68. Soudy nižších stupňů zcela správně poukázaly na to, že za výše uvedených okolností vznikl obviněné ručitelský závazek podle § 194 odst. 6 ve spojení s § 135 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, za jehož účinnosti k projednávané činnosti obviněné došlo. Podle § 194 odst. 6 citovaného zákona členové představenstva, kteří odpovídají společnosti za škodu, ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně, jestliže odpovědný člen představenstva škodu neuhradil a věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její platební neschopnost nebo z důvodu, že společnost zastavila platby. Rozsah ručení je omezen rozsahem povinnosti členů představenstva k náhradě škody. Ručení člena představenstva zaniká, jakmile způsobenou škodu uhradí. Podle § 135 odst. 2 citovaného zákona se ustanovení § 194 odst. 6 tohoto zákona použije obdobně ve vztahu k základním povinnostem jednatelů, kterými jsou zajištění řádného vedené předepsané evidence a účetnictví, vedení seznamu společníků a informování společníků o záležitostech společnosti (§ 135 odst. 1 citovaného zákona). V důsledku obviněnou zaviněného porušení této své povinnosti jednáním popsaným pod bodem II. 2)–9) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, jímž se dopustila zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, vznikla daňovému subjektu, tj. společnosti G., majetková újma ve výši 75 755 582 Kč spočívající v neuhrazené daňové povinnosti. Jelikož obviněná takto vzniklou škodu společnosti neuhradila, ručí svým majetkem věřiteli této společnosti za takto vzniklý závazek, tj. za neuhrazený daňový nedoplatek. Nejvyšší soud jen pro úplnost doplňuje, že Finanční úřad pro Plzeňský kraj v návrhu na přiznání náhrady škody uvedl, že společnost G. není schopna dostát svým závazkům vůči věřiteli, jímž je Česká republika, když ani v rámci daňové exekuce nebylo možno dlužnou daň vymoci, resp. nebyl zjištěn žádný exekučně postižitelný majetek, což ostatně ani obviněná M. M. nezpochybnila. Poškozený také upozornil, že obviněná M. M. jako jednatelka společnosti G. nejednala s péčí řádného hospodáře, čímž vznikla daňovému subjektu škoda, konkrétně dluh na veřejnoprávních daních. Poškozený proto žádal, aby obviněné byla uložena povinnost k náhradě škody, a rozhodnutím soudu prvního stupně bylo jeho návrhu vyhověno. Z uvedeného je zjevné, že pro přiznání nároku na náhradu škody poškozené České republice byly splněny všechny hmotněprávní podmínky, na které obviněná ve svém dovolání poukazovala. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že obviněná jako jednatelka společnosti G. zkrátila daň vyměřenou platebním výměrem finančního úřadu, platební výměr je nevykonatelný, jelikož společnost G. nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci, společnost G má pohledávku vůči obviněné z titulu její odpovědnosti za škodu, kterou této společnosti způsobila porušením svých povinností vyplývajících z výše citovaných ustanovení, a v důsledku neuhrazení této pohledávky nemůže poškozený na této společnosti dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti. Obviněné tedy vznikl ručitelský závazek za škodu společnosti G. vůči státu vzniklou v příčinné souvislosti s projednávanou trestnou činností, proto byla zavázána k náhradě škody zcela správně a v souladu s východisky uvedenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014 sp. zn. 15 Tdo 902/2013.
69. K dovolání obviněného P. N. je třeba předně konstatovat, že i jeho námitky uplatněné v rámci dovolání pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se obsahově shodují s námitkami, které uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů, zejména pak ve svém odvolání. Odvolací soud tyto námitky přezkoumal a náležitě se s nimi vypořádal, proto lze na jeho argumentaci, jakož i rozsáhlou a velice podrobnou argumentaci nalézacího soudu, v podrobnostech odkázat (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 450/2017, aj.). Nejvyšší soud pouze nad rámec související a věcně správné argumentace odvolacího soudu pod bodem 22. na str. 46–48 jeho usnesení, na niž možno v plném rozsahu odkázat, uvádí následující.
70. Obviněný vytýkal, že nebyl řádně prokázán jeho úmysl, jakož ani aktivní účast na protiprávním jednání popsaném pod bodem I. 1)–3) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, když soudy nižších stupňů své závěry dovodily pouze na základě skutečnosti, že byl formálně v obchodním rejstříku veden jako jednatel společnosti T. p. a pominuly, že nevystavoval ani nepodepisoval faktury za dodávky zboží, když na všech fakturách byl použit toliko otisk jeho podpisu, a že nebyl prokázán ani jeho úmysl ve vztahu ke spáchání pomoci obviněnému R. H. při naplnění skutkové podstaty stíhaného zločinu popsaného pod body IV. 1)–10) a VII. 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, neboť nebylo prokázáno jeho aktivní vystupování pod falešnou identitou P. D., když k tomuto závěru soud vedl procesně nepoužitelný důkaz nesprávně provedenou rekognicí, čímž mělo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
71. Dovolací soud v předmětné věci neshledal existenci žádného extrémního rozporu ani porušení práva na spravedlivý proces. Obviněný ve své dovolací argumentaci zcela pomíjí všechny ve věci provedené důkazy, které soudy hodnotily nejen jednotlivě, ale především i v jejich celkovém souhrnu. Pokud např. ke skutku popsanému pod bodem I. 1)–3) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu obviněný uváděl, že zde byla vina dovozována toliko ze skutečnosti, že byl zcela formálně zapsán do obchodního rejstříku jako jednatel společnosti T. p., aniž by se na chodu společnosti jakkoliv podílel, když vše měl zařizovat obviněný R. H., pak pominul, že z provedeného dokazování mimo jiné vyplynulo, že obviněný P. N. dne 16. 1. 2013 zřídil u ČSOB, a. s., v XY bankovní účet v měně EUR a zřídil i smlouvu o elektronickém bankovnictví, k čemuž sjednal ovládání účtu přes SMS s autorizačním klíčem s telefonním číslem XY, kdy jediným disponentem k účtu byl právě sám obviněný P. N., přičemž zprávou O2 Czech Republic, a. s., bylo prokázáno, že hlasovou službu uvedeného telefonního čísla sjednal dne 28. 6. 2012 obviněný P. N. a prostřednictvím tohoto čísla byly autorizovány platby z předmětného účtu dodavateli E. a prováděny další bankovní operace. Již z těchto důkazů je evidentní nikoliv pouze formální zápis obviněného jako jednatele v obchodním rejstříku, ale také jeho aktivní účast na chodu společnosti, proto nelze přiznat relevanci ani argumentaci obviněného, že nepodepisoval faktury za dodávky zboží, když na fakturách je používán pouze otisk jeho podpisu. Obviněný svým podpisem či otiskem razítka svého podpisu stvrzoval správnost údajů na podávaných daňových přiznáních, které však obsahovaly nepravdivé údaje, v jejichž důsledku byl neoprávněně uplatňován požadavek na vyplacení nadměrného odpočtu DPH. Jeho tvrzení o neznalosti těchto nepravdivě uvedených údajů nelze přisvědčit, když např. ze skutečnosti, že v daňových přiznáních za 1. a 2. čtvrtletí roku 2013 byly uvedeny nepravdy o nákupech v tuzemsku, v jejichž důsledku byl neoprávněně uplatňován požadavek na vyplacení nadměrného odpočtu DPH, který však nebyl správcem daně uznán, je zjevné, že obviněný P. N. by v případě zjištění, že podklady jemu poskytnuté obviněným R. H. k daňovému přiznání nejsou pravdivé, by zcela jistě jako osoba odpovědná za podání daňového přiznání za společnost T. p. podnikl ve vztahu k R. H. nějaké kroky, aby se zbavil své odpovědnosti za případnou trestnou činnost jiné osoby, ledaže se na předmětné trestné činnosti obviněného sám již podílel a byl si jí vědom.
72. Aktivní účast obviněného na trestné činnosti popsané pod body I. 1)–3), IV. 1) až 10) a VII. 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu a jeho vědomost o této trestné činnosti vyplývá mimo jiné i z provázanosti mezi obviněným P. N. a dalšími osobami účastnícími se předmětného jednání, a to nejen R. H., ale i obviněným S. M., dále ze skutečnosti, že aktivně vystupoval jako imaginární obchodní ředitel společnosti R. A., následně i za společnost B., pod fiktivním jménem P. D., kdy tato osoba, tj. P. D., na sebe uváděla telefonický kontakt 721080201, jak vyplynulo z e-mailové komunikace společnosti R. A. s jinými společnostmi a ze svědeckých výpovědí M. C. a T. F. K uvedenému telefonnímu číslu bylo zjištěno, že nejčastějším místem uskutečněných hovorů je město XY, tedy město, v němž P. N. bydlí, a že z něj bylo komunikováno s bývalou manželkou obviněného P. N., s jeho známým, jemuž prodával drůbež, jeho dcerou, jeho pronajímatelem, ale také s obviněnými R. H. a S. M., depositním skladem zboží společnosti H. W. L., T. F. za společnost 4C., M. C. za společnost R., O. A. za společnost A., či se společností M. Skutečnost, že aktivně jednal tak, jak bylo popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, a to jako P. D., tedy zcela evidentně není, navzdory tvrzení dovolatele, dovozována pouze z rekognice fotografiemi, která neproběhla procesně přípustně. Identifikaci obviněného P. N. jako P. D. provedenou svědky (např. M. M., J. M., M. C., T. F. aj.) podle fotografií soudy nižších stupňů za rekognici splňující podmínky § 104b odst. 4 tr. ř. nepovažovaly. V souladu s § 89 odst. 2 tr. ř., podle kterého může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, však takovou rekognici považovaly za důkaz s nižší vypovídající hodnotou, než jakou by měla správně provedená rekognice podle § 104b tr. ř. Určení, že obviněný P. N. vystupoval jako P. D. a pomáhal na páchání trestné činnosti obviněnému R. H., když vystupoval jako imaginární obchodní ředitel ve vztahu k odběratelům společnosti R. A., osobně přebíral a vyzvedával zboží ve skladu společnosti H. W. L. a zboží přepravoval dalším osobám a společnostem, následně jako P. D. vystupoval i za společnost B., kdy rovněž zajišťoval např. přepravu zboží, vyplývá nejen z poznání a výpovědí několika svědků, ale především z výše uvedené komunikace z telefonního čísla, jehož byl obviněný P. N. uživatelem. Společně tyto důkazy bez jakýchkoliv důvodných pochybností prokazují, že obviněný jako smyšlená osoba P. D. v mnoha situacích, především těch, které byly ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu popsány, vystupoval. Je zřejmé, že pokud by si nebyl vědom nelegálních cílů, k nimž jeho jednání a jednání obviněného R. H. směřovalo, nevytvořil by a nevystupoval by pod fiktivním jménem a jako fiktivní obchodní ředitel P. D. Z uvedeného vyplývá, že obviněný P. N. zcela prokazatelně v případech popsaných pod body I. 1)–3), IV. 1)–10) a VII. 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu jednal aktivně, byl si vědom, že jeho jednání a jednání obviněného R. H. směřuje ke zkrácení daně, a pokud tak za této vědomosti aktivně jednal, pak nelze než dospět k závěru, že si nemohl představovat jiný následek jejich jednání, než je zkrácení daně, proto tento následek musel evidentně i přímo chtít.
73. Při nezjištění možnosti ingerence Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů na základě tzv. extrémního rozporu při hodnocení důkazů je třeba uzavřít, že zmiňované námitky dovolatele, jimiž převážně zpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil soud odvolací a posléze i soud dovolací, nemohou obstát a jeho výhrady vůči správnosti závěru o naplnění subjektivní stránky zločinu, jímž byl uznán vinným, jsou zjevně neopodstatněné.
74. Pokud jde o výhradu obviněného vůči jemu uloženému trestu, kterou dovolatel založil na domněnce, že v jeho věci došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku a že se s ohledem na povahu, závažnost trestného činu a míru jeho účasti jedná o trest exemplární a nepřiměřený, pak dovolací soud považuje za nutné zdůraznit, že tuto námitku obviněného pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (o nesprávné právní posouzení skutku se evidentně nejedná) je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí nespatřoval.
75. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
76. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.
77. Pouze pro úplnost lze doplnit, že nalézací soud se žádného pochybení při ukládání trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti tomuto obviněnému nedopustil. Obviněný byl shledán vinným jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku [ad I. 1)–3)] a zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [ad IV. 1)–10) a VII. 1)], za což byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívajícího v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu deseti let. Obviněný byl v nyní projednávané věci ohrožen trestem odnětí svobody v trvání pěti až deseti let. Nalézací soud správně zhodnotil všechny polehčující i přitěžující okolnosti (viz bod 72., 73., str. 178 a 179 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) a s jeho hodnocením se ztotožnil i soud odvolací (viz bod 27. str. 52 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Při úvahách o výměře trestu odnětí svobody přiléhavě uvážil, že obviněný byl trestán za více trestných činů, přičemž jednoho se dopustil jako spolupachatel, dalšího jako pomocník, přičemž míru jeho účasti rozhodně nelze označit za nízkou, zejména v případě trestné činnosti, které se dopustil ve spolupachatelství a aktivně se podílel na krácení daní a vylákání výhody na dani. Rovněž je třeba vzít v úvahu, že trestná činnost byla předem promyšlená. Způsob jednání obviněného, který se skutku pod bodem I. 1)–3) dopustil jako statutární orgán společnosti T. p., míra jeho účasti na předmětné trestné činnosti, když to byl právě on, kdo podával daňová přiznání k DPH, a rozsah zkrácení daně a vylákání výhody na dani, na němž se podílel, jsou zcela legitimními důvody pro uložení trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu deseti let (viz § 73 odst. 1 tr. zákoníku). Trest uložený obviněnému rozhodně nelze označit za nepřiměřeně přísný a zjevně nespravedlivý.
78. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiný dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že jsou-li relevantně uplatněné námitky zjevně neopodstatněné, platí totéž i z hlediska důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
79. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněných M. M., P. N. a F. S. byla dílem podána z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustnými ustanovení § 265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání jsou tedy jako celek zjevně neopodstatněná, a proto je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu