90.\tK tomu Nejvyšší soud při správnosti uvedených úvah dodává, že podvod podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán, jakmile pachatel uvedl svým lstivým předstíráním a jednáním nějakou osobu v omyl, aby ji tak přiměl k jednání, jež má poškodit ji nebo kteroukoli třetí osobu, což byl v posuzované věci okamžik, kdy obviněný nechal ve svůj prospěch uzavřít smlouvu o dílo mezi společnostmi GLOSSINA a NAVA-K a přislíbil hradit veškeré stavební práce na svém rodinném domě, ačkoli věděl, že pro ten účel ani on ani společnost GLOSSINA nemají dostatek finančních prostředků, ani je nemohou v době splatnosti očekávat, neboť sám byl zatížen exekucemi ve výši 55.000.000 Kč, jež nebyl schopen splatit. Jde o skutečnost, která je z hlediska závěrů o trestní odpovědnosti obviněných zcela irelevantní, neboť pozdější pokus o narovnání protiprávního stavu je již jen náhradou způsobené škody nebo její části, což může mít význam při rozhodování o trestu a náhradě škody, nikoliv pro stanovení hodnoty vylákaného majetku rozhodného pro právní kvalifikaci jednání obviněného (srov. rozhodnutí č. 32/2004-II. Sb. rozh. tr.).
91.\tO neschopnosti dostát svým závazkům nejen v době jejich splatnosti, ale dokonce i mnohem později, svědčí rovněž prodej nemovitosti, jejíž přístavba byla na základě posuzované smlouvy o dílo realizována, v nedobrovolné dražbě dne 28. 1. 2022 za částku odpovídající nejvyššímu nabídnutému podání, a to 9.083.333 Kč (č. l. 2672 až 2679). Tím, že obviněný předstíral, že je své smluvní povinnosti schopen dodržet, resp. že je toho schopna obviněná společnost GLOSSINA, šlo o akt ryze formální (viz body 8., 111., 189., 191. aj. rozsudku soudu prvního stupně). Ze všech uvedených důvodů je správný závěr, že obviněný M. P. uváděl v omyl své smluvní partnery, zde společnost NAVA-K jednající jednatelem Tomášem Vohryzkem (srov. rozhodnutí č. 45/2008 Sb. rozh. tr.).
92.\tK námitce o odpovědnosti poškozené společnosti za to, že byla uvedena v omyl, lze uvést, že u obviněné společnosti GLOSSINA šlo o podnikatelský subjekt, jehož zápis v obchodním rejstříku, který si společnost NAVA-K, resp. Tomáš Vohryzka, zkontroloval, nevzbuzoval pochybnosti. Navíc se stavěla do světla prosperující společnosti, resp. společnosti solventní a ekonomicky silné, jakož i podnikatelsky zdatnou a orientovanou fyzickou osobou (obviněným M. P.), ačkoli opak byl pravdou. Obviněný M. P. byl zatížen exekucemi nad míru pro fyzickou osobu akceptovatelnou jako běžnou a společnost GLOSSINA byla toliko prázdnou schránkou, která měla sloužit již od svého vzniku, resp. od svého zakoupení jako tzv. „ready made“ společnosti obviněným M. P. pouze a výlučně k realizaci podvodného záměru, který by vzhledem ke své vysoké míře zadluženosti až předluženosti nemohl vystupovat v postavení statutárního zástupce obchodní společnosti, který by byl jako takový zapsán v obchodním rejstříku. V daných souvislostech míra opatrnosti, kterou mohou poškození, byť se jedná o podnikatele, vyvinout, není bezbřehá, neboť ti nemohou počítat s každou okolností, která může u jejich obchodních či smluvních partnerů vyvstat, a už vůbec po nich nelze požadovat, aby předvídaly případné kroky, které tento subjekt učiní, aby zamaskoval svoji nesolventnost. Vedle požadavku opatrnosti tudíž lze připomenout i jiný princip obchodněprávních či jim naroveň postavených soukromoprávních vztahů, a to „že nikomu se nesmí dovolit mít prospěch z vlastního podvodu, využívat vlastního protiprávního jednání … nebo nabývat majetku vlastním zločinem“ (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09). Z těchto důvodů nelze odpovědnost za vzniklou škodu pachatelem trestného činu podvodu vylákanou z oběti přenášet na tuto oběť proto, že ze své iniciativy neprověřovala poměry pachatele, když nic z jí dostupných a známých skutečností nenasvědčovalo tomu, že pachatel není solventní, je zadlužen nebo z jiných důvodů nebude moci dostát svým závazkům. Je-li poškozený skutečně v omylu, tedy pro klamavé jednání ani neví, že existuje alternativa vývoje událostí poškozující jeho majetek či majetek třetí osoby, nebo by si sice v nejobecnější rovině takovou alternativu dokázal představit, ale pro klamavé jednání ji má za vyloučenou a nepočítá s ní jako s reálnou, zásadně nemůže při splnění i všech dalších znaků příslušné skutkové podstaty podvodu trestní odpovědnost pachatele být vyloučena jenom tím, že poškozený byl způsobilý se omylu ubránit či že za tímto účelem nevynaložil dostatečné úsilí (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22). Uvedené svědčí pro závěr, že obviněný nemůže přenášet vinu na poškozenou, která se začala blíže zajímat o to, v jakém stavu se společnost GLOSSINA a majetek obviněného M. P. nachází, až tehdy, když již byla v prodlení s úhradou závazků.
93.\tLze poznamenat, že obviněný M. P. za vzniklý následek odpovídá i přesto, že za obdobné jednání je spolu s ním stíhán i obviněný Ladislav Namyslov a společnost GLOSSINA, protože určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupila i další skutečnost, jež spolupůsobila ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby (přiměřeně srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 265 až 267).
94.\tNejvyšší soud pro úplnost v reakci na námitky obviněných poukazuje i na to, že soudy nepochybily ani v závěru o zavinění, který založily na skutkových okolnostech, jež řádně objasnily. Na jejich podkladě lze na úmysl obviněného usuzovat (srov. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Úvahy o subjektivní stránce, v níž se obvinění činu dopustili, dovozovaly soudy správně nepřímo z okolností objektivní povahy, a činily je podle zásad logického myšlení, podle kterých usuzovaly na vnitřní vztah obviněné k následku smrti poškozené (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Není jakkoli zpochybněno, že obviněný M. P. jednal v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, o nějž jde, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit jinému trestně relevantní následek a pro případ, že ho způsobí, byl s tímto srozuměn (úmysl nepřímý). U nepřímého či eventuálního úmyslu (dolus eventualis) platí, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem (povědomost pachatele o riziku), a to v současné době jen trestním zákoníkem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce, ale je srozuměn s rizikem jeho vzniku), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva cílem relevantním. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá in eventum způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 340, 341]. V případě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. zákoníku, pachatel musí vědět, že spácháním skutku by mohl být ohrožen nebo porušen zájem, kterému je poskytována ochrana trestním zákonem, a pokud se tak stane, musí s tím být srozuměn. Srozumění je nutno vztahovat k následku trestného činu, který naplňuje rozhodnou skutkovou podstatu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2882/14). Při eventuálním úmyslu pachatel svým jednáním zásadně mířil na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ale ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak i účelem či cílem nezávadným, přitom je však pachatel vždy smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn. Okolnost, zda si pachatel byl jist, že trestněprávně relevantního následku dosáhne, či zda jen doufal či byl smířen s tím, že se mu to podaří, je pro podstatu úmyslu vedlejší. Zákonodárce se nemůže omezit jen na úmysl přímý, poněvadž do budoucna lze těžko odhadovat průběh děje a nikdo si nemůže být jist, zda události se budou vyvíjet úplně podle jeho přání. Pachatel musí v podstatě vždy počítat, a také zpravidla tak činí, jen s určitou pravděpodobností. Proto pro úmysl musí postačit již pouhá představa možnosti výsledku, za podmínky že taková představa se bezprostředně projevila v jednání pachatele. V tomto pojetí je srozuměním vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku pachatele (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 343).
95.\tK uvedeným teoretickým hlediskům je možné v této konkrétní věci zmínit, že obviněný M. P. i společnost GLOSSINA vedená Ladislavem Namyslovem, od něhož vycházejí podmínky přičitatelnosti jeho jednání této právnické osobě, jejímž byl jednatel [srov. § 8 odst. 1 písm. a) t. o. p. o.], znali veškeré rozhodné skutkové okolnosti týkající se své majetkové situace. Nicméně ani to jim nezabránilo, aby uzavřeli smlouvu o dílo v hodnotě několika milionů, na jehož zaplacení neměli a ani v budoucnu nemohli očekávat finanční prostředky, a tedy věděli, že toto jejich jednání je uváděním v omyl poškozené společnosti NAVA-K, protože nebudou moci závazky splnit, čímž jí nutně způsobí škodu minimálně ve smluvně stanovené hodnotě díla, a tedy se na její úkor obohatí. Z uvedeného plyne, že věděli, že napomáhají obviněnému M. P. jako hlavnímu pachateli k tomu, aby byla uzavřena smlouva, jejíž faktickým cílem bylo vylákat provedení služeb, za které nebude možné požadovanou cenu uhradit. Závěr soudů nižších stupňů o tom, že obviněný M. P. jednal v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, je tudíž zcela správný a podložený objektivními skutečnostmi plynoucími z výsledků provedeného dokazování (srov. bod 215. rozsudku soudu prvního stupně), přestože by bylo možné uvažovat s ohledem na všechny prokázané skutečnosti dokonce o úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Takovému závěru ovšem nyní brání zákaz reformace in peius, a tedy by šlo toliko o teoretickou úvahu jdoucí zcela nad rámec možností přezkumu v dovolacím řízení vedeném na podkladě dovolání obviněných (srov. přiměřeně § 265p odst. 1 tr. ř.). Se stejným úmyslem jednala i obviněná společnost v roli účastníka ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
96.\tZjištěná výše škody, která byla stanovena zcela v souladu se zásadou in dubio pro reo, poměrně výrazně přesáhla hranici škody velkého rozsahu, která ve smyslu § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku činí 10.000.000 Kč, a proto i tento závěr je zcela správný a odpovídající zákonu i všem učiněným skutkovým zjištěním. V podrobnostech lze odkázat na to, co bylo uvedeno již výše (srov. body 73., 74. tohoto usnesení), kdy je třeba činit rozdíl mezi škodou, k níž jednání obviněných od počátku směřovalo, a škodou skutečnou, která poškozeným v důsledku protiprávního jednání obviněných vznikla, jež je současně určující pro právní kvalifikaci podle § 209 tr. zákoníku. V posuzované věci by však obě tyto částky postačovaly k naplnění kvalifikované skutkové podstaty vymezené v § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a tedy o jejím naplnění nevznikají žádné pochybnosti.
97.\tNejvyšší soud ze všech uvedených důvodů shledal, že soudy správně dospěly k závěru, že obviněný M. P. poškozenou společnost uvedl v omyl a naplnil znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a obviněná společnost GLOSSINA mu v tomto pomohla za podmínek § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Případné tvrzení o tom, že šlo jen o obchodněprávní záležitost, na níž nedopadá trestní právo, které je prostředkem ultima ratio, ve smyslu zásad vyplývajících z § 12 odst. 2 tr. zákoníku nelze akceptovat. Takový požadavek je v rozporu s pravidly, na nichž je zásada subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku založena. V jejím smyslu je každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
98.\tI když obecně platí, že ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uskutečňována prostředky občanského a obchodního (popř. správního) práva, trestní právo je nutné uplatnit tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti (srov. k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, aj.), jde v posuzované věci, kde jedině trestní právo má své místo, protože je zde trestní represe nevyhnutelná. Uplatněním jiného druhu odpovědnosti, jak je patrné, nebylo možné dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti obviněných, tj. splnění cíle represivního i preventivního, což bylo v daném případě nezbytné (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
99.\tSoudy též přiléhavě reagovaly též na opakovanou výhradu obviněných o soukromoprávní povaze sporu a vadně pojatém adhezním řízení, kterou učinili s poukazem na souběžné vedení civilního sporu pro tutéž pohledávku a překážku litispendence, neboť tato se, na rozdíl od řízení občanskoprávního, v trestním řízení neuplatní. Překážkou pro přiznání nároku poškozeného v adhezním řízení by mohlo být pouze pravomocné rozhodnutí o témže nároku v jiném, zpravidla civilním řízení, k němuž však do pravomocného skončení posuzované trestní věci nedošlo (viz bod 29. rozsudku odvolacího soudu).
VI. Závěr
100.\tNejvyšší soud ze všech rozvedených skutečností dospěl k závěru, že námitky jsou nedůvodné, protože soudy obou stupňů řádně všechny rozhodné skutečnosti objasnily a na podkladě správně zjištěného skutkového stavu učinily správné právní závěry, které svědčí o tom, že dovolatelé naplnili znaky trestného jednání, jak je výše popsáno.
101.\tZe všech popsaných důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Protože tento závěr mohl učinit toliko na podkladě napadených rozhodnutí a obsahu spisu, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 4. 2025
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu