71. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku přesvědčivě vyložil, že jmenovaný obviněný inkriminovaným jednáním popsaným v jeho výroku o vině jako policista a úřední osoba podle § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, jehož se dopustil „v souvislosti s pravomocí a odpovědností“ příslušníka tohoto bezpečnostního sboru ve smyslu § 127 odst. 2 tr. zákoníku, v rozporu s ustanovením § 45 odst. 1 písm. b), c), i), § 46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákona č. 361/2003 Sb.“), ustanovením § 115 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 273/2008 Sb.“), podle nichž jako policista zejména nesmí zneužívat ve prospěch vlastní nebo ve prospěch jiných osob informace nabyté v souvislosti s výkonem služby, je povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se seznámil při plnění úkolů policie nebo v souvislosti s nimi, které v zájmu zabezpečení úkolů policie, včetně úkolů podle trestního řádu, vyžadují, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami, je povinen plnit nestranně, řádně a svědomitě služební povinnosti a jednat i v době mimo službu tak, aby svým jednáním neohrozil dobrou pověst bezpečnostního sboru. Vysvětlil také, že stejně tak jako spoluobviněný I. K. jednal pro dosažení imateriálního prospěchu, který v jeho případě spočíval v utvrzování o významu jeho osobnosti v očích jeho politických či profesních partnerů a přátel, že je důležitý pro svou informovanost o kauzách, které zajímaly, popř. i ohrožovaly známé či přátele obviněného I. K., a je ochoten informace sdílet. Obviněný I. K. zase kolem sebe vytvářel dojem, že je schopen díky přátelství s K. K. takové informace získat. V tom podle soudu prvního stupně (a s tím se ztotožňuje i dovolací soud) spočíval prospěch obou obviněných z jejich jednání, který byl jejich primárním cílem. V tomto kontextu se soud prvního stupně také pečlivě zabýval povahou a významem vzájemných vztahů obviněných I. K. a K. K. Na podkladě těchto východisek proto uzavřel (též s odkazem na rozhodnutí uveřejněné pod č. 25/1975 Sb. rozh. tr.), že obviněný K. K. předáváním informací jednal v úmyslu získat neoprávněný prospěch spočívající v jím žádoucím a očekávaném zvýšení vlastní hodnoty v očích obviněného I. K. a v očích jeho vlivného okolí, které v jeho představách mělo vést v upevnění a udržení jeho profesního a společenského postavení (bod 732. rozsudku). Obviněný I. K. pak dojem podporovaný jeho navenek deklarovanými vazbami s K. K. mohl a hodlal využít pro svoje podnikání a neformální vliv. V tomto kontextu není od věci ve shodě se soudem prvního stupně připomenout právní závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 6 Tdo 1250/2020, že již samotné získání, shromažďování a uchovávání neoprávněně získaných informací, jež by mohly být využity v osobních či v obchodních vztazích, je možné považovat za imateriální zvýhodnění, na které pachatel nemá právo.
72. Odvolací soud těmto závěrům soudu prvního stupně přisvědčil a shrnul, že porušením již zmiňovaných ustanovení zákona č. 361/2003 Sb. a zákona č. 273/2008 Sb. obviněný jako úřední osoba vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Souhlasil i s vývody soudu prvního stupně týkající se tzv. obmyslu a připomněl (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1059/2012, které však lze použít přiměřeně), že k naplnění tohoto znaku není třeba, aby pachatel pro sebe nebo pro někoho jiného skutečně získal imateriální prospěch, postačuje, bylo-li prokázáno, že vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch (viz body 237.–239. rozsudku).
73. Ani Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že obviněný K. K. jednal jako úřední osoba ve smyslu § 127 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zákoníku. Jak uváděl i státní zástupce, s ohledem na charakter proběhlého jednání s přihlédnutím ke služebnímu zařazení obviněného, osobě, jíž byly informace sdělovány, podstatě sdělovaných informací a potenciálnímu následku není namístě, aby na obviněného nebylo nahlíženo jako na úřední osobu jen proto, že informace sděloval nad sklenicí alkoholu v restauraci (jde o poznámku významnou především s ohledem na výtky spoluobviněného J. R.). Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že K. K. předával I. K. informace, kterými disponoval právě s ohledem na své působení ve služebním poměru, resp. ve funkci náměstka KŘP Olomouckého kraje. Obviněný ostatně naplnění tohoto znaku ani významně nezpochybnil.
74. Zásadní námitka dovolatele směřovala proti závěrům soudů týkajícím se porušení mlčenlivosti policisty podle § 115 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb. (bod V. dovolání). Soud prvního stupně se touto otázkou velmi zevrubně zabýval zejména pod body 623.–644. rozsudku, opíraje se o jím také dostatečně podložený názor, že pojem „skutečností, které v zájmu zabezpečení úkolů policie nebo v zájmu jiných osob vyžadují, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami“, je třeba vykládat v kontextu konkrétního případu a konkrétní osoby, které mají být takové skutečnosti sděleny. Tomuto jeho východisku pak koresponduje věcný a na něj navazující právní rozbor konkrétně zjištěných okolností. Z podrobného výkladu soudu prvního stupně vyplynul jednoznačný závěr, že obviněný K. K. nebyl oprávněn sdělovat I. K. konkrétní pravdivé informace o činnosti policie a tímto jednáním porušil povinnost mlčenlivosti. Soud prvního stupně akcentoval, že činnost dovolatele, jak byla prokázána, nesplňuje požadavky na policejní práci, poněvadž především motivem pro předávání informací I. K. nebylo primárně informace získávat, ale upevnit své postavení v bezpečnostních složkách, svůj vztah s I. K. a zprostředkovaně i s dalšími osobami v jeho okolí.
75. Odvolací soud úvahám soudu prvního stupně o porušení povinnosti mlčenlivosti policisty přisvědčil (viz body 115. a následující odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu). I on zdůraznil, že informace, které obviněný K. K. I. K. sděloval, byly informace, které nebyly veřejné, obviněný I. K. na ně neměl nárok a nebyl tedy osobou oprávněnou k jejich přijetí. Souhlasil se soudem prvního stupně, že neoprávněnost přijetí těchto informací je dána i tím, že obviněný I. K. byl osobou s úzkými kontakty na osoby z podnikatelského a politického prostředí, kterých se předmětné kauzy dotýkaly.
76. Obviněný s úvahami soudů a jejich závěry obsáhle polemizoval. Podle jeho mínění základ právní kvalifikace v posuzovaném případě představují znaky „nutnosti utajení informace“, resp. „způsobilosti neutajení informace ohrozit služební cíle“. Skutková zjištění soudů ve vztahu k informacím, které měl neoprávněně sdělovat dalším osobám, neumožňují učinit právní závěr o naplnění znaku „skutečnosti, se kterými se seznámil při plnění úkolů policie nebo v souvislosti s nimi“. Není tak dána mimotrestní norma, jíž se dovolává ustanovení § 329 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy podle obviněného chybně uchopily otázku rozsahu povinnosti zachovávat mlčenlivost ze strany policisty, jak je vymezena v § 115 zákona č. 273/2008 Sb. Při extenzivním výkladu, k němuž ostatně k projednávané věci přistoupily oba soudy, byla mylně dovozována samotná způsobilost informace vyvolat nebezpečí ohrožení služebního cíle, aniž by taková hrozba vůbec existovala. Obviněný vytkl, že soudy neměly podrobnou znalost konkrétních trestních spisů, z nichž měl obviněný předmětné informace sdělovat. Přitom aby mohlo být vyhodnoceno, jakou povahu konkrétní informace měla, musí být tato zasazena do kontextu daného trestního řízení, nikoli posuzována izolovaně. Nad rámec uvedeného obviněný zdůraznil, že kriticky musí být nazírán nejen obsah a charakter sdělované informace, nýbrž i osoba, které je informace sdělována, tedy např. její potenciál s ní dále nakládat způsobem odporujícím zákonu, aby mohlo dojít ke zmaření účelu trestního řízení apod. Obviněný taktéž vytkl, že ve věci chybí skutkový podklad pro závěr, zda vůbec sdělované informace byly pravdivé, tj. zda se skutečně jednalo o relevantní skutečnosti „ze spisu“.
77. Nejvyšší soud sdílí názor soudů, že obviněný svým jednáním povinnost mlčenlivosti policisty porušil. Jeho argumenty směřují k rozmělnění uceleného názoru, že obviněný K. K. si ze své pracovní pozice, s alespoň rámcovým vědomím o podnikatelských a dalších aktivitách obviněného I. K. či J. R., musel být vědom, že referuje o typově zcela jiných záležitostech, než jsou ony tzv. hospodské řeči o např. neutěšených personálních poměrech či odměňování ve strukturách policejního orgánu, případně že např. nostalgicky nevzpomíná na starý, úspěšně uzavřený případ. Informace sdělované k probíhajícím trestním řízením, v nichž byly mj. prověřovány podnikatelské subjekty přímo z prostředí, ve kterém se obvinění sami pohybovali, jsou logicky zcela odlišného charakteru a není důvod, aby na ně povinnost mlčenlivosti ze strany K. K. nedopadala, jak ostatně upozornil i státní zástupce ve svém vyjádření. Soud prvního stupně se pak zabýval i tím, že nebyla dána žádná výjimka ke sdělování těchto údajů. O v řízení namítanou operativní činnost prováděnou K. K. se taktéž jednat nemohlo. Nelze než přisvědčit soudu prvního stupně, že obviněný K. K. nebyl oprávněn sdělovat I. K. konkrétní pravdivé informace o činnosti policie (byť by se i ukázalo, že sdělované informace objektivně pravdivé nebyly, stěží lze s ohledem na jejich vzájemnou vazbu předpokládat, že by mu úmyslně sděloval informace nepravdivé) a tímto jednáním porušil povinnost mlčenlivosti.
78. Obviněný zpochybnil také závěry soudů ohledně subjektivní stránky a v této souvislosti jeho motivace i úmyslného zavinění (bod XII. dovolání). Otázkou motivace se soud prvního stupně obsáhle zabýval (viz zejména body 638.–642. rozsudku) a s odkazem na konkrétní audiozáznamy, rozhovory mezi obviněnými K. K. a I. K., ale i K. K. a R. P. vyvodil, že rozhovory o aktuálně probíhajících trestních kauzách mezi obviněnými K. K. a R. P. nebyly vedeny proto, že by obviněný K. K. chtěl nezákonně ovlivnit nějaké trestní řízení ve prospěch kohokoliv stojícího mimo policejní struktury. Soud prvního stupně opakovaně akcentoval, že nezjistil a neidentifikoval jakýkoliv úkon, kterým by obviněný K. K. či z jeho podnětu někdo jiný vyhověl přání či žádosti obviněného I. K., v důsledku čehož by byl nezákonně změněn postup policejního orgánu (KROK) v konkrétní trestní věci (obdobně i bod 734. rozsudku). Z rozhovorů mezi obviněnými, jež také přiléhavě specifikoval (body 639.–641.), vzal však za prokázané, že obviněný K. K. s I. K. hovořil o postupu policejního orgánu v trestních věcech proto, aby se odvděčil za domnělé zásluhy o to, že nebyl odvolán ze své funkce, a domníval se, že takto podpoří svoji kariéru u policie, případně zajistí své setrvání ve funkci náměstka KROK zásluhou vlivu jiných osob, a jen sekundárně vnímal informace náhodně sdělované obviněným I. K., které ani nijak významně nevyužíval pro zákonný postup policejních orgánů v předmětných věcech. Odvolací soud úvahám soudu prvního stupně založeným výsledky řádně provedeného dokazování přisvědčil (viz body 129.–131. rozsudku odvolacího soudu).
79. Nejvyšší soud má za to, že problematika motivace činu byla soudem prvního stupně přesvědčivě vyložena a vyargumentována. Jak výstižně připomněl i státní zástupce, soud prvního stupně s oporou v zachycených hovorech přiléhavě poukázal na pracovní prostředí, ve kterém obviněný K. K. působil, tedy prostředí ovlivňované konexemi a klientelismem (viz jmenovitě body 640., 641. odůvodnění rozsudku), což dozajista představovalo „živnou půdu“ pro soudem prvního stupně konkretizovanou motivaci jeho činu a dokládá přesvědčivost závěrů soudu prvního stupně.
80. Ve vztahu k základní skutkové podstatě podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tedy ze zjištění soudů vyplývá existence úmyslného zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu, jak uzavřely pod bodem 736. rozsudku soud prvního stupně a pod bodem 248. rozsudku i odvolací soud. Se závěry soudů, že obviněný K. K. úmyslně porušil povinnost mlčenlivosti, jakož i další s tím související povinnosti policisty a že jeho jednání úmyslně směřovalo k získání imateriálního prospěchu pro něj i pro I. K. nelze než souhlasit.
81. Kruciální otázkou správnosti právního posouzení skutku tohoto dovolatele, jakož i spoluobviněného I. K. však byla právní kvalifikace jejich jednání též za použití okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 329 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tedy že činem byla způsobena vážná porucha v činnosti orgánu státní správy (přiléhavěji spíše obecně orgánu veřejné moci).
82. Při aplikaci zvlášť přitěžující okolnosti podle § 329 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku je třeba mít na zřeteli věcný, jakož i právní rozdíl mezi „poruchou v činnosti orgánu veřejné moci“ na straně jedné a „vážnou poruchou v činnosti orgánu veřejné moci“ na straně druhé. Poruchou v činnosti chráněného orgánu (orgánu veřejné moci) je takový stav, kdy tato instituce není po jistou dobu schopna řádně plnit své úkoly. Nemusí dojít k úplnému zastavení její činnosti, ale její řádné fungování je výrazně ztíženo, nebo podstatně zpomaleno. Není však omezena na „vážnou poruchu“, není tedy ani podstatné, zda porucha je trvalá nebo delší dobu trvající (nesmí však jít o poruchu trvající jen velmi krátkou nebo zanedbatelnou dobu).
83. Vážnou poruchou v činnosti orgánu veřejné moci jako zvlášť přitěžující okolnosti podle § 329 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se rozumí takový stav, kdy tato instituce není po jistou, nikoliv krátkou dobu, schopna řádně plnit své základní úkoly; takové přinejmenším omezení činnosti orgánu veřejné moci musí být podstatné, a to v závislosti na intenzitě zásahu pachatele do činnosti orgánu veřejné moci, povahy a důležitosti takových úkolů, v jejichž realizaci došlo k neplnění nebo omezení jejich plnění, k jejich počtu a k rozsahu jejich neplnění a doby trvání takového stavu (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4079, 4131). Je tedy zjevné, že na rozdíl od znaku „porucha v činnosti orgánu veřejné moci“ musí jít o poruchu vážnou, typově těžší a závažnější. Vážnost poruchy může být závislá na závažnosti a intenzitě zásahu pachatele do možnosti orgánu veřejné moci plnit své úkoly nebo od doby trvání, po který je v řádném plnění úkolů omezen.
84. Soud prvního stupně odůvodnil potřebu právního posouzení skutku jmenovaných obviněných i podle § 329 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku z iniciativy odvolacího soudu (viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2023, č. j. 4 To 17/2022-18593) jednak doplněním skutkových zjištění oproti původnímu a posléze zrušenému rozsudku ze dne 16. 7. 2021, č. j. 29 T 9/2019-18313, o údaj, že sdělení uvedených informací by mimo jiné vedlo také „k tomu, že Krajské ředitelství Policie Olomouckého kraje nebude vykonávat svou funkci nestranného orgánu činného v trestním řízení“, jednak také tomu korespondující právní úvahou. Nutno podotknout, že k doplnění skutkových zjištění došlo toliko v tzv. návětě, aniž by u jednotlivých dílčích útoků byl tento obecný závěr konkretizován poukazem na relevantní informace a z nich případně plynoucí následek.
85. Soud prvního stupně především zdůraznil, že ustanovení § 329 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku je ustanovením zakládající poruchový trestný čin, nikoliv jen ohrožující. Konstatoval též, že nemá za prokázané, že by obviněný K. K. způsobil svým činem vážnou poruchu v činnosti orgánu veřejné moci. Ve shodě s názorem odvolacího soudu na jednání obviněného nahlížel jako na jednání, které bylo samo o sobě způsobilé „ohrozit fungování policejního orgánu“, neboť mohlo vést k varování zájmových osob před policejními orgány, ke zničení důkazů, ovlivnění svědeckých výpovědí apod. Pokud jednání obviněného (jakož i spoluobviněného I. K.) představovalo nebezpečí pro fungování KROK, zároveň ale nebylo prokázáno konkrétní ovlivnění některého úkonu či fungování policejního orgánu, pak nelze podle soudu uzavřít, že byly naplněny znaky zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v § 329 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (bod 734. rozsudku). Proto se dále zabýval možností právního posouzení jednání jako zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.
86. V této souvislosti uzavřel, že nebylo prokázáno, že by jmenovaný obviněný přímo chtěl způsobit vážnou poruchu v činnosti orgánu veřejné moci, ale z průběhu skutkového děje je zjevné, že o možnosti, že k takové poruše dojít může, věděl a pro případ, že ji způsobí, byl s takovým následkem srozuměn. Konkrétně tento závěr činil s ohledem na skutečnost, že poté, co obviněný K. K. určité informace vyzradil nepovolané osobě (I. K., J. R.), již nemohl ovlivnit, komu I. K. a J. R. informace, které jim sdělil a které mají zůstat utajeny před nepovolanými osobami (jimiž byli i tito obvinění), dále předají, ke komu se tak informace podléhající povinnosti mlčenlivosti dostanou. Obviněný K. K. tedy nemohl a ani neměl kontrolu nad již vyřčenými, pravdivými sděleními, přičemž je nutno zdůraznit, že pokud jsou sděleny předmětné informace v počáteční fázi trestního řízení, je to o to nebezpečnější, neboť toto stadium trestního řízení je rozhodující pro dosažení základního cíle trestního řízení, jímž je řádné a nestranné odhalování a objasňování trestné činnosti a spravedlivého potrestání jejich pachatelů. Nesmí tak podle soudu docházet k tomu, aby úkony trestního řízení byly prováděny účelově, na základě instrukcí a soukromých zájmů osob stojících mimo orgány činné v trestním řízení a ve prospěch či neprospěch osob, jichž se řízení týká (bod 735. rozsudku).
87. Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno, že by obviněný K. K. přímo chtěl způsobit vážnou poruchu v činnosti orgánu veřejné moci, ale i podle něj jmenovaný obviněný o této možnosti věděl a pro případ, že ji způsobí, byl s takovým následkem srozuměn. V odůvodnění napadeného rozsudku dále uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, kvalifikoval-li jednání tohoto obviněného jako pokus zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 21 odst. 1, § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Takový závěr lze i podle něj učinit proto, že poté, co obviněný K. K. určité informace vyzradil nepovolané osobě (I. K., J. R.), nemohl již ovlivnit, komu I. K. a J. R. informace, které jim sdělil a které mají být utajeny před nepovolanými osobami (jimiž byli i I. K. a J. R.) dále předají, ke komu se tak informace, které podléhají povinnosti mlčenlivosti dostanou. Obviněný K. K. tak podle odvolacího soudu nemohl mít a neměl kontrolu nad již vyřčenými, pravdivými sděleními, přičemž i tento soud akcentoval zcela ve shodě se soudem prvního stupně, že se tak stalo v počáteční fázi trestního řízení, která je rozhodující pro dosažení základního cíle trestního řízení (viz body 240., 245., 246. rozsudku).
88. Z uvedených a částečně reprodukovaných závěrů obou soudů obsažených v jejich rozsudcích podle dovolacího soudu především vyplývá, že úvahy soudů nejdou nad rámec obecných až spekulativních konstatování, z nichž rozhodně těžší následek v podobě vážné poruchy v činnosti orgánu veřejné moci, byť bezprostředně hrozící, nelze přesvědčivě vyčíst. V tomto ohledu jsou výtky obviněného, že soudy nehodnotily jím v dovolání trefně konkretizované okolnosti, z větší části opodstatněné. Obviněný K. K. opodstatněně vytkl, že právní závěr o způsobení, popř. i bezprostřední hrozbě způsobení, těžšího následku předvídaného v ustanovení § 329 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku musí být (v ideálním případě) výsledkem zhodnocení okolností, jako jsou: jaký konkrétní následek mohla způsobit konkrétní sdělená informace, jak vážný dopad by to mohlo mít pro konkrétní trestní řízení, zda by vyvolaný následek v jakémkoliv směru přesahoval význam individuálního dotčeného řízení, popř. jak konkrétně se rozvíjela či mohla rozvíjet příčinná souvislost mezi vyzrazením informace a poruchovým následkem tak, aby bylo možno vyhodnotit, zda se jednalo o následek bezprostředně hrozící.
89. Názoru a výhradám dovolatele odpovídá i nepříliš bohatá judikatura vztahující se k tomuto zákonnému znaku. Kupř. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 8 Tdo 437/2019, byly potvrzeny závěry soudů, podle nichž vážná porucha v činnosti orgánu veřejné moci byla způsobena konkrétně tím, že obviněný T. B. jako hlavní zkušební komisař v součinnosti s obviněnými L. I. a L. K. porušováním relevantních ustanovení zákona č. 247/2000 Sb. vědomě ochromili funkci Městského úřadu Velké Meziříčí, odboru dopravy a silničního hospodářství, když konkrétně v období od 14. 9. 2009 do 31. 12. 2009 způsobili, že z celkového počtu 307 konaných zkoušek na splnění odborné způsobilosti celkem 102 žadatelů získalo neoprávněně a nezákonně odbornou způsobilost k získání řidičského oprávnění. Těžší následek zde byl odůvodněn nejen délkou období, ale především počtem žadatelů, kteří získali neoprávněně odbornou způsobilost k získání řidičského oprávnění, jakož i poměrem celkového počtu konaných zkoušek z odborné způsobilosti a žadatelů, kteří odbornou způsobilost k získání řidičského oprávnění získali v rozporu se zákonem stanovenými podmínkami.
90. Jen přiměřeně lze odkázat na již starší rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 4 Tz 260/2001, který byl v odborné literatuře (Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 327) uveřejněn s právní větou: „K naplnění zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele (poznámka: nyní úřední osoby) podle § 158 odst. 2 písm. c) trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen „tr. zák.“), spočívajícího ve způsobení jiného zvlášť závažného následku, je třeba, aby byl tento následek svou nebezpečností (nyní škodlivostí) pro společnost srovnatelný s dalšími alternativními znaky (následky) podmiňujícími použití vyšší trestní sazby uvedenými v § 158 odst. 2 tr. zák. (značný prospěch, značná škoda, vážná porucha v činnosti podniku nebo organizace). Za takový následek by bylo možno pokládat i porušení zájmu státu na odhalování veškerých trestných činů a na stíhání a potrestání jejich pachatelů, ale muselo by se jednat o rozsáhlejší trestnou činnost nebo o trestný čin z kategorie zvlášť závažných trestných činů (§ 41 odst. 2 tr. zák.). Skutečnost, že obviněný zneužil své pravomoci veřejného činitele jako policista, však nemůže bez dalšího sama o sobě znamenat naplnění uvedeného zákonného znaku“.
91. Soudy obou stupňů shodně uzavřely, že nebylo prokázáno, že by obviněný K. K. svým prokázaným jednáním způsobil vážnou poruchu v činnosti orgánu veřejné moci. Soud prvního stupně konkrétně v odůvodnění rozsudku zmínil, že nebylo prokázáno, že by obviněný K. K. zajistil provedení konkrétních opatření v trestních řízeních ke svému (či cizímu) prospěchu a ke škodě jiných osob, a už vůbec nebylo prokázáno, že by ohrožoval a mařil účel některého trestního řízení či že by skutečně došlo jeho přičiněním ke zmaření úkonů trestního řízení, takže KROK nevykonávalo svoji činnost řádně. V tomto kontextu, byť jde o okolnosti související s postavením obviněného I. K., je vhodné zmínit, že soud nevzal za prokázané, že by obviněný I. K. instruoval obviněného K. K., co má v těch kterých konkrétních řízeních učinit, aby I. K. nebo někdo další získal prospěch nebo někomu dalšímu bylo ublíženo; že by se obviněný I. K. snažil dosáhnout toho, aby KROK nevykonávalo řádně svoji funkci (body 646., 734. rozsudku). Odvolací soud (bod 243. rozsudku) sdílel také závěr soudu prvního stupně, že i přes právě uvedené jednání obou obviněných bylo samo o sobě způsobilé ohrozit fungování policejního orgánu, neboť mohlo vést k varování zájmových osob před orgány Policie České republiky, ke zničení důkazů, ovlivnění svědeckých výpovědí (shodně i bod 734. rozsudku soudu prvního stupně). Navíc ale zmínil, že by mohlo dojít i k odrazování potencionálních oznamovatelů trestné činnosti, informátorů a dalších osob spolupracujících s policií. Učinil tak bez bližšího vysvětlení, ačkoliv soud prvního stupně v této souvislosti uvedl, že žádné konkrétní důkazy nesvědčí právě o tom, že by došlo k odrazování potencionálních oznamovatelů trestné činnosti, informátorů a dalších osob spolupracujících s policií, poněvadž nevešlo v obecnou známost „nefungování KROK“. Třebaže tato disproporce sama o sobě nemá pro posouzení byť toliko bezprostřední hrozby vzniku vážné poruchy v činnosti orgánu veřejné moci relevantní dopad, je třeba na ni upozornit, poněvadž se dotýká možných následků jednání obviněných v očích obou soudů.
92. Zjistil-li soud prvního stupně, že k žádné, natož vážné poruše v činnosti KROK a ani policie vůbec nedošlo, s čímž odvolací soud souhlasil, nelze tento fakt z hlediska použití zvlášť přitěžující okolnosti podle § 329 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku bez dalšího podrobného vysvětlení vyřešit posouzením skutku jako pokusu zločinu podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Skutkové a na ně navazující právní závěry soudů nic konkrétního o bezprostřední hrozbě vzniku takového těžšího následku nevypovídají. Nebyly konkretizovány možné následky protiprávního jednání obviněných v konkrétně zmiňovaných trestních případech. Za nepodložené konkrétními výsledky dokazování a jim odpovídajícími zjištěními je třeba označit i tvrzení státního zástupce, že jednání obviněných K. K. a I. K. bylo samo o sobě způsobilé ohrozit fungování policejního orgánu, jelikož mohlo vést např. k varování zájmových osob před činností policejního orgánu. Byla tak nastolena reálná možnost, že bude docházet k ovlivňování svědků, ničení a pozměňování důkazů apod. Pokud by k tomuto reálně došlo, byla by narušena důvěra (nejen) širší veřejnosti v činnost orgánů činných v trestním řízení, demotivována snaha stran oznamování trestné činnosti apod. Nelze nevidět, že jednání obviněných se nevyznačovalo stejnou závažností, nezasahovalo do stejných fází trestního řízení ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jmenovaných subjektů. Zatímco jednání obviněných K. K. a I. K. pod body I. –III., jednání těchto obviněných a dále i obviněného J. R. pod bodem V. bylo svou povahou a významem nejzávažnější [byť v případě dílčího útoku pod bodem II. (kauza H. K.) nešlo o počáteční fázi trestního řízení, věc byla již projednávána soudem v hlavním líčení, čemuž musí odpovídat i postavení policejního orgánu], jednání obviněných K. K. a I. K. pod body IV., VII.-IX. a obviněného K. K. pod bodem VI. rozhodně parametry takové závažnosti nemělo.
93. Ze zjištění soudu plyne, že v období nejméně od února 2015 do srpna 2015 se obviněný K. K. dopustil jistě nikoliv nevýznamného trestněprávně relevantního jednání v 9 případech různé společenské škodlivosti, k žádné poruše v činnosti a fungování KROK a ani jejímu náznaku nedošlo, nikdo z osob relevantně se na vyřizování trestních věcí podílejících nepotvrdil jakýkoliv nejen protiprávní ale i jen nežádoucí impakt obviněného K. K. Je třeba mít také na zřeteli, že podle statistické ročenky Olomouckého kraje za rok 2015 podle Českého statistického úřadu (https://csu.gov.cz/produkty/statisticka-rocenka-olomouckeho-kraje-2014-q1jqcwz1r1) bylo v Olomouckém kraji zjištěno celkem 14 066 trestných činů, z toho 1 718 představovala hospodářská kriminalita. Lze proto přisvědčit obviněnému, že 9 trestních věcí, k nimž se vztahuje předmět tohoto trestního řízení, představuje jen velmi malou část agendy KROK, byť by šlo i nejméně ve 3 případech o věci vskutku závažné. Obdobné nutno konstatovat i ve vztahu k obviněnému I. K., který byl uznán vinným celkem v 8 případech.
94. Závěry soudů, že jednání obviněných bylo způsobilé vyvolat vážnou poruchu v činnosti orgánu veřejné moci, shledává dovolací soud nepodloženými. Nejenže nebyla objektivně prokázána jakákoliv, natož vážná porucha v činnosti orgánu veřejné moci, ale na jednání obviněných nelze pohlížet ani jako na jednání, které bezprostředně ke způsobení vážné poruchy v činnosti orgánu veřejné moci směřovalo.
95. Stranou pozornosti Nejvyššího soudu samozřejmě nezůstala skutečnost, že obviněný se činu dopustil jako policista – náměstek ředitele KROK. Ani na významné postavení obviněného ve strukturách policie však nelze bez řádného odůvodnění reagovat tímto způsobem, značnou škodlivost jeho jednání, o níž není pochyb, nutno zohlednit případně v úvahách o trestu, nikoliv použitím přísnější trestní sazby bez přesvědčivých důvodů.
K námitkám obviněného I. K.
96. Obviněný I. K. spáchal pokus účastenství ve formě organizátorství na zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 21 odst. 1, § 24 odst. 1, § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku tím, že se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby řídil jiného, aby jako úřední osoba v úmyslu opatřit sobě a jinému neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu a způsobil takovým činem vážnou poruchu v činnosti orgánu státní správy, jednal v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo.
97. Nutno připomenout, že trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem jako pachatelství nebo spolupachatelství. Čin, na němž se účastník podílí, musí splňovat všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu, včetně trestně odpovědného pachatele. Mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele musí být příčinný vztah. Organizátor je ten, kdo trestný čin zosnoval nebo řídil, pokud byl trestný čin dokonán nebo se pachatel o něj alespoň pokusil. Za řízení trestného činu je podle respektovaného doktrinálního výkladu, jakož i soudní rozhodovací praxe třeba považovat úkony spočívající v usměrňování osob podílejících se na trestné činnosti, vydávání konkrétních pokynů těmto osobám a vyžadování jejich splnění apod. Jde tudíž o koordinaci činnosti hlavních pachatelů, která se odehrává v reálném čase páchání trestného činu, a to včetně jeho pokusu (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 575 a násl., rozhodnutí uveřejněné pod č. 52/2010-I. Sb. rozh. tr., nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 418/1997, aj.). Funkčnost institutu organizátora se může projevovat u trestných činů pravých zvláštních (v systému třídění trestných činů podle osoby pachatele), u nichž právě osoba podílející se na trestném činu dominantním způsobem nebude splňovat podmínku zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení kladenou na pachatele, a proto nemůže být za pachatele označena, ale její dominantní role může být vyjádřena jejím označením za organizátora. Naproti tomu pomocník [§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku] úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Pomoc se vyskytuje v rozdílných formách s různou povahou a závažností; typicky je ale povaha a závažnost pomoci nižší než u ostatních obecných forem trestné činnosti, zejména organizátorství a návodu.
98. Jako námitky obviněného podřaditelné pod uplatněný důvod dovolání (do této kategorie nelze zařadit výtky proti popisu skutku) lze vnímat výhrady proti charakteru poskytovaných a jím získávaných informací od obviněného K. K. a jejich důsledků, jakož i námitky proti odůvodněnosti právního posouzení jeho jednání jako organizátorství trestného činu a použití zvlášť přitěžující okolnosti spočívající ve způsobení vážné poruchy v činnosti orgánu veřejné moci.
99. Vytýkal-li tento dovolatel, že se soudy nezabývaly povahou informací, tj. zda dané informace vůbec měly potenciál ovlivnit probíhající trestní řízení, či přesněji přímo ohrozit či zmařit účel trestního řízení, lze souhlasit se soudy, jakož i státním zástupcem, že již jen samotné vyzrazení, že některé např. projekty či dotace jsou předmětem prověřování ze strany policejního orgánu, pakliže je sděluje výše postavený příslušník Policie České republiky osobě aktivně činné v podnikatelském prostředí s kontakty na místní politickou scénu, je možné hodnotit jako informace ohrožující účel trestního řízení, zejména za situace, pokud by zjištěné skutečnosti byly sdělovány osobám, které jsou na prověřovaných kauzách přímo zainteresovány. Poté, co obviněný K. K. informace týkající se trestních řízení, jež měly zůstat utajeny, vyzradil I. K. (a rovněž J. R.), nemohl již ovlivnit, jak již bylo dříve konstatováno (viz body 87., 88. tohoto usnesení Nejvyššího soudu), zda a komu je dál předají. Soudy poté přiléhavě poukázaly na skutečnost, že pokud se informace z trestních řízení dostanou k nepovolaným osobám právě v počátečních fázích trestního řízení, kdy je dán největší zájem na jejich utajení, aby mohla být rozkryta (potenciální) trestná činnost, jde o stav o to nebezpečnější, než když dochází k únikům informací v pozdějších fázích trestního řízení, byť i tak se jedná o nežádoucí stav.
100. Co do závěrů ohledně účastenství ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku odvolací soud správně poukázal na východisko, že vzájemné vztahy mezi obviněnými K. K. a I. K. byly vytvořeny ještě před tím, než došlo k zahájení prověřování nyní projednávané trestní věci. V této souvislosti i soud prvního stupně ostatně upozornil, že obviněný K. K. se cítil obviněnému I. K. zavázán za to, že se zasadil o jeho funkci náměstka KROK, přičemž sám obviněný I. K. tento dojem před K. K. podporoval, čímž ho motivoval k tomu, aby mu předával další informace, a od tohoto jeho počínání a přijímání jím poskytnutých informací se nikdy nedistancoval. Oba soudy (viz body 739., 740. rozsudku soudu prvního stupně, body 250.–252. rozsudku odvolacího soudu) upozornily, že obviněný I. K. byl srozuměn s tím, že mu obviněný K. K. sděluje informace neoprávněně, což vyplývá z obecného povědomí občana o policejní práci, neboť obecně každý občan ví, že není v pořádku, pokud policista vypráví o prověřovaných trestních kauzách osobám mimo policii, a ví, že tak porušuje svoje pravomoci. Soud prvního stupně také podrobněji rozvedl, že o organizátorství se jedná i proto, že nejde jen o to, že by I. K. K. K. „umožnil“ spáchání trestného činu. Zaznamenané rozhovory totiž dokládají, že I. K. s K. K. cíleně hovořil o kauzách, které KROK řeší, zajímal se o situaci v řízeních a od K. K. pravidelně zjišťoval skutečný stav řízení, sděloval mu svůj názor na postup policie v konkrétních trestních věcech, určitý postup schvaloval či vyjadřoval svůj nesouhlas, zároveň bylo zjištěno, že se obviněný K. K. i dotazuje na názor obviněného I. K. apod. (v podrobnostech viz bod 739. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud proto opodstatněně připomněl, že v zaznamenaných hovorech obviněný I. K. nevystupuje v roli pasivního příjemce nezákonně sdělovaných informací, ale sám se aktivně zapojuje do skutkového děje, a dokonce takto neoprávněně získané informace předává dál, sám se nabízí do role nejen příjemce informace, ale současně i prostředníka pro přenos této informace mezi K. K. a koncovým adresátem (kupř. M. M.). Odvolací soud podpůrně poukázal i na další rozhovory, jež charakterizují postavení obviněného I. K. a v nichž tento obviněný sděluje K. K., že jím sdělované informace proudí prostřednictvím I. K. k dalším osobám (kupř. J. R., I. L., Ch.) a v nichž dává K. K. instrukce ohledně informování o tzv. kauze K. apod.
101. Lze tedy shrnout, že i když nebyly u každého jednotlivého dílčího útoku v rozsudku soudu prvního stupně role a aktivní jednání obviněného I. K. jako organizátora explicitně srozumitelně a jasně popsány, jednání obviněného I. K. je determinováno a navazuje na celkový charakter vzájemného vztahu obviněných K. K. a I. K., potřebu K. K. informovat obviněného I. K., případně jeho blízké okolí, pro domnělé zásluhy obviněného I. K. o jeho setrvání ve funkci náměstka ředitele KROK, přičemž obviněný I. K., vědom si neoprávněnosti sdělování informací, K. K. jednak aktivně k poskytování informací vybízel, případně jej nijak neusměrnil, nedal najevo, že jej takové informace nezajímají a nechce je vyslechnout. Jednání obviněného I. K., který nemůže být pro absenci postavení úřední osoby pachatelem trestného činu zneužívání pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku, pak s ohledem na jeho skutečnou roli nelze vnímat jen jako pomoc k trestnému činu, ale závěr o organizátorství k tomuto trestnému činu obstojí. Soud prvního stupně v této souvislosti také správně poznamenává, že tato změna právního posouzení nijak zásadně nepříznivě neovlivnila hodnocení společenské škodlivosti jeho jednání dříve posuzovaného jako pomoc k trestnému činu (bod 752. jeho rozsudku).
102. Jinou otázkou je ale obviněným I. K. také zpochybňovaný těžší následek, v této části je dovolání důvodné, jak již bylo rozvedeno v souvislosti s námitkami obviněného K. K. Závěry dříve uvedené týkající se naplnění zákonného znaku spočívajícího ve způsobení vážné poruchy v činnosti orgánu veřejné moci se beze zbytku vztahují i k jednání obviněného I. K..
Nové rozhodnutí Nejvyššího soudu
103. Z důvodů právě vyložených proto Nejvyšší soud zrušil ohledně obviněných K. K., jakož i I. K. napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušenou část těchto rozsudků obsahově navazující. Znovu pak sám ve věci v tomto rozsahu rozhodl, když skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně shledal v podstatě správnými a opodstatněnými a odstranit bylo třeba jen vady v právním posouzení jednání obviněných, maje na zřeteli především i tak nezanedbatelnou délku řízení. V důsledku toho je nadbytečné zabývat se v tomto rozhodnutí námitkami směřujícími proti výroku o trestu jmenovaných obviněných, jelikož o trestu každého z nich bylo nutno rovněž znovu rozhodnout.
104. Skutková zjištění v rozsudku Nejvyššího soudu byla, jak již bylo řečeno, v zásadě převzata z výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně s dílčí a nevýznamnou úpravou, jež spočívala ve vypuštění slova „soustavně“ v souvislosti s poskytováním informací ze strany obviněného K. K., a dále významnější úpravou znamenající vypuštění sousloví, že v důsledku jednání obviněných dojde „k tomu, že Krajské ředitelství Policie Olomouckého kraje nebude vykonávat svou funkci nestranného orgánu činného v trestním řízení“, která byla pro soudy relevantní z hlediska naplnění zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v § 329 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Po této modifikaci popisu skutku Nejvyšší soud již z důvodů obsáhle vyložených v předchozích částech tohoto rozsudku v reakci na námitky obviněných právně posoudil jednání obviněného K. K. jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a jednání obviněného I. K. jako účastenství ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
105. Soudy obou stupňů se důsledně vypořádaly i s otázkou subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku (viz body 743., 744. rozsudku soudu prvního stupně, body 257.–260. rozsudku odvolacího soudu) a dovolací soud jejich závěry akceptuje. Soud prvního stupně výstižně shrnul (v souladu se stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněným pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), že závažnost jednání obviněných dosahuje tak výrazné společenské škodlivosti, že je namístě uplatnit prostředky trestní odpovědnosti. Oba soudy významně také upozornili na jednání obviněného K. K., které dosahuje natolik výrazné škodlivosti, že je třeba jej odlišit od jiných obdobných případů, které se týkají méně závažných úniků informací z trestního řízení, typicky od řadových policejních orgánů. Skutečnost, že oba obvinění po dobu několika měsíců využívali svého přátelství a osobní blízkosti k neoprávněnému předávání informací o několika probíhajících trestních řízeních, vytvořili nebezpečný vzorec chování, který – byl-li by důrazněji nepotrestán či nebyla jasně deklarována jeho protiprávnost – by zcela zásadním způsobem zapůsobil na všechny členy společnosti. Třebaže důvěra v orgány činné v trestním řízení nebyla jednáním obviněným zásadně narušena, i Nejvyšší soud má ve shodě s názorem soudů za to, že samotná existence nebezpečí, že by k tomu došlo, vyžaduje, aby bylo na situaci reagováno i prostředky trestního práva.
106. Konečně je třeba vyjádřit se i k upozornění obviněného K. K., že za totožný skutek byl potrestán v řízení ve věcech služebního poměru, a to propuštěném ze služebního poměru, což nebylo zejména odvolacím soudem zohledněno a nestalo se tak ani v kontextu zásady ne bis in idem. Námitka obviněného je neopodstatněná. Soud prvního stupně se rozhodnutím o propuštění obviněného K. K. ze služebního poměru pro skutek, o jehož totožnosti není pochyb, zabýval (bod 645. rozsudku) a této skutečnosti si byl vědom i odvolací soud (body 114., 134. rozsudku). Soudům nelze nic vytknout, pokud v kontextu se zásadou ne bis in idem neučinily žádný relevantní závěr, poněvadž uložení kázeňského trestu a propuštění ze služebního poměru nepředstavuje překážku ne bis in idem.
107. V daných souvislostech je významné právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát (princip ne bis in idem), jak je zaručuje čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, nadepsaný „Ne bis in idem“, v českém překladu publikovaném ve Sbírce zákonů zní: „Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu“.
108. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva může být trestní stíhání pachatele při splnění dalších předpokladů vyloučeno i tím, že pro daný čin již byl postižen rozhodnutím v jiném typu řízení, než je trestní řízení podle trestního řádu. Právní kvalifikace předmětného řízení ve vnitrostátním právu nemůže být totiž jediným relevantním kritériem aplikovatelnosti principu ne bis in idem, přičemž pojem „trestní řízení“ musí být vykládán ve světle obecných principů týkajících se korespondujících spojení „trestní obvinění“ a „trest“ v čl. 6 a 7 Úmluvy (srov. KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1408). Musí však jít o řízení, které materiálně má trestněprávní povahu a je vedeno pro delikt trestněprávní povahy. Tento soud ve své judikatuře vymezil tři kritéria pro posouzení, zda se jedná o trestný čin v pojetí Úmluvy (známá též jako tzv. „Engel kritéria“ obsažená v rozsudku ze dne 8. 6. 1986 ve věci Engel a další proti Nizozemí). Prvním kritériem je kvalifikace činu podle dotčeného vnitrostátního právního řádu, tj. zda ustanovení, které delikt definuje, spadá do trestního práva. Druhé kritérium představuje povaha deliktu z hlediska chráněného zájmu (obecný či partikulární), adresáta normy (potenciálně všichni občané či pouze určitá skupina osob se zvláštním statusem) a účelu sankce (odstrašující a represivní či pouze reparační). Třetím kritériem je druh a závažnost sankce, a to nikoliv sankce skutečně uložené, nýbrž sankce, kterou bylo v daném případě za konkrétní delikt možné uložit. Druhé a třetí kritérium jsou v zásadě alternativní, nikoli kumulativní. V současné době aplikuje Soud tato kritéria v podstatě tak, že ukazuje-li druhé kritérium na trestní povahu deliktu, potom třetí kritérium nemá žádnou relevanci. Naopak, pokud se delikty co do své povahy nejeví jako trestní, může závažnost uložitelné sankce ve výsledku převážit hodnocení ve prospěch trestní povahy deliktu (srov. KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 578).
109. Při vlastním rozhodování o porušení čl. 4 Protokolu č. 7 Úmluvy, jehož cílem je zákaz opakování trestního řízení, které již bylo skončeno pravomocným rozhodnutím, bylo nezbytné zabývat se v konkrétní věci dvěma otázkami. Za prvé, zda obě řízení jsou trestního charakteru, a za druhé, zda se obě týkaly stejného činu. Kladná odpověď na první otázku je nezbytná pro aplikaci čl. 4 Protokolu č. 7 vůbec, druhá poté pro shledání jeho porušení.
110. Zákon č. 361/2003 Sb. formálně je obecně závazným právním předpisem, ale ve skutečnosti upravuje jen poměry fyzických osob, které v bezpečnostním sboru vykonávají službu, jejich odměňování, řízení ve věcech služebního poměru a organizační věci služby (§ 1 odst. l zákona). Takto vymezeným partikulárním předmětem úpravy je zákon určen značně omezenému okruhu adresátů, vůči kterým také stanoví různá opatření, z nichž jen některá jsou disciplinárními tresty, zatímco jiná tento charakter nemají.
111. Podle § 42 odst. l písm. d) zákona č. 361/2003 Sb. příslušník bezpečnostního sboru musí být propuštěn, jestliže porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Z hlediska systematiky zákona spadá toto ustanovení do části druhé zákona, která podle nadpisu upravuje „Vznik, změnu a skončení služebního poměru“. Uvedené ustanovení upravuje nikoli sankci ve smyslu represívního opatření, které by bylo možné materiálně pokládat za trest. Jde o opatření vyloženě jen personální povahy srovnatelné spíše s okamžitým zrušením pracovního poměru zaměstnavatelem. Kázeňské tresty, které se příslušníkům bezpečnostních sborů ukládají za kázeňské přestupky, jsou upraveny v části čtvrté zákona nazvané podle nadpisu „Kázeňské odměny a kázeňské tresty“. Co je kázeňským přestupkem, je vymezeno v § 50 odst. l zákona. Ve výčtu trestů uvedených v § 51 odst. l písm. a) až g) zákona není propuštění ze služebního poměru. Řízení o propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. l písm. d) zákona je „zvláštním řízením“ podle § 183 až § 185 zákona. Jiným řízením je „řízení o kázeňském přestupku a o jednání, které má znaky přestupku“ podle § 186 až § 189 zákona. Řízení o propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. l písm. d) zákona a řízení o kázeňském přestupku či o jednání, které má znaky přestupku, jsou dvě různá a samostatná řízení, která jsou důsledně oddělena a z nichž žádné není součástí druhého. Rozdíl mezi nimi je mimo jiné i v tom, že pro řízení o kázeňském přestupku a o jednání, které má znaky přestupku, platí, že kázeňský trest nelze uložit příslušníkovi, který již byl za týž skutek pravomocně odsouzen (§ 186 odst. 10 zákona), zatímco ustanovení upravující řízení o propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. l písm. d) zákona nic takového nestanoví, takže předcházející pravomocné odsouzení pro týž skutek nebrání tomu, aby bylo přikročeno k propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. l písm. d) zákona. Tím jsou jen podporovány důvody pro závěr, že řízení o propuštění ze služebního poměru není řízením trestněprávní povahy a že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle tohoto ustanovení není rozhodnutím, které by bylo relevantní z hlediska zásady „ne bis in idem“.
112. Tento právní názor je v souladu s tím, jak v do jisté míry obdobné věci rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1161/2006, ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1233/2014, ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 451/2014, ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 881/2014, aj.
113. Nejvyšší soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry ve vztahu k oběma jmenovaným obviněným, stejně jako soudy nižších stupňů, podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku přihlédl k povaze a závažnosti spáchaných trestných činů, poměrům obviněných, k jejich dosavadnímu způsobu života a možnostem jejich nápravy, jakož i k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu na budoucí život obviněných. Nepominul, že podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku jsou povaha a závažnost trestného činu určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Při stanovení druhu trestu a jeho výměry podle § 39 odst. 3 tr. zákoníku přihlédl k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§ 41 a § 42 tr. zákoníku), k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. U obviněného I. K. coby organizátora bylo třeba uvážit význam a povahu jeho účasti na spáchání trestného činu podle § 39 odst. 7 písm. b) tr. zákoníku.
114. Stěžejní hlediska relevantní pro ukládání trestu oběma obviněným soudy obou stupňů jak co do povahy a závažnosti trestného činu, tak vymezení polehčujících i přitěžujících okolností vymezily a bylo by nadbytečné a neproduktivní je znovu opakovat. Dozajista lze ohledně obou obviněných ve shodě s nimi zdůraznit, že před spácháním trestného činu vedli řádný život (soudy zmiňovaná bezúhonnost). Hodnocení povahy a závažnosti trestného činu se v úvahách soudu prvního stupně a odvolacího soudu liší zejména ve spojitosti s obviněným K. K. (viz body 764.–771. rozsudku soudu prvního stupně, body 272.–276. rozsudku odvolacího soudu), přičemž dovolací soud sice souhlasí s odvolacím soudem, že soud prvního stupně nedocenil povahu a závažnost činu obviněného právě s ohledem na jeho významné postavení ve strukturách policie, ale odvolací soud ji naopak až neadekvátně přecenil a nevzal v potaz především konkrétní jednání zakládající trestní odpovědnost obviněného a dobu, jež uplynula od spáchání přečinu.
115. Jde-li o hodnocení povahy a závažnosti trestného činu obviněného I. K. z hlediska relevantního pro stanovení druhu trestu a jeho výměry, soudy obou stupňů v podstatě bez významnějších rozdílů uzavřely, že účelu trestu lze dosáhnout i uložením mírnějšího podmíněně odloženého trestu odnětí svobody v kombinaci s ukládaným peněžitým trestem. K uložení tohoto trestu je vedla skutečnost, že obviněný byl uznán vinným jako účastník, nikoliv pachatel trestného činu, navíc podle soudu prvního stupně ani organizátorství v jeho případě neznamená výrazné zvýšení škodlivosti jeho jednání. Odvolací soud explicitně zmínil jako hledisko, jež bylo třeba vzít v potaz, i dobu, jež uplynula od spáchání činu (body 276., 277. rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud hodnotící úvahy zevrubně uváděné v rozsudcích soudů obou stupňů akceptuje a pokládá za potřebné je korigovat s důrazem na změnu právního posouzení obviněného jak co do konkrétní výměry trestu odnětí svobody, zkušební doby podmíněného odsouzení, tak i konkrétního počtu denních sazeb a výše denní sazby u peněžitého trestu. Za trest odpovídající všem základním hlediskům proto pokládá trest odnětí svobody při dolní hranici zákonné trestní sazby na 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na kratší zkušební dobu 3 let.
116. Uložení takto relativně mírného trestu se nemůže obejít bez uložení peněžitého trestu, jak už správně vymezily i soudy nižších stupňů. Již soud prvního stupně v souvislosti s důvodem pro uložení peněžitého trestu správně připomněl motivaci činu, jež v případě obviněného I. K. záležela v získání prospěchu spočívajícího v obstarávání a získání informací od policejního důstojníka krajského policejního ředitelství, na jejichž sdělování neměl nárok a které mu mohly vytvářet výhodu v podnikatelském či společenském prostředí, v němž se pohyboval, pro nějž byl charakteristický rys klientelismu a ovlivnění konexemi. Zároveň ale získával prospěch i pro jiného, minimálně obviněného K. K., který sdělováním neveřejných informací z trestních řízení právě I. K. měl získávat minimálně společenskou výhodu, která se mohla v jeho očích posléze zhodnocovat ve výhodu profesní, jeho kariérní růst či alespoň setrvání ve funkci. Přiléhavě pak zmínil i potřebu uložení právě tohoto druhu trestu k zajištění vyváženosti ukládané sankce, když právě ukládaný peněžitý trest představuje „odplatnou funkci trestu“ a současně plní i svou roli v generální prevenci korupční trestné činnosti (v širším slova smyslu), která zde má významné místo (viz bod 755. rozsudku soudu prvního stupně).
117. Úvahy o peněžitém trestu co do počtu denních sazeb i jejich výši ve smyslu § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku je třeba korigovat hlediskem uvedeným v § 68 odst. 3 tr. zákoníku, podle něhož počet denních sazeb soud určí s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a výši denní sazby stanoví se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Přitom vychází zpravidla z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za den. Příjmy pachatele, jeho majetek a výnosy z něj, jakož i jiné podklady pro určení výše denní sazby mohou být stanoveny odhadem soudu (§ 68 odst. 4 tr. zákoníku). Odvolací soud úvahy soudu prvního stupně týkající se stanovení počtu denních sazeb a jejich výše (body 757.–761.) korigoval, ve veřejném zasedání provedl důkaz finančním šetřením k majetkovým poměrům obviněného I. K. předložený státním zástupcem a výši denní sazby při zachování počtu denních sazeb peněžitého trestu významně zvýšil na 10 000 Kč.
118. Nejvyšší soud má ale za to, že třebaže soud prvního stupně ve svých úvahách výrazně podcenil majetkové poměry obviněného, toto významné navýšení nemá v šetření předloženém státním zástupcem spolehlivé opodstatnění. V novém rozhodování nutno modifikovat počet denních sazeb s ohledem na změnu právního posouzení jednání, čemuž odpovídá i „shovívavější“ posuzování povahy a závažnosti trestného činu, i její výši se zřetelem k reálným možnostem obviněného stanoveným soudem na podkladě poznatků o nich získaných v procesu dokazování jak před soudem prvního stupně, tak i soudem odvolacím. Přiměřeným shledal dovolací soud peněžitý trest uložený ve 150 denních sazbách, přičemž výše denní sazby činí 7 000 Kč, tedy v celkové výměře 1 050 000 Kč.
119. Při ukládání trestu obviněnému K. K. nemohl ani Nejvyšší soud nechat stranou pozornosti již zmiňovaný fakt, že tento obviněný se činu dopustil jako vrcholový představitel Policie České republiky, jako náměstek krajského ředitele pro SKPV, u něhož se sbíhaly veškeré informace z trestních věcí. Této skutečnosti si byly ostatně vědomy i oba soudy nižších stupňů, stejně jako okolnosti významné i pro ukládání peněžitého trestu charakterizované snahou pachatele získat neoprávněný prospěch (který se mohl zhmotnit i ve prospěch majetkový) pro sebe i pro jiného. Obdobně jako již v předchozím případě u obviněného I. K. soud prvního stupně upozornil na motivaci obviněného K. K. pro páchání trestné činnosti, tj. domnělý prospěch na jeho straně spočívající ve společenském zvýhodnění, případně domnělé zvýhodnění v rámci kariérního postupu. Zároveň ale předmětným jednáním získával prospěch i pro jiného, obviněného I. K., kterému sděloval informace z trestních řízení, k nimž by jinak I. K. neměl přístup. Odvolací soud připomněl přitěžující okolnost podle § 42 písm. m) tr. zákoníku, tedy spáchání činu ve větším rozsahu, čemuž odpovídá především doba páchání trestného činu, přeceňovat ale již nelze význam další jím taktéž zmiňované přitěžující okolnosti uvedené v § 42 písm. d) tr. zákoníku, že spáchal trestný čin využívaje něčí podřízenosti, a ani odvolací soud tento závěr blíže nekonkretizoval (viz bod 272. jeho rozsudku). Na rozdíl od soudu prvního stupně však trestem přiměřeným, odpovídajícím všem zákonným hlediskům odvolací soud shledal nepodmíněný trest odnětí svobody, nikoliv trest odnětí svobody podmíněně odložený, a dále také peněžitý trest a trest zákazu činnosti ve výměře uvedené v jeho rozsudku.
120. Nejvyšší soud má za to, že úvahy odvolacího soudu ve stávajícím stadiu řízení neobstojí především pro změnu právního posouzení jednání obviněného, jakož i s tím spojené hodnocení povahy a závažnosti jeho činu, a to nejen v kontextu polehčujících a přitěžujících okolností, ale především doby, jež uplynula od spáchání trestného činu, jakož i délky řízení, která dozajista není zanedbatelná. Nutno ale podotknout, že ačkoliv obviněný nikterak negativně neovlivnil délku řízení, její délka je objektivně daná povahou věci, její relativní složitostí, potřebou rozsáhlého dokazování. V této souvislosti nelze bez výhrad přijmout závěry odvolacího soudu (bod 276. jeho rozsudku), že doba a délka řízení byly zohledněny a že byla-li by délka trestního řízení výrazně kratší, byl by přiměřeným trest odnětí svobody na pět let.
121. Za stávající situace, při uvážení všech hledisek relevantních pro stanovení druhu trestu a jeho výměry, jakož i při vědomí toho, že obviněný byl propuštěn ze služebního poměru, shledává Nejvyšší soud adekvátním uložení trestu odnětí svobody v polovině trestní sazby § 329 odst. 1 tr. zákoníku (činí jeden rok až pět let) vyměřený konkrétně na tři léta, přičemž seznal, že jsou splněny podmínky pro podmíněné odložení jeho výkonu ve smyslu § 81 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jak vzhledem k osobě a poměrům obviněného K. K., tak i k okolnostem případu lze mít důvodně za to, že k působení na obviněného, aby vedl řádný život, není třeba jeho výkonu. Podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena delší zkušební doba na pět let. Ve shodě a z důvodů již podrobně rozvedených soudem prvního stupně (viz body 765.–767.) byl obviněnému uložen i peněžitý trest v 365 denních sazbách, přičemž denní sazba činí 1 200 Kč, tedy v celkové výměře 438 000 Kč.
122. Ke splnění účelu trestu shledal i Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů nezbytným uložit podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce či zaměstnání ve služebním, pracovním či jiném obdobném poměru u bezpečnostního sboru na pět let, tedy v polovině zákonného rozpětí. Jak výstižně shrnul odvolací soud, uložení tohoto trestu je nezbytné právě proto, že obviněný svým jednáním zavdal příčinu k obavě, že by se při výkonu funkce či zaměstnání ve služebním, pracovním či jiném obdobném poměru u bezpečnostního sboru mohl dopustit opakování trestné činnosti shodného či obdobného charakteru.
K námitkám obviněného J. R.
123. Obviněný J. R. se dopustil jednak zločinu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, jednak účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na přečinu (nesprávně uvedeno zločinu) zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tím, že jednak jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu slíbil úplatek a spáchal takový čin v úmyslu opatřit jinému značný prospěch a vůči úřední osobě, jednak umožnil jinému, aby jako úřední osoba v úmyslu opatřit sobě a jinému neoprávněný prospěch, vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.
124. Právní posouzení jednání coby zločinu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku obviněný zpochybnil odkazem na skutečnost, že šlo o pouhé hospodské řeči, nebylo prokázáno, že by reálně slíbil či dal úplatek „za určité jednání“ (v souvislosti s výkonem pravomoci úřední osoby), natož že by k takovému ovlivnění vyšetřování mohlo skutečně dojít. Zdůrazňoval, že šlo o neformální a nepodloženou „hospodskou konverzaci“ zcela postrádající vážný úmysl cokoliv ovlivnit, nelze proto hovořit o reálné domluvě korupčního jednání. Nadto upozornil, že nečinil žádné kroky vedoucí k zásahu do činnosti policie, proto jeho jednání nelze kvalifikovat ani jako pomoc k zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. c), § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že v dalším ponechá stranou poněkud nesrozumitelnou poznámku obviněného, že k reálné poruše v činnosti orgánů činných v trestním řízení nedošlo a uplatnění kvalifikace pokusu zneužití pravomoci úřední osoby tak přesahuje rámec důkazní situace, protože jeho se právní kvalifikace pokusu trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby netýká.
125. S námitkami obviněného, které mají především skutkovou základnu, se již v podrobnostech vypořádaly soudy obou stupňů, a to nejen co do opodstatněnosti skutkových zjištění majících svůj reálný podklad ve výsledcích provedeného dokazování, ale i důsledným a přesvědčivým rozborem naplnění jednotlivých znaků skutkových podstat uvedených trestných činů a Nejvyšší soud shledává jejich závěry přesvědčivými a správnými.
126. Soud prvního stupně v této souvislosti pod bodem 729. rozsudku výstižně skutkově shrnul, že po provedeném dokazování, rozboru rozhovoru J. R. s K. K. (viz body 674. a násl. rozsudku) jednoznačně a logicky plyne, že obviněný J. R. nabídl K. K., o němž věděl, že je náměstkem ředitele KROK, od nějž také vyslechl informaci o stavu řízení vedeného policejním orgánem řízeným K. K., za postup policie vedoucí k odložení předmětné trestní věci neupřesněnou finanční částku, kterou by měl zaplatit K. S. nebo jeho společnost. Obviněný J. R. tak učinil za situace, že byl srozuměn s tím, že K. K. není oprávněn sdělovat mu informace z činnosti KROK jako policejního orgánu a není ani oprávněn do jeho činnosti aktivně zasahovat podle přání obviněného J. R.
127. Odvolací soud závěrům soudu prvního stupně přisvědčil a na jeho podporu akcentoval, že učinil-li soud prvního stupně v souladu se zásadami formální logiky závěr, že pokud obviněný J. R. hovořil o termínu do konce října a o povinnosti někoho „za ušetření 30 milionů zaplatit“ a zároveň v předchozí části rozhovoru opakovaně řeší, že „pokud to bude podvod, bude to 100 %, pokud ne, tak 25 %“ a současně K. K. dříve řekl „jim zkusím tomu trošku pomoct“, je jednoznačné, že jeho cílem bylo odložení této trestní věci. Upozornil rovněž, že bezprostředně před nabídkou J. R. obviněný K. K. rozvádí, co by bylo třeba udělat, aby policejní orgán v konečném důsledku věc odložil. Proto i podle odvolacího soudu není pochyb o jednoznačně prokázaném závěru soudu prvního stupně, že cílem obviněného J. R. bylo prostřednictvím K. K. „zařídit“ rozhodnutí policejního orgánu o odložení věci (bod 262. rozsudku). Nelze tudíž přisvědčit dovolateli, že nebylo prokázáno, že by reálně slíbil úplatek „za určité jednání“ (v souvislosti s výkonem pravomoci úřední osoby). Obstát nemůže ani argumentace, že konkrétní úplatek poskytnut nebyl, neboť obviněný byl odsouzen za jednání, že úplatek slíbil, což je jedna z alternativ, jež pro naplnění projednávané skutkové podstaty postačuje. Pod bodem 263. rozsudku odvolací soud také razantně odmítl obhajobu obviněného, že se jednalo „o hospodské řeči pod vlivem alkoholu“.
128. Náležitou pozornost soud prvního stupně věnoval také právnímu posouzení zjištěného jednání obviněného (viz zejména body 746.–749. rozsudku) a stejně tak učinil i odvolací soud (body 264. a násl. rozsudku). Obviněný proti naplnění zákonných znaků skutkové podstaty ať už trestného činu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku či pomoci k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. c), § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku konkrétní výhrady nevznáší, jeho poněkud nejasně formulované výhrady směřují proti závěrům o úmyslném jednání.
129. Třebaže obviněný správnost právní kvalifikace nezpochybnil žádnou konkrétní relevantní výtkou, není od věci odkázat na stručné právní hodnocení jeho jednání prezentované ve vztahu ke zločinu podplacení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku státním zástupcem, který upozornil, že při interakci mezi K. K. a J. R. a sdělení informací ke kauze Jezdeckého areálu na XY J. R. K. K. za jeho kroky v této kauze slíbil, že mu osoba jednající za příjemce dotace, za ušetření částky 30 milionů Kč, poskytne blíže neurčenou finanční odměnu. Rozhodně se přitom nejednalo o tzv. hospodské řeči, jak se obviněný po celé trestní řízení snažil zlehčovat proběhlé jednání. Přiléhavá je i jeho poznámka, že si lze jen stěží představit situaci, že se dvě osoby sejdou v restauračním zařízení, a protože se moc neznají, tak aby řeč nestála, rozebírají živé trestní kauzy. Právní posouzení skutku jako pomoc k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. c, § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku oba soudy postavily na zjištění, že obviněný J. R. si od obviněného K. K. o němž věděl, že je policista a zároveň náměstek KROK, cíleně nechal sdělovat konkrétní informace minimálně z trestního řízení týkajícího se Jezdeckého areálu XY, které nebyly přístupné osobám stojícím mimo toto trestní řízení, které K. K. získal jako příslušník policie, ačkoliv J. R. věděl, že na takové informace, o které projevoval aktivní zájem, nemá nárok, a byl srozuměn s tím, že mu K. K. sděluje informace neoprávněně. Právní úvaha soudů, že obviněný J. R. tak umožnil jinému, aby jako úřední osoba v úmyslu opatřit sobě a jinému neoprávněný prospěch, vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, proto též obstojí.
130. Soudy obou stupňů se však zabývaly i otázkou úmyslného zavinění obviněného a náležitě vysvětlily, jakými úvahami byly vedeny, vyvodily-li ve vztahu ke zločinu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a ve vztahu k pomoci k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. c), § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (viz body 748.–750. rozsudku soudu prvního stupně, body 267., 268. rozsudku odvolacího soudu). Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud nepominul ani otázku subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku) a stručně, ale výstižně připomněl, že s ohledem na zjištěné konkrétní skutečnosti jednání obviněného dosahuje tak výrazné společenské škodlivosti, že je namístě uplatnit prostředky trestní odpovědnosti a trestněprávní důsledky s ní spojené.
131. Z takto uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného J. R. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
132. O dovoláních obviněných K. K. a I. K. bylo rozhodnuto taktéž v neveřejném zasedání, poněvadž s projednáním v neveřejném zasedání souhlasili nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství i obvinění [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 1. 2026
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu