40.\tNesprávnosti při hodnocení důkazů spatřoval obviněný M. V. i ve vztahu k obálkám, jež byly zajištěny při domovních prohlídkách, ve kterých se nacházela finanční hotovost, a z nichž byly sejmuty otisky prstů patřící obviněným V., S. a jeho bratru P. S. Otisky obviněného M. V. však uvedeny nejsou, přičemž v obálkách nebyly nalezeny žádné finanční prostředky a obálky nebyly označeny způsobem, jenž by nasvědčoval tomu, že jsou určeny nějakým zájmovým osobám v dané věci. Důkazy s otisky prstů u obviněného M. V. vůbec nalezeny nebyly a ve spisu se nenacházejí. Pochybení v hodnocení důkazů spatřoval též v selektivním výběru e-mailů s P. F. Tvrdil, že reklama na webových stránkách www.business-inform.com byla realizována, k čemuž poukázal na svou vlastní výpověď, a na e-mailovou korespondenci se svědkem E. Existenci internetové reklamy v závislosti na shromážděných důkazech uznala i obžaloba, ovšem uvedla, že náklady na tuto reklamu byly značně nadhodnocené, a proto byl předložen znalecký posudek Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, Ph.D., jehož předmětem je ve stručnosti zjištění ceny obvyklé za reklamu spočívající v reklamních bannerech umístěných na webových stránkách www.business-inform.com, provozovaných společností A., a dále stejné reklamy na webových stránkách www.e-ekonomika.cz, provozovaných společností C. C., s. r. o. Odvolací soud se ke znaleckému posudku a jeho hodnocení nalézacím soudem vyjádřil v bodě 88. rozsudku tak, že se s jeho úvahami zcela ztotožňuje, nicméně s takovým postupem nelze souhlasit. Jestliže reklama existovala a byla realizována, nelze bez dalšího konstatovat, že vzhledem k tomu, že neměla žádný hospodářský efekt, jednalo se o fiktivní plnění. I kdyby byla návštěvnost webových stránek s reklamou minimální, stále se může stát, že se díky reklamě najde potencionální klient, přičemž reklama je obecně daňově uznatelný výdaj podle § 24 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb. Soud pak nemá při zkoumání naplnění znaků skutkové podstaty podle § 240 tr. zákoníku zjišťovat to, zda měla reklama nějaký hospodářský výnos, nýbrž to, zda bylo plnění v podobě reklamy reálně uskutečněno či nikoli, a pokud bylo, má se soud zabývat tím, zda za cenu obvyklou či nadhodnocenou. Z uvedeného důvodu byl přibrán i znalec Dr. Ing. Vítězslav Hálek, MBA, Ph.D., avšak nelze učinit závěr o nadhodnocení reklamy společnosti A. pro společnost L. a P., což však soud prvního stupně dostatečně nerespektoval a zjednodušeně konstatoval bezcennost reklamy.
41.\tZ obsahu znaleckého posudku a zejména z následujícího výslechu znalce u hlavního líčení vyplynuly zcela zásadní nedostatky v jeho znaleckém zkoumání, neboť bylo zjištěno, že znalec ve svém posudku pro srovnání a vygenerování ceny obvyklé nepoužíval ceny za obdobné služby z internetových stránek, které by byly tématicky blízké předmětu podnikání společností, jimž byla tato reklama poskytována. Dalším zásadním nedostatkem znaleckého posudku bylo, že znalec pro srovnání nepracoval vůbec s cenami roku 2008, což nebylo odstraněno ani poté, co byl obhajobou obviněných K. a K., předložen jiný znalecký posudek č. 2841-111/16, zpracovaný znaleckým ústavem K. A&C. C., jehož předmětem byla ekonomická analýza internetové reklamy ve formě reklamních bannerů a PR článků fakturovaných společnosti A., a byl znalcem Dr. Ing. Vítězslavem Hálkem, MBA, Ph.D., dopracován Dodatek č. 1 jeho znaleckého posudku. Rovněž bylo třeba zvažovat, jakým způsobem byla stanovena platba za danou reklamu, tudíž jestli měl objednatel platit např. za 1.000 shlédnutí nebo za určitý časový úsek, přičemž i sám znalec připustil, že ceník společnosti A. neobsahoval cenu za počet impresí, a proto nelze cenu hodnotit z pohledu metodiky použité znalcem, tj. modelem plateb za 1.000 zobrazení, ale spíše jako cenu za časový úsek. Uvedená metoda platby dokonce v letech 2008 až 2010 převažovala například i u společnosti M. Z uvedených důvodů považoval obviněný M. V. za směrodatnější znalecký posudek ústavu K. A&C. C.
42.\tObviněný M. V. souhrnně ke znaleckému posudku znalce Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, Ph.D., Dodatku č. 1, jeho výpovědi i posudku znaleckého ústavu K. A&C. C. uvedl, že znalecký ústav zvolil k výpočtu ceny reklamy v období let 2008 až 2012 zcela přiléhavý postup, protože cena reklamy sjednaná společností A. byla placena na základě časové jednotky, nikoli počtu zobrazení, s čímž operoval znalec Dr. Ing. Vítězslav Hálek, MBA, Ph.D., i když jeho znalecké zkoumání ukázalo, že cenový model – platba za 1.000 zobrazení byl podstatně levnější, tak tento model nebyl ve smlouvě se společností A. sjednán, avšak model časový byl v inkriminovaném období hojně využívaný. Z těchto důvodů nebylo možné na základě znaleckého posudku znalce Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, Ph.D., dospět k jednoznačnému závěru, že by ceny stanovené ve smlouvách se společností A. byly předražené.
43.\tPodle obviněného není dostatek důkazů ani ohledně závěru soudů o údajně fiktivní poradenské i konzultační inženýrské činnosti od společnosti A., k nimž nalézací soud žádné konkrétní důkazy vyvracející obhajobu obviněného neuvedl a odvolací soud předložil pouze nepodloženou a mylnou hypotézu o nepotřebnosti této outsourcingové služby poskytnuté obviněným S., k čemuž se již dovolatel v rámci své argumentace vyjádřil s tím, že neexistuje jediný důkaz, který by potvrzoval, že práce fakturované společností M. byly fiktivní, jak dovodily soudy obou stupňů, a pokud ani obviněný V. o těchto pracích nehovořil, jedná se o ukázkový případ extrémního rozporu mezi skutkovými závěry soudů a provedenými důkazy, resp. porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
44.\tDokazování je zatíženo též nezákonně opatřenými důkazy, a to odposlechy, záznamů telekomunikačního provozu, údaji ze zajištěných diářů a tabulek optimalizace, včetně důkazů pořízených při domovních prohlídkách, neboť příkazy vydané Okresním soudem v Ústí nad Labem k uskutečnění těchto operativně pátracích prostředků nesplňovaly požadavky plynoucí z ustálené judikatury existující již v době jejich vydání. Okresní soud v Ústí nad Labem přejal návrh státní zástupkyně a celé odůvodnění se omezilo prakticky na obecné fráze. K místní nepříslušnosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, v jehož světle je nepochybné, že Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodoval v přípravném řízení jako místně nepříslušný. Se závěrem soudů, že jde o správný procesní postup, se však obviněný neztotožnil. Závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, se musí podle názoru obviněného vztahovat i na jeho trestní věc, protože trestní řízení nebylo v době vyhlášení nálezu pravomocně skončeno, a proto se na něj toto rozhodnutí Ústavního soudu muselo vztahovat, a to se všemi procesními důsledky. Upozornil na to, že až do vyhlášení výše citovaného nálezu Ústavního soudu existovalo v praxi státních zástupců při určování místní příslušnosti množství pochybení, např. i v kauze D. R., o níž rozhodoval Ústavní soud usnesením dne 17. 9. 2010 pod sp. zn. I. ÚS 2632/12 (existují i další případy viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4717/12, ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. III. ÚS 2717/13, ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 1082/14, a další). Změna judikaturou zastávaného názoru ohledně určování místní příslušnosti byla kontinuálním procesem, který se nedá přiřknout pouze okamžiku vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14. Podle obviněného M. V. tudíž neexistuje žádný logický důvod, proč by měl být aplikován § 71 zákona č. 182/1993 Sb., a nemělo by být přihlédnuto k závěrům vymezeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14. Proto byly orgány činné v trestním řízení povinné při určování místní příslušnosti postupovat v souladu s § 18 tr. ř.
45.\tMimo již uvedené, nesplňovaly podle dovolatele příkazy k odposlechům a dalším úkonům náležitosti předepsané zákonem, neboť v nich nebyly vymezeny konkrétní skutkové okolnosti věci a jejich odůvodnění bylo velice stručné a obecné, zcela nevyhovující požadavkům zákona a judikatury. Okresní soud v Ústí nad Labem pouze přejal obsah návrhu státní zástupkyně, která prakticky okopírovala žádost policie České republiky a odůvodnění obsahovalo pouze obecnou frázi o tom, že měla být spáchána trestná činnost. Dále pouze citovala příslušná ustanovení trestního zákoníku a řádu, a uvedla, že postupem podle § 88 odst. 1 tr. ř. lze získat významné skutečnosti pro trestní řízení, a zákonné podmínky pro vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního hovoru tudíž byly splněny. Odůvodnění mělo být zcela vyčerpávající, k čemuž poukázal například na rozhodnutí ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. 4 Pszo 3/2013, či ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 4 Pzo 6/2018. Obdobné nedostatky vytkl dovolatel i ve vztahu k příkazům k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor, kdy shora uvedené zásady je možné obecně vztáhnout i na ně, přičemž v trestní věci dovolatele byly tyto úkony uskutečněny jako nedokladné a neopakovatelné ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř.
46.\tDovolatel se vyjádřil i k pochybením v podobě nesprávné protokolace hlavního líčení, neboť existují rozpory mezi psanou verzí protokolů a audionahrávkami, které nejsou nevýznamného charakteru, což ve svém rozsudku na straně 62 potvrdil i odvolací soud. Za situace, kdy v protokolu chybí celé pasáže výpovědí, nelze jej považovat za správný, avšak odvolací soud tuto jím uplatněnou námitku bagatelizoval a protokol považoval za řádný, což vedlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
47.\tS ohledem na shora uvedené obviněný M. V. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019, sp. zn 3 To 121/2018, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2016, sp. zn. 40 T 16/2015, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, případně aby Nejvyšší soud sám rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř. a obviněného zprostil obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. Obviněný rovněž požadoval podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložit výkon napadených rozhodnutí do doby, než bude rozhodnuto o tomto dovolání, a to ve výroku o trestu propadnutí náhradní hodnoty.
e) dovolání obviněného E. S.
48.\tObviněný S. podal dovolání s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž spatřoval v tom, že byl uznán vinným, aniž by byl jemu přisuzovaný skutek řádně prokázán, a s ohledem na existenci procesních vad vedoucích k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
49.\tPochybení obviněný spatřoval v závěru odvolacího soudu o tom, že soud prvního stupně respektoval pravidla spravedlivého procesu a skutková zjištění shledal správnými (viz body 61. až 63. rozsudku odvolacího soudu), ačkoliv neuvedl konkrétní důvody pro nepřipuštění námitek obhajoby, která vytýkala nevěrohodnost výpovědi obviněného V. ohledně toho, že předával finanční prostředky obviněnému S., aniž by toto soud zdůvodnil, zejména za situace, kdy se obviněný V. takto vyjádřil pouze jednou při výslechu dne 10. 12. 2013. Soudy se nevypořádaly s obhajobou obviněného S., že na Vinohradech nikdy nebydlel, a proto k uvedenému předání nemohlo dojít tak, jak spolupracující obviněný uváděl, přičemž později už obviněného S. nikde neoznačoval. Dovolatel nezpochybnil, že k trestné činnosti došlo, neboť se část obviněných doznala, nicméně jednalo se výhradně o osoby, jež s obviněným V. přímo spolupracovaly, a on nikoho z nich neznal, obchodoval výlučně s obviněným S., přičemž výpovědi obou z nich popisují spolupráci totožně, kdy obviněný S. setrvává na svém tvrzení, že to byla standardní obchodní spolupráce a o aktivitách obviněného V. neměl až do zahájení trestního stíhání žádné informace, neboť se na této činnosti nepodílel.
50.\tSoudy se nevyrovnaly s důkazním tvrzením obhajoby ohledně skutečností o založení společnosti A. P., jakožto jediné povolené subdodavatelské společnosti pro A. C., z hlediska mezinárodního rozhodnutí této společnosti. Důkazy ohledně těchto skutečností soudy zcela pominuly, přičemž odvolací soud proti nim vytvořil zcela absurdní konstrukci, neboť podle něj je nutné považovat za trestné jednání jakékoli využívání subdodavatelů, ať již ze stejného oboru nebo i z oboru, který není předmětem podnikání daného subjektu, ale je pro jeho podnikání potřebným. Odvolací soud nesprávně vytknul obviněnému, že neznal osoby, jež měly objednaná plnění realizovat, ani se nepřesvědčil o jejich schopnostech, avšak při tomto závěru nezohlednil, že takové ověřování se v praxi nikdy neprovádí, kdy jednoznačným důkazem o schopnosti subdodavatele jsou konkrétní výsledky, které byly v této věci obviněným prokázány, protože se společnosti oproti ztrátovým létům začalo dařit, což soudy pominuly.
51.\tVýše uvedená pochybení obviněný považoval za případy tzv. deformace důkazů, kdy soudy nižších stupňů zcela pomíjely skutečnosti předkládané obhajobou a závěry vyvozovaly pouze ze skutečností předložených v obžalobě, které nemají oporu v provedených důkazech, což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 8. 1998, sp. zn. II. ÚS 398/97.
52.\tNedostatky obviněný namítal i u protokolace hlavních líčení, neboť soud prvního stupně nezasílal obhájcům obviněných průběžně protokoly z hlavních líčení, a poznámku odvolacího soudu (bod 65. rozsudku) považoval za značně nemístnou, když porovnáním audiozáznamu s přepisem protokolu shledal, že se neshodují. Neopodstatněným je konstatování odvolacího soudu, že „strany řízení v průběhu hlavního líčení ani v době kdy podaly odvolání, nečinily námitky proti protokolaci“, což bylo nemožné, když v dané době neměli protokoly k dispozici, tudíž neměli proti čemu vznášet námitky, přičemž rozsudek soudu prvního stupně byl obhájkyni doručen dne 14. 2. 2018 a protokoly až dne 21. 3. 2018, tedy déle než měsíc po vyhlášení rozsudku. Z uvedeného je zjevné, že ve lhůtě pro podání odvolání nebylo možné vznést námitky proti protokolaci, protože obhájci neznali přesné znění protokolů. Obhájkyně obviněného proto Nejvyšší soud požádala, aby se seznámil s rozdíly mezi zvukovými záznamy z hlavního líčení a vypracovanými protokoly, protože na rozdíl od odvolacího soudu má za to, že nejsou přesné a v některých případech zkreslují význam podaných výpovědí.
53.\tZ uvedených důvodů obviněný S. navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl podanému dovolání a podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 3 To 121/2018, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a současně, aby věc přidělil jinému senátu tohoto soudu. Obviněný rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265o tr. ř. rozhodl o odložení vykonatelnosti usnesení Městského soudu ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 40 T 16/2015, kterým se zrušuje zajištění peněžních prostředků na bankovních účtech obviněného, neboť by mu tímto zajištěním mohla být způsobena závažná újma.
f) dovolání obviněného M. K.
54.\tObviněný K. dovolání podal podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Pochybení spočívající v chybějícím výroku spatřoval v tom, že proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu, přičemž mu bylo z části vyhověno, ale pouze ohledně výroku o peněžitém trestu. Chybí výrok o tom, jak bylo naloženo se zbytkem odvolání, jež bylo zřejmě částečně zamítnuto, přesto jde o tzv. chybějící výrok ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
55.\t Prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítal nesprávné hmotněprávní posouzení, protože nebyly zajištěny a řádně provedeny výslech obviněného V., odposlechy, záznamy telekomunikačního provozu, znalecké posudky, a další, v čemž je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Soudy nižších stupňů nehodnotily důkazy individuálně k jednotlivým obviněným, ale pouze velmi obecně v souhrnu, v podstatě tak, že když se krácení daně prokázalo u ostatních spoluobviněných, tak to muselo být i u obviněného K.
56.\tPředevším však obviněný vytýkal, že skutková zjištění nebyla správně právně posouzena, když výrok o vině neobsahuje dostatečné skutkové závěry k tomu, aby mohl být učiněn přesvědčivý závěr o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty zločinu krácení daně. Nebyla naplněna subjektivní stránka spáchaného zločinu, neboť on v žádném případě úmyslně daň nekrátil a ani se na krácení vědomě nepodílel, dokonce ani netušil, že se něco takového děje. Podstatný byl mechanismus trestné činnosti, kdy měly být peníze zaplacené za reklamní činnost nelegálně v hotovosti vraceny obviněným S., V., P. a dalšími. Obviněný K. se nikdy však neviděl s obviněným S., V. ani P., ani s nimi nehovořil. Obviněný S. sdělil, že obviněnému K. nikdy nepředal ani korunu a zapojení dovolatele do trestné činnosti tak plyne pouze z osamoceného tvrzení obviněného V. Nadto podle obviněného K. z rozsudků soudů nižších stupňů je patrné, že do části, kde se zabývají odůvodněním jeho viny „neměly co napsat“, neboť na rozdíl od vymezení rolí ostatních spoluobviněných roli obviněného K. nevymezily a pouze jej připojily k výčtu, neboť jeho údajnou protizákonnou činnost ani nebylo čím odůvodnit.
57.\tSoudům obou stupňů obviněný K. vytkl nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neboť se nevypořádaly s jeho obhajobou ani s důkazy svědčícími o jeho nevině. Formálně za společnost V.-p. jednal jako její statutární orgán, ale reklamou byli pověřeni jiní manažeři společnosti, což soudy vadně vyhodnotily. Jednáním obviněného K. se odvolací soud zaobíral pouze v bodě 79. rozsudku, aniž by konkrétně své úvahy k dovolateli rozvedl, pouze setrval na koncepci kolektivní viny a uvěřil protichůdnému tvrzení obviněného V., který uvedl, že peníze měl zpětně obviněnému K. předávat obviněný S., ačkoli ten to razantně popřel. Podle nalézacího soudu mělo být výslechy svědků a listinnými důkazy prokázáno, že školení pracovníků V.-p., proběhlo bez jakýchkoli pochybností, avšak soudy nebraly do úvahy, že nedostal zpět ani korunu, a proto je jeho odsouzení za toto jednání, jež mělo být součástí jemu přisuzovaného skutku, nepřípustné. Obdobně hodnotil obviněný K. i to, že veškeré reklamní služby společnosti V. na webových stránkách A. A., za kterou jednal obviněný S., proběhly. Obviněný K. nicméně za zaplacenou a fakturovanou reklamu nedostal zpět opět ani korunu, a to od obviněného S. ani jiných osob. Soud však vyšel ze závěru znaleckého posudku, že předmětná reklama pro společnost V. byla dražší, než jak tomu ve skutečnosti bylo, což je však pouze subjektivní názor. Netušil, že za objednanou reklamu platí mnohem více, než by mohl platit, přičemž neměl nástroje k tomu, jak to zjistit a i znalec musel na tomto zjištění velmi dlouho pracovat. Nemohl nijak zasahovat to vzájemných vztahů, jež mezi sebou další obvinění měli, neboť je neznal, a už vůbec nemohl ovlivnit jednání obviněného S. vůči obviněnému V. Kontakty obviněného a jeho zapojení se do trestné činnosti nepotvrdily ani odposlechy a další záznamy telekomunikačního provozu.
58.\t Nad rámec uvedeného připomněl, že uhradil za společnost V. všechnu doměřenou daň, úroky i penále, což se ostatně projevilo i v tom, že mu byl soudem druhého stupně zrušen peněžitý trest. Trestnou činnost nespáchal a do kontaktu s obviněným S. se dostal proto, že doufal, že mu pomůže postavit jeho společnost na nohy, což se i podařilo, když se společnost začala řídit mediálním plánem, jenž vymyslel právě obviněný S.
59.\tObviněný zpochybnil závěr o fiktivnosti faktur za webovou prezentaci a nadhodnocení její ceny, neboť pro něj se nejednalo o fiktivní faktury a platí stále to, co uvedl znalec Dr. Hálek, který kladný dopad této reklamy uznal, jen tvrdil, že její cena byla příliš vysoká. Podle ekonomických poznatků však částky, jež vynaložila společnost V. na reklamu nebyly rozhodně nepřiměřené, ba právě naopak, neboť společnost v té době zaváděla na trh nové značky, kdy se náklady na reklamu podle znalce mohou pohybovat i okolo 20 % z obratu. Jestliže se podle znalce jednalo o reklamu předraženou, obviněný K. to rozhodně netušil a spíše než o trestném jednání to svědčí o jeho hlouposti a neznalosti marketingového prostředí. Rozsudky soudů obou stupňů pak dovozují, že byl zapojen do trestné činnosti, protože byl v kontaktu s obviněným S., který byl v kontaktu s obviněným V. a dalšími subjekty, nicméně o těchto dalších kontaktech obviněný K. vůbec nevěděl a celý systém pochopil až po obvinění a zejména u soudu. Kontakt s obviněným S. vzhledem k jejich spolupráci nepopřel a poukázal na to, že i přesto, že byl obviněný S. dlouhou dobu policejním orgánem odposloucháván, tak nikdy nebyl zaznamenán hovor s dovolatelem, který by byť jen naznačoval jakékoli protiprávní jednání obviněného K. Naopak například z odposlechu ze dne 22. 10. 2012 podle obviněného plyne, že žádá, aby mohl závazky společnosti V. vůči společnosti A. A., splatit ve dvou splátkách, což svědčí o logickém a běžném obchodním styku. V jiném rozhovoru zase pouze informoval obviněného S., že jede na jejich společnou schůzku. Z těchto záznamů však nelze dovozovat jakékoli protiprávní jednání. Ke spolupráci s obviněným S. byla vyslechnuta řada svědků, kteří potvrdili, že obviněný K. bazíroval na plnění sjednaných podmínek a byl v oblasti reklamy naprostým laikem, na což měl ve své společnosti manažery. Obviněný S. mu byl ale opakovaně prezentován jako odborník, a proto neměl důvod mu nevěřit. Dovolatel tudíž zcela vylučuje, že by jen tušil, že jsou faktury fiktivní, a absolutně nesouhlasil s tím, že by od obviněného S. přebíral zpět jakékoli finanční prostředky.
60.\tZávěrem podaného dovolání obviněný K. navrhl, aby Nejvyšší soud tímto dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a eventuálně i rozsudek Městského soudu v Praze v příslušných částech podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil a věc přikázal Vrchnímu soudu, resp. Městskému soudu v Praze k novému projednání.
g) dovolání obviněného P. K.
61.\tDovolání podané obviněným K. spočívá na důvodech podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř., jenž tvrdil, že jde o nesprávné právní posouzení věci, které spočívá v porušení povinnosti objasnit zavinění a příčinnou souvislost mezi jemu za vinu kladeným jednáním a následkem. Rovněž vytkl, že soudy nerespektovaly právo na spravedlivý proces, zejména když nebyly provedeny jím navrhované důkazy a bylo porušeno jeho právo na obhajobu a na nestranné posuzování věci. Pochybení spatřoval též v existenci extrémního nesouladu mezi právními závěry a zjištěnými skutečnostmi. Výrok o vině považoval za nesprávný proto, že soudy dostatečně neobjasnily všechny okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty zločinu, který mu je kladen za vinu (viz strany 69 až 71 rozsudku soudu prvního stupně). Naopak bylo prokázáno, že se nestal skutek, pro který byl odsouzen, a měl by být zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně řádně nepřezkoumal a odvolání obviněného zamítl z čistě formálních důvodů, aniž by bral do úvahy, že faktury, které jsou jedinými důkazy o proběhlých plněních od společnosti A. jako dodavatele reklamních bannerů za období duben až prosinec 2010 v paušální ceně 200.000 Kč měsíčně, v roce 2011 v ceně 100.000 Kč měsíčně, byly nepravidelně vystavovány společnosti L. na základě uzavřené smlouvy o dílo s obviněným V., nikoli s obviněným S., přičemž se nejedná o důkazy, jež by prokazovaly vinu obviněného K. Pochybení se soudy nižších stupňů dopustily zejména při hodnocení předmětných faktur a jedné z mnoha výpovědí obviněného V., aniž by přihlédly k části, kde se vyjadřoval k tomu, jaká reklama skutečně existovala (bannery, webové stránky, software). Nadto i státní zástupce při hlavním líčení v závěrečné řeči dospěl k závěru, že se jednalo o skutečné reklamní bannery, které však byly nadhodnoceny, ale i přesto dospěl soud k názoru, že faktury byly fiktivní a plnění jen předstíraná.
62.\tObviněný K. vznesl výhrady proti tomu, že obviněný V. vystupoval v institutu spolupracujícího obviněného, měnil své výpovědi v průběhu celého trestního řízení a byla použita jen část výpovědi, která svědčila v neprospěch obviněného K., což svědčí o porušení zásad spravedlivého procesu. Pochybením byl i závěr odvolacího soudu, jenž uvedl v bodě 11. rozsudku, že cílem obviněného mělo být získání majetkového prospěchu po odečtení provizí, což není reálně možné, neboť pokud by výše provizí odpovídala 5 až 10 % z celkově vracené částky, jak uváděl obviněný V., tak by příjmy spolupracujícího obviněného rozhodně nebyly tak vysoké, aby si mohl dovolit tak nákladný životní standard jaký vedl, na což obvinění v předmětné věci upozorňovali, avšak soud tuto skutečnost nezohlednil. O nevěrohodnosti obviněného V. svědčí to, jakým způsobem se vyjadřoval k získávání podílů na provizích společností, za které jednal, přičemž tato okolnost nemůže být přičítána k tíži dovolatele, neboť nebylo prokázáno, zda v roce 2010 a 2011 skutečně obviněný V. obviněnému K. finanční prostředky vracel. Tabulka "Optimalizace“ není podle dovolatele důkazem jeho viny, neboť je ve vztahu k němu neúplná.
63.\tNamítán je i způsob výpočtu zkrácené daně u společnosti L., neboť v jeho případě od ní nebyla odečtena daňová ztráta, jako se tomu stalo například u obviněného M. nebo V., aniž by soudy tento svůj postup odůvodnily, ačkoli společnost L., dosahovala daňové ztráty po celou dobu spolupráce se společností A. Daňovou ztrátu pak společnost L. neuplatnila ani v následujících letech, přestože již v roce 2012 se dostala do zisku prodejem internetové lékárny. I když na tuto skutečnost obviněný v rámci řízení před soudem upozorňoval, soudy jí nedbaly, a tudíž byl postupem při stanovování výše způsobené škody poškozen, což mělo dopad i do právní kvalifikace skutku. Obviněný K. také uvedl, že žádnou škodu na DPPO nezpůsobil, přičemž i při jejím výpočtu použily soudy odlišnou metodu, kdy použití několika metod při stanovování výše škody činí jejich rozhodnutí nepřezkoumatelným a v rozporu se zásadami pro hodnocení důkazů.
64.\tU výpočtu škody obviněný poukázal na tzv. opomenuté důkazy, neboť soudy nezohlednily řadu důkazů o daňové ztrátě v letech 2010 a 2011, které jim předložil, a současně tvrdil, že pokud jeho společnost dosahovala daňové ztráty a ta nebyla uplatněna ani v následujících letech, žádná škoda nikomu nemohla být způsobena. Dovolatel ve své další argumentaci upozornil na to, že nemohl úmyslně do daňových přiznání společnosti L. zahrnovat fiktivní faktury s cílem snížit zisk, neboť společnost od roku 2008 do roku 2012 vykazovala daňovou ztrátu, kterou neuplatňovala, a přesto tento závěr pojaly soudy do výrokové části rozhodnutí, aniž by bylo možné shledat, že obviněný jednal úmyslně, neboť výše uvedená skutečnost jeho úmysl zcela vylučuje.
65.\tSpolečnost L. postupovala v souladu s právními předpisy i u DPH, protože deklarovanou činnost společnosti A. proplatila, včetně DPH podle zákona č. 235/2004 Sb., a uplatnila nárok na odpočet. Osobou povinnou k odvedení této daně tak byla společnost A., to však nečinila, jak uváděl obviněný V., což soudy nebraly do úvahy. Po celou dobu spolupráce se společností A. žil v dobré víře, že je vše v pořádku, a to až do doby, než se dozvěděl v roce 2013 o trestné činnosti obviněného V., tj. dva roky po ukončení spolupráce se společností A. Výsledky dokazování proto nesvědčí o tom, že by jednal úmyslně, neboť tento závěr je vybudován pouze na tzv. kolektivní vině.
66.\tPrávní závěry obviněný nepovažoval za správné, protože nebyl naplněn ani jeden z obligatorních znaků skutkové podstaty podle § 240 tr. zákoníku, a soud nespecifikoval povinnost, kterou měl obviněný svým jednáním porušit. Úmyslné zavinění je vyloučeno, protože nebylo prokázáno, že by věděl o tom, že společnosti obviněného V. neodvádějí řádně daně, a že zahrnul fiktivní faktury do daňových přiznání s úmyslem snižovat si daňový zisk, kterého ani nedosahoval. Nedošlo k naplnění znaku podle § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchání trestného činu se dvěma osobami, jelikož obviněný K. s odkazem na § 17 písm. b) tr. zákoníku tvrdil, že vůbec nevěděl o žádné trestné činnosti třetích osob. Neztotožnil se ani se závěrem o značném rozsahu vzniklé škody, kdy odkázal na to, jak daňová škody vzniká a upozornil, že postup policejního orgánu v dané věci budí pochybnosti, neboť do zaslání usnesení o zahájení trestního stíhání neměl správce daně žádné pochybnosti o fakturaci společností A., přestože v roce 2011 daňovou kontrolu u společnosti L. prováděl. Správce daně nerespektoval presumpci neviny, po odečtení faktur společnosti A. nebylo možné po subjektu L. zaplacení DPPO požadovat, neboť pro daňovou ztrátu ji společnost nemusela odvést. Ve vztahu k DPH obviněný K. opět zdůraznil, že ji jeho společnost uhradila, a dokonce měla nárok na odpočet, a proto jediným, kdo mohl být za její neodvedení odpovědným, je obviněný F. V.
67.\tObviněný spatřoval pochybení i v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na stranách 555, 559, 566, 571, 572 a 574, kdy poukázal na nesprávné hodnocení důkazů, zejména tzv. tabulek „Optimalizace“, zajištěných e-mailů a zápisů v diářích. Skutková zjištění soudů obviněný popíral na základě vlastní představy o tom, jak společnost L. vedl a zdůraznil, že obdobné námitky vznesl již dříve, ale odvolací soud se jimi nezabýval, a proto došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zásady in dubio pro reo a práva na náležité objasnění věci, když soudy nezohlednily důkazy svědčící v jeho prospěch a použily různé metody k vyčíslení vzniklé škody.
68.\tZávěrem dovolání obviněný K. navrhl, aby Nejvyšší soud v nezbytném rozsahu doplnil dokazování, a aby obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k doplnění dokazování, eventuálně, aby zprostil obviněného obžaloby podle § 226 písm. a), c) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán a ani nebylo prokázáno, že by tento skutek obviněný spáchal.
h) dovolaní obviněného D. K.
69.\tObviněný K. dovolání podal podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadený rozsudek byl vydán na základě nezákonně vydaných příkazů ohledně odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, existuje tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, vznikají pochybnosti, zda se stal skutek tak, jak byl popsán v obžalobě, a soudy při jeho objasňování postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo vymezenou v rozhodnutích Ústavního soudu. Výše uvedené vady měly podle obviněného za následek, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a také nesprávném hmotněprávním posouzení.
70.\t Soud prvního stupně vycházel z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, jež však neprokazují závěry, ke kterým došel, a jež potvrdil soud odvolací. V souvislosti s touto výtkou odkázal obviněný na nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, týkající se příslušnosti soudů při podávání žádostí státního zastupitelství, která se má řídit podle obvodu, v němž byl spáchán trestný čin. To však státní zástupce v přezkoumávané věci nedodržel a návrhy k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu podal u Okresního soud v Ústí nad Labem, ačkoli trestná činnost byla páchána na území hlavního města Prahy, a proto jsou příkazy vydané tímto soudem a na základě nich získané důkazy nezákonné. Odvolací soud se podaným odvoláním zabýval v bodě 81. rozsudku, avšak jeho závěry tam uvedené jsou v příkrém rozporu s provedenými důkazy a vychází ze špatně pochopených námitek, s nimiž se odvolací soud fakticky nevypořádal. Předně uvedl, že není pravdou, že by si citovaná společnost objednávala PR články, neboť se jedná o společnost zaměřenou na podnikání v oblasti zajišťování velkých energetických systémů, a proto je logické, že okruh jejích potencionálních zákazníků je omezený. S tím souvisí i to, že reklama společnosti T. nebyla cílená na masy lidí, nýbrž na odbornou veřejnost, kde návštěvnost stránek není tak relevantní, přičemž i z tohoto důvodu se společnost obviněného přestala účastnit veletrhů, kde byla velká návštěvnost, ale jednalo se zejména o laiky, kteří jejích služeb nevyužívali, a proto začala cílit na menší akce. Bannery, které si společnost objednala od společnosti A. byly umístěny na webových stránkách, což ve výpovědi potvrdil i obviněný V. Závěr odvolacího soudu ohledně nereálnosti tvrzení dovolatele, že k ukončení spolupráce došlo kvůli hospodářské recesi, byl podle obviněného K. vyvrácen přímo pořízenými odposlechy. Neobstojí ani úvaha soudu, že se jednalo o zanedbatelnou položku s ohledem na obrat společnosti. Sjednaná reklama zajistila společnosti T. nového obchodního partnera, tudíž zcela jistě splnila účel, pro který byla uskutečněna a je s podivem, jak měl sám obviněný zjistit, že se jednalo o fiktivní plnění.
71.\tObviněný zopakoval námitky uvedené v odvolání, přičemž poukazoval zejména na nevěrohodnost obviněného V., který během trestního řízení několikrát měnil svoji výpověď podle toho, jak se mu to zrovna hodilo. Se společností T. jednal pouze obviněný S. Obviněný se neztotožnil s výpovědí obviněného V., že byl přítomen na jedné schůzce, kde došlo k předání peněz společnosti T., což však provedl obviněný S. mimo vozidlo, což je lživé a absurdní, neboť není možné, že by si na tyto skutečnosti obviněný V. nevzpomněl již v přípravném řízení. Ke společnosti T., nevěděl nic bližšího a nedokázal se vyjádřit ani k podrobnostem schůzky, jíž měl být přítomen. Za lživé označil dovolatel i sdělení obviněného V., že se uměle navyšovala návštěvnost stránek, což vyslechnutý svědek J. V. i znalecký posudek vyvrátili. V rámci provedených důkazů neexistuje jediný e-mail ani jiný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že se má vracet nějaká částka z uhrazeného plnění společností T. nebo společnosti A., že byla reklama fiktivní, že bannery na webových stránkách neexistovaly nebo že by schůzky za účelem vracení peněz byly sjednány. Odvolací soud se s námitkami obviněného dostatečně nevypořádal. E-mailová komunikace neprokazuje, že v roce 2008 nebyly bannery na webových stránkách už umístěny, pokud odvolací soud odkazoval na tzv. tabulky optimalizace, zcela pominul skutečnost, že tyto se u obviněného K. nenašly a žádný z obviněných neuvedl, že by mu byly známy. Není v nich uvedeno ani jméno dovolatele a stejně tak u něj nebyla nalezena žádná obálka, v nichž měla být předávána finanční hotovost.
72.\t Znalecký posudek č. 2364-234/13 ze dne 16. 1. 2014, který nechal dovolatel vypracovat, prokazuje, že cena reklamy sjednaná mezi společností T. a A. nijak nevybočuje z poměrně širokého rozsahu ceny za obdobné produkty, přičemž znalecký posudek se zabýval i tím, že částka vynaložená na tuto reklamu byla k celkovým nákladům společnosti nepatrná, asi ve výši jedné desetiny. Vypočítal také to, že daňová povinnost se při vyjmutí zpochybňovaných faktur zvýší v menších jednotkách procent u daně z příjmů a o cca 0,5 % u DPH, což vyvrací jemu za vinu kladený motiv páchání trestné činnosti.
73.\tZávěrem dovolání obviněný K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek ve výrocích týkajících se dovolatele a ve věci sám rozhodl podle § 265m tr. ř. tak, že obviněný K. se podle § 226 písm. a), b) tr. ř. zprošťuje obžaloby. Pokud by dospěl Nejvyšší soud k závěru, že uvedeným postupem nelze rozhodnout, navrhl obviněný, aby zrušil rozsudku soudů obou stupňů.
ch) dovolání obviněného J. S.
74.\t Obviněný S. podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. rozhodnutím soudů obou stupňů vytýkal nesprávné závěry o vině, které neodpovídají výsledkům provedeného dokazování v části týkající se vracení finančních prostředků obviněnému, neboť tato skutečnost nikdy nebyla obviněnému S. prokázána. Soudy jeho vinu posoudily kolektivně s ostatními obviněnými, aniž by dbaly zásady individualizace a presumpce neviny. Poukázal též na to, že jako hlavní důkaz sloužily tzv. „tabulky Optimalizace“ a výpověď obviněného V., k jehož osobě obviněný poznamenal, že se s ním nikdy osobně nesetkal, natož aby si s ním předal finanční hotovost, což potvrdil ve své výpovědi i obviněný F. V.
75.\tOdvolacímu soudu obviněný vytkl, že se nevypořádal s jeho námitkou, že prvostupňový soud založil své závěry na pouhých domněnkách, kdy poukázal konkrétně na pasáž z výpovědi obviněného V. ze dne 28. 4. 2016, že pokud peníze nepředával on, tak si obviněný S. peníze nechal. Uvedenou výpověď však popřel u hlavního líčení obviněný S., jenž tvrdil, že obviněný S. žádné peníze nedostával, a proto je závěr soudů o předání peněz podle dovolatele založený pouze na domněnce obviněného V. Ani důkazy v podobě tabulek Optimalizace bez dalšího nesvědčí o tom, že by se obviněný S. dopustil trestné činnosti, neboť mají být dokladem toho, jak bylo fakturováno za fiktivní reklamní plnění, a jaké částky měly být vraceny těm, kteří danou reklamu zaplatili. Tabulky nicméně vytvořil pouze obviněný V. a nikdo jiný o nich nevěděl. Odvolací soud dále vůbec nezvážil a nevypořádal se s námitkou obhajoby, že obviněný S. si mohl peníze prostě ponechat, aniž by to obviněnému V. vůbec sdělil, přičemž tato alternativa nebyla v trestním řízení zvažována, ale zároveň nebyla žádnými důkazy vyloučena, naopak obviněný S. ji v zásadě potvrdil, což svědčí o extrémním rozporu. Předání peněz dokládá soud prvního stupně též tvrzením obviněného V., že v jednom případě předal peníze synovi obviněného J. S., kdy tuto informaci uvedl pouze v přípravném řízení a u hlavního líčení ji už neopakoval a soud tak při konstatování této skutečnosti vycházel z důkazu, který nebyl u hlavního líčení vůbec proveden. J. S. nebyl soudem vyslechnut, což vedlo k porušení pravidel spravedlivého procesu.
76.\tDaňovou povinnost k DPH obviněný neměl a odvolací soud nesprávně vyložil zákon č. 235/2004 Sb., nehledě na to, že se žádného krácení DPH a DPPO nedopustil, a proto nebyla naplněna subjektivní stránka jemu za vinu dávaného činu. Společnost S. s., zaplatila společnosti A. fakturovanou částku za její služby včetně DPH, a tuto daň odpočetla, což je legální postup zcela v souladu se zákonem. Společnost A. navíc byla řádný plátce a v době spolupráce s obviněným prošla daňovou kontrolou, která nic neodhalila. Celé spolupráci navíc poskytl záštitu obviněný S., který vystupoval jako důvěryhodná osoba a působil ve společnosti D. & S., která se zabývala vyhledáváním strategických partnerů a podnikatelským poradenstvím. Dovolatel se vůbec nemohl dozvědět o tom, že společnost A. jí zaplacené DPH neodvádí.
77.\tPodle obviněného nebylo možné dospět k závěru, že jednal s úmyslem, neboť se soudy dostatečně nezabývaly jeho prokázáním a je možné dospět maximálně k závěru o nevědomé nedbalosti obviněného, i když ani ta nebyla řádně objasněna. Nemohl jednat s úmyslem, neboť nemohl vědět o případných nezákonných aktivitách obviněného V. a společnost S. s. své závazky řádně plnila a společnost A. žádné podezřelé aktivity nevykonávala, a pokud krátila DPH, nemůže to být přičítáno k tíži obviněného S., protože ten ji vždy zaplatil a po právu uplatnil odpočet této daně podle § 72 zákona č. 235/2004Sb.
78.\tCena za jemu poskytnuté reklamní služby nebyla nadhodnocená. Reklamní služby pro něj nebyly prioritou, neboť smlouva o mediální podpoře, kterou zprostředkoval obviněný S., pro něj byla alternativou k zaplacení zálohy za služby tohoto obviněného, které mu poskytoval v oblasti hledání strategického partnera. Navíc reklama s sebou přinášela výhodu zviditelnění se, kdy obviněný S. plnění na smluvených internetových stránkách kontroloval a zajímal se o něj. Ani kdyby se ztotožnil s konstatováním, že cena za reklamu byla přemrštěná, nelze z této skutečnosti dovodit jeho úmysl ke krácení DPH a DPPO. Subjektivní stránka nebyla u obviněného ve vztahu ke zločinu, jímž byl uznán vinným, dána ani na podkladě skutkových zjištění, jež soudy učinily, a proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil napadená rozhodnutí ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. a rozhodl sám podle § 265m tr. ř. tak, že dovolatele zprošťuje obžaloby.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství a) k dovolání obviněného S.
79.\tStátní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství u dovolání obviněného S. za námitku, jíž nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považoval nepodložené tvrzení o komplotu orgánů činných v trestním řízení (příslušníků policejního orgánu a dozorující státní zástupkyně) společně s bývalou manželkou obviněného a o zmanipulovaní řízení v neprospěch dovolatele s cílem jej poškodit, neboť se jednalo o námitku procesní, která byla již vypořádána. Procesní povahu má i výhrada o zajištění jeho obhajoby v průběhu trestního řízení s ohledem na nedostatek finančních prostředků. V předmětném případě byla obhajoba obviněného zajištěna po celou dobu trestního řízení, byť od určitého okamžiku obhájkyní ustavenou z úřední povinnosti (JUDr. Taťanou Chvalovou), což předpokládá jak Úmluva a Listina (čl. 40 odst. 3), tak zákonná úprava (§ 38 a násl. tr. ř.). Z protokolů o hlavním líčení není patrno, že by v tomto okamžiku obviněný učinil návrh podle § 33 odst. 2 tr. ř. a osvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 3 To 66/2016). Obhájkyně měla dostatek času na seznámení se s věcí obviněného, jemuž bylo doručeno opatření o ustanovení obhájkyně JUDr. Taťany Chvalové ex officio při hlavním líčení dne 6. 10. 2016. Tato obhájkyně se zúčastnila všech následujících hlavních líčení, včetně toho, kdy přednesla závěrečnou řeč (25. 11. 2016). Dovolatel tedy uvádí nepravdu, pokud tvrdí, že se týden před závěrečnými řečmi ocitl bez advokáta.
80.\tStátní zástupce se neztotožnil s tvrzením obviněného, že nemohl být pachatelem, neboť k naplnění skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku není vyžadován speciální subjekt, ale pachatelem může být kdokoli (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1098/2017). Ze samotného popisu je role obviněného evidentní, trestná činnost byla spáchána ve spolupachatelství, kdy obvinění jednali se společným záměrem, aby nebyla daňová povinnost přiznána a uhrazena, tedy aby byla daň zkrácena, čímž naplnili skutkovou podstatu žalovaného trestného činu. V podrobnostech odkázal na správné závěry soudu prvního stupně, jenž i ve skutkových zjištěních popsal, že to byl obviněný, kdo vymyslel nelegální systém vztahů, aniž by tento měl oporu v reálném plnění za deklarované služby, který zájemcům usilujícím o vyvedení disponibilních prostředků z podnikatelské činnosti mimo účtování odpovídajícímu realitě umožňoval nakládat s uvolněnými prostředky volně podle vlastního uvážení. Činnost celého systému směřovala ke vzniku uměle vytvořených „nákladových“ faktur a následně a v důsledku toho i ke snížení daně. Obviněný se sám rovněž aktivně zapojil do fyzického nakládání s finančními prostředky, jež obíhaly v dotčeném nelegálním systému. Jednání obviněného tak bylo nedílnou součástí uceleného systému krácení daní. Rozhodně z jeho strany nešlo jen o ojedinělou či nahodilou asistenci bez znalosti skutečného smyslu a cíle celého postupu. Jestliže každý z pachatelů jednal s vědomím, že v konkrétní věci nejde o řádné obchody splňující podmínky pro odpočty DPH, nýbrž o fiktivní obchody směřující k vylákání neoprávněného daňového nároku, pak je dáno i jejich úmyslné zavinění za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 3 Tdo 83/2018).
81.\tKonstatoval-li dovolatel, že všichni obvinění krom spoluobviněného V. byli odsouzeni v rozporu se směrnicemi a unijní judikaturou, tak s ním státní zástupce rovněž nesouhlasil. V posuzovaném případě šlo o úmyslné krácení daňových povinností jednotlivými daňovými subjekty v důsledku zahrnování faktur o fiktivním plnění do účetnictví těchto daňových subjektů, k němuž reálně nedošlo, což samozřejmě zástupci příslušných daňových subjektů museli vědět. Opodstatněným neshledal poukaz obviněného na to, že nepomáhal s vedením účetnictví daňových subjektů, v nichž působili spoluobvinění a jejichž daňové povinnosti byly kráceny. Jestliže obviněným vymyšlený a realizovaný systém byl založen na vykazování neexistujících obchodních případů s určitou výší zdanitelného plnění, bylo obviněnému nepochybně známo, že se daňové doklady o těchto fiktivních plněních s největší pravděpodobností stanou součástí účetnictví a budou i podkladem pro jejich daňová přiznání. Nelze-li hovořit o přímém vlivu (např. v tom smyslu, že by obviněný daňová přiznání sám sestavoval či diktoval jejich obsah), jeho nepřímý vliv je zřejmý.
82.\tU společností (blíže v dovolání nekonkretizovaných), které byly i bez fiktivních faktur ve ztrátě, byla výše daňové ztráty daňového subjektu neoprávněně zvýšena zavedením fiktivních faktur do jeho účetnictví. V důsledku odečtení vyšší daňové ztráty, docházelo k neoprávněnému zkrácení daňové povinnosti daňového subjektu v dalších zdaňovacích obdobích. I touto problematikou se nalézací soud ve svých úvahách zabýval (srov. stranu 526 odůvodnění jeho rozsudku). Fiktivní navýšení daňové ztráty zakládá za splnění všech zákonných podmínek trestní odpovědnost pachatele za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1086/2018). Majetkový prospěch pachatele není znakem skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 3 Tdo 83/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013 sp. zn. 5 Tdo 693/2013). I v případě závěru o přijetí provize (jejímu odečtení z částky, s níž obvinění fyzicky mimo oficiální účetnictví zainteresovaných subjektů nakládali) je tuto nutno považovat za prospěch. Jestliže pak obviněný S. uváděl, že jediný, kdo měl mít prospěch z protiprávního jednání, byl spoluobviněný F. V., jde o námitku, jež je založena na odlišném skutkovém stavu, než jaký byl soudy na podkladě dokazování učiněn a tudíž výhradu stojící mimo uplatněný dovolací důvod.
83.\tV případě obviněného S. nelze shledat tzv. extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (blíže bod 74. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Skutečnost, že soudy nepřisvědčily tezi dovolatele o zosnování komplotu vůči obviněnému z touhy jeho bývalé manželky po pomstě, přičemž se i tato možnost stala předmětem jejich zájmu a úvah, nelze automaticky považovat za postup odporující zákonným požadavkům na hodnocení důkazů (viz bod 65. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), když ani poznatek o chybné protokolaci nebyl zaznamenán. Závěry nalézacího soudu jsou v tomto ohledu opřeny o relevantní podklady (srov. strany 511 až 526 rozsudku soudu prvního stupně). Správně byly posuzovány i znalecké posudky (viz strany 506 až 511 tamtéž).
84.\tK trestu bez použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku státní zástupce poukázal na výstižné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Námitky směřující proti uložení trestu propadnutí majetku obviněného podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku státní zástupce považoval za nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž dovolatel výslovně neuplatnil. Přesto poznamenal, že obžaloba ze dne 12. 11. 2015 obsahovala výčet úkonů týkající se zajišťovacích institutů, včetně specifikace zajištěných věcí, popř. odkazu na umístění příslušných listin týkajících se zajištění v trestním spisu předloženém soudu spolu s obžalobou. Z uvedeného výčtu bylo dobře seznatelné, jakých majetkových hodnot se může návrh státní zástupkyně na uložení trestu, jenž by postihoval majetek obviněného, týkat. Trest propadnutí majetku nenavrhovala státní zástupkyně ani v závěrečné řeči, ale z protokolu o hlavním líčení se podává, že byl navržen trest propadnutí v přípravném řízení zajištěných nemovitých věcí a finanční hotovosti (srov. stranu 159 obžaloby), k čemuž se majetkové poměry obviněného zjišťovaly. Městský soud v Praze není vázán návrhem procesních stran ohledně toho, jaký trest má v tom kterém případě obviněnému uložit, svůj závěr dostatečně odůvodnil. Uvedený výrok potvrdil i odvolací soud, jenž upozornil na § 66 odst. 3 tr. zákoníku, v jehož smyslu se ve výroku o uložení tohoto trestu neurčují jednotlivé věci a ani jiné majetkové hodnoty, které do majetku odsouzeného patří (stejně jako věci, které nejsou ze zákona, tzn. ve smyslu § 66 odst. 3 tr. zákoníku, postiženy). Zákonná podmínka pro uložení trestu propadnutí majetku podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku byla nepochybně v případě obviněného splněna.
85.\tStátní zástupce s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 383/2016, uvedl, že i když odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů v tomto směru neobsahují žádné bližší úvahy, automaticky to neznamená, že trest propadnutí majetku neměl být obviněnému vůbec uložen, neboť je třeba vycházet z obsahu celého trestního spisu, jenž obsahuje dostatek podkladů, aby si soud mohl učinit obrázek o majetkových poměrech obviněného, o nichž i obviněný vypovídal. Tvrzená péče o zletilého syna není důvodem pro snížení trestu. Při ukládání trestu zákazu činnosti nedošlo k pochybením. Pro podání dovolání proti zabrání náhradní hodnoty podle § 102 tr. zákoníku [§ 265b odst. 1 písm. j) tr. ř.] ve vztahu k zúčastněným osobám (M. S. a obchodním společnostem L. a E. A.) není obviněný oprávněn, protože výrok učiněný ohledně zúčastněné osoby se obviněného bezprostředně nedotýká již proto, že „[z]účastněnou osobou je osoba rozdílná od obviněného, jejíž věc byla nebo podle návrhu má být zabrána“ (srov. § 42 odst. 1 tr. zákoníku, též Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 2. přepracované vydání. Praha: C.H. Beck, 2003. s. 276).
86.\tVzhledem ke shora uvedenému státní zástupce shledal námitky obviněného S. nedůvodnými a Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
87.\tToto vyjádření státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného, jenž k němu do dne konání neveřejného zasedání nepodal u Nejvyššího soudu žádné připomínky.
b) k dovolání obviněného M. a replika k němu
88.\tStátní zástupce k výhradám proti postupu policejního orgánu před vydáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 17. 8. 2012, č. j. OKFK-2635-3/TČ-2012-252201-TR, uvedl, že nezakládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Usnesení o zahájení trestního stíhání obsahovalo všechny náležitosti stanovené podle § 160 odst. 1 tr. ř. a bylo možné shledat, že od počátku byly obviněnému známy a v zmiňovaném usnesení patřičně vymezeny všechny potřebné znaky stíhaného zločinu podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku.
89.\tNámitka vůči místní nepříslušnosti soudu, jenž v přípravném řízení trestním rozhodoval o použití operativně pátracích prostředků, rovněž nebyla vznesena v mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť pro ni není vyčleněn speciální dovolací důvod. Příslušností soudu k rozhodnutím v přípravném řízení se zabývaly soudy nižších stupňů (srov. strany 528 až 529 rozsudku soudu prvního stupně, bod 67. odůvodnění odvolacího soudu), kdy s odkazem na nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, shledaly, že v odůvodnění nálezu zaujatý výklad nemá bez dalšího dopad na následné hodnocení trestních řízení, v nichž byla napadená ustanovení aplikována (viz bod 120. nálezu). Pokud tedy v období předcházejícím citovanému nálezu byla založena postupem podle § 26 odst. 1 tr. ř. místní příslušnost okresního soudu, která nevyhovuje požadavkům nálezu pod sp. zn. Pl. ÚS 4/14, je pro zachování práva na zákonného soudce nutno první další návrh na rozhodnutí v přípravném řízení podat u soudu, který těmto požadavkům vyhovuje. Tím však, jak je opakovaně zdůrazněno výše, není jen z tohoto důvodu nijak dotčeno právo na zákonného soudce v období předcházejícím (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 3327/16).
90.\tZávěry o zavinění shledal státní zástupce správnými a námitky obviněného o tom, že chybí úmyslné zavinění, nedůvodnými. Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, zjevně naplňuje všechny znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to i co do subjektivní stránky. Pakliže obviněný v dovolání odmítal naplnění subjektivní stránky zločinu, jímž byl uznán vinným, zjevně svoje přesvědčení odvíjel v prvé řadě od vlastního výkladu skutkového děje, který však nekoresponduje s provedeným dokazováním a se skutkovými zjištěními, jež byly na podkladě vyhodnocených důkazů přijaty nalézacím soudem.
91.\tTrest propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 tr. zákoníku však státní zástupce považoval za nedostatečně odůvodněný a vzbuzující vážné pochybnosti. Poukázal na to, že podmínkou není zjištění, že věc, jíž se má tento trest týkat, byla pořízena či financována z výnosů z trestné činnosti, ale zajištění a následná konfiskace ekvivalentu výnosu z trestné činnosti, pokud z jakéhokoliv důvodu nelze tento výnos odčerpat přímo trestem propadnutí věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 6 Tdo 551/2017, a ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 5 Tdo 335/2015). Soud prvního stupně v odůvodnění odsuzujícího rozsudku k trestu propadnutí náhradní hodnoty, který uložil dovolateli, neuvedl potřebné skutečnosti, neboť se zabýval jen uložením trestu odnětí svobody za užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž při použití tohoto moderačního oprávnění výslovně zmínil, že obviněnému byla uložena citelná sankce postihující jeho majetkovou sféru v podobě vysokého peněžitého trestu a trestu propadnutí náhradních majetkových hodnot. Odvolací soud, byť bylo obviněným odvolání podáno i proti výroku o trestu, konstatoval jen to, že případné námitky proti přiměřenosti uložených trestů považuje za nedůvodné a ztotožňuje se i s uložením trestů vedlejších.
92.\tTaková argumentace je podle státního zástupce zcela nedostatečná, nevysvětlující naplnění zákonných podmínek pro ukládání tohoto druhu trestu, včetně návaznosti na možnost uložení trestu propadnutí věci. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nelze seznat, jakými úvahami k naplnění uvedených zákonných podmínek se soudy při uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty obviněnému řídily, zda uložený trest měl být ekvivalentem k věci, kterou obviněný získal trestným činem, či které bylo ke spáchání trestného činu (obviněným) užito. Soudy nespecifikovaly konkrétní výši finanční částky, k níž nebylo možno uložit trest propadnutí věci, a k jejímuž ekvivalentu měla být poměřována výše uloženého trestu propadnutí náhradní hodnoty. Lze se jen domnívat, že touto výší by měla být procentuální část z hodnot uvedených na fakturách, jež jsou ve skutkové větě výroku o vině. Existence konkrétní věci, resp. konkrétní finanční částky získané trestným činem (užité či určené k trestné činnosti), je přitom základní podmínkou pro uložení trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku a v návaznosti na to základní podmínkou pro případné uložení trestu náhradní hodnoty podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 8 Tdo 767/2018). Chybí úvahy ohledně splnění zákonné podmínky uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty spočívající v tom, že pachatel některým ze způsobů uvedených v § 71 odst. 1 tr. zákoníku zmařil možnost uložit mu trest propadnutí věci. Rozhodný byl i stav pokladny společnosti I., a tvrzení obviněného, že prostředky zajištěné v částce 7.123.833 Kč na bankovním účtu obviněného a v sídle společnosti I. P. C., byly součástí vlastnictví společnosti I. Nalézací soud k části těchto finančních prostředků učinil v odůvodnění svého rozsudku dílčí závěr, že se jedná o prostředky z obálek pocházejících od obviněného S., ale ani ohledně těchto peněžních prostředků odůvodnění uložení náhradního trestu neobsahuje žádné úvahy. Jen určitá část z propadlých prostředků byla přitom zajištěna na bankovním účtu, který byl veden na obviněného.
93.\tTrest propadnutí náhradní hodnoty neměl být dovolateli vůbec uložen, jeho uložení nebylo soudy náležitě vyjasněno v souladu se splněním všech zákonných podmínek nezbytných pro tento náhradní trest postihující pachatele.
94.\tZ uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného M. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 3 To 121/2018, v části, jíž bylo zamítnuto odvolání obviněného M. ohledně výroků o trestech, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2016, sp. zn. 40 T 16/2015 v celém výroku o trestech uložených tomuto obviněnému, jakož i další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
95.\tObviněný M. se s tímto vyjádřením státního zástupce ztotožnil ohledně uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty, nesouhlasil však s tvrzením státního zástupce, že nelze zcela vyloučit situaci, že by nedostatky rozsudku soudu druhého stupně bylo možno odstranit v dovolacím řízení. Poukázal na své námitky mířící vůči neprokázání výše daňové povinnosti a nevypořádání se s tím, že podstatnou část uniklé daně zaplatil, v dalším setrval na důvodnosti celého dovolání, které směřuje nejen proti výrokům o uložených trestech, ale i proti výroku o vině, a proto považoval za nutné, aby vadné výroky rozsudků soudu obou stupňů byly zrušeny včetně rozhodnutí na tyto vadné výroky navazujících, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. byla věc dovolacím soudem přikázána Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
c) vyjádření k dovolání obviněného P. V.
96.\tK dovolání obviněného P. V. státní zástupce uvedl, že žádná z namítaných procesních vad nedosahuje porušení práva na spravedlivý proces. Nezákonné opatření důkazů a chybné zaprotokolování hlavního líčení není podloženo bližším vyjádřením, dovolatel toliko konstatoval uvedené skutečnosti jako fakt, aniž by blíže upřesnil, proč má důkazy z přípravného řízení z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, jakož i z domovních prohlídek za nezákonné. Totéž platí i v případě tvrzené nesprávné protokolace, u níž neuvedl, v jakých jejich částech a z jakých důvodů ji pokládá za chybnou. Pro takový případ odkázal na vyjádření, která byla ze strany Nejvyššího státního zastupitelství podána k dovoláním těchto spoluobviněných.
97.\tExistenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a skutečným obsahem provedených důkazů, nelze podřadit pod žádný dovolací důvod. V řízení se soud první instance, jehož skutkové závěry přijal i soud odvolací, nedopustil žádného, natožpak extrémního rozporu v přijatých skutkových závěrech oproti skutečnému obsahu v řízení provedených důkazů. Těžiště argumentace obviněného vychází z opakování jeho obhajoby, s níž se soudy dostatečným způsobem vypořádaly, a proto státní zástupce na jejich skutkové závěry v plné míře odkázal (srov. zejména strany 590 až 594 odůvodnění odsuzujícího rozsudku). Obviněný přehlížel skutečný obsah provedených důkazů, jimiž byl při jejich posouzení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů jednoznačně usvědčen ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Nebylo rozhodné, zda z tohoto protiprávního jednání obviněný měl či neměl majetkový prospěch, neboť majetkový prospěch pachatele není znakem uvedené skutkové podstaty trestného činu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 3 Tdo 83/2018).
98.\tDůvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., jenž obviněný označil jen formálně bez bližší argumentace, nesplňuje podmínky řádně uplatněného důvodu, protože nestačí poukázat jen na příslušné zákonné ustanovení vymezující některý z dovolacích důvodů, ale je třeba jej podložit argumenty (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 577/2017). Podle obsahu přezkoumávaného rozhodnutí nelze ani k dovolateli seznat, který výrok by měl chybět, když o jeho odvolání jako celku bylo rozhodnuto podle § 256 tr. ř. Z těchto důvodů státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obviněného P. V. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
99.\tK tomuto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, jež bylo obhájci obviněného zasláno, Nejvyššímu soudu do dne konání neveřejného zasedání nedošly žádné připomínky.
d) vyjádření k dovolání obviněného M. V. a replika k němu
100.\tPodle státního zástupce dovolání obviněného M. V. uplatněné podle v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je opřené pouze o procesní vady, které nevykazují judikaturou soudů vymezené parametry pro závěr o zásahu do práva na spravedlivý proces.
101.\tNámitky obviněného M. V. tvoří argumentace známá z jeho dřívější obhajoby, s níž se soudy nižších stupňů dostatečným způsobem vypořádaly, věnovaly se jí se vší pečlivostí a výsledky provedeného dokazování v odůvodnění napadených rozhodnutí náležitě rozvedly a vysvětlily (srov. zejména strany 553, 555 až 557, 576 až 577, 583 až 585 a 594 až 596 rozsudku soudu prvního stupně a body 72., 77. a 86. rozsudku odvolacího soudu). Proto nebyl k výjimečnému zásahu do skutkového stavu věci v posuzovaném případě důvod.
102.\tTvrzení, že v jeho případě byly všechny fakturované činnosti provedeny, a faktury se správně staly součástí účetnictví společností jím ovládaných, a ke zkrácení daní nemohlo dojít, neodpovídá obsah provedených důkazů, neboť obviněný ignoroval důkazy svědčící v jeho neprospěch (např. tabulky optimalizace, zajištěná hotovost u obviněného, výpověď spoluobviněného P.), anebo jejich skutečný obsah popřel (výpověď spoluobviněného V.), popř. jej interpretoval svým vlastním způsobem (např. e-mailová komunikace, jednotlivé faktury, znalecké posudky). Nepřisvědčil ani výhradám zpochybňujícím výpověď obviněného V. O činnosti společnosti M. sice nemusel mít obviněný V. bližší informace, tyto by však v případě skutečného provedení deklarovaných stavebních prací musel mít obviněný P., jenž zajišťoval vyhotovování faktur jménem této společnosti, a to k pokynům obviněného S. Společnost M. nehradila žádné práce ani subdodavatelům, jak vyplynulo z účetnictví společnosti a výpovědi svědka M. B. (jednatele společnosti).
103.\tObálky nalezené u obviněného M. V. při domovní prohlídce, dosvědčují činnost tohoto obviněného v kontextu s nalezenou finanční hotovostí a její výší a zjištěním, že právě v takových obálkách docházelo k vracení podstatné části plateb vynaložených za uměle vykazované činnosti obchodními subjekty začleněnými do systému. Soudy nepominuly část výpovědi obviněného V., v níž popsal poskytování reklamy prostřednictvím reklamních bannerů na založených internetových stránkách www.business-inform.com, a nepřijaly závěr, že tyto reklamní služby společnost A. vůbec nerealizovala, nýbrž uznaly, že jisté plnění sice bylo prováděno, ale jen „na oko“, bez skutečného zájmu účastníků dohody na jejím reálném provádění. Částky uváděné ve fakturách nebyly zapisovány podle vykonávané reklamní činnosti, ale byly v souladu s počáteční dohodou spoluobviněných vytvářeny tak, aby to vyhovovalo potřebě vyvést určité disponibilní prostředky ze společností vystupujících na straně odběratele. Poskytování outsourcingových služeb je druhem podpůrné obchodní činnosti, avšak činnosti vykonávané obviněným S. pro společnost I. E. nebylo možné označit za podpůrné. Nelze pominout, že o takových činnostech nevěděl obviněný V., ačkoli fakticky vystupoval za společnost A., jež na fakturách figurovala jako dodavatel. Státní zástupce vady neshledal, i proto, že soudy obou stupňů ve smyslu pravidel stanovených v § 125 tr. ř. dostatečně srozumitelně i logicky svá zjištění a závěry vysvětlily.
104.\tZákonnost odposlechů a dalších operativně pátracích prostředků nevykazuje obviněným namítané nedostatky, a i když jde o procesní námitku místní nepříslušnosti, pro kterou není vyčleněn speciální dovolací důvod, poukázal státní zástupce na vysvětlení učiněné soudy (viz strany 528 až 529 rozsudku soudu prvního stupně a bod 67. odvolacího soudu), a to s ohledem na závěry vyjádřené v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14. Jestliže Obviněný M. V. poukázal na nesprávnosti protokolu z hlavního líčení ze dne 4. 5. 2016, blíže neupřesnil, o jaké vadné části se mělo jednat. K zachycení průběhu hlavního líčení byl využít zvukový záznam podle § 55b odst. 1 tr. ř. a v takovém případě se zaznamená do protokolu jeho podstatný obsah (§ 55b odst. 5 tr. ř.), nikoli doslovný přepis, jestliže o to státní zástupce či obviněný nepožádají. Uvedenou námitkou se zabýval již odvolací soud v bodech 64. a 65. odůvodnění svého rozhodnutí, porovnal protokoly o hlavním líčení se zvukovými záznamy, způsob protokolace označil za poměrně přesný a nezkreslující význam obsahu podaných výpovědí, jejichž doslovná protokolace požadována nebyla. Obvinění nepodali námitky proti protokolaci, podání námitek není vázáno na nějakou lhůtu, výhrady obvinění vznesli až v doplnění odvolání po nařízení veřejného zasedání o odvolání konaného na konci roku 2019.
105.\tVzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. V. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
106.\tObviněný M. V. k těmto skutečnostem ve své replice poukázal na plnění v podobě studia na F. U. of W., nedodržení zásady in dubio pro reo ze strany soudů nižších stupňů, nesprávné hodnocení znaleckého posudku Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, a revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu K. A&C. C. i na kauzu O. a závěry, jež v ní učinily orgány činné v trestním řízení. Závěrem uvedl, že je přesvědčen, že se stal obětí justičního omylu, kdy jeho jediným proviněním byla skutečnost, že se dlouhodobě znal a stýkal s údajným organizátorem daňové trestné činnosti obviněným S. Zdůraznil, že obviněný V. se dopouštěl trestné činnosti ve větším rozsahu, než bylo objasněno v rámci trestního řízení. Obviněný se domníval, že část plateb, které uhradily společnosti jím řízené, použil spolupracující obviněný V. pro vlastní potřebu, přičemž ke krácení daní docházelo až na úrovni společností jím řízených, na což orgány činné v trestním řízení nijak nereagoval. V ostatním setrval obviněný M. V. na svých tvrzeních uvedených v dovolání.
e) vyjádření k dovolání obviněného S. a replika k němu
107.\tStátní zástupce výhrady uvedené v dovolání obviněného S. označil za uplatněné mimo všechny dovolací důvody. Jednalo se výhradně o procesní námitky vytýkající vadný způsob odůvodnění napadeného rozsudku, nesprávné vyhodnocení důkazů, a způsob protokolace průběhu hlavních líčení, které byly formulovány jen velmi obecně. Státní zástupce uvedl, že proti odůvodnění soudních rozhodnutí podle § 265b odst. 4 tr. ř. dovolání není přípustné. Obviněný vycházel jen z bodů 61. až 63. odůvodnění rozsudku, jimiž však odvolací soud své odůvodnění v podstatě jen uvozoval a své úvahy, které se v zásadě shodovaly se závěry soudu prvního stupně a nebylo je tudíž nutné dopodrobna znovu opakovat, vyjevil v další části odůvodnění (výslovně obviněného se týkal zejména bod 78. rozsudku). Hodnocení výpovědi obviněného V. nevykazuje podle státního zástupce nedostatky. Dále shledal, že soudy z provedených důkazů vyvodily zcela správné skutkové závěry. Mimo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je procesní námitka chybné protokolace, s níž se vypořádal již odvolací soud (srov. body 64. až 65. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), který porovnal protokoly o hlavním líčení se zvukovými záznamy, způsob protokolace označil po tomto přezkumu za poměrně přesný a rozhodně nezkreslující význam obsahu podaných výpovědí, jejichž doslovná protokolace požadována nebyla. Vzhledem ke zjištění, že nebyly uplatněny námitky proti právnímu posouzení, státní zástupce navrhl dovolání obviněného S. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
108.\tObviněný S. v replice vyjádřil nesouhlas s argumenty státního zástupce, poukázal na svoji funkci ve vedení společnosti A. C. a její spolupráci se společností A. P. C., která si najala společnost A., a zdůraznil, že státní zástupce přistupoval k věci čistě formalisticky. K chybné protokolaci obviněný odkázal na jím nově předložené novinové články svědčící o tom, že pro soud prvního stupně to nebyla výjimečná situace a znovu požádal o přezkum protokolů dovolacím soudem. Setrval na názoru, že se stal obětí justičního omylu z důvodu uvedených v dovolání. Obhajoba rovněž považovala za nutné zdůraznit, že obviněný S. utrpěl začátkem roku 2021 mozkovou příhodu, které dne 7. 3. 2021 podlehl, avšak jeho rodina i přesto trvá na projednání dovolání i po jeho smrti, neboť by chtěla očistit jeho jméno.
f) vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného K.
109.\tStátní zástupce výhrady uvedené v dovolání obviněného K. označil za uplatněné mimo jakékoliv dovolací důvody, neboť se soud prvního stupně, jehož skutkové závěry přijal i soud odvolací, nedopustil žádného, natožpak extrémního rozporu přijatých skutkových závěrů s provedenými důkazy. Spolupráce s obviněným S. byla i u obviněného K. prokázána, jednalo se o zcela očividné nadhodnocení nasmlouvaných služeb již z prvopočátku smluvního vztahu, který sjednával právě obviněný K., a nikoli některý z jeho managerů. Vykazované faktury nekorespondovaly s objektivní realitou. Služby měly být poskytovány v oblasti internetové reklamy dosud neetablovaným podnikatelským subjektem, který neměl žádnou minulost a jímž nově zřízené a dále provozované internetové stránky neposkytovaly žádný předpoklad, že reklama bude mít očekávaný efekt. Skutečný účel jednání pachatelů, včetně obviněného K. je doložen i tím, že k úhradám plateb s okamžitou možností volně nakládat s vyplacenými prostředky tito přistoupili ještě předtím, než vůbec mohly být na webových stránkách umístěny reklamy. Na uvedené skutečnosti bylo podle státního zástupce možné usuzovat zejména z výpovědi spolupracujícího obviněného V. Šlo o systém v mnoha případech nastavený obviněným S., s nímž byl dovolatel v osobním kontaktu. Skutečné převzetí finančních prostředků dovolatelem K. není nezbytnou podmínkou pro to, aby byl učiněn závěr o naplnění zákonných znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. K jeho spáchání došlo už podáním posuzovaných daňových přiznání. Zda skutečně obviněný vyinkasoval v hotovosti a ve sjednaných částkách od spoluobviněných to, o co usiloval, když přistoupil na systém praktikovaný obviněným S. a dalšími spoluobviněnými, již nebylo pro závěr o jeho vině rozhodné.
110.\tZávěrem státní zástupce shrnul, že dovolání obviněného K. týkající se subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, bylo vystavěno výhradně na námitkách skutkového původu, a proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby toto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
111.\tK tomuto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství obviněný K. ani jeho obhájce do dne konání neveřejného zasedání neuvedli žádné připomínky.
g) vyjádření k dovolání obviněného K.
112.\tStátní zástupce v dovolání obviněného K. ve smyslu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neshledal žádnou relevantní argumentaci dopadající na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky obviněného K. považoval za opakování obhajoby uplatněné v průběhu celého trestního stíhání i v odvolání, s nimiž se soudy vypořádaly způsobem respektujícím pravidla spravedlivého procesu. Obviněný se snažil především znevěrohodnit svědectví spolupracujícího obviněného V., jež soudy považovaly za věrohodné, protože bylo podpořeno dalšími ve věci provedenými důkazy, když dovolatel zjevně přehlédl množství dalších výnosných aktivit spolupracujícího obviněného, z nichž se nejedna z nich stala součástí skutků, pro něž byli obviněni další pachatelé. Soudy též zohlednily, že jisté plnění sice bylo prováděno, nicméně vzápětí shledaly, že se tak dělo jen „na oko“, bez skutečného zájmu účastníku dohody na reálném provádění plnění, a nepřijaly skutkový závěr předkládaný dovolatelem, že by uzavřel ústní smlouvu o dílo s obviněným S., nýbrž vycházely toliko z důkazů, které z dokazování vyplynuly.
113.\tNámitku, že při vykázání daňové ztráty a nulové daňové povinnosti za zdaňovací období let 2010 a 2011 nemohlo dojít ke zkrácení daně a eventuálně ani k pokusu daň zkrátit, státní zástupce považoval za podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak nedůvodnou, neboť zavedením faktury vystavené společností A. za první čtvrtletí roku 2012 za údajné reklamní služby do účetnictví společnosti L., byly finanční prostředky poskytované jen na oko, což se přímo projevilo na zkrácení daňové povinnosti. I výše daňové ztráty za předchozí zdaňovací období byla ovlivněna zavedením fiktivních faktur do účetnictví. Fiktivní navýšení daňové ztráty zakládá za splnění všech zákonných podmínek trestní odpovědnost pachatele za trestný čin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018 sp. zn. 7 Tdo 1086/2018). Ke znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 240 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku státní zástupce zdůraznil, že není rozhodné, zda obviněný způsobil škodu, ale to, že zkrátil daň v určitém rozsahu, v tomto případě ve značném rozsahu, tedy minimálně ve výši 500.000 Kč. Ze všech zjištěných důvodů zájem pachatelů směřoval ke zkrácení DPPO a DPH. K uvedenému státní zástupce poukázal na vybrané závěry rozhodovací praxe (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 3 Tdo 83/2018, ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 3 Tdo 503/2017, ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 946/2015, a ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1055/2012).
114.\tS obviněným nesouhlasil ani v tom, že nebylo prokázáno jeho zavinění v úmyslné formě podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, odkázal na správné závěry soudu prvního stupně a zmínil, že o dobré víře obviněného K. nesvědčí např. to, že z počátku šlo o proplácení výdajů za služby, které ještě ani nezačaly být poskytovány. Jeho jednání bylo vedeno záměrem snížit daňový základ daňového subjektu L. a uměle zkrátit jeho daňové povinnosti, čili jednoznačně spáchané v úmyslu přímém.
115.\tVzhledem ke shora uvedenému navrhl státní zástupce Nejvyššímu soudu, aby dovolání obviněného K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
116.\tK tomuto stanovisku Nejvyššího státního zastupitelství se obviněný K. do dne konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
h) vyjádření k dovolání obviněného K. a replika k němu
117.\tStátní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného K. uvedl, že argumentace týkající se odposlechů nebyla uplatněna v mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž příslušností soudu k rozhodnutím v přípravném řízení se zabývaly ve svých rozhodnutích, jak nalézací soud (strany 528 až 529 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), tak soud odvolací (odstavec 67. na straně 63 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a to s odkazem na nález pléna Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14. S ohledem na tyto okolnosti soudy své závěry učinily plně v kontextu těchto zjištění a jsou správné.
118.\tV případě posuzovaného jednání obviněného K. nejde o nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, a již vůbec ne o to, že by mělo jít o rozpor extrémní. Námitky i tohoto dovolatele byly opakováním jeho obhajoby, s níž se soudy nižších stupňů vypořádaly způsobem respektujícím pravidla spravedlivého procesu. Nedůvodnými shledal výhrady proti postupu správce daně, neboť při daňové kontrole finanční orgán není obeznámen se všemi souvislostmi, jež následně mohou být zaznamenány v trestním řízení, a dovolatel pominul, že daňová kontrola u společnosti, za níž jednal, měla být provedena ke zdaňovacímu období, které se téměř nepřekrývalo s dobou, v níž se měl dopouštět předmětné trestné činnosti. Skutečnost, že šlo pouze o zástěrku trestné činnosti, musela být dovolateli známa od počátku jeho zapojení se do nastaveného systému provozovaného obviněným S., a to ze schůzek, jichž se s tímto organizátorem trestné činnosti účastnil a z pravidelného inkasování poměrné značné části provedených plateb za reklamu zpět do jeho rukou v hotovosti, přičemž to, že se nepotkával osobně s obviněným V. lze připisovat tomu, že spojovacím článkem mezi nimi byl obviněný S. Nepřisvědčil ani výhradám proti nevěrohodnosti obviněného V., v jehož výpovědi nelze nalézt zmiňované nesrovnalosti. K tabulkám optimalizace státní zástupce uvedl, že není nic neobvyklého na tom, že se tyto nenašly u dovolatele, protože primárně nesloužily jeho potřebám. Své opodstatnění tyto tabulky měly v případě spoluobviněných S. a V., kteří by vzhledem k rozsahu nabízených služeb bez jejich existence rychle ztratili přehled o platbách zaslaných tím kterým kooperujícím odběratelem a o prostředcích, které mají být z vyinkasovaných peněz zaslaných odběrateli na bankovní účty ovládaných společností v hotovosti vráceny zpět osobám za odběratelské společnosti vystupující. Znalecký posudek společnosti K. A&C. C. byl zcela dostatečně vyhodnocen v odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze.
119.\tVzhledem ke shora uvedenému navrhl státní zástupce Nejvyššímu soudu, aby dovolání obviněného K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
120.\tK tomuto vyjádření státního zástupce obviněný K. tvrdil, že o tzv. tabulkách optimalizace nevěděl, a v další své argumentaci v zásadě setrval na okolnostech tvrzených v dovolání a setrval i na svém dovolacím návrhu.
ch) vyjádření k dovolání obviněného S.
121.\tStátní zástupce k dovolání obviněného S., které kopírovalo jím dříve tvrzené skutečnosti, uvedl, že se s nimi soudy vypořádaly a žádný rozpor v skutkových zjištěních ve vztahu k jeho jednání neshledaly. Nebylo možné přisvědčit jeho obhajobě, že nebyl proveden jediný důkaz, který by prokazoval, že od obviněného S. přebíral v hotovosti podstatnou část plnění, které společnost S. s., předtím poukázala společnosti A. Stěžejní byla zejména výpověď spoluobviněného V., který sice nebyl předání peněz osobně svědkem, ale věděl detaily o spolupráci s obviněným S., a jeho výpověď k tomuto dovolateli nedostatky nevykazuje, když podle jeho podání bylo zdůvodněno, že si od něj peníze nadále přebíral a odevzdání peněz obviněnému F. V. průběžně potvrzoval, což bylo zcela v souladu s původním ujednáním pachatelů. Rovněž povědomí obviněného S. o tzv. tabulkách optimalizace nebylo nutné, neboť primárně nesloužily jeho potřebám, nýbrž potřebám obviněných F. V. a S. Navíc se v případě dovolatele jednalo o pravidelné, opakující se platby ve stejné výši, takže žádné tabulky neměly smysl. Součástí jejich záměrů bylo to, že žádné zdokladování protiprávního postupu se v oficiálních evidencích, a pokud možno ani jinde, projevit nesmí.
122.\tZa podpůrný důkaz o vině obviněného S. považoval státní zástupce i to, že o nastaveném nelegálním systému vypovídali i další pachatelé, kteří se stejně jako dovolatel zapojili do systému uměle vykazovaných plateb za údajné služby a zpětných transakcí ve prospěch osob jednajících za příjemce těchto smyšlených či bez reálného opodstatnění jen na oko činěných služeb.
123.\tPodle názoru státního zástupce námitku proti zavinění bylo možné formálně pod uplatněný dovolací důvod podřadit, s tím, že nemá jakéhokoli opodstatnění. Skutek, jímž byl obviněný S. uznán vinným, zjevně naplňuje všechny znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to i co do subjektivní stránky, tj. zavinění, na straně obviněného, jak soudy v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí důsledně vysvětlily, kdy tento závěr má oporu v provedených důkazech. V předmětném případě obviněný přímo působil v obchodní společnosti, která se od počátku v souladu s jeho prvotním záměrem, který souzněl se záměrem spoluobviněného S., stala součástí fiktivně deklarovaných a uměle vytvářených obchodních transakcí. Obviněný S. přitom působil jako statutární orgán právnické osoby, který mimo jiné odpovídá za vedení účetnictví (také jeho správnost, úplnost, přehlednost a průkaznost), a za podávání daňových přiznání, což vše nasvědčovalo jeho úmyslnému zavinění.
124.\tObviněný S. zahrnováním faktur za smyšlená či ekonomické realitě neodpovídající plnění do účetnictví daňového subjektu S. s. vědomě navyšoval výdaje na dosažení, zajištění a udržení příjmů, čímž současně dosáhl snížení daňového základu pro vyčíslení DPPO. Jestliže obviněný do účetnictví společnosti vědomě nechával zahrnovat faktury na v podstatě fiktivní a bezobsažné plnění, na základě nichž posléze vědomě vyhotovoval a podával nepravdivá daňová přiznání, je zjevné, že zájem státu na správném vyměření daně chtěl porušit [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].
125.\tK dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný rovněž učinil součástí svého dovolání, státní zástupce připomněl, že nebyl naplněn ani v jedné z jeho variant. Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
126.\tObviněný S. k těmto skutečnostem uváděným státním zástupce žádné výhrady již nevznesl.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
127.\tKe všem dovolatelům a dovoláním Nejvyšší soud společně uvádí, že jako soud dovolací shledal, že dovolání jsou přípustná, neboť směřují proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) nebo h) tr. ř., obvinění jsou k jeho podání oprávněnými osobami podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., byla podána podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. v zákonné lhůtě a u soudu prvního stupně, který v této věci rozhodoval.
128.\tK dovolání podanému obviněným S., jenž zemřel 7. 3. 2021, je třeba uvést, že podle § 265p odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud je povinen projednat i toto dovolání, protože bylo podáno ve prospěch obviněného S., když jeho smrt nepřekáží provedení řízení na podkladě takového dovolání; trestní řízení tu nelze zastavit proto, že obviněný zemřel.
129.\tDovolání lze podrobit věcnému přezkumu pouze v případě, že bylo uplatněno v souladu s označenými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání obviněných opřená o konkrétní důvody, s jejich zákonnými podmínkami obsahově korespondují, a zda jsou důvodná, a to s ohledem na argumenty uplatněné v dovolání každého z dovolatelů.
130.\tPodle obsahu podaných dovolání lze shrnout, že všichni obvinění dovolání podali na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., navíc obviněný S. též s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., obvinění M. podle § 265b odst. 1 písm. h) a l) tr. ř., P. V. a K. podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., K. podle § 265b odst. 1 písm. b) a S. podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
131.\tPro přehlednost je vhodné nejprve obecně vymezit hlediska zákonem stanovená pro označené dovolací důvody, o něž obvinění dovolání opřeli.
132.\t K dovolání obviněných M. a S. lze uvést, že podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je možné jej podat bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že soud druhého stupně odvolání podle § 254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal a pro jeho nedůvodnost jej podle § 256 tr. ř. rozsudku zamítl (neodmítl je z formálních důvodů), mohli obvinění M. a S. uvedený dovolací důvod dovolání použít jen při existenci vad naplňujících některý z dalších dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že tito obvinění podali dovolání též s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) nebo h) tr. ř., byl důvod dovolání použit podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
133.\tDůvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. užitý všemi obviněnými slouží k nápravě vad rozhodnutí spočívajících na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
134.\tProstřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
135.\tPodkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.]. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neslouží k nápravě procesních nedostatků, a to jak v řízení samotném, tak ani v postupech soudů při provádění důkazů, a proto nelze prostřednictvím tohoto důvodu namítat jejich neúplnost. Toto pravidlo je však limitováno případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není těmito argumenty naplněn [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
136.\tZásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do provádění a hodnocení důkazů tak přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
137.\tZ dikce tohoto ustanovení tedy plyne, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neslouží zásadně k odstranění vad ve výroku o trestu. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod nicméně vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
138.\tPro pochybení ve výroku o trestu, kvůli nimž napadal přezkoumávaný rozsudek obviněný M. slouží důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o nějž tento dovolatel dovolání též opřel. Podle tohoto důvodu lze výhrady proti trestu vytýkat, jestliže by byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
139.\tObviněný K. v podaném dovolání označil důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., k němuž lze uvést, že pro jeho naplnění se předpokládá splnění dvou kumulativně stanovených podmínek, a to ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto k uplatnění dovolacího důvodu zde nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Nepostačovalo by rovněž, byl-li za podjatého ve věci označen např. státní zástupce nebo zástupce jiné strany řízení či soudní zapisovatel. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. však nelze použít, jestliže okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Zákon tedy neumožňuje, aby dovolatel – věděl-li o podjatosti soudce, který ve věci rozhodoval – namítal tuto skutečnost až v dovolání. Jestliže se o ní však dozvěděl až po rozhodnutí soudu druhého stupně, tj. nemohl-li ji namítat předtím, lze v ní spatřovat dovolací důvod podle tohoto ustanovení (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157-314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157).
140.\t Důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., o který dovolání opřeli obvinění K. a P. V., slouží k odstranění vad přezkoumávaných rozhodnutí v případě, kdy v dovoláním napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím výrokem ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu. V případě výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody bude neúplným výrokem o trestu, jestliže soud nerozhodne o způsobu jeho výkonu podle § 56 tr. zákoníku, apod. Za neúplný se považuje výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Neúplným by byl takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157-314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173 až 3174).
141.\tDůvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. užil obviněný S., a je dán v případě, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 823/2017). Zákon vymezuje podmínky pro uložení ochranných opatření (k jejich okruhu viz § 98 tr. zákoníku, § 21 z. s. m. a § 15 odst. 2 t. o. p. o.) v ustanoveních § 99 až 102a tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173).
142.\tNejvyšší soud k takto vymezeným důvodům dovolání u všech dovolatelů pro úplnost podotýká, že pro rozsah přezkumné povinnosti ve vztahu k dovoláním napadeným rozhodnutím platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy, a proto musí obviněný nedostatky svědčící o porušení pravidel spravedlivého procesu v dovolání skutečně vytknout a vyložit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
V. K procesním výhradám a námitkám o porušení pravidel spravedlivého procesu namítaných podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
143.\tVšichni dovolatelé podle obsahu jimi podaných dovolání s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkali existenci extrémního nesouladu a porušení pravidel spravedlivého procesu v postupech orgánů činných v trestním řízení a při zajišťování dokazování, které považovali za nedostatečné, a proto vytýkali:
a) nedostatky při zajišťování odposlechů s tvrzením o jejich vydání místně nepříslušným soudem (zejména obvinění S., M., M. V., P. V., K. a K.),
b) vadnou protokolaci pořízenou soudem prvního stupně (hlavně obvinění S., M. V., P. V. a S.),
c) nevěrohodnost obviněného V. a objasnění viny dovolatelů (k dovolání všech obviněných),
d) vady znaleckého posudku znalce Vítězslava Hálka (obvinění M. V., K. a K.),
e) vadné stanovení výše daňových úniků (obvinění S., K., K. a S.),
f) nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (zejména obvinění S., M. V., M., S., K., K., K. a S.),
g) nesprávné zjištění popsaných skutkových okolností (obvinění S., M. V., K., K., K. a S.).
144.\tUvedenými výhradami obvinění zásadně důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný důvod dovolání sice nenaplnili, neboť nevytýkali vadné právní posouzení činu, jenž jim je kladen za vinu, nicméně námitky jsou primárně zaměřeny proti procesním postupům orgánů činných v trestním řízení, zejména soudů, což s označeným dovolacím důvodem sice nekoresponduje [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)], avšak Nejvyšší soud se jimi zabýval, protože obvinění vytýkali v tomto směru nedodržení pravidel spravedlivého procesu, což se zřetelem na stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb., Nejvyšší soud zavazuje k tomu, aby extrémní porušení práv obviněných vyloučil, a proto se Nejvyšší soud v tomto rozsahu uvedenými výhradami zabýval.
a) K zajišťování odposlechů a místní nepříslušnosti soudu v přípravném řízení
145.\tDovolatelé vytýkali nedostatky, které spatřovali již v přípravném řízení, zejména však obvinění M., M. V. a K. brojili vůči nesprávnosti postupů policejních orgánů a posléze soudů při provádění důkazů zajištěnými odposlechy. Především proti tomu, že příkazy k odposlechům byly vydány místně nepříslušným soudem a byly špatně odůvodněné, a proto takto pořízené důkazy vůbec nemohly sloužit jako podklad pro skutková zjištění soudů. Předně je nutné k této námitce uvést, že je známá již z předchozích fází trestního řízení a soudy nižších stupňů na ni již v přezkoumávaných rozhodnutích reagovaly. Soud prvního stupně okolnosti, za kterých byly pořízeny odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, zkoumal, a skutečnosti k nim popsal na stranách 499 až 503 rozsudku, kde rozvedl všechny podstatné skutečnosti týkající se toho, že byly zaznamenány telefonáty s použitím mobilních telefonů užívaných obviněnými S., V., R. P., M., P. V. a dalšími, na ně navázaly odposlechy telefonátů z mobilních telefonů užívaných obviněnou E. V. (vše v rámci akce M. a M.). V návaznosti na obhajobu obviněných se soud prvního stupně taktéž obsáhle vyjádřil k úkonům v přípravném řízení prováděným v této trestní věci, jež směřovaly k pořízení předmětných odposlechů (srov. strany 528 až 529 rozsudku soudu prvního stupně). Uvedl, že trestní řízení bylo od počátku dozorováno z úrovně Vrchního státního zastupitelství v Praze státní zástupkyní JUDr. Dagmar Pětníkovou. Policisté – J. Š. a Z. Š., na něž je v dovolání obviněných rovněž poukázáno – pracovali v policejním útvaru – Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality SKPV Policie ČR – s celorepublikovou působností. Přiděleni byli k jeho ústecké expozituře, ale jejich pověření šetřením v této trestní věci nebylo za daných okolností v rozporu s žádným právním předpisem. Jednotlivé úkony trestního řízení a příslušná rozhodnutí činili v jeho přípravném stadiu pověření policisté a státní zástupkyně. Pouze v případě provedení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a k provedení domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor byly příkazy k jejich provedení vydány na návrh státní zástupkyně JUDr. Dagmar Pětníkové Okresním soudem v Ústí nad Labem.
146.\tNalézací soud se podrobně vypořádal rovněž s obhajobou obviněných o nepoužitelnosti takto získaných důkazů zejména vzhledem k tvrzení, že byla v přípravném řízení nesprávně stanovena místní příslušnost Okresního soudu v Ústí nad Labem pro rozhodnutí o odposleších, když zejména s odkazem na bod 120. nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, shledal, že v namítaném postupu se o vady nejednalo. Soud prvního stupně v návaznosti na toto odůvodnění nálezu Ústavního soudu shledal, že v posuzované trestní věci sice byla část důkazů opatřena úkony provedenými na základě příkazů vydaných Okresním soudem v Ústí nad Labem, který nebyl podle nového výkladu zaujatého Ústavním soudem v citovaném nálezu místně příslušný k jejich vydání, avšak uvedený procesní postup byl realizován před datem vyhlášení tohoto nálezu, v němž bylo výslovně stanoveno, že se vyslovený názor netýká určení místní příslušnosti státního zástupce u úkonů, činěných před dnem 22. 6. 2016, kdy se tento nález stal vykonatelným.
147.\tNejvyšší soud závěry, které soudy k uvedeným námitkám obviněných učinily, považuje za správné, a jen pro úplnost dodává, že úkony, vůči nimž námitky obviněných směřují, jsou zaznamenány ve svazku č. 67 spisu na č. l. 22393-22685 a ve svazku č. 71 na č. l. 24 097 až 24 114 spisu. Podle jejich obsahu je zřejmé, že korespondují s postupy vymezenými v § 88 tr. ř., zejména příkazy k vydání odposlechů odpovídaly podmínkám stanoveným v § 88 odst. 2 tr. ř., a to včetně jejich náležitostí a skutečností, které jejich vydání opodstatňovaly. Jejich odůvodnění vycházejí hlavně ze skutečností známých v době jejich vydání, neboť nelze přehlížet, že jsou pořizovány v počátku trestního řízení, kdy teprve na jejich podkladě je trestná činnost odhalována. Z tohoto hlediska odůvodnění příkazu k vydání odposlechů mohou obstát. Možnost použití odposlechů jako důkazů v tomto řízení obvinění zpochybňovali rovněž tvrzením o nedostatečnosti odůvodnění příkazů k odposlechům. S ohledem na fázi řízení zcela na počátku zajišťování důkazů, je pochopitelné, že na odůvodnění příkazů ke jmenovaným úkonům nelze klást takové nároky jako na jiné rozhodnutí v pozdějších stadiích, proto lze jen konstatovat, že nejsou z těchto pochopitelných důvodů zcela detailní. Se zřetelem na tuto skutečnost jejich obsahová stránka jako neodkladných a neopakovatelných úkonů dostačuje pro posouzení jejich správnosti. Je třeba mít na paměti, že příkazy ve smyslu § 88 odst. 2 tr. ř. jsou nástrojem kontroly nezávislých soudů, resp. státního zastupitelství jako garanta zákonnosti v přípravném řízení nad postupem policie v případech, kdy její úkony citelně zasahují do základních práv osob. Nelze pominout, že ani stručné odůvodnění neznamená automaticky porušení práv spravedlivého procesu, neboť odůvodnění je primárně nástrojem kontroly, resp. zárukou proti zneužívání institutů trestního práva dotýkajících se základních lidských práv (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. III. ÚS 1033/07). V této souvislosti lze připomenout ustálenou soudní praxi, podle níž soudy k posouzení odůvodnění příkazu povolujícího zásahu do soukromí (např. odposlech nebo domovní prohlídku) nemají přistupovat ryze formálně, nýbrž mají aplikovat formálně-materiální přístup, tedy zkoumat ve světle testu účinnosti trojí kontroly existenci materiálních důvodů nařízení předmětného opatření, které lze dovodit nejen z kontextu celého odůvodnění příkazu, ale i ze spisového materiálu a z okolností případu (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1694/17), přičemž takový přístup aproboval i Evropský soud pro lidská práva ve věci Maslák a Michálková proti České republice, rozsudek ze dne 14. 1. 2016, stížnost č. 52028/13, a ve věci Duong proti České republice, rozsudek ze dne 14. 1. 2016, stížnost č. 21381/11. Pokud v protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu ani v příkazu k provedení takového úkonu nebyla odůvodněna jeho neodkladnost či neopakovatelnost, pak je nutné povahu tohoto pochybení zvažovat i z materiálního hlediska, tedy zda i přes chybějící odůvodnění existují v konkrétním případě podmínky pro provedení tohoto úkonu jako neodkladného či neopakovatelného, jak jsou uvedeny v § 160 odst. 4 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 37/2013 Sb. rozh. tr.). Případné nedostatky odůvodnění příkazu nebo protokolu lze odstranit i dodatečně při následném posouzení a po zvážení všech souvislostí, jestliže věcné důvody pro neodkladnost, resp. neopakovatelnost úkonu byly splněny, neboť pak se ve své podstatě jedná o vadu toliko formální, bez vlivu na věcnou správnost provedení úkonu jako neodkladného či neopakovatelného. Slabé či dokonce chybějící odůvodnění takového úkonu nevede samo o sobě k závěru o nezákonnosti příslušných meritorních rozhodnutí, na jejichž podkladě byly realizovány. Jde sice o formální vadu řízení, která však neznamená automatický závěr o nezákonnosti příslušných meritorních rozhodnutí v takové trestní věci (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.). Kromě toho se úroveň obsahové preciznosti odůvodnění určitého rozhodnutí odvíjí mimo jiné též od pokročilosti stadia trestního řízení, v němž je rozhodnutí vyhotoveno, např. v usnesení o zahájení trestního stíhání trestná činnost nemusí a ani prakticky nemůže být objasněna v podrobnostech a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě, jako je tomu u podané obžaloby (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03). Nahlíženo touto perspektivou ve stadiu před zahájením trestního stíhání jsou nároky na podrobnost odůvodnění rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení logicky také o něco nižší (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2221/08).
148.\tO záznamech telekomunikačního provozu byly sepsány protokoly obsahující zákonem stanovené podstatné náležitosti (§ 88 odst. 4 tr. ř.). Zmíněné záznamy obsahují potřebné údaje o místě, času, způsobu provedení úkonu, jakož i osobě, která záznam pořídila, obsahují též uvedení údajů o obsahu provedeného záznamu (srov. rozhodnutí č. 56/2001 Sb. rozh. tr.). Na základě těchto kritérií a s ohledem na ve věci pořízená rozhodnutí nelze dojít k závěru, že se orgány přípravného řízení při jejich vydání dopustily vad, které by zakládaly porušení pravidel spravedlivého procesu.
149.\tSoudy se náležitým a ústavně konformním způsobem vypořádaly s otázkou místní příslušnosti orgánů činných v přípravném řízení, a plně respektovaly nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, jenž sice nově vymezil podmínky místní příslušnosti okresního soudu podle kritérií stanovených v § 18 tr. ř., avšak pouze pro budoucí řízení, neboť v bodě 120. uvedl, že je nelze aplikovat retrospektivně, rozhodoval-li v přípravném řízení v období před vykonatelností zmiňovaného nálezu okresní soud, jehož místní příslušnost byla založena v souladu s předcházející ustálenou praxí, přičemž takové rozhodnutí nemohlo představovat porušení práva obviněného na zákonného soudce (srov. např. usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2350/16, usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1967/16, usnesení ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2033/16 či usnesení ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 1916/15). Proto závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14, se uplatní teprve od okamžiku jeho vykonatelnosti tj. od 22. 6. 2016 (čl. 89 odst. 1 Ústavy). Veškerý průběh trestních řízení, jenž se uskutečnil před tímto datem, je proto nutno posuzovat podle tehdejší praxe. Pokud tedy v období předcházejícím citovanému nálezu byla založena postupem podle § 26 odst. 1 tr. ř. místní příslušnost okresního soudu, která nevyhovuje názorům rozvedeným v nálezu pod sp. zn. Pl. ÚS 4/14, jako je tomu i v nyní posuzované věci, nejde o nezákonné či dokonce neústavní příkazy k odposlechům, k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor, jenž by vedly k procesní nepoužitelnosti důkazů z těchto úkonů vzešlých.
150.\tVzhledem k takto vyjádřeným zásadám lze shledat, že při posouzení spisového materiálu jako celku a též odůvodnění jednotlivých příkazů k odposlechům nelze pochybovat o jejich důvodnosti, a to zejména s důrazem na jejich neopakovatelnost.
151.\tPokud obvinění zpochybňovali pořízené odposlechy z hlediska hodnocení jejich obsahu, tato činnost spadá do postupu podle zásad plynoucích z § 2 odst. 6 tr. ř., jemuž soudy věnovaly potřebnou pozornost, a to jak samostatně, tak ve vzájemné souvislosti s ostatními ve věci provedenými důkazy a taktéž v návaznosti na obviněnými vznesenou obhajobu (viz zejména strany 499 až 503 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud proto shledal, že v kontextu s ostatními důkazy poskytují velmi plastický a jednoznačný obraz ohledně zapojení se obviněných do spolupráce s hlavou celé trestné činnosti obviněným S., když soud uzavřel, že z odposlechů vyplývají detaily „obchodního vztahu“ mezi nimi. Nelze přehlédnout, že závěry vycházející z jednotlivých odposlechů jsou doplňovány a jsou v kontextu i s výpovědí spolupracujícího obviněného V. stejně jako s listinnými důkazy a e-maily, jež byly v této trestní věci zajištěny.
152.\tLze proto uzavřít, že zpochybnění správnosti uvedených postupů obvinění nečinili na podkladě objektivních skutečností, ale podle vlastního hodnocení některých dílčích sdělení plynoucích z jednotlivých odposlechů, z nichž upozorňovali na kusé informace, jež neodpovídaly závěrům, které svou činností učinil soud prvního stupně, a tudíž se jedná pouze o individuální závěry obviněných založené na skutečnostech vycházejících z odlišného hodnocení důkazů, bez obecného náhledu na všechny rozhodné skutečnosti, a bez reálného vnímání okolností, které vyplynuly i z výsledků provedeného dokazování. Uvedené argumenty obviněných se proto neslučují s jimi označeným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Ze všech rozvedených poznatků Nejvyšší soud v uvedených procesní postupech stran pořízených odposlechů neshledal vady, neboť netrpí vytýkanými nedostatky a lze uzavřít, že důkazy opatřené provedenými domovními prohlídkami, prohlídkami jiných prostor, odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu jsou procesně použitelnými, neboť byly opatřeny v souladu s příslušnými procesními pravidly.
b) K námitkám vůči protokolaci hlavních líčení
153.\tObvinění S., M. V., P. V. a S. brojili proti způsobu, jakým soud prvního stupně prováděl protokolaci o průběhu hlavních líčení, když vytýkali, že písemně vyhotovené protokoly nekorespondují s pořízenými audiozáznamy, neboť neobsahují celé pasáže výpovědí, a že s nimi bylo ze strany soudu manipulováno. Jde o výhrady, jež vytýkali i v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se zejména odvolací soud dostatečným způsobem vypořádal, aniž by shledal obviněnými namítané nedostatky, když vysvětlil, že namítaná pochybení neměla vliv na samotné hodnocení provedených důkazů a zjištění skutkového stavu věci v daném řízení, případně na porušení práva na obhajobu a přezkoumatelnost napadeného rozsudku. Obvinění v odvolání, obdobně jako v podaných dovoláních, nepožadovali, aby protokol byl opraven, či doplněn, případně neoznačili přesné pasáže, které mají být opraveny, i když o opravě protokolu v takovém případě by ve smyslu § 57 odst. 1 tr. ř. rozhodoval soud, o jehož protokol jde. Jak odvolací soud zjistil, námitky proti protokolaci, které by musel soud prvního stupně řešit, neučinily strany ani v průběhu hlavních líčení, ani v době, kdy podaly odvolání. Odvolací soud proto na základě doplnění odvolání, která byla odvolacímu soudu doručena až po nařízení veřejného zasedání, porovnal protokoly z označených hlavních líčení ze dne 4. 5. 2016 a 16. 5. 2016 zaevidované v trestním spise se zvukovým záznamem z těchto jednání a zjistil, že námitky v naznačeném směru nejsou důvodné, neboť ze vzájemného porovnání audiozáznamu a protokolů vyplynulo, že způsob protokolace je poměrně přesný, nezkresluje význam obsahu podaných výpovědí a pokud existují nějaké nepřesnosti, nemají namítané důsledky a nevybočují z obvyklého způsobu protokolace. Rovněž zjistil, že stranami nebylo žádáno ve smyslu ustanovení § 55b odst. 3 tr. ř. o doslovnou protokolaci výpovědi, či její části (srov. bod 65. rozsudku odvolacího soudu).
154.\tK těmto závěrům podle protokolů o hlavních líčeních ze dnů 4. 5. 2016 (č. l. 35893 až 35951 spisu) a 16. 5. 2016 (č. l. 36018 až 36058 spisu), vůči nimž směřovaly hlavní výhrady, je potřeba obecně uvést, že z nich neplynou namítané vady, a soudy respektovaly hlediska uvedená v § 55b tr. ř. a splnily tam stanovené podmínky protokolace v řízení před soudem. Postupovaly i podle § 55b odst. 3 tr. ř., že „výpovědi osob, které již byly vyslechnuty, se do protokolu o hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání zapisují jen potud, pokud obsahují odchylky nebo dodatky k dřívějším výpovědím nebo vysvětlením. Státní zástupce nebo obviněný mohou žádat, aby výpověď učiněná v řízení před soudem nebo její část byla doslovně zaprotokolována; předseda senátu takové žádosti vyhoví, pokud předmětem výpovědi není jen opakování toho, co je již zachyceno v protokolu“. Posoudí-li se obsah námitek a uvedený konkrétní spisový materiál, není zřejmé, že by protokoly trpěly vytýkanými vadami. Nutné je dodat, že proti protokolu mohou strany podat námitky (srov. § 57 tr. ř.). Z obsahu spisu neplyne, že by se obvinění v průběhu konaných hlavních líčení domáhali doslovně přepsaných protokolů, anebo že by opravy protokolu touto zákonnou cestou požadovali, navíc, jestliže protokoly obdržely pro jejich obsáhlost později, jejich požadavek byl dodatečně zhojen odvolacím soudem, který obviněným dal na tuto výhradu odpověď. Jejich námitkou se zabýval a shledal, že z obsahu protokolů neplyne, že by s nimi bylo manipulováno a údaje v nich byly zkreslovány. Pokud by byla námitka proti protokolaci vznesena, soud by o ní rozhodl, protože to je jeho povinnost plynoucí z § 57 tr. ř. Nemůže tuto povinnost opomenout jen proto, že námitka je nedostatečně konkrétní (srov. rozhodnutí č. 58/2005-II. Sb. rozh. tr.), avšak by tak mohl učinit i později. Pro provedení opravy ani pro vznesení námitky není stanovena žádná lhůta. Proto protokol o hlavním líčení, o veřejném a neveřejném zasedání je zásadně nutno pokládat za věrohodný, pokud není provedenými důkazy prokázán opak. Pouhé, ničím dalším nepodložené tvrzení jen jedné osoby, která byla přítomna jednání soudu, o nesprávnosti protokolace, k tomuto zpochybnění nestačí. To platí zvláště za situace, kdy z obsahu protokolu vyplývá, že tato osoba se během jednání soudu doplnění či opravy hlasitě prováděné protokolace vůbec nedomáhala (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 11 Tvo 35/2002, uveřejněné pod č. 17/2002 – T 404 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
155.\tZ uvedených důvodů nebylo ničím opodstatněné, aby k požadavku obviněných Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání přeslechl audiozáznamy, neboť na uvedené výhrady, jež ani nebyly přesně v dovoláních obviněných vymezeny, nepřistoupil, jelikož dovolací soud zásadně dokazování sám neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.), a z ničeho nevplynulo, že by odvolací soud, jenž tuto okolnost zkoumal, postupoval v rozporu s objektivně zjištěnými skutečnostmi.
c) K objasnění viny dovolatelů a věrohodnosti obviněného F. V.
156.\tVšichni obvinění v rámci svých dovolacích námitek v zásadě popřeli, že by se do trestné činnosti vůbec zapojili, případně uváděli, že jejich vzájemná spolupráce s obviněným V. a S. byla zcela v mezích zákona a soudy dovozená skutková zjištění o spáchání daňové trestné činnosti byla vadná a nepodložená výsledky provedeného dokazování. K takovým tvrzením je nutné poznamenat, že jsou ve velké míře pouze opakovanou obhajobou, na níž reagovaly soudy obou stupňů a vypořádaly se s ní. Nelze přisvědčit tvrzení, že by soudy nezajistily důkazy potřebné pro řádné objasnění stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), protože zejména z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně plyne, že při hlavním líčení provedl velmi rozsáhlé dokazování, kdy podrobný výčet důkazů a skutečnosti, jež z nich byly vytěženy, jsou uvedeny na stranách 362 až 530 rozsudku soudu prvního stupně.
157.\tV tomto kontextu Nejvyšší soud zdůrazňuje zásadu, že není smyslem dovolacího řízení, aby v něm rekapituloval důkazy, jež soudy nižších stupňů provedly a vyhodnotily, nadto když z přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy dostatečně vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Není úkolem Nejvyšší soudu jako soudu dovolacího rozebírat konkrétní důkazy, které roli obviněných objasňují, protože žádný takový dovolací důvod zákonem vymezen není. Účelem dovolacího řízení z hlediska jeho smyslu a účelu, a to zejména s ohledem na zásady spravedlivého procesu, je jen stručně poukázat na to, že soud prvního stupně i v daném rozsahu provedeného dokazování dokázal shromáždit, popsat a zhodnotit konkrétní skutečnosti vycházející z výsledků provedeného dokazování, tak, že byla spravedlivým procesním postupem objasněna individuální souvislosti u každého z dovolatelů. Takové povinnosti soudy dostály, protože obvinění mají jak ve spisovém materiálu, tak i v patřičné části přezkoumávaných rozhodnutí svou pasáž, a z ní vyplývající podklady, na jejichž základě soudy o každém z obviněných rozhodly, jsou zjevné a dostatečně konkrétní. Vhodné je v této věci poukázat v podrobnostech i na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, který v nutných konkrétnostech ke každému obviněnému v reakci na jeho dovolání poukazoval na obsah důkazů a adresné výsledky provedeného dokazování, které jeho vinu prokazují vinu obviněných a současně i vyvracejí uváděné námitky směřující do obsahu a rozsahu provedeného dokazování. Vzhledem k tomu, že tato vyjádření korespondují s obsahem spisového materiálu, Nejvyšší soud i na ně ve stručnosti odkazuje.
158.\tNejvyšší soud i nad to zdůrazňuje, že z obsahu rozsudku soudu prvního stupně, na který navázal i odvolací soud, plyne, že ve vztahu ke každému z obviněného a jemu za vinu kladené trestné činnosti bylo provedeno rozsáhlé a z velké části i podrobné dokazování. Jedná se zejména o výpovědi obviněných a svědků, soubor listinných důkazů a věcné důkazy, jež tvoří zajištěné elektronické materiály, telefonické záznamy (tzv. odposlechy), zachycené SMS zprávy, výsledky sledování věcí a osob, zajištěná e-mailová komunikace, počítače a elektronické nosiče dat. Významnou část důkazního materiálu tvoří rovněž výsledky znaleckého zkoumání v podobě posudků a odborných vyjádření z oborů kybernetiky a elektroniky, ekonomiky a daktyloskopie. Základní charakteristika jednotlivých obchodních společností v této trestní věci, včetně jejich orgánů, předmětů podnikání a výše základního kapitálu byla objasněna pomocí příslušných výpisů z obchodního rejstříku a sbírky listin k němu přiložené, kdy o činnosti těchto daňových subjektů vypovídaly i jejich účetní záznamy a daňová přiznání. Mezi rozhodné důkazy prokazující podnikatelské aktivity obviněných v podobě plateb a dalších finančních transakcí patří uzavřené obchodní smlouvy, objednávky a vystavené faktury, výpisy z bankovních účtů, e-mailová komunikace, elektronické soubory a zvláště tabulky s názvy „optimalizace“, „mincovka“ a „chemici“. Za doplňující důkazy soud prvního stupně označil věci doličné zajištěné při domovní prohlídkách a prohlídkách jiných prostor v podobě diářů, razítek společností, obálek se zpětně vrácenou hotovostí, a další. Závěry, které z takto provedeného dokazování vyplynuly a týkaly se obecně fungování celého systému předstírané obchodní spolupráce mezi dotčenými společnostmi, ať už vedly k odsouzení či zproštění části obviněných (viz výroky pod písmeny A. až D. rozsudku soudu prvního stupně), soud prvního stupně shrnul na stranách 530 až 572 rozsudku, a to včetně postupu, jakým provedené důkazy hodnotil. Na stranách 573 až 620 rozsudku se pak nalézací soud věnoval rolím jednotlivých obviněných a jimi zvolené obhajobě, se kterou se, v návaznosti na učiněná skutková zjištění vzešlá z provedených a vyhodnocených důkazů, vypořádal. Z uvedeného vyplývá, že průběh skutku soud objasňoval v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5 tr. ř. a usuzoval na něj ze souhrnu přímých i nepřímých důkazů, které tvořily logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.).