Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že z podstatné části se shodnými námitkami obviněných již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obvinění tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podali fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání. Shodné námitky byly z podstatné části součástí celé jejich obhajoby a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání, je zřejmé, že z podstatné části námitky obviněných dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Souhrnně ke všem tzv. skutkovým námitkám obviněných Nejvyšší soud uvádí, že zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit, s výjimkou obviněného Ing. Bc. P. K., u ostatních obviněných ani do jedné z těchto skupin, přičemž k tomuto závěru u jednotlivých obviněných dospěl na základě následujících důvodů.
Obviněný JUDr. M. A. ohledně skutku uvedeného v bodě ad 2) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně stručně namítá, že toto jednání odpovídá přiléhavěji skutkové podstatě trestného činu podvodu, nikoliv úplatkářství [pozn. přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákona], jak dovodily soudy. Tuto námitku lze podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, se jednání uvedeného v tomto bodě obviněný dopustil ve stručnosti tím, že v období let 2000-2001 jako příslušník Policie ČR, nabídl v B. P. V., že za částku 300 000 Kč ovlivní v jeho prospěch trestní řízení vedené proti jeho osobě u téhož útvaru PČR, v němž vystupoval jako vyšetřovatel, což P. V. akceptoval a požadovanou částku mu vyplatil. Podle tzv. právní věty rozsudku tak v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu žádal úplatek a spáchal takový čin jako veřejný činitel.
Obviněný kromě vágního tvrzení, že by toto jednání odpovídalo přiléhavěji skutkové podstatě trestného činu podvodu, nikoliv úplatkářství, k této námitce neuvedl jediný konkrétní argument, proč by dané jednání mělo být takto právně kvalifikováno. Je však zřejmé, že v případě trestného činu podvodu by se jednalo o výrazně mírnější trestný čin. K této zcela obecné námitce proto Nejvyšší soud rovněž obecně uvádí, že s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti považuje právní kvalifikaci použitou soudem I. stupně za správnou, a námitku obviněného za zjevně neopodstatněnou, přičemž lze odkázat na odůvodnění rozsudku vrchního soudu vztahující se k této námitce na str. 69 až 70.
V případě jednání obviněného JUDr. M. A., uvedeného ve skutku v bodě 3) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně (pozn. spáchaný společně s obviněným R. P.), právně posouzeného jako trestné činy vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona, a loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona, obviněný namítá, že podle odvolacího soudu byla jeho vina prokázána výpovědí svědka G. B. a obviněného E. P. Podle obviněného ale soud I. stupně nesprávně vyhodnotil provedené důkazy a dospěl k nesprávnému závěru o jeho vině, když výpovědi uvedených osob jsou v rozporu, protože každá z nich popisuje průběh děje odlišně. Výpověď svědka G. B., že není podepřená žádným jiným důkazem, tento svědek u hlavního líčení sám uvedl, že si není jistý, zda mu obviněný A. přikládal pistoli k hlavě, a také opakovaně uvedl, že mu nebylo nic odcizeno ani sebráno. Skutečnost, že mobilní telefon nebyl G. B. odcizen, podle tohoto obviněného vyplývá také z výpovědi E. P., který uvedl, že G. B. po incidentu s R. P. telefonoval „Ľ. A. “ a navíc E. P. sám vyloučil jeho (pozn. A.) přítomnost na místě samém. Proto je obviněný toho názoru, že závěr soudů o jeho vině jednáním uvedeným v bodě ad 3) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, nevyplývá z provedeného dokazování.
Z uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného proti výroku o vině v bodě ad 3) jsou výhradně skutkové povahy a neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zcela formálně byla přitom uplatněna obecně hmotně právní námitka, že tento skutek, jak byl soudem zjištěn, a jímž byl obviněný uznán vinným, byl nesprávně právně kvalifikován jako dané trestné činy, protože nenaplňuje jejich zákonné znaky formální ani materiální. Ač skutková podstata trestného činu zahrnuje objekt, objektivní stránku (zahrnující jednání, následek a příčinnou souvislost mezi nimi), subjekt, subjektivní stránku (zavinění v různých formách), obviněný nic konkrétního k žádné z těchto stránek nenamítá, a naopak poukazuje pouze na výše uvedené skutkové námitky s tím, že vzhledem k rozporům ve výpovědích je tvrzení žalobce natolik oslabeno, že nelze bez pochybností tvrdit, že se skutek stal a spáchala jej konkrétní osoba. Na těchto námitkách pak zakládá i tvrzení o nenaplnění materiální stránky daných trestných činů, a neuvádí jedinou konkrétní okolnost, která by snad měla mít vliv na snížení společenské nebezpečnosti činů. K tomu Nejvyšší soud nad rámec pouze uvádí, že při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2, 4 tr. zákona), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty. V tomto případě se ale o takový případ zjevně nejedná.
Obviněný JUDr. M. A. jednání v bodě ad 3) (stejně jako spoluobviněný R. P.) popřel s tím, že na G. B. nemířil pistolí, situace popsaná G. B. se nikdy nestala, on ji nikdy nebyl přítomen ani nevlastnil žádnou takovou zbraň, jakou tento svědek popisuje. Totéž pak uvedl v hlavním líčení. Soud I. stupně ale závěr o vině JUDr. M. A. v bodě 3) odůvodnil tím, že výpověď zásadního svědka G. B. považuje za věrohodnou, k čemuž uvedl, že tento svědek nebyl oznamovatelem jednání na něm spáchaného, byl vyslechnut policií až na základě výpovědi obžalovaného E. P., který se zmínil o bodnutí tohoto svědka R. P. Výpověď G. B., že je navíc doložena důležitou výpovědí obžalovaného E. P., která je v hrubých rysech totožná s výpovědí G. B. Za této důkazní situace nemá ani Nejvyšší soud pochybnosti o správnosti skutkových zjištění uvedených v bodě ad 3) výroku o vině, když shoda výpovědi E. P. s výpovědí G. B. spočívá v tom, že tento svědek viděl, že po návratu z B. byl G. B. od krve, vypadal zbitě, byl bodnutý do nohy a na sobě měl i probodnuté kalhoty. Nelze proto přisvědčit námitce, že výpověď svědka G. B. není podepřená žádným jiným důkazem, a s ohledem na jeho jednoznačnou výpověď v přípravném řízení není ani podstatné, že tento svědek si u hlavního líčení již nebyl jistý, zda mu obviněný JUDr. M. A. skutečně přikládal pistoli k hlavě ani, že opakovaně uvedl, že mu nebylo nic odcizeno ani sebráno. K tomuto skutku důkazní situaci celkem jasně v souladu s protokolem o hlavním líčení popsal ve svém dovolání spolupachatel tohoto skutku ad 3) obviněný R. P., že svědek G. B. v přípravném řízení sice uvedl, že mu byl mobil vzat, ale u hlavního líčení si již touto skutečností nebyl jistý, a na dotaz státního zástupce odpověděl, že „nic mi nebylo sebrané“ a dále „nejsem si jist, je to 11 let, nevzpomínám si, zda mi byl telefon sebraný nebo ne“. Nedůvodná je pak námitka JUDr. M. A., s odkazem na výpověď E. P., že tento ve své výpovědi vyloučil jeho přítomnost na místě samém, protože E. P. nebyl na místě činu a toto tvrzení je v rozporu s výpovědí samotného poškozeného G. B.
Ohledně jednání v bodě ad 4) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně obviněný JUDr. M. A. v souladu s uplatněným důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že byl skutek zjištěný soudem nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, protože skutek nenaplňuje zákonné znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. a) tr. zákona, jímž byl uznán vinným. Obecně poukázal na závěry ohledně zjišťování stupně společenské nebezpečnosti činu, princip subsidiarity trestní represe a namítá, že jeho jednání v tomto případě naplňuje skutkovou podstatu přestupku porušení povinnosti policisty podle § 101 zákona o Policii. Tomuto závěru, že nasvědčuje neuplatnění stejné právní kvalifikace jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. a) tr. zákona soudem I. stupně u obviněného Ing. E. S., jak je uvedeno na str. 136 odůvodnění rozsudku, kdy tomu bránilo, že policista může tento trestný čin spáchat pouze při plnění úkolů policisty, ale nikoliv jako policista, který sice koná nezákonně, ale mimo plnění svých úkolů (k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu TR NS 1/2004-T641, 2/2004-T660 a R 43/1987-III).
K právní kvalifikaci obviněného Ing. E. S. jako trestný čin podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona soud I. stupně na str. 136 rozsudku skutečně uvedl, že trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Takové kvalifikaci, že však brání skutečnost, že policista (jakožto veřejný činitel ve smyslu ustanovení § 89 odst. 9 tr. zákona) může takový trestný čin spáchat pouze při plnění úkolů policisty České republiky, nikoliv však jako policista, který koná nezákonnost, avšak mimo plnění svých úkolů, přičemž k tomu uvedl také rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež tuto otázku řešila. Tento hmotně právní závěr ale uvedl ve vztahu k důkazní situaci ohledně jednání v bodě ad 1) rozsudku soudu I. stupně, tedy, že z žádného důkazu nevyplývá, že by obviněný Ing. E. S. žádal úplatek v rámci výkonu úkolů pro něj vyplývajících z příslušných ustanovení zákona o policii, když se nevyskytuje v žádném spisovém materiálu, který by řešil trestní stíhání M. K. či R. K. a které by mohlo být časově a věcně podřazeno pod údajnou trestnou činnost. Soud I. stupně proto dané jednání Ing. E. S. právně kvalifikoval jako obecný trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona.
Oproti uvedenému jednání obviněného Ing. E. S., ale jednání obviněného JUDr. M. A. v bodě ad 4) rozsudku soudu I. stupně spočívalo v tom, že daným osobám předal konkrétní policejní materiály uvedené ve skutku. Námitka, že skutek nenaplňuje zákonné znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. a) tr. zákona je proto zjevně neopodstatněná.
Skutkovou povahu má také námitka obviněného JUDr. M. A. ke skutku v bodě ad II./1 rozsudku odvolacího soudu (zrušený výrok o vině ad 7 rozsudku soudu I. stupně), kde namítá, že dané skutkové závěry nevyplývají z provedeného dokazování, protože byl uznán vinným pouze na základě výpovědi MUDr. V. J., když výpovědi svědků J. B. a I. K., kteří jej podle soudu nepřímo usvědčují, nemohou obstát ve světle přepisu odposlechů z akce P., z nichž je patrné, že tito svědci u hlavního líčení nehovořili pravdu. Všichni ostatní k věci slyšení svědci (Ing. P. B., Mgr. V. N. a A. Z.) nebo obvinění (R. S., E. P. a R. P.), že pak zcela jasně jeho vinu vyvracejí. Namítá proto extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry soudů a provedenými důkazy.
S ohledem na důkazní situaci ale Nejvyšší soud i toto jednání obviněného považuje za spolehlivě prokázané a namítaný extrémní rozpor ve věci neshledal. Výpověď poškozeného, svědka MUDr. V. J., je zcela jednoznačná, byly zajištěny a tímto svědkem také ztotožněny vystavené směnky, a svědci J. B. a I. K. vyvrátili verzi obhajoby obviněného o dluhu poškozeného v souvislosti se získáváním dlouhodobých pobytů. Nelze přisvědčit ani názoru obviněného JUDr. M. A., že svědci Ing. P. B., Mgr. V. N. a A. Z., jakož i obvinění Ing. R. S., E. P. a R. P., zcela jasně jeho vinu vyvracejí. Ing. R. S. pouze odmítl únik služebních informací z jeho strany a vyslovil svojí domněnku o existenci dluhu MUDr. V. J., aniž uvedl cokoliv konkrétního k danému skutku. Obviněný E. P. naopak v podstatě potvrdil výpověď poškozeného MUDr. V. J., když uvedl, že se mu tento svěřil, že je stíhán pro podvod a A. po něm chce peníze, čímž dal žádost obviněného JUDr. M. A. o peníze do souvislosti právě s trestním stíháním MUDr. V. J. Svědci Ing. P. B. a Mgr. V. N. se jako policisté vyjádřili pouze k okolnostem šetření ohledně trestního oznámení MUDr. V. J. o vydírání, ale k předmětnému podvodnému jednání nic neuvedli. Naopak výpověď svědka Ing. P. B. že zjistili pouze požadavek A. na proplacení nějakých směnek J., zapadá do skutkových zjištění soudů.
V souladu s uplatněným důvodem dovolání obviněný JUDr. M. A. namítá k právní kvalifikaci jednání uvedeného v bodě ad 7) rozsudku soudu I. stupně (výrok ad II./1 rozsudku odvolacího soudu), že z popisu skutku obsaženého ve skutkové větě přesvědčivě nevyplývá podstata podvodného jednání, ani okamžik, kdy pojal podvodný úmysl a explicitně ani nevystihuje zákonný znak „obohacení sebe“.
Protože podle znění předmětného skutku obviněný nabídl MUDr. V. J., že za částku nejméně 220 000 Kč „ovlivní trestní řízení vedené proti jeho osobě…v jeho prospěch, ač toto neměl v úmyslu…“, nelze přisvědčit námitce, že z popisu skutku obsaženého ve skutkové větě přesvědčivě nevyplývá podstata podvodného jednání, ani okamžik, kdy pojal podvodný úmysl. Z uvedeného je totiž zjevné, že podstata jeho podvodného jednání spočívala právě v tom, že slíbil poškozenému ovlivnění dané trestní věci, ač to neměl již v té době v úmyslu učinit. Jeho jednání tak bylo posouzeno v souladu s judikaturou, podle které při uvedení někoho v omyl u trestného činu podvodu podle § 250 tr. zákona pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i skutečností, které teprve mají nastat. Protože za to obviněný JUDr. M. A. požadoval uvedenou peněžní částku, bylo jeho úmyslem obohatit se, když obohacením se obecně rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Tato námitka je proto zjevně neopodstatněná. Jakým administrativním pochybením byl přitom dvakrát odsouzen za stejný skutek, jednou za pokus trestného činu podvodu a jednou za dokonaný trestný čin, pak obviněný konkrétně neuvádí. Z rozsudku vrchního soudu je ale zřejmé, že výrok o vině v bodě 7) rozsudku soudu I. stupně, kde byl uznán vinným dokonaným trestným činem podvodu, byl zrušen, včetně výroku o trestu, a obviněný byl nově uznán vinným pokusem stejného trestného činu, když nedošlo k újmě majetkové povahy (podrobně viz str. 71 rozsudku vrchního soudu).
Stejnou obecnou hmotně právní námitku uplatnil obviněný JUDr. M. A. také ohledně skutku ad 9) rozsudku soudu I. stupně, že skutek po stránce formální ani materiální nenaplňuje zákonné znaky pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 2 tr. zákona. Toto jednání je v podstatě stejné jako ve skutku ad 7) pouze s tím rozdílem, že tentokrát podvodné jednání obviněného směřovalo proti poškozené JUDr. S. Ž. S ohledem na skutečnost, že podle skutku jednání obviněného také spočívalo v tom, že nabídl jmenované, že „za finanční částku 200 000 Kč ovlivní trestní řízení vedené proti ní a jejímu klientovi…v jejich prospěch, ač to neměl v úmyslu, přičemž JUDr. S. Ž. v konečném důsledku nabídku stejně neakceptovala“, postačí odkázat na výše uvedené odůvodnění k bodu ad 7). Proto je také tato námitka zjevně neopodstatněná.
Pokud ohledně skutku ad 9) rozsudku soudu I. stupně obviněný uvedl, že soudy vycházely z výpovědi JUDr. S. Ž., která je podle jejich závěrů podpořena výpověďmi svědků Ing. J. P. a Ing. A. N., a uplatnil stejnou argumentaci jako k bodu ad 7), tedy mimo důvod dovolání namítá extrémní nesoulad mezi závěry soudů a provedenými důkazy, nelze mu přisvědčit. Výpověď svědkyně JUDr. S. Ž. je jednoznačná (č. l. 6351 a 9914 tr. spisu) a z důkazní situace popsané na str. 79 až 80 rozsudku soudu I. stupně je zřejmé, že ve věci neexistuje žádný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu I. stupně. Ostatně také obviněný se omezil jen na obecnou námitku, aniž by nějaký rozpor konkretizoval.
Obecnou skutkovou povahu má také námitka obviněného JUDr. M. A. ohledně skutku ad 11) rozsudku soudu I. stupně. Zde odkázal na veškerá svá tvrzení v dovolání s tím, že soudy v rozporu s provedenými důkazy uvěřily „korunnímu svědkovi“ Mgr. P. M., jehož tvrzení podporují pouze „jeho“ svědci, tedy osoby na něm určitým způsobem závislé pracovně nebo osobně, přičemž podle jeho názoru výsledky dokazování jasně svědčí v jeho prospěch a celá řada osob potvrzuje jeho obhajobu podpořenou listinnými důkazy.
Podle výroku o vině jednání obviněného v bodě ad 11) spočívalo v podstatě v tom, že v prosinci roku 2005 v obci Ž. nabídl Mgr. P. M., že za částku 2 mil. Kč ovlivní v jeho prospěch trestní řízení vedené v konkrétní věci uvedené ve skutku, což neměl v úmyslu, přičemž jmenovaný tuto nabídku neakceptoval, a následně na přelomu let 2005 a 2006 v B. nabídl opět Mgr. P. M., že za částku 1 mil. Kč zajistí, aby nebyl ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 70 Nt 3760/2005 opětovně omezován na svobodě, což rovněž neměl v úmyslu, přičemž Mgr. P. M. na nabídku rovněž nepřistoupil. Obviněný JUDr. M. A. toto jednání popírá s tím, že Mgr. P. M. nevydíral, ani mu nevyhrožoval a měl s ním přátelské vztahy. Odmítl, že by po něm požadoval peníze v dané jiné trestní věci. S ohledem na důkazní situaci (viz podrobný popis na str. 85 a násl. rozsudku soudu I. stupně) lze ale jednoznačně odmítnout argumentaci obviněného, že soudy v rozporu s provedenými důkazy uvěřily korunnímu svědkovi Mgr. P. M., jehož tvrzení podporují pouze jeho svědci, tedy osoby na něm určitým způsobem závislé pracovně nebo osobně. Výsledky dokazování totiž jasně svědčí nikoliv v jeho prospěch, ale naopak o jeho vině. Vedle osob rodinně nebo pracovně spojených s Mgr. P. M., což není ničím neobvyklým, když měly vlastní poznatky o věci, je výpověď poškozeného podporována např. i výpovědí jeho tehdejšího právního zástupce JUDr. P. Poledníka, přičemž lze poukázat i na významné časové souvislosti konkretizované na str. 89 rozsudku. Ani ve vztahu k tomuto skutku nelze ve věci shledat žádný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu.
Pokud pak obviněný ke skutku ad 11) bez bližší konkretizace opět pouze obecně namítl, že tento skutek, jímž byl uznán vinným, nenaplňuje zákonné znaky pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 2 tr. zákona, je s ohledem na výše uvedenou citaci podstatných skutkových zjištění zřejmé, že tato námitka je zjevně neopodstatněná.
Hmotně právní povahu v souladu s uplatněným důvodem dovolání mají námitky obviněného JUDr. M. A. ke skutku ad 16) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Podle výroku o vině (zkráceně uvedeno) obviněný JUDr. M. A. a Ing. R. V. po vzájemné domluvě, v období roku 2007, kdy Ing. R. V. jako příslušník PČR OHK Brno zpracovával trestní spis v trestní věci uvedené ve skutku, jež se týkala podezření na Ing. P. K. ze spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zákona, a trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona, oslovil obviněný JUDr. M. A. před budovou sídla společnosti W. I., a. s., se sídlem B., opakovaně Ing. P. K. s tím, že za částku 1 000 000 Kč ovlivní toto trestní řízení v jeho prospěch, což Ing. P. K. odmítl. Následně byl na Ing. P. K. vyvíjen nátlak neznámými osobami v podobě slovních výhrůžek a najíždění vozidlem, čemuž Ing. P. K. posléze podlehl a v sídle společnosti B. s., a. s., B., se na konci roku 2007 setkal s oběma obviněnými a s ujištěním JUDr. M. A., že předá-li částku 500 000 Kč, bude celá kauza odložena, prostředky v této výši JUDr. M. A. předal. Následně pak v průběhu první poloviny roku 2008 na schůzce vyžádané obviněným JUDr. M. A. na témže místě, tento již nad rámec vzájemné domluvy s obviněným Ing. R. V. sdělil Ing. P. K., že pokud by o výše popsané události s někým hovořil, pak by se jednání vůči jeho osobě opakovalo. Toto jednání bylo ohledně JUDr. M. A. právně kvalifikované jako organizátorství trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 158 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. a) tr. zákona, organizátorství trestného činu přijímání úplatku podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 160 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákona, a jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákona.
Námitce obviněného JUDr. M. A. k trestnému činu vydírání, že o pohrůžku jiné těžké újmy jde tehdy, kdy se újma jako těžká jeví objektivně a kdy napadený ji také jako těžkou újmu pociťuje, lze obecně přisvědčit. Pokud ale v souvislosti s tím poukazuje na to, že Ing. P. K. několikrát u hlavního líčení výslovně uvedl, že jej nevydíral, z protokolu o hlavním líčení sice vyplývá (viz č. l. 10954 tr. spisu), že tento svědek na přímý dotaz obviněného, zda jej vydíral uvedl, že on mu osobně nevyhrožoval, nejprve jej osobně kontaktoval s tím, že je schopen „vyřídit moje věci u policie“, ale na poslední schůzce mu řekl, že „kdyby se rozneslo, že jsem zaplatil policii, tak by se ten kolotoč znovu rozjel a byl by větší“. Právě toto vyjádření obviněného JUDr. M. A. o znovurozjetí kolotoče bylo správně soudem I. stupně hodnoceno jako pohrůžka jinou těžkou újmou ve smyslu trestného činu vydírání (viz str. 162 rozsudku soudu I. stupně). Přitom je z výpovědí poškozeného Ing. P. K. v přípravném řízení (č. l. 5941 a násl. tr. spisu) i v hlavním líčení jednoznačné, že před i po výslechu vedeném na policii Ing. R. V. ohledně prověřování hospodářské trestné činnosti, byl neznámou osobou, kterou později identifikoval jako JUDr. M. A., nejdříve opakovaně osobně kontaktován s nabídkou vyřešení jeho problému s policií za 1 mil. Kč, následně mu bylo neznámými osobami vyhrožováno, byl ve stresu a měl strach co se děje, v důsledku toho pak předal následně obviněnému 500 000 Kč, a obviněný mu na závěr vyhrožoval opakováním všeho, pokud bude o věci mluvit. Zákonný znak trestného činu vydírání spočívající v pohrůžce jiné těžké újmy ve smyslu § 235 odst. 1 tr. zákona může zahrnovat různé způsoby vyhrožování, protože není zákonem blíže definován. Musí však jít o neoprávněné jednání pachatele, který hrozí způsobením takových následků, které jsou svou intenzitou srovnatelné s hrozbou spojovanou s pohrůžkou násilí, takže pohrůžka jiné těžké újmy může u poškozeného vyvolat obavu obdobnou s ohrožením jeho života nebo zdraví. Při posuzování, zda jde o pohrůžku jinou těžkou újmou, je třeba přihlížet též např. k závažnosti možného narušení osobních, rodinných, pracovních či podnikatelských nebo jiných vztahů poškozeného pro případ uskutečnění učiněné pohrůžky, k individuálním rysům osoby poškozeného, k intenzitě ovlivnění jeho psychického stavu apod., neboť dopad stejné pohrůžky může být podle její povahy u různých poškozených odlišný. Pokud v tomto případě poškozený podlehl předchozímu nátlaku, a vyplatil předmětnou finanční částku, načež mu obviněný hrozil opakováním všeho, je zřejmé, že to poškozený chápal a pociťoval jako hrozbu těžké újmy.
Pokud k tomu obviněný JUDr. M. A. odkázal na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. R 10/1979 s tím, že nejde o vydírání, pokud daný subjekt nepociťoval žádnou újmu, je třeba uvést, že dané rozhodnutí se týká odlišného případu, kdy pachatel za použití nože nutil poškozeného k určitému jednání, ale v té době byl poškozený v bezvědomí, a nemohl tedy vyhrůžky obviněného slyšet. Proto podle uvedeného rozhodnutí měl být tento útok posouzen nikoliv jako dokonaný trestný čin, ale jako pokus trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1, § 235 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona.
Zjevně neopodstatněná je také námitka ohledně právního posouzení jednání JUDr. M. A. podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákona, že Ing. P. K. není možno v dané fázi jeho jednání označit za osobu, která již byla alespoň předvolána jako svědek, a má tedy procesní postavení svědka, ani za osobu, kterou by vydíral pro budoucí výkon její svědecké povinnosti. Ze skutku je zřejmé, že se obviněný JUDr. M. A. později z vlastní iniciativy sám opět sešel s poškozeným a sdělil mu, že pokud by o dané události s někým hovořil, celé jednání vůči němu by se opakovalo. Z hlediska naplnění znaku „spáchá-li takový čin na svědkovi“ ustanovení § 235 odst. 2 písm. e) tr. zákona, je nepodstatné, zda vydíraná osoba byla alespoň předvolána jako svědek, a má tak postavení svědka, jak namítá obviněný. Jednání pachatele uvedené v ustanovení § 235 odst. 1 tr. zákona, které směřuje proti osobě, jež vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (svědek v materiálním smyslu), a které je spácháno s úmyslem odradit tuto osobu od řádného plnění jejích povinností svědka vyplývajících z trestního řádu, naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákona bez ohledu na to, zda svědek již byl nebo nebyl formálně předvolán ke svědecké výpovědi (viz rozhodnutí publikované pod č. 15/2002 Sb. rozh. tr.).
Totéž platí i o námitce, že ze skutkové věty ani z provedených důkazů nevyplývá, že by obviněný JUDr. M. A. někoho organizoval. Ze skutku i provedených důkazů je jednoznačně zřejmé, že obviněný řídil celé jednání, když od počátku, a vzhledem k časové a věcné souvislosti po vzájemné domluvě se spoluobviněným Ing. R. V., opakovaně osobně kontaktoval poškozeného s nabídkou ovlivnění trestního řízení za úplatu, po odmítnutí nabídky následoval popsaný nátlak na poškozeného ze strany neznámých osob, a oba se následně také osobně zúčastnili schůzky v prostorách společnosti Mgr. P. M., kde se obviněný JUDr. M. A. také setkal s poškozeným a převzal od něj částku 500 000 Kč.
Pokud jde o námitku obviněného, že jednání v rámci tohoto skutku daleko přiléhavěji vystihuje zákonné vyjádření skutkové podstaty podvodu, aniž by to jakkoliv konkretizoval, lze poukázat na skutečnost, že vzhledem k akcesoritě účastenství se tato námitka může vztahovat pouze k trestnému vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákona, která ale plně odpovídá skutkovým zjištěním v bodě ad 16) rozsudku, jež neobsahují prvky podvodného jednání.
Mimo uplatněný důvod dovolání je ohledně tohoto skutku námitka extrémních nesrovnalostí mezi právními závěry soudu a provedenými důkazy, které by měly podle obviněného vyvolávat důvodné pochybnosti o tom, zda se popisovaného jednání dopustil. Vzhledem k výše zmíněné důkazní situaci, podrobně pak popsané na str. 107 a násl. rozsudku soudu I. stupně, tato námitka nemůže obstát. Vedle výpovědí svědků lze zmínit zejména také objektivně zjištěné skutečnosti, kdy podle výpisu z bankovního účtu poškozený Ing. P. K. vybral v hotovosti 500 000 Kč dne 2. 10. 2007, a ve věci objasňování skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu poškozeným Ing. P. K., byla věc Ing. R. V. odložena usnesením ze dne 19. 10. 2007.
Obviněný JUDr. M. A. také poukázal na nutnost použití trestního práva u jednání se soukromoprávním základem jako „ultima ratio“, tedy jako krajního prostředku ochrany základních společenských hodnot. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Byť trestná činnost obviněného byla posuzována podle předchozího trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, uvedená zásada se v praxi soudů uplatňovala již za jeho účinnosti. Obecně se úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. K tomuto závěru ale v této trestní věci nelze dojít, protože jednání obviněného JUDr. M. A. naopak neodpovídá ani běžným případům této trestné činnosti a svojí závažností a intenzitou je výrazně převyšuje. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. K tomuto obviněným namítanému principu „ultima ratio“ Ústavní soud uvedl např. již v nálezu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ve kterém se zabýval trestněprávní kvalifikací jednání, které má soukromoprávní základ, že použití trestního zákona je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Ústavní soud také podmínil nepoužití prostředků trestní represe k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy na případy, kdy nejsou splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Uplatnění zásady „ultima ratio“ tedy podmínil tím, že nejsou splněny všechny předpoklady trestněprávní odpovědnosti, což není případ obviněného JUDr. M. A.
Námitka obviněného, že uložený trest je jako celek nepřiměřený, neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Totéž platí i o námitce proti uloženému peněžitému trestu, že nebylo respektováno ustanovení § 54 odst. 1 tr. zákona, podle kterého se tento druh trestu neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. Nad rámec dovolání ale lze k tomu poukázat na ustanovení § 344 odst. 1 tr. ř., podle kterého soud upustí od výkonu peněžitého trestu nebo jeho zbytku, jestliže se odsouzený v důsledku okolností na jeho vůli nezávislých stal dlouhodobě neschopným peněžitý trest zaplatit nebo by výkonem trestu byla vážně ohrožena výživa nebo výchova osoby, o jejíž výživu nebo výchovu je odsouzený podle zákona povinen pečovat.
Obviněný Ing. E. S. v dovolání uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
Pod žádný z uplatněných důvodů dovolání nelze podřadit obecné čistě skutkové námitky, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí se soud dopustil několika závažných pochybení, když neprovedl dokazování vyčerpávajícím způsobem tak, aby nade vší pochybnost byl objasněn skutkový stav, že opomněl hodnotit provedené důkazy důležité pro rozhodnutí o vině, nebo je hodnotil v extrémním rozporu s jejich obsahem, v čemž obviněný shledává porušení jeho práva na spravedlivý proces. Takovéto skutkové povahy jsou i námitky ohledně skutku ad 6) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, kde obviněný v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k uvedenému extrémnímu nesouladu uvedl, že je objektivně usvědčován pouze výpovědí svědka M. K., přičemž nepovažuje za pravdivé tvrzení Vrchního soudu v Olomouci, který uvedl i jiné důkazy. Nikoliv hmotně právní, ale skutkovou povahu má i odkaz na jednotlivá vyjádření tohoto svědka (v dopise ministrovi vnitra, v úředním záznamu, v záznamu DVD, v jeho výpovědi jako svědka v přípravném řízení a v hlavním líčení) a na rozdíly mezi jejich obsahem, včetně úvahy, že tento svědek spolupracoval a byl pod ochranou policejního týmu i v době vyhlášení celostátního pátrání po něm. Proti hodnocení důkazů soudem a v důsledku toho proti správnosti skutkových zjištění, je zaměřena také námitka, že si soudy vybraly svévolně tu verzi výpovědi svědka M. K., která se jim hodila, která je ale podle obviněného odrazem hodnocení důkazů v extrémním rozporu s jejich faktickým obsahem, přičemž svědek M. K. sám nikdy nemluvil zcela jasně, že by po něm měl chtít 10 mil. Kč pod pohrůžkou zahájení trestního stíhání, že své verze několikrát změnil, že soudy vůbec nehodnotily ani skutečnost, že svědek M. K. oznámil jeho údajný požadavek na zaplacení 10 mil. Kč až po 7 letech od doby, kdy k tomu mělo dojít, nezabývaly se rozpory mezi jeho svědeckými výpověďmi a úředními záznamy z roku 2003 na Inspekci ministra vnitra (IMV), kde se o něm a 10 mil. Kč nezmiňuje, což potvrzují i tehdejší pracovníci IMV, svědci Mgr. B. N. a Mgr. J. V. Přesto soud I. stupně, že na str. 68 rozsudku uvedl, že svědek Mgr. J. V. vypověděl, že svědek M. K. v roce 2003 zmínil také jeho. Toto tvrzení obviněný považuje za výmysl, a za ještě „větší obludný výmysl“, považuje argumentaci soudu I. stupně na str. 70 rozsudku, že se jeho jméno v inspekčním spise nevyskytuje proto, aby nedošlo k úniku informací. Skutkovou je také námitka, že si soudy některé důkazy vymýšlely, resp. měnily jejich obsah, konkrétně poukázal na část odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci na str. 62, kde vrchní soud uvedl, že je jeho vina opřena o výpověď M. K., kterou podporují další tam uvedení svědci a také lékařská zpráva. Někteří svědci, že sice o něm hovoří, ale v souvislosti s jiným skutkem, pro který bylo jeho trestní stíhání zastaveno, a pokud jde o lékařskou zprávu, vrchní soud vůbec neuvedl, o jakou zprávu se jedná. Proti odůvodnění rozhodnutí soudu pak směřuje námitka, že souhrnné odůvodnění řady navržených důkazů odporuje konstantní judikatuře Ústavního soudu (např. IV. ÚS 802/02, II. ÚS 623/05), když nebylo hodnoceno z hlediska jeho nadbytečnosti odmítnutí každého důkazu zvlášť a vyčerpávajícím způsobem. Uvedenými námitkami obviněný zpochybňuje správnost daných skutkových zjištění, a především věrohodnost svědka M. K., což vyplývá i z námitky, že soudy nehodnotily jeho osobu a trestní minulost, když již byl mj. odsouzen za trestný čin podvodu a křivé výpovědi, a podstatou i další jeho trestné činnosti, že je lhaní a podvádění.
Obviněný Ing. E. S. předmětné jednání popřel. Doznal pouze, že v daném období na základě informace od známého, že M. K. měl na nějakém obchodu s R. K. vydělat 80 mil. Kč, a na základě žádosti tohoto známého o její prověření, skutečně M. K. v jeho bydlišti navštívil a zeptal se ho na to. M. K., že se této informaci smál, popřel obchod s R. K. a tím to skončilo. S ohledem na důkazní situaci (podrobně viz str. 65 a násl. rozsudku soudu I. stupně), ale Nejvyšší soud námitkám obviněného nepřisvědčil, a ve věci neshledal žádný, natož pak namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními uvedenými ve výroku o vině ad 6) rozsudku soudu I. stupně. Odvolací soud považoval vinu Ing. E. S. za prokázanou výpovědí svědka (poškozeného) M. K., která je podporována svědeckými výpověďmi R. K., P. A., D. K., D. Š. a V. P., jakož i obsahem lékařské zprávy. Po prostudování důkazní situace k jednoznačně stejnému závěru dospěl také Nejvyšší soud. Je nadbytečné podrobněji rozebírat vzájemnou provázanost uvedených usvědčujících důkazů, když jejich obsah je zřejmý z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně (viz str. 65 a násl.), ale s ohledem na tyto důkazy lze odmítnout námitku obviněného, že se soud dopustil závažných pochybení, když neprovedl dokazování vyčerpávajícím způsobem tak, aby nade vší pochybnost byl objasněn skutkový stav, že opomněl hodnotit provedené důkazy důležité pro rozhodnutí o vině nebo, že je hodnotil v extrémním rozporu s jejich obsahem. Obviněný není usvědčován pouze výpovědí svědka M. K., jak namítá v dovolání, a Vrchní soud v Olomouci správně zmínil i další důkazy. Obviněný zjevně považuje za významnou pouze výpověď M. K., jako jediného přímého účastníka jejich vzájemného jednání, kdy došlo z jeho strany k žádosti o peníze s pohrůžkou trestního stíhání M. K. Přitom ale pomíjí uvedené další důkazy, které plně potvrzují pravdivost výpovědi M. K., když např. svědkyni D. K. po odchodu obviněného z jejich bydliště poškozený uvedl, že Ing. E. S. pracuje na kriminálce, že na něj mají nějaký případ, a chce po něm peníze v miliónech s tím, že když zaplatí, tak jej toho případu zbaví. O pravdivosti výpovědi manželky obviněného by mohli vznikat pochybnosti vzhledem k jejich rodinnému vztahu, ale v tomto případě je i její výpověď v souladu dalšími důkazy uvedenými odvolacím soudem. Tyto důkazy svědčí také o neopodstatněnosti námitky, že soudy vůbec nehodnotily skutečnost, že svědek M. K. oznámil jeho údajný požadavek na zaplacení 10 mil. Kč až po 7 letech od doby, kdy k tomu mělo dojít. Z výpovědi M. K. a R. K. je totiž zřejmé, že již v době po provedené domovní prohlídce se požadavek obviněného a Ing. M. T. o zaplacení peněz rozhodli nahlásit na pracovišti Inspekce ministra vnitra (IMV) v B., ale bylo to bezvýsledné vzhledem ke stavu vzájemné osobní provázanosti některých obviněných s pracovníky IMV na tomto pracovišti v dané době, kdy docházelo k úniku informací, maření úkonů a vzájemnému krytí policistů. Tuto situaci potvrdily a dostatečně objasnily zejména výpovědi tehdejších pracovníků IMV, svědků Mgr. J. V. a Mgr. B. N., takže je nutné odmítnout také námitku obviněného o „obludném výmyslu“, za který považuje argumentaci soudu I. stupně na str. 70 rozsudku, že se jeho jméno v inspekčním spise nevyskytuje proto, aby nedošlo k úniku informací. Vzhledem k zjištěné situaci v dané době na IMV, je tato argumentace soudu opodstatněná.
Skutkovou je také námitka, že si soudy některé důkazy vymýšlely, resp. měnily jejich obsah, kdy konkrétně poukázal na část odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci na str. 62, kde vrchní soud uvedl, že je jeho vina opřena o výpověď M. K., kterou podporují další tam uvedení svědci a také lékařská zpráva. Někteří svědci, že sice o něm hovoří, ale v souvislosti s jiným skutkem, pro který bylo jeho trestní stíhání zastaveno, a pokud jde o lékařskou zprávu, vrchní soud vůbec neuvedl, o jakou zprávu se jedná. Ve světle těchto důkazů jsou bez významu obviněným uváděné rozpory mezi svědeckými výpověďmi M. K. a úředními záznamy z roku 2003 na IMV, kde se o něm a 10 mil. Kč nezmiňuje. Pokud obviněný namítá a považuje za výmysl argumentaci soudu I. stupně na str. 68 rozsudku, že podle svědka Mgr. J. V. ve své výpovědi v roce 2003 zmínil svědek M. K. také jeho, tak obviněný zaměňuje obsah úředních záznamů pořízených v roce 2003 na IMV, s vyjádřením poškozeného M. K. na osobní schůzce se svědky Mgr. J. V. a Mgr. B. N. jako pracovníky IMV, o které Mgr. J. V. zjevně vypovídal. Prošetřování podezření ze spáchání trestných činů přijímání úplatků a zneužívání pravomoci veřejného činitele pracovníky IMV v roce 2003, a v souvislosti s tím nařízené odposlechy, se přitom týkaly především podezření na JUDr. M. A., ale podnětem bylo oznámení svědků R. K. a také M. K., který o setkání a vydírání Ing. E. S. hovořil od počátku a opakovaně, potvrdila to jeho manželka, svědci z okruhu jeho známých, jakož i z řad pracovníků policie a jeho jméno zmínil M. K. také v dopise ministrovi vnitra doručeném dne 6. 8. 2010. Za této situace je bez významu, pokud se přímo jméno obviněného Ing. E. S. v některých souvisejících dokumentech IMV z dané doby nevyskytlo.
Nejvyšší soud nepřisvědčil ani skutkové námitce obviněného Ing. E. S., že si soudy některé důkazy vymýšlely, resp. měnily jejich obsah. Konkrétně poukázal na část odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci na str. 62, kde tento soud uvedl, že je jeho vina opřena o výpověď M. K., kterou podporují další tam uvedení svědci a také lékařská zpráva, o které obviněnému ale není zřejmé, o jakou zprávu se jedná, když to vrchní soud neuvedl. Někteří svědci pak, že sice o něm hovoří, ale v souvislosti s jiným skutkem, pro který bylo jeho trestní stíhání zastaveno.
Předně lze uvést, že všechny výpovědi svědků, o které soudy opřely závěr o vině Ing. E. S., mají přímý vztah k jeho jednání uvedenému v bodě ad 6) výroku o vině. Okolnost, že současně mají vztah i k jednání, jímž uznán vinným nebyl, je bez významu. Pokud jde o lékařskou zprávu, kde obviněný namítá, že vrchní soud vůbec neuvedl, o jakou zprávu se jedná, tak z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně na str. 69 je zcela zřejmé, že jde o lékařskou zprávu v souvislosti s propuštěním svědka R. K. z ústavní léčby. Tato zpráva podporuje pravdivost výpovědi tohoto svědka, že po sdělení ze strany Ing. Bc. P. K. (v dané době policejního komisaře OHK PČR v Brně), že ví o tom, že tento svědek byl na IMV, ale to mu nepomůže, měl zdravotní problémy a byl hospitalizovaný. Tato zpráva je tedy jako podpůrný důkaz konkretizována již soudem I stupně na str. 69 rozsudku, když z ní vyplývá, že se svědek R. K. také lékařům svěřil s tím, že policisté po nich žádali úplatky za odložení šetřených případů.
Obviněný Ing. E. S. ve vztahu ke Krajskému soudu v Brně a Vrchnímu soudu v Olomouci, ohledně jejich rozhodnutí, použil expresivní a pejorativní argumentaci o „lžích, obludných lžích, vymýšlení důkazů a změně jejich obsahu“. S ohledem na závažnost takovéto argumentace, a v zájmu zachování pravidel spravedlivého procesu, se přes skutkovou povahu této argumentace bylo nutno zabývat její opodstatněností. Nejvyšší soud ale konstatuje, že argumentace obou soudů má spolehlivou oporu v provedených důkazech, a ze strany Krajského soudu v Brně, ani Vrchního soudu v Olomouci, se rozhodně o žádné lži ani vymýšlení nejedná.
Ohledně skutku ad 6) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, právně posouzeného jako pokus trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 k § 235 odst. 1, 3 tr. zákona, odpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., námitka obviněného Ing. E. S., že svědek M. K. dobře věděl, že ze své pozice kriminalisty operativce nemohl zajistit, zda bude zahájeno trestní stíhání nebo bude provedena domovní prohlídka, hrozbě zahájení trestního stíhání, uvedené ve výroku o vině, že se nejvíce blíží jedna ze svědkových verzí o požadavku peněz za údajné neprovedení domovní prohlídky, ale ani samotné provedení domovní prohlídky nemusí ještě nutně znamenat zahájení trestního stíhání. Protože svědek M. K. byl již mnohokrát jako podezřelý vyslýchán policií, a je tak osobou kriminálně velmi zběhlou, pohrůžka pro něj, že ani nemohla mít reálný charakter jako na osobu kriminálně velmi otrlou, a i pokud by se jím prezentované údajné jednání skutečné stalo, nemohlo jej to vyvést z míry, neboť byl na domovní prohlídky a jiné úkony trestního řízení zvyklý. Jednáním uvedeným ve skutku ad 6) rozsudku soudu I. stupně nemohlo podle obviněného ani dojít ke způsobení jiné těžké újmy na cti a dobré pověsti tohoto svědka, když tento žádnou čest ani dobrou pověst nemá. Podle obviněného by dané jednání mohlo být maximálně trestným činem útisku podle § 237 tr. zákona, který by ale již byl promlčen. Tím obviněný zpochybnil naplnění znaku pohrůžky jiné těžké újmy skutkové podstaty trestného činu vydírání, jímž byl uznán vinným.
I nadále jsou jistě obecně platné závěry z Komentáře k trestnímu zákonu (Šámal, Púry, Rizman, Komentář II. díl 6., C.H.Beck, 2004, s. 1389), že „při posuzování zda jde o jinou těžkou újmu, je nutno přihlížet k osobním poměrům napadeného, k jeho vyspělosti, zkušenostem, psychickému stavu apod.“, jakož i závěry vyplývající z rozhodnutí publikovaného pod č. 27/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že „za pohrůžku těžké újmy nutno považovat takové jednání pachatele, které může vést k újmě např. na cti, dobré pověsti, v rodinném životě za situace, kdy se újma jako těžká újma jeví objektivně a kdy napadený ji také jako těžkou újmu pociťuje“.
Podle rozsudku soudu I. stupně, se v bodě ad 6) výroku o vině obviněný dopustil pokusu trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 k § 235 odst. 1, 3 tr. zákona v podstatě tím, že dne 13. 7. 2003 v K., jakožto příslušník PČR OHK Brno, požadoval po M. K. finanční částku 10 mil. Kč, jakožto podíl na údajném obchodu M. K. za 100 mil. Kč, a to pod hrozbou trestního stíhání jeho osoby pro blíže nezjištěnou údajnou trestnou činnost, což M. K. odmítl.
Nejvyšší soud nemohl souhlasit s argumentací obviněného Ing. E. S., že svědek M. K. byl již mnohokrát jako podezřelý vyslýchán policií, je osobou kriminálně velmi zběhlou, a pohrůžka pro něj proto nemohla mít jako na osobu kriminálně velmi otrlou reálný dopad. Ani s argumentací, že i pokud by se dané jednání skutečné stalo, nemohlo by to vyvést M. K. z míry, neboť byl na domovní prohlídky a jiné úkony trestního řízení zvyklý. Tyto namítané okolnosti totiž nemohou být důvodem nenaplnění znaku pohrůžky jiné těžké újmy, protože každá i jen hrozba trestního stíhání představuje možnost závažného omezení osobnostních práv, jejichž součásti jsou vyjmenovány v čl. 10 Listiny základních práv a svobod. I když takové omezení je legitimizováno veřejným zájmem na ochraně společnosti před pachateli trestné činnosti, nelze pomíjet, že i pro tyto pachatele vedení trestního stíhání a případné odsouzení znamená výrazné omezení základního práva (na zachování osobní svobody, lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a práva na soukromí), byť v souladu se zákonem. Ani kriminálně závadová osoba nepozbývá právo na ochranu svých základních práv, jejichž (byť i zákonné) omezení může v případě trestního stíhání vzhledem ke svým zkušenostem snášet lépe než osoba bezúhonná, ale jistě stejně intenzivně negativně. Proto hrozbu trestním stíháním, a zvláště pak od příslušníka policie, je třeba za těchto okolností chápat jako pohrůžku jiné těžké újmy.
Pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného Ing. E. S., že pokud by ke spáchání skutku [ad 6)] v roce 2003 hypoteticky došlo, soudy se měly po 12 letech od jeho údajného spáchání zabývat mimořádným snížením trestu odnětí svobody podle § 40 odst. 1, 2 tr. zákona, když to odůvodňují poměry pachatele, účelu trestu lze dosáhnout i trestem kratšího trvání, jde o pokus trestného činu a použití trestní sazby je pro něj nepřiměřeně přísné. Předně Nejvyšší soud připomíná, že použití ustanovení § 40 tr. zákona není nárokové a jeho aplikace je výhradně závislá na zhodnocení rozhodných okolností soudem. V případě obviněného odvolací soud toto ustanovení nepoužil zjevně zejména k mimořádně vysoké finanční částce, jejíž získání bylo motivem jednání obviněného. Obviněnému byl odvolacím soudem, po zastavení trestního stíhání pro dva skutky z důvodu promlčení, uložen v rámci trestní sazby ustanovení § 235 odst. 3 tr. zákona (5 až 12 let odnětí svobody) uložen trest odnětí svobody v trvání 7 let, tedy téměř na dolní hranici trestní sazby. Vzhledem ke skutečnosti, že se obviněný trestného činu vydírání dopustil jako příslušník policie v příkrém rozporu se svým služebním posláním, kterému se hrubě zpronevěřil ve snaze získat pro sebe značné finanční prostředky, uložený trest odpovídá i obviněným uváděným okolnostem případu a nelze použití zákonné trestní sazby považovat ani za nepřiměřeně přísné.
V souladu s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný Ing. E. S. namítá, že mu soudem byl uložen peněžitý trest, který zákon v jeho případě nepřipouští, protože vzhledem ke ztrátě zaměstnání přišel o možnost výdělku a má také vyživovací povinnost vůči 4 nezletilým dětem. Vzhledem k těmto skutečnostem, a vyčerpání všech svých finančních prostředků v průběhu trestního stíhání, že je tento trest zcela nedobytný a podle § 54 odst. 1 tr. zákona v tomto případě neměl být uložen.
Odvolací soud tím, že k uložení peněžitého trestu přistoupil, měl za splněné podmínky stanovené pro tento postup, byť se otázkou osobních a majetkových poměrů obviněného v souvislosti s tím v odůvodnění rozsudku blíže nezabýval. K námitce obviněného o jeho majetkové situaci a vyživovací povinnosti ale lze rovněž poukázat na ustanovení § 344 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení soud upustí od výkonu peněžitého trestu nebo jeho zbytku, jestliže se odsouzený v důsledku okolností na jeho vůli nezávislých stal dlouhodobě neschopným peněžitý trest zaplatit nebo by výkonem trestu byla vážně ohrožena výživa nebo výchova osoby, o jejíž výživu nebo výchovu je odsouzený podle zákona povinen pečovat. Nejvyšší soud proto i tuto námitku shledal zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud tak shledal dovolání obviněného Ing. E. S. zjevně neopodstatněným, když ve věci nezjistil namítaný extrémní rozpor, a uplatněné důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. nebyly jeho námitkami naplněny.
Obviněný R. P. v souladu s uplatněným důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že soudem zjištěný skutek ad 3) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, nevykazuje zákonné znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona, a ve skutkové větě chybí skutkové okolnosti, které by odpovídaly příslušným znakům jeho skutkové podstaty uvedeným ve větě právní. S touto obecnou nijak nekonkretizovanou námitkou, pak souvisí také námitka obviněného R. P., že jednání ad 3) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, kterého se měl vůči G. B. dopustit jako spolupachatel se spoluobviněným JUDr. M. A., bylo nesprávně rozděleno na dva odlišně právně kvalifikované a na sebe navazující skutky. Podle jeho názoru se jedná o „jednolitou skutkovou dějovou linku, kterou nelze rozdělit“ jak to učinil soud I. stupně, a proto se nemůže nejednat o dva trestné činy, a to vydírání a loupež. V kontextu okolností jednání považuje za liché chápání zákonného znaku trestného činu loupeže spočívajícího v pohrůžce bezprostředního násilí, kterého se měl dopustit, když svědek G. B. nehovořil o žádných vyhrůžkách či pokračování násilí z jejich strany. Soudům pak vytýká, že znak užití pohrůžky bezprostředního násilí dovodily z jejich jednání bezprostředně před požadavkem adresovaným poškozenému, a to z bodnutí nožem a z přikládání střelné zbraně k jeho ústům, a následným jednáním, že se měli zmocnit násilím věcí, ať již údajně finanční částky či mobilního telefonu. Za odpovídající proto považuje právní kvalifikaci daného jednání pouze jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona.
Soud I. stupně právní kvalifikaci jednání ad 3) výroku o vině, také jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona odůvodnil tak, že objektem tohoto trestného činu je nejen osobní svoboda, jak je tomu u trestného činu vydírání, ale navíc i majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka pak záleží v použití násilí nebo pohrůžky násilí, jakožto prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Dospěl ale k závěru, že byť ve fázi jednání obviněných, kdy poškozeného G. B. požádali, aby odevzdal věci, které u sebe má, nehovoří o výhrůžkách či pokračování v násilí, přesto zákonný znak užití pohrůžky bezprostředního násilí považoval za naplněný tím, čeho se obvinění bezprostředně před tímto požadavkem adresovaným poškozenému dopustili, neboť pohrůžka bezprostředního násilí nemusí být nutně vyjádřena výslovně, nýbrž postačí i konkludentní jednání, z něhož, jakož i ostatních okolností případu, je zřejmé, že k násilí dojde ihned, nepodrobí-li se poškozený vůli obviněných. Soud I. stupně proto považoval předchozí jednání obviněných, jehož se dopustili v rámci vydírání G. B., tedy bodnutí nožem a přikládání střelné zbraně k hlavě a k ústům poškozeného, za natolik výmluvné, že pod dojmem těchto okolností poškozený nutně nemohl mít pochybnosti, že pokud by odmítl požadavek odevzdat všechny věci, bylo by vůči němu násilí použito opětovně, zvláště když cílem jednání obviněných bylo zmocnění se finančních prostředků či cenných předmětů, které u sebe poškozený měl. Protože cenným předmětem byl jen mobilní telefon poškozeného, obvinění si jej ponechali. Soud I. stupně také uvedl, že ustanovení o trestném činu loupeže dle § 234 je ve vztahu k trestnému činu vydírání dle § 235 ustanovením speciálním, a jejich jednočinný souběh je proto vyloučen, ale dané jednání není jedním skutkem, nýbrž dvěma skutky na sebe navazujícími a odlišně právně kvalifikovanými, když obě jednání na sebe sice bezprostředně navazovala, ale lze je zřetelně odlišit a nezbytná míra samostatnosti každého z navazujících skutků je tak dána.
S uvedenou argumentací soudu I. stupně se také Nejvyšší soud ztotožnil. Spočívalo-li jednání obou obviněných v podstatě v tom, že požadovali po G. B. dlužné finanční prostředky takovým způsobem, že mu nejprve nadávali, poté vyhrožovali újmou na jeho životě a zdraví, následně ho obviněný R. P. bodl nožem do stehna pravé nohy, a obviněný JUDr. M. A. mu přiložením pistole k hlavě a k ústům vyhrožoval, že ho zastřelí, byl tímto jednáním již dokonán trestný čin vydírání podle § 235 tr. zákona. Cílem tohoto jednání bylo, aby G. B. splatil svůj dluh, nikoliv však bezprostředně ale v další době. Navazující další jednání, kdy následně obviněný R. P., využívaje atmosféry vytvořené pohrůžkami a použitým násilím, přikázal G. B., aby odevzdal všechny věci, které u sebe měl, přičemž po jejich prohlídce si obvinění ponechali mobilní telefon, pak již bylo zjevně motivováno snahou obviněných dosáhnout za nesplácený dluh G. B. od něj bezprostředně (ihned) alespoň částečné majetkovou náhradu tím, že se zmocní jeho věci, přičemž vzhledem k jejich bezprostředně předcházejícím pohrůžkám a násilí se takto zmocnili cizí věci pod pohrůžkou bezprostředního násilí. Trestný čin loupeže má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Současně se jedná o trestný čin tzv. předčasně dokonaný, neboť loupež je dokonána již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu a musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí, apod.), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. rozhodnutí publikované pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Pachatel se věci zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá.
Hmotně právní námitka obviněného R. P., o nesprávném právním posouzení jeho jednání, je zjevně neopodstatněná, když Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soud I. stupně správně uvedl, že cílem jednání obviněných bylo zmocnění se finančních prostředků či cenných předmětů, které u sebe poškozený měl. Protože této žádosti o vydání věcí bezprostředně předcházelo násilné a výhrůžné jednání obviněných, čímž byla vyvolána atmosféra strachu, a pocit G. B. o bezvýznamnosti jakéhokoliv odporu v bezvýchodné situaci, obvinění užili pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a jednali tak způsobem upraveným ve skutkové podstatě trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona.
Mimo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou pak další námitky obviněného R. P., kdy s poukazem na judikaturu Ústavního soudu o restriktivním výkladu uvedeného důvodu dovolání Nejvyšším soudem, namítá ve věci existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, když hodnocení důkazů soudy je podle jeho názoru v „mnoha směrech v příkrém rozporu s provedenými důkazy a zásadami formální logiky“ a namítá porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Existenci namítaného rozporu ale Nejvyšší soud ve věci neshledal.
Uplatněnému důvodu dovolání neodpovídá ani jediná konkrétní skutková námitka obviněného R. P., a to ohledně zjištění soudu I. stupně, že se zmocnil mobilního telefonu. Toto zjištění považuje za nepřijatelné a v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“, protože svědek G. B. v přípravném řízení sice uvedl, že mu byl mobil vzat, ale po relativně krátkém časovém úseku od této jeho výpovědi si již u hlavního líčení touto skutečností nebyl jistý, a na dotaz státního zástupce odpověděl, že „nic mi nebylo sebrané“ a dále „nejsem si jist, je to 11 let, nevzpomínám si, zda mi byl telefon sebraný nebo ne“. Této námitce nelze přisvědčit, když okolnost, že si svědek již u hlavního líčení nebyl jist, zda mu obvinění vzali mobilní telefon, resp. si na to nevzpomíná, nemůže vyvrátit jeho jednoznačnou výpověď z přípravného řízení, jejíž pravdivost svědek G. B. před soudem potvrdil a odebrání telefonu ani výslovně před soudem nepopřel.
Uvedené skutkové námitky jsou opakováním obhajoby obviněného R. P. v průběhu jeho trestního stíhání, kdy se k tomuto bodu ad 3) vyjádřil až v řízení před soudem s tím, že G. B. sice znal, ale daná situace se nikdy nestala. Vyjádřil také podiv nad tím, že ho svědek G. B. v hlavním líčení usvědčoval, aniž by v minulosti byla provedena rekognice, když v roce 2002 měl 115 kg, dnes má pouhých 77 kg a od události uběhlo 11 let. K důkazní situaci, a to i s výše uvedenou dovolací argumentací R. P., se Nejvyšší soud vyjádřil již výše, v části věnované spoluobviněnému spolupachateli JUDr. M. A., jehož obhajoba byla rovněž založena na popření daného jednání. Podstatná je ale výpověď svědka a současně poškozeného G. B. (podrobně str. 53 a násl. rozsudku soudu I. stupně), že když zůstal s JUDr. M. A. a s osobou jménem „R. “ (osobu jménem „R. “ u hlavního líčení ztotožnil s obviněným R. P.) v domě sám, A. mu začal klást otázky, kde jsou peníze, hovořil o následcích, a i když on nekladl žádný odpor, „R. “ vytáhl nůž a píchl ho do pravé nohy. Poté přistoupil M. A., který vytáhl střelnou zbraň, kterou mu přiložil k hlavě, ústům i k noze a vyhrožoval mu likvidací, že ho zastřelí. Následně pak musel vyndat všechny věci, které měl u sebe, a to peněženku, pas, telefon, klíče a tyto věci si zase následně mohl vzít, ale telefon tam musel nechat. Pak mohl odejít a s kamarádem, kterého znal pouze pod jménem J., odjeli autem zpět na Slovensko. Věrohodnost výpovědi poškozeného soudy správně založily na skutečnosti, že G. B. sám událost neoznamoval, neměl tedy snahu nějak potrestat nebo dokonce poškodit oba spolupachatele, a navíc je v podstatných částech ohledně zranění potvrzována výpovědí E. P., který se po návratu na Slovensko s poškozeným setkal společně se svědkem L. A. Výpověď L. A., bratra obviněného JUDr. M. A., že o žádném zranění neví a ničeho si na poškozeném nevšiml, s ohledem na uvedené, a jeho blízký vztah s obviněným JUDr. M. A., soud I. stupně správně hodnotil jako nevěrohodnou.
Nejvyšší soud tak shledal dovolání obviněného R. P. zjevně neopodstatněným, když ve věci nezjistil namítaný extrémní rozpor, a uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl jeho námitkami naplněn.
Obviněný Mgr. L. M. uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, a předcházející rozsudek Krajského soud v Brně, spočívají na nesprávném právním posouzení skutků popsaných pod body 5) a 19) rozsudku soudu I. stupně. Z obsahu jeho konkrétních námitek je ale zřejmé, že nesprávnost právního posouzení daných skutků nezakládá na skutkových zjištěních uvedených ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, ale na svém názoru, že tato skutková zjištění jsou nesprávná a neprokázaná. Jednoznačně to vyplývá z jeho následné argumentace, že chybná právní kvalifikace obou skutků byla provedena na podkladě skutkového stavu, který je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Obecně hmotně právní námitka o nesprávném právním posouzení skutků, kdy se podle obviněného nejedná o žádný trestný čin, je tak založena na výhradně skutkových námitkách popírajících skutková zjištění soudu I. stupně. Obviněný Mgr. L. M. svými námitkami vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy, jakož i s jejich hodnocením soudy obou stupňů. Tím zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů při hodnocení důkazů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného činu tedy dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných, pro něj příznivějších skutkových závěrů, než k jakým po zhodnocení důkazů dospěly soudy obou stupňů.
K těmto skutkovým námitkám obviněného v dovolání, Nejvyšší soud ohledně obecného přístupu k nim odkazuje na úvod části IV. odůvodnění tohoto usnesení, přičemž pouze zdůrazňuje, že na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Je to dáno povahou dovolání, které není dalším odvoláním, jak se zřejmě domnívá obviněný Mgr. L. M., ale mimořádným opravným prostředkem, určeným jen k nápravě konkrétních hmotně právních a procesních vad rozhodnutí, které odpovídají zákonným důvodům dovolání uvedeným v ustanovení § 265b tr. ř. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu, a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů.
Protože skutkové námitky obviněného Mgr. L. M. nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., zabýval se Nejvyšší soud věcí pouze z hlediska namítaného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Níže uvedené obecné důvody ohledně extrémního rozporu, pak mají vztah i ke skutkovým námitkám dalších obviněných. Nejvyšší soud opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně a typicky se tak děje právě v případě, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud proto na podkladě skutkových námitek obviněného Mgr. L. M. zkoumal, zda nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů, tedy zda nenastal stav, kdy skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou spojitost s důkazy, nebo skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo skutková zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. O takový případ se však v dané věci obviněného Mgr. L. M. rozhodně nejedná, když mezi skutkovými zjištěními krajského soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také odvolací soud, a provedenými důkazy, není žádný rozpor, natož extrémní, jak namítá obviněný Mgr. L. M. Z odůvodnění napadených rozhodnutí i obsahu trestního spisu je zřejmé, že soudy provedly dokazování v potřebném rozsahu, neboť vyslechly svědky, kteří ve věci mohli podat potřebné informace.
Obviněný Mgr. L. M. ohledně skutku v bodě ad 5) odcitoval část odůvodnění rozsudku krajského soudu na str. 64, kde soud uvedl výpovědi svědků, které považuje za podstatné z hlediska jeho viny, a na základě jakých důvodů dospěl k závěru o věrohodnosti výpovědí svědků L. H. a M. K. Namítá však, že v přehledu důkazů na str. 60 až 65 odůvodnění rozsudku není výpověď svědka M. K. uvedena, a není vyloženo, jaké skutečnosti z jeho výpovědi vzal soud za prokázané, takže odůvodnění rozsudku není v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. Namítá proto, že nelze ověřit správnost skutkových zjištění soudu o tom, zda tento svědek ve své výpovědi skutečně hovořil o částce „v rozmezí 100 až 120 000 Kč jako o odměně“, kterou mu měl JUDr. M. A. zaplatit za informace o odposlechu, jak zjistil soud a uvedl v popisu skutku a na str. 64 odůvodnění rozsudku. Svědek M. K., že ale ve svých výpovědích v přípravném řízení a v hlavním líčení nikdy o tom nehovořil, a soud mu tak toto sdělení „vložil do úst“ a učinil ho součástí svých skutkových zjištění, aniž by tento svědek takové skutečnosti sdělil. Tato skutková zjištění proto podle obviněného nemají oporu v žádné výpovědi uvedeného svědka a jsou smyšlená. Výpověď svědka M. K. je přitom jedním ze stěžejních důkazů, kterým soud spolu s dalšími výpověďmi svědků Mgr. B. N. a Mgr. J. V., hovořících ale pouze o důkazy nepodloženém podezření, a výpovědí svědka L. H., odůvodnil na str. 64 závěr o jeho vině. S poukazem na časové vymezení skutku ad 5) obdobím od srpna 2002 do srpna 2003, s označením věci č. j. IN-61/05-TR-2002, když M. K. a R. K. podali trestní oznámení vedené na Inspekci ministra vnitra (dále jen IMV) pod č. j. IN-249/05-TČ-2003 až po tomto období, přičemž tato věc vůbec nesouvisela s únikem informací ve věci prověřování osoby JUDr. M. A. vedené pod č. j. IN-61/05-TR-2002, pak také uvedl, že svědek M. K. hovořil o úniku informací z IMV ve své věci č. j. IN-249/05-TČ-2003.
Vrchní soud v Olomouci, který odvolání Mgr. L. M. zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné, uvedl jako podstatné důkazy o jeho vině v případě skutku ad 5) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, výpovědi svědků Mgr. B. N., Mgr. J. V. a L. H. V reakci na to odvolacímu soudu obviněný Mgr. L. M. vytýká, že oproti soudu I. stupně neuvedl jako důkaz svědčící o jeho vině výpověď svědka M. K., která byla podle obviněného z pohledu krajského soudu jedním ze stěžejních důkazů jeho viny, považuje tento postup odvolacího soudu za „odchýlení se od skutkových zjištění“ soudu I. stupně a namítá, že pokud odvolací soud neprovedl u veřejného zasedání žádné důkazy ke skutku ad 5), nemohl skutkový stav zjištěný soudem I. stupně měnit. K této námitce je nutno předně uvést, že nepřípustně směřuje proti odůvodnění napadeného rozsudku (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Již z povahy rozhodnutí odvolacího soudu, který odvolání Mgr. L. M. zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné, je pak zřejmá nedůvodnost jeho námitky o odchýlení se od skutkových zjištění soudu I. stupně s tím, že pokud odvolací soud neprovedl u veřejného zasedání žádné důkazy ke skutku ad 5), nemohl skutkový stav zjištěný soudem I. stupně měnit. K žádnému odchýlení odvolacího soudu od skutkových zjištění totiž nedošlo a rozsudek soudu I. stupně ohledně obviněného Mgr. L. M. v bodě ad 5) výroku o vině zůstal beze změny v platnosti. Pokud byl v tomto bodě obviněný uznán vinným tím, že „v období od srpna 2002 do srpna 2003 v B., jako vedoucí oddělení Inspekce ministra vnitra poskytl JUDr. M. A. informaci o tom, že probíhá prověřování jeho osoby tímto orgánem ve věci vedené po č. j. IN-61/05-TR-2002 pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona, a to včetně skutečnosti, že byly vydány Okresním soudem Brno – venkov příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v souvislosti s jím používanými telefonními čísly, přičemž za toto obdržel od JUDr. M. A. částku 120 000 Kč a takovým jednáním zcela zmařil účel tohoto prověřování“, jsou z hlediska prokázání viny podstatné výpovědi Mgr. B. N. a Mgr. J. V., jako pracovníků 5. oddělení IMV v B., jehož vedoucím byl obviněný Mgr. L. M. Uvedení svědci jasně popsali okolnosti, za kterých došlo opakovaně ke zmaření odposlechů JUDr. M. A. Výpověď svědka M. K. pak má význam pouze v tom, že tento svědek dal IMV podnět k šetření, když upozornil uvedené svědky, že je vydírán konkrétními policisty, které má krýt právě obviněný Mgr. L. M., a také měl sdělit Mgr. J. V., že z doslechu od neznámé osoby ví, že obviněný Mgr. L. M. měl informaci o odposlechu sdělit JUDr. M. A. za částku kolem 100 000 až 120 000 Kč. Soud I. stupně ale uvedl (str. 65 rozsudku), že ohledně výše částky, která byla obviněnému předána, vycházel z výpovědi svědka L. H., který výši částky uvedl bez pochybností a přesně. Nelze tedy přisvědčit argumentaci obviněného, že výpověď svědka M. K. byla z pohledu krajského soudu jedním ze stěžejních důkazů jeho viny. Přitom tento soud uvedl na str. 64 odůvodnění rozsudku, že za podstatné pro shledání viny obviněného Mgr. L. M. jsou výpovědi svědků Mgr. B. N. a Mgr. J. V., a vzhledem k jejich výpovědím nelze také výpověď svědka L. H. považovat za osamocenou. Z hlediska věrohodnosti a obviněným namítané nelogičnosti výpovědi svědka L. H. je také nepodstatné, že mu informaci o tom, že obviněný Mgr. L. M. měl přijmout danou částku od JUDr. M. A., měl sdělit jeho bratr Ing. P. M. po jeho zatčení, ke kterému došlo již dne 2. 10. 2011, ale až po podání obžaloby v srpnu 2012 byl upozorněn na rozšíření právní kvalifikace o trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, s doplněním skutku o část věty „přičemž za toto obdržel od JUDr. M. A. částku 120 000 Kč“. Obviněný touto námitkou dokládá, že svědek L. H. musel informaci, že on přijal částku 120 000 Kč, získat v jiné době, v jiných souvislostech a od jiné osoby. To ale nezpochybňuje pravdivost této informace, že uvedenou částku od JUDr. M. A. přijal, a svědek L. H. sám uvedl, že neví přesně, kdy se tuto informaci dozvěděl. Vzhledem k výše uvedenému nejsou skutková zjištění o vině Mgr. L. M. projevem libovůle soudů, odůvodnění rozsudku soudu I. stupně nelze považovat za nelogické a věcně nepřesvědčivé, a skutková zjištění soudů mají oporu v provedených důkazech, které nejsou v žádném, a již vůbec ne v namítaném extrémním nesouladu s právním posouzením skutku pod bodem 5) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Vzhledem k obžalovací zásadě je pak bez významu, zda v souvislosti s tímto jednáním byla vyvozována trestní odpovědnost i vůči JUDr. M. A.
Ohledně skutku pod bodem ad 19) rozsudku krajského soudu obviněný Mgr. L. M. namítá, že podle odůvodnění rozsudku je jeho vina založena na výpovědi svědka L. H. Pokud vedle výpovědi uvedeného svědka stojí výpovědi dalších svědků a poškozeného L. G., tyto považuje za vzájemně logicky neprovázané a namítá, že skutková zjištění ohledně tohoto jednání tak soud učinil pouze na základě osamocené výpovědi svědka L. H. Zpochybňuje věrohodnost výpovědi svědka L. H. tím, že jeho výpověď rovněž v postavení svědka v jiné trestní věci (OS v Olomouci sp. zn. 6 T 38/2011; pozn. kopii protokolu o hlavním líčení obviněný přiložil k odvolání na č. l. 13478 tr. spisu), která obsahovala celou řadu negativních vyjádření k osobě Ing. P. M., byla soudem hodnocena jako nevěrohodná. Uvedl i další okolnosti podrobně citované v jeho dovolání, z kterých ale obviněný Mgr. L. M. dovozuje osobní prospěch tohoto svědka jako možný motiv k výpovědi o přijetí úplatku, tedy spíš ke skutku ad 5) výroku o vině. Těmto námitkám nevěrohodnosti svědka L. H. Nejvyšší soud nepřisvědčil, a postačí k nim odkázat na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, zejména pak na okolnosti popsané na str. 123 a 124, které vedly soud I. stupně k správnému závěru o věrohodnosti jeho výpovědi.
Ve vztahu k oběma skutkům, jimiž byl obviněný Mgr. L. M. uznán vinným, tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jeho námitky neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání. Ve věci nebyl shledán ani namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, výpovědi svědků L. H. a M. K. soudy nehodnotily svévolně a nezasáhly do práva obviněného Mgr. L. M. na spravedlivý proces. Proto bylo dovolání obviněného Mgr. L. M. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. a bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Obviněný Ing. R. V. uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v návaznosti na něj také podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Jeho námitky směřují proti výroku o vině ad 16) rozsudku soudu I. stupně, ohledně nějž byl uznán vinným, společně se spoluobviněným JUDr. M. A. jako organizátorem, trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. a) tr. zákona a přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 4 písm. b) tr. zákona.
Trestných činů uvedených ve výroku ad 16) rozsudku soudu I. stupně, se Ing. R. V. dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) po vzájemné domluvě s JUDr. M. A., v přesně nezjištěném období roku 2007, kdy Ing. R. V. jako příslušník PČR, OHK Brno, zpracovával pod č. j. PJM-493/OHK-23-2006 trestní spis týkající se podezření Ing. P. K. ze spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku dle § 128 odst. 2 tr. zákona, a trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona, oslovil obžalovaný JUDr. M. A. před budovou sídla společnosti W. I., a. s., se sídlem v B., opakovaně Ing. P. K. s tím, že za částku 1 000 000 Kč ovlivní toto trestní řízení v jeho prospěch, což Ing. P. K. odmítl, následně byl na něj vyvíjen nátlak neznámými osobami v podobě slovních výhrůžek a najíždění vozidlem, čemuž Ing. P. K. posléze podlehl a v sídle společnosti B. s., a. s., v B., se na konci roku 2007 setkal s oběma obžalovanými, a s ujištěním JUDr. M. A., že předá-li částku 500 000 Kč, bude celá kauza odložena, prostředky v této výši JUDr. M. A. předal. Odvolání Ing. R. V. proti rozsudku soudu I. stupně, bylo dovoláním napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
Námitky obviněného Ing. R. V. v dovolání jsou v podstatě opakováním námitek uvedených již v odvolání (č. l. 13488 a násl. tr. spisu). K trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele obviněný uvedl, že soud I. stupně spatřuje výkon pravomoci způsobem odporujícím zákonu v nerespektování ustanovení § 6 odst. 1 a § 52 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, které porušil tím, že měl narušit majetkovou sféru práv poškozeného Ing. P. K., ale soud nijak nespecifikoval, o jaký zásah do majetkových práv tohoto poškozeného mělo jít. Jediným zásahem do práv jmenovaného, že ale bylo vedení trestního spisu, kde poškozený figuroval jako podezřelý, což ale nelze považovat za bezdůvodnou újmu ani za nepřiměřený zásah do práv, když soud nezpochybnil objektivnost příčin vedoucích k založení trestního spisu ani standardní postup prověřování.
Touto námitkou obviněný Ing. R. V. v podstatě, v souladu s uplatněným důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., namítá nenaplnění znaku skutkové podstaty trestného činu podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona, spočívajícího ve výkonu pravomoci veřejného činitele způsobem odporujícím zákonu. Na uvedenou námitku, o jaký zásah do majetkových práv poškozeného mělo jít, si ale obviněný v podstatě odpověděl sám, když následně v dovolání uvedl, že pokud by se soudem tvrzený majetkový zásah měl týkat údajné finanční hotovosti, která měla být podle poškozeného Ing. P. K. předána obviněnému JUDr. M. A., tak prokázání tohoto zjištění zpochybňuje tím, že nebylo spolehlivě doloženo. Touto námitkou o nespolehlivém doložení předání dané finanční částky, se obviněný ale dostává mimo uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nelze proto přisvědčit námitce, že soud nijak nespecifikoval, o jaký zásah do majetkových práv tohoto poškozeného mělo jít. Soud I. stupně ve stejné části odůvodnění totiž uvedl, že úmysl obviněného Ing. R. V. opatřit sobě a jinému (JUDr. M. A.) neoprávněný prospěch, byl svědecky doložen a prospěch, k němuž jednání obviněného směřovalo (1 milion Kč), a který se v konečném důsledku podařilo reálně opatřit (500 000 Kč), pak lze v souladu s ustanovením § 89 odst. 11 trestního zákona označit za prospěch značný. Z uvedeného je zcela zřejmé, o jaký zásah do majetkových práv poškozeného se jednalo a tato námitka je proto zjevně neopodstatněná.
Dále pak obviněný Ing. R. V. nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že výkon pravomoci způsobem odporujícím zákonu spočíval také v nerespektování ustanovení § 52 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, podle kterého je povinností policisty zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se seznámil při plnění úkolů policie nebo v souvislosti s nimi. Rovněž v souladu s uplatněným důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá, že nemohl porušit tuto povinnosti tím, že informoval obviněného JUDr. M. A. o obsahu jím vedeného trestního spisu a o směru, jímž se prověřování vyvíjí, protože samotné sdělení, že věc je „nemastná neslaná a je zralá na odložení“, nedosahuje takové intenzity, aby se jednalo o naplnění skutkové podstaty trestného činu, přičemž sdělení, že to s věcí „vypadá na odložení“, nijak nevybočuje z běžné praxe, když navíc se jednalo o sdělení bývalému kolegovi, který jej k tomu přemlouval. Toto jednání proto považuje nanejvýš za kázeňské provinění. Tato námitka je ale zjevně neopodstatněná, protože obviněný nesprávné právní posouzení skutku neposuzuje na základě celého jednání, jímž byl uznán vinným, namítané okolnosti vytrhává ze souvislosti, a na jejich základě jejich izolovaného hodnocení pak namítá, že nemohl porušit povinnosti policisty zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se seznámil při plnění úkolů policie nebo v souvislosti s nimi. Předně nesvědčí ve prospěch obviněného, že se jednalo o sdělení bývalému kolegovi, který jej k tomu přemlouval, když spoluobviněný JUDr. M. A. byl jednoznačně nepovolanou osobou. Nejednalo se ani o žádné neformální nejasné sdělení, jak to prezentuje obviněný Ing. R. V., ale o záměrnou informaci poskytnutou po domluvě se spoluobviněným a právě za účelem jejího využití k danému jednání. Takovéto jednání je hrubým porušením ustanovení § 52 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, podle kterého je povinností policisty zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se seznámil při plnění úkolů policie nebo v souvislosti s nimi.
Mimo uplatněný důvod dovolání jsou pak další námitky obviněného směřující proti odůvodnění rozhodnutí soudů, resp. námitky proti právnímu posouzení skutku, které ale vychází z jiného skutkového stavu, než byl zjištěn soudem I. stupně. Jedná se o námitky, že soud I. stupně přesně neodůvodnil, které jeho jednání považuje za relevantní z hlediska trestního práva, a pokud shledal porušení povinnosti mlčenlivosti podle § 52 uvedeného zákona také v tom, že o osudu jím vedeného spisu informoval Mgr. P. M., tak se jednalo o věc v té době již pravomocně odloženou, když o tom sám rozhodl dne 19. 10. 2007, a předáním usnesení o odložení věci proto nesdělil skutečnosti, u kterých se vyžaduje, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami. K tomu obviněný také namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu, že nebylo dostatečně prokázáno, kdy došlo k předání usnesení o odložení věci, a nelze tak stanovit, zda k tomu došlo před pravomocným skončením věci nebo až poté. Obviněný uvedl, s odkazem na svoji výpověď v hlavním líčení, kde vypověděl, že se schůzka měla uskutečnit v listopadu 2007, přičemž o odložení věci rozhodl dne 19. 10. 2007, že k předání usnesení o odložení věci došlo až poté. Není proto podle něj důvod, proč by usnesení o odložení věci nemohlo být předloženo osobě zúčastněné na prověřování, a nelze tak hovořit o porušení povinností stanovených uvedeným zákonem, když se jednalo pouze o vyrozumění prověřovaného o závěrečném úkonu v jeho věci. Podezřelého Ing. P. K., že si mohl také předvolat a předat mu dané usnesení nebo mu ho zaslat poštou. Soudu I. stupně obviněný také vytýká, že nezkoumal časovou posloupnost událostí z toho důvodu, že v případě „zobchodování“ pravomocně odložené věci se slibem, že odložení lze za úplatu zařídit, by se mohlo jednat o trestný čin podvodu.
K uvedeným skutkovým námitkám je předně třeba uvést, že z odůvodnění rozsudku (str. 160) soudu I. stupně naopak jasně vyplývá, že soud za relevantní považuje z hlediska trestního práva mj. porušení povinnosti mlčenlivosti podle § 52 uvedeného zákona, tedy informování JUDr. M. A. o obsahu daného spisu. Sdělení rozhodných skutečností této osobě je také z hlediska rozhodnutí o vině podstatné, oproti informování také Mgr. P. M., ohledně kterého ale nelze přisvědčit tvrzení obviněného Ing. R. V., že v případě tohoto svědka se jednalo o informaci o věci v té době již pravomocně odložené. Obviněný totiž v rozporu se zjištěním soudu I. stupně celé své jednání situuje do období po datu rozhodnutí o odložení věci dne 19. 10. 2007, když se podle něj schůzka měla uskutečnit až poté v listopadu 2007. Na této své verzi obhajoby pak zakládá i námitku, proč by usnesení o odložení věci nemohlo být předloženo osobě zúčastněné na prověřování, a nelze tak hovořit o porušení povinností stanovených uvedeným zákonem, když se jedná pouze o vyrozumění prověřovaného o závěrečném úkonu v jeho věci. Již ze samotné tzv. skutkové věty výroku o vině ad 16) rozsudku soudu I. stupně, že „JUDr. M. A. a Ing. R. V. po vzájemné domluvě v přesně nezjištěném období roku 2007, kdy Ing. R. V. jako příslušník PČR, SJMK, SKPV, OHK B. zpracovával pod č. j. PJM-493/OHK-23-2006 trestní spis týkající se podezření Ing. P. K.“, ale vyplývá doba jejich jednání ještě před rozhodnutím o odložení věci (viz „v…období,...kdy zpracovával...“). K takovému závěru dospěl soud I. stupně, což je zřejmé také z odůvodnění na str. 110 rozsudku kde uvedl, že „z důkazů vyplývá, že obžalovaný Ing. R. V. byl zpracovatelem spisu, jehož předmětem bylo prověřování činnosti Ing. P. K., zájem o výsledky prošetřování této věci projevil obviněný JUDr. M. A., který přiznal jak tento zájem, tak i inkasování finančních prostředků za zprostředkování spisového materiálu. Na rozdíl od výpovědi obou obviněných, z nichž se sice podává jistá spolupráce, avšak bez předem domluveného nároku na jakoukoliv odměnu, se jeví výpověď svědků K. a M. věrohodnější. Svědci Ing. P. K. a Mgr. P. M. potvrdili návštěvu obou obžalovaných v sídle dané společnosti, jakož i to, že tito s sebou přinesli vyšetřovací spis, do něhož měl možnost svědek Ing. P. K. nahlédnout. Výběr částky 500 000 Kč dne 2. 10. 2007 doložil svědek Ing. P. K. výpisem z běžného účtu (č. l. 10932), tedy jen několik dnů před datem odložení věci, k němuž došlo 19. 10. 2007. Tento doklad výrazně podepírá věrohodnost výpovědi svědka Ing. P. K. i svědka Mgr. P. M., neboť platba a následná reakce, tedy odložení věci, je z logiky věci přirozenější nežli postup opačný“. Bez významu je proto námitka obviněného, že soud I. stupně nezkoumal časovou posloupnost událostí, a v případě „zobchodování“ pravomocně odložené věci se slibem, že odložení lze za úplatu zařídit, že by se mohlo jednat o trestný čin podvodu.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že výše uvedené námitky, založené na jiných časových souvislostech, nemohou zpochybnit správnost postupu soudů, pokud jednání Ing. R. V. právně kvalifikovaly jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. a) tr. zákona, kdy výkon pravomoci způsobem odporujícím zákonu shledali v tom, že nerespektoval ustanovení § 6 odst. 1 a ustanovení § 52 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR. Lze pouze připomenout, že podle § 6 odst. 1 uvedeného zákona je policista při provádění služebních zákroků a služebních úkonů povinen dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní a nepřipustit, aby osobám v souvislosti s touto činností vznikla bezdůvodná újma a případný zásah do jejich práv a svobod překročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákonem nebo služebním úkolem. Podle § 52 téhož zákona je pak policista povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se seznámil při plnění úkolů policie nebo v souvislosti s nimi a které v zájmu zabezpečení úkolů policie, nebo v zájmu jiných osob vyžadují, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami, přičemž tato povinnost trvá i po skončení služebního poměru policisty.
Jako skutková pak uplatněnému důvodu dovolání neodpovídá ani námitka obviněného Ing. R. V., ohledně neprokázání znaku značného prospěchu podle § 158 odst. 2 písm. a) tr. zákona, když finanční hotovost inkasoval JUDr. M. A. a nebylo prokázáno, že by on o tom věděl a jednal cíleně v úmyslu zajistit JUDr. M. A. finanční prospěch. Byť obviněný s tím nesouhlasí, Nejvyšší soud považuje za zcela logickou argumentaci soudu I. stupně, který neuvěřil obhajobě obviněného Ing. R. V., že z celé záležitosti neměl žádný hmotný prospěch. Jak uvedl soud I. stupně, proti tomuto tvrzení stojí míra angažmá obžalovaného na celé věci, které bez účasti na „odměně“ postrádá smysl. Obviněný nejprve konzultoval obsah spisu se spoluobviněným JUDr. M. A., poté tomuto zcela v rozporu se svými služebními povinnostmi svěřuje způsob, jakým s věcí naloží, následně odnáší spis k jeho nahlédnutí mimo služební prostory, a to vše ve smyslu jeho obhajoby údajně bez jakéhokoliv ekvivalentu. Pokud obviněný zmínil nevhodnou formulaci v odůvodnění rozhodnutí soudu, že je nepravděpodobné, aby ze své účasti na zobchodování trestního spisu Ing. P. K. neměl žádný prospěch, lze mu přisvědčit v tom, že pravděpodobnost není kritériem, se kterým by měl soud operovat. Přesto je ale zřejmé, že soud I. stupně vzal za prokázané opatření značného prospěchu obviněným Ing. R. V. daným trestným činem, jehož byl spoluobviněný JUDr. M. A. organizátorem. Pro naplnění znaku ustanovení § 158 odst. 2 písm. a) tr. zákona, ale plně postačuje opatření značného prospěchu jinému, když opatření tohoto prospěchu také sobě, je znakem pouze alternativním. Závěr o vině obviněného Ing. R. V. je proto i v tomto směru jednoznačný, a není nutné provést další rozsáhlé dokazování, jak namítá v dovolání.
Nejvyšší soud nezjistil extrémní rozpor, a proto nepřisvědčil ani skutkovým námitkám obviněného Ing. R. V. ohledně nedostatečného prokázání skutkového stavu v bodě ad 16) výroku o vině, ve vztahu k právnímu posouzení jeho jednání jako trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 4 písm. b) tr. zákona. Pokud z daných skutkových zjištění považuje obviněný za prokázané pouze to, že skutečně byl zpracovatelem daného spisu, a dne 19. 10. 2007 rozhodl o odložení trestní věci Ing. P. K., a ostatní skutečnosti považuje za sporné, Nejvyšší soud tento jeho názor rozhodně nesdílí. Také není nutné objasňovat způsob, jakým vedl dané trestní řízení, na základě jakého podnětu bylo prověřování zahájeno, jak probíhal dozor státního zástupce, nebo za jakých okolnosti a z jakého důvodu bylo prověřování odloženo, protože je to pro věc bez významu, když obviněný Ing. R. V. nebyl obžalován a odsouzen za to, že by spis byl na Ing. P. K. veden účelově a bezdůvodně. Spolehlivě byla prokázána i samotná schůzka, a to zejména, že se na ní obviněný dostavil i s předmětným spisem a se spoluobviněným JUDr. M. A., kterému zde byla předána daná peněžní částka jako odměna za to, že věc Ing. P. K. bude Ing. R. V. odložena. Určité rozpory ve výpovědích svědků Ing. P. K. a Mgr. P. M. jsou nepodstatné, nemohou zpochybnit jejich věrohodnost, a naopak ve světle všech rozhodných důkazů je zcela vyvrácená, a tedy nepravdivá, výpověď samotného obviněného Ing. R. V., kterou se snaží vyhnout trestní odpovědnosti za dané jednání. Obviněný má jistě právo na svůj názor na celou věc, a může se hájit, jak uzná za vhodné, ale skutkový děj zjištěný soudem I. stupně má oporu v provedených důkazech a byl také správně právně posouzen.
Ohledně námitky, že podle zásady subsidiarity trestní represe se může jednat nanejvýš o kázeňské provinění, obecně platí, že jde o námitku hmotně právní a tedy odpovídající důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ale není v případě obviněného Ing. R. V., který totiž tuto námitku neuplatnil ve vztahu ke skutku uvedenému ve výroku o vině ad 16), ale domáhá se aplikace této zásady zjevně na základě popření skutkových zjištění soudu I. stupně a ve vztahu k jeho verzi průběhu skutkového děje. Navíc je nutno konstatovat, že ani ve vztahu k jednání, jímž byl uznán vinným, nepřichází použití uvedené zásady v úvahu. Obsahově pak postačí odkázat na důvody uvedené k obdobné námitce spoluobviněného JUDr. M. A.
Mimo jakýkoliv důvod dovolání je pak námitka Ing. R. V. o nezákonnosti v odůvodnění výše trestu, kde poukázal na mírnější trest uložený obviněnému Ing. Bc. P. K. za stejně právně hodnocenou trestnou činnost, avšak s vyšší způsobenou škodou. Pouze nad rámec lze k tomu poznamenat, že platí zásada individualizace trestu, a z hlediska možnosti nápravy nelze přehlédnout, že oproti Ing. R. V. nebyl obviněný Ing. Bc. P. K. v minulosti odsouzen.
Na základě uvedených důvodů, když hmotně právní námitky obviněného Ing. R. V. byly shledány zjevně neopodstatněnými, a ohledně dalších skutkových námitek nebyl ohledně tohoto obviněného shledán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo jeho dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný Bc. M. V., v rámci uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedl k jednotlivým výrokům o jeho vině řadu námitek, jimiž z podstatné části soudu I. stupně vytýká nesprávný postup v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. s tím, že některé provedené důkazy soud nezhodnotil, resp. k nim nepřihlédl, a v rozporu se zásadami trestního řízení své rozhodnutí neopřel o fakta, ale o pouhou pravděpodobnost. V rámci dokazování podle obviněného nebylo prokázáno, že by se dané skutky staly. Odvolacímu vrchnímu soudu pak vytýká, že se těmito jeho námitkami, uvedenými také v odvolání, nezabýval. Je tak zřejmé, že takovéto námitky nelze podřadit pod uplatněný důvod dovolání, a proto se Nejvyšší soud jimi zabýval pouze z hlediska případné existence výše konkretizovaného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudu. Žádný takový rozpor ale neshledal.
Obviněný uplatnil k jednotlivým trestným činům, jimiž byl uznán vinným, také námitky, které mají sice obecně povahu hmotně právní (absence úmyslné formy zavinění, nenaplnění formálního znaku dané skutkové podstaty trestného činu), kterou jim ale většinou nelze přiznat, když převážně je zřejmé, že tyto námitky byly uplatněny zcela nekonkrétně a formálně. Obecně lze konstatovat, že dovolací námitky obviněného Bc. M. V., týkající se nenaplnění znaků skutkové podstaty trestných činů, jimiž byl uznán vinným, vychází z podstatné části nikoliv z nesprávného právního posouzení skutku zjištěného soudem, ale z názoru obviněného, že dané jednání nebylo prokázáno a nestalo se.
K bodu ad 13) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, kde byl uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, obviněný Bc. M. V. v souladu s uplatněným důvodem dovolání konkrétně namítá neprokázání subjektivní stránky tohoto trestného činu, tedy jeho úmyslu ke škodě cizího majetku se obohatit, když je toho názoru, že jeho jednání ani zdánlivě nesměřovalo k žádnému podvodnému jednání. Opodstatněnost této námitky Nejvyšší soud posuzoval z hlediska, zda podvodný úmysl obviněného vyplývá ze skutkových zjištění soudu, uvedených ve výroku o vině ad 13) rozsudku soudu I. stupně.
Uvedeného trestného činu se obviněný podle rozsudku soudu I. stupně dopustil tím, že dne 8. 4. 2006 v B. na Brněnské přehradě, před restaurací P. bar, nabídl S. E. T., že zaplatí-li blíže neurčeným osobám z řad policie a státního zastupitelství částku 3 000 000 Kč, nebude proti němu zahájeno trestní stíhání za údajnou trestnou činnost z února – března 2005, což S. E. T. neakceptoval, přičemž obviněný Bc. M. V. věděl, že není v jeho moci ovlivnit výsledek trestního řízení v jím uváděném smyslu.
Z takto zjištěného jednání v bodě ad 13) rozsudku soudu I. stupně ale podvodný úmysl obviněného Bc. M. V. jednoznačně vyplývá. Pokusem trestného činu je podle § 8 odst. 1 tr. zákona jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Pokus jako obecná forma trestného činu je, na rozdíl od dokonaného trestného činu, charakterizován především nedostatkem následku, který je znakem skutkové podstaty trestného činu, vyvolává pouze nebezpečí, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem dojde. Pokud obviněný Bc. M. V. v bodě ad 13) výroku o vině sdělil poškozenému, že zaplatí-li blíže neurčeným osobám z řad policie a státního zastupitelství částku 3 000 000 Kč, nebude proti němu zahájeno trestní stíhání za údajnou trestnou činnost, přičemž obviněný věděl, že není v jeho moci ovlivnit výsledek trestního řízení v jím uváděném smyslu, uváděl poškozeného v omyl uváděním nepravdivé okolnosti, a jednal tak záměrně s cílem obohatit se o danou peněžní částku, pokud by poškozený na základě uvedené nepravdivé informace provedl danou majetkovou dispozici. Subjektivní stránka tohoto trestného činu, tedy jeho úmyslu ke škodě cizího majetku se obohatit, je tak z jeho jednání zjištěného soudem zcela zřejmá. Pokud je obviněný toho názoru, že jeho jednání ani zdánlivě nesměřovalo k žádnému podvodnému jednání, tak mu nelze přisvědčit, protože zjevně vychází ze své verze obhajoby a nikoliv ze skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině. Svým obsahem je pak poněkud neobvyklá námitka obviněného, že pokud se zaměřil výlučně na pokus, a nikoliv na dokonání trestného činu, je nemožné uvažovat o pokusu trestného činu a takové jednání nemůže být trestné. K tomu nezbývá, než zopakovat, že pokus jako obecná forma trestného činu je, na rozdíl od dokonaného trestného činu, charakterizován především nedostatkem následku, který je znakem skutkové podstaty trestného činu. Úmysl pachatele ale nesměřuje pouze k pokusu, ale k dokonání trestného činu, ke kterému v tomto případě nedošlo nikoliv v důsledku „zaměření obviněného výlučně na pokus“, protože učinil vše, co zákon vyžaduje ke spáchání trestného činu podvodu, ale v důsledku odmítnutí jeho požadavku poškozeným S. E. T. Jednání obviněného Bc. M. V. tak bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, ke kterému ale nedošlo nezávisle na jeho vůli.
Na správnost právního posouzení skutku ad 13) výroku o vině, nemá žádný vliv ani námitka obviněného Bc. M. V., že daný skutkový stav neobsahuje přesné časové vymezení, zejména přesný čas, a není uvedeno kdy a za jakých okolností se měl setkat s S. E. T. Skutek je dostatečně časově i místně specifikován, v rozhodnutí nechybí žádný výrok a tento není neúplný, jak obviněný namítá. Navíc tato námitka ani neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání, když na případy neúplného nebo chybějícího výroku dopadá důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části. Za neúplný se považuje takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. pokud v případě výroku o vině není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu podle § 120 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný Bc. M. V. popřel, že by se žalovaného jednání dopustil, S. E. T. vůbec nezná, nikdy s ním nehovořil, a k situaci popsané ve skutku, že vůbec nedošlo. Považuje to za prokázané svojí výpovědí, že dne 8. 4. 2006, že nebyl vůbec přítomen v B., ale v domově důchodců u své matky v obci K. na severní Moravě, což doložil jejím čestným prohlášením, ale v důsledku jejího úmrtí již nebylo možné vyslechnout ji jako svědka. Namítá také, že v době údajného spáchání skutku k datu 8. 4. 2006 nebyl P. bar ani v provozu, což považuje za prokázané nezávislým svědkem P. K., provozovatelem mobilní buňky označené jako P. bar, který v hlavním líčení dne 16. 7. 2013 uvedl, že „je to letní záležitost, začínali jsme v květnu či koncem dubna, není tam topení“. Samotná restaurace P. bar, že navíc v době spáchání skutku ani neexistovala, že v rozhodné době bylo na daném místě jen jakési mobilní zařízení, které lze označit za maringotku bez elektrické energie a topení.
S těmito námitkami se ale dostatečně vypořádal již soud I. stupně, na jehož odůvodnění postačí obecně odkázat. Zejména pak na str. 98 rozsudku uvedl, že pokud obviněný zpochybňuje, že by v předmětném období vůbec existovala nějaká restaurace P. bar, což dokládá rozhodnutím o dodatečném povolení stavby ze dne 6. 9. 2012, pak výpovědí svědků S. E. T., A. Š., A. R. a M. L. je prokázán opak, tedy že v roce 2006 objekt zvaný P. bar skutečně fungoval. To potvrdil ve své výpovědi (č. l. 11371 a násl. tr. spisu) ostatně také svědek P. K., který připustil v daném období možnost provozu baru, a to včetně občasných návštěv poškozeného S. E. T. Pokud obviněný poukazuje na výpověď svědka P. K. v hlavním líčení, tak vyjádření tohoto svědka, že se jednalo o letní záležitost, nijak neodporuje jeho výpovědi v přípravném řízení, a také s ohledem na výpovědi uvedených svědků nemůže vést k závěru, že daný bar v rozhodné době nebyl vůbec v provozu. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že soud I. stupně měl pro svá skutková zjištění dostatečnou oporu v provedených důkazech, a za dané důkazní situace tak nedotváří skutkový děj, ani nepřijal verzi svědčící v neprospěch obviněného v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“ a tedy ani neporušil jeho právo na spravedlivý proces. Provádění dalších důkazů za dané situace by bylo nadbytečné, a proto nelze ani Vrchnímu soudu v Olomouci vytýkat, že další navržené důkazy neprovedl (výslech přítelkyně J. D. a R. R., které by potvrdily, že se 8. 4. 2006 v daném baru s S. E. T. nemohl setkat).
Zcela bez významu je pak námitka obviněného Bc. M. V., že i pokud by teoreticky k jeho setkání s S. E. T. došlo, je nepravděpodobné, že by tento měl u sebe finanční hotovost 3 000 000 Kč, když podle jeho sdělení se setkání uskutečnilo zcela náhodně, pouze na několik minut a poté již k žádnému jejich kontaktu nemělo dojít. Z okolností případu i samotného skutku je totiž naprosto jasné, že se nejednalo o požadavek okamžitého zaplacení, ale o nabídku podmíněnou zaplacením dané částky v budoucnu („zaplatí-li“). Z toho také vyplývá neopodstatněnost další námitky, že samotné jeho sdělení uvedené ve skutku, kdy nabídl S. E. T., zaplatí-li 3 000 000 Kč, tak proti němu nebude zahájeno trestní stíhání pro údajnou trestnou činnost, nemůže podle obviněného naplnit znaky pokusu trestného činu podvodu, když v samotném skutku se nehovoří o tom, že by finanční hotovost žádal po S. E. T. Tato skutečnost je rovněž ze skutku zcela zřejmá, a navíc byla nabídka přímo spojena s osobou E. T., tedy s nezahájením jeho trestního stíhání. Nelze proto přisvědčit námitce obviněného Bc. M. V., že se vzhledem k uvedenému nemohl dopustit pokusu podvodu podle § 8 odst. k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, pro absenci objektivní i subjektivní stránky, když bylo spolehlivě prokázáno, že jednal v úmyslu způsobit na cizím majetku značnou škodu a obohatit ke škodě cizího majetku sebe tím, že uvede někoho v omyl.
K bodu ad 14) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, kde byl obviněný Bc. M. V. uznán vinným pokusem trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 k § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákona, předně obsáhle uvádí vyloženě skutkové výhrady v rozporu s uplatněným důvodem dovolání, když namítá, že nebyla prokázána žádná spojitost mezi ním a svědkem S. E. T., s kterým ani jednou nepřišel do styku, ať již soukromě, nebo při pracovní činnosti jako advokátní „asistent“. Daný skutek také nepovažuje za trestný čin a namítá, že ani nebylo prokázáno, že by jej spáchal on. Považuje za neprokázané, že by se vůbec nacházel na místě údajného činu, namítá neuvedení přesného data a času údajného setkání, že soud vycházel pouze z pochybného prohlášení sepsaného S. E. T. dne 2. 11. 2009, ačkoliv k údajnému setkání mělo dojít na počátku října 2009, jak se podává z obsahu zmíněného prohlášení. Pokud by se ale skutkový děj uskutečnil, S. E. T. by si podle obviněného jistě pamatoval přesné a podstatné podrobnosti o místě, dni a konkrétní hodině setkání, jakož i přesný popis osoby, doprovod dalších osob a další skutečnosti osvětlující jeho tvrzení. Považuje proto tohoto svědka za nevěrohodného, jeho tvrzení za nepravdivé a namítá, že se daný skutek nestal. Poukázal také na to, že skutek se měl stát počátkem měsíce října 2009, když svědek S. E. T. tvrdí, že byl v této době kontaktován neznámým mužem s požadavkem na zaplacení 500 000 Kč, nebo jinak bude na něj podáno trestní oznámení, ale ze zprávy Policie ČR ze dne 9. 7. 2013 vyplývá, že trestní oznámení bylo pplk. Mgr. T. R. podáno pro křivé obvinění na S. E. T. již o osm měsíců dříve dne 12. 3. 2009, což svědčí v jeho prospěch, a tento svědek (pozn. pplk. Mgr. T. R.) v hlavním líčení sám potvrdil, že jej nezná. Výpověď svědka S. E. T. považuje za vnitřně rozpornou, když nejdřív uváděl místo setkání s ním v budově centra IBC, později před budovou a kamerový systém centra nebyl využit. O naplnění skutkové podstaty daného trestného činu, že by tak podle obviněného bylo možné teoreticky uvažovat pouze za situace, že by se s S. E. T. setkal před datem 12. 3. 2009 a následně by bylo podáno trestní oznámení. Ve skutečnosti s ním ale nikdy nejednal, a čestné prohlášení S. E. T. ze dne 2. 11. 2009 bylo předem připraveno „pro futuro“ tak, aby zapadalo do časového úseku jeho předvolání ze dne 2. 11. 2009 na policii k podání vysvětlení a toto předvolání bylo S. E. T. doručeno dne 3. 11. 2009. Namítá, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu vydírání ve stádiu pokusu, jednání bezprostředně nesměřovalo k donucení poškozeného pohrůžkou jiné těžké újmy, aby něco konal a následkem mu byla způsobená značná škoda, chybí tak zákonný znak, a sice objektivní i subjektivní stránka jeho jednání. Považuje proto za neprokázaný jeho úmysl spáchat trestný čin, když sám žádné trestní oznámení nepodával, a protože nebyl policistou, neměl ani žádné povědomí o tom, že nějaké trestní oznámení na S. E. T. již v té době existovalo či bylo evidováno policií. Žádnou těžkou újmu, že S. E. T. ani způsobit nemohl, neboť trestní oznámení na jeho osobu již bylo podáno dříve. Poškozený by musel pociťovat těžkou újmu na cti, dobré pověsti, rozvratu manželství, rodinného života, nebo „v důsledku hrozby počátek úkonů směřující k zahájení trestního stíhání“ (pozn. citace nejasně formulované námitky). Při posuzování těžké újmy, že by měl soud přihlížet i k osobě poškozeného, který takovou hrozbu těžké újmy nepociťoval a popis skutku, že ani neobsahuje konkretizaci, v čem by taková újma měla spočívat.
Z výše citovaných námitek je převážná část skutkové povahy, a mají proto význam jen z hlediska případné existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Za odpovídající uplatněnému důvodu dovolání, a tedy hmotně právní, lze považovat námitky obviněného Bc. M. V., že nebyl prokázán jeho úmysl spáchat trestný čin, když sám žádné trestní oznámení nepodával, a protože nebyl policistou, neměl ani žádné povědomí o tom, že nějaké trestní oznámení na S. E. T. již v té době existovalo či bylo evidováno policií. Hmotně právní je také námitka, že těžkou újmu S. E. T. způsobit nemohl, neboť trestní oznámení na jeho osobu již bylo podáno dříve, poškozený by také musel pociťovat těžkou újmu na cti, dobré pověsti, rozvratu manželství, rodinného života, a při posuzování těžké újmy, že by měl soud přihlížet i k osobě poškozeného, který ale takovou hrozbu těžké újmy nepociťoval a popis skutku ani neobsahuje konkretizaci, v čem měla spočívat.
K těmto námitkám se rovněž podrobně vyjádřil již soud I. stupně, a to na str. 100 až 101 rozsudku, kde uvedl, že stejně jako pod bodem 13) svědčí o vině obviněného Bc. M. V. jediný přímý důkaz, a to výpověď svědka S. E. T., který popsal místo setkání v říjnu 2009 s osobou, jež se představila jako M., a kterou později ztotožnil s osobou obviněného Bc. M. V. Tato osoba se na něj obrátila s požadavkem na zaplacení částky 500 000 Kč jako úplatku policistovi pplk. Mgr. T. R., který za tuto částku na něj nepodá trestní oznámení za křivé obvinění jeho osoby, jehož se měl S. E. T. dopustit v rámci hlavního líčení dne 2. 9. 2008 u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 1/2007 (č. l. 1465-1481 přílohy č. 4). Svědek S. E. T., že ohledně rozhovoru s obviněným odkázal mimo jiné na obsah sepsaného čestného prohlášení (č. l. 5058 tr. spisu) ze dne 2. 11. 2009, ve kterém je popsán rozhovor s mužem jménem M. v B. u obchodního střediska IBC v říjnu 2009, které je v souladu s jeho svědeckou výpovědí, a z něhož se také podává pohrůžka osoby jménem M., že pokud obsah této schůzky S. E. T. oznámí orgánům činným v trestním řízení, bude mít on i jeho rodina problémy. Součástí čestného prohlášení je prohlášení o pravosti podpisu pod čestným prohlášením, učiněné advokátem dne 2. 11. 2009 a pravost uvedeného čestného prohlášení je dokladována rovněž částí ověřovací knihy na č. l. 5021-5022 tr. spisu. Z hlediska hodnocení pravdivosti výpovědi soud I. stupně správně přihlédl k tomu, že v souladu s výpovědí svědka S. E. T. je nejen výpověď jeho tehdejšího právního zástupce, před nímž jako před advokátem bylo čestné prohlášení 2. 11. 2009 sepsáno, ale také fotokopie výzvy k podání vysvětlení (č. l. 5048 tr. spisu), a úřední záznam o podaném vysvětlení (č. l. 5045-5047 tr. spisu), když výzva je datována dnem 2. 11. 2009 a týká se křivého obvinění policisty pplk. Mgr. T. R., stejně jako úřední záznam ze dne 10. 11. 2009. Za podstatnou soud I. stupně, vzhledem k uvedeným objektivním listinným důkazům, důvodně považoval část výpovědi svědka S. E. T., v níž tvrdí, že asi měsíc po setkání s obviněným, když jeho požadavek odmítl, byl skutečně předvolán k podání vysvětlení u policie, a to právě ohledně toho, čím mu bylo obviněným Bc. M. V. vyhrožováno. Z hlediska věrohodnosti výpovědi svědka S. E. T., soud I. stupně správně považoval za významné porovnání den sepsání čestného prohlášení (2. 11. 2009), se dnem doručení výzvy k podání vysvětlení ohledně křivého obvinění S. E. T. (dne 3. 11. 2009, č. l. 5049 tr. spisu), což vylučuje možnost, že výpověď tohoto svědka a jeho čestné prohlášení jsou přípravou jeho budoucí obhajoby. O možném trestním stíhání jeho osoby, v souvislosti s jeho vyjádřením vůči osobě pplk. Mgr. T. R., totiž v době jeho setkání s obviněným ještě oficiálně nemohl vědět. Na základě toho pak soud I. stupně učinil důvodně závěr, že obviněný Bc. M. V., s ohledem na jeho kontakty v řadách aktivních policistů, si zajistil potřebné informace ohledně osoby S. E. T. a tyto se pokusil „zobchodovat“ (pozn. obviněný byl příslušníkem policie od 1. 4. 1977, dosáhl hodnosti kapitána a služební poměr ukončil dne 6. 2. 1997, viz str. 192 rozsudku soudu I. stupně). V podrobnostech pak soud I. stupně ohledně absence motivu případné křivé výpovědi svědka S. E. T. ve vztahu k obviněnému, jakož i ohledně závěrů o věrohodnosti provedené rekognice, odkázal na odůvodnění předchozího bodu ad 13) výroku o vině.
Nejvyšší soud se také neztotožnil s námitkou obviněného Bc. M. V. ohledně významu podání trestního oznámení pplk. Mgr. T. R. na S. E. T. ještě předtím (dne 12. 3. 2009, viz č. l. 12092 tr. spisu), než se měl podle jeho výpovědi s tímto svědkem setkat v říjnu 2009. I s touto dovolací námitkou, uplatněnou již na č. l. 12067 tr. spisu, že je nelogické, proč by měl daným způsobem jednat v říjnu 2009, když trestní oznámení již bylo podáno, se správně vypořádal již soud I. stupně. Nejvyšší soud se ztotožnil s jeho argumentací, že s námitkou nelogičnosti souhlasit nelze, neboť nebylo úmyslem obviněného v případě zaplacení požadované částky cokoli s pplk. Mgr. T. R. v tomto ohledu řešit ve prospěch S. E. T., neboť jakým způsobem řeší korupční nabídky pplk. Mgr. T. R., muselo být obviněnému známo už od roku 2005, kdy v obdobném případu pplk. Mgr. T. R. korupční nabídku oznámil svým nadřízeným. To přitom muselo být obviněnému Bc. M. V. známo, neboť se jednalo o Mgr. S. D. (pozn. osoba, která nabídla úplatek), který je synem bývalé přítelkyně Bc. M. V. Za této situace tedy výpověď svědka S. E. T. na logice neztrácí. Pro upřesnění lze uvést, že Mgr. S. D. byl za nabídku úplatku ve výši 600 000 Kč, učiněnou pplk. Mgr. T. R. dne 3. 8. 2005 za to, že dál nepovede trestní řízení proti určité osobě, soudem I. stupně odsouzen [výrok ad 10) rozsudku], ale Vrchní soud v Olomouci trestní stíhání Mgr. S. D. z důvodu promlčení zastavil. Soud I. stupně také poukázal na skutečnost, že „modus operandi“ (způsob spáchání) pod bodem ad 14) výroku o vině, je shodný i v bodě 13), jímž byl obviněný Bc. M. V. rovněž uznán vinným a odkázal i na odůvodnění viny tohoto obviněného pod body 17) a 18) rozsudku.
K námitkám obviněného Bc. M. V., jež odpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvádí Nejvyšší soud následující. Na existenci úmyslu spáchat trestný čin, nemá žádný vliv skutečnost, že obviněný Bc. M. V. sám žádné trestní oznámení nepodával a tato skutečnost vyplývá také z popisu jeho jednání. Ohledně jeho povědomí o tom, že nějaké trestní oznámení na S. E. T. již v té době existovalo či bylo evidováno policií, se vyjádřil již soud I. stupně. Navíc není ani podstatné, zda obviněný o podání takového trestního oznámení věděl nebo nevěděl, když u trestného činu vydírání je podstatné užití pohrůžky, jež má povahu pohrůžky jinou těžkou újmou, a je motivována snahou donutit tak jiného, aby konal požadovaným způsobem. Nejvyšší soud (viz např. usnesení ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 612/2011), uvedl, že zákonný znak trestného činu vydírání spočívající v pohrůžce jiné těžké újmy ve smyslu § 235 odst. 1 tr. zákona, může zahrnovat různé způsoby vyhrožování, protože není zákonem blíže definován. Musí však jít o neoprávněné jednání pachatele, který hrozí způsobením takových následků, které jsou svou intenzitou srovnatelné s hrozbou spojovanou s pohrůžkou násilí, takže pohrůžka jiné těžké újmy může u poškozeného vyvolat obavu obdobnou s ohrožením jeho života nebo zdraví. Obecně při posuzování, zda jde o pohrůžku jinou těžkou újmou, je třeba přihlížet též např. k závažnosti možného narušení osobních, rodinných, pracovních či podnikatelských nebo jiných vztahů poškozeného pro případ uskutečnění učiněné pohrůžky, k individuálním rysům osoby poškozeného, k intenzitě ovlivnění jeho psychického stavu apod., neboť dopad stejné pohrůžky může být podle její povahy u různých poškozených odlišný.
Jestliže obviněný Bc. M. V. vyhrožoval poškozenému podáním trestního oznámení, jde o takovou formu nátlaku, jímž jej nutil, aby něco konal, který je třeba považovat za významný zásah do osobního života, kterým je naplněn zákonný znak trestného činu vydírání spočívající v pohrůžce jinou těžkou újmou. Obdobnou situaci řešil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1293/2003, kde uvedl, že příslušník Policie ČR se může dopustit trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona, jestliže poškozeného hrozbou možnosti zahájení trestního stíhání a uplatnění zajišťovacích institutů (např. vazby) nutí k zaplacení dluhu, neboť v takovém jednání lze spatřovat pohrůžku jiné těžké újmy (srov. přiměřeně též rozh. č. 27/1982 Sb. rozh. tr.). Obviněný Bc. M. V. sice nebyl policistou, ale hrozil podáním trestního oznámení příslušníkem policie, kdy ho soud I. stupně příhodně označil jako osobu vydávající se za „kurýra údajného požadavku“ daného vysoce postaveného policisty. Rozdílnost tohoto postavení spočívá v tom, že dopustí-li se policista takového jednání při výslechu v rámci prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, tj. při plnění úkolů Policie ČR [§ 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, § 158 odst. 1 tr. ř.], může spáchat trestný čin vydírání v jednočinném souběhu s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona.
Z hlediska právního posouzení, resp. existence znaku pohrůžky „jiné těžké újmy“ skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona, není významné, že na S. E. T. bylo trestní oznámení podáno již dříve, když tento poškozený o tom nevěděl. Pokud obviněný Bc. M. V. v souladu s uplatněným důvodem dovolání zpochybňuje naplnění znaku pohrůžky jinou těžkou újmou s tím, že při posuzování těžké újmy by měl soud přihlížet i k osobě poškozeného, lze mu obecně přisvědčit, nikoliv ale již v tom, že poškozený S. E. T. takovou hrozbu těžké újmy nepociťoval a popis skutku, že neobsahuje konkretizaci, v čem měla tato pohrůžka spočívat. Předně opět z popisu skutku jasně vyplývá, v čem pohrůžka těžkou újmou spočívala, a to v podání trestního oznámení za jednání, které je pak ještě konkretizované na str. 99 rozsudku. Pohrůžku podáním trestního oznámení, je pak třeba považovat za pohrůžku těžkou újmou, protože vedení úkonů trestního řízení proti určité osobě představuje pokaždé výrazný zásah do života dané osoby, poškozuje jí na cti, dobré pověsti, může také vyvolat rozvrat v manželství, rodinném životě nebo v partnerských vztazích. Každé trestní stíhání představuje omezení souhrnu osobnostních práv, jejichž součásti jsou vyjmenovány v čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Proto i hrozba podáním trestního oznámení, a z toho vyplývající možnost trestního stíhaní, je pohrůžkou těžké újmy. Byť tedy obecně při posuzování těžké újmy by měl soud přihlížet i k osobě poškozeného, pohrůžka trestním oznámením, a z toho vyplývajících možných zásahů do práv prověřované nebo následně trestně stíhané osoby, je svojí povahou v tomto případě natolik intenzivní, že ji soud I. stupně důvodně považoval za pohrůžku jinou těžkou újmou ve smyslu trestného činu vydírání. Uvedené hmotně právní námitky obviněného Bc. M. V. k bodu ad 14) výroku o vině, shledal proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.