{"html": "<div class=\"doc\"><p>88.\tZ tohoto důvodu Nejvyšší soud v přezkoumávané věci zkoumal, zda dovoláními napadená rozhodnutí vykazují extrémní excesy, a na jejich podkladě i obsahu připojeného spisu shledal, že jejich odůvodnění představují dostatečný popis všech rozhodných důkazů, které byly podkladem pro závěr o průběhu skutku, jež má odraz v popsaných skutkových zjištěních ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jenž se jednotlivými důkazními prostředky i důkazy z nich plynoucími zabýval, a postup jejich hodnocení rovněž dostatečně vyjádřil. Podle komplexu takto provedených a zhodnocených důkazů mohl Nejvyšší soud učinit závěr, že rozsudek neobsahuje žádné extrémní nedostatky, naopak že důkazy korespondují se spisovým materiálem a že soud věnoval obhajobě obviněných potřebnou pozornost. Pokud jde o strukturu rozsudku soudu prvního stupně vztahující se k prováděnému dokazování a učiněným skutkovým zjištěním, lze pro přehlednost zmínit, že závěry plynoucí z provedených důkazů popsal a vysvětlil v bodech 3. až 283. rozsudku, přičemž u každého z nich též vyložil, jak ten který důkaz jednotlivě a posléze i v návaznosti na ostatní provedené důkazy hodnotil, včetně úvah na tyto závěry navazujících (srov. body 3. až 283. rozsudku). V bodech 284. až 287. relativně podrobně ke každému důkaznímu návrhu, jemuž nevyhověl, vyložil důvody, jež jej k jeho zamítnutí vedly. Pod body 288. až 300. vysvětlil, na základě kterých důkazů která konkrétní skutková zjištění, jež souhrnně popsal v tzv. skutkové větě výroku o vině svého rozsudku, učinil. Pokud jde o přezkumnou činnost odvolacího soudu, zabýval se z hlediska uplatněných odvolacích námitek rozhodnými skutečnostmi, k nimž vysvětlil, z jakých důvodů v postupu soudu prvního stupně vytýkané nedostatky neshledal, přičemž své úvahy k tomu podrobně rozvedl v bodech 9. až 18. svého usnesení.</p><p>89.\tNejvyšší soud po tomto shrnutí považuje za vhodné ke konkrétním výtkám směřujícím proti postojům obviněného J. V., jehož výpověď, protože o trestné činnosti dovolatelů rozhodoval v jiném řízení, již považoval za svědeckou výpověď, jejíž obsah podrobně rozvedl v bodech 30. až 42. svého rozsudku, uvést, že pokud jej soud jako svědka považoval za věrohodného, dostatečně vysvětlil, z jakých skutečností a důvodů k tomuto závěru dospěl. Nelze shledávat nedostatek v tom, že uzavřel, že jeho výpověď v podstatných bodech koresponduje s obsahem dalších ve věci provedených důkazů, a to jak s výpověďmi svědků, tak i listinnými důkazy a časovými souvislostmi jednotlivých fází posuzovaného činu a konkrétních činností pachatelů v rámci posuzované trestné činnosti, jimiž se soud důsledně zabýval a na základě výsledků provedeného dokazování, jež vycházely z celého řetězce důkazů a důkazních prostředků, dospěl k závěrům, které s verzí průběhu činu udávanou J. V. v podstatných rysech korespondují. Neopomněl vycházet ze zapojení každého z obviněných do trestné činnosti a fiktivního obchodního řetězce k době vzniku jednotlivých obchodních společností. Rovněž vysvětlil své úvahy, na jejichž základě vzal za vyvrácené tvrzení dovolatelů, že vše vymyslel a realizoval bez jejich přispění výlučně J. V., že přistoupili k jeho jednání až později a o fiktivnosti jím vykonstruovaných obchodů, smluvních dokumentů a účetních dokladů nevěděli (viz např. bod 40. rozsudku soudu prvního stupně, z něhož plyne, že obviněný T. J. i K. Ř. o všem podstatném věděli a s tímto vědomím jednali, dokonce pokračovali v trestné činnosti i po nástupu J. V. do výkonu trestu). Soud rovněž vyložil, proč jejich obhajobě neuvěřil. Poukázal na skutečnosti, z nichž dovodil, že od samého počátku každý ve své roli vstupovali do obchodního vztahu s J. V. s vědomím, že se budou dopouštět podvodného cíleného a plánovaného podvodného jednání.</p><p>90.\tSoud prvního stupně dostatečně přesvědčivě rozvedl, proč vzhledem k postojům J. V. v průběhu trestního řízení dospěl k závěru o jeho věrohodnosti, a posuzoval v tomto kontextu i to, že se nevyhýbal vlastní trestní odpovědnosti. Nepominul, že přistoupil na uzavření dohody o vině a trestu (§ 314r odst. 4, § 206b odst. 3 tr. ř.) se zřejmým cílem vyváznout s co nejnižším trestem, avšak s tím, že splnil její podmínky (§ 175a a násl. tr. ř.). Stejnou možnost však měli i ostatní obvinění, kteří jí, vyjma D. S., jenž prohlásil vinu, nevyužili a svou vinu neprohlásili. Soud se v tomto kontextu zabýval všemi rozhodnými skutečnostmi i výhradami obviněných, a to v návaznosti na jednotlivé důkazy i celý jejich vzájemně propojený řetězec a vyjádřil se i k případným rozporům a nejasnostem, které se v této výpovědi vyskytly. K námitkám obviněných rovněž konfrontoval jimi uváděné výhrady se všemi rozhodnými skutečnostmi významnými z hlediska jimi páchané trestné činnosti, mimo jiné zvažoval i ekonomickou situaci obviněných a jimi ovládaných společností i společností dalších, jež byly zapojeny do fiktivních dodavatelsko-odběratelských vztahů, včetně jejich historie v návaznosti na údaje dostupné v obchodním rejstříku a pozici v rámci předstíraných obchodů. Neopomněl ani okolnosti jednotlivých předstíraných obchodních transakcí, finanční toky a pohyb zboží, včetně informovanosti obviněných o podstatných okolnostech jich se týkajících, a v neposlední řadě i způsob realizace podvodných transakcí na základě fiktivně uzavíraných smluv. Protože se soud dostatečně zabýval v daných souvislostech výsledky provedeného dokazování, vše nasvědčuje tomu, že výpověď J. V. hodnotil obezřetně a s vědomím, že se i u dovolatelů v rámci jejich námitek projevují případné osobní zájmy. Posouzením rozvedených úvah učiněných soudem prvního stupně k věrohodnosti tohoto klíčového svědka nebylo možné seznat, že by se soud prvního stupně zpronevěřil zásadám plynoucím z § 2 odst. 6 tr. ř., protože vysvětlil, podle jakých skutečností jeho výpověď hodnotil, co bral do úvahy a s jakými závěry.</p><p>91.\tK výhradám o procesních nedostatcích v postupech soudu při provádění výpovědi J. V. Nejvyšší soud podotýká, že neshledal excesy ani v tomto směru, protože ji obviněný učinil za splnění všech procesních podmínek, po řádném poučení s vědomím všech následků vztahujících se k schválení dohody o vině a trestu. Nejvyšší soud neshledal ve způsobu, jakým soud prvního stupně vedl hlavní líčení, žádné zásadní nedostatky, neboť zákon na soudy neklade konkrétní požadavky při výslechu obviněného, který hodlá uzavřít takovou dohodu. Všechna procesní pravidla v posuzované věci byla dodržena, obviněného J. V. soud vyslechl procesně správným způsobem jako svědka po předchozím poučení o následcích křivé výpovědi poté, co v samostatně vedeném trestním řízení schválil dohodu o vině a trestu, kterou tento spolupracující obviněný uzavřel se státním zástupcem. Popsaný postup ani dovolatelé nezpochybňují, ostatně pro závěry o vině a trestu dovolatelů nejsou tyto procesní postupy rozhodné, protože soudy se při svých úvahách zabývaly tou výpovědí, kterou J. V. uvedl v pozici svědka v posuzovaném řízení, a tedy nepřihlížel k obsahu a okolnostem dohody o vině a trestu uzavřené obviněným J. V. s příslušným státním zástupcem. Hodnotil výlučně výpověď, kterou jmenovaný učinil v procesním postavení svědka v nyní posuzovaném trestním řízení, a tedy pod přísahou, kdy byl povinen vypovídat pravdu. Soud dodržel zásady spravedlivého procesu i na straně dovolatelů, kteří byli osobně, včetně nebo prostřednictvím jejich obhájců, tomuto jeho výslechu trvajícímu tři dny přítomni, přičemž každému z obviněných dal soud prostor na výpověď J. V. reagovat (srov. bod 43. rozsudku soudu prvního stupně). Je současně třeba mít na paměti, že obviněný J. V. vystupoval v trestním řízení v pozici spolupracujícího obviněného (§ 178a tr. ř.), tedy osoby, která byla sama obviněna ze spáchání trestného činu, avšak rozhodla se aktivně spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení a usnadnit jim objasnění závažnějších, složitých a organizovaných trestných činů, u níž tento status navrhl státní zástupce a obviněný s tím souhlasil. Přístup i následné postavení spolupracujícího obviněného je založeno na principu vzájemné výhodnosti. Obviněný poskytne důležité svědectví nebo informace výměnou za možnost mírnějšího trestu či jiných výhod, avšak jeho spolupráce musí být pravdivá, relevantní a přínosná pro trestní řízení. Tím je dostatečně vysvětlen postoj a motivace J. V. v tomto trestním řízení, kdy spolupráce s orgány činnými v trestním řízení mu mohla zajistit výhodnější postavení při rozhodování o jeho vině a usnadnit cestu k uzavření dohody o vině a trestu, při uložení trestu podstatně mírnějšího, než kdyby tyto instituty nebyly využity, jak se také stalo. Nejvyšší soud neshledal, že by soudy při hodnocení a posuzování výpovědi J. V.  v tomto řízení jako svědka zavdaly důvod k závěru, že jejich úvahy jsou neobjektivní, založeny na nesprávných premisách, nebo z jiných důvodů vykazují známky libovůle nebo nerespektování zásad při hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). V tomto smyslu námitky obviněných neshledal důvodnými.</p><p>92.\tSoudy obou stupňů věnovaly pozornost i námitce obviněných P. H. a M. P., že zvukové nahrávky pořízené J. V. v rámci schůzek s ostatními obviněnými jsou procesně nepoužitelné, a zabývaly se jí z hlediska i nyní v dovolání vytýkaných výhrad. Soud prvního stupně použitelnost těchto záznamů jako důkazu v trestním řízení vysvětlil, a to i z hlediska obecných zásad vztahujících se k ochraně soukromí a dalších podstatných zásad zakotvených Listinou i Úmluvou (viz body 241. až 248. rozsudku). Odvolací soud k obsahově shodným výhradám obviněných své úvahy rozvedl v bodě 13. napadeného usnesení, přičemž ani on překážky bránící v provedení J. V. pořízených nahrávek jako důkazu nezjistil.</p><p>93.\tNejvyšší soud soudy nižších stupňů uvedená vysvětlení i závěry shledal správnými a s odkazem na ně doplňuje, že braly do úvahy jak obsah nahrávek, tak okolnosti jejich vzniku i způsob jejich předložení jako důkazního materiálu soudu. Zvažovaly povahu původně spoluobviněným J. V. předložených zvukových záznamů, jenž se k jejich způsobu i době vzniku vyjádřil. Když vysvětlily, že jim nic nebrání v tom, aby je braly za důkaz ve smyslu § 89 odst. 2 tr. ř., postupovaly při jejich hodnocení v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Po posouzení obsahu těchto záznamů orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že zachycují jednání obviněných a jejich obsah svědčí o tom, jak hlavní aktéři zrealizovali celou posuzovanou trestnou činnost. Pokud soud prvního stupně (viz body 241. až 248. rozsudku) podrobně své závěry k tomuto důkazu rozvedl, odvolací soud, byť stručně na jeho úvahy, s nimiž se ztotožnil, navázal a konstatoval, že na tento případ nedopadají hlediska § 88 a § 158d odst. 2, 3 tr. ř., protože nešlo ve smyslu uvedeného ustanovení o sledování osob ani o odposlech a záznam telekomunikačního provozu a pořizování obrazových a zvukových záznamů v rámci operativně pátracích prostředků orgány činnými v trestním řízení, ale o soukromou nahrávku hovorů mezi J. V. a dalšími fyzickými osobami (obviněnými), na kterou dopadají zcela jiné procesní podmínky, což soudy braly v potaz a se zřetelem na ně své úvahy a závěry také ohledně jejich použitelnosti posuzovaly. Navíc zdůraznily, že uvedené zvukové záznamy nejsou klíčovým ani jediným usvědčujícím důkazem, ale toliko dotvářejí zjištění plynoucí z výsledků celého dokazování (srov. bod 241. rozsudku soudu prvního stupně).</p><p>94.\tTakto vyjádřené závěry vytýkanými nedostatky netrpí, protože soudy postupovaly v souladu s procesními pravidly pro tento důkazní prostředek stanovenými. Na podporu jejich závěrů Nejvyšší soud pouze pro úplnost zmiňuje, že nahrávky pořízené soukromou osobou, byť jedním ze spoluobviněných, nepodléhají režimu stanovenému v § 88 a násl. tr. ř., jenž dopadá na odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděného v rámci trestního řízení orgány činnými v trestním řízení, a tedy zcela správně soudy zdůraznily, že ustanovení § 88 tr. ř. se zde neuplatní, a to ani analogicky. Z hlediska použitelnosti takové nahrávky, jejíž původ je jasně soukromé povahy, protože byla opatřena pro osobní účely pachatelem trestné činnosti, je třeba zvažovat, zda byly splněny podmínky stanovené v § 89 odst. 2 tr. ř. Přípustnost takového důkazu je nezbytné posuzovat s ohledem na respektování práva na soukromí zakotvené v čl. 8 Úmluvy, práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a 10 odst. 2 Listiny, resp. podle čl. 17 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech i z hlediska ochrany osobnosti člověka podle § 81 odst. 2 a dalších, zejména § 89 a § 90 obč. zákoníku, jak správně soudy v této věci poznamenaly a ve smyslu judikatury Ústavního soudu i rozhodnutí č. 7/2008 Sb. rozh. tr. se zabývaly tím, zda lze tuto nahrávku použít jako důkaz v trestním řízení, tzn. zda jde o takový zájem na ochraně demokratické společnosti před trestnými činy, který převáží nad zájmem na ochranu soukromí osoby, jíž se nahrávka týká. Nedošlo k narušení ochrany soukromí obviněných ani jiných zaznamenaných osob, protože nad hlediskem ochrany soukromí zde převažuje veřejný zájem státu na odhalování trestné činnosti, a proto uvedeným způsobem pořízený zvukový záznam nemůže být a priori vyloučen jako důkaz v trestním řízení, neboť jde o situaci, kdy zásah do soukromí je odůvodnitelný převažujícím veřejným zájmem, jenž se dostal do kolize s ochranou soukromí. V případě této kolize je při úvaze o prioritě jednoho ze dvou v kolizi se ocitajících základních práv nutno zkoumat, zda byly využity všechny možnosti minimalizace zásahu do základního práva druhého. Při střetu základních práv, které stojí na stejné úrovni, je na soudech, aby s ohledem na konkrétní případ zvážily všechny rozhodné skutečnosti a minimalizovaly zásah do těchto práv (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05). Základním kritériem, které by mělo v konečném důsledku vést k rozhodnutí o použitelnosti či nepoužitelnosti takto opatřené informace jako důkazu v příslušném řízení, bude poměřování chráněných práv a zájmů, jež se v této soukromé sféře střetávají, a kde se stát stává arbitrem (zpravidla prostřednictvím soudu) rozhodujícím o tom, který z těchto zájmů bude v daném konkrétním střetu převažujícím, přičemž hodnocení použitelnosti či nepoužitelnosti takto opatřených (a státu tím či oním způsobem předložených, předaných) informací se bude provádět podle norem procesních, které však jen vymezují pravidla pro to, jak zjistit náležitým způsobem skutkový stav a nalézt „materiální“ právo, tedy rozhodnout o vlastním předmětu sporu. Kromě okolností, za nichž byla taková nahrávka pořízena, soudy měly na zřeteli i význam posuzovaného zájmu, který je předmětem vlastního řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 143/06, nebo ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14), protože v posuzované věci jde o závažnou vnitřně propracovanou a koordinovanou činnost, která vedla k nezákonnému odčerpání státních prostředků, což se mimo jiné i na základě předmětných nahrávek podařilo objasnit.</p><p>95.\tS ohledem na ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. lze za důkaz použitelný v trestním řízení pokládat též obsah obrazového záznamu z kamerového systému, který nainstalovala soukromá osoba, protože to zpravidla nepředstavuje nepřípustný zásah do soukromí zaznamenané osoby, který by znamenal neúčinnost takového důkazu, i když instalaci záznamového zařízení a jeho provoz takový soukromý subjekt neoznámil Úřadu pro ochranu osobních údajů podle § 16 odst. 1, odst. 2 zákona  č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Přípustnost takového důkazu je však nezbytné vždy posuzovat i s přihlédnutím k právu na soukromí zakotvenému v čl. 8 Úmluvy a na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 a čl. 10 odst. 2 Listiny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 3 Tdo 593/2009).</p><p>96.\tV posuzované věci soudy uvedenému hledisku vyhověly, protože dokazováním objasnily, že nešlo o situaci, že nahrávky byly pořizovány na základě iniciativy policejního orgánu (srov. výpověď svědka M. Š.), nýbrž, že orgány činné v trestním řízení od J. V. jím pořízené nahrávky pouze převzaly. Pokud soud tento důkazní prostředek a důkazy z něj plynoucí hodnotil, ze všech jím rozvedených úvah a závěrů v odůvodnění rozsudku plyne, že respektoval povinnost nezasahovat do soukromí osob až na ústavně stanovené podmínky, jimiž jsou: a) zákonný základ omezení práva na respektování soukromého života, b) legitimní cíl tohoto omezení a c) přiměřenost omezení ve vztahu ke sledovanému legitimnímu cíli (viz např. rozsudek ESLP ze dne 18. 5. 2010 ve věci Kennedy proti Spojenému království, stížnost č. 26839/05, § 130). Soud se těmito hledisky pro použitelnost předmětného důkazu zabýval a vysvětlil, že nestojí osamocen, jak již bylo výše uvedeno (viz body 1. až 37. jeho rozsudku). O vytýkané vady nejde i proto, že svá zjištění z nich plynoucí vyložil v bodech 38. až 52. rozsudku, a rovněž vyloučil, že by nastaly důvodné překážky, z nichž by bylo možné dovodit porušení čl. 6 Úmluvy, které by bránily v použití tohoto důkazu (srov. k tomu rozsudek pléna ESLP ze dne 12. 7. 1988 ve věci Schenk proti Švýcarsku, stížnost č. 10862/84, Series A č. 140, § 45; obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 4201/16, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 3 Tdo 803/2009, aj.). Jak bylo výše rozvedeno, soudy právo obviněných braly do úvahy, avšak měly též na paměti v trestním řízení legitimní cíl předcházení zločinnosti, který předvídá Úmluva v ustanovení čl. 8 odst. 2. Zvukové záznamy byly použity jen v rámci trestního řízení, ve kterém díky nim byly prokázány rozhodné skutkové okolnosti, tzn. zcela přiměřeně vůči uvedenému legitimnímu cíli. Orgány činné v trestním řízení včetně obecných soudů dbaly, aby při použití audionahrávek bylo soukromí na nich zaznamenaných osob omezeno v nejmenší možné míře a tyto nahrávky nebyly využity nebo zneužity pro jiné účely než právě ke zjištění skutkového stavu věci. Šlo tedy o ústavně souladné omezení práv podle čl. 8 Úmluvy a čl. 10 Listiny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 4201/16). Soud rovněž vysvětlil úvahy, jež jej vedly k závěru o potřebě upřednostnit zájem na odhalení trestné činnosti, jehož byli obvinění (zejména P. H., M. P. a M. P.), jakožto nahrávané osoby součástí, před zájmem na ochranu osobnosti jedné z osob, která sice souhlas s nahrávkou nedala, byla však jedním z aktérů této trestné činnosti. Nahrávka proto byla zcela přípustně důkazem v této trestní věci, protože sloužila v trestním řízení jako důkaz na základě zákona a postupů, které jsou upraveny trestním řádem (§ 89 odst. 2 tr. ř.).</p><p>97.\tZe všech skutečností v posuzované věci zjištěných nic nebránilo připuštění provedení důkazu i kamerovým záznamem pořízeným soukromě bez vědomí osoby na něm zachycené, ačkoliv tím bylo zasaženo do sféry osobnostních práv takové osoby, a jde o přípustný důkaz. Z těchto důvodů je třeba námitky obviněných P. H. a M. P. směřující proti závěru o věrohodnosti výpovědi J. V. a použitelnosti jím pořízených audionahrávek považovat za nedůvodné.</p><p>98.\tJestliže obvinění P. H. a T. J. brojili proti způsobu, jakým soudy objasňovaly výši jimi způsobené škody, resp. daňového úniku, je třeba zdůraznit, že ani v této části nejsou jejich námitky důvodné, protože soudy vysvětlily, z jakých podkladů pro své závěry vycházely, a nic nenasvědčuje tomu, že by postupovaly vadně, když se opíraly o účetní doklady, které důsledně porovnávaly se závěry znaleckého posudku č. 031/003/2020 z oboru ekonomika, odvětví daně, zpracovaného znalcem Ing. Ondřejem Burianem, jehož závěry jsou shrnuty v bodech 109. až 124. rozsudku soudu prvního stupně (též č. l. 10771 až 10819, 10846 až 10850 spisu). Správně za škodu považovaly výši částky, která jako daň nebyla odvedena do státního rozpočtu společnostmi vystupujícími v daných obchodních vztazích na pozici A – missing trader. Nepovažovaly za ni daň, která byla společnostmi zařazenými v obchodních vztazích na pozici C - broker neoprávněně skutečně nárokována (viz bod 288. rozsudku soudu prvního stupně). Podle všech učiněných poznatků mohl soud výši škody relativně přesně určit, přičemž do ní zahrnul výlučně a jen částky z fiktivních faktur, nikoli též z faktur vztahujících se ke skutečně realizovaným obchodním transakcím, pokud obchodní činnost konkrétní společnosti provozovaly, přičemž u každé ze společností zapojených do řetězce společností participujících na podvodném daňovém jednání tuto škodu detailně vyčíslily, a popsaly okolnosti jejího vzniku (viz body 125. až 150. rozsudku soudu prvního stupně).</p><p>99.\tVady posuzovaných rozhodnutí nespočívají ani v neprovedení navrhovaných důkazů (znalecký posudek z oboru písmoznalectví, obstarání trestního spisu vedeného u Policie České republiky, KŘP Ústeckého kraje, SKPV, OHK KŘPU pod sp. zn. KRPU-224844/TČ-2018-040080-KL a další), protože soud prvního stupně se s těmito návrhy obviněných v potřebné míře vypořádal (viz body 284. až 287.) a v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč důkazním návrhům nevyhověl, a to převážně pro jejich nadbytečnost a nemožnost přispět více než důkazy dosud provedenými k objasnění skutkového stavu věci. Lze přisvědčit jeho závěru, že pro vinu obviněných nebyly potřebné, a jak soudy uvedl „nemají žádný potenciál prokázat jiné, než dosud známé skutečnosti (viz bod 285. rozsudku soudu prvního stupně). Na námitky obviněných o vadnosti postupu soudu prvního stupně reagoval rovněž odvolací soud, jenž rozvedl, proč tento závěr potvrdil jako akceptovatelný a správný, a doplnil jej s vysvětlením, které podal v bodě 16. svého usnesení. Vzhledem k této konkrétní reakci na uvedené návrhy obviněných lze v souladu se soudy obou stupňů konstatovat, že nejde o tzv. důkazy opomenuté, o něž by se jednalo jen tehdy, kdyby o návrhu na doplnění dokazování nebyla v rozhodnutích soudů zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Soudy poměrně podrobně na veškeré důkazní návrhy obviněných reagovaly a své postoje k nim vyložily. Pojem tzv. opomenutých důkazů je totiž třeba vykládat ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů zásadně neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí, čemuž soudy v posuzované věci dostály.</p><p>100.\tJestliže obviněný M. P. zpochybňoval věrohodnost výpovědi svědka T. M., je třeba v této souvislosti odkázat na bod 300. rozsudku soudu prvního stupně, kde tento soud relativně podrobně vysvětlil, která jeho tvrzení a proč vzal za pravdivá a kterým případně neuvěřil, nicméně jeho výpověď ve všech podstatných bodech považoval za věrohodnou a souladnou s dalšími provedenými důkazy, mimo jiné i s výpovědí J. V., aniž by tyto dvě osoby měly jakýkoli zájem na tom si vzájemně pomáhat, stranit si a naopak uškodit dalším spoluobviněným. Vzal především za prokázané, že obviněný M. P. svědka T. M. využil k tomu, aby jej dosadil do vedení společnosti Wlaxiv, kterou přes něj (po dohodě s K. Ř. a T. J.) skrytě ovládal.</p><p>101.\tPokud jde o výhrady M. P. směřující proti míře jeho zapojení do organizovaného řetězce subjektů páchajících posuzovanou trestnou činnost, je třeba s odkazem na body 192. až 201. rozsudku soudu prvního stupně konstatovat, že pro jeho zapojení i objasnění jeho formy a rozsahu nesvědčily jen svědecké výpovědi jím znevěrohodňovaných obviněných a svědků, nýbrž zejména množství listinných důkazů zajištěných u něj při domovních prohlídkách v bytech užívaných tímto obviněným (č. l. 2558 až 2604, 2659 až 2700 spisu), z nichž vyplynulo mimo jiné i to, že on byl tím, kdo zplnomocňoval k řadě úkonů a jednání J. V. Dále byl zajištěn např. originál příkazní smlouvy uzavřené mezi společností iC4C v pozici příkazníka a L. N. v pozici příkazce ze dne 30. 6. 2014, která představuje základní pilíř účelově vymyšlené legendy o osobě, která diktuje jednotlivé obchody zájmových společností, jakož i fotokopie osobního dokladu L. N. a mnoho dalších, jimiž byla vyvrácena obhajoba obviněného M. P., že byl pouhým zaměstnancem, který o ničem nevěděl, případně jen plnil pokyny bez znalosti všech výše popsaných souvislostí.</p><p>102.\tPo posouzení shora uvedených závěrů a postupů Nejvyšší soud nezjistil žádný důvod ke zpochybňování skutkových závěrů soudů nižších stupňů, a tudíž ani možnost do nich zasahovat. Může konstatovat, že je považuje za správné a odpovídající obsahu provedených důkazů (viz přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 583/13, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, a další). V dané situaci lze uvést, že zde nestály proti sobě toliko výpovědi dovolatelů a samostatně stíhaného spoluobviněného J. V., ale byly zajištěny i další, byť nepřímé důkazy, dokládající průběh a vývoj činu. Soud prvního stupně při posuzování věrohodnosti svědků i obviněných bral všechna učiněná zjištění v úvahu a vypořádal se s nimi podle zásad ovládajících proces hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), protože vyložil, které důkazy spolu vzájemně korespondují, a které se naopak většině z nich vymykají a proč. Způsob, jakým soud provedené důkazy hodnotil, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, nevykazuje žádné disproporce nebo libovůli a není zatížen ani jednostranným hodnocením důkazů či neobjektivním přístupem ke skutečnostem, které vzešly z výsledků provedeného dokazování. Jeho postup je transparentní a dostatečně vyjádřený v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí. Své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování soudy učinily, v souladu s pravidly stanovenými v § 125, resp. § 134 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily, včetně toho, kterým důkazům uvěřily a kterým nikoli (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09).</p><p>103.\tPři závěru, že rozsah provedeného dokazování byl dostačující pro zjištění rozhodných skutečností majících podstatný význam pro závěr o naplnění znaků zločinu, jímž obvinění byli uznáni vinnými, je třeba k námitkám obviněných K. Ř., M. P. a T. J., kteří uváděli, že soudy nedodržely zásadu in dubio pro reo, případně presumpci neviny, uvést, že ty přicházejí do úvahy jen tehdy, není-li dostatek důkazních prostředků pro závěr o vině obviněných, což není případ projednávané věci, jak bylo dosud vysvětleno, protože soudy ve věci dovolatelů objasňovaly všechny rozhodné skutečnosti týkající se jak viny obviněných, tak i výše jimi způsobené škody. I na tu se při prováděném dokazování soustředily a své závěry k ní dostatečně vyložily. Vysvětlily, že pro ni vyšly, právě při vědomí zásady in dubio pro reo, z nejnižší možné a prokázané částky a rozsahu zkrácení DPH. Z uvedeného lze uzavřít, že nic v postupech soudů nesvědčí ani o tom, že by se zpronevěřily principu in dubio pro reo či dalším zásadám, jimiž je ovládáno trestní řízení, protože nedostatky obviněným zmiňovanými toto řízení netrpí. Tato zásada má místo tam, kde není v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu. Jen v takovém případě je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08).</p><p>104.\tNejvyšší soud po posouzení rozhodných skutečností, výhrad obviněných i závěrů soudů shledal, že dovolatelé zcela v rozporu s výsledky provedeného dokazování poukazem na tuto zásadu in dubio pro reo bez ohledu na její smysl a podstatu pouze neakceptovali soudy učiněná skutková zjištění v jejich celistvosti a návaznosti na veškerý obsah odůvodnění napadených rozhodnutí. Zejména pominuli obsáhlé pasáže odůvodnění především rozsudku soudu prvního stupně, v nichž tento soud s odkazem na popis obsahu důkazů a jejich hodnocení podal vysvětlení ke zjištěním z nich plynoucím, zahrnujícím jak časové souvislosti vzniku a zapojení jednotlivých obchodních společností, tak jejich hospodářské aktivity a finanční toky v rámci předstíraného obchodování za účelem zkrácení DPH. Zdůraznil, z jakých důvodů byla účelová obhajoba obviněných bez důvodných pochybností vyvrácena, a to se zřetelem na její osamocenost a izolovanost bez respektu ke zjištěním podávajícím se z většiny provedených důkazů.</p><p>105.\tNedostatky všemi dovolateli v zásadě shodně vytýkané nelze spatřovat ani v postupu odvolacího soudu, který se námitkám obviněných uvedeným v odvoláních věnoval a věcně se s nimi vypořádal, jak bylo poukázáno výše. Je třeba připomenout, že i když má odvolací soud povinnost vypořádat se s námitkami odvolatele, nevyžaduje se od něj podrobná odpověď na každý argument (vznesenou námitku), protože se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a kromě shora uvedené judikatury i rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, body 59., 60.), jak učinil odvolací soud například ve vztahu k námitce obviněného K. Ř. týkající se nedostatečného objasnění a vyložení převodů obchodních společností, zejména společnosti Restgroup. Podmínkou takového postupu je však to, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17), čemuž odvolací soud v posuzované věci dostál, neboť úvahy soudu prvního stupně v návaznosti na výsledky provedeného dokazování, které buď sám doplnil nebo jehož výsledky převzal od soudu prvního stupně, včetně zhodnocení důkazů, doplnil a podrobněji rozvedl (v podrobnostech viz zejména body 13. až 17. napadeného usnesení).</p><p>106.\tNejvyšší soud ze všech uvedených důvodů ke zmíněným dovolacím námitkám, ale i se zřetelem na obsah a rozsah provedeného dokazování neshledal, že by výhrady dovolatelů proti nevěrohodnosti J. V. a též učiněným skutkovým zjištěním byly důvodné. Naopak konstatuje, že dokazováním soudy vyčerpaly důkazní možnosti, dostály svým povinnostem a obhajobě obviněných věnovaly potřebnou pozornost. Zejména soud prvního stupně všechny důkazy procesně správným způsobem provedl, následně také vyhodnotil (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) a rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, přičemž proti sobě stojícím výpovědím věnoval potřebnou pozornost a pečlivě je posuzoval (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Nejvyšší soud nezjistil ani případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Z dokazování nevyplývá žádné, natož extrémní porušení zásad a pravidel obsažených v trestním řádu, které by vedlo k dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý soudní proces, obsaženého v čl. 6 Úmluvy a k nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů státní moci, stanoveného v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny. Věnovaly se jak obhajobě obviněných, tak i jejich námitkám a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla, neboť ani toto právo nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).</p><p>107.\tV posuzované věci je tedy možné k dokazování uzavřít, že výhrady obviněných uplatněné na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou důvodné, protože bylo dostatečně zjištěno, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (T. J., M. P., M. P., K. Ř.) a podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku (P. H.), u všech formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jsou souladu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně použitelných důkazech, přičemž ve vztahu ,k nim navrhované důkazy nebyly podstatné a byly důvodně zamítnuty jako nadbytečné. Učiněné skutkové závěry byly řádně objasněny a jsou dostatečné pro posouzení správnosti právních závěrů, neboť vyšly z procesu, který není zatížen libovůlí, jednostranným hodnocením důkazů ani neobjektivním přístupem ke skutečnostem podávajícím se z výsledků provedeného dokazování.</p><p>108.\tTakto dostatečně a bez zjevných a podstatných vad provedeným dokazováním bylo najisto postaveno, že obviněný J. V. a K. Ř. se znali už od roku 1992, v letech 2007 až 2009 spolupracovali na neúspěšném podnikatelském záměru na Ukrajině, následné společné podnikání bylo vedeno i snahou o pokrytí těchto ztrát. Začínali legální činností, avšak posléze započal obviněný K. Ř. vymýšlet (s J. O. a P. K., kterého do té doby J. V. neznal) možnost, jak jinak by se daly peníze vydělat. Obviněný P. K. uvedl, že má zkušenosti s krácením DPH z minulosti, dovoz realizují společnosti Somnium a TENDRUM, které obě řídil obviněný P. H., jehož se rozhodli rovněž do řetězce zapojit. Připravili na základě informací a „know-how“ od P. K. sofistikovaný systém, jak krátit DPH dlouhodobě, aniž by to finanční správa odhalila. Obviněný J. V. nápad na projednávaný systém krácení DPH a jeho propracované krytí pomocí legendy o podpoře malých exportérů a systému zápočtů a příkazních smluv získal při činnosti společnosti Parnella Commerce, kde bylo sice obchodováno reálné zboží, ale ukázalo se, jak snadno může zboží zmizet, což odsouzený následně v projednávané věci cíleně využil. Již ve společnosti Parnella Commerce zajišťoval logistiku obviněný M. P. Následně oslovili J. V. s K. Ř. obviněného M. P. se žádostí, zda by zajistil dodavatelskou společnost pro tento řetězec za odměnu 1 % z obratu, což se také stalo, když první, jakož i mnohé další, doklady o fiktivní dodávce zboží podepsal T. M. Obviněný T. J. se zapojil do celé činnosti poté, co na majetek obviněného K. Ř. byla vedena insolvence, a proto do vedení společností iCompanies, RESTGroup, ECO Lights, Pumerton a WDI místo sebe dosadil právě T. J. na místo jednatele. Tím bylo vysvětleno a dostatečně podrobně popsáno fungování celé této skupiny osob i principy, na nichž byl řetězec společností a fyzických osob páchajících posuzovanou trestnou činnost založen.</p><p>109.\tNa základě těchto závěrů svědčících o správnosti zjištěných skutkových okolností v rozsudku soudu prvního stupně popsaných Nejvyšší soud proto dále posuzoval důvodnost hmotněprávních výhrad, jimiž obvinění svá dovolání rovněž podložili.</p><p>d) k námitkám podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.</p><p>110.\tDůvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o nějž svá dovolání opřeli všichni dovolatelé, spočívá v tom, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Je tedy skrze něj vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Uvedený důvod neslouží k přezkoumání správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřování rozsahu provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Rovněž prostřednictvím tohoto dovolacího důvodní nelze vytýkat vady v celém procesním postupu od prvních úkonů přípravného řízení, protože na takové nedostatky nedopadají žádné dovolací důvody [srov. § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.]. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat rozsah provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., podle tohoto důvodu v zásadě není možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně.</p><p>111.\t Nejvyšší soud rovněž připomíná, že na podkladě tohoto důvodu soudy nižších stupňů učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).</p><p>112.\tVymezené zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).</p><p>113.\tVýrok o náhradě škody je možné podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovoláním napadat, týkají-li se námitky nesprávného hmotněprávního posouzení, tj. porušení hmotného práva, jako například porušení ustanovení upravujících odpovědnost za způsobenou škodu, rozsah náhrady apod. V takovém případě má výhrada povahu jiného nesprávného hmotněprávního posouzení (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, sv. 6 pod č. T 703, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1364/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2007, sv. 34 pod č. T 974).</p><p>114.\tNejvyšší soud, aniž by opakoval to, co již k otázce právní kvalifikace v odůvodnění správně rozvedly soudy obou stupňů (srov. zejména body 301. a 302. rozsudku soudu prvního stupně a bod 19. usnesení odvolacího soudu), zdůrazňuje, že oba soudy se naplněním znaků skutkových podstat posuzovaných zločinů u všech dovolatelů dostatečně zabývaly, a to jak po objektivní i subjektivní stránce, tak i z hledisek materiálního korektivu (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku), a též v potřebné míře reagovaly na námitky dovolatelů a svá zjištění promítly do závěru, že směřují proti správnosti použité právní kvalifikace, k níž je třeba připomenout, že zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (T. J., M. P., M. P., K. Ř.) se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, spáchá tento čin nejméně se dvěma osobami a ve velkém rozsahu. Týž zločin podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku (P. H.) spáchá ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, spáchá tento čin nejméně se dvěma osobami a ve značném rozsahu. Všichni se předmětného zločinu dopustili ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, což soudy rovněž v potřebné míře vysvětlily.</p><p>115.\tObvinění hmotněprávnímu posouzení v zásadě toliko nekonkrétně vytýkali nesprávné závěry ohledně naplnění objektivní i subjektivní stránky uvedeného zločinu, aniž své námitky podložili argumenty, jež by měly hmotněprávní charakter. Podstatné totiž je, že dovolatelé své pochybnosti o správnosti použité právní kvalifikace dovozovali nikoliv ze skutkových okolností, jak je soudy zjistily a popsaly v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ale založili je na jejich vlastní interpretaci výsledků dokazování a stavěli je na odlišných skutkových závěrech, než ke kterým dospěly soudy nižších stupňů. Takto podané výhrady však zásadně s označeným dovolacím důvodem nekorespondují, protože s odkazem na něj nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení, protože důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení ovšem nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. rozhodnutí č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 396)]. Uvedené zásady plynou z toho, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. a není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři, neboť hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. je právem a povinností  soudu prvního stupně, jehož postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Na tyto výhrady, pokud splňují zákonné požadavky, lze použít pouze důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na nějž Nejvyšší soud reagoval již ve shora uvedené části tohoto rozhodnutí.</p><p>116.\tNejvyšší soud však i přesto mimo uvedený důvod dovolání pro úplnost považuje za vhodné uvést, že ani z hlediska hmotněprávního soudy v přezkoumávaných rozhodnutích, jak se snažili naznačit zcela nekonkrétně všichni dovolatelé, nepochybily, protože se i správností právního posouzení zabývaly a na základě výsledků provedeného dokazování, jímž skutkovou stránku dostatečně objasnily, rozvedly, jaká byla role každého z obviněných v rámci společně páchané trestné činnosti, v čem jeho jednání spočívalo a čím znaky konkrétního trestného činu, jenž mu je kladen za vinu, naplnil (viz body 301. až 302. rozsudku soudu prvního stupně).</p><p>117.\tVhodné je v tomto směru v obecné rovině zmínit, že zkrácením daně je jakékoli jednání pachatele, v jehož důsledku je poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde (srov. rozhodnutí č. 55/2012 Sb. rozh. tr.). Tato alternativa skutkové podstaty posuzovaného zločinu představuje jednání pachatele, v jehož důsledku je plátci (poplatníkovi) vyměřena nižší daň, než jaká odpovídá jeho skutečně existující daňové povinnosti [srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/2005-I. Sb. rozh. tr.]. Není podstatné, v jakém postavení ve vztahu k subjektu daně pachatel vystupoval, ale to, že jeho jednání jednoznačně směřuje ke zkrácení daňové povinnosti plátce daně (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 5 Tdo 69/2012). Jde-li o DPH, lze ji v tomto smyslu zkrátit např. samotným nepodáním daňového přiznání, zatajením zdanitelných plnění, účelovým snižováním základu daně, neoprávněným uplatněním odpočtu daně apod. Za vylákání daňové výhody se považuje fingované předstírání skutečnosti, z níž má vyplývat povinnost státu poskytnout neoprávněně plnění tomu, kdo zpravidla ani není plátcem příslušné povinné platby, od níž se výhoda odvíjí.</p><p>118.\tV daném případě šlo o vylákání nezákonného nadměrného odpočtu DPH (viz bod 301. rozsudku soudu prvního stupně), pro nějž platí, že jde o fingované předstírání skutečnosti, z níž má vyplývat povinnost státu poskytnout neoprávněně plnit tomu, kdo zpravidla ani není plátcem příslušné povinné platby, od níž se výhoda odvíjí. Smyslem zde totiž je postihnout případy, kdy pachatel nezkracuje plnění vůči státu, ale naopak od státu daňovou výhodu v podobě peněžní výplaty uvedením nepravdivých tvrzení vyžaduje [srov. § 4 odst. 1 písm. c), d), § 13 až 20, a § 72 a násl. zákona č. 325/2004  Sb., o dani z přidané hodnoty]. Nadměrný odpočet DPH na výstupu podle § 4 odst. 1 písm. c) a § 72 a násl. citovaného zákona je uplatňován zejména při vývozu zboží do zahraničí, tedy do třetích zemí ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) téhož zákona, popř. mimo území Evropské unie ve smyslu § 3 odst. 1 písm. c) tamtéž, plátcem této daně (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-271. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3116). Skutečnost, že fiktivní (neuskutečněné) plnění nemůže založit nárok na odpočet této daně, potvrdil opakovaně i SDEU s ohledem na to, že fiktivní nabytí zboží nebo služby nemůže mít žádný vztah k plněním osoby povinné k dani, která podléhají dani na výstupu (viz např. rozsudek ve věci C-459/17 a C-460/17 SGI a Valériane). Podle právního názoru SDEU, vyjádřeného v rozsudku C-712/17 EN.SA. Srl, platí tento závěr i v situaci, kdy je osoba povinná k dani současně jak příjemcem, tak poskytovatelem fiktivního plnění a odvedla odpovídající DPH na výstupu. Neutrality DPH nemůže být v tomto případě docíleno tím, že by byl umožněn odpočet DPH z fiktivně přijatého plnění, ale naopak opravou nesprávně přiznané daně na výstupu, pokud vystavitel faktury prokáže dobrou víru nebo pokud tento vystavitel včas zcela odstranil nebezpečí ztráty daňových příjmů (viz BRANDEJS, T. Zákon o dani z přidané hodnoty. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2010, podle právního stavu v právním informačním systému ASPI ke dni tohoto rozhodnutí).</p><p>119.\tV posuzované věci soudy řádně objasnily, o jaká plnění, která vůbec neproběhla (byla fiktivní), avšak byla daňovým úřadům na základě faktur jako faktická obviněnými tvrzena, se jednalo, což soudy, pokud jde o průběh činu a návaznost jednotlivých kroků u obviněných, zjistily a roli každého z obviněných a míru jejich podílu na vzniklém následku, tj. vylákaní nadměrného odpočtu DPH, podrobně popsaly, včetně toho, že jejich úlohy nebyly pouze pasivní či formální, jak se oni snažili naznačit, ale že se aktivně podíleli na všech úkonech rozhodných z hlediska jejich směřování k zahrnutí fiktivních faktur do daňových přiznání, případně k vyvolání zdání o reálnosti tvrzených, leč toliko předstíraných, obchodů, ačkoli věděli, že v žádném takovém či minimálně jimi tvrzeném objemu neprobíhají, k čemuž řada zainteresovaných společností nedisponovala ani dostatečným kapitálem a personálním obsazením (viz zejména body 126., 127., 128., 138., 139., 144. aj.) Ve stručnosti lze na popis průběhu jednání a rolí jednotlivých obviněných v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a vyčerpávající závěry k nim tímto soudem rozvedené v odůvodnění jeho rozsudku plně odkázat. Postačí kromě již uvedeného toliko dodat, že podle nich je zapojení se každého z dovolatelů dostatečně jasně vymezené, a protože je pro právní závěry, které na základě nich soudy učinily, určující, je i dostatečné.</p><p>120.\tSoudy obou stupňů přijatelně vysvětlily, že obvinění popsaný čin spáchali ve formě spolupachatelství, což je v posuzované věci podstatné, protože právě konkrétně stanovené úlohy každého z nich vedly k vylákání daňové výhody, zde nadměrného odpočtu DPH. Pro úplnost, ve shodě s tím, jak již uvedl i odvolací soud v bodě 53. přezkoumávaného rozsudku, je třeba zdůraznit, že o spolupachatelství jde, když se společným jednáním podílí na trestné činnosti více osob se shodným úmyslem a za podmínek § 23 tr. zákoníku, podle kterého byl-li čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. V posuzované věci vše nasvědčuje tomu, že čin obviněných jako spolupachatelů je založen na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím. V této věci jde o variantu, kdy jednání spolupachatelů je článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 36/1973 nebo č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Byl dostatečně zjištěn i společný úmysl spolupachatelů, který musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. V posuzované věci soudy řádně dovodily, že dohoda vyplývá jak z výsledků všech důkazů, tak je zřejmá i z provedení činu s tím, že není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Každý z obviněných si byl přitom vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i druhého ze spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a byl s tím pro tento případ srozuměn.</p><p>121.\tNejvyšší soud rovněž podotýká, že pro spolupachatelství u trestného činu podle § 240 tr. zákoníku je lhostejné, zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byli všichni spolupachatelé (fyzické nebo právnické osoby) či jen někteří z nich, anebo zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byla osoba rozdílná od spolupachatelů. Je též lhostejné, zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byl každý spolupachatel do celé výše zkrácení daně (event. jiné povinné platby), a to včetně vylákané výhody, či jen do její části (srov. rozhodnutí č. 25/1968 Sb. rozh. tr.). Proto i u těchto obviněných, kteří nevyvíjeli svou trestnou činnost na konci jimi uměle a účelově vytvořeného řetězce, není pro závěr o jejich vině rozhodné, že nebyli, resp. jimi řízené společnosti, plátci DPH.</p><p>122.\tSoudy dostatečně vysvětlily, v čem spočíval společný úmysl, a proto k němu lze jen ve stručnosti zmínit, že ho dokladuje samotná povaha posuzovaného jednání každého z obviněných v rámci trestné činnosti, vyjádřená vědomým chováním každého z nich, o čemž svědčí nejen svědecké výpovědi, ale i listinné důkazy a zvukové nahrávky, jakož i e-mailová komunikace. Trestné jednání v této věci bylo založeno na zneužití jednotného systému DPH, kdy stát vrací formou zákonem přiznaných odpočtů daně na vstupu to, co na předchozím stupni obchodního/fakturačního řetězce vybere jakožto přiznanou daň na výstupu. V podvodném řetězci zde byly zapojeny společnosti na pozici, kterou soudy označily jako „A – missing trader“, které z deklarovaných fiktivních plnění řádně nesplnily svou povinnost (buď vůbec nepodaly daňové přiznání, nebo přiznání sice podaly, ale s nepravdivými údaji), a v důsledku toho státu neodvedly z předmětné transakce daň na výstupu [srov. § 4 odst. 1 písm. c), d), § 13 až 20 a § 72 zákona č. 325/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], stát o tuto částku daně přišel, a tato nebyla nikdy žádným ze subjektů ani na jiných úrovních řetězce uhrazena, což bylo následně po deklarovaném vývozu do jiného členského státu EU zpeněženo na úrovni „C“ řetězce, kde společnosti na pozici „broker“ doklady o těchto zdanitelných plněních využily k vylákání nezákonného nároku na odpočet DPH, čímž na ně byla předmětná nezákonná daňová výhoda fakticky přenesena. O sofistikovanosti a promyšlenosti celého podvodného jednání do nejmenšího detailu svědčí i zapojení mezičlánku „B – buffer“, jehož cílem bylo tvořit konspirativní legendu o podpoře exportérů a vyvolávat tak zdání skutečně realizovaných dovozů a vývozů zboží, tedy obchodování s jinými členskými státy EU, k němuž ovšem fakticky vůbec nedocházelo, anebo za zcela jiných nežli tvrzených podmínek. Obvinění tudíž po vzájemné dohodě a souhře jednali tak, aby mohla být simulována obchodní spolupráce, přičemž věděli o všech skutečnostech rozhodných pro to, aby nedošlo ke správnému vyměření DPH, ale aby nadměrný odpočet na této dani od státu vylákali.  K tomuto cíli směřovaly veškeré dílčí kroky činěné obviněnými ve vzájemné koordinaci a kooperaci, s přesným rozdělením úkolů (zejména iniciace a zajištění fungování popsaného řetězce společností a jednatelství některých z nich na pozici „missing trader“ či „buffer“, včetně zaúčtování fiktivních daňových dokladů do jejich účetnictví obviněným K. Ř. a T. J.; fungování popsaného řetězce společností z pozice zaměstnance, který zajišťoval vzájemnou koordinaci a komunikaci osob zastupujících zúčastněné společnosti v souvislosti s vedením skladů, zajištěním veškeré logistiky související s dopravou zboží, opatření fiktivní dokumentace pro daňové účely a vytvořené legendy o existenci L. N. jako osoby budoucího vlastníka společností na pozici „missing trader“ a odběratelů zboží z JČS EU ze strany obviněného M. P.; zapojení tuzemské společnosti Wlaxiv do popsaného řetězce fiktivně obchodujících společností na pozici „missing trader“ a vědomé vystavení fiktivních daňových dokladů a jejich uvedení v daňovém přiznání ze strany obviněného M. P.; zajištění fiktivních daňových dokladů ze strany P. H.; obvinění na pozicích jednatelů pak následně k znemožnění dohledání a prošetření daňových úniků zainteresované společnosti převedli na jiné subjekty – nedohledatelného L. N. a zinscenovali fiktivní odcizení účetních dokumentů; atd.) tak, aby na sebe jednotlivé jejich činnosti navazovaly a ve svém souhrnu vedly k dosažení vytčeného cíle, jímž bylo zkrácení DPH a vylákání daňové výhody.</p><p>123.\tNení důvodné ani tvrzení dovolatelů o nedostatku zavinění, vůči němuž brojili (především K. Ř., T. J. a M. P.), které zejména soud prvního stupně dostatečně objasnil na základě výsledků provedeného dokazování, a své závěry k němu vysvětlil zejména v bodě 302. rozsudku, s nimiž se důvodně ztotožnil i odvolací soud (srov. bod 19. napadeného usnesení). Pokud jde u obviněného M. P. o jemu prokázaný přímý úmysl vylákat od státu nadměrný odpočet, ten vyplývá z toho, že se osobně podílel na zajišťování podkladů, dokumentace na fakticky ničím nepodložené faktury. Obvinění T. J. a K. Ř., vědomi si, že jimi ovládané společnosti popsanou ekonomickou činnost neuskutečňovaly a konkrétním deklarovaným zbožím nedisponovaly, nechali předmětné doklady dozanést do účetnictví pro daňové účely, i když věděli, že zdanitelná plnění nebyla uskutečněna.</p><p>124.\tNejvyšší soud pro úplnost, k již soudy nižších stupňů uvedeným závěrům dodává, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována nebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě.</p><p>125.\tPři posouzení závěrů učiněných soudy je zjevné, že o tom, že všichni obvinění jednali úmyslně, a to ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, soudy opatřily dostatek podkladů a objasnily, že všichni dovolatelé konali cíleně se záměrem vylákat nadměrný odpočet DPH, postupovali koordinovaně se znalostí a plným vědomím všech rozhodných skutkových okolností, když v rámci celé skupiny fiktivní doklady vytvářeli a aktivně tvořili podmínky pro úspěšnou realizaci tohoto společného záměru, čímž směřovali k předem vytčenému cíli spočívajícímu ve zkrácení DPH a vylákání výhody na dani, což také od počátku způsobit chtěli. Soudy subjektivní stránku dovozovaly, jak bývá obvyklé, nepřímo ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Vycházely z chování obviněných, a to jak před vlastním činem, tak i v jeho dalších fázích, opíraly se tedy zcela důvodně i o další výsledky dokazování, z nichž logicky závěr o zavinění dovolatelů vyplývá (srov. obdobná situace v rozhodnutích č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). K námitkám obviněných, že jim úmysl nebyl prokázán, lze jen zmínit, že soudy na úmysl každého z obviněných usuzovaly z komplexu všech učiněných důkazů, jak popsaly a jak se jimi zabývaly, když braly do úvahy i všechna zjištění plynoucí z účetnictví i podkladů, jež obvinění předkládali správci daně (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-271. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 3122). K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 240 odst. 2, 3 tr. zákoníku zásadně postačí nedbalost [§ 16 ve spojení s § 17 písm. a) tr. zákoníku].</p><p>126.\tRovněž při stanovení výše podvodně vylákaného nadměrného odpočtu, tzn.  škody vzniklé státu, soudy zjištění správce daně převzaly v rámci svého procesního postupu pouze jako důkazní podklad pro skutkové závěry, a tedy se chovaly způsobem plně respektujícím pravidla stanovená § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť pro závěr o vině obviněných z nich nevycházely jako z důkazu jediného. Jak je patrné z rozsudku a jemu předcházejících postupů odvolacího soudu, závěry o výši škody včetně podkladů pro adhezní výrok vzešly z procesu dokazování před obecnými soudy, jež závěry daňových kontrol doplnily o vlastní zjištění, provedly jejich vzájemné porovnání, jakož i porovnání s obsahem dalších listinných důkazů, které měly k dispozici (kontrolní hlášení a účetní doklady jednotlivých společností, a to včetně stanovení procentní sazby DPH, čímž dostály požadavkům kladeným na jejich postup ustálenou judikaturou k této problematice (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 27/1979 a č. 20/2002-III. Sb. rozh. tr., aj.). Pokud soudy dospěly ohledně výše způsobené škody ke shodným závěrům jako správce daně i znalec, svědčí to pouze o správnosti zvolených postupů i objektivnosti při objasňování všech rozhodných skutečností. Důvodné je proto zjištění, že každému z obviněných soud přisoudil pouze způsobení daňového úniku (škody) v té výši, na které se svým jednáním přímo podílel. Tento postup je v souladu s uvedenými podmínkami pro spolupachatelství a zároveň plně respektuje i zásadu in dubio pro reo, neboť obecně platí, že soud v případě, že odsuzuje obviněné pro trestný čin, kterým byla způsobena škoda jejich společným jednáním (mezi něž je nutné podřadit i spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku), zpravidla zaváže obviněné nahradit tuto škodu společně a nerozdílně podle § 2915 odst. 1 obč. zákoníku. Soud však v posuzované věci zvolil postup pro obviněné příznivější, kdy v rámci adhezního výroku u každého z nich zohlednil skutečnost, zda škodu poškozenému subjektu způsobil sám nebo ve spolupachatelství s jinými obviněnými, neboť jen v takovém případě ukládal povinnost k náhradě škody jako solidární (§ 2915 odst. 1 obč. zákoníku). Je zřejmé, že každým z nich způsobená výše škody odpovídá ustanovení § 138 odst. 1 písm. d), případně písm. e) tr. zákoníku (ve znění novely zákonem č. 333/2020 Sb., účinné od 1. 10. 2020, což je plně v souladu s podmínkami trestnosti činu vymezenými v § 2 odst. 1 tr. zákoníku).</p><p>127.\tZe všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že stručně formulované námitky obviněných proti správnosti použité právní kvalifikace nejsou důvodné, a ztotožnil se se soudy obou stupňů, že obvinění po všech stránkách naplnili znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby v té podobě, která každému z nich byla přisouzena, i s tím, že všichni jednali jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku.</p><p>128.\tSprávným je rovněž výrok o povinnosti obviněných k náhradě vzniklé škody. V tomto případě se soud plně řídil pravidly stanovenými v rozhodnutí č. 39/2014-II. Sb. rozh. tr., podle něhož nárok státu vyplývající ze zkrácené (neodvedené) daně je nárokem na náhradu škody, který však nemůže příslušný finanční orgán uplatňovat podle § 43 odst. 3 tr. ř. v trestním řízení proti subjektu povinnému k zaplacení daně (srov. přiměřeně č. 34/1987 a č. 22/2005-II. Sb. rozh. tr.). Proto je třeba, aby soud rozhodl na počátku hlavního líčení usnesením podle § 206 odst. 4 tr. ř. per analogiam, že tento nárok na náhradu škody nemůže uplatňovat v trestním (adhezním) řízení. V rozsudku pak soud již o takovém uplatněném nároku nerozhoduje ve smyslu § 228 a § 229 tr. ř. Uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení (adhezním řízení) může přicházet v úvahu jen tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň) této právnické osoby, vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr, jímž právnické osobě doměřil zkrácenou daň, ale je zřejmé, že tento platební výměr je nevykonatelný, protože právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci. Uplatnění nároku na náhradu škody by mohlo přicházet v úvahu i tehdy, jestliže by bylo možné dovodit odpovědnost obviněného, který není plátcem, resp. poplatníkem zkrácené (nebo neodvedené) daně, jako pachatele trestného činu podle § 240 tr. zákoníku (příp. podle § 241 tr. zákoníku) za škodu způsobenou tímto trestným činem nebo bezdůvodné obohacení získané takovým trestným činem (srov. č. 25/1968-I. a č. 20/2002-II. Sb. rozh. tr.). Zejména odvolací soud se touto skutečností zabýval a správnost tohoto výroku vyložil v bodě 21. svého usnesení, kde kromě jiného poukázal i na situaci týkající se obviněného K. Ř., jenž v podaném odvolání výhrady proti tomuto výroku o povinnosti k náhradě škody uplatnil. Lze dodat, že v případě uložení povinnosti k náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. dvěma či více spolupachatelům, jako tomu bylo i v posuzované věci, jsou k plnění z tohoto právního titulu povinni oba (všichni zavázaní) společně a nerozdílně, když dělená odpovědnost podle § 2915 odst. 2 obč. zákoníku je výjimkou z obecného pravidla a musí vyplývat ze zvláštních okolností konkrétního případu (viz rozhodnutí. č. 25/1993-II. Sb. rozh. tr.). Tzv. solidární odpovědnost je charakterizována tím, že poškozený může žádat náhradu škody na kterékoli z odpovědných osob nebo může žádat, aby mu náhradu škody všichni či někteří odpovědní poskytli společně a nerozdílně, přičemž odpovědnostní právní vztah zaniká splněním závazku kterýmkoliv z odpovědných. Vzájemné vypořádání solidárně odpovědných osob upravuje § 2916 obč. zákoníku, podle kterého se ten, kdo odpovídá za škodu společně a nerozdílně s jinými, vypořádá s nimi podle účasti na způsobení vzniklé škody. V případě, že bylo plnění z odpovědnostního vztahu poskytnuto jedním z odpovědných, zaniká tedy odpovědnostní právní vztah a osoba, která poskytla plnění z tohoto vztahu, může na základě posledně uvedeného ustanovení požadovat vypořádání s osobami spoluodpovědnými podle účasti na způsobení vzniklé škody. Nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že použití ustanovení o dělené odpovědnosti je věcí úvahy soudu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1439/2005, aj.).</p><p>129.\tNejvyšší soud ze všech shora popsaných a rozvedených důvodů výhrady obviněných proti výroku o vině neshledal, a skutkové i právní závěry k němu se vztahující považoval za správné. Obdobně za správný považoval i výrok o náhradě škody, a tedy dovolání proti těmto výrokům směřující jsou nedůvodná.</p><p>VI. K námitkám obviněného K. Ř. proti výroku o trestu</p><p>130.\tNámitky obviněného K. Ř. proti výroku o trestu, jimiž vytýkal nepřiměřenost a tvrdost uloženého trestu odnětí svobody, nekorespondují s vymezením důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) ani písm. h) tr. ř., které uplatnil [důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jenž k nápravě vad při ukládání trestu primárně slouží, nikoliv však ve vztahu k nepřiměřenému trestu, neuvedl]. Výhrady obviněného proti přílišné přísnosti trestu, kterou shledával v tom, že soudy nedostatečně hodnotily jeho osobní a rodinné poměry a nepřihlédly k nejlepšímu zájmu jeho dětí, nenaplňují žádný z dovolacích důvodů, protože důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě jen skutkových nedostatků a podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku je možné za „jiné hmotně právní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud však jde o výrok o trestu, lze za něj považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).</p><p>131.\tZ těchto důvodů je zřejmé, že obviněný výhradami proti nepřiměřenosti a přísnosti trestu žádný z dovolacích důvodů nenaplnil. Nejvyšší soud však výrok o trestu musel přezkoumat ve vztahu k námitkám obviněného založeným na tvrzení, že soudy nedůvodně nepoužily v jeho prospěch moderační ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23). Nejvyšší soud proto zkoumal, zda jsou v tomto směru jeho výhrady opodstatněné, a to mimo jiné i s ohledem na vytýkané porušení zásady proporcionality trestní represe, k němuž zdůrazňoval, že jeho uvěznění bude mít nepříznivý vliv na jeho nezletilého syna, čímž poukazoval na porušení zásad spravedlivého procesu. Nejvyšší soud se zřetelem na nutnost vyloučení možných excesů se uvedenou věcí zabýval též na podkladě čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny, a to zejména z hlediska principů proporcionálního a spravedlivého ukládání trestu (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, a usnesení ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4809/12, atd.) těmito výhradami obviněného na základě těchto pravidel zabýval, avšak s tím, že zásah dovolacího soudu je výjimečně možný jen tenkrát, pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným.</p><p>132.\tObecně lze uvést, že zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je nutné posuzovat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Pro posuzování přiměřenosti a humánnosti ukládaného trestu, případně jeho proporcionality je třeba mít na paměti, že trest vymezený za konkrétní trestnou činnost pachateli je vždy trestem individuálním, jejž nelze nekriticky posuzovat s jinými tresty ukládanými, byť za obdobnou trestnou činnost, protože nikdy nejsou dva případy shodné natolik, aby bylo možné pouze jejich porovnáním dojít ke zcela stejným kritériím. Naopak je trest vždy určen ve vztahu k osobě pachatele v konkrétní věci, při jehož výměře v daném případě musí soud zvážit – a to při vědomí principu ultima ratio – čtyři základní kritéria: 1. proporcionalitu trestu vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, a to i s ohledem na relativní závažnost daného trestného činu v rámci systematiky trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku; 2. individuální prognózu neboli možnost nápravy pachatele; 3. poměry pachatele, tedy pevnost jeho sociálních, kulturních a rodinných vazeb v hostitelské zemi a v zemi, do níž má být vyhoštěn, jakož i zájmy a blaho dětí pachatele; a 4. prognózu rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/2012). Princip proporcionality se neomezuje jenom na výměru trestu v rozmezí spodní a horní hranice trestní sazby. Váže obecné soudy též k tomu, aby dokonce i uvnitř tohoto rozmezí (tedy bez aplikace ustanovení o mimořádném snížení či zvýšení trestu) zachovávaly maximu trestat podobné případy podobně a rozdílné rozdílně. Vybočení z principu proporcionality při sledování jiných účelů a cílů – typicky ukládáním exemplárních trestů anebo jiným nepřiměřeným zostřením represe – ve své podstatě narušuje principy rovnosti lidí před zákonem a právo na spravedlivý proces. Co je však nejdůležitější, křiví cit pro spravedlnost ve společnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, bod 25., 26.).</p><p>133.\tZ těchto hledisek Nejvyšší soud v případě trestu uloženého obviněnému K. Ř. posuzoval, zda soudy zkoumaly všechny podstatné skutečnosti, které k jeho osobě, rodinným poměrům i s ohledem na okolnosti, za kterých byl čin spáchán, jakož i se zřetelem na jeho škodlivost pro společnost ve smyslu podle § 39 a násl. tr. zákoníku zjistily, a stejně tak bral do úvahy všechny rozhodné okolnosti významné ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Posuzoval zejména to, zda dostatečně zhodnotily rozhodné okolnosti. K tomu je třeba zdůraznit, že použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku je fakultativní možností pro soud, má-li vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku umožňuje řešit situace, kdyby trest odnětí svobody uložený v rámci zákonné trestní sazby neodpovídal okolnostem konkrétního případu a osobě pachatele a jestliže dolní hranice tohoto trestu stanovená v zákoně by byla důvodně pociťována jako překážka, která brání uložení přiměřeného trestu v intencích § 39 tr. zákoníku. Jde proto o mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné sazby. Trestní zákoník sice neváže postup podle § 58 odst. 1 na „výjimečné“ okolnosti případu ani na „mimořádné“ poměry pachatele, ale již z názvu tohoto ustanovení je zřejmé, že půjde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, a nikoli o pravidelný postup soudu. Proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (srov. přiměřeně rozhodnutí č.  24/1966-III Sb. rozh. tr.). Rovněž tak mimořádné snížení trestu odnětí svobody nemůže odůvodnit jen samotné doznání pachatele k trestnému činu, lítost nad jeho spácháním, náhrada způsobené škody, vedení řádného života apod. (srov. přiměřeně rozhodnutí č. II/1967 Sb. rozh. tr.). Použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku je tedy výjimkou a musí být v každém případě pečlivě odůvodněno (srov. rozhodnutí č. I/1965 Sb. rozh. tr.). Soud toto ustanovení může využít pouze v případě existence mimořádných okolností, a tedy nejde o pravidelný postup soudu, na nějž by měl obviněný jakýkoli nárok. Pokud jde o poměry pachatele, jejich význam pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody se zhodnotí podobně jako význam okolností případu. Jestliže poměry pachatele ovlivnily spáchání trestného činu, přihlédne se k nim již v rámci okolností případu, jinak musí být poměry pachatele z hlediska § 58 odst. 1 tr. zákoníku takového rázu, že trest odnětí svobody uložený v rámci normální (nesnížené) zákonné trestní sazby, byť i na její dolní hranici, by se u tohoto pachatele důvodně pociťoval jako podstatně citelnější než u jiných pachatelů a byl by příliš přísný. V tomto směru se zde uplatní všechny osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele, které jsou podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku jedním z obecných hledisek pro stanovení druhu trestu a jeho výměry. Za okolnosti případu nebo poměry pachatele odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku lze považovat existenci více významných polehčujících okolností při nedostatku přitěžujících okolností (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 11/1968-I. a č. 21/1970 Sb. rozh. tr.), vážnou nemoc pachatele (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 47/1974 Sb. rozh. tr.), závislost mnohačlenné rodiny pachatele na jeho výdělku (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 35/1963 Sb. rozh. tr.), stav snížené příčetnosti, není-li možný postup podle § 40 odst. 2 tr. zákoníku (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 50/1970 Sb. rozh. tr.), péči pachatele o větší počet osob na něj odkázaných, zejména o nezletilé děti (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 19/1967, č. 52/1967 a   č. 3/1970 Sb. rozh. tr.), psychický stav pachatele, není-li důvodem postupu podle § 26, 47 a § 360 odst. 1 tr. zákoníku (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 50/1970 Sb. rozh. tr.), skutečnost, že trestný čin byl vyprovokován, afekt pachatele, který po spáchání trestného činu pominul (srov. B 3/1987-38),  (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 791).</p><p>134.\tSoud prvního stupně své úvahy k uloženým trestům rozvedl v bodech 303. až 308. svého rozsudku, kde zejména zdůraznil, že zvažoval všechna hlediska pro ukládání trestu pramenící z ustanovení § 38 a § 39 tr. zákoníku, pečlivě hodnotil veškeré prokázané okolnosti jednání každého obviněného, tedy i obviněného K. Ř., jenž jediný výrok o trestu v dovolání napadá, jeho osobu, poměry i trestní minulost a přihlédl k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, všem shledaným polehčujícím a přitěžujícím okolnostem, k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k mezitímní změně situace a k délce trestního řízení. V rámci individualizace trestu vážil i podíl každého z nich jako spolupachatele a přihlédl k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro jeho budoucí život. Jako přitěžující okolnost u všech hodnotil to, že spáchali trestný čin po předchozím uvážení a pokračovali v něm po delší dobu. U obviněného K. Ř. soud prvního stupně (viz bod 306. rozsudku) zohlednil, že ke spáchání trestného činu zneužil svého zaměstnání či funkce. Nepominul však v jeho prospěch přihlížet k tomu, že je na něj třeba hledět jako na osobu trestně bezúhonnou. Soud rovněž vyložil význam doby, která od spáchání posuzovaného trestného jednání uplynula, neboť trestní stíhání bylo zahájeno až v roce 2019, a jeho celkovou dobu sedmi let bral při ukládání trestu do úvahy. Soud zdůraznil subsidiaritu nepodmíněného trestu, kterou nepominul, naopak se jí plně řídil, což vedlo k uložení trestu při samé spodní hranici zákonné trestní sazby, přestože za jiných okolností by, jak sám výslovně uvedl, ukládal tresty okolo poloviny zákonné trestní sazby. Jestliže obviněného K. Ř. odsoudil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku v rámci jeho zákonného rozpětí trestní sazby odnětí svobody od 5 do 10 let odnětí svobody k trestu odnětí svobody v trvání 5,5 roku, přestože patřil mezi hlavní pachatele „operující v jádru celého systému“, a tedy byl vůdčí osobou v rámci celé hierarchie všech obviněných. S přihlédnutím k povaze trestného jednání, které mělo povahu organizované skupiny, jež však právně vyhodnocena ve smyslu přísnější právní kvalifikace nebyla [viz § 240 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku], jde o trest, který je spíše mírnější, a to zejména vzhledem k délce doby, po kterou byla trestná činnost páchána (více než rok), počtu zapojených organizací a jejímu celkovému rozsahu. Pro výkon trestu jej zařadil do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Současně uložil tomuto obviněnému i trest zákazu činnosti spočívající v činnosti statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodní společnosti či družstva, kontrolního orgánu nebo člena kontrolního orgánu obchodní společnosti či družstva, nebo funkce prokuristy, a to včetně jejich zastupování na základě zvláštní plné moci, na dobu 5 roků, protože se trestné činnosti systematicky dopouštěl v souvislosti s postavením statutárního orgánu – jednatele společností s ručeným omezením. Pro obviněného je rozhodné, že soud vedle těchto dvou druhů trestů již nepřikročil k uložení peněžitého trestu, který by se s ohledem na charakter trestné činnosti a vzhledem k tomu, že se na jejím základě obviněný na úkor státu obohatil, přicházel do úvahy (viz § 67 a násl. tr. zákoníku). Přestože jej státní zástupce navrhoval, soud mu nepřisvědčil s ohledem na osobní a majetkové poměry obviněného K. Ř. v kombinaci s uloženou povinností k náhradě škody, ačkoli neměl pochybnosti o tom, že se obviněný trestné činnosti dopouštěl za účelem získání finančního prospěchu, případně umožnění získání takového prospěchu jinému, což se všem obviněným dlouhodobě dařilo.</p><p>135.\tZe všech těchto hledisek, pokud jde o závěry soudu prvního stupně, vyplývá, že respektoval rozhodné skutečnosti významné pro ukládání trestu a zvažoval je z hledisek § 39 tr. zákoníku. Nezabýval se podmínkami podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, protože takový požadavek obviněný v řízení v prvním stupni nevznesl, neboť této možnosti se domáhal až v rámci odvolacího řízení, kde na ni upozorňoval ve svém odvolání. Odvolací soud obviněnému nevyhověl, protože se plně ztotožnil se správností trestu, jak ho uložil a důvody pro něj vyložil soud prvního stupně v rozsudku, kde na rozhodné skutečnosti reagoval. Odvolací soud sám učinil poznatek, že soud zohlednil všechny důležité skutečnosti, a to jak závažnost spáchané trestné činnosti, tak i osobu obviněného K. Ř., u něhož, jakož i u ostatních odvolatelů, tresty neshledal nepřiměřeně přísné. Přesto že se odvolací soud nevyjádřil výslovně a konkrétně k požadavku obviněného K. Ř., podmínkami pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody v této trestní věci se zabýval se závěrem, že hlediska stanovená v § 58 odst. 1 tr. zákoníku nepřicházejí do úvahy u žádného z odvolatelů, což se zjevně týká i K. Ř., u něhož mimořádnost v osobních ani rodinných poměrech ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku neshledal rozhodnými proto, aby mu trest snižoval pod zákonnou spodní hranici (viz bod 20. usnesení).</p><p>136.\tJestliže se odvolací soud poměry u tohoto dovolatele, byť své úvahy podrobněji a konkrétněji neodůvodnil, zabýval a posuzoval je, není pochyb o tom, že vyměřený trest považoval za plně odpovídající všem učiněným zjištěním, a tedy shledal, že není u obviněného K. Ř. důvod pro jeho výraznější snížení pod spodní hranici zákonné sazby, protože  se zřetelem na osobní, rodinné a majetkové poměry obviněného neshledal takové okolnosti, které by bylo možné výrazněji v jeho prospěch hodnotit ve smyslu kritérií daných § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Z uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů se všem rozhodným okolnostem při ukládání trestu obviněnému K. Ř. věnovaly a trest se zřetelem na ně vyměřily.</p><p>137.\tNejvyšší soud k dovolací námitce obviněného K. Ř. považuje za nutné s ohledem jak na důkazy provedené a zhodnocené soudy nižších stupňů, tak ty, které obviněný předložil v rámci dovolacího řízení (lékařské zprávy a informace vztahující se k matce obviněného i obviněnému samotnému z č. l. 17656 až 17672 spisu a č. l. 223 až 225 pomocného spisu Nejvyššího soudu) a Nejvyšší soud je v neveřejném zasedání provedl, uvést, že se se závěry soudů obou stupňů shoduje a v jejich způsobu hodnocení a posuzování okolností ve smyslu § 39 a násl tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku neshledal žádné podstatné nedostatky, natož extrémní vady, jak se snažil v dovolání nastínit obviněný, protože vyměřený trest odnětí svobody plně koresponduje s obecnými zásadami pro ukládání trestu a respektuje jak okolnosti, za kterých byl čin spáchán, tak i osobní poměry obviněného, neboť právě ty jsou důvodem, pro něž se obviněný zmírnění trestu domáhal.</p><p>138.\tPřes tento závěr lze ke konkrétním zmíněným skutečnostem, o něž obviněný své dovolání opíral, uvést, že pokud poukazoval na to, že rodina vyžaduje jeho osobní účast na řešení rodinných poměrů a že se musí podílet jednak na výchově nezletilé dcery CCCCC, která se narodila v průběhu trestního řízení dne 7. 7. 2023, tj. až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, jakož i dětí z prvního manželství a dětí, které má v péči jeho partnerka, a jednak pečovat o svou starou a nemocnou matku a jejího stejně postiženého druha, kterého vnímá jako otce, jde sice o skutečnosti, které mohou být pro obviněného významné, avšak z hlediska podmínek § 58 odst. 1 tr. zákoníku nejsou dostatečně opodstatněné.</p><p>139.\tJestliže obviněný poukazuje na svou nezletilou dceru, která se mu téměř v šedesáti letech narodila, a to prakticky v závěru trestního řízení, z ničeho neplyne, že by právě ona byla přímo na výchově obviněného závislá, neboť její výchovu zajišťuje její matka. K tomu je nejprve vhodné obecně uvést, že podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Z toho plyne nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 23/02, ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09, bod 29., ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3305/13, ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1506/13, ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. III. ÚS 3363/10, či ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3226/16). V této souvislosti je také třeba zmínit, že Výbor pro práva dítěte v návaznosti na článek 9 Úmluvy o právech dítěte vydal pod bodem 30 doporučení o právech dětí uvězněných osob (dostupné na https://goo.gl/MdQ7jN), podle kterého při „ukládání trestu rodičům a hlavním pečovatelům mělo být všude, kde je to možné, zváženo uložení trestu nezahrnujícího odnětí svobody namísto trestu, který odnětí svobody zahrnuje, včetně předsoudní a soudní fáze řízení. Alternativy k odnětí svobody by měly být dostupné a používané případ od případu s plným zvážením možných dopadů různých trestů na nejlepší zájmy dotčených dětí.“ Obdobné postoje vyplývají i z judikatury ESLP, která zdůrazňuje, že soudy se musí nejlepším zájmem dítěte zabývat a posoudit jej v dané konkrétní situaci, pokud rozhodují ve věci s dopadem na dítě (viz např. rozsudek ze dne 28. 6. 2007 ve věci Wagner a J. M. W. L. proti Lucembursku, stížnost č. 76240/01, § 135; ze dne 26. 6. 2014 ve věci Mennesson proti Francii, stížnost č. 65192/11, § 93; ze dne 21. 12. 2010 ve věci Anayo proti Německu, stížnost č. 20578/07, § 71; ze dne 20. 1. 2015 ve věci Gözüm proti Turecku, stížnost č. 4789/10, § 50-51; či ze dne 10. 2. 2015 ve věci Penchevi proti Bulharsku, stížnost č. 77818/12, § 71). Z hlediska těchto pravidel je však v této konkrétní věci i s ohledem na výhrady obviněného zřejmé, že se v jeho případě nejedná o možnost uvedené zásady přímo promítnout do ukládaného trestu, protože je lze aplikovat tehdy, má-li odsouzení rodiče na děti přímý dopad, jak tomu bylo např. ve věci, v níž byl vydán nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, v níž otec usmrtil při dopravní nehodě matku dětí, a pokud by byl uvězněn, byly by děti svěřeny do ústavní výchovy.</p><p>140.\tV posuzované věci však takové okolnosti na straně nezletilé dcery obviněného dány nejsou, protože ani obviněný je v dovolání uvedeným způsobem nepředkládá. Jak se z obsahu spisu i důkazních návrhů a k tomu předložených listin ze strany dovolatele podává, pečuje o své tři nezletilé děti (CCCCC, AAAAA, BBBBB). O nejmladší dceru CCCCC, pečuje sice společně se svojí družkou L. H., s níž sdílí společnou domácnost, avšak vzhledem ke zdravotním i majetkovým indispozicím obviněného měla po mateřské, resp. rodičovské dovolené materiální potřeby pro rodinu zaměstnáním zajišťovat partnerka a on se měl starat o děti. Ta sice má v péči další tři děti, ty však již nejsou přímo na obviněném závislé, protože mají otce, jenž má vůči nim rodičovské povinnosti. Přestože se obviněný snaží své rodinné poměry předkládat uvedeným způsobem, jejich objektivní posouzení snese srovnání s jinými rozhodnutími Nejvyššího soudu vydanými v obdobných případech, kde se rovněž zvažovalo užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, a to např. usneseními ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1711/2016, ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1769/2016, ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1753/2016, ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 610/2017, nebo ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 8 Tdo 559/2019), v nichž Nejvyšší soud důvody k mimořádné nápravě přiměřenosti trestu cestou dovolacího řízení neshledal. Nejinak je tomu i v případě dovolatele, u něhož v případě tří dětí nejde o jeho děti, k nimž by mu plynula ze zákona rodičovská odpovědnost a s tím související povinnosti, neboť jde o děti sice nezletilé, avšak není jejich rodičem, jsou to děti jeho družky z předchozího vztahu, které nemá osvojeny. Další dvě jeho děti z prvního vztahu (manželství), jsou již vyššího věku (starší 15 let), nadto jsou v převážné péči jejich matky, a tudíž i vzhledem k tomu, že s obviněným trvale nesdílí společnou domácnost, nejsou na něm existenčně závislé. V tomto případě u nich výkon trestu obviněného nebrání v plnění vyživovací povinnosti. Pokud jde o nejmladší z dětí obviněného, dceru CCCCCC, která se narodila XY, je třeba vzít v úvahu, že k zajištění materiálního zázemí slouží například i systém sociálních dávek, které mohou pomoci postiženým rodinám pomoci překonat dočasné finančně složité období. Navíc nelze přehlédnout, že i nejmladší dítě je již ve věku téměř dvou let, a tedy bude schopno v brzké době nastoupit do systému předškolního vzdělávání, čímž se jeho matce uvolní prostor pro návrat do zaměstnání a výdělečnou činnost. Rozhodně tedy v uvedeném smyslu nejde o skutečnost, která by mohla nalézt odraz ve splnění mimořádné podmínky pro snížení trestu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku.</p><p>141.\tZa takový mimořádný důvod není možné považovat ani péči o staré rodiče, neboť obviněným uváděné skutečnosti nemají oporu v principech, na jejichž základě by mohla být porušena zásada proporcionality nebo přiměřenosti trestní sankce. Je sice politováníhodné, že se obviněný do takové situace vlastní vinou dostal, avšak je třeba zdůraznit, že ustanovení a ústavněprávní principy vztahující se na nezletilé děti a jejich nejlepší zájem na péči o staré rodiče nedopadají, protože v tomto případě existují i jiné osoby, které mohou dočasně péči o ně převzít (byť na základě placených služeb), ať již v rámci širší rodiny, rodiny matčina druha či orgánu sociální péče. Nutno však podotknout, že obviněný měl dostatek času na řešení těchto otázek sebe i své okolí připravit.</p><p>142.\tS ohledem na všechna učiněná zjištění lze uzavřít, že soudy při aplikaci trestu výše popsaná kritéria respektovaly (§ 58 odst. 1 a § 39 odst. 1 tr. zákoníku), a nelze mít za to, že by v důsledku uvěznění obviněného došlo u jeho dětí, včetně nezletilé dcery CCCCC, k závažným porušením jejich nejlepšího zájmu, když soudy i tuto námitku při ukládání trestu měly na zřeteli, byť ji výslovně nezmínily, avšak zvažovaly rodinné poměry, včetně mimořádných okolností v daném nižším stadiu řízení předestřených obviněným K. Ř., kdy odvolací soud provedl všechny jím v tomto směru v odvolacím řízení předložené důkazy (viz č. l. 17944 spisu) a Nejvyšší soud důkaz těmito listinami rovněž v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných provedl, a  uvedeným způsobem posoudil.</p><p>143.\tUložení trestu obviněnému K. Ř. se proto neocitlo mimo rámec ústavní konformity a nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva či svobody obviněného. Rozhodnutí o trestu není nepřezkoumatelné, netrpí absencí odůvodnění, je založeno na skutkovém stavu zjištěném bez extrémního rozporu s provedeným dokazováním a všechna zjištění byla objasněna zákonným způsobem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). Přezkoumávané rozhodnutí nevykazuje extrémní nepřiměřenost a nerespektování základních zásad pro výměru trestů. Byť se obviněnému uložený trest může zdát tvrdý, je pro jeho nápravu nezbytný (viz § 58 tr. zákoníku). Rozhodné bylo zejména to, že při jeho ukládání soud dodržel kritéria pro správnou výměru trestů, a to i z hlediska zásady předvídatelnosti jeho postupu.</p><p>VII. Závěr</p><p>144.\tNejvyšší soud na základě všech uvedených úvah a zjištění dospěl k závěru, že dovolání obviněných nejsou důvodná. Takový závěr mohl učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, podle nichž Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami a že právo obviněných na spravedlivý proces nebylo v této věci porušeno. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání všech dovolatelů odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. S ohledem na způsob rozhodnutí nebyl dán důvod pro obviněnými T. J., M. P., M. P. a K. Ř. navrhované přerušení výkonu trestu podle § 265o odst. 1 tr. ř.</p><p>Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).</p><p>V Brně dne 6. 8. 2025</p><p>JUDr. Milada Šámalová  \t\t\t\t\t\t\t                                 předsedkyně senátu</p></div>", "next": 0}