103.\t Za zcela nepřípadnou nutno vyhodnotit vznesenou výhradu, že obviněná nemohla naplnit skutkovou podstatu předmětného trestného činu, jelikož se svědek M. M. v rozhodné době nacházel na území České republiky legálně, a to na základě dočasného povolení k pobytu. Nejvyšší soud se v nastíněném směru plně ztotožňuje s názorem odvolacího soudu a jeho logickou interpretací usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1341/2019, uveřejněného pod č. 26/2020 Sb. rozh. tr. (viz odstavec 23. jeho rozsudku). Pro úplnost tak dovolací soud připomíná, že z citovaného usnesení Nejvyššího soudu plyne zejména fakt, že trestného činu podle § 341 tr. zákoníku se může pachatel dopustit nejen v případě, kdy pomáhá k neoprávněnému pobytu na území České republiky cizinci, který již na území státu neoprávněně pobývá, ale též za situace, kdy se cizinec fyzicky na území republiky ještě vůbec nenachází, avšak rovněž v případě, že se cizinec na území České republiky v rozhodné době nachází legálně na základě zákonného důvodu, leč tento důvod je časově omezen, typicky pokud již předtím byl pobyt danému cizinci zakázán rozhodnutím správního úřadu, či soudu a aktivity pachatele směřují k napomáhání cizinci k neoprávněnému pobytu do budoucna.
104.\t Zkoumané usnesení Nejvyššího soudu přitom nelze vykládat tak, že by stanovovalo taxativní výčet případů, kdy by se pachatel mohl dopustit předmětného trestného činu a považovat soudní či správní zákaz pobytu ve vztahu k cizinci za nutnou podmínku, poněvadž takový výklad by byl zcela v rozporu s podstatou a smyslem citovaného rozhodnutí a ostatně i ustanovení § 341 tr. zákoníku. Takto zužující výklad, na jehož odmítnutí je naopak dané usnesení založeno, by nutně vedl ke zcela absurdním a nesmyslným závěrům, podle nichž by nemohla být trestně postihována osoba, která by nezákonným způsobem pomáhala k budoucímu neoprávněnému pobytu cizinci, pobývajícímu v rozhodný okamžik na území republiky třeba i jen na základě krátkodobého víza. Podobným způsobem by pak mohla být právní úprava v této oblasti velmi jednoduše obcházena a její účel zcela zmařen. Lze tedy uzavřít, že pro naplnění skutkové podstaty vzpomínaného trestného činu není podstatné, zda v rozhodném čase pobýval svědek M. M. na území České republiky na základě legálního časově limitovaného povolení, jehož platnost měla brzy skončit.
105.\t Zavrhnout je nutno též námitku obviněné, že nebyl prokázán její úmysl získat v návaznosti na pomoc jinému k neoprávněnému pobytu neoprávněný prospěch. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve připomenout, že trestného činu podle § 341 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v úmyslu získat neoprávněný majetkový nebo jiný prospěch pomáhá jinému k neoprávněnému pobytu na území České republiky. Po subjektivní stránce je tedy navíc vyžadován rovněž úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu, když pachatel musí realizovat své jednání v úmyslu získat neoprávněný prospěch. Není však podstatná výše takového prospěchu, s jehož vidinou pachatel jedná a bez významu zůstává i skutečnost, zda pachatel vzpomínaný prospěch skutečně získal či nikoliv, jelikož plně postačuje, že jednal v úmyslu daného prospěchu dosáhnout (viz ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník III: komentář: § 272-421. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4298 a 4299). Argumentace dovolatelky se v nastíněném směru fakticky omezovala pouze na bagatelizování výše dosaženého prospěchu, avšak vzhledem k nerozhodnosti konkrétní výše zamýšleného prospěchu, jak bylo připomenuto výše, postrádá předestřená argumentace relevantní jádro.
106.\t Zbývá se ještě vypořádat s námitkou, že obviněná vytýkaný čin nespáchala jako člen organizované skupiny. Ve vztahu k vytýkanému skutku dospěly soudy nižších stupňů ke skutkovým zjištěním, podle nichž spolu dovolatelka a obvinění Z. M., D. V. a D. S. V. G., komunikovali ohledně simulace partnerského vztahu mezi obviněnou a svědkem M. M., aby jmenovaný svědek získal povolení k pobytu na území ČR. Každý ze jmenovaných obviněných se nějakým způsobem zapojil do dané trestné činnosti, ať se již jednalo o koordinaci společného postupu, předávání informací a instruktáž k další činnosti, podávání zpráv o dosavadním průběhu činnosti, podání předmětné žádosti pro povolení pobytu s nepravdivými údaji a předstírání partnerského vztahu, či zprostředkování důležitých informací podstatných pro další simulaci partnerského vztahu (viz odstavec 25. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Konkrétně obviněná podala příslušnou žádost o povolení k pobytu pro M. M., do níž uvedla nepravdivé údaje o fiktivním partnerském vztahu a zmíněné nepravdivé skutečnosti dále předstírala. Byla přitom střídavě instruována dalšími výše jmenovanými obviněnými a využívala informace jimi poskytované.
107.\t Je tedy zřejmé, že výše vzpomínaní obvinění vytvořili funkční uskupení zahrnující nejméně čtyři trestně odpovědné osoby, v němž došlo k určité dělbě úkolů mezi jednotlivé členy, jak bylo specifikováno výše. Nejvyšší soud v tomto směru dospěl k názoru, že podobný postup vykazuje dostatečný stupeň plánovitosti a koordinovanosti, když na sebe jednotlivé dílčí úkoly jmenovaných obviněných navazovaly, probíhala o nich hojná komunikace a docházelo ke koordinované součinnosti jednotlivých členů uskupení, od počátečního smluvení, přes realizaci podání žádosti až po překonání rizik odhalení v podobě kontrol a výslechu na příslušném úřadě, čehož obvinění docílili zejména díky koordinaci činnosti jednotlivých osob a včasnému předávání podstatných informací mezi nimi. V důsledku nastíněného se pak zvyšovala pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, neboť jednání probíhalo rychleji, efektivněji a jeho odhalení se, s ohledem na informovanost a připravenost obviněných na kontrolní úkony, stávalo náročnějším, což vedlo též k nárustu jeho nebezpečnosti pro společnost. Lze tedy uzavřít, že výše jmenovaní obvinění, ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 2), jednali jako členové organizované skupiny.
K dovolání obviněného M. M.
108.\t Obviněný ve svém dovolání předně kritizoval způsob hodnocení konkrétních důkazů ze strany nalézacího soudu a odmítal skutková zjištění tímto způsobem dosažená, přičemž primárně se jeho výtky dotýkaly vyhodnocení svědeckých výpovědí svědků M. R., J. R. a dále obsahu nahrávek pořízených jmenovanými dvěma svědky.
109.\t Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
110.\t Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, je však dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny. Je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je na místě dovodit především, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž ovšem v daném případě nedošlo.
111.\t Proto dovolací soud považuje za nutné konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Skutková zjištění dotýkající se skutku pod bodem 3), který je vytýkán obviněnému, se opírají zejména o svědecké výpovědi svědků M. R. a J. R., provedený odposlech a podpůrně pak audionahrávky pořízené výše jmenovanými svědky. Nalézací soud, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, vyhodnotil výpověď svědků M. R. a J. R. jako věrohodné, přičemž tyto korespondovaly s dalšími, ve věci provedenými důkazy. Nutno dodat, že dovolatel, tak jako ostatní obvinění, k předmětné věci odmítl vypovídat, přičemž svou obhajobu zaměřil prakticky výhradně na zpochybňování usvědčujících důkazů a posléze i z nich dosažených skutkových zjištění, s čímž se soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vypořádaly.
112.\t Na polemiku se závěry nalézacího soudu ohledně způsobu hodnocení konkrétních důkazů se omezuje nesouhlas dovolatele s hodnocením věrohodnosti svědků J. R. a M. R. soudem prvního stupně, leč tento v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů vyhodnotil oba jmenované svědky za věrohodné, přičemž poukázal na skutečnost, že jejich výpovědi korespondují s pořízenými audionahrávkami (viz odstavec 34. odůvodnění jeho rozsudku). Soudu prvního stupně sice lze vytknout, že vlastní úvahy ohledně věrohodnosti zmíněných svědků v odůvodnění svého rozhodnutí blíže nerozvedl a podrobněji nepopsal, avšak není pravdou, že by daný soud předmětné důkazy zcela opomněl vyhodnotit. Totožný závěr přitom platí o audionahrávkách pořízených svědky M. a J. R. Stručné vyjádření v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neznamená, že by se soud vzpomínanými důkazy vůbec nezabýval. Zjevný rozpor rovněž nemůže založit ani povšechné a ničím neopodstatněné tvrzení dovolatele, že z obsahu nahrávek je patrná nepravdivost a ryzí účelovost některých tvrzení výše jmenovaných svědků. Dovolací soud takovéto zřetelné rozpory nezaznamenal a ostatně je nedokázal blíže identifikovat ani sám obviněný.
113.\t Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, požadovaný zjevný rozpor neshledal. Není přitom předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna rozebírat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Důležité je, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohl být ani porušen procesní princip in dubio pro reo, který vyplývá ze zásady presumpce neviny, neboť v předmětné věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje.
114.\t Pokud jde o obviněným tvrzené nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů, je namístě připomenout, že soudy nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní, zvláště jedná-li se o důkazy nadbytečné, duplicitní, případně postrádající relevanci, nicméně jsou povinny v odůvodnění uvést, proč konkrétní důkaz nepokládaly za nutné provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
115.\t Nelze se ztotožnit ani s tvrzením dovolatele, že by neprovedením opětovného výslechu svědků M. a J. R. v odvolacím řízení, došlo k nedůvodnému neprovedení podstatných navrhovaných důkazů. Oba svědci již byli řádně vyslechnuti v hlavním líčení před soudem prvního stupně, přičemž obhajoba obviněných v tomto směru dostala náležitý prostor. Opětovné provedení výslechu zmíněných svědků tak nebylo fakticky ničím opodstatněno a představovalo by jen nadbytečné opakování již řádně provedených důkazů. V předestřeném smyslu odvolací soud své rozhodnutí o zamítnutí vzneseného důkazního návrhu řádně vysvětlil (viz odstavec 29. odůvodnění jeho rozsudku).
116.\t Opodstatněnost postrádají rovněž námitky týkající se audionahrávek skrytě pořízených svědky M. R. a J. R., neboť důkaz přepisem těchto nahrávek byl řádně soudem prvního stupně proveden (viz protokol o hlavním líčení ze dne 3. 4. 2024, na č. l. 3050), byť je opět možno vytknout soudu nalézacímu, že v odůvodnění svého rozhodnutí popsal vlastní úvahy ohledně hodnocení daných nahrávek poněkud úsporně. Nutno také přiznat, že odvolací soud skutečně mylně ve svém rozhodnutí poukázal na 27. odstavec odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, třebaže v této části rozhodnutí nalézací soud popisuje důkaz v podobě provedených odposlechů, nikoliv zmíněných audionahrávek (srov. odstavec 29. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Podobné pochybení má však samo o sobě zcela zanedbatelný význam, jelikož soud prvního stupně reflektoval inkriminované nahrávky v odstavci 34. svého rozsudku. Přehrání předmětných nahrávek v odvolacím řízení se tak jeví být nadbytečným, v souladu s vyjádřením soudu druhého stupně (viz odstavec 29. odůvodnění jeho rozsudku). Dovolatel ve svém dovolání sice formálně uvedl, že přepis vzpomínaných nahrávek odporuje jejich reálnému obsahu, avšak jeho faktická argumentace se omezovala výhradně na způsob hodnocení obsahu zmíněných nahrávek, neoznačil žádné konkrétní místo, v němž by měl existovat onen rozpor mezi obsahem samotných nahrávek a jejich přepisem, což ostatně neučinil ani nikdo jiný v předmětném řízení. Jen pro úplnost Nejvyšší soud v tomto směru dodává, že odkazoval-li se dovolatel na odvolání obviněného D. V., nutno dodat, že toto podobné výhrady neobsahuje a brojí toliko vůči způsobu hodnocení daných audionahrávek. Lze tedy shrnout, že nedošlo k opomenutí obsahu rozebíraných audionahrávek, když soud nalézací řádně provedl důkaz jejich přepisem a s důkazním návrhem na přímé přehrání vzpomínaných nahrávek se soud odvolací řádně vypořádal i s patřičným odůvodněním.
117.\t Nejvyšší soud se, v kontextu práva na spravedlivý proces, zabýval též výhradou dovolatele, podle níž soudy obou stupňů pochybily, když z vlastní iniciativy nepřistoupily k dalšímu doplnění dokazování. Formulovaná námitka se ovšem zřetelně vymyká mezím uplatněného dovolacího důvodu, jelikož obviněný v zásadě nebrojí proti nedůvodnému neprovedení podstatného navrhovaného důkazu soudem, leč spíše argumentuje nedodržením zásady vyhledávací, zakotvené v § 2 odst. 5 tř. ř. Obviněný totiž, mimo důkazní návrhy v odvolacím řízení popsané výše, žádné jiné důkazní návrhy nevznesl, což ostatně ani ve svém dovolání netvrdil. K této skutečnosti nezbývá než dodat, že soudy v předmětné věci provedly dokazování v dostatečné šíři, zásluhou čehož byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro přijatá rozhodnutí. Další doplnění dokazování již tedy nebylo zapotřebí a v posuzované věci tak nemohlo dojít k porušení ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Samotná skutečnost, že odvolací soud zrušil původní rozhodnutí soudu prvního stupně a tento pak znovu hodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu a všech souvislostech, automaticky neznamená, že by muselo být dokazování doplněno dalšími, dříve neprovedenými důkazy.
118.\t Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy. Pod vytyčený důvod dovolání lze podřadit zejména námitku obviněného, že vytýkaným skutkem nenaplnil skutkovou podstatu přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jelikož v jeho jednání absentovaly nezbytné prvky moci a rozhodování, když toliko vystupoval z titulu své funkce, avšak nevykonával žádnou pravomoc.
119.\t V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné ponejprv předestřít, že trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Na základě § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, se mimo jiné rozumí úřední osobou i příslušník bezpečnostního sboru, pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. Na základě § 127 odst. 2 tr. zákoníku se konečně vyžaduje, aby pro vznik trestní odpovědnosti úřední osoby, tato spáchala trestný čin v souvislosti s její pravomocí a odpovědností. Za plnění úkolů státu nebo společnosti je především potřeba považovat odpovědnou přípravu k rozhodovací činnosti, samu rozhodovací činnost a též výkon přijatých rozhodnutí v rámci vymezené působnosti. I když výkon pravomoci není zúžen výhradně na vlastní rozhodování o právech a povinnostech fyzických i právnických osob, je v pojmu pravomoci vždy obsažen prvek moci a prvek rozhodování. Úřední osobou však není jen persona, která přímo vydává nebo učiní konkrétní rozhodnutí, ale i úřední osoba, jež věcně připravuje takové rozhodnutí za podmínky, že bez této přípravy by předmětné rozhodnutí nemohlo být učiněno. Při určení, zda byl trestný čin spáchán v souvislosti s pravomocí a odpovědností úřední osoby, je potřeba pamatovat na vymezení činnosti úřední osoby a vycházet z úvahy, že zákonodárce zamýšlel poskytnout úředním osobám pro určitou činnost ochranu zhruba ve stejné míře, jako je chtěl učinit při takové činnosti odpovědnými (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I: komentář: § 1-139. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1752 až 1755).
120.\t Pojem pravomoc v rovině ustanovení § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, je nutno, ve shodě s jeho obecným trestněprávní pojetím, vykládat tak, že se jím nerozumí pouze jednání úřední osoby, kterým přímo rozhoduje o právech a povinnostech třetích osob, či jímž do nich bezprostředně zasahuje, ale i jednání k takovému rozhodnutí či zásahu přípravné a pomocné (například vedení spisu, protokolace, sběr podkladů a vyhledávání důkazů, komunikace s účastníky řízení atd.) (viz ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. § 205 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2579). Na druhé straně je ovšem pravda, že pouhé vystupování úřední osoby v určité záležitosti, v níž vůbec nedisponuje pravomocí, ani ve výše uvedeném širším smyslu, přičemž tato využívá důvěryhodnosti a vlivu, propůjčeného jí jejím postavením úřední osoby v jiných záležitostech, resp. v obecné rovině, nepředstavuje výkon pravomoci úřední osoby, tudíž nepostačuje k naplnění skutkové podstaty rozebíraného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 5 Tdo 279/2016, nebo také ŽĎÁRSKÝ, Zbyněk. K hmotněprávním podmínkám zneužití pravomoci a vlivu funkce úřední osoby. Trestněprávní revue. Praha: C. H. Beck, roč. 2022, č. 1, s. 1-7).
121.\t V posuzované věci jednal obviněný v souvislosti s případem, na němž se podílel, coby vedlejší zpracovatel, a to v návaznosti na své služební zařazení na 1. oddělení odboru obecné kriminality SKPV Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy. V této pozici sice přímo nerozhodoval o právech a povinnostech třetích osob, ani do těchto práv a povinností bezprostředně nezasahoval, nicméně podílel se na realizaci přípravných prací, nezbytných pro vydání následného rozhodnutí o konkrétní věci, tedy lze dospět k závěru, že vykonával svou pravomoc v rovině přípravného jednání, nezbytného pro následné autoritativní rozhodnutí. V nastíněném směru pak obviněný působil na svědky J. R. a M. R., přičemž za tímto účelem využíval autoritu a důvěryhodnost plynoucí z jeho funkce, ovšem nikoliv v obecné rovině, avšak v návaznosti na jeho zapojení do konkrétního případu dotýkajícího se jmenovaných svědků, k čemuž ostatně také využíval informace získané při výkonu této své pravomoci ve smyslu zmíněného přípravného jednání. Nevystupoval tedy vůči svědkům J. R. a M. R., bez souvislosti s výkonem vlastní pravomoci jako osoba působící na jiné jen skrze důvěryhodnost a vliv propůjčené jí postavením úřední osoby v jiných záležitostech, nýbrž v návaznosti na výše popsaný výkon pravomoci a využívaje informace tímto výkonem získané (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 6 Tdo 466/2010). Fakticky tedy vykonával svou pravomoc takovým postupem, že její konkrétní forma realizace spojená s nepřípustným působením na výše jmenované svědky a nakládáním s informacemi získanými výkonem pravomoci, odporovala ustanovení § 45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Lze tedy shrnout, že vykonával pravomoc v rozporu s jiným právním předpisem. S ohledem na výše zmíněnou potřebu zachování rovnováhy mezi ochranou a odpovědností úředních osob se zdá vhodným konstatovat, že v souvislosti s řádným výkonem předmětných přípravných činností pro rozhodnutí ve věci, včetně související komunikace s osobami, jichž se konkrétní případ dotýká, by měla daná úřední osoba rovněž požívat zvýšené ochrany. Nedochází tedy ke vzniku nerovnováhy v poměru odpovědnosti a ochrany úřední osoby.
122.\t Obviněný rozporoval též naplnění subjektivní stránky rozhodného trestného činu, když zpochybnil, že jeho jednání směřovalo k dosažení neoprávněného prospěchu ve smyslu rozhodného ustanovení. V této části odůvodnění považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění, ať již majetkové nebo nemajetkové povahy, přičemž může jít o jakékoli zvýhodnění, na které by pachatel nebo jiná osoba neměli právo (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník III: komentář: § 272-421. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4128). Neoprávněný prospěch se tedy neomezuje toliko na přímé obohacení, avšak zahrnuje i jiné zlepšení postavení dané osoby (viz ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. § 205 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2592).
123.\t Ve vytyčeném směru tak lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, podle něhož postrádá na významu, zda měly být nemovitosti zahrnuté do dědictví po zesnulém M. H. R., pomocí nátlaku ze strany obviněného, na jiné osoby převedeny bezúplatně nebo za úplatu, jelikož v obou případech by takový postup vedl k opatření neoprávněného prospěchu jiným osobám, které by bez daného zásahu tímto způsobem předmětné nemovitosti nabýt nemohly. Rozhodující význam nemá ani obviněným vyzdvihovaný stav nejistoty, zda inkriminované nemovitosti fakticky patřily výše jmenovanému zesnulému, či naopak reálně náležely jiným osobám, poněvadž získaná výhoda spočívala již jen ve způsobu, jak by tyto osoby dostaly do dispozice vymezené nemovitosti, neboť výše popsaným způsobem by došlo jednak k významnému urychlení jejich dispozice s nemovitostmi, dále by pak zmíněné osoby vůbec nemusely prokazovat své údajné právní nároky a naopak by zcela eliminovaly nároky dědiců zesnulého. Okolnost, zda existuje určitý nárok na plnění získané zneužitím pravomoci nehraje klíčovou roli, jelikož neoprávněnost takového prospěchu spočívá již ve způsobu jeho dosažení, tedy v projednávané věci ve zneužití svěřené pravomoci. Odlišný výklad by vedl k absurdním závěrům, kdy by se mimo rozsah vzpomínané skutkové podstaty dostaly například situace, v nichž by příslušníci Policie ČR zneužívali svých pravomocí k vymáhání dluhů atd. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1064/2019). I v této rovině tedy směřovalo jednání dovolatele k opatření neoprávněného prospěchu jiným, přičemž ostatně postrádá jakoukoliv logickou stopu, aby obviněný působil na svědky J. R. a M. R., s evidentním cílem přimět je k postupu, který si vyžádaly zmíněné třetí osoby, aniž by na tom měly tyto třetí osoby svůj zájem.
124.\t Obviněný rovněž rozporoval použitelnost nahrávek pořízených svědkem M. R. Ve vztahu k této námitce považuje Nejvyšší soud za vhodné především podotknout, že na pořízení takovýchto soukromých nahrávek nejsou stanovena stejně přísná, striktní a pevná pravidla jako při postupu podle § 158d tr. ř. nebo § 88 tr. ř., a proto je nutné při připuštění tohoto důkazů v rámci řízení postupovat maximálně obezřetně a přiměřeně. Nicméně použití soukromé nahrávky jako důkazu nepředstavuje v trestní soudní praxi nijak raritní záležitost (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 374/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 783/2015). Podle § 89 odst. 2 tr. ř. může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Limitem této, na první pohled neomezené formulace, musí být zásady trestního práva procesního čili zásada zákonnosti trestního řízení, jakož i zásady další, které naplňují obsah principu spravedlivého procesu (např. presumpce neviny aj.), spolu s výkladem dalších ustanovení trestního řádu. Svým způsobem „cílovou“ zásadu v tomto kontextu pak představuje zásada uvedená v § 2 odst. 5 tr. ř., tedy zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 05. 2003, sp. zn. III. ÚS 623/2000). Současně také, pokud se jedná o využití zajišťovacích institutů, kterými je zasahováno do ústavně zaručených práv obviněného, musí být respektována i zásada vyjádřená v § 2 odst. 4 tr. ř., tj. intenzivní šetření práv a svobod zaručených Listinou, jakožto součástí ústavního pořádku České republiky, respektování práva na spravedlivý proces a zasahování do práv osob, jichž se úkony týkají jen v odůvodněných případech, na základě zákona a v nezbytné míře (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 6 Tz 14/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 8 Tdo 686/2018).
125.\t Zákonné limity zásahu do práva na soukromí v trestním řízení prostřednictvím odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 a § 88a tr. ř. i sledování osob a věcí podle § 158d tr. ř. upravuje trestní řád. Jedná se o stanovený procesně přípustný postup orgánů činných v trestním řízení k získání důkazních prostředků tak, aby bylo jimi zjištěné poznatky o osobách a věcech možno provést před soudem jako důkaz. Tento postup však nevylučuje, aby každá ze stran důkaz vyhledala, předložila nebo jeho provedení navrhla ve smyslu § 89 odst. 2 věty druhé tr. ř., je pak na soudu, zda jej jako důkaz připustí. Z toho plyne, že s ohledem na ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. zásadně nelze vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam pořízený soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán. Ustanovení § 88 tr. ř. o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu se zde neuplatní, a to ani analogicky, jelikož jeho závaznost se omezuje pouze na specifický postup orgánů činných v trestním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, uveřejněné pod č.7/2008 Sb. rozh. tr., nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1055/2017).
126.\t Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že popsanou problematikou se ve své rozhodovací praxi zabýval i Ústavní soud, jenž dospěl k závěru o nemožnosti apriorně a plošně vyloučit jako důkaz v trestním řízení záznam, pořízený soukromou osobou a zachycující hlasový projev druhé osoby bez jejího vědomí. Posouzení, zda může být v určité věci podobný záznam použit jako důkaz, vyhradil Ústavní soud konkrétnímu trestnímu řízení, při zohlednění všech klíčových okolností, přičemž stěžejní podmítku použití takové nahrávky představuje zhodnocení, zda je popsaný zásah do soukromí odůvodnitelný převažujícím zájmem na straně toho, kdo informaci vytyčeným způsobem opatřil a následně použil. Nezanedbatelnou roli pak hraje též skutečnost, zda zmíněný zvukový záznam stojí v konkrétní věci osamocen v rámci hodnocení viny, nebo má naopak soud k dispozici i jiné důkazy, které významným způsobem nasvědčují důvodnosti obvinění, s nimiž je zvukový záznam v obsahové shodě (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 143/06). Ve vztahu k faktoru potřebnosti by ovšem nemělo jít o důkaz zcela zbytný, nadbytečný a nevýznamný. Závěr o nevýznamnosti ovšem v žádném případě nelze vztáhnout na situaci, kdy nahrávka představuje podstatný důkaz podpůrného charakteru, doplňující a verifikující pravdivost jiného stěžejního důkazu, neboť opačným postupem by zohlednění obou kritérií fakticky vyloučilo drtivou část množiny myslitelných případů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 5 Tdo 849/2021). V kontextu předestřených faktů považuje dovolací soud za vhodné zdůraznit, že tento důkaz nestojí osamocen v rámci hodnocení otázky viny obviněného, protože soudy měly k dispozici i jiné důkazy, k nimž uvedený důkaz v podobě soukromých audionahrávek plní spíše podpůrnou roli (zejména svědecké výpovědi svědků M. a J. R., záznam odposlechu zachycující komunikaci mezi obviněným a S. S.).
127.\t Z relevantní judikatury ESLP přitom vyplývá, že přihlédnuto by mělo být i k tomu, zda byla dodržena práva obhajoby, zejména je zapotřebí zkoumat, zda byla osobě obviněné poskytnuta možnost napadnout pravost důkazu a jeho použití. Rovněž je nutno reflektovat kvalitu důkazu včetně toho, zda okolnosti, za kterých byl pořízen, vrhají stín pochybností na jeho věrohodnost nebo přesnost. V případech, kdy pořízený důkaz není potvrzen jinými skutečnostmi, sice nutně nevyvstávají pochybnosti ohledně spravedlivosti, je však nutno říci, že je-li důkaz dostatečně pevný a nedává-li prostor pro pochyby, další důkazy na jeho podporu již nejsou natolik potřebné (srov. například rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 11. 2002, Allan proti Spojenému království, č. 48539/99). Dále lze zohlednit též váhu veřejného zájmu na postihu za konkrétní trestný čin a na uložení sankce jeho pachateli a tuto porovnat se zájmem jednotlivce, aby důkazy v jeho neprospěch byly opatřovány zákonnou cestou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 1. 3. 2007, Heglas proti České republice, č. 5935/02).
128.\t Nejvyšší soud, ve světle shora citované judikatury, považuje za vhodné shrnout, že obviněnému bylo v průběhu řízení umožněno, aby náležitě uplatnil všechna svá práva. V rámci hlavního líčení došlo k přečtení přepisu pořízených nahrávek (viz protokol o hlavním líčení ze dne 3. 4. 2024 na č. l. 3050), takže obviněný měl možnost vyjádřit se k obsahu rozhodných záznamů a pouze z jeho vůle vzešlo rozhodnutí ve věci nevypovídat a zdržet se vyjádření. Nejvyšší soud nadto ještě jednou připomíná, že zvukové záznamy byly užity především k podpoře dalších ve věci provedených důkazů, které v rámci svého práva na obhajobu měl dovolatel možnost napadat či jinak doplňovat, takže předmětné nahrávky nestojí v provedeném dokazování jako důkaz osamocený (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1131/2011). Na druhé straně ovšem představovaly zájmové záznamy důkaz podstatný, jehož význam spočíval především v podpoře svědeckých výpovědí svědků M. a J. R., což s ohledem na sofistikovanost a skrytou povahu vytyčené trestné činnosti nelze podceňovat. Ze spisového materiálu dále zřetelně plyne, že k pořízení rozebíraných nahrávek přistoupili svědci pod vlivem důvodných obav a podezření, které v nich svým postupem vzbudil i obviněný a záznamy vytvářeli jen za soukromým, znatelně limitovaným účelem vlastní ochrany před podobným postupem a případného odhalení protiprávní činnosti, aniž by mínili takto získané nahrávky zpřístupnit širší veřejnosti či jakkoliv zneužít. Nelze tudíž pochybovat, že výše jmenovaní svědci sledovali legitimní cíl v podobě ochrany vlastních oprávněných zájmů a odhalení trestné, potažmo protiprávní činnosti jiných osob, včetně obviněného.
129.\t Nejvyšší soud nemůže opomenout ani charakter spáchané trestné činnosti, jejíž závažnost nelze podceňovat, byť se jedná o přečin podle § 14 odst. 2 tr. zákoníku. Zejména je nutno zohlednit podstatu daného trestného činu, spočívajícího v úmyslném zneužití výkonu veřejné moci za účelem dosažení soukromých zájmů, čímž dochází k narušení zásadních společenských hodnot v podobě zájmu na řádném výkonu pravomoci úřední osoby při plnění úkolů státu nebo společnosti neovlivněném vybranými soukromými zájmy. Daný aspekt ještě umocňuje fakt, že obviněný i obviněný D. V. tak učinili v pozici policistů podílejících se na odhalování nejzávažnějších forem kriminality. Význam má v nastíněném směru též skutečnost, že vytýkaný skutek byl spáchán poměrně sofistikovaným způsobem, v různých, postupně se vyvíjejících etapách působení na výše zmíněné svědky a skrytou formou diskrétních rozhovorů, jejichž prokazatelnost bývá z logiky věci obtížná. Pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby přitom není podobný postup pachatele nijak neobvyklý. S ohledem na obecnou důvěryhodnost person, jimž stát přiznává postavení úředních osob a případné riziko devalvace hodnoty výpovědí svědků, s nimiž úřední osoby přicházejí v souvislosti s výkonem svěřených pravomocí do styku a které tak teoreticky mohou mít hypotetický důvod pro výkon této pravomoci se úředním osobám mstít, je logické a pochopitelné, snaží-li se svědek opatřit další, byť podpůrné důkazy dokládající protiprávnost postupu úřední osoby, s níž se v souvislosti s výkonem její pravomoci dostal do styku. Z hlediska hodnocení proporcionality tak nelze opomenout zásadní faktory jako je veřejný zájem na odhalování vytyčené trestné činnosti, zachování důvěry v Policii ČR, či zajištění a kontrolu řádného výkonu veřejné funkce. Podpůrně lze v tomto kontextu upozornit na skutečnost, že zákonodárce, při zvážení charakteru dané trestné činnosti, považoval za důvodné zakotvit trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku do taxativního výčtu v ustanovení § 88 odst. 1 tr. ř., aby v řízení pro něj mohl být vydán, za splnění příslušných podmínek, příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu bez ohledu na výši trestní sazby.
130.\t Nutno sice přiznat, že rozebírané záznamy byly pořízeny bez vědomí a souhlasu obviněného, popř. taktéž dalších nahrávaných osob, leč jejich pořizovatelé z povahy věci ani jiným způsobem postupovat nemohli, neboť jinak by ztratili šanci na dosažení sledovaného legitimního cíle. Obdobný závěr platí i o skutečnosti, že nahrávané projevy měly charakter v zásadě soukromých rozhovorů mezi svědky M. a J. R. a dalšími osobami, včetně obviněného. Vzhledem k tomu, že stěžejní část trestné činnosti se realizovala právě skrze podobné rozhovory, neměli jmenovaní svědci jinou možnost, mimo pořízení předmětných nahrávek, jak dosáhnout legitimního sledovaného cíle. Záznamy přitom obsahují především komunikaci tvořící součást vytýkaného skutku, v němž je spatřován trestný čin, nebo skutečnosti s tímto blízce související, zatímco jiných vyjádření o soukromých záležitostech irelevantních pro zhodnocení projednávané věci obsahují jen nezbytné minimum.
131.\t Na základě výše uvedených skutečností tedy lze uzavřít, že pořízením inkriminovaných nahrávek nebylo nepřiměřeným způsobem zasaženo do soukromí obviněného. Svědci M. a J. R. sledovali pořízením nahrávek výlučně legitimní cíl v podobě ochrany vlastních oprávněných zájmů, resp. též kontroly výkonu veřejné moci a odhalení trestné činnosti. Získání dalšího, byť podpůrného důkazu ohledně závadného postupu obviněného a dalších osob, představovalo zcela racionální a logický krok, který vykazoval vysokou míru způsobilosti dosáhnout vytyčeného legitimního cíle. Nastíněný postup obstojí rovněž z hlediska kritéria potřebnosti, poněvadž výše jmenovaní svědci fakticky nedisponovali jinou možností, jak daného legitimního cíle dosáhnout, aniž by stejným či výraznějším způsobem zasáhli do chráněných zájmů obviněného. Nutno také připomenout, že vzpomínané záznamy v projednávané věci nepředstavovaly jediný, osamocený důkaz, nýbrž korespondovaly s dalšími provedenými důkazy a plnily především podpůrnou funkci ve vztahu ke svědeckým výpovědím výše zmíněných svědků. Na druhou stranu ovšem dané nahrávky není možno považovat za zbytné a nepodstatné z hlediska prokázání vytýkaného skutku, jelikož se jednalo o důkaz nezanedbatelného významu, který zejména potvrdil pravdivost klíčových svědeckých výpovědí. Uvedené platí tím spíše, zohlední-li se jistá rafinovanost a skrytý charakter protiprávního postupu obviněného. V neposlední řadě též z hlediska proporcionality v užším smyslu slova musí Nejvyšší soud konstatovat, že v posuzované věci převáží zájem společnosti na odhalování vymezené trestné činnosti, kontrole výkonu veřejné moci a důvěře v Policii ČR, nad zájmem obviněného na ochraně soukromí, do něhož bylo zasaženo jen v minimální míře a to nezbytným způsobem, neboť nahrávky byly pořízeny výlučně za účelem dosažení legitimního cíle, nedošlo k žádnému jejich zneužití ani šíření a jejich obsah zachycoval v zásadě jen projevy přímo související s posuzovanou trestnou činností. Nelze tedy dospět k jinému závěru, než že pořízením předmětných nahrávek nedošlo k porušení práva obviněného na ochranu soukromí, tedy k nepřípustnému zásahu do daného práva.
132.\t Dovolatel dále tvrdil, že v dosavadním průběhu trestního řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, jelikož nebyl zbaven povinnosti mlčenlivosti, a tudíž nemohl plně uplatnit své právo na obhajobu. Obviněný přitom připustil, že v trestním řízení se sice nemůže příslušník bezpečnostních sborů dovolávat mlčenlivosti na základě § 115 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Policii ČR), avšak zdůraznil, že tato povinnost mlčenlivosti pro něj vyplývá též z ustanovení § 45 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů) a především pak rovněž ze zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o utajovaných informacích), ve smyslu kvalifikovaných podle Přílohy č. 1 (př. 8 a 10) a Přílohy č. 7 (př. 6) nařízení vlády č. 522/2005 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2024, přičemž dle názoru dovolatele by informace pro jeho obhajobu byly klasifikovány jako důvěrné a vyhrazené.
133.\t V nastíněném směru považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve předestřít, že právní úprava výslovně neřeší klíčovou otázku, zda může obviněný uvádět ve své výpovědi okolnosti, které jsou utajovanými informacemi chráněnými zvláštním zákonem, nebo okolnosti, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti. Proto bude potřeba vždy nejprve vycházet z příslušných zvláštních předpisů, pokud stanoví povinnost mlčenlivosti, její rozsah a okruh osob jí zavázaných i okruh těch, vůči nimž se jí nelze dovolávat. Zároveň musí být respektována zásada, že ani ochrana utajovaných informací, resp. povinnost mlčenlivosti nesmí být na újmu práva obviněného na obhajobu, jak vyplývá například z nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. IV. ÚS 25/98 (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1419).
134.\t Podle § 115 odst. 1 zákona o Policii ČR je, mimo jiné, povinen policista zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se seznámil při plnění úkolů policie nebo v souvislosti s nimi, a které v zájmu zabezpečení úkolů policie nebo v zájmu jiných osob vyžadují, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami. Tato povinnost trvá i po skončení služebního nebo pracovního poměru. Z této povinnosti pak § 115 odst. 3 zákona o Policii ČR stanoví výjimku, podle níž se povinnosti mlčenlivosti nemůže, mimo jiné, dovolávat policista vůči policejnímu orgánu, státnímu zástupci, soudu, jinému bezpečnostnímu sboru včetně bezpečnostního sboru státu Evropské unie, kontrolním orgánům podle tohoto zákona a vůči ministerstvu, pokud jde o údaje potřebné k plnění jejich působnosti na základě zákona nebo mezinárodní smlouvy. Na základě § 45 odst. 1 písm. c) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů je příslušník povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděl při výkonu služby; to neplatí, jestliže byl příslušník této povinnosti zproštěn služebním funkcionářem, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak.
135.\t Nutno tedy shrnout, že příslušník Policie ČR je povinen vypovídat jako svědek v trestním řízení i o skutečnostech, ohledně nichž je jinak, podle § 115 odst. 1 zákona o Policii ČR, povinen zachovávat mlčenlivost. Podle § 115 odst. 3 citovaného zákona se totiž policista nemůže dovolávat povinnosti mlčenlivosti mimo jiné vůči orgánům činným v trestním řízení, takže před svým výslechem nemusí být zproštěn této povinnosti podle § 115 odst. 4 citovaného zákona a neplatí u něj ani zákaz výslechu podle § 99 odst. 2 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1429/2010, uveřejněné pod č. 37/2011 Sb. rozh. tr.). S ohledem na skutečnost, že příslušník Policie ČR není takto stanovenou povinností mlčenlivosti limitován ani v pozici svědka, tím spíše jej nemůže limitovat v jeho právu na obhajobu za situace, kdy se nachází v pozici osoby obviněné. Ostatně, jak plyne z dovolání, této skutečnosti si byl dovolatel velmi dobře vědom. Dále nelze přiznat opodstatněnost argumentaci obviněného, že by jeho povinnost mlčenlivosti, navzdory výše uvedenému, mohla být v posuzované věci dána skrze § 45 odst. 1 písm. c) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, poněvadž obě rozebíraná ustanovení se ve vztahu k příslušníkům Policie ČR v zásadě překrývají, což nutně vede k potřebě vyjasnit jejich vzájemný vztah.
136.\t S ohledem na skutečnost, že zatímco § 45 odst. 1 písm. c) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů se dotýká podstatně rozsáhlejšího okruhu osob, nikoliv jen příslušníků Policie ČR (srov. § 1 odst. 1 předmětného zákona), nabízí se logický závěr, že zákon o Policii ČR představuje zvláštní právní předpis, upravující, mimo jiné, specifika pozice příslušníků Policie ČR, oproti příslušníkům jiných bezpečnostních sborů. Rovněž ustanovení § 115 zákona o Policii ČR je tak speciální vůči § 45 odst. 1 písm. c) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Tento závěr potvrzuje i fakt, že jinak by ustanovení § 115 odst. 3 zákona o Policii ČR zcela postrádalo na významu, neboť příslušník Policie ČR by fakticky mohl, resp. musel uplatňovat povinnost mlčenlivosti i vůči orgánům popsaným v ustanovení § 115 odst. 3 zákona o Policii ČR, a to s odkazem na povinnost uloženou v § 45 odst. 1 písm. c) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Účel ustanovení § 115 odst. 3 zákona o Policii ČR by tak byl zcela zmařen a negován, jelikož k prolomení povinnosti mlčenlivosti by bylo potřeba vždy zproštění služebním funkcionářem. Dovolatel se přitom v posuzované věci, až do jejího pravomocného skončení, stále nacházel ve služebním poměru příslušníka Policie ČR (viz protokol o hlavním líčení ze dne 10. 3. 2021, na č. l. 2475, a žádost Krajského ředitelství Policie ČR hl. města Prahy ze dne 3. 12. 2024 na č. l. 3260), tudíž se na něj plně vztahovala výjimka z povinnosti mlčenlivosti zakotvená v ustanovení § 115 odst. 3 zákona o Policii ČR, jíž si byl vědom, jak plyne z jeho dovolání.
137.\t Dále obviněný argumentoval tím, že by svou výpovědí mohl porušit, pokud by blíže konkretizoval skutečnosti ohledně vyšetřování násilného úmrtí M. H. R., povinnost zachovávat mlčenlivost o utajovaných informacích podle zákona o utajovaných informacích. Konkrétně vyjádřil názor, že dané informace by měly být klasifikovány jako důvěrné a vyhrazené. Tyto konkrétní informace, blíže přibližující způsob vyšetřování násilného úmrtí M. H. R., měly mít v posuzované trestní věci význam pro hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků J. a M. R. a také pro posouzení procesní použitelnosti nahrávek pořízených jmenovanými svědky. Dovolateli přitom musí dát Nejvyšší soud za pravdu v obecné rovině zkoumané problematiky, tedy že ve smyslu daného předpisu je nutno zachovávat mlčenlivost o utajovaných informacích, pokud nebyla v konkrétním případě odpovědná osoba této povinnosti zproštěna ve smyslu § 63 zákona o utajovaných informacích.
138.\t Nicméně pro účely trestního řízení nelze přehlížet ustanovení § 99 odst. 1 a 3 tr. ř., v němž je uvedeno, že zákaz výslechu svědka se nevztahuje na svědeckou výpověď o utajovaných informacích klasifikovaných ve zvláštním zákoně stupněm utajení Důvěrné nebo Vyhrazené. Citované ustanovení se sice vztahuje k postavení svědka, jak ovšem bylo uvedeno výše, uplatnění práva na obhajobu ze strany obviněného nemůže být nepřípustně limitováno ochranou utajovaných informací. Pokud tedy podmínka zproštění povinnosti mlčenlivosti v trestním řízení neplatí, ve vztahu k informacím klasifikovaným jako důvěrné či vyhrazené, pro osobu svědka, tím spíše nemůže být podobný limit dovozován pro osobu obviněného, protože by tak docházelo k nepřípustnému krácení jeho práva na obhajobu. Nutno dodat, že svědek ve výpovědi může uvádět informace podléhající zmíněným stupňům utajení bez jakéhokoli omezení a bez toho, aby musel být ve vztahu k nim zproštěn mlčenlivosti. Z hlediska zájmu na ochraně utajovaných informací jde o dva nejmírnější stupně utajení, přičemž v rámci trestního řízení je ochrana informací zařazených do těchto stupňů dostatečně zajištěna povinností mlčenlivosti, kterou mají orgány činné v trestním řízení, a dalšími opatřeními (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1470). Popsané závěry jsou přitom plně aplikovatelné i na postavení osoby obviněného, neboť míra ochrany utajovaných informací zůstává v takovém případě prakticky totožná. Dovolatel ve svém dovolání hodnotil utajované informace, které dle něj měly význam pro projednávanou věc, jako důvěrné či vyhrazené, tedy nikoliv jako informace s vyšším stupněm utajení. S ohledem na podstatu argumentace obviněného a příslušné zařazení informací podle nařízení vlády č. 522/2005 Sb., znění účinného od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2024, se s touto klasifikací Nejvyšší soud ztotožnil. Obviněný tak mohl dané informace v trestním řízení uplatnit v rámci svého práva na obhajobu, o čemž jej ostatně mohl informovat jeho obhájce.
139.\t Nad rámec uvedeného považuje dovolací soud za nutné doplnit, že obviněný v posuzované věci využil svého práva a odmítl vypovídat komplexně, nikoliv tedy jen s odkazem na obavu z porušení povinnosti mlčenlivosti (viz protokol o hlavním líčení ze dne 10. 3. 2021 na č. l. 2475), na kterou se odvolal až v rámci své závěrečné řeči (viz protokol o hlavním líčení ze dne 5. 1. 2022 na č. l. 2587). Tvrzení, že právo na obhajobu dovolatele bylo v důsledku obavy z porušení povinnosti mlčenlivosti zkráceno, tudíž působí účelově. Dále obviněný jen velmi abstraktně a spekulativně uvedl, že předmětné utajované informace by mohly přispět ke změně hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků M. a J. R. ze strany soudu a také by mohly ovlivnit hodnocení procesní účinnosti nahrávek pořízených jmenovanými svědky, a to až v dovolání. Jakkoliv nelze v obecné rovině podceňovat potenciální možný přínos utajovaných informací pro objasnění věci v trestním řízení, zvláště pokud se obviněný odvolává na skutečnost, že nemůže podat kompletní výpověď, a to s ohledem na zachování povinnosti mlčenlivosti, v tomto konkrétním případě nezbývá než dospět k závěru, že fakticky nelze detekovat indicie, z nichž by vyplýval význam utajovaných skutečností pro objasnění projednávané věci. Zvoleným postupem, kdy obviněný využil svého práva nevypovídat a nesdělil soudu ani skutečnosti, o nichž se vůbec nemohl domnívat, že by na ně dopadala povinnost mlčenlivosti, tak v zásadě znemožnil soudu zhodnotit, zda je opravdu povinností mlčenlivosti v nějakém ohledu vázán a jestli existuje jakákoliv míra relevance právě takovýchto informací pro posuzovanou věc, tedy zda by soud měl požádat o zproštění mlčenlivosti, nebo nikoliv. V neposlední řadě nutno připomenout, že soud v žádném případě nemůže obviněného k výpovědi nutit a obviněný nemá ani povinnost, jakkoliv své odmítnutí výpovědi zdůvodnit.
V.
Závěr
140.\t Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání obviněných G. T., D. S. V. G., I. K., D. V. a M. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 4. 2026
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu