120.\tTomuto způsobu hodnocení přisvědčil i odvolací soud, jenž v odůvodnění svého usnesení (srov. strany 6 a 7) uvedl, že „… je, stejně jako soud prvního stupně, přesvědčen, že mužem, kterého viděla do kadeřnictví vstupovat svědkyně P. Š., a který napadl poškozenou, je právě obžalovaný. Jednak pohyb další osoby rozdílné od osoby obžalovaného stejného vzhledu ve velmi krátkém časovém intervalu je i s ohledem na to, v jaké době …, na jakém místě … a v jakém městě … k němu došlo, vyloučen …“, jednak „popis obžalovaného, který poskytla poškozená L. B. je natolik přiléhavý, že se rozhodně nehodí na žádného jiného možného pachatele.“. Tento závěr prý „… nevylučují ani některé rozpory ve výpovědi svědkyně P. Š. Pokud jde o barvu vlasů, je třeba si uvědomit, že sledovala děj ze 4. poschodí, před 17. hodinou v únoru a že se tedy mohla barva vlasů jevit jinak, než ve skutečnosti byla. To samé lze uvést i k otázce batohu, kterého si svědkyně nevšimla.“.
121.\tNejvyšší soud takovému způsobu hodnocení výpovědi jmenované svědkyně, které je opět v evidentním rozporu se zásadou in dubio pro reo, rozhodně nemohl přisvědčit. Musel se naopak ztotožnit s argumentací dovolatele, že i odvolací soud si z její výpovědi vybral pouze tu část, která mu „zapadala“ do kontextu odůvodnění jeho viny, a že proti prosté logice uvedl zcela nepodložené a smyšlené domněnky. Popis muže přicházejícího ze shora ke kadeřnictví, který svědkyně prezentovala, totiž vůbec neodpovídal osobě obviněného [ať už šlo o oblečení, které měl mít na sobě (mělo jít o kratší bundu do pasu), nebo pokud šlo o barvu jeho vlasů (světlehnědé, resp. špinavé blond), ale především jejich sestřih (krátké vlasy, vystříhaný krk), jakož i to, že muž byl bez batohu či tašky, atd.]. Tyto skutečnosti – spolu s tvrzením svědkyně, že popisovaný muž přicházel z opačného směru (z jejího pohledu zprava) než obviněný – naopak mohou svědčit pro závěr, že její svědectví by vylučovalo obviněného jako možného pachatele stíhaného trestného činu a současně by svědčilo pro reálnost úvahy, že do kadeřnictví vstoupil po obviněném (v čase 16.55 až 16.59 hodin, tedy v době, kdy podle výpovědi jeho i obou jeho prarodičů měl již být doma) ještě další mladý muž.
122.\tPři hodnocení svědecké výpovědi P. Š. měl již nalézací soud posuzovat i to, zda svědkyně byla při sledování ulice a prostranství před kadeřnictvím v době před 17. hodinou skutečně natolik pozorná, aby z její výpovědi bylo možno činit tak kategorický závěr, že „mezi vstupem pachatele do kadeřnictví a odchodem malého chlapce nemohl být v kadeřnictví nikdo jiný“ (srov. shora odstavce 115. a 117.), když kromě malého chlapce a mladého muže nikoho dalšího neregistrovala. Ze svědeckých výpovědí J. K. a M. V. se totiž podává, že v daném místě a čase se měli pohybovat nejen oni, takže lze reálně předpokládat, že je – při jí tvrzené pozornosti – nejen mohla, ale i měla vidět (svědkyně M. V. dokonce hovořila o mladém muži, který se v blízkém okolí pohyboval a neodpovídal popisu obviněného, a také o osobním automobilu, řízeném mužem romského původu, které v té době ulicí projíždělo; o ničem takovém se však P. Š. ve svých svědeckých výpovědích nezmiňovala).
123.\tV návaznosti na výše zmíněné údaje z výpovědi svědkyně P. Š. měl nalézací soud věnovat více pozornosti právě svědeckým výpovědím M. V. a J. K., kteří se v rozhodnou dobu v okolí kadeřnictví rovněž pohybovali a ve svých výpovědích zmiňovali o čase 16.55 hodin. To je významný časový údaj rovněž ve vazbě na obsah jak výpovědi poškozené L. B. (ta v jedné výpovědi hovořila také o 17. hodině), tak svědecké výpovědi P. Š. (ta upřesnila čas pozorování mladého muže přicházejícího do kadeřnictví shora na 16.59 hodin), ale i svědecké výpovědi prarodičů obviněného (ti vypověděli, že jejich vnuk byl již v 17 hodin doma).
124.\t Pokud tak nalézací soud v hodnotících pasážích odůvodnění svého rozsudku činil (na str. 62), nelze se s přesvědčivostí jeho úvah bezezbytku ztotožnit. Až nesrozumitelně působí jeho úvaha, že svědkyně P. Š. nemohla M. V. a J. K. vidět, neboť ti se „… zdržovali na té straně, na které má svědkyně Š. okna, takže tyto osoby nemohla ani vidět, neboť jak uvedla, seděla uvnitř obývacího pokoje ve 4. patře, koukala z okna a popelník měla na parapetu. Tím pádem se dostaly tyto osoby mimo zorný úhel této svědkyně.“. Na str. 8 rozsudku totiž soud při citaci obsahu výpovědi této svědkyně uvedl, že „… měla otevřené okno, pila kávu a kouřila z okna v kuchyni.“. Ke svědecké výpovědi M. V. soud sice uvedl, že „… nepotkala na své procházce obžalovaného, ale jinou osobu, která se u prodejny "K." nacházela dříve, než by se zde mohl nacházet obžalovaný. Toto tvrzení je podporováno i tím, že tato osoba, která vypadala jako „Harry Potter“, měla kulaté brýle, které obžalovaný v té době vůbec nenosil.“, z této úvahy však nevyvodil závěr, že poblíže kadeřnictví se v kritické době skutečně pohyboval jiný (další a od obviněného odlišný) mladý muž. Ze svědecké výpovědi J. K. pak soud pouze konstatoval, že „… podle něho mladý muž odcházel v čase asi 16.55 hod. směrem od kadeřnictví po jeho pravé ruce.“, více se významným údajům z jeho výpovědi nevěnoval.
125.\tNejvyšší soud přitom již ve svém předchozím rozhodnutí upozorňoval na potřebu věnovat i těmto důkazům zvýšenou pozornost a uvažovat, že svědek J. K. již jinou osobu než obviněného zřejmě vidět nemohl, neboť v 16.59 hodin byl již doma a díval se na televizi. Podobně svědkyně M. V. byla v 17.00 hodin již na cestě domů, kam přišla v 17.03 hodin, takže již nejspíš nemohla vidět, zda v 16.59 hodin šel někdo do kadeřnictví, jak to popsala svědkyně P. Š. I proto měl nalézací soud zvažovat, zda jmenovaní svědci, kteří viděli nějakou osobu, jak v čase 16.55 hodin již odchází od kadeřnictví (popsali, že ji viděli již vzdálenou od dveří kadeřnictví odcházet směrem, kde v té době obviněný bydlel u svých prarodičů), nepozorovali právě obviněného.
126.\tSvědeckou výpověď P. Š. měl nalézací soud dát také do souvislosti s obsahem svědeckých výpovědí prarodičů obviněného M. N. a L. N. Z nich je totiž patrné, že v době, kdy mladý muž, jehož tato svědkyně pozorovala, vstupoval do kadeřnictví, měl již být obviněný u nich doma. Obsah výpovědí obou jmenovaných svědků soud sice v odůvodnění svého rozsudku zmínil (prvou svědkyni na str. 7 a 8, druhého svědka na str. 27 a 28), v hodnotících pasážích (na str. 56 až 67) jim ale již žádnou pozornost nevěnoval. Přitom pokud oba tito svědci potvrdili, že obviněný přišel do jejich bydliště v 17 hodin (M. N. hovořila o příchodu vnuka „přesně v 17 hodin“), a je-li současně objektivně doloženo, že obviněný v bytě svých prarodičů zapnul v cca 17.10 hodin počítač, pak soud zřejmě neměl důvod první z těchto časových údajů zpochybňovat, zvláště když svědkyně při svém posledním výslechu před soudem vysvětlila, co mínila svou původní (a v předchozím rozsudku nalézacím soudem zpochybňovanou) formulací, že v době příchodu obviněného domů „hodinové ručičky se překrývaly“.
127.\tNedostatku v hodnocení uvedených svědeckých výpovědí nalézacím soudem si byl zřejmě vědom odvolací soud, jenž na str. 5 odůvodnění svého usnesení uvedl, že o údaji o příchodu obviněného do bydliště „… se výpovědi jeho prarodičů zpočátku značně rozcházely, aby se později, po zrušení předchozího rozsudku Nejvyšším soudem, sjednotily. Výpověď svědkyně M. N. se navíc jeví nepříliš věrohodná, neboť podle ní měla cca 5 minut obžalovanému vyčítat, že nebyl na doučování.“. Taková argumentace v jejím počátku neodpovídá skutečnosti, neboť oba prarodiče obviněného situovali příchod jejich vnuka domů do doby kolem 17. hodiny (rozhodně nelze tvrdit, že se jejich výpovědi „značně rozcházely“), v jejím závěru pak není přesvědčivá, neboť není zřejmé, proč právě z uvedeného důvodu by měla být výpověď svědkyně „nepříliš věrohodná“, zvláště když ani on, stejně jako soud nalézací nevěnoval vůbec žádnou pozornost listinnému důkazu označenému jako „Vyhodnocení hlasové analýzy“ (v podaném dovolání pojmenovanému „závěry zkoumání z detektoru lži“), z jehož závěrečného shrnutí je zřejmé, že „na základě provedené analýzy, kdy dotazovaná M. N. vícekrát prohlásila, že v době příchodu svého vnuka … dne 21. 2. 2013 bylo přesně 17:00 hodin, v žádném z těchto prohlášení nebyla zaznamenána riziková reakce, naopak byly zaznamenány reakce typické pro osoby říkající pravdivá tvrzení, lze velmi pravděpodobně předpokládat pravdivost těchto prohlášení vypovídající osoby“ (srov. č. l. 2927 spisu).
128.\tNejvyšší soud už ve svém předchozím rozhodnutí akcentoval, že v dané věci je časové rozpětí mezi odchodem obviněného a příchodem dalšího mladého muže (jednoho z možných pachatelů) cca 4-5 minut, takže soudy se měly zabývat průběhem skutkového děje a jeho časovou osou velmi podrobně a do všech detailů, neboť každá minuta (zejména v rozmezí 16.55 až 16.59 hodin) zde hraje velkou roli pro skutečně objektivní posouzení viny konkrétní osoby. Proto je nutné velmi pečlivě a logicky hodnotit výpovědi shora jmenovaných svědků, a to v jejich návaznosti na sebe a v jejich souvislostech.
129.\tVýše popisovanému časovému sledu událostí by odpovídalo i oběma soudy učiněné zjištění, že obviněný odcházel z bydliště svědka M. L. kritického dne v 16.45 hodin. Jestliže vzdálenost z tohoto místa ke kadeřnictví byla v průběhu doplněného dokazování změřena na přesně 887 metrů, takže chůze mu mohla trvat cca 10 minut, pak by odpovídalo jeho obhajobě, že v kadeřnictví byl v cca 16.55 hodin. Stejně tak by odpovídalo jeho obhajobě, že do bydliště svých prarodičů přišel v cca 17.00 hodin (od kadeřnictví to je – jak bylo rovněž změřeno – přesně 356 metrů, které mohl ujít za cca 3-4 minuty).
130.\tNalézací soud v rámci svých hodnotících úvah sice řadu časových údajů zmínil, žádný přesný závěr ovšem z nich neučinil, když ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku uvedl – právě s ohledem na značný význam přesného časového určení pachatelova útoku – poměrně široký údaj „mezi 16.55 hod. – 17.05 hod.“. Více pozornosti této problematice nevěnoval, takže jeho rozhodnutí zůstalo v tomto směru přezkoumatelné. Odvolací soud – přes upozornění Nejvyššího soudu v jeho předchozím rozsudku – přesné časové vymezení pachatelova útoku nejprve bagatelizoval, když uvedl, že „… není třeba složitě vytvářet časovou osu, protože časový rozdíl mezi tím, kdy by poškozenou napadl, a tím, kdy by poškozenou nenapadl, je řádově několik minut a v obou případech by se obžalovaný vešel do časového limitu ohraničeného odchodem od učitele angličtiny do začátku jeho komunikace na počítači. Jedinými spolehlivými údaji jsou telefonáty svědkyně Š., ke kterým došlo, podle zprávy operátora, v 16:48 a v 16:59, a údaj o připojení obžalovaného k síti v 17:10 hod.“, aby ovšem hned v následujícím odstavci uvedl, že „… se zabýval i jinou časovou osou …“ (tu sice následně popsal, při tom si ale vybíral jen některé údaje z rozporných výpovědí poškozené, jak jsou zmíněny výše); i tak uzavřel, že „… ani tato časová osa nevylučuje pachatelství obžalovaného.“.
131.\tAni s tímto způsobem hodnocení se Nejvyšší soud nemohl identifikovat, neboť ze zmíněné argumentace je zřejmé, že oba soudy nižších instancí právě uvedené časové souvislosti přehlížely, žádný relevantní význam jim nepřikládaly, resp. je zcela opominuly a v rozporu se zásadou zakotvenou v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. účelově dovodily, že do kadeřnictví jiná osoba než obviněný nepřišla. Jejich skutkový závěr v tomto směru sice zdánlivě „zapadá“ do svědecké výpovědi poškozené, u níž však s ohledem na shora zmíněné znalecké posudky nelze vyloučit výpadek paměti právě na uvedené krátké časové rozpětí. Oproti jejich skutkovým závěrům soudů by bylo možno z obsahu jiných provedených důkazů naopak uvažovat, že svědek J. K. již jinou osobu než obviněného vidět nemohl, neboť v 16.59 hodin byl již doma a díval se na televizi. Podobně svědkyně M. V. byla v 17.00 hodin již na cestě domů, kam přišla v 17.03 hodin, takže již nemohla vidět, zda v 16.59 hodin někdo šel do kadeřnictví, jak to popsala svědkyně P. Š. Proto se oba soudy nižších stupňů měly zabývat zcela reálnou úvahou, zda jmenovaní svědci, kteří viděli nějakou osobu, jak v čase 16.55 hodin již odchází od kadeřnictví (popsali, že ji viděli již vzdálenou od dveří kadeřnictví odcházet směrem, kde v té době obviněný bydlel u svých prarodičů), nepozorovali právě obviněného.
132.\tZ výpovědi svědkyně M. V. pak oba soudy neměly přehlížet pasáž, v níž popisovala mladého muže, kterého ve shora zmiňovaném čase pozorovala v okolí kadeřnictví a k němuž nejprve uvedla, že „… od prodejny Sport M. šel po trávě brejlatej kluk, měl kulatý brýle, věk asi do 30-ti let, vlasy měl buď tmavé nebo měl černou čepici, …“, a o němž posléze k výzvě policejního orgánu prohlásila: „On mi připadal jak Herry Poter (správně mělo být „Harry Potter“) kvůli kulatým brýlím, vím, že jsem si říkala, že je to socka, že bych o něj ani kolo neopřela.“ (srov. č. l. 1052 a 1055 spisu), a následně hodnotit, zda takový popis vůbec odpovídá obviněnému, který kulaté brýle nenosil a v době činu mu bylo necelých 21 let.
133.\tNa tomto místě by Nejvyšší soud mohl zopakovat argumentaci, kterou použil již v odůvodnění svého předchozího rozsudku, že totiž již tyto významné fragmenty ze svědeckých výpovědí P. Š., M. V. a J. K. svědčí pro opodstatněnost závěru, že skutková zjištění obou soudů jsou s těmito důkazy (nebo s jejich významnými částmi) v rozporu. Nemají totiž žádnou obsahovou vazbu jak na tyto důkazy, tak na výpověď obviněného a další provedené důkazy (srov. shora i dále), z nichž některé dokonce vylučují obviněného jako možného pachatele žalovaného skutku.
134.\tNalézací soud přesto i ve svém novém rozhodnutí ze svědecké výpovědi P. Š. (a údajně souladné výpovědi poškozené L. B.) vyšel, když uvedl, že „… závěr, že mezi odchodem malého chlapce z kadeřnictví a příchodem pachatele (obžalovaného) nevešel do kadeřnictví nikdo jiný, je naprosto zřejmý, opodstatněný a důkazy prokázaný.“. Pokud takový kategorický skutkový závěr učinil, pak ovšem měl současně vyložit jednak to, jak se vyrovnal s tou částí její výpovědi, v níž její popis mladého muže přicházejícího ke kadeřnictví z opačného směru a vstupujícího do kadeřnictví teprve v čase 16.59 hodin vůbec neodpovídá obviněnému, a jednak to, proč tak bezvýhradně věří jejímu tvrzení, že širší okolí kadeřnictví pozorovala nepřetržitě (a zřejmě i ostražitě), když vůbec nezaznamenala pohyb přinejmenším svědků M. V. a J. K.
135.\tOdvolací soud si v odůvodnění svého usnesení (srov. jeho stranu 6) nejprve položil otázku, zda tím mužem, kterého viděla svědkyně P. Š. vstupovat do kadeřnictví, je skutečně obviněný. Poté vyjmenoval na jedné straně skutečnosti, které podle jeho názoru svědčí pro takový závěr (časová souvislost, výška postavy a oblečení), a na druhé straně i skutečnosti, které svědčí proti takovému závěru (přicházel z opačného směru, měl jinou barvu vlasů a neměl batoh), a nakonec uvedl, že „… je, stejně jako soud prvního stupně, přesvědčen, že mužem, kterého viděla do kadeřnictví vstupovat svědkyně P. Š., a který napadl poškozenou, je právě obviněný“ (srov. poslední odstavec tamtéž). V další části odůvodnění se sice snažil vyložit, proč je o takovém závěru přesvědčen, Nejvyšší soud však jeho argumentaci nesdílí, neboť jeho hodnotící postup a učiněný paušální závěr je v evidentním rozporu se zásadou in dubio pro reo. Nejvyšší soud především nemohl přehlédnout, že odvolací soud zařadil mezi skutečnosti, které (údajně) svědčí pro závěr, že mužem, kterého jmenovaná svědkyně viděla vstupovat do kadeřnictví, byl obviněný, i takové, které by při porovnání s některými dalšími provedenými důkazy mohly svědčit ve prospěch obviněného (srov. shora nejen údaje o časové posloupnosti a o oblečení, které měl mít obviněný v rozhodné době na sobě, ale i výsledky provedených rekognicí) a dokonce jej jako pachatele žalovaného skutku vylučovat.
136.\tV další části svého podání – znovu zpochybňující závěr obou soudů nižších stupňů o věrohodnosti výpovědi poškozené – dovolatel nejprve označil „za zcela bezpředmětnou listinu“ protokol o ohledání z místa činu dne 27. 2. 2013 a následně uvedl, že žádná kupička vlasů nemohla být toho dne na místě nalezena, když tam nebyla při prvotním ohledání místa činu, které bylo provedeno bezprostředně po napadení poškozené, tj. dne 21. 2. 2013. Žádné vlasy tehdy v provozovně nalezeny nebyly a nejsou patrné ani z tehdy pořizovaného videozáznamu. Absence tohoto důkazu podle jeho názoru boří celou koncepci obvinění i závěru o jeho vině, neboť pokud od počátku tvrdí, že viděl kupičku vlasů uprostřed místnosti a poškozenou, jak zametala, pak nemohl být útočníkem na ni právě on. Sporný protokol o ohledání z místa činu dne 27. 2. 2013 sice uvádí, že kupička vlasů byla vyfotografována jako stopa č. 15, nicméně ani jedna fotografie neexistuje, stejně jako neexistuje žádný videozáznam z tohoto ohledání místa činu.
137. V návaznosti na to dovolatel položil (řečnickou) otázku, proč by o nějaké kupičce vlasů uprostřed provozovny vůbec vypovídal, pokud by ji tam neviděl (nebo pokud by ji zahlédl někde v rohu místnosti), a sám si odpověděl, že takovou vychytralost nelze u něho v žádném případě předpokládat, a to jednak s ohledem na jeho inteligenci a jednak s ohledem na to, že nikdy neměl nic společného se zákonem v trestní rovině. Z tvrzeného zopakoval svůj shora formulovaný závěr, že nemohl být útočníkem na poškozenou, neboť ta po jeho odchodu z provozovny byla zcela v pořádku a musela dozametat vlasy po zákaznících. Především odvolacímu soudu pak vytknul, jakým způsobem se vypořádal s touto problematikou v odůvodnění svého rozhodnutí.
138.\tJakkoliv se může jevit, že řešená problematika není pro rozhodnutí o vině obviněného nikterak zásadní (zvláště když odvolací soud na straně 6 odůvodnění svého usnesení uvedl, že „… k rozhodnutí o vině či nevině obžalovaného není tato otázka podstatná…“), podle názoru Nejvyššího soudu ji nelze bagatelizovat už proto, že nalézací soud jí přikládal poměrně značný význam. V rámci svých hodnotících úvah totiž uvedl (srov. strany 36 a 64 odůvodnění jeho rozsudku), že „… kupička vlasů … na místě činu musela být, neboť obžalovaný by sám od sebe o ní nehovořil, kdyby ji neviděl, protože nemohl tušit, že by mohla mít nějaký vliv na hodnocení důkazů, … nacházela se na místě pod oknem u radiátorů a bylo u ní odstavené koště, … (což) koresponduje s výpovědí poškozené, … i bez brýlí kupičku vlasů jednoznačně vidět mohl, … obžalovaný nemluví pravdu a musel se po prostorách kadeřnictví pohybovat.“.
139.\tPokud nalézací soud výpověď obviněného ve zmiňované části zpochybnil, je třeba uvést, že jeho hodnotící úvahy nelze považovat za přesvědčivé už proto, že je dovodil nepřípustným způsobem z neprokazatelného důkazu (výpověď obviněného, že viděl kupičku vlasů právě uprostřed místnosti, totiž nebyla žádným konkrétním důkazem nijak vyvrácena). Navíc pak sama skutečnost, že při druhém doohledání místa činu byla kupička vlasů nalezena poblíže akumulačních kamen (nalézací soud je opakovaně nepřesně označil jako „radiátor“), by měla svědčit spíše ve prospěch obviněného už proto, že – pokud vypověděl, že při příchodu do kadeřnictví viděl poškozenou zametat, a kupičku vlasů viděl uprostřed místnosti kadeřnictví – v takovém případě by tam skutečně musel přijít nedlouho po odchodu posledního zákazníka (malého chlapce, kterého ostatně – jak rovněž vypověděl – viděl před kadeřnictvím). Mělo by tomu tak být tím spíš, že sama poškozená uvedené okolnosti popisovala rozporuplně (srov. shora – nejprve že při příchodu pachatele zametala, posléze že už měla uklizeno, a nakonec že po zametání ještě stírala), aniž změny ve svých výpovědích vysvětlila. Byla-li totiž při ohledání místa činu nalezena kupička vlasů poblíže akumulačních kamen, lze reálně usuzovat, že po odchodu obviněného musel uplynout určitý časový úsek do okamžiku, kdy poškozená dozametala místnost a kupičku vlasů dometla na uvedené místo. Tato činnost jí s určitostí zabrala několik minut, což by ovšem bylo v souladu se svědeckou výpovědí P. Š., že viděla vcházet (zřejmě jiného) mladého muže a potencionálního pachatele útoku na poškozenou někdy kolem 16.59 hodin. To by ovšem nevyvracelo, ale spíše potvrzovalo obhajobu obviněného, že v té době již přicházel k bytu svých prarodičů (jak bylo výše uvedeno, ti mu jako svědci potvrzovali, že kolem 17. hodiny byl již doma).
140.\tV návaznosti na výše popisované skutečnosti vztahující se ke kupičce vlasů měl již nalézací soud pečlivěji hodnotit ve věci postupně vypracované a v učiněných závěrech poněkud odlišné znalecké posudky znalců z oboru zdravotnictví, odvětví očního lékařství. Obviněný, který má na každém oku minimálně 5 dioptrií, totiž tvrdil, že brýle nosí naprosto pravidelně (to mu potvrdila i celá řada svědků) a odkládá je pouze před spaním a sprchováním, takže se nabízela otázka (zvláště když poškozená vypověděla, že pachatel v době činu neměl na očích brýle), zda by vůbec mohl kupičku vlasů bez brýlí rozpoznat. K této otázce byl již v přípravném řízení zpracován znalecký posudek z uvedeného oboru a odvětví prof. MUDr. Pavlem Rozsívalem, CSc., s jehož závěry posléze polemizoval znalecký posudek ze stejného oboru a odvětví vyžádaný obhajobou, v němž soudní znalec MUDr. Břetislav Brožek, CSc. dospěl k závěru, že obviněný se nemohl bez brýlí pohybovat a nemohl ani vidět hromádku vlasů. Jelikož tento posudek odporoval původnímu znaleckému posudku a byl hlavním důvodem, pro který došlo ke zrušení původního odsuzujícího rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, byl soudní znalec prof. MUDr. Pavel Rozsíval, CSc. vyzván, aby posudek doplnil. Poté byli oba shora jmenovaní znalci v průběhu hlavního líčení vyslechnuti, a třebaže došlo k určitému sjednocení jejich názorů v tom, co všechno obviněný přes uvedený oční handicap mohl, resp. nemohl (obecně i na místě činu) vidět, nevyznívají příliš přesvědčivě poměrně stručné a zjednodušené hodnotící úvahy nalézacího soudu na straně 63 odůvodnění jeho rozsudku, že skutečnost, že „… obžalovaný i bez brýlí kupičku vlasů jednoznačně vidět mohl, stvrdil svým znaleckým posudkem znalec z oboru zdravotnictví, odvětví různá, specializace oční lékařství …“.
141.\tVycházel-li nalézací soud při hodnocení důkazů vztahujících se k řešené problematice především z výpovědi poškozené a z protokolů o ohledání místa činu (případně z dokumentů, které je doplňovaly), pak je třeba uvést, že již v průběhu přípravného řízení bylo ohledání místa činu provedeno hned třikrát. I když nejde o postup v obdobných věcech právě obvyklý, lze připustit, že pro jeho opakované provedení mohly být v přezkoumávané věci třeba i závažné důvody. V každém případě je ale třeba trvat na tom, aby při provádění takových úkonů (i u těch, resp. zejména u těch opakovaných) byly dodrženy určité standardní postupy, což se ovšem – jak bude dále alespoň stručně rozvedeno – v dané věci nestalo.
142.\tK prvnímu ohledání místa činu došlo dne 21. 2. 2013 od 22.00 hodin (srov. č. l. 1124 až 1142 spisu). Z protokolu o něm sepsaném vyplývá, že bylo zajištěno celkem 33 stop (12 stop věcných, 12 stop biologických, 2 stopy daktyloskopické, 2 stopy trasologické a 5 stop pachových), které byly zadokumentovány písemně, fotograficky a na videozáznam. Největší z pachových stop (označená č. 20) se nachází zhruba uprostřed místnosti a – jak je zřejmé z fotografií č. 21, 22, 23, 53 a 55 – je zakryta rozměrnou fólií. Jelikož tato stopa není blíže popsána, není zřejmé, co zakrývá, příp. čím byla vytvořena. Z pořízených fotografií č. 21 a 22 (ale ani z videozáznamu) není ani patrné, zda se u akumulačních kamen nachází poškozenou smetená kupička vlasů. Vpravo od akumulačních kamen se rozhodně nenalézá, jak je zřejmé z fotografie č. 21, pohledu vlevo od akumulačních kamen brání na první z těchto fotografií opěradlo dětské židle, na druhé z nich sedadlo jednoho z křesel (obdobně je tomu i u videozáznamu). Na obou těchto fotografiích je však vidět, že vlevo od akumulačních kamen je opřená o zeď mezi okny a o akumulační kamna násada světlé barvy (zřejmě od koštěte; jeho spodní část již vidět není).
143.\tV té souvislosti je třeba uvést, že tato násada (zřejmě od koštěte) v protokole o ohledání místa činu uvedena není, stejně jako v něm není žádná zmínka o kupičce vlasů. Nad tím by snad nebyl důvod se pozastavovat, neboť právě tyto věci nemusely zaujmout pozornost policistů. Je však třeba vyslovit podiv nad tím, že v tomto protokole (v části popisující nález ošacení potřísněného krví) není vůbec zaznamenán nález další násady (tentokrát modré barvy, zřejmě od mopu), která je vidět pod ošacením na fotografii č. 59 i na videozáznamu. Již podle místa jejího uložení (pod ošacením a mezi dveřmi z čekárny do kadeřnictví) by přitom mohla reálně přicházet v úvahu například verze, že poškozená s ní pracovala (nebo ji jen držela v rukách) právě v okamžiku příchodu pachatele.
144.\tZ uvedených pěti zajištěných pachových stop předložil vyšetřovatel v písemné žádosti ke zkoumání pouze dvě (ze žádosti nelze zjistit proč – srov. č. l. 1286 spisu), a to stopu č. 17 odebranou z vnitřní kliky dveří vedoucích z čekárny do kadeřnictví (č. sáčku 200993) a stopu č. 20 odebranou z podlahy uprostřed kadeřnictví (č. sáčku 200992). Z odborného vyjádření na č. l. 1288 spisu je zřejmé, že u těchto stop nebyla potvrzena pachová shoda s obviněným L. N. Je s podivem, že nalézací soud tento důkaz, svědčící evidentně ve prospěch obviněného, v odůvodnění svého rozsudku vůbec nezmínil, když na druhé straně odborným vyjádřením potvrzenou pachovou shodu dalších zajištěných stop s obviněným již nejen zmínil, ale následně i v neprospěch obviněného vyhodnotil (srov. jeho stranu 54 a další text tohoto usnesení).
145.\tK druhému ohledání místa činu (označovanému též jako 1. doohledání) došlo dne 23. 2. 2013 (srov. č. l. 1143 až 1144 spisu), tedy již v době, kdy se obviněný policejním orgánům sám přihlásil jako svědek (v sobotu dne 23. 2. 2013) a podal jim svědectví. Z protokolu o tomto ohledání sepsaném vyplývá, že při něm byla zajištěna pouze 1 biologická stopa (umělohmotný nehet bílé gelové barvy) a 1 chemická stopa (umělohmotný vlas – příze). Není z něho však patrné, že by tehdy byla o jeho průběhu pořizována fotodokumentace či videozáznam.
146.\tK třetímu ohledání místa činu (označovanému též jako 2. doohledání) došlo následující týden ve středu dne 27. 2. 2013 (srov. č. l. 1145 až 1150 spisu). Z protokolu o něm sepsaném vyplývá, že při něm jednak bylo zajištěno 10 pachových stop a 1 stopa biologická (z krve na čele zámku do čekárny), jednak byla soustředěna pozornost na kupičku odstřihnutých vlasů, která se nachází u levé strany akumulačních kamen, a na výhledové poměry na ni z různých míst kadeřnictví. V průběhu tohoto ohledání byla provedena fotografická dokumentace (založena je na č. l. 1147 spisu; disketa s fotografiemi je připojena k č. l. 1148 spisu), nebyl však o jejím průběhu pořizován videozáznam. Za pozornost stojí jednak to, že na fotografiích č. 29 a 35 je vidět na zemi ležící mop s modrou násadou (srov. shora odstavec 143.), jednak to, že na fotografiích č. 1, 15, 18, 30, 32 a 34 je zřetelně vidět koště se světlou násadou. Při srovnání s dokumentací pořízenou při prvním ohledání je však evidentní, že s koštětem muselo být manipulováno, neboť se nachází na jiném místě (opřené v rohu místnosti poblíž odpadkového koše).
147.\tTyto skutečnosti Nejvyšší soud zmiňuje v návaznosti na dovolatelovy námitky vztahující se k průběhu jednotlivých těchto úkonů, k důkazům, které při nich měly být opatřeny, a k závěrům, které z nich soudy dovodily. I když lze připustit, že pořízení fotografie na č. l. 1147 spisu nejsou příliš přehledné, jejich prohlédnutím na monitoru počítače (při několikanásobném zvětšení) lze získat potřebný přehled o situaci na místě činu. Z tohoto hlediska nejsou právě srozumitelná tvrzení obviněného, že „… protokol o ohledání místa činu ze dne 27. 2. 2013 uvádí, že kupička vlasů byla vyfotografována jako stopa č. 15, …“, že „… ani jedna fotografie uvedená v protokolu ze dne 27. 2. 2013 neexistuje, …“, a z toho vyvozená argumentace, že „… z prvotního ohledání místa činu je zcela zřejmé, že žádná kupička vlasů v provozovně není, …“. První dvě jeho tvrzení totiž neodpovídají obsahu spisu (srov. shora), neboť kupička vlasů nebyla označena jako stopa č. 15 (nebyla označena vůbec); jako místa č. 12, 13, 14 a 15 byly označeny pozice, z nichž policejní fotograf pořizoval snímky ve směru ke kupičce vlasů. A poslední argument je i v rozporu s jeho výpovědí, že viděl, jak poškozená vlasy zametá, takže vlasy se v kadeřnictví logicky musely nalézat (sporné tak může být jen místo, kde se nacházely).
148.\tZe zmíněných deseti pachových stop zajištěných při druhém doohledání předložil vyšetřovatel v písemné žádosti ke zkoumání pouze pět z nich (z jeho žádosti opět nelze zjistit proč – srov. č. l. 1286 spisu), a to stopu č. 1 odebranou z koženkové šedé kabelky (č. sáčku 344311), stopu č. 7 odebranou z kovového držadla horní zásuvky skříňky u pravého kadeřnického stolku (č. sáčku 543403), stopu č. 8 odebranou z kovového držadla dvířek skříňky u pravého kadeřnického stolku (č. sáčku 543404), stopu č. 9 odebranou z plastového spínače světel na chodbě v čekárně kadeřnictví (č. sáčku 543405) a stopu č. 10 odebranou z plastového spínače světel v předsíni u vchodových dveří do kadeřnictví (č. sáčku 543407). Z odborného vyjádření na č. l. 1288 spisu je zřejmé, že u prvých čtyř z těchto stop byla potvrzena pachová shoda s obviněným L. N., tato shoda však nebyla u něho potvrzena u stopy č. 10.
149.\tTento důkaz, který měl obviněného usvědčovat z pohybu i v samotném kadeřnictví, byl poněkud zpochybněn po vypracování znaleckého posudku JUDr. Martinem Kloubkem, Ph.D., znalcem z oboru kriminalistiky, zvláštní specializace kriminalistická odorologie, který v jeho závěru uvedl (srov. č. l. 2107 spisu), že pokud se nepodaří prokázat, že nemohlo dojít k pachovému přenosu prostřednictvím policistů (Mgr. M. H. a Ing. M. J.), nelze považovat výsledek pachové komparace za věrohodný (srov. i další text). Ještě větší pochybnost o věrohodnosti tohoto důkazu pak vyvolalo odborné vyjádření založené na č. l. 2295 spisu, podle něhož byla potvrzena pachová shoda mezi pachem Ing. M. J. a pachem odebraným z kovového držadla horní zásuvky skříňky u pravého kadeřnického stolku (srov. shora – stopa č. 7, č. sáčku 543403).
150.\tPrávě této problematiky se dotkla další dovolací námitka obviněného, že došlo k přenosu pachu z policistů, kteří před zajištěním pachových stop byli v kontaktu s obviněným a s jeho oblečením zajištěným u obviněného, jeho rodičů a jeho babičky. Výhrada obviněného se vztahovala jednak k neúplnosti dokazování provedeného v tomto směru, neboť nalézací soud neprovedl jím navržené důkazy (především výslech všech policistů, kteří přišli do kontaktu s jeho oblečením a obutím, které jim vydal), jednak k neprocesnímu postupu jak při zajištění tohoto důkazu, tak při jeho provedení (postup policistů označil za nestandardní a vyslovil důvodnou pochybnost jak o zákonném postupu při zajištění shodných pachových stop, tak o tom, zda vůbec byly pachové stopy na místě činu zajištěny). Obviněný proto vyjádřil přesvědčení, že k takto nezákonně provedenému důkazu nelze opírat jakýkoliv závěr o vině, a to zvláště za situace, kdy lze důvodně pochybovat o tom, zda vůbec byly pachové stopy zajištěny.
151.\tPodle soudu prvního stupně (srov. stranu 61 odůvodnění jeho rozsudku) „Zajištěné pachové stopy dokladují to, že obžalovaný se v prostorách provozovny pohyboval minimálně na místech, kde svoji pachovou stopu zanechal. Tato místa jsou logická a odpovídají motivu jednání obžalovaného … (šuplík, … kabelka, … vypínač)“. Odvolací soud se sice s touto úvahou ztotožnil („Pachové stopy obžalovaného byly nalezeny na místech, o kterých tvrdil, že se zde nezdržoval, a na předmětech, o kterých tvrdil, že na ně nesahal.“ – srov. stranu 8 odůvodnění jeho usnesení), dodal však, že „… samotné pachové stopy nemohou být jediným usvědčujícím důkazem a že ani v tomto řízení se o ojedinělý důkaz nejedná.“.
152.\tJelikož problematikou pachových stop se musel Nejvyšší soud zabývat v této věci již při předchozím rozhodování o stížnosti pro porušení zákona, nabízí se alespoň ve stručnosti shrnout to, co v obecné rovině tehdy uvedl.
153.\tMožnost provedení důkazu zajištěných a následně zkoumaných pachových stop se opírá o ustanovení § 114 tr. ř. Podzákonnou normou, upravující podrobnosti jeho provedení, je pokyn ředitele Ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia České republiky (dále jen „pokyn“), kterým se stanoví postup policistů na úseku činnosti služební kynologie, ve znění dalších oprav a doplňků, podle jehož čl. 46 odst. 4 pachové stopy musí být zajištěny jako první v pořadí takticko-technických úkonů na místě činu. Podle čl. 53 odst. 3 tohoto pokynu „před zahájením pachové identifikace … provede psovod specialista tzv. kontrolu náhodné zajímavosti“ pachových konzerv. Teprve po tomto ověření se přistupuje k porovnání pachových konzerv z objasňovaného případu.
154.\tPřestože metoda pachové identifikace je subjektivní empirickou metodou, ani „Ústavní soud nezpochybňuje obecnou věrohodnost důkazu pachovou zkouškou (přestože tento důkaz v teorii i v praxi trestního řízení nebývá přijímán jednoznačně a bezvýhradně); na základě tohoto nepřímého a pouze podpůrného důkazu je však možno pouze dospět k závěru, že určitá osoba se v blíže neurčené době s největší pravděpodobností na určitém místě nacházela, nelze z něj však jednoznačně a bez pochybností dovodit, že právě ona se dopustila trestného činu.“ [srov. jeho nález ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. I. ÚS 394/97; obdobně vyzněl i jeho pozdější nález ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 418/99, v jehož odůvodnění m. j. uvedl, že v posuzované věci byl rovněž porušen „princip "rovnosti zbraní", na jeho základě má každá ze stran právo předkládat své názory a reagovat na tvrzení jiných za podmínek, které ji podstatně neznevýhodňují oproti straně druhé, ... především tím, že (soudy) své rozhodnutí opřely o nepřezkoumatelný důkaz, mezi které lze zařadit i důkaz provedený pachovou zkouškou. Evropský soud pro lidská práva nejednou rovněž konstatoval, že každý případ, který vyvolává sebemenší důkazní pochybnosti, musí být vykládán ve prospěch obviněného (viz např. jeho rozsudek ve věci Barberá, Messequé a Jabardo z roku 1988, A-146).].
155.\tTaké podle starší judikatury Nejvyššího soudu (srov. jeho usnesení ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 4 Tz 107/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu v sešitě 25/2004 pod č. T 592) „Důkaz pachovou zkouškou, resp. identifikací pachových stop, je důkazem pouze nepřímým, jehož vypovídací hodnotou je nanejvýš to, že se pach určité osoby (obviněného) na konkrétních místech či předmětech nacházel, takže s nimi přišla do styku, ale neznamená to, že obviněný bezpochyby spáchal trestný čin, pro nějž je stíhán a který s uvedenými místy či předměty souvisí. Ani větší množství ztotožněných pachových stop obviněného opatřených s využitím cvičených psů samo o sobě nemůže změnit nepřímou povahu tohoto důkazu a učinit z pachových stop důkaz přímý, protože zjištěné poznatky nelze přezkoumat jiným kvalifikovaným způsobem.“.
156.\tToto dřívější konstatování musí Nejvyšší soud doplnit o nejnovější nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15, z jehož odůvodnění lze právní větu formulovat takto: „Výsledek metody pachové identifikace je typickým nepřímým důkazem, který potvrzuje skutečnost, že se určitá fyzická osoba dostala do kontaktu s předmětem, z něhož byla stopa sejmuta, nikoli že určitá osoba přímo spáchala trestný čin. Musí tedy existovat další skutečnosti, které tvoří uzavřený řetěz důkazů, resp. nesmí existovat žádná jiná reálná možnost, že by se mohl činu dopustit někdo jiný než osoba obviněná. Jinak řečeno, aby důkaz pachovou identifikací byl dostačující, je třeba, aby tento důkaz nebyl pro uznání viny důkazem jediným, osamoceným. Pro ústavně konformní použitelnost důkazu metodou pachové identifikace je významné naplnění požadavků kladených zejména na způsob jejich provedení a přezkoumání správnosti jejího provedení.“ Ústavní soud v obsáhlém odůvodnění nálezu poukázal mimo jiné na výsledky unikátního vědeckého výzkumu Ústavu analytické chemie, Fakulty chemicko-inženýrské, Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, jehož cílem bylo a je zkoumání molekulové podstaty tzv. lidské pachové signatury, o které se věří, že je pro lidského jedince jedinečná, časově stálá a kterou cvičený pes umí jednoznačně rozpoznat. Při výzkumu byla potvrzena existence skupiny molekul obsažených v pachové stopě člověka, která má vlastnosti pachové signatury.
157.\t V návaznosti na to Ústavní soud v odstavci 47. odůvodnění citovaného nálezu zformuloval tyto požadavky na ústavně konformní provedení důkazu metodou pachové identifikace:
a. Metoda pachové identifikace musí být provedena nejméně za použití standardů vyplývajících z "Pokynu ředitele Ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia České republiky č. 9/2009 ze dne 1. 7. 2009" a současně musí reflektovat aktuální poznatky vědeckého zkoumání této metody. Při hodnocení důkazního významu výsledků pachové identifikace je třeba se zabývat především tím, zda kriminalistický technik a policejní psovod, kteří se na identifikaci podíleli, splňují kvalifikační předpoklady nezbytné pro výkon této činnosti, a zda použitý služební pes absolvoval předepsaný výcvik, eventuálně potřebné přezkoušení způsobilosti identifikovat pachové stopy, případně jaké byly jeho dosavadní statistické výsledky v úspěšnosti identifikace, zda metoda pachové identifikace použitá v konkrétním případě respektuje požadavek, aby stopy byly sejmuty a uchovány řádně, aby nedošlo k jejich záměně, nebo k tzv. přenosu pachu či k nepřípustné manipulaci při ztotožňování stopy.
b. Přezkoumání správnosti provedení metody pachové identifikace by mělo být v případě pochybností provedeno pomocí kontrolního znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistické odorologie.
c. Sejmutí pachové stopy bude zpravidla neodkladným a často i neopakovatelným úkonem podle § 160 odst. 4 tr. ř., provedeným především ve stadiu před zahájením trestního stíhání.
d. Při sejmutí a identifikaci pachové stopy obviněného po zahájení trestního stíhání je za účelem minimálního dohledu nad provedením tohoto úkonu nezbytná přítomnost obhájce obviněného případně státního zástupce (§ 165 odst. 3 tr. ř.); přítomnost těchto osob nesmí mít nežádoucí vliv na nerušené, resp. objektivní provedení tohoto úkonu.
e. Na sejmutí srovnávací pachové stopy, jehož cílem je získání objektivně existujících důkazů pro forenzní vyšetření a které nevyžaduje aktivní jednání obviněného či podezřelého, ale toliko strpění jejich provedení, nelze pohlížet jako na úkon, jímž by byl obviněný či podezřelý donucován k ústavně nepřípustnému sebeobviňování.
f. O úkonech (sejmutí, uchování a ztotožnění) musí být vyhotoveny protokoly ve smyslu § 55 odst. 1 tr. ř.; v případě, vzniknou-li pochybnosti o průběhu těchto úkonů, je třeba opatřit vysvětlení (§ 158 odst. 3 tr. ř.) nebo výpověď (§ 101 tr. ř.) osoby, která úkon prováděla nebo se jeho provedení účastnila. Za účelem vyloučení pochybností o správnosti identifikace je vhodné provedení obrazového záznamu průběhu tohoto úkonu.
g. Důkaz metodou pachové identifikace je nepřímým důkazním prostředkem, který jako jediný zpravidla k uznání viny trestným činem nepostačuje.
158.\tPrávě ve světle tohoto významného judikaturního rozhodnutí Nejvyšší soud neshledává důvod nepřipustit důkaz metodou pachové identifikace. Přezkoumávaná věc je ovšem specifická tím, že při identifikaci pachových stop zajištěných při prvotním ohledání místa činu (krátce po činu ve večerních, resp. nočních hodinách dne 21. 2. 2013) nedošlo ke ztotožnění s pachovými stopami obviněného. Přitom – jak je patrno z protokolu o tomto ohledání (srov. výše) – bylo tehdy sejmuto 5 pachových stop (č. 1, 15, 16, 17 a 20) z klik dveří a z podlahy. Za zmínku stojí i to, že tehdy byl na pachovou stopu nasazen služební pes, ale ani jeho prostřednictvím se nepodařilo stopu zachytit a pachatele vypátrat.
159.\tPři identifikaci pachových stop zajištěných při (v pořadí již druhém) doohledání místa činu dne 27. 2. 2013 (tedy po šesti dnech) však posléze došlo u čtyř z těchto stop ke ztotožnění s pachovými stopami obviněného. Jakkoliv možnost provedení takového procesního úkonu (v podstatě již třetího ohledání místa činu) jistě není na místě v obecné rovině zpochybňovat, na druhé straně to rozhodně nesvědčí o standardním, soustředěném, precizním a důsledném postupu policejních orgánů již při původním ohledání místa činu. Při tomto druhém doohledání místa činu, k němuž došlo až poté, co obviněný policejním orgánům dobrovolně vydal své ošacení a svršky, bylo podle sepsaného protokolu sejmuto 10 pachových stop (srov. shora).
160.\tJelikož obviněný vehementně popíral, že by se v uvedených místech nálezu pachových stop při návštěvě kadeřnictví vůbec pohyboval a uvedených věcí dotýkal, vzniklo podezření, že došlo k přenosu pachu (tzv. kontaminaci) policisty, kteří před zajištěním pachových stop byli v kontaktu s obviněným a s jeho oblečením. Soud prvního stupně proto již po zrušení původního odsuzujícího rozsudku doplnil dokazování shora již zmíněným znaleckým posudkem (vyžádaným a předloženým obhájci obviněného) znalce JUDr. Martina Kloubka, Ph.D., podle jehož (také již citovaných) závěrů „… sice nelze vytvoření pachových stop obviněným v době vyšetřované události, na místě, kde k ní došlo, zcela vyloučit, avšak pokud se nepodaří prokázat, že nemohlo dojít k pachovému přenosu prostřednictvím policistů kpt. Ing. M. J. a kpt. Mgr. M. H., nelze považovat výsledek pachové komparace za věrohodný.“.
161.\tNa základě těchto závěrů nalézací soud již v předchozím řízení provedl důkaz porovnáním vzorků pachů sejmutých z obou jmenovaných policistů, přičemž byla zjištěna shoda u jedné ze zajištěných pachových stop s policistou Ing. M. J., což jej vedlo k (nikterak nezpochybňovanému) závěru, že v případě tohoto policisty došlo k přenosu pachové stopy. Z takového významného zjištění však neučinil relevantní závěry, v odůvodnění svého předchozího (v pořadí druhého) rozsudku, naopak toto zjištění neúplně citoval, když uvedl, že „… kpt. H. byl vyloučen jako přenašeč pachu ve všech čtyřech případech, … a kpt. J. ve třech případech“, a následně učinil paušální závěr, že „… je naprosto jasné, že pachové stopy na zmíněných místech zanechal pouze obviněný a že tyto jeho pachové stopy nemohl nikdo z přítomných policistů přenést na dané místo“. Soud druhého stupně na odvolací námitky k této problematice uplatněné blíže nereagoval, když v odůvodnění svého rozsudku (v pořadí také druhého) pouze obecně konstatoval, že „Znalec JUDr. Martin Kloubek, Ph.D. se zabýval pachovými stopami a vyslovil určitou možnost jejich přenosu.“.
162.\tV návaznosti na tyto výhrady Nejvyšší soud ve svém předchozím rozsudku uvedl, že přes nikterak nezpochybňovanou erudovanost jmenovaného soudního znalce a přesvědčivost závěrů jím vypracovaného posudku měl již soud prvního stupně zaměřit pozornost rovněž na skutečnost, že pachové stopy, které by měly obviněného usvědčovat z přítomnosti i na těch místech kadeřnictví, na nichž svou přítomnost popírá, byly sejmuty až 6 dnů po činu. Z odborné literatury je přitom zřejmé, že pachová stopa je časově nestálá a velmi citlivá k nejrůznějším vlivům, které na ni mohou působit. V průběhu doby dochází k jejímu „vyvětrání“, v důsledku čehož čím je pachová stopa starší, tím je i identifikace a případné ztotožnění lidského pachu pro psa obtížnější. K tomu se vyjádřil i zmiňovaný znalec, když v písemném vyhotovení posudku uvedl, že „… pachová stopa může zůstat zachována, z hlediska pachové identifikace, od několika vteřin do několika let. Záleží zejména na mnoha okolnostech. Například jakým způsobem pachová stopa vznikla (zda jako primární, nebo sekundární), jak dlouho a v jak intenzivním kontaktu byla osoba s místem snímání otisku pachové stopy, v jakém byla psychickém stavu (zvýšené pocení v důsledku psychické tenze), zda byla pachová stopa vytvořena v uzavřeném interiéru nebo v exteriéru. Dalšími okolnostmi působícími na dobu přetrvání otisku pachové stopy jsou teplota, tlak, vlhkost a proudění vzduchu, působení slunečního světla a kolísání těchto fyzikálních jevů.“ (č. l. 2106 spisu). Tyto závěry zopakoval i při svém výslechu v průběhu hlavního líčení, kdy uvedl, že „… pach může vydržet velmi dlouho“ (podle konkrétního prostředí a nejrůznějších vlivů).
163.\tNejvyšší soud ve svém předchozím rozsudku rovněž uvedl, že s takovým obecným vyjádřením se nalézací soud neměl spokojit a měl na znalci požadovat podrobnější vysvětlení především s ohledem na časový úsek šesti dnů, který uplynul od spáchání činu do snímání pachových stop, a také se zřetelem k tomu, že pachatel se zřejmě jednotlivých věcí, z nichž byly pachové stopy sejmuty, dotýkal jen krátkou dobu. Měl jej také seznámit s námitkou obhájců obviněného (srov. č. l. 1996 spisu), že sám znalec (se spoluautorem prof. PhDr. Jiřím Štrausem, DrSc.) „… ve svém pojednání na téma "Aktuální otázky kriminalistické olfaktoriky" uvádí, že kontaktně přenesené pachové stopy přenesené na předměty, kterých se člověk jen letmo dotkl, degradují tak rychle, že je nelze sejmout. Pachové stopy na předmětech, které byly v kontaktu s člověkem po dobu kratší než 30 minut, je možné sejmout od několika minut do několika hodin, a pachové stopy na předmětech, které byly v kontaktu s člověkem po dobu delší jak 30 minut, je možné sejmout od několika hodin do 3 dnů.“, a požádat jej o vyjádření. V neposlední řadě jej měl požádat též o vyjádření, zda je empiricky vysvětlitelné, že pachové stopy sejmuté z klik dveří (tedy z míst, jichž se obviněný i podle vlastní výpovědi dotýkal) při prvém ohledání místa činu (krátce po činu) přítomnost obviněného v kadeřnictví neprokázaly, zatímco pachové stopy sejmuté (po relativně dlouhé době šesti dnů) z míst, do nichž obviněný podle vlastní výpovědi ani nevstoupil, již mají jeho přítomnost v kadeřnictví prokazovat, a zda je standardní, že na věcech, na nichž při druhém doohledání byly zjištěny pachové stopy, nebyly současně zjištěny daktyloskopické (pro zkoumání třeba i neupotřebitelné) stopy, neboť z prosté logiky lze předpokládat, že pachatel se těchto věcí dotýkal prsty či dlaněmi svých rukou.
164.\tNalézací soud tyto pokyny Nejvyššího soudu v zásadě respektoval, když znalce JUDr. Martina Kloubka, Ph.D. při doplněném dokazování\tv průběhu hlavního líčení vyslechl (srov. č. l. 2861 a násl. spisu) a následně podstatné části jeho výpovědi v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku reprodukoval (srov. jeho stranu 45). S ohledem na Nejvyšším soudem zpochybňované uchování pachových stop ještě 6 dní po jejich nanesení při letmém dotyku je třeba zmínit, že znalec tehdy uvedl, že „… je možné, aby pachové stopy na místech, kde při ohledání dne 27. 2. 2013 byly nalezeny, byly tyto stopy zachovány i po době pěti až šesti dnů po útoku.“. S takovým nezdůvodněným tvrzením se nalézací soud spokojil, nepožadoval na znalci jeho bližší vysvětlení (např. v tom směru, zda je může doložit výsledky empirického výzkumu), a nevyzval ho ani k vysvětlení argumentů údajně obsažených v jeho odborném článku "Aktuální otázky kriminalistické olfaktoriky" (srov. výše), které by měly být s jeho nynějším tvrzením v rozporu.
165.\tUvedený přetrvávající nedostatek v úplnosti dokazování vede Nejvyšší soud k závěru, že zmiňovanému znaleckému posudku vztahujícímu se k pachovým stopám, které měly být na místě činu (zvláště při druhém doohledání) zajištěny a následně vyhodnoceny, rozhodně nelze přikládat takový význam, jak soudy obou nižších instancí ve svých rozhodnutích učinily (srov. odstavec 151. shora). Je tomu tak tím spíše, že u jedné z tehdy zajištěných pachových stop byla zjištěna shoda s policistou Ing. M. J., což vedlo k závěru, že v (přinejmenším) případě tohoto policisty došlo k přenosu pachové stopy (srov. odstavec 149. shora). A budou-li i po doplněném dokazování přetrvávat v uvedeném směru pochybnosti, mohlo by přicházet v úvahu vypracování znaleckého posudku, event. odborného vyjádření například Ústavem analytické chemie, Fakulty chemicko-inženýrské, Vysoké školy chemicko-technologické v Praze (srov. odstavec 157. shora).
166.\tV každém případě však bude povinností nalézacího soudu pečlivě zkoumat, zda policejní orgány v přípravném řízení splnily požadavky na ústavně konformní provedení důkazu metodou pachové identifikace formulované v nálezu Ústavního soudu (srov. shora odstavec 157. a z něho především písm. f.). Zaměřit se musí zejména na otázky, zda o provedených úkonech (sejmutí, uchování a ztotožnění) byly vyhotoveny protokoly odpovídající ustanovení § 55 odst. 1 tr. ř. A jelikož vyjádřil pochybnosti o průběhu těchto úkonů, bude muset posoudit, zda je třeba opatřit vysvětlení (§ 158 odst. 3 tr. ř.) nebo výpověď (§ 101 tr. ř.) osoby, která úkon prováděla nebo se jeho provedení účastnila. Jeho následný hodnotící postup bude o to složitější, že policejní orgány nepořídily obrazové záznamy o průběhu jednotlivých úkonů (zejména o jejich vyhodnocení), takže bude o to složitější vyloučit pochybnosti o správnosti učiněné identifikace.
167.\tPrávě ve vztahu k pachovým stopám dovolatel ve svém podání také namítl, že v rámci dovolacího řízení navrhoval provedení důkazu výslechem svědkyně J. T., která učinila "čestné prohlášení" s ověřeným podpisem, v němž uvedla, že je milenkou policisty Ing. M. J., jenž se jí svěřil, že ví o tom, že pachatelem činu není L. N. a že zmanipuloval pachové stopy, kdy pachové stopy dodal s nějakým kolegou na místo činu. Nesouhlasil s postupem odvolacího soudu, který navrhovaný důkaz odmítl s odůvodněním, že „… se jedná o svědectví krajně pochybné, protože tato svědkyně je manželkou jiného obžalovaného v jiné trestní věci, a proto není jasné, proč by se detailně zabývala manželkou jiného obžalovaného, se v každém případě jedná o svědectví zprostředkované, které navíc může být vedeno jinými zájmy než zájmem na odhalení pravdy. Konečně i informace, které mohl kpt. J. poskytnout, nemusely být pravdivé. Soud připomíná, že k předmětnému rozhovoru mělo údajně dojít v rámci „vytahování se“ před milenkou v posteli.“. Dovolatel se pozastavil i nad tím, že odvolací soud bez znalosti její možné výpovědi obsah jejího prohlášení bagatelizoval a učinil zcela spekulativní a účelové závěry. Přitom v případě, že by výpověď této svědkyně byla pravdivá, její obsah by mohl mít vliv na skutkové zjištění i na hmotněprávní posouzení věci.
168.\tTakové argumentaci dovolatele musel Nejvyšší soud přisvědčit. Odvolací soud neměl důvod "čestné prohlášení" svědkyně zlehčovat už proto, že bylo sepsáno advokátem, který není v této trestní věci nikterak zainteresován, a který svědkyni – jak lze opodstatněně předpokládat – upozornil na všechny navazující souvislosti. Čirou spekulací jsou pak výše uvedené úvahy odvolacího soudu, zejména pokud je učinil bez výslechu svědkyně J. T. a bez případného slyšení jmenovaného policisty jako svědka. Logice věci pak zcela odporuje ne příliš srozumitelná úvaha soudu, že Ing. M. J. se svědkyni svěřil ke spáchání jednání – které, pokud by bylo prokázáno, by bylo nutno považovat za velice závažnou trestnou činnost – „… v rámci "vytahování se" před milenkou v posteli.“. Celou záležitost nelze brát na lehkou váhu tím spíše, že podle zjištění Nejvyššího soudu ji prověřovala Generální inspekce bezpečnostních sborů, která měla mít k dispozici nejen výpovědi obou výše jmenovaných, ale i fotografie, jež Ing. M. J. prostřednictvím MMS J. T. zasílal, a zřejmě ji shledala natolik závažnou, že ji následně odevzdala podle § 159a odst. 1 písm. b) tr. ř. ke kázeňskému projednání Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Královéhradeckého kraje (výsledek tohoto projednání sice není Nejvyššímu soudu znám, to však na podstatě jeho úvah ničeho nemění).
169.\tZ těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dosavadní řízení trpí rovněž v tomto směru neúplností dokazování, takže bude nezbytné v dalším řízení všechny tvrzené skutečnosti zevrubně (zejména svědecky, ale třeba i listinnými důkazy) objasnit.
170.\tDovolatelovy námitky dále směřovaly k nezjištění a nezajištění předmětu, jímž měl pachatel na poškozenou útočit. Za spekulativní a rozporné označil úvahy obou soudů nižších stupňů vztahující se k místu, kde měl možnost poleno vzít. Na jedné straně totiž dovodily, že toto místo se nachází na trase, kterou obviněný popsal (ze spodu ke kadeřnictví), a na druhé straně chtějí věřit svědecké výpovědi P. Š., která ovšem uvedla, že pachatel přicházel ke kadeřnictví ze shora a žádný předmět nenesl. Navíc namítl, že soudy ani věrohodně nezjistily, zda vrata na zahradu, kde si měl poleno vzít, jsou trvale odemčená, nebo naopak uzamčená, a nevzaly v úvahu, že na dvoře, na němž byla hromada polen, nebylo ani jedno březové (poškozená přitom tvrdila, že pachatel měl na ni útočit právě březovým polenem).
171.\tS touto námitkou obviněného souvisela i námitka o absenci jakékoliv stopy zbytků kůry na místě činu nebo v hlavě poškozené, z čehož dovozoval, že lze důvodně pochybovat o tom, že poškozená byla napadena březovým polenem. Proto také v tomto ohledu shledal skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
172.\tK tomu je třeba uvést, že zmiňované poleno nebylo nikdy, resp. dosud nalezeno, takže nebylo ani spolehlivě zjištěno, zda útok byl veden právě takovým (podle pozdějších výpovědí poškozené rozpůleným, resp. rozštípnutým) polenem. Pokud by tomu tak skutečně bylo, byla by v takovém případě důvodná námitka obhájců obviněného, že by bylo možno reálné očekávat, že by poškozená měla ve vlasové části hlavy, kam útok směřoval, nějaké zbytky dřeva (třísky, kůru apod.). Z lékařské zprávy ošetřujícího lékaře, z úředního záznamu sepsaného s MUDr. F. Č., ani ze znaleckého posudku MUDr. Petra Laciny, soudního znalce z boru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, se ani po doplněném dokazování ovšem nic takového nezjistilo, a takové případné zbytky nebyly nalezeny ani při (dokonce opakovaném) ohledání místa činu. Nebyla tak jednoznačně zodpovězena otázka, zda pachatel vedl útok na poškozenou skutečně březovým polenem nebo jiným podobným předmětem (jak již bylo uvedeno, sama poškozená v původní výpovědi hovořila o klacku).
173.\tNalézací soud při hodnocení důkazů k této problematice v odůvodnění svého rozsudku (srov. jeho stranu 52) poněkud spekulativně uvedl, že „… zbraň (poleno) se do současné doby nenašlo, nelze ani porovnat toto poleno s dřívím, které bylo v prostorách domu v ulici N. Z., případně na hromadě dříví před domem. Tato hromada dříví je volně přístupná, takže i zde byla možnost, že by obžalovaný z této hromady dříví poleno vzal.“. Tuto úvahu se sice pokusil hned v následující větě mírnit, když uvedl, že „… hovoří pouze o možnosti, nikoliv o prokázané skutečnosti.“, nicméně z kontextu celého odůvodnění jeho rozsudku je zřejmé, že při úvahách o vině obviněného k této možnosti jako reálné přihlížel. Tím ovšem nedůvodně vyloučil, že takovou možnost (také zcela reálnou) měl i kdokoliv jiný, tedy třeba i skutečný pachatel.
174.\tV další části svého podání dovolatel namítl, že soudy nižších instancí se ve svých rozhodnutích nevypořádaly ani s takovými důkazy, které byly v podobě nejrůznějších stop (zejména daktyloskopických, biologických, genetických, chemických a trasologických) na místě činu při jeho ohledání zajištěny. Z těchto stop se zaměřil na stopu trasologickou v podobě otisku boty na místě činu a namítl, že pokud tato stopa není jeho, ani pracovníků lékařské služby a ani syna poškozené, pak je zcela logické, že na místě činu musela být další osoba.
175.\tNejvyšší soud i této dovolatelově výhradě musel přisvědčit. Kriminalistickou expertizou zmiňované trasologické stopy bylo totiž zjištěno, že otisk boty – vytvořený na podlaze kadeřnictví nepochybně po předchozím šlápnutí do krevní louže – nesouhlasí s jakoukoliv botou, které byly obviněným vydány, příp. u něho zajištěny (stejně tak nebyly na jeho botách nalezeny shodné biologické vzorky). Taková zjištění měla vést již nalézací soud k úvaze, že na místě činu (a po jeho spáchání) se musela pohybovat další osoba odlišná jak od obviněného (jemuž trasologická stopa evidentně nepatřila), tak od pracovníků lékařské služby a rovněž syna poškozené E. M. Mělo tomu tak být tím spíše, že obviněnému nepatřila ani pachová stopa č. 20 odebraná z podlahy uprostřed kadeřnictví (srov. odstavec 144. shora).
176. \tPro úplnost lze dodat, že kriminalistické zkoumání daktyloskopických stop, které byly na místě činu rovněž zajištěny, vedlo k závěru, že stopy č. 2 a 3 jsou sice upotřebitelné (použitelné), žádná z nich však nepatří obviněnému. S ohledem na tento důkaz a s ohledem na výpovědi poškozené L. B. a svědkyně P. Š., které shodně uvedly, že muž nacházející se v kadeřnictví (případně do něho vstupující) neměl na rukou rukavice, vyznívá až nepochopitelně hodnotící úvaha odvolacího soudu, že „Nedostatek daktyloskopických stop je rovněž logický, protože sám obžalovaný uvedl, že měl rukavice, které poté, poněkud nesmyslně, nechal u svědka L. Č.“ (srov. stranu 7 odůvodnění jeho usnesení).
177.\tStejně tak pro úplnost lze uvést, že kriminalistické zkoumání zajištěné biologické stopy vyústilo v závěr, že jeden lidský vlas převážně středněhnědé barvy není vhodný k analýze DNA. Žádné relevantní výsledky nepřineslo ani odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, zaměřené na stopy zajištěné na těle poškozené. Z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika (srov. č. l. 1231 a násl. spisu) bylo zjištěno, že z ulámaných umělých (tzv. gelových) nehtů poškozené (v počtu 7 kusů), nalezených při druhém doohledání místa činu, byly odebrány vzorky a následně provedenou analýzou „… byla vyloučena přítomnost DNA profilu stanoveného z bukálního stěru označeného L. N.“. K tomuto důkazu, který evidentně svědčí ve prospěch obviněného, je třeba dodat, že při analýze těchto nehtů byly nalezeny stopy DNA nejen poškozené, což je naprosto logické, ale zároveň i stopy DNA další (dosud neustanovené) osoby, nikoliv však stopy obviněného.
178.\tBez povšimnutí nelze nechat ani odborné zkoumání z oboru kriminalistika, odvětví genetika, které bylo zaměřeno rovněž na oděvní svršky obviněného, přičemž na některých z nich byla orientačně zjištěna přítomnost krve, specifický důkaz lidské krve nebyl (kvůli velmi malé stopě) proveden. Ovšem i tímto zkoumáním „… byla vyloučena přítomnost DNA profilu stanoveného z bukálního stěru označeného L. N.“ (srov. č. l. 1235 spisu). Na jiných svršcích vydaných obviněným pak přítomnost krve nebyla zjištěna vůbec. K tomu ještě lze dodat jednak to, že sám obviněný nález krevních stop na některých ze svých svršků vysvětloval tím, že mohou pocházet od tzv. uhrů, a jednak to, že lékařským vyšetřením byla u obviněného zjištěna krevní skupina „0“, zatímco u poškozené krevní skupina „A“.
179.\tZřejmě právě s ohledem na tento výsledek odborného zkoumání a současně s ohledem na poměrně značné množství krevních stop zjištěných v objektu kadeřnictví (nejen na podlaze, ale i na stěnách) obhájci obviněného předložili již v původním řízení před soudem znalecký posudek MUDr. Michala Berana, Ph.D., soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a forenzní traumatologie, který vyústil (mimo jiné) v závěr, že „S velkou pravděpodobností hraničící s jistotou by při opakovaných, velkou silou vedených úderech, zejména do vlasaté části hlavy poškozené, předmětem drženým útočníkem v obou rukou, tedy z poměrně malé vzdálenosti, došlo k potřísnění pachatele útoku krví poškozené.“ (srov. č. l. 2048 spisu).
180.\tNalézací soud se o tomto posudku v odůvodnění svého rozsudku – na rozdíl od rozsudku předchozího – tentokrát již zmínil (srov. jeho stranu 53), když uvedený znalcův závěr stručně konstatoval, a ačkoliv s ním nikterak nepolemizoval, přesto učinil paušální závěr, že „… skutečnost, kdy nebyla prokázána na oblečení obžalovaného krev cizí osoby, nemůže nijak obžalovaného vyvinit …“, k němuž spekulativně dodal, že „… není nikde a nikým prokázáno, že obžalovaný předložil … skutečné oblečení, které měl v době útoku na sobě, … měl několik dnů na to, aby se předmětného oblečení zbavil a policii předložil oblečení jiné …“. Stejně tak spekulativně vyznívá jeho navazující úvaha, že „… nemůže kategoricky činit závěr, že obžalovaný nemohl být pachatelem tohoto jednání proto, že jeho oděv nebyl potřísněn, když potřísněný oděv mohl obžalovaný vyhodit, či se ho zbavit jiným způsobem, což by bylo s ohledem na osobu obžalovaného naprosto pochopitelné.“.
181.\tS takovým přístupem soudu prvního stupně při hodnocení uvedeného důkazu se rozhodně nelze ztotožnit, neboť jeho povinností bylo hodnotit jej ve vzájemné souvislosti se všemi dalšími důkazy, především se závěry učiněnými po zkoumání oděvních svršků a obuvi obviněného. Stejně tak nelze akceptovat následný přístup odvolacího soudu, který ani v tomto případě nesplnil svou přezkumnou povinnost, když v odůvodnění svého usnesení (srov. jeho stranu 7) k těmto úvahám lapidárně dodal: „Neexistence krevních stop na oblečení obžalovaného je vysvětlitelná tím, že obžalovaný nebyl zadržen okamžitě po činu, a že vůbec není jisté, zda vydal skutečně to oblečení, ve kterém v době napadení byl.“. Nejvyšší soud proto musí na tomto místě zopakovat názor formulovaný již v jeho předchozím rozhodnutí, že soudy obou nižších stupňů ani v tomto případě nepostupovaly při hodnocení uvedených důkazů v souladu se zásadou in dubio pro reo. Výsledky všech shora uvedených kriminalistických expertiz by totiž mohly svědčit pro závěr zcela opačný, že jde o nezpochybnitelné důkazy svědčící ve prospěch obviněného. Vždyť obviněný v sobotu 23. 2. 2013, když se přihlásil jako svědek policejním orgánům a následně jim vydal své oblečení a obutí, zajisté nemohl předpokládat, že se stane podezřelým, a je důkazně nepodloženou spekulací, že byl již v té době natolik prozíravý, že jim předložil oblečení jiné.
182.\tNejvyšší soud – i při vědomí toho, že v dovolacím řízení je zásadně vázán rozsahem a důvody podaného dovolání – nemohl výše uvedené skutečnosti ponechat bez povšimnutí pro jejich celkovou závažnost a význam při posuzování otázky viny obviněného, neboť tím by se zpronevěřil svému poslání, jímž je nepochybně i ochrana elementárních zásad spravedlivého procesu. Tak tomu bylo především při posuzování výpovědí J. F. a K. Z., kteří byli vyslechnuti jako svědci v hlavním líčení při doplněném dokazování. Přestože dovolatel měl jak ke způsobu jejich výslechu, tak k obsahu jejich výpovědí celou řadu výhrad (zejména k výpovědi prvního ze jmenovaných svědků) již v řízení před oběma soudy nižších instancí, v podaném dovolání tyto výhrady – poněkud překvapivě – nejenže blíže nerozvedl, ale ani nezopakoval.
183.\tZ obsahu trestního spisu lze zjistit (i přes chaotickou žurnalizaci, která velmi často nerespektuje časovou řadu postupně prováděných úkonů), že státní zástupkyně po rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona a po propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody požádala již dne 23. 6. 2015 policejní orgány – patrně při znalosti obsahu dopisu J. F., který byl dne 3. 6. 2015 doručen vrchnímu komisaři Ing. M. J., při znalosti obsahu úředního záznamu, který byl dne 8. 6. 2015 se jmenovaným sepsán ve Věznici Plzeň, ale zřejmě i při vědomí toho, na jak chatrných základech je obžaloba na obviněného postavena – o doplňující šetření k podání vysvětlení osob, které byly s obviněným v kontaktu ve vazbě a následně ve výkonu trestu odnětí svobody. V takovém jejím postupu samozřejmě nelze shledávat nic, co by bylo v rozporu se zákonem, pozastavit se je ale třeba nad tím, jakým způsobem s nově získanými důkazy dále nakládala (viz dále).
184.\tPři respektu k časové souslednosti prováděných úkonů je však třeba na tomto místě zmínit nejprve úřední záznam sepsaný s J. F. dne 8. 6. 2015. Tento úřední záznam (založený v obálce na č. l. 3000 spisu) obsahuje i s poučením 6 listů, přičemž na téměř třech z nich je sepsaná jeho souvislá výpověď, ze které není patrné, že by snad byla přerušovaná dotazy vyslýchajících policistů. Už nad tím je třeba se pozastavit nejen proto, že z protokolu o jeho pozdější výpovědi jako svědka v hlavním líčení je zřejmé, že samostatné souvislé výpovědi nebyl schopen, když převážně jen jednoslabičně odpovídal na dotazy předsedy senátu, ale i proto, že jeho původní výpověď učiněná více než jeden rok po setkání s obviněným obsahuje takové detaily (označení bloku a čísla cely, na kterou byl při výkonu trestu umístěn, přesného času – dokonce i hodiny a minuty – návštěvy kadeřnictví obviněným, přesného jména a příjmení muže, na něhož chtěl obviněný napadení údajně svést, uvedení značky auta, s nímž měl obviněný jezdit aj.), které by svědčily pro jeho až fenomenální paměť.
185.\tKe zmíněné žádosti státní zástupkyně je pak třeba uvést, že v letních měsících roku 2015 bylo postupně vytěženo v různých věznicích celkem 20 osob, aniž ovšem bylo z těchto vytěžení (příp. vysvětlení) k činu obviněného cokoliv zjištěno. Z jednotlivých úředních záznamů dvou vrchních komisařů OOK SKPV (tyto záznamy nejsou ve spise zařazeny, jsou ale jeho přílohou – viz písemné materiály v tmavém kartonovém obalu) je zřejmé, že dne 12. 8. 2015 bylo ve Věznici Mírov vytěženo celkem 5 osob, že dne 23. 7. 2015 podával ve Věznici Rýnovice vysvětlení jeden spoluvězeň obviněného, že dne 6. 8. 2015 podával ve Věznici Valdice vysvětlení další spoluvězeň obviněného, že dne 3. 8. 2015 byly ve Věznici Mírov vytěženy celkem 4 osoby, že dne 4. 8. 2015 bylo ve Věznici Mírov vytěženo celkem 7 osob, a že dne 12. 8. 2015 byli ve Věznici Kuřim vytěženi další 2 spoluvězni obviněného.
186.\tV této souvislosti si nelze nepoložit otázku, nakolik podrobně se s obsahem spisu seznámil soud druhého stupně, a jak asi splnil svou přezkumnou povinnost, když v evidentním rozporu s právě uvedenými údaji v odůvodnění svého usnesení doslova uvedl: „Odvolací soud rozhodně nemá za prokázané tvrzení dovolatele, že by vyšetřovatelé vyslýchali 16 spoluvězňů obžalovaného N., aby tak získali svědectví proti jeho osobě, což rozhodně z provedeného dokazování ani z obsahu spisu nevyplývá, …“ (srov. jeho stranu 8).
187.\tS důkazy zmíněnými v předchozích odstavcích již bezprostředně souvisí následný průběh trestního řízení, který se vztahuje k výše jmenovaným J. F. a K. Z., a k němuž má Nejvyšší soud vážné výhrady. Z obsahu spisu je zřejmé, že dne 24. 2. 2016 se před soudem prvního stupně konalo hlavní líčení, které bylo odročeno na termín na 24. 3. 2016. V mezidobí advokátní koncipient v substituci jednoho z obhájců obviněného nahlížel do spisu (stalo se tak dne 9. 3. 2016 – srov. č. l. 2995 a 2996 spisu). Týden po tomto nahlédnutí a cca týden před konáním odročeného hlavního líčení státní zástupkyně dne 16. 3. 2016 předložila Krajskému soudu v Hradci Králové písemnost označenou jako "předložení důkazních návrhů k jejich provedení v hlavním líčení" spolu s objemnou obálkou, do níž byly tyto důkazní návrhy, tedy včetně úředních záznamů sepsaných s J. F., K. Z. a dalšími osobami, vloženy (srov. č. l. 3000 spisu).
188.\tJiž s ohledem na výše popsaný časový sled jednotlivých úkonů, se nabízí otázka, zda předložení uvedených důkazních návrhů státní zástupkyní právě dne 16. 3. 2016 byla náhoda, nebo záměr, zvláště když je evidentní, že většina z nich byla provedena v letních měsících roku 2015, takže jimi disponovala cca ¾ roku. Takový její postup shledává Nejvyšší soud nejen nestandardním, ale z procesního hlediska i nekorektním.
189. \tOporou pro takový argument je například nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10, podle něhož „Za procesní korektnost úkonu … je plně odpovědný orgán činný v trestním řízení provádějící úkon. Osobám přítomným nebo zúčastněným na úkonech trestního řízení musí být v každém okamžiku jasno, jaká práva požívají a jaké povinnosti pro ně vyplývají z účasti na úkonech. Zajistit transparentnost těchto právních poměrů a informovat tyto osoby o jejich právech a povinnostech jsou povinny orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti. Pokud ze vzniklé situace vyplývá předpoklad, že osobě je její právní postavení při úkonu trestního řízení nejasné nebo že se nachází v omylu, jsou orgány činné v trestním řízení povinny na takovou situaci reagovat a poskytnout osobě náležité poučení, a to i opakovaně. Nerespektování těchto pravidel může porušovat zásady spravedlivého procesu (čl. 36 Listiny).“.
190.\tTento požadavek na procesní korektnost prováděných úkonů je třeba vztáhnout i na řízení před soudy. Ani předseda senátu soudu prvního stupně však tuto procesní korektnost nedodržel, naopak na popsaný trend státní zástupkyně v podstatě navázal. Aniž totiž o existenci zmíněných nových důkazních materiálů a o návrzích státní zástupkyně informoval obviněného a oba jeho obhájce, ještě téhož dne (tedy 16. 3. 2016) vyhotovil referát, jímž požádal orgány Vězeňské služby o předvedení J. F. a K. Z. k hlavnímu líčení nařízenému (odročenému) na 24. 3. 2016.
191.\tV průběhu tohoto hlavního líčení předseda senátu lapidárně konstatoval (srov. protokol na č. l. 3120 spisu): „16. 3. letošního roku jsme získali z krajského státního zastupitelství materiál, který obsahuje úřední záznamy, listinné materiály, které bych přečetl, úřední záznamy byly sepsány s P., M., F., Z., S., P., G., T., J., H., K., H., U. U záznamu žádám strany o vyjádření, zda dávají souhlas se čtením úředních záznamů.“. Následuje protokolace: „Státní zástupce – Souhlasím. JUDr. Dítě – Souhlasíme.“. Z protokolu ani z přiloženého audiozáznamu přitom není patrné, že by jmenovaný obhájce obviněného měl možnost před vyslovením souhlasu s tímto úkonem se s obviněným poradit, ani není zřejmé, zda takový souhlas dal i druhý obhájce obviněného JUDr. Oldřich Chudoba, který byl hlavnímu líčení rovněž přítomný.
192.\tPopsaný postup předsedy senátu postrádá podle názoru Nejvyššího soudu atributy spravedlivého procesu, je procesně nekorektní a dokonce vyvolává dojem, že souhlas obviněného se čtením uvedených úředních záznamů byl získán úskokem, neboť předseda senátu jej požadoval bez toho, aby dal obviněnému a jeho obhájcům možnost předtím zjistit, s čím vlastně vyslovují souhlas. S ohledem na shora uvedenou časovou posloupnost nelze přitakat ani argumentu soudu prvního stupně, že „… obhajoba měla dostatečně dlouhou dobu na to, aby si spis prostudovala …“ (srov. stranu 3103 spisu – jde o odůvodnění jeho usnesení ze dne 1. 4. 2016, jímž rozhodl, že předseda senátu není v této věci vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení). Vždyť státní zástupkyně zmiňované materiály předložila nalézacímu soudu pouhých 8 dnů před konáním odročeného hlavního líčení (a současně 1 týden poté, co obhajoba do spisu nahlížela). Znovu jí (přesněji advokátnímu koncipientovi v substituci jednoho z obhájců obviněného) pak bylo umožněno opětovně nahlédnout do spisu a seznámit se s obsahem písemností založených v obálce na č. l. 3000 spisu až dne 29. 3. 2016 (srov. záznam na č. l. 3059 spisu). A pokud soud prvního stupně v odůvodnění zmiňovaného usnesení rovněž uvedl (stále na straně 3103 spisu), že o předvolání svědků J. F. a K. Z. „nebyla soudem informovaná ani státní zástupkyně, takže se nedá mluvit o tom, že by nebyla dodržena zásada rovnosti stran“, tak sám sobě odporuje, neboť na straně 30 odůvodnění odsuzujícího rozsudku současně uvedl, že jmenované svědky vyslechl právě „na návrh státní zástupkyně“.
193.\tSoud prvního stupně na stranách 30 a 31 odůvodnění svého rozsudku podstatné části výpovědí\tsvědků J. F. a K. Z. citoval. Ze svědecké výpovědi J. F. stojí za zmínku soudem nepřesně reprodukovaný údaj, že obviněný mu „… sdělil, že neví, proč to udělal …“. Do úředního záznamu o podaném vysvětlení totiž svědek doslova vypověděl, že kadeřnice „… N. něčím měla nas.at, tak to doslova řekl a dále mi řekl, že to udělal.“. V podstatě totéž vypověděl při výslechu v hlavním líčení, když uvedl „on mi řekl, že neví, z jakého důvodu to spáchal, …“ (srov. č. l. 3124 spisu). Ponechá-li Nejvyšší soud stranou, že výše uvedený nekonkrétní údaj (že "to měl spáchat") nevypovídá nic o tom, co obviněný vlastně měl udělat, tak je evidentní, že měl současně uvést naprosto odlišný údaj o nalézacím soudem zjišťovaném motivu jednání obviněného.
194.\tTuto významnou skutečnost však nalézací soud při hodnocení svědecké výpovědi J. F. vůbec nezohlednil (srov. strany 59 a 60 odůvodnění jeho rozsudku), naopak prezentoval (dokonce opakovaně) svou víru v „naprosto věrohodnou“ výpověď tohoto svědka, a k tomu ještě nelogicky dodal, že obsah „… úředního záznamu sepsaného s J. F. nesvědčí ve prospěch obžalovaného …“. To je ale přece zcela zkreslené a svévolné hodnocení svědecké výpovědi, neboť jmenovaný svědek evidentně ve prospěch obviněného zpochybnil, resp. vyvrátil závěr o loupežném motivu jeho jednání.
195.\tOdvolací soud – zřejmě při vědomí těchto závěrů vyplývajících z výpovědi jmenovaného svědka – se na rozdíl od nalézacího soudu sice pokusil význam jeho výpovědi snížit, když uvedl, že „Otázka svědectví J. F. … není natolik podstatná, aby jí bylo nutno věnovat tolik prostoru, kolik činí soud prvního stupně a odvolatel. Jedná se opět o typicky zprostředkované svědectví. Ve specifickém prostředí výkonu trestu řeší odsouzení různé věci a prostor pro fabulaci je zcela otevřený, když jednotlivá tvrzení jsou obtížně ověřitelná.“ (srov. stranu 8 jeho rozsudku) zhola nic však neuvedl o tom, že svědek popsal motiv jednání obviněného zcela odlišně od skutkových závěrů nalézacího soudu.
196.\tNejvyšší soud v rámci své přezkumné činnosti během dovolacího řízení nemohl přehlédnout ani další pochybení soudu prvního stupně při hodnocení některých provedených důkazů, když z nich vybral pouze ty skutečnosti, které měly svědčit v neprospěch obviněného a pominout (resp. zatajit) okolnosti mu prospívající. Tak například na straně 64 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „Dalším důkazem, který nepřímo svědčí proti obžalovanému, je facebooková komunikace z 21. 2. 2013, kdy ve 20.40 hod. píše M. R., že okradli jeho známou kadeřnici. Není pravdou to, že by mu tuto skutečnost předtím řekl svědek Č., ten mu pouze sdělil, že kadeřnici někdo přepadl.“, z čehož dovodil, že to je odlišné sdělení. Pokud soud tuto část facebookové komunikace obviněného zmínil, je třeba uvést, že tak učinil i v tomto případě selektivně, neboť zcela pominul, že v jiné části této komunikace obviněný vyslovil mimo jiné lítost nad tím, co se poškozené přihodilo, vyjádřil přání vypátrat a potrestat pachatele, a poté, co se policejním orgánům přihlásil jako svědek a stal se pro ně jedním z podezřelých, vyslovil i přání, aby se poškozená probudila a uvedla, kdo ji napadl. Citovaná úvaha soudu pak vzbuzuje dojem spekulace, neboť není podložena zjištěním, že obviněný informaci o okradení poškozené nezískal (ani neměl možnost získat) již v té době z jiných zdrojů (například z internetu). V té souvislosti soud neměl přehlížet ani tu část facebookové komunikace obviněného se svědkem L. Č., v níž mu svědek psal, že „ví, co se stalo v kadeřnictví, že mu to říkala babička“ (č. l. 637 a násl. spisu). Na to ostatně Nejvyšší soud upozornil nalézací soud již ve svém předchozím rozhodnutí, ten však toho ani tentokrát nedbal.
197.\tNa rozdíl od předchozího rozsudku nalézací soud v přezkoumávaném rozsudku přikládal poměrně značný význam svědecké výpovědi Mgr. J. Ž., který prý obviněného usvědčil a vyvrátil jeho obhajobu, že si myslel, že v době zásahu se jedná o únos. Za podstatnou pokládal zvláště tu skutečnost, že „… obžalovaný, aniž by mu kdokoliv co řekl, na dotaz, zda ví, proč byl zadržen, odpověděl, že "té paní nic neudělal". Musel si být vědom toho, že byl zadržen právě v souvislosti s tímto skutkem.“ (srov. stranu 60 jeho rozsudku). Odvolací soud k tomu uvedl, že „… nijak nepřeceňuje "doznání" obžalovaného při jeho zadržení. Nicméně jeho výrok, že "té paní nic neudělal" za situace, kdy původně nevěděl ani to, že jej zadržuje policie, ani to, proč je zadržován, je přinejmenším nelogický a těžko jej lze vysvětlit tím, že se mu v tomto vyhroceném okamžiku spojilo to, že byl nedávno na policii k podání svědectví.“ (srov. strany 8 a 9 jeho usnesení).
198.\tAni s takovým způsobem hodnocení svědecké výpovědi jmenovaného policisty Nejvyšší soud nemohl souhlasit. Jednak z výše uvedené slovní reakce obviněného při zadržení nelze dovozovat, že se snad k přepadení poškozené doznal, jednak lze reálně uvažovat, že z jeho strany šlo o reakci celkem logickou, neboť poté, co se přihlásil policejním orgánům a stal se pro ně podezřelým, si byl již cca 2 týdny této skutečnosti vědom. S tím se ostatně ani netajil, jak je z jeho facebookové komunikace (většinou s kamarády) zřejmé. A nelogicky přece nevyznívá ani jeho tvrzení, že ve vyhrocené situaci při zadržení jej napadlo i to, že se mohl stát obětí únosu (a prostředkem pro následné vydírání jeho movitého otce).
199.\tV hodnotících úvahách soudu prvního stupně (srov. stran 56 až 67 jeho rozsudku) se nachází celá řada dalších pochybností, které Nejvyšší soud nemohl přehlédnout, neboť neodpovídají obsahu spisu. Pokud např. uvedl (dokonce 2x ve dvou řádcích za sebou), že obviněný „… dlužil hodně lidem …“, pak je třeba zdůraznit, že v době činu dlužil pouze cca třem subjektům a jen nevysoké částky (řádově ve stokorunách). Spekulativně a důkazně nepodložené vyznívají i další úvahy soudu, že „… peníze, které získal trestnou činností, rozhodně nechtěl získat pro úhradu svých dluhů, ale chtěl je použít pro svoji potřebu.“, že šel do kadeřnictví těsně před 17. hodinou proto, že „… chtěl získat co nejvíce peněz z tržby poškozené a předpokládal, že v tuto dobu v kadeřnictví již nikdo nebude.“. Při takové úvaze soud zřejmě vůbec nevzal v potaz vlastní zjištění, že jednak poškozená pracovala v pánském a dětském kadeřnictví, v němž za jedno ostříhání účtovala 80 Kč a její denní tržby dosahovaly se v průměru pouhých cca 1.000 Kč, a jednak to, že obviněný nemohl vědět, že právě v ten den pro poškozenou nepřijede osobním vozidlem její manžel, který pro ni jinak pravidelně kolem 17. hodiny jezdil. A pokud tato zjištění nepřehlédl, pak měl rovněž vyložit, proč si obviněný při loupežném motivu vybral právě kadeřnictví poškozené, kde z uvedených důvodů získání vyšší finanční částky nemohl očekávat, a právě v uvedenou hodinu, kdy se tam mohl setkat s manželem poškozené.
200.\tVe zmiňovaných pasážích odůvodnění nalézacího soudu se nachází velice málo kategorických závěrů vztahujících se k tomu, co obviněný skutečně udělal, za to se doslova hemží úvahami o tom, co obviněný udělat mohl (srov. například, že „… měl možnost vybrat si trasu, kde by bylo nejmenší riziko, … měl možnost se k palivovému dříví volně dostat, … mohl jít nikoliv po ulici, ale za bytovkami, … tuto trasu si mohl vybrat, batoh zde zanechat a do kadeřnictví následně dojít směrem z vrchu, … nic mu nebránilo, aby zde odložil svůj batoh, případně zahodil útočnou zbraň, … měl možnost se tohoto jednání dopustit v době, kdy byl spatřen, jak vchází do kadeřnictví, … měl několik dnů, aby se svého ošacení zbavil, … byl schopen konat činnost pachatele bez brýlí, … mohl se pohybovat bez brýlí i v neznámém prostředí, apod.). Takové úvahy přece nemohou vést k nezpochybnitelnému závěru o vině obviněného. Nejinak je tomu i s úvahami soudu o tom, proč obviněný neodcizil i mobilní telefon (srov. stranu 63 jeho rozsudku). Až kuriózně pak vyznívá úvaha soudu nad kabelkou poškozené, která byla při ohledání místa činu zavřená, že „… člověk v takových chvílích, kdy prohledává cizí věci, jedná intuitivně a je naprosto běžné, že kabelku po prohledání opět zavře.“ Pokud by totiž pachatelem činu měl být obviněný, pak měl na jeho spáchání jen několik málo minut, během kterých by musel stačit fyzicky napadnout poškozenou a poté prohledávat její kabelku a zásuvky. Za takové situace lze u něho asi jen zatěžko očekávat takovou pořádkumilovnost, aby po prohledání kabelky ji zazipoval, a aby poté ještě hledal klíče, jimiž by provozovnu při odchodu zamknul (uzamčení provozovny potvrzoval svědek E. M.).
201.\tZ těchto podstatných důvodů a po zhodnocení všech shora uvedených skutečností, s odkazem na obsah jednotlivých důkazů a při respektování zásady objektivního hodnocení důkazů jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno zcela jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty, že to byl právě obviněný L. N., kdo se dopustil útoku proti poškozené L. B. popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku. V plné shodě s odůvodněním svého předchozího rozhodnutí Nejvyšší soud musí zopakovat, že oba soudy nižších instancí ani při opětovném rozhodování ve věci nehodnotily obsah jednotlivých důkazů v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., provedené důkazy mnohdy selektovaly a používaly z nich mnohdy jen ty části, které svědčily v neprospěch obviněného, a naopak pomíjely, příp. zcela bagatelizovaly ty důkazy, které obviněného ze spáchaného činu dokonce vyviňovaly, navíc pak své úvahy o průběhu skutkového děje doplňovaly v jeho neprospěch svými fabulacemi, domněnkami a někdy i spekulacemi. Proto ani nyní nelze souhlasit s jejich kategorickými závěry, že „… obhajoba obviněného byla jednoznačně vyvrácena“, že „… lze rozhodně vyloučit, že by pachatelem mohl být někdo jiný“, že „… jednání uvedeného ve výroku rozsudku se dopustil právě obviněný“, apod. (srov. shora zmiňované pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí).
202.\tProto je Nejvyšší soud i tentokrát přesvědčen, že především soud prvního stupně se náležitě nevypořádal se všemi provedenými důkazy způsobem požadovaným v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Odůvodnění jeho rozhodnutí neodpovídá požadavkům ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a skutkové závěry, které z provedených důkazů ve svém posledním rozhodnutí učinil, nelze považovat za přesné, úplné a akceptovatelné. Pak ovšem nelze považovat za správný, zákonný a spravedlivý ani odsuzující rozsudek.
203.\tZákladním problémem přezkoumávané věci zůstává, že trpí výrazným deficitem záruk spravedlivého procesu. Dosud provedeným dokazováním nebyl opatřen takový důkaz, který by svým obsahem obviněného jednoznačně usvědčoval a zároveň se nedal zpochybnit z hlediska zásad spravedlivého procesu. Absenci takového důkazu nelze nahradit kumulací důkazů, z nichž žádný nesplňuje obě uvedené podmínky. Zbývající důkazy mají k otázce, zda právě obviněný je pachatelem činu, tak vzdálený vztah, že nejsou způsobilé kompenzovat nedostatečnost vyplývající z toho, že obviněný by měl být usvědčován v podstatě jen zpochybněnou svědeckou výpovědí poškozené a stejně tak zpochybňovanými pachovými stopami.
204.\tNejvyšší soud ze všech shora uvedených důvodů k dovolání obviněného podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016, č. j. 8 To 54/2016-3438, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 4. 2016, č. j. 9 T 12/2013-3176. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť již v jeho rozhodnutí došlo ke shora popsaným vadám, čímž byly primárně nastoleny podmínky pro toto rozhodnutí dovolacího soudu.
205.\tZároveň Nejvyšší soud podle § 265l odst. 3 tr. ř. nařídil, aby Krajský soud v Hradci Králové učinil nové rozhodnutí v jiném složení senátu. Rozhodl tak při vědomí toho, že podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) platí, že „Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.“. Stanoví-li ovšem příslušnost soudu a soudce zákon, pak i případná výjimka z ní musí být určena zákonným způsobem. Pro dovolací soud je tato výjimka upravena právě v § 265l odst. 3 tr. ř., podle jehož první věty „Přikazuje-li Nejvyšší soud věc podle odstavce 1 nebo 2 k novému projednání a rozhodnutí, může zároveň nařídit, aby ji soud projednal a rozhodl v jiném složení senátu.“. I když zákon v citovaném ustanovení nevymezuje žádné konkrétní důvody pro takový postup dovolacího soudu (ty vymezuje až ve druhé větě tohoto ustanovení tak, že „Z důležitých důvodů může také věc přikázat k projednání a rozhodnutí jinému soudu nebo jinému státnímu zástupci.“), Nejvyšší soud si je vědom toho, že i postup podle první věty citovaného ustanovení je třeba vnímat z hlediska čl. 38 odst. 1 Listiny jako rozhodnutí mimořádné a zcela výjimečné, pro nějž musí být dány důležité důvody (srov. přiměřeně například nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 1995, sp. zn. III. ÚS 90/95, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 970/14 aj.).
206.\tTyto důležité důvody Nejvyšší soud spatřuje v tom, že senát Krajského soudu v Hradci Králové, jemuž věc byla přidělena v souladu s rozvrhem práce a jenž o ní dosud rozhodoval, se opakovaně dopustil natolik závažných (převážně procesních) pochybení, v důsledku nichž musely být jeho již tři předchozí rozsudky zrušeny (první odvolacím soudem a další dva Nejvyšším soudem). Zmíněných pochybení se přitom nevyvaroval ani v posledním rozhodnutí, když se bezezbytku neřídil závaznými pokyny Nejvyššího soudu vyslovenými v jeho předcházejícím usnesení, některé provedené důkazy nereprodukoval zcela přesně, u jiných důkazů – zejména u těch, které vyznívaly ve prospěch obviněného – devalvoval jejich hodnotu už tím, že je bagatelizoval. Ani v doplněném dokazování neprovedl všechny důkazy, které se mu pro náležité objasnění věci nabízely, a ty důkazy, které provedl, hodnotil způsobem, který plně neodpovídal požadavkům ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., nebyl zcela přesvědčivý a někdy dokonce nesl prvky libovůle a svévole. Za této situace má Nejvyšší soud vážné pochybnosti o tom, zda ve věci dosud rozhodující senát by byl schopen zajistit dodržení všech základních zásad trestního řízení, vyloučit jakékoliv pochybnosti o své nestrannosti a dopracovat se rozhodnutí, které by bylo možno považovat bez jakýchkoliv pochybností za zákonné a spravedlivé. Z těchto důvodů je Nejvyšší soud přesvědčen, že postup podle § 265l odst. 3 tr. ř. naprosto opodstatněný.
207.\tPři novém projednávání věci bude i nový senát Krajského soudu v Hradci Králové, který bude určen v souladu s rozvrhem práce, jednak povinen provést celé dokazování znovu (včetně úkonů a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil), jednak vázán právním názorem, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil (§ 265s odst. 1 tr. ř.). A protože rozhodnutí obou nižších soudů byla zrušena jen v důsledku dovolání obviněného, v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).
208.\tZbývá dodat, že s ohledem na shora uvedený způsob rozhodnutí se Nejvyšší soud již nezabýval poslední dovolací námitkou obviněného, která se vztahovala k jednotlivým zákonným znakům právní kvalifikace jeho jednání jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, ukončeného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.
209.\tNejvyšší soud rozhodl uvedeným způsobem v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vytýkané vady nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
210.\tNejvyšší soud nepřehlédl, že podle § 265l odst. 4 tr. ř. platí, že „Vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě.“. V dané věci však předseda senátu dovolacího soudu před meritorním rozhodnutí o podaném dovolání vyhověl podnětu obviněného a samostatným usnesením ze dne 21. 12. 2016, č. j. 8 Tdo 1706/2016-64, podle § 265o odst. 1 tr. ř. výkon trestu odnětí svobody obviněnému přerušil a následně vydal příkaz, aby obviněný byl z výkonu tohoto trestu propuštěn na svobodu. Důvod pro rozhodnutí podle § 265l odst. 4 tr. ř. proto odpadl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 3. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu