89.\tV souvislosti s nesprávným vyčíslením rozsahu zkrácené daně je nutné nejprve reagovat na námitku obviněných, že soudy při posuzování této otázky převzaly skutková zjištění z věci dnes již pravomocně odsouzených M. V., L. B., A. V., J. B., P. Č. a D. M. (dále jako „odsouzení M. V. a spol.“), o jejichž vině rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 4 T 46/2012, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 3 To 73/2016. V této věci rovněž rozhodoval i Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 8 Tdo 762/2019, a závěry soudů nižších stupňů o rozsahu zkrácené daně potvrdil. Soudy obou stupňů ve věci dovolatelů na tyto skutečnosti rovněž poukázaly (srov. bod 138. rozsudku soudu prvního stupně a bod 14. na straně 27 rozsudku odvolacího soudu). Obvinění tomuto postupu vytýkali, že argumentace skutkovými závěry z jiné trestné věci je v trestním řízení nepřípustná, což lze označit za správnou úvahu, nicméně s dodatkem, že soudy nižších stupňů se v této věci nedopustily přejímání skutkových závěrů z jiné trestní věci. Jde totiž o stále tutéž trestní věc, v níž bylo trestní stíhání zahájeno ohledně téhož trestného jednání, a obvinění jsou rovněž odsouzení v nyní projednávané věci za totéž jednání, jako již dříve odsouzení spolupachatelé, a to v rámci svých rolí, v jakých se v rámci společného jednání jako spolupachatelé ve smyslu § 23 tr. zákoníku činu dopouštěli. Proto je postup soudů nižších stupňů v souladu se všemi zásadami trestního řízení, a to i s ohledem na fakt, že k oddělení nyní projednávané trestní věci došlo až po rozhodnutí odvolacího soudu (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 3 To 73/2016, jenž trestná jednání části spolupachatelů potvrdil, a pouze ve vztahu k obviněným v postavení nyní dovolatelů věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení). Jde tedy stále o tutéž trestní věc, a proto soudy shledaly, že i obvinění F. B., M. B. a D. B. byli zapojeni do trestné činnosti, pro níž již byli obvinění M. V. a spol. odsouzeni. Z obsahu spisu lze rovněž připomenout, že proti dovolatelům byla podána obžaloba u soudu prvního stupně dne 24. 10. 2012 (č. l. 6467 až 6549), která jim stejně jako dnes již odsouzeným M. V. a spol. kladla za vinu spáchání skutku popsaného pod bodem II., tak jak je zkráceně vymezen v bodě 1. shora, a též v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Soudy obou stupňů však neuzavřely bez dalšího, že pokud byli odsouzeni M. V. a spol., tak jsou automaticky vinni i dovolatelé, což bylo prezentováno v podaných dovoláních, nýbrž na základě obsáhlého dokazování a hodnocení provedených důkazů (viz body 1. až 156. rozsudku soudu prvního stupně) ve vztahu ke konkrétně popsanému jednání dovolatelů shledaly, jakým způsobem byli zapojeni do stejné trestné činnosti, a to i s ohledem na rozsah zkrácené daně (vyjma obviněného M. B., který byl do trestné činnosti zapojen po kratší období). Nejednalo se tudíž o přejímání skutkových zjištění, nýbrž o vyjádření toho, že soudy po samostatně provedeném dokazování (k trestné činnosti obviněných D. B., F. B. a M. B.) dospěly k totožnému závěru o rozsahu zkrácené daně, k jakému dospěly i ve věci odsouzených M. V. a spol., neboť se jednalo o v zásadě shodnou trestnou činnost, pouze s tím rozdílem, že dovolatelé jako další spolupachatelé byli ve vedoucích pozicích, což soudy rovněž dostatečným způsobem objasnily a úvahy vedoucí k tomuto závěru vysvětlily. Nedošlo tak k porušení zásady presumpce neviny, jenž vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, v tomto trestním řízení byl splněn vyžadovaný nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat ve smyslu pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05).
90.\tKe způsobu, jakým byl rozsah zkrácené daně vyčíslen, je možné uvést, že soud prvního stupně vycházel zejména z tabulek a závěrů plynoucích ze zpracovaného znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, ekonomická odvětví různá – specializace daně zpracovaného znalcem Ing. Jiřím Svobodou. Uvedená skutečnost svědčí proti námitkám obviněného, že soudy se opíraly toliko o závěry finančních úřadů, aniž by samy uvedenou skutečnost prokazovaly. Naopak právě uvedený postup orgánů činných v trestním řízení prokazuje, že soudy objasňovaly kromě jiných skutečností i výši zkrácené daně na podkladě důkazů provedených v tomto trestním řízení. Vycházely z pravidla, že stanovení rozsahu zkrácené daně je otázkou, kterou musí vyřešit soud na základě vlastního dokazování, a pokud provedené důkazy nesplňují nutné požadavky na řádné objasnění věci a jsou splněny podmínky § 105 tr. ř., musí tak učinit pomocí ustanovení specializovaného odborníka, znalce, jenž za tímto účelem zpracovává znalecký posudek. V přezkoumávané věci byl jeho zpracováním na základě opatření Policie České republiky ze dne 17. 1. 2011, sp. zn. ČTS:OKFK-300-691/TČ-2008-18-C (č. l. 2821 až 2823) pověřen soudní znalec z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, ekonomická odvětví různá – specializace daně Ing. Jiří Svoboda. Při znaleckém zkoumání vycházel z dostupného spisového materiálu, zejména z elektronického účetnictví společnosti E. M., zajištěných daňových přiznání k DPH a k dani z příjmů právnických osob společností E. M. a T. (za období roku 2008 a období ledna až dubna roku 2009), fiktivních faktur společností T. M., C., P. L. a A., které byly zahrnuty do účetnictví výše jmenovaných společností (T. a E. M.), a dalších materiálů, jejichž přesný výčet je uveden v obsahu znaleckého posudku (č. l. 2845 a 2846 spisu), který je včetně jeho doplnění založen ve svazku č. 14 spisu. Závěry znalce o rozsahu zkrácení daně, z nichž soud prvního stupně při posuzování viny obviněných vycházel, Ing. Jiří Svoboda podrobně popsal při hlavním líčení dne 21. 9. 2015, přičemž jemu poskytnuté podklady označil za dostatečné pro zodpovězení všech vymezených otázek (srov. body 135. a 136. rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně hodnotil znalecký posudek a závěry znalcem učiněné jako kterýkoli jiný důkaz podle svého vnitřního přesvědčení a v souhrnu dalších provedených důkazů.
91.\tPokud obvinění, zejména pak F. B., namítali, že se soudy obou stupňů dostatečně nezabývaly výší škody, resp. zkrácenou daní, protože měl být respektován rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 917/2004 (podle nějž výše zkrácené daně či vylákaní výhody musí odpovídat tomu, jaká byla skutečná daňová povinnost příslušného plátce či poplatníka, do které se promítají všechny slevy, odpočty, náklady a další položky, jimiž̌ lze legálně snižovat daňový základ), a z těchto důvodů považoval závěry nalézacího soudu ohledně výše škody za nesprávné, protože soud měl zjistit rozsah zkrácení daně a tento vyčíslit ve výroku rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1565/2011), přičemž obdobnou argumentaci užil i obviněný M. B. s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 643/2011, nelze jim přisvědčit.
92.\tPodle obsahu uvedené námitky obvinění chtěli, aby při určovaní rozsahu nyní projednávané trestné činnosti byla odečtena uskutečněná (nefiktivní) zdanitelná plnění. S touto argumentací se s ohledem na skutkový stav v této trestní věci nelze ztotožnit. Rozhodnutí, na něž obvinění odkazovali, řeší danou problematiku ze zcela jiné perspektivy. Usnesení ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 643/2011, neexistuje, neboť podle právního informačního systému ASPI i databáze Nejvyššího soudu dostupné např. na internetové adrese https://www.nsoud.cz/ bylo usnesení Nejvyššího soudu této spisové značky vydáno dne 14. 9. 2011. Nejvyšší soud v něm pak otázku stanovení výše zkrácené daně řeší pouze obecně, a vyjadřuje, že „výši zkrácení představuje rozdíl mezi daní (poplatkem, clem, pojistným, jinou povinnou platbou), kterou má poplatník (povinná osoba) podle příslušných předpisů zaplatit, a nižší daní (poplatkem, clem, pojistným, jinou povinnou platbou), která mu byla vzhledem k trestné činnosti přiznána, vyměřena, stanovena, resp. kterou zaplatil (není-li podmínkou vyměření). Nebyla-li daň (poplatek, clo, pojistné, jiná povinná platba) vůbec přiznána nebo vyměřena, resp. byla-li zatajena samotná skutečnost, odůvodňující vznik daňové, celní, poplatkové atd. povinnosti, výše zkrácení se rovná celé výši této povinné platby, jež měla být přiznána, vyměřena a zaplacena“, na což Nejvyšší soud bude reagovat v následujících pasážích. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1565/2011, se zabývalo tím, že soudy nižších stupňů musí přesně, číselně a na základě provedených důkazů vymezit, jaký byl rozsah zkrácené daně a ten zařadit do příslušné kategorie, jež jsou vymezeny v § 138 tr, zákoníku, což v nyní přezkoumávané věci soudy správně učinily, nehledě na to, že výše zkrácené daně několikanásobně přesahovala hranici škody velkého rozsahu, a to jak ve stávajícím, tak předchozím znění trestního zákoníku. V neposlední řadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 917/2004, sice obsahuje podrobnou analýzu toho, co vše je zkrácením daně a jak k jeho vyčíslení přistupovat, nicméně je tomu tak z důvodu, že soudy v tam přezkoumávané věci vůbec nevěnovaly pozornost dostatečnému zdůvodnění jejich právní kvalifikace a toho, v čem přesně zkrácení daně bylo spatřováno, čemuž v nyní přezkoumávané věci dostály.
93.\tS ohledem na shora uvedené a též citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu je možné zdůraznit, že trestná činnost, která je obviněným kladena za vinu, nespočívala pouze v tom, že by byla uskutečňována fiktivní zdanitelná plnění. Soudy nižších stupňů totiž nevyvracely, že by k některým plněním skutečně došlo, k čemuž lze poukázat na závěr soudu prvního stupně (bod 133. rozsudku), že sice bylo koncovému zákazníkovi plnění poskytnuto, ale předtím byl vytvořen řetězec fiktivních subdodavatelů, kteří byli ovládáni centrálně především již odsouzenými B. a V., kteří si navzájem za poskytnuté služby fakturovali a umožnili tak shora popsaným způsobem zkrátit DPH a DPPO. Dále doplnil, že pod pojmem fiktivní plnění se rozumí z hlediska dosavadní soudní praxe v řešení daňových deliktů několik základních modelů. Za fiktivní plnění je považováno jednání daňových subjektů, které deklarují pomocí vydaných faktur plnění, ke kterému vůbec nedošlo, a to ani jiným než deklarovaným způsobem. Za fiktivní plnění je považováno i takové plnění, kdy sice k určitému plnění dochází, nicméně v jiné než deklarované kvalitě, v jiném než deklarovaném množství, případně od jiného, než fakturačně deklarovaného daňového subjektu, kdy tedy není zřejmé, že skutečný dodavatel splnil svoji zákonnou daňovou povinnost, přičemž vždy tato činnost je nutně doplňována neodváděním daně v některém z článků řetězce deklarovaných předprodejů, aby mohl nastat škodlivý následek na neodvedení daně, či případném vylákání nadměrného odpočtu v případě DPH. Fiktivním plněním tedy při náležitém objasnění věci může být shledáno i takové plnění, ke kterému skutečně v deklarovaném objemu ať již služeb či zboží dojde, ve skutečnosti však k tomuto skutečnému plnění dochází bez skutečného plnění jednoho z podnikajících subjektů, který je zařazen do řetězce firem deklarujících plnění, a to pouze s cílem vystavení faktur, či jiných dokladů potřebných k vedení účetnictví okolních daňových subjektů s tím, že u tohoto daňového subjektu nebude vedeno řádně účetnictví, nebudou tedy odváděny ani příslušné daně a tento daňový subjekt bude pro příslušný úřad nekontaktní, což plně odpovídá i nyní přezkoumávané trestní věci. Již tento závěr soudu prvního stupně svědčí o tom, že obvinění byli postihováni pouze za činnost, která byla založena na fiktivní a předstírané spolupráci založené na tom, že některý článek řetězce společností pouze bezúčelně fakturoval, aniž by cokoli činil, a tudíž všechna plnění vzešlá z takto ovlivněné fiktivní spolupráce byla zkreslováním daňové povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. 2 Afs 44/2003).
94.\tO shora uvedeném svědčí zejména skutečnost, že společnosti, které v trestné činnosti obviněných vystupovaly jako dodavatelé, fakticky nebyly nijak činnými a neprováděly žádnou obchodní činnost (obdobně lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2023, sp. zn. 8 Afs 201/2021). V projednávané věci lze poukázat zejména na důkazy podložený a správný závěr soudu prvního stupně (srov. body 90. až 132. rozsudku, kde soud obsáhle rozebírá důkazy ohledně předstírané spolupráce), že společnost T. ani společnosti C. a A. ve skutečnosti nevyvíjely jimi deklarovanou a fakturovanou obchodní činnost v oblasti reklamních služeb s tím, že veškeré předmětné faktury těchto společností byly ve skutečnosti vytvářeny v prostorách a pracovníky společnosti P. L. Jedinou společností, která tudíž mohla mít jakékoli účelně vynaložené náklady, zůstala společnost P. L., jejíž daňová povinnost však byla prokazatelně ovlivňována právě těmi společnostmi, které žádnou zdanitelnou činnost neprováděly.
95.\tZe shora uvedených důvodů se tudíž nelze ztotožnit s obecnou námitkou obviněných, že se soudy nezabývaly při objasňování škody účelně vynaloženými náklady dotčených společností a možnou mírou jejich opodstatněných odpočtů, neboť obvinění byli postihováni pouze za tu činnost, která pramenila z fiktivní obchodní spolupráce, jež byla prokázána na základě provedených důkazů a od níž se odrážela míra zkrácené daně, která měla být správně těmto společnostem vyměřena, pokud by k předstírané spolupráci mezi nimi nedošlo, jak soudy zcela správně a dostatečně vysvětlily v přezkoumávaných rozhodnutích.
96.\tZ obsahu přezkoumávaných rozhodnutí zcela důvodně plyne, že soud prvního stupně pro závěr o rozsahu zkrácené daně vycházel zásadně z uvedeného znaleckého posudku soudního znalce Ing. Jiřího Svobody, který byl i během hlavního líčení vyslechnut, ale neomezil se pouze na tento důkaz, neboť jak sám vysvětlil, ten pouze kvantifikoval míru zkrácení jednotlivých daní (viz body 76. a 135. rozsudku soudu prvního stupně). Pro řádné objasnění skutkového stavu pak bylo nutné provést i další dokazování v rozsahu, jak je v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně uvedeno, přičemž soud se zaměřil zejména na objasnění předstírané spolupráce mezi společnostmi, které si vzájemně vystavovaly fiktivní faktury a přeposílaly finanční prostředky, aniž by mezi nimi proběhlo jakékoli zdanitelné plnění, což nebylo předmětem znaleckého zkoumání. K objasnění těchto otázek ve vztahu k trestné činnosti obviněných se soud vyjádřil zejména v bodech 90. až 134. rozsudku při rozboru jednotlivých důkazů. Podstatným je bod 133. rozsudku, kde soud prvního stupně vysvětlil, že k trestné činnosti docházelo i přesto, že koncovým odběratelům bylo objednané reklamní plnění fakticky poskytnuto. Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud shledal, že námitce obviněných o nesprávnosti stanovení výše škody nelze přisvědčit, protože soud prvního stupně ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. dostatečným způsobem hodnotil závěry znalce Ing. Jiřího Svobody. Řídil se přitom ustálenou judikaturou, ze které vyplývá, že je nutné znalecký posudek hodnotit stejně pečlivě, jako každý jiný důkaz, neboť ani on nepožívá žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti, protože soud hodnotí znalecký posudek jako každý jiný důkaz (srov. rozhodnutí č. 40/1972-I. Sb. rozh. tr.). Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce. Metodologie znaleckého dokazování vyžaduje, aby jak orgány činné v trestním řízení, tak samotný znalec kriticky hodnotili úplnost a bezvadnost podkladových materiálů, které znalec podrobuje svému zkoumání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06). Soudy neponechaly bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, slepě nedůvěřovaly závěrům znalce, ale postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, neprivilegovaly znalecký důkaz a nepřenášely odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce. Nevyvstaly ani pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, případně se soudy v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§ 2 odst. 4, 5 tr. ř.), pokusily odstranit vzniklé pochybnosti. Neshledaly vady, které by svědčily o neodbornosti znalce, a vysvětlily, proč je tento posudek adekvátním důkazem pro závěr o rozsahu zkrácené daně, navíc korespondujícím s dalšími důkazy ve věci provedenými. Z obdobných důvodů pak nebylo možné přistoupit ani na výhrady obviněných o vadách tohoto znaleckého posudku, neboť ten byl zákonným způsobem proveden při hlavním líčení, včetně výslechu znalce, a obvinění měli možnost znalecké závěry zpochybňovat a znalci klást dotazy, přičemž ani tímto postupem nebyly žádné vady znaleckého posudku odhaleny.
97.\tNa tomto místě je rovněž vhodné připomenout, že soud prvního stupně porovnal závěry znalce Ing. Jiřího Svobody i se závěry znaleckého posudku pořízeného obhajobou, který vypracoval znalec Mgr. Vladimír Lein (pozn. v rozsudku v bodě 137. je uváděno Ing. Lein, nicméně podle razítka na znaleckém posudku se jedná o Mgr. Leina, č. l. 7490 verte spisu). Soud shrnul obsah jeho jednotlivých částí, a znalce osobně vyslechl při hlavním líčení konaném dne 21. 9. 2015, kde své závěry potvrdil a poukázal na skutečnost, že pro zpracování posudku neměl k dispozici kompletní podklady a vycházel pouze z daňových podkladů té společnosti, jejíž daňovou povinnost, resp. datum uskutečnění zdanitelného plnění zjišťoval, aniž by porovnával vzájemné daňové doklady a jejich zaúčtování. Rovněž se nevěnoval tomu, zda bylo fakturované reklamní plnění opravdu poskytnuto nebo jestli došlo k jakémukoli plnění mezi společnostmi C. a R., což je v přezkoumávané věci klíčovou okolností. Znalecký posudek tak v podstatě obsahoval obsáhlý právní rozbor, který nebyl pro danou věc podstatným a potvrzoval, že bylo mezi porovnávanými subjekty fakturováno. Daný znalecký posudek tudíž nebyl pro skutkové závěry nalézacího soudu významným důkazem.
98.\tOba jmenované znalecké posudky byly soudem prvního stupně provedeny jako důkazy postupem odpovídajícím trestnímu řádu, znalci byli následně vyslechnuti a své závěry při hlavním líčení potvrdili, přičemž procesní strany dostaly prostor, aby na znalecké posudky reagovaly a všechny otázky byly ze strany znalců zodpovězeny. Uvedený postup plně svědčí o zachování práva obviněných na spravedlivé dokazování, neboť měli možnost klást znalcům dotazy a výsledky jejich zkoumání zpochybnit. Lze shrnout, že oba znalecké posudky byly provedeny jako důkaz, s využitím všech práv obviněných. Je vhodné připomenout, že soud znalecké posudky hodnotil v souladu se všemi procesními pravidly jako každý jiný důkaz, aniž by jim přisuzoval a priori vyšší důkazní hodnotu (srov. rozhodnutí č. 56/1953 Sb. rozh. tr.). K postupu soudů je třeba zdůraznit, že je právem soudu prvního stupně v rámci hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. posoudit, o který důkaz své závěry opře, a nelze vyloučit, že takovým důkazem může být i znalecký posudek, který je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz; ani on a priori nepožívá větší důkazní síly, a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti.
99.\tOdvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, a ačkoli se konkrétně ke správnosti znaleckého posudku Ing. Jiřího Svobody v přezkoumávaném usnesení nevyjadřoval, uvedl, že plně souhlasí se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a hodnocením důkazů stran výše způsobené škody (srov. bod 14. na straně 27 usnesení).
100.\tNejvyšší soud po posouzení uvedených závěrů soudů obou stupňů shledal, že námitkám obviněných ohledně nesprávně vyčísleného rozsahu zkrácené daně nelze přiznat opodstatnění, neboť v posuzované věci zejména soud prvního stupně dostál svým povinnostem tuto otázku řádně objasnit. Pokud vznikaly pochybnosti o správnosti znaleckých posudků nebo byly posudky nejasné či neúplné, soud prvního stupně vyslechl znalce a požádal je o vysvětlení jejich závěrů, což znalci dostatečným způsobem učinili. Závěr o rozsahu zkrácené daně opřený o znalecký posudek znalce Ing. Jiřího Svobody nevykazuje obviněnými namítané vady, naopak soudy objektivně a řádně tuto skutečnost objasnily zákonem stanoveným způsobem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 2776/15).
d) k výhradám o vadně posouzených důkazech
101.\tVýhradám obviněného F. B., že soudy nižších stupňů vycházely z výpovědí dnes již odsouzených M. V. a A. V., kteří byli v přípravném řízení podrobeni policejnímu nátlaku a byli k výpovědím nuceni, a tedy že jejich výpovědi jsou nezákonné a nelze z nich vůbec vycházet, není možné přisvědčit, protože takto uvedené námitky neodpovídají obsahu spisového materiálu, ani závěrům soudů nižších stupňů.
102.\tSoudy nižších stupňů uzavřely, že k nátlaku na jmenované osoby ze strany policistů nedošlo, a to z důvodů, které vysvětlily a rozvedly. Jimi uváděné skutečnosti ve výpovědích učiněných v přípravném řízení hodnotily tak, že obviněný A. V. byl v přípravném řízení vyslechnut dne 29. 6. 2010, a to za účasti tří obhájců, o čemž vypovídá protokol o jeho výslechu založený na č. l. 1058 až 1065 spisu, který na poslední straně obsahuje i výslovné prohlášení vyslýchaného, že měl možnost si protokol přečíst a jako správný jej podepisuje. Obdobně byl sepsán protokol o výslechu M. V., k němuž došlo ve dnech 24. 6. 2009 a 21. 9. 2010 (srov. protokoly na č. l. 1087 až 1100 spisu). Po posouzení obsahu těchto protokolů je zjevné, že nic nenasvědčuje tomu, že by došlo k nucení k výpovědi nebo jiné nátlakové akci na oba vyslýchané. Skutečnost, že k takovému nátlaku došlo, oba jmenovaní podrobněji specifikovali až v řízení před soudem, konkrétně při hlavním líčení (č. l. 7755, 7601 a násl. spisu) dne 5. 11. 2014 (obviněný A. V.) a 6. 11. 2014 (obviněný M. V.), kdy doplňovali svoji původně učiněnou výpověď. Obviněný A. V. uvedl, že než přišli k výslechu obhájci, vyšetřovatel pan S. představil nějakou paní, o které tvrdil, že je státní zástupkyně, a nutili jej k tomu, aby vypovídal proti obviněnému B., jinak ho dají na vazbu a jeho děti do „děcáku“. Obviněný M. V. tvrdil, že mu vyšetřovatel S. předtím, než přišel jeho obhájce, naznačil, že by bylo „dobré řešit B., B.“ a že „vazba je vazba“, aby o tom popřemýšlel, a poté místnost opustil, na což obviněný reagoval tak, že jména do protokolů uvedl, přestože by tak sám od sebe neučinil. Ani jeden z obviněných, byť tvrdí, že svým obhájcům tyto skutečnosti sdělili, nevyužil možnosti podat proti postupu vyšetřovatele stížnost, v době, kdy probíhalo přípravném řízení. Z obsahu těchto jejich zcela nových a s velkým odstupem času učiněných sdělení (která však nemají nikde žádnou oporu) nelze dovodit žádné opodstatněné skutečnosti, které by zmiňovaný „nátlak“ prokazovaly. V rovině hodnocení důkazů proto, že jim soudy neuvěřily, byla tato sdělení vyhodnocena jako nemající jakýkoliv faktický základ a byla posouzena jako nevěrohodná. Námitku uvedených dvou osob o jimi tvrzeném nátlaku, se kterou vystoupili až několik let poté, kdy mělo k danému jednání vyšetřovatele docházet, proto soud i bez provedení dalšího dokazování hodnotil jako účelovou a nepravdivou (srov. bod 159. rozsudku). Soud prvního stupně se obsahu výpovědi obviněného A. V. z přípravného řízení věnoval v bodě 15. a 16. svého rozsudku, a poukázal na skutečnosti týkající se této osoby i okolnosti, za kterých vypovídal. Po zhodnocení výpovědi tohoto obviněného jako celku, soud vyjádřil, že tendenčně měnil výpovědi v průběhu celého trestního řízení, a vzniklé rozpory nebylo možné odstranit, a proto o jeho výpověď své závěry jako o nevěrohodnou neopíral (srov. bod 85. rozsudku soudu prvního stupně).
103.\tNejvyšší soud rovněž zmiňuje, že soud prvního stupně (bod 151. rozsudku) označil tvrzení M. V., že mu byla v přípravném řízení jména obžalovaných „vnucena vyšetřovatelem“, za nepravdivé, a to s ohledem na to, jak uvedený výslech probíhal. Ani M. V. při hlavním líčení, kde tuto skutečnost tvrdil, neuvedl žádné konkrétní jednání, jež vůči němu v rámci uváděného nátlaku mělo být činěno. Soud prvního stupně proto opíral své závěry o jeho výpovědi z přípravného řízení, jíž po zhodnocení všech rozhodných skutečností uvěřil. Na jejím podkladě a v kontextu s ostatními důkazy, na něž poukázal, dovozoval, že obvinění D. B., F. B. a M. B. se na páchání trestné činnosti podíleli. Jejím hodnocením se tedy soud zabýval (bod 150. rozsudku). Tvrzení M. V., že hotové peníze přenášel vždy podle potřeby, kdy byl osloven D. B., F. B. nebo M. B. a tyto prostředky následně předával jmenovaným, nebo je nechával v kanceláři v XY ulici u sekretářky, zcela odpovídalo zjištěním vyplývajícím z telefonických odposlechů a ze sledování osob a věcí, neboť tyto důkazy (a např. také výpovědi svědků H., K. a dalších osob) jasně prokazují, že M. V. s L. B. skutečně využívali zasedací místnost v kancelářských prostorách v XY.
104.\tMimo jakýkoliv dovolací důvod obviněný F. B. v dovolání uváděl, že rozsudek soudu prvního stupně i usnesení odvolacího soudu jsou vypracovány jedinou osobou, neboť předseda senátu soudu prvního stupně Mgr. Robert Pacovský zpracoval odsuzující rozsudek, a poté později působil jako soudce v senátu č. 3 Vrchního soudu v Praze, což je senát, který rozhodoval o jeho odvolání. Uvedené tvrzení se vymyká nejen dovolacím důvodům, ale i zcela objektivním skutečnostem. Nejvyšší soud k němu jen dodává, že o odvolání obviněných rozhodoval Vrchní soud v Praze pod sp. zn. 3 To 15/2021 dne 23. 11. 2021 ve složení senátu Mgr. Stanislav Králík, JUDr. Jiří Hnilica a JUDr. Helena Kutzlerová (srov. protokol na č. l. 10332 spisu). Mgr. Robert Pacovský se vůbec na rozhodování v této trestní věci nepodílel. Nadto při veřejném zasedání se předseda senátu Mgr. Stanislav Králík procesních stran dotázal, zda mají námitky vůči složení senátu a nikdo z přítomných žádné výhrady neuplatnil (č. l. 10334 spisu). Proto Nejvyšší soud pouze krátce uvádí, že z obsahu spisového materiálu neplyne žádná důvodná obava, která by svědčila o podjatosti senátu č. 3 Vrchního soudu v Praze, a pokud v něm začal Mgr. Robert Pacovský po rozhodnutí o odvolání obviněných působit, vůbec s ní tato skutečnost nesouvisí. Nejvyšší soud jen dodává, že tvrzení v mimořádném opravném prostředku by se měla opírat nejen o důvody dovolání vymezené v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., ale rovněž o okolnosti vycházející z objektivních poznatků, což námitka, že předseda senátu soudu prvního stupně vypracoval rozsudek za soud prvního stupně, a současně se podílel na vypracování rozhodnutí soudu druhého stupně, nesplňuje, neboť jde o tvrzení zcela mimo realitu znevažující činnost soudů a soudního rozhodování.
105.\tPokud obvinění tvrdili, že soudy učiněná skutková zjištění nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, není možné se ani s těmito tvrzeními ztotožnit, protože z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí takové skutečnosti neplynou. Nejvyšší soud jen připomíná, že jde o velice rozsáhlou trestnou činnost původně čtrnácti spolupachatelů, kteří se jí dopouštěli ve vzájemných vazbách, ale i odděleně od sebe, přičemž uvedená daňová trestná činnost se týkala obchodních korporací, za něž daňová přiznání podložená konkrétními fakturami předkládali různí obvinění. Právě vzájemná hierarchie a propracovanost celého systému umožňovala všem, aby docházelo k daňovým únikům ve skutkových zjištěních popsaných v tom rozměru, jak byl zjištěn. Podstatné je, že úkoly byly rozděleny, a každý plnil ty, které mu byly určeny (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 8 Tdo 762/2019). Je logické, že ti, kteří tuto trestnou činnost plánovali a udávali jednotlivým článkům pokyny, byli nejvíce skryti, neboť přímo v konkrétních daňových záležitostech pod svým vlastním jménem nevystupovali. Rozhodné pro závěry o jejich vině jsou konkrétní důkazy, které na jejich úlohu a aktivity ukazují, ale ty je třeba hodnotit v souladu se všemi skutečnostmi týkajícími se celého komplexu vzájemně na sebe navazujících důkazů, byť některé výslovně o těchto dovolatelích nemusí hovořit. Z celého komplexu ve věci zajištěných a provedených důkazů lze vinu obviněných dovodit tak, jak učinil soud prvního stupně, s nímž se i odvolací soud ztotožnil. Nejvyšší soud po posouzení všech důkazů může jen konstatovat, že soudy postupovaly přesvědčivě a transparentně s evidentní snahou řádně a objektivně zjistit všechny rozhodné skutečnosti. V jejich postupech proto nebylo možné shledat žádný akt libovůle (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08) ani exces, neboť dodržely procesní zásady a řádně svá rozhodnutí odůvodnily. Nejvyšší soud neshledal, že by soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, protože ta je na místě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupin odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V přezkoumávané věci však soud zjistil, že verze obviněných nebyla věrohodná. Soud připomíná, že ani právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15), které bylo v přezkoumávané věci zachováno.
106.\tNejvyšší soud tedy neshledal žádný důvod ani zákonné oprávnění ke zpochybnění skutkových závěrů soudů obou stupňů a jakkoliv do nich zasahovat. Může pouze konstatovat, že je považuje za správné a odpovídající obsahu provedených důkazů, když se se soudy rozvedenými úvahami Nejvyšší soud bezvýhradně ztotožnil (viz přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 583/13, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020).
e) k odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí
107.\tOpodstatněnými nejsou ani výhrady o tom, že posuzovaná rozhodnutí co do jejich odůvodnění trpí procesními nedostatky a že soudy nedostály svým povinnostem stanoveným v § 134 a § 125 tr. ř. Nejvyšší soud již výše vyložil, z jakých důvodů nemohl přisvědčit všem shora rozvedeným námitkám dovolatelů, a proč shledal přezkoumávaná rozhodnutí správnými a dostatečnými pro závěry o vině obviněných F. B. i M. B. Nemůže přisvědčit ani tomu, že odvolací soud nereagoval na jejich obhajobu a fakticky je připravil o možnost podat odvolání, neboť jejich námitky řádně nepřezkoumal a pouze odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
108.\tPosoudí-li se obsah usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 3 To 15/2021, je z něj zřejmé, že se výhradám jednotlivých odvolatelů věnoval, byť samozřejmě je vždy možné požadovat podrobnější odůvodnění a obsažnější reakci na jednotlivé námitky, a domáhat se co nejpodrobnějšího vyslovení všech detailů, avšak na takové odůvodnění žádný obecný nárok není. Je nicméně nutné zvažovat účelnost a smysl takových požadavků se zřetelem na skutečnosti, které byly vysvětleny a doloženy a jimiž se soudy zabývaly. Proto lze připustit, že pokud se odvolací soud nezabýval a nezkoumal konkrétně každou jejich jednotlivou námitku, nelze takovou skutečnost bez dalšího považovat za extrémní nedostatek, pro který by takové rozhodnutí nemohlo obstát. V dané věci je vhodné uvést, že v bodech 12. až 18. usnesení odvolací soud vyjádřil, že soud prvního stupně své rozhodnutí obsáhle odůvodnil při respektování ustanovení § 125 odst. l tr. ř. a vyložil, které důkazy vzal za základ svého rozhodnutí, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů a jak posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a následně i při právní kvalifikaci a ukládání trestů. Odvolací soud proto odůvodnění nalézacího soudu považoval za přiléhavé, korespondující s provedenými důkazy a jejich významem pro posuzovanou věc, a proto na něj pro stručnost odkázal a následně přiměřeným způsobem reagoval na stěžejní a relevantní námitky uplatněné v podaných odvoláních a vysvětlil i důvody, pro které se rozhodl odvoláním státního zástupce a obviněného M. B. vyhovět.
109.\tTakto koncipované odůvodnění a postup odvolacího soudu plně koresponduje se zásadami vyjádřenými v judikatuře Ústavního soudu, podle nichž, byť musí být v odůvodnění soudních rozhodnutí zásadně každá námitka vypořádána, nicméně musí se tak stát toliko úměrně k její relevanci (viz např. jeho nálezy ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1895/14, ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07, ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 169/09, či ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13). Vždy je třeba přihlédnout i k celkovému kontextu řízení před obecnými soudy, který za určitých okolností může připouštět i implicitní vypořádání se s námitkou (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Významným je, zda obviněný určitou námitku vznáší v souvislosti s jedním řízením opakovaně v různých svých procesních úkonech, protože v takovém případě nemůže důvodně očekávat, že bude pokaždé vypořádána se stejnou pečlivostí a ve stejném rozsahu, nedošlo-li v mezidobí ke změně relevantních okolností tak, že již jednou podrobně vypořádaná námitka tím nabyla konotací, pro něž si vyžaduje zcela novou reakci ze strany obecných soudů vyplývající z této změny okolností. Tak tomu je i v této věci, protože soud prvního stupně, jak plyne z jeho odůvodnění, se námitkami obviněných s potřebnou důsledností zabýval, a tedy odvolacímu soudu nelze vytýkat, že již na řečené závěry a úvahy, s nimiž se ztotožnil, odkázal.
110.\tV posuzované věci z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá jasně a srozumitelně, na základě čeho obecné soudy dospěly k závěru o vině všech obviněných, přičemž všechny ve věci provedené důkazy velmi podrobně rozebral již nalézací soud a vyložil k nim srozumitelně a detailně i své hodnotící úvahy. Jestliže tedy odvolací soud v odůvodnění rozsudku nereagoval výslovně na každou obviněnými vznesenou odvolací námitku, je třeba shrnout, že odvolací soud má povinnost vypořádat se s námitkami odvolatele, avšak tuto povinnost odvolací soud porušuje jen tehdy, jestliže ignoruje námitky vůči důkazům, na něž nalézací soud odkazuje jako na klíčové pro učiněné skutkové závěry (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, a ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Uvedené plyne i z toho, že se nevyžaduje podrobná odpověď na každý argument (vznesenou námitku), protože odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a kromě shora uvedené judikatury i rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, § 59-60). Podmínkou takového postupu je však to, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017-1), čemuž odvolací soud dostál, a proto k porušení práva na spravedlivý proces v posuzované věci nedošlo.
111.\tNejvyšší soud z uvedených důvodů shrnuje, že námitkám obviněných nebylo možné přisvědčit, neboť v odůvodnění dovoláními napadených rozhodnutí je i přes určitou stručnost dostatek podkladů pro závěr, že soudy dodržely výše vytyčené principy, zejména nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle § 2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování učinily, v souladu s pravidly stanovenými v § 125 tr. ř. dostatečně logicky podaly a rozvedly. Lze konstatovat, že dbaly na dodržení všech zásad spravedlivého procesu, zejména zásady presumpce neviny. Odvolací soud dostatečně hodnotil, zda soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlil své závěry a úvahy, a jestliže je považoval za správně, ve stručnosti na ně odkázal.
112.\tZ uvedených důvodů lze uzavřít, že Nejvyšší soud neshledal, že by odůvodnění rozsudku odvolacího soudu založilo důvod pro závěr o porušení pravidel spravedlivého procesu nebo svědčilo o tom, že odvolací soud obviněným upřel možnost argumentovat v rámci podaného odvolání, naopak na stěžejní námitky dovolatelů reagoval a vypořádal se s nimi, a to plně v souladu s právy obviněných.
113.\tNejvyšší soud shrnuje, že námitky dovolatelů F. B. a M. B. směřující proti skutkovým zjištěním, v rámci nichž tvrdili, že se činu nedopustili, a že soudy na základě nedostatečných důkazů o jejich vině rozhodly, nemají podklad ve výsledcích provedeného dokazování, jímž byla vina obou obviněných v potřebné míře objasněna a důkazy doložena.
B.\tK právním výhradám
114.\tObvinění F. B. a M. B. v dovoláních vytýkali též nesprávnost právního posouzení činu, jenž jim je kladen za vinu. Obviněný M. B. tvrdil, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a způsobenou škodou, což do značné míry souviselo s námitkami, že nebylo objasněno jeho zapojení se do trestné činnosti ostatních spolupachatelů. Obviněný F. B. brojil proti tomu, že je spolupachatelem podle § 23 tr. zákoníku, neboť soudy neobjasnily objektivní ani subjektivní podmínku spolupachatelství a nadto z popisu jemu přisuzovaného jednání je patrné, že jednal spíše jako organizátor ve smyslu § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, což však soudy nezohlednily. Takto uplatněné námitky jsou v souladu s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž uplatnili oba dovolatelé, ačkoli obviněný M. B. tak učinil podle znění trestního řádu účinného do dne 31. 12. 2022 [označil důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoli vytýkal nesprávnost hmotněprávního posouzení]. Nejvyšší soud z hlediska těchto právních námitek posuzoval jejich důvodnost.
115.\tNejvyšší soud připomíná, že v dovolacím řízení posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 aj.). Z tohoto důvodu, když v části A tohoto usnesení týkající se výhrad proti skutkovým zjištěním dovolací soud vady nezjistil, výhrady právní povahy posuzoval podle správných skutkových zjištění plynoucích z přezkoumávaných rozhodnutí, a nikoliv podle toho, jak skutek pojímali obvinění.
a) k námitkám M. B.
116.\tK výhradě obviněného o neexistenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklým následkem v podobě zkrácené daně ve smyslu § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, lze uvést, že tato námitka byla uplatněna zcela obecným způsobem a obviněný na ni upozorňoval spíše v souvislosti se způsobem, jakým došlo k výpočtu rozsahu zkrácené daně. Nejvyšší soud však považoval za vhodné se s ní pro úplnost stručně vypořádat.
117.\tZločinu podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, na zdravotní pojištění nebo podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, spáchá takový čin nejméně se dvěma osobami, a uvedeného jednání se dopustí ve velkém rozsahu. K námitkám obviněného je vhodné nejprve uvést, že zkrácení daně je obecně jakékoliv jednání pachatele, v důsledku něhož je plátci (poplatníkovi) vyměřena nižší daň, než jaká odpovídá jeho skutečně existující daňové povinnosti (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/2005-I. Sb. rozh. tr.), přičemž není podstatné, v jakém postavení ve vztahu k subjektu daně vystupoval, ale je podstatné že jeho jednání jednoznačně směřuje ke zkrácení daňové povinnosti plátce daně (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 5 Tdo 69/2012). Jde-li o DPH, lze ji v tomto smyslu zkrátit např. samotným nepodáním daňového přiznání, zatajením zdanitelných plnění, účelovým snižováním základu daně, neoprávněným uplatněním odpočtu daně apod. Naproti tomu úmyslné jednání pachatele, jímž státu (správci daně) nepravdivě předstírá existenci skutečností zakládajících povinnost státu poskytnout plátci (poplatníkovi) daně peněžité plnění jako údajný přeplatek na dani, představuje vylákání daňové výhody ve smyslu § 240 odst. 1 tr. zákoníku. U DPH je možné takovou výhodu vylákat např. neoprávněným uplatněním nadměrného odpočtu DPH (srov. rozhodnutí č. 22/2005 Sb. rozh. tr.). Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku lze ve vztahu k DPH spáchat i tím, že daňový subjekt sníží svou daňovou povinnost smyšleným zvýšením hodnoty DPH zaplacené za údajně přijatá zdanitelná plnění uskutečněná jiným plátcem téže daně a použitá k vlastnímu podnikání. To platí, pokud pachatel takto fiktivně zvýšenou a údajně zaplacenou DPH na vstupu odečte od daně, kterou má platit na výstupu, aby tak došlo ke snížení vlastní daňové povinnosti, přestože v důsledku fiktivních dokladů o zaplacení DPH na vstupu nevznikl nárok na její odpočet na výstupu.
118.\tPři zkoumání příčinného vztahu z hlediska trestního práva hmotného má význam zjišťování trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.) významným pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Proto je třeba v kauzálním vztahu izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek. Požadavek trestněprávně relevantního příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým protiprávním jednáním, které naplňuje znaky trestného činu, následek důležitý z hlediska skutkové podstaty trestného činu skutečně způsobila. Příčinný vztah znamená, že určitá osoba svým jednáním následek skutečně způsobila a že jednání nese znaky zavinění (srov. rozhodnutí č. 46/1963 a č. 20/1981 Sb. rozh. tr.). Za příčinu je považován každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem (účinkem) se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Není také rozhodující, zda následek nastal působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit smrt sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II Sb. rozh. tr.). Příčinná souvislost by se přerušila (nedospěla by až k účinku), např. tehdy, kdyby tu byla další příčina jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele.
119.\tPodle tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku je patrné, že obviněný se jemu za vinu kladeného jednání dopustil tím, že v období od přesně neurčené doby nejméně od června 2008 do dubna 2009 v úmyslu zkrátit DPH a DPPO u společnosti T. a DPH u společnosti P. L. sám dával pokyny L. B., M. V. zejména ohledně předávání finančních částek vybíraných z účtu společnosti C. a A. ohledně postupu úhrad daně z příjmů za společnost T. a případně předával pokyny, které obdržel od D. B. nebo i od F. B. ohledně činnosti této společnosti, zejména nakládání s částkami, které byly vybírány z účtů společnosti C., účastnil se porad konaných za účasti M. V., L. B., D. B. a F. B., na adrese XY, Praha XY, podílel se na zajišťování finančních částek k zaplacení DPPO a DPH společnosti T. a podílel se tak na zkrácení DPH a daně z příjmů a způsobil tak České republice zastoupené Finančním úřadem pro Prahu – západ a Finančním úřadem Kladno velkého škodu rozsahu ve výši 278.562.300 Kč.
120.\tJestliže obviněný svou trestní odpovědnost odmítal, když tvrdil, že s ostatními obviněnými komunikoval pouze kvůli řešení tzv. PR smluv, tak lze uvést, že tyto skutečnosti příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a následkem nepřerušují, když soudy prokázaly, že se na trestné činnosti podílel způsobem popsaným v tzv. skutkové větě, protože určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami).
121.\tS ohledem na takto zjištěné a prokázané jednání obviněného M. B. se nelze s jeho námitkou ztotožnit, neboť zjištěný daňový únik byl i v jeho případě v prokazatelné příčinné souvislosti s činem, který je mu kladen za vinu, protože výše daňového zvýhodnění je přímým důsledkem toho, že obviněný vydáváním pokynů určoval, jak budou jejich záměry prováděny a rovněž se podílel na přejímání zisku z této trestné činnosti ve výši velkého rozsahu, konkrétně 278.562.300 Kč. Nejvyšší soud, jenž v úvahách soudů, především pak soudu prvního stupně, nezjistil podstatné nedostatky, shledal, že mají oporu v zákonných a judikaturou i teorií vymezených pravidlech, z nichž je vhodné připomenout, že mezi porušením potřebné míry opatrnosti a následkem musí být příčinná souvislost, což u přezkoumávané věci obviněnému M. B. bylo dostatečně objasněno (srov. rozhodnutí č. 46/1963, nebo č. 21/1981 Sb. rozh. tr.).
122.\tNa základě shora uvedeného je třeba shrnout, že soudy zcela správně posoudily, že obviněný M. B. po formální stránce naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku.
b) k námitkám F. B.
123.\tNejvyšší soud nepřisvědčil ani námitkám obviněného F. B. směřujícím proti závěru o spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, protože nic nesvědčí o tom, že by závěry soudů nižších stupňů o této skutečnosti byly vadné, a lze jen připomenout, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že se F. B. na trestné činnosti podílel tím, že v období od ledna 2008 do června 2009 v úmyslu zkrátit DPH a DPPO u společnosti T. a DPH u společnosti P. L., dával společně s D. B. na pravidelných poradách přímo nebo prostřednictvím M. B. pokyny L. B. a M. V. ohledně řízení společnosti, ohledně reklamních partnerů, ohledně nakládání s finančními prostředky, ohledně snížení daňové povinnosti, rozhodoval o dalším směřování společnosti T. a dával pokyny L. B. a M. V. k předání finančních částek vybraných z účtu společnosti C. na adresu XY č. p. XY, Praha XY, nebo na adresu XY č. p. XY Praha XY, přímo jemu, a popsaným jednáním se podílel na zkrácení DPH a DPPO, a způsobil tak České republice škodu velkého rozsahu ve výši 304.947.013 Kč. Takto popsané jednání obviněného soudy nižších stupňů vyhodnotily jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku ke zločinu podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve znění zákona účinném do 30. 6. 2016 (srov. body 160. rozsudku soudu prvního stupně a 16. usnesení odvolacího soudu).
124.\tNejvyšší soud se s tímto posouzením ztotožňuje a k výhradám obviněného dodává, že spolupachatelství je formou trestné součinnosti, kdy se společným jednáním podílí na trestné činnosti více osob se shodným úmyslem podle § 23 tr. zákoníku. Jde o něj v případě, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání [srov. rozhodnutí č. 66/1955 a stanovisko č. 17/1982 Sb. rozh. tr.], anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu [srov. rozhodnutí č. 36/1973 nebo č. 15/1967 Sb. rozh. tr.]. K naplnění spolupachatelství, které je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím, není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání [viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.].
125.\tU spolupachatelství trestného činu podle § 240 tr. zákoníku je lhostejné, zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byli všichni spolupachatelé (fyzické nebo právnické osoby) či jen někteří z nich anebo zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byla osoba rozdílná od spolupachatelů. Je též lhostejné, zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byl každý spolupachatel do celé výše zkrácení daně (event. jiné povinné platby), a to včetně vylákané výhody, či jen do její části (srov. rozhodnutí č. 25/1968 Sb. rozh. tr.). Zkrácením daně je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde (srov. rozhodnutí č. 55/2012 Sb. rozh. tr.). Společné jednání spolupachatelů ve smyslu § 23 tr. zákoníku nemusí probíhat současně (ale postačí bezprostřední časová návaznost jednotlivých aktivit spolupachatelů) a není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. U určitého typu trestné činnosti, jako tomu je tomu např. i u § 240 tr. zákoníku, ani není nezbytné, aby se spolupachatelé fyzicky stýkali, ale postačí i jejich kontakt virtuální. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj vlastní prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem pachatelům společný (srov. rozhodnutí č. 23/2022 Sb. rozh. tr.).
126.\tNaproti tomu účastenství, tedy i organizátorství, je vybudováno na zásadě akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Organizátorství, návod a pomoc se posuzují jako účastenství podle § 24 tr. zákoníku, jen jestliže se pachatel hlavního trestného činu o něj alespoň pokusil (účastenství na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu). Hlavním trestným činem se míní trestný čin pachatele, ke kterému organizátorství, návod nebo pomoc směřovaly. Hlavním pachatelem trestného činu se rozumí pachatel trestného činu, k němuž směřovala některá z forem účastenství. Organizátor podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je účastníkem, který se na spáchání trestného činu zpravidla ve skupinových věcech [s ohledem na dikci § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku není však vyloučeno ani organizování jediného hlavního pachatele] podílí rozhodujícím (dominantním) způsobem, aniž by se ho přímo účastnil jako spolupachatel. Jestliže však byl také spolupachatelem, pak se mu organizování zvlášť nepřičítá, ale v jeho neprospěch se uplatní buď některá z okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby „čin zorganizuje“ [např. § 339 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku], či spáchá-li čin „jako člen organizované skupiny“ [např. § 152 odst. 2 písm. a), § 156 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku], popř. spáchá-li čin „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ [např. § 164 odst. 4 písm. b), § 165 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku], anebo obecná přitěžující okolnost podle § 42 písm. p) tr. zákoníku. Za zosnování trestného činu je třeba považovat činnost spočívající nejen v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ale i ve vymyšlení a vypracování plánu jeho spáchání, vyhledání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělování úkolů jednotlivým osobám před spácháním trestné činnosti, zabezpečování utajené trestné činnosti i utajení jednotlivých osob podílejících se na trestné činnosti, zajišťování odbytu věcí získaných trestnou činností předem či v průběhu trestné činnosti apod. (srov. rozhodnutí č. 52/2010-I. Sb. rozh. tr.). Z toho, že se zpravidla u zosnování hovoří o plánu, nelze dovozovat, že by se vždy muselo jednat o nějaký složitý, sofistikovaný či detailní plán, ale může jít o poměrně rychle učiněný a hlavnímu pachateli či pachatelům načrtnutý a sdělený plán v základních rysech, které pak budou upřesňovány jimi na místě činu podle konkrétních okolností případu. Za řízení trestného činu je třeba považovat úkony spočívající v usměrňování všech osob na trestné činnosti se podílejících, vydávání konkrétních pokynů těmto osobám a vyžadování jejich splnění apod., jde tedy o koordinaci činnosti hlavních pachatelů, ale i např. pomocníků, která se odehrává v reálném čase páchání trestného činu (včetně jeho pokusu). Na formě řízení ani na způsobu provádění komunikace nezáleží (lze ho uskutečňovat přímými pokyny nebo pokyny přes kurýry, ale i konkludentně; stejně tak lze pokyny dávat prostřednictvím telefonu, sociálních sítí, e-mailů zasílaných na chytré telefony apod.). Účastenství předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu (čin musí být konkretizován individuálními rysy, nikoli jen znaky skutkové podstaty). V případě účastenství dokonce hovoříme o tzv. dvojím úmyslu, který se musí vztahovat jednak k vlastní činnosti spočívající v účastenství na činu jiného ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci, jednak k činu hlavního pachatele, který musí být úmyslným trestným činem (a musí tak naplňovat veškeré jeho znaky) nebo jeho pokusem (viz rozhodnutí č. 3/2018-IV. Sb. rozh. tr.). V obou případech může jít i o úmysl nepřímý (přinejmenším ve formě smíření – § 15 odst. 2 tr. zákoníku), zejména v podobě úmyslu alternativního. O účastenství jinak platí po subjektivní stránce tolik, co platí o úmyslných trestných činech vůbec (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 569, 574 a 575).
127.\t Zároveň je však vhodné připomenout judikaturou zastávaný názor, že neplatí absolutně, že spolupachatelství na trestném činu podle § 23 tr. zákoníku musí být považováno za závažnější (škodlivější) formu trestné součinnosti než účastenství podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku. Zejména organizátorství nemusí být vždy typově méně závažné než pachatelství trestného činu. V případě, kdy jednání obviněného (organizátora) bylo velmi intenzivní a mělo tak zásadní význam pro spáchání trestného činu, je možné jej považovat za zcela srovnatelné se spolupachatelstvím na tomto deliktu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1133/2014).
128.\tTěmto obecným kritériím soudy dostály. V jejich smyslu lze uvést, že není podstatné, pokud obviněný tvrdil, že svým jednáním vůbec nekrátil daň, když nepodával daňová přiznání a z uvedené činnosti mu neplynul žádný prospěch, a nelze souhlasit s tvrzením, že nemohl být spolupachatelem trestného činu podle § 240 tr. zákoníku, byť tedy sám nebyl subjektem podléhajícím daňové povinnosti, tak svým jednáním způsobil, že jiným osobám byla vyměřena daň, jež neodpovídala jejich skutečné daňové povinnosti, což je plně v souladu se zásadami vztahujícími se k pachatelství podle § 23 tr. zákoníku u trestného činu podle § 240 tr. zákoníku. Ve smyslu § 23 tr. zákoníku všichni spolupachatelé postupovali se společným záměrem, aby nebyla daňová povinnost přiznána a uhrazena, tedy aby byla daň zkrácena, čímž naplnili skutkovou podstatu žalovaného trestného činu. Obviněný F. B. měl určující a klíčovou roli a ovládal, koordinoval a řídil, avšak současně měl přímý vliv, když se zapojoval do rozhodných postupů a určoval aktivity společnosti T., byť prostřednictvím jiných osob, stejně jako mu byly předávány vybrané finanční prostředky, čímž se přímo účastnil na této trestné činnosti a naplňoval znaky uvedeného trestného činu, neboť stál na začátku a konci celého řetězce této trestné činnosti. Byl součástí systému koordinace a vzájemné spolupráce mezi jednotlivými články jím vytvořeného řetězce, čímž se podílel na tom, aby v předmětných obchodních společnostech byla daňová povinnost záměrně krácena. Činnost podvodného řetězce směřovala ke vzniku uměle vytvořených faktur a následně a v důsledku toho i ke snížení daně. Obviněný se sám rovněž aktivně zapojil do fyzického nakládání s finančními prostředky, jež obíhaly v dotčeném nelegálním systému. Posouzením role, jíž obviněný F. B. zastával v celé hierarchii organizační struktury společně páchané činnosti, není pochyb o tom, že se svým vystupováním zapojil do společného jednání, které je rozhodující pro posouzení činu jako spolupachatele, neboť bylo prokázáno, že uděloval pokyny, ale současně i přebíral zisk, který z trestné činnosti plynul, toto jednání bylo součástí celého organizovaného chování dalších spolupachatelů a šlo o provázaný řetězec, kde trestná činnost vycházela od tohoto obviněného a opět u něj v podobě přebírání zisku i končila. Z tohoto důvodu se nemohlo jednat jen o účastníka, jehož jednání nevykazuje znaky společného jednání (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/2005 Sb. rozh. tr.).
129.\tNejvyšší soud tudíž nepřisvědčil námitkám obviněných M. B. a F. B., které formálně korespondovaly s rámcem důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí a zejména zjištěného skutkového stavu je patrné, že oba obvinění naplnili znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (ve znění zákona účinném do 30. 6. 2016), pro jehož spáchání byli správně jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku uznáni vinnými.
VIII. K námitkám proti uloženým trestům
130.\tProti výroku o trestu brojili obvinění M. B. i F. B. v podstatě shodně v rámci důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. [obviněný M. B. podle písm. h) ve znění do 31. 12. 2022], jejichž prostřednictvím vytýkali nesprávnost a nezákonnost uložených peněžitých trestů a jejich nedobytnost. Namítali též nepřiměřenost trestu odnětí svobody se zřetelem na nedostatečné zohlednění délky řízení. Obviněný D. B., jehož dovolání bylo zaměřeno podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ve znění do 31. 12. 2022] pouze proti výroku o uložení peněžitého trestu, poukazoval na jeho nezákonnost způsobenou porušením časové působnosti trestního zákoníku ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku.
a) k výhradám obviněných M. B. a F. B. proti trestu odnětí svobody
131.\tZ obsahu dovolání je k trestům odnětí svobody, jež byly uvedeným obviněným uloženy, zjevné, že směřují jen proti nepřiměřené tvrdosti trestů, což na žádný z dovolacích důvodů nedopadá, protože podle žádného důvodu není možné takové výhrady proti výroku o trestu vznášet, a je-li tak učiněno prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze s ohledem na jeho zákonnou dikci uvést, že za „jiné hmotně právní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu tohoto důvodu, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Uvedený důvod neslouží zásadně k odstranění vad ve výroku o trestu, protože námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
132.\tNejvyšší soud však i přesto v souladu se zásadou proporcionality, jakožto korektivem pro řádné vyměření trestu při vyvážení jak odplatné funkce trestu, tak i funkce výchovné, posuzoval, zda uložené tresty splňují i tyto obecné principy. Tato zásada totiž nepřipouští ukládání takových postihů, které by před účelem trestu jako spravedlivé sankce za spáchaný čin upřednostňovaly účely preventivní, výchovný, zábranný apod. Jinými slovy, princip proporcionality se neomezuje jenom na výměru trestu v rozmezí spodní a horní hranice trestní sazby. Váže obecné soudy též k tomu, aby i uvnitř tohoto rozmezí zachovávaly maximu trestat podobné případy podobně a rozdílné rozdílně. Vybočení z principu proporcionality při sledování jiných účelů a cílů – typicky ukládáním exemplárních trestů anebo jiným nepřiměřeným zostřením represe – ve své podstatě narušuje principy rovnosti lidí před zákonem a právo na spravedlivý proces. Co je však nejdůležitější, křiví cit pro spravedlnost ve společnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, body 25., 26.).
133.\tSe zřetelem na tato hlediska Nejvyšší soud shledal, že soudy je braly do úvahy a dovolatelům uložily, s ohledem na všechny jimi zjištěné okolnosti, které v této trestní věci řádně posoudily, tresty odnětí svobody, které co do jejich druhu i výměry nevybočují z běžných zásad pro jejich ukládání. Ke konkrétním výhradám je třeba uvést, že je nelze považovat za nepřiměřeně tvrdé ani drakonické či nezákonné. Soud se při jejich stanovení zaměřil na uvážení všech dalších skutečností ve smyslu § 39 a násl. tr. zákoníku. Zdůraznit je třeba, že ve prospěch dovolatelů zohlednil celkovou délku trestního řízení od zahájení trestního stíhání obviněných až do vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudem prvého stupně přesahující 10 roků. Pokud soud tuto skutečnost zmiňoval již v rámci odůvodňování rozhodnutí o trestech zbývajících obviněných ve svém původním meritorním rozhodnutí ze dne 12. 11. 2015, potom nyní po uplynutí dalších téměř pěti roků ji zohlednil ještě výrazněji. Mimo to soud prvního stupně zdůraznil, že obvinění k řízení přistupovali bez jakýchkoliv zjevných snah o jeho maření či prodlužování, tedy na dlouhé době řízení se nepodíleli, a tato jde na vrub pouze orgánům činným v trestním řízení. Při ukládání trestu odnětí svobody ve prospěch obviněných zohlednil i jejich dosavadní trestní bezúhonnost, kdy M. B. nemá žádné záznamy v rejstříku trestů, a obviněný F. B. potom v tomto rejstříku nemá žádný záznam, ke kterému by bylo možno při ukládání trestu přihlížet. Negativní poznatky o jmenovaných nevyplynuly ani ze zprávy z místa jejich bydliště. Naproti tomu okolností přitěžující byla u obviněných celková výše škody mnohonásobně přesahující hranici škody velkého rozsahu. Obdobně obviněným přitěžovala i doba, po kterou byla popsaná trestná činnost (pro kterou byli tímto rozhodnutím uznáni vinnými) páchána ve spojení s nemalou mírou její sofistikovanosti a koordinace. Z dokazování vyplynulo, že ve výroku odsuzujícího rozsudku popsaná struktura jednotlivých společností byla za účelem páchání této dobře zorganizované trestné činnosti fakticky vytvořena a krácení daní tak nebylo „pouhým vedlejším produktem“ skutečné obchodní činnosti těchto společností. V případě obviněného F. B. také soud nemohl nezohlednit skutečnost, že právě on byl tím (společně s obviněný D. B.), kdo vůči ostatním osobám, které byly pro spáchání této trestné činnosti odsouzeny, byl ve vůdčím postavení a v celkové hierarchii těchto osob tak stál na samé její špici. Postavení jednotlivých osob v dané hierarchii potom také muselo řádově odpovídat podílu těchto jednotlivých osob na zisku z popsané trestné činnosti. S ohledem na výše uvedené soud volil jako přiměřený zákonným kritériím v případě obviněného M. B. trest odnětí svobody v trvání 5 roků, což je trest na samé spodní hranici trestní sazby. Obviněnému F. B. uložil trest odnětí svobody ve výměře 6 roků (srov. body 161. až 163. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud ve výměře těchto trestů nic nezměnil (srov. bod 17. na straně 30 usnesení odvolacího soudu).
134.\tNejvyšší soud shledal, že soudy, mimo jiné, délku trestního řízení promítly do svých úvah o výši ukládaného trestu, a výši ukládaného trestu odnětí svobody řádně odůvodnily. Vyjádřeným závěrům soudů nižších stupňů dovolací soud přisvědčil, neboť v případě obou obviněných bylo na místě na straně jedné hodnotit, že trestní řízení probíhalo po značnou dobu, aniž by se dopouštěli jakýchkoli průtahů, a že byli do zahájení trestního stíhání buď bezúhonnou osobou (obviněný M. B.) anebo se k jejich odsouzení nedalo přihlížet (obviněný F. B.). Na straně druhé není pro úvahy o výši trestu zanedbatelnou skutečnost, že se podíleli na fungování řetězce fiktivní spolupráce obchodních společností a svým jednáním, poháněni očividnou vidinou majetkového prospěchu, dokázali společně s dalšími obviněnými zkrátit daň v takové míře, že České republice způsobili škodu velkého rozsahu ve výši několikanásobně přesahující hranici škody velkého rozsahu. Obvinění se svým jednáním podíleli na řízení nadstandardně rozsáhlé trestné činnosti, do níž bylo zapojeno velké množství osob, která byla rozkryta až systematickým postupem orgánů činných v trestním řízení. S ohledem na rozsah a charakter předmětné trestné činnosti byl trest důvodně uložen podle nesnížené trestní sazby trestného činu podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku činící 5 až 10 let. Je proto naprosto zřejmé, že pokud soudy nižších stupňů zvolily trest nepodmíněný, přímo spojený s odnětím svobody, uložily jej v případě obviněného M. B. na samotné spodní hranici trestní sazby stanovené zákonem za spáchání uvedeného trestného činu, tedy v trvání pěti let, a v případě obviněného F. B. mírně nad spodní hranicí v trvání šesti let. Pokud by soudy hledisko dlouhého trestního řízení neužily, byl by obviněným ukládán podstatně přísnější trest, jak soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích zdůraznily. Soudy tedy využily prostředků, které jim trestní právo poskytuje k tomu, aby respektovaly kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to s ohledem na rozhodovací praxi Ústavního soudu i praxi Evropského soudu pro lidská práva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03).
135.\tPokud jde o délku trvání trestního řízení, ani Evropský soud pro lidská práva (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck proti Norsku) nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, jejíž překročení by bylo možno považovat za nepřiměřenou dobu trvání trestního řízení, ale stanovil ji jen přibližně, nicméně vymezil okolnosti, od nichž se odvíjí posouzení přiměřenosti délky trestního řízení. Jde o složitost věci (např. počet projednávaných trestných činů, rozsah trestné činnosti, počet spoluobviněných, počet poškozených, rozsah prováděného dokazování), postup orgánů činných v trestním řízení (zejména odstup od spáchání trestného činu do zahájení trestního stíhání, existence či neexistence průtahů v řízení před jednotlivými orgány činnými v trestním řízení), význam trestního řízení pro pachatele (např. rozsah trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, její druh a závažnost, druh a výše hrozícího trestu), jednání pachatele, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení - zejména případné obstrukce obviněného spojené s nedostavováním se k úkonům trestního řízení, kde byla jeho účast nezbytná (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 392/05 nebo nález ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03). S ohledem na takto vymezené principy je patrné, že otázku přiměřenosti délky trestního řízení je vždy nezbytné zkoumat individuálně v každé trestní věci se zřetelem na okolnosti, které mají význam pro posouzení konkrétních důvodů.
136.\tZ těchto důvodů nepodmíněný trest odnětí svobody, byť uložený s velkým odstupem od spáchání činu a s ohledem na shledané průtahy nezaviněné obviněnými, nepůsobí jako zjevná nespravedlnost a nejde o příkoří ani nepřiměřený zásah do života obviněných, nýbrž se jedná o proporcionálně vyvážený a nutný trestněprávní postih. Rovněž se nejeví jako ryze represivní, neboť se z něj nevytratil prvek výchovného působení na obviněné ani prvek účinné ochrany společnosti před pácháním trestné činnosti.
137.\tNejvyšší soud proto shledal, že soudy v dostatečné míře uvážily všechny rozhodné skutečnosti podle § 38 tr. zákoníku a trest ukládaly v souladu s pravidly vymezenými v § 39 a násl. tr. zákoníku. Dbaly též na zásadu přiměřenosti (proporcionality) v širším slova smyslu, podle níž se řídily a v jejím duchu trest obviněným vyměřily, čímž braly do úvahy v něm vyjádřený zákaz nadměrnosti zásahů do práv a svobod (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 a další). Zabývaly se všemi rozhodnými skutečnostmi, které byly povinny při ukládání trestu zvažovat z hledisek stanovených v § 37 až 42 tr. zákoníku, a to jak s ohledem na osobu pachatele, tak i okolnosti, za nichž byl čin spáchán. Obviněným byl rozhodnutím soudů nižších stupňů uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, který respektuje požadavek proporcionality trestní sankce, tj. spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na jeho stíhání a potrestání na straně druhé, a tím pádem nedošlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. práva obviněného na spravedlivý proces.
b) k peněžitým trestům
138.\tProti výroku o peněžitém trestu brojili obvinění M. B. i F. B. v podstatě shodně v rámci důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. [obviněný M. B. podle písm. h) ve znění do 31. 1. 2022], a to námitkami proti nesprávnosti a nezákonnosti uložených peněžitých trestů a jejich nedobytnosti. Zejména obviněný D. B., jehož dovolání bylo zaměřeno podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ve znění do 31. 12. 2022] proti tomu, že odvolací soud při rozhodování o náhradním trestu nerespektoval zásady pro použití pozdějšího zákona ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku, vytýkal nesprávné právní posouzení z hlediska časové působnosti ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku. Z takto uplatněných výhrad je zřejmé, že obvinění, byť všemi námitkami nesplnili zákonné podmínky z hlediska jimi uplatněných důvodů, zejména když vytýkali nepřiměřenost a tvrdost trestu (obvinění M. B. i F. B.), užili argumentaci, která na žádný z dovolacích důvodů nedopadá, avšak s tím, že současně poukazovali na to, že se soud řádně nezabýval nedobytností peněžitého trestu (§ 68 odst. 6 tr. zákoníku), čímž formální podmínky označeného důvodu naplnili (srov. rozhodnutí č. 9/2018-I. Sb. rozh. tr.). Obviněný D. B. odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v původní verzi) dopadající na právní nedostatky, zákonné požadavky tvrzením o vadném posouzení časové působnosti zákonů ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku rovněž splnil. Z těchto důvodů se Nejvyšší soud správností uložených trestů u všech dovolatelů zabýval, a to se zřetelem na obecné shora vymezené principy, jež jej zavazují vyloučit všechny jimi vytýkané nedostatky, protože bral do úvahy, že je třeba mít na paměti přílišnou tvrdost trestu a možné porušení základních zásad vztahujících se k uložení takového druhu či výše trestu, které nejsou připuštěny zákonem, podle logického výkladu tím spíše (a minori ad maius), které jsou v rozporu s jeho přiměřeností podle norem ústavních (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/2007). Z tohoto důvodu posuzoval, zda uložením peněžitých trestů soudy respektovaly všechna zákonem vymezená pravidla (přiměřeně srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.).
139.\tJestliže obvinění M. B. a F. B. vytýkali, že soudy nehodnotily obecné podmínky pro ukládání peněžitých trestů, které dostatečně neposoudily z hledisek § 68 odst. 3, 4 tr. zákoníku u všech podstatných skutečností a nezabývaly se otázkou dobytnosti uloženého peněžitého trestu, Nejvyšší soud těmto výhradám nepřisvědčil. Lze připomenout, že výši jedné denní sazby peněžitého trestu stanoví soud se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Přitom vychází zpravidla z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za jeden den. Příjmy pachatele, jeho majetek a výnosy z něj, jakož i jiné podklady pro určení výše denní sazby, mohou být stanoveny odhadem soudu.
140.\tZ obsahu rozhodnutí soudů nižších stupňů připomíná, že soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 7. 2020, sp. zn. 4 T 46/2012, uložil D. B. podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 10.500.000 Kč (700 denních sazeb po 15.000 Kč) a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Obviněnému F. B. byl podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 10.500.000 Kč (700 denních sazeb po 15.000 Kč) a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Obviněnému M. B. byl podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 2.000.000 Kč (200 denních sazeb po 10.000 Kč), a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v osmnácti měsíců.
141.\tVe výši uložených peněžitých trestů Nejvyšší soud nedostatky neshledal a plně se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, který, byť stručně, avšak s odkazem na všechna ve věci učiněná skutková zjištění a další rozvedené skutečnosti v obsahu celého rozsudku, obviněným uložil peněžité tresty, které jsou plně odpovídající činu, jehož se dopustili, i jejich majetkovým poměrům. Zdůraznit je třeba, že překážkou pro uložení peněžitého trestu podle § 67 tr. zákoníku není to, že se soudu nepodařilo zcela objasnit majetkovou situaci obviněného, jestliže měl jinak dostatek podkladů pro závěr, že obviněný má prostředky k tomu, aby peněžitý trest zaplatil. Tento závěr současně vylučuje, aby uložený trest byl nedobytný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1409/2011). O takový případ se v projednávané věci nejedná, protože soud prvního stupně zkoumal podmínky stanovené ustanoveními § 67 a 68 tr. zákoníku rozhodné pro jeho ukládání. Ve smyslu § 67 odst. 1 tr. zákoníku shledal, že trestná činnost obviněných byla za splnění uvedených podmínek spáchána ve zjevné a také úspěšné snaze opatřit sobě nebo jinému majetkový prospěch (srov. body 163. rozsudku soudu prvního stupně a 17. usnesení odvolacího soudu). Při výměře trestu zohlednil jednak míru zapojení jednotlivých obviněných do trestné činnosti a současně také zjištění o jejich majetkových poměrech. Pokud jde o majetkové poměry obviněných, nelze přehlédnout, že všichni tři obvinění byli dlouhodobě podnikajícími vzdělanými osobami, které se dobře orientovaly ve finanční sféře a jejich zisky se dají označit za nadstandardní, byť se během probíhajícího trestního řízení jejich majetková situace měnila a čisté příjmy vlivem trestního řízení poklesly, jak tvrdili. Obviněný F. B. několik let působil jako investiční náměstek oblastních nemocnic XY a poradce hejtmana a M. B. byl finančním ředitelem společnosti CZ., v Č. působil jako předseda představenstva anebo i jako finanční ředitel XY XY XY. Zastávali tedy manažerské vysoké posty a měli dostatek zkušeností s řízením společností, což se jistě projevilo i v jejich výdělkových poměrech. Proto nelze hovořit o tom, že by byli osobami absolutně nesolventními, ve vztahu k nimž by byl uložený peněžitý trest absolutně nedobytný. S uvedeným názorem koresponduje i závěr státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jenž vyjádřil, že F. B. se přes dvacet let pohybuje v podnikatelském prostředí, a to i v oblasti pronájmu nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Podle dostupných údajů v obchodním rejstříku v minulosti působil v patnácti obchodních společnostech. V době vyhlášení odsuzujícího rozsudku byl jediným akcionářem ve společnosti A., a. s., v níž se mimochodem svých akcií zbavil po vyhlášení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve prospěch manželky A. B. Tato společnost přitom vlastní luxusní byt (podle dostupných informací v roce 2011 koupený za 63 milionů korun) obývaný obviněným, který se nachází ve XY rezidenci XY. Obdobně se obviněný v roce 2020 zbavil akcií ve společnosti S., a. s., (společnost disponovala aktivy i v řádech desítky milionů korun) či obchodního podílu ve společnosti P. R., s. r. o. I u obviněného M. B. lze dohledat jeho podnikatelské aktivity či právní vztahy k nemovitému majetku, a proto nelze dovodit, že by majetková situace obviněných nebyla v trestním řízení mapována.
142.\tSoud při ukládání peněžitého trestu považoval z hlediska proporcionality trestů mezi všemi pachateli společně spáchané trestné činnosti za vhodné brát do úvahy, aby výměra těchto trestů do určité míry korespondovala s výměrou trestů, které byly uloženy dalším již pro toto jednání pravomocně odsouzeným osobám a s postavením všech pachatelů této trestné činnosti v hierarchii této skupiny, což je hledisko, které správnost uloženého trestu nezpochybňuje. Výměru peněžitých trestů tedy nelze označit za nesprávnou, protože soudy rozhodná hlediska pro jejich ukládání respektovaly. Pro splnění podmínek § 67 odst. 1 tr. zákoníku svědčí, že je peněžitý trest podstatně nižší než vzniklý následek, neboť výnos pachatelů byl mnohonásobně přesahující škodu velkého rozsahu a výše zkrácené daně dosahovala 300 milionů Kč. V případě obviněných na takto vysoké pozici v hierarchii osob, které se trestné činnosti účastnily, soud dovozoval, že míra jejich účasti odpovídala výnosu. Veškerou trestnou činností získané finanční prostředky byly vybírány z bankovních účtů v hotovosti a předávány určeným osobám, čímž obvinění a již odsouzení v podstatě znemožnili orgánům činným v trestním řízení účinné mapování toho, jak s nimi bylo naloženo. Z uvedeného je patrné, že spisový materiál obsahuje dostatečné podklady pro rámcové posouzení majetkových a osobních poměrů obviněných.
143.\tRovněž ani nedobytnost těchto trestů v době, kdy byly ukládány, z ničeho nevyplývala. Nesvědčí pro ni žádné skutečnosti, které měly k dispozici soudy v době ukládání testu, a ani stávající situace závěr o nedobytnosti trestů nepodporuje. V ustanovení § 68 odst. 6 tr. zákoníku je stanovena negativní podmínka představující překážku pro uložení peněžitého trestu spočívající v jeho nedobytnosti, která musí být podložena důkazy ve věci provedenými. Závěr o dobytnosti peněžitého trestu se musí opírat o zjištění osobních a majetkových poměrů pachatele, jež slouží k určení výše jedné denní sazby peněžitého trestu, jsou rovněž předpokladem pro určení dobytnosti či nedobytnosti peněžitého trestu a nutnou podmínkou i pro řešení otázky, zda jsou vůbec důvody pro jeho uložení. Při zkoumání této podmínky uložení peněžitého trestu je nutné zjišťovat i závazky pachatele, především rozsah jeho zákonné vyživovací povinnosti a rozsah povinnosti k náhradě škody, které mají zásadně přednost před zaplacením peněžitého trestu. Přitom je třeba zvážit nejen druh a hodnotu majetku pachatele, nýbrž i výši jeho odměny za práci, podnikatelské odměny, příjmy z kapitálového majetku, ze sociálních dávek a jiných příjmů, jakož i množství, druh a hodnotu závazků pachatele. Nedobytný bude trest tehdy, jestliže je s ohledem na osobní a majetkové poměry pachatele zjevné, že pachatel nemůže vykonat peněžitý trest, a to ani zaplacením ve splátkách podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku. Pro neuložení tohoto trestu pro jeho nedobytnost nestačí jen určitá pravděpodobnost o tom, že by tento trest obviněný nemohl zaplatit ani neochota obviněného tak učinit, ale tato nedobytnost musí objektivně z provedeného dokazování vyplynout (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/1977-II. Sb. rozh. tr.). V této souvislosti je vhodné zdůraznit, že byť obvinění v podaném dovolání nedobytnost namítají, nezmiňují, že by byli bez prostředků nebo že peněžitý trest nebyli schopni pro svou celkovou insolventnost uhradit. Vytýkají toliko, že majetkové poměry nebyly zjišťovány, což neodpovídá skutečnosti, protože sami o nich nehovořili (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 1411/2010).
144.\tNejvyšší soud se zřetelem na to, že jde o pachatele, u nichž bylo objasněno, že byli představiteli mnoha korporací, což předpokládá samo o sobě vysoké příjmy, a že tyto funkce vykonávali dlouhou dobu, zakládá předpoklad pro to, že se u nich nejedná o trest nedobytný. V uloženém peněžitém trestu neshledal dovolací soud žádný exces, protože soud prvního stupně zkoumal podmínky stanovené § 67 a 68 tr. zákoníku s potřebnou pečlivostí a vysvětlil úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídil a na jejichž základě dospěl k závěru o nutnosti uložení peněžitého trestu u obviněného F. B. ve výši 10.500.000 Kč a u obviněného M. B. ve výši 2.000.000 Kč, když zohlednil jak míru zapojení jednotlivých obviněných, tak i proporcionalitu s již odsouzenými v této věci, kterým peněžitý trest byl již pravomocně uložen. Posuzované závěry svědčí pro dostatečné zhodnocení všech potřebných hledisek (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12). O přiměřenosti a dobytnosti uloženého peněžitého trestu v poměru s výší získaného majetkového prospěchu, souvisejícího s přisouzenou výší zkrácené daně, nevznikají podle Nejvyššího soudu žádné důvodné pochybnosti, přičemž uložený trest se dovolacímu soudu nejeví jako nepřiměřeně přísný zásah do práv obviněných, příp. majetkové sféry obviněných, ale jako nezbytné opatření k postihu tak rozsáhlého a neoprávněně získaného majetkového prospěchu. Lze pro úplnost připomenout, že z obsahu spisového materiálu vyplývá, že obviněný M. B. jemu uložený peněžitý trest uhradil v plném rozsahu ke dni 11. 4. 2022 (srov. potvrzení založená u č. l. 10 515 a 10 521 spisu), a obviněný F. B. jej splácí v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 60.000 Kč. Za takové situace tudíž nelze akceptovat námitku o zjevné nedobytnosti obviněným uloženého peněžitého trestu, neboť ten byl vykonán anebo je řádně vykonáván, což pouze svědčí o tom, že soudy nižších stupňů i kritérium dobytnosti a majetkové solventnosti obviněných posoudily správně. Takovému závěru nebrání ani to, že si pachatel pro to, aby mohl trest uhradit, vzal půjčku, protože o tom, že je trest dobytný, svědčí i to, že je schopen ho splácet, přestože tak učinil prostřednictvím příbuzných.
145.\tPřisvědčit nebylo možné ani výhradě obviněného M. B., pokud ve vztahu k peněžitému trestu namítal, že nebylo přihlíženo k právům třetích osob a k této otázce nebylo prováděno dokazování, protože takový požadavek se v jeho případě nejeví opodstatněným s ohledem na skutečnosti shora uvedené. Je nepochybné, že se majetkový trest vždy dotkne osob, s nimiž je pachatel spojen, avšak tato skutečnost je při přiměřenosti trestu obvyklým důsledkem a dopadem této povahy trestu, který zasáhne i rodinu obviněného. Je však třeba připomenout, že obviněný nerozvedl, v jakém směru by se měl uvedený negativní dopad promítnout, v jaké intenzitě a vůči komu. V takovém případě jeho nekonkrétní námitka ztrácí svou opodstatněnost.
c)\tk nesprávnosti zrušujícího výroku odvolacího soudu
146.\tNejvyšší soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, které ohledně výroků o peněžitém trestu nebyly vadné, nicméně z podnětu dovolání D. B., avšak přiměřeně se zřetelem na vytýkané nesprávnosti při ukládání peněžitého trestu, též z podnětu dovolání obviněného F. B., nesouhlasil se závěrem, který učinil odvolací soud. Proto na podkladě obou těchto dovolání přezkoumával rozhodnutí odvolacího soudu, jenž zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výrocích o náhradních trestech odnětí svobody soudem prvního stupně těmto obviněným podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku uloženým. Nejvyšší soud připomíná, že pokud jde o obviněného M. B., ten uvedený nedostatek obdobným způsobem nespecifikoval, avšak s ohledem na výši a počet denních sazeb, jež mu byly uloženy, by v jeho případě o Nejvyšším soudem zjištěné porušení zkoumané skutečnosti nešlo.
147.\tU obviněných D. B. a F. B. je podstatné to, že se vytýkaná vada týkala vadného výkladu časové působnosti zákona podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku, jíž odvolací soud ve vztahu ke zrušujícímu výroku nesprávně aplikoval. Uvedené nedostatky se týkaly toho, jak konkrétně uvedl obviněný D. B., že odvolací soud rozhodl o zrušení náhradních trestů odnětí svobody, jež byly obviněným ve znění účinném ke dni 30. 9. 2020 uloženy soudem prvního stupně podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku, a to bez ohledu na podmínky stanovené v § 2 odst. 1 tr. zákoníku.
148.\tNejprve je pro potřebnou souvislost vhodné znovu připomenout, že soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 7. 2020, sp. zn. 4 T 46/2012, uložil D. B. podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 10.500.000 Kč (700 denních sazeb po 15.000 Kč) a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Obviněnému F. B. podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 10.500.000 Kč (700 denních sazeb po 15.000 Kč) a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Obviněnému M. B. podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 2.000.000 Kč (200 denních sazeb po 10.000 Kč), a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Tyto tresty byly uloženy podle zákona účinného v době rozhodování soudu prvního stupně, tedy ke dni 30. 9. 2020. V uvedeném období byl účinným trestní zákoník ve znění předpisu č. 165/2020 Sb., který v § 69 odst. 1 tr. zákoníku vymezoval, „ukládá-li soud peněžitý trest, stanoví pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody až na čtyři léta….“ Soud prvního stupně proto, pokud rozhodoval dne 31. 7. 2020, správně uložil v tehdy účinném znění náhradní tresty odnětí svobody, jak byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku povinen.
149.\tOdvolací soud však rozhodoval usnesením až dne 23. 11. 2021, sp. zn. 3 To 15/2021, tedy po dni 1. 10. 2020, kdy vešla v účinnost novela zákonem č. 333/2020 Sb., podle níž „Jestliže pachatel nezaplatí peněžitý trest na výzvu soudu nebo do uplynutí doby, na kterou byl výkon trestu odložen anebo na kterou byly povoleny splátky, a pokud je zřejmé, že by vymáhání peněžitého trestu mohlo být zmařeno nebo by bylo bezvýsledné, přemění soud peněžitý trest nebo jeho zbytek v trest odnětí svobody a rozhodne zároveň o způsobu jeho výkonu; přitom každá zcela nezaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě se počítá za dva dny odnětí svobody“.
150.\tV obsahu důvodové zprávy k zákonu č. 333/2020 Sb. je akcentován závěr, že pro přeměnu nevykonaného peněžitého trestu je stanoven pevně daný přepočet zákonem určeným poměrem – každá zcela nezaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě se počítá za dva dny odnětí svobody. Tato konstrukce vychází z maximální výše dosavadního náhradního trestu odnětí svobody ve výši 4 roků a maximálního počtu denních sazeb, které lze pachateli uložit (730 denních sazeb). Podle důvodové zprávy „z tohoto nového pravidla se pak odvíjí další limitace pro výměru peněžitého trestu s ohledem na zákonnou trestní sazbu trestu odnětí svobody uvedenou u každého jednotlivého trestného činu ve zvláštní části trestního zákoníku (dvojnásobek počtu denních sazeb nesmí ani spolu s uloženým trestem odnětí svobody přesahovat horní hranici trestní sazby trestu odnětí svobody) – obdobná limitace se uplatní již dnes v případě trestu domácího vězení či obecně prospěšných prací, u nichž též již při výměře těchto trestů se musí počítat s jejich pozdější přeměnou v nepodmíněný trest odnětí svobody, který nemůže být delší, než stanoví trestní zákoník za daný trestný čin ve zvláštní části (viz rozhodnutí pod č. 9/2008 Sb. rozh. tr.), naproti tomu může být uložen tak, že po přeměně i celého alternativního trestu nebude nepodmíněný trest odnětí svobody dosahovat ani délky odpovídající dolní hranici trestní sazby u daného trestného činu (viz například rozhodnutí pod č. 41/2002 Sb. rozh. tr.)“.
151.\tOdvolací soud rozhodující v době, kdy uvedená změna byla platná, tedy byl povinen uvedenou novelu akceptovat, a v souladu se zásadami podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku rozhodnout, která úprava je pro obviněné příznivější.
152.\tOdvolací soud postupoval tak, že zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. ohledně obviněných D. B., F. B. a M. B. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradních trestech odnětí svobody, které byly těmto obviněným podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku uloženy. V ostatních výrocích ponechal rozsudek soudu prvního stupně beze změny a odvolání obviněných D. B., F. B. a státního zástupce podané v neprospěch obviněného M. B. a dalších obviněných, nikoliv dovolatelů, zamítl. Toto své rozhodnutí odůvodnil v bodě 17. usnesení tak, že „se argumentací nalézacího soudu a jím vyměřenými tresty odnětí svobody v podstatě ztotožnil a nevnímal je jako nepřiměřeně mírné, avšak v kontextu zároveň uložených přísných peněžitých trestů. Proto se ztotožnil s námitkou státního zástupce, namítajícího nízkou výměru trestů odnětí svobody v trvání 6 roků u obviněných D. B. a F. B., avšak v návaznosti na aktuální znění trestního zákoníku a stávající zákonnou úpravu peněžitého trestu, představující reálné citelné zpřísnění tohoto trestu oproti zákonné úpravě, podle které nalézací soud peněžité tresty, resp. náhradní tresty odnětí svobody obviněným ukládal v napadeném rozsudku“. Byl toho názoru, že „postačí k odvolání státního zástupce pouhé zrušení náhradních trestů odnětí svobody. Jestliže nalézací soud obviněným D. B. a F. B. vyměřil podle § 69 odst. 1 tehdy účinného tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pak zrušením tohoto výroku v případě nezaplacení peněžitého trestu obviněným hrozí přeměna v trest odnětí svobody na dobu až 1.400 dnů (za předpokladu, že peněžitý trest nebude zaplacen ani zčásti). Naproti tomu u obviněného M. B. odvolání státního zástupce nepřisvědčil, uložený trest odnětí svobody v trvání 5 roků v kombinaci s peněžitým trestem se sice mohl jevit mírným, ale vystihoval roli tohoto obviněného, který byl na nižší úrovni než další dva obvinění. Zrušení náhradního trestu odnětí svobody u tohoto obviněného tudíž představovalo nepatrné zmírnění trestu a Vrchní soud v Praze k němu mohl přistoupit z podnětu odvolání tohoto obviněného“.
153.\tNejvyšší soud, a to plně v souladu s námitkami obviněného D. B., a tedy potažmo i obviněného F. B., se s tímto rozhodnutím dovolacího soudu, pokud jde o zrušující výrok, ani s jeho odůvodněním neztotožnil. Podstata jeho pochybení spočívá v tom, že nedodržel pravidla vyplývající z § 2 odst. 1 tr. zákoníku, čehož si byl plně vědom, avšak předpokládal, že tak může postupovat proto, že tím vyhoví zčásti odvolání státního zástupce, který důvodně požadoval zpřísnění trestu odnětí svobody. Nezpřísnil však trest odnětí svobody, ale použil přísnějšího nového ustanovení ve vztahu k náhradnímu trestu odnětí svobody u peněžitého trestu. Tedy nesprávně se domníval, že může použít zpřísnění nového zákona (§ 2 odst. 1 tr. zákoníku), pokud bylo podáno odvolání v neprospěch obviněného (§ 259 odst. 4 tr. ř.). Taková úvaha je však zcela nesprávná, protože účinnost zákonů podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku je hmotněprávní princip, který nelze kombinovat s procení zásadou reformationis in peius podle § 259 odst. 4 tr. ř. ve vztahu k rozhodování o řádném opravném prostředku. Časovou působnost právních předpisů je třeba vyřešit jako základní otázku trestnosti činu, a pokud se tak děje v přezkumném řízení, lze skutečnost, v čí prospěch byl opravný prostředek podán, řešit až poté, co soud správně posoudí účinnost zákonů a určí, podle toho, který je pro obviněného příznivější, který aplikuje. Teprve pak na základě procesních zásad posuzuje příznivost výsledku přezkoumávaného řízení.
154.\tPodle § 2 odst. 1 tr. zákoníku platí, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
155.\tTrestnost činu je tedy charakteristikou určitého činu jako činu soudně trestného, jehož druh (typ), povaha a sankce musí být popsána v trestním zákoně. Jsou to tedy všechny podmínky relevantní pro výrok o vině i o trestu, popř. o ochranném opatření (právní následky konkrétního spáchaného trestného činu). Trestností činu ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí možnost, že pachatel bude pro určitý trestný čin odsouzen, tj. po zažalování bude pro tento trestný čin uznán vinným a uložen mu trest. Jsou to tedy všechny podmínky relevantní pro výrok o vině i o trestu, a to i v případě, že nejprve nabude právní moci výrok o vině posuzovaným trestným činem a teprve později je rozhodováno o trestu, který má být obviněnému za takový trestný čin uložen. Skutek se posuzuje podle toho práva, jehož použití je pro pachatele nejpříznivější, a to bez rozdílu, zda jde podle dřívějšího a pozdějšího práva o stejné či různé skutkové podstaty. Přitom se použije ve všech směrech buď jen práva účinného v době činu, anebo jen práva pozdějšího. Platí tedy zásada, že ohledně trestnosti jediného skutku je třeba užít dřívějšího nebo nového zákona jako celku. Zásada vyplývající z ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku, že trestnost činu se posuzuje podle pozdějšího zákona, jestliže je to pro pachatele příznivější, se uplatní i při posuzování otázky, zda je či není promlčena trestní odpovědnost podle § 34 odst. 1 tr. zákoníku (resp. promlčeno trestní stíhání podle § 67 odst. 1 tr. zák.), v tom smyslu, že se vychází z délky promlčecí doby určené trestní sazbou trestu odnětí svobody toho trestného činu, jehož kvalifikace podle této zásady připadá v úvahu (srov. rozhodnutí č. 11/2004-I., 24/2011 a 48/2011-II Sb. rozh. tr.).
156.\tK posuzování časové působnosti je rovněž vhodné připomenout, že přichází v úvahu jen v případě změny zákona v mezidobí od spáchání činu do doby, kdy se o něm rozhoduje. Při řešení časové působnosti, je třeba vždy zvážit, který zákon, zda ten v době spáchání činu nebo pozdější, je příznivější pro pachatele. Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Aplikace nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000; rozhodnutí č. 11/2004-I., 24/2011 Sb. rozh. tr.). Pouhá parciální (částečná či dílčí) příznivost konkrétního ustanovení nemůže být důvodem pro použití příznivějšího zákona. Přitom nejde o abstraktní teoretickou příznivost, ale o příznivost konkrétní, a to ve smyslu, že je třeba při posuzování časové působnosti najít ten zákon, který v konkrétní trestní věci znamená konkrétní příznivější výsledek pro konkrétního pachatele. Jde tedy o individuální posouzení, které přihlíží ke všem relevantním hlediskům konkrétní posuzované trestní věci (srov. rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. tr.).
157.\tVe smyslu těchto zásad je třeba posuzovat i dopad zákona č. 333/2020 Sb., jenž v posuzované věci přinesl změny toliko ve vztahu k § 69 odst. 2 tr. zákoníku, kdy rozhodoval odvolací soud, a to se zřetelem na okolnosti, které u obviněných v té době byly dány.
158.\tJe třeba předeslat, že z uvedeného hlediska je § 69 odst. 2 tr. zákoníku v novém znění podle zákona č. 333/2020 Sb. pro obviněného příznivější pouze tehdy, když počet každé zcela nezaplacené částky odpovídající jedné denní sazbě přepočítané za dva dny odnětí svobody bude v konkrétním případě nižší než náhradní trest odnětí svobody, který byl obviněnému uložen podle předchozí právní úpravy. Tak tomu ovšem u obviněných D. B. a F. B. není, protože jim byl soudem prvního stupně jako náhradní trest uložen trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců (2 a půl roku). V době, kdy rozhodoval odvolací soud, nebyl uvedený peněžitý trest ještě uhrazen (obviněný D. B. ho zaplatil až 8. 4. 2022 a obviněný F. B. jej ještě dosud celý nezaplatil), a proto bylo třeba brát do úvahy, že přeměna na trest odnětí svobody, je pro oba obviněné aktuální, tzn., že případná přeměna přicházela do úvahy. Bylo nutné zvažovat, který zákon je ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku pro ně příznivější. Vzhledem ke způsobu přepočtu podle § 69 odst. 2 tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2020 (každá zcela nezaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě se počítá za dva dny odnětí svobody). Odvolací soud však použil nový způsob ukládání náhradního trestu, jenž představoval zpřísnění, neboť ve výši 700 denních sazeb by šlo o náhradní trest odnětí svobody v trvání 1.400 dnů, tedy tří let, deseti měsíců a pěti dnů. Z tohoto důvodu nebylo možné, aby odvolací soud nový zákon, který nebyl pro obviněné příznivější z hledisek porušení pravidel § 2 odst. 1 tr. zákoníku použil.
159.\tNesprávnou byla úvaha odvolacího soudu, že by tímto postupem mohl kompenzovat požadavek státního zástupce na zpřísnění trestu odnětí svobody, jemuž tím chtěl vyhovět. Uvedená kumulace zásady uvedené v § 2 odst. 1 tr. zákoníku a možnost rozhodnout v neprospěch obviněného ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř. není přípustná, protože se týká zcela jiných institutů práva, které na sebe vzájemně nenavazují a nenahrazují se, neboť v jednom případě jde o otázku časové působnosti zákonů a ve druhém případě o možný způsob rozhodnutí příslušného soudu na podkladě opravného prostředku podaného v neprospěch obviněného.
160.\tZe shora uvedených přepočtů je tudíž zcela zjevné, že odvolací soud užitím zákona účinného v době, kdy rozhodoval, nerespektoval pravidlo zakotvené v § 2 odst. 1 tr. zákoníku a při posuzování trestnosti činu, resp. okolností přeměny peněžitého trestu v trest odnětí svobody, užil méně příznivý právní předpis, neboť jmenovaným po jeho rozhodnutí hrozila přeměna peněžitého trestu v trest odnětí svobody o rok a pět měsíců delší, než jak tomu bylo v případě náhradního trestu, který ukládal soud prvního stupně.
161.\tPro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že zcela odlišná situace nastala u obviněného M. B., neboť v jeho případě byl postup odvolacího soudu v jeho prospěch, protože s ohledem na počet denních sazeb, jež mu soud prvního stupně vyměřil, nedošlo k porušení ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož původně mu byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku (účinného do 30. 9. 2020) stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců (jeden a půl roku). Zrušením tohoto náhradního trestu odvolacím soudem u něj nastala situace, že podle § 69 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020 by došlo k přeměně v trest odnětí svobody v délce 400 dní, tedy jednoho roku a třiceti pěti dnů, což je výměra o pět měsíců kratší, a tedy příznivější, než jak tomu bylo v případě náhradního trestu odnětí svobody, který mu uložil soud prvního stupně.
IX. Závěr Nejvyššího soudu
162.\tZe shora uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. z podnětu dovolání obviněného D. B. a F. B. částečně zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 3 To 15/2021, a to pouze ve výroku, jímž byly podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušeny náhradní tresty odnětí svobody těmto obviněným uložené podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku, neboť tímto výrokem odvolacího soudu došlo k porušení § 2 odst. 1 tr. zákoníku.
163.\tV souvislosti s tímto závěrem musel Nejvyšší soud reagovat i na to, že tím, že zrušil uvedený výrok usnesení odvolacího soudu, byla současně zrušena i ta část rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 3 To 15/2021, jíž bylo rozhodnuto o odvoláních podaných v neprospěch obviněných D. B. a F. B., a proto bylo nutné o nich znovu rozhodnout. Rozhodnutím Nejvyššího soudu totiž sice zůstal nedotčen výrok odvolacího soudu, jímž podle § 256 tr. ř. odmítl odvolání státního zástupce, avšak podané pouze v neprospěch obviněného M. B., jemuž ze shora uvedených důvodů nevyhověl. Zrušeným výrokem odvolací soud reagoval na odvolání státního zástupce podaná v neprospěch obviněných D. B. a F. B., a pokud byl uvedený výrok odvolacího soudu nyní Nejvyšším soudem zrušen, o těchto odvoláních státního zástupce by nebylo v rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnuto. Nejvyšší soud proto znovu sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. nově o odvoláních podaných státním zástupce v neprospěch obviněných D. B. a F. B. rozhodl tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl, protože se ztotožnil s odůvodněním trestů odnětí svobody uložených obviněným v té výši, rozsahu a výměře, jak o nich rozhodl soud prvního stupně, a považoval je za správné a zákonné. V podrobnostech zde postačí odkázat na bod VIII. shora.
164.\tPři shora uvedeném způsobu rozhodnutí předsedkyně senátu neshledala důvody k tomu, aby postupem podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušila výkon rozhodnutí obviněným F. B. a M. B., jak v podaných dovoláních požadovali, neboť předmětná změna, kterou Nejvyšší soud učinil, se výkonu jim uložených trestů odnětí svobody a peněžitého trestu nijak nedotkla.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 10. 2023
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu