108.\t Jakkoli je třeba ocenit snahu soudu prvního stupně o všestranné, detailní a objektivní posouzení věci, lze vyslovit určitou pochybnost o konzistentnosti jeho hodnocení důkazů (viz poukaz na dobu a důvody podání trestního oznámení i na to, že poškozená má důvod se obviněnému mstít). Nicméně tato pochybnost nedosahuje stupně zjevného rozporu ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Lze dodat, že svědecká výpověď poškozené, o niž soudy především opřely své skutkové závěry, působí při popisu průběhu manželství s obviněným poměrně spontánně, otevřeně, upřímně a vcelku pravdivě (poškozená např. nelíčí průběh manželství nějak zjevně tendenčně a jen negativně, její příkře negativní hodnocení se týká především období po rozchodu). Zjištění soudů o jednání obviněného spočívajícím v používání vulgárních nadávek na adresu poškozené ve stíhaném období vymezeném ve skutkové větě výroku napadeného rozsudku není ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a obviněný je ostatně ani zcela nepopíral. Nic na tom nemění ani nepochybný závěr, že hrubé jednání obviněného po skončení společného soužití bylo mnohem intenzivnější. Přitom určitá nejasnost ohledně doby ukončení společného soužití a bydlení (zda šlo o červen 2019, anebo říjen 2019) není vzhledem k celkovému posouzení věci Nejvyšším soudem tak zásadní, i když nelze přehlédnout, že v rozvodovém řízení obviněný a poškozená učinili nesporným, že intimní soužití a společnou domácnost ukončili v červnu 2019 (rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 6 C 168/2020 – č. l. 601 p. v. tr. spisu).
109.\t Další námitka obviněného spočívala v tom, že vůči poškozené vystupoval vulgárně především v reakci na její údajné provokace, na jí vyvolaný stav jejich domácnosti apod. Podstata této námitky spočívá v tom, že pokud vůči poškozené použil vulgární výrazy, jednal impulsivně v důsledku konkrétní situace, nikoli ve snaze poškozenou deptat apod. Odvolací soud se k této otázce vyjádřil jen nepřímo, když uvedl, že obviněný poškozenou průběžně ponižoval, dělal jí naschvály a dehonestoval ji a že si byl vědom jejích osobnostních rysů, což záměrně zneužíval k vyvolání psychické nepohody poškozené. Není ale zcela jasné, na základě jakých důkazů a skutkových zjištění odvolací soud k tomuto závěru dospěl. Nalézací soud oproti tomu uzavřel, že hrubé jednání obviněného vůči poškozené bylo vyvoláno malichernostmi, něčím, co sice mohlo obviněného rozčílit a vyvolat agresivnější reakci, ale nelze to považovat za adekvátní reakci, nemůže to jeho jednání omluvit, přičemž ojedinělé fyzické útoky poškozené vůči němu a věcem byly naopak vyvolány v obraně poškozené před jeho jednáním (odst. 22 a 48 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Vycházel z toho, že poškozená vypověděla, že jí obviněný nadával za jakoukoli její chybu, například když našel v lednici plesnivé jídlo, za nepořádek, nebo když poškozená něco zvrhla, vylila apod. Lze tedy uzavřít, že nalézací soud nezjistil, že by obviněný poškozenou nějak cíleně a plánovitě psychicky deptal, vytvářel k tomu příhodné situace apod., ale že se naopak jednalo o vulgární slovní výpady situační povahy, byť opakované. S tím vcelku koresponduje vyjádření poškozené v řízení o rozvod manželství, že její nespokojenost s chováním manžela plynula z toho, že se manžel v hádkách neumí ovládat, je vulgární atd.
110.\t Uplatněnými námitkami dále obviněný napadl skutkové zjištění, že jím použité vulgarity popsané ve výroku rozsudku vnímala poškozená velmi úkorně, jako těžké příkoří, a že vytýkané následky na její psychice vznikly v důsledku právě tohoto jednání, pro které byl odsouzen. Námitku odůvodnil mimo jiné používáním vulgárních výrazů poškozenou. K tomu lze především uvést, že soudy nedospěly k závěru, že poškozená nepoužívala vulgární výrazy. Odvolací soud také ze skutkové věty vypustil zjištění naznačující mimořádnou citlivost poškozené na vulgární slova údajně vyplývající z poměrů v její původní rodině. To však nic nemění na odůvodněnosti závěru, že vulgarity obviněného vnímala poškozená úkorně. Spornější je otázka, zda je vnímala jako těžké příkoří, což je pojem, který se v judikatuře ustálil jako interpretační ve vztahu k méně určitému pojmu týrání („kdo týrá osobu … “) jakožto znaku skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku. V tomto ohledu nevyznívá přesvědčivě, jak se soudy vypořádaly se závěrem znalkyně, že (zjednodušeně řečeno) vztahové trauma pociťovala poškozená intenzivně zejména ve fázi separačního násilí po kolapsu vztahu, když odvolací soud k tomu uvedl, že zjištěné příznaky jsou u poškozené reakcí na situace prožité jak v manželství, tak i následně ve fázi separačního násilí. Je faktem, že následek (například poškození psychického zdraví oběti) není znakem skutkové podstaty daného trestného činu, avšak nelze přehlédnout, že míra prožitých útrap se v těchto případech zpravidla dovozuje vedle výpovědi poškozeného především ze znaleckého posudku z odvětví psychologie nebo psychiatrie, který hodnotí mimo jiné psychickou újmu utrpěnou poškozeným. Jestliže však ve zde posuzovaném případě je zjevné, že psychická traumata byla závažnější v období tzv. separačního násilí, je obtížné podobný postup použít, neboť je logické, že poškozená mohla úkornost pociťování vulgarit obviněného v průběhu manželství (zvláště v převážné části vytýkaného období, kdy měl vulgární výraz použít jedenkrát za dva týdny) zpětně vnímat daleko dramatičtěji optikou pozdějších podstatně závažnějších neshod v období tzv. separačního násilí, ale i optikou sporů týkajících se výchovy dětí a dělení společného majetku. Navíc i nalézací soud dospěl k závěru o částečné nevěrohodnosti poškozené, resp. částečné nepravdivosti její svědecké výpovědi (viz odst. 23 odůvodnění jeho rozsudku). Ačkoli výpověď poškozené o rozhodných skutečnostech nehodnotil jako nevěrohodnou, konstatoval, že důvodem, proč poškozená oznámila jednání obviněného na policii, bylo zejména to, že zjistila, že jí byl obviněný v průběhu jejich manželství nevěrný, a dále že chtěla zabezpečit, že děti zůstanou v její výlučné péči. Vzhledem k tomu a také s přihlédnutím k tomu, že dosud nejsou vypořádány majetkové poměry mezi obviněným a poškozenou, dospěl nalézací soud k závěru, že poškozená má důvod se obviněnému mstít a vypovídat proti němu úmyslně nepravdivě (odst. 25 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Stejně tak považoval nalézací soud za částečně rozporné i závěry znalkyně, která vycházela z toho, že vše, co uvádí poškozená, je pravdivé (viz odst. 39 odůvodnění rozsudku), byť závěr o tom, že stíhaným jednáním obviněného vzniklo u poškozené z psychologického hlediska těžké příkoří, považoval soud za prokázaný. Nelze také přehlédnout, že poškozená vypověděla, že jednání obviněného na ni působilo psychicky špatně, strach ale měla až po tom incidentu ze dne 13. 10. 2019. Skutkové závěry soudů v otázce intenzity úkorného vnímání vulgarit obviněného poškozenou tak v souhrnu nejsou přesvědčivé. Shrnuto, na tomto místě lze učinit dílčí závěr, že skutková zjištění o slovních vulgaritách obviněného, které poškozená pociťovala úkorně, včetně jejich četnosti, nejsou ve zjevném rozporu s obsahem důkazů, avšak míra úkorného prožívání poškozené v době použití vulgárních výrazů obviněným jednak ve stíhaném období a jednak po něm je přinejmenším poněkud nejasná.
111.\t Pokud jde o námitku týkající se rychlé jízdy obviněného automobilem, ta se netýká rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu, neboť z rozhodnutí soudů nevyplývá, kolikrát mělo k takovému jednání dojít. Podle skutkové věty výroku napadeného rozsudku k němu mělo dojít „opakovaně“, tj. nejméně dvakrát za více než šest let vymezených ve výroku rozsudku. Nejde proto o skutečnost, která by mohla být významná z hlediska naplnění znaků trestného činu. Obdobné platí pro ukazování vztyčeného prostředníčku (není uvedeno, kolikrát za oněch šest let k tomu došlo) a ohledně situace, kdy se poškozená vrátila později domů a obviněný jí zamezil vstup do domu tím, že uzamkl dveře a vypnul si telefon (není jasné, jak dlouho tato situace trvala a zda se někdy opakovala).
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
112.\t Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva, tj. typicky trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Dovolání obviněného tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídá v části, v níž obviněný v podstatě namítal, že jeho soudy zjištěné jednání nenaplňuje znak „týrá“ jako znak skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku. Tyto námitky jsou důvodné.
113.\t Trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí. Skutek se posoudí podle § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jestliže pachatel páchá takový čin po delší dobu.
114.\t Z uvedených obecných východisek především jednoznačně plyne, že znak týrání nebyl naplněn jednáním obviněného v období od července 2013 do léta 2018, které převážně mu je napadeným rozsudkem kladeno za vinu a kdy týrání mělo spočívat v tom, že (přibližně) jedenkrát za čtrnáct dní neadekvátně situaci vůči poškozené použil vulgární výrazy uvedené ve výroku rozsudku. Četnost ani intenzita jednání zde zjevně nebyla taková, aby to mohlo uvedený znak naplnit.
115.\t Avšak ani pokud jde o období od léta 2018 do 13. 10. 2019, kdy měl obviněný takto poškozené nadávat „téměř denně“, nelze na podkladě skutkových zjištění nalézacího soudu, s nimiž se v zásadě ztotožnil odvolací soud, dospět k závěru o naplnění znaku týrání. Je nutno znovu připomenout, že k tomu, aby jednání obviněného naplňovalo tento zákonný znak trestného činu, je nutné, aby se vyznačovalo vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, resp. krutosti, bezohlednosti nebo bolestivosti a dosahovalo takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který by poškozená pociťovala jako těžké příkoří. Nestačí tedy, aby je pociťovala pouze jako příkoří, resp. aby je pociťovala úkorně. Požadavek judikatury, že se musí jednat o příkoří těžké, není formální, nýbrž vyjadřuje smysluplnost trestního postihu jen ve skutečně nejzávažnějších případech z těch mnoha případů, kdy jeden z partnerů pociťuje jednání druhého jako určité příkoří, třeba i dlouhodobě.
116.\t Zákonný znak týrání v posuzovaném případě nebyl co do podmínky těžkého příkoří naplněn po objektivní, ale ani po subjektivní stránce (míněno zde z hlediska poškozené). Objektivně nebyly situačně vyvolané vulgární výrazy obviněného požadovaného stupně hrubosti, krutosti a bezcitnosti, aby to bylo srovnatelné např. s bitím poškozené, strach vyvolávajícími výhrůžkami apod.
117.\t Subjektivně poškozená pociťovala nadávky obviněného i během trvání partnerského soužití sice úkorně, avšak ne do té míry, aby to vnímala jako skutečně těžké příkoří. To vyplývá z řady okolností, které zaznamenal i nalézací soud. Ten nezpochybňoval, že i pro poškozenou bylo vcelku běžné používání vulgárních výrazů (vyplývá to ze zajištěné komunikace) a uvedl, že i sama poškozená se chovala hrubě a vulgárně a i fyzicky zaútočila na obviněného (odst. 78 odůvodnění rozsudku). To by jistě samo o sobě nevylučovalo naplnění znaku týrání, ale je tím popřen původní závěr obžaloby i soudu prvního stupně vyjadřující jakousi mimořádně zvýšenou citlivost poškozené vůči vulgárním výrazům, což soud prvního stupně vyjádřil ve výroku rozsudku tak, že poškozená „pochází z rodiny, kde bylo jako vulgární slovo považováno i slovo blbec a nepoužívalo se“. Toho si byl evidentně vědom odvolací soud, který toto zjištění ve skutkové větě výroku napadeného rozsudku neuvedl.
118.\t V rámci zpětného negativního hodnocení manželství s obviněným poškozená akcentovala jeho nevěry. První zjistila již v první fázi jejich partnerského vztahu. Tehdy došlo podle líčení poškozené k určité krizi, při níž obviněnému řekla, že v případě opakování nevěry jejich vztah skončí. V soužití poškozená pokračovala po dobu řady let a měla s obviněným postupně tři děti. Opatrovnický soud k tomu později poznamenal, že poškozená s obviněným uzavřela manželství, přestože věděla o jeho nevěře a nepřijatelném vulgárním chování a posmívání. Teprve po kolapsu vztahu ovšem vyšla najevo i další (dlouhodobější) nevěra obviněného. K tomu se poškozená vyjádřila tak, že kdyby věděla o této další nevěře (paralelní vztah obviněného trvající patrně od roku 2014 do roku 2017), tak by s ním tři děti neměla. Z toho je patrný relativně nižší význam, který poškozená přikládala vulgárnímu slovnímu vyjadřování obviněného. Poškozená dále uvedla, že až dodatečně si uvědomila, „čeho se dobrovolně zúčastnila“, že na ni obviněný udělal „partnerský zločin“ a že ji „okradl o osm let života“. Matka poškozené mj. uvedla, že žádost o rozvod podala poškozená z důvodu nevěr obviněného (ve skutečnosti návrh na rozvod manželství podal obviněný). Celkově z výpovědi poškozené (z té její části, kterou i soud prvního stupně považoval za věrohodnou) nevyplývá, že by několikaleté manželství s obviněným považovala i v jeho průběhu za těžké příkoří z důvodu jeho vulgárních nadávek na její adresu. Poškozená např. popisovala, jak ji obviněný chválil za její péči o děti. Vyjádřila určitou spokojenost s tím, že „mohla vše dělat, jak chtěla, vše se obviněnému na poškozené líbilo“. Na druhé straně vyjádřila určitou nelibost nad tím, že všechno musela rozhodovat sama, se vším obviněný souhlasil včetně koupě domu. To vcelku koresponduje s líčením obviněného, že před svatbou koupil za své peníze dům v XY a polovinu poté na žádost poškozené na ni „přepsal“ a později mu poškozená sdělila, že našla nové bydlení ve XY a že i tento dům má obviněný koupit, což učinil a užívali pak tuto nemovitost jako chatu. Dále poškozená ve výpovědi uvedla jako důvody své nespokojenosti v průběhu manželství to, že obviněný „věčně nebyl doma“, vydělával sice hodně peněz, ale když se vrátil domů, tak býval „otrávený a depresivní“, nevěnoval se dětem a nepomáhal poškozené s nimi. Také poškozenou „štvalo, že ochladl vztah obviněného k ní“. Všechny tyto skutečnosti ve svém souhrnu neposkytují podklad pro závěr o subjektivním pociťování těžkého příkoří poškozenou, které by bylo primárně způsobeno používáním nadávek obviněným vůči ní, i když nelze zpochybňovat, že zjištěné vulgární chování obviněného poškozená pociťovala úkorně. Vůbec nelze uvažovat např. o tom, že by jednání obviněného u poškozené v průběhu vztahu vyvolávalo strach (sama uvedla, že strach z obviněného měla až po závěrečném incidentu, k němuž došlo dne 13. 10. 2019) a že by svou situaci shledávala bezvýchodnou a soudy takový závěr ani neučinily.
119.\t Jak bylo zmíněno výše, jedním z hledisek hodnocení míry příkoří, které poškozená pociťovala a mohla důvodně pociťovat v důsledku vytýkaného jednání obviněného, jsou i její průběžné reakce na jeho chování a snaha o řešení situace. Zde nelze přehlédnout okolnosti, důvody a obsah trestního oznámení, které poškozená na obviněného podala teprve po kolapsu vztahu a v rámci opatrovnických a majetkových sporů po rozchodu. Soud prvního stupně k tomu uvedl, že důvodem trestního oznámení bylo (patrně) zjištění poškozené, že jí byl obviněný v průběhu manželství nevěrný, snaha zabezpečit, že děti zůstanou v její výlučné péči, a dále nevypořádání majetkových vztahů (odst. 25 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se k těmto otázkám blíže nevyjádřil. Lze dodat, že původní trestní oznámení poškozené ze dne 15. 5. 2020 se týkalo napadení ze dne 13. 5. 2020 (č. l. 29 tr. spisu) a následovalo po sporech týkajících se zejména výchovy dětí (viz např. návrh obviněného ze dne 5. 5. 2020 na stanovení střídavé péče – č. l. 36). Další písemné trestní oznámení poškozené (s přílohami založené ve spise na č. l. 12 a násl.) je ze dne 13. 4. 2021 a bylo podáno pro „nebezpečné pronásledování a vydírání“. Jde v něm o spory a problémy po rozchodu obviněného a poškozené včetně tzv. separačního násilí, tj. v podstatě o výše popsané jednání, pro které byl obviněný již jednak pravomocně zproštěn obžaloby (i když je pravda, že na str. 3 tohoto trestního oznámení je zmínka i o vulgárním chování obviněného v době partnerského soužití). Z téhož dne (tj. ze 13. 4. 2021) je také trestní oznámení podané poškozenou na obviněného pro trestný čin zpronevěry, event. podvodu (č. l. 130 a násl.). Trestní stíhání obviněného bylo zahájeno dne 28. 6. 2021 (č. l. 223) již pro trestné činy týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž skutky byly popsány obdobně jako v později podané obžalobě. Uvedené skutečnosti ve svém souhrnu nesvědčí o tom, že by podstatou poškozenou prožívaného příkoří či jejích následných psychických potíží byly vulgární výrazy používané vůči ní obviněným během manželství, byť i toto hrubé jednání obviněného jejich vztah negativně poznamenalo a přispělo k její psychické nepohodě zejména během závěrečného roku partnerského soužití. Nicméně těžiště příkoří, které poškozená pociťovala, mělo svůj původ ve sporech s obviněným, ve zjištěných nevěrách a v separačním násilí v době po kolapsu vztahu.
120.\t Do doby, než partnerský vztah poškozené a obviněného zkolaboval, což bylo v létě roku 2019 (podle obviněného především v důsledku navázání mimomanželského vztahu poškozenou se svědkem P. Š., podle poškozené z důvodu její nespokojenosti v manželství), zjevně nedošlo k nějaké gradaci problémů v partnerském vztahu, které by měly příčinu v tomto vztahu samotném a v případné eskalaci hrubého jednání obviněného. I to svědčí pro závěr, že samotné dlouhodobě hrubé verbální jednání obviněného, jakkoli nepřijatelné, nenese typické znaky týrání ve smyslu § 199 tr. zákoníku.
121.\t Z hlediska subjektivní stránky činu zjevně nejde o situaci, která by odpovídala typickému schématu závažných případů domácího násilí. Podle znaleckého posudku z odvětví psychiatrie motivace jednání obviněného spočívala v situačních faktorech, jednání mohlo být podmíněno afektem, případná možná afektová přecitlivělost byla vázána na určitou konkrétní konstelaci situačních podmínek, přičemž v zátěži konkrétně ve vztahových věcech se může stát prakticky každému, že reaguje po vlivem afektu nepřiměřeně (obecně byla u obviněného shledána pozitivní emocionalita). Nalézací soud se ztotožnil se závěry tohoto znaleckého posudku s tím, že obviněný reagoval na situace, které považoval pro sebe za nepřijatelné (odst. 84 odůvodnění rozsudku). To samozřejmě nemůže jednání obviněného v žádném případě omluvit. O tom svědčí i závěr nalézacího soudu, že jednání poškozené v některých případech mohlo obviněného vyprovokovat k agresivnější reakci, ovšem opakované hrubé nadávky a další hrubé jednání ze strany obviněného se jistě nedají považovat za adekvátní reakci na nastalou situaci (odst. 22 a 48 odůvodnění rozsudku).
122.\t Formou zavinění se soud prvního stupně blíže nezabýval, pouze uvedl, že obviněný se zcela vědomě a úmyslně dopouštěl psychického i fyzického teroru vůči poškozené. V kontextu posuzované věci a ostatních závěrů nalézacího soudu však zůstalo zcela nejasné, v čem v jednání obviněného spáchaném ve stíhaném období soud spatřoval onen „fyzický teror“. To nalézací soud uvedl patrně omylem. Odvolací soud ve výroku rozsudku uvedl, že obviněný vzhledem k jeho vysokoškolskému vzdělání v oboru psychologie musel být přinejmenším srozuměn s tím, jaké následky jeho jednání na psychiku poškozené má (což nasvědčuje závěru o nepřímém úmyslu), v odůvodnění rozsudku se však subjektivní stránkou činu blíže nezabýval.
123.\t Pokud jde o otázku subsidiarity trestní represe, obecně o ní bylo rovněž podrobně pojednáno výše. V daném případě se soudy ani touto otázkou dostatečně nezabývaly. Soud prvního stupně pouze uvedl (zjednodušeno), že stupeň škodlivosti jednání obviněného snižuje fakt, že poškozená se sama vyjadřovala často velice vulgárně (odst. 79 odůvodnění rozsudku), dále v souvislosti s otázkou subsidiarity poukázal již zmíněným způsobem na údajný psychický i „fyzický teror“ obviněného vůči poškozené (odst. 87 odůvodnění rozsudku) a v odst. 102 pak uvedl, že škodlivost činu je snižována osobou obviněného, který dosud nebyl soudně trestán a byl postižen pouze za jeden přestupek, dále tím, že nedošlo k žádným vážnějším škodlivým následkům, a okolnostmi činu spočívajícími v jednání poškozené, jež mohlo u obviněného vyvolat agresivní reakce. Pokud se odhlédne od patrně omylem uvedené zmínky o fyzickém teroru, je zjevná převaha skutečností svědčících o snížené škodlivosti činu. Odvolací soud se otázkou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio nezabýval.
124.\t Z důvodů shora uvedených tudíž zjištěné jednání obviněného nenaplnilo znak týrání a tedy znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku z důvodu absence potřebné míry intenzity a závažnosti jednání a – pokud jde o převážnou část vytýkaného období – i z důvodu nízké četnosti závadného jednání. Ze strany obviněného se nejednalo o fyzické násilí, tj. nejednalo se o násilí ve smyslu trestního práva. Jednání obviněného nedosáhlo onoho vyššího stupně hrubosti, krutosti a bezohlednosti, který odpovídá znaku týrání ve smyslu uvedeného trestného činu. Podstatou jednání obviněného nebylo systematické uplatňování moci a kontroly, nýbrž spíše opakovaná situačně vyvolaná prchlivá jednání v afektu. V průběhu soužití jednání obviněného nijak výrazně negradovalo. Nešlo o jednání, které by poškozená mohla důvodně vnímat jako skutečně těžké příkoří, ačkoli bezpochyby je prožívala úkorně a vnímala jako příkoří. To však dobrovolně akceptovala s vědomím možnosti kdykoliv partnerské soužití ukončit, k čemuž pak došlo, když pro to byly závažné důvody. Do té doby však u poškozené během několikaletého soužití s obviněným převládaly „dostředivé faktory“, tj. přitažlivé síly, a to aniž by se poškozená nacházela v nějaké objektivně bezvýchodné nebo jinak těžko řešitelné situaci a aniž by se nacházela v nějakém výjimečném psychickém stavu, aniž by pociťovala např. strach z obviněného apod. Od těchto okolností nelze odhlédnout při hodnocení míry příkoří, které poškozená prožívala. Případné závažnější psychické následky u ní nastaly až v době separačního násilí po kolapsu vztahu, kdy už došlo dokonce i k menším fyzickým incidentům. Uvedenými okolnostmi se soudy dostatečně nezabývaly a v důsledku toho dospěly k nesprávnému právnímu závěru o naplnění skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku jednáním obviněného uvedeným ve výroku rozsudku. Nic na tom nemění nesporný fakt, že chování obviněného vůči poškozené bylo (ve vytýkaném směru) zcela neadekvátní, bezohledné, necitlivé a morálně nepřijatelné.
125.\t Výrok o vině obviněného zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku je při stávajících skutkových zjištěních vadný, neboť skutek, jak byl zjištěn ve výroku o vině, nenaplňuje znaky uvedeného trestného činu, byť jinak jednání obviněného představovalo projevy přehnané autoritativnosti, dominance a sebeprosazování. Je namístě připomenout, že k naplnění znaku týrání nepostačuje uplatňování dominance ve vztahu jedním z partnerů, nedostatek empatie ani to, co je nazýváno vztahovou asymetrií, nepostačuje k němu ani velmi neuspokojivé, případně konfliktní partnerské soužití, byť může pro druhého partnera znamenat traumatické prožívání a přinést i následky v podobě psychické poruchy. Pokud soudy kvalifikovaly skutkový stav popsaný ve výroku o vině napadeného rozsudku jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jde o nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
126.\t Zbývá dodat, že již z prvního rozsudku soudu prvního stupně v této věci vyplývá, že soud nepovažoval za prokázanou tu část žalovaného skutku, která podle obžaloby dávala podklad pro právní kvalifikaci podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Jednání odpovídající této části skutku soud považoval (zčásti) za prokázané v jiném období, které však nebylo předmětem obžaloby, tudíž o něm nemohlo být rozhodováno. Toto jednání bylo z výroku o vině tzv. vypuštěno. Pokud jde o skutek označený v obžalobě, ten nenaplňuje ani znaky skutkové podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (jak správně uzavřel soud prvního stupně) ani žádného jiného trestného činu. V tomto směru lze odkázat na odst. 74-76 a 96 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
V.\tRozhodnutí dovolacího soudu
127.\t Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek Krajského soudu v Praze, tak rozsudek Okresního soudu v Příbrami jako součást řízení předcházejícího napadenému rozsudku. Zároveň zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením obou rozsudků ztratila podklad.
128.\t Za splnění podmínek § 265m odst. 1 tr. ř., vycházeje z toho, že nové rozhodnutí bylo možné učinit na základě soudy zjištěného skutkového stavu, Nejvyšší soud sám rozhodl ve věci tak, že obviněného zprostil obžaloby pro skutek, jímž měl podle obžaloby spáchat zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem [§ 226 písm. b) tr. ř.]. V návaznosti na to bylo rozhodnuto, že podle § 229 odst. 3 tr. ř. se poškození odkazují s uplatněnými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
129.\t O dovolání rozhodl Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. za souhlasu stran rozsudkem v neveřejném zasedání, a to s vyhlášením rozsudku vyvěšením na úřední desce soudu (§ 265r odst. 9 tr. ř.).
130.\t Závěrem pokládá Nejvyšší soud za nutné vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozhodnutí (dne 27. 2. 2024) konstatovat, že věc mu byla ve stavu, kdy bylo možné o dovolání rozhodnout, předložena dne 5. 2. 2025. O dovolání tudíž bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto v přiměřené lhůtě.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 4. 2025
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu