78.\tLze naopak konstatovat, že dovolateli byl charakter podnikání obviněného Mariana Harvana poměrně dobře znám s tím, že faktury od předmětných dodavatelských společností si nechával (zcela záměrně) vystavovat nikoliv za účelem řádného doložení skutečně provedených prací, ale prvořadě za účelem vylákání neoprávněné daňové výhody. I v jeho případě tedy soud prvního stupně správně uzavřel, že zdaleka ne všechna fakturovaná plnění reálně proběhla. K tomu Nejvyšší soud již jen na okraj doplňuje, že takové jednání by plně odpovídalo celkové trestné činnosti obviněných Mariana Harvana a Volodymyra Molnara definované v dalších bodech výroku o vině. Velmi podobný způsob spáchání předmětného daňového deliktu jako v případě obviněného Petra Jaroše a jeho společnosti Complet Service CZ, s. r. o., byl popsán například v bodě XI./ 1.), 2.). K němu samostatně stíhaný a odsouzený Oldřich Pilík vypověděl, že spolupracoval s obviněným Marianem Harvanem, který mu dodával pracovníky na stavební a úklidové práce. Společně dělali například úpravy kolem panelových domů. Oldřich Pilík výslovně doznal, že spolu s obviněným Marianem Harvanem dělal jednu, dvě věci, ale byly tam i faktury odjinud (např. úklidy atd.), to bylo levé. Z faktur nebylo možné poznat, které jsou pravé a které fiktivní …, účetní asi nemohla poznat, které práce byly provedeny (srov. body 37.–42. rozsudku nalézacího soudu).
79.\tPoměrně jednoznačná je situace v bodech XIII. a XIV. výroku o vině. V tomto směru prvoinstanční soud velmi obsáhle a zejména zcela racionálně odůvodnil, proč dospěl k závěru, že k velké části deklarovaných plnění vůbec nedošlo. V bodech 496. až 518. soud vysvětlil, proč společnosti, které byly toliko prázdnými schránkami bez jakékoli vlastní ekonomické činnosti a také samotní obvinění Marian a Rudolf Harvanovi, kteří se živili pomocnými, nekvalifikovanými pracemi, neměli dostatečné vzdělání, znalosti, zkušenosti a nedisponovali potřebnými skladovacími prostory ani dalším technickým vybavením a zázemím k tomu, aby dodávali stavební materiál (např. asfaltovou směs, štěrkodrť, kamenivo, písek, lamelové a minerální podhledy), dále aby dodávali osiva, hnojiva a substráty, aby opakovaně pronajímali mobilní oplocení, branky, stavební buňky, čerpací soustavy, dočasné osvětlení, stavební stroje (např. bagry) či lešení, aby zpracovávali pro své odběratele nabídky pro výběrová řízení, rozpočty a činili administrativní práce s tím související, aby v zahraničí nakupovali tiskařské stroje, prováděli jejich repase, budovali vzduchotechniku, dodávali skruže, opravovali vysokozdvižné vozíky, poskytovali grafické a předkladatelské služby, upravovali webové stránky atd. Takový rozsah činností (mnohdy vysoce odborných) by byl obtížně realizovatelný i pro kvalifikovanější jedince, než byli oba jmenovaní obvinění. Nereálnost poskytování všech shora vyjmenovaných služeb navíc ještě vynikne ve světle obhajoby některých dalších obviněných v jiných bodech výroku o vině, podle nichž měl obviněný Marian Harvan dodávat hračky, dětské a kojenecké oblečení, mobilní telefony atd. (srov. body 479.–481.). Obhajobu obviněných Mariana Harvana, Rudolfa Harvana a Ing. Tomáše Kaftana spočívající v tom, že fakturovaná plnění byla ve prospěch společností DOT servis, s. r. o., a GRAFFIN, s. r. o., uskutečněna, tak lze již „na první pohled“ hodnotit jako takřka neuvěřitelnou a v kontextu všech provedených důkazů (hlavně odposlechů a záznamů telekomunikačního provazu) za účelovou a nevěrohodnou. Proto Nejvyšší soud nepovažuje za významné se k tomuto tématu dále vyjadřovat. Může pouze konstatovat, že se plně ztotožnil se soudem prvního stupně v jeho závěru, že většina předmětných plnění byla toliko fingována. Za jediná fyzicky opravdu provedená plnění lze považovat pouze některé pomocné stavební práce, buď na zakázkách společnosti DOT servis, s. r. o., nebo například práce obdobného typu provedené v areálu firmy GRAFFIN, s. r. o., v Kácově. Takových byla ovšem v bodech XIII. a XIV. naprostá menšina.
80.\tJe tedy možno shrnout, že z celého objemu fakturovaných plnění projednávaných v této trestní věci nebyla velká část vůbec provedena a jejich fakturace byla učiněna pouze za účelem vylákání odpočtu DPH ze strany odběratelských společností. Dovolatelé ovšem mířili ještě dále, akceptovali skutkový závěr o provedení jen některých prací, a na základě toho se domáhali, aby bylo v řízení prokazováno a postaveno najisto, která fakturovaná plnění byla provedena a která nikoliv. V návaznosti na to požadovali, aby hodnota reálně provedených prací a jim odpovídající výše DPH nebyla zahrnuta do rozsahu plnění, které soudy označily za fiktivní. Zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a přijatými skutkovými zjištěními tak dovolatelé spatřovali v tom, že do celkového objemu fiktivních plnění definovaných ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně bylo zahrnuto rovněž provedení prací či poskytnutí jiných služeb, které byly ve skutečnosti realizovány. Nicméně v daném případě se již nejedná o skutkovou problematiku spadající do zákonného vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Oba soudy nižších instancí totiž spatřovaly fiktivnost všech faktur, jež byly předmětem tohoto řízení, také v tom, že byly vystaveny subjekty, které ve skutečnosti žádné plnění neposkytly a ani tak nemohly učinit. I s tímto jejich závěrem Nejvyšší soud souhlasí a doplňuje, že z hlediska rozsahu spáchání trestné činnosti, resp. rozsahu zkrácení daně (jehož snížení se dovolatelé prostřednictvím těchto svých výhrad fakticky domáhají), je také důležité, zda ony skutečně vykonané práce měly povahu zdanitelného plnění, které by zakládalo nárok na odpočet daně na vstupu. To je ovšem otázka nikoli skutková, nýbrž hmotněprávní, které se bude Nejvyšší soud podrobně věnovat v návaznosti na uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Na tomto místě může toliko předeslat, že dospěl k závěru, že se o zdanitelná plnění nejednalo, a proto ve shodě s oběma nižšími soudy nepovažoval za nutné, aby bylo v rámci trestního řízení vedeno dokazování ke zjištění rozsahu prací, případně i dalších služeb, které byly ze strany obviněných Volodymyra Molnara nebo Mariana Harvana skutečně dodány.
81.\tJiž jen na okraj je vhodné doplnit, že tím posledním, kdo by mohl námitku skutečně provedených prací uplatnit, je právě obviněný Volodymyr Molnar ve vztahu k bodům I./ 1.), 2.) výroku o vině. Tento skutek je výjimečný tím, že dovolatel ovládal obě stany dodavatelsko-odběratelského řetězce, tedy nefunkční dodavatelské společnosti na jedné straně a společnosti A.B.Z. servis – GALVENN, s. r. o., a Galvanovna Sychrov, s. r. o., na straně druhé. Zjednodušeně řečeno tedy poskytoval předmětné služby „sám sobě“, pochopitelně bez jejich řádného zaplacení (peníze zasílané na bankovní účty jednotlivých dodavatelských společností dovolatel sám vybíral v bankomatech, srov. bod 437. a 438. rozsudku). S ohledem na fakt, že dovolatel na jedné straně fakturoval provedené práce jménem „ztracené společnosti“, u níž rozhodně nezamýšlel, že by odvedla daň na výstupu do veřejného rozpočtu, a na druhé straně uplatňoval jménem označených odběratelských společností nárok na odpočet daně na vstupu, dopustil by se podvodu na dani dokonce i v případě, že by veškeré fakturované práce byly v plném rozsahu provedeny. Vše bude blíže vysvětleno v pasáži věnované hmotněprávnímu posouzení skutku, kde bude v podrobnostech probrán charakter celé trestné činnosti.
82.\tZ hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zcela irelevantní námitka obviněného Ivana Romana, že společnost JAROL družstvo vykonávala reálnou ekonomickou činnost. Nic takového ovšem žádný ze soudů nikdy nezpochybnil, když i z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že šlo o aktivní společnost. Navíc se nejednalo o rozhodné skutkové zjištění, které by bylo určující pro naplnění znaků trestného činu, jelikož z hlediska posouzení projednávaného skutku byla významná toliko ekonomická nečinnost dodavatelských společností, a nikoliv těch odběratelských.
83.\tZtotožnit se nelze ani s výhradou téhož dovolatele proti skutkovému zjištění, že kromě jeho společnosti Roman & Co., spol. s r. o., skrytě ovládal ještě další dva subjekty, a to JAROL družstvo a JANKO RM družstvo. Též nesouhlasil se závěrem, že by samostatně stíhaný Ivan Myhaylyk byl bílý kůň. Nicméně dané námitky neodpovídají obsahu provedených důkazů, především odposlechů a záznamů telefonické i e-mailové komunikace mezi ním a obviněným Volodymyrem Molnarem, z nichž je patrné nejen to, že dovolatel jednal za všechny tři označené společnosti, ale i že se společně domlouvali na páchání posuzované trestné činnosti (srov. bod 443. rozsudku nalézacího soudu). Soudy tedy neměly žádný důvod neuvěřit Ivanu Myhaylykovi, že byl pouze bílým koněm, jelikož jeho výpověď je s právě uvedenými důkazy zcela v souladu. Na tom nemohl nic změnit ani odkaz dovolatele na výpověď svědka J. M., jenž sice popisoval spolupráci s Ivanem Myhaylykem, nicméně také hovořil o společnostech obviněného Ivana Romana (srov. bod 202. rozsudku soudu prvního stupně).
84.\tPokud jde o námitky obviněného JUDr. Ing. Oldřicha Jiruše, že nevěděl o zaúčtování fiktivních faktur a jejich zahrnutí do daňových přiznání společnosti GRAFFIN, s. r. o., lze prozatím pouze uvést, že tato argumentace je neoddělitelně propojena s hodnocením subjektivní stránky jeho jednání. Obdobně je tomu také u jeho výtky, že popis skutku neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním. Proto bude vhodné věnovat se celé záležitosti uceleně v rámci hmotněprávního hodnocení věci, tj. v kontextu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
85.\tDovolatelé hojně využívali také druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. V této souvislosti vytkli celou řadu procesních pochybení soudů obou instancí, která měla mít podle jejich názoru za následek procesní neúčinnost prakticky všech provedených důkazů. Ani s jednou z příslušných výhrad se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit a přiznat jí na opodstatněnosti.
86.\tObviněný Petr Jaroš namítl porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti z důvodu, že člen senátu soudu prvního stupně – přísedící Ing. Petr Ovsík – během hlavního líčení opakovaně odpočíval, resp. spal. Dovolatel se neztotožnil ani se způsobem, jakým se s danou výhradou vypořádal odvolací soud. Ten v bodě 61. svého rozhodnutí poukázal na fakt, že tímto problémem se již zabývala předsedkyně senátu soudu prvního stupně, která si ověřila, že přísedící průběh hlavního líčení vnímal. Vyzdvihl skutečnost, že nalézací soud, pokud by zjistil, že v důsledku indispozice jednoho člena senátu není schopen plnit svou roli, mohl situaci řešit výměnou člena senátu (za náhradního soudce, jenž se účastnil prvních hlavních líčení). To, že k ničemu takovému nedošlo, svědčí podle odvolacího soudu o tom, že v daném případě nebyla ovlivněna kvalita vnímání průběhu dokazování senátem.
87.\t Nejvyšší soud neshledal důvodu, proč by stanovisko odvolacího soudu nemohlo obstát, zejména když sám nedospěl k závěru, že by došlo k porušení některé se základních zásad trestního řízení uvedených v § 2 odst. 11, 12 tr. ř. Ze zvukového záznamu z hlavního líčení konaného dne 20. 4. 2022 dovolací soud zjistil, že k nepříjemnostem došlo během obsáhlého výslechu svědka D. M. Nejprve v čase 16:15 min. obhájkyně obviněného Ing. Tomáše Kaftana Mgr. Lenka Hnilicová přerušila výslech svědka s žádostí, aby přísedící nespal, neboť je to pro obviněné dehonestující, a navíc se to stalo již včera. Na to dotčený přísedící poměrně rychle zareagoval, když v čase 16:17 min. přerušil právě hovořící obhájkyni slovy: „Já nespím“. Situace se opakovala v čase 36:30 min. stížností téže obhájkyně, že „pan přísedící opravdu spí“, načež přísedící se v čase 36:32 min. dotázal: „Jak vy to můžete vědět?“. Obhájkyně žádá, aby bylo zaprotokolováno, že přísedící nedává pozor v průběhu výslechu svědka, opravdu spí, podpírá si hlavu levou rukou ukazováčkem a ta hlava mu padá. Na to předsedkyně senátu oponuje, že pan přísedící uvádí, že poslouchá. Následně dochází k drobnému konfliktu, kdy obhájkyně chce přísedícího natáčet na mobil a ten s tím nesouhlasí (srov. dále protokol o hlavním líčení, č. l. 9062).
88.\tLze připustit, že popisované chování přísedícího bylo nevhodné a opravdu z něj bylo možno nabýt dojmu, že spí. Nicméně z jeho poměrně rychlé reakce (2 vteřiny po vyslovené námitce obhájkyně), která byla přiléhavá k obsahu předchozího sdělení, lze vyvodit, že přísedící ve skutečnosti nespal a průběh jednání vnímal. Není od věci připomenout, že účelem zásady bezprostřednosti podle § 2 odst. 12 tr. ř. je, aby soud rozhodoval na základě bezprostředního dojmu z řízení před ním provedeného. Ten soudu umožňuje, aby se osobně seznámil s důkazy, aby za pomoci ostatních účastníků byla přímo před soudci (přísedícími) vysvětlena stanoviska stran, odstraněny případné rozpory či nejasnosti, a aby si tak každý soudce (přísedící) mohl utvořit bezprostřední a správný názor na každou významnou skutečnost v projednávané věci a tím i celkový bezprostřední obraz o celém projednávaném případu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 52). Ze zvukového záznamu je zřejmé, že k narušení bezprostředního dojmu z řízení nemohlo v daném případě dojít, a tudíž byla dodržena i zásada bezprostřednosti. Též není pochyb o dodržení zásady ústnosti podle § 2 odst. 11 tr. ř., neboť jednání (výslech svědka) probíhalo ústně.
89.\tObvinění Ing. Tomáš Kaftan a Ivan Roman shodně namítli, že svědci nebyli řádně poučeni, čímž došlo k porušení kogentního ustanovení § 101 tr. ř., které upravuje poučení svědka a průběh výslechu. Lze tedy nejprve připomenout, že podle § 101 odst. 1 tr. ř. je před výslechem svědka třeba vždy zjistit jeho totožnost, jeho poměr k obviněnému, poučit jej o právu odepřít výpověď, a je-li toho třeba, též o zákazu výslechu nebo o možnosti postupu podle § 55 odst. 2, jakož i o tom, že je povinen vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet. Dále musí být poučen o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi, křivého obvinění a pomluvy. Je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než patnáct let, je třeba ji poučit přiměřeně jejímu věku. Podle § 101 odst. 2 tr. ř. musí být svědek na počátku výslechu dotázán na poměr k projednávané věci a ke stranám a podle potřeby též na jiné okolnosti významné pro zjištění jeho hodnověrnosti. Výslech svědka se koná tak, aby poskytl pokud možno úplný a jasný obraz o skutečnostech důležitých pro trestní řízení, které svědek vnímal svými smysly. Svědkovi musí být dána možnost, aby souvisle vypověděl vše, co sám o věci ví a odkud se dozvěděl okolnosti jím uváděné. Při výslechu je nutno šetřit jeho osobnost, zejména pokud jde o jeho osobní údaje a intimní oblast.
90.\tSoud druhého stupně, který se danou námitkou zabýval v rámci řízení o odvolání, v bodě 54. svého rozsudku připustil určité nedostatky, které však podle jeho zjištění „nejsou takové povahy, že by mohly mít vliv na použitelnost uvedených důkazů a zákonnost a správnost napadeného rozsudku“. Nadto poukázal na skutečnost, že svědci byli poučováni vesměs opakovaně, jelikož většina z nich již vypovídala v přípravném řízení, kde se jim dostalo kompletního poučení v ústní i písemné formě. Nejvyšší soud souhlasí především s tím, že určité nedostatky nebyly natolik závažné, aby vyloučily procesní použitelnost kterékoli ze svědeckých výpovědí. Obviněný Ing. Tomáš Kaftan v replice k vyjádření státního zástupce požadoval, aby se dovolací soud seznámil se zvukovými záznamy z hlavních líčení a přesně zjistil, jak poučování svědků probíhalo. Nejvyšší soud tak učinil a přesvědčil se o tom, že nedostatky byly spíše dílčího charakteru, když požadavky § 101 tr. ř. byly víceméně ve všech podstatných bodech dodrženy. Nadto shledal, že vlastní průběh a validita učiněných svědeckých výpovědí nebyla podaným poučením ze strany soudu nikterak dotčena, stejně tak v daném ohledu neodhalil jakýkoli, byť sebemenší zásah do práv některého z obviněných.
91.\tKonkrétně předsedkyně senátu soudu prvního stupně každého svědka (po zjištění jeho totožnosti) vždy poučila tímto způsobem: „Budete slyšen jako svědek, je vaší povinností vypovídat soudu pravdu, jinak byste se dopustil trestného činu křivé výpovědi, na který zákon pamatuje sazbou odnětí svobody až tři roky. Současně vás musím upozornit, že máte právo odepřít výpověď v případě, že byste touto svojí výpovědí způsobil trestní stíhání sobě nebo osobě sobě blízké. Rozuměl jste poučení?“ Všichni svědci odpověděli, že ano. „Budete vypovídat?“ Opět všichni odvětili, že ano. Z citované pasáže je evidentní, že soud respektoval základní požadavky § 101 odst. 1 tr. ř. v tom, že odpovídajícím způsobem poučil svědky o možnosti odepřít výpověď. Rovněž poučení o povinnosti vypovídat pravdu, jakož i o trestních následcích křivé výpovědi bylo dostatečné, zejména z něj vyplýval skutečný smysl a účel povinnosti svědka vypovídat podle pravdy. Přitom skutečnost, že předsedkyně senátu v rámci připomenutí trestněprávních následků nepravdivé výpovědi výslovně neoznačila ještě trestné činy křivého obvinění a pomluvy, je již zcela marginálního významu. V posuzované věci nevyvstala situace, kdy by bylo třeba poučit svědka o zákazu výslechu nebo o možnosti postupu podle § 55 odst. 2 tr. ř. Lze souhlasit s dovolateli, že žádný ze svědků nebyl výslovně poučen o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu, který spočívá ve snaze objasnit skutek a účast obviněného na jeho spáchání. K tomu je ovšem nutno poznamenat, že se jedná o obecně známou skutečnost, která musí být zřejmá každému (alespoň trochu) rozumně uvažujícímu jedinci, navíc je neoddělitelně spjatá s povinností vypovídat pravdu, o čemž byli všichni svědci výslovně poučeni. Jistě i z tohoto důvodu nelze v posuzovaném řízení odhalit nic v tom smyslu, že by se zmíněná okolnost jakkoli promítla do obsahu svědeckých výpovědí, když je i ze zvukových záznamů patrné, že žádný svědek nevystupoval v hlavním líčení způsobem, z něhož by bylo možno usuzovat, že by si nebyl vědom významu své výpovědi.
92.\tPokud jde o námitku dovolatelů, že svědci nebyli dotázáni na svůj poměr k věci a obviněným (stranám) a nebyli ani rámcově seznámeni s předmětem řízení, ani tu nelze mít ve světle respektu k právu na spravedlivý proces za relevantní. V této souvislosti je nejprve nutno připomenout, že uvedené skutečnosti se zjišťují z toho důvodu, aby bylo možné ověřit, zda má svědek právo odepřít výpověď podle § 100 odst. 1, 2 tr. ř. Dále jde o jedno z důležitých kritérií pro hodnocení hodnověrnosti svědecké výpovědi. Také se může jednat o ukazatel způsobu, jakým vést výslech. Jde tedy spíše o kritéria významná pro soud, případně svědky samotné. V této souvislosti byl také poměrně přiléhavý odkaz odvolacího soudu na výpovědi učiněné v přípravném řízení, z nichž si soud mohl utvořit dostatečně jasnou představu o tom, který ze svědků by mohl mít právo odepřít výpověď. V tomto směru lze pro dokreslení zmínit, že soud možnost odepřít výpověď výslovně zdůraznil svědku I. Č. a zčásti jí využil svědek P. H., který nechtěl mluvit o sobě. Co se týče svědků, kteří byli poprvé slyšeni až při hlavním líčení, je nezbytné poukázat na skutečnost, že většina z nich „pocházela“ z řad zákazníků či obchodních partnerů odběratelských společností (resp. jejich zástupců) a u nich možnost odepřít výpověď nepřipadala v úvahu ani podle § 100 odst. 1 tr. ř., ani podle § 100 odst. 2 tr. ř.
93.\tJe potřebné dále vyzdvihnout, že hned na počátku výslechu se soud svědků dotázal, zda některého z obviněných znají, a oni vždy někoho označili. Lze připustit, že určitá část svědků nemusela být seznámena se jmény všech obviněných. Dovolatelům je nutno přisvědčit, že soud se v hlavních líčeních konaných ve dnech 25. a 26. 5. 2021 dotazoval pouze na přítomné obviněné, aniž by svědkům přečetl celý seznam všech obviněných. V následujících hlavních líčeních již alespoň odkazoval na seznam jmen na ceduli před jednací síní. Pokud svědci uvedli, že jména nečetli, sdělila jim je předsedkyně senátu. Několikrát došlo ovšem k situaci, že svědci seznam nečetli a se jmény obviněných přesto nebyli seznámeni (konkrétně šlo o svědky J. M., D. M. a H. B.). Přes tento nedůsledný postup ovšem všichni svědci, bez výjimky, označili hned na začátku své výpovědi některého z obviněných, s nímž se znali, a osvětlili jejich poměr k němu. Z průběhu výpovědi poté vždy vyplynul jejich vztah také k předmětu řízení. To dalo soudu dostatek podkladů k hodnocení věrohodnosti svědků. Nevyšlo naopak najevo, že by někdo z nich mohl reálně odepřít výpověď. Nad rámec uvedeného je možno doplnit, že v posuzované trestní věci se neznali ani samotní obvinění navzájem, takže pokud svědci označili někoho z obviněných, s nímž byli v nějakém druhu profesního vztahu, nedalo se příliš očekávat, že by znali další obviněné, jichž se týkaly jiné body obžaloby. I tato skutečnost mírně zmenšuje význam nedůsledného postupu nalézacího soudu. Lze tedy uzavřít, že účel, k němuž pravidla pro poučování svědků slouží, zůstal plně zachován. Zcela na okraj je možno k osobám dovolatelů poznamenat, že výpovědi jmenovaných svědků jim rozhodně nijak neuškodily. Naopak svědectví D. M. vyznělo zcela ve prospěch obviněného Ing. Tomáše Kaftana, zatímco výpověď svědka J. M. byla pozitivní ve vztahu k obviněnému Ivanu Romanovi, který na ni ve svém dovolání odkazoval.
94.\tTitíž dovolatelé, tedy obvinění Ing. Tomáš Kaftan a Ivan Roman, vytkli porušení § 219 odst. 3 tr. ř. Argumentovali tím, že mezi hlavními líčeními konanými ve dnech 26. 6. 2021 a 17. 1. 2022 uplynula delší doba sedmi měsíců. Vyjádřili proto přesvědčení, že soud se měl stran dotázat, zda souhlasí s přečtením protokolu o (dřívějším) hlavním líčení. Jelikož se tak nestalo, dospěli k závěru o procesní neúčinnosti důkazů provedených v předchozích hlavních líčeních (před 17. 1. 2022). Závěru obviněných ale nelze přitakat.
95.\tPodle § 219 odst. 3 tr. ř. jestliže není třeba pro podstatnou vadu řízení nebo z jiného důležitého důvodu provést hlavní líčení znovu, sdělí předseda senátu při pokračování v odročeném hlavním líčení podstatný obsah dosavadního jednání. Změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu. Druhou větou citovaného zákonného ustanovení je realizována zásada bezprostřednosti zakotvená do § 2 odst. 12 tr. ř., o níž se Nejvyšší soud zmiňoval již v souvislosti s námitkou spícího přísedícího. Účelem ustanovení § 219 odst. 3 věty druhé tr. ř. je, aby soud rozhodoval na základě bezprostředního dojmu z řízení před ním provedeného a v době, kdy tento dojem nebyl ještě časovým odstupem setřen (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 52).
96.\tPokud jde o uplynutí delší doby od hlavního líčení, které bylo odročeno, zákon neposkytuje bližší konkretizaci pro posouzení, jaký časový limit lze považovat za delší dobu. Bude tedy záležet na konkrétních okolnostech každé projednávané věci, zejména na jejím rozsahu a složitosti, na množství a charakteru dosud provedených důkazů atd. Rozhodující zde bude stanovisko členů senátu, popřípadě stran, zda s přihlédnutím k zásadě bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.) považují výsledky dřívějšího jednání za dostatečné pro rozhodnutí ve věci, nebo zda je nutné – s ohledem na časový odstup nebo vývoj důkazní situace – opakovat důkazy již jednou před nimi provedené (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2713). Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 7 Tdo 471/2022, půjde o tak výrazný časový předěl, že to bude z hlediska dodržení zásady bezprostřednosti při rozhodování znamenat pro členy senátu situaci blížící se té, kdy hlavní líčení dosud vůbec neprobíhalo a důkazy nebyly prováděny. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020, se hovoří o době natolik dlouhé, jež by v rozporu se zásadou bezprostřednosti stírala paměťovou stopu jak členů senátu soudu prvního stupně, tak účastníků řízení ve vztahu k provedeným důkazům. V obou těchto rozhodnutích zdejšího soudu je ovšem zdůrazněna také nutnost přihlédnout k rozsahu a složitosti té které trestní věci, a to i se zřetelem k délce řízení (obdobně také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 8 Tdo 532/2023). Nejvyšší soud souhlasí s poznámkou státního zástupce, že odkaz dovolatelů na pořádkovou lhůtu 3 měsíců uvedenou v § 181 odst. 3 tr. ř. je věcně nesprávný, nepřiléhavý, neboť se týká provedení prvního procesního úkonu směřujícího k rozhodnutí věci po podání obžaloby. Je-li odkaz na ustanovení § 181 odst. 3 tr. ř. obsažen i v § 219 odst. 1 tr. ř., vztahuje se na situaci, kdy hlavní líčení bylo odročeno na neurčito, přičemž odpadla překážka, pro kterou tak muselo být hlavní líčení odročeno. Pro obě situace pak – na rozdíl od § 219 odst. 3 tr. ř. – platí, že nemůže-li předseda senátu ze závažných důvodů nařídit hlavní líčení nebo učinit jiný úkon ke skončení věci, předloží spis předsedovi soudu, který podle povahy věci buď zmiňovanou lhůtu na nezbytnou dobu prodlouží, nebo v souladu s rozvrhem práce soudu učiní jiné vhodné opatření k zajištění plynulosti řízení.
97.\tStátní zástupce v této souvislosti správně připomenul, že mezi dovolateli označenými hlavními líčeními proběhlo ještě jedno, a to dne 22. 11. 2021. Jeho náplní bylo upřesnění dalších návrhů na doplnění dokazování (č. l. 8612). Přestože tedy nebyly prováděny žádné důkazy, soud musel být na jednání připraven, musel si v paměti osvěžit obsah projednávané věci včetně dosud provedeného dokazování. Z hlediska účelu ustanovení § 219 odst. 3 tr. ř. tak nelze ignorovat ani právě zmíněné hlavní líčení. To znamená, že časový interval dělící jednotlivá hlavní líčení nebyl sedm měsíců, jak tvrdili dovolatelé, nýbrž necelých pět měsíců mezi hlavními líčeními konanými 26. 6. 2021 a 22. 11. 2021 a dva měsíce mezi hlavními líčeními ze dní 22. 11. 2021 a 17. 1. 2022. Shora bylo přitom konstatováno, že posouzení, zda uplynula delší doba od posledního hlavního líčení je plně v kompetenci členů senátu, neboť oni sami mohou nejlépe posoudit, zda je jejich paměťová stopa v dostatečné míře zachována, aby byly dodrženy i požadavky plynoucí ze zásady bezprostřednosti. Kromě toho bylo nutno přihlédnout také ke značnému rozsahu a složitosti projednávané trestní věci i kvantu provedeného dokazování. Ve světle uvedených kritérií lze shrnout, jednak že doba dvou ani pěti měsíců není natolik dlouhá, aby došlo ke stírání paměťové stopy členů senátu, a zároveň že v takto obsáhlé věci, v níž bylo do 17. 1. 2022 provedeno opravdu velké množství důkazů, by byl postup podle § 219 odst. 3 věty druhé tr. ř. nedůvodný, došlo by pouze ke zbytečnému prodlužování již tak nezanedbatelně dlouho trvajícího trestního řízení. Proto si členové senátu počínali zcela racionálně, pokud využili svého práva volné úvahy a k danému postupu nepřistoupili.
98.\tZcela nedůvodná je námitka obviněného Ing. Tomáše Kaftana ohledně porušení § 214 tr. ř. Lze připomenout, že v jeho intencích je nezbytné, aby byl obviněný (resp. obžalovaný) po provedení každého důkazu dotázán, zda se chce k němu vyjádřit, a jeho vyjádření se zapíše do protokolu. Tímto ustanovením je tedy realizováno právo obviněného na vlastní obhajobu a zahrnuje v sobě povinnost soudu vždy se jej dotázat na případné jeho vyjádření k provedenému důkazu a toto vyjádření (má-li o to zájem) mu umožnit. Ani formulace daného zákonného ustanovení ani právní nauka (srov. např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2686–2687) přitom výslovně nezakazují, aby mu mohly být kladeny doplňující dotazy. Tento postup je tedy zcela v pořádku. Nadto dovolatel byl v rámci svého vyjádření poučen podle § 33 odst. 1 tr. ř., takže další jeho odpovědi byly brány jako součást jeho výslechu. Stejného poučení se v průběhu veřejného zasedání konaného dne 5. 4. 2023 dostalo také ostatním obviněným, kteří následně komentovali přehrávané odposlechy (č. l. 10 123). Lze shrnout, že soud druhého stupně umožnil obviněným (v podstatě v rámci doplňujícího výslechu po řádném poučení) velmi široce se vyjadřovat k provedeným důkazům. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud druhého stupně tímto maximálně dbal všech jejich práv, jeho procesní postup rozhodně nesměřoval k jejich porušování.
99.\tŽádný zásah do základních procesních práv některého z dovolatelů neznamenal ani způsob, jakým byly tlumočeny přehrávané odposlechy telefonních hovorů. Je potřeba nejprve připomenout, že zaznamenané telefonní hovory mezi obviněnými Volodymyrem Molnarem a Miroslavou Hisemovou byly jednak velmi nízké kvality, jednak probíhaly v zakarpatském nářečí, a nikoli ve spisovné ukrajinštině. Již v hlavním líčení měla tlumočnice problémy s přeložením některých pasáží. To samé se opakovalo i ve veřejném zasedání, kdy jiná tlumočnice určitým úsekům nerozuměla ani po několika přehráních příslušného hovoru nebo jeho části. Skutečnost, že se předsedkyně senátu snažila situaci řešit předložením přepisu telefonních hovorů učiněných policejním orgánem, lze spíše chápat jako snahu o objektivní objasnění věci (viz také body 64., 65. rozsudku odvolacího soudu). Ze zvukového záznamu přitom rozhodně nevyplývá, že by předsedkyně senátu vnucovala tlumočnici svůj vlastní překlad, pouze si chtěla ověřit, zda obsah nahrávky odpovídal jejímu přepisu, který měla při veřejném zasedání k dispozici. Tak to ostatně ona sama vysvětlovala obhájcům, kteří proti danému postupu opakovaně protestovali.
100.\t Nejvyšší soud akceptuje důvody, které vedly odvolací soud k popisovanému poněkud nestandardnímu postupu. Lze připustit, že za takto komplikované situace mohou být vedle „přehrání hovorů“ přečteny přepisy zaznamenaných telefonních hovorů (záznam telekomunikačního provozu) postupem podle § 213 odst. 1, 2 tr. ř., když uvedené důkazní materiály nepatří mezi listiny, které nelze použít k objasnění skutkového stavu jako důkaz před soudem, narozdíl např. od úředního záznamu o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř. (srov. např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2683, a ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1336–1340). V takovém případě lze analogicky aplikovat také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn 8 Tdo 974/2020, a to i přesto, že obhajoba dovolatele vyslovila opačný názor. Podle tohoto rozhodnutí jsou údaje o telekomunikačním provozu poskytnuté právnickými nebo fyzickými osobami zajišťujícími veřejnou komunikační síť důkazem použitelným v trestním řízení ve smyslu § 89 odst. 2 tr. ř., jestliže byly opatřeny podle § 88a tr. ř. Pokud tyto údaje byly následně orgánem činným v trestním řízení zpracovány ve formě úředního záznamu, jehož obsahem je vyhodnocení výpisů telekomunikačního provozu, je důkazem i tento úřední záznam, jenž soud v hlavním líčení provede za podmínek § 213 odst. 1 a 2 tr. ř. Poukazoval-li soud v citovaném rozhodnutí na § 88a tr. ř., měl tím na mysli pouze to, že záznam telekomunikačního provozu lze použít k důkazu, jen byl-li pořízen v souladu se zákonem (tj. v souladu s konkrétním zákonným ustanovením, které se na něj vztahuje). Určitě tím nebylo míněno, že by předmětný judikát dopadal pouze a jedině na údaje pořízené na základě § 88a tr. ř., jak namítal dovolatel ve své replice. Ani provedení důkazu za podmínek § 213 odst. 1, 2 tr. ř. podle citovaného rozhodnutí „nevykazuje žádné vady, protože soud může posudky, zprávy státních i jiných orgánů a další listiny a jiné věcné důkazy při hlavním líčení předložit stranám k nahlédnutí“. Třebaže tedy a priori nelze odmítnout ani tuto formu provedení důkazu, zvláště při vědomí nekvalitního odposlechu telekomunikačního provozu, jinou otázkou zůstává jeho důkazní síla. Zákonem aprobovaným důkazním prostředkem je totiž právě odposlech a záznam telekomunikačního provozu, v konkrétním případě přetlumočený. Nutno ale současně dodat, že tento důkazní prostředek nebyl jediným usvědčujícím, proto jeho význam nelze přeceňovat. Byť je jeho provedení zatíženo určitými pochybnostmi o kvalitě, nutno na něj nahlížet v souvislosti s ostatními provedenými důkazy, které obviněné jednoznačně usvědčují.
101.\t V neposlední řadě je k tomuto tématu vhodné doplnit, že všechny odposlechy, s jejichž tlumočením byl u veřejného zasedání problém, se týkaly takřka výlučně obviněných Volodymyra Molnara a Miroslavy Hisemové a jejich protiprávního jednání. Oba obvinění byli u tohoto procesního úkonu osobně přítomni spolu s jejich obhájci a ke každému z odposlechů se vyjadřovali. Plně tedy využili své právo na obhajobu. Ostatně sám obviněný Volodymyr Molnar ve svém dovolání žádné výhrady proti průběhu dokazování před odvolacím soudem nevznesl. Naopak obou dovolatelů, kteří vůči způsobu provádění dotčených odposlechů brojili, se tyto důkazy prakticky vůbec netýkaly a nemohly nijak ovlivnit právní posouzení jejich činů.
102.\t Lze tedy shrnout, že na základě procesně použitelných důkazů byl správně zjištěn skutkový stav věci. V takovém případě soud není povinen vyhovět dalším návrhům na doplnění dokazování, aniž by tím založil vadu naplňující třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vtahující se na případy, kdy ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K tomu je vhodné v obecné rovině připomenout, že právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
103.\t Obvinění Volodymyr Molnar a Petr Jaroše se domáhali provedení dalších důkazů ke zjištění, které fakturované práce byly provedeny a které nikoliv. Nicméně soudy obou instancí dospěly ke zcela správnému závěru, že z hlediska právního posouzení skutku nebylo potřeba zmiňované okolnosti detailně zjišťovat. Nejvyšší soud se s nimi v tomto ohledu plně ztotožnil s tím, že dále v podrobnostech vysvětlí svůj náhled na danou problematiku. Platí tedy, že soudy měly dostatek podkladů pro vynesení jejich meritorního rozhodnutí, a proto jim nic nebránilo zamítnout předmětné návrhy na doplnění dokazování pro nadbytečnost. Podstatné je, že oba soudy dodržely své povinnosti vyžadované shora citovanou judikaturou Ústavního soudu, když nalézací soud v bodech 379.–386. rozsudku podrobně odůvodnil, proč zamítl četné návrhy obviněných na doplnění dokazování. Následně odvolací soud, který dokazování sám poměrně obsáhle doplňoval, v bodě 78. ve vztahu k obviněnému Volodymyru Molnarovi a v bodech 101.–102. ohledně obviněného Petra Jaroše alespoň nepřímo vysvětlil, z jakého důvodu může napadené rozhodnutí vůči nim obstát (bez potřeby dalšího doplňování dokazování).
104.\t Zcela neopodstatněná je také námitka obviněného Volodymyra Molnara týkající se porušení § 213 odst. 2 tr. ř. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že pokud je stranám postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř. předložena listina nebo věcný důkaz k nahlédnutí a některá ze stran navrhne přečtení takové listiny, nemá soud jinou možnost než ji k důkazu provést. Lze souhlasit s tím, že i podle právní teorie jde o obligatorní postup, nicméně také v tomto případě existuje výjimka, a to když soud shledá nadbytečnost takového důkazu a v odůvodnění svého rozhodnutí ji blíže rozvede (srov. např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2684). Platí tedy, že ve vztahu k dovolateli, ani ke kterémukoliv jinému obviněnému nebyl žádný podstatný důkaz opomenut. Zcela nad rámec uvedeného lze doplnit, že dovolatelem požadovaní svědci J. G. a M. K. byli k hlavnímu líčení předvoláni, první ze jmenovaných dokonce třikrát, zásilku ale nepřevzali a k soudu se (opakovaně) nedostavili (srov. č. l. 8637 a 9034).
105.\t Dovolatelé zvolili také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.; jediný z nich, který tak explicitně neučinil, byl obviněný Volodymyr Molnar, avšak i ten uplatnil námitky, které jeho zákonnému rámci obsahově odpovídaly. V mezích označeného důvodu dovolání lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
106.\t Výše již bylo zmíněno, že do jeho zákonného vymezení spadají četné výhrady o části skutečně provedených prací, které měly být akceptovány a promítnuty do právního hodnocení jednání dovolatelů. Vedle toho bylo v rámci nesprávného hmotněprávního posouzení skutku zpochybňováno i naplnění dalších znaků objektivní a především subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, otevřena byla též problematika spolupachatelství. Z kontextu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se ale vymkly výhrady nepřiměřenosti uložených trestů odnětí svobody.
107.\t Trestného činu podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb. Spáchá-li tento čin nejméně se dvěma osobami, naplní znaky kvalifikované skutkové podstaty podle § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchá-li jej ve značném rozsahu, znaky skutkové podstaty podle § 240 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a spáchá-li jej ve velkém rozsahu, naplní znaky kvalifikované skutkové podstaty podle § 240 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Při zkrácení daně jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Pachatel tedy příslušné výkazy či podklady pro stanovení uvedené povinné platby zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím dosáhl nižšího výpočtu daně nebo aby vůbec zatajil, že určitou daňovou povinnost má. Zkrácení daně lze dosáhnout jak jednáním aktivním (konáním), tak i opomenutím takového konání, ke kterému byl daňový subjekt povinen (§ 112 tr. zákoníku).
108.\t Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý, ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého. Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (přímý úmysl), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (nepřímý úmysl). Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. V této souvislosti není od věci dodat, že zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele ke skutečnostem zakládajícím trestný čin a je vybudováno na dvou složkách, a sice na složce vědomostní (intelektuální) a složce volní. Složka intelektuální zahrnuje jak vnímání, tak i představu určitých okolností a může být v podstatě odstupňována tak, že subjekt o určitých okolnostech ví jistě, případně si určité okolnosti představuje jako možné anebo určité okolnosti nezná, neví o nich. Složka volní může být též odstupňována a vyjadřuje pachatelův kladný vztah k takovým okolnostem, které si logicky musí představovat alespoň jako možné, přičemž subjekt může některé okolnosti chtít, případně může být s určitými okolnostmi srozuměn, anebo na druhou stranu určité okolnosti nechce, není s nimi ani srozuměn, nemá k nim kladný volní vztah. Úmysl se odlišuje od nedbalosti především právě volní složkou, která u nedbalosti chybí, zatímco u úmyslu je dána vždy.
109.\t O úmysl přímý tak jde především v případech, kdy pachatel ví jistě, že svým jednáním poruší nebo ohrozí zájem chráněný trestním zákonem, a v takových případech nemůže tento výsledek svého jednání nechtít (vědomí jistoty a chtění). Dále jde o úmysl přímý, pokud pachatel považuje za možné, že svým jednáním způsobí porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, a zároveň je chce způsobit (vědomí možnosti a chtění). O úmysl nepřímý jde v případech, kdy pachatel ví o možnosti, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit tento zájem, a pro ten případ je s tím srozuměn, a to alespoň do té míry, že je s tím smířen (vědomí možnosti a srozumění). Naproti tomu o vědomou nedbalost [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] jde tehdy, pokud pachatel sice ví, že svým jednáním může porušit či ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že nezpůsobí takové porušení nebo ohrožení. O případ nevědomé nedbalosti [§ 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] jde, pokud pachatel ani neví, že svým jednáním může porušit či ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým poměrům vědět měl a mohl (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až § 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, zejména str. 202; ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, str. 179; JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, str. 229).
110.\t Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována nebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele, přičemž důležitými signály o jeho úmyslném zavinění mohou být různé formy a způsoby zásahu do účetnictví, způsob vedení a uschovávání účetních a jiných dokladů, projevy ústní i písemné učiněné ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům apod.
111.\t Stěžejní námitkou podaných dovolání bylo, že některé z prací fakturovaných nefunkčními dodavatelskými společnostmi (které soudy obou stupňů označily za fiktivní) byly ve skutečnosti provedeny. O tom ostatně nebylo v řízení sporu, jelikož obvinění Volodymyr Molnar a Marian Harvan (vedle „služeb“ spočívajících v poskytování faktur na neexistující plnění) odběratelům opravdu dodávali pracovníky na úklidové nebo pomocné stavební práce. Na základě toho se dovolatelé domáhali, aby byla hodnota těchto reálně provedených služeb vzata v potaz v rámci úvah o rozsahu spáchání projednávané daňové trestné činnosti. Jinými slovy požadovali, aby soudy zjistily přesný rozsah uvedených prací, jejich cenu a DPH z nich plynoucí, a to pak odečetli od celkové výše DPH neoprávněně vylákaného odběratelskými společnostmi. Soudy nižších instancí tuto argumentaci neakceptovaly a ani Nejvyšší soud se s ní nemohl v žádném případě ztotožnit.
112.\t V daném směru již odvolací soud (v bodě 76. rozsudku) zcela správně poukázal na ustanovení zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty (je vhodné předeslat, že i přes opakovanou novelizaci zákona o DPH byla všechna níže citovaná ustanovení účinná v letech 2016 až 2018, tj. po celé období páchání posuzované trestné činnosti, a jsou i v současnosti). Podle § 2 odst. 1 tohoto zákona předmětem daně je a) dodání zboží za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti s místem plnění v tuzemsku, b) poskytnutí služby za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti s místem plnění v tuzemsku. Zdanitelným plněním je podle § 2 odst. 2 označeného zákona plnění, které a) je předmětem daně a b) není osvobozené od daně. Osobou povinnou k dani je podle § 5 odst. 1 věta první zákona o DPH mimo jiné fyzická nebo právnická osoba, která samostatně uskutečňuje ekonomické činnosti. Plátcem daně se podle § 6 odst. 1 tohoto zákona stane osoba povinná k dani se sídlem v tuzemsku, jejíž obrat za nejvýše 12 bezprostředně předcházejících po sobě jdoucích kalendářních měsíců přesáhne 1 000 000 Kč (dnes 2 000 000 Kč), s výjimkou osoby, která uskutečňuje pouze plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně.
113.\t V posuzovaném případě bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno (a odvolací soud tuto skutečnost důvodně akcentoval), že společnosti skrytě ovládané obviněnými Volodymyrem Molnarem nebo Marianem Harvanem, jejichž jménem byly vystavovány faktury jak na neexistující plnění, tak na reálně provedené práce, fungovaly toliko formálně, byly zastupovány tzv. bílými koňmi a fakticky nevyvíjely žádnou ekonomickou činnost. S ohledem na shora citovaná ustanovení zákona o DPH je zřejmé, že předmětné dodavatelské společnosti ve skutečnosti nebyly osobou povinnou k dani ve smyslu § 5 odst. 1 zákona o DPH, jelikož samostatně nevyvíjely ekonomické činnosti. Za tohoto stavu ovšem nemohly poskytnout ani žádné zdanitelné plnění, neboť nebyla naplněna definice uvedená v § 2 odst. 1, 2 zákona o DPH. Již jen na základě těchto faktů lze konstatovat, že fiktivnost faktur byla dovozena nejen z toho, že nemalá část deklarovaných plnění nebyla vůbec provedena, ale též z toho, že tyto daňové doklady byly vystaveny subjekty, které své postavení osob povinných k dani i plátců daně pouze předstíraly (což se projevilo následně tím, že nesplnily povinnosti z daného postavení plynoucí, především tedy že neodvedly DPH na výstupu příslušnému správci daně). Za takové situace ovšem nemohl odběratelským obchodním společnostem vzniknout ani nárok na odpočet daně na vstupu, poněvadž § 72 zákona o DPH jej podmiňuje přijetím zdanitelného plnění, k čemuž ovšem z právě popsaných důvodů nedošlo.
114.\t Služby v podobě provedení stavebních či úklidových prací, které byly doopravdy realizovány, byly dodány jinými osobami než těmi, které byly na fakturách uvedeny. Z provedeného dokazování vyplynulo, že jimi byli přímo obvinění Volodymyr Molnar nebo Marian Harvan, kteří za tímto účelem zajišťovali potřebné pracovníky. Činili tak nicméně neoficiálně, když dané služby fakturovali jménem dodavatelských společností, které sice skrytě ovládali, avšak navenek (míněno před správci daně i dalšími státními orgány) předstírali, že s nimi nemají nic společného. Tímto se evidentně snažili skrýt, že plnění ve skutečnosti poskytovali oni sami, přičemž účelovým fingováním osoby dodavatele se zároveň vyhýbali tomu, aby se dostali do postavení osoby povinné k dani (§ 5 odst. 1 zákona o DPH) a vzhledem k rozsahu jejich činnosti zřejmě i plátce daně (§ 6 odst. 1 zákona o DPH), čímž se naprosto záměrně a podvodným způsobem zbavovali vlastní povinnosti odvést DPH na výstupu z jimi poskytnutých plnění. Lze jen připomenout, že na základě § 108 zákona o DPH má povinnost přiznat daň nejen plátce, který uskutečňuje zdanitelné plnění dodání zboží nebo poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku, ale například i osoba, která vystaví doklad, na kterém uvede daň, a přinejmenším to obvinění prokazatelně činili. To, že daň následně nemínili správci daně odvést je možno jednoduše vydedukovat ze skutečnosti, že tak neučinili ani prostřednictvím jimi ovládaných dodavatelských společností. Vedle toho mohli obejít i splnění dalších zákonných povinností, jako např. placení povinných odvodů za jimi dodávané pracovníky nebo – v případě cizích státních příslušníků – zajišťování, aby tyto činnosti vykonávaly pouze osoby s povolením k pobytu a k práci na území ČR atd.
115.\t Lze tak přisvědčit odvolacímu soudu, který jak v usnesení ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 4 To 22/2023, tak i rozsudku ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 4 To 3/2023, opakovaně zdůrazňoval, že oba jmenovaní obvinění zajišťovali práci či jiné služby nelegálně, tzv. „na černo“. Nebyli tedy zatíženi jakýmikoli daněmi, jinými platbami ani dalšími povinnostmi, nevystupovali jako osoby povinné k dani, plátci daně, a logicky proto nelze na jimi poskytnuté služby nahlížet jako na zdanitelné plnění, které by zakládalo nárok odběratelů takového plnění na uplatnění odpočtu DPH. Lze tedy shrnout, že posuzovaná aktivita obviněných Volodymyra Molnara a Mariana Harvana spočívající jednak v poskytování faktur na plnění, které se vůbec neuskutečnilo, jednak faktur na plnění provedené „na černo“, byla nelegální v celém rozsahu. Z logiky věci tak oba obvinění nemohli požadovat, aby kteroukoli z takto poskytovaných služeb soudy chápaly jako řádné (zdanitelné) plnění a částku, která by odpovídala DPH z jeho celkové pořizovací ceny, by odečetly od zjištěného rozsahu zkrácené daně, resp. vylákané výhody na dani, a tím pozměnily kritéria pro úvahy o naplnění tohoto znaku základní i kvalifikované skutkové podstaty § 240 tr. zákoníku.
116.\t Uvedené závěry lze bez dalšího vztáhnout i na posouzení jednání obviněného Rudolfa Harvana. Ten působil při páchání trestné činnosti pod body XIII. a XIV. výroku prvoinstančního rozsudku v roli zprostředkovatele mezi obviněnými Marianem Harvanem a Ing. Tomášem Kaftanem. Přitom z provedeného dokazování zcela jasně vyplynulo, že obviněnému byl dobře znám charakter „podnikání“ spoluobviněného Mariana Harvana, jeho bratrance, včetně skutečnosti, že tento nabízel vystavení faktur na neexistující plnění (k tomu srov. body 496. až 518. rozsudku nalézacího soudu). Byl to koneckonců sám obviněný Rudolf Harvan, kdo tuto nabídku obviněnému Ing. Tomáši Kaftanovi učinil a posléze dané nezákonné služby aktivně zprostředkovával. Nadto je potřeba vyzdvihnout, že ve vztahu ke společnostem DOT Servis, s. r. o., a GRAFFIN, s. r. o., byla velká část deklarovaného plnění opravdu fiktivní, poněvadž nebylo v silách některého z obviněných Harvanových nebo některé z ekonomicky zcela neaktivních dodavatelských společností vykázané plnění poskytnout. Skutečnost, že do předmětných faktur mohly být v menší míře promítnuty i jisté práce vykonané „na černo“ (taktéž nemající charakter zdanitelného plnění) nemůže na závěru o fiktivnosti všech faktur ničeho změnit.
117.\t Nepatrně komplikovanější je situace u dalších obviněných, kteří působili jako zástupci odběratelských firem a zmiňované faktury využívali k uplatňování nároku jimi zastupovaných obchodních společností na odpočet DPH. Také tito obvinění (konkrétně Ing. Tomáš Kaftan, Ivan Roman a Petr Jaroš) argumentovali tím, že práce nebo alespoň jejich část byly provedeny. Kromě všech již shora probraných skutečností je nutno poukázat ještě na další významná fakta. I zde je vhodné nejprve zmínit, že část fakturovaných prací mohla být opravdu vykonána lidmi, které zprostředkovali obvinění Volodymyr Molnar nebo Marian Harvan. To platí zejména pro plnění fakturované odběrateli Complet Service CZ, s. r. o., zastupované obviněným Petrem Jarošem (srov. bod 494. rozsudku nalézacího soudu). Avšak i v těchto případech byly veškeré tyto úkony vykázané společnostmi, které byly – slovy odvolacího soudu – pouze prázdnými schránkami bez vlastní ekonomické aktivity, které tedy pouze předstíraly postavení osoby povinné k dani, a nebyly tudíž s to poskytnout jakékoli zdanitelné plnění. Ve skutečnosti tak nemohly dosáhnout ani žádného reálného obratu, na jehož základě by získaly postavení plátce daně (srov. výše).
118.\t V této souvislosti ovšem obviněný Ing. Tomáš Kaftan v bodě 27. svého dovolání namítl, že i pokud by daná plnění poskytl „neznámý dodavatel“, nebyl by nárok na odpočet DPH dotčen, pokud by bylo prokázáno, že byl s jistotou v postavení plátce DPH. K tomu odkázal na současnou judikaturu Nejvyššího správního soudu vycházející z rozhodovací praxe Evropského soudního dvora. Jde v prvé řadě o rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 1 Afs 334/2017, podle něhož platí, že „postavení dodavatele zboží nebo poskytovatele služeb jako plátce daně z přidané hodnoty je jednou z hmotněprávních podmínek nároku na odpočet daně z přidané hodnoty ... Dodavatel zboží nebo poskytovatel služeb nemusí být jednoznačně identifikován, pokud ze skutkových okolností s jistotou vyplývá, že postavení plátce daně z přidané hodnoty nutně měl. Důkazní břemeno o tom tíží daňový subjekt uplatňující nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Výjimkou je situace, kdy údaje potřebné k ověření, zda je hmotněprávní podmínka nároku na odpočet naplněna, má k dispozici správce daně.“ Nejvyšší soud vyřčený právní názor bez dalšího respektuje. Dovolatel ovšem opomenul, že z právě citovaného pravidla existuje výjimka, která má v posuzované trestní věci zcela zásadní význam.
119.\t Není proto od věci připomenout rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie k uvedenému tématu, jenž praxi zdejšího Nejvyššího správního soudu v rozhodující míře formoval. Příkladem může být jeho rozsudek ze dne 22. 10. 2015 ve věci C-277/14, PPUH Stehcemp. Podle jeho právní věty musejí být zde označené evropské daňové předpisy vykládány v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní úpravě …, která osobě povinné k dani odepírá nárok na odpočet DPH splatné nebo zaplacené za zboží, které jí bylo dodáno, z důvodu, že faktura byla vystavena subjektem, jenž musí být s ohledem na kritéria stanovená touto právní úpravou považován za neexistující subjekt a je nemožné určit skutečnou totožnost dodavatele zboží, s výjimkou případu, kdy bylo s ohledem na objektivní skutečnosti a aniž bylo po osobě povinné k dani požadováno provést ověření, která jí nepříslušejí, prokázáno, že tato osoba povinná k dani věděla nebo musela vědět, že uvedené plnění bylo součástí podvodu ohledně daně z přidané hodnoty, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.“ Podstatná pro posuzovaný případ je poslední část týkající se daňového podvodu, která je vyzdvihována i v dalších rozhodnutích obou označených soudních orgánů k dané problematice. Například v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 9. 12. 2021 ve věci C-154/20, Kemwater ProChemie (vydaném v téže věci jako výše uvedené rozhodnutí sp. zn. 1 Afs 334/2017), nebo rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2022, sp. zn. 5 Afs 138/2018, je rovněž zmíněna existence daňového podvodu na DPH, jako výjimečný důvod odepření nároku na odpočet DPH.
120.\t Je tedy zřejmé (a zcela racionální), že ani ve správním soudnictví není uznáván nárok na odpočet DPH za plnění poskytnuté od jiného než deklarovaného subjektu (plátce daně), je-li takové plnění součástí podvodu na dani a subjekt (resp. jeho zástupce), jenž nárok uplatňuje o tom věděl nebo musel vědět. Nelze tedy očekávat, že by obdobné nároky měly brát v úvahu soudy v trestním řízení za situace, kdy se bez důvodných pochybností prokáže, že k podvodům na DPH ze strany dotčených subjektů v rámci takto uskutečňovaných plnění opravdu docházelo. Z provedeného dokazování v této věci – zejména z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu či ze zajištěné e-mailové komunikace – bylo zjištěno, že obvinění zástupci odběratelských společností si u obviněných Volodymyra Molnara či Mariana Harvana „objednávali“ vypsání faktur na neexistující plnění, následně si domlouvali schůzky a předávání peněz, případně řešili i výzvy od finančních úřadů. Dané poznatky soud prvního stupně pečlivě rozvedl v bodech 443., 444., 448. a 451. ve vztahu k obviněnému Ivanu Romanovi, v bodě 491. ve vztahu k obviněnému Petru Jarošovi a v bodě 498. ve vztahu k obviněnému Ing. Tomáši Kaftanovi s tím, že naprostou fiktivnost celé řady fakturovaných plnění ve prospěch společností DOT Servis, s. r. o., a GRAFFIN, s. r. o., soud náležitě osvětlil v bodech 502.–505. a 512.–517. Vedle toho soud přiléhavě upozornil, že ta část prací, která mohla být ve větší či menší míře doopravdy provedena, byla zahrnuta do faktur znějících na podstatně vyšší částky, než jaká mohla být maximální hodnota úklidových nebo pomocných stavebních prací, které byli obvinění Volodymyr Molnar a Marian Harvan jako jediné schopni opravdu poskytnout. K tomu se soud vyjádřil v bodě 494. stran společnosti Complet Service CZ, s. r. o., obviněného Petra Jaroše. Nejmarkantnější je tato situace ovšem u společností DOT Servis, s. r. o., a GRAFFIN, s. r. o., které měly dodavatelským společnostem údajně vyplatit částky ve výši mnoha milionů korun. Z toho vyplývá, že i reálně provedené práce byly zakomponovány do faktur společně s neexistujícím plněním, takže primárním účelem těchto faktur nebylo nic jiného než spáchání podvodu na dani, nehledě na to, že vykonaná práce byla provedena „na černo“ a neměla charakter zdanitelného plnění (srov. výše). Úmyslné zapojení zástupců odběratelských společností do daňového podvodu lze proto shledat ve vztahu ke všem fakturám specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvého stupně.
121.\t Státní zástupce ve svém vyjádření poukázal na obdobný případ, který Nejvyšší soud řešil v usnesení ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 3 Tdo 613/2022. K otázce rozsahu zkrácené daně označil za správný závěr soudů, že při stanovení rozsahu zkrácené daně, popř. vylákané výhody na dani, je nutno vycházet z celých částek, které byly na faktury (posuzované v daném řízení) uhrazeny, což odůvodnil tím, že „na obviněnými uplatněné faktury nebylo ze strany zprostředkovatelských společností poskytnuto žádné reálné plnění“. Soud vysvětlil, že „tyto částky tak správně nebyly ponižovány o obvyklou cenu reklamy, která sice byla v nějakém rozsahu reálně poskytnuta, avšak na základě jiných než deklarovaných smluvních vztahů, přičemž její poskytnutí sloužilo mj. k zastření daňového deliktu. V takovém případě jde o riziko, které nesou obvinění jako důsledek páchání daňové trestné činnosti, kdy se nemohou odvolávat na to, že za účelem zastření daňových deliktů vynaložily náklady na to, aby nějaká reklama poskytnuta byla, byť je možné, že vedlejším účelem mohlo být i marketingové zviditelnění společností, které reklamu objednávaly. Jediným účelem objednávání reklamních služeb skrze zprostředkovatelské společnosti totiž skutečně bylo páchání daňového deliktu. V tomto smyslu proto lze na blíže nezjištěnou výši nákladů na skutečně poskytnutou reklamu nahlížet jako na náklady vynaložené na spáchání trestného činu, o které se rozsah zkrácené či neoprávněně vylákané daně nesnižuje… Obvinění tedy skutečnost, že nějaké finanční prostředky na poskytnutí reklamy skutečně vynaložili, nemohou uplatňovat ve svůj prospěch.“
122.\t Také v posuzovaném případě byla skutečně realizovaná plnění poskytnuta na základě jiných než deklarovaných smluvních vztahů, přičemž fakturovaná cena neodpovídala jejich faktické hodnotě. Byla tak úmyslně vykázána v rámci fiktivních faktur společně s nikdy neprovedeným plněním, čímž byla zcela očividně zastírána její nelegální povaha (zaměstnávání „na černo“, z něhož nebylo odváděno DPH do veřejných rozpočtů), a lze tedy shodně s výše citovaným rozhodnutím zdejšího soudu konstatovat, že jediným účelem takové fakturace bylo i v tomto případě páchání daňového deliktu, zatímco provedení úklidových či pomocných stavebních prací za nižší cenu bylo spíše vedlejším produktem, byť z hlediska odběratelských společností nepochybně užitečným a vítaným. Rovněž náklady na poskytnutí uvedených služeb zajištěných obviněnými Volodymyrem Molnarem a Marianem Harvanem je možno označit za náklady vynaložené na spáchání trestného činu, o které se rozsah zkrácené či neoprávněně vylákané daně nesnižuje. Ani v projednávané věci tedy obvinění zástupci odběratelských společností nemohou ve svůj prospěch uplatňovat skutečnost, že nějaké finanční prostředky na provedení předmětných prací skutečně vynaložili. Lze proto uzavřít, že při určení rozsahu spáchání této daňové trestné činnosti soudy zcela správně vycházely z celých částek DPH, které byly na fakturách vyjmenovaných ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu, uvedeny.
123.\t Z výše uvedených důvodů je u všech dovolatelů správný závěr o naplnění základní i kvalifikovaných skutkových podstat zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, jejichž obligatorním znakem je rozsah zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody [přiměřeně viz § 138 odst. 1 písm. c), d), e) tr. zákoníku]. Lze proto jen potvrdit závěr soudů obou stupňů, že obviněný Petr Jaroš spáchal čin ve větším rozsahu, čímž naplnil skutkovou podstatu podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, obvinění Ivan Roman a JUDr. Ing. Oldřich Jiruš se činu dopustili ve značném rozsahu, na který pomatuje skutková podstata podle § 240 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a obvinění Volodymyr Molnar a Ing. Tomáš Kaftan spáchali skutek ve velkém rozsahu ve smyslu § 240 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. V návaznosti na vše shora uvedené je vhodné dodat, že soudy správně zjistily i rozsah zkrácení daně coby následek trestného činu tak, že se rovná výši DPH uvedené na všech fakturách, které jsou přesně označeny v tabulkách ve výrokové části prvoinstančního rozsudku. V daném ohledu přitom neměla žádný význam pravomocná rozhodnutí správců daně, které odběratelským subjektům doměřily DPH, neboť těmi nejsou soudy v trestním řízení vázány (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 27/1979-I., č. 20/2002-III. Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 5 Tz 101/2001).
124.\t Obviněný Petr Jaroš se neztotožnil s podřazením jeho jednání i pod kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a oponoval, že v jeho případě nebyl naplněn předpoklad spáchání trestného činu společným jednáním, ani úmysl k tomu směřující, když s výjimkou obviněného Mariana Harvana (a velmi okrajově též Rudolfa Harvana) nikoho neznal a nikdo neznal jeho. Naplnění zákonného znaku „spáchání činu nejméně se dvěma osobami“ je třeba dovodit, jestliže se na činu pachatele aktivně podílí, i když různou měrou, ještě nejméně dvě další fyzické nebo právnické osoby (tedy s pachatelem celkem tři), přičemž je-li pachatelem fyzická osoba, která se činu dopustila v rámci nebo v souvislosti s činností právnické osoby, nelze tuto právnickou osobu zahrnout mezi osoby ve smyslu tohoto znaku podmiňujícího použití vyšší trestní sazby. Může jít o spolupachatelství nebo o některou z forem účastenství s výjimkou návodu. Nevyžaduje se, aby v jejich vzájemné součinnosti musela být určitá organizovanost, projevující se například v dělbě práce. Stejně tak se nevyžaduje ani užší součinnost mezi nimi, např. ve formě spolčení, organizované skupiny apod. K naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se nevyžaduje, aby fyzické osoby účastnící se na trestném činu pachatele byly trestně odpovědné. K naplnění popisované okolnosti postačuje součinnost dalších osob (fyzických nebo právnických), aniž by tyto osoby musely o své součinnosti s pachatelem navzájem vědět a aniž by i mezi jejich vzájemnou součinností musela být určitá organizovanost, projevující se například v dělbě práce. Pachatel (fyzická nebo právnická osoba) však o součinnosti s nimi ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku vědět musí, přičemž z povahy této okolnosti vyplývá, že pachatel je s účastí nejméně dvou dalších osob na činu přinejmenším srozuměn (srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 3122).
125.\t Soudy dospěly k závěru, že obviněný Petr Jaroš se předmětného trestného činu dopustil ve spolupachatelství a tímto způsobem naplnil také kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle § 23 tr. zákoníku platí, že byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Lze doplnit, že závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze jej učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. přiměřeně ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 529–555).
126.\t Nejprve je vhodné zmínit, že trestná činnost v bodě XII./ 1.), 2.) byla páchána především ve prospěch obviněného Petra Jaroše a jeho společnosti Complet Service CZ, s. r. o. Za uvedené skutky byli odsouzeni obvinění Petr Jaroš, Marian Harvan, Volodymyr Molnar, Miroslava Hisemová a samostatně stíhaná D. B. Ze zjištěného průběhu skutkového děje nebylo pochyb o tom, že obviněný Petr Jaroš byl tím článkem řetězu, který se svým úmyslným jednáním postaral o naplnění všech znaků aplikované skutkové podstaty a dokonání trestného činu. O kvalifikaci jednání ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku tedy nemůže být v jeho případě sporu. Správný je ovšem i závěr, že dovolatel naplnil také skutkovou podstatu podle § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Přestože jednal celou dobu s obviněným Marianem Harvanem, prokazatelně (na základě zjištění učiněných z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu) věděl, že spoluobviněný ovládá celou řadu firem, a s ohledem na to, že si byl jednoznačně vědom i nelegálnosti jeho „podnikání“, mohl dovolatel předpokládat, že se na trestné činnosti v rámci dotčených firem podílejí další osoby, jako např. bílí koně a především účetní, která vyhotovovala fiktivní faktury. Navíc bylo v kontextu odposlechnutých telefonních hovorů zřejmé, že dovolatel věděl, že spoluobviněný při své činnosti spolupracuje s Ukrajincem, tj. s obviněným Volodymyrem Molnarem (č. l. 2211). Obviněný Petr Jaroš byl tedy přinejmenším srozuměn (velmi pravděpodobně ale spíše věděl), že daňovou trestnou činnost páchal nejméně se dvěma osobami. Toto srozumění (vědomí) pro naplnění zákonných znaků § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku postačuje, naopak užší součinnost, organizovanost ani dělba práce mezi nimi se nevyžaduje (srov. výše).
127.\t Samostatnou kapitolou posuzované trestní věci je jednání obviněného JUDr. Ing. Oldřicha Jiruše. Ten ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil celou řadu skutkových i hmotněprávních námitek, které se vždy určitým způsobem dotýkaly závěru soudů, že o trestné činnosti ve společnosti GRAFFIN, s. r. o., věděl a souhlasil s ní. V tomto kontextu jednak tvrdil, že o protiprávním jednání vůbec nevěděl, vedle toho vytýkal, že samotná vědomost bez prokázání jakéhokoli aktivního jednání by k naplnění skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby nestačila a v neposlední řadě poukazoval, že skutkový závěr, že „věděl a souhlasil“ je v rozporu s popisem skutku, v němž je zmiňováno jeho aktivní jednání. Nejvyšší soud se ani s jedním okruhem jeho argumentace neztotožnil.
128.\t Ze strany obchodní společnosti GRAFFIN, s. r. o., došlo k daňovému úniku ve výši 6 362 439,72 Kč. To je mimochodem druhá nejvyšší částka zkrácené daně v rámci posuzovaných odběratelských společností (hned po Galvanovně Sychrov, s. r. o.). Obviněný JUDr. Ing. Oldřich Jiruš působil po celou dobu páchání trestné činnosti jako jediný společník a jednatel společnosti GRAFFIN, s. r. o., měl tedy za její chod výlučnou zodpovědnost. Z této pozice byl zároveň jedinou osobou, která mohla z trestné činnosti profitovat. Faktem je, že soudy neměly k dispozici jediný důkaz, který by dovolatele přímo usvědčoval z protiprávního jednání, k němuž ve společnosti prokazatelně docházelo. Soudy na základě výsledků dokazování zjistily, že vystavení fiktivních faktur zajišťoval pouze obviněný Ing. Tomáš Kaftan, jenž ve společnosti působil na pozici finančního ředitele. Na druhou stranu ovšem soudy poukázaly na rozhodující okolnosti případu, a to hlavně na postavení dovolatele ve společnosti GRAFFIN, s. r. o., a na rozsah posuzované trestné činnosti.
129.\t Je pravdou, že dovolatel byl fakticky odsouzen na základě okolností případu a úvah o tom, jaké varianty skutkového děje jsou za daného stavu logicky možné (reálné, přijatelné) a jaké nikoliv. Nejvyšší soud připouští, že takový rozhodovací postup může být z hlediska základních principů trestního procesu vcelku diskutabilní, nicméně jej nelze automaticky zavrhovat. Základním kritériem je zde totiž § 2 odst. 5, 6 tr. ř. s tím, že pokud lze na základě zjištěných okolností případu bez důvodných vyloučit jiné varianty skutkového děje, může i takto přijatý závěr obstát z hlediska požadavků spravedlivého procesu. Přesně tak tomu bylo ve věci dovolatele. Ten sice namítal, že o jeho vině neexistuje žádný, byť jen nepřímý, důkaz. To ovšem není pravda, jelikož nepřímými důkazy jsou ve vztahu k němu všechny důkazy, které svědčí o páchání trestné činnosti ve společnosti GRAFFIN, s. r. o., a také ty, které dokládají tehdejší pozici i faktické působení dovolatele v ní. Takových důkazů – přinášejících celou řadu velmi podstatných informací – existuje v předmětné trestní věci velké množství, které je dostatečné k vytvoření uceleného, a nutno dodat velmi pevného, řetězce usvědčujícího dovolatele ze spáchání projednávaného trestného činu.
130.\t Soudy velmi správně vyzdvihly, že dovolatel byl aktivním jednatelem společnosti GRAFFIN, s. r. o., na jejích podnikatelských aktivitách se podílel a její chod kontroloval. Lze doplnit, že hlavní činností společnosti bylo obchodování s tiskařskými stroji (jejich nákup, opravy a prodej), přičemž i v tomto ohledu byl dovolatel činný (např. rozhodoval o koupi nových strojů společně s obviněným Ing. Tomášem Kaftanem). Pokud soudy argumentovaly tím, že si jednoduše nemohl nepovšimnout pravidelného a poměrně dlouhodobého vykazování nerealizovaného plnění ve výši mnoha milionů korun poskytnutého zcela neznámými společnostmi, jde o jedinou logicky akceptovatelnou variantu skutkového děje. V opačném případě by totiž platilo, že by dovolatel neměl odpovídající představu o obchodní činnosti společnosti, jejích obchodních partnerech i celkové hospodářské situaci. Navíc fiktivními fakturami byly dokládány i nákupy a opravy tiskařských strojů, což byl základ činnosti společnosti, na které se sám aktivně podílel. Je tedy takřka nemyslitelné, že by nevěděl, od kterých firem tyto velmi drahé stroje nakupovali, kdo prováděl jejich repase atd. Nic takového si skutečně nelze představit od jednatele obchodní společnosti, který je za její chod plně zodpovědný a není jen pouhým bílým koněm (což dovolatel pochopitelně nebyl). Rozhodně zde neplatí, že obviněný jako statutární orgán společnosti důvodně spoléhal na osoby pracující pro obchodní společnost, v důsledku čehož by nejednal ani s úmyslem nepřímým podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (na rozdíl od situace popisované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1114/2020, uveřejněném pod č. 4/2022 Sb. rozh. tr.). Jednoznačně lze akceptovat také stanovisko soudů, podle kterého by nedávalo smysl, aby se obviněný Ing. Tomáš Kaftan dopouštěl v rámci společnosti GRAFFIN, s. r. o., trestné činnosti bez vědomí dovolatele, neboť by mu to nepřineslo žádný majetkový prospěch. Dovolatel sice namítal, že jde toliko o další spekulaci soudu a že majetkový prospěch nebyl v řízení vůbec zjišťován. Ve skutečnosti však jde o logický závěr přijatý za stavu, kdy žádná jiná varianta reálně nepřicházela v úvahu. Také argument majetkového prospěchu je zcela racionální a podložený výsledky provedeného dokazování, neboť již ze samotné skutečnosti, že dovolatel byl jediným společníkem a jednatelem společnosti GRAFFIN, s. r. o., bez dalšího vyplývá, že byl prvním článkem, ke komu vždy doputoval výnos z trestné činnosti (ať již v podobě snížení vlastní daňové povinnosti nebo vylákání či zvýšení nadměrného odpočtu).
131.\t Nejvyšší soud se proto bezvýhradně ztotožnil se závěry soudů obou nižších stupňů, že obviněný JUDr. Ing. Oldřich Jiruš o páchání trestné činnosti věděl. Vzhledem k jeho postavení ve společnosti GRAFFIN, s. r. o., ale též délce a rozsahu páchání trestné činnosti, nelze než plně podpořit i další zjištění soudů, že s nezákonným jednáním přinejmenším souhlasil a podporoval je. Dokonce si Nejvyšší soud troufne konstatovat, že dovolatel měl zájem, aby ke zkracování daně ve prospěch společnosti GRAFFIN, s. r. o., docházelo. Těmito správnými závěry soud prvního stupně jednak po skutkové stránce objasnil způsob jednání dovolatele a současně po hmotněprávní stránce prokázal i jeho vnitřní psychický vztah k počínání svému i dalších osob (spolupachatelů), který na jeho straně značí existenci úmyslného zavinění. Nejvyšší soud si povšiml rozporného hodnocení soudů ohledně jeho formy, kdy nalézací soud odůvodnil svůj náhled na věc způsobem, který evidentně svědčil pro přímý úmysl, aby následně vyslovil závěr o pouhém srozumění. V návaznosti na to byl také odvolací soud nucen rozvinout úvahy o obou formách úmyslného zavinění. Nejvyšší soud se již do podobných hodnocení pouštět nebude, poněvadž k naplnění skutkové podstaty § 240 odst. 1 tr. zákoníku je potřeba úmyslného zavinění bez ohledu na to, zda půjde o úmysl přímý nebo nepřímý. Navíc je vázán zásadou zákazu reformace in peius ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř. Postačuje uzavřít, že úmyslné zavinění bylo bez jakýchkoli důvodných pochybností prokázáno. Dále je vhodné odkázat na bod 99. rozsudku odvolacího soudu, kde je této problematice věnován velký prostor.
132.\t Dovolatel rovněž vytkl, že naplnit skutkovou podstatu § 240 tr. zákoníku by mohl pouze aktivním jednáním (např. určitými zásahy do účetnictví apod.), ale nikoli pouze tím, že o trestné činnosti věděl a souhlasil s ní. V uvedeném kontextu namítl také nesoulad popisu skutku, kde je uvedeno jeho aktivní jednání (tedy že zahrnul do daňových přiznání společnosti fiktivní faktury a požádal obviněného Ing. Tomáše Kaftana, aby dohodl další vystavení těchto daňových dokladů), s učiněným skutkovým zjištěním o jeho povědomí a souhlasu s probíhající trestnou činností. První část vznesené argumentace by mohla být relevantní, pokud by dovolatel nebyl v pozici jednatele obchodní společnosti, za jejíž činnost nesl zodpovědnost, a nebyl tedy v nadřízené pozici ve vztahu k zaměstnanci, který se s jeho vědomím ve prospěch jeho společnosti dopouštěl trestné činnosti. Za této situace je zřejmé, že bez jeho vůle a souhlasu by nemohlo k takovému jednání vůbec docházet, jelikož pokud by neměl na páchání daňového podvodu zájem, okamžitě by jej zastavil, což bylo v jeho moci. Z hlediska naplnění zákonných znaků objektivní stránky daného trestného činu je proto zcela nerozhodné, jestli dovolatel předmětné faktury do účetnictví zahrnul sám, anebo je tam vědomě nechal zahrnout jinou osobou. To nemění nic na meritu věci. Ostatně v této souvislosti je možno připomenout, že za spáchání daňového deliktu bývají odsuzováni i zcela formální jednatelé, tzv. bílí koně, kteří sice sami žádnou iniciativu nevyvíjejí, pouze podepisují „papíry“, a tím umožňují páchání trestné činnosti dalším osobám. Není tedy zřejmé, proč by nemohl být postižen dovolatel, který byl reálným jednatelem a z daňových úniků (o nichž věděl) plynuly zisky pro jeho společnost.
133.\t Totéž platí pro zjištění, že dovolatel měl požádat obviněného Ing. Tomáše Kaftana, aby domlouval vystavení fiktivních faktur. Již soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že dovolatel musel být o záměru spoluobviněného nejprve informován (což je opět jediná logicky přijatelná varianta průběhu skutkového děje) a musel jej odsouhlasit. Ať již tedy dovolatel spoluobviněného požádal sám, anebo mu spoluobviněný tuto nabídku učinil a on ji akceptoval, vždy to vedlo k tomu samému vyústění, tedy že obviněný Ing. Tomáš Kaftan se jal (s tichou podporou dovolatele) domlouvat vystavování faktur na neexistující plnění u obviněného Mariana Harvana prostřednictvím obviněného Rudolfa Harvana. Z hlediska naplnění zákonných znaků vymezených v § 240 odst. 1 tr. zákoníku je tedy opět irelevantní, jaký ze dvou popisovaných scénářů se v dané věci odehrál. Ve světle shora uvedených skutečností proto může obstát i popis skutku v té formě, v jaké byl v bodech XIV./ 1.), 2.) formulován.
134.\t Obvinění Ing. Tomáš Kaftan a Petr Jaroš také vznesli výhradu stran naplnění subjektivní stránky jim přisouzeného jednání. Ta ovšem v jejich případě není hmotněprávního charakteru, ale skutkového, poněvadž oba dovolatelé zcela pominuli učiněná skutková zjištění plynoucí zejména z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu i záznamů e-mailové komunikace prokazující, že to byli oni sami, kteří si u obviněného Mariana Harvana přímo nebo zprostředkovaně přes jeho bratrance „objednávali“ vystavení fiktivních faktur. Za této situace je závěr o přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku neoddiskutovatelný.
135.\t Obvinění Ing. Tomáš Kaftan a Ivan Roman vytkli také nepřiměřenou přísnost a nespravedlivost jim uložených trestů odnětí svobody, které byly spojeny s jejich přímým výkonem. K této otázce však Nejvyšší soud již výše naznačil, že námitka tohoto typu nemůže být dovolacím důvodem, a to ani v rámci ustanovení podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř., které by v teoretické rovině mohly přicházet v úvahu. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno v jeho rámci ve vztahu k výroku o trestu namítat tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, které umožňuje vytýkat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obvinění v napadeném rozhodnutí nespatřovali. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na nějž v této souvislosti odkázal obviněný Ivan Roman. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného) trestu, nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
136.\t Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17).
137.\t Dovolatelé spatřovali nepřiměřenou přísnost jim uložených nepodmíněných trestů odnětí svobody mimo jiné i v hrubém nepoměru k trestu uloženému obviněné Miroslavě Hisemové. Nejvyšší soud ovšem zdůrazňuje, že není oprávněn přezkoumávat trest uložený spoluobviněné, poněvadž nejvyšší státní zástupce nepodal dovolání v její neprospěch. Nadto soud druhého stupně zvolil tento vysoce benevolentní postup vůči její osobě výlučně z důvodu jejích tíživých osobních poměrů a zohlednil přitom i zájmy jejích dětí, které by byly v případě jejího odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody citelně zasaženy. Žádné takové mimořádné okolnosti však nesvědčily ve prospěch ani jednoho z dovolatelů, a proto nemohly být aplikovány. Oběma přitom byly uloženy tresty na samé dolní hranici zákonné trestní sazby. Ta činila u obviněného Ing. Tomáše Kaftana 5 let, z čehož vyplývalo, že trest již musel být spojen s jeho přímým výkonem. U obviněného Ivana Romana šlo o dva roky, byť také nepodmíněně. Je nutno vyzdvihnout, že trestná činnost, za níž byli odsouzeni, byla velmi závažná, promyšlená, páchaná po delší dobu a ze ziskuchtivosti. Oba dovolatelé jednali velmi aktivně a k trestné činnosti na své straně přivedli ještě další dvě osoby (JUDr. Ing. Oldřicha Jiruše a Ivana Myhaylyka), což jim rozhodně neprospívá. Rozsah zkrácené daně jako následek jejich trestné činnosti nebyl vůbec nízký (11,6 milionu a 7 milionů Kč). Lze tedy konstatovat, že výše uloženého trestu odnětí svobody odpovídá závažnosti skutků, jichž se dovolatelé dopustili, stejně jako dalším kritériím pro ukládání trestu uvedeným v § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Rovněž uložení trestů zákazu činnosti a peněžitých trestů bylo zcela namístě, jelikož oba dva k trestné činnosti zneužili svého postavení v obchodních společnostech a měli z ní nemalý majetkový prospěch. Je vhodné zmínit, že jim uložené tresty se nijak nevymykají trestům ukládaným v podobných trestních věcech. I proto je nelze považovat za nepřiměřené, extrémně přísné, odporující zásadě proporcionality trestních sankcí.
138.\t Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněných Volodymyra Molnara, Ing. Tomáše Kaftana, JUDr. Ing. Oldřicha Jiruše, Petra Jaroše a Ivana Romana jsou zjevně neopodstatněné. Proto podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
139.\t Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněných Ing. Tomáše Kaftana, Petra Jaroše a Ivana Romana na odklad, případně přerušení výkonu rozhodnutí, poněvadž dovolatelé nejsou osobami oprávněnými k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinili podnět). Předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 2. 2024
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu