44.\tNa základě všeho shora uvedeného lze konstatovat, že jednání popsané v bodě B) výroku rozsudku soudu prvního stupně bylo bez důvodných pochybností prokázáno, a to ve vztahu ke všem obviněným. Z tohoto důvodu nelze akceptovat námitky, které ve svých mimořádných opravných prostředcích uplatnili. Především jde o argument, který dovolatelé, nejvíce obviněný P. P., opakovali v mnoha pasážích jejich podání, a to že se onoho podvodného řetězce neúčastnili vědomě, že nevěděli a ani nemohli vědět nic o činnosti dalších, od jejich společností odlišných subjektů, a to jak na české, tak maďarské či slovenské straně. Přestože je možné usuzovat, že některé skutečnosti rozebírané shora nemusely být obviněným známy (např. přesný charakter činnosti jejich zahraničních odběratelů), nelze zároveň připustit, že by o nezákonnosti jimi prováděných fiktivních obchodních transakcí nevěděli, a tudíž že by se žádného trestného činu po subjektivní stránce nedopustili. Soudy nižších instancí i soud dovolací věnovaly nemalou pozornost obecnému rozboru tzv. karuselových podvodů a způsobu, jakým je při nich generován zisk – výnos z trestné činnosti. V této trestní věci bylo prokázáno, že se jednalo pouze o fingované obchody, při kterých se finanční prostředky určené k předstírání nákupu zboží neustále vracely přes nastrčené společnosti (ztracené obchodníky) zpět ke společnostem obviněných, aby ti mohli nakupovat další měděný odpad. Zisk proto nemohl být produkován na úrovni ztracených obchodníků zastupovaných bílými koňmi, kteří neodvedením DPH na vstupu sice nepřišli o žádné finanční prostředky, ale (při fiktivnosti jimi uskutečněných obchodů) také nic nezískali. Skutečný zisk nemohl být tedy generován na jiné pozici řetězce než tzv. brokerů – fiktivních vývozců zboží, kteří pak na základě těchto transakcí uplatňovali u správce daně nadměrné odpočty v mnohamilionových částkách. Těmito články řetězce byly společnosti A., V. V. C., F. i C., které byly řízeny právě obviněnými. Bez jejich aktivní a plně vědomé spolupráce by bylo spáchání této konkrétní trestné činnosti zcela nemyslitelné. Všichni tři dovolatelé jsou navíc v tomto směru usvědčováni výpovědí utajeného svědka A. S., o jehož věrohodnosti nemá ani Nejvyšší soud žádných pochybností. V dalších podrobnostech k této problematice je možno odkázat na bod 16. rozsudku odvolacího soudu, snad jen s tou výhradou, že Nejvyšší soud nepovažuje ani jednoho z dovolatelů za bílého koně.
45.\tÚmyslné zavinění obviněných bratrů V. lze dovodit i z dalších provedených důkazů, např. z výpovědi dalšího utajeného svědka Z. I. K. anebo – ve vztahu k obviněnému K. V., svědka P. T. Vedle toho se tito obvinění pohybovali v areálech jejich firem v XY a XY, a museli tedy vědět, že je převáženo stále totéž zboží dokola. V daném ohledu nelze považovat za opodstatněnou jejich námitku, že oběh téhož zboží prokázán nebyl, a to s odkazem na několik konkrétních obchodních transakcí, v nichž měly figurovat společnosti, které údajně neměly s rodinou V. nebo C. nic společného. K tomu je nutno nejprve poznamenat, že i tyto dodávky procházely přes společnosti ztracených obchodníků, prokazatelně navázaných na zmiňované maďarské rodiny (přes Z. a K.). Nadto se jednalo o pouhé fiktivní přeprodeje, které mohly být fakturovány v podstatě na kohokoliv. Dále i soud prvního stupně ve svém rozhodnutí konstatoval, že do předmětné trestné činnosti byly prokazatelně zapojeny i další obchodní společnosti, o nichž není ve skutkové větě výroku o vině zmínka (bod 102.), ty se pak mohly vyskytovat nejen na tuzemské, ale i zahraniční straně. V neposlední řadě lze úspěšně pochybovat, že obviněnými označené subjekty neměly nic společného s opakovaně jmenovanými maďarskými občany, když podle některých listinných důkazů měla společnost e. T. dodat kovový obchod společnosti M.-K. zastupované I. C. (bod 91. rozsudku soudu prvního stupně). Společnost F. měla podle utajeného svědka A. S. dokonce stát na počátku celé trestné činnosti s kovovým odpadem v roce 2006, přičemž osobní známost s V. i C. potvrdil u hlavního líčení jednatel této společnosti, svědek L. P. M. (bod 69. rozsudku soudu prvního stupně).
46.\tNalézací soud se v bodě 17. rozsudku zabýval také výpověďmi zaměstnanců společností obviněných, kteří popisovali jejich běžnou obchodní a podnikatelskou činnost. Připustil, že uvedené firmy vyvíjely i standardní a legální aktivity, což ani Nejvyšší soud v žádném případě nezpochybňuje. Soud prvního stupně ovšem zcela důvodně podotkl, že výpovědi rodičů obviněných bratrů V. je potřeba brát s určitou rezervou. Nejvyšší soud je přesvědčen, že s určitou rezervou je potřeba brát i další výpovědi osob, které v daných společnostech působili, a to nejen pro jejich zaměstnanecký poměr k obviněným, nýbrž i pro určitou míru zapojení do „obchodních aktivit“ projednávaných v této trestní věci. Jde konkrétně o svědka R. D., obchodního manažera společnosti F. jehož výpověď měly soudy, podle názoru obviněného P. P., deformovat, byť se mělo jednat o klíčový důkaz. Lze připomenout, že svědek se účastnil jednání i se zástupci „zahraničních odběratelů“ a taktéž byl jednou z těch osob, které byly společně s obviněnými na exkurzi v Maďarsku v provozních prostorách rodiny V. Jeho výpověď o tom, že šlo o zcela regulérní obchodní případ, tedy nejenže byla bez důvodných pochybností vyvrácena dalšími provedenými důkazy, ale též mohly mít soudy z naznačených důvodů jisté pochybnosti o věrohodnosti slyšeného svědka. Pokud tedy k jeho výpovědi při přijímání skutkových závěrů ne zcela přihlédly, nestalo se tak na základě protiústavní deformace obsahu tohoto důkazu.
47.\tObstát nemůže ani další námitka obviněného P. P., že odvolací soud nijak nepřihlédl k důkazu v podobě protokolů z ústních jednání před finančním úřadem. K tomu lze jen ve vší stručnosti zmínit, že tento důkaz má velmi nízkou vypovídací hodnotu a stejně jako výpověď svědka R. D. není způsobilý jakkoli zvrátit závěry soudu o úmyslném jednání dovolatele. Na okraj je vhodné doplnit, že pro soudy v trestním řízení o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku nejsou závazné dokonce ani rozhodnutí správce daně o daňové povinnosti obviněného jako daňového subjektu, a to ohledně skutkových i právních otázek, neboť řešení daňové povinnosti a rozsahu zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody je otázkou viny ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř., natož protokoly o ústním jednání na finančním úřadě (k tomu srov. rozhodnutí č. 27/1979 a č. 20/2002-III. Sb. rozh. tr.). V této souvislosti odvolací soud v bodě 15. rozsudku správně vysvětlil, proč tomu tak je, a poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1049/2014, uveřejněné pod č. 48/2015 Sb. rozh. tr., či rozsudek téhož soudu ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 5 Tz 101/2001, uveřejněný pod č. 20/2002-III. Sb. rozh. tr. Konkrétně lze poznamenat, že vyjádření názoru určitého zaměstnance správce daně o oprávněnosti nároku na odpočet, který je učiněn v době, v níž teprve vyvstalo prvotní podezření o transakcích, které se až následně staly předmětem velmi komplikovaného trestního řízení, a tedy v době, kdy ještě nebyly známy skutečnosti, které o 10 let později vedly k pravomocnému odsouzení obviněného, nelze než považovat za zcela irelevantní z hlediska posouzení věci. Stejně tak prohlášení dovolatele před finančním orgánem coby správcem daně, že k vysokému nadměrnému odpočtu bude docházet i v následujících daňových obdobích, na které v dovolání poukazoval, rozhodně nesvědčí o nedostatku subjektivní stránky jeho jednání.
48.\tDůvodná není ani výhrada obviněných bratrů V., že odvolací soud nesprávně hodnotil ukázkový případ první dodávky. Ani ona totiž není s to vyvrátit skutkové zjištění o fiktivnosti příslušných obchodů. Podstatné tedy je, že se jednalo o faktury, které byly vytvořeny pouze k doložení předstíraných smluvních vztahů před správcem daně, a za této situace již není nijak zásadní zabývat se otázkou, kolik kg zboží bylo obchodováno, jaká byla marže, zda se jednalo o měděný odpad či měděné katody apod. Tyto (nutno říci) detaily již ve světle ustálených skutkových zjištění nemohou ničeho změnit na závěru o trestní odpovědnosti dovolatelů. Totéž platí i pro jejich poznámku, že do obžaloby nebyly zahrnuty další obchody jimi zastupovaných firem se společnostmi opakovaně zmiňovaných ztracených obchodníků. Uvedená skutečnost totiž zcela logicky neznamená, že by transakce, které do obžaloby zahrnuty byly a staly se předmětem dokazování (na rozdíl od těch v obžalobě neuvedených), byly legální. Obdobně lze přistoupit k připomínce, že nebylo zahájeno trestní stíhání obviněného K. V. za obdobné případy obchodování se zástupci rodiny V. v roce 2008. V této souvislosti lze jen poznamenat, že soudy jsou v trestním řízení oprávněny posuzovat výhradně skutky, které jsou obsahem podané obžaloby a nepřísluší jim hodnotit ta jednání, která jsou anebo by mohla být předmětem jiného trestního řízení.
49.\tDovolatelům není možno přisvědčit, pokud odkazovali na judikaturu SDEU a vytýkali, že soudy nižších stupňů se jí nezabývaly. Ani jedno z rozhodnutí, které ve svých podáních označili, totiž není aplikovatelné na tento konkrétní případ. V prvé řadě se dané judikáty vztahují k daňovému (správnímu) řízení, a nikoliv řízení trestnímu. V odkazovaných věcech šlo povětšinou o situace, kdy podnikatelskému subjektu byl správcem daně zamítnut nárok na odpočet DPH, jelikož některý z jeho dodavatelů nesplnil své daňové povinnosti anebo se dokonce dopustil daňové trestné činnosti, o které však (a to je velmi podstatné) žadatel nevěděl a nijak se na ní nepodílel. Soudní dvůr EU v těchto případech konstatoval, že příslušný subjekt má i tak právo na odpočet DPH, kladl však zvýšený důraz na to, že nevěděl a nemohl vědět o provinění jiného subjektu, a jednal tedy v dobré víře. Jako příklad lze citovat bod 1) výroku rozsudku ze dne 21. 6. 2012 ve spojených věcech C-80/11 a C-142/11 v řízeních Mahagében kft proti Nemzeti Adó- és Vámhivatal Dél-dunántúli Regionális Adó Főigazgatósága (C-80/11) a Péter Dávid proti Nemzeti Adó- és Vámhivatal Észak-alföldi Regionális Adó Főigazgatósága (C-142/11). Podle názoru SDEU: „Články 167, 168 písm. a), 178 písm. a), 220 bod 1 a 226 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní praxi, podle níž daňový orgán odmítne přiznat osobě povinné k dani nárok odečíst od částky daně z přidané hodnoty, kterou má povinnost odvést, částku daně, která je splatná nebo byla odvedena za služby, jež jí byly poskytnuty, z důvodu, že se vystavitel faktury týkající se těchto služeb nebo některý z jejich poskytovatelů dopustil protiprávního jednání, aniž tento orgán z hlediska objektivních okolností prokáže, že dotyčná osoba povinná k dani věděla nebo musela vědět, že plnění uplatňované k odůvodnění nároku na odpočet bylo součástí podvodu spáchaného uvedeným vystavitelem či jiným hospodářským subjektem vystupujícím na předcházejícím stupni dodavatelského řetězce.“ V bodě 45 odůvodnění tohoto rozhodnutí SDEU konstatuje, že přiznání nároku na odpočet lze osobě povinné k dani odmítnout pouze na základě judikatury vyplývající z bodů 56 až 61 rozsudku Kittel a Recolta Recycling (poznámka: rozsudek SDEU ze dne 6. července 2006, Kittel a Recolta Recycling, C-439/04 a C-440/04, Sb. rozh. s. I-6161), podle níž „musí být z hlediska objektivních okolností prokázáno, že osoba povinná k dani, které bylo dodáno zboží nebo poskytnuty služby zakládající nárok na odpočet, věděla nebo musela vědět, že toto plnění bylo součástí daňového podvodu spáchaného dodavatelem či jiným subjektem na vstupu.“ Zmínit je možné i bod 46 odůvodnění dříve zmíněného rozsudku, podle něhož „osoba povinná k dani, která věděla nebo musela vědět, že se svou koupí účastní plnění, které je součástí daňového podvodu, musí být totiž pro účely směrnice 2006/112 považována za osobu, která se tohoto daňového podvodu účastní, a to bez ohledu na to, zda má z následného prodeje zboží nebo využití služeb prospěch v rámci zdanitelných plnění, která uskutečnila na výstupu (viz výše uvedený rozsudek Kittel a Recolta Recycling, bod 56).“ Ve zcela stejném duchu pak vyznívají i další judikáty, na které obvinění poukazovali, např. rozsudek ze dne 12. ledna 2006 ve spojených věcech C-354/03, C-355/03 a C-484/03 v řízeních Optigen Ltd, Fulcrum Electronics Ltd, Bond House Systems Ltd proti Commissioners of Customs & Excise, nebo rozsudek ze dne 22. října 2015 ve věci C-277/14 v řízení PPUH Stehcemp sp. j Florian Stefanek, Janina Stefanek, Jarosław Stefanek v. Dyrektor Izby Skarbowej w Łodzi. Jediné, co by bylo možno v projednávaném případě z této judikatury SDEU dovodit proto je, že správce daně měl možnost odmítnout přiznat nárok na odpočet DPH společnostem A., V. V. C., F. i C. z jimi deklarovaných obchodních případů popsaných v obžalobě a bodě B) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
50.\tZtotožnit se nelze ani s dalšími procesními námitkami dovolatelů, např. výtkou obviněného P. P., že odvolací soud opomenul doplnění jeho odvolání ze dne 6. 1. 2020. V uvedeném podání obviněný zopakoval své hlavní námitky, které uplatňoval i v předchozích fázích trestního řízení, velký prostor v něm věnoval jednak výslechu utajených svědků v přípravném řízení i hlavním líčení (z hlediska jejich procesní použitelnosti a věrohodnosti svědka A. S.), jednak otázce naplnění subjektivní stránky trestného činu. V závěru ještě ve stručnosti zpochybnil skutkový závěr o koloběhu stejného zboží. Soud druhého stupně sice v odůvodnění svého rozhodnutí neuváděl konkrétní dílčí námitky obviněných (a to nejen z tohoto údajně opomenutého podání), nicméně se zabýval všemi podstatnými okruhy témat, které byly pro rozhodnutí ve věci důležité a které byly v podaných odvoláních vyzdvihovány. Jakožto soud rozhodující ve druhém stupni se nemusel znovu dopodrobna zabývat skutkovými zjištěními (např. o kruhovém pohybu zboží), když soud činný na stupni prvním provedené důkazy vyhodnotil, a navazující závěry přijal zcela v souladu s procesními předpisy (srov. § 263 odst. 7 tr. ř.). Mohl na ně proto jen odkázat. I tímto dal ovšem jednoznačně najevo svůj postoj k věci a náhled na skutkové námitky odvolatelů. V bodě 15. a 16. svého rozhodnutí se potom zabýval tématy, která tvořila podstatnou část doplněného odvolání ze dne 6. 1. 2020, tj. subjektivní stránkou jednání obviněných i výpověďmi utajovaných svědků. Odpovídajícím způsobem vysvětlil, proč shledal na straně všech čtyř odvolatelů úmyslné zavinění ve formě úmyslu přímého, aniž by musel dopodrobna rozebírat jednotlivé námitky, které ve světle jeho úvah zcela postrádaly na důvodnosti. Stejně tak se odvolací soud vyrovnal, byť stručně, s výhradami všech obviněných proti výslechu utajených svědků, přičemž ty, které byly učiněny před nalézacím soudem, on sám považoval za relevantní a procesně použitelné (bod 15., str. 55 jeho rozsudku). V této souvislosti dovolací soud poznamenává, že takový jeho přístup k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura ESLP, s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o řádném opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). K takovému postupu odvolacího soudu v posuzovaném případě evidentně došlo, což dokládá odůvodnění jeho rozsudku, v němž se přiléhavě vypořádal mimo jiné i s podstatou uplatněných odvolacích námitek.
51.\tObvinění P. a K. V. v podaném dovolání brojili také proti uloženému trestu propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatelé nesouhlasili jak s oceněním hodnoty věcí, které se staly předmětem propadnutí náhradní hodnoty, tak zároveň namítali, že nebyly splněny podmínky pro uložení daného trestu podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku. Předně Nejvyšší soud nespatřuje žádný důvod zasahovat do skutkového závěru odvolacího soudu o ceně propadnutých náhradních hodnot (zejména tedy nemovitostí různého druhu), neboť ten byl zjištěn na základě řádně provedeného dokazování, a to odborným vyjádřením Ing. Pavla Melichara. Jmenovaný zpracovatel byl v době vypracování jeho odborného vyjádření činný v oboru obchodování s realitami, tedy odborníkem v dané oblasti, proto není dán podklad pro zpochybňování jeho závěrů.
52.\tK podmínkám uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty lze nejprve v obecné rovině připomenout, že podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku jestliže pachatel věc, kterou soud mohl prohlásit za propadlou podle § 70 tr. zákoníku, před uložením trestu propadnutí věci zničí, poškodí nebo jinak znehodnotí, zcizí, učiní neupotřebitelnou, odstraní nebo zužitkuje, zejména spotřebuje, nebo jinak její propadnutí zmaří, může mu soud uložit propadnutí náhradní hodnoty až do výše, která odpovídá hodnotě takové věci. Hodnotu věci, kterou soud mohl prohlásit za propadlou, může soud stanovit na základě odborného vyjádření nebo znaleckého posudku. Lze doplnit, že tento trest má povahu náhradního trestu ve vztahu k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Jeho účelem je možnost zajištění a následné konfiskace ekvivalentu výnosu z trestné činnosti, pokud z nejrůznějších důvodů nelze zajistit přímo konfiskaci výnosu z trestné činnosti. Podmínkami jeho uložení tedy je, že za a) pachatel naloží některým ze způsobů popsaných v § 71 odst. 1 tr. zákoníku (popř. i jiným obdobným způsobem, neboť výčet zde uvedený je demonstrativní) s určitou věcí (nebo jinou majetkovou hodnotou), přičemž za b) daná věc nebo jiná majetková hodnota by mohla být na základě § 70 tr. zákoníku prohlášena soudem za propadlou (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 922–927).
53.\tV projednávané trestní věci byly podmínky pro postup podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku bezezbytku splněny (body 119., 120. na str. 127, 128 rozsudku soudu prvního stupně, bod 20. na str. 61, 62 rozsudku odvolacího soudu). Primárně nelze odhlédnout od faktu, že oba dovolatelé byli společně s dalšími osobami maďarské národnosti jedněmi z hlavních organizátorů trestné činnosti, která vygenerovala stamilionové zisky. Právě výše způsobené škody, přičitatelné tomu kterému obviněnému, je přitom rozhodujícím kritériem pro úvahy o konkrétní výměře trestu propadnutí náhradní hodnoty, než případné zjištění, jak si pachatelé mezi sebou zisk rozdělili. I přesto je však na místě zdůraznit, že rozsah zkrácení daně a podvodně vylákaných nadměrných odpočtů způsobený oběma obviněnými bratry V. mnohonásobně převyšuje hodnotu majetku, jehož propadnutí bylo uloženo soudem v rámci výroku podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku. Dále je potřeba uvést, že právě finanční prostředky v podobě neoprávněně vylákaných nadměrných odpočtů byly způsobilé stát se předmětem trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se jedná o věc, která je bezprostředním výnosem z trestné činnosti. V řízení se ovšem nepodařilo předmětné finanční prostředky zajistit, ani nebylo zjištěno, jakým konkrétním způsobem s nimi dovolatelé naložili. Z tohoto důvodu byl příhodný právě náhradní postup podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku, poněvadž lze důvodně předpokládat, že oba obvinění neoprávněně vylákané peněžní prostředky využili (spotřebovali, případně zcizili) tak, že si za ně pořídili jiné hmotné věci anebo že si je uložili u některé z bankovních institucí, případně je převedli na jiné osoby. Proto se právě na ně soudy vcelku logicky zaměřily. Jen pro úplnost nutno uvést, že požadavek obviněných na objasnění konkrétního jednání, jímž finanční prostředky zničili, zatajili, odstranili či spotřebovali, nelze za dané situace (to i s ohledem na postoje obviněných) realizovat. Pakliže obvinění zmiňovali, že penězi jimi podvodně vylákanými od státu disponovaly jiné osoby, není to pro rozhodnutí v daných souvislostech významné. Za zcizení je totiž třeba považovat jakýkoliv způsob převedení peněz na jinou osobu. Věci, ve vztahu k nimž byl uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, představují bezesporu ekvivalent za věc, kterou soud mohl prohlásit za propadlou podle § 70 tr. zákoníku, oceněný na konkrétní peněžní částku, resp. jeho (zcela evidentně) menší část.
54.\tNejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněných P. V., K. V. i P. P. jsou zjevně neopodstatněné. Proto podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
55.\tNejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného P. P. na odložení (resp. přerušení) výkonu rozhodnutí vztahujícího se k jeho osobě, poněvadž dovolatel není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 1. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu