97.\tNejvyšší soud s ohledem na uvedené skutečnosti shledal, že výhrady obviněného směřující proti nedostatkům v dokazování neodrážejí faktický stav celého dokazování a popírají skutečnosti plynoucí ze vzájemně propojených důkazů, na něž soudy poukázaly a jejichž rozbor provedly v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí. K obhajobě obviněného je rovněž třeba uvést, že bylo vyvráceno (zejména výpověďmi osob z jejich okolí, např. L. H., M. N. S., A. P. nebo H. T. a dalších), že poškození měli plánovanou cestu na východ, protože oba měli ihned v následujících dnech po dni deklarované schůzky domluvené další setkání a povinnosti. Pro úplnost lze zdůraznit výpověď svědka A. P., personalisty Církve československé husitské, který potvrdil, že poškozeného naposledy viděl dne 6. 6. 2019 po obědě, kdy mu odevzdával výkaz práce. Ten den ráno jel s kolegy nakoupit do Makra, odpoledne ještě vozil členy jejich církve na domluvená setkání. Druhý den, tedy 7. 6. 2019 měl přivézt paní M. N. S. na jednání rady, ale to už se nestalo. Snažili se jej kontaktovat, telefonovali mu, telefon však nebral, a nakonec napsal omluvnou SMS patriarchovi církve, v tom smyslu, že mu není dobře a že si chce vzít na víkend volno. Formu SMS s patriarchou nijak nerozebírali, avšak oslovení „bratře“ přišlo svědkovi až příliš důvěrné. Další pokusy o kontakt ze strany zástupců církve byly neúspěšné, a proto kontaktovali policii. Svědek dále uvedl, že pokud by byla dne 6. 6. 2019 normální situace, tak by pan H. vrátil auto do garáže v Praze 6, kde sídlí církev. O svých plánech na další dny s ním poškozený nemluvil. Klíčky od auta měl trvale u sebe, auto k soukromému užívání neměl svěřeno. Uvedené skutečnosti pak podtrhují závěr, že poškození nepočítali s tím, že se budou kdekoli zdržovat, neboť poškozený P. H. žádným způsobem neřešil své pracovní povinnosti, ani se neomlouval z práce, nadto užíval pracovní automobil, který nemohl používat k soukromým účelům, tudíž ani případným cestám po Evropě. Obhajoba obviněného o cestě poškozených do zahraničí proto byla soudem prvního stupně správně posouzena jako nevěrohodná.
98.\tSoud se zabýval i tvrzením obviněného, že vůbec nebyl na místě činu, neboť se tam nenacházel jeho mobilní telefon, který byl procedurou Tracking Area Update detekován na zcela jiném místě, když hodnotil záznamy telekomunikačního provozu. K tomu lze stručně připomenout, že toto tvrzení obhajoby označil soud za překvapivé, neboť sám obviněný potvrdil, že se na místě činu s oběma poškozenými nacházel, navíc tam – jak uvádí v další verzi své výpovědi – měl svůj mobilní telefon zapomenout a vracel se pro něj právě v noci, kdy měl registrovat manipulace s bezvládným tělem poškozené. Nelze přehlédnout, že obviněný v jiné výpovědi popisoval, jak byl s poškozenými na místě přítomen, a jak podle jeho verze probíhalo usmrcení poškozených. Tento rozpor v tvrzení obviněného nebyl nijak vysvětlen, když obhajoba v tomto případě dávala podle soudu rovnítko mezi „pobytem telefonu“ a „pobytem obžalovaného“. Soud prvního stupně též odkázal na závěry znaleckého posudku Ing. Jakuba Kříže, které jednoznačně vyvracejí tvrzení obviněného, že se na místo pro svůj zapomenutý telefon vracel, když tento telefon, zcela evidentně účelově zanechal na jiném místě. Uvedl, že procedura Tracking Area Update sloužící k detekování a informování sítě, tedy k určení toho, v jaké lokalitě se mobilní telefon nachází, v tomto případě podala jednoznačné informace, což soud vedlo k závěru, že svoje jednání obviněný promýšlel a připravoval (viz body 91. až 96. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Podstatnými byly i okolnosti, za nichž došlo k setkání s poškozenými dne 6. 6. 2019 v 16:25 h na parkovišti restaurace XY u obce XY, kam poškození přijeli, když následně dojeli k rekreačnímu objektu na adrese XY, neboť jejich mobilní telefony na místě lokalizované byly. Poškození však byli navigování jízdou auta obviněného, nikoli tím, že by se spojili prostřednictvím mobilního telefonu. Uvedené skutečnosti byly významné pro posouzení věrohodnosti výpovědi obviněného, a jak soud prvního stupně uvedl (v bodě 17. rozsudku), zanechání mobilního telefonu mimo dosah základnových stanic či buněk v okolí XY korespondovalo s prvotní výpovědí obviněného, kdy opakovaně potvrdil, že se na místě nacházel a v další verzi děje údajně mobilní telefon na chatě zanechal a vracel se pro něj. Účelovost tohoto jednání svědčila nejen o promyšlenosti, nýbrž zapadala i do následného děje. Podle zjištění soudu prvního stupně bylo prokázáno, že došlo k setkání obviněného T. F. a obou poškozených předmětného dne, přičemž průběh děje v rekreačním objektu dovozoval pouze nepřímo z důkazů, které se podařilo zajistit (zejména znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, z prohlídky místa činu, kriminalistických odborných vyjádření, a ze stop, které byly na místě činu nalezeny a jež obsahovaly DNA poškozeného).
99.\tJe vhodné stručně podotknout, že ze shora uvedeného je patrné, že soudy se zabývaly všemi rozhodnými skutečnostmi, ať již výpověďmi osob z okolí poškozených, tak souvislostmi vztahujícími se k okolnostem, za kterých byla nalezena těla poškozených (viz body 76. a 77. shora a odkazy na č. l. tam uvedená) u dna vodní nádrže Š. ve dnech 23. až 24. 10. 2019. Bylo osvětleno, že obviněný T. F. byl tou osobou, která poškozené na předmětné místo ve XY vylákala. Soudy vycházely z toho, že toliko obviněný, s ohledem na zjištěné skutečnosti, byl osobou, která naposledy s poškozenými přišla do styku, a jedině on věděl, jakým způsobem schůzka probíhala a co přesně se na místě odehrálo. Rovněž obstojí i úvahy o tom, kdy a jak obviněný vybral místo ve XY, kde k vraždě poškozených došlo. K tomuto zjištění lze poukázat na to, že soud prvního stupně se pečlivě zabýval rozborem výpovědí obviněného a posuzoval jejich věrohodnost a pravdivost, neboť dovolatel je v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby podstatně měnil. Pro stručnost lze poukázat zejména na body 8. až 17. rozsudku soudu prvního stupně, které obsahují hodnotící úvahy a jsou pečlivým a podrobným rozborem toho, jak bylo na jím učiněná tvrzení nazíráno. Poté, co je soud prvního stupně zhodnotil a porovnal s dalšími důkazy, dospěl k závěru, že obviněný T. F. oba poškozené popsaným způsobem usmrtil. Soud rovněž vysvětlil, proč neuvěřil části jeho výpovědi, že se bránil před útokem poškozeného P. H., ani tomu, že se nepodílel na smrti poškozené M. D.
100.\tK výhradě obviněného o omámení poškozené léčivem Mirtazapinem a množství, které bylo v těle poškozené nalezeno, lze uvést, že skutečnost, že by poškozenou omámil, mu nebyla přičítána podle tzv. skutkové věty k tíži, neboť soud zde uvádí, že poškozená byla usmrcena za nezjištěných okolností, nicméně příčinou její smrti bylo udušení z utopení. K Mirtazapinu, který byl nalezen v jejím těle (srov. body 79. a 80. rozsudku soudu prvního stupně) znalci z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie a odvětví soudní lékařství, (č. l. 3077 až 3081 spisu) dospěli k závěru, že toxikologickým vyšetřením byl v těle prokázán Mirtazapin v koncentraci 0,04 mg/l (stopové množství), což je psychofarmakum, avšak s ohledem na posmrtný stupeň rozkladu nebylo možné uzavřít, že se jedná o hladinu, která tam byla v době před smrtí, s ohledem na stav těla mohlo dojít k výraznému naředění. Pokud by hladina byla vyšší, např. kolem 1 mg/l, tak Mirtazapin má sedativní účinky, může vést ke spavosti, a pokud je hladina vyšší, až k 3 mg/l, jedná se již o dávku toxickou, na kterou by člověk mohl i umřít, avšak pokud by poškozená zemřela na otravu, rozhodně by nebyl průkaz rozsivek v játrech. S pravděpodobností hraničící s jistotou u poškozené se podle znalců nejednalo o dávku toxickou, a proto námitky obviněného postrádají z hlediska ostatních rozhodných skutečností na významu. K průběhu schůzky ve XY soud prvního stupně správně dovodil, že nejprve došlo k omámení poškozené, připustil sice i pravděpodobnost využití léčiva Mirtazapin, což je antidepresivum, po jehož požití by zřejmě poškozená usnula, nevyloučil však, že mohla být utlumená jiným způsobem, přičemž nebylo zjištěno, že by poškozená takový lék někdy užívala. Utlumení poškozené bylo dovozováno zejména ze skutečnosti, že příčinou její smrti bylo podle znalců z oboru soudního lékařství, a to s ohledem na změny na jejích orgánech, udušení z utopení, tudíž při vhození do vody obviněným byla poškozená naživu, nicméně na jejím těle nebyly nalezeny stopy toho, že by se jakkoli manipulaci se svým tělem bránila, a proto soudy logicky vycházely z toho, že byla (něčím) zbavena schopnosti vnímat to, co se s ní děje, avšak bez konkrétního závěru, čím byla omámena, protože tato okolnost bez pochybností z výsledků dokazování nevyplynula (srov. bod 78., 80. rozsudku soudu prvního stupně).
101.\tK usmrcení poškozeného P. H. podle závěru soudu prvního stupně došlo blíže nezjištěným sečným nástrojem, jímž mu byly zasazeny velkou intenzitou opakované údery do hlavy, a k útoku zjevně došlo v obývacím pokoji v přízemí objektu ve XY, kde byly při domovní prohlídce nalezeny stopy DNA, které byly identifikovány jako DNA tohoto poškozeného. Tento závěr pramení zejména z toho, že znalci z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství ve znaleckém posudku i při hlavním líčení (č. l. 3086 až 3094 spisu, body 78. a 80. rozsudku soudu prvního stupně) uvedli, že příčinou smrti poškozeného bylo rozhmoždění mozku při sečných ranách hlavy s tříštivým rozlámáním lebky, kdy tyto rány a rozhmoždění mozku vznikly zaživa, prakticky současně, krátce před smrtí, ostrým pádným nástrojem působícím velkou silou na levou čelní, spánkovou a temenní krajinu hlavy a lze je dobře vysvětlit např. opakovanými údery sekerou, případně rýčem, mačetou apod. Schopnost jednání poškozeného ustala bezprostředně po první ráně a smrt nastala velmi krátce po utrpěném poranění, v průběhu desítek vteřin. Zranění poškozeného bylo smrtící pro všeobecnou povahu a jeho smrti nebylo možno žádným způsobem zabránit. Znalci i u tohoto poškozeného uvedli, že zevní ani vnitřní prohlídkou nebyla zjištěna žádná poranění svědčící pro jeho obranu a rovněž objasnili, že otevřená poranění lební jsou poraněními dost krvácejícími, a pokud jde o opakované údery, může dojít i ke stříkancům, pokud dojde k určité prodlevě mezi jednotlivými údery. Když jsou údery vedeny rychle za sebou, začne rána krvácet, tak se krev nerozstříkne. Jejich nález svědčil pro to, že údery byly činěny v krátkém časovém sledu, protože všechna poranění vykazovala známky vitální reakce, tzn., že všechna ta poranění vznikala zaživa, ale smrt, s ohledem na zhmoždění, nastala velice rychle. Uvedené závěry, které soud prvního stupně následně důsledně hodnotil a vypořádal se i s obhajobou obviněného (srov. body 81. až 85. rozsudku soudu prvního stupně) svědčí o tom, že zranění poškozeného byla způsobena velmi rychle, což jsou případy, kdy se krev z nich nerozstříkne, a tudíž by ani nemohla být přítomna po celém objektu, což zdůvodňuje malé množství biologických stop obzvláště, když bylo místo činu uklizeno a krev odstraněna.
102.\tV návaznosti na shora uvedené, je možné k dalším námitkám obviněného o průběhu skutku poukázat na zjištění znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, že oba poškození zemřeli násilnou smrtí a nikoli z přirozených příčin, či z důvodu chorobných změn či dokonce neužívání pravidelné medikace. Zranění, která byla popsána ve výroku rozsudku, byla dvěma soudními znalci řádně vysvětlena. Námitkami obhajoby ohledně mechanismu vzniku zranění se soud prvního stupně podrobně zabýval v bodech 78. až 85. rozsudku. Vyloučili, že by vražedným nástrojem, který byl použit proti hlavě poškozeného P. H., bylo krbové náčiní, které označil obviněný T. F., a bylo vydáno rodinou Š. Ze skutečnosti, že v předmětné nemovitosti ve XY nepostrádaly žádný z nástrojů či sekeru soud dovodil, že vražedný nástroj obviněný přinesl s sebou a poté jej odklidil, což svědčilo i o předchozím uvážení a úmyslu poškozené usmrtit (viz bod 111. rozsudku soudu prvního stupně).
103.\tZpůsob, jakým soudy skutečnosti významné pro závěry o tom, že obviněný T. F. je pachatelem činu, a jak k usmrcení obou poškozených došlo, soudy dostatečně objasnily a rozhodné skutečnosti vysvětlily na podkladě výsledků provedeného dokazování. Takový postup Nejvyšší soud považuje za zcela odpovídající pravidlům stanoveným v § 2 odst. 6 tr. ř., protože soudy dostatečným způsobem odůvodnily, proč verzi událostí prezentovaných obviněným T. F. neuvěřily, a z jakých důvodů jím tvrzené skutečnosti odpovídají nebo naopak neodpovídají i jinak objektivizovaným skutečnostem. Dovolací soud proto v postupu soudu prvního stupně neshledal známky zkreslování nebo nepravdivého sdělování informací.
104.\tKe způsobu odklizení těl poškozených lze uvést, že podle zjištění soudu prvního stupně obviněný ve své výpovědi popsal, jakým postupem byly naloženy ostatky těl do vozidla Renault Fluence, a jak byla připevněna lana, řetězy a zátěže, když rozvedl i následné vhození do vodní nádrže Š. (o těchto skutečnostech svědčí i protokoly o ohledání místa činu, č. l. 2715 až 2783). Provedenými vyšetřovacími pokusy (č. l. 267 a násl. spisu) bylo ověřeno, zda byla jedna osoba schopna odklizení a vhození těl do přehrady provést, a to buď při jedné jízdě, nebo při jízdě opakované. Uvedenými skutečnostmi se nalézací soud k obhajobě obviněného rovněž podrobně zabýval v bodech 86. až 89. rozsudku, kde vysvětlil, že vyšetřovací pokusy objasnily rozhodné skutečnosti ohledně průběhu činu a námitky obviněného vůči nim nejsou důvodné obzvláště, když jeho vinu prokazují i další důkazy. Je rovněž možné zdůraznit, že obviněný ve svých prvotních výpovědích popsal, jakým způsobem se zbavil věcí poškozených, svých zakrvácených věcí a také, jak opakovaně, i za pomoci chemikálií, uklidil místo činu, aby zabránil odhalení svého skutku a vůbec svého spojování s tímto místem a také potvrdil zaslání SMS zpráv z mobilních telefonů poškozených, aby oddálil jejich případné postrádání a nahlášení jejich pohřešování.
105.\tNejvyšší soud po posouzení způsobu, jakým se soud prvního stupně vypořádal s výhradami obviněného, jeho postupně uváděnými odlišnými verzemi výpovědí i navazujícími skutečnostmi, nezjistil žádné poznatky, které by svědčily o vědomém zkreslování soudy hodnocených zjištěných okolností, a proto nepřisvědčil výhradě obviněného, že jeho výpověď soudy zhodnotily nesprávným způsobem, naopak z toho, jak soud vypořádal konkrétní skutečnosti a pečlivě hodnotil všechny provedené důkazy, je zřejmé, že své povinnosti plynoucí z § 2 odst. 6 tr. ř. nezanedbal. Soudy vycházely při hodnocení jeho výpovědi z celé škály zajištěných důkazů a zkoumaly je ve vzájemných souvislostech.
106.\tV reakci na námitku obviněného je třeba uvést, že se soudy zabývaly tím, kdo použil kartu poškozeného P. H. k platbě v tramvaji, neboť soud prvního stupně v bodě 99. rozsudku uvedl, že transakce provedená v Praze svědčí pouze o tom, že i tato věc poškozeného se dostala do rukou pachatele trestné činnosti, který se manipulací s touto platební kartou – úhradou v tramvaji (nikoli například výběrem u bankomatu, který je pod neustálým kamerovým záznamem) – snažil navodit zdání, že poškozený je naživu, což potvrzuje i odeslání SMS zpráv z mobilních telefonů poškozených. Lze přisvědčit soudům, že uvedené závěry korespondují s provedenými důkazy a mají na ně logickou návaznost. Proto je správný závěr soudů, že jedinou osobou, která mohla zařídit, aby toto bylo učiněno, je právě obviněný T. F.
107.\tObstát nemůže ani tvrzení obviněného T. F., případně námitky obviněného J. N., že soudy nesprávně vycházely ze znaleckého posudku obžaloby Ing. Jakuba Kříže, znalce z oboru kybernetika se specializací programové vybavení a bezpečnost mobilních telekomunikačních zařízení, mobilní telekomunikační systémy GSM/UMTS/LTE/CDMA, obsah mobilních telekomunikačních zařízení a SIM karet, jehož závěry provažovali za vadné. Nedůvodně tvrdili, že pracoval s nezákonnými podklady, jeho posudek obsahoval nepřesnosti a nedošlo k provedení tzv. kontrolního součtu pro ověření integrity a autenticity dat, a to za situace, kdy existovalo podezření na porušení integrity dat. Přisvědčit není možné ani tomu, že by prosazoval odlišné závěry, k nimž dospěl ve stejných otázkách znalec obhajoby Václav Černý z oboru a odvětví elektronika se specializací na zajištění a zpracování dat z paměťových médií, mobilní telefony a radiostanice. Neopodstatněnými jsou i výhrady o tom, jak byl podle § 105 odst. 1 tr. ř. znalec Ing. Jakub Kříž přibrán.
108.\tNejprve je třeba předeslat, že i tyto skutečnosti již posuzovaly soudy obou stupňů. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že znalec Ing. Jakub Kříž zpracoval znalecký posudek na základě opatření Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 2 KZV 5/2021. Stalo se tak v řízení před soudem usnesením státního zástupce podle § 105 odst. 1 tr. ř. Státní zastupitelství znalecký posudek Ing. Jakubu Křížovi zadalo jako procesní strana a po jeho vypracování jej předložilo jako důkaz obžaloby ve smyslu § 89 odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 106 druhá věta za středníkem tr. ř. soudu prvního stupně, aby jej provedl. O tomto postupu vypovídá obsah spisového materiálu (č. l. 4576 spisu), jenž obsahuje návrh Krajského státního zastupitelství k založení znaleckého posudku do spisu a vyslechnutí znalce Ing. Jakuba Kříže. Posudek byl soudu předložen při hlavním líčení dne 22. 11. 2021 (č. l. 4662 spisu) a jako důkaz společně s výslechem znalce proveden dne 12. 1. 2022 (č. l. 4954 až 4969 spisu). Znalecký posudek Ing. Jakuba Kříže tudíž sice byl předložen státním zastupitelstvím, ale to v dané chvíli vystupovalo jako procesní strana, která má právo předkládat důkazy za účelem náležitého objasnění věci, a proto jsou námitky obviněného o tom, že by byl tento důkaz nepřípustný zcela irelevantní. Tvrzení, že se soudy nevypořádaly s výhradami proti přípustnosti znaleckého posudku Ing. Jakuba Kříže jako důkazu, neměla v přezkoumávané věci místo, neboť soud prvního stupně znalecký posudek znalce Ing. Jakuba Kříže řádně provedl a podrobil jej kritickému zhodnocení. Z těchto důvodů se jedná o zákonně provedený důkaz.
109.\tUvedený postup je správným a předpokládaným projevem zásady kontradiktornosti trestního řízení, která procesním stranám umožňuje navrhovat důkazy, a to jak obviněnému, tak státnímu zástupci, který v řízení před soudem již jako procesní strana vystupuje. Platí totiž, že k ústavním principům, tvořícím jeden z komponentů základního práva na spravedlivý proces, patří i princip rovnosti zbraní, resp. princip rovnosti příležitostí (čili princip rovnosti všech účastníků řízení) ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uvedený princip nabývá zvláštní důležitosti v řízení trestním, v němž je ve vztahu k obviněnému úzce spjat s právem na obhajobu, s právem skutkově i právně argumentovat a s právem vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům. Uplatňuje se jak v nalézacím, tak i v přezkumném řízení, v obou pak v celém jejich rozsahu, zejména ale v řízení důkazním (při navrhování důkazů, právu vyjadřovat se k prováděným důkazům, apod.; srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01).
110.\tOba jmenované znalecké posudky byly soudem prvního stupně provedeny jako důkazy postupem odpovídajícím trestnímu řádu, znalci byli následně vyslechnuti a své závěry při hlavním líčení potvrdili, přičemž dostali prostor, aby na své znalecké posudky vzájemně reagovali (srov. protokoly o hlavním líčení na č. l. 4954 až 4969 spisu). Obvinění, jejich obhájci, státní zástupce i předsedkyně senátu měli možnost se znalců dotazovat, přičemž všechny otázky byly z jejich strany zodpovězeny. Uvedený postup plně svědčí o zachování práva obviněných na spravedlivý proces, neboť měli možnost klást znalcům dotazy a výsledky jejich zkoumání zpochybnit. Lze shrnout, že oba znalecké posudky byly provedeny jako důkaz, s využitím všech práv obviněných.
111.\tZnalec Ing. Jakub Kříž zpracoval předmětný posudek z oboru kybernetika se specializací programové vybavení a bezpečnost mobilních telekomunikačních zařízení, mobilní telekomunikační systémy GSM/UMTS/LTE/CDMA, obsah mobilních telekomunikačních zařízení a SIM karet (č. l. 4585 až 4608), z podnětu státního zastupitelství, a soud prvního stupně výsledky znaleckého zkoumání detailně popsal a vysvětlil v bodech 95. odsuzujícího rozsudku. Z jeho obsahu poukázal na materii, z níž znalec pro své znalecké závěry vycházel, posuzoval a zkoumal, zda znalce bral do úvahy všechny rozhodné skutečnosti, a tedy zda odborné závěry směřují k odpovědi na zadané otázky, a zda odpovídají studované podklady, které byly zajištěny v přípravném řízení, skutečnému a jím zjištěnému stavu věci. Uvedené odborné vysvětlení, které z obsahu přezkoumávaného posudku plyne, soud hodnotil jako ucelené shrnutí a dostatečné uvážení všech rozhodných skutečností. Nutno podotknout, že soud prvního stupně tento znalecký posudek hodnotil jako reakci na znalecký posudek obhajoby a v obsahu znaleckého posudku ani v osobním přístupu tohoto znalce ani co do obsahu zpracovaných podkladů nezjistil důvody, pro které by nemohl z jeho závěrů vycházet. Stejným způsobem nazíral i na znalecký posudek znalce Václava Černého, a oba tyto posudky vzájemně porovnal a zabýval se rozdíly v nich obsaženými (srov. body 94. až 96. rozsudku soudu prvního stupně). Touto činností soud prvního stupně dospěl k závěru, že znalec Václav Černý nedokázal zcela obhájit některé ze svých tvrzení ve znaleckém posudku a připustil, že neměl žádná zdrojová data, ze kterých vychází a že se o těchto skutečnostech pouze domníval. Rovněž zdůrazňoval neexistenci kontrolního součtu zpracovávaných dat, když znalecký posudek se zadáním tak, jak jej dostal znalec Ing. Jakub Kříž, prakticky nikdy nevypracoval. Zdůraznil a podrobně popsal, ze kterých relevantních informací při vypracovávání znaleckého posudku vycházel, jaká data zpracovával, popsal princip fungování telekomunikačního provozu, princip základnových stanic, buněk, sektorů a zejména proceduru Tracking Area Update. Po komplexním posouzení obou znalecký posudků soud prvního stupně závěry Ing. Jakuba Kříže označil za jednoznačné, logické, odůvodněné a přesvědčivé.
112.\tJe vhodné připomenout, že soud znalecké posudky hodnotí v souladu se všemi procesními pravidly jako každý jiný důkaz, aniž by jim přisuzoval a priori vyšší důkazní hodnotu (srov. rozhodnutí č. 56/1953 Sb. rozh. tr.). Je právem soudu prvního stupně v rámci hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. posoudit, o který důkaz své závěry opře, a nelze vyloučit, že takovým důkazem může být i znalecký posudek, který je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz; ani on a priori nepožívá větší důkazní síly, a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti.
113.\tNámitkami obviněných shodnými s těmi, jež uplatnili v přezkoumávaném dovolání vůči znaleckému posudku znalce Ing. Jakuba Kříže, se zabýval rovněž odvolací soud, který při obsáhlosti závěrů soudu prvního stupně, s nimiž souhlasil, shledal, že skutková zjištění opřená o důkazy provedené v hlavním líčení považuje za správná a v této souvislosti odmítl i výhrady obviněných proti způsobu vypracování znaleckého posudku znalcem Ing. Jakubem Křížem, protože nalézací soud dostatečným způsobem rozvedl, proč z tohoto posudku vycházel při koncipování závěrů o vině obviněného (srov. bod 45. rozsudku odvolacího soudu).
114.\tNejvyšší soud po posouzení uvedených závěrů soudů obou stupňů shledal, že především soud prvního stupně dostál svým povinnostem při hodnocení proti sobě stojících znaleckých posudků a postupoval v souladu s § 108 a 109 tr. ř. V případě, kdy vznikaly pochybnosti o správnosti znaleckých posudků nebo byly posudky nejasné či neúplné soud prvního stupně vyslechl znalce a požádal je o vysvětlení jejich závěrů, což znalci dostatečným způsobem učinili, čímž dostál svým povinnostem, protože se obsahem a odborností obou znaleckých posudků dostatečně a pečlivě zabýval. Své závěry nakonec opřel o znalecký posudek znalce Ing. Jakuba Kříže, neboť zohlednil celý řetězec důkazů, reagoval na případné další nabízející se skutečnosti a objektivně přistupoval ke zpracovávané materii podkladů, jimž se věnoval s potřebnou detailností a přesností (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 2776/15).
115.\tPro úplnost lze uvést, že se i odvolací soud k námitkám obviněného správností závěrů nalézacího soudu o průběhu skutku rovněž zabýval a shledal, že ve skutkových zjištěních nalézacího soudu nejsou zřetelná žádná pochybení (srov. bod 18. a násl rozsudku odvolacího soudu).
116.\tV posuzované věci lze z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů jasně a srozumitelně shledat na základě čeho obecné soudy dospěly k závěru o vině obviněného, přičemž všechny ve věci provedené důkazy velmi podrobně rozebral a vyložil již soud prvního stupně a poskytl k nim srozumitelné a detailní hodnotící úvahy. Jestliže tedy odvolací soud v odůvodnění rozsudku nereagoval výslovně na všechny obviněnými vznesené odvolací námitky, je třeba shrnout, že odvolací soud má povinnost vypořádat se s námitkami odvolatele, avšak tuto povinnost odvolací soud porušuje jen tehdy, jestliže ignoruje námitky vůči důkazům, na něž nalézací soud odkazuje jako na klíčové pro učiněné skutkové závěry (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, a ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Uvedené plyne i z toho, že se nevyžaduje podrobná odpověď na každý argument (vznesenou námitku), protože odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a kromě shora uvedené judikatury i rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, body 59., 60.). Podmínkou takového postupu je však to, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval, a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017-1), čemuž odvolací soud dostál.
117.\tVzhledem k tomu, že ve výsledcích provedeného dokazování ani v procesních postupech Nejvyšší soud nezjistil vytýkané nedostatky, a skutečnosti rozhodné pro právní závěry týkající se viny obviněného byly objasněny v rámci objektivně zjistitelné důkazní situace nevzbuzující pochybnosti, nebylo možné přisvědčit tomu, že by v dané věci soudy nedůvodně odmítly provést další obhajobou navrhované důkazy.
118.\tPokud tato výtka směřovala proti tomu, že Městský soud v Praze rozhodl, že důkazy obviněným navržené nebudou provedeny, ačkoli nebyl místně příslušným soudem, nemůže tato námitka obstát, a to z důvodů, které Nejvyšší soud vysvětlil již výše (viz část VII. shora). Z uvedeného důvodu, když o předmětných návrzích rozhodl při hlavním líčení Městský soud v Praze, nebylo nutné, aby o nich znovu, bez dalšího podnětu obviněných jen pro forma rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích. V daném případě jde o postup obdobný tomu, když je vydáno rozhodnutí podle § 262 tr. ř., podle něhož nadřízený soud přikáže věc jinému složení senátu nebo soudu, a není bezpodmínečně nutné opakovat celé dokazování znovu ve smyslu § 219 odst. 3 tr. ř. Platí totiž, že při opakování hlavního líčení je třeba opětovně provést všechny úkony spojené s přípravou (§ 198 tr. ř.) a zahájením hlavního líčení (§ 202 až 206 tr. ř.) a zopakovat (znovu provést) všechny důkazy provedené v předchozím hlavním líčení způsobem předepsaným trestním řádem, pokud jsou tyto důkazy potřebné pro rozhodnutí (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 16/1967-I. a č. 3/1976-33 Sb. rozh. tr.), popřípadě provést důkazy další, jejichž potřeba v mezidobí nově vyvstala. Nestačí tedy pouze konstatovat obsah protokolu o předchozím hlavním líčení, ale musí být znovu vyslechnut obviněný, svědci, případně znalci, které soud vyslechl před odročením hlavního líčení, pokud nepřichází v úvahu přečtení protokolů o jejich výpovědích podle § 211 tr. ř. (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 40/1968-I. Sb. rozh. tr.). K důkazům, které nebyly provedeny při novém hlavním líčení, není možno při rozhodování přihlížet (§ 2 odst. 12 a § 220 odst. 2 tr. ř.) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2712].
119.\tZ těchto důvodů, když obviněný návrhy na doplnění učinil dne 29. 12. 2020 před Městským soudem v Praze, který byl v té době soudem místně příslušným, a soud o nich rozhodl tak, že je zamítl pro jejich nadbytečnost, resp. nepotřebnost k dalšímu objasnění věci nebo z jiných důvodů, nejde o úkon, který by ztratil po změně místní příslušnosti soudu platnost, protože význam důkazních návrhů obviněného pro rozhodnutí ve věci byl již jednou vypořádán a vysvětlen se závěrem, že jejich provedení není nutné. Pokud obviněný chtěl, aby takové rozhodnutí učinil i Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, nebránilo mu nic v tom své návrhy znovu učinit, protože při opakování hlavního líčení bylo jeho právem kdykoliv v jeho průběhu činit návrhy na doplnění dokazování, a to jak nových důkazů, tak i opakovat předešlé (srov. § 33 odst. 1 tr. ř.). Kromě uvedeného je třeba zdůraznit, že Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud prvního stupně na důkazní návrhy obhajoby před ním vznesené reagoval a nepominul je, neboť v bodě 110. rozsudku vysvětlil, z jakých důvodů je neprovedl, a to zejména pro jejich nadbytečnost. Toto vysvětlení je postačující pro závěr, že se o tzv. opomenuté důkazy nejedná, protože za ty se považují důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6. tr. ř., jakož i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další]. O takovou situaci však v posuzované věci nešlo, neboť soud prvního stupně vysvětlil své úvahy vedoucí k popsaným skutkovým závěrům a náležitě odůvodnil, proč se obviněným navrhované důkazy odmítají. Taková argumentace je logická a vyplývá z obsahu provedeného dokazování (§ 125 odst. 1 tr. ř.). K jinak správným závěrům lze rovněž pro úplnost doplnit, že soud zásadně není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, ale musí zvážit, které důkazy je potřeba provést a které nikoliv [k tomu srov. např. nálezy ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 566/03, či ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03]. Výtka obviněného, že soudy nižších stupňů nenechaly vypracovat revizní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a toxikologie, když zpochybňoval závěry znalců MUDr. Jiřího Hladíka, MUDr. Markéty Kulvajtové a Mgr. Šárky Winzigové v porovnání se závěry znalců obhajoby MUDr. Jiřího Fencla a MUDr. Andrey Vlčkové, není opodstatněná. Podstatné je, že na ni již reagovaly soudy obou stupňů, přičemž soud prvního stupně se zhodnocením proti sobě stojících znaleckých posudků a tvrzení znalců podrobně zabýval a vypořádal se nimi (srov. body 78. až 85. rozsudku soudu prvního stupně). Podrobné zdůvodnění je komplexním zhodnocením jejich závěrů a vysvětlením toho, proč znaleckým posudkům obhajoby nepřisvědčil bez nutnosti zpracovávat revizní znalecký posudek, a to plně v souladu se zásadami, jak má být znalecký posudek hodnocen a posuzován, přičemž skutková zjištění plynoucí ze znaleckých posudků byla řádně objasněna a vysvětlena (srov. body 98. až 100. shora). Lze též dodat, že z hledisek § 109 a 110 tr. ř. nebyly zjištěny podmínky, aby soud k takovému postupu přistoupil. Problematickým se s ohledem na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu nejeví ani to, že odvolací soud na případnou námitku obviněného reagoval pouze odkazem na příslušné pasáže prvostupňového rozhodnutí, protože tak s ohledem na jejich důslednost mohl učinit (srov. bod 39. rozsudku soudu prvního stupně a též viz zásady rozebrané v bodě 114. shora).
120.\tNejvyšší soud na podkladě výše uvedených skutečností učinil závěr, že námitky obviněného T. F. týkající se skutkových zjištění, resp. způsobu, jímž k nim soudy obou stupňů dospěly, nenaplnily podmínky důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a tudíž nejsou důvodné. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí lze konstatovat, že soudy postupovaly přesvědčivě a transparentně s evidentní snahou řádně a objektivně zjistit všechny rozhodné skutečnosti. V jejich postupech proto nebylo možné shledat žádný akt libovůle (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08) ani exces, neboť soudy dodržely procesní zásady a řádně svá rozhodnutí odůvodnily. Nejvyšší soud neshledal, že by soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, protože ta je na místě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupin odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V přezkoumávané věci však soud dospěl k závěru, že verze obviněných nebyla věrohodná (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).
121.\tNejvyšší soud po posouzení všech namítaných okolností nezjistil žádný důvod ani zákonné oprávnění zpochybňovat skutkové závěry soudů obou stupňů a jakkoliv do nich zasahovat. Může pouze konstatovat, že je považuje za správné a odpovídající obsahu provedených důkazů, když se se soudy rozvedenými úvahami ztotožnil, protože nevykazují vytýkané vady (viz přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 583/13, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020). Přijatá skutková zjištění nemohou zvrátit ani skutečnosti, na které obviněný ve svém podání upozorňoval, jelikož jejich význam není zdaleka tak zásadní, jak v podaném dovolání namítal.
d) k námitkám podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
122.\tObviněný v dovolání uplatnil i důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a jedinými námitkami, které na něj dopadají, byla tvrzení, že neměl motiv usmrtit oba poškozené, a že vraždu neplánoval, resp. neměl v úmyslu ji spáchat.
123.\tDůvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení.
124.\tPosoudí-li se výhrady obviněného zaměřené proti nesprávnému právnímu posouzení skutku, je zjevné, že v dovolání nebrojil proti pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, ale soustředil se výhradně na zločin vraždy podle § 140 odst. 1, 2, 3 písm. a), písm. j) tr. zákoníku, jemuž ve vztahu k užité právní kvalifikaci vytýkal vadné posouzení subjektivní stránky.
125.\tNejvyšší soud k tomu uvádí s ohledem na soudy učiněná skutková zjištění [viz část VIII. písm. c) shora], jejichž správnost nebyla zpochybněna, že se soudy nižších stupňů subjektivní stránkou zabývaly a vysvětlily, z jakých okolností dovodily, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku po předchozím uvážení, a že vraždu naplánoval. Lze poukázat zejména na bod 113. rozsudku soudu prvního stupně, kde je vysvětleno z čeho soud dovozoval úmysl obviněného T. F. Za určující označil, že obviněný vylákal poškozené na odlehlou rekreační chatu v místech poblíž bydliště, které znal, chatu zamluvil na delší dobu, než byla doba nutná k jednání s poškozenými o deklarovaném obsahu, mobilní telefon odložil již cestou na místo schůzky, a zřejmě i přinesl vražedný nástroj, který však nebyl zajištěn. Odvolací soud jeho závěry potvrdil a souhlasil s nimi (srov. bod 54. rozsudku odvolacího soudu).
126.\tK těmto v zásadě správným závěrům Nejvyšší soud jen pro úplnost dodává, že zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), j) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení a tento čin spáchá na dvou osobách, a v úmyslu získat pro sebe nebo jiného majetkový prospěch nebo ve snaze zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin nebo jiné zavrženíhodné jednání. Co se týče posledně uvedené okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, soudy ji shledaly v právní větě v alternativě, že tak činil v úmyslu pro sebe nebo jiného získat majetkový prospěch. Zločin vraždy je trestný čin úmyslný (§ 15 tr. zákoníku), k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odstavce 3 § 140 tr. zákoníku postačí zavinění v nedbalosti [§ 16 tr. zákoníku, § 17 písm. b) tr. zákoníku].
127.\tPosoudí-li se skutečnosti, které soudy zjistily, chování obviněného a závěry soudů ohledně jeho subjektivního vztahu ke vzniklému následku, je zřejmé, že obviněný podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku chtěl svým jednáním způsobit jinému smrt (úmysl přímý). Takový úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Soudní praxe vymezila podmínky, podle kterých lze na tento úmysl usuzovat (srov. např. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Není proto možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit i na podkladě jiných důkazů, a tedy nejen z doznání obviněného (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
128.\tSoudy zcela správně dovodily, že obviněný jednal po předchozím uvážení ve smyslu § 140 odst. 2 tr. zákoníku, jímž se rozumí, že pachatel si před spácháním činu zváží rozhodující okolnosti provedení činu, včetně zvolení místa a doby spáchání, použití zbraně či jiného prostředku vhodného pro usmrcení jiného s cílem, aby došlo k jeho úspěšnému provedení, a co největšímu možnému vyloučení úspěšné obrany oběti, tzn., že čin naplánuje. Na druhé straně není však třeba, aby takový plán byl promyšlen do nejmenších podrobností, ale postačí rámcové vymezení rozhodných skutečností provedení činu v představě pachatele, které pak může být při jeho vlastním provedení doplňováno či měněno vzhledem ke konkrétním okolnostem případu a vývoji situace. Předchozí uvážení se vztahuje nejen na samotné rozhodnutí, při kterém pachatel předem zvažuje všechny okolnosti svědčící pro úmyslné usmrcení, tak i proti němu, ale zahrnuje i volbu vhodných prostředků pro uskutečnění způsobu provedení usmrcení jiného. Není rozhodné, zda vlastní naplánování proběhlo v takovém rozsahu, který zajišťuje úspěšné usmrcení jiného, popř. zda jednání pachatele dospělo alespoň do stadia pokusu (srov. rozhodnutí č. 49/2013 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud, plně s odkazem na závěry soudů prvního a druhého stupně, které z hlediska zavinění v činu obviněného shledaly úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, dospěl k závěru, že byl naplněn znak předchozího uvážení jakožto kvalifikované formy úmyslu. Obviněný patřičně zvážil své jednání, a to jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k provedení činu, zvážil rozhodné důsledky činu, a na základě takového svého subjektivního přístupu poškozené úmyslně usmrtil ve smyslu použité právní kvalifikace, a tedy po všech stránkách naplnil znaky zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku.
129.\tUváží-li se podle uvedeného, jak byl čin vraždy spáchán i vysvětlení soudů nižších stupňů, lze přisvědčit názoru soudů a námitku obviněného, že nejednal plánovitě s úmyslem usmrtit poškozené, považovat za nedůvodnou. Zmínit je možné, že z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že tak činil proto, aby získal do vlastnictví uvedenou nemovitost. Rozhodné je, že z jednání obviněného, tak jak bylo prokázáno, jsou zřejmé na sebe navzájem navazující kroky, a to od počátku kdy si s obviněným J. N. vybrali nemovitost poškozené, a pro její lukrativní charakter jednal tak, že ve výsledku oba poškozené usmrtil, a následně jejich těla odklidil do vodní nádrže Š. Ačkoli nejsou známé veškeré detaily, jež se udály v objektu na adrese XY, soudy nižších stupňů dokázaly na základě přímých i nepřímých důkazů dovodit okolnosti, z nichž úmysl a předchozí uvážení obviněného vyplývá. Vhodné je doplnit, že obviněný T. F. ve snaze zabránit prozrazení podvodu při převodu nemovitosti ve vlastnictví poškozené M. D. a s cílem získání majetkového prospěchu v souvislosti s převodem uvedené nemovitosti, vylákal oba poškozené M. D. a P. H. na schůzku, kdy se setkali na parkovišti restaurace XY u obce XY, poškození následovali vozidlo obviněného a dojeli k rekreačnímu objektu na adrese XY, který si obviněný pronajal. Zde usmrtil oba shora popsaným způsobem. Těla poškozených, aby zamaskoval svůj čin, vhodil do vodní nádrže Š. Uvedené skutečnosti svědčí o tom, že obviněný jednal plně ve smyslu definice přímého úmyslu, protože veškeré toto jeho jednání bylo vedeno promyšlenou a cílenou snahou oba poškozené připravit o život, svůj čin spáchal zcela nepozorován, na místě, které pro ten účel zajistil, s tím, že i jeho následující jednání bylo vedené záměrem nezanechat po činu stopy a zahladit je.
130.\t Z tohoto důvodu volil obviněný T. F. i následné kroky, když s obviněným J. N., u něhož nebylo prokázáno, že by o činu (zločinu vraždy) obviněného T. F. věděl, převezli vozidlo poškozených do Maďarské republiky, kde je odstavili v průmyslovém areálu, demontovali registrační značky a vnitřek vozidla polili benzínem a blíže neurčeným pracím či mycím prostředkem, to vše ve snaze zničit případné stopy. Jednání obviněného podle zjištění soudu provázely i jiné okolnosti, z nichž lze na přípravu k vraždě usuzovat, například to, že svůj mobilní telefon zanechal na jiném místě, než kde se reálně pohyboval a pravděpodobně si připravil vražednou zbraň, která však nebyla zajištěna. Stejně tak soud usuzoval na uvážení činu z toho, že chalupu ve XY si obviněný zamluvil na více než jednu noc, která by mu k jednání s poškozenými postačovala. Uvedené skutečnosti jsou zcela dostatečnými pro závěr o tom, že byly naplněny obecné podmínky pro „jednání po předchozím uvážení“ ve smyslu § 140 odst. 2 tr. zákoníku, jak je vykládá trestněprávní teorie i soudní praxe, neboť čin obviněného vykazuje vyšší míru plánovitosti jak s ohledem na dobu a místo, které k němu zvolil, tak s ohledem na způsob jeho provedení a snahu jej co nejefektivněji zamaskovat.
131.\tK motivaci, jako pohnutce trestného činu, vůči níž obviněný brojil, je třeba v obecné rovině uvést, že ta nemá význam jen jako znak skutkové podstaty, ale jde i o jedno hledisko určující závažnost činu rozhodné pro posouzení povahy a závažnosti činu podle § 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 220). Motiv však není zákonným znakem skutkové podstaty zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku a jeho význam je tak spíše podpůrný, např. při hodnocení společenské škodlivosti činu. S ohledem na shora uvedené je možné k výhradě obviněného, že nebyl dostatečně posouzen motiv jeho jednání, též uvést, že motiv, resp. pohnutka k tomu, aby oba poškozené usmrtil, byla rovněž náležitým způsobem prokázána, neboť soudy dovodily, že oba poškozené usmrtil, aby zakryl jím a spoluobviněným J. N. plánovaný podvodný převod nemovitosti poškozené, což lze dovozovat i z toho, že oba obvinění byli odsouzeni rovněž pro spáchání pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (proti tomuto zločin obviněný T. F. dovolání nezaměřil). Na druhou stranu ani v případě, kdy by se přesnou pohnutku nepodařilo prokázat, tak by to neznamenalo, že obviněný svým jednáním nemohl naplnit subjektivní stránku trestného činu vraždy, neboť pohnutka není obligatorním znakem skutkové podstaty. Rovněž platí, že i když provedeným dokazováním nebylo zjištěno, jakou pohnutkou byl veden pachatel trestného činu vraždy, nelze z toho usuzovat, že chybí jeho úmysl způsobit poškozenému smrtelný následek ve smyslu § 140 odst. 1 tr. zákoníku, je-li takový úmysl – přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu – dostatečně zřejmý z okolností a intenzity vykonaného útoku, zejména použije-li pachatel zbraň, o které ví, že svou povahou je způsobilá jiného usmrtit, a vede útok záměrně proti těm částem těla poškozeného, kde jsou uloženy životně důležité orgány (srov. rozhodnutí č. 5/2012 Sb. rozh. tr.), což v přezkoumávané věci bylo prokázáno.
132.\tNejvyšší soud z uvedených důvodů, když podle obviněným T. F. vytýkaných vad nezjistil nedostatky v právním posouzení zločinu vraždy, které proti této právní kvalifikaci vznesl, a vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů se právním posouzení tohoto zvlášť závažného zločinu zabývaly a jednotlivé jeho znaky základní i kvalifikované skutkové podstaty důsledně zkoumaly a své závěry k nim vysvětlily, uzavírá, že dovolání obviněného bylo i v této části shledáno nedůvodným.
133.\tK celému dovolání obviněného T. F., jak bylo shora v jeho jednotlivých pasážích rozebráno, Nejvyšší soud konstatuje, že je jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, protože s převážnou částí námitek se zcela správně již v přezkoumávaných rozhodnutích vypořádaly soudy prvního i druhého stupně a Nejvyšší soud jím namítané vady v procesním postupu ani v právních závěrech neshledal.
IX. K dovolání obviněného J. N.
134.\tObviněný J. N. dovolání podal s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Pokud jde o zákonné vymezení těchto dovolacích důvodů lze odkázat na pasáže shora (viz body 50., 51., 91. a 122. tohoto usnesení), a v obecné rovině je možné uvést, že po posouzení jím uplatněných výhrad, dovolací soud shledal, že jeho dovolání koresponduje převážně s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť v souladu s ním dovolatel poukazoval na to, že dokazování, které bylo určující pro skutkové závěry, soudy neprovedly v souladu se zákonnými postupy. Do této kategorie lze přiřadit námitky, že soudy nižších stupňů nerozlišovaly mezi jeho vinou a vinou spoluobviněného T. F. a oba posuzovaly kolektivně, zpochybňoval skutková zjištění soudů, že se aktivně zapojoval do přípravy podvodu, odmítal autorství elektronických dokumentů založených na znaleckém posudku RNDr. Vlastimila Klímy a upozornil na protichůdné závěry znalce prof. Vladimíra Smejkala, přičemž vytkl nedostatečné zhodnocení jejich odlišných závěrů. Vytýkal též vady znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace nemovitosti, který považoval za nejednoznačný, a proto se neztotožnil se způsobem výpočtu hodnoty předmětné nemovitosti a tvrdil, že mohli způsobit škodu maximálně ve výši 8.300.000 Kč, a tím naplnit znaky trestného činu podvodu podle odstavce 4 písm. d) § 209 tr. zákoníku. Těmito námitkami naplnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pod nějž podřadil i výhradu, že soudy pochybily při ukládání trestu odnětí svobody, neboť nepoužily § 58 tr. zákoníku, i peněžitého trestu, a že závěry soudu odporují principu ultima ratio.
a)\tk důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
135.\tPod tento důvod spadají výhrady obviněného zaměřené proti provedeným důkazům a jejich hodnocení soudem, s nimiž se obviněný neztotožnil. Je nutné k nim poznamenat, že jsou ve velké míře pouze opakovanou obhajobou, na níž reagovaly soudy obou stupňů a vypořádaly se s ní. V dané souvislosti lze odkázat na průběh rozsáhlého dokazování a podrobný výčet důkazů a skutečností, které se k trestné činnosti tohoto dovolatele vztahovaly, jež jsou uvedeny zejména v bodech 6. až 12., 17., 43., 50. až 54., 58., 69., 70., 91., 100., 101. a 111. rozsudku soudu prvního stupně.
136.\tZ uvedeného je vhodné rovněž zmínit, že soud provedeným dokazováním zjistil, že oba obvinění si vyhlídli lukrativní nemovitost poškozené M. D. a měli o ni velký zájem, neboť ji opakovaně kontaktovali za účelem prodeje této nemovitosti, ta je však jednoznačně odmítla. O jednoznačném odmítnutí jejich záměru ze strany poškozené D. byli opakovaně spraveni a tuto skutečnost oba potvrdili, tedy věděli, že nemovitost legálním způsobem od jediného vlastníka nikdy nezískají. Uvedený závěr má oporu zejména ve svědeckých výpovědích, jak rozebral soud prvního stupně v bodě 39. rozsudku. Jednalo se např. o výpověď svědkyně J. K., M. P., Z. Š., kteří potvrdili, že poškozená vilu prodat nechtěla (srov. body 26., 28. a 30. rozsudku). Sami obvinění ve svých výpovědích potvrdili (bod 7. a 17. rozsudku), že s poškozenou jednali o prodeji nemovitosti, ale nebyli nijak úspěšní. Proto na jaře roku 2019 využili známosti s přítelem poškozené P. H. a vymysleli způsob, jak společně s ním či za jeho pomoci poškozenou o její nemovitost podvodně připravit. Obvinění ve svých výpovědích přiznali (č. l. 46 až 56 spisu – obviněný J. N. a č. l. 3515 až 3544 spisu – obviněný T. F.), že tuto transakci, kterou považují za výhodný normální obchodní případ, domluvili, uskutečnili a podložili smlouvami. Tato skutečnost vyplývala i z dalších důkazů, které soud prvního stupně rozvedl v bodech 39. až 71. rozsudku. Za zásadní skutečnost soudy považovaly, že obvinění nikdy s poškozenou, tak aby s tím ona souhlasila a o všem věděla, nejednali, této žádné finanční prostředky nehodlali poskytnout a ani neposkytli, když poškozený P. H. jim žádnou plnou moc k jednání ohledně prodeje předmětné nemovitosti nikdy nedoložil a oni ji nepožadovali. Způsob nabytí nemovitosti do jejich vlastnictví podložili zdánlivě legálními smlouvami.
137.\tPodle výsledků provedeného dokazování, hlavně z domovní prohlídky ze dne 6. 9. 2019 v nemovitosti na adrese v Praze 6, XY (byt obviněných), prohlídky osobních vozidel obviněných, z výpočetní techniky zajištěné při prohlídkách, znaleckého zkoumání znalce Ing. Vlastimila Klímy, výpovědi svědkyně L. H., pracovnice informační kanceláře Úřadu městské části Praha 6, výpovědi svědkyně P. V., zprávy z Úřadu městské části Praha 6, a dalších důkazů uvedených v bodech 59. až 68. rozsudku soudu prvního stupně (výpovědí pracovnic pošty a katastrálního úřadu, kopie ověřovací knihy, listinných podkladů poskytnutých katastrálním úřadem), po řádném zhodnocení důkazů, soud prvního stupně dovodil, že obviněný J. N. uzavřel s poškozeným P. H. „Smlouvu o převodu obchodního podílu“, na základě které se společnost patřící obviněnému T. F. – FE, stala vlastníkem společnosti A. Smlouva byla uzavřena dne 13. 5. 2019 a společnost A. byla zakoupena za částku 200.000 Kč. Převod, ke kterému došlo legální smlouvou, podepsanou oprávněnými osobami, měl jediný účel, a to být jedním z prvních kroků obviněných na jejich cestě k podvodnému získání nemovitosti poškozené. Dne 3. 5. 2019 byla uzavřena smlouva označená jako „Kupní smlouva práva na užívání nemovitosti“ mezi poškozenou M. D. a společností A., kterou tehdy zastupoval poškozený P. H. Skutečnost, že i na tvorbě této smlouvy se podíleli obvinění, byla rovněž prokázána – viz bod 51. rozsudku soudu prvního stupně. Dále bylo objasněno, že poslední list obsahující závěrečné obecné smluvní ustanovení, podpisy a ověřovací doložky Úřadu městské části Praha 6, z této smlouvy obvinění použili do listiny označené jako „Smlouva kupní“, podle níž měla poškozená prodat nemovitost na adrese Praha 6, XY, specifikovanou ve výroku rozsudku společnosti A. za částku 2.500.000 Kč. Tato skutečnost podle soudu tvořila nejzásadnější milník, kdy došlo k manipulaci s dokumentem, když poškozená podepsala a nechala svůj podpis ověřit na zcela jiném dokumentu, než jak je obviněnými deklarován, který byl účelově nazván „Kupní smlouva na užívání…“, přičemž obvinění spoléhali, že na ověřovací doložce bude napsáno pouze „Kupní smlouva“, což se však s ohledem na pečlivost ověřujících pracovnic nestalo. Podepsaný originál této listiny v kompletním znění se nepodařilo zajistit, neboť jeho poslední list byl použit k vyhotovení falza kupní smlouvy. Soud prvního stupně se vypořádal s obhajobou obviněných mířící vůči těmto skutkovým zjištěním a shledal, že přestože oba obvinění popírali, že se podíleli na vyhotovení fiktivní „Smlouvy kupní“, byla tato verze vyvrácena. Pro závěr o vině obviněných svědčilo zejména to, že v jejich bytě byla při domovní prohlídce nalezena a zajištěna kopie „Smlouvy kupní“ opatřená originální ověřovací doložkou Úřadu městské části Praha 6, což by mohlo hypoteticky korespondovat s verzí obviněných, nicméně byl nalezen i zajištěný flash disk zn. Adata C906, o kapacitě Adata 16 GB, který obsahoval i text výše uvedené „Kupní smlouvy práva na užívání nemovitosti“ uzavřené mezi společností A. zastoupené poškozeným a poškozenou M. D., týkající se krátkodobého pronájmu předmětné nemovitosti společnosti A. pro účely dočasného umístnění jejího sídla, se kterou neměli obvinění, podle jejich výpovědi nic společného, a nebyl tak sebemenší důvod, aby se nacházela na flash disku v místě jejich bydliště, pakliže neměla být užita jako článek v řetězci jejich podvodného jednání. Skutečnost, že jak „Smlouva kupní“, tak flash disk Adata C906 byly nalezeny právě v nemovitosti užívané obviněnými, jak bylo zjištěno z protokolu o domovní prohlídce provedené v této nemovitosti (bod 47. rozsudku a č. l. 2201 až 2240 spisu), závěry soudů o pachatelství obviněných jen podporuje. Ze znaleckého posudku z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika (č. l. 2857 až 2898 spisu) soud dovodil, že předmětný soubor, tedy text „Kupní smlouvy práva na užívání nemovitosti“ zpracovával jakožto jeho autor naposledy, konkrétně dne 22. 4. 2019, 12:10 h obviněný J. N., když není důvod pochybovat o tom, že neexistuje osoba, která by měla zájem na změně metadat, jež by úmyslně změnila právě v neprospěch obviněného, a právě u tohoto konkrétního dokumentu. Zneužití poslední strany předmětné smlouvy dokládaly nejen svědecké výpovědi svědkyň P. V. a L. H., které shodně vyloučily, že by do ověřovací knihy jakožto název ověřované smlouvy napsaly „Kupní smlouva práva o užívání nemovitosti“, pokud by jim ve skutečnosti byla, navíc „shodou okolností“ téhož dne, tedy 3. 5. 2019, k legalizaci poškozenými předložena „Smlouva kupní“; ale zejména mnoha svědeckými výpověďmi (viz bod 136. shora). Doložená je skutečnost, že poškozená neměla v úmyslu předmětnou nemovitost převádět na společnost A., poškozeného či na kohokoli jiného. Poslední strana „Kupní smlouvy práva na užívání nemovitosti“, na které byly dne 3. 5. 2019 úředně ověřeny podpisy obou poškozených, byla následně použita jako poslední strana falešně vytvořené „Smlouvy kupní“, což vyplývá i ze samotného vzhledu předmětné stránky, jejíž nejen samotný na počítači upravený text poslední strany „Smlouvy kupní“, ale i délka jeho jednotlivých řádků, je zcela identická s totožným textem i délkou řádků poslední strany „Kupní smlouvy práva na užívání nemovitosti“, jež byla ověřovaná. Soud také vyloučil, že by tuto záměnu provedl nějak šikovně poškozený P. H. přímo při podpisu smlouvy či smluv, neboť by poškozená jistě zaznamenala nestandardní manipulaci se smlouvou či by nesouhlasil počet podpisů, které na smlouvu učinila a v neposlední řadě by si manipulace všimla i úřednice, která podpisy na smlouvě ověřovala (srov. bod 58. rozsudku soudu prvního stupně).
138.\tSoud prvního stupně se vypořádal i s obhajobu obviněných, že šlo o výhodný obchod, a uvedl, že by tomu tak nebylo ani za situace, pokud by se přihlédlo k dalším finančním částkám, které obvinění deklarují jako částky vynaložené na kupní cenu, byť nikoli vlastnici nemovitosti, ale poškozenému P. H. Jestliže by kupní cena sestávala z kupní ceny ve výši 2.500.000 Kč uvedené v padělané „Smlouvě kupní“ a z provize ve výši 500.000 euro, tedy cca 13.000.000 Kč, pak se i tato tzv. „ekonomicky výhodná cena“ od ceny nemovitosti, stanovené znalkyní jako cena nejpříznivější pro obviněné – nejméně 23.844.230 Kč, liší o více než 8.300.000 Kč, což nelze označit za ekonomicky výhodnou odchylku nabízené ceny od ceny skutečné. Z výpovědi obviněných soud dovodil, že oba byli v době skutku přesvědčeni, že nemovitost má hodnotu mnohem vyšší, tedy již v době prvotních úvah a prvotních úkonů si museli být velmi dobře vědomi, že jimi nabízená cena nemovitosti, i při zohlednění provize pro poškozeného P. H., je hluboce pod reálnou hodnotou předmětné nemovitosti, kterou odhadovali na 35 až 50 milionů korun (viz body 10., 17., 72., 110. a 111. rozsudku soudu prvního stupně, kde se k této skutečnosti vyjadřuje).
139.\tDruhá část podvodného jednání obviněných se posléze odehrála poté, co došlo k usmrcení poškozených, kdy byli oba obvinění srozuměni s tím, že poškození nejsou kontaktní a pokračovali ve svém úmyslu dokončit podvodný převod předmětné nemovitosti dalšími promyšlenými kroky, kdy hned dne 14. 6. 2019 obviněný J. N. připravil formulář označený jako „Návrh na vklad práva do katastru nemovitostí“ (č. l. 365 až 368 spisu), a obvinění zkoušeli, který z nich lépe napodobí podpisy poškozených M. D. a P. H., což nakonec učinil obviněný T. F. Uvedené vyplynulo ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, Mgr. Jana Zimmera (č. l. 3032 až 3064 spisu), který shledal, že podpisy obou poškozených uvedené v návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí, sp. zn. XY, ze dne 14. 6. 2019, nejsou pravými podpisy poškozených, neboť při bližším porovnání sporných podpisů se srovnávacím materiálem zjistil výrazné rozdíly v plynulosti a technice psaní, což velmi silně podporuje tvrzení, že sporné podpisy a srovnávací materiál psaly různé osoby. Závěry znalce, který jednoznačně identifikoval a označil nejen srovnávací materiál, ze kterého vycházel (a je součástí posudku v digitální podobě), ale svoje závěry přesvědčivě odůvodnil a vysvětlil při hlavním líčení, korespondovaly i s výpovědí obviněného T. F. (srov. bod 10. a 17. rozsudku soudu prvního stupně), který popsal, jakým způsobem se pokoušeli se spoluobviněným J. N. napodobit podpisy poškozených na návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí.
140.\tSoudy rovněž určily, že obviněný J. N. zajistil na poště v XY ověření kopie předmětné zfalšované „Smlouvy kupní“ a dne 15. 6. 2019 odeslal tyto listiny na pracoviště Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, kde bylo zahájeno řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí (viz listiny poskytnuté katastrálním úřadem na č. l. 364 a násl. spisu). Obviněný T. F. dále jednal s pracovnicí katastrálního úřadu ( Z. V., bod 65. rozsudku a též č. l. 3550, 3551 a 4487 spisu) za oba poškozené v úmyslu odstranit zmíněné nedostatky v návrhu při identifikaci nemovitosti. K zápisu vkladu práva nedošlo v důsledku zásahu policie, kdy tato dne 8. 8. 2019 řízení zastavila, neboť postupem podle § 79a tr. ř. zajistila nemovitost poškozené pro účely trestního řízení (č. l. 2382 až 2390 a také zpráva z katastru nemovitostí na č. l. 386, 387 spisu). Začátkem srpna (1. 8. 2019) obviněný T. F. u notářky JUDr. Alexandry Červové sepsal notářský zápis, což vyplývá z obchodního rejstříku společnosti A. (viz bod 70. rozsudku soudu prvního stupně), na jehož základě se jediným společníkem společnosti A. stala společnost FE a dalším jednatelem této společnosti se stal obviněný J. N. Potřebné listiny k provedení zápisu do obchodního rejstříku byly doručené stejného dne na pracoviště Městského soudu v Praze.
141.\tVýhradami obviněného J. N., které vznesl v rámci podaného dovolání, se zabýval již dříve odvolací soud, který rozvedl, z jakých důvodů se s nimi neztotožnil, a přisvědčil správnosti závěrů soudu prvního stupně (viz body 48. až 51. rozsudku odvolacího soudu).
142.\tNejvyšší soud po tomto shrnutí výsledků provedeného dokazování a vyjádření závěrů soudů obou stupňů k námitkám obviněného J. N. uvádí, že nemají podklad v přezkoumávaných rozhodnutích. Soudy jeho trestnou činnost oddělily od trestného jednání obviněného T. F., protože přesně určily, jaké úkony vykonával ve společném jednání obviněný J. N. a co činil obviněný T. F., i když je zřejmé, že se některé části jejich společného jednání prolínají. Zmíněné postupy soudů obou stupňů svědčí o tom, že se trestnému jednání dovolatele samostatně věnovaly, a je možné uzavřít, že soudy účast obviněného J. N. a jeho podíl při společně páchané trestné činnosti v dostatečné míře objasňovaly.
143.\tRovněž nebylo možné přisvědčit námitce tohoto dovolatele, že když se k činu nedoznal, neměl být uznán vinným, protože ze smyslu zásady oficiality podle § 2 odst. 4 tr. ř. vyplývá, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat z úřední povinnosti (ex officio), a doznání obviněného tyto orgány nezbavuje uvedené povinnosti řádně objasnit posuzované trestné jednání (srov. § 2 odst. 5 tr. ř.). Nutno podotknout, že této povinnosti všechny orgány dostály.
144.\tNejvyšší soud nepřisvědčil námitkám o nesprávnosti úvah soudu rozvedených v bodě 111. Po posouzení skutečností, jež obviněný vytýkal, nic nesvědčí o tom, že v této části rozsudku popsané skutečnosti nebyly vystaveny na logických a přesvědčivých skutečnostech opírajících se o výsledky provedeného dokazování. Naopak shora zmíněné pasáže jsou logické a z hlediska jejich věcnosti i přesvědčivé, obsahují podrobné rozvedení skutečností, které mají oporu v předchozích pasážích prováděného dokazování a jsou jen reakcí na výsledky plynoucí z provedených důkazů popsané v bodech 1. až 110., ať měly vztah k činnosti obviněného T. F. nebo dovolatele. Není povinností Nejvyššího soudu věnovat se každému konkrétnímu důkazu, protože podrobný rozbor skutečností z nich plynoucích je uveden v přezkoumávaných rozhodnutích, je možné však konstatovat, že uvedené závěry obsažené v bodě 111. jsou shrnutím a výsledkem, k němuž celé dokazování vedlo. Úvahy soudů i jejich závěry netrpí vnitřními rozpory, nestojí osamoceně, ale mají podklad ve výsledcích tohoto dokazování. Neplyne z nich nic, co by svědčilo o libovůli soudů či vyvozování nepodložených tvrzení.
145.\tJestliže obviněný poukazoval na nedostatky ve zpracování znaleckých posudků a zpochybňoval své autorství elektronicky vytvořených dokumentů a odkazoval na nedostatky znaleckého posudku z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, znalce RNDr. Vlastimila Klímy, a jeho závěry konfrontoval se závěry znaleckého posudku znalce prof. Vladimíra Smejkala, i těmito skutečnostmi se soud prvního stupně zabýval a vysvětlil, proč považoval závěry prvního jmenovaného znalce za správné.
146.\tNejvyšší soud doplňuje, že soud prvního stupně postupoval plně v souladu s ustanovením § 109 tr. ř., protože šlo o situaci, kdy byly podány dva znalecké posudky k téže otázce, a proto soud v hlavním líčení provedl důkaz oběma posudky, případně vyslechl zpracovatele a jejich závěry hodnotil při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu. S oběma se vypořádal a vysvětlil, který z posudků bere za základ svého rozhodnutí a z jakých důvodů. Skutečnost, že dva dosud podané znalecké posudky obsahují různé závěry, není sama o sobě důvodem pro vyžádání posudku ústavu podle § 110 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 11/1987-II., III. Sb. rozh. tr.). V této souvislosti postačí odkázat na to, že soud opřel své závěry o znalecký posudek RNDr. Vlastimila Klímy, protože z hlediska jeho přesvědčivosti shledal, že měl k dispozici veškerou výpočetní techniku a datové nosiče s příslušenstvím. Vypořádal se i s tím, že obhajoba zpochybňovala zejména formulace a popis získaných metadat u souboru, kdy znalec prof. Vladimír Smejkal teoreticky rozebral pojem „metadata“. Soud vysvětlil, proč nepřisvědčil závěrům prof. Vladimíra Smejkala a své úvahy v tomto směru vysvětlil velmi podrobně a s pochopením smyslu uváděných skutečností, když se opíral i o další výsledky dokazování. Poukázal především na domovní prohlídky v bydlišti a prohlídky vozidel obviněných, zajištěnou výpočetní techniku a datové nosiče, jež byly zajištěny způsobem, který jednak popsala a zadokumentovala policie, a jednak rozvedl a zadokumentoval znalec RNDr. Vlastimil Klíma. Po rozpečetění této techniky s ní znalec Vlastimil Klíma pracoval, pořídil identické kopie disku, vypočítal kontrolní součet této identické kopie a neshledal narušení originálu v procesu pořizování kopie, když opakoval tento proces se stejným výsledkem. Soud zdůraznil, že v přezkoumávané věci nejsou žádné objektivní poznatky o tom, že s těmito daty někdo manipuloval tak, aby na zajištěných dokumentech bylo konkrétní datum a označen konkrétní uživatel, kterým byl obviněný J. N. Vysvětlil i své závěry ohledně toho, proč shledal, že soubory v projednávané věci vytvořil dovolatel. Skutečnost, že se opíral o místo, kde byly datové nosiče a výpočetní technika zajištěny a výpovědi obviněných, kteří potvrdili, jakou výpočetní techniku a které datové nosiče, kdo používal, případně používali spolu, nesvědčí o tom, že by nevycházel z objektivních skutečností. Závěry obou znaleckých posudků tudíž vyhodnotil i v kontextu s dalšími provedenými důkazy a výsledky, k nimž dospěl znalec RNDr. Vlastimil Klíma, nebyly nijak zpochybněny (srov. body 50. až 53. rozsudku soudu prvního stupně).
147.\tV uvedeném hodnocení znaleckých posudků Nejvyšší soud neshledal obviněným vytýkané nedostatky, a k výše uvedeným okolnostem zdůrazňuje, že z obsahu spisového materiálu vyplývá, že oba znalecké posudky byly provedeny soudem prvního stupně při hlavním líčení dne 14. 1. 2022 podle § 211 odst. 5 tr. ř. (č. l. 4979 spisu), přičemž obvinění měli možnost závěry v nich uvedené zpochybnit prostřednictvím svých obhájců. Skutečnost, že znalci osobně při hlavním líčení vyslechnuti nebyli, je sice určitou nedůsledností, avšak s ohledem na to, že obvinění se takového postupu nedomáhali a s obsahem posudků písemně zpracovaných se spokojili, není v této fázi mimořádného opravného prostředku důvodem, aby Nejvyšší soud shledával extrémní nedostatek, o nějž nejde, neboť ze všeho plyne, že úvahy soudu prvního stupně jsou doloženy objektivními skutečnostmi a jsou správné. Proto, i když znalci nebyli osobně slyšeni před soudem, s čímž se strany ztotožnily, Nejvyšší soud neshledal, že soudy pochybily, pokud své závěry opřely o znalecký posudek znalce RNDr. Vlastimila Klímy. Soudy pro tento závěr v rámci svých úvah zohlednily celý řetězec důkazů, reagovaly na případné další nabízející se skutečnosti a objektivně přistupovaly ke zpracovávané materii podkladů, jimž se věnovaly s potřebnou detailností a přesností. Šlo o odborné otázky, které bylo nutné řešit na základě znaleckých posudků a po jejich pečlivém uvážení a zhodnocení odborných poznatků vyložily základní skutečnosti, které bylo podstatné pro právní posouzení a rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 2776/15). Měly na paměti, že nejsou bez dalšího vázány výsledky znaleckého zkoumání a hodnotily znalecké posudky jako kterýkoli jiný důkaz podle svého vnitřního přesvědčení a v souhrnu dalších provedených důkazů, a to na základě pravidel stanovených v § 2 odst. 6 tr. ř. Pokud se s hodnotícími stanovisky znalce zcela neztotožnily nebo je chtěly upřesnit, tak své závěry přezkoumatelně vyložily (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 504/17, nález sp. zn. III. ÚS 2453/11 ze dne 29. 2. 2012, nález ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12, nebo usnesení ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 2761/2021).
148.\tSoudy v uvedeném smyslu postupovaly i ve vztahu k námitkám obviněného J. N. proti závěrům znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace nemovitosti, když objasňovaly, že šlo o škodu ve výši 23.844.230 Kč. Obviněný nicméně tvrdil, že nelze vycházet ze závěrů znalkyně Miroslavy Dostálové, jež vypracovala předmětný posudek, z něhož soudy pro stanovení výše škody vycházely, protože sám dovodil, že šlo o škodu 8.300.000 Kč.
149.\tRovněž této námitce se soudy již věnovaly a soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku podrobně vysvětlil, jakým způsobem došlo k vypočtení hrozící škody, resp. ceny nemovitosti poškozené označené v tzv. skutkové větě, a své závěry tímto směrem učiněné podrobně popsal včetně uvedení odkazů na příslušné důkazy, z nichž pro stanovení konečné výše škody vycházel. Opíral se o závěry uvedené znalkyně, která stanovila výslednou cenu rodinného domu na adrese XY v Praze 6 včetně plotu, podezdívky, pozemků a trvalých porostů ve výši 23.844.230 Kč. Poukázal na to, že vysvětlila, z jakých podkladů při posuzování ceny nemovitosti vycházela. K námitkám obviněného o nedostatcích v tomto posudku soud zdůraznil, že zadání znaleckého posudku znělo na cenu obvyklou, čímž se rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku, nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění (srov. § 137 tr. zákoníku). Vysvětil, že šlo o výjimečnou budovu zejména z historického pohledu, a proto, když obdobné nemovité kulturní památky nebyly nabízeny k prodeji na realitním trhu, považoval za důvodné, že znalkyně proto stanovila „zjištěnou cenu“, a to podle v posudku citovaných znaleckých předpisů, když tato zjištěná cena je vždy nižší než cena obvyklá obzvláště, když ji nebylo možno zjistit. Nalézací soud zohlednil i to, že L. Z., osoba, která vilu zdědila, vypověděl, že pro něj zjištěná odhadní cena činila 45.000.000 Kč a další 55.000.000 až 60.000.000 Kč. Z uvedených důvodů, které jsou zřejmé, jasné a nevzbuzují pochybnosti, nelze na uvedeném závěru, k němuž soud dospěl na podkladě uvedeného posudku, shledat nedostatky, které obviněný v dovolání uváděl (srov. body 71. a 72. rozsudku soudu prvního stupně). Pro úplnost lze odkázat i na shodné závěry odvolacího soudu, který tomu, že obviněný namítal, že škodou měl být rozdíl mezi „kupní cenou“ a znalecky určenou cenou, tedy částka 8.300.000 Kč, nepřisvědčil (srov. body 47. a 50. rozsudku odvolacího soudu).
150.\tNejvyšší soud pro úplnost k námitkám obviněného proti faktické správnosti uvedeného znaleckého posudku doplňuje, že byl pořízen na základě opatření Policie České republiky ze dne 18. 11. 2019, sp. zn. KRPA-230556-819/TČ-2019-000071 (č. l. 3100 spisu) a byl přečten při hlavním líčení dne 7. 10. 2021 (č. l. 4490 spis). Následně byla poprvé vyslechnuta znalkyně Miroslava Dostálová dne 22. 11. 2021 (č. l. 4659 spisu) a obhajoba i státní zastupitelství měly možnost jí pokládat dotazy a závěry jí učiněné zpochybňovat. Uvedený postup vedl k tomu, že byl pořízen i doplněk znaleckého posudku založený na č. l. 5062 spisu, který byl proveden společně s dalším výslechem znalkyně při hlavním líčení dne 14. 3. 2022 (č. l. 5077 až 5079 spisu). Znalecké závěry v posudku uvedené byly podrobeny pečlivému rozboru, znalkyně je při hlavním líčení přednesla a vysvětlila a rovněž zodpověděla všechny otázky, které byly ze strany stran řízení i předsedkyně senátu vzneseny.
151.\tZ těchto důvodů, které nevzbuzují pochybnosti obviněným vytýkané, Nejvyšší soud námitky obviněného v uvedené smyslu nepovažoval za důvodné, protože postupy soudů korespondují i s podmínkami stanovenými v § 137 tr. zákoníku. Lze uzavřít, že zjištěná výše možné způsobené škody v hodnotě 23.844.230 Kč má podklad v řádně provedeném dokazování, a když se objevily určité nejasnosti při vypracovávání posudku, soud je postupem stanoveným v § 109 tr. ř. odstranil. Tento důkaz byl proveden v kontradiktorním řízení a obhajoba dostala prostor své námitky k němu uvést, a soud na ně v souladu se zákonem reagoval.
152.\tNejvyšší soud nepřisvědčil ani námitkám obviněného J. N., jež mířily vůči skutkovému závěru, že se na uvedeném trestném jednání, jak bylo soudem zjištěno, nepodílel. Lze shrnout, že soudy této otázce věnovaly důslednou pozornost, posuzovaný skutek byl objasňován podle pravidel vymezených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a na základě souhrnu důkazů, o něž soudy své závěry opřely (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.). Důkazy provedené v tomto trestním stíhání vytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu, včetně objektivní a subjektivní stránky, a které soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině obviněných. Nejvyšší soud neshledal porušení zásady presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny a od ní se odvíjejícího principu rozhodování in dubio pro reo. Při uvážení všech uvedených závěrů týkajících se rozsahu provedeného dokazování a použití konkrétních důkazních prostředků lze připomenout, že existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014)
153.\tNejvyšší soud shledal i z tohoto hlediska dokazování za provedené v souladu se zásadami vymezenými v relevantních ustanoveních. Rovněž konstatuje, že v posuzované věci nebyl ani ve vztahu k trestnému jednání obviněného J. N. zjištěn extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. V obsahu napadených rozhodnutí taktéž nic nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
b)\tk důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
154.\tVýhrady obviněného směřující proti nedostatkům v právní kvalifikaci směřovaly proti objasnění jeho role spolupachatele ve smyslu § 23 tr. zákoníku, a tvrdil, že byl nesprávně určen kvalifikační znak škody velkého rozsahu podle § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, a že nejde o trestné jednání, neboť soudy měly uplatnit princip ultima ratio, obzvláště při ukládání trestu, kdy se měl promítnout do uložení trestu za použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku, protože čin byl spáchán ve stádiu pokusu.
155.\tK námitce, že nebyl spolupachatelem zločinu podvodu, neboť se na podvodném jednání vůbec nepodílel, tedy že nebyl pachatelem, pokud nebyla objasněna jeho část individuální viny, je třeba uvést, že pro závěry o této skutečnosti nelze vycházet z toho, jakými okolnostmi je obviněný dokládá, protože je vystavěl pouze na své obhajobě nemající podklad ve výsledcích provedeného dokazování. V této souvislosti je třeba připomenout, že závěry o právních otázkách Nejvyšší soud posuzuje podle skutečností objasněných soudy prvního a druhého stupně. V této souvislosti lze odkázat na bod 1. shora, kde je skutek popsán. Podle něho Nejvyšší soud zkoumal správnost právních závěrů mimo jiné o tom, jakou roli obviněný J. N. měl v celé společně páchání trestné činnosti.
156.\tNejvyšší soudu vycházel z toho, že pokusu zločinu podvodu podle § 21 k § 209 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku se dopustí ten, jehož jednání bezprostředně směřuje k tomu, aby sebe nebo jiného obohatil tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí-li tímto činem škodu velkého rozsahu. Soudy nižších stupňů dovodily, že obviněný J. N. spáchal pokus tohoto trestného činu v alternativě, že uvedl někoho v omyl jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku společně s obviněným T. F.
157.\tU spolupachatelství jde o formu trestné součinnosti, kdy se společným jednáním podílí na trestné činnosti více osob se shodným úmyslem podle § 23 tr. zákoníku. Jde o něj v případě, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání [srov. rozhodnutí č. 66/1955 a stanovisko č. 17/1982 Sb. rozh. tr.], anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu [srov. rozhodnutí č. č. 36/1973, nebo č. 15/1967 Sb. rozh. tr.]. K naplnění spolupachatelství, které je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícímu, není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání [viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.]. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn.
158.\tPrávě s ohledem na to, že postačí, že každý ze spolupachatelů byl alespoň článkem řetězce, lze dovozovat i vinu obviněného J. N., na kterou poukázal soud prvního stupně dokonce v bodě 111. rozsudku, neboť zde jasně uvedl, že ve vztahu k trestnému činu podvodu obviněný J. N. uzavřel s poškozeným P. H. „Smlouvu o převodu obchodního podílu“, na základě které se společnost patřící obviněnému T. F. – FE, stala vlastníkem společnosti A., což byl jeden z prvních kroků obviněných k podvodnému získání nemovitosti poškozené. Dále bylo s jeho osobou spojeno autorství falešné kupní smlouvy, jak dovodil soud prvního stupně v bodě 51. rozsudku. Stejně tak tento obviněný dne 14. 6. 2019 připravil formulář označený jako „Návrh na vklad práva do katastru nemovitostí“, zkoušel společně s obviněným T. F., kdo bude schopen lépe napodobit podpisy poškozených, téhož dne zajistil na poště v XY ověření kopie předmětné zfalšované „Smlouvy kupní“ a 15. 6. 2019 odeslal tyto listiny na pracoviště Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, kde bylo zahájeno řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí. Již jen z těchto zjištěných skutečností lze dovozovat, že obviněný J. N. se účastnil podvodného jednání od jeho počátku, až po uskutečnění finálního záměru, a střídal se s druhým obviněným v činění jednotlivých úkonů. Oba tudíž spolupracovali buď společně či působili jako články řetězce, což plně odpovídá zásadám pro posuzování spolupachatelství s tím, že o individuální vině ani jednoho z obviněných nelze pochybovat. Výhrady obviněného J. N., že nejednal ve spolupachatelství ve smyslu podmínek § 23 tr. zákoníku, resp. že vůbec nebyl pachatelem trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, jsou tedy v rozporu jak s výsledky provedeného dokazování, tak i s právními závěry, které k této otázce soudy učinily. V celkovém kontextu šlo o promyšlené jednání obou osob zapojených do trestné činnosti, kdy každá z nich měla prokazatelně svůj vlastní úkol a přesně vymezenou oblast působnosti.
159.\tPouze pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že pro společný úmysl, který je pro závěr o spolupachatelství rovněž vyžadován, svědčí především celá systematicky naplánovaná a promyšlená trestná činnost obviněných, kteří věděli o povaze a účelu spolupráce s poškozeným P. H. i důvodech, proč tak činili. Byli obeznámeni s tím, že návrh na vklad do katastru je založen na podvodném jednání, s kterým poškozená M. D. nikdy nesouhlasila a pravděpodobně o něm ani nevěděla, neboť jimi prezentovaná kupní smlouva byla zfalšovaná a zastřená jinou smlouvou, která by však v žádném případě sama o sobě nevedla k tomu, že by na obviněné bylo převedeno vlastnické právo k předmětné nemovitosti. Z uvedených zjištění je tudíž zřejmý i společný úmysl, v němž obvinění jednali se zcela jasně daným cílem připravit poškozenou o její nemovitost, při znalosti všech rozhodných skutečností, plánovitě a koordinovaně, vedeni společným záměrem a cílem, který se jim díky vzájemné úzké spolupráci a rozdělení rolí dařilo relativně dlouhou dobu také realizovat.
160.\tVzhledem ke shora uvedenému nelze o tom, že byla vina obviněného J. N. posuzována individuálně, pochybovat. Jím spáchané jednání bylo zasazeno do kontextu celé promyšlené trestné činnosti. Soudy nižších stupňů vysvětlily, na základě jakých důkazů a z nich plynoucích skutečností vinu tohoto obviněného dovodily. Lze zdůraznit, že právě souhra obou spolupachatelů a jednotnost při realizaci společného záměru je naplněním zásad spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, které ovládají celé jednání, jež společně uskutečnili. Role každého z obviněných byla umocněna jeho samostatným chováním, avšak oba postupovali jednotně a koordinovaně, ani jeden z nich ze společného rámce jednání nevybočil, s čímž koresponduje to, že jejich jednotlivá individuální jednání na sebe navazovala, případně se vzájemně prolínala (srov. rozhodnutí č. 49/2009-I. Sb. rozh. tr.). Vzhledem ke vzájemnému propojení jednání každého z obviněných bylo možné realizovat čin způsobem, jak k němu došlo, a proto Nejvyšší soud námitkám obviněného mířícím vůči prokázání jeho viny nevyhověl.
161.\tS ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud nepřisvědčil výhradám obviněného proti správnosti znaleckého posudku z oboru ekonomika zpracovaného znalkyní Miroslavou Dostálovou a v té souvislosti ani zpochybnění závěru o naplnění znaku skutkové podstaty podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku proto, že nešlo o škodu velkého rozsahu. Výsledky dokazování doložily, že minimální cena nemovitosti poškozené činila 23.844.230 Kč, což je více než dvojnásobek spodní hranice škody velkého rozsahu podle § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku stanovené na 10.000.000 Kč. Tato výše nemohla být určena podle obviněným požadovaného rozdílu mezi znalecky stanovenou cenou a kupní cenou uvedenou ve smlouvě. Tento způsob určení škody, jak správně uvedl již odvolací soud, neodpovídá objektivnímu posouzení hodnoty nemovitosti, neboť při jednání obviněných nikdy nešlo o legální odkoupení nemovitosti a převedení vlastnického práva k ní, protože poškozená M. D. a zároveň jediný oprávněný vlastník, který mohl nemovitost prodat, podle skutkových zjištění žádnou součinnost s obviněnými, která by směřovala k převodu vlastnického práva, neprojevovala a svoji vilu opakovaně prodat odmítla.
162.\tV daném případě je třeba vycházet z toho, že šlo o pokus podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, u něhož obvinění směřovali k tomu, aby sebe obohatili tím, že poškozenou uvedli v omyl a tím jí způsobili škodu velkého rozsahu. Jejich jednání bylo založena na uvedení v omyl, což je rozpor mezi představou a skutečností. Jde o něj i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. O uvedení v omyl jde tehdy, když pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Tento znak předpokládá, že pachatel sám jiné osobě předkládá okolnosti, jež jsou v rozporu se skutečností. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. Brojil-li obviněný proti škodě, obecně lze uvést, že jde o újmu majetkové povahy na cizím majetku. Jedná se nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk (lucrum cessans), tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody tu může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu. V daném případě byla vylákanou věci nemovitost, a proto soudy důvodně posuzovaly její hodnotu v době činu, a to plně v souladu s pravidly stanovenými v § 137 tr. zákoníku.
163.\tZe shora uvedených důvodů se Nejvyšší soud neztotožnil s námitkami obviněného J. N., že jeho jednání nesměřovalo ke způsobí škody ve smyslu kvalifikačního znaku podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, tj. škody velkého rozsahu, neboť hodnota nemovitosti činila podle výsledků provedeného dokazování nejméně 23.844.230 Kč. Námitky proti nesprávnosti právní kvalifikace neshledal důvodnými, neboť právní hodnocení věci, provedené soudy nižších stupňů, je zcela správné a přiléhavé.
164.\tNejvyšší soud ke zmínce obviněného o tom, že nebylo užito principu ultima ratio, připomíná, s ohledem na závažnost, promyšlenost, ziskuchtivost a bezohlednost činu obviněného J. N., jímž byl v této věci uznán vinným, že nelze vůbec o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe vymezené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku uvažovat. Ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestným činem je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené je možné uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu [srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh. tr.]. Princip subsidiarity trestní represe doplněný principem ultima ratio, vymezuje, že trestní právo má místo pouze tam, kde jsou jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. V daném případě šlo o velmi závažnou trestnou činnost, při které bylo nutné použít trestní represi, jelikož porušení chráněných vztahů v tomto případě naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty kvalifikovaného trestného činu, a to zejména s ohledem na to, že obvykle je použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z § 12 odst. 2 tr. zákoníku možné jen u základních skutkových podstat. V případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů o ní lze uvažovat zcela výjimečně, a to jen tehdy, když celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií je natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (srov. rozhodnutí č. 31/2017 Sb. rozh. tr.). O takovou nízkou společenskou škodlivost v této věci nejde, a to ze všech výše uvedených důvodů, a též s ohledem na povahu trestné činnosti a okolnosti, za nichž byl pokus trestného činu podvodu obviněnými spáchán, jež jsou dostatečně rozebrány v tomto usnesení stejně jako v rozhodnutích soudů nižších stupňů.
165.\tVýhrady, že obviněnému nebyl uložen mírnější trest odnětí svobody, a to za použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku, nelze rovněž považovat za důvodné. Nejvyšší soud, byť podle obecné judikatury nejde o námitku dopadající na obviněným označené důvody, z hlediska vyloučení možné nepřiměřené tvrdosti uloženého trestu, připomíná, že je povinen přezkoumat, zda uložený trest není trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je nutné zkoumat vztah mezi veřejným statkem, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).
166.\tPouze pro úplnost lze poznamenat, že Nejvyšší soud neshledal žádný exces při ukládání trestu, neboť soudy plně respektovaly pravidla zakotvená v § 39 tr. zákoníku v návaznosti na § 38 tr. zákoníku. Při této své činnosti soud prvního stupně dostatečně přihlédl ke všem okolnostem, za nichž byl čin spáchán a hodnotil i osobu obviněného. Právě ty byly určující pro uložení přísnějšího trestu, jak je v bodě 115. rozsudku soudu prvního stupně a v bodech 58. až 64. rozsudku odvolacího soudu rozvedeno. Popsaný způsob posouzení všech rozhodných skutečností podstatných pro uložení výše a druhu trestu, ale i toho, zda bude spojen s jeho přímým výkonem, je plně dostačující, a to i přes to, že jde o trest pro jeho nepodmíněnost citelnější. S ohledem na tuto jeho stránku je však nutné zdůraznit vedle okolností, k nimž soudy obou stupňů přihlížely, i generální prevenci, kterou musí trest splňovat, což je v daném případě nezbytné, protože způsob trestného jednání je společensky škodlivý, a je potřeba i v rámci ukládaných trestů za tento druh trestné činnosti dát najevo prostřednictvím výše trestu a jeho druhu, že jde o čin zatěžující celou společnost. V případě obviněného je však tato skutečnost až druhotná, neboť prvotní byla snaha trestem postihnout vysokou škodlivost činu obviněného, který pro to, aby si zajistil vlastní prospěch, což soudy zdůraznily, jednal tak, že plánovaným, cílevědomým jednáním zneužil obvyklé občanskoprávní vztahy.
167.\tNejvyšší soud podle uvedených zásad mohl tresty, jež byly obviněnému uloženy, posuzovat z hledisek jejich případné extrémní tvrdosti, a shledal, že soud prvního stupně, jenž uložil bez podmínek § 58 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody v jeho zákonné výměře, zohlednil všechna zákonná kritéria a byl si vědom toho, že je nutné vysvětlit, v čem spočívala nezbytnost uložení takto důrazného trestu spojeného s odnětím osobní svobody. Proto v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí v potřebné míře vyložil, jaké skutečnosti zvažoval ve prospěch a neprospěch obviněného (srov. bod 115. rozsudku soudu prvního stupně). Podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku mu uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let a podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jej zařadil do věznice s ostrahou, což je trest uložený na samotné spodní hranici zákonné výměry.
168.\tK požadavku obviněného je třeba uvést, že nebyly splněny podmínky pro ukládání trestu podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku, neboť platí, že pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku nepostačuje, že jde jen o pokus trestného činu (§ 21 odst. 1 tr. zákoníku). Soud musí posoudit všechny okolnosti významné pro stanovení povahy a závažnosti pokusu, jeho přiblížení se k dokonání trestného činu, důvody, pro které k dokonání nedošlo, a další konkrétní okolnosti případu, jakož i osobu pachatele a jeho osobní a jiné poměry. Teprve na základě jejich komplexního zhodnocení lze odůvodnit postup podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1033/2022). Pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že pro to, aby bylo možné snížit ukládaný trest pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku, musí být u pokusu splněny tři podmínky, jimiž jsou povaha a menší závažnost pokusu, okolnost, že uložení trestu v rámci zákonné trestní sazby bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a že nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Zákon tyto tři podmínky vyjadřuje gramaticky ve slučovacím poměru, a proto lze dovodit, že mají být splněny kumulativně. Nestačí proto jen zjištění, že došlo k pokusu trestného činu (srov. rozhodnutí č. 14/1965 Sb. rozh. tr.). První podmínka, jíž je spáchání pokusu trestného činu, u něhož je nutné zvažovat, zda nedosahoval škodlivosti jiných obvyklých případů, se uplatní jen tehdy, jestliže pokus nedosahuje v konkrétním případě takové závažnosti, jaké odpovídá trestní sazba trestu odnětí svobody stanovená na dokonaný trestný čin (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 7 Tdo 124/2016, a ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 56/2017, a usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2272/20). K tomu dochází v takových případech, kdy nenastal zákonem předpokládaný následek, a čin je vzhledem k významu chráněného zájmu, který jím byl dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem (srov. § 39 odst. 2 tr. zákoníku), méně závažný. Z těchto hledisek je důležité posoudit, do jaké míry se jednání pachatele k dokonání trestného činu přiblížilo. Je nutné přihlížet i k okolnostem a k důvodům, pro které k jeho dokonání nedošlo. Soud má zejména přihlédnout k tomu, jak vzdálené a jak reálné bylo porušení objektu trestného činu z podniknutého pokusu a které skutečnosti zabránily dokonání, čím byly tyto skutečnosti způsobeny a jaký vztah k nim měl pachatel. Přitom bude mít význam, zda šlo o pokus ukončený nebo neukončený, resp. zda nešlo o nezpůsobilý pokus. Větší vzdálenost od dokonání trestného činu, povaha a význam okolností a důvodů, jež zabránily v jeho dokonání, mohou být takového významu, že povedou k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 531).
169.\tPro další dvě podmínky vymezené v § 58 odst. 6 tr. zákoníku (uložení trestu v rámci zákonné trestní sazby by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné vzhledem k povaze a závažnosti pokusu, a že nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání) je významné, že i když toto ustanovení není sice výslovně vázáno na mimořádné okolnosti případu ani na poměry pachatele, jak to předpokládá § 58 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 35/1963 Sb. rozh. tr.), je třeba vycházet i z jejich obecného zhodnocení, protože bez nich by nebylo možné stanovit, jak vysoký trest odnětí svobody je schopen zajistit nápravu pachatele a ochranu společnosti a jestli výměra tohoto trestu by skutečně byla nepřiměřeně přísná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, svazek 26, č. T 615). Vždy bude záležet na jejich individuálním posouzení v každé věci s přihlédnutím k § 39 a násl. tr. zákoníku. Je nutné zvažovat, zda jde o naplnění souhrnu takových okolností, aby odůvodňovaly aplikaci uvedeného ustanovení, a proto se pro určení toho, jaký dopad by měl trest uložený v rámci zákonné trestní sazby pro pachatele, nutně vychází z konkrétně zjištěných skutečností v každé individuální věci.
170.\tNa základě těchto zjištění Nejvyšší soud shledal, že soudy důvodně neaplikovaly § 58 odst. 6 tr. zákoníku, a tudíž nebylo možné přisvědčit obviněnému, že jde o trest nepřiměřeně či extrémně tvrdý. Je třeba připomenout, že obviněný je postihován za to, že se dopustil pokusu zločinu podvodu, jenž spáchal v úmyslu získat pro sebe a jiného majetkový prospěch, což byl záměr, který realizoval společně s obviněným T. F., a to zcela rafinovaným a promyšleným způsobem, kdy se pokusil obelstít poškozenou M. D., a to ještě za spoluúčasti poškozeného P. H. jakožto osoby, která žila s poškozenou ve společné domácnosti. To, že čin obviněného zůstal ve stadiu pokusu a nebyl dokonán, bylo pouze výsledkem náhody, a toho, že policie začala pátrat po pohřešovaných poškozených, kteří byli v té době již mrtví, ačkoli na jejich vraždě se obviněný J. N. podle učiněných skutkových zjištění nepodílel. Uvedené skutečnosti svědčí o tom, že ukládání trestu podle zákonné trestní sazby se nejeví pro obviněného nepřiměřeně přísným s ohledem na okolnosti činu, které naopak předpokládají nutnost obviněného potrestat pro jeho rafinovanost, ziskuchtivost a bezohlednost zejména vůči poškozené M. D.
171.\tOsobní poměry obviněného soud rovněž řádně zohlednil, když přihlédl k tomu, že dosud vedl řádný život, tedy k polehčující okolnosti ve smyslu § 41 písm. p) tr. zákoníku a znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie shledali, že jeho resocializace je možná a velmi dobrá. Nicméně nejedná se o tak mimořádné okolnosti, které by svědčily o možnosti aplikace ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku.
172.\tTrest odnětí svobody obviněnému uložený je z uvedených důvodů třeba považovat s ohledem na povahu trestné činnosti a osobu pachatele za nutný a nezbytný k jeho nápravě, když soudy v daných souvislostech zachovaly nezbytnou rovnováhu uloženého trestu ve vztahu k právům obviněného (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I ÚS 554/04). Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že obviněnému uložený nepodmíněný trest odnětí svobody zachovává princip přiměřenosti i proporcionality, neboť jde o vyvážený a nutný trestněprávní postih, a proto nedošlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. práva obviněného na spravedlivý proces.
173.\tNejvyšší soud nepřisvědčil obviněnému ani v tom, že by peněžitý trest byl ukládán v rozporu se zákonnými podmínkami a nelze souhlasit s obviněným, že by se soud jeho poměry nezabýval, protože v přezkoumávaném rozsudku vysvětlil, jak posuzoval majetkové poměry obviněného a jeho schopnost peněžitý trest uhradit (viz bod 115.), když uvedl, že obviněný se dopustil pokusu trestného činu majetkového charakteru, kterým se pro sebe a pro jiného snažil získat majetkový prospěch ve smyslu § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, a proto mu byl uložen též peněžitý trest ve výši 500 celých denních sazeb s výší denní sazby 10.000 Kč, tedy celkem 5.000.000 Kč. K uvedenému lze dodat, že překážkou pro uložení peněžitého trestu podle 67 tr. zákoníku není to, že se soudu nepodařilo zcela objasnit majetkovou situaci obviněného, jestliže měl jinak dostatek podkladů pro závěr, že obviněný má prostředky k tomu, aby peněžitý trest zaplatil. Tento závěr současně vylučuje, aby uložený trest byl nedobytný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1409/2011).
174.\tVe věci obviněného J. N. však soud jeho majetkové poměry zkoumaly a podle výsledků provedeného dokazování doložily, že bylo v jeho finančních možnostech peněžitý trest uhradit, neboť byl zaměstnán s pravidelným příjmem – deklaroval zaneprázdněnost v práci při jeho neúčasti u konaných hlavních líčení, opakovaně také realizoval nákladné cesty do zahraničí a zjevně i přes svůj poměrně nízký věk disponoval vysokými finančními částkami. Vše tedy svědčilo o tom, že má zdroje příjmů, které mu takto nákladný život dovolily vést, nehledě na to, jak hodnotnou nemovitost se pokusil podvodně získat. Vše důvodně nasvědčuje tomu, že nejde o peněžitý trest, který by byl nedobytný, a proto ani v případě uložení tohoto druhu trestu Nejvyšší soud žádné vady neshledal.
X. Závěr
175.\tZe všech shora podrobně popsaných důvodů Nejvyšší soud shrnuje, že rozhodl tak, že dovolání obviněných T. F. a J. N., byť jsou zčásti obsahově podřaditelná pod jimi zvolené dovolací důvody, nejsou důvodná, protože soudy své skutkové a právní závěry i okolnosti, za kterých obviněným ukládaly tresty, řádně vyložily, a jejich závěry jsou dostatečně vyjádřeny v přezkoumávaných rozhodnutích. Proto shledal podaná dovolání jako celek za zjevně neopodstatněná a odmítl je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
176.\tVzhledem k tomuto výsledku dovolacího řízení nebyly dány důvody pro odklad či přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř., jak požadovali obvinění, když ani předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil.
P o u č e n í :\tProti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 7. 2023
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu