73. Za poměry pachatele podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody je možno považovat například to, že pachatel trpí vážnou chorobou, nebo je živitelem mnohočlenné rodiny, která je závislá na výdělku obžalovaného apod.; nelze za ně však pokládat jeho dobrou pověst ani okolnost, že vedl řádný život a nebyl dosud soudně trestán (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 2. 1963, sp. zn. 4 Tz 45/62, uveřejněné pod č. 35/1963 Sb. rozh. tr.). Lze za ně považovat i ty okolnosti, které nemají přímý vztah ke spáchanému trestnému činu, a které proto nebudou hodnoceny z hlediska povahy a závažnosti trestného činu, např. rodinné poměry pachatele, jeho zdravotní stav apod. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 19. 3. 1963, sp. zn. 7 Tz 6/63, uveřejněný pod č. 36/1963 Sb. rozh. tr.). Za takové okolnosti nelze považovat, že se pachatel k činu doznal, litoval ho a pomáhal ho objasnit. Poměry pachatele z tohoto hlediska může představovat např. situace pachatele, který skutečně pečuje o větší počet osob, odkázaných na něj svou výživou, nebo které jsou dokonce v jeho zvláštní péči, kdy nepřítomnost pachatele (který tyto povinnosti řádně plnil) v rodině po delší dobu by mohla ohrozit řádnou výživu a výchovu těchto osob (srov. rozhodnutí č. 19/1967, č. 52/1967 a č. 3/1970 Sb. rozh. tr.). I ve vážné chorobě pachatele je možné shledávat okolnost odůvodňující uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, avšak jen za předpokladu, že vzhledem k této chorobě by výkon trestu uloženého v rámci trestní sazby byl pro pachatele zvlášť obtížný nebo by měl pro něho zvlášť nepříznivé následky (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. 5. 1974, sp. zn. 3 Tz 10/74, uveřejněné pod č. 47/1974 Sb. rozh. tr.).
74. Přitom musí být jak u okolností případu, tak u poměrů pachatele vždy současně splněny i další zákonem stanovené předpoklady, totiž že s ohledem na ně by trest ukládaný v zákonné sazbě byl k těmto skutečnostem nepřiměřený a že nápravy pachatele se v daném případě dosáhne i trestem kratšího trvání. Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu uloženého v rámci normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí opírat o zhodnocení okolností případu a poměrů pachatele, nestačí jen názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její dolní hranice (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 20. 7. 1967, sp. zn. 9 Tz 49/67, uveřejněné pod č. 12/1968 Sb. rozh. tr.).
75. Odvolací soud shledal důvody pro postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku v okolnostech případu i poměrech obviněné. Konkrétně uvedl, že obviněná je osobou dosud netrestanou, od spáchání trestného činu uplynulo více než šest let, přičemž obviněná po celou tuto dobu vedla řádný život, dále že obviněná pečuje o svého zletilého, avšak psychicky vážně nemocného syna, který byl omezen ve svéprávnosti a jemuž byla ustanovena opatrovnictví. S ohledem na výsledky zpráv Z. Š., Psychiatrické léčebny XY, a znalecký posudek znalce J. K. zdůraznil, že syn obviněné trpí nediferencovanou schizofrenií, která není jen přechodná, ani ovlivnitelná léčbou, jeho stav vyžaduje přítomnost osob blízkých, s dohledem zvládá pouze drobné úkony, sám nikam bez matky nechodí, jelikož má strach, je na matku silně fixovaný a při jeho separaci od matky hrozí výrazné riziko zhoršení jeho stavu (viz bod 35. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z uvedených zpráv rovněž vyplynulo, že syn obviněné žije ve společné domácnosti s ní a obviněným P. S., s vlastním otcem není v kontaktu. Odvolací soud dále kladl důraz na skutečnost, že obviněná dosud žila řádně a nebyla iniciátorem trestné činnosti, proto lze důvodně předpokládat, že se jakéhokoliv dalšího protiprávního jednání v budoucnu vyvaruje. Podle odvolacího soudu závažnost posuzovaného případu dostatečně vyjadřuje trest odnětí svobody nespojený s jeho přímým výkonem, jeho přiměřenost je pak doplněna trestem zákazu činnosti, konkrétně zákazu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech, jelikož se obviněná dopustila trestné činnosti právě v souvislosti s výkonem funkce statutárního orgánu.
76. K výhradám dovolatele Nejvyšší soud připomíná, že ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku je prostředkem soudcovské individualizace trestu a projevem depenalizace v trestním zákoníku. Jeho použití je třeba zvažovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018, ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1118/2019). Odvolací soud z těchto principů vycházel a opodstatněně měl v této konkrétní věci na zřeteli především zájem psychicky nemocného syna obviněné D. R. jako osoby se zdravotním postižením odkázaného výlučně na péči obviněné.
77. Jde-li o okolnosti případu, je třeba souhlasit s nejvyšším státním zástupcem, že ty za nijak výjimečné či dokonce mimořádné považovat nelze. V souladu s výše uvedenými teoretickými východisky je třeba uzavřít, že dosavadní bezúhonný život obviněné nelze považovat za nikterak výjimečnou okolnost. Stejně tak nelze jako výjimečnou označit dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti. Obviněná se projednávané trestné činnosti dopustila v dubnu a červnu roku 2012, usnesení o zahájení trestního stíhání byla policejním orgánem vydána dne 22. 1. 2018 (č. l. 30 až 47), rozsudek nalézacího soudu byl vyhlášen dne 5. 6. 2019 a rozsudek odvolacího soudu dne 20. 11. 2019. Nejvyšší státní zástupce přiléhavě poznamenal, že v projednávané věci délka trestního řízení nijak výrazně nevybočovala z jeho délky obvyklé a typické pro poměrně sofistikovanou trestnou činnost, o niž v tomto případě šlo. Třebaže úloha obviněné při páchání trestného činu byla méně důležitá než působení spoluobviněného P. S., nebyla pro úspěšné dokonání činu bezvýznamná. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněná se účastnila řady jednání a kroků předcházejících uzavření úvěrových smluv, byla si při svém jednání vědoma všech z trestněprávního hlediska relevantních skutečností a bez jejího aktivního jednání by k předmětné trestné činnosti nedošlo.
78. S nejvyšším státním zástupcem však již nelze souhlasit co do neexistence mimořádných poměrů obviněné. Odvolací soud svůj závěr o použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku založil na skutečnostech vyplývajících z provedeného dokazování, které sám pro tento účel doplnil tak, aby měl dostatek informací o vzájemném vztahu mezi obviněnou a jejím synem, jakož i o situaci syna obviněné, omezeného ve svéprávnosti, a o možnostech stabilizace či naopak zhoršení jeho zdravotního stavu. Provedl důkaz spisem Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 34 Nc 206/2019 a svoji pozornost soustředil na v něm obsažené zprávy Z. Š., Psychiatrické léčebny XY, a znalecký posudek znalce J. K. Ze zpráv lékařů doplněných lékařskou zprávou J. K. ze dne 11. 5. 2020 se podává, že D. R., syn obviněné, narozený 6. 10. 2000, je dlouhodobě léčen pro schizofrenní onemocnění, je výrazně fixovaný na obviněnou, jeho vlastní otec žije v USA a není s ním v kontaktu. Opakovaně byl hospitalizován na psychiatrii, vyžaduje přítomnost svých blízkých, bez přítomnosti obviněné ani nikam nechodí. Při jeho separaci od obviněné je podle lékařské zprávy J. K. výrazné riziko zhoršení stavu a ohrožení pacienta a jeho života, který tak může být nebezpečný sobě, eventuálně i svému okolí.
79. Třebaže se v případě syna obviněné nejedná o dítě ve smyslu Úmluvy o právech dítěte (uveřejněné pod č. 104/1991 Sb.), neboť dítětem se podle čl. 2 této úmluvy rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve, v důsledku čehož se nelze explicitně opřít ani o obviněnou odkazovaný čl. 3 odst. 1 označené úmluvy a nejlepší zájem dítěte, nelze snižovat důležitost přítomnosti obviněné v životě závažně psychicky nemocného syna a podceňovat možnost zhoršení jeho stavu. I v případě osoby se zdravotním postižením odkázané na péči obviněného (obecně) je nutné z hlediska ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody pečlivě vyhodnotit a uvážit míru péče obviněného o takovou osobu (zejména jde-li o výlučnou pečující osobu, či nikoliv); míru faktické závislosti takové osoby na obviněném (s ohledem na věk, zvláštní potřeby osoby atd.); hloubku emočního vztahu takové osoby k obviněnému, schopnost samostatného, plnohodnotného života osoby se zdravotním postižením při jeho oddělení od obviněného, možnost nahrazení péče poskytované obviněným jinou osobou, apod. (k tomu srov. přiměřeně také nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19). Všechna tato relevantní hlediska měl odvolací soud na zřeteli a závěry, jež ve vztahu k obviněné, matce a opatrovnici D. R., vyvodil, řádně odůvodnil (viz přiměřeně rozhodnutí uveřejněná pod č. 19/1967, č. 3/1970 Sb. rozh. tr.). Nelze přisvědčit ani námitce nejvyššího státního zástupce, že odvolací soud nezkoumal, zda něco a případně co skutečně brání obnovení kontaktu s otcem či navázání kontaktu s jinou osobou, která by se o syna obviněné mohla starat namísto obviněné. Odvolací soud měl k dispozici spis obsahující četné zprávy lékařů ohledně stavu obviněného a povahy jeho nemoci. Nelze opomenout, že jedním z příznaků nediferencované schizofrenie je neschopnost navazovat sociální vztahy. Z uvedených lékařských zpráv vyplynulo, že syn obviněné se svým otcem žádný vztah nemá, naopak má velmi silnou vazbu až závislost na matce, tedy obviněné. Za takové situaci si lze jen stěží představit, že při nástupu obviněné do výkonu trestu odnětí svobody by mohla jiná osoba nahradit její roli v životě jejího syna. Jelikož by nepodmíněné odsouzení obviněné mělo přímý, jednoznačně nepříznivý dopad do poměrů jejího syna, je třeba na poměry obviněné pohlížet jako na poměry relevantní z hlediska aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku.
80. Pokud jde o ostatní podmínky pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, kterými jsou, že (vzhledem k poměrům pachatele) by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, lze uzavřít, že i tyto byly naplněny. Odvolací soud konstatoval, že i trest uložený na samé spodní hranici zákonné trestní sazby není v daném případě způsobilý vyjádřit dříve popisované poměry obviněné a pokládal jej za nepřiměřeně přísný. Při ukládání trestu akcentoval, že obviněná dosud žila řádně, nebyla iniciátorem trestné činnosti, na základě čehož vyvodil, že se jakéhokoliv protiprávního jednání v budoucnu vyvaruje. Obviněné nově uložil trest odnětí svobody nespojený s jeho přímým výkonem, tedy trest odnětí svobody ve výměře tří let, jehož výkon podmíněně odložil na maximální zkušební dobu pěti let. Odvolací soud naznal, že v takto uloženém trestu je dostatečně vyjádřena jak závažnost trestné činnosti, které se obviněná dopustila a jejíž škodlivost je dána zejména výší způsobené škody, tak i její dosavadní život a okolnosti posuzovaného případu. K dosažení účelu trestu obviněné vedle trestu odnětí svobody uložil také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích a družstvech na dobu pěti let. V těchto souvislostech není smyslem rozhodnutí o dovolání zabývat se správností a přesností vymezení zakázané činnosti, třebaže poznámka nejvyššího státního zástupce není nevěcná.
81. Nejvyšší státní zástupce do jisté míry zpochybnil naplnění výše uvedených předpokladů použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku poukazem na postoj obviněné k objasnění trestné činnosti, na to, že se k trestné činnosti nedoznala, odmítala jakkoliv vypovídat, s orgány činnými v trestním řízení nespolupracovala a vzniklou škodu ani zčásti neuhradila. Jakkoliv lze souhlasit s názorem, že obecně postoj ke spáchané trestné činnosti mnohé vypovídá o možnostech nápravy, nelze učinit spolehlivý závěr, že obviněná nedostatkem doznání, využitím práva odepřít výpověď, tím, že se aktivně neúčastnila jednání před soudy (o jednání v její nepřítomnosti ovšem požádala), ani zčásti neuhradila způsobenou škodu, dala najevo nedostatek sebereflexe, uvědomění si vlastní chyby a tím i možnosti dosáhnout nápravy. Pakliže obviněná nevypovídala, požádala o konání jednání před soudem v její nepřítomnosti, využila oprávnění, jež jí dává zákon, v její neprospěch co do možností její nápravy rozhodně nelze hodnotit ani to, že dosud ani zčásti neuhradila způsobenou škodu. Zákon v tomto ohledu žádná omezení nevyslovuje, proto ani nejvyšším státním zástupcem charakterizovaný postoj obviněné k trestnímu řízení a objasnění trestné činnosti nevylučuje použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Tento závěr nikterak nekoliduje se zmiňovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1008/2019. I zde Nejvyšší soud konstatoval, že použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku obecně nebrání skutečnost, že se pachatel k trestné činnosti nedoznal, neboť z dikce ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku toto přímo nevyplývá. Připustil sice, že o možnosti nápravy pachatele z toho pohledu, že nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího trvaní pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, nepochybně svědčí jeho postoj k spáchané trestné činnosti, tedy zda alespoň doznává základní skutkové okolnosti dané věci, když výhrady může mít právě k formě zavinění, některým skutkovým okolnostem, jako např. motivu, pohnutce apod., kategoricky o doznání jako předpokladu potřebné sebereflexe ale nehovořil, navíc reagoval na situaci, kdy pachatel trestnou činnost explicitně popíral a nepřipouštěl si žádnou vinu.
82. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů neshledal opodstatněnými výhrady nejvyššího státního zástupce a naopak přisvědčil argumentům odvolacího soudu, který dostatečně objasnil poměry obviněné, zejména pak její úzký vztah s psychicky těžce nemocným synem, o nějž pečuje. V případě jejího nástupu do výkonu trestu by hrozilo zhoršení stavu syna obviněné, hrozilo by, že se pro sebe i své okolí stane nebezpečným, navíc by nemohl žít svůj život ani na takové úrovni, na jaké jej žije v přítomnosti obviněné, pokud je jedinou osobou, s níž činí řadu aktivit. Ponecháním na svobodě je obviněná dostatečně motivována k řádnému životu, což splní i účel a smysl trestu a lze reálně předpokládat, že to povede k její nápravě.
83. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněných D. H. a P. S., jakož i dovolání nejvyššího státního zástupce jsou zjevně neopodstatněná, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
84. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného P. S. na přerušení výkonu trestu, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 8. 2020
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu