{"html": "

98.\tV posuzované věci proto nelze obviněným vyhovět v tom, že by měl být celkový rozsah zkrácené daně snižován o náklady pachatelem vynaložené, protože spácháním trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku je dána fiktivnost faktur v celém jejich základu. Proto se v této věci neuplatní obviněnými požadované postupy. Rovněž je třeba zdůraznit, že při zjišťování rozsahu zkrácení daně se neuplatní stejná hlediska jako v případě určování výše prospěchu, který pachatel získal trestnou činností. Zatímco při určování výše prospěchu má význam čistý prospěch stanovený teprve po odpočtu všech nezbytných nákladů, které by jinak musely být v souvislosti s uskutečněním nějakého cíle ze strany pachatele či jiné osoby z jejich prostředků vynaloženy (viz např. rozhodnutí uveřejněná pod č. 4/2009 a č. 31/2009 Sb. rozh. tr.), při zkrácení daně pachatel zčásti nebo vůbec neplní své zákonné povinnosti přiznat a zaplatit daň a využívá k tomu postupy, které nejsou v souladu se zákonem. Výše zkrácené daně pak respektuje to, jaká byla skutečná daňová povinnost příslušného plátce či poplatníka, do které se promítají všechny slevy, odpočty, náklady a další položky, jimiž lze legálně snižovat daňový základ. Byla-li daň a výše jejího zkrácení takto zjištěna, není už namístě při určování rozsahu zkrácení daně odečítat od zkrácené daně nějaké další náklady na provedení trestné činnosti (srov. rozhodnutí č. 45/2014 Sb. rozh. tr.). Z hlediska takto stanovené judikatury je zjevné, že obvinění se snížení nákladů domáhat nemohou, a to tím spíše, že fiktivnost předmětných faktur a na jejich základě vzniklý daňový únik nemohly vést k tomu, že by vůbec bylo možné zvažovat existenci nákladů. Již tato logická souvislost důvodnost předmětné obhajoby obviněných vylučuje.

99.\tObdobné závěry lze vztáhnout i k výtkám obviněných vůči výši škody. K objasnění nesplnění výše daňové povinnosti vůči státu a rozsahu prospěchu provedly soudy, zejména soud prvního stupně, potřebné a dostačující dokazování (dodavatelsko-odběratelské smlouvy, pohyby na bankovních účtech, kamerové záznamy, emailová korespondence a SMS, svědecké výpovědi, znalecké posudky aj.). Uvedené důkazy, které vedly k vyčíslení rozsahu zkrácení DPH a DPPO, případně prospěchu u trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, které odpovídá výši neoprávněně vyvedených finančních prostředků na soukromé účty obviněných či jimi řízených právnických osob a posléze v hotovosti vybrané a předané jiným zainteresovaným subjektům, v návaznosti na závěry znaleckého posudku České znalecké, a. s., sdělení bank, výpisy z bankovních účtů a informace poskytnuté správcem daně. Z uvedeného je patrné, že soud prvního stupně pro závěry o výši škody i prospěchu vycházel z důkazních prostředků a důkazů, které dávají potřebný podklad pro závěry vztahující se k těmto zákonným znakům posuzovaných skutkových podstat. Zjištění správce daně soudům posloužila, jak již bylo zmíněno shora, pouze jako důkazní podklad pro jejich skutkové závěry v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., nikoli však jako důkaz jediný, protože soudy se mimo uvedené opíraly též o důkazy, jak na ně bylo poukázáno výše v bodech 89. a 92. tohoto usnesení. Jak je patrné z napadených rozsudků, závěry o výši škody vzešly z procesu dokazování před obecnými soudy, jež závěry daňových kontrol doplnily o vlastní zjištění, provedly jejich vzájemné porovnání, jakož i porovnání s obsahem dalších listinných důkazů, které měly k dispozici (kontrolní hlášení a účetní doklady společností), a v případě pochybností tyto vyhodnotily v souladu se zásadou in dubio pro reo, čímž dostály požadavkům kladeným na jejich postup ustálenou judikaturou k této problematice (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 27/1979 a č. 20/2002-III. Sb. rozh. tr., a další).

100.\tPřesto je vhodné uvést, že soudy vysvětlily, z jakých podkladů pro své závěry vycházely (viz bod 321. rozsudku soudu prvního stupně). Podle všech učiněných poznatků mohl soud výši škody relativně přesně určit, když ve prospěch obviněných do ní zahrnul výlučně a jen částky z prokazatelně fiktivních faktur, nikoli též z faktur vztahujících se ke skutečně realizovaným obchodním transakcím, pokud obchodní činnost konkrétní společnosti provozovaly, přičemž u každé ze společností zapojených do řetězce společností participujících na podvodném daňovém jednání tuto škodu vyčíslily a popsaly okolnosti jejího vzniku. Měly tudíž na zřeteli a respektovaly, že konstrukce odpovědnosti v daňovém řízení a v řízení trestním, pokud jde o povinnost prokazování rozhodných skutečností, je zakotvena odlišně. Rozsah daňové povinnosti (dříve škoda) v daňovém řízení při neuznání fiktivních faktur představuje jejich plnou výši a v tomto rozsahu se promítá v dodatečných platebních výměrech. Lze jen zopakovat, že v posuzované věci, byla-li daň a výše jejího zkrácení takto zjištěna, není už namístě při určování rozsahu zkrácení daně odečítat od zkrácené daně nějaké další náklady na provedení trestné činnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 693/2013, též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 8 Tdo 340/2021, aj.).

101.\tVytýkali-li obvinění M. Š. a Jiří Levý neobjasnění jejich zapojení a způsob fungování v řetězci organizovaných subjektů páchajících posuzovanou trestnou činnost, rovněž jim není možné přisvědčit, protože soudy uvedené skutečnosti se zřetelem na výsledky provedeného dokazování zjistily a vyložily, a to u každého z dovolatelů zvlášť. Ohledně obviněného M. Š. se jeho postavením soud prvního stupně zabýval v bodech 333. až 341. a u obviněného Jiřího Levého své závěry rozvedl v bodech 372. až 377., a protože není nutné jeho závěry v dovolacím řízení opakovat, postačí na ně jen poukázat. Ve stručnosti je možné shrnout, že nevzbuzují zmiňované pochybnosti, jelikož z těchto pasáží rozsudku vyplývá koncepční provázanost i přesvědčivost uváděných skutečností opírající se o poznatky pramenící z výsledků provedeného dokazování. Pro zapojení uvedených dovolatelů do společné činnosti nesvědčila jen svědecká výpověď spolupracujícího obviněného I. S., nýbrž i výpovědi dalších svědků, převážně osob nastrčených na pozice jednatelů ve fiktivně a účelově založených či jinak pořízených a uměle udržovaných obchodních společností, tzn. osob na pozici tzv. bílých koní, jakož i množství listinných důkazů zajištěných u obviněných při domovních prohlídkách (viz body 277. až 290. rozsudku soudu prvního stupně), obsah emailové a SMS komunikace, obsah PC a nosičů dat, z nichž vyplynulo mimo jiné i to, že obviněný M. Š. byl tím, kdo vymýšlel strategii fungování celého podvodného řetězce, přiděloval úkoly zejména I. S. i dalším subjektům, které pak plnily jednotlivé dílčí úkoly. Na základě týchž důkazů a důkazních prostředků bylo prokázáno, že obviněný Jiří Levý byl jednatelem a jediným společníkem v řadě obchodních společností (KLEVARYS a Weberberger Auto) vystupujících v řetězci na pozici II. a III., měl jako jediný dispoziční oprávnění k jejich bankovním účtům, z nichž také osobně prováděl hotovostní výběry podle instrukcí obviněného M. Š., sháněl tzv. bílé koně do ovládaných obchodních společností a komunikoval přímo s hlavními aktéry fiktivních obchodů. Dále byly zajištěny dokumenty o převodech obchodních společností na zahraniční subjekty, které často zmizely i s celým účetnictvím společnosti (např. společnosti he media, Bolero, MM a další) případně k důkazu v hlavním líčení čteny protokoly o výpovědích těch osob z řad cizích státních příslušníků, které se podařilo orgánům činným v trestním řízení zajistit a v přípravném řízení vyslechnout, na něž byly společnosti za účelem jejich „vytracení“ z evidence správních, zejména finančních, ale i jiných orgánů České republiky, převedeny (Z. F., L. F., Z. S. K., M. J. V., Š. J. M., A. M. N.; viz zejména body 225. až 230. rozsudku soudu prvního stupně).

102.\tPo posouzení všech shora uvedených skutečností a postupů Nejvyšší soud nezjistil žádný důvod ke zpochybňování skutkových závěrů soudů nižších stupňů, a tudíž ani možnost do nich zasahovat. Může konstatovat, že je považuje za správné a odpovídající obsahu provedených důkazů (viz přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 583/13, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, a další). V dané situaci lze uvést, že zde nestály proti sobě toliko výpovědi dovolatelů a spolupracujícího obviněného I. S., ale byly zajištěny i další, byť nepřímé důkazy, dokládající průběh a vývoj činu. Soud prvního stupně při posuzování věrohodnosti svědků i obviněných bral všechna učiněná zjištění v úvahu a vypořádal se s nimi podle zásad ovládajících proces hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), protože vyložil, které důkazy spolu vzájemně korespondují, a které se naopak většině z nich vymykají a proč. Způsob, jakým soud provedené důkazy hodnotil, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, nevykazuje žádné disproporce nebo libovůli a není zatížen ani jednostranným hodnocením důkazů či neobjektivním přístupem ke skutečnostem, které vzešly z výsledků provedeného dokazování. Jeho postup je transparentní a dostatečně vyjádřený v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí. Své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování soudy učinily v souladu s pravidly stanovenými v § 125 tr. ř. a dostatečně srozumitelně a logicky je vysvětlily, včetně toho, kterým důkazům uvěřily a kterým nikoli (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09), přičemž se zabývaly i věrohodností každého z obviněných a u každého z nich vysvětlily případnou provázanost s ostatními obviněnými či jinými aktéry, z níž dovozovaly jeho případnou snahu je vyvinit či jinak, leč nikoli nestranně ve vztahu k nim svoji výpověď utvářet a modifikovat.

103.\tNelze tedy přisvědčit ani tvrzení obviněného Michala Lišky, že soudy učiněný skutkový stav je vadný, protože vzešel z nepřímých důkazů, neboť i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014). Hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněné, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).

104.\tJestliže obvinění, zejména Jan Šorm, poukazovali na to, že nebyly provedeny navrhované důkazy (peněžní deníky společnosti Agentura HERA za období let 2015 až 2017, protokol z hlavního líčení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 9/2021, dotaz na Českou spořitelnu, a. s., kdo fakticky vybíral z účtu společnosti UMTS, opětovný výslech znalce Dr. Ing. Vítězslava Hálka), Nejvyšší soud v postupu soudů obou stupňů v tomto směru nedostatky rovněž nezjistil. O tzv. opomenuté důkazy v této věci nejde, protože u nich se předpokládá, že o návrhu na doplnění dokazování nebyla v rozhodnutích soudů zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Soudy, zejména soud odvolací, poměrně podrobně na veškeré důkazní návrhy obviněných reagovaly a své postoje k nim vyložily. Pojem tzv. opomenutých důkazů je totiž třeba vykládat ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů zásadně neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí, čemuž soudy v posuzované věci dostály.

105.\tZ obsahu spisu je zjevné, že především odvolací soud vyložil důvody svého zamítavého rozhodnutí, kterými byla většinou jejich nadbytečnost, případně skutečnost, že tyto důkazy byly již soudem prvního stupně provedeny a jejich opakování by nemohlo přinést nové poznatky (viz bod 62. napadeného rozsudku). Ze všech těchto důvodů soud dostál svým povinnostem, na návrhy obviněných reagoval a důvody, proč je shledal nadbytečnými vyložil.

106.\tPři závěru, že rozsah provedeného dokazování byl dostačující pro zjištění rozhodných skutečností majících podstatný význam pro závěr o naplnění znaků zločinů, jimiž obvinění byli uznáni vinnými, je třeba k námitkám obviněných Jana Šorma a Jiřího Levého, kteří uváděli, že soudy nedodržely zásadu in dubio pro reo, uvést, že ta má místo tam, kde není v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu. V takovém případě je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08). Protože tato zásada přichází do úvahy jen tehdy, není-li dostatek důkazních prostředků pro závěr o vině obviněných, nelze ji použít v posuzované věci, neboť vina obviněných byla prokázána, jak bylo dosud vysvětleno. Nic v postupech soudů nesvědčí ani o tom, že by se zpronevěřily principu in dubio pro reo či dalším zásadám, jimiž je ovládáno trestní řízení, protože nedostatky obviněným zmiňovanými toto řízení netrpí.

107.\tNejvyšší soud po posouzení rozhodných skutečností, výhrad obviněných i závěrů soudů shledal, že dovolatelé vady namítali v rozporu s výsledky provedeného dokazování a neakceptovali soudy učiněná skutková zjištění v jejich celistvosti a návaznosti na celé odůvodnění napadených rozhodnutí. Zejména pominuli obsáhlé pasáže odůvodnění napadených rozsudků, v nichž soudy s odkazem na obsah důkazů a jejich hodnocení podaly vysvětlení ke zjištěním z nich plynoucím, zahrnujícím jak časové souvislosti vzniku a zapojení jednotlivých obchodních společností, tak jejich hospodářské aktivity a finanční toky v rámci předstíraného obchodování za účelem zkrácení DPH. Zdůraznil, z jakých důvodů byla účelová obhajoba obviněných bez důvodných pochybností vyvrácena, a to se zřetelem na její osamocenost a izolovanost bez respektu ke zjištěním podávajícím se z většiny provedených důkazů.

108.\tNedostatky obviněnými spatřované v rozhodnutí odvolacího soudu rovněž nebyly Nejvyšším soudem shledány, zejména pokud jde o jeho nepřezkoumatelnost (viz dovolání obviněného Jiřího Levého), protože podle obsahu předmětného rozsudku je zřejmé, že se odvolací soud věnoval všem důležitým skutečnostem plynoucím z odvolání obviněných a věcně na ně reagoval. Je třeba připomenout, že i když má odvolací soud povinnost vypořádat se s námitkami odvolatele, nevyžaduje se od něj podrobná odpověď na každý argument (vznesenou námitku), protože se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a kromě shora uvedené judikatury i rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, body 59., 60.). Podmínkou takového postupu je však to, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17), čemuž odvolací soud v posuzované věci dostál, neboť úvahy soudu prvního stupně v návaznosti na výsledky provedeného dokazování, které buď sám, mnohdy i podstatně, doplnil nebo jehož výsledky převzal od soudu prvního stupně, včetně zhodnocení důkazů, dále doplnil a podrobněji rozvedl.

109.\tNejvyšší soud tudíž neshledal, že by výhrady dovolatelů proti učiněným skutkovým zjištěním byly důvodné. Zejména soud prvního stupně všechny důkazy procesně správným způsobem provedl, následně také vyhodnotil (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) a rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, přičemž proti sobě stojícím výpovědím věnoval potřebnou pozornost a pečlivě je posuzoval (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Nejvyšší soud nezjistil ani případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Z dokazování nevyplývá žádné, natož extrémní porušení zásad a pravidel obsažených v trestním řádu, které by vedlo k dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý soudní proces, obsaženého v čl. 6 Úmluvy a k nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů státní moci, stanoveného v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny. Věnovaly se jak obhajobě obviněných, tak i jejich námitkám a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2 tr. ř.

110.\tPravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla, neboť ani toto právo nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).

111.\tTakto dostatečně a bez zjevných a podstatných vad provedeným dokazováním nedošlo k naplnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Bylo najisto postaveno, že organizátorem trestné činnosti a jejím hlavním beneficientem byl obviněný M. Š., podle jehož předem připraveného scénáře postupovali ve vzájemné souhře další obvinění. Těsně pod vrcholem pomyslné pyramidy organizace daňových podvodů fungovali obvinění Marek Haman a Jan Šorm, kteří společně s obviněným M. Š. sofistikovaně a promyšleně kombinovali uskutečněné akce s reálným plněním a plněním, které sice nenastalo, ale bylo jako reálné zavedeno do účetnictví Agentury FACE a Agentury HERA za účelem pozdějšího snížení daňové povinnosti. Na dalším stupni této struktury stáli obvinění I. S., Michal Liška, M. H. a P. L. (poslední dva jmenovaní dovolání nepodali), kteří byli navenek viditelní, jelikož osobně vybírali finanční prostředky z účtů společností a předávali je v hierarchii výše postaveným spoluobviněným a rovněž sháněli osoby, které by jim s touto činností pomáhaly, anebo které byly instalovány jako statutární orgány jednotlivých společností bez jakékoli reálné činnosti. Obvinění Jiří Levý a M. M. měli na starost jimi ovládané společnosti, do nichž sháněli tzv. bílé koně a komunikovali přímo s hlavními aktéry fiktivních obchodů, a to obviněnými M. Š., Markem Hamanem a Janem Šormem. Obviněný Zdeněk Švehla byl jednatelem společnosti Agentura FACE, avšak ryze formálním, který sice neměl o chodu společnosti žádné relevantní informace, přesto finančním úřadům předkládal jako statutární orgán daňová přiznání s nadměrnými odpočty a za tuto činnost inkasoval pravidelnou odměnu. Navíc ostatním obviněným poskytoval jím provozovanou restauraci Ferdinanda k jejich jednáním a spřádání plánů na realizaci trestné činnosti. Na trestné činnosti participovaly i jiné osoby, jak je v rozsudcích soudů prvního i druhého stupně rozvedeno.

112.\tNejvyšší soud dále posuzoval důvodnost hmotněprávních výhrad, jimiž obvinění svá dovolání rovněž podložili.

b) K námitkám podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

113.\tDůvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o nějž svá dovolání výslovně opřeli dovolatelé Jan Šorm, Michal Liška a Zdeněk Švehla, přičemž obviněný Zdeněk Švehla tak učinil námitkou vůči závěru o organizátorství, avšak zaměřenou k nesprávnosti uloženého trestu, obviněný M. Š. tvrdil, že nejsou opodstatněné závěry o jeho zavinění, a že obviněný Michal Liška nejednal v úmyslu. Nejvyšší soud shledal, že s ohledem na to, že všichni vytýkají ve své podstatě nesprávné právní posouzení, lze tyto jejich námitky u všech dovolatelů s jistou mírou tolerance podřadit k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

114.\tProstřednictvím tohoto důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Lze tedy skrze něj vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Uvedený důvod neslouží k přezkoumání správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřování rozsahu provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Rovněž jeho prostřednictvím nelze vytýkat vady v celém procesním postupu od prvních úkonů přípravného řízení, protože na takové nedostatky nedopadají žádné dovolací důvody [srov. § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.]. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat rozsah provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., podle tohoto důvodu v zásadě není, poněvadž na podkladě tohoto důvodu soudy nižších stupňů učiněná skutková zjištění nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).

115.\tK výhradám všech dovolatelů je vhodné obecně uvést, že zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku [obviněný M. Š. jako organizátor podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, obvinění Marek Haman, Jiří Levý, Jan Šorm, Zdeněk Švehla jako spolupachatelé] se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, spáchá tento čin nejméně se dvěma osobami a ve velkém rozsahu. Týž zločin podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku [obviněný Michal Liška, jenž byl uznán vinným i podle § 216 odst. 1, 3 písm. b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku] spáchá ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, spáchá tento čin nejméně se dvěma osobami a ve značném rozsahu. Všichni se předmětného zločinu dopustili ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, což soudy rovněž v potřebné míře vysvětlily.

116.\tVzhledem k tomu, že v zásadě všichni vytýkali nedostatky v subjektivní stránce, je vhodné zmínit, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění u dovolatelů založily na výsledcích provedeného dokazování a dostatečně vyložily úvahy, z čeho vyplynul. Okolnosti subjektivního charakteru dovozovaly toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, a podle zásad logického myšlení usuzovaly na vnitřní vztah obviněného k porušení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].

117.\tNelze přisvědčit stručně formulovaným námitkám, že soudy dostatečně neprokázaly jejich úmysl spáchat jim za vinu kladené trestné činy, protože, jak již bylo shora uvedeno, soudy obou stupňů dokazování zaměřily i na objasnění okolností rozhodných pro závěr o zavinění obviněných. Soud prvního stupně uvedené okolnosti v rozsudku zaznamenal tak, že pod body 341. až 388. k obviněným M. Š., Janu Šormovi a Michalu Liškovi vysvětlil, z čeho pro závěr, že obvinění jednali v přímém úmyslu, vycházel. Zásadně rozvedl, že se zabýval způsobem, jakým se každý z nich do společné trestné činnosti zapojil, i provedením jednotlivých činů, jak byly popsány ve výrocích o vině a mají podklad ve výsledcích provedeného dokazování. Opíral se o rozhodné skutečnosti ke každému z obviněných se vztahující se zřetelem i na podíly a jednání ostatních spolupachatelů. Úvahy soudu týkající se zavinění dovolatelů jsou popsány způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti. Pro posouzení argumentů k tomu, že obhajoba obviněných byla výsledky provedeného dokazování vyvrácena, není třeba opakovat skutečnosti, o něž soudy obou stupňů své závěry opřely a vyjádřily je v obsahu napadených rozsudků, neboť při jejich správnosti na ně postačí jen odkázat (§ 265i odst. 2 tr. ř., viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08), protože Nejvyšší soud v nich neshledal nedostatky ani rozpory, na něž obvinění v dovoláních poukazovali.

118.\t K závěru o nedostatcích v zavinění Nejvyšší soud též připomíná, že i odvolací soud se ve svém rozsudku zabýval správností právních závěrů rovněž jmenovitě u každého z nich (viz body 76. až 88. jeho rozsudku, v němž rovněž shrnul a vysvětlil své závěry), což svědčí o tom, že se oba soudy naplnění znaků skutkových podstat posuzovaných zločinů u všech dovolatelů věnovaly, a to jak po objektivní, tak i subjektivní stránce, a též v potřebné míře reagovaly na jejich námitky.

119.\tJestliže obviněný M. Š. v dovolání tvrdil, že ve věci není dostatek podkladů pro závěr, že byl organizátorem, a že skutečnosti, které soudy k jeho osobě zjistily, neodpovídají tomu, co § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku stanoví, nelze této námitce přisvědčit.

120.\tÚčastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu, resp. jeho organizátorem je podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ten, kdo spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil. Trestná činnost účastníka přispívá bezprostředně k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky nenaplňuje. Ze zásady akcesority, na níž je účastenství založeno, vyplývá, že mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele musí být příčinný vztah, a tudíž organizátor je odpovědný jen za čin, jehož provedení zosnoval nebo řídil (obviněný M. Š. podle tzv. právní věty výroku o vině „zosnoval a řídil zkrácení daně“), za předpokladu, že byl trestný čin dokonán nebo se pachatel o něj alespoň pokusil. Organizátor se na spáchání trestného činu ve skupinových věcech podílí rozhodujícím (dominantním) způsobem, aniž by se ho obvykle přímo účastnil jako spolupachatel. Trestný čin řídí ten, kdo usměrňuje všechny osoby na trestné činnosti se podílející, vydává konkrétní pokyny těmto osobám, vyžaduje jejich splnění apod. Pro posouzení organizátorství je přitom nerozhodné, do jaké míry si osoby, které jsou organizovány, uvědomují činnost organizátora, neboť organizátor je odpovědný za všechny činy, které zosnoval nebo řídil. Za zosnování trestného činu je třeba považovat činnost spočívající nejen v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ale i ve vymyšlení a vypracování plánu jeho spáchání, vyhledání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělování úkolů jednotlivým osobám před spácháním trestné činnosti, zabezpečování utajené trestné činnosti i utajení jednotlivých osob podílejících se na trestné činnosti, zajišťování odbytu věcí získaných trestnou činností předem či v průběhu trestné činnosti apod. Zosnování je trestná činnost, která spadá do stadia před spácháním trestného činu a spočívá zejména v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ve vymyšlení plánu spáchání, ve vyhledání osob, které se na něm budou podílet apod. (srov. rozhodnutí č. 52/2010-I. Sb. rozh. tr., dále nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 418/97; též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 575 až 578).

121.\tPosoudí-li se ze všech rozvedených hledisek učiněná skutková zjištění týkající se (nejen) obviněného M. Š., jak byla popsána ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a blíže rozvedena v odůvodnění téhož rozsudku, případně rozsudku odvolacího soudu, je zřejmé, že jednal jako organizátor v obou jeho formách, neboť hrál v celé popsané škále jednání klíčovou úlohu, byl (spolu s obviněnými Janem Šormem a Markem Hamanem) tím, kdo inicioval a korigoval trestnou činnost celé skupiny spoluobviněných za účelem naplnění společného, předem zamýšleného a hlavního cíle spočívajícího v podvodném vylákání neoprávněné výhody na dani u DPPO nebo neoprávněného nadměrného odpočtu DPH, a to na základě podvodně sestavených podkladů a fiktivních faktur, případně zamlčení dalších rozhodných skutečností. Soudy zcela správně uzavřely, že jako organizátor nechal sám nebo zprostředkovaně zapsat na pozice jednatelů a společníků nastrčené osoby, které neprovozovaly skutečnou podnikatelskou činnost, a to u společností na pozici II. a III., nechal jim zřídit dispoziční oprávnění k nakládání s bankovními účty těchto společností s instrukcí, že tyto společnosti nebudou vykonávat žádnou hospodářskou činnost, což také nevykonávaly, případně ji pouze předstíraly, neboť neměly zpravidla žádné zaměstnance, nevedly řádné účetnictví ve smyslu zákona č. 563/1991 Sb. v platném znění, případně pouze účelově vytvářely nepravdivé daňové doklady a nepravdivá daňová přiznání za fiktivní reklamní činnost. Role obviněného M. Š. jako hlavního organizátora a koordinátora, případně ve spolupráci s obviněným I. S. a dalšími, spočívala právě v tom, že zajišťoval, aby do účetnictví těchto společností byly zaúčtovány vydané faktury, a nechal je vykázat v daňových přiznáních k DPH a DPPO za jednotlivá zdaňovací období. Přebíral finanční prostředky v hotovosti od jednotlivých osob jednajících za společnosti uvedené v bodě II. a III., které měly dispoziční oprávnění k bankovním účtům nebo od dalších prostředníků jako např. obviněného Michala Lišky a následně tyto prostředky rozděloval zúčastněným osobám, sám také vybíral hotovost z bankomatu, nepravdivé účetní doklady o předstíraných službách nechal zavést do účetnictví společností Agentura FACE CZ a Agentura HERA. Tím zorganizoval zkrácení daně DPH a DPPO v celkové výši na všech zkrácených daních 419.401.190,47 Kč (viz body 340., 341. rozsudku soudu prvního stupně a bod 89. rozsudku odvolacího soudu).

122.\tKe zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je třeba uvést, že obviněný M. Š. organizoval ostatní spoluobviněné k tomu, aby uvedený čin spáchali, čímž zejména naplnil znaky zosnování i řízení trestné činnosti ostatních, protože měl určující roli ještě před tím, než byla trestná činnost zahájena, stanovil pravidla, jak mají všichni postupovat, vybral osoby, které se budou na činech podílet, a vymezil jejich úkoly a posléze kontroloval, do jaké míry jsou plněny, inkasoval vybranou finanční hotovost a koordinoval sled jednotlivých dílčích úkolů při vzájemných schůzkách především v restauraci XY. Šlo o dlouhodobé páchání trestné činnosti, vyznačující se celou škálou dílčích jednání a úkonů, jejichž jediným cílem bylo podvodné vylákání finančních prostředků od státu, resp. zkrácení daně, která státu náležela.

123.\tDůvodně byla jeho činnost posouzena jako organizátorství ve smyslu § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k zločinům zkrácení daně a legalizace výnosů z trestné činnosti kladeným ostatním obviněným za vinu, a to v přímém úmyslu, jak soudy rovněž správně dovodily [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], neboť jiný závěr zjištěný skutkový stav ani nepřipouští, když zkrácení daně za účelem opatření neoprávněného majetkového prospěchu sobě, případně jiné osobě, bylo hlavním a přímým cílem obviněného M. Š., k němuž veškeré své počínání, jakož i jednání ostatních spoluobviněných směřoval.

124.\tSoudy objasnily, o jaká plnění, která vůbec neproběhla, avšak byla daňovým úřadům na základě faktur jako faktická obviněnými tvrzena, se jednalo, což, pokud jde o průběh činu a návaznost jednotlivých kroků u obviněných, zjistily a roli každého z obviněných a míru jejich podílu na vzniklém následku podrobně popsaly. Jejich úkoly nebyly pouze pasivní či formální, jak se většinově snažili naznačit, protože se aktivně podíleli na všech úkonech rozhodných z hlediska jejich směřování k zahrnutí fiktivních faktur do daňových přiznání, případně k vyvolání zdání o reálnosti tvrzených, leč toliko předstíraných, obchodů, ačkoli věděli, že v žádném či minimálně jimi tvrzeném objemu neprobíhají, k čemuž většina zainteresovaných společností nedisponovala ani dostatečným kapitálem a personálním obsazením (viz zejména body 257. až 276. rozsudku soudu prvního stupně).

125.\tSoudy obou stupňů taktéž dostatečně vysvětlily, že obvinění (vyjma M. Š.) popsaný čin spáchali ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, což je v posuzované věci podstatné, protože právě konkrétně stanovené úlohy každého z nich vedly ke zkrácení daňové povinnosti dotčených obchodních společností, tj. k nevyměření a neodvedení DPH a DPPO v takové výši, k níž by při pravdivém daňovém tvrzení o reálném objemu obchodních činností byly povinny. V posuzované věci ohledně obviněných Michala Lišky a Jana Šorma, kteří brojili proti subjektivní stránce trestného činu, má právě společné jednání všech osob na této trestné činnosti zúčastněných význam, neboť právě propojenost úkonů, role a pozice každého z nich dotvářela celý organizovaný systém vedoucí ke krácení daně. Z tohoto důvodu je třeba zdůraznit, že obvinění [kromě již obviněného M. Š., jenž byl organizátorem podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] se společným jednáním podíleli na trestné činnosti více osob se shodným úmyslem za podmínek § 23 tr. zákoníku, podle kterého byl-li čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.

126.\tObviněný Jan Šorm byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020 a obviněný Michal Liška podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, oba jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku. Obviněný Michal Liška se dopustil i zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, jichž se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo na jiného převede, přechovává nebo užívá věc, která je výnosem z trestné činnosti spáchané na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, taková věc pochází ze zvlášť závažného zločinu a má hodnotu velkého rozsahu, získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu.

127.\tPokud jde o výhrady, které na základě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedli obvinění Michal Liška a Jan Šorm vůči hmotněprávnímu posouzení věci, je z textu předložených dovolání patrné, že obviněný Jiří Liška vytýkal toliko v obecné rovině nesprávnou aplikaci právních předpisů a to, že soud nevyhodnotil jeho úmysl, ani neprokázal přímý závěr krátit daň, případně poukazoval na nesprávné hodnocení znaleckých posudků, což jsou výhrady, které důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídají. Obviněný Jan Šorm v dovolání zdůraznil nenaplnění subjektivní stránky a v této souvislosti poukazoval na důkazy a z nich plynoucí skutečnosti, podle kterých jsou závěry soudu nesprávné, a to jak z právního hlediska, tak zejména s ohledem na výsledky provedeného dokazování, podle nichž nejednal úmyslně.

128.\tPosoudí-li se po obsahové stránce i takto vznesené výhrady ve vztahu k závěrům o právním posouzení věci, jsou nekonkrétní, navíc skutkové povahy. Pochybnosti o nesprávném závěru ve vztahu k zavinění oba obvinění dovozovali toliko z vlastní verze o průběhu skutku, zcela odlišné od těch skutkových závěrů, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů.

129.\tNejvyšší soud, i když obvinění nedostáli podmínkám důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nad rámec jimi podaných výhrad považuje pro úplnost za vhodné uvést, že jimi tvrzené nedostatky ve věci zjištěny nejsou, protože soudy řádně postavení obviněných i z hlediska jejich zavinění k činům, jež jim jsou kladeny za vinu, dostatečně nejen objasnily, ale i právně posoudily. Jen pro úplnost Nejvyšší soud poukazuje na to, že obviněný Jan Šorm patřil k hlavním aktérům a beneficientům karuselových obchodů, na kterých se podílel zejména tím, že pomáhal řídit společnost Agentura FACE prostřednictvím obviněného Zdeňka Švehly. Přestože nezastával v žádné ze zapojených společností funkci statutárního orgánu, podílel se na činnosti společnosti Agentura FACE a věděl o všech rozhodných okolnostech a aktivitách, které tyto firmy vyvíjely, včetně těch do budoucna plánovaných, neboť byl v restauraci XY, která sloužila pro schůzky M. Š. s ostatními obviněnými na klíčových pozicích v karuselovém podvodu, také osobně přítomen. Rovněž od obviněného I. S. několikrát přebíral finanční prostředky vybrané v hotovosti z účtů zainteresovaných fiktivních společností. Uvedené skutečnosti podporuje i skutečnost, že v trezoru jím používaném byly nalezeny akcie společnosti Agentura FACE. Přebíral finanční prostředky v hotovosti od pověřených disponentů s účty těchto společností, nechal zahrnout do účetnictví společnosti Agentura FACE fiktivní podnikatelskou činnost (přijaté faktury) těchto společností a nechal vykázat v daňových přiznání k DPH a DPPO za jednotlivá zdaňovací období, ačkoliv věděl, že se deklarovaná činnost neuskutečnila. Tím se podílel na zkrácení DPH ve výši 176.301.085,95 Kč a DPPO ve výši 162.190.476,89 Kč, celkem tedy 338.491.562,84 Kč. Soudy z těchto skutečností i dalších zjištění důvodně shledaly, že se obviněný Jan Šorm prokazatelně vědomě s dalšími spoluobviněnými na soudy zjištěném jednání podílel a po subjektivní stránce jednal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Naplnil tak všechny znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

130.\tAni u obviněného Michala Lišky Nejvyšší soud neshledal v závěrech soudů o právním posouzení věci vady, které by značily extrémní nedodržení zásadních právních pravidel. Výsledky dokazování jeho činnost dostatečně objasnily a na jejich základě soudy dospěly k tomu, že jeho role spočívala v tom, že v období od 29. 6. 2012 do 30. 6. 2015 byl jediným jednatelem a společníkem společnosti GODOTEX, kterou dne 30. 6. 2015 rozhodnutím jediného společníka převedl na osobu M. T. (občan XY), jehož zároveň jmenoval novým jednatelem, společnost je nadále nekontaktní. V rozhodné době prováděl hotovostní výběry finančních prostředků v celkové částce 5.030.000 Kč, nebo přeposílal finanční prostředky v částkách specifikovaných ve výroku na bankovní účty dalších společností. V lednu 2017 realizoval výběry z bankomatu s využitím platební karty vystavené na jméno H. k účtu společnosti HEPYSTAV, a činil další v rozsudku popsané úkony. Takto si počínal přesto, že věděl, že společnost GODOTEX nevykonává žádnou reálnou podnikatelskou činnost, avšak ani to mu nezabránilo, aby za ni podal příslušnému správci daně daňová přiznání k DPH i DPPO, do nichž nechal zahrnout i fiktivní podnikatelskou činnost (fiktivní faktury), čímž předstíral prováděnou fiktivní činnost v oblasti reklamní činnosti, a tak u společnosti AGENTURA FACE zkrátil DPH ve výši 4.852.811,38 Kč a DPPO ve výši 4.389.222,53 Kč, celkově tedy 9.242.033,91 Kč. Použitá právní kvalifikace v jeho případě rovněž nevykazuje žádné nedostatky. Nutné je zdůraznit, že kromě daňového podvodu byl uznán vinným i zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, jenž zásadně spočíval ve výběrech finančních prostředků z účtu společnosti HEPYSTAV, získaných trestným činem spočívajícím v krácení daně u společnosti Agentura HERA, a jejich následném předávání obviněnému M. Š. Vše nasvědčuje tomu, že věděl, a to i vzhledem ke své vlastní daňové trestné činnosti, že předmětné finanční prostředky byly získány trestným činem spočívajícím v krácení daně Agentury HERA s využitím fiktivních faktur vystavených společností HEPYSTAV. Na uvedené daňové trestné činnosti se podílel v rozsahu 35.307.758,43 Kč. Právními nedostatky tak ve vztahu k němu použitá právní kvalifikace netrpí.

131.\tObvinění jednali ve spolupachatelství, kdy jednání každého ze spolupachatelů je článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 36/1973 nebo č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Byl dostatečně zjištěn i společný úmysl spolupachatelů, který musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Každý z obviněných si byl přitom vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i druhého ze spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a byl s tím pro tento případ srozuměn.

132.\tNejvyšší soud rovněž podotýká, že u spolupachatelství trestného činu podle § 240 tr. zákoníku je lhostejné, zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byli všichni spolupachatelé (fyzické nebo právnické osoby) či jen někteří z nich, anebo zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byla osoba rozdílná od spolupachatelů. Je též lhostejné, zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byl každý spolupachatel do celé výše zkrácení daně (event. jiné povinné platby), a to včetně vylákané výhody, či jen do její části (srov. rozhodnutí č. 25/1968 Sb. rozh. tr.). Proto i u těchto obviněných, kteří nevyvíjeli svou trestnou činnost na konci jimi uměle a účelově vytvořeného řetězce, není pro závěr o jejich vině rozhodné, že sami nebyli, resp. jimi řízené společnosti, plátci DPH či DPPO.

133.\tSoudy rovněž komplexně vyložily, v čem spočíval společný úmysl, a proto k němu lze jen ve stručnosti zmínit, že ho dokladuje samotná povaha posuzovaného jednání každého z obviněných v rámci trestné činnosti, vyjádřená vědomým chováním každého z nich, o čemž svědčí nejen svědecké výpovědi, ale i listinné důkazy a kamerové záznamy, jakož i vzájemná elektronická komunikace. Obvinění ve vzájemné souhře jednali tak, aby mohla být simulována obchodní spolupráce, přičemž věděli o všech skutečnostech rozhodných pro naplnění předmětných skutkových podstat trestných činů kladených jim za vinu (v podrobnostech viz body 308. až 314. rozsudku soudu prvního stupně a body 74. až 80. napadeného rozsudku).

134.\tV posuzované věci soudy zvažovaly všechny rozhodné skutečnosti plynoucí z výsledků provedeného dokazování a závěry o úmyslu obviněných zkoumaly podle toho, jaké skutečnosti ke každému z nich a jejich roli v rámci společného jednání shledaly. Závěry o subjektivní stránce dovolatelů dovozovaly, nepřímo ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Vycházely z chování obviněných, a to jak před vlastním činem, tak i v jeho dalších fázích, opíraly se tedy zcela důvodně i o další výsledky dokazování, z nichž logicky závěr o jejich zavinění vyplývá. Na podkladě zásad logického myšlení soudy posuzovaly všechny rozhodné skutečnosti, z nichž dovodily vnitřní vztah obviněných k povaze trestné činnosti jak jejich vlastní, tak spoluobviněných. K okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby podle § 240 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, stejně jako podle § 216 odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku zásadně postačí nedbalost [§ 16 ve spojení s § 17 písm. a) tr. zákoníku]. Pokud soudy minimálně k základním skutkovým podstatám shledaly u všech obviněných úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], jak plyne z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí, všechny zjištěné skutkové okolnosti dávají pro takový závěr podklad, protože obvinění věděli, že svým jednáním mohou porušit zájem chráněný trestním zákonem, a takové porušení způsobit chtěli, neboť bylo jejich přímým cílem. U daňových trestných činů svědčí o přímém úmyslu především takový způsob spáchání, který spočívá v předstírání neexistujících skutečností (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1167/2012).

135.\tByl dostatečně zjištěn i společný úmysl spolupachatelů, který musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. V posuzované věci ji soudy dovodily z výsledků všech důkazů (svědecké výpovědi, kamerové záznamy, SMS a emailová komunikace atd.). U jednotlivých obviněných stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.).

136.\tNejvyšší soud nepřisvědčil ani výhradám obviněných proti právním závěrům o výši daňového úniku, resp. rozsahu zkrácení daní. Soudy důvodně na základě výsledků provedeného dokazování objasnily všechny rozhodné skutečnosti významné pro právní závěr o tom, že obviněný Michal Liška se svým shora popsaným jednáním podílel na zkrácení daně ve značném rozsahu ve smyslu § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, tj. více než 1.000.000 Kč, a obvinění M. Š., Jan Šorm, Jiří Levý, Marek Haman, Zdeněk Švehla a Agentura HERA dokonce ve velkém rozsahu ve smyslu § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, protože jimi způsobená škoda násobně přesahovala minimální hranici této škody, tj. 10.000.000 Kč. Soud pro účely právní kvalifikace důsledně posuzoval rozsah zkrácení u každého z obviněných samostatně podle míry jeho účasti na celkově vyčísleném následku, a to mimo jiné i podle okamžiku přistoupení do pomyslné „pyramidy“ spolupachatelů posuzované trestné činnosti, přičemž roli každého z nich dostatečně individualizoval, tedy za způsobenou škodu odpovídají solidárně (srov. § 2915 odst. 1 obč. zákoníku). Jednáním obviněných naplňujícím znaky trestného činu podle § 240 tr. zákoníku byla českému státu způsobena škoda v celkové výši 419.401.190,47 Kč. Šlo přitom o čistou výši zkrácení DPH a DPPO (srov. správně zjištěné skutkové okolnosti ve výroku přezkoumávaných rozhodnutí).

137.\tNedostatky nebyly shledány ani u výše majetkového prospěchu u legalizačních trestných činů, z dovolatelů pouze u obviněného Michala Lišky. Lze konstatovat, že soudy učiněné a v napadených rozsudcích vyjádřené závěry se i tomuto znaku po skutkové stránce dostatečně věnovaly. Vhodné je pouze doplnit, že prospěch není znakem základní ani žádné kvalifikované skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, a ani ho nelze z hlediska právního posouzení zvažovat. Pokud jde o legalizační trestný čin obviněného Michala Lišky, ten spočíval v zásadě v tom, že po přijetí plateb na účty k tomu zřízených obchodních společností na pozici II. a III. od společnosti Agentura HERA tento obviněný dával pokyny dalším spoluobviněným, konkrétně P. B., aby realizoval hotovostní výběry v celkové výši 89.869.000 Kč a poté tyto finanční prostředky předal Michalu Liškovi, který je následně předával obviněnému M. Š., a to za účelem zastření původu těchto finančních prostředků, které byly získány trestnou činností spočívající v krácení daně u společnosti Agentura HERA. Podíl na výnosech z trestné činnosti, a tedy prospěch přisouzený Michalu Liškovi, o nějž rozmnožil svůj majetek, činil nejméně 35.307.758,43 Kč.

138.\tS ohledem na způsob a formu páchání posuzované daňové trestné činnosti nelze celkový rozsah zkrácené daně snižovat o náklady pachatelem vynaložené na spáchání trestného činu. U daňového podvodu, kde se neprojevovaly žádné náklady pachatelů, není prostor pro to, aby ke snížení došlo. Podstatné zde je to, že obvinění vytvářeli falešné faktury, které vedly ke zjištěným a ve výroku popsaným daňovým únikům. V tomto smyslu je zcela zcestná úvaha obviněných, že se soudy měly zabývat tím, co do uvedeného jednání jako náklady vložily. Při zjišťování rozsahu zkrácení daně se neuplatní stejná hlediska jako v případě určování výše prospěchu, který zde pachatel trestnou činností nemohl získat, respektive není znakem uvažované skutkové podstaty. Zatímco při určování výše prospěchu má význam čistý prospěch stanovený teprve po odpočtu všech nezbytných nákladů, které by jinak musely být v souvislosti s uskutečněním nějakého cíle ze strany pachatele či jiné osoby z jejich prostředků vynaloženy (viz např. rozhodnutí č. 4/2009 a č. 31/2009 Sb. rozh. tr.), při zkrácení daně pachatel zčásti nebo vůbec neplní své zákonné povinnosti přiznat a zaplatit daň a využívá k tomu postupy, které nejsou v souladu se zákonem, v podstatě jde o podvodné jednání s cílem způsobit škodu. Výše zkrácené daně pak respektuje to, jaká byla skutečná daňová povinnost příslušného plátce či poplatníka, do které se promítají všechny slevy, odpočty, náklady a další položky, jimiž lze legálně snižovat daňový základ. Byla-li daň a výše jejího zkrácení takto zjištěna, není už namístě při určování rozsahu zkrácení daně odečítat od zkrácené daně nějaké další náklady na provedení trestné činnosti (srov. rozhodnutí č. 45/2014 Sb. rozh. tr., též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 8 Tdo 340/2021, aj.), což soudy plně respektovaly, včetně podmínek a postupů, jakými má být rozsah zkrácení daně prokazován (srov. rozhodnutí č. 48/2015 Sb. rozh. tr.).

139.\tNejvyšší soud ke správnosti právních závěrů soudů obou stupňů, a tedy nedůvodnosti námitek obviněných shrnuje, že posuzované společné jednání obviněných cílilo na to, aby v daňovém přiznání byly za účelem zkrácení DPH a DPPO uváděny doklady, které neměly v realitě buď žádný, nebo zcela jiný než předstíraný odraz (fingované obchodování s tuzemskými i zahraničními subjekty v jiných nežli správci daně předkládaných objemech), v úmyslu vyhnout se plnění daňové povinnosti s cílem již od počátku získat čas na vyvedení těchto nelegálně získaných finančních prostředků z dosahu správce daně za účelem vlastního obohacení (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/2005 Sb. rozh. tr.). Závěr o úmyslu obviněných soudy učinily zejména z objektivních skutečností po velmi detailním dokazování a všestranné analýze jejich jednání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08).

140.\tZe všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněných proti správnosti použité právní kvalifikace nejsou důvodné, a ztotožnil se se soudy obou stupňů, že obvinění po všech stránkách naplnili znaky skutkové podstaty zločinů kladených jim za vinu v té podobě, která každému z nich byla přisouzena.

VII. K námitkám proti výroku o trestu

141.\tProti výroku o trestu brojili obvinění M. Š., Marek Haman, Zdeněk Švehla a nejvyšší státní zástupce ohledně společnosti Agentura HERA, kteří takto podaná dovolání opřeli o důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., obviněný Zdeněk Švehla k tomu uplatnil i důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný Michal Liška výhrady proti trestu opřel jen o důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

142.\tJestliže obvinění Michal Liška a Zdeněk Švehla námitky proti trestu podřadili pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze jej zásadně použít vůči nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Jeho prostřednictvím je možné vytýkat zásadně vady právní povahy. U námitek proti výroku o trestu je možno považovat za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

143.\tDomáhal-li se obviněný Zdeněk Švehla prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. použití mimořádného snížení trestu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož mu trest uložil soud prvního stupně, avšak odvolací soud ten závěr považoval za nesprávný a uvedené moderační ustanovení nepoužil, jde o výhrady, jež Nejvyšší soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, považuje za vznesené v souladu s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

144.\tDůvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. dopadá na situace, kdy byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Může jít i o případ kumulace dvou nebo více druhů trestů, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Jde též o takový druh trestu, jenž nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu. Za uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se považuje případ, kdy u odstupňovatelných druhů trestu, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákoníkem, se vyměří trest, jenž zákonnou maximální hranici přesahuje. U trestu odnětí svobody je konkrétní hranice trestní sazby stanovena v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3168, 3169).

145.\tTěmito hledisky se obvinění Zdeněk Švehla, Marek Haman a M. Š., brojící proti trestu uloženému podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku, řídili. K naplnění tohoto důvodu dovolání dochází tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. První alternativu tohoto dovolacího důvodu přitom podle rozhodovací praxe naplňuje i uložení takového druhu trestu, který sice trestní zákoník jako trestně právní sankci vymezuje (a s jehož uplatněním proto i počítá), k němuž však soud při postihu pachatele trestného činu přistoupil, aniž byly splněny zákonné předpoklady jeho uložení. Přímo ve vztahu k trestu propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 tr. zákoníku se z tohoto hlediska k řešené problematice vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozhodnutí č. 9/2018 Sb. rozh. tr. nebo v usnesení ze 26. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 48/2020.

146.\tNejvyšší soud s ohledem na tato vymezení použitých dovolacích důvodů konstatuje, že vzhledem k tomu, že obvinění M. Š., Marek Haman a Zdeněk Švehla brojili proti trestu propadnutí náhradní hodnoty tvrzením, že soudy dostatečně neuvážily všechny podmínky zákonem stanovené pro jeho uložení, jde o výhrady uplatněné v souladu se zákonným vymezením uvedených dovolacích důvodů, a proto bylo možné zkoumat, zda při jeho ukládání nedošlo k nedostatkům, jež obvinění namítali.

147.\tObvinění Marek Haman, Zdeněk Švehla a M. Š. vytýkali v zásadě shodně nedodržení zásad pro jeho uložení podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož, jestliže pachatel věc, kterou soud mohl prohlásit za propadlou podle § 70 tr. zákoníku, před uložením trestu propadnutí věci zničí, poškodí nebo jinak znehodnotí, zcizí, učiní neupotřebitelnou, odstraní nebo zužitkuje, zejména spotřebuje, nebo jinak její propadnutí zmaří, může mu soud uložit propadnutí náhradní hodnoty až do výše, která odpovídá hodnotě takové věci. Hodnotu věci, kterou soud mohl prohlásit za propadlou, může soud stanovit na základě odborného vyjádření nebo znaleckého posudku.

148.\tPro úplnost Nejvyšší soud zmiňuje, že posuzovaný trest má povahu náhradního trestu ve vztahu k trestu propadnutí věci. Jde o subsidiární sankci, která má místo tam, kde nebylo možno uložit propadnutí věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 36/15). Z dikce citovaného ustanovení vyplývá, že propadnutí náhradní hodnoty je sankcí směřující do majetkové sféry pachatele trestného činu, jejímž cílem je postihnout ekvivalent výnosů pachatele z trestné činnosti v těch případech, kdy pachatel zmařil možnost uložit mu trest propadnutí věci, kterým by jinak byl odčerpán přímý výnos z trestné činnosti. Při jeho ukládání se tedy vychází jak z obecných hledisek pro ukládání trestů uvedených v § 39 a násl. tr. zákoníku, tak částečně i z podmínek stanovených zákonem pro uložení trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 1 a 2 tr. zákoníku (do 1. 6. 2015 „trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“). Současně je nutné vždy mít na zřeteli také oprávněné zájmy poškozeného a zvážit, zda může uspokojit svůj nárok na náhradu škody, která mu byla způsobena trestným činem, jinak než právě na věci, jejíž propadnutí soud zvažuje (shodně rozhodnutí č. 38/1977-III. Sb. rozh. tr.).

149.\tPodmínkou pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty není zjištění, že věc byla pořízena či financována z výnosů z trestné činnosti. Tuto podmínku je nutné zmínit k výhradě obviněného Zdeňka Švehly, že nemovitost, kterou soud zahrnul do trestu propadnutí náhradní hodnoty, obdržel darem od příbuzných a nemá souvislost s trestnou činností. Takto jím uvedená skutečnost uložení uvedeného trestu nebránila, a to právě se zřetelem na jeho účel spočívající v možnosti zajištění a následné konfiskace ekvivalentu výnosu z trestné činnosti, pokud z jakéhokoliv důvodu nelze tento výnos odčerpat přímo trestem propadnutí věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 6 Tdo 551/2017).

150.\tK námitkám obviněných je též třeba zmínit, že podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku lze tento trest uložit v případě, že obviněný zmařil možnost, aby mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty získané v souvislosti s trestným činem, a to tak, aby náhradní hodnota, která má být propadnuta, odpovídala hodnotě věci, kterou jinak soud mohl prohlásit za propadlou podle § 70 tr. zákoníku. Uvedený trest není vázán na existenci vztahu věcí, jichž se propadnutí týká, ke spáchanému trestnému činu. Aby taková podmínka byla splněna, je nutné nejprve určit, jakou věc nebo jinou majetkovou hodnotu má trest propadnutí náhradní hodnoty nahrazovat (suplovat), a současně objasnit hodnotu věcí, jejichž propadnutí přichází v úvahu (srov. rozhodnutí č. 11/2016 Sb. rozh. tr.).

151.\tPosoudí-li se tyto podmínky a okolnosti, za kterých byl obviněným M. Š., Marku Hamanovi a Zdeňkovi Švehlovi uvedený trest ukládán (viz body 325. až 449. rozsudku soudu prvního stupně, body 108. až 111. rozsudku odvolacího soudu), lze shledat, že těmto požadavkům soudy dostály. Je vhodné zmínit, že i když částka, o niž byl český stát na daních zkrácen, představuje téměř půl miliardy, nebyla z těchto prostředků zajištěna žádná, a to ani minimální částka. Pokud by se tak stalo, bylo by možné uvedené finanční prostředky prohlásit za propadlé ve smyslu § 70 tr. zákoníku. Protože obvinění minimálně tyto prostředky spotřebovali, je postup podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku zcela namístě. Rovněž je třeba zmínit, že rozsah zkrácení daně, výše vlastního obohacení a prospěchu v posuzované věci dosahovaly částky téměř půl miliardy Kč, přičemž z výčtu popsaného majetku, který byl prohlášen za propadlý, je zřejmé, že hodnota nemovitostí, movitých věcí a finančních prostředků, na které u jednotlivých obviněných tento trest dopadl, je srovnatelná, resp. nižší než výše způsobené škody u každého z obviněných, uváží-li se, že obviněnému M. Š. je připisována škoda ve výši 419.401.191 Kč, obviněnému Marku Hamanovi ve výši 414.626.788 Kč, a obviněnému Zdeňku Švehlovi částka 338.491.562 Kč. Jde o částky, jichž hodnota zabaveného majetku jako náhradní hodnoty objektivně nemohla dosáhnout. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že i když orgány činné v trestním řízení nezjišťovaly v posuzovaném případě, jakou cenu měly věci, které byly prohlášeny jako náhradní hodnota za propadlé (srov. strany 13. až 17. rozsudku odvolacího soudu), takový postup nebyl nutný právě s ohledem na vysokou škodu pohybující se ve stovkách milionů u každého z uvedených dovolatelů.

152.\tS ohledem na zmíněné je nedůvodná výhrada obviněného Marka Hamana, pokud brojil proti trestu propadnutí náhradní hodnoty právě proto, že hodnota propadlé náhradní hodnoty nebyla zjišťována tak, aby mohlo být najisto postaveno, zda odpovídá hodnotě původní věci (majetkové hodnoty), a to zejména u nemovité věci – bytové jednotky č. XY, byt, zapsané na LV č. XY, protože je zjevné, že předmětná bytová jednotka nedosahuje výše jím způsobené škody. Podstatné není ani to, že jde o byt obývaný jeho rodinou, včetně vážně nemocného nezletilého syna a zdravotně postižené dcery, která je sice již zletilá, avšak s ohledem na její handicap plně odkázaná na péči a pomoc svých blízkých.

153.\tPředně je třeba z rozsudků soudů poukázat na úvahy, kterými byly při ukládání trestu propadnutí náhradní hodnoty vedeny. Soud prvního stupně se této otázce sice stručně a bez bližšího a hlavně konkrétního odůvodnění věnoval v bodech 278., 441. a 444. rozsudku, z nichž lze dovodit, že finanční prostředky a další movité věci odňaté v průběhu domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor (hodinky, šperky, motorová vozidla, aj.), případně propadnuté nemovitosti svojí hodnotou odpovídají coby ekvivalent peněžním prostředkům, jež obvinění vybírali v hotovosti z bankovních účtů dotčených obchodních společností a dále s nimi nakládali blíže nezjištěným způsobem, avšak jejich výše, a tedy i hodnota byla provedeným dokazováním spolehlivě zjištěna. Odvolací soud argumentační nedostatek napravil, když sám k obsahově shodným výhradám obviněných, jaké uplatnili vůči tomuto druhu trestu i v podaných dovoláních, své vysvětlení podal v bodech 108. (M. Š.), 109. (Marek Haman), 111. (Zdeněk Švehla), na jejichž obsah lze v podrobnostech odkázat, kde vyložil daleko podrobněji důvody, pro které shledal v této trestní věci trest propadnutí náhradní hodnoty nejen přípustným, ale jeho výši i zcela přiměřenou způsobené škodě, jejímž je v posuzované věci v zásadě ekvivalentem, neboť trest propadnutí věci podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku by bylo možné při splnění všech zákonných podmínek (které však splněny nebyly) v této věci uložit ve vztahu k penězům neoprávněně vybraným jako hotovost z bankovních účtů ve výši odpovídající rozsahu zkrácení DPH, případně DPPO, s nimiž obvinění dále nakládali přesně nezjištěným způsobem.

154.\tK námitce obviněného Marka Hamana o tom, že jde o nespravedlivý trest vztahující se k jím a jeho rodinou obývané nemovitosti, je třeba zdůraznit pečlivost a pozornost odvolacího soudu (viz bod 109. rozsudku odvolacího soudu), jenž se rodinnými poměry obviněného zabýval, resp. shledal, že soud prvního stupně nesprávně uložil tento trest i k majetku v SJM, který tudíž do trestu propadnutí náhradní hodnoty nezahrnul. To se týkalo bytové jednotky č. p. XY, bytu, který se nachází v katastrálním území XY, obec Praha, zapsaném na LV č. XY (v napadeném rozsudku nesprávně uvedeno LV č. XY), a ohledně podílu 667/10036 na pozemcích parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY a společných částech domu č. p. XY, které se nacházejí v katastrálním území XY, obec Praha, zapsaných na LV č. XY, včetně bytové jednotky č. p. XY, bytu, který se nachází v katastrálním území XY, obec Praha, zapsaném na LV č. XY, jež jsou vedeny Katastrálním úřadem pro hlavní město Praha, Katastrální pracoviště Praha.

155.\tNejvyšší soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že pokud je trest propadnutí náhradní hodnoty ekvivalentem, resp. druhem trestu propadnutí věci, lze ho též uložit pouze ohledně věci, jež v době vyhlašování rozsudku náleží výlučně pachateli trestného činu, byla-li věc (byt) ve společném jmění manželů, nebylo možné uložit její propadnutí, leda by pachatel tuto věc získal v průběhu manželství trestným činem nebo jako odměnu za něj (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 5 Tdo 335/2015, nebo ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017). Vzhledem k tomu, že rodina obviněného Marka Hamana obývala v témže domě dvě bytové jednotky a tímto rozhodnutím odvolacího soudu jí jedna z nich nadále ve vlastnictví zůstala, nelze námitkám obviněného přisvědčit, neboť v důsledku uloženého trestu propadnutí náhradní hodnoty rodina nepřijde o možnost uvedenou nemovitost, byť ve zúženém rozsahu, obývat. Rodina tak bude toliko omezena na užívání menších bytových prostor nežli dosud, což je však nikoli důsledkem nesprávného rozhodnutí soudu, nýbrž trestné činnosti a protiprávního jednání obviněného Marka Hamana, které bylo jeho svobodnou volbou a rozhodnutím o způsobu života, jaký povede.

156.\tPro posouzení správnosti uloženého trestu podle § 71 tr. zákoníku je tedy v přezkoumávaných rozhodnutích dostatek závěrů, úvah a vysvětlení, a proto jsou odůvodnění obou rozsudků zcela dostatečná.

157.\tVzhledem k tomu, že odvolací soud o trestu jmenovaných dovolatelů znovu sám rozhodoval, je zjevné, že jednak napravil povrchní zdůvodnění provedené soudem prvního stupně, ale zhojil i nespravedlivost jeho rozhodnutí, a tedy je uvedený postup plně dostačující, protože odvolací soud posuzoval všechny rozhodné skutečnosti významné z hledisek určených v § 71 tr. zákoníku a své úvahy v daném kontextu rozvedl a popsal důvody, pro které je tento trest zcela adekvátní všem učiněným zjištěním. Odvolací soud tedy dodržel požadavek řádného odůvodnění soudních rozhodnutí jako jednoho ze základních atributů řádně vedeného soudního řízení, jenž je součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jež vyžaduje transparentnost a přezkoumatelnost soudního rozhodnutí vylučující libovůli (čl. 2 odst. 2 Listiny), která není v právním státě akceptovatelná; není-li tento požadavek naplněn, jde o kvalifikovanou vadu způsobující nejen nepřezkoumatelnost rozhodnutí, ale zpravidla také neústavnost (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1898/21). Z obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je seznatelné, jakými úvahami se soudy ve vztahu k naplnění podmínek § 71 odst. 1 tr. zákoníku řídily.

158.\tSoudy, zejména soud odvolací, tak respektovaly pravidla, která je nutné v této věci při ukládání uvedeného druhu trestu dodržet. Měly především na paměti veškeré podmínky vymezené v § 71 odst. 1 tr. zákoníku, jenž byl citován výše.

159.\tK dovolání obviněného Zdeňka Švehly, jež zaměřil výhradně proti výroku o trestu, vůči němuž brojil i na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze uvést, že na tento důvod nedopadají výhrady, že odvolací soud překročil svou pravomoc, pokud na podkladě odvolání státního zástupce směřujícího toliko do výroku o trestu přezkoumával i výrok o vině. Toto tvrzení neodpovídá obsahu přezkoumávaného rozsudku (viz bod 111. jeho odůvodnění) a nemá oporu ve skutečnostech odvolacím soudem rozvedených spočívajících v tom, že se soud ztotožnil s argumentací státního zástupce rozvedenou v odvolání podaném v neprospěch obviněného proti výroku o trestu. V souladu s tímto tvrzením rozvedl, že tento výrok zpřísnil poté, co vyloučil možnost užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku a polehčující okolnost podle § 41 písm. c) tr. zákoníku. Veškeré své úvahy v tomto směru vrchní soud vyložil, přičemž z jeho obsahu je zřejmé, že své závěry upínal toliko k výroku o trestu a rozhodnutí (jímž zpřísnil trest obviněného) opřel výlučně a pouze o ta skutková zjištění, která učinil soud prvního stupně, na nichž nic nezměnil, ani je jakkoli nedoplnil. Pokud podrobil vlastnímu hodnocení okolnosti spáchaného činu i okolnosti na straně pachatele vztahující se k ukládanému trestu, činil tak jednak po doplněném dokazování a pouze v nezbytně nutném rozsahu, a jednak vycházel z téhož skutkového stavu, který ustálil ve vztahu k tomuto obviněnému soud prvního stupně. Aniž by měnil skutkové závěry soudu prvního stupně, vyložil úvahy, podle nichž zjištěné skutečnosti se zřetelem na podmínky § 58 tr. zákoníku považoval za rozhodné, a proč na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal důvody pro mimořádné zmírnění trestu podle tohoto ustanovení. Odvolacím soudem nově uložený trest je tedy důsledkem odlišného výkladu citovaného ustanovení trestního zákoníku, tj. hmotného práva, nikoli změny skutkových zjištění bez potřebného procesně právního rámce, jak se snaží obviněný naznačit. Podstatné však je, že uvedená argumentace o nesprávném procesním postupu odvolacího soudu na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nedopadá.

160.\tNedůvodnost výhrady obviněného Zdeňka Švehly, že nemovitost, na kterou se propadnutí náhradní hodnoty vztahuje, obdržel darem od svých příbuzných, Nejvyšší soud vyložil již shora v bodě 162., a proto nelze ani té přiznat opodstatnění. Tato nemovitost v době rozhodování soudů byla ve výlučném vlastnictví obviněného Zdeňka Švehly, jak odvolací soud zjistil z katastru nemovitostí z příslušného LV, jímž doplnil dokazování, což je zásadní a rozhodná skutečnost z hlediska možnosti postihnout pozemek č. St. XY, jehož součástí je stavba XY, rodinný dům, a pozemky parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, vše v obci XY, k. ú. XY, zapsané na LV č. XY, vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, který jako jediná náhradní hodnota, pokud jde o tohoto obviněného, v rámci trestu podle § 71 tr. zákoníku státu propadnul. Způsob jejího nabytí naproti tomu zůstává v tomto směru zcela bez významu, neboť, jak již bylo vysvětleno, nemusí být přímá spojitost a souvislost mezi spáchanou trestnou činností a v rámci trestu propadnuvší náhradní hodnotou, vyjma ekvivalentního vyjádření způsobené škody, opatřeného prospěchu, obohacení pachatelů apod., což bylo i v tomto případě splněno.

161.\tObviněný Michal Liška dovolání opřel pouze o důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož prostřednictvím kromě vad ve výroku o vině (viz výše) vytýkal i nedostatky v trestu odnětí svobody. Poukazoval na nepřiměřenou přísnost trestu pro jeho nepodmíněnost a požadoval jeho uložení jako podmíněného s přiměřenou zkušební dobou. Tento požadavek dovozoval z malé míry své účasti na posuzované trestné činnosti a domáhal se jeho zmírnění i s ohledem na své onemocnění rakovinou a nemocnou matku, což nekoresponduje s žádným důvodem dovolání. V daných souvislostech je zjevné, že na jeho případ nedopadá ani výjimka založená na zásadě, že by se muselo jednat o extrémní vady, extrémní rozpor s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky neslučitelnými s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, a ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). O takový případ však v této věci nejde, protože jeho výše a druh i způsob výkonu jsou zcela přiměřené všem okolnostem, za kterých k činu, jenž je obviněnému Michalu Liškovi kladen za vinu, došlo. Odpovídá i jeho osobním poměrům (viz bod 83. rozsudku odvolacího soudu). Lze jen připomenout, že v případě nemoci je možné žádat o odklad výkonu trestu a je na posouzení soudu, zda s ohledem na zdravotní handicap je takový výkon trestu možný, či je nutný jeho odklad (viz § 322 tr. ř.). Rozhodně však v obecné poloze tyto námitky nelze uplatňovat v dovolání, protože na ně žádný z důvodů nedopadá.

162.\tPro úplnost lze dodat, že z obsahu přezkoumávaného rozhodnutí plyne, že obviněný Michal Liška byl za zločiny zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, účinného od 1. 10. 2020, a legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, oba ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, odsouzen podle § 216 odst. 4 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019) za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, a to vedle trestu propadnutí náhradní hodnoty a trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu a prokuristy obchodní korporace a spolku na dobu tří let, vůči nimž však obviněný v dovolání nebrojil. Všechny tyto tresty mohou být vedle sebe uloženy, což není v rozporu s § 53 tr. zákoníku. Trest odnětí svobody je druhem trestu zákonem stanoveným u § 216 odst. 4 tr. zákoníku v sazbě od dvou do osmi let, a značí to, že výměra tohoto trestu v trvání čtyř let je v dolní polovině tohoto rozpětí. Trest odnětí svobody přesahující tři roky odnětí svobody nelze uložit jako podmíněný (viz § 81 tr. zákoníku). Z těchto důvodů Nejvyšší soud žádné extrémní nedostatky nebo vady či jiný exces, v jehož případě by bylo možné se výjimečně dovoláním na podkladě uvedeného důvodu zabývat, ve výměře uvedeného trestu odnětí svobody neshledal. Odvolací soud při jeho stanovení měl na zřeteli i dobu od spáchání trestné činnosti (viz podrobně bod 95. rozsudku odvolacího soudu). Ze všech těchto důvodů žádné mimořádně nedostatky zjištěny nebyly, což s tím, že námitkami proti nepřiměřenosti trestu důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) ani písm. h) tr. ř. naplnit nelze, vede k závěru, že obviněný uvedené argumenty uplatnil mimo jakýkoliv dovolací důvod. Pouhá nespokojenost a domněnky obviněného nemohou být předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, nedošlo-li současně k porušení zákona či práva na spravedlivý proces, jež však v posuzované věci shledáno nebylo. Soudy nevybočily ze zásad stanovených zákonem a dbaly i principu proporcionality. Výměra trestu i jeho nepodmíněnost jsou v posuzované věci nutné jak k nápravě obviněného, tak i k ochraně společnosti před pachatelem závažné trestné činnosti. Nejde o exemplární trest anebo jiné nepřiměřené zostření represe a nelze ho ani považovat za narušení principu rovnosti lidí před zákonem či práva na spravedlivý proces. Nejde ani o trest nespravedlivý, protože je odrazem jednání obviněného, na které bylo třeba působit právě takto zvolenou sankcí, což soudy dostatečně a přesvědčivě odůvodnily, a to i se zřetelem k jeho osobním poměrům a délce doby uplynuvší od spáchání posuzované trestné činnosti, a tudíž vyhověly předpokladu, že naprostým ústavněprávním minimem náležitého ospravedlnění zásahů státu do práva jednotlivce při ukládání trestů je dodržení požadavků plynoucích z práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jako jednoho z komponentů spravedlivého procesu (srov. KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 757 až 758; přiměřeně též např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06). V rámci individualizace trestu soud vážil i podíl každého z nich jako spolupachatele a přihlédl k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro jeho budoucí život. Vyměřený trest odnětí svobody plně koresponduje s obecnými zásadami pro ukládání trestu a respektuje jak okolnosti, za kterých byl čin spáchán, tak i osobní poměry obviněného, neboť právě ty jsou důvodem, pro něž se obviněný zmírnění trestu domáhal.

163.\tNejvyšší státní zástupce podal podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. dovolání zaměřené proti výroku o trestu v neprospěch obviněné Agentury HERA proto, že jí uložený peněžitý trest ve výměře 5.000.000 Kč považoval za nepřípustný pro jeho nedobytnost, což je námitka, která podle stávající judikatury Nejvyššího soudu s uvedeným důvodem dovolání koresponduje, protože ustanovení § 68 odst. 6 tr. zákoníku stanoví, že peněžitý trest soud neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný, což by v pozitivním případě svědčilo o druhu trestu, který zákon nepřipouští (viz rozhodnutí č. 9/2018 Sb. rozh. tr.).

164.\tV dovolání nejvyšší státní zástupce odvolacímu soud vytýkal, že pro uložení peněžitého trestu neměl splněné podmínky, protože vyšel při posuzování otázky dobytnosti tohoto trestu z jakéhosi odhadu majetkových poměrů Agentury HERA na podkladě účetní závěrky. Též zdůraznil, že tato společnost v průběhu pěti let nevyvíjela žádnou činnost a v roce 2018 vykazovala minimální obrat. Považoval za nesprávné, že soud neuložil trest zrušení této právnické osoby, jak bylo v odvolání státního zástupce navrhováno.

165.\tNejvyšší soud s ohledem na skutečnosti vyplývající z výroku o vině vztahující se k této obviněné a na podmínky pro ukládání trestu právnické osobě zkoumal, zda výhrady dovolatelem namítané proti peněžitému trestu jsou opodstatněné. Odvolací soud ukládal uvedený trest před změnou učiněnou zákonem č. 270/2025 Sb., jímž se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinným od 1. 1. 2026, tzn. v původním znění § 18 odst. 1 t. o. p. o., podle něhož soud může uložit právnické osobě peněžitý trest, odsuzuje-li ji za úmyslný trestný čin nebo za trestný čin spáchaný z nedbalosti. Uložení peněžitého trestu nesmí být na újmu poškozeného. Podle odstavce 2, denní sazby činí nejméně 1.000 Kč a nejvíce 2.000.000 Kč. Při určení výše denní sazby zohlední soud majetkové poměry právnické osoby. Podle odstavce 3, se § 17 odst. 1 užije obdobně.

166.\tPosoudí-li se tyto obecné podmínky, jejich vymezení nebránilo v tomto případě tomu, aby byl peněžitý trest uložen. Jestliže bylo vytýkáno, že nejde o trest dobytný, souvisí tato otázka se zjištěním majetkových poměrů právnické osoby, od nichž se odvíjí určení výše jedné denní sazby (viz § 18 odst. 2 t. o. p. o.), což je předpokladem i pro řešení toho, zda jsou vůbec dány důvody pro uložení tohoto druhu trestu (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/1977-II. Sb. rozh. tr.). Pro posuzování otázek spojených s dobytností peněžitého trestu platí obdobně obecné ustanovení § 68 odst. 4 tr. zákoníku, podle něhož příjmy pachatele, jeho majetek a výnosy z něj, jakož i jiné podklady pro určení výše denní sazby mohou být stanoveny odhadem soudu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní odpovědnosti právnických osob. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2018, s. 420).

167.\tPosoudí-li se skutečnosti, které bral odvolací soud do úvahy při ukládání trestu právnické osobě Agentura HERA, bral do úvahy nejen to, že se podílela na způsobené majetkové újmě České republice v důsledku zkrácené daně v rozsahu 80.909.627,63 Kč, ale i to, že byla jednou ze dvou právnických osob, které jako daňový poplatník se na zkrácení daně v rámci celého řetězce daňového podvodu podílely. Částka, o kterou pachatelka zkrátila daň ve smyslu § 240 tr. zákoníku, představuje škodu způsobenou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, byť náhradu této škody zpravidla nelze uplatňovat a přiznat v adhezním řízení (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2005-II. Sb. rozh. tr.). Nutné je však uvést, jak vyplynulo z výsledků provedeného dokazování, že tato právnická osoba kromě fiktivních faktur, jež jsou předmětem této trestní věci, vykazovala v době posuzovaného činu aktivní činnost a generovala zisky. Odvolací soud pro závěr o ukládání tohoto trestu vycházel ze zjištění, která učinil soud prvního stupně, a navíc objasňoval sám ve veřejném zasedání skutečnosti potřebné k posouzení dobytnosti peněžitého trestu a shledal, že byla správcem daně za zdaňovací období leden 2015 až březen 2017 doměřena DPH ve výši 55.000.564 Kč (viz č. l. 11853). Je z toho zjevné, že se podařilo podstatnou část způsobené škody od této společnosti odčerpat, protože v roce 2018 finanční úřad nařídil exekučními příkazy daňovou exekuci u dlužníka Agentura HERA a poddlužníka Food&Friends, s. r. o., k vymožení daňového nedoplatku. Ze sbírky listin v Obchodním rejstříku zjistil, že Agentura HERA vykazuje dlouhodobý majetek v podobě budov, motorových vozidel, nábytku, kancelářské techniky a počítačů, kdy aktiva i pasiva vykazuje stále ve shodné výši celkem 31.392 Kč s nulovým výsledkem hospodaření, a tedy zřejmě nevyvíjí obchodní činnost. Současně nezjistil, že by Agentura HERA byla v úpadku, který by byl řešen některým ze zákonem předvídaných způsobů (konkurs, reorganizace, oddlužení), nebo v likvidaci [viz platný výpis z Obchodního rejstříku aktuální k datu rozhodování Nejvyššího soudu; srov. bod 105. rozsudku odvolacího soudu].

168.\tUvedené skutečnosti svědčí o tom, že odvolací soud dostál své povinnosti, zjišťoval podmínky pro uložení peněžitého trestu ve smyslu § 18 t. o. p. o. a přiměřeně i § 68 odst. 4 tr. zákoníku (srov. též přiměřeně materiál uveřejněný pod č. 3/2018 Sb. rozh. tr.). Rovněž vysvětlil, že s ohledem na učiněná zjištění nebyl důvod pro to, aby při stanovení výměry peněžitého trestu podle požadavku státního zástupce jako odvolatele výměru trestu zpřísňoval, a tedy uložil ji ve stejné výměře jako již předtím soud prvního stupně.

169.\tV daném případě nebylo možné souhlasit s výtkou dovolatele spočívající v tom, že odvolací soud vyšel z odhadu majetkových poměrů, protože odhadovat příjmy nebo majetek pachatele je ve smyslu § 68 odst. 4 tr. zákoníku zákonem výslovně umožněno, a proto odvolací soud nepochybil, jestliže tímto způsobem určil, že ukládaný peněžitý trest ve výměře celkem 5.000.000 Kč není nedobytný. Jde o subsidiární postup soudu pro případ, když se dostupnými důkazy nepodaří blíže zjistit majetkové poměry právnické osoby. Odhad soudu v této věci nevykazuje libovůli, protože vychází jednak z důkazů, které má k dispozici, jednak z logického posouzení všech skutečností objasňujících majetkovou stránku společnosti, byť tato v současnosti činnost, a tedy ani zisky nevykazuje, ale stále vlastní movitý i nemovitý majetek, jejž v rámci peněžitého trestu lze postihnout, jak důvodně rozvedl a vysvětlil odvolací soud.

170.\tNejvyšší soud z uvedených důvodů shledal, že odvolací soud uložil Agentuře HERA peněžitý trest, pro který jinak byly splněny zákonné podmínky (srov. č. 22/1977-II. Sb. rozh. tr.). Neztotožnil se s výtkou dovolatele, že měl odvolací soud na místo peněžitého trestu uložit zrušení právnické osoby Agentury HERA, a plně podporuje závěr odvolacího soudu, že pro uložení tohoto druhu trestu nebyly splněny zákonem požadované podmínky.

171.\t Podle § 16 odst. 1 t. o. p. o. lze takový druh trestu uložit právnické osobě pouze v případě, pokud její činnost spočívala zcela nebo převážně v páchání trestného činu nebo trestných činů. Podstatná je jen faktická činnost trestně odpovědné právnické osoby. Může jít o právnickou osobu, která byla již založena přímo za účelem páchání trestné činnosti, byť navenek pochopitelně deklarovala a do obchodního či jiného příslušného rejstříku si nechala zapsat legální předmět činnosti, ale také se mohla právnická osoba „dopracovat“ k páchání trestné činnosti až postupně a třeba i v důsledku personálních či majetkových změn nastalých u ní (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní odpovědnosti právnických osob. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2018, s. 391).

172.\tJak však soudy v posuzované věci opakovaně uvedly, u obviněné Agentury HERA činnost nespočívala zcela v páchání trestného jednání, protože vykazovala v průběhu celé doby svou podnikatelskou činnost, podávala pravidelně daňová přiznání a vedla účetnictví, byť nikoli ve zcela odpovídající podobě (srov. k tomu body 237., 239., 258., 451. rozsudku soudu prvního stupně). Proto se odvolací soud zabýval tím, zda její činnost nespočívala převážně v páchání trestného jednání, a shledal, že společnost provozovala obvyklou obchodní činnost, o čemž svědčí i vyčíslená výše jejích závazků a pohledávek (viz Veřejný rejstřík a Sbírka listin - Ministerstvo spravedlnosti České republiky).

173.\tNa základě shora uvedeného mohl Nejvyšší soud konstatovat, že důvodně soud společnosti Agentura HERA uložil trest peněžitý, který v dané situaci v uložené výměře je vhodným potrestáním této právnické osoby. Jde o odpovídající postih za spáchanou trestnou činnost, který v sobě zahrnuje jak závažnost porušení zákonných pravidel obviněné vedené zištnou pohnutkou. Je zohledněn i delší dobu od spáchání činu, i dosavadní bezúhonnost obviněné. Byla respektována i další hlediska uvedená v § 39 tr. zákoníku, která měl nalézací soud na zřeteli při ukládání trestu a vyjádřil je v příslušné části napadeného rozsudku. Nejedná se tudíž o nepřiměřeně přísný zásah do práv, příp. majetkové sféry obviněných, ale o nezbytné opatření k postihu tak rozsáhlého a neoprávněně získaného majetkového prospěchu.

174.\tPro úplnost je vhodné zmínit, že Nejvyšší soud se zabýval v daných souvislostech i testem proporcionality, podle něhož je významné posouzení přiměřenosti vztahu mezi veřejným zájmem vymezeným v trestním zákoně, účelem trestu a základními právy konkrétního obviněného. Uvedený veřejný zájem ovšem nepůsobí absolutně, stejně jako nelze absolutizovat základní práva obviněných. Proto je třeba hledat vztah přiměřené a spravedlivé rovnováhy mezi omezením základních práv jednotlivce a veřejným zájmem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 554/04). Na základě shora uvedených úvah dospěl Nejvyšší soud k závěru, že soudy při ukládání peněžitého trestu požadavek proporcionality respektovaly.

175.\tPo zvážení všech uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce proti peněžitému trestu uloženému Agentuře HERA shledal neopodstatněným, a to tím spíše, že je naprosto zjevný rozpor mezi požadavky státního zastupitelství jakožto veřejného žalobce prezentovanými nejprve v odvolacím řízení a posléze v řízení dovolacím. Zatímco v odvolacím řízení požadoval navýšení peněžitého trestu na trojnásobek (místo 5.000.000 Kč se domáhal uložení 15.000.000 Kč), v dovolání takový druh trestu pokládá za nepřípustný s ohledem na jeho nedobytnost. To vše při zcela stejných okolnostech činu i majetkových poměrech na straně této obviněné.

VIII. Závěr

176.\tNejvyšší soud na základě všech uvedených úvah a zjištění dospěl k závěru, že dovolání obviněných i nejvyššího státního zástupce ze všech důvodů výše rozvedených nejsou důvodná.

177.\tTakový závěr mohl učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, podle nichž Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami a že právo obviněných na spravedlivý proces nebylo v této věci porušeno. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání všech dovolatelů odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.

178.\tS ohledem na tento způsob rozhodnutí nebyl dán důvod pro obviněnými M. Š., Janem Šormem a Markem Hamanem navrhovaný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. 3. 2026

JUDr. Milada Šámalová \t\t\t\t\t\t\t\t předsedkyně senátu

", "next": 0}