61.\tUložený trest prakticky ničím nevybočuje z mezí běžně ukládaných trestů v obdobných případech, přičemž ani dovolatel neuvádí žádnou konkrétní skutečnost, která by tento fakt rozporovala. Naopak argumentace obviněného směřuje k odlišení jeho případu jako specifického, a to pomocí poukazu na značnou délku proběhlého řízení, přičemž je nutno souhlasit s tím, že otázka délky řízení, zvláště pak v případech, kdy překročila hranice přiměřenosti, by měla být zohledněna zejména v rámci druhu a výměry ukládaného trestu (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 30/24). Nelze však přisvědčit tvrzení dovolatele, že by soudy nižších stupňů zmíněný faktor nezohlednily a nepromítly do výroku o trestu. Naopak již soud nalézací vzpomínanou skutečnost zohlednil (viz odstavec 225. odůvodnění jeho rozsudku), přičemž soud odvolací se s úvahami soudu prvního stupně plně ztotožnil a dospěl ke stejnému závěru (viz odstavec 100. odůvodnění jeho rozsudku). Uložení trestu na samé dolní hranici trestní sazby, a to za současného konstatování několika přitěžujících okolností, nelze považovat za trest zcela zjevně nepřiměřený a excesivní.
62.\tNad rámec považuje Nejvyšší soud za vhodné dodat, že časový odstup od spáchání skutku ani délka řízení navíc nedosáhly dovolatelem tvrzených deseti let. Jak správně ve svém vyjádření uvádí státní zástupce, tak mezi posledním relevantním skutkem obviněného dne 29. 6. 2015 a rozhodnutím soudu prvního stupně dne 1. 9. 2021 uběhlo pouze šest let. Ani v následném řízení o odvolání, které bylo skončeno pravomocným rozhodnutím soudu druhého stupně dne 15. 11. 2023, tedy asi o dva roky později, nelze seznat zcela excesivní a nepřípustný projev průtahů řízení ze strany orgánů činných v trestním řízení, zvláště, je-li přihlédnuto k skutkové i právní složitosti věci, o čemž nelze pochybovat už jen vzhledem k počtu zapojených osob, množství relevantních dokumentů, sofistikované snaze obviněných předmětnou trestnou činnost zakrýt atd., přičemž nutnost zohlednění tohoto kritéria vychází i z relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 1982 ve věci Eckle proti Německu, č. stížnosti 8130/78 nebo rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 25. 3. 1999 ve věci Pélissier a Sassi proti Francii, č. stížnosti 25444/94).
63.\tJedná-li se o poukazy dovolatele na judikaturu Ústavního soudu, pak tuto nepovažuje dovolací soud za aplikovatelnou na zkoumanou věc, neboť vytyčené případy se zakládaly na podstatně odlišných konkrétních okolnostech jednotlivých věcí. V případech srovnatelně skutkově a právně komplikovaných Ústavní soud shledal za excesivní násobně vyšší délku řízení (srov. např. 19 let v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 30/24). Z hlediska účelnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody přitom nelze přehlížet ani míru závažnosti spáchaného činu, která je v rozebíraném případě relativně vysoká, zvláště vzhledem k výši způsobené škody, propracované struktuře, v níž obvinění fungovali atd. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Odlišné jsou rovněž případy, kdy soudy nižších stupňů aspekt délky řízení zcela pominuly a vůbec tento fakt nepromítly do výroku o trestu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 380/09), na rozdíl od posuzované věci (viz výše). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v předmětné věci nedošlo k uložení zcela zjevně nepřiměřeného a excesivního trestu, ani nebylo porušeno dovolatelovo právo na spravedlivý proces skrze zásadní a rozsáhlé průtahy v řízení.
K dovolání obviněného M. K.
64.\tObviněný M. K. své dovolání opřel o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť vyjádřil názor, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zároveň vyjádřil mínění, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
65.\tNejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
66.\tDovolatel primárně namítal, že svědecká výpověď svědka T. S., kterou označil za zásadní pro rozhodná skutková zjištění ve věci, představuje procesně nepoužitelný důkaz. S obviněným je nutno souhlasit v tom smyslu, že svědek T. S. byl vyslechnut do protokolu mimo hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného (viz protokol o výslechu na č. l. 18708 až 18711), přičemž se v tomto směru omezil toliko na potvrzení své dřívější výpovědi z přípravného řízení. Soud prvního stupně posléze přistoupil k přečtení protokolu o svědecké výpovědi svědka T. S. z přípravného řízení podle § 211 odst. 1 tr. ř., k čemuž dal souhlas státní zástupce. Souhlas obviněného s přečtením výše zmíněného protokolu ovšem zajištěn nebyl (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 18669), protože tento se z hlavního líčení omluvil, argumentujíce aktuálními protipandemickými opatřeními, vzdáleností příslušného soudu od svého bydliště a nedostatkem finančních prostředků (srov. omluva na č. l. 18712). V tomto kontextu musí Nejvyšší soud kategoricky zavrhnout názor Vrchního soudu v Olomouci, dle něhož souhlas obviněného nahradilo přivolení ze strany jeho obhájce (viz odstavec 46. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), neboť se jedná o úkon, který musí obviněný provést osobně (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 1997, sp. zn. 1 To 5/97). Zprostředkované tvrzení obhájce obviněného, že kdyby se jeho klient nacházel v daný okamžik na místě, jistě by s přečtením protokolu o výpovědi svědka souhlasil, tak v žádném případě nemůže nahradit osobní souhlas obviněného ve smyslu § 211 odst. 1 tr. ř.
67.\tDovolatel dále namítl, že ani samotná výpověď svědka T. S. vůči němu není procesně použitelná, jelikož o výslechu vzpomínaného svědka nebyl vyrozuměn jeho tehdejší obhájce. Ze spisového materiálu přitom skutečně vyplývá, že obhájce obviněného nebyl přítomen dne 7. 12. 2017 výslechu svědka T. S. ani jej za tímto účelem nezastoupil žádný substitut (viz protokol o výslechu svědka na č. l. 2809 až 2816), třebaže již dříve byl obviněnému ustanoven obhájce Mgr. Jiří Kubala (viz záznam o ustanovení obhájce na č. l. 2302). Taktéž však ze spisového materiálu vyplývá, že policejní orgán výše jmenovaného obhájce o plánovaném výslechu svědka T. S. řádně vyrozuměl (viz vyrozumění o plánovaném provedení úkonu na č. l. 16796 a potvrzení o doručení datové zprávy na č. l. 16802), pročež nelze předmětnou výpověď svědka T. S. automaticky považovat za procesně nepoužitelný důkaz vůči obviněnému, byť zmíněná skutečnost neřeší otázku, zda mohl být protokol o výpovědi jmenovaného svědka přečten v hlavním líčení podle § 211 tr. ř.
68.\tPodle § 211 tr. ř. lze místo výslechu svědka v hlavním líčení číst protokol o jeho výpovědi, jestliže soud nepokládá osobní výslech za nutný a státní zástupce i obviněný s tím souhlasí. Pakliže se obviněný, který byl k hlavnímu líčení řádně předvolán, bez omluvy nedostaví, nebo se bez vážného důvodu z jednací síně vzdálí, souhlas obviněného s přečtením takového protokolu o výslechu svědka není třeba a postačí souhlas státního zástupce. Na tyto skutečnosti musí být obviněný v předvolání upozorněn. Na základě § 202 odst. 3 tr. ř. nedostaví-li se obviněný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obviněného, lze v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst nebo obrazové a zvukové záznamy pořízené o jejich výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení přehrát za podmínek uvedených v § 211 tr. ř. Podle § 202 odst. 5 tr. ř. se ustanovení § 202 odst. 3 tr. ř. užije přiměřeně i na případy, kdy obviněný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Z uvedeného plyne, že pokud obviněný požádá, aby se hlavní líčení konalo v jeho nepřítomnosti, může být nejen provedeno hlavní líčení bez účasti obviněného, ale soud je oprávněn postupovat stejně, jako kdyby se obviněný nedostavil k hlavnímu líčení bez řádné omluvy ve smyslu § 202 odst. 3 tr. ř. To znamená, že v hlavním líčení konaném v nepřítomnosti obviněného pak lze mimo jiné k důkazu přečíst protokoly o výslechu svědků, a to za podmínek uvedených v § 211 tr. ř. (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád II. § 157 – 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2565). Citované ustanovení však nelze využívat způsobem, který by mohl vést k obcházení práva obviněného na obhajobu, přičemž především jej nelze využívat pro čtení protokolů o výsleších svědků, k nimž se již obviněný v průběhu hlavního líčení vyjádřil, že s jejich čtením v hlavním líčení nesouhlasí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1236/2019).
69.\tPro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v každém případě nezbytné, aby se na procesně nepoužitelných důkazech zakládala rozhodná skutková zjištění ve věci určující pro naplnění znaků trestného činu. Z předmětného protokolu o svědecké výpovědi svědka T. S. však soudy nižších stupňů neučinily prakticky žádná skutková zjištění, neboť zmíněný svědek o předmětné činnosti téměř nic nevěděl. Soudy obou stupňů pak toliko podpůrně konstatovaly, že nevědomost svědka T. S. o zásadních věcech týkajících se společnosti, jejímž byl jednatelem, zapadá do celkového obrazu skutkových zjištění (viz odstavec 104. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavec 63. odůvodnění rozsudku soudu odvolacího). Nejvyšší soud se tak plně ztotožňuje s názorem státního zástupce, protože výše zmíněná informace fakticky nijak neovlivnila rozhodná skutková zjištění v posuzované věci určující pro naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu. O osobě T. S. a jeho roli ve společnosti GARDIAN INVESTMENT, s. r. o., jejímž byl jednatelem, si ostatně soudy učinily závěr z řady dalších důkazů, včetně provedených odposlechů, opisu z rejstříku trestů atd. Totéž platí o podstatě fungování výše zmíněné společnosti a jejích vztazích s obviněnými právnickými osobami v předmětné věci, poněvadž i v tomto směru se zjištění soudů nižších stupňů opíralo o řadu odlišných důkazů. Nutno tedy uzavřít, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu se nezakládají na procesně nepoužitelných důkazech.
70.\tObviněný rovněž tvrdil, že soudy nedůvodně neprovedly podstatný navrhovaný důkaz v podobě založení zbývajících záznamů o odposleších telefonických hovorů mezi svědkem T. S. a dovolatelem, čímž měla být prokázána dohoda ohledně placení jednotlivých faktur, kdy se tento postup realizoval na návrh svědka T. S. v hotovosti. Vyjádřil přitom přesvědčení, že touto cestou mohlo dojít k vyvrácení teorií obžaloby, že obviněný nekomunikoval se svědkem T. S. o platbách faktur a navrhovaný důkaz též mohl změnit hodnocení obžalobou vybraných odposlechů ze strany soudů. Na tomto místě však musí Nejvyšší soud připomenout, že soudy nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní, zvláště jedná-li se o důkazy nadbytečné, duplicitní, případně postrádající relevanci, leč jsou povinny v odůvodnění uvést, proč konkrétní důkaz nepokládaly za nutné provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
71.\tV projednávaném případě nicméně nastala specifická situace, neboť ze spisového materiálu neplyne, že by obviněný vznesl tvrzený důkazní návrh před některým ze soudů nižších stupňů a jeho výtka směřuje toliko vůči obžalobě, která podle jeho názoru měla v přípravném řízení do spisu založit všechny záznamy o odposleších, nikoliv jen ty, které vyhodnotila za relevantní. Nelze tedy vyčítat soudům, že v odůvodnění svých rozhodnutí nevysvětlily, proč neprovedly důkaz zbylými záznamy o odposleších, poněvadž takový návrh ve vztahu k nim nebyl vůbec vznesen. Nad rámec uvedeného posléze vyvstává otázka, jaká rozhodná skutková zjištění soudů mohl zmíněný důkaz, pokud by jej soudy provedly, reálně ovlivnit. Dovolatel přitom musí tuto svou námitku konkretizovat natolik, aby mohl Nejvyšší soud zhodnotit, zda by se mohlo jednat o důkaz podstatný, který mohl mít dopady na rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu, jehož neprovedení postrádalo na důvodnosti. Zmíněným požadavkům ovšem obviněný ve svém dovolání nedostál, jelikož pouze obecný odkaz na teoreticky možné, nijak blíže nespecifikované, odlišné vnímání relevantní části odposlechů ze strany soudů pro podobné účely nepostačuje.
72.\tPokud se pak jedná o tvrzení obviněného, že obsah zbylých záznamů o odposleších mohl vyvrátit teorii obžaloby, že obviněný se svědkem T. S. nekomunikoval o placení vybraných faktur, nezbývá než dodat, že samo vyvrácení určitých teorií obžaloby nedostačuje k naplnění předmětného dovolacího důvodu. Podstatné totiž zůstává, zda by podobné vyvrácení mohlo vést ke změně rozhodných skutečností určujících pro naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu. V nastíněném případě tomu tak ovšem není, protože zásadní význam nemají zjištění, zda obviněný někdy se svědkem T. S. o zmíněných fakturách hovořil, leč účelový charakter těchto faktur, který byl prokázán rozsáhlým řetězcem důkazů. Nezbývá proto než dodat, že z logiky věci odposlechy vždy zaznamenají i záležitosti pro danou kauzu irelevantní či dotýkající se jí zcela okrajově, pročež selekce podobného materiálu je logická a žádoucí. Tím více udivuje, že se dovolatel nedomáhá provedení jen určité další části záznamů o odposleších, z nichž by dle jeho mínění mělo vyplynout konkrétní podstatné zjištění, avšak usiluje o komplexní založení veškerých záznamů o odposleších, jejichž relevanci pro posuzovanou věc odůvodňuje jen velmi vágně. Nejvyšší soud tak uzavírá, že zbývající záznamy o odposleších nepředstavují opomenutý důkaz ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
73.\tObviněný rovněž namítal existenci zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními rozhodnými pro naplnění znaků trestného činu, ale ve svém dovolání fakticky nevysvětlil, v čem daný rozpor spatřuje. Poukazoval-li dovolatel na výpovědi některých obviněných ohledně obchodního významu poskytnutých reklamních plnění, pak toliko polemizoval se způsobem hodnocení zmíněných důkazů, když kritizoval soudy nižších stupňů, že těmto tvrzením některých obviněných neuvěřily. Z odůvodnění rozhodnutí zejména soudu odvolacího je pak dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je na místě dovodit především, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž však v daném případě nedošlo.
74.\tProto dovolací soud považuje za nutné konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Nejvyšší soud tudíž mezi skutkovými zjištěními na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, požadovaný zjevný rozpor neshledal. Není pak předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna rozebírat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Důležité je, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohl být ani porušen procesní princip in dubio pro reo, který vyplývá ze zásady presumpce neviny, neboť v předmětné věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje.
75.\tDůvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy. Námitka dovolatele kritizující nezohlednění nákladů vynaložených na předmětná reklamní plnění za účelem určení výše zkrácené daně, kterou lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se plně shoduje s výhradami obviněného S. B., pročež se touto totožnou námitkou Nejvyšší soud zabýval komplexně v odstavcích 50. a 51. odůvodnění tohoto usnesení, přičemž závěry výše rozvedené se bezezbytku vztahují i na obviněného a jeho argumentaci v podaném dovolání. Zbývá pouze doplnit, že rozporoval-li obviněný zjištění o účelovosti smluv o reklamním plnění, jedná se o námitku skutkovou, kterou nelze podřadit pod vytyčený dovolací důvod. Skutečnost, že ti obvinění, kteří pomocí nákupu předmětného reklamního plnění zkracovali své daňové povinnosti, získávali zpět jen procentuální část takto vynaložených nákladů, nijak neodporuje zjištěním o účelovém charakteru reklamního plnění, ostatně nutno zohlednit logickou dělbu zisku mezi jednotlivé obviněné, coby články výše popsaného řetězce.
K dovolání obviněné právnické osoby TRUMF International, s. r. o.
76.\tObviněná právnická osoba TRUMF International, s. r. o., své dovolání opřela o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť vyjádřila názor, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a souběžně napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
77.\tNejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
78.\tNámitky obviněné právnické osoby však fakticky vybočují z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože z nich nevyplývá, v čem dovolatelka spatřovala zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků předmětného trestného činu. Komplexně se námitky obviněné právnické osoby týkají především otázky přičitatelnosti jednání fyzické osoby osobě právnické, tedy problematiky právní, nikoliv skutkové a spadají tak pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jen v pozadí těchto výhrad lze detekovat jistou míru polemiky se skutkovými zjištěními soudů, především s otázkou, zda se dovolatelka zapojila do řetězce obviněných a získala tímto způsobem jiný prospěch, krom zkrácení daňových povinností. Podobné obecné projevy nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů nepostačují k naplnění předmětného dovolacího důvodu. Nezbývá než připomenout, že není úlohou dovolacího soudu domýšlet námitky a nezbytnou argumentaci za dovolatele, leč naopak dovolatel vždy musí vznést konkrétní výhrady, jež lze subsumovat pod některý z důvodů dovolání (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015).
79.\tDůvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.
80.\tDovolatelkou vznesená námitka zpochybňující přičitatelnost jednání fyzické osoby obviněné, jakožto osobě právnické, za předpokladu, že trestný čin byl spáchán na její úkor, a nikoliv v její prospěch, je pod tento dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. subsumovatelná, ale Nejvyšší soud jí nemůže přiznat opodstatněnost. Podle § 8 odst. 1 t. o. p. o. je mimo jiné podmínkou přičitatelnosti trestného činu právnické osobě skutečnost, že byl čin spáchán v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti. Nicméně na situace, v nichž dochází k páchání trestné činnosti ze strany fyzických osob nikoliv v zájmu předmětné právnické osoby, avšak na její úkor, byť v rámci činnosti této právnické osoby, musí být aplikován restriktivní výklad přičitatelnosti takového jednání. Tudíž v případech, při nichž fyzická osoba, jejíž jednání by jinak mohlo být právnické osobě přičítáno, jedná výhradně ve vlastním soukromém zájmu a na úkor osoby právnické, nelze podobné excesivní jednání fyzické osoby přičítat dané osobě právnické (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 972/2016, uveřejněné pod č. 29/2017 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 4 Tdo 621/2024). Protiprávní čin je pak spáchán v zájmu právnické osoby, má-li z něho právnická osoba buď majetkový prospěch, nebo jakýkoli imateriální prospěch, či získá-li jakoukoli výhodu (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 194).
81.\tVe zkoumané věci ovšem shora popsaný případ spáchání činu na úkor právnické osoby nenastal. Předmětným činem totiž došlo ke zkrácení daňové povinnosti, resp. vylákání nadměrného odpočtu na dani právě ve prospěch obviněné právnické osoby, čímž tato měla získat znatelnou výhodu. Nejednalo se tedy o výhodu některé fyzické osoby, jejíž odvozený význam pro právnickou osobu by musel být dále zkoumán, ale o přímý prospěch osoby právnické (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 627/2015, uveřejněné pod č. 23/2016 Sb. rozh. tr.). Mechanismus nákupu a prodeje rozhodného reklamního plnění přitom představoval, na základě skutkových zjištění soudů nižších stupňů, toliko účelový konstrukt, jehož podstata i cíl spočívaly právě ve zkrácení daňových povinností vybraných právnických osob. Otázka nákladů vynaložených na popsanou trestnou činnost a přesné rozdělení profitů z ní plynoucích již netvoří relevantní faktory, které by mohly zvrátit skutečnost, že trestný čin byl spáchán v zájmu právnické osoby. Nelze tedy dospět k závěru, že by obviněný P. V., jehož jednání je obviněné právnické osobě přičítáno, tuto pouze zneužil k získání vlastního, ryze osobního prospěchu. Rovněž musí Nejvyšší soud zohlednit, že obviněná právnická osoba spáchala předmětný trestný čin podle § 9 odst. 3 t. o. p. o. ve spolupachatelství s dalšími právnickými a fyzickými osobami (body I.4 a II.3 výroku o vině napadeného rozsudku), pročež odpovídá, jako by daný trestný čin spáchala sama, tedy za celý způsobený následek.
82.\tSituace, jimiž argumentuje dovolatelka se přitom znatelně odlišují od posuzovaného případu, neboť v nich skutečně došlo k jednání fyzické osoby sledující výhradně osobní, soukromé zájmy, pro jejichž dosažení byla právnická osoba toliko zneužita (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 627/2015, uveřejněné pod č. 23/2016 Sb. rozh. tr., kde došlo ke zneužití motorového vozidla právnické osoby jejím jediným společníkem k ryze soukromým cestám, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 972/2016, uveřejněné pod č. 29/2017 Sb. rozh. tr., kdy došlo ke zneužití právnické osoby k vylákání finančních prostředků určených na soukromé účely pachatelů v rámci úvěrového podvodu, čímž danou právnickou osobu uvedli do situace, kdy odpovídala za způsobenou škodu, k jejímuž splacení ji zavázali). Zkoumaný případ neodpovídá ani věci zakončené usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 4 Tz 43/2018, v níž osoba vybavená plnou mocí včas nepodala pravdivé prohlášení o majetku právnické osoby, z něhož plynulo, že tato fakticky zůstává bez jakéhokoliv majetku. Na včasném nepodání prohlášení o majetku neměla právnická osoba žádný zájem, protože takovým postupem nemohla získat žádnou, ani potenciální výhodu, na rozdíl od snížení daňové povinnosti obviněné právnické osoby v posuzovaném případě. Naopak v důsledku včasného nepodání prohlášení o majetku odpovídala za vzniklou škodu. Smysluplnost dovolatelčina odkazu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 3 Tdo 329/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1681/2016, zcela absentuje, neboť v těchto věcech Nejvyšší soud dospěl k jednoznačným závěrům o přičitatelnosti rozhodných jednání právnickým osobám.
83.\tJe tudíž nutno odlišit, kdy dochází typicky k vylákání určitých finančních prostředků skrze právnickou osobu, leč tyto prostředky jsou následně z dané právnické osoby vyvedeny do dispozice soukromých osob pro jejich osobní záměry, jelikož z takovéhoto jednání fakticky žádnou výhodu právnická osoba nemá, naopak je postavena do pozice dlužníka a odpovídá za vylákané prostředky, které však nejsou v její dispozici (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 4 Tz 112/2022), od posuzovaného případu, kdy obviněná právnická osoba získala znatelnou výhodu skrze snížení svých daňových povinností, resp. vylákání neoprávněných výhod na dani a finanční prostředky z ní byly vyvedeny toliko za tímto účelem, tedy jako nástroj sloužící k zajištění jejího prospěchu.
K dovolání obviněné právnické osoby SUNPEMA ENERGY, s. r. o.
84.\tObviněná právnická osoba SUNPEMA ENERGY, s. r. o., své dovolání opřela o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť vyjádřila přesvědčení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
85.\tNejvyšší soud úvodem konstatuje, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy. Dovolatelkou vznesená námitka zpochybňující přičitatelnost jednání fyzické osoby osobě právnické je pod tento dovolací důvod subsumovatelná, leč Nejvyšší soud jí nemůže přiznat opodstatněnost, a to z obdobných důvodů jako v případě obviněné právnické osoby TRUMF International, s. r. o.
86.\tPředmětným činem totiž došlo ke zkrácení daňové povinnosti, resp. vylákání nadměrného odpočtu na dani právě ve prospěch právnické osoby, čímž tato měla získat znatelnou výhodu. Nejednalo se tedy o výhodu některé fyzické osoby, jejíž odvozený význam pro právnickou osobu by musel být dále zkoumán, ale o přímý prospěch osoby právnické (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 627/2015, uveřejněné pod č. 23/2016 Sb. rozh. tr.). Mechanismus nákupu a prodeje rozhodného reklamního plnění přitom představoval, na základě skutkových zjištění soudu, toliko účelový konstrukt, jehož podstata i cíl spočívaly právě ve zkrácení daňových povinností vybraných právnických osob. Otázka nákladů vynaložených na popsanou trestnou činnost a přesné rozdělení profitů z ní plynoucích již netvoří relevantní faktory, které by mohly zvrátit skutečnost, že trestný čin byl spáchán v zájmu právnické osoby. Nelze tedy dospět k závěru, že by obviněný P. V., jehož jednání je obviněné právnické osobě přičítáno, tuto pouze zneužil k získání vlastního, ryze osobního prospěchu. Rovněž musí Nejvyšší soud zohlednit, že obviněná právnická osoba spáchala podle § 9 odst. 3 t. o. p. o. ve spolupachatelství s dalšími právnickými a fyzickými osobami (bod I.5 výroku o vině napadeného rozsudku), pročež odpovídá, jako by daný trestný čin spáchala sama, tedy za celý způsobený následek. V ostatním odkazuje Nejvyšší soud na odstavce 80., 82. a 83. odůvodnění tohoto usnesení.
K dovolání obviněné P. W.
87.\tObviněná P. W. své dovolání opřela o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť vyjádřila názor, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
88.\tNejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
89.\tDovolatelka uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, protože tvrdila, že mezi skutkovými zjištěními soudů rozhodnými pro naplnění znaků trestného činu a obsahem provedených důkazů existuje zjevný rozpor. Zmíněný rozpor následně identifikovala zejména v rovině zjištění soudů o její dohodě s obviněným S. B. na předmětné trestné činnosti, a to skrze svědka F. H., dále v povědomí dovolatelky o protiprávnosti smlouvy o reklamním plnění. Trvala též na absenci důkazů o tom, že by měla v úmyslu z dané dohody inkasovat jakýkoliv prospěch či věděla o řetězci společností realizujících předmětnou daňovou trestnou činnost. Nic z těchto skutečností nepovažovala obviněná za prokázané bez důvodných pochybností. S ohledem na výše uvedené posléze dovolatelka prosazovala vlastní verzi skutkového děje, při němž ji k předmětné trestné činnosti pouze zneužil svědek F. H., který rovněž mohl inkasovat prospěch pocházející ze zmíněné trestné činnosti. Odmítla též tvrzení odvolacího soudu, že musela jednoduše odhalit znatelnou nadsazenost ceny reklamního plnění. Nejvyšší soud ovšem mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu zjevný rozpor neshledal.
90.\tZ odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je totiž dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je na místě dovodit především, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž však v daném případě nedošlo.
91.\tProto dovolací soud považuje za nutné konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Skutková zjištění se opírají o celou řadu vzájemně provázaných nepřímých důkazů, včetně listinných důkazů a výpovědí řady svědků. Skutečnost, že obviněná jednala s obviněným S. B. prostřednictvím svědka F. H. soud druhého stupně zohlednil (viz zejména odstavec 59. odůvodnění jeho rozsudku), avšak správně dospěl k závěru, že pouze zmíněná fakticita neodůvodňuje odlišné závěry ohledně rozhodných skutkových zjištění. Otázka vyvození trestní odpovědnosti svědka F. H. pro jeho zapojení do sktruktury, v jejímž rámci byla předmětná trestná činnost páchána, pak rovněž nepatří mezi rozhodná skutková zjištění pro vyvození trestní odpovědnosti obviněné. Rozhodné skutkové závěry soudů ve vztahu k obviněné tak neodporují obsahu provedených důkazů, a to ani těch jmenovaných dovolatelkou, tedy hlavně SMS komunikaci mezi obviněnou a svědkem F. H. či svědecké výpovědi svědka F. H.
92.\tLogické jsou rovněž závěry soudů o možnosti obviněné dohledat si adekvátní hodnotu reklamních plnění a rozpoznat tak jejich zjevnou nadhodnocenost, přičemž obviněná ve vytyčeném smyslu fakticky nevyvinula ani žádnou snahu. Z hlediska zjištění znalosti obviněné o řetězci utvořeném pro účely páchání daňové trestné činnosti, do nějž se skrze předmětnou smlouvu o reklamním plnění zapojila, Nejvyšší soud odkazuje na závěry soudu prvního stupně (srov. zejména odstavec 183. odůvodnění jeho rozsudku) i soudu druhého stupně (srov. především odstavec 59. jeho rozsudku). Vzhledem k výrazné a zřejmé nadhodnocenosti reklamního plnění, jehož využití nadto muselo být pro společnost AGEL Trade, s. r. o., kterou obviněná zastupovala, velmi málo užitečné s ohledem na obsah jejích obchodních aktivit (viz odstavec 182. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), pak nelze jinak vysvětlit důvod, proč obviněná podobnou smlouvu uzavřela, nemělo-li být jejím cílem zkrácení daňové povinnosti zastupované společnosti.
93.\tNejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, požadovaný zjevný rozpor neshledal. Není ovšem předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna rozebírat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Důležité je, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud nedetekoval v hodnocení důkazů ze strany soudů ani žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž dospěl k názoru, že úvahy soudů plně odpovídají zásadám logiky. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohl být ani porušen procesní princip in dubio pro reo, který vyplývá ze zásady presumpce neviny, neboť v předmětné věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje.
94.\tDůvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.
95.\tPod vytyčený dovolací důvod lze podřadit výhradu obviněné vztahující se k absenci subjektivní stránky předmětného trestného činu v podobě úmyslu, jelikož své jednání vyhodnotila jako nejvýše nedbalostní.
96.\tK této námitce lze obecně uvést, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných tr. zákoníkem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1380/2018).
97.\tPokud soudy nižších stupňů dospěly ke skutkovým zjištěním, podle nichž byla dovolatelka seznámena s existencí řetězce utvořeného za účelem krácení daňových povinností, přičemž za společnost AGEL Trade, s. r. o., uzavřela smlouvu na výrazně nadhodnocené reklamní plnění, muselo jí být zřejmé, že se nejedná o běžný kontrakt, jehož cílem by bylo poctivé podnikání v mezích zákona provázené řádným plněním daňových povinností. V nastíněném směru tak musela být (nejméně) srozuměna též s tím, že v důsledku jejího jednání se značnou pravděpodobností dojde ke zkrácení daňové povinnosti společnosti AGEL Trade, s. r. o., čímž bude zasažen objekt předmětného trestného činu, tedy zájem státu na řádném vyměření daňových povinností a povinností k dalším povinným platbám. Obviněná tak jednala v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Na uvedeném posléze nemůže nic změnit skutečnost, že se obviněné nepodařilo prokázat inkasování jakéhokoliv prospěchu z plnění na výše uvedenou smlouvu o reklamních službách, neboť získání prospěchu nepředstavuje znak skutkové podstaty daného trestného činu.
K dovolání obviněné právnické osoby AGEL Trade, s. r. o. (dříve KTR-Servis, s. r. o.)
98.\tObviněná právnická osoba AGEL Trade, s. r. o., své dovolání opřela o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., protože vyjádřila názor, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
99.\tNejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
100.\t Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, protože tvrdila, že mezi skutkovými zjištěními soudů rozhodnými pro naplnění znaků trestného činu a obsahem provedených důkazů existuje zjevný rozpor. Vzpomínaný rozpor spatřovala obviněná právnická osoba především ve vyhodnocení komunikace mezi obviněnou P. W. a svědkem F. H. v kontextu nedostatečného prokázání profitu ze strany obviněné P. W. Ve smyslu vzpomínaných výhrad však musí Nejvyšší soud dát za pravdu státnímu zástupci, neboť zmíněné námitky rozporují výrok o vině obviněné P. W., zejména její zavinění, tedy napadají výrok bezprostředně se nedotýkající dovolatelky, čímž vybočují z mezí, v nichž mohla obviněná právnická osoba podat dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Uvedený závěr vychází ze zásady souběžné a nezávislé trestní odpovědnosti fyzických a právnických osob, která vyplývá zejména z ustanovení § 9 odst. 3 t. o. p. o., dle něhož trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob uvedených v § 8 odst. 1 t. o. p. o. a trestní odpovědností těchto fyzických osob není dotčena trestní odpovědnost právnické osoby. Dále plyne popsané též z § 8 odst. 4 písm. d) t. o. p. o., na jehož základě může být právnická osoba trestně odpovědná i v případě, kdy pro daný čin není trestně odpovědná žádná osoba fyzická (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 6 Tdo 576/2023). Nevznesla-li by obviněná právnická osoba jiné námitky v přípustných mezích, musel by dovolací soud její dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. Toliko pro úplnost pak Nejvyšší soud konstatuje, že prakticky totožnými výhradami se již zaobíral v části odůvodnění zabývající se dovoláním obviněné P. W.
101.\t Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.
102.\t Pod zmíněný dovolací důvod lze podřadit výhradu dovolatelky, podle níž jednání přičitatelné obviněné právnické osobě, tedy jednání obviněné P. W., představovalo exces z její činnosti ve smyslu § 8 odst. 5 t. o. p. o. Na základě zmíněného ustanovení se právnická osoba trestní odpovědnosti zprostí, jestliže vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu osobami, jejichž jednání je jí přičítáno, zabránila. Nicméně z tvrzení obviněné právnické osoby v nejmenším neplyne, jaké konkrétní úsilí měla vynaložit, aby zmíněnému jednání, které je jí přičítáno zabránila. Podobné úsilí by přitom muselo být mimořádného charakteru, i vzhledem k tomu, že obviněná vystupovala ve funkci statutárního orgánu, což je pozice, z níž by zpravidla měla být činěna opatření zabraňující případným excesům dalších osob jednajících za osobu právnickou.
103.\t S jistou mírou tolerance lze pod vzpomínaný důvod podřadit též námitku dovolatelky, že právnické osobě nelze přičítat jednání, které fyzická osoba vykonala výhradně ve vlastním soukromém a osobním zájmu, tedy na úkor předmětné právnické osoby. V tomto směru se však na dovolatelku vztahují stejné argumenty, jako na výše uvedené obviněné právnické osoby, neboť předmětným činem totiž došlo ke zkrácení daňové povinnosti, resp. vylákání nadměrného odpočtu na dani právě ve prospěch právnické osoby, čímž tato měla získat znatelnou výhodu. Nejednalo se tedy o výhodu některé fyzické osoby, jejíž odvozený význam pro právnickou osobu by musel být dále zkoumán, ale o přímý prospěch osoby právnické (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 627/2015, uveřejněné pod č. 23/2016 Sb. rozh. tr.). Mechanismus nákupu a prodeje rozhodného reklamního plnění přitom představoval, na základě skutkových zjištění soudu, toliko účelový konstrukt, jehož podstata i cíl spočívaly právě ve zkrácení daňových povinností vybraných právnických osob. Nelze tedy dospět k závěru, že by obviněná P. W., jejíž jednání je obviněné právnické osobě přičítáno, tuto pouze zneužila k získání vlastního, ryze osobního prospěchu. V ostatním odkazuje Nejvyšší soud na odstavce 80., 82. a 83. odůvodnění tohoto usnesení.
104.\t Valná část argumentace obviněné právnické osoby směřovala proti přičitatelnosti jednání svědka F. H. jí, jakožto právnické osobě, avšak opět nezbývá než souhlasit s názorem státního zástupce, že zmíněná argumentace fakticky postrádá na smysluplnosti, poněvadž dovolatelce bylo přičítáno jednání obviněné P. W., nikoliv svědka F. H. Třebaže Nejvyšší soud chápe, proč obviněná právnická osoba považovala za vhodné odporovat své eventuální odpovědnosti za jednání svědka F. H. pro případ, že by soud dospěl k závěru, že jednání obviněné P. W. dovolatelce přičitatelné není, nutno zdůraznit, že takováto situace nenastala, tudíž fakticky absentuje důvod zabývat se námitkami ohledně přičitatelnosti jednání svědka F. H. obviněné právnické osobě, neboť v dané trestní věci jí jednání vzpomínaného svědka vůbec přičítáno nebylo.
V.
Závěr
105.\t Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání obviněných S. B., M. K., P. W., a obviněných právnických osob TRUMF International s. r. o., SUNPEMA ENERGY, s. r. o., AGEL Trade, s. r. o., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
106.\t Pokud obvinění S. B. a M. K. v dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud odložil výkon rozsudku odvolacího soudu na dobu, než bude rozhodnuto o podaném dovolání, je třeba uvést, že se jednalo o podněty, nikoli návrhy, o nichž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat podle § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal, a to ani u jednoho z obviněných. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětech obviněných k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 9. 2025
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu