vyhověli a předseda senátu poté zaslal tyto otázky Ministerstvu spravedlnosti České republiky, které dožádání zprostředkovalo. Dne 18. 8. 2009 bylo Městskému soudu v Praze sděleno Ministerstvem spravedlnosti ČR, že dle sdělení Ministerstva spravedlnosti Kyperské republiky je výslech svědků nařízen před soudem v Nicosii na 21. 10. 2009 v 15.30 hodin. Předseda senátu poté o obsahu toho sdělení prostřednictvím e-mailu vyrozuměl všechny zúčastněné strany s tím, že závěrem uvedl, že jakmile obdrží oficiální podrobné informace, obratem je všem stranám zašle. Žádná další informace však již, alespoň jak to vyplývá ze spisu, nepřišla, proto ji předseda senátu ani stranám dále nepředal a poslední informací s termínem konání výslechu tak byl výše uvedený e-mail. Výslechu před soudem v Nicosii se následně zúčastnil toliko dozorující státní zástupce, zatímco obhájci nikoliv, proto byly soudkyní, která dožádání prováděla, svědkům položeny pouze jimi vypracované písemné otázky. Odvolací soud je názoru, že postupem soudu nedošlo ke zkrácení práv obžalovaných. Obhájci obžalovaných byli včas vyrozuměni o termínu konání výslechů, poznámka předsedy senátu, kterou přislíbil dodat podrobnější informace o úkonu, nikterak termín konání výslechu nezpochybnila. Je třeba přihlédnout i k tomu, že obhájcům byla dána možnost položit svědkům otázky písemně a především je pak třeba posuzovat i obsah provedených důkazů, z nichž nevyplynuly pro posouzení věci žádné zásadní skutečnosti. Je třeba připomenout, že svědek S. prakticky na všechny otázky odpověděl, že není schopen bez písemných materiálů, které si k výslechu nevzal, odpovědět, obě svědkyně pak shodně uváděly, a to mnohokrát a opakovaně, že o popsaných obchodech, na něž byly výslechy zaměřeny, nic neví. I kdyby tedy byly tyto výslechy opakovány, lze zcela důvodně očekávat, že by pro posouzení věci neměly žádný význam. Skutečnosti významné pro závěry soudu týkající se předmětných obchodů a zejména významné pro posouzení věci lze totiž, jak již bylo několikrát opakováno, spolehlivě dovodit z dostupných listinných důkazů, což také nalézací soud správně učinil a, jak ze shora uvedeného vyplývá, s touto námitkou obhajoby týkající se výslechů shora uvedených svědků se již vypořádal v napadeném rozsudku.“

K uvedenému vyjádření lze dodat, že v něm uvedené skutečnosti mají oporu ve spisovém materiálu, neboť je skutečností, že informaci o místu a datu konání výslechu svědků (sv. 140, č. l. 2670) předseda senátu sdělil obhájcům dne 26. 8. 2009 (sv. 140, č. l. 2672), přičemž uvedeného dne, tj. 21. 10. 2009 (sv. 142, č. l. 2908 a násl.) skutečně k výslechu svědků P. S., I. P. a L. L. došlo. Neúčastnil-li se proto obhájce obviněného uvedeného procesního úkonu, ač o jeho konání byl v dostatečném předstihu vyrozuměn, nelze jeho provedení dožádaným státem (a následné užití takto opatřeného důkazu soudem nalézacím) pokládat za vadu, která by měla naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., případně být důvodem k tomu, aby takto opatřený důkaz byl vyloučen z okruhu procesně účinných důkazů, k nimž mohl soud při konstrukci svých skutkových zjištění přihlížet. Byť v označeném vyrozumění absentují údaje, které jsou jinak obvyklé (jména svědků), s ohledem na souvislosti v projednávané věci nastalé (mj. i návrh obhajoby, aby svědci byli vyslechnuti dožádaným státem a písemné vypracování otázek svědkům) je zřejmé, že tento nedostatek nikterak nediskvalifikuje následně pořízený důkaz, neboť obhajobě muselo být zcela zřejmé, jaké osoby a k jakým otázkám budou vyslýchány. Bylo proto ryze na jejím uvážení, zda možnosti účasti na takto prováděném úkonu využije či nikoli.

K námitce dovolatele spočívající v tom, že z čl. 14 odst. 3 písm. d) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále „MPOPP“) je nezbytné dovodit nepřípustnost vedení soudního řízení v nepřítomnosti obviněného z jakéhokoli důvodu, je třeba uvést, že jí nelze přisvědčit ani v rovině dovolacího důvodu, v jehož rámci byla uplatněna, a ani tehdy, měla-li by být hodnocena jako výhrada obsahově naplňující obviněným rovněž uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

Z dikce obviněným zmiňovaného ustanovení MPOPP („Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má mít tyto minimální záruky: má být souzen za své přítomnosti a obhajovat se osobně nebo prostřednictvím obhájce, kterého si sám zvolí; má být poučen o svých právech a má mu být poskytnuta právní pomoc v každém případě, kdy toho zájmy spravedlnosti vyžadují, a aniž by v takovém případě sám platil náklady, jestliže nemá dostatečné prostředky k úhradě; - viz vyhl. č. 120/1976 Sb.) nelze dovodit závěr, že by vylučovalo vedení trestního stíhání vůči dovolateli způsobem, který byl v jeho případě realizován, tj. ve formě řízení proti uprchlému. K zavedení tohoto způsobu řízení totiž orgány činné v trestním řízení přistoupily až poté, co obviněný svým přístupem dal najevo, že se na území České republiky za tímto účelem nemíní dostavit.

Jakkoli lze poukázat na to, že právo na obhajobu je významným a nepominutelným principem spravedlivého trestního procesu, a z povahy věci plyne, že v plném rozsahu může být obviněným realizováno tehdy, má-li možnost se tohoto procesu osobně účastnit a zejména v řízení soudním veškerá mu zákonem přiznaná procesní práva uplatňovat, „není .. možno je vykládat tak, že prostřednictvím výkonu tohoto práva by mohlo legitimní úsilí státu nalézat spravedlnost i ve věcech trestních zcela a fakticky od počátku trestního procesu zmařeno právě tím, že by tento proces nemohl vůbec započít.“ (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 590/2003). Právo státu trestně stíhat pachatele trestného činu je v případech, kdy se obviněný trestnímu řízení a tím svému trestnímu stíhání vyhýbá formami zákonem předvídanými, tedy „pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá“, realizováno možností zavedení řízení proti uprchlému ve smyslu § 302 a násl. tr. ř. Tato forma řízení s sebou přináší jistá omezení v možnostech uplatnění obhajoby obviněným, jehož práva vykonává obhájce, tato omezení však svou prvotní příčinu mají v postoji obviněného.

Poukázat lze však na to, že i obviněný, vůči němuž bylo vedeno řízení proti uprchlému, má možnost dosáhnout plného uplatnění všech svých procesních práv, neboť má možnost dosáhnout obnovení soudního procesu na základě mu přiznaného práva zakotveného v ustanovení § 306a tr. ř.

Právní úprava obsažená v trestním řádu (na základě jeho novelizace provedené zák. č. 265/2001 Sb.) s účinností od 1. 1. 2002 obviněnému garantuje (v ustanovení § 306a odst. 2) možnost dosažení nového provedení celého soudního procesu, neboť má právo poté, co pominuly důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo, do osmi dnů od doručení rozsudku navrhnout zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku. Na základě takového návrhu soud prvního stupně takový rozsudek zruší a hlavní líčení se provede znovu. Touto úpravou je tak obviněnému garantováno právo na tzv. řádný proces.

Zbývá dodat, že k otázce vlastní důvodnosti trestního stíhání obviněného V. K. (a i Ing. B. V.), a tím k námitce o nedůvodnosti vedení jeho trestního stíhání v podobě řízení proti uprchlému, se vyslovil odvolací soud na str. 32 svého rozsudku, kde uvedl toto:

„Odvolací soud neshledal pochybení ani v tom, pokud bylo od počátku trestního stíhání vedeno proti oběma obžalovaným řízení proti uprchlému podle hlavy dvacáté, oddílu druhého (§ 302 a násl.) tr. řádu, podle něhož lze konat řízení proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Za vyhýbání se trestnímu řízení pobytem v cizině lze považovat situaci, kdy pachatel v tomto úmyslu opustí území České republiky a není možné podle mezinárodních smluv cizí stát požádat o převzetí trestního stíhání toho, kdo se pobytem v cizině vyhýbá trestnímu stíhání za trestný čin spáchaný na území republiky, nebo nejsou-li dány důvody pro předání trestní věci do ciziny (§ 448 tr. řádu) a nepřichází-li v úvahu ani jeho vyžádání z ciziny (§ 383 a násl. tr. řádu) nebo předání z jiného členského státu EU do České republiky (srov. § 405 a násl. tr. řádu) V posuzovaném případě oba obžalovaní opustili území České republiky a ač prostřednictvím elektronické pošty komunikují s orgány činnými v trestním řízení, odmítli se podrobit úkonům trestního řízení, neúspěšně také skončily všechny pokusy orgánů činných v trestním řízení o jejich vydání k trestnímu stíhání. Není tedy pochyb o tom, že všechny podmínky pro konání řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. řádu v případě obou obžalovaných byly splněny.“

Dovolací soud toto hodnocení stran obsahového naplnění zákonných podmínek vedení řízení proti uprchlému podle Hlavy dvacáté, oddílu druhého (§ 302 a násl.) tr. ř. sdílí, a proto na ně odkazuje, neboť by k dané otázce toliko jinými slovy vyjádřil to, co uvedl soud odvolací, případně státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněných.

b)\tK dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

K námitce nedostatku místní příslušnosti hmotněprávních norem:

Nepřípustnost trestního stíhání dovolatele proto, že podle jeho hodnocení jím údajně spáchaná trestná činnost nebyla spáchána na území České republiky, z čehož dovozuje nedostatek místní příslušnosti trestního zákona (a tím možnost orgánů činných v trestním řízení vést vůči němu trestní stíhání) byla rovněž uplatněna již před soudem rozhodujícím o jeho řádném opravném prostředku (odvolání). Uvedený soud k ní zaujal následující stanovisko (str. 43 rozsudku):

„Pro posouzení věci není rovněž podstatné, zda se obžalovaný K. zdržoval po celou dobu páchání trestné činnosti na území České republiky či nikoliv. Podle § 17 tehdy platného tr. zákona č. 140/1961 Sb., upravujícího tzv. zásadu teritoriality, se podle zákona České republiky posuzuje trestnost činu, který byl spáchán za území republiky, což znamená, že se na jejím území pachatel buď dopustil jednání, i když porušení nebo ohrožení zájmu chráněného tímto zákonem nastalo nebo mělo nastat zcela nebo zčásti v cizině, nebo zde porušil nebo ohrozil zájem chráněný tímto zákonem nebo měl tu alespoň zčásti takový následek nastat, i když se jednání dopustil v cizině. Jestliže tedy obžalovaný jednal ke škodě majetku HPH a.s, v likvidaci, se sídlem na území České republiky, vztahuje se na něj trestní odpovědnost podle příslušných norem platných na území České republiky, ať už se jednání dopustil na území České republiky, či mimo něj.“

Dovolací soud shledává správným názor soudu odvolacího, že na území České republiky nastal následek v podobě porušení zájmu chráněného trestním zákonem (tj. zájmu na ochraně majetku, který byl porušen způsobením konkrétního účinku v podobě vyčíslené škody na majetku označeného subjektu, tj. poškozeného). Je tomu tak proto, že skutková zjištění soudů nižších stupňů konstatují poškození subjektu, jehož sídlo se nachází na označeném území (tj. HPH a.s., se sídlem v Praze, nyní „HPH a.s, v likvidaci“), jemuž byla jednáním dovolatele způsobena škoda ve výši nejméně 8.036.312.389,- Kč (ad I. výroku) a ve výši 8.288.990.584,- Kč (ad II. výroku). V důsledku tohoto zjištění bylo lze aplikovat příslušná ustanovení tr. zák. (tj. zákona účinného v době spáchání v usnesení o zahájení trestního stíhání popsaného skutku) a vést vůči obviněnému trestní stíhání pro trestné činy, které v nich policejní orgán (viz usnesení sv. 1, č. l. 26-33), potažmo státní zástupce, jenž rozhodl usnesením o stížnosti obviněného proti usnesení prvně uvedeného orgánu o zahájení trestního stíhání odvolatele (viz usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 8. 9. 2003, sp. zn. 5 NZt 10/2003 – sv. 2, č. l. 157-172), spatřovaly.

Vyslovení viny dovolatele (rozsudky soudů obou stupňů) dle pozdějšího trestního zákona, tj. tr. zákoníku, nezpůsobuje vadu, která by tato rozhodnutí, resp. trestní řízení vedené proti obviněnému, zatížila z jím namítaného důvodu, tj. pro nedostatek místní příslušnosti trestně právní normy. Je totiž nezbytné uvést, že i tento pozdější zákon lze na jednání dovolatele aplikovat, a to v důsledku jeho ustanovení § 4 upravujícího zásadu teritoriality. Dle citovaného ustanovení:

(odst. 1)

Podle zákona České republiky se posuzuje trestnost činu, který byl spáchán na jejím území.

(odst. 2)

Trestný čin se považuje za spáchaný na území České republiky,

a)\tdopustil-li se tu pachatel zcela nebo zčásti jednání, i když porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nastalo nebo mělo nastat zcela nebo zčásti v cizině, nebo

b)\tporušil-li nebo ohrozil-li tu pachatel zájem chráněný trestním zákonem nebo měl-li tu alespoň zčásti takový následek nastat, i když se jednání dopustil v cizině.

Místní působnost tr. zákoníku, který byl z hlediska časové působnosti důvodně aplikován (viz dále), je ve vztahu k jednání, jímž byl dovolatel uznán vinným, založena ustanovením § 4 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Aplikací pozdějšího zákona ani z toho aspektu nedošlo k porušení zákazu retroaktivity trestně právní normy, potažmo zásady nullum crimen sine lege praevia, neboť citované znění je obsahově totožné s ustanovením § 17 odst. 2 písm. b) tr. zák. (Trestný čin se považuje za spáchaný na území republiky, porušil-li nebo ohrozil-li tu pachatel zájem chráněný tímto zákonem nebo měl-li tu alespoň zčásti takový následek nastat, i když se jednání dopustil v cizině.), jež odůvodnilo možnost vyvozování trestní odpovědnosti obviněného (a tím i možnost jeho trestního stíhání) v období předcházejícím časové účinnosti tr. zákoníku.

Pokud ve vztahu k ustanovení § 17 odst. 2 písm. b) tr. zák. uplatnil obviněný námitku jeho protiústavnosti, nekonkretizoval, v čem by měl jím tvrzený rozpor s normou vyšší právní síly spočívat. Za tohoto stavu je uvedenou námitku třeba hodnotit ve shodě se státním zástupcem, tj. jako bezobsažnou proklamaci bez relevantní argumentace, tzn. námitku, která obviněným deklarovaný dovolací důvod nemůže věcně naplnit.

Váže-li obviněný svou námitku o nedostatku jurisdikce českého soudu na otázku nedostatku protiprávnosti činu (viz bod 149 dovolání, kde se dovolává svolení poškozeného ve smyslu § 30 zák. č. 140/1961 Sb. – správně tr. zákoníku), pak ani této námitce nelze přiznat právní relevanci, neboť ani v případě, že by závěr o nedostatku protiprávnosti činu, v důsledku jím uváděné okolnosti protiprávnost činu vylučující, byl soudem učiněn (což se však v napadeném rozhodnutí nestalo), nebyla by tato okolnost důvodem k závěru o nedostatku místní příslušnosti tr. zákoníku.

Z pohledu rozhodování dovolacího soudu je však zejména nezbytné zmínit to, co již bylo uvedeno výše, a to že pokud má být tato námitka obviněného vnímána jako důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (což z textu dovolání zcela nepochybně neplyne), pak tento dovolací důvod není vůbec způsobilá naplnit, neboť ho lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. (příp. v ustanovení § 11a tr. ř.), pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto (těchto) ustanovení(ch) trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání (srov. rozhodnutí č. 7/2005 Sb. rozh. tr.).

Druhá námitka obviněného, která má odůvodnit závěr o existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., spočívající v jeho tvrzení o promlčení trestního stíhání, není dle zjištění dovolacího soudu, vzhledem k uplatněné argumentaci, způsobilá označený důvod dovolání naplnit ani z formálního hlediska. Je tomu tak proto, že dovolatelem není spojována se zjištěním o existenci skutkové okolnosti, která by dle právní úpravy účinné ke dni zahájení jeho trestního stíhání (dle tr. zák.), případně právní úpravy pozdější soudy aplikované (dle tr. zákoníku), zakládala důvod k vyslovení obviněným dovozovaného závěru stran nepřípustnosti jeho trestního stíhání z důvodu § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. (tj. „je-li trestní stíhání promlčeno“). Existence takové skutkové okolnosti není obviněným v jeho mimořádném opravném prostředku tvrzena, neboť ten svou námitkou toliko vyjadřuje svůj odmítavý přístup k právní úpravě samotné.

Podstatou námitky obviněného je nikoli odmítnutí konkrétního skutkového (a od něj se odvíjejícího právního) závěru, že procesní úkony provedené orgány činnými v trestním řízení, jimiž se přerušuje běh promlčecí lhůty, byly provedeny opožděně, tj. až po jejím uplynutí, nýbrž to, že takový účinek zákonem upravený odmítá dovolatel konkrétnímu procesnímu úkonu přiznat. Po obsahové stránce totiž namítá, že doručení usnesení o zahájení trestního stíhání vydaného policejním orgánem obhájci obviněného v řízení proti uprchlému, nelze přiznat účinek spočívající v přerušení promlčení trestního stíhání ve smyslu § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák., dle kterého: „Promlčení trestního stíhání se přerušuje sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhán pachatele.“ Tvrzením, že tyto účinky je třeba spojovat až s podáním obžaloby (body 161 a násl. dovolání a v nich obsažený poukaz obviněného na tzv. inditment) a tvrzením o neústavnosti ustanovení § 67 odst. 4 tr. zák. (dle něhož „Přerušením promlčení počíná nová promlčecí doba.“), napadá konkrétní ustanovení trestně právních předpisů, tj. jak citovaných ustanovení tr. zák., tak § 160 odst. 1 tr. ř., dle něhož „Nasvědčují-li prověřování podle § 158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, pokud není důvod k postupu podle § 159a odst. 2 a 3 nebo § 159b odst. 1.“

Obviněným namítaná nekompetentnost policejního orgánu k tomu, aby důvodně zahájil jeho trestní stíhání, nemůže být skutečností, kterou by měl (společně s požadavkem na hodnocení této otázky až k okamžiku podání obžaloby státním zástupcem u Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně, tj. až k datu 15. 6. 2006) dovolací soud ve smyslu požadovaného právního závěru o promlčení trestního stíhání takto vyhodnotit.

Obviněný sice namítá rozpor právní úpravy s „mnohými články ECHR“ a dovozuje jejich protiústavnost, a tím i protiústavnost postupu orgánů činných v trestním řízení, avšak toto své tvrzení nikterak nekonkretizuje. Z pohledu právní úpravy obsažené v Listině lze k této námitce obviněného odkázat na znění čl. 8 odst. 2, který stanoví, že „nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodu a způsobem, který stanoví zákon“, na který navazuje ustanovení § 2 odst. 1 tr. ř. vyjadřující zásadu řádného zákonného procesu. Podle tohoto ustanovení „nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento zákon.“ Upravil-li zákonodárce podmínky zahájení trestního stíhání způsobem vyjádřeným v § 160 tr. ř. (resp. z pohledu vedení řízení proti uprchlému v ustanoveních § 302 a násl. tr. ř.) a bylo-li toto ustanovení za splnění v něm obsažených podmínek policejním orgánem aplikováno, pak nelze učinit závěr, že zákonné podmínky stran trestního stíhání dovolatele nebyly dodrženy.

Dodat lze rovněž to, že k účinkům spojovaným se zahájením trestního stíhání obviněného postupem policejního orgánu podle § 160 odst. 1 tr. ř., tzn. přerušení běhu promlčecí doby, dochází i tehdy, pokud usnesení policejním orgánem vydané vykazuje určité vady [srov. rozhodnutí č 44/2010 Sb. rozh. tr.: „Účinky spočívající v přerušení promlčecí doby podle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. má i takové sdělení obvinění (resp. usnesení o zahájení trestního stíhání) učiněné ve smyslu § 160 odst. 1 tr. ř., které bylo zatíženo určitými vadami, pro něž bylo později nahrazeno novým sdělením obvinění pro týž skutek. Nesmí však jít o vady, které by vedly k nicotnosti nebo zmatečnosti původního sdělení obvinění.“].

Ve věci posuzované však k takové situaci nedošlo, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání dovolatele nebyla shledána vadnými. Na tomto místě lze odkázat na to, že otázka procesních podmínek zahájení trestního stíhání obviněného byla soudy nižších stupňů zkoumána, o čemž svědčí i obsah odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu na str. 44. V návaznosti na závěry vyjádřené k odvolací námitce Ing. B. V., CSc. týkající se otázky řádného zahájení trestního stíhání jeho osoby (v níž soud druhého stupně uplatněné námitky jako nedůvodné odmítl - viz níže) totiž odvolací soud uvedl, že „obdobné závěry z hlediska popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 2. 1. 2002 platí i v případě obžalovaného K.“

K námitce, v níž dovolatel vyjadřuje nesouhlas s úpravou, která přiznává účinky mající vliv na běh promlčecí doby (účinek vyvolávající její přerušení) individuálnímu aktu aplikace práva vydaného policejním orgánem za podmínek § 160 tr. ř., možno poznamenat, že řešení obsažené v českém trestně procesním předpise (s vazbou na příslušné ustanovení předpisu hmotně právního) není něčím výjimečným a neobvyklým, poškozujícím práva obviněného. V daném směru možno odkázat na úpravy obsažené např. v trestním zákoně Slovenské republiky (zák. č. 300/2005 Z.z., trestný zákon, § 87 odst. 3, 4) či Spolkové republiky Německo (Strafgesetzbuch, § 78c odst. 1), které vycházejí ze stejných principů, tj. že k přerušení běhu promlčecí doby dochází již úkony prováděnými při vyšetřování věci (vznesením obvinění, následujícími úkony orgánu činného v trestním řízení směřujícími k trestnímu stíhání pachatele – Slovensko, výslechem obviněného, sdělením, že je proti němu vedeno trestní řízení atd. – Německo) a nikoli snad až podáním obžaloby u soudu.

Otázku namítaného promlčení trestního stíhání obviněného lze uzavřít tím, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku pomíjí i další ustanovení tr. zák., jehož účinek se ve smyslu zabránění vzniku promlčení jeho trestního stíhání projevoval až do nabytí účinnosti tr. zákoníku, a to ustanovení § 67 odst. 2 písm. b) tr. zák, jež stanovilo, že „do promlčení doby se nezapočítává doba, po kterou se pachatel zdržoval v cizině“.

Protože námitka obviněného byla argumentačně založena na skutečnostech, které vyjádřil v již zmíněných bodech 161 a násl. svého dovolání, omezuje se dovolací soud na dosud uvedená konstatování, přičemž toliko doplňuje, že k namítanému promlčení trestního stíhání obviněného nedošlo ani z jiných důvodů. V tomto směru odkazuje na vcelku vyčerpávající rozbor státního zástupce obsažený v jeho vyjádření k dovolání obviněného na str. 16-17. Doplnit je možno to, že pokud státní zástupce ve svém vyjádření poukazuje na procesní úkony orgánů činných v trestním řízení, které ve smyslu citovaných ustanovení tr. zák. způsobovaly opakované přerušení běhu promlčecí doby (podání obžaloby, konání hlavního líčení), že účinnost těchto úkonů z hlediska řešení otázky případného promlčení trestní odpovědnosti ve smyslu pozdějšího trestního zákona, tj. tr. zákoníku, zůstala zachována. Je tomu tak proto, že „změnou trestního zákona se zpětně neruší účinky úkonů, které byly učiněny podle dřívější právní úpravy a jež způsobily přerušení promlčecí doby.“ (srov. rozhodnutí č. 59/2009 Sb. rozh. tr.)

c)\tK dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Vyhodnocením obsahu jednotlivých námitek, které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, lze dospět k poznatku, že pod tento dovolací důvod jsou podřaditelné jen námitky spočívající v tvrzení o nenaplnění znaků skutkové podstaty zločinu podvodu, o údajném svolení poškozeného, o nerespektování zásady nullum crimen sine lege praevia, o neporušení zákonného předpisu v rámci ochrany minoritních akcionářů, o promlčení trestního stíhání, resp. trestní odpovědnosti a případně o absenci místní působnosti trestně právních norem.

Námitka dovolatele stran nenaplnění znaků trestného činu podvodu v důsledku absence konkrétně jednající osoby v omylu (v důsledku jejíž majetkové dispozice měla být poškozenému způsobena majetková újma) vychází z toho, že je vázána na konkrétní právní úkony, které podle skutkového zjištění soudů prováděl sám obviněný, tzn. na uzavření ve výrokové části rozsudku specifikovaných smluv o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., přičemž pomíjí to, že napadený rozsudek současně vyjádřil, že takto činil způsobem popsaným „jako osoba disponující plnými mocemi, které jej bez dalších omezujících podmínek opravňovaly k úplnému rozhodování o nákupech a prodejích cenných papírů z portfolií investičních fondů“. Podle zjištění soudů obviněný pod jednotlivými body výroku dále konkretizovaným způsobem jednal v úmyslu dosáhnout toho, aby v konečném důsledku nabyvatelé převáděných cenných papírů byli zbaveni povinnosti ke splnění svých závazků vzešlých vůči jednotlivým investičním fondům z uzavřených smluv. S vazbou na skutkové zjištění, že obviněný při převodu cenných papírů jednal v úmyslu tyto „převést .. na jiné osoby se ztrátou a bez odpovídající protihodnoty“, přičemž rovněž „… uděloval pokyny k provádění účelově ztrátových převodů likvidních a veřejně obchodovatelných cenných papírů“, učinil odvolací soud závěr (str. 36), že „podstata jeho podvodného jednání nespočívala v tom, že nesplnil závazek tzv. „jistoty desetinásobku“ vůči jednotlivým účastníkům kuponové privatizace, ale že se nechal vybavit od oficiálních zástupců jednotlivých fondů plnými mocemi tak, aby mohl s majetkem fondů neomezeně disponovat a poté zcela cíleně provádět obchody směřující k odčerpání téměř všech hodnot, kterých v rámci kuponové privatizace fondy nabyly, a to prostřednictvím a ve prospěch jím ovládaných společností, zcela zřejmě proti zájmům a bez vědomí vedení i akcionářů jednotlivých fondů“.

Jinými slovy vyjádřeno, skutkový závěr soudu o osobě jednající v omylu a činící pod jeho vlivem dispozici, kterou je třeba pojímat jako dispozici majetkovou, mající za následek (byť ne přímo v témže okamžiku) vznik škody na majetku poškozeného a obohacení obviněného či jiného subjektu, shledává odvolací soud na straně statutárních orgánů v souvislosti s udělením plné moci, která obviněnému umožnila takové nakládání s majetkem investičních fondů, které se projevilo v jejich poškození v rozsahu zjišťovaném napadeným rozsudkem. Tyto skutečnosti vyjádřil odvolací soud na str. 45-46 rozsudku, kde uvedl:

„Za omyl je třeba považovat rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost, přičemž postačí, že omyl byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice, nemusí být tedy důvodem jen jediným.

Jestliže se tedy obžalovaný K. nechal vybavit od oficiálních zástupců jednotlivých fondů plnými mocemi tak, aby mohl s majetkem fondů neomezeně disponovat a poté zcela cíleně prováděl jednotlivé úkony a obchody směřující k odčerpání téměř všech hodnot, kterých v rámci kupónové privatizace fondy nabyly, a to prostřednictvím a ve prospěch jím ovládaných společností, zcela zřejmě proti zájmům a bez vědomí vedení i akcionářů jednotlivých fondů, jejichž představa byla, že obžalovaný bude s takto svěřenými prostředky nakládat ve prospěch fondů, nikoliv z nich vyvádět majetek ve prospěch jím ovládaných společností a svůj osobní, a způsobil tak fondům, resp. jejich právnímu nástupci, škodu vysoko (více než 1600 ×) přesahující hranici škody velkého rozsahu, naplnil tak všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle výše cit. ustanovení trestního zákoníku.“

Stran možnosti dovození těchto závěrů z pohledu skutku, pro který byl obviněný stíhán, resp. z pohledu toho, co mu mělo být kladeno za vinu, odkazuje dovolací soud na tu část svého rozhodnutí, v níž reaguje na dovolací námitky obviněného Ing. B. V., CSc. (konkrétně námitky stran závěru o spolupachatelství).

V souvislosti s tvrzenou absencí zákonných znaků podvodu v jednání dovolatele je vhodné doplnit, že tento dále uplatňuje námitky, které je třeba hodnotit jako námitky skutkového rázu, když vylučuje možnost neznalosti rozhodných skutečností u statutárních orgánů v souvislosti s právními úkony, které provedly, a když tvrdí, že on sám byl pouze v pozici jejich vůli realizujícího jedince, mnohdy činícího úkony, jimiž nemohlo k žádné újmě dojít (vystavením tzv. Multiple Order Ticket to Sell). V daném směru však uplatňuje jinou verzi skutkového děje, než který za prokázaný provedeným dokazováním zjistily soudy nižších stupňů. Doplnit lze, že na podporu svého hodnocení věci uplatňuje i skutečnosti, kterými vůbec napadená rozhodnutí neoperují (např. poukazy na to, že v rozhodném období nebyl členem statutárních orgánů, případně nezastával funkci prokuristy (body 265 a 632 dovolání).

K námitce o absenci trestnosti (protiprávnosti) jeho činu v důsledku nutnosti aplikace ustanovení § 30 odst. 1 tr. zákoníku upravujícího svolení poškozeného, jehož dikce zní „Trestný čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny“, je nezbytné uvést, že skutková zjištění nižších soudů aplikaci tohoto ustanovení vylučují.

U svolení poškozeného, jako jedné z okolností vylučujících protiprávnosti, „se vychází z toho, že tam, kde může osoba neomezeně vykonávat svá práva, aniž by tím bylo dotčeno právo jiných osob nebo zájmy společnosti, je na ní, zdali svolí k tomu, aby někdo jiný do jejího práva zasáhl... Svolení musí být dáno

a)\tdobrovolně, čímž se rozumí svobodně, tj. bez donucení fyzického (vis absoluta) i psychického (vis compulsiva),

b)\tvážně, přičemž vážnost je vyloučena tam, kde je zřejmé s ohledem na konkrétní okolnosti případu, za kterých ke svolení došlo, že svolení nebylo myšleno vážně,

c)\turčitě, když neurčitý je takový projev, který je sice srozumitelný, ale není jednoznačný, nelze předem zjistit jeho obsah,

d)\tsrozumitelně; nesrozumitelný je takový projev, z něhož nelze (a to ani v kontextu, v němž k němu došlo) zjistit, co jím mělo být vyjádřeno.

Je-li však svolení dáno v důsledku omylu, půjde zpravidla o trestný čin, jehož znakem je uvedení v omyl nebo využití omylu.“ (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 424).

Jinými slovy vyjádřeno, mimo toho, že svolení je učiněno dobrovolně, určitě, vážně a srozumitelně, že musí být dáno osobou, která je vhodným způsobem poučena a je schopna učinit závazný projev vůle v tomto směru a že je dáno před činem nebo nejpozději současně s ním, musí jít „o zájmy jednotlivce, o kterých může rozhodovat sám, a jejich porušení se netýká zájmů společnosti ani přímo zájmů jiných osob .. Lze... usoudit, že nemůže být relevantní souhlas právnické osoby, i kdyby jej dal k nevýhodnému snížení jejího majetku její statutární orgán, který je jinak oprávněn k zastupování právnické osoby. Tím by totiž porušil svou povinnost řádného hospodáře vyžadovanou ustanovením § 220 (pozn. tr. zákoníku) a poškodil by nejen tuto právnickou osobu, ale i akcionáře, společníky, věřitele. .. účinné svolení by musely dát i všechny tyto osoby, neboť jejich zájmy by byly dotčeny ustanovením § 30 TrZ.“ (Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 454-455).

Důvod, pro který nelze uvažovat o aplikaci ustanovení § 30 odst. 1 tr. zákoníku ve věci dovolatele spočívá jednak v tom, že statutární orgány nebyly oprávněny udělit souhlas ke snížení majetkových hodnot zastupované právnické osoby, jednak v tom, že dle skutkových zjištění napadeného rozsudku jednaly v omylu, který u nich obviněný vyvolal.

K námitce obviněného o porušení zákazu retroaktivity trestního zákona v důsledku aplikace tr. zákoníku, tj. porušení ustanovení zákona o jeho časové působnosti, je nezbytné uvést, že odvolací soud k důvodům postupu spočívajícího v užití zákona, který nabyl účinnosti až po spáchání skutku dovolatelem, uvedl (str. 46-47):

„V souvislosti s úvahou o právní kvalifikaci jednání a následnou úvahou o druhu a výměře trestu se nalézací soud též správně zabýval otázkou časové působnosti trestněprávních norem. Přestože se obžalovaní trestného činu dopustili za účinnosti tr. zákona č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů, posoudil nalézací soud jejich jednání podle ustanovení trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010. Podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. V posuzovaném případě činila sazba trestu odnětí svobody za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 5 až 12 let, zatímco sazba trestu odnětí svobody u trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku v nyní účinném znění činí pouze 5 až 10 let. Použití právní kvalifikace podle norem nyní účinného trestního zákoníku je tak v případě obžalovaných nepochybně příznivější.“

Protože z uvedené citace plyne, že nedává odpověď na otázku nastolenou dovolatelem, který svou námitku spojuje s poukazem na rozšíření znaků objektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. novelizací provedenou zák. č. 253/1997 Sb., tedy zákonem, jehož účinnost nastala až dne 1. 1. 1998, tedy po spáchání jednání, jímž byl uznán vinným, je třeba argumentaci odvolacího soudu doplnit. K porušení zákazu retroaktivity trestního zákona soudem by došlo jen tehdy, pokud by toliko v důsledku pozdější právní úpravy, tzn. aplikací nově formulovaného znaku skutkové podstaty příslušného trestného činu, jímž by došlo k rozšíření podmínek trestnosti činu, byla vyslovena trestní odpovědnost pachatele činem soudně trestným, ač by za takový nemohl být považován na základě právní úpravy obsažené v trestním zákoně účinném v době spáchání činu. K takové situaci však ve věci posuzované nedošlo. Trestnost činu obviněného je dovozena z poznatku, že ten svým jednáním naplnil zákonné znaky trestného činu podvodu v jeho znění účinném do 31. 12. 1997 (k uvedenému datu a stejně tak k období, kdy obviněný podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. spáchal), kdy podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. se dopustil ten, „kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl nebo využije něčího omylu, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou“. Protože kvalifikovaná skutková podstata trestného činu podle odst. 4 § 250 tr. zák., k jejímuž naplnění ze strany obviněného došlo v důsledku skutkového závěru soudů o způsobení škody ve výše uvedeném rozsahu, tedy v důsledku právního závěru o způsobení škody velkého rozsahu (ve smyslu jeho vymezení ustanovením § 89 odst. 11 tr. zák.), vystavila obviněného hrozbě uložením trestu odnětí svobody až na dvanáct let [na rozdíl od posouzení skutku v případě kvalifikace podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku s horní hranicí trestní sazby v trvání deseti let], dovodily soudy nižších stupňů příznivost pozdějšího zákona pro obviněného. Proto důvodně přistoupily k aplikaci ustanovení obsažených v tr. zákoníku. Zdůraznit je třeba, že soudy nižších stupňů při vyslovení viny obviněného shledaly naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, resp. jeho základní skutkové podstaty v tom, že (viz tzv. právní věta) „ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu“, a nikoli snad v tom, že by „zamlčel podstatné skutečnosti“. Ostatně i z odůvodnění rozsudků nižších soudů plyne, že odůvodňovaly existenci zákonného znaku „uvedení někoho v omyl“ a nikoli znaku „zamlčení podstatné skutečnosti“.

V daném směru lze odkázat i na tu část vyjádření státního zástupce, který, v reakci na námitku dovolatele stran nenaplnění zákonných znaků trestného činu, za nerozhodné pro právní posouzení skutku pokládá vyjádření obsažené v popise skutku „bez vědomí a souhlasu akcionářů“ pro obviněným vyvozovaný závěr, že byl stíhán, resp. odsouzen „za neinformování akcionářů“, tzn. v kontextu námitky o nerespektování zásady nullum crimen sine lege dle jeho hodnocení aplikací normy obsahující zákonný znak spáchání podvodu formou zamlčení podstatných skutečností.

Zpochybnění správnosti napadeného rozsudku nevyvolává ani námitka obviněného o neporušení právního předpisu ochrany práv minoritních akcionářů. Tvrzení dovolatelem uplatněná nemají vliv na posuzování naplněnosti zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu (ať již ve znění účinném v době spáchání skutku či v podobě zákona aplikovaného soudy nižších stupňů), neboť otázka vyvolání neshody v představách v omylu jednající osoby se skutečností není vázána na skutečnost porušení nějakého ustanovení mimotrestní normy pachatelem. Jinak vyjádřeno dovození trestní odpovědnosti pachatele pro uvedený trestný čin není (na rozdíl např. od některých trestných činů hospodářských upravených v Hlavě VI. zvláštní části tr. zákoníku) podmíněno zjištěním o porušení dalších předpisů jeho jednáním.

Na námitku dovolatele o promlčení jeho trestní odpovědnosti, kterou by bylo třeba pojímat jako naplňující znak tohoto dovolacího důvodu v podobě jiného nesprávného hmotně právního posouzení, reagoval dovolací soud již výše [v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.], a proto na příslušnou pasáž odkazuje s tím, že tam uvedené skutečnosti svědčí o tom, že argumentace obviněného není (vzhledem k poznatkům o průběhu trestního stíhání obviněného učiněným) způsobilá ani k tomu, aby odůvodnila existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Rovněž námitkou stran nedostatku působnosti trestního zákona se dovolací soud zaobíral již výše [rovněž v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.] a dospěl k závěru, že vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti nemůže naplnit ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu proto Nejvyšší soud považoval za potřebné podrobněji reagovat pouze na výše uvedených šest námitek obviněného, které z hlediska formálního dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnily, byly vyhodnoceny jako zjevně neopodstatněné.

Ze zbývajících námitek obviněného si poněkud větší pozornost z hlediska reakce dovolacího soudu na ně zasluhují následující dvě.

První z nich je námitka dovolatele poukazující na dřívější členství předsedy senátu soudu prvního stupně v KSČ a s ní spojené výhrady, které z hlediska svého obsahu by bylo lze interpretovat jako tvrzení obviněného, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, což je důvod dovolání upravený ustanovením § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

Ve vztahu k ní lze uvést, že ji jako námitku odvolací uplatil obviněný již v řízení před soudem druhého stupně, který se s ní již odpovídajícím způsobem vypořádal, když k ní v odůvodnění svého rozsudku (str. 42) uvedl následující skutečnosti:

„Stejně tak je třeba odmítnout námitku obžalovaného K. týkající se osoby předsedy senátu Městského soudu v Praze, u něhož dovozuje, že ho jeho členství v KSČ diskvalifikovalo z rozhodování ve věci, neboť obžalovaný je přesvědčen, že členství v KSČ nebo dalších podobně neslučitelných skupinách diskvalifikuje soudce z rozhodování v této věci a ve výkonu soudnictví všeobecně. V této souvislosti odvolací soud odkazuje na poměrně rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu (např. I. ÚS 517/10, IV. ÚS 2258/11, III. ÚS 3232/11 a další), v nichž je opakovaně konstatováno, že „prosté členství v KSČ není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu, a proto míru nezávislosti a nestrannosti soudce (např. i s ohledem na jeho bývalé členství v KSČ) je nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem. Účastník řízení tedy musí ohledně každého soudce, jehož podjatost by chtěl namítnout, uvést konkrétní skutečnosti, pro něž by měl za to, že soudce je z projednávané věci vyloučen.

Odvolací soud neshledal důvodnými ani další námitky odvolatele směřující ke způsobu vedení řízení předsedou senátu Městského soudu v Praze. Ze způsobu vedení řízení ani z dalších materiálů tvořících součást spisu není patrné nic, co by mohlo vést k pochybnostem o nestrannosti předsedy senátu ve vztahu jak k věci, tak i k osobám obžalovaných, a proto také uzavřel, že v postupu nelze spatřovat vadu řízení, která by mohla vést ke zrušení napadeného rozsudku.“

", "next": 239576}