70.\tVe své podstatě jediný důkaz (bod 168. a 223. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), který má u většiny tvrzených „pseudo-lovců“ prokazovat úmyslné zavinění, je skutečnost, že jim pravděpodobně mělo přijít divné, že jim někdo zaplatil dovolenou v JAR v celkové výši 1,2 miliónu korun (cena myšlena všechny tvrzené „pseudo-lovce“ ze skupiny dohromady). Je však potřeba si uvědomit, že tady nenastala situace, kdy se sešlo deset lidí, kteří by zhodnotili celkový rozpočet a začali domlouvat turnusy. Tvrzení „pseudo-lovci“ o sobě navzájem vůbec netušili. V podstatě až do schůzky v restauraci XY si např. dovolatel myslel, že na safari přes paní M. byl pouze on a jeho dva známí z XY. O ostatních lidech neměl ponětí. Na základě provedeného dokazování proto nelze uzavřít, že by jednal ve spojení s mezinárodní organizovanou skupinou. Není navíc ničím ojedinělým, aby někdo, kdo zná majitele nebo výš postaveného zaměstnance cestovní kanceláře, na takové (bezplatné) dovolené alespoň jednou v životě byl. Zákazníci cestovních kanceláří z různých důvodů nezřídka i na poslední chvíli stornují své zájezdy, u kterých už ale cestovní kanceláře zajistily přepravu i ubytování. Pokud k takovému stornu dojde pár dnů předem, cestovní kanceláři se ne vždy povede narychlo najít platícího zákazníka, který by měl o takový zájezd na poslední chvíli zájem. Dovolatel si nemyslel nic jiného, než že ho potkalo obdobné štěstí, a neviděl sebemenší důvod, proč by ho neměl využít. Dosud nebyl proveden jediný relevantní důkaz, který by svědčil o jeho jiném tehdejším vnitřním mínění.
71.\tDovolatel měl za to, že v řízení bylo dotčeno také jeho právo na spravedlivý proces. To spatřoval v porušení práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, podle kterých má každý právo mimo jiné na to, aby byla jeho věc projednána bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené lhůtě. V dané trestní věci však ke dni jejího pravomocného skončení uplynulo od údajného spáchání tvrzeného trestného činu více než deset let. Po dobu téměř devíti let probíhalo trestní stíhání. Průtahy v řízení přitom dovolatel ani zčásti nezavinil, délka trestního řízení jde na úkor státu. Dovolatel proto v detailech citoval příslušnou judikaturu, konkrétně nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2859/09, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 533/03, a rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001. Z jejich závěrů pak dovolatel shrnul to nejpodstatnější, tj. že s prodlužující se délkou řízení se vytrácí základní vztah mezi trestným činem a případným trestem. Se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů se oslabuje jak prvek individuální, tak i generální prevence. To tím spíše za situace, kdy v trestním řízení bylo osvědčeno, že tvrzené jednání, jehož se měl dovolatel údajně dopustit, je v jeho životě zjevným excesem, který se vymyká jinak jeho zcela bezúhonnému, řádnému a příkladnému způsobu života. Trestní stíhání jednotlivce iniciuje státní moc a je to státní moc, která rozhoduje o vině a trestu. Z ústavněprávního hlediska je proto významné posouzení přiměřenosti vztahu mezi veřejným zájmem na potrestání pachatele a základními právy konkrétního obviněného, a to zejména právem, aby o jeho vině či nevině a trestu bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. S ohledem na to měly soudy postupovat podle § 231 odst. 1 a § 223 odst. 1 tr. ř. a z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř. trestní stíhání dovolatele zastavit. Ten ještě jednou vyzdvihl svůj jinak naprosto řádný život, a to v kombinaci s faktem, že o žádném pašování či obchodování s nosorožčími rohy nebo organizovaných skupinách neměl povědomí. Podle jeho názoru tak bylo namístě uvažovat případně i o postupu ve smyslu § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř.
72.\tS ohledem na dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, a délku trestního stíhání se dovolateli jevil neadekvátním peněžitý trest ve výši 50 000 Kč, který podle jeho názoru nemohl obstát v testu proporcionality a naplnit kritéria spravedlivého procesu. Nalézací soud zcela opomenul vysvětlit, proč pouze u některých vybraných „pseudo-lovců“ zpřísnil jinak stejné podmíněně odložené tresty ještě trestem peněžitým. Odvolací soud se sice pokusil v bodě 261. odůvodnění svého rozsudku racionalizovat tento rozdílný přístup k sankcionování jednotlivých obviněných, kteří se měli dopustit zcela totožné trestné činnosti. Dovolatel ovšem nepřehlédl, že dne 17. 1. 2022 byla nalézacím soudem všem obviněným rozeslána výzva ke sdělení průměrných výdělků. Těm, kteří výzvě vyhověli a se soudem spolupracovali (jako např. dovolatel), byly vedle podmíněně odložených trestů uloženy i tresty peněžité. Mnohým z těch, kteří výzvu ignorovali a se soudem nespolupracovali, byly uloženy pouze podmíněně odložené tresty stejného trvání se stejnou zkušební dobou. Tímto oba soudy vyslaly velmi nebezpečnou zprávu, že při zkoumání poměrů obviněných je lepší se soudy nespolupracovat, protože spolupráce vede paradoxně k uložení přísnější sankce. I v tomto spatřoval dovolatel porušení svého práva na spravedlivý proces, jelikož mu byl bez zjevného důvodu uložen přísnější trest než jiným (pro stejnou trestnou činnost stíhaným) osobám.
73.\tS ohledem na shora tvrzené závěry obviněný K. M. navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zruší napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 61 To 386/2022, a v souladu s § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodne tak, že dovolatele obžaloby zprostí nebo podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ve spojení s § 265l odst. 1 tr. ř. zruší napadené rozhodnutí a přikáže Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
74.\tObviněný P. F. (v příslušné pasáži též jen „dovolatel“) poukázal na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Rovněž vytkl porušení jeho základních ústavně zaručených práv, a to v důsledku naprostého nerespektování zásady in dubio pro reo. Úvodem dovolatel argumentoval podstatnými vadami řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházely. Uvedl, že s účinností od 1. 10. 2020 byl do trestního řádu nově vložen institut prohlášení viny podle § 206a a násl. tr. ř. K této novelizaci došlo po přednesu obžaloby, v průběhu trestního řízení, avšak ještě před vynesením napadeného rozsudku dne 22. 3. 2022. Soud tak měl při všech termínech odročeného hlavního líčení po 1. 10. 2020 postupovat podle novelizovaného a platného trestního řádu a ihned při nejbližším hlavním líčení dovolatele poučit ve smyslu § 206a a násl. tr. ř. Takového poučení se mu však nedostalo, čímž došlo k podstatnému porušení jeho práva na obhajobu.
75.\tDovolatel namítl také nesprávné právní posouzení skutku a nesprávné hmotněprávní posouzení. V daném ohledu vznesl nejdříve výhradu nesprávného zařazení rohů podle nařízení Rady ES č. 338/1997. Odkázal na spis Celního úřadu Bratislava, podle něhož byly předmětné nosorožčí rohy jednoznačně považovány za trofeje exempláře zařazeného v příloze B nařízení. Předpokladem pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku je, že tito živočichové jsou exempláři druhu přímo ohroženého vyhynutím či vyhubením, tedy exempláře uvedené v příloze A. Dovolatel upřesnil, že exempláře nosorožce tuponosého jižního žijícího v Jihoafrické republice a Svazijsku jsou zařazeny do přílohy B, avšak výhradně za účelem obchodu s loveckými trofejemi. Obchodem se podle uvedeného nařízení rozumí též převod vlastnictví, který zahrnuje i nakládání ve formě převodu vlastnictví či držby. Z tohoto důvodu se dovolatel nemohl dopustit trestného činu podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku, když v obžalobě popsaný skutek není trestným činem.
76.\tPosléze dovolatel uplatnil výhradu nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, a to ani ve formě nepřímého úmyslu. Nesouhlasil s tím, že měl dopředu předjímat nějaké protiprávní jednání třetích osob. Dovolatel připomněl, že se vzdal rohů ve prospěch majitele farmy, na které byl nosorožec chován, a to za přítomnosti úředních osob, které neměly vůči majiteli farmy očividně žádné připomínky. Nebyl důvod, aby o jeho bezúhonnosti měl dovolatel jakékoliv pochybnosti, naopak mohl logicky předpokládat, že tento je dobře obeznámen s příslušnou právní úpravou nakládání s trofejemi nosorožců, když je taková činnost předmětem jeho podnikání. Dovolatel se rovněž neztotožnil s tím, že by výše ceny trofejních rohů byla notoricky známá. Z žádných provedených důkazů nelze dovodit, že by dovolatel mohl předem vědět, jaké jsou možnosti využití rohoviny nosorožce na černém trhu v Asii. Zdůraznil přitom, že k širší medializaci dané problematiky došlo až právě v souvislosti s projednávanou trestní kauzou. V době, kdy se zúčastnil zájezdu do JAR, bylo mediální pokrytí v ČR prakticky nulové. Soud ve vztahu k úmyslnému zavinění přirovnal postavení obviněných lovců v této trestné činnosti k postavení „bílých koní“, u nichž lze za splnění zákonných podmínek shledat zavinění alespoň ve formě nepřímého úmyslu. Dovolatel však namítl, že od průměrného občana ČR nelze očekávat, že bude podrobně seznámen s cenou nosorožčích rohů na černém trhu (ani v hrubých obrysech) či právní úpravou nakládání s trofejemi. Tedy podmínka určitého typu lhostejnosti, jak je prezentována ustálenou judikaturou, která by zakládala nepřímý úmysl, nemůže být naplněna. Pro dovolatele byla samotnou zárukou legálního nakládání s rohy přítomnost úředních osob a osoba majitele farmy, který v chovu nosorožců s povolením úřadů dlouhodobě podniká. Z žádných okolností nemohl dovodit, že by šlo o nekalou či nestandardní činnost. Dovolatel vycházel z informací, které obdržel od L. B., a domníval se, že se jedná o poděkování od něj. Žádné jiné informace o financování zájezdu neměl, ani po něm nelze spravedlivě požadovat, aby informace od rodinného přítele podezíravě prověřoval. Závěrem konstatoval, že lov nosorožce i samotné přenechání trofeje majiteli farmy, na níž jsou nosorožci tuponosí chováni, je podle norem JAR zcela legální.
77.\tI v případě, že by bylo správné zařazení rohů nosorožce druhu Cerrathoterium simum simum za trofeje exempláře zařazeného v příloze A Nařízení Rady ES č. 338/1997, měly soudy hodnotit jednání dovolatele jako jednání v omluvitelném právním omylu. V době, kdy se měl zájezd do JAR uskutečnit, nebylo širší veřejnosti známé, že jsou nosorožčí rohy předmětem nelegálního obchodu, případně že se jedná o ceněnou komoditu pro asijský trh. Relevantní právní úprava je navíc velmi roztříštěná do řady právních předpisů různých právních řádů (mezinárodního, evropského, českého a jihoafrického práva). Pro běžného občana je prakticky nemožné se v této právní problematice orientovat. Dovolatel tedy vycházel z informací, které mu poskytli zaměstnanci jihoafrické farmy, profesionální lovci i uniformovaní zástupci státních úředníků JAR. Daná právní problematika je natolik složitá, že i policejní orgán a státní zástupce fakticky pouze přebírali právní hodnocení ČIŽP, aniž by učinili vlastní právní hodnocení. Po dovolateli nelze požadovat vyšší standard vědomostí než od advokátů, policejního orgánu či celní správy. Kromě toho státní orgány Slovenské republiky projednávaný dovoz rohů jako trestný neposoudily, když rohy zařadily do přílohy B Nařízení Rady ES č. 338/1997.
78.\tPodle názoru dovolatele jsou skutková zjištění ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Oba soudy chybně hodnotily naplnění subjektivní stránky trestného činu u osob tzv. lovců jako celku, aniž by se zabývaly podrobněji každým konkrétním obviněným a důkazní situací ohledně úmyslu ve vztahu ke konkrétní osobě (nikoliv skupině). Ve vztahu k dovolateli nebylo prokázáno, že by měl mít zájezd zadarmo pouze za přenechání rohů zvířat farmě. K okolnostem sjednávání cesty do JAR poznamenal, že odcestoval na pozvání svého známého a vzdáleného příbuzného – obviněného L. B. Tomu dovolatel v minulosti velice pomohl v souvislosti s jeho propuštěním z výkonu trestu odnětí svobody a návratem do běžného života (předloženými důkazy k uvedeným skutečnostem se soud vůbec nezabýval). Dovolatel proto považoval pozvání ze strany spoluobviněného za formu poděkování. Ohledně zájezdu jednal pouze s ním, a to zcela transparentně v přítomnosti svých rodinných příslušníků. Výslovně se dotázal, kolik cesta bude stát, a spoluobviněný řekl, ať to neřeší. Z jeho otevřeného přístupu dovolatel nemohl nabýt dojmu, že by se mělo jednat o jakkoliv nelegální či alespoň podezřelou, nekalou věc.
79.\tO tom, že by účelem zájezdu do JAR byl dovoz rohů do Slovenské republiky, nesvědčí žádný přímý ani nepřímý důkaz. Stejně tak nebylo nikterak doloženo, že by dovolatel žádal o vývoz trofejních nosorožčích rohů do jiné země, resp. že by vědomě podepsal jakýkoliv dokument, který znamenal žádost o vývoz trofejí nosorožčích rohů, konkrétně do Bratislavy. Z žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by dovolatel uzavřel nějakou dohodu či vůbec byl v kontaktu s někým z organizátorů trestné činnosti (např. s obviněnými M., J. D. nebo M. N.) před či po uskutečnění zájezdu. To dokládají i závěry znaleckého posudku z oboru písmoznalectví Mgr. Marie Beňové, podle nichž neznámá osoba či osoby zfalšovaly podpis dovolatele nejméně v jednom případě na listině související s celním řízením v Bratislavě. Z toho lze dovodit, že on se na nelegální činnosti jakékoliv organizované skupiny nepodílel, o činnosti takovéto skupiny nevěděl a s žádnou takovouto skupinou nikdy nespolupracoval. V případě dovolatele navíc chybí i logický motiv k páchání trestné činnosti, poněvadž byl osobou bezúhonnou a vzorným občanem se stabilním rodinným zázemím. Úvaha, že by ve svých 46 letech vystavil sebe a celou svou rodinu vědomě riziku dopadu trestněprávních důsledků na jeho osobu nelegálním obchodem s nosorožčími rohy výměnou za pouhé zprostředkování zájezdu na safari, je zcela logiky prostá. Z žádných důkazů tedy nevyplývá, že by byl dovolatel alespoň ve formě pomoci účastníkem na trestním jednání ostatních obviněných. Za této situace měl soud rozhodnout podle zásady in dubio pro reo. Neučinil-li tak, porušil právo dovolatele na spravedlivý proces.
80.\tDovolatel namítl rovněž nedůvodné provedení navrhovaných podstatných důkazů. Těmi měly být výslechy svědků N. R., N. T. D. a N. M. T. Tyto důkazy jako podstatné hodnotil již policejní orgán ve fázi vyšetřovaní, když od jejich provedení bylo upuštěno pouze z důvodu vyšší administrativní náročnosti zajištění důkazu. Jejich provedení požadoval od samého počátku řízení nejen dovolatel, nýbrž také ostatní obvinění. O tom, že důkazy nebudou provedeny, soud prvního stupně řádně nerozhodl, a nepoučil tak ani dovolatele o důvodech takového svého rozhodnutí. Žádného zdůvodnění se mu nedostalo ani v napadených rozsudcích. Bylo tak porušeno jeho právo na spravedlivý proces a uvedený nesprávný postup vedl k nesprávnosti a neúplnosti skutkových zjištění.
81.\tDovolatel se následně podrobněji věnoval již dříve namítanému porušení jeho práva na spravedlivý proces. K nepoužití zásady in dubio pro reo obsáhle citoval vybrané pasáže z nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1095/15 ze dne 30. 7. 2015 a sp. zn. II. ÚS 658/14 ze dne 14. 10. 2014. K tématu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1836/13, ze dne 27. 2. 2014. V jeho intencích doplnil, že soud prvního stupně nerozvedl, z jakých důvodů se přiklonil pouze k jednomu skutkovému závěru, tomu tvrzenému v obžalobě, a z jakých důvodů měl za vyloučené, že by existoval alternativní skutkový závěr. Skutkový závěr pro dovolatele příznivější lze přitom dovodit z důkazů, které soudu předložil či navrhl (zejména znalecký posudek z oboru písmoznalectví). Soudy chybně hodnotily naplnění subjektivní stránky trestného činu u osob tzv. lovců jako celku, aniž by se zabývaly podrobněji každým konkrétním obviněným a důkazní situací ohledně úmyslu ve vztahu ke konkrétní osobě (nikoliv skupině). Soudy opomněly, že některé jejich paušální závěry nebyly právě u dovolatele důkazně podloženy, což činí jejich rozhodnutí nepřezkoumatelnými. Jako poslední v této oblasti nastolil dovolatel téma nepřiměřeného trestu. Zdůraznil, že skutková zjištění se oproti původnímu odsuzujícímu rozsudku ze dne 20. 11. 2020 změnila v jeho prospěch, přesto mu byl po dalším více než roce uložen přísnější trest. Důvody svého rozhodnutí soud prvního stupně nijak nevysvětlil. Kromě toho nedostatečně a nesprávně hodnotil majetkové poměry dovolatele a ani jej k tomu nevyslechl. Vůbec se například nezabýval tím, jakou peněžitou hodnotu má vozidlo a motocykl ve vlastnictví dovolatele, nezjistil ani, zda má z účasti na podnikatelských subjektech nějaký majetkový prospěch. Za takové situace musel hodnotit majetkové poměry dovolatele v jeho prospěch a vycházet v zásadě jen z jeho příjmu ve výši 13 500 Kč. Ve smyslu § 39 odst. 3 tr. zákoníku měl soud nepřihlédnout i k nepřiměřené délce řízení, přesahující 10 let. Ta měla být kompenzována prostřednictvím § 58 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 303/2012).
82.\tS ohledem na vše výše uvedené obviněný P. F. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil tímto dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 61 To 386/2022, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 16 T 138/2014, a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí věci.
83.\tObviněný L. B. (v příslušné pasáži též jen „dovolatel“) uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Nejprve zpochybnil rozhodná skutková zjištění, o nichž byl přesvědčen, že jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Za důkazně nepodložený označil skutkový závěr, že se účastnil zájezdu do JAR, „kde byl …. zastřelen nosorožec tuponosý jižní a přitom pod svou totožností … figuroval pro účely vydání povolení k lovu … jako klient-lovec, jímž však autenticky nebyl“. K tomu důrazně prohlásil, že nosorožce zastřelil přímo on, nikoliv že by daný živočich byl zastřelen jakoby neurčenou osobou. Z tohoto pak vyplývá, že dovolatel nemohl oním lovcem autenticky nebýt. Posléze vyzdvihl, že lov v JAR probíhal pod jurisdikcí JAR a pravomocí tamních státních orgánů, kdy nebylo prokázáno, že by zákony JAR znaly něco jako „nikoliv autentického lovce“, nebo o tomto někdo v JAR rozhodl. Lov nosorožce jako takový byl proto legální a „usmrcení jedince silně ohroženého druhu“ nemohlo být v rozporu s jiným právním předpisem (natož platným v ČR). Nemohlo tudíž být nezákonným opatřením ve smyslu § 299 odst. 2 tr. zákoníku, neboť se jednak nestalo na území ČR, jednak nebylo v rozporu s jiným právním předpisem. Lov nosorožců v JAR není regulován českými či evropskými právními předpisy. Pokud přesto soudy jednání dovolatele takto právně kvalifikovaly, dopustily se na podkladě nesprávně zjištěného skutkového stavu nesprávného právního posouzení věci.
84.\tDovolatel zcela odmítl argumentaci soudu prvního stupně, že se v případě jeho lovu jednalo o tzv. „pseudo-hunting“, nebo že lovcem „autenticky nebyl“. Podle jeho mínění jde o účelovou, důkazně jakkoliv nepodloženou, umělou konstrukci, jejíž význam soud ani žádným způsobem nezdůvodnil. Žádný zákon ani jiný právní předpis nestanoví, že lov zdarma není lovem, ale pseudo-lovem, že lovec lovící zdarma a nemající jinak lovecké zkušenosti, není autentickým lovcem, ale pseudo-lovcem. Člověk buď lovcem je či není, nemůže jím být (když zvíře uloví), avšak zároveň „autenticky nebýt“, jak uzavřely soudy obou stupňů. Nelze optikou ochrany zvířat (a tedy objektu trestného činu) posuzovat, zda jeho čin byl bohulibý a povolený (protože si za to lovec zaplatil a je proto „lovcem“), či zavrženíhodný a nezákonný (protože lovec lovil zdarma a je tedy „pseudo-lovcem“). Ani bezúplatnost lovu proto nemůže být v žádném případě kritériem či důkazem tzv. pseudo-huntingu a kritériem označení osob za lovce či pseudo-lovce, jak učinily soudy, neboť z hlediska ochrany zvířat to nemá žádný význam. Význam má pouze život či smrt zvířete. Pokud však bylo uděleno povolení k odstřelu nosorožce, muselo se tak stát po právu (JAR) a nemůže se jednat o pseudo-hunting.
85.\tDovolatel považoval za nesprávné také skutkové zjištění, že následně „aktivně spolupracoval a činil další kroky vedoucí k legalizaci nosorožčích rohů s cílem dosáhnout jejich propuštění do volného oběhu“. Není zřejmé, na základě čeho soudy toto zjištění učinily, když veškeré důkazy tohoto se týkající jsou obsaženy ve spise Celního úřadu v Bratislavě, který však soudy považovaly za zcela nadbytečný. Nebylo ani prokázáno, jaké kroky k legalizaci rohů měl dovolatel učinit. Jediným důkazem je v daném směru jeho vlastní výpověď, kterou ovšem soudy obou stupňů hrubě dezinterpretovaly. Dovolatel proto připomněl, že o zaslání „svých“ nosorožčích rohů nežádal. Poté, co byly rohy bez jeho vědomí na jeho jméno zaslány, jej kontaktovala obviněná P. M. a dovolatel byl postaven do situace, kdy měl situaci nějak vyřešit. Udělil plnou moc panu M. L., ovšem posléze zjistil, že někdo zfalšoval jeho podpis na zpětvzetí odvolání, které neučinil. Je tedy zřejmé, že ve věci se bez jeho vědomí, proti jeho vůli, angažovaly neznámé osoby, které měly v úmyslu dovolatele pouze zneužít za účelem získání rohů. Zneužívaná osoba však nemůže být pachatelem ani pomocníkem hlavního pachatele. Dovolatel okamžitě všechny plné moci zrušil. Poté telefonicky hovořil s R. G., jemuž sdělil, že nevěděl o zpětvzetí odvolání a také že o rohy má zájem, avšak v případě, že by s tím měl problémy, může je darovat nějakému muzeu či jiné instituci. Úřední záznam o uvedeném telefonickém hovoru ovšem soud prvního stupně nijak nehodnotil. Jednání dovolatele nemůže být považováno za nelegální a jeho výpověď o něm není důkazem nelegálnosti. Především z toho nevyplývá žádný úmysl poskytnout rohy M. H. M. Dovolatel měl právo do svého držení rohy požadovat, přestože se jich dříve vzdal, neboť byl lovec, nikoliv že by rohy byly uloveny neidentifikovanou třetí osobou.
86.\tDovolatel dále vytkl, že odvolací soud nedůvodně neprovedl navrhované důkazy, resp. soud prvního stupně tyto důkazy sice provedl, ale nehodnotil, s čímž se soud druhého stupně ztotožnil, jako důkazy je nezopakoval a rovněž nehodnotil. Toto „nehodnocení“ provedených důkazů, považoval dovolatel za rovnocenné nedůvodnému neprovedení podstatných důkazů vztahujících se ke znakům skutkové podstaty toho kterého trestného činu, neboť má stejný účinek. V prvé řadě šlo o originál žádosti o lov nosorožce na č. l. 2932, ve které (na rozdíl od nesprávného českého překladu, č. l. 3019) není uvedeno, že adresa pro zaslání trofejí je Česká republika. To z pohledu dovolatele vyvrací jakékoliv jeho byť jen srozumění s vývozem trofejí mimo JAR, natož s dovozem do ČR. Vývoz z JAR a dovoz do SR byl tedy uskutečněn jednoznačně proti jeho vůli. Tento důkaz má proto zásadní význam pro posouzení subjektivní stránky ohledně pomoci k předmětnému trestnému činu. Přesto byl soudy obou stupňů pominut. Nalézací soud neučinil žádné závěry a nijak nehodnotil ani výpověď svědka P. H., podle něhož je vzdání se trofejí v JAR možné, a tedy legální. Rovněž je z jeho výpovědi zřejmé, že není možné, aby farma „jen tak ztratila kontrolu“ nad trofejí, a ta byla jednoduše, bez lovce, vyvezena ze země. Je tedy zřejmé, že se muselo jednat o sofistikovaný postup, pravděpodobně i za přítomnosti korupce, která v JAR existuje. Zmíněný postup však nelze přičítat k tíži dovolateli, nebo jej činit za něco takového odpovědným.
87.\tDovolatel znovu vyčetl soudu prvního stupně, že se nezabýval listinami obsaženými v celním spise z Bratislavy. Jednalo se v prvé řadě o exportní povolení, s nímž on neměl nic společného, avšak podle kterého měla být z JAR vyvezena také kůže nosorožce. Ta se ovšem v Bratislavě „nějak ztratila“. Je evidentní, že s celou zásilkou se děly krajně podezřelé věci a někdo si onu kůži nosorožce prostě vzal. Kromě toho je na předmětném exportním povolení uvedeno jméno i adresa dovolatele, nicméně jako jeho zástupce je uveden jakýsi pan A. L., se švýcarským telefonním číslem. Se jmenovaným mužem nemá dovolatel nic společného, nezná jej a nikdy s ním nepřišel do styku. Je tedy nepochybné, že zasílání rohů z JAR řídili dovolateli zcela neznámí lidé, kteří jeho jméno pouze zneužili ke své vlastní potřebě. Obsahem listin je vyloučeno zavinění dovolatele ve vztahu k zaslání rohů kamkoliv. Dovolatel rovněž poukázal na listinu nazvanou „Žiadosť o určenie hodnoty exemplárov – odpoveď“, v níž slovenský vědecký orgán konstatoval, že exempláře zaslané na jeho jméno byly v tomto případě zařazeny do přílohy B nařízení Rady (ES) č. 338/97 a přílohy II dohody CITES. Takové hodnocení považoval za správné a zároveň požadoval, aby jej soudy vzaly v úvahu, neboť „jeho“ rohy byly dovezeny právě do Bratislavy. V neposlední řadě soud pominul hodnotit zápis o telefonátu dovolatele s R. G., listinu s jeho falešným podpisem a sdělení notářské kanceláře o padělání rovněž jejich razítka a podpisu. Z těchto důkazů vyplývá jednak absence úmyslu rohy komukoliv neoprávněně poskytnout, jednak zcela nestandardní jednání, které se okolo trofejí dělo.
88.\tNásledně dovolatel vznesl výhrady týkající se hmotněprávního posouzení. První námitka se vztahovala přímo k projednávanému skutku, a to k hodnocení otázky účastenství na trestném činu, úmyslu a objektu chráněného § 299 odst. 2 tr. zákoníku. V obecné rovině podotkl, že účastníkem je ten, kdo bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění té které skutkové podstaty. Musí jednat v úmyslu, aby byl jemu známý úmysl hlavního pachatele uskutečněn. Musí být tedy minimálně srozuměn s tím, že pomáhá hlavnímu pachateli ke spáchání trestného činu. Dovolatel v uvedeném směru odkázal např. na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1787/2016 či sp. zn. 8 Tdo 1711/2016. V jejich intencích pak konstatoval, že vymezení jeho jednání nenaplňuje subjektivní stránku účastenství na trestném činu hlavního pachatele. Soud vycházel v podstatě z jedné jediné premisy, spočívající v bezplatném lovu a přenechání trofejí na farmě v JAR, tj. na skutečnosti minimálně 10 měsíců předcházející dovozu rohů do Bratislavy (nikoliv do ČR). Lov nosorožce nemohl být a nebyl bezprostřední příčinou dovozu rohů do ČR, o kterém by byl dovolatel v době lovu minimálně srozuměn, tj. měl předem konkrétní informace o tom, že někdo má v úmyslu rohy vyvézt z JAR a dovézt právě do ČR. Skutečnost, že lov byl zdarma a že se rohů v JAR vzdal, nemůže být a není důkazem ani o jeho subjektivní stránce ve vztahu k dovozu rohů do ČR (kýmkoliv jiným), ani o jeho vědomí či alespoň srozumění s tím, že tomuto dovozu do ČR jakkoliv napomáhal.
89.\tVymezení následné části jednání dovolatele je pravým opakem toho, k čemu soud prvního stupně sám dospěl. Dovolatel zopakoval, že pomocník si musí být vědom úmyslu hlavního pachatele naplňovat znaky skutkové podstaty toho kterého trestného činu. Skutková podstata § 299 odst. 2 tr. zákoníku přitom spočívá mimo jiné v dovozu, průvozu či vývozu silně nebo kriticky ohrožených exemplářů do, přes, nebo z České republiky. Ze skutkové věty se však podává, že si dovolatel měl být vědom účasti na organizovaném nelegálním obchodu s nosorožčími rohy, ale za cílem jejich vyvezení z JAR, provezení přes další státy se záměrem jejich dovozu na asijské trhy. Tedy přestože je zde z hlediska skutkové podstaty trestného činu podstatná územní souvislost s ČR, kdy by musel mít úmysl pomoci k dovozu do ČR, soudy obou stupňů toto nijak nekonstatují. Podle práva ČR nemůže přitom být trestán vývoz trofejí z JAR např. přímo do Asie, včetně provážení přes jakékoliv státy jiné než ČR. Tedy již ze samotného vymezení skutečností, kterých si měl být podle soudů obou stupňů dovolatel vědom, a tedy formulace skutkové věty, je zřejmé, že toto nenaplňuje subjektivní stránku pomoci k jednání, které může být vůbec trestné podle trestního zákona ČR. Dovolatel opět podrobně citoval výpověď svědka P. H., z níž vyplývá, že v JAR jsou přísná pravidla k nakládání s nosorožčími rohy, že bez příslušných povolení s nimi nelze obchodovat, tedy je prodávat, že farmy mají rohy v bankách v depozitech a nemohou s nimi nic dělat. Darování je možné, ale opět je to pod kontrolou a nelegálně nelze rohy vyvézt. Pokud by soudy výpověď svědka řádně interpretovaly, nemohly by dopět k závěru, že již vzhledem k bezplatnosti lovu a vzdání se trofejí si dovolatel musel být vědom toho, že se účastní organizovaného nelegálního obchodu atd. Je nepochybné, že k porušování zákonů a pravidel v JAR dochází, nicméně jednání žádného člověka nemůže být ovládáno presumpcí nezákonného jednání třetích osob, ale naopak dobrou vírou v jejich poctivé a zákonné jednání. Pokud nebyl v řízení prokázán úmysl porušení konkrétních pravidel proti nelegálnímu obchodu v JAR, a to ve vztahu ke konkrétním „jeho“ nosorožčím rohům, a jeho minimálně srozumění s takovýmto porušením předpisů a dále minimálně srozumění s tím, že „jeho“ rohy budou, či mají být, následně vyvezeny právě a pouze do ČR, nelze hovořit o účasti dovolatele na organizovaném nelegálním obchodu s nosorožčími trofejemi, stejně jako o jeho pomoci ke spáchání předmětného zločinu.
90.\tZ výše uvedeného důvodu nemůže být jednání dovolatele kvalifikováno ani podle § 299 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, neboť žádná jeho vědomost ani srozumění, ale ani nedbalost, ve vztahu ke spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech nebyla prokázána. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že měl jakoukoliv vědomost o M. H. M. (dovolatelem dále označovaný též jako „M.“), o jakýchkoliv dalších osobách, které mají úmysl roh vyvézt do ČR. Znal pouze obviněnou P. M., o jejích úmyslech však nevěděl nic. Stejně tak neměl žádnou vědomost o jakémkoliv obohacování jiných osob v důsledku dovozu rohů do ČR; nic takového nebylo prokázáno. Dovolatel znovu vyzdvihl zneužití svého jména a nesouhlasil s argumentem odvolacího soudu, že měl tuto skutečnost předpokládat. Tato jeho údajná povinnost totiž nemůže zakládat ani nepřímý úmysl k pomoci k trestnému činu M., a to právě pro vzdálenost k dovozu rohů do SR. Ve skutečnosti byl tedy dovolatel souzen za to, že jel do JAR lovit nosorožce zdarma. Z hlediska zákona musí existovat „návaznost“ na skutkovou podstatu trestného činu spáchaného přímým pachatelem, tj. muselo by být prokázáno minimálně srozumění s tím, že rohy budou dovezeny právě a pouze do ČR, což se nestalo. Dovolatel poznamenal, že po odstřelu nosorožce a vzdání se rohů ve prospěch farmy mohl existovat nekonečný počet způsobů naložení s trofejemi. Je tedy zřejmé, že absentuje příčinná souvislost mezi jeho lovem, vzdáním se trofejí a jeho srozuměním s jejich dovozem do ČR. Argumentaci soudu, na jejímž základě by jej bylo možné libovolně učinit odpovědným za nekonečný počet možných následků „nekalých“ akcí, které mohly po zastřelení nosorožce nastat, označil dovolatel za nepřijatelnou.
91.\tDovolatel odkázal také na tvrzení Mgr. Barbory Kaminiecké, že pro přírodu není ohrožující legální lov, ale okamžik, kdy rohy vstoupí na nelegální trh. Pokud roh zůstane v majetku lovce k osobním účelům, není to proti přírodě a pro populaci nosorožce to není nijakým způsobem ohrožující. Pokud se tedy později (když rohy již byly v SR) snažil dovolatel získat rohy jakožto lovec do své dispozice, zcela absentuje porušení objektu trestného činu a nejedná se o jednání společensky škodlivé, které tak z hlediska zásady in dubio pro reo nenaplňuje skutkovou podstatu zločinu podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku. Soudy obou stupňů tedy nesprávně právně posoudily otázku společenské škodlivosti jeho jednání a neaplikovaly zásadu ultima ratio podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
92.\tDruhá hmotněprávní námitka dovolatele se týkala nesprávného výkladu a aplikace § 4 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku. Soudy v tomto ohledu zcela nesprávně argumentovaly tím, že rohy byly v SR pouze zadrženy, když je měl obdržet adresát, tedy dovolatel, který žije v ČR. Účinky tedy měly nastat v ČR, kdy na základě darovacích smluv a výsledku celního řízení se nosorožčí rohy měly dostat do dispozice obviněného M., a tím pádem mohly přijít do volného oběhu. Dále soudy poukázaly na snahu dovolatele získat s pomocí obviněné P. M. rohy do svého držení, ač se jich předtím vzdal. Tím ovšem došlo ke svévolnému zacházení s vymezením skutku a se zněním skutkové podstaty trestného činu podle § 299 tr. zákoníku. Podle sodu prvního stupně totiž posuzované jednání spočívalo v opatření umožněním usmrcení jedince silně ohroženého druhu živočicha, cenného exempláře k vyvezení, provezení a dovezení (bez uvedení odkud kam), kdy předmětný exemplář měl sobě nebo jinému opatřit „hlavní pachatel“ N. H. M. S ohledem na zásadu teritoriality podle § 4 tr. zákoníku je ovšem zcela zřejmé, že formulací § 299 odst. 2 tr. zákoníku je ve skutečnosti míněno vyvezení z ČR, dovezení do ČR nebo provezení skrz ČR.
93.\tPokud odvolací soud uvedl, že předmětné rohy byly v SR „pouze“ zadrženy, když je měl obdržet dovolatel, je toto účelová interpretace a argumentace nemající oporu v dokazování. To, že byl na průvodních listinách (bez jeho vědomí) uveden jakožto adresát, neznamená, že rohy měl obdržet právě on. Pokud by tomu tak bylo, nemohlo by jeho jednání být kvalifikováno jako pomoc ke spáchání zločinu jinou osobou, ale musel by být přímým pachatelem. Že měl rohy obdržet dovolatel, je nicméně spekulace odvolacího soudu, který účelově „přehlédl“, že jméno dovolatele bylo zneužito k tomu, aby rohy mohly být vyvezeny z JAR, když u jeho jména je uveden jakýsi A. L. (srov. výše). Z žádného důkazu nevyplývá, že „jeho“ rohy měly být dovezeny do ČR. Naopak dovolatel byl překvapen, když byl obviněnou P. M. o jejich dovozu do Bratislavy informován, ale situaci se snažil nějak vyřešit. Pokud by tedy mělo být jednání, kterého se dopustil dovolatel nebo obviněný N. H. M. ve vztahu k „jeho“ rohům, spácháno na území ČR, muselo by to tak být vymezeno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Pokud jde o účinky v ČR, ty lze považovat za splněné pouze ohledně lovců 1. skupiny, kteří uzavřeli darovací smlouvy s M., nikoliv ohledně dovolatele, jenž žádnou takovou smlouvu neuzavřel, ani to neměl v úmyslu. Argumentoval-li odvolací soud snahou dovolatele získat rohy do svého držení, tak na to měl on jako lovec právo. Navíc se jedná se o zcela jinak vymezené jednání, než kterým byl uznán vinným, a proto z něj nemůže být dovozována místní příslušnost českých zákonů.
94.\tJako třetí z okruhu hmotněprávních námitek dovolatel zmínil retroaktivní posouzení jeho jednání, a to podle nařízení EU č. 750/13. K jeho námitce odvolací soud uvedl, že toto pozdější nařízení se netýkalo změny dosavadní právní úpravy ohledně nosorožců a ze strany soudu prvního stupně šlo pouze o formální pochybení. Soud druhého stupně tím v podstatě omlouval nesprávné posouzení ze strany nalézacího soudu. Podle přesvědčení dovolatele je ovšem podstatné, že byl s odkazem na pozdější právní úpravu odsouzen. Kromě toho měl odvolací soud vyložit, podle jakých konkrétních ustanovení bylo tedy postupováno. Jestliže se to úpravy nosorožců netýkalo, tím spíše nemělo být pozdější znění ve výroku vůbec uvedeno. V žádném případě nemůže vina spočívat na porušení předpisu v jakémkoliv pozdějším znění.
95.\tVe čtvrté sérii hmotněprávních námitek dovolatel nejprve zdůrazňoval, že „své“ rohy nikdy nikomu nedaroval, a to ani obviněnému M. H. M. Přesto o této skutečnosti soudy opakovaně hovořily. Dovolatel však nikdy žádnou darovací smlouvu nepodepsal, nejednal ve prospěch M., o jehož existenci neměl v dané době ani tušení. Dále se pozastavil nad úvahami odvolacího soudu, který argumentoval smyslem a účelem Úmluvy CITES, čímž ve své podstatě v neprospěch dovolatele ohýbal pravidla a principy výkladu právních norem a základů trestní odpovědnosti. Soud považoval jednání dovolatele a priori za trestné, jen potřeboval jej „správně“ kvalifikovat podle vhodné právní normy. Přitom smysl a účel Úmluvy CITES (resp. jakéhokoliv pravidla) je nutno naplňovat skrze její text. Základní zásadou právního státu je rovněž to, že právní normy musí být platné a závazné. Odvolací soud prohlásil, že součástí Úmluvy CITES jsou i její přílohy, přestože ty nebyly ve Sbírce zákonů ani nikde jinde publikovány. Dále dovolatel uvedl, že Úmluva CITES respektuje suverenitu jednotlivých jejích signatářů, a to právě co do posuzování a umožnění obchodu s loveckými trofejemi v JAR. Pouze tento stát byl tudíž oprávněn rozhodovat o tom, zda bude ten který nosorožec tuponosý jižní, který je loven a uloven, podléhat příloze II nebo I. Bylo-li tedy vydáno povolení k jeho odstřelu, automaticky to znamená, že šlo o jedince podléhajícího příloze II, nikoliv I. Daná úmluva se navíc vztahuje na ochranu volně žijících živočichů. S odkazem na 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, proto dovolatel namítl, že nosorožec, kterého ulovil, nebyl volně žijící živočich a ani jeho populace se v přírodě již samovolně neudržuje. Proto tento nosorožec (chovaný v zajetí) vůbec nespadal pod ochranu Úmluvy CITES, přestože je uveden v jeho přílohách. Dovolatel proto shrnul, že Úmluva CITES je závazná pouze ve svém samotném textu, který byl vyhlášen ve Sbírce zákonů, nikoliv co do příloh, které nikdy nebyly ve Sbírce zákonů či Sbírce mezinárodních smluv publikovány. Přílohy tedy nelze (zejména v tomto případě přílohu I) považovat za právní předpis ve smyslu § 299 odst. 2 tr. zákoníku a nevztahuje se na ně zásada, že neznalost zákona neomlouvá. Zařazení do příloh podle úmluvy CITES je přitom důležité, neboť na ně navazuje zařazení podle nařízení EU č. 338/97, takže pokud není nosorožec tuponosý jižní zařazen současně do přílohy A nařízení a přílohy I. úmluvy CITES, nejde o druh kriticky ohrožený. A české soudy nemohou toto zařazení, které je v suverénní pravomoci státních orgánů JAR, svévolně nahrazovat vlastními závěry.
96.\tPátým okruhem hmotněprávní argumentace dovolatel navázal na okruh předešlý, když se věnoval otázce formální publicity právních předpisů EU. Argumentaci odvolacího soudu, že dovolatel se o toto naprosto nezajímal, hodnotil jako zcela účelovou až absurdní. Dovolatel proto položil otázku, jak se měl zajímat o předpisy a povinnosti v nich stanovené, když se o jejich existenci vůbec nemohl dozvědět, protože nebyly podle zákona publikovány. V této souvislosti připomenul, že právní předpisy EU nebyly v Úředním věstníku EU na území ČR publikovány, jako je tomu u Sbírky zákonů. Teprve nařízením Rady EU č. 216/2013 (tedy až po předmětném jednání) došlo k zavedení autentického elektronického vydávání Úředního věstníku od 1. 7. 2013. Do té doby byla autentická vydání pouze v listinné podobě, která však na území ČR nebyla nikde dostupná. Svou zákonnou povinnost umožnit nahlédnutí do Úředního věstníku Evropské unie totiž porušovaly všechny kraje, s výjimkou Středočeského. To nestačí k tomu, aby byla splněna podmínka formální publicity. Vedle toho jsou nařízení Evropské unie tak složitá, že jsou pro běžného člověka zcela nesrozumitelná a nepochopitelná. Z důvodu absence oficiální publikace příloh Úmluvy CITES a absence dostupnosti Úředního věstníku EU dovolatel dospěl k závěru, že neměl povinnost se s těmito „předpisy“ seznámit, nemohl vědět, že čin je protiprávní, a nejednal tedy zaviněně. Nemohl ani jednat úmyslně jako pomocník hlavního pachatele, neboť ani jeho čin není trestný s ohledem na výše uvedené skutečnosti. Dovolatel proto jednal v právním omylu, kterého se nemohl vyvarovat.
97.\tZ výše uvedených důvodů obviněný L. B. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, neboť namítané vady se vztahují i k němu, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.
98.\tObviněný L. B. (v příslušné pasáži též jen „dovolatel“) zvolil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Nejprve vznesl námitky v rámci ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že jeho postavení je po skutkové stránce zcela odlišné od ostatních obviněných lovců. Závěry soudů jsou tak ohledně jeho osoby ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Nato připomenul, jaké skutečnosti z provedeného dokazování ve vztahu k němu vzešly. Dovolatel odletěl do JAR, kdy mu bylo obviněnou P. M. přislíbeno, že pokud se vzdá rohu nosorožce tuponosého jižního ve prospěch farmy, nebude muset hradit náklady na pobyt. Jedinou součinnost, kterou měl poskytnout tedy bylo, že v JAR podepsal určité listiny, které mu na místě tlumočila spoluobviněná. Pár rohů nosorožce byl bez jakékoliv součinnosti dovolatele propuštěn do volného oběhu na letišti v Bratislavě, přičemž on ani nevěděl, že trofej byla odeslána do ČR. Následně odletěl zpět do ČR, kde po určité době po něm chtěla obviněná P. M. podepsat další listiny, což dovolatel odmítl. Ničeho dalšího již dovolatel nečinil, neúčastnil se žádného jednání a nepodepisoval žádné listiny ani se neúčastnil žádných schůzek. Je tudíž patrné, že jedinou činností, kterou dovolatel provedl, byla jeho účast v JAR, kde však jednal s vědomím toho, že trofej v podobě rohů nosorožce tuponosého jižního zůstane na farmě, což bylo zcela legální. Dovolatel neměl žádnou povědomost o možné struktuře jakéhokoliv uskupení osob, které by mělo zajišťovat dovoz rohoviny do asijských zemí, do České republiky či kamkoliv jinam. Z provedeného dokazování takový závěr nevyplývá. Zjištění obecných soudů ohledně motivace dovolatele jsou tak zcela nepodložena, když on byl jediným z řad lovců, který po návratu do České republiky odmítl jakoukoliv součinnost za účelem toho, aby nějakým způsobem jednal i na území České republiky. Jeho veškeré počínaní se odehrávalo na území JAR, kde se však ničeho nezákonného nedopustil a neměl žádné povědomí o spojitosti s jakoukoliv organizovanou skupinou, případně s územím České republiky, potažmo Evropy či s jakoukoliv asijskou zemí.
99.\tV kontextu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel nadnesl otázku teritoriality. Soud prvního stupně v daném směru uvedl, že účinky jednání měly nastat v ČR, kdy na základě darovacích smluv a výsledku celního řízení se nosorožčí rohy měly dostat do dispozice obviněného M., a tím pádem mohly přijít do volného oběhu. Dále soud prvního stupně uvedl, že je při svém rozhodování vázán pouze zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního pořádku ČR, a nikoli rozhodnutími soudů cizích států. Z tohoto důvodu neprovedl důkaz rozhodnutím JAR. Odvolací soud na toto zcela nedostatečné odůvodnění soudu prvního stupně pouze odkázal a uplatněnými námitkami se více nezabýval. Dovolatel proto znovu zdůraznil, že z učiněných skutkových zjištění neplyne žádné jeho povědomí o tom, že by jeho jednání mělo mít jakýkoliv přesah mimo území JAR. Dovolatel měl naopak povědomí o tom, že obviněná P. M. má velmi dobré kontakty a dostatečné zázemí v JAR na to, aby mu byla schopna poskytnout předmětný pobyt a možnost lovu. Vedle toho byli při samotném lovu přítomni zástupci státních orgánů JAR v uniformách. Za těchto okolností tedy dovolatel vykonal lov, aniž by měl jakékoliv pochybnosti o legálnosti celé věci. Pokud bychom přijali tezi odvolacího soudu o tom, že dovolatel byl seznámen se skutečností, že předmětná trofej má být transportována mimo území JAR, konkrétně do Evropy či asijských zemí, tak by své jednání dokonal právě až ulovením nosorožce, podpisem vývozních listin a v neposlední řadě, jak uvádí odvolací soud, rovněž poskytnutím součinnosti v České republice. Dovolatel však podle provedeného dokazování žádnou součinnost v České republice ani na území Evropy neposkytl, rovněž vědomě nepodepsal žádné transportní listiny za účelem toho, aby trofej byla vyvezena na území Evropy, když toto z provedeného dokazování nevyplývá a soudy ani tento závěr nijak neodůvodňují.
100.\t Dovolatel dále zpochybnil závěr, že měl být účasten jednání ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Nic takového však z provedeného dokazování nevyplývá. Dovolatel měl totiž povědomí pouze o obviněných P. M., L. B. a P. S., kteří s ním cestovali. S žádnými jinými osobami nepřišel do styku, ani o žádných jiných osobách neměl povědomí a ani žádná jiná osoba jeho jméno nezmínila. Žádné jiné důkazy nebyly k této otázce zjištěny, přičemž podle názoru dovolatele se jedná o zcela zásadní otázku, jejíž zjištění má naprostý význam pro právní kvalifikaci. Jednání dovolatele nebylo ani z části vykonáno na území ČR. S ohledem na skutková zjištění obecných soudů pak lze konstatovat, že svým jednáním v JAR ani neporušil nebo neohrozil zájem chráněný tuzemským trestním zákoníkem a ani zčásti takový následek v ČR nenastal, když skutkově bylo zjištěno, že v ČR ani jinde na území Evropy nijak nejednal. S ohledem na to, že (oproti ostatním tzv. lovcům) nebylo zjištěno ani to, že by měl povědomí o dalších osobách spadajících do jakékoliv skupiny, nelze na jeho jednání uplatnit ani zásadu zakotvenou v § 4 odst. 3 tr. zákoníku.
101.\t Obviněný L. B. proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 61 To 386/2022, a v návaznosti na to také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 16 T 138/2014, a dále aby postupoval podle § 265l tr. ř.
102.\t Obviněný M. P. (v příslušné pasáži též jen „dovolatel“) využil dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř. V prvé řadě uvedl, že skutková zjištění soudů jsou ve vztahu k jeho osobě naprosto nedostatečná pro vydání odsuzujícího rozsudku. Soudy nebylo prokázáno, že se stal skutek, z jehož spáchání byl uznán vinným, resp. že by tento skutek spáchal právě on. Soudy taktéž zcela opominuly individuální přístup k dovolateli, kterého zahrnuly do skupiny tzv. „lovců“, ačkoliv jeho skutek, je od skutků ostatních spoluobviněných izolován a značně se od nich odlišuje. V jednání dovolatele absentuje subjektivní stránka v podobě úmyslného zavinění, neboť byl v době lovu nosorožce, dovozu rohů i době předání rohoviny k rukám N. H. M. za účelem vyrobení dekorativních předmětů v dobré víře, že jeho jednání je zcela legální. Dovolatel se nespokojil ani s odůvodněním, v němž je jeho jednání věnováno minimum prostoru s tím, že soudy se omezily primárně na generalizující prohlášení týkající se všech „lovců“.
103.\t Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že dovolatel byl součástí organizované skupiny působící ve více státech, ačkoli z provedeného dokazovaní i zjištěných skutečností nic takového nevyplývá. Dovolatel oponoval, že zná toliko osobu obviněného N. H. M., zatímco ostatní osoby před sdělením obvinění nikdy neviděl, nikdy s nimi nejednal, nikdy o nich ani neslyšel a netušil, že by spoluobviněný spolupracoval s nějakými dalšími lovci. Jistou odchylku u dovolatele oproti ostatním tzv. „lovcům“ lze nalézt jen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, kde u všech ostatních spoluobviněných „lovců“ je do skutkové věty zakomponována poznámka o jejich povědomí, že se účastní organizovaného nelegálního obchodu s nosorožčími rohy za cílem jejich vyvezení z JAR. Tato formulace ve výroku o vině u dovolatele (z pochopitelných důvodů) chybí, přesto byl soudem prvního stupně zahrnut do jedné skupiny s ostatními lovci a ve výroku o trestu ani v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně již není brán jakýkoliv zřetel na izolovanost jeho jednání. Dovolatel proto shrnul, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Napadené rozhodnutí pak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je dovolateli kladen za vinu, jelikož za dané důkazní situace nebylo jednoznačně a s vyloučením všech pochybností prokázáno, že jeho jednáním byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu, pro který byl odsouzen.
104.\t Dovolatel dále namítl, že odvolací soud překročil své pravomoci, když v usnesení ze dne 4. 3. 2019, sp. zn. 61 To 166/2018, nalézací soud naváděl, jakým způsobem má hodnotit provedené důkazy, zejména výpovědi svědků. Tím byla porušena zásada bezprostřednosti a ústnosti, podle které důkazy primárně hodnotí ten soud, který je provedl. Odvolací soud je naopak vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně, jak je uvedeno v § 263 odst. 7 tr. ř. Nalézací soud nejprve vydal ve vztahu k dovolateli osvobozující rozsudek, přičemž podle jeho názoru postupoval soud při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud ovšem sám na základě svého přesvědčení vyhodnotil tytéž důkazy s jiným výsledkem, kdy evidentně měl za to, že by dovolatel měl být odsouzen. Soud prvního stupně pak vyhověl soudu odvolacímu, důkazy hodnotil podle jeho představ a dovolatele skutečně odsoudil.
105.\t Dovolatel vytkl také to, že soudy se nedostatečně vypořádaly s námitkami, které v průběhu řízení vznášel. Soud prvního stupně zcela rezignoval na řádné odůvodnění svého rozhodnutí, kdy závěry o vině dovolatele jsou absolutně nepřezkoumatelné. Obdobně nedostatečně postupoval odvolací soud, který se s námitkami dovolatele buď nevypořádal vůbec, nebo zcela nedostatečně, často jen odkazem na rozsudek soudu prvního stupně. Ačkoliv odvolací soud uvedl, že vina dovolatele byla bez jakýchkoliv pochybností jednoznačně prokázána, bylo povinností odvolacího soudu vypořádat se jednotlivě s jeho konkrétními a odůvodněnými námitkami. Tím, že tak neučinil, porušil právo dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II.ÚS 968/18).
106.\t Nakonec dovolatel namítl, že mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští. Konkrétně mu byl uložen peněžitý trest za situace, kdy je nemajetný. Soudy totiž ve smyslu § 68 odst. 6 tr. zákoníku vůbec neřešily otázku dobytnosti peněžitého trestu. Soud prvního stupně v daném směru odkázal na pravomocné ukončení insolvenčního řízení, dále na živnostenské podnikání a vlastnictví několika automobilů. Dovolatel přitom své majetkové poměry soudu dokládal a je z toho patrné, že nemá žádné úspory a jeho čistý měsíční příjem činí zhruba 11 000 Kč. Vedle toho musí hradit soudem stanovené výživné na dvě děti, což zvládá jenom díky podpoře rodiny. Pokud jde o jím vlastněné automobily, dva z těchto vozů jsou velice staré, ve špatném technickém stavu, a mají tak fakticky zápornou hodnotu vzhledem povinnosti ekologicky je zlikvidovat. O nemajetnosti dovolatele svědčí i to, že mu bylo přiznáno právo na bezplatnou obhajobu. Odvolací soud se k námitkám směřujícím do uloženého peněžitého trestu nijak konkrétně nevyjádřil. Dovolatel proto zdůraznil, že závěry o dobytnosti peněžitého trestu se musí opírat o zjištění majetkových poměrů a jsou nutnou podmínkou pro řešení otázky, zda jsou splněny podmínky pro uložení peněžitého trestu. Rozhodnutí soudů o tohoto druhu trestu dovolateli je v tomto případě zcela v rozporu se zjištěním o majetkových poměrech.
107.\t S ohledem na shora uvedené obviněný M. P. navrhl dovolacímu soudu, aby zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby přikázal odvolacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
108.\t V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve ve stručnosti poukázal na související věci obviněných D. F. a P. E. Ohledně prvního z nich odkázal na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 5 To 81/2018, v němž soud výstižně popsal podstatu trestného jednání, objasnění pseudo-huntingu, postavení „bílých koní“ v takovém typu trestné činnosti, vyjádřil se k právnímu omylu, k darování trofejí i k významu mimořádně podezřelých okolností „loveckého zájezdu“ pro vědomost obviněného o nelegálnosti jeho aktivit. Státní zástupce vyzdvihl též další rozhodnutí téhož soudu, a to ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 5 To 7/2019, a ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 5 To 431/2019. Též připomenul, že obviněný D. F. uplatňoval ve svém dovolání řadu obdobných námitek jako obvinění lovci v této trestní věci s tím, že jeho podání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 7 Tdo 661/2020, jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. Pro úplnost státní zástupce připomenul, že byl odsouzen také obviněný P. E., přičemž jeho dovolání i ústavní stížnost byly odmítnuty – nejprve usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 7 Tdo 936/2023, poté usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. III. ÚS 247/24.
109.\t K předmětné věci státní zástupce nejprve uvedl, že dovolatelé opakují obhajobu, kterou uplatnili již v předešlých fázích trestního řízení. Podstatou této obhajoby jsou tvrzení, na nichž původně spočíval modus operandi celé trestné činnosti – lovecká výprava jako nečekaný životní bonus, zastřelení nosorožců jako turistická atrakce, řešení otázky, kam s loveckými trofejemi, a vyřešení tohoto břemene asijským zájemcem o rohy. Tato legenda měla původně v administrativním řízení jen umožnit legalizaci vývozu nosorožčích rohů z Afriky do Asie, kde existuje množství dostatečně pověrčivých zákazníků. Nyní v řízení trestním má stejná legenda zbavit dovolatele trestní odpovědnosti. Úhelným kamenem této legendy je tvrzení, že předmětné nosorožčí rohy byly trofejemi – předměty ryze osobními, které lovec drží jako předmět mimořádné osobní ceny. Slabinou této legendy bylo skutečné jednání dovolatelů, kteří svůj vztah k takto osobním trofejím střídali podle aktuálních potřeb organizátorů – chvílemi na nich lpěli a chvílemi se jich chtěli jakkoliv zbavit. S námitkami založenými na uvedené legendě se již vypořádaly soudy obou stupňů, adekvátním způsobem rovněž odůvodnily nevyhovění četných návrhů na doplnění dokazování. Státní zástupce se s oběma soudy zcela ztotožnil, a proto na příslušné pasáže jejich rozhodnutí odkázal. Za podstatnou považoval skutečnost, že v projednávané věci nelze shledat žádný zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a přijatými skutkovými zjištěními. Posléze v podrobnostech vysvětlil, proč se dovolacím důvodem v zásadě nemůže stát námitka porušení zásady in dubio pro reo.
110.\t Státní zástupce se poté vyjádřil jednotlivě k námitkám každého z dovolatelů. Nejprve se věnoval argumentaci obviněného M. N. Podle jeho mínění dovolatel pominul, že skutek hlavního pachatele neměl spočívat v dovozu rohů do Evropy ani do České republiky, když zamýšleným výsledkem bylo jejich exportování z JAR přes ČR až do Vietnamu na konkrétní, avšak neexistující adresu. Trestný čin podle § 299 tr. zákoníku tak byl v době jednání dovolatele sice již dokonaný, avšak zdaleka nebyl dokončený, neboť hlavní pachatel dosud nedosáhl zamýšleného značného prospěchu, kterého mohl dosáhnout právě až jejich přemístěním do Vietnamu. I v době jednání dovolatele tak trval zájem hlavního pachatele na dosažení zamýšleného následku, jehož dosud dosaženo nebylo a předmětný trestný čin tím zůstal zjevně nedokončený – k jeho dokončení bylo zapotřebí pokračování dalších útoků. Bez takového pokračování nedávalo jednání pachatelů žádný rozumný smysl. Státní zástupce poukázal na mnoho let ustálený náhled nauky i judikatury, že účastenství na trestném činu (včetně pomoci) je možné nikoliv jen do okamžiku dokonání ale až do doby dokončení předmětného trestního jednání. Je tak zřejmé, že dovolatel se v době svého jednání skutečně účastnil dosud nerealizovaného záměru hlavního pachatele přemístit rohy do Vietnamu – obchodování nebylo dokončeno. A tím nebyl dokončen ani trestný čin hlavního pachatele, k němuž tím byla přípustná pomoc.
111.\t K dovolání obviněného J. D. státní zástupce nejprve odkázal na shora popsaný rozdíl mezi dokonáním a dokončením trestného činu. Státní zástupce si povšiml, že dovolatel se snažil snížit význam svých vyjádření v restauraci XY a rad dávaných „lovcům“. Nicméně existenci takového jednání nepopíral, pouze se snažil dát mu jiný význam a popíral svou vědomost o nelegálním obchodu. Neuvedl však žádný konkrétní zjevný rozpor mezi konkrétním skutkovým zjištěním soudů a nějakým konkrétním důkazem. Jeho námitky jsou spíše jen povšechným odmítnutím skutkového zjištění pro přetrvávající pochybnosti a dovolatel je opřel spíše jen o zásadu in dubio pro reo. Taková argumentace ale žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
112.\t Pokud jde o dovolání obviněného L. B., státní zástupce vysvětlil, že uplatněné skutkové výhrady jsou příliš obecné na to, aby mohly naplnit nějaký dovolací důvod. Zdůraznil, že dovolatel se ani nepokusil označit nějaký konkrétní zjevný rozpor mezi konkrétními důkazy a konkrétním skutkovým zjištěním. V této souvislosti státní zástupce citoval z usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“. Z tohoto důvodu státní zástupce již jen odkázal na body 248.–250. rozsudku odvolacího soudu. K námitce ohledně uplatnění zásady teritoriality se vyjádřil již nalézací soud tak, že účinky měly nastat v ČR, kde se měly rohy dostat do dispozice obviněného N. H. M. K tomu státní zástupce dodal, že i kdyby zde účinky nastat neměly, dovolatel nepopírá své české občanství, které umožňuje užití zákona České republiky podle zásady personality uvedené v § 6 tr. zákoníku. V této části je proto dovolání zjevně neopodstatněné.
113.\t K dovolacím námitkám obviněného K. M. státní zástupce odkázal na body 221.–223. rozsudku odvolacího soudu, ze kterých je patrné, že soudy svůj závěr o zavinění dovolatele přesvědčivě odůvodnily. Neměly pochybnosti, že již poskytnutí jinak velmi nákladného zájezdu muselo za daných okolností v každém rozumně uvažujícím člověku vzbudit dostatečně konkrétní představu o zapojení do nelegálního obchodu s rohy přísně chráněných nosorožců. Jinými slovy řečeno, kriminální vysvětlení tohoto obtížně vysvětlitelného „štěstí“ bylo vysvětlením dostatečně reálným a postrádalo jinou rozumně uvěřitelnou alternativu. Z hlediska dovolání považoval státní zástupce za podstatné, že dovolatelem tvrzený zjevný rozpor měl spočívat v tom, že z provedených důkazů nebylo patrno, že by dovolateli byly známy podmínky účasti na onom bezplatném zájezdu. K tomu státní zástupce konstatoval, že těmito podmínkami bylo v podstatě podepsání dokumentů neznámého obsahu a předání trofejí farmě. Jejich splnění samotný dovolatel doznal. S výhradou stran vědomosti dovolatele o existenci organizované skupiny se odvolací soud obsáhle vypořádal v bodě 223. svého rozsudku.
114.\t Podrobněji se státní zástupce věnoval námitkám dovolatele týkajícím se porušení jeho práva na spravedlivý proces. Ve vztahu k požadavku zastavit trestní stíhání z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení státní zástupce připustil jednak skutečnost, že trestní stíhání dovolatele trvalo 9 let 5 měsíců a 8 dní, jednak že na počátku tisíciletí některé senáty Ústavního soudu obecně nevylučovaly ani zastavení trestního stíhání v reakci na průtahy v řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. II. ÚS 5354/03, nebo ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Judikatura však nebyla jednotná. Státní zástupce pak v podrobnostech citoval závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 596/2005, z něhož lze dovodit závěr, že nedůvodné průtahy sice narušují právo obviněného na spravedlivý proces, avšak „porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy“. Úmluva proto „neobsahuje žádné ustanovení, na které by se bylo možno odvolat jako na důvod, podle něhož lze trestní stíhání zastavit“. Zastavení by bylo možné pouze v případě průtahů výjimečných až extrémních. Státní zástupce ještě poukázal na obdobná rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to na rozsudek ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 4 Tz 52/2013, nebo usnesení ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1080/2019. Z uvedené judikatury učinil státní zástupce závěr, že na průtahy v trestním řízení zásadně nelze reagovat zastavením trestního stíhání. Kompenzace je však možná zmírněním ukládaného trestu.
115.\t Námitka, že uložený peněžitý trest nemůže obstát v testu proporcionality, žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Státní zástupce citoval příslušnou judikaturu k otázce přiměřenosti uloženého trestu – v prvé řadě rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., jeho další usnesení ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018, taktéž dvě rozhodnutí Ústavního soudu, a sice usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, i nález ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17. Státní zástupce pak doplnil, že přiměřenost trestu by dovolací soud mohl posoudit pouze ve dvou případech, a to jednak u nepřezkoumatelných rozhodnutí o trestu (ve smyslu posledně zmíněného nálezu Ústavního soudu), nebo v případě trestu výjimečného svou nespravedlností. K tomuto tématu státní zástupce poznamenal, že k proporcionalitě trestních sankcí existuje již poměrně obsáhlá judikatura Nejvyššího soudu – např. usnesení ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1404/2016, nebo ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016. Dovolatel ovšem podle názoru státního zástupce netvrdil, že by peněžitý trest byl trestem „extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným“ ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016. Není to ani možné vzhledem k výši takového trestu blížícího se jedné průměrné měsíční mzdě a odpovídajícího svou výší spíše pokutě za přestupek než trestu za soudně trestný čin. Nejednalo se ani o trest hlavní, který dovolatel nijak nezpochybnil. Ačkoliv dovolatel zmínil „proporcionalitu“, neodůvodnil ani nepřiměřenost trestu. Svůj trest porovnával s tresty ostatních dovolatelů a považoval jej za nespravedlivý jen proto, že soud využil jeho ochoty sdělit své příjmy. Pak se podle státního zástupce jedná o podobný nepoměr, jaký se může vyskytnout mezi vyšším trestem pachatele, který se ke všemu doznal, a nižším trestem pachatele, který se k ničemu nedoznal, a jemuž proto nebyla prokázána podstatná část skutku. Jedná se o obecnou nespravedlnost, kterou nelze řešit nástroji trestního řízení a k jejichž řešení nemá žádné nástroje ani dovolací soud.
116.\t Následně státní zástupce zaměřil svou pozornost na argumentaci obviněného L. B. Podle jeho názoru se dovolatel snažil vytrhávat jednotlivé události z kontextu, aby se navenek jevily jako sled více či méně uvěřitelných izolovaných náhod, jejichž smysl dovolatel nechápal. Tím se nadále opíral o legendu vytvořenou původně pouze pro modus operandi a teprve následně užitou jako obhajobu v trestním řízení. Té ovšem soudy důvodně neuvěřily. Za podstatnější považoval státní zástupce hmotněprávní námitky dovolatele, jenž podstatu svého jednání doznal, pokusil je jej však rozdrobit na osamocené kroky, kterým by mohl být dán jiný výklad. Svou obhajobu zaměřil na okolnosti pro právní posouzení skutku nepodstatné. Státní zástupce proto připomněl, že podstata jednání, za které byl dovolatel odsouzen, nespočívá v lovu nosorožců, ale v obchodu s jejich rohy. Dovolatel nenarušil ochranu poskytovanou jednotlivým nosorožcům, které regulovaně lovit lze. Narušil ochranu poskytovanou nosorožci jako druhu. Ten je ohrožen obchodem s rohy – masovým zájmem asijských odběratelů. Nikoliv tím, že by si lovci v JAR ponechávali trofeje z regulovaného lovu. Dovolatel lovcem evidentně nebyl, což je nejlépe patrno z toho, co sám doznal – jak málo mu záleželo na dalším osudu „jeho“ lovecké trofeje. K výhradě, že jednání vůbec nebylo trestné podle trestního zákona ČR, odkázal státní zástupce na bod 238. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Námitce ohledně nutnosti užití § 12 odst. 2 tr. zákoníku státní zástupce neporozuměl natolik, aby se k ní mohl vyjádřit. K argumentu k zásadě teritoriality poukázal (stejně jako u obviněného L. B.) také na zásadu personality podle § 6 tr. zákoníku, podle níž by dovolatel odpovídal i za jednání spáchané zcela mimo území našeho státu.
117.\t Snažil-li se dovolatel svérázným výkladem dovodit, že nosorožec není volně žijícím živočichem, a nejedná se tak o živočicha pod ochranou úmluvy CITES, státní zástupce odkázal například na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 7 Tdo 361/2023, které se týkalo rohu z nosorožce chovaného v zajetí v české ZOO. V něm je považováno za nesporné, že nabízený roh „měl povahu exempláře druhu přímo ohroženého vyhubením“, stejně jako to, že „nosorožec tuponosý je uveden v příloze I k Úmluvě CITES“. Také v rozhodnutích Nejvyššího soudu o samostatně stíhaných pseudo-lovcích nosorožců je zřejmé, že nevznikla žádná pochybnost o tom, že předmětný živočich je druhem přímo ohroženým vyhubením, bez ohledu na to, zda se dotčený jedinec nachází zcela na svobodě, je chován na farmě nebo je držen v ZOO. S námitkou právního omylu, kterého nebylo možné se vyvarovat, v kombinaci s poukazem na absenci oficiální publikace příloh CITES, se státní zástupce vypořádal ve shodě s bodem 237. rozsudku odvolacího soudu, tj. konstatováním, že dovolatel se beztak o povinnosti lovce nezajímal. K tomu dodal, že právě i z tohoto nezájmu je patrno, že dovolatel lovcem nebyl a být ani nechtěl. Pokud by jím byl, z takového jeho postavení by plynula i jeho povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou ve smyslu § 19 odst. 2 tr. zákoníku. S tou se neseznamoval právě proto, že se sám za žádného lovce nosorožců nepovažoval a jakožto bílý kůň byl pouze připraven plnit požadavky organizátorů „lovu“.
118.\t Většina výhrad obviněného M. P. obsahově neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Proto se státní zástupce zaobíral toliko námitkou nedobytnosti uloženého peněžitého trestu. Připustil, že dovolatelem popisovaná majetková situace skutečně není příliš dobrá. Otázkou ovšem je, zda a jaký vliv může mít na dobytnost peněžitého trestu ve výši 50 000 Kč podle dosavadní judikatury. Státní zástupce proto detailně rozebíral jednotlivá rozhodnutí a vyvozoval z nich podstatné závěry související i s případem dovolatele. Důvodem nedobytnosti trestu ve věci řešené usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1466/2011, byla dlouhodobá nezaměstnanost obviněných ve spojení s vysokým peněžitým trestem. Ve věci řešené usnesením téhož soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 538/2014, bylo oním důvodem insolvenční řízení. Méně striktní stanovisko zaujal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1409/2011, podle něhož pro závěr o nedobytnosti trestu nepostačuje pouhá pravděpodobnost neplacení ani neochota obviněného platit. V této věci navíc zdejší soud připustil uložení peněžitého trestu i bez přesné znalosti osobních a majetkových poměrů obviněného. Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1084/12, je na nedobytnost peněžitého trestu možno reagovat kdykoliv v průběhu jeho výkonu. Ten samý soud v usnesení ze dne 1. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 733/11, vycházel spíše z presumpce dobytnosti než nedobytnosti tohoto trestu. Obdobně uvažoval i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 4 Tdo 821/2016, podle kterého lze považovat trest za nedobytný „jen tehdy, jsou-li již v době rozhodnutí zřejmé okolnosti uvedené v § 344 odst. 1 tr. ř. a současně je zřejmé, že obviněný nebude schopen splatit tento trest ani v případě odložení jeho výkonu či povolení splátek podle § 342 tr. ř.“ Podle dalšího jeho usnesení ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1286/2017, nevylučuje dobytnost trestu uloženého v nízké výměře ani zadlužení obviněného. V usnesení ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 3 Tdo 12/2022, považoval Nejvyšší soud za dostačující pro zjištění majetkových poměrů i vlastní vyjádření obviněného. Podle usnesení ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 6 Tdo 425/2022, lze na nedobytnost peněžitého trestu usoudit například z povolení neobvykle nízkých splátek nákladů trestního řízení.
119.\t Státní zástupce vyslovil názor, že dobytnost či nedobytnost peněžitého trestu je vždy věcí dílem nejistou. Při ukládání peněžitého trestu nemůže být s jistotou známo, jak se bude vyvíjet další život a příjem obviněného. Dobytnost peněžitého trestu je tak do té či oné míry jen více či méně podloženým odhadem soudu. Tato nejistota vedla zákonodárce k tomu, aby v § 68 odst. 6 tr. zákoníku vycházel spíše z presumpce dobytnosti než nedobytnosti tohoto trestu – slovy „je-li zřejmé, že“. Taková presumpce plyne i ze shora citované judikatury Nejvyššího soudu. Ani Ústavní soud nevnímá podmínky pro uložení peněžitého trestu nijak zvlášť rigidně, jak je patrno například z jeho usnesení ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. II. ÚS 3387/22, a ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. II. ÚS 2946/22. Z uvedené judikatury učinil státní zástupce závěr, že pro uložení peněžitého trestu není zapotřebí úplné znalosti majetkových poměrů obviněného a že v pochybnostech o těchto poměrech se tento trest uloží a jeho případná nedobytnost se posléze řeší upuštěním od jeho výkonu podle § 342a tr. ř. Nedobytnost trestu, v případě jeho vysoké výměry, může vzejít například z insolvenčního řízení, z množství exekucí nebo z dlouhodobé neschopnosti pracovat. V případě nízké výměry peněžitého trestu nelze jeho nedobytnost dovozovat ani ze zadlužení obviněného. A to je právě případ dovolatele. Peněžitý trest ve výši 50 000 Kč v době svého uložení jen nevýrazně přesahoval jednu průměrnou měsíční českou mzdu. Nalézací soud zjevně předpokládal, že dovolatel si na jeho splacení vydělá i za pomoci případného prodeje některého z jeho automobilů. I kdyby měla jeho Oktávie cenu jen 20 000 Kč (což je částka dosti podhodnocená) a Škoda 120 L byl pouhý vrak (a nikoliv již potencionální veterán k renovaci), zbývalo by dovolateli ke splacení jen 30 000 Kč, tedy částka poměrně nízká. Státní zástupce tak považoval za podstatné, že zatím není známa konkrétní okolnost bránící dovolateli opatřit si dostatečný příjem ke splacení nevysokého peněžitého trestu. Stane-li se uložený peněžitý trest skutečně nedobytným, bude namístě upuštění od jeho výkonu nebo od výkonu jeho zbytku podle již zmíněného § 342a tr. ř.
120.\t Státní zástupce se neztotožnil ani s výtkami obviněného R. J. Namítal-li dovolatel, že předmětný nosorožec nebyl „volně žijícím živočichem“ ani „chráněným živočichem“, poněvadž byl chován v zajetí, poukázal státní zástupce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 7 Tdo 414/2022, v němž byla projednávána trestná činnost podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku vůči tygrům chovaným v zajetí. Soud zde odkázal především na čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Rady (ES) č. 338/97, z něhož je zřejmé, že na tygry odchované v zajetí se vztahují zásadně stejné podmínky regulace obchodních činností jako na exempláře druhů zařazených do přílohy A, tedy druhy ohrožené vyhynutím. Státní zástupce zopakoval, že plná ochrana byla přiznána i nosorožci chovanému v 80. letech minulého století v české ZOO (srov. již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 7 Tdo 361/2023). Opětovně také odkázal na trestní věci samostatně stíhaných D. F. a P. E., v nichž Nejvyšší soud také neměl žádné pochybnosti o zařazení předmětných nosorožců. Státní zástupce proto uzavřel, že pro trestně právní ochranu nosorožce je zcela nepodstatné, zda se jedná o jedince chovaného v zajetí nebo žijícího volně. K dalším výtkám dovolatele se státní zástupce vyjádřil již jen stručně. Zmínku, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům, dovolatel blíže nespecifikoval, a proto ji státní zástupce nemohl komentovat. Nesouhlasil-li dovolatel s tím, že odvolací soud v této trestní věci citoval z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 7 Tdo 661/2020, státní zástupce oponoval, že respekt nižších soudů k názorům Nejvyššího soudu v obdobných věcech je přirozeným výsledkem sjednocování soudní praxe Nejvyšším soudem. Nestandardním postupem je odchýlení se od této judikatury, nikoliv její respektování. Z tohoto důvodu státní zástupce neshledal porušení práva dovolatele na spravedlivý proces.
121.\t Státní zástupce se vyjádřil také k dovolání obviněné P. M. Pokud jde o námitku vyloučení senátu 61 To, platí totéž, co státní zástupce uvedl již k posledně probírané výhradě obviněného R. J. Uvažoval proto tak, že znakem podjatosti by spíše bylo, kdyby soud existenci předchozích rozhodnutí jiných soudů (včetně Nejvyššího soudu) v téže věci ignoroval. Podstatné z hlediska dovolání je, že zohlednění předchozí judikatury ze strany odvolacího soudu neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů a nemůže být ani znakem podjatosti. Dále odkázal na bod 185. rozsudku odvolacího soudu. K výhradě, že si dovolatelka nebyla vědoma, že se svým jednáním podílí na obchodu s nosorožčími rohy, státní zástupce toliko poukázal na bod 186. rozsudku odvolacího soudu a k námitce, že jednala v právním omylu, na bod 190. daného rozhodnutí. Dodal, že ohledně právního omylu platí pro dovolatelku totéž, co pro obviněného L. B. Byla-li organizátorkou loveckých výprav na nosorožce, jejichž ochrana je věcí obecně zcela známou, z takového jejího postavení plynula i její povinnost seznámit se tím pečlivěji s příslušnou právní úpravou (srov. § 19 odst. 2 tr. zákoníku). Pokud se s právní úpravou neseznamovala, jediným důvodem této nečinnosti mohlo být, že si protiprávnosti celé akce musela být vědoma. Pokud považovala právní úpravu za natolik komplikovanou, že není schopna splnit její požadavky, tím spíše je zřejmé, že byla smířena s tím, že jedná protiprávně. Státní zástupce dále polemizoval s dovolatelkou, podle které nelze obchodování s rohy porovnávat obchodováním s narkotiky. Uvedl, že většina narkotik je běžnou součástí řady léků. Obdobně pak platí, že roh držený jako trofej lovcem, který nosorožce osobně ulovil, je předmětem legálně drženým, kdežto stejný roh se jako předmět obchodu stává předmětem nelegálním.
122.\t Za zcela nelogickou označil státní zástupce argumentaci dovolatelky ohledně rozlišení mezi lovcem a pseudo-hunterem. Podotkl, že podstatou jejího jednání nebylo to, že by došlo k nelegálnímu lovu, ale to, že za lovce byly prohlášeny osoby lhostejné k trofejím. Jen tak bylo možno naplnit hlavní cíl všech pachatelů – umožnit obchod s takto nečekaně „volnými“ rohy. Úmluva CITES je ovšem založena na tom, že lovcem nebývá kdokoliv, kdo přistane na blízkém letišti. Jinak by úleva pro dispozice s rohy, které jsou trofejemi, ztratila rozumný smysl. Za nejvíce nesmyslnou považoval státní zástupce úvahu dovolatelky „proč by měl běžný občan považovat za vyloučené či nezákonné, aby ‚úhradu’ odstřelu divoké zvěře provedl tím způsobem, že ji přenechá farmě, kde odlov proběhl.“ Je-li nějaké jednání ekonomicky zcela nesmyslné, je podle jeho mínění téměř s jistotou také nezákonné – pokud se nejedná o totalitní nebo jinak ekonomicky vyšinutý stát. Tak například pokud někdo někomu náhle předá kufřík plný peněz nebo nabídne za desetinu ceny nový Mercedes s odstraněnými registračními značkami. Pokud někdo někomu nabídne zdarma výlet do Thajska, pokud sebou vezme těžký kufr s neznámým obsahem. Pokud český myslivec zaplatí Kanaďanovi letenku, průvodce, stravu a hotel, aby přilétl z Toronta a na Šumavě si zastřelil jelena, což bude zdarma, pokud zde Kanaďan ponechá paroží. Nebo pokud nějaká česká zemědělská společnost nabídla totéž Australanovi za zastřelení krávy, pokud pak Australan nechá v kravíně její rohy. Všechny tyto činnosti jsou ekonomicky stejně nesmyslné, jak byly nesmyslné i lovecké výpravy na nosorožce placené pouze jejich rohy jakožto neobchodovatelnými trofejemi.
123.\t Co se týče námitky, že nosorožci ani jejich rohy nejsou exempláře druhu přímo ohroženého vyhynutím nebo vyhubením, státní zástupce již jen připomenul jeho vyjádření k týmž výhradám obviněných R. J. a L. B. a dále odkázal na bod 99. rozsudku nalézacího soudu a bod 193. rozsudku odvolacího soudu. K argumentu, že rozsudek nalézacího soudu neuvádí žádnou konkrétní povinnost, kterou měla dovolatelka porušit, se obsáhle vyjádřil odvolací soud v bodech 193.–196. odůvodnění svého rozsudku. Státní zástupce dodal, že Nejvyšší soud neshledal žádnou vadu ve věcech odděleně stíhaných D. F. a P. E., byť popis jejich skutků byl velmi podobný jako v této trestní věci. Státní zástupce souhlasil s tím, že popis skutku by měl obsahovat ustanovení konkrétního právního předpisu, které pachatel svým jednáním porušil. Takovým pachatelem byl N. H. M., jemuž ostatní dovolatelé poskytli pomoc. Jmenovaný M. měl podle společného návětí výroku o vině společně s ostatními organizovat obchod s předmětnými rohy organizováním pseudo-lovu za účelem získání „trofejí“ k jejich vývozu a lukrativnímu prodeji. Měl se tím vyhnout povinnosti podle čl. 57 nařízení Komise ES č. 865/2006 doložit dovozní povolení cílové země EU. Pokud tedy převážel do EU rohy, které nebyly trofejemi, bez dovozního povolení cílové země EU, nepochybně tím porušil citované ustanovení. Z uvedeného státní zástupce usoudil, že výrok o vině obsahuje jak jednání hlavního pachatele, tak jím porušené ustanovení konkrétního právního předpisu. Právě k usnadnění tohoto porušení pak směřovalo jednání pomocníků, včetně dovolatelky. Kromě toho popis skutku odpovídá i požadavku, který vyslovil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 7 Tdo 361/2023.
124.\t Dovolatelka vyslovila také potřebu vyložit pojem evropského práva „obchod s loveckými trofejemi“. Nalézací soud v bodě 98. odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč tuto otázku nepředložil Soudnímu dvoru Evropské unie, a to že předmětné rohy vůbec neměly povahu exempláře osobního nebo rodinného charakteru. Soud odvolací vysvětlil v bodech 194.–196., proč se o lovecké trofeje jednat nemohlo. S argumentací soudů se státní zástupce ztotožnil a konstatoval, že dovolatelka požadovala od Soudního dvora zodpovězení uvedené otázky na základě svého alternativního skutkového zjištění – že se jednalo o skutečné lovce, pro které měly předmětné rohy osobní vztah jako vzpomínka na jejich zdatnost při lovu nosorožce. To lze však považovat za zcela vyvrácené. Již z tohoto důvodu nepřichází v úvahu, aby bylo vůbec možno zformulovat otázku, která by vyhovovala požadavku dovolatelky. Soudy by se musely ptát na něco jiného, než co považují za prokázané. To je nejlépe patrno z návrhu formulace takové otázky, kde je úhrada nákladného zájezdu považována za součást „bezúplatného převodu“ a roh, k němuž nemá nikdo osobní vztah, za „loveckou trofej“. Ve vztahu k požadavku posouzení jednání v JAR podle jihoafrického práva se státní zástupce opět ztotožnil s názory soudů obou stupňů vyjádřenými v bodě 98. rozsudku nalézacího soudu a v bodě 189. rozsudku odvolacího soudu. Navíc si povšiml, že dovolatelka opět vycházela z podstatně odlišných skutkových zjištění, než jaké učinily soudy, když tvrdila, že její trestní jednání se vyčerpalo pouhým lovem nosorožců v JAR a tamním vnitrostátním obchodem s jejich rohy. Rovněž námitka, že její jednání postrádalo společenskou škodlivost ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, opřela dovolatelka o jiný skutek, než pro který byla odsouzena. Totiž o tvrzení, že se jednalo výlučně o vnitrostátní lov a obchod s rohy v JAR. Tyto okolnosti, které by mohly snížit škodlivost jejího jednání pro společnost, tak zcela zjevně neexistují.
125.\t Žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá výhrada nezákonného trestu, při jehož ukládání soudy nijak nezohlednily vykonanou vazbu, resp. nedošlo k zápočtu vazby do uloženého peněžitého trestu. Podle názoru státního zástupce dovolatelka ne zcela porozuměla obsahu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2020, sp. zn 7 Tdo 727/2020, na který sama odkazovala. Přitom podle tohoto judikátu platí, že podstatou § 92 odst. 1 tr. zákoníku není úprava otázky započtení vztahujícího se k postupu soudu při ukládání trestu, nýbrž při výkonu trestu. Proto se toto ustanovení neuplatní při samotném ukládání trestu, ale až ve stadiu vykonávacího řízení. Proto také příslušný výrok, má-li být učiněn, není součástí meritorního rozhodnutí, a tedy výroku o uloženém trestu, ale rozhodnutí navazujícího, učiněného v rámci výkonu trestu.
126.\t Posléze státní zástupce zaměřil svou pozornost na dovolání obviněného P. F. Jeho procesní námitky ohledně porušení zásady in dubio pro reo a absenci poučení podle § 206a tr. ř. o možnosti prohlásit vinu žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají. K prohlášení viny státní zástupce poznamenal, že dovolatel po celou dobu řízení svou vinu důsledně popíral. Tato jeho námitka je tedy rozporná i samotnou svou podstatou, poněvadž dovolatel nalézacímu soudu vytkl, že mu jakožto nevinnému znemožnil doznání viny. Absence takového poučení o možnosti doznání nebyla ani porušením práva na obhajobu, neboť uznáním viny se obviněný naopak obhajoby vzdává.
127.\t Pokud dovolatel, stejně jako obviněná P. M., zpochybnil zařazení nosorožců a jejich rohů mezi nejpřísněji chráněné živočichy, prohlásil zároveň jejich rohy za trofeje, ačkoliv ze skutkových zjištění je patrna zcela jiná podstata věci. Totiž, že lov provedli nelovci jakožto osoby lhostejné k trofejím. Jen tak bylo možno naplnit hlavní cíl všech pachatelů – umožnit obchod s takto nečekaně „volnými“ rohy. Když pouze trofeje nevyžadují dovozní povolení. Tím je také snadno vysvětlitelné, že pokud bratislavští celníci taková dovozní povolení neměli, logicky považovali rohy za trofeje, neboť právě na takovém nepravdivém tvrzení byl založen modus operandi celé trestné činnosti. Z toho, že ohledně povahy rohů byli oklamáni celníci, nelze dovozovat právo dovolatele na to, aby byli takto oklamáni i soudci rozhodující v jeho trestní věci. Brojil-li dovolatel proti výkladu o míře ochrany nosorožců, odkázal státní zástupce na příslušné části jeho vyjádření k totožným námitkám obviněných R. J., L. B. a P. M. K námitce, že dovolatel jednal v právním omylu, se obsáhle vyjádřil odvolací soud v bodu 227. odůvodnění svého rozsudku. S argumentací soudu se státní zástupce ztotožnil a zopakoval k ní totéž, co již uvedl shora k totožné námitce obviněného L. B., který dovolatele na lov nosorožců pozval. A to že právě i z nezájmu dovolatele o „trofej“ je patrno, že lovcem nebyl a být ani nechtěl. Pokud by lovcem byl, z takového jeho postavení by plynula i jeho povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou v ustanovení § 19 odst. 2 tr. zákoníku. S právní úpravou se neseznamoval právě proto, že se sám za žádného lovce nosorožců nepovažoval a jakožto bílý kůň byl připraven plnit požadavky organizátorů „lovu“.
128.\t V rámci namítaného zjevného rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů dovolatel pouze opakoval svou alternativu skutkového děje a vyzdvihoval zásadu in dubio pro reo, čímž se vymkl obsahu všech dovolacích důvodů. Ve vztahu k neprovedení tří svědeckých výpovědí státní zástupce uvedl, že nalézací soud v bodě 98. odůvodnění svého rozsudku odůvodnil neprovedení výslechu svědků T. a D. nadbytečností těchto důkazů. Takový postup odpovídá poslednímu ze tří důvodů, na nichž lze založit neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení podle judikatury Ústavního soudu (srov. například nález ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09). Ke svědkovi jménem N. R. se nalézací nevyjádřil. Státní zástupce nicméně považoval za zásadní, že tvrzený dovolací důvod není naplněn samotným neprovedením navrhovaného důkazu. Neprovedený důkaz musí být podstatný a zejména musí mít vztah k „rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu“. K významu uvedených důkazů pro skutková zjištění dovolatel nic bližšího neuvedl. Nenaznačil ani, o čem by vůbec uvedení svědci hovořili, natož aby vysvětlil, v čem by spočíval význam jejich výpovědi. Státní zástupce znovu zdůraznil, že Nejvyšší soud není povinen sám prověřovat dokazování nad rámec dovolací argumentace. Proto konstatoval, že tvrzení dovolatele o opomenutých důkazech je příliš kusé, než aby je bylo možno posoudit z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka dovolatele proti hodnocení důkazů k subjektivní stránce jeho jednání.
129.\t Dovolatel namítal také nepřiměřenost trestu, a to zejména s ohledem na nepřiměřenou délku trestního řízení. Státní zástupce připustil, že délka trestního řízení činila téměř 9 a půl roku. Posléze se velice podrobně a obsáhle zaobíral judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu týkající se jednak otázky, zda může být požadavek na aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku dovolacím důvodem, a v návaznosti na to také tématem kompenzace délky řízení mimo dovolací důvody. Z probírané judikatury pak učinil následující obecné závěry.
130.\t Ustanovení § 39 odst. 3 tr. zákoníku obsahuje dvě samostatná kritéria – dobu trestního stíhání a dobu od spáchání trestného činu. Soudy zpravidla vycházejí jen z délky trestního řízení zasahujícího již konkrétního obviněného. Tedy až od zahájení trestního stíhání do posledního rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud však bylo trestní stíhání zahájeno s podstatným odstupem od spáchání skutku, soudy zohledňují jako samostatné kritérium i dobu od spáchání trestného činu. Jestliže délka trestního stíhání přesáhne dobu 6 let nebo jestliže dojde k několikaleté nečinnosti orgánu činného v trestním řízení, obviněnému je nutno toto porušení jeho práva na projednání své věci v přiměřené lhůtě, resp. bez zbytečných průtahů, kompenzovat, a to zejména snížením trestu. Pokud se tato doba pohybuje kolem 6 let, zpravidla postačí kompenzace v rámci zákonné trestní sazby. Pokud se tato doba přiblíží hranici 10 let, přiléhavou kompenzací může být i mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Každou věc je nutno posoudit individuálně s ohledem na případné dlouhé nečinnosti orgánů činných v trestním řízení, obstrukce obhajoby a na důvody neutrální – objektivní. Překročení shora uvedených dob znamená jen možnost, nikoliv nutnost kompenzace – hledisko délky řízení může a nemusí být zohledněno. Naopak nedosažení shora uvedených délek řízení předmětnou kompenzaci v zásadě vylučuje. Z hlediska naplnění dovolacího důvodu je přitom rozhodné, zda soud kompenzaci provedl, byť to výslovně nezmínil v odůvodnění svého rozhodnutí.
131.\t Dovolatelovu věc považoval státní zástupce za hraniční, avšak již vhodnou k provedení kompenzace cestou § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Za podstatné považoval, že dolní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody za trestný čin, jímž byl dovolatel uznán vinným, činila dva roky. Dovolateli byl však uložen trest jednoletý, a to právě vzhledem k délce trestního řízení a za užití § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku. To odůvodnil nalézací soud v bodu 101. odůvodnění svého rozsudku tím, že „zohlednil také délku řízení“ a že z tohoto důvodu snížil výměru trestu u všech obviněných o 6 měsíců. Soud tím zcela v souladu s judikaturou citovanou státním zástupcem provedl kompenzaci nepřiměřené délky řízení vedeného proti dovolateli. Pokud dovolatel uvedl, že tato kompenzace „musí být výraznější“, není zřejmé, jak ještě více by chtěl uložený trest snížit, zvláště když mu byl cestou § 58 tr. zákoníku snižován trest pouze podmíněný. Z hlediska dovolání je podstatné, že podle aktuální judikatury Nejvyššího soudu předmětná námitka opírající se o délku řízení žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá.
132.\t Státní zástupce nepřisvědčil ani námitkám obviněné Z. P. K argumentu narušení totožnosti skutku poznamenal, že k zachování totožnosti skutku stačí totožnost jednání či následku, a to dokonce pouze totožnost dílčí. Každopádně tato procesní námitka žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. Spatřovala-li dovolatelka zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním, že si byla vědoma své účasti na nelegální činnosti, pak státní zástupce neshledal žádné konkrétní důkazy, které by tomuto skutkovému zjištění odporovaly, a to dokonce „zjevně“. Naopak z jejího dovolání je zřejmé, že dovolatelka si nelegálnosti celé akce vědoma být musela, neboť bez znalosti nákladů cesty necestuje rozumný člověk ani po Evropě, natož na opačnou stranu světa. Dovolatelka navíc i ve svém dovolání střídala své vyjádření, zda měla cestovat zcela „za nic“ nebo za „trofej“ nebo za něco jiného (podpisy neznámých listin). Taktéž svou námitku o negativním skutkovém omylu dovolatelka opřela o své tvrzené alternativní skutkové zjištění, že o povaze celé akce nic nevěděla. Jediný „zjevný rozpor“, který státní zástupce odhalil, byl ve skutečnosti mezi provedeným dokazováním a dovolatelkou tvrzeným alternativním skutkovým stavem, neboť její obhajoba je nelogická a neuvěřitelná. K další skutkové námitce neodpovídající žádnému dovolacímu důvodu, tj. že nebyl prokázán úmysl dovolatelky ve vztahu k výši prospěchu, státní zástupce odkázal na bod 210. rozsudku odvolacího soudu a souhlasil s ním v tom, že oním značným prospěchem byla jednak dovolatelce zdarma poskytnutá „cesta“ (zaplacená odevzdáním údajné „trofeje“), jednak značný prospěch hlavního pachatele z dispozice s nosorožčími rohy.
133.\t Brojila-li dovolatelka proti existenci organizované skupiny a nebylo jí jasné, kdo byli její členové, je podle mínění státního zástupce zřejmé, že nalézací soud zařadil mezi členy všechny osoby pomáhající obviněnému M. H. M., tedy všech 10 lovců (včetně dovolatelky) a čtyři pomocníky. Celkem 14 osob, které hlavnímu pachateli poskytly pomoc ve smyslu účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. To, že členy organizované skupiny jsou i účastníci (včetně pomocníků), je zřejmé z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 8 Tdo 237/2010, podle něhož mohou být členy takové skupiny nejen spolupachatelé, ale také účastníci na trestném činu, případně též další osoby mající na činu podíl, avšak přímo neztotožněné, za splnění předpokladu, že si jsou trestně stíhané osoby takové okolnosti vědomy. Dovolatelka rovněž vytkla, že ve skutkové větě není vyjádřen její úmysl k jednání ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. K tomu státní zástupce připomenul, že podle nauky postačí úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Vyjádřil pak přesvědčení, že takový nepřímý úmysl je zcela dostatečně popsán ve výroku rozsudku nalézacího soudu pod bodem 7) týkajícím se dovolatelky. Je zde uvedeno, že si „byla vědoma“ takových okolností, které nemohly nikoho rozumného nechat na pochybách, že se jedná o organizovaný nelegální obchod s nosorožčími rohy mezi JAR a Asií. Skutková věta proto obsahuje všechny náležitosti pro právní posouzení skutku, které učinil nalézací soud.
134.\t Nakonec státní zástupce přesunul svou pozornost na dovolání obviněného N. H. P. Pokud dovolatel vznesl argument, že z důvodu dokonání již nemohl jednat ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, navíc když nikoho z takové skupiny neznal, státní zástupce oponoval, že jednání dovolatele popsal nalézací soud v bodu 5) výroku rozsudku i v bodu 95. jeho odůvodnění tak, že bylo zcela vyloučeno, aby si dovolatel nebyl vědom toho, že napomáhá mezinárodnímu organizovanému obchodu s nosorožčími rohy. Pokud členy organizované skupiny neznal, její existence si přesto musel být vědom, což k naplnění uvedeného znaku podle odstavce 4 písm. a) předmětné skutkové podstaty stačí. Sám dovolatel pak připustil, že účastenství na hlavním trestném činu je možné i po dokonání, ale před jeho dokončením. Pro svou trestní věc z toho však nevyvodil žádné důsledky. K dovolatelově nesouhlasu s hodnocením výpovědi obviněného J. V. státní zástupce odkázal na obsáhlé vyhodnocení výpovědi tohoto obviněného ve vztahu k dovolateli v bodu 201. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. S tímto se státní zástupce ztotožnil a vyzdvihl, že je z něj patrno i to, že o vině dovolatele neměly soudy žádné pochybnosti.
135.\t Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání všech jedenácti dovolatelů odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná.
136.\t Na vyjádření státního zástupce reagovala obviněná P. M. replikou podanou prostřednictvím svého obhájce. Neztotožnila se s argumentací státního zástupce k námitce nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské Unie. Zdůraznila, že její výhrady směřovaly k tomu, že výkladem nařízení Rady (ES) č. 338/97 lze dospět k závěru, že předmětné nosorožčí rohy nebyly exempláře druhu přímo ohroženého vyhynutím nebo vyhubením ve smyslu § 299 odst. 2 tr. zákoníku. Nešlo naopak vůbec o to, zda byly rohy exempláři osobního a rodinného charakteru, jak uváděl státní zástupce. Ten navíc ve svém vyjádření předkládal určitá tvrzení, která ovšem dovolatelka nikdy neuváděla: např. že by měla být „úhrada nákladného zájezdu považována za součást „bezúplatného převodu“. Ten, ke kterému došlo na území České republiky (a který jako jediný lze posuzovat podle práva Evropské unie), nebyl motivován snahou obžalovaných „vyměnit rohy za zájezd“, ale jejich snahou „zbavit se rohů“ jakýmkoli způsobem. Dovolatelka pak vyzdvihla ještě některá tvrzení, která jí státní zástupce „vložil do úst“ v rozporu se skutečností a povšimla si také, že argumentační linka státního zástupce je opět odlišná od té, kterou nabídly soudy obou stupňů. To je dokladem nejednotného a neustáleného výkladu relevantních ustanovení evropského práva, jehož usměrnění příslušní výlučně SDEU.
137.\t Státní zástupce se záměrně vyhnul podstatě námitky ohledně vyloučení senátu odvolacího soudu. Dovolatelka proto zopakovala otázky, které svými výhradami chtěla zodpovědět, a to zda senát odvolacího soudu skutečně ve svém předchozím kasačním rozhodnutí za „právní názor“ závazný pro soud nalézací označil určitý konkrétní výsledek hodnocení důkazů provedený jiným soudem v jiné trestní věci. V případě kladné odpovědi pak, zda tento postup senátu odvolacího soudu zakládá důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř.
138.\t Státní zástupce účelově nesprávně interpretoval také skutkové námitky obhajoby. Dovolatelka přitom nikdy nepopírala, že se v JAR spolupodílela na vnitrostátním „obchodu“ spočívajícím v tom, že se lovci vzdali trofejí ve prospěch farmy, a následně že se v České republice podílela na zprostředkování darovacích smluv, jimiž se lovci pokoušeli rohů zbavit. V obou případech tedy výlučně na vnitrostátní bázi. Dovolatelka připomněla svou konkrétní argumentaci, načež konstatovala, že státní zástupce jí vytýkal něco, co nikdy netvrdila, a její skutečné námitky pominul. Dovolatelce nebylo jasné, z jakého právního předpisu vyplývá státním zástupcem zmiňovaná povinnost lovců mít k trofeji „aktivní“ (tj. nikoli lhostejný) vztah. K jeho dalšímu tvrzení, že roh jako předmět obchodu „se stává předmětem nelegálním“, nesouhlasně poznamenala, že „obchod“ s exempláři nosorožců (a jejich rohů) je právními předpisy Evropské unie i JAR považován za legální. Důležitý je ale výklad právního pojmu „obchod“. A právě to bylo jádrem její dovolací argumentace. Dovolatelka se dále vymezila proti poznámce státního zástupce, že „je-li nějaké jednání ekonomicky zcela nesmyslné, je téměř s jistotou také nezákonné“. K tomu namítla, že ani pokud určité jednání nedává ekonomický smysl, nemusí být nutně protiprávní. Kromě toho nebylo pravdou, že by šlo o neobchodovatelné trofeje.
139.\t Odkazoval-li státní zástupce v rámci výhrad nesprávného právního posouzení na věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 414/2022, 7 Tdo 361/2023, 7 Tdo 661/2020 a 7 Tdo 936/2023, dovolatelka vytkla, že v těchto věcech buď šlo o odlišné skutkové okolnosti, nebo zde podaná dovolání trpěla vadami (a nemohla tedy být meritorně projednána), případě nebyly uplatněny obsahově shodné námitky proti právnímu posouzení. Tvrzení státního zástupce, že Nejvyšší soud „neměl pochybnosti o zařazení nosorožců“ tedy neodpovídá skutečnosti, neboť dovolací soud se v daných případech nemohl touto otázkou zabývat. Dovolatelka též namítla absenci uvedení konkrétní zákonné povinnosti, kterou měla porušit. Na to státní zástupce reagoval poznámkou, že hlavní pachatel – obviněný N. H. M. se podle společného návětí rozsudku pokoušel vyhnout povinnosti podle čl. 57 nařízení Komise ES č. 865/2006 doložit dovozní povolení cílové země EU. Dovolatelka oponovala, že ve výroku je sice dané zákonné ustanovení citováno ovšem bez uvedení konkrétní zákonné povinnosti, kterou měl kdokoli z obviněných porušit. Následně se státní zástupce nepřípustně pokoušel s využitím odůvodnění rozsudku a vlastních právních závěrů dovodit zjevně mimo rámec výroku odsuzujícího rozsudku, jaká zákonná povinnost a čím přesně měla být ze strany obviněných porušena. Vady rozsudku však nelze tímto zhojit, navíc jde o porušení práva na obhajobu, kdy až po právní moci rozsudku se vlastně dovolatelka dozvěděla, v čem je vlastně spatřována protiprávnost jejího jednání. Dovolatelka požadovala také aplikaci práva JAR a též zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Státní zástupce však v obou případech odvětil, že tímto fakticky žádala revizi učiněných skutkových zjištění. Ona nicméně odpovídající vady skutkových zjištění opravdu vytkla, a to v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
140.\t Dovolatelka proto shrnula, že trvá její procesní návrh, aby dovolací soud v souladu s § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně její osoby zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 226 písm. b) tr. ř. ji zprostil podané obžaloby, protože v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
141.\t Replika obviněné P. M. byla zaslána státnímu zástupci, který sdělil, že se k ní vyjadřovat nebude a na argumentaci obsažené v jeho vyjádření setrval.
III. Přípustnost dovolání
142.\t Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle § 265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že jsou zjevně neopodstatněná.
IV. Důvodnost dovolání
143.\t Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obvinění odkázali na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), b), g), h), i), m) tr. ř.
144.\t Obviněná P. M. uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Na jeho základě lze dovolání podat, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Vyloučeným orgánem ve smyslu tohoto zákonného ustanovení může být pouze soudce (samosoudce, člen nebo předseda senátu), který rozhodl ve věci samé (tj. vydal rozhodnutí, které dovolatel prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu napadá) a který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. K uplatnění tohoto dovolacího důvodu proto nepostačuje, že byla kterákoliv z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3157).
145.\t Dovolatelka v tomto směru namítla vyloučení všech členů senátu 61 To Městského soudu v Praze, tj. JUDr. Aleny Makovcové, JUDr. Veroniky Čeplové a JUDr. Petra Brauna s odůvodněním, že označený senát ve svém dřívějším rozhodnutí v této trestní věci (konkrétně v usnesení ze dne 13. 5. 2021, č. j. 61 To 234/2021-6314) uvedl, že nalézací soud je vázán skutkovými a právními závěry soudů ve věci samostatně stíhaného D. F., a to ve smyslu ústavně zakotvené zásady rovnosti. Odvolací soud odkázal především na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 7 Tdo 661/2020, z jehož závěrů obsáhle citoval. V návaznosti na to měl soud druhého stupně přímo zavázat soud prvního stupně, aby dospěl v rámci hodnocení důkazů k závěru, že subjektivní stránka trestného činu byla v případě všech obviněných naplněna. Tímto měl odvolací soud jednak překročit své pravomoci a zároveň zavdat pochybnosti o vztahu soudců k projednávané věci. Na tomto místě je vhodné doplnit, že obdobnou výhradu uplatnil také obviněný R. J., jenž ve svém podání zmínil, že odvolací soud se nechal „inspirovat“ odůvodněním rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 661/2020 a vyjádřil pochybnost, zda je takový postup v souladu s jeho právem na spravedlivý proces. Tuto skutečnost však dovolatel (na rozdíl od dovolatelky) nespojil s námitkou podjatosti žádného z členů odvolacího senátu.
146.\t Námitku podjatosti členů senátu 61 To vznesla dovolatelka ze shora uvedených důvodů během veřejného zasedání konaného dne 15. 11. 2022. Městský soud v Praze se ovšem s její argumentací neztotožnil a usnesením ze dne 29. 11. 2022, č. j. 61 To 386/2022-7596, rozhodl, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. ř. není senát 61 To vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci dovolatelky. Její stížnost proti označenému rozhodnutí pak usnesením ze dne 12. 1. 2023, č. j. 1 To 1/2023-7652, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl Vrchní soud v Praze.
147.\t Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Pochybnosti o nestrannosti soudce musejí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním přístupu. Za podjatost soudce pro poměr k věci nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná jen ze subjektivních názorů obviněného či jiných ničím nepodložených předpokladů a domněnek. Na podjatost lze usuzovat jen tehdy, pokud existují skutečné a konkrétní okolnosti svědčící o tom, že soudce není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat. Odlišný právní názor soudce nelze považovat za poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr. ř. a nelze za něj považovat ani poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor na právní posouzení skutku. Připuštění tohoto důvodu vyloučení soudce není možné ani v obecné rovině, neboť trestní řád v celé řadě ustanovení (§ 264 odst. 1, § 265s odst. 1, § 270 odst. 4, § 314h odst. 1 tr. ř.) přímo předpokládá, že ve věci bude rozhodovat i soudce, jehož právní názor je odlišný, a to bez ohledu na to, zda se s právním názorem soudu vyššího stupně, eventuálně Ústavního soudu vnitřně ztotožní (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 375).
148.\t Ze shora uvedeného teoretického stanoviska je více než zřejmé, že námitky dovolatelky nemohly obstát. Soud druhého stupně totiž ve svém v pořadí druhém meritorním rozhodnutí neučinil nic jiného, než že po řádném přezkoumání věci vyslovil svůj právní názor na řešenou problematiku. To je pochopitelně běžnou součástí jeho činnosti, k níž je plně kompetentní. Vázanost soudu prvního stupně vyřčeným právním názorem soudu odvolacího pak vyplývá přímo ze zákona – z § 264 odst. 1 tr. ř. Na tomto postupu tedy nebylo nic nezákonného či jakkoliv jinak podezřelého. Dovolatelka sice tvrdila, že soud druhého stupně dal nalézacímu soudu přímý pokyn, jakým způsobem má o vině obviněných rozhodnout. S tím ovšem nelze souhlasit, když podle názoru Nejvyššího soudu nelze z uvedeného rozhodnutí (ani dovolatelkou označeného bodu 139.) žádný takto kategorický příkaz dovodit. Odvolací soud soudu prvního stupně pouze uložil zohlednit právní názor jeho i Nejvyššího soudu za situace, kdy shledá tomu odpovídající skutkové okolnosti. Z tohoto důvodu je zcela irelevantní též argument dovolatelky, že v odkazované trestní věci bylo provedeno méně rozsáhlé dokazování a ona zde nemohla uplatňovat svou obhajobu. Jak bylo právě zmíněno, odsouzení samostatně stíhaného D. F. rozhodně nebylo závazným podnětem k tomu, aby byli automaticky (tedy bez posouzení jejich konkrétního jednání) odsouzeni také obvinění vystupující v této trestní věci. Postup odvolacího soudu tak nejenže nevyvolal žádné pochybnosti o podjatosti členů rozhodujícího senátu, ale též neznamenal žádné překročení pravomocí, které jsou mu v řízení o řádném opravném prostředku vlastní. Námitky dovolatelky jsou tudíž v daném ohledu neopodstatněné a ze stejného důvodu nelze přisvědčit ani pochybnostem obviněného R. J. o možném porušení jeho práva na spravedlivý proces.
149.\t Celá řada obviněných zvolila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., na jehož základě lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175.): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. S ohledem na způsob rozhodnutí odvolacího soudu i konkrétní dovolací námitky je zcela zřejmé, že obvinění prostřednictvím tohoto důvodu dovolání brojili proti řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, především rozsudku soudu prvního stupně, za pomoci dalších dovolacích důvodů, a to podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), g), h) a i) tr. ř.
150.\t Všichni obvinění odkázali na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
151.\t Argumentaci v rámci označeného dovolacího důvodu zcela dominovala námitka prakticky všech obviněných, že jim nebyla a ani nemohla být známa protiprávnost jejich jednání. Soudy obou stupňů naopak poukázaly na okolnosti provázející celou posuzovanou trestnou činnost od sjednávání „zájezdů“ do Jihoafrické republiky, přes samotný lov nosorožců na tamější farmě s následným podpisem dokumentů o vzdání se trofejí ve prospěch farmy, až po finální jednání s českými i slovenskými celními úřady a Českou inspekcí životního prostředí ve snaze o propuštění rohů do volného oběhu. Na základě toho správně dovodily, že všichni dovolatelé museli být přinejmenším srozuměni s protiprávním charakterem svého počínání.
152.\t Pokud jde o počáteční fázi projednávané trestné činnosti, tedy o cesty obviněných „lovců“ do JAR, soudy zcela důvodně vyzdvihly okolnosti jejich sjednávání, které nelze než označit za krajně podezřelé. Podle přijatých skutkových zjištění obviněná P. M. nabídla několika svým známým „výlet“ do JAR zahrnující možnost ulovit nosorožce s tím, že pokud se vzdají trofeje ve prospěch farmy, bude pro ně celé toto dobrodružství úplně zdarma. Uvedená skutečnost by za normálních okolností musela v potenciálních lovcích vyvolat řadu otázek, zejména proč jim někdo (ať již majitel farmy či jiná osoba) hodlá kompletně zařídit exotický lovecký zájezd a zaplatit veškeré jeho náklady pouze za to, že mu přenechají nosorožčí roh. Proč ten někdo o takovou trofej tolik stojí. Proč si ji neopatří sám. Na co ji potřebuje. A pochopitelně, jaká je její hodnota. V tomto ohledu ostatně muselo být potenciálním lovcům od první chvíle zřejmé, že cesta až na samotný jih Afriky nemůže být nikterak levnou záležitostí již jen kvůli ceně letenek. Obvinění „lovci“ však zájezd i za těchto podezřelých okolností přijali a především souhlasili s tím, že jeho cena bude uhrazena jimi získanou trofejí. Soudům obou stupňů toto zjištění postačovalo k přijetí závěru, že „za daných okolností uspořádání pseudo-loveckého zájezdu zdarma s předjednaným ponecháním loveckých trofejí v podobě nosorožčích rohů k dispozici jiným osobám si obvinění byli vědomi toho, že se v roli pseudo-lovců dost možno účastní organizovaného nelegálního obchodu s nosorožčími rohy za cílem jejich vyvezení z JAR, provezení přes další státy se záměrem jejich dovezení do místa lukrativních prodejů na asijském trhu“.
153.\t S tímto závěrem dovolatelé nesouhlasili. Několik z nich ve svých podáních v daném směru spekulovalo, co by mohl či nemohl předpokládat průměrný občan a jaké znalosti bylo od něho možno spravedlivě očekávat. Například obviněný P. F. namítal, že tato problematika nebyla širší veřejnosti známa. Poté on společně s dalšími dovolateli (např. P. M. a K. M.) vytýkali roztříštěnost, komplikovanost a nesrozumitelnost právní úpravy, kterou laik vůbec není schopen pochopit. Tyto argumenty by v obecné rovině mohly mít určitou váhu, ovšem nikoli za okolností, které doprovázely skutkový děj v této věci. Za shora uvedených, a nutno znovu zdůraznit, že vysoce nestandardních podmínek účasti na exotickém zájezdu, by totiž musel každý jen trochu rozumný člověk pojmout přinejmenším podezření, že předmětná akce nemusí být zcela v pořádku. Proto v případě, že by neměl zájem zaplést se do nějaké nelegální činnosti, začal by si zjišťovat více informací. Ještě předtím, než by se pokoušel seznámit se s komplikovanou právní úpravou, by mohl využít běžně dostupného internetu, kde by do hledáčku na příslušném serveru zadal např. heslo „lov nosorožce v JAR“, „lov zvěře v JAR“, „trofejní lov“, „roh nosorožce“, lov nosorožce – cena“, apod. Výsledkem tohoto vyhledávání by jistě bylo mnoho zajímavých a mnohdy i poměrně alarmujících informací o úbytku populací africké zvěře, kritickém ohrožení řady z nich (včetně nosorožců), snaze o jejich ochranu a regulaci lovu, pytláctví, černém trhu a využití řady produktů z divokých zvířat v tradiční asijské medicíně či k výrobě luxusních předmětů apod. To vše bylo možno zjistit i v roce 2011, neboť tento problém trval již dlouhou dobu předtím (a byl jedním z důvodů, které vedly mezinárodní společenství k uzavření smluv, jako je např. CITES). Nejvyšší soud si dokonce dovolí tvrdit, že tyto okolnosti jsou poměrně známé i nemalé části běžné české populace. Především je ale podstatné, že k dané problematice lze dohledat mnoho (laicky srozumitelných) informací z veřejně dostupných zdrojů. Vše právě zmíněné platí také o nosorožcích, kteří jsou dlouhodobě loveni právě pro jejich rohy. Nadto je nutno zdůraznit, že v roce 2011 již čtvrtým rokem probíhala pytlácká krize, kdy se každým rokem dramaticky zvyšoval počet upytlačených nosorožců, a to z důvodu, že v roce 2008 skokově narostla poptávka po jejich rozích ve Vietnamu (když se zde rozšířila fáma, že preventivní užívání prášku z nosorožčích rohů je lékem proti rakovině). Lze se tedy zcela opodstatněně domnívat, že již v polovině roku 2011 byly k dispozici i články vztahující se přímo k uvedenému tématu. Vedle toho bylo na internetu možno dohledat také ceny legálních trofejních lovů na farmách, které jsou v případě nosorožce (tj. živočicha z tzv. „velké pětky“) velmi vysoké a značně přesahující možnosti běžného občana. Je vhodné připomenout, že podle znalkyně Mgr. Barbory Kaminiecké se cena licence za lov nosorožce pohybovala od 50 000 USD do 150 000 USD. S ohledem na kurz dolaru k české koruně v roce 2011 lze odhadnout, že cena loveckého safari, na kterou se obvinění vydali, musela dosahovat minimálně částky kolem 900 000 Kč.
154.\t Za výše popsané situace by již každý rozumně uvažující člověk musel vyvinout i snahu seznámit se s dotčenou právní úpravou, a to bez ohledu na její komplikovanost, roztříštěnost mezi různé právní řády a obtížnou srozumitelnost pro laika bez právnického vzdělání. Platí totiž, že pokud se již někdo hodlá určité aktivity zúčastnit, musí vynaložit patřičné úsilí k tomu, aby zjistil, zda se jedná o činnost legální či nikoliv. Pokud je ještě k tomu daná aktivita „na první pohled“ podezřelá, nezbývá, než si opatřit veškeré dostupné informace a při zjišťování dotčené právní úpravy vyvinout zvýšenou snahu. Ta může spočívat i ve vyhledání odborné pomoci nějakého profesionála, který danou problematiku srozumitelně vysvětlí a dohledá všechny použitelné právní předpisy (a to i v případě, kdy některý z krajských úřadů poruší svou povinnost umožnit nahlédnutí do Úředního věstníku Evropské unie, jak ve svém dovolání namítal obviněný L. B.). V této souvislosti je vhodné odkázat na rozsudek ESLP ze dne 29. 3. 2006 ve věci Achour proti Francii, stížnost č. 67335/01, § 54, podle kterého je požadavek předvídatelnosti práva splněn, i pokud musí dotyčná osoba využít odpovídající právní poradenství, aby mohla v míře přiměřené okolnostem posoudit důsledky, které může její případné jednání vyvolat. Je přitom vhodné vyzdvihnout frázi „v míře přiměřené okolnostem“ a opětovně připomenout, že ony okolnosti v posuzované trestní věci byly od počátku velmi podivné až alarmující a zřetelně svědčily o možné protiprávnosti i závažnosti předmětného jednání. Přiměřeně těmto konkrétním okolnostem tak měli obvinění „lovci“ prokázat aktivní zájem o dotčenou právní úpravu, a to i za pomoci odborníka anebo nahlédnutí do sbírky právních předpisů v jiném kraji. Posledně uvedený požadavek nehodlá Nejvyšší soud nijak generalizovat, nicméně v tomto konkrétním případě je zcela na místě. Jako krajní možnost se nabízí požádat o pomoc a vysvětlující informace diplomatické zastoupení v JAR.
155.\t Velmi podstatná je v daném ohledu skutečnost, na kterou již důvodně poukazovaly oba nižší soudy, a sice že obviněné žádné informace ani související právní úprava evidentně nezajímali, nevyvinuli žádnou snahu zjistit si důležitá fakta. Namísto toho se nechali zlákat vidinou bezplatného zájezdu na safari v Africe, kam by se jinak jen těžko dostali. Bylo jim tedy zcela lhostejné, zda jejich jednání je v souladu s právem či nikoliv a jaké důsledky by mohlo mít. Za této situace nelze akceptovat žádný z jimi namítaných důvodů, které jim měly (údajně) znemožnit seznámení se s konkrétní právní úpravou. Zároveň není možno nalézt jediný důvod, který by bránil vyvodit z jejich jednání odpovídající (trestněprávní) následky. K tomu lze pro doplnění zmínit, že jedinou další možnou alternativou posouzení skutkového děje by v jejich případě byl závěr, že se nechali jednoduše najmout překupníky s rohovinou a o protiprávnosti svého jednání by od počátku dobře věděli.
156.\t Ke zjištění, že obvinění „lovci“ byli přinejmenším srozuměni s ilegálním charakterem jejich loveckého zájezdu (a z toho vyplývající účastí na černém obchodu s nosorožčími rohy), vznesli celou řadu výhrad nejen oni sami, ale též organizátorka jejich zájezdů, obviněná P. M. Obviněný P. F. namítal, že nevěděl, že zájezd bude zadarmo pouze výměnou za přenechání rohů. Vysvětlil, že na safari jej pozval obviněný L. B. s tím, že jeho cenu prý nemá řešit. Dovolatel to považoval za přátelský revanš od spoluobviněného kamaráda, kterému v minulosti velmi pomohl. Obviněné Z. P. také (podle jejích slov) nebylo předem známo, že protihodnotou zájezdu by mělo být právě přenechání rohů. O možnosti lovu nosorožců se dozvěděla až v JAR. Nemohla se tudíž zúčastnit zájezdu na základě „předem uzavřené dohody s obviněnou P. M.“ o tom, že vzdáním se trofeje bude výlet uhrazen. Skutečnost, že nevěděla, z čeho bude zájezd uhrazen, jí nepřidala divná, jelikož ji do JAR pozvala její dobrá známá P. M., o které věděla, že si chce otevřít cestovní kancelář. Rovněž obviněný K. M. zpochybnil závěr, že by měl být předem obeznámen s tím, že podmínkou jeho pobytu v JAR bude vzdání se trofejí ve prospěch jakýchkoli subjektů. Bezplatný zájezd si vysvětloval tak, že nějaký solventní zákazník na poslední chvíli stornoval zajištěný lovecký zájezd, cestovní kancelář, která již zajistila přepravu i ubytování, nenašla jiného platícího zákazníka. On a jeho kamarád R. J. proto měli to štěstí, že mohli bohatého lovce na safari nahradit.
157.\t Takto uplatněné obhajobě nemohly soudy logicky uvěřit. Obviněná Z. P. sice měla dlouhodobě přátelský vztah s obviněnou P. M. Přesto si nemohla myslet, že by její známá (která jinak pracovala jako obsluha čerpací stanice) byla s to zajistit jí i jejímu druhovi zájezd do takto daleké země zcela zdarma, případně že by za ně jen tak zaplatil tehdejší přítel spoluobviněné, majitel farmy nebo nějaká jiná osoba v JAR. Kromě toho je velice zvláštní, že by se dovolatelka (tehdy zdravotní sestra s platem 20 000 Kč měsíčně) jen tak vydala na jiný kontinent, aniž by věděla, z čeho má být cesta zaplacena. Podobně lze reagovat i na argumentaci obviněného P. F. Ani on nemohl racionálně předpokládat, že by mu takovou dovolenou mohl (legálně) obstarat obviněný L. B., jenž od roku 2000 do roku 2008 vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody (celkově vyměřený na 12 a půl roku, č. l. 3494), poté dva roky pracoval ve firmě dovolatele jako pomocná síla na stavbách a následně si otevřel kavárnu. Kromě toho je zajímavé, že sám obviněný L. B. (jenž měl s dovolatelem jednat o plánované cestě „zcela transparentně“) dopředu věděl, že cena zájezdu bude uhrazena přenecháním trofeje, což potvrdil ve své výpovědi u hlavního líčení a setrval na tom i v podaném dovolání. Obviněný K. M. si (alespoň ve svém dovolání) spletl luxusní a nákladný zájezd, spojený s nutností vyřizovat lovecké povolení na jméno konkrétní osoby, s autobusovým zájezdem určeným pro pár desítek osob do některé z oblíbených destinací u Středozemního nebo Černého moře. Především si ale nelze nepovšimnout, že jeho obhajoba je v tomto bodě zcela rozporná s jeho vlastní výpovědí. Ke všem probíraným námitkám pak lze obecně uvést následující. Organizátoři posuzované trestné činnosti platili horentní sumy, aby zajistili lovecké licence i veškeré další náklady na pobyt jimi získaných „lovců“. Je zcela nereálné, aby hned na počátku, tj. při sjednávání cest „lovců“ do JAR, nezajistili, aby byl sdělen základní požadavek, který byl na „práci lovců“ kladen a pro který byla celá trestná činnost páchána (tedy přenechání trofeje uloveného zvířete). Je stejně nereálné, aby se kdokoli z „lovců“ vydal na takto daleký a velmi drahý výlet, aniž by předem věděl, kolik bude takové dobrodružství stát a jak nebo čím za ně „zaplatí“. Jak již bylo popsáno výše, nic jim nebránilo zjistit si nějaké informace o ceně trofejních lovů, letenek do JAR apod. Lze tudíž uzavřít, že soudy se správně přiklonily k tvrzení těch obviněných, kteří doznali, že o úhradě ceny zájezdu poskytnutím trofeje byli s obviněnou P. M. domluveni předem. Opačnou variantu správně považovaly za vyvrácenou.