101.\t Obviněnému Jaroslavu Novákovi pak nelze přisvědčit, že by důkaz dohodou o rozhodčím řízení a uznání dluhu s poškozenou I. D. musel být z důvodu chybějícího podpisu dovolatele označen jako procesně nepoužitelný. Jedná se stále o listinný důkaz, jenž pak musí být v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) hodnocen soudem podle jeho vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v souhrnu s ostatními ve věci provedenými důkazy.
102.\t Nejvyšší soud rovněž zohlednil námitky obou obviněných, kteří poukazovali na skutečnost, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přičemž daná výtka odpovídá třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétně dovolatelé uvedli, že ve vztahu k prokázání znaku hrubého nepoměru hodnoty poskytnutého nebo slíbeného plnění a hodnoty vzájemného plnění nebyly provedeny navrhované listinné důkazy, a to smlouva o pronájmu tělocvičny pronajímatele Základní škola Jihlava, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2013, č. j. 54 Co 763/2012-53, dohoda o uznání dluhu a splátkovém kalendáři věřitele R. N., rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 11. 2015, č. j. 42 P 318/2012-217, a dále Statistická ročenka České republiky 2012, jež měly svědčit o tom, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,5 % denně z dlužné částky je běžnou praxí široké veřejnosti i soudů.
103.\t Především je nutno připomenout, že soud nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
104.\t Soud prvního stupně v odstavci 4. odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč pro nepotřebnost neakceptoval důkazní návrhy obhajoby. Jednalo se totiž o důkazy obviněných ke skutkům, ohledně nichž bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby na základě již provedených důkazů, tzv. další důkazy k tomu soud nepotřeboval. Šlo především o listiny, které měly sloužit k porovnání obviněnými uzavíraných smluv se smlouvami jiných subjektů. Nad rámec uvedeného je pak nutné konstatovat, že soudy netvrdí, že by nemohla existovat (nebo byla vždy lichevní) smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně z dlužné částky. Taková smluvní pokuta zakládá hrubý nepoměr (znak trestného činu lichvy podle § 218 tr. zákoníku) pouze tehdy, pokud přistoupí další znaky objektivní stránky výše uvedeného trestného činu, tedy pokud pachatel zneužije něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, jako v projednávané věci.
105.\t Z tohoto pohledu je nutno uzavřít, že důkazní řízení netrpí ani vadou předvídanou danou alternativou důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zvolený postup soudu plně odpovídal možnému důvodu pro neakceptování důkazního návrhu.
106.\t Pro úplnost a jen na okraj lze podotknout, že námitky stran neprovedení daných důkazů směřovaly k popření závěru o hrubém nepoměru předvídaném skutkovou podstatou trestného činu lichvy, jehož existence však již byla shora ozřejměna (v tomto lze odkázat na předchozí argumentaci). Lze doplnit, že navrhovaný srovnávací materiál, na jehož základě by mohly soudy provést srovnání s konkurenčními nebankovními společnostmi je zcela nerelevantní za situace, kdy i dovolací soud shora osvětlil, v čem byl daný hrubý nepoměr spatřován, kdy se rozhodně o běžný způsob podnikání optikou trestního práva nejednalo. K námitkám obviněného T. B. stran absence jeho vědomosti o stavu poškozeného L. K. (s odkazem na neprovedený Výdajový pokladní doklad ze dne 4. 8. 2010, případně výpověď J. B.) lze též dodat, že vědomost obviněného měl zejména soud prvního stupně za dostatečně prokázanou. Tento konstatoval, že i kdyby obviněný k podpisu smlouvy s poškozeným využil služeb J. B., na jeho trestní odpovědnosti by to nic neměnilo, neboť věděl, že poškozený nebude schopen závazkům dostát. Konečně obviněný T. B. též v případě poškozené J. F. konstatoval, že soud věděl o svědcích J. D. a panu H., a tudíž je označil za opomenuté důkazy. Obviněný především ani netvrdí, že by tyto důkazy navrhoval, nadto povšechně uvádí, že z jejich výpovědí by bylo možné zjistit, co věděl či nevěděl od prvního jednání s poškozenou. Avšak z provedeného dokazování (s akcentem na výpověď samotné poškozené) plyne, že o jejích finančních potížích a neschopnosti dostát závazkům věděl.
107.\tNejvyšší soud však musel přisvědčit obviněným, jež shodně namítali nesprávný postup při zjištění výše prospěchu. Lze uvést, že výrok rozsudku soudu prvního stupně je zbytečně složitý, obtížně přezkoumatelný, a ne zcela jasný, zejména pak s ohledem na různé přístupy k výpočtu prospěchu v jednotlivých bodech.
108.\tDovolatelům bylo kladeno za vinu, že zneužívaje něčí tísně dali sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a tímto činem pro sebe nebo pro jiného získali značný prospěch. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku k tomuto toliko uvedl, že prospěch vyčíslil způsobem popsaným v jednotlivých výrocích. Současně uvedl, že „jde nejen o to, že obžalovaní, či LSD Direct, s. r. o., získali prospěch ve výši uznaných závazků, které jsou takto snadněji vymahatelné, ale nelze přehlédnout i vysoké úročení, když smluvní pokuta nebo úroky z prodlení ve výši 0,5 % nebo 0,3 % denně znamená naprosto nemravné částky“ (viz odstavec 179. odůvodnění jeho rozsudku). Následně výši prospěchu u jednotlivých obviněných sečetl a dospěl k částkám 1 460 540 Kč u obviněného Jaroslava Nováka a 1 364 000 Kč u obviněného T. B. Blíže tento prospěch nevyčíslil ani neoznačil způsob, jakým k výpočtu tohoto prospěchu dospěl. Navíc i Nejvyšší soud musí souhlasit s tím, že nalézací soud zvolil několik postupů, jak prospěch stanovit, ačkoliv by ten postup měl být shodný a jediný. Tuto vadu rozsudku pak nezhojil ani odvolací soud, který se touto námitkou vůbec nezabýval.
109.\tSoudům je nutné především vytknout, že k otázce lichevního prospěchu přistupoval nejednotně, kdy je patrno několik způsobů, jakými dospěl ke svým dílčím závěrům, přičemž tyto nebyly adekvátním způsobem odůvodněny. V tomto ohledu lze konkrétně poukázat na skutek pod bodem A) 1), v němž byl prospěch stanoven jako rozdíl mezi uznaným dluhem a původním dluhem a v (nevyčíslených) dalších smluvních pokutách, přestože finanční tíseň soud shledal až v době podpisu uznání dluhu. Naproti tomu u skutku pod bodem A) 2) prospěch spočíval v uznání dluhů v celkové výši jistiny a dalšího úročení a smluvní pokuty, aniž by se zabýval tím, ze obvinění poškozenému nějakou výši jistiny v hotovosti předali. U skutku A) 3) se pak jednalo o rozdíl mezi částkou 550 000 Kč (pravděpodobně částka, kterou nakonec poškozená zaplatila při vypořádání smluvního vztahu s obviněnými) a částkou poskytnutou podle dohody o uznání dluhu (v tomto případě správně až v době, kdy nalézací soud shledal tíseň (tíživou finanční situaci poškozené). Ve skutku pod bodem A) 4) soudy žádný prospěch neshledaly. V bodě A) 5) stanovily prospěch jako jistinu částky na kterou byla sepsána půjčka č. 3/2010 (zisk pohledávky ve výši 490 000 Kč) a dále nespecifikované vyšší úročení a vysoké smluvní pokuty, aniž by se zabývaly tím, zda je celá částka prospěchem (pravděpodobně část finančních prostředků obviněný poškozené dal) a aniž zohlednil skutečnost, že prospěch lze počítat teprve od doby, kdy dospěl k závěru, že poškozená jednala v tísni. V bodě A) 6) dospěly soudy k závěru, že prospěch je rozdíl mezi uznaným dluhem ve výši 209 000 Kč (dohoda o uznání dluhu č. 200008/10) a původním dluhem ve výši 40 000 Kč (smlouva o úvěru č. 200008/10) a nárok na další smluvní pokuty (v rozsudku nespecifikováno), ačkoliv pravděpodobně prospěch obviněných narůstal dál, když nakonec po poškozené bylo v exekučním řízení vymáháno 800 000 Kč (ačkoliv Nejvyššímu soudu není známo, zda byla vymáhána pouze tato konkrétní pohledávka). Ve skutku pod bodem A) 7) je postup obdobný jako ve skutku pod bodem A) 3). U skutku pod bodem A) 8) byl prospěch stanoven jako získání pohledávky ve výši 440 000 Kč a dalším úročení a vysokých smluvních pokutách (v rozsudku nespecifikovaných). Pohledávka ve výši 440 000 Kč je pak jistina, kterou měl poškozený obdržet na základě smlouvy o půjčce č. 100001/11, aniž by se soudy zabývaly tím, kolik z této jistiny byly poškozenému vyplaceno v hotovosti, či zda touto půjčkou nebyla z části splacená půjčka od společnosti CREOL, s. r. o., ve výši 180 000 Kč, která byla poškozené poskytnuta jiným subjektem.
110.\tJiž z tohoto nástinu je zřejmé, že v otázce výše prospěchu je rozsudek nepřezkoumatelný, přičemž odvolací soud tuto chybu nenapravil. Ani odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pak neumožňuje pochopení rozličného přístupu při stanovování výše prospěchu, byť by některý z přístupů [skutek A) 3) a skutek A) 7)] bylo možno akceptovat.
111.\tDovolací soud akcentuje, že prospěch lze počítat až od okamžiku, jenž soud pokládá za určující při zneužití (finanční) tísně jednotlivých poškozených. Jinak řečeno, jestliže soud prvního stupně považoval jednání obviněných za lichevní od chvíle, kdy získávali smluvní výhody při vědomí finanční tísně poškozených, měla být výše prospěchu počítána od tohoto okamžiku. Nelze do něj tedy započítat i případná plnění mající původ ve smlouvě (původní), jež soudem za lichevní považována nebyla. Prospěchem se pak rozumí to, co pachatel získal trestným činem (značný prospěch ve smyslu materiálního prospěchu představuje zisk pachatele ve výši nejméně 1 000 000 Kč). V současné době však neexistují dostatečné skutkové podklady pro učinění rozhodných skutkových zjištění pro naplnění přisuzovaného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu lichvy. Výši prospěchu, který je nutný ke stanovení právní kvalifikace u kvalifikované skutkové podstaty podle § 218 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je nutné konkrétně stanovit.
112.\tProspěch bude tedy nutno na základě dokazování vyčíslit (tj. jaký prospěch obvinění skutečně získali, případně o získání, jakého prospěchu se pokusili) a vyvodit z něj odpovídající závěry, včetně zodpovězení otázky promlčení. Nelze přitom zhoršit jejich pozici, kdy je potřeba respektovat stanovené mantinely i ve vztahu k jednotlivým skutkům. Rovněž nutno v tomto ohledu upozornit, že jestliže soud v některých bodech neurčitě říká, že prospěch byl z „dalších smluvních pokut“, „dalšího úročení“ apod., nelze jej dodatečně vyčíslit. Pakliže tyto částky nebyly do prospěchu jednoznačně a konkrétně zahrnuty, vztahuje se i na ně zákaz reformace in peius, neboť by šlo o dodatečnou tvorbu skutkových zjištění nad rámec původního rozsudku.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
113.\t Konečně oba obvinění v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. namítali, že jim nebyla poskytnuta příležitost domoci se přezkumu odsuzujícího rozhodnutí v řádném opravném řízení a znemožněno právo na osobní obhajobu ve spojitosti s postupem předsedy senátu odvolacího soudu.
114.\t Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde ještě rozlišují dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
115.\tObvinění jej zřejmě uplatnili v jeho druhé alternativě, tedy v návaznosti na existenci jimi dále uplatněných důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a), d), e), g) a h) tr. ř. Jestliže byla jejich dovolání ve vztahu k dovolacím důvodům shledána důvodnými z hlediska důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
116.\t Pro úplnost lze doplnit, že oba obvinění v rámci svých výtek podřazených pod daný důvod dovolání též shodně uvedli, že jim nebyla poskytnuta příležitost se domoci přezkumu rozhodnutí v řádném opravném řízení se zvláštním akcentem na nevhodné chování předsedy odvolacího senátu, čímž bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces.
117.\t Jestliže obvinění činili námitky vůči postupu odvolacího soudu, který se měl podle jejich přesvědčení nedůsledným způsobem vypořádat s jejich odvolacími námitkami, považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva v rozporu s právem na spravedlivý proces v zásadě není, jestliže soud rozhodující o opravném prostředku při zamítnutí odvolání pojme odůvodnění svého rozhodnutí stručně, ať už tak, že přejme odůvodnění napadeného rozhodnutí či jinak; na druhou stranu musí být ale patrné, že se dotyčný soud všemi stěžejními otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižšího stupně (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, či ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96). Obdobný postoj zastává i Ústavní soud (srov. usnesení ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, či ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II ÚS 2947/08).
118.\t Usnesení odvolacího soudu lze podle Nejvyššího soudu označit za hraniční s přezkoumatelností. Byť lze akceptovat příklon odvolacího soudu ke skutkovým zjištěním nalézacího soudu v souladu s výše uváděnou judikaturou, je nutno akcentovat, že nepochybně mělo být odůvodněno podrobněji a důkladněji. Ač pak není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvrácení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěru je sama o sobě dostatečná, dovolací soud zcela postrádá zodpovězení dílčích námitek obhajoby (nyní opětovně vznesených v rámci dovolacího řízení) v rámci požadované koherentní struktury argumentace odvolacího soudu.
119.\t Co se pak týče výhrad vůči přístupu předsedy senátu Krajského soudu v Brně, nelze je uplatňovat v rámci zvoleného důvodu dovolání. Dovolací soud neshledal ani zásah do práva obviněných na obhajobu, jenž spatřovali v porušení § 263 odst. 5 tr. ř.
V.Závěr
120.\t Je tedy možné shrnout, že Nejvyšší soud shledal, že dovolání obou obviněných jsou důvodná. Skutkové závěry stran existence znaku kvalifikované skutkové podstaty získání pro sebe či jiného značného prospěchu nejsou v logickém souladu s obsahem provedených důkazů, a návazně byl soudy bez dostatečných podkladů a zhodnocení a bez vypořádaní obhajovacích námitek obviněných učiněn závěr o jejich vině, ačkoli tomu zjištěné skutečnosti doposud jednoznačně nenasvědčují. Bude primárně na okresním soudu, aby jasně určil, vyhodnotil a vyčíslil výši prospěchu u jednotlivých skutků, vypořádal se s námitkou, zda výše prospěchu v souladu se zásadou zákazu reformatio in peius dosahuje značného prospěchu, jakož i otázkou případného zániku trestní odpovědnosti s ohledem na uplynutí promlčecí doby.
121.\t Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2023, č. j. 5 To 33/2023-3697 v celém rozsahu, jakož i z části jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 7. 6. 2022, č. j. 13 T 193/2015-3529, a to v odsuzujícím výroku, označeném A), současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Jihlavě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, jehož úkolem bude, aby s přihlédnutím k závěrům Nejvyššího soudu doplnil dokazování o důkazy nezbytné k řádnému objasnění skutkového stavu, všechny provedené důkazy znovu pečlivě vyhodnotil a o vině obviněných znovu rozhodl. Lze doplnit, že Okresní soud v Jihlavě je vázán právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí (§ 265s odst. 1 tr. ř.), přičemž v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch dovolatelů (§ 265s odst. 2 tr. ř.).
122.\t Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 2. 2025
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.předseda senátu