Této povahy, a tedy skutkové jsou dovolací námitky obviněného V. T. ohledně jediného výroku o vině v bodě 2), který se jej týká, a kde byl uznán vinným zločinem podplácení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, když jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu nabídl úplatek a spáchal takový čin vůči úřední osobě. Ohledně tohoto jednání a též jednání v bodě ad 1) výroku o vině, byl spoluobviněný F. K., DiS., vůči kterému nabídka úplatku směřovala, uznán vinným zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a ohledně tohoto jednání v bodě ad 2) a dalších jednání uvedených v bodech ad 1) až 9) výroku o vině, též přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Předmětné jednání v bodě ad 2) výroku o vině spočívalo v podstatě v tom, že dne 19. 11. 2013 při ústním jednání ve věci přestupku J. B., spoluobviněný F. K., DiS., s tímto přestupcem sepsal protokol o ústním jednání, který ale nevytiskl, nenechal podepsat přestupcem a následně mu sdělil, že se za něj přimlouval pan V. T. Po odchodu J. B. pak telefonoval V. T. a domluvil si s ním schůzku na den 20. 11. 2013 ve své kanceláři, kde mu pak sdělil, že „jediná možnost je věc táhnout jeden rok, kdy by si ho (pozn. přestupce) několikrát předvolal, pak by vydal rozhodnutí, do kterého by se odvolal, a prošlo by to do prekluze“. Následně obviněný V. T. řekl spoluobviněnému F. K., DiS., že „má napsat číslo tak jak se patří, že slušnost je slušnost“, načež sdělil spoluobviněný F. K., DiS., že „napíše nějakou částku, ze které se vychází a kterou má s kamarádama“, po napsání neurčené finanční částky si obviněný V. T. papír s napsanou částkou vzal a tento pak předal přestupci J. B., přičemž finanční hotovost měla být vyplacena až po promlčení přestupku. Obviněný F. K., DiS., tak podle soudu prvního stupně v úmyslu opatřit přestupci neoprávněný prospěch v podobě beztrestnosti, nepostupoval podle § 2 odst. 4, § 3, a § 6 odst. 1 správního řádu, tedy jako správní orgán nedbal, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu a nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a věc nevyřídil bez zbytečných průtahů, čímž, po slibu úplatku ze strany V. T., postupoval tak, aby opatřil přestupci J. B. neoprávněný prospěch spočívající v tom, že by mu nebyla udělena podle § 125c odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu sankce, a to pokuta v minimální výši 25 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v délce minimálně jednoho roku, a takto aby zůstal beztrestným.
Přestupek J. B. spočíval v tom, že dne 20. 7. 2013 nerespektoval příkaz policie k zastavení vozidla a pokračoval v jízdě až ke vjezdu do rodinného domu, kde se pak odmítl podrobit dechové zkoušce na alkohol i lékařskému vyšetření s odběrem krve, odmítl předložit také řidičský průkaz, osvědčení o registraci vozidla i tzv. zelenou kartu (pozn. doklad o pojištění vozidla).
Výše citovaná skutková zjištění okresního soudu jednoznačně vyplývají z provedených důkazů, a to především ze záznamu prostorového odposlechu dne 20. 11. 2013 v kanceláři obviněného F. K., DiS., na MÚ v Boskovicích. Z tohoto záznamu je zřetelné, jak obviněný F. K., DiS., sděluje obviněnému V. T., že jediná možnost je věc táhnout jeden rok, kdy by si přestupce J. B. několikrát předvolal, pak by vydal rozhodnutí, do kterého by se odvolal, a prošlo by to do prekluze. Pokud přesto obviněný F. K., DiS., v dovolání namítá, že není zřejmé, na základě čeho okresní soud ke svým skutkovým závěrům dospěl, z uvedeného odposlechu, že naopak jednoznačně vyplývá, že hodlal ve věci J. B. vydat rozhodnutí a prekluze je obecně známá skutečnost, postačí doplnit jeho navazující vyjádření „aby se vlk nažral a koza zůstala celá…po uplynutí jednoho roku já bych to zastavil…kdyby se někdo ptal, třeba policie, já řeknu ano, je tam vydané rozhodnutí, že se odvolal a spadlo to do prekluze“ (čas 12:25 záznamu prostorového odposlechu na CD nosiči, ze dne 20. 11. 2013).
Soud prvního stupně na str. 24 a 25 rozsudku podrobně uvedl důkazy a hodnotící úvahy ze kterých vychází v bodě ad 2) výroku o vině jeho skutkové zjištění o průběhu řešení daného přestupku obviněným F. K., DiS. Tento sice ohledně zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku tvrdí i v dovolání, společně s obviněným V. T. a ve shodě i s výpovědí svědka, přestupce J. B. v hlavním líčení, že na papír napsal své telefonní číslo a nikoliv finanční částku jako výši úplatku, ale toto jejich shodné tvrzení je jednoznačně nepravdivé ve světle dalších důkazů, zjištěných okolností celého případu a zejména pak skutečností vyplývajících z odposlechu a záznamu o sledování osob. Obsah záznamu vzájemné komunikace obviněného F. K., DiS., s obviněným V. T., jak je také citována soudem prvního stupně v odůvodnění rozsudku, jednoznačně potvrzuje správnost skutkových zjištění o působení obviněného V. T. ve prospěch přestupce J. B., včetně nabídky úplatku a jejího přijetí F. K., DiS., který na výzvu V. T. výslovně uvedl, že na papír „napíše nějakou částku“ (viz čas 13:35 záznamu prostorového odposlechu na CD nosiči). Nikoliv tedy telefonní číslo, jak obvinění shodně tvrdí ve své obhajobě a také v dovolání, když navíc toto tvrzení o telefonním čísle neodpovídá ani zaznamenanému vyhýbavému vyjadřování obviněného V. T. o napsání čísla, ani jeho obsahu, což platí i o zaznamenaném vyjádření obviněného F. K., DiS., o napsání částky „ze které se vychází a kterou má s kamarádama“. Toto vyjádření plně odpovídá částce peněžní. Naopak takovéto vyjádření by bylo zcela nelogické ve vztahu k napsání telefonního čísla. Správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, které mají spolehlivou oporu v provedených důkazech, pak jen potvrzuje skutečný průběh řízení o daném přestupku. Přestupce J. B., ač shodně s obviněnými mluví o napsání telefonního čísla, totiž ve své svědecké výpovědi v hlavním líčení potvrdil, že mu obviněný V. T. slíbil přímluvu v souvislosti s řešením přestupku, při jednání mu sdělil obviněný F. K., DiS., že bude pozván na další jednání, které však již neproběhlo a k jednání byl předvolán až v souvislosti s odvoláním, ale pak to již bylo promlčené.
V případě skutku ad 3) výroku o vině, který se týká obviněných F. K., DiS., a Mgr. Č. S., byli oba obvinění uznáni vinnými jednáním spočívajícím v podstatě v tom, že obviněný F. K., DiS., dne 23. 10. 2013 při ústním jednání ve věci vedené na MÚ Boskovice pro podezření ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu na pozemních komunikacích podle § 125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, kterého se měl dopustit D. H. tím, že dne 23. 6. 2013 v 22.00 hod. v obci K. řídil osobní motorové vozidlo, kdy mu byla při provedené silniční kontrole naměřena ve 22.05 hod. hladina alkoholu ve výši 0,29 ‰ (promile) a k požití alkoholu před jízdou se doznal, v úmyslu opatřit přestupci neoprávněný prospěch v podobě beztrestnosti nepostupoval podle § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu, tedy jako správní orgán nedbal, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem, aby odpovídalo okolnostem daného případu a nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, naopak po vzájemné předchozí dohodě na vytvoření podmínek k rozhodnutí o zastavení řízení s Mgr. Č. S., zmocněncem přestupce, si před příchodem přestupce předepsal protokol o ústním jednání, kam napsal i vyjádření přestupce, následně za přítomnosti a v součinnosti se zmocněncem přestupce Mgr. Č. S., na základě jeho rad, který takto činil s vědomím, že vytváří podmínky k neoprávněnému zvýhodnění přestupce, v rozporu s důkazním stavem věci, vyhotovil rozhodnutí o zastavení řízení podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, a tímto postupem opatřil F. K., DiS., na základě součinnosti a rad zmocněnce přestupce Mgr. Č. S., přestupci D. H. neoprávněný prospěch spočívající v tom, že mu nebyla udělena sankce zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v minimální době 6 měsíců a pokuta v minimální výši 2 500 Kč, čímž mu poskytl beztrestnost.
Soud prvního stupně bez bližší konkretizace uvedl v odůvodnění rozsudku, že obvinění F. K., DiS., a Mgr. Č. S. (který ohledně jednání pod body ad 3 a 4 výroku o vině také namítá, že chybí nezákonnost jednání či rozhodování správního orgánu), jsou z tohoto jednání usvědčováni záznamy o sledování osoby ze dne 28. 8. 2013 a 23. 10. 2013 a dále listinnými důkazy ze správního spisu. Obviněný Mgr. Č. S. se již v předchozím řízení hájil tím, že žádnou radu správního orgánu nepotřeboval, nejednalo se o součinnost a jeho právní názory a argumentace jako zmocněnce přestupce, nepovažuje za rady. Daná situace, že vyznívala ve prospěch jeho klienta a řízení bylo na jeho návrh zastaveno.
Z obsahu záznamu prostorového odposlechu ale vyplývá, že se oba obvinění, které podle formy jejich celkové vzájemné komunikace spojuje velmi dobrý přátelský vztah, domlouvali na způsobu, jak za dané důkazní situace docílit zastavení řízení o přestupku D. H. Jednoznačně to vyplývá z obsahu prostorového odposlechu ze dne 28. 8. 2013, kdy obviněný F. K., DiS., v telefonickém rozhovoru s obviněným Mgr. Č. S., tomuto zjevně na jeho dotaz sděluje, že „H. došel a má tam ve spisu jeho plnou moc“ (čas 01:24 záznamu tlf. hovoru) a v dalším telefonickém hovoru téhož dne jej žádá, že by se za ním rád stavil, že řeší toho „H.“ (čas 01:10 zvuk. záznamu). Z prostorového odposlechu ze dne 23. 10. 2013 v kanceláři obviněného F. K., DiS., je pak zřejmé, že k němu přišel obviněný Mgr. Č. S., kterému sděluje obsah předem připraveného protokolu o výpovědi přestupce D. H. a doplňuje jeho obsah za přitakání obviněného Mgr. Č. S., který zjevně v reakci na skutečnost, že protokol byl obviněným F. K., DiS., připraven předem bez účasti přestupce i jeho právního zástupce, řekl obviněnému F. K., DiS., „…že jsem ti poslal dopředu mailem ten návrh…“, načež se dohadují kdo to řekne přestupci D. H. (který se dostaví do kanceláře až později) a obviněný F. K., DiS., pak uvedl „…já mu řeknu, že vzhledem k tomu, že byla změna termínu, že mi zástupce poslal vyjádření mailem, jo…“ a obviněný Mgr. Č. S. s tím souhlasí. Po příchodu přestupce D. H. do kanceláře obviněného F. K., DiS., mu pak tento sděluje, že se řízení proti němu zastavuje, že „jeho právní zástupce tady namítl něco ohledně množství alkoholu, vzhledem k tomu, co vy jste uvedl ten alkohol který jste požil a já nemám žádný důkaz, který by vaše vyjádření zvrátil ohledně množství požitého alkoholu a doby, je tam problém ohledně toho o jaký alkohol se jednalo, musím s vašim právním zástupcem souhlasit, protože při hladině 0,05 je těžko prokazatelné, co to byl za alkohol… Policie tam napsala, že z vašeho dechu byl cítit alkohol, podle mě už asi nevěděli co tam napsat.“ (čas 19:35 až 43:42 záznamu prostorového odposlechu na CD).
Je tak zřejmé, že nelze přisvědčit námitce obviněného Mgr. Č. S., že žádnou radu správního orgánu nepotřeboval, že se nejednalo o součinnost a jeho právní názory a argumentace jako zmocněnce přestupce, že nepovažuje za rady. Z provedených důkazů je zcela jasně zřejmá jeho součinnost se spoluobviněným F. K., DiS., na přizpůsobování důkazní situace ve prospěch tohoto i dalších jeho klientů (přestupců). V přímém rozporu s výše citovaným obsahem vzájemné komunikace dne 23. 10. 2013 v kanceláři obviněného F. K., DiS., a to obviněného Mgr. Č. S. se spoluobviněným F. K., DiS., je pak námitka obviněného Mgr. Č. S., že měl „předchystáno písemné vyjádření k výpovědi, které měl pan K. k dispozici a nějakým způsobem s ním pracoval“, z čehož dovozuje zákonnost a standardnost svého postupu. Naopak je zřejmá správnost skutkových závěrů nalézacího soudu o předepsání daného protokolu o ústním jednání obviněným F. K., DiS., ještě před příchodem přestupce D. H., což se po vzájemné dohodě obou obviněných mělo přestupci vysvětlit zasláním vyjádření e-mailem předem.
Zjevně neopodstatněná je proto hmotněprávní námitka obviněného Mgr. Č. S. o nenaplnění znaků účastenství a o absenci subjektivní stránky, že neměl úmysl pomáhat uvedenému spoluobviněnému k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby a pouze chránil zájmy svých klientů. Nemohlo se proto ani jednat ze strany obviněného F. K., DiS., o pouhé správní uvážení a jeho jednání nebylo v souladu se zákonem, jak rovněž namítal obviněný Mgr. Č. S., ale naopak v příkrém rozporu se zákonem.
Namítá-li obviněný F. K., DiS., v dovolání ke skutku ad 3) výroku o vině, že jeho postup ohledně hodnocení ovlivnění alkoholem přestupce D. H., kterému bylo policejním orgánem dechovou zkouškou při kontrole naměřeno 0,29 ‰ (promile) alkoholu, byl v souladu s metodikou Ministerstva dopravy-odboru provozu silničních vozidel (č. j. 285/2009-160-OST), lze poukázat na skutečnost, že v této metodice je výslovně uvedeno, že „s ohledem na nové znění § 16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. lze podle názoru Ministerstva dopravy pozitivní výsledek dechové zkoušky provedené některým z certifikovaných přístrojů považovat pro účely řízení o přestupku prováděného správním orgánem, kterému je záznam o provedené dechové zkoušce předán v rámci oznámení o přestupku, za přímý důkaz o ovlivnění alkoholem“.
V souvislosti s tvrzením obviněného F. K., DiS., o postupu podle dané metodiky Ministerstva dopravy, lze také uvést, že ve zmíněné metodice je také uvedeno, že „při práci s výsledky měření v řízeních sankční povahy, kterými jsou také řízení o přestupku, je nutno zohlednit faktory ovlivňující výsledek měření tak, aby v případě pozitivního výsledku byl řidič obviněn a případně také postižen za jednání, které je bez důvodných pochybností prokazatelné, tedy v případě deliktu spočívajícího v řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu za řízení vozidla s takovým množství alkoholu v organismu, které je zjištěno zcela spolehlivě, tj. jeho minimálním prokazatelným množstvím. Ke zjištění takové nejnižší prokazatelné hladiny alkoholu je třeba od výsledku měření vyplývajícího z výstupu analyzátoru alkoholu v dechu odečíst hodnotu zahrnující součet možných faktorů, které mohou výsledek měření ovlivnit. Ze závěru metodiky ČMI (pozn. Český metrologický institut zpracoval na základě požadavku Ministerstva dopravy Metodiku měření alkoholu v dechu) vyplývá, že s ohledem na faktory, které se mohou promítnout do výsledku měření, lze výsledek zkoušky provedené analyzátorem alkoholu v dechu považovat za pozitivní (tedy takový, kdy výsledek zkoušky prokazuje ovlivnění alkoholem) v případě, že výsledná naměřená hodnota je větší nebo rovna hodnotě 0,25 ‰ (g/kg). V případech, kdy je naměřená hodnota nižší než 0,25 ‰ (g/kg), tedy 0 – 0,24 ‰ (g/kg), je nutno ve smyslu uvedené metodiky považovat výsledek za negativní. Pokud by tedy takovým výsledkem bylo doloženo oznámení o podezření z přestupku učiněné Policií České republiky či obecní policií vůči správnímu orgánu, lze podle názoru Ministerstva dopravy z uvedené metodiky dovodit, že výsledkem takového měření nelze s jistotou prokázat požití alkoholického nápoje řidičem, resp. ovlivnění řidiče alkoholem. Bez dalšího důkazu je podle názoru Ministerstva dopravy, odboru provozu silničních vozidel, namístě odložit podezření. …bude nutno v rozhodnutí o přestupku, jehož podkladem bude právě pozitivní výsledek dechové zkoušky provedené některým ze schválených analyzátorů alkoholu v dechu, pro správné stanovení právní kvalifikace přestupku vycházet z minimální prokazatelné hodnoty, ke které správní orgán dospěje snížením naměřené hodnoty o hodnotu 0,24 ‰“. K tomu je v dané metodice Ministerstva dopravy uveden také příklad: „Je-li řádně provedenou dechovou zkouškou naměřená hodnota: 0,35 ‰, pak po odečtení hodnoty 0,24 ‰ bude prokazatelně zjištěné množství alkoholu 0,11‰, což je vzhledem k zákazu řídit pod vlivem jakéhokoli množství alkoholu (nulové toleranci) nutno považovat za řízení pod vlivem alkoholu, a tedy naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 22 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb. (o přestupcích)“.
Z uvedené metodiky tedy předně vyplývá, že bez dalšího důkazu je podle názoru Ministerstva dopravy (MD), odboru provozu silničních vozidel, namístě odložit podezření v případech, kdy je naměřená hodnota nižší než 0,25 ‰, tedy 0 – 0,24 ‰, tedy kdy je nutno ve smyslu uvedené metodiky ČMI považovat výsledek za negativní. Pokud by tedy takovým výsledkem bylo doloženo oznámení o podezření z přestupku učiněné Policií České republiky či obecní policií vůči správnímu orgánu, lze podle názoru Ministerstva dopravy z uvedené metodiky ČMI dovodit, že výsledkem takového měření nelze s jistotou prokázat požití alkoholického nápoje řidičem, resp. ovlivnění řidiče alkoholem. V případě přestupce D. H. ale takovýmto orgánem bylo doloženo oznámení o podezření z přestupku s naměřenou hodnotou 0,29 ‰ a nikoliv nižší hodnotou než 0,25 ‰. Dále z uvedené metodiky MD sice vyplývá, že pro správné stanovení právní kvalifikace přestupku je třeba vycházet z minimální prokazatelné hodnoty, ke které správní orgán dospěje snížením naměřené hodnoty o hodnotu 0,24 ‰, ale současně je uvedeno, jak již bylo výše citováno, že vzhledem k zákazu řídit pod vlivem jakéhokoli množství alkoholu, tedy vzhledem k nulové toleranci, je nutno i danou sníženou hodnotu považovat za řízení pod vlivem alkoholu, a tedy naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 22 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb.
Soustředí-li obviněný F. K., DiS., své námitky pouze na ovlivnění přestupce alkoholem, tak jednání D. H. mělo u skutku ad 3) výroku o vině vyvolávat podezření ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle § 125c odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Tento přestupek lze ale spáchat také jednáním uvedeným v písm. k) daného zákonného ustanovení, tedy porušením nebo nesplněním povinností řidiče, že nesmí požít alkoholický nápoj nebo užít návykovou látku během jízdy, nebo řídit vozidlo bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo užití návykové látky, nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití návykové látky, kdy by mohl být ještě pod jejich vlivem.
Vzhledem k výše uvedenému, včetně zákazu řídit pod vlivem jakéhokoliv množství alkoholu, tedy vzhledem k tzv. nulové toleranci alkoholu za volantem, je bez významu argumentace obviněného F. K., DiS., že považuje své rozhodnutí o zastavení řízení o přestupku za správné, protože vzhledem k době a množství požitého alkoholu a době kdy začal řídit vozidlo, jak to údajně uváděl přestupce D. H., a po odečtu 0,24 ‰ podle uvedené metodiky, činila hodnota alkoholu v krvi 0,05 ‰, a tedy se jednalo o prakticky neprokazatelné množství. Jakým způsobem přitom obviněný F. K., DiS., naložil se zjištěním policie, že z dechu D. H. byl při prováděné silniční kontrole cítit alkohol, pak vyplývá z výše citovaného prostorového odposlechu. Z uvedených konkretizovaných skutečností vyplývajících z prostorového odposlechu je pak také zřejmé, jakým způsobem společně obvinění F. K., DiS., a Mgr. Č. S. dospěli k rozhodnutí o zastavení řízení o přestupku D. H.
Obdobně jednoznačná je také důkazní situace ohledně skutku ad 4) výroku o vině, kdy obviněný F. K., DiS., dne 12. 12. 2013 při ústním jednání pro podezření ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 6 a ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, kterého se měl dopustit D. P. tím, že dne 16. 1. 2013 řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Citroen a při odbočování vlevo nedal přednost přecházejícímu chodci V. K., v důsledku čehož došlo ke sražení chodce, v úmyslu opatřit přestupci neoprávněný prospěch v podobě beztrestnosti, nepostupoval dle ust. § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu, tedy jako správní orgán nedbal, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu a nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, ale naopak, po vzájemné předchozí dohodě na vytvoření podmínek k rozhodnutí o zastavení řízení se zmocněncem přestupce Mgr. Č. S., dne 27. 11. 2013 ve své kanceláři na MÚ v Boskovicích, při jednání s Mgr. Č. S., ve spolupráci s tímto vyhotovoval vyjádření Mgr. Č. S. k věci, ve kterém se snažili vymyslet podmínky a způsob zastavení řízení proti přestupci a které nakonec formulovali tak, že „není prokázáno, že by obviněný z přestupku poškozeného V. K. srazil, naopak chtěl mu umožnit přejití komunikace, vozidlo zastavil a poškozený K. mu na vozidlo upadl, zřejmě v důsledku možného shození poškozeného jeho vlastním psem na vozidlo, očitý svědek není, a dne 12. 12. 2013 na témž místě sdělil Mgr. Č. S., „jak to uděláme?, celou obhajobu jsme zaměřili úplně špatným směrem“ s tím, že v rozhodnutí o zastavení řízení podle § 76 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona, které vyhotovil dne 12. 12. 2013 po vzájemné dohodě, v součinnosti a na základě rad zmocněnce přestupce Mgr. Č. S., který takto činil s vědomím, že vytváří podmínky k neoprávněnému zvýhodnění přestupce, rozhodl v rozporu s důkazním stavem věci, zejména s výpovědí poškozeného V. K., s odůvodněním, že nedošlo k porušení § 5 odst. 2 písm. g) zákona o silničním provozu s tím, že nedošlo ke střetu vozidla s poškozeným, kdy za porušení ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 6 zákona o silničním provozu lze udělit sankci, a to pokutu ve výši 2 500 Kč až 5 000 Kč a udělení 5 bodů do karty řidiče, a tímto postupem tedy opatřil obviněný F. K. DiS., na základě součinnosti a rad zmocněnce přestupce Mgr. Č. S., přestupci D. P. neoprávněný prospěch spočívající v tom, že mu nebyla udělena sankce, a to pokuta v minimální výši 2 500 Kč a nebyly mu zapsány do karty řidiče body ve výši 5 bodů, čímž mu poskytl beztrestnost.
Z prostorového odposlechu v kanceláři obviněného F. K., DiS., dne 12. 12. 2013 na MÚ Boskovice, je zřejmé jeho jednoznačné sdělení obviněnému Mgr. Č. S., „jak to uděláme ?… celou obhajobu u tohoto člověka (pozn. přestupce D. P.) jsme zaměřili úplně špatným směrem, ono to stačilo úplně jednoduše…“ (čas 19:46 záznamu prostorového odposlechu na CD). Pak probírají okolnosti případu se závěrem, že nedošlo ke střetu vozidla s chodcem a obviněný F. K., DiS., čte předem připravené odůvodnění takového rozhodnutí. Přitom podle prostorového odposlechu již dne 27. 11. 2013 tamtéž oba společně koncipovali obsah vyjádření Mgr. Č. S. jako právního zástupce přestupce, domlouvali se, co tam napíší a co ne, načež obviněný F. K., DiS., uvedl, že řízení zastaví, protože nebylo prokázáno, zda došlo ke střetu vozidla s chodcem. Dne 11. 12. 2013 pak telefonicky sdělil obviněnému Mgr. Č. S., aby 12. 12. 2013 přišel na MÚ, že má rozhodnutí ve věci D. P.
Nejvyšší soud se proto neztotožnil s námitkami obviněného Mgr. Č. S., které v další části dovolání uvedl konkrétně k jednotlivým bodům ad 1), 3) a 4) výroku o vině, kde podrobně a obsáhle popsal ze svého pohledu důkazní situaci s tím, že z provedeného dokazování vyplynuly zcela odlišné skutkové okolnosti významné pro rozhodnutí, než uvedl soud prvního stupně. Konkrétně uvedl a odcitoval důkazy nebo části odposlechů, které měl soud zhodnotit tak, jak to považuje on za správné. Totéž platí i o jeho námitkách, že soud důkazy dezinterpretuje, k čemuž obviněný cituje části výpovědí a odposlechů a k tomu činí vlastní hodnocení jejich obsahu s tím, že z nich žádná jejich dohoda o vytvoření podmínek pro zastavení řízení nevyplývá.
Nejvyšší soud se výše podrobně vyjádřil pouze k některým částem jednání obviněných a zejména F. K. DiS., který ke každému z celkem 14 jednání, jimiž byl uznán vinným, uvedl řadu konkrétních skutkových námitek, přičemž stejný závěr o prokázání jednání, jímž byli všichni obviněni uznáni vinnými, platí pro celý výrok o vině, když i další obvinění podrobně zpochybňují každý výrok o vině, který se jich týká, sami hodnotí provedené důkazy a na základě toho dospívají k závěru o neprokázání jejich jednání. Zjevně tak v rozporu s účelem dovolání zaměňují dovolání za další odvolání a Nejvyšší soud staví do pozice soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího, která mu ale podle zákona nepřísluší. Nejvyšší soud proto ohledně dalších částí výroku o vině plně odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů s tím, že neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně a především logicky vysvětlily. To, že obvinění nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňují se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. Mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedenými důkazy nebyl zjištěn žádný rozpor, natož extrémní a skutková zjištění mají v provedených důkazech spolehlivý podklad.
VI.
S výjimkou obviněného V. T., obvinění uplatnili v dovoláních také námitky proti právnímu posouzení skutku, tedy námitky formálně odpovídající důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tyto námitky obviněných jsou v podstatě, stejně jako proti skutkovým zjištěním, opakováním jejich obhajoby v průběhu celého trestního stíhání, přičemž již soud prvního stupně se s nimi vypořádal způsobem, s kterým se ztotožnil i soud odvolací, když shodné námitky byly obsahem také jejich odvolání. Hmotně právní závěry soudu prvního stupně považuje za správné také Nejvyšší soud. Přitom námitky obviněných F. K., DiS., a Mgr. Č. S., kterými napadají správnost právní kvalifikace jejich jednání, vychází zejména z jejich interpretace skutkového děje, tedy primárně z jiného skutkového stavu. Takto namítají zejména absenci úmyslné formy zavinění u daných trestných činů, tedy úmyslu úřední osoby opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonávat svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu nebo nesplnit povinnost vyplývající z její pravomoci, resp. v případě obviněného Mgr. Č. S. absenci úmyslu napomáhat k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby. Pokud oba tito obvinění namítají absenci nezákonnosti rozhodování správního orgánu, kdy obviněný F. K., DiS., poukazuje vedle podrobného popisu obsahu jednotlivých správních spisů také na výsledky kontroly Odboru dopravní správy KÚ Jihomoravského kraje, který neshledal žádné pochybení v jeho postupu při řešení přestupků, lze uvést, že tento kontrolní orgán vycházel z písemných podkladů, které obviněný F. K., DiS., vytvořil v rámci jednání, kterým byl právě v této trestní věci uznán vinný. Výsledky takové kontroly proto nemohou zpochybnit správnost rozhodnutí soudů v této trestní věci a navíc soud jimi není ani nijak vázán. Neobstojí ani argumentace obviněného F. K., DiS., že byly k dispozici pouze úřední záznamy, které nelze považovat za důkaz v přestupkovém řízení, když je z provedených důkazů zřejmé, že obsah důkazů, resp. výpovědi přestupců, ovlivňoval a přizpůsoboval je tak, aby pak na jejich základě mohl rozhodnout ve prospěch přestupců (viz např. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ke skutku ad 1, na str. 24).
Pokud jde o námitku obviněných K. K., DiS., a MUDr. L. K. ohledně jednání v bodě ad 14) výroku o vině rozsudku, že soudy porušily ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o subsidiaritě trestní represe, tato odpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud k této námitce připomíná již výše uvedené, že podle trestního zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (viz Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, k výkladu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu „ultima ratio“). V případě jednání ad 14) rozsudku se ale nejedná o méně závažný trestný čin a použití ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe nepřicházelo v úvahu. I když se pominou okolnosti případu, kdy o úrazu matka nezletilého svědkyně P. K. nic nevěděla, ničeho si na synovi nevšimla a je si jista, že syn žádný úraz neutrpěl, kdy dále přes sjednané pojištění v zahraničí samotný obviněný F. K., DiS., nevyhledal lékařské ošetření v místě úrazu a po dohodě se svým otcem lékařem, obviněným MUDr. L. K., který si úraz podle svého vyjádření v hlavním líčení (dne 13. 5. 2015, č. l. 1520 a násl. tr. spisu) prohlédl a vedl léčbu po dobu jednoho týdne pobytu v nezletilého v Chorvatsku přes sociální síť Skype, přistoupili pouze k léčení úrazu spočívajícího v opaření levé ruky a také levé dolní končetiny horkou vodou „na dálku po telefonu“, i při skutkovém závěru soudu prvního stupně o skutečném vzniku úrazu ale jinde a v jiné době, je podstatná skutečnost, že i pouze za situace posunutí doby a místa vzniku úrazu byla podle výpovědi pracovníka pojišťovny svědka T. V. pojistná událost „nelikvidní“, tedy pojistné plnění vůbec nenáleželo. Proto bylo také dodatečně, po zjištění nepravdivých údajů o místě a době úrazu, pojišťovnou požádáno o vrácení již vyplaceného pojistného ve výši 15 200 Kč, což obviněný F. K., DiS., také učinil. Jeho jednání, kdy uvedl nepravdivé údaje při uplatnění práva na plnění z pojištění, které mu za dané situace nenáleželo, se tak nijak nevymyká z rámce běžných případů daného trestného činu a nelze jej považovat za méně závažné. Toto zjištění současně svědčí o zjevné neopodstatněnosti hmotněprávní námitky obviněného MUDr. L. K., že nebyl naplněn znak uvedení „nepravdivých údajů“ skutkové podstaty daného trestného činu. Obviněný MUDr. L. K. uvedl v hlavním líčení na dotaz, proč byly vystaveny lékařské zprávy na 13 ošetření v délce 38 dnů, že během 14 dnů provedl 25 převazů, tyto převazy byly prováděny 2x denně. Přitom z předložených fotografií nezletilého z doby pobytu v Chorvatsku, které mají dokládat daný úraz, a tedy ještě předtím než obviněný MUDr. L. K. zahájil po návratu nezletilého z Chorvatska podle svého tvrzení intenzivní terapii aby urychlil léčení, je patrné pouze menší zarudlé místo na jeho levém předloktí, nepatrně i na levé noze a přesto, že v oznámení pojistné události byl uveden úraz spočívající v opaření horkou vodou levé horní končetiny a také levé dolní končetiny s dobou léčení 38 dnů, a kdy se zranění mělo následně léčit 2x denně převazy, nezletilý se na fotografiích bez jakékoliv ochrany zraněného místa na ruce nebo noze koupe v moři. Koupání ve slané mořské vodě s opařeninou horkou vodou již samo o sobě svědčí o tom, jak závažný byl úraz, který se podle závěru soudu prvního stupně skutečně stal, a za který bylo pojišťovnou vyplaceno pojistné plnění ve výši 15 200 Kč. Soud prvního stupně přitom správně uvedl, že obviněný MUDr. L. K. vystavením nepravdivých dokladů ve vztahu k úrazu také podstatně ztížil možnost kontroly formy a délky léčby, když tato nebyla zahájena lékařem ihned po úrazu, což také mohlo formu a délku léčby ovlivnit. Všechny podstatné okolnosti a skutečnosti byly známy jak obviněnému F. K., DiS., tak také jeho otci obviněnému MUDr. L. K. a jejich námitka ohledně subsidiarity trestní represe je proto zjevně neopodstatněná. Vzhledem k výše uvedené výpovědi pracovníka pojišťovny svědka T. V., je také nepravdivé tvrzení obviněného F. K., DiS., jakož i obviněného MUDr. L. K. v dovolání, že posun doby pojistné události neměl vliv na výši pojistného plnění, a protože bylo pojistné plnění vyplaceno, jevila se pojistná událost příslušnému pracovníkovi jako bezproblémová. Pracovníkovi pojišťovny se totiž daná pojistná událost jevila jako bezproblémová pouze pod vlivem nepravdivých tvrzení, údajů a dokladů obou obviněných, ale po zjištění jejich nepravdivosti byla pojistná událost zcela zjevně problémová a zejména nelikvidní. Nelze přisvědčit ani námitce obviněného MUDr. L. K., že popis skutku v části tvrdící, že se úraz nestal, je v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. V popisu skutku ad 14) je totiž uvedeno, že „úraz, tak jak je popsaný v oznámení pojistné události se nestal“, tedy nestal se ohledně nepravdivého místa a doby úrazu.
Podstatná část námitek obviněných byla zaměřena na zpochybnění skutkových zjištění soudů, přičemž u obviněného V. T. to byly veškeré jeho námitky, a proto neodpovídaly uplatněnému důvodu dovolání. Protože ve věci Nejvyšší soud neshledal obviněnými namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, bylo dovolání obviněného V. T. odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Námitky odpovídající uplatněnému důvodu dovolání shledal Nejvyšší soud u ostatních obviněných zjevně neopodstatněnými. Proto byla jejich dovolání jako zjevně neopodstatněná odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pokud předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl podle § 265o odst. 1 tr. ř. o přerušení výkonu trestu odnětí svobody u obviněného F. K., DiS., toto rozhodnutí bylo časově vymezeno pouze do doby rozhodnutí o dovolání a pozbylo tak tímto rozhodnutím významu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.V Brně dne 7. června 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.