133.\t Nepravdivost předmětné lékařské zprávy je v daném případě nutno chápat v kontextu celé situace. T. A. sice formálně byla hospitalizována pro „anxiosně depresivní potíže a kolapsové stavy neznámého původu“ a vyjádření „termín propuštění nelze dosud stanovit“ by pochopitelně také mohl odpovídat snaze obviněných udržet svědkyni v nemocnici co nejdéle. Obsah zprávy jako celek tak jistým způsobem odrážel reálnou situaci. Obviněný však v lékařské zprávě (logicky) zamlčel to nejdůležitější, a sice skutečný důvod hospitalizace svědkyně spočívající v jejím udržení na území České republiky a fakt, že její zdravotní potíže nebyly takového charakteru, aby její hospitalizaci odůvodňovaly. Pokud by tato informace byla ve zprávě obsažena, vyzníval by samozřejmě její obsah zcela odlišně a stěží by mohl zajistit svědkyni udělení víza strpění. Přehlédnout nelze ani tu skutečnost, že zprávu obviněný neuložil do systému Ústřední vojenské nemocnice ani do hospitalizační dokumentace T. A. Lékařskou zprávu lze považovat za nepravdivou jako celek, tj. ve své podstatě. Dovolací námitka je zjevně neopodstatněná.
134.\t Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá námitka obviněného, podle které hospitalizaci svědkyně nelze považovat za její pobyt na území České republiky podle § 10 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (ve smyslu § 341 tr. zákoníku). I tuto námitku však obviněný opět doplnil tvrzením, že zdravotní stav svědkyně hospitalizaci vyžadoval. K tomu tedy lze odkázat na to, co už bylo výše řečeno. Pokud jde o posouzení, zda se svědkyně v době hospitalizace nacházela v tzv. tranzitu nebo se jednalo již o neoprávněný pobyt na území České republiky, nabízí se především otázka, zda o trvání tzv. tranzitu lze vůbec uvažovat za situace, kdy se do nemocnice T. A. dostala neoprávněně, tedy předstíráním akutních zdravotních potíží, a to právě proto, aby z prostoru tranzitu unikla. To ilustruje vysvětlení obviněného I. H. obviněné N. R., že podstatná věc je, že z právního hlediska je svědkyně na území státu, „předtím byla na tranzitu, to ji mohli kdykoli posadit do letadla“. O podstatě a smyslu celé akce byl – jak už bylo zmíněno – obviněný P. N. informován. Také celková délka hospitalizace přesáhla dobu, po kterou by T. A. mohla pobývat v tzv. tranzitu letiště. Nejvyšší soud uzavírá, že i když se nezbytná akutní hospitalizace cizince z důvodů uvedených v § 10 odst. 1, 2, 3 zákona č. 326/1999 Sb. nepovažuje za pobyt podle tohoto zákona, je podvodné uniknutí z prostor tzv. tranzitu pod záminkou nutnosti zdravotní péče za dané situace neoprávněným pobytem na území České republiky ve smyslu § 341 tr. zákoníku.
135.\t Odpověď na tuto otázku však není v projednávané věci až tak podstatná, neboť bylo prokázáno, že svědkyně několikrát areál nemocnice opustila, přičemž zavítala dokonce až do Kladna. Zcela nepochybně se tak neoprávněně zdržovala na území České republiky. Nalézací soud v této souvislosti poukázal mimo jiné na to, že obviněný P. N. na žádost obviněného I. H. mu vydal cestovní pas T. A., která svůj pohyb mimo areál nemocnice odůvodňovala tím, že to má domluveno právě s obviněným P. N. I tato dovolací námitka je zjevně neopodstatněná.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
136.\t K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. zbývá dodat, že obsahuje dvě základní alternativy: Dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obvinění I. H. a R. H., neuvedli, kterou alternativu citovaného dovolacího důvodu uplatňují. Obviněný P. N. uplatnil alternativu druhou, kterou založil na existenci důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. v předchozím řízení. Naplnění žádné z alternativ uvedeného dovolacího důvodu nepřichází v projednávané věci v úvahu, neboť nedošlo k zamítnutí ani odmítnutí odvolání žádného z obviněných, nýbrž byl z podnětu jejich odvolání v celém rozsahu zrušen rozsudek soudu prvního stupně a odvolací soud rozhodl znovu o vině, trestech i o povinnosti k náhradě škody.
K právu obviněných na spravedlivý proces
137.\t I přesto, že Nejvyšší soud se v předchozích pasážích tohoto rozhodnutí, zejména ve vztahu k dovolání obviněné N. R., podrobně vyjádřil k oprávněnosti a odůvodněnosti aplikace § 262 tr. ř. v dané trestní věci, považuje s ohledem na zmíněné obsáhlé a zásadní námitky obviněných za vhodné vyjádřit se ještě zvlášť k této problematice, významné z hlediska základního práva obviněných na spravedlivé řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že danou otázku pečlivě zvažoval zejména s přihlédnutím k rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 6. 2020 ve věci č. 44151/12 (Tempel proti České republice).
138.\t Pro danou otázku je významné ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., které odvolacímu soudu ukládá zrušit rozsudek soudu prvního stupně pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění nebo proto, že se soud prvního stupně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Podle § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř. nemůže odvolací soud uznat obviněného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn (a to ani kdyby sám provedl celé dokazování znovu). Podle § 259 odst. 1 tr. ř. je-li po zrušení napadeného rozsudku nebo některé jeho části nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, může odvolací soud vrátit věc soudu prvního stupně, jestliže nelze vadu odstranit ve veřejném zasedání. Z toho plyne, že pokud soud prvního stupně vynese zprošťující rozsudek, aniž učinil jasná zjištění a vypořádal se se všemi podstatnými okolnostmi, je odvolací soud povinen takový rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
139.\t Podle § 262 tr. ř. rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Z důležitého důvodu může také nařídit, aby ji projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a stupně v jeho obvodě.
140.\t Judikatura Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu dosud nezpochybnila soulad ustanovení § 262 tr. ř. s ústavním pořádkem České republiky, ačkoli toto ustanovení představuje jeden z průlomů do ústavní zásady zákonného soudce zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
141.\t Je nepochybné, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu představuje právo na zákonného soudce jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu soudnictví. Prvotním, nikoli však jediným účelem práva na zákonného soudce je vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům, tj. zajistit nestranné rozhodování nezávislým soudcem. Ústavní princip zákonného soudce byl proveden a konkretizován na úrovni podústavního práva v řadě zákonů, zejména v procesních předpisech a v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, který upravuje také institut rozvrhu práce soudu. Záruky spojené s právem na zákonného soudce se upínají v prvé řadě ke způsobu určení soudce, který bude tu kterou věc rozhodovat, a zahrnují rovněž výslovný zákaz odnětí věci takto určenému soudci, z čehož vyplývá, že v konkrétní věci by měl rozhodovat, nebrání-li tomu závažné objektivní důvody, vždy jeden a týž soudce. Ústavní garance se tedy vztahují jak na způsob ustavení senátu (samosoudce), který bude ve věci rozhodovat, tak na stabilitu obsazení soudu, projevující se zákazem svévolné změny v jeho složení.
142.\t Na uvedeném ústavním principu však nelze trvat absolutně, pokud by to znamenalo porušení či pravděpodobné porušení jiných významných zásad spravedlivého procesu (zejména zásady nestrannosti a nezávislosti soudce) nebo pokud by to zpochybňovalo celkovou zákonnost řízení a objektivitu meritorního rozhodnutí. Z tohoto důvodu trestní řád zakotvuje právní instituty, které umožňují v předem vymezených případech a za předem stanovených podmínek učinit výjimku z pravidel o věcné a místní příslušnosti trestních soudů nebo z pravidel o určení složení senátu (resp. samosoudce), jenž má ve věci rozhodovat. Jedná se především o možnost odnětí a přikázání věci nadřízeným soudem dle § 25 tr. ř. a dále o postup odvolacího soudu dle § 262 tr. ř. Rozhodnutí podle § 262 tr. ř. je svou povahou podobné odnětí a přikázání věci podle § 25 tr. ř. a musí být podloženo obdobnými důležitými důvody, pro jejichž posouzení je základním kritériem dodržení základních zásad trestního řízení a vyloučení jakýchkoli pochybností o nestrannosti soudu. Takové důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a musí být založeny na mimořádných, výjimečných okolnostech. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 652/2015, bylo dále připomenuto, že ustanovení § 262 tr. ř. je nutno vykládat v souvislosti s ustanovením § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř., podle něhož odvolací soud nemůže sám uznat obviněného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn. Použití ustanovení § 262 tr. ř. je v některých případech v podstatě jedinou možností, jak ukončit opakovanou výměnu názorů mezi soudy prvního a druhého stupně a vyhnout se tak bezúčelnému prodlužování trestního řízení. Použití citovaného ustanovení přitom musí být motivováno snahou zajistit všechny roviny práva na spravedlivý proces, nikoliv snahou o jejich eliminaci.
143.\t Ústavní soud vyložil podmínky odnětí a přikázání věci jinému senátu (resp. samosoudci) podle § 262 tr. ř. například ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12, kde v souladu se svou ustálenou judikaturou uvedl, že postup odvolacího soudu podle tohoto ustanovení je možné považovat za ústavně konformní pouze tehdy, jestliže je odůvodněn vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. S ohledem na okolnosti se může jednat například o opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu. Je nezbytné, aby v takovém případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu vždy obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně. Zároveň platí, že uvedené ustanovení nevytváří odvolacímu soudu širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry soudu prvního stupně, než jaký mu vymezuje trestní řád. Odvolací soud proto například může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy [§ 2 odst. 6, § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř.]. Dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění. Odvolací soud rovněž není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení. Svůj postup podle § 262 tr. ř. je odvolací soud povinen náležitě odůvodnit, přičemž nedodržení tohoto postupu, stejně jako uvedení důvodů evidentně nepřípadných, by bylo nutno považovat za projev libovůle.
144.\t V případě zrušení zprošťujícího rozsudku pro skutkové vady, jejichž odstraněním by mohlo dojít k uznání obviněného vinným, je situace vzhledem ke konstrukci odvolání v trestním řádu specifická v tom, že odvolacímu soudu nezbývá, než věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, protože sám obviněného uznat vinným nemůže [§ 259 odst. 5 písm. a) tr. ř.]. V situaci, kdy byly prvostupňovým soudem v hlavním líčení provedeny všechny důkazy v souladu se zásadami přímosti a bezprostřednosti a následně byly vyhodnoceny samostatně i v souhrnu v odůvodnění zprošťujícího rozsudku, může odvolací soud zprošťující rozsudek zrušit jenom v případech, kdy jsou přijaté skutkové závěry a na nich založené právní posouzení v nesouladu s výslednou důkazní situací a nemají v ní oporu (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). Všechna tato obecná východiska jsou podrobným a přehledným způsobem shrnuta v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 564/17, a Nejvyšší soud z nich vycházel i v nyní posuzované věci. Nepovažuje tato východiska za odporující závěrům zmíněnému rozsudku Evropského soudu pro lidská práva.
145.\t Podle názoru Nejvyššího soudu nelze z citovaného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva dovodit nedostatky současné zákonné úpravy daného institutu, tj. § 262 v českém trestním řádu, respektive jeho nesoulad s ústavním pořádkem České republiky. Při aplikaci tohoto ustanovení je však nutno trvat na jeho výjimečnosti a nutnosti řádného odůvodnění. Jeho použití v konkrétních případech podléhá kontrole zejména prostřednictvím mimořádných opravných prostředků (dovolání, stížnost pro porušení zákona), případně ústavní stížnosti. Právní řád České republiky poskytuje dostatečný prostor pro individuální uvážení odvolacích soudů a pro zabránění nadužívání daného institutu.
146.\t Současně je třeba zdůraznit, že v určitých výjimečných případech musí být zachována procesní možnost řešit vyložené excesy soudu prvního stupně i v otázkách hodnocení důkazů a skutkových zjištění (tj. nejen v otázkách právního posouzení), pokud k nim dochází opětovně bez respektu k obsahu důkazů a k rozhodnutí soudu vyššího stupně. Jestliže soud (soudce) není vůbec ochoten nebo schopen zhodnotit důkazy v jejich úplnosti v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a vypořádat se se všemi podstatnými okolnostmi, jestliže se postup a úvahy nalézacího soudu zcela vymykají pravidlům logiky a zásadám správného uvažování, takže to vzbuzuje pochybnosti o nestrannosti soudu nebo o jeho schopnosti ukončit řízení způsobem, který by mohl být v právním státě akceptován, odvolací soud nemá jinou možnost (pokud chce dostát své zákonem uložené přezkumné povinnosti), než po zrušení rozsudku – aniž by dával závazné pokyny k tomu, jak má nalézací soud vyhodnotit důkazy – nařídit projednání věci jiným soudcem či v jiném složení senátu. Je logické, že k popsaným situacím bude docházet spíše v případech důkazně složitějších, v nichž skutkové závěry musí být založeny na pečlivém vyhodnocení (často většího množství) důkazů, zpravidla nepřímých, a to v jejich souhrnu.
147.\t V citovaném rozsudku ve věci Tempel proti České republice Evropský soud pro lidská práva shledal porušení čl. 6 odst. 1 Listiny, tedy porušení práva na spravedlivý proces, a to z pohledu spravedlnosti řízení jako celku. Existují však významné odlišnosti případu posuzovaného Evropským soudem pro lidská práva od případu nyní přezkoumávaného, což svědčí o nutnosti individuálního posuzování konkrétního řízení. Ve věci posuzované Evropským soudem pro lidská práva bylo rozhodováno soudy obou stupňů vícekrát, celkem pětkrát. Ustanovení § 262 tr. ř. aplikoval odvolací soud opakovaně. Poté, co soudní senát téhož soudu prvního stupně, avšak v novém složení, znovu opakovaně rozhodl o zproštění stěžovatele obžaloby, rozhodl odvolací soud tak, že i čtvrtý zprošťující rozsudek zrušil a nařídil, aby ve věci rozhodl jiný soud prvního stupně v jeho obvodu (pro takový výjimečný postup zákon v § 262 tr. ř. ještě zvlášť zdůrazňuje nutnost existence důležitého důvodu). Ten poté v „pátém řízení“ uznal stěžovatele vinným, což pak potvrdil i odvolací soud. Nejvýznamnější rozdíl ale Nejvyšší soud shledává v tom, že v onom řízení byla posuzována stále především otázka věrohodnosti jednoho klíčového svědka, na kterou měly soudy prvního a druhého stupně odlišné názory. Přitom odvolacímu soudu bylo vytknuto, že své odlišné názory na věrohodnost svědka prosazoval, aniž by jej sám vyslechl. Tím nerespektoval ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., podle něhož je odvolací soud vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které sám provedl. Odvolací soud přitom ani neuvedl žádný důvod, kterým by vysvětlil své rozhodnutí uvedeného svědka nevyslechnout, ačkoli vyřešení sporné otázky věrohodnosti svědka nezbytně záviselo na pozorování svědka při výslechu. Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru, že procesní postup uplatněný odvolacím soudem v dané věci mohl vést v důsledku k tomu, že soud prvního stupně (jemuž bylo nakonec nařízeno projednání věci) považoval rozhodnutí o stěžovatelově vině za jediné možné rozhodnutí, které odvolací soud bude akceptovat a řízení se jím ukončí.
148.\t Z průběhu řízení v nyní posuzované věci výše podrobně popsaného vyplývá, že zde je situace zásadně odlišná. Bylo nutno hodnotit větší množství důkazů a okolností, z nichž prakticky žádné by samy o sobě nemohly vést k závěru o vině obviněných. Všechny bylo třeba hodnotit v jejich souhrnu a vzájemných souvislostech. To nalézací soud nečinil, což mu odvolací soud v kasačních rozhodnutích vytýkal. Přitom se samozřejmě vyjadřoval i k obsahu důkazů. Bez toho by však nemohl splnit svou přezkumnou povinnost. Nelze požadovat, aby odvolací soud v rámci této přezkumné povinnosti důkazy (důkazní prostředky) nejprve provedl, a teprve poté se mohl vyjádřit k jejich obsahu. To by v podstatě eliminovalo jeho možnost přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. V daném případě nebylo potřebné a průběhu řízení by nijak neprospělo, pokud by odvolací soud některé vybrané, respektive všechny důkazy sám znovu prováděl. Jinou otázkou ovšem je, do jaké míry může odvolací soud sám činit nové skutkové závěry – to je upraveno zejména v § 263 odst. 7 tr. ř. Neprávem bylo také například druhému kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu (č. l. 1989 a násl.) obviněnými vytýkáno, že poukazovalo na rozbor důkazní situace státním zástupcem. Je třeba připomenout, že odvolací soud tím objasňoval, že nalézací soud se s argumenty státního zástupce jako strany žalující vůbec nezabýval.
149.\t Z výše rozvedeného podrobného výkladu vyplývá, že ve zde posuzovaném případě šlo o nerespektování elementárních logických pravidel původně ve věci rozhodujícím senátem, který zjevně nebyl schopen nebo ochoten ve věci rozhodnout na základě zhodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., tj. po pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Odvolací soud neměl jinou možnost, než na takový postup vybočující z pravidel trestního řízení a vykazující prvky libovůle reagovat postupem podle § 262 tr. ř. Výtky odvolacího soudu byly i v předchozích kasačních rozhodnutích dostatečně konkrétní a vyplývalo z nich, čím nalézací soud nedostál (kromě povinnosti provést úplné dokazování) požadavku na řádné a objektivní zhodnocení důkazů. Kromě toho byly tyto výtky z pohledu jednotlivých kasačních rozhodnutí v zásadě konstantní, z podstatné části však (původním soudním senátem) nevyslyšené. Odvolací soud nalézacímu soudu neukládal, jakým způsobem má provedené důkazy hodnotit, ale byl nucen opakovaně připomínat, aby vůbec všechny podstatné provedené důkazy vzal v úvahu. Předchozí skutkové závěry nalézacího soudu, jež vedly ke zprošťujícím rozhodnutím, byly v evidentním nesouladu s obsahem provedených důkazů a snahou odvolacího soudu bylo, aby takový nesoulad byl odstraněn.
150.\t Nejvyšší soud považuje shora uvedené závěry odvolacího soudu týkající se aplikace ustanovení § 262 tr. ř. za odůvodněné a ústavně souladné a jeho postup za neodporující právu obviněných na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny ani jejich právu na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Závěrem k podaným dovoláním
151.\t Jak vyplývá z výše uvedeného, obvinění ve svých dovoláních uplatnili námitky, které zčásti nejsou podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody, zčásti jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud neshledal ani porušení základního práva kteréhokoli z obviněných na spravedlivé řízení. Proto dovolání obviněných N. R., I. H., R. H., a P. N. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. O dovoláních rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
152.\t Závěrem pokládá Nejvyšší soud za nutné vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozhodnutí (dne 16. 12. 2019) konstatovat, že věc mu byla soudem prvního stupně s dovoláními obviněných předložena nejprve bez splnění všech podmínek § 265h tr. ř. (konkrétně šlo o pochybení v doručení rozhodnutí soudu druhého stupně), a řádně až dne 3. 12. 2020. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 2. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu