68. Ústavní imperativ, podle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“, jehož dosažení je především sledováno, je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (k tomu nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01). Dovolací soud vnímá podrobnou argumentaci dovolatelů, kterou podporují svoje přesvědčení o chybném přidělení posuzované trestní věci. Reflektuje jejich rozbor nápadu věcí senátům 61 T, 68 T a 69 T v roce 2015, nicméně se stejně jako státní zástupce nedomnívá, že z pouhého počtu věcí přidělených v určitém kalendářním roce jednotlivým senátům působícím na zlínské pobočce krajského soudu, jakož ani ze skutečnosti, že určité navazující číselné označení dvou věcí je vykazováno u téhož trestního senátu, lze dovozovat, že došlo k přidělení věci v rozporu se stanoveným rozvrhem práce. Má za to, že odvolací soud se předmětnou námitkou obviněných dostatečně zabýval, že pro účely vyřešení otázky, zda v řízení nedošlo k porušení práva na zákonného soudce v důsledku vadného přidělení nápadu, relevantně doplnil dokazování v podobě zpráv – reakcí Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně na postup přidělování věcí se týkající (srov. č. listu 10 512, 10 513, 10 526, 10 536, 10 674), přičemž dospěl k závěru (který sdílí i dovolací soud), že z dostupných informací nevyplývá, že by došlo k porušení obecného postupu odpovídajícího rozvrhu práce při přidělení posuzované trestní věci a že by tato trestní věc byla přidělena jinému soudnímu oddělení (senátu), než které by bylo příslušné. Odvolací soud v této souvislosti správně upozornil, že obviněnými předkládaná analýza nepostihuje všechny situace ovlivňující přidělování spisů jednotlivým soudním oddělením. Vychází sice z rotačního způsobu přidělování věcí stanoveného v příslušném rozvrhu práce, postihuje i zvláštní pořadí při přidělování věcí vazebních, nicméně nepostihuje již další kritéria, která přidělování věcí zásadním způsobem ovlivňují, např. zda v některé přidělené věci došlo k vyloučení části řízení k samostatnému projednání (tato vyloučená věc přitom zůstává přidělena k projednání stejnému senátu, byť je zapsána pod novou sp. zn., jako by šlo o nápad věci zcela nové) nebo zda jde o přidělování tzv. věcí předcházejících (tedy věcí, které napadly opakovaně a které jsou přidělovány za určitých okolností témuž senátu, který v nich rozhodoval při předchozím nápadu, přičemž se tak děje bez ohledu na pořadí, v jakém tato věc napadla) či věcí zrušených v řízeních o mimořádných opravných prostředcích či věcí zrušených Ústavním soudem atd. Nápad takovýchto věcí totiž výrazným způsobem pozmění právě rotační princip, takže ze samotného faktu, že určitému soudnímu oddělení napadly např. dvě věci po sobě, nelze obecně dovodit, že některá z těchto věcí mu byla přidělena za porušení rotačního principu (srov. str. 30 až 33 rozsudku odvolacího soudu). Ačkoliv tedy dovolací soud nerozporuje, že vytýkaný způsob přidělování jednotlivých trestních věcí mezi senáty 61 T, 68 T a 69 T může na první pohled působit nelogicky, a v důsledku toho může vzbuzovat pochybnosti o transparentnosti takového postupu, konstatuje, že okolnosti, které zmínil odvolací soud, hrají při přidělování věcí zásadní roli a tuto v projednávaném případě zjevně i hrály. Jelikož není s ohledem na odstup času reálné získat relevantní informace, z nichž by bylo možné vysledovat konkrétní důvody vedoucí k přidělení posuzované trestní věci senátu 61 T, a vzhledem k tomu, že z dostupných podkladů nevyplývají skutečnosti naznačující, že senát, který ve věci rozhodl v prvním stupni, byl obsazen způsobem v rozporu s příslušnými zákonnými a interními normami správy soudu, nelze shledat námitku obviněných opodstatněnou (k tomu viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 990/2018).
69. Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Obecně se jedná o případy, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1, 2 a 5 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Tento dovolací důvod tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. či § 314p odst. 3 písm. c) tr. ř. nebo § 314r odst. 5 tr. ř., a místo toho došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé a je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř. Tento dovolací důvod se tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech uvedených v ustanovení § 11 tr. ř. nebo podle § 11a tr. ř., protože jen v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3162). Obviněný J. B., který citovaný dovolací důvod formálně uplatnil, neuvedl, proč se domnívá, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné. Toto svoje přesvědčení nepodpořil žádnou dovolací argumentací, tudíž dovolací soud se relevantností uplatněného dovolacího důvodu nemohl věcně zabývat.
70. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
71. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
72. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
73. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174–3175.):
1) řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí (např. stížnost nebo odvolání podala oprávněná osoba nikoli opožděně, ale včas; odvolání podal obviněný sice opožděně, ale jen v důsledku nesprávného poučení – viz § 253 odst. 2 tr. ř.),
2) odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.),
3) řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše pod bodem 1), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
74. Existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatněného v alternativě spadající pod shora uvedené body 1) a 2) spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek (odvolání nebo stížnost). Podstatou alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedené pod bodem 3) je pak skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
75. Obvinění J. B. a Z. V. ve svých řádných opravných prostředcích namítli, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o zamítnutí jejich řádných opravných prostředků, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. (obviněný J. B.) či jen § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (obviněný Z. V.). V této souvislosti nutno poznamenat, že k relevantnímu uplatnění dovolacího důvodu podle 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemohlo dojít, neboť odvolání obviněných nebyla (jako celek) zamítnuta, když odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ohledně obviněných J. B., J. D. a Z. V. ve výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu a ohledně obviněné C. ve výroku o trestu propadnutí věci, a podle § 259 odst. 3 tr .ř. znovu rozhodl. Odvolací soud zamítl (podle § 256 tr. ř.) toliko odvolání obviněných J. K., P. a S. H. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně podané ohledně obviněného J. Ř. a obviněných P. a S. H.
76. Pokud jde dále o dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a výtky zaměřené proti skutkovým závěrům soudů, dovolací soud konstatuje, že v projednávané trestní věci neshledal žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 65 až 97 rozsudku nalézacího soudu, str. 38 až 49 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelů, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
77. K námitkám obviněných lze obecně poznamenat, že Nejvyšší soud se podstatou projednávané trestné činnosti již zabýval. Byť rozhodoval o dovolání obviněného J. H., lze z jeho usnesení ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1449/2018 (ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 2632/19), při posuzování předmětné trestní věci vycházet. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí konstatoval, že v dané trestní věci je významné, že spoluobvinění vytvořili účelový řetězec obchodních společností s cílem přispět k tomu, aby se skutečný dovozce a prodejce parfémového zboží, společnost P., vyhnula řádnému plnění daňové povinnosti u DPH. V tomto řetězci měl přitom každý ze spoluobviněných svou roli. Obviněný J. D. zprostředkovával obchody se zbožím, které bylo podle deklarovaných celních dokladů nakupováno od společností T. F., se sídlem ve XY a U. T. P. L., se sídlem na XY, a to prostřednictvím společností nepřiznávajících v daňových přiznáních k DPH dovoz zboží (tzv. ztracených obchodníků), a to postupně – M., P. M., A., R. C., S. H. a C. Za tímto účelem obviněný J. D. zajišťoval ztracené obchodníky a jejich jednatele, těmto dával pokyny k fakturacím, k převodům finančních prostředků a k výběrům finančních prostředků z účtů, prováděl převody finančních prostředků určených k nákupům zboží ve Spojených arabských emirátech z korun českých na americké dolary, vedl elektronickou evidenci uskutečněných obchodů a prováděl i další úkony s obchody související, čímž se společně s dalšími osobami ke škodě České republiky podílel na neoprávněném snížení daňových povinností společností M., P. M., A., R. C., S. H. a C. v celkové výši minimálně 22 330 893,11 Kč. Obviněný J. B. jako jednatel společnosti P., po předchozí dohodě s obviněným J. D. o trestné činnosti, především rozhodoval o navázání obchodní spolupráce s tímto obviněným, prováděl finanční operace na účtech společnosti P. a nákupy zboží související, přičemž zajišťoval vedení účetnictví dané společnosti s vědomím krácení daňových povinností. Dále řešil praktické otázky jednotlivých obchodů s obviněným J. D., problematiku fakturace a rozdělení objemu obchodovaného zboží v rámci vystavovaných faktur, platby za celní odbavení zboží. Celkem se tak společně s dalšími osobami ke škodě České republiky úmyslně podílel na neoprávněném snížení daňových povinností společností M., P. M., A., R. C., S. H. a C. v celkové výši minimálně 22 330 893,11 Kč. Obviněný Z. V. jako jednatel společnosti S. H. v daňových přiznáních společnosti k DPH nepřiznával dovozy zboží ze třetí země, ačkoliv o uskutečnění těchto dovozů věděl, na základě instrukcí obviněného J. D. založil za účelem těchto obchodů společnosti bankovní účty, ke kterým zřídil J. D. dispoziční oprávnění, dával pokyny k fakturacím dovezeného zboží pro odběratele P., a celkem se tak společně s dalšími osobami ke škodě České republiky podílel na neoprávněném snížení daňových povinností společnosti S. H. ve výši minimálně 15 060 183,31 Kč. Obviněná J. K. jako pověřená osoba ze strany statutárních zástupců společností S. H. a C., po předchozí dohodě s obviněnými J. D., Z. V. a J. H., v rámci obchodů s parfémy a toaletními vodami vystavovala společnostem S. H. a C. faktury na prodej tohoto zboží odběratelské společnosti P., a to na základě údajů o množství a ceně obchodovaného zboží, které jí předával obviněný J. D., a ačkoliv věděla, že společnosti S. H. a C. zboží nakupují od dodavatelů ze Spojených arabských emirátů, tyto záměrně nezahrnovala do účetnictví společností S. H. a C. a příslušné faktury nepředkládala pověřené externí účetní ke zpracování podkladů pro daňová přiznání společností S. H. a C., to vše ve snaze vyhnout se povinnosti odvést daň z přidané hodnoty z dovozu zboží podle § 23 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), přičemž celkem se tak společně s dalšími osobami ke škodě České republiky podílela na neoprávněném snížení daňových povinností společností S. H. a C. ve výši minimálně 16 062 515,71 Kč. Společnost S. H. byla v rámci své činnosti, z pokynů a jednáním jednatele Z. V., v době od měsíce ledna do měsíce prosince 2012 součástí účelově vytvořených obchodních řetězců společností a podílela se na obchodování s parfémy a toaletními vodami, které fakturačně nakupovala od subjektů ze zemí mimo Evropskou unii a dále je prodávala společnosti P., když zboží bylo dodáváno přímo společnosti P., společnost S. H. byla v pozici tzv. ztraceného obchodníka, takže kupující P. mohla ve svých daňových přiznáních k DPH deklarovat nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců registrovaných k DPH v České republice a nemusela přiznávat dovoz zboží ve smyslu § 23 zákona o DPH, přičemž ani společnost S. H., která v souvislosti s fakturovanými obchody rovněž přijímala na své účty platby za zboží prováděné bezhotovostními převody či hotovostními vklady a prováděla platby za zboží dodavatelům, ve svých daňových přiznáních k DPH za zdaňovací období měsíců leden 2012 až prosinec 2012 daňovou povinnost vzniklou v souvislosti s dovozem zboží nepřiznávala a daň z přidané hodnoty nehradila, čímž v důsledku dovozu zboží za uvedené období v celkové hodnotě 20 569 595 Kč ke škodě České republiky neoprávněně snížila svou daňovou povinnost celkem o minimálně 4 113 915 Kč. Společnost C. byla v rámci své činnosti, z pokynů a jednáním jednatele J. H., v průběhů měsíců března a listopadu 2012 součástí účelově vytvořených obchodních řetězců společností a podílela se na obchodování s parfémy a toaletními vodami, které fakturačně nakupovala od subjektů ze zemí mimo Evropskou unii a dále je prodávala společnosti P., když zboží bylo dodáváno přímo společnosti P., společnost C. byla v pozici tzv. ztraceného obchodníka, takže kupující P. mohla ve svých daňových přiznáních k DPH deklarovat nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců registrovaných k DPH v České republice a nemusela přiznávat dovoz zboží ve smyslu § 23 zákona o DPH, přičemž ani společnost C., která v souvislosti s fakturovanými obchody rovněž přijímala na své účty platby za zboží prováděné bezhotovostními převody či hotovostními vklady a prováděla platby za zboží dodavatelům, ve svých daňových přiznáních k DPH za zdaňovací období měsíců březen 2012 a listopad 2012 však daňovou povinnost vzniklou v souvislosti s dovozem zboží nepřiznávala a daň z přidané hodnoty nehradila, čímž v důsledku dovozu zboží za uvedené období v celkové hodnotě 1 592 313 Kč ke škodě České republiky neoprávněně snížila svou daňovou povinnost celkem o minimálně 318 462 Kč.
78. Výhradám obviněných J. B. a Z. V. stran porušení zásady totožnosti skutku nelze přisvědčit. Podle § 220 odst. 1 tr. ř. soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. V § 220 odst. 1 tr. ř. je promítnuta obžalovací zásada (§ 2 odst. 8 tr. ř.), jejíž podstatou je rozdělení procesních funkcí mezi obžalobu, obhajobu a soud. Důsledkem uplatnění obžalovací zásady je povinnost soudu rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podstatu skutku tvoří jednání pachatele (obviněného) a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva hmotného. Totožnost skutku bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu. Teorie a praxe ale nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda zlepšují nebo zhoršují postavení obžalovaného. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit nepřesný popis z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 6/1962, 19/1964, 9/1972, 64/1973, 24/1981-II. Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku bude zachována též za předpokladu, jestliže je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, jednání nebo následek (nebo obojí) jsou alespoň částečně shodné, musí být ovšem shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Na zachování totožnosti skutku přitom nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena. V posuzované věci postup nalézacího soudu, který na základě provedeného dokazování upřesnil okolnosti spáchaného skutku, resp. dospěl k závěru, že ke zkrácení daně došlo nikoliv již při samotném dovozu zboží, ale až v souvislosti s jeho následným prodejem společnosti P. nelze hodnotit jako postup příčící se zásadě obžalovací a nerespektující pravidla totožnosti skutku. Dovolací soud souhlasí s odvolacím soudem, že významný je zejména následek, tedy skutečnost, že došlo ke zkrácení daně, a to daně stejného druhu jako v žalovaném skutku, právě v souvislosti s dovozem zboží z území mimo EU a jeho následným prodejem na území České republiky. Podstata protiprávního jednání všech obviněných zůstala totožná, neboť jí byl záměr zkrátit DPH na úkor České republiky s využitím tzv. ztraceného obchodníka při dovozu zboží ze zemí mimo EU a jeho následným prodejem společnosti P. Podle obžaloby i napadeného rozsudku se přitom jednalo o tytéž subjekty na straně pachatelů i poškozeného, tutéž daň (daň z přidané hodnoty) vyplývající z téhož konkrétního zboží dovezeného ze zemí mimo EU (str. 28 a 29 rozsudku odvolacího soudu). Ke stejným závěrům ostatně dospěl i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1449/2018.
79. Přisvědčit nelze ani výhradě obviněného J. B., že neměl povědomí, že tzv. ztracení obchodníci nepřiznávají/nehradí DPH. Obviněný touto námitkou, ostatně jako i námitkami dalšími, popírá skutková zjištění, k nimž soudy po řádně provedeném dokazování dospěly. Zcela ignoruje, že v řízení bylo prokázáno, že společným jednáním s obviněným J. D. v úmyslu obohatit se na úkor České republiky v období nejméně od 19. 8. 2007 do 31. 12. 2012 postupně prostřednictvím několika obchodních společností, kteréžto byly v pozici tzv. „ztraceného obchodníka“, dováželi do České republiky zboží – parfémy a toaletní vody – od dodavatelů z nečlenských zemí Evropské unie pro odběratele – společnost P., a to za primárním účelem vyhnout se povinnosti odvést DPH z dovozu zboží při jeho následném prodeji v České republice podle § 23 zákona o DPH. Opomíjí, že jako jednatel P. se staral o ekonomickou stránku společnosti, včetně účetnictví a daňové problematiky, tudíž musel vědět, že většina společností, od kterých P. nakupovala zboží a které jsou uvedeny ve výrokové části rozsudku, toto zboží nakupovala od společnosti T. – společnosti, jejímž byl vlastníkem (spolu s J. Ř.). Musel vědět, že při dovozu tohoto zboží do České republiky a následném prodeji P. byly zmíněné společnosti povinny zaplatit DPH. Ačkoliv tedy v zásadě nelze rozporovat tvrzení, že P. si v rozhodné době plnila své daňové povinnosti, nelze přisvědčit přesvědčení obviněného o absenci jeho trestní odpovědnosti. Ve shodě se státním zástupcem nutno zdůraznit, že obviněný ovládal jak společnost, u které zboží v České republice nakonec skončilo, tj. P., tak společnost v zahraničí, která zboží do České republiky, resp. subjektu z České republiky, dodávala, tj. společnost T. Takto nastavený obchodní model, kdy mezi zahraniční společnost dodávající zboží do České republiky a společnost P. byl účelově začleněn třetí subjekt, nemohl být založen za jiným účelem než za účelem možnosti dodávat na trh produkt, v jehož ceně by se nemuselo fakticky kalkulovat s částkou odpovídající příslušné sazbě DPH, a získat tím konkurenční výhodu na trhu. P., kterou obviněný ovládal, tedy těžila z páchané trestné činnosti, když si zajišťovala zboží v rámci nákupu od tzv. ztracených obchodníků, kteří neplatili DPH, takže zboží získávala za cenu nižší, než v případě řádného dovozu při zákonném hrazení DPH. Zařazením zprostředkovatelů mezi společnosti T. a P. bylo u obviněného vedeno snahou snížit daňovou zátěž obchodovaného zboží, v důsledku čehož se společnost P. reálně dostala do výhody vůči konkurentům, neboť zboží mohla nabízet v nižších cenových hladinách. Bez role P. jako posledního článku, který zužitkoval trestnou činnost, by trestná činnost nemohla být organizována a realizována. Obviněný měl dlouhodobé přátelské vztahy se spoluobviněným J. D., kterého označil za svého rodinného přítele, a právě na základě těchto vztahů došlo k domluvě na trestné činnosti (srov. str. 79–81, 100 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud přiléhavě poznamenal (srov. str. 44–45 jeho rozsudku), že princip celého jednání spočíval v tom, že společnost P., ač ke koupi dovezených parfémů vystavovala řádné účetní doklady (a to včetně příslušné DPH), za uvedené zboží platila částky ve výši neumožňující dovozovým společnostem uhradit celou DPH. Společnosti označené jako ztracení obchodníci státu nemohly odvést DPH, neboť k tomu neměly příslušné zdroje, jež by byly součástí finančních prostředků, které za přefakturované zboží obdržely (nakonec i samotný fakt, že obdržené částky byly bezprostředně poté z příslušných bankovních účtů vybírány v hotovosti, svědčí o tom, že v daném případě nešlo o běžnou obchodní a podnikatelskou činnost, ale pouze o zapojení předmětných společností do řetězce, jež umožnil zkrátit DPH, a tyto výběry tak představovaly faktický podíl na zisku z předmětné trestné činnosti u participujících osob).
80. Jednání obviněného naplnilo znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Trestného činu podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb. Spáchá-li tento čin nejméně se dvěma osobami a ve velkém rozsahu, naplní znaky kvalifikované skutkové podstaty podle § 240 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu obviněný J. B. společným jednáním ve větším rozsahu zkrátil daň a spáchal takový čin nejméně se dvěma osobami a ve velkém rozsahu.
81. Při zkrácení daně jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Pachatel tedy příslušné výkazy či podklady pro stanovení uvedené povinné platby zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím dosáhl nižšího výpočtu daně nebo aby vůbec zatajil, že určitou daňovou povinnost má. Zkrácení daně lze dosáhnout jak jednáním aktivním (konáním), např. podáním úmyslně zkresleného daňového přiznání, v němž se předstírají vyšší výdaje (náklady) vynaložené na dosažení příjmu nebo/a se zatajuje ve skutečnosti dosažený zisk, v důsledku čehož tak dojde také k zaplacení daně v nižší částce, než jaká odpovídá zákonu. Daň však může být zkrácena i opomenutím takového konání, ke kterému byl daňový subjekt povinen (§ 112 tr. zákoníku), např. úmyslným nepodáním daňového přiznání ze skutečně dosaženého příjmu. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována nebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele, přičemž důležitými signály o jeho úmyslném zavinění mohou být různé formy a způsoby zásahu do účetnictví, způsob vedení a uschovávání účetních a jiných dokladů, projevy ústní i písemné učiněné ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům apod. Z hlediska subjektivní stránky je v případě obviněného J. B. významné, že ačkoliv nikterak (ani reálně, ani formálně) nepůsobil ve společnostech, které v posuzované věci zastávaly pozici tzv. ztraceného obchodníka, byl s jejich úlohou v rámci trestné činnosti obeznámen a věděl, za jakým účelem hrají roli mezičlánku mezi jeho společnostmi T. a P. O tom, že jednal v úmyslu přímém [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], neboť svým počínáním sledoval stejně jako ostatní spoluobvinění jediný cíl, tedy zkrácení daňové povinnosti k DPH u takto uměle nainstalovaných mezičlánků, proto nelze pochybovat.
82. Pokud jde o otázku výše DPH, jež nebyla řádně odvedena, soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích dostatečně podrobně vysvětlily, jakým způsobem dospěly k závěru o zkrácení daně ve velkém rozsahu (srov. str. 69–70, 96–97 rozsudku nalézacího soudu, str. 44 rozsudku odvolacího soudu). Lze jen doplnit, že podkladem pro výpočet rozsahu zkrácené daně byly ceny parfémů v rámci dovozu zboží do České republiky a nikoliv ceny parfémů při jejich prodeji, což je pro obviněného bezesporu příznivější, když v případě navýšení prodejních cen by byla DPH vyšší (nalézací soud v rámci zásady zákazu reformace in peius ponechal ve výrokové části původní hodnoty nezaplaceného DPH).
83. Co se týče výtky obviněného směřující do výroku o trestu, tj. že výrok o trestu je chybným a nezákonným, poněvadž obviněný je trestán za maření výkonu trestu odnětí svobody, na nějž se hledí, jako by nikdy nebyl vysloven, nutno upozornit, že obviněnému byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu (a předtím také rozsudkem nalézacího soudu) uložen trest toliko za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, nikoliv také za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 tr. zákoníku. Z opisu z evidence Rejstříku trestů ostatně vyplývá, že obviněný dosud neměl žádný záznam (srov. č. listu 10 658). Za této situace, ačkoliv za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod., nelze shledat uvedenou dovolací námitku jako opodstatněnou. Byť obviněný svou dovolací argumentací patrně naznačoval existenci souhrnného trestu, k ničemu takovému v posuzované trestní věci nedošlo.
84. Ani dovolání obviněného J. D. nelze považovat za opodstatněné. I v jeho případě nutno shledat skutkové a právní závěry soudů nižších stupňů správnými. Stejně jako spoluobviněný J. B. i obviněný J. D. spáchal zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, a to v přímém úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Nelze než přisvědčit nalézacímu soudu, že tvrzení obviněného, že neměl povědomí o tom, že ztracení obchodníci nepřiznávají DPH, je účelovým popřením reality. Byl to právě tento obviněný, kdo měl na starosti řízení obchodů, převody finančních prostředků, které obchodům odpovídaly, jakožto i fakturaci obchodovaného zboží, když pokyny k vystavování faktur s podklady od společnosti P. předával např. obviněné J. K., která pak faktury vystavila za společnost S. H. a C. a následně je dala podepsat jednatelům (obviněným Z. V. a J. H.). Obviněný tedy dobře znal objemy finančních prostředků, které byly mezi společnostmi prováděny, byl tím, kdo byl za obchody odpovědný a kdo měl být odpovědný i za platby DPH (srov. str. 81 rozsudku nalézacího soudu). V posuzované trestné činnosti byl nejdůležitější postavou, neboť zajišťoval společnosti následně působící na pozici tzv. ztracených obchodníků, trestnou činnost kooordinoval, případně přímo zadával pokyny k úhradě zboží. Rovněž minimálně spolurozhodoval při rozdělování finančních prostředků získaných trestnou činností a sám tyto finanční prostředky přímo získával (srov. str. 81, 99 rozsudku nalézacího soudu). Státní zástupce trefně poznamenal, že skutečnost, že účelově do nákupů z ciziny začleněné společnosti z nasmlouvaných obchodů nezískají do dispozice takové prostředky, jež by jim umožňovaly uhradit DPH, byla obviněnému známa od počátku jednání, když na tomto bylo obchodování nesoucí výhodu pro společnost P. založeno. Že svým jednáním (stejně jako ostatní obvinění) sledoval cíl v podobě zkrácení daňové povinnosti k DPH u ztracených obchodníků, je tedy zjevné.
85. Výhradu, že se odvolací soud nevypořádal s obhajobou o možném obchodování v režimu tzv. konsignačního skladu, nelze považovat za důvodnou. Odvolací soud ve svém rozsudku reagoval na všechny podstatné námitky obsažené v řádných opravných prostředcích, přičemž mu nelze vytýkat, že do odůvodnění svého rozhodnutí nepojmul reakci na veškeré námitky, jež obvinění učinili součástí svých opravných prostředků. Pakliže soud dospěl k závěru, že existence konsignačního skladu z důkazů provedených v hlavním líčení nevyplývá, což lze s ohledem na absenci jeho argumentace k předmětné otázce usuzovat, dospěl k závěru, s nímž se i dovolací soud ztotožňuje.
86. K případnému obviněným J. D. naznačovanému opomenutí důkazů je vhodné nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
87. Obviněný J. D. vytkl, že odvolací soud pochybil, pokud neprovedl výslech svědkyně I. B., která mohla prokázat předání hotovosti obviněnému Z. V. nad rámec plateb bankovními převody, a tedy to, že společnost P. platila společnosti S. H. částky umožňující platit DPH z proběhnuvších obchodů. Z obsahu trestního spisu se podává, že odvolací soud návrh obhajoby na doplnění dokazování výslechem svědkyně I. B. ve veřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2019 usnesením zamítl (č. listu 10 730). Naznal totiž, že uvedená svědkyně byla v předmětném trestním řízení původně spoluobviněnou a v této pozici byla opakovaně vyslechnuta, přičemž však vždy využila svého práva a k věci nevypovídala. Za situace, kdy odvolací soud neměl žádnou informaci o tom, že by svůj postoj k poskytnutí svědecké výpovědi a k objasnění věci změnila, považoval pokus o opakovaný výslech jmenované za naprosto nadbytečný, když podle něj nebylo možné přehlédnout jednak vztah svědkyně k vlastní projednávané věci a jednak i její vztah k obviněnému J. D. Navíc skutečnosti, které by měla potvrdit (předávání finančních prostředků souvisejících zejména s úhradou dopravy za odebrané zboží), byly dostatečně zřejmé z jiných důkazů, jež soud ve svém rozhodnutí zmiňoval. Dovolací soud shledává popsanou argumentaci odvolacího soudu logickou, reflektující stav vyplývající z provedeného dokazování a nepříčící se právu na spravedlivý proces. Posuzovaná trestní věc není stižena vadou opomenutých důkazů, když odvolací soud o důkazním návrhu obhajoby explicitně rozhodl a své zamítavé rozhodnutí také řádně a přesvědčivě zdůvodnil.
88. Dovolací soud odmítl i argumentaci obviněné J. K. spočívající v obhajobě, že nebyla v postavení statutárního orgánu, neměla rozhodovací pravomoc a poskytovala toliko asistenční služby. Odvolací soud v kontextu reakce na obdobnou výtku obviněné relevantně podotknul, že skutečnost, že obviněná jednala na základě pokynů svých nadřízených, případně spoluobviněného J. D., její účast na spáchané trestné činnosti nijak nezpochybňuje a ani ji nemůže vyvinit (srov. str. 47 rozsudku odvolacího soudu). V posuzované trestní věci je totiž významné skutkové zjištění, podle něhož obviněná jako pověřená osoba ze strany statutárních zástupců společností S. H. a C., po předchozí dohodě s J. D., Z. V. a J. H., v rámci obchodů s parfémy a toaletními vodami vystavovala společnostem S. H. a C. faktury na prodej tohoto zboží odběratelské společnosti P., a to na základě údajů o množství a ceně obchodovaného zboží, které jí předával J. D., a ačkoli věděla, že společnosti S. H. a C. zboží nakupují od dodavatelů ze Spojených arabských emirátů, tyto záměrně nezahrnovala do účetnictví společností S. H. a C. a příslušné faktury nepředkládala pověřené externí účetní ke zpracování podkladů pro daňová přiznání společností S. H. a C., to vše ve snaze vyhnout se povinnosti odvést daň z přidané hodnoty z dovozu zboží podle § 23 zákona o DPH, přičemž celkem se tak společně s dalšími osobami ke škodě České republiky podílela na neoprávněném snížení daňových povinností společností S. H. a C. ve výši minimálně 16 062 515,71 Kč. S ohledem na uvedené skutkové zjištění neobstojí tvrzení obviněné o tom, že o nezákonném jednání H. a C. nevěděla. Nalézací soud při ustanovování skutkového děje správně vycházel z výpovědi svědkyně J. K., externí účetní společností S. H. a C., a z e-mailové komunikace této svědkyně s obviněnou J. K., podporované obsahem odposlechů, z nichž vyplynulo, že obviněná se v rámci své činnosti pro S. H. a C. snažila před svědkyní zatajit předmětné obchody ze třetích zemí, poněvadž věděla, že tyto nebudou zahrnuty do účetnictví a nebude z nich placeno DPH. Fakturace, které obviněná vytvářela, byly v počítači archivovány odděleně – tak, aby k nim svědkyně neměla přístup (srov. str. 81 a 82 rozsudku nalézacího soudu).
89. Bagatelizace jednání obviněné není namístě. Ve shodě se soudy nižších stupňů a státním zástupcem nutno připomenout, že subjekt daně a subjekt trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby nemusí být totožný; daňovou povinnost a trestní odpovědnost za zkrácení daně proto nelze zaměňovat. Pachatelem i spolupachatelem tohoto trestného činu může být nejen subjekt daně, ale kdokoliv (fyzická i právnická osoba), kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu anebo i jinému subjektu (fyzické i právnické osobě) vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře, a daň (poplatek, eventuálně jiná povinná platba) tak byla zkrácena ve větším rozsahu, anebo byla v tomto rozsahu vylákána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě, popř. větší rozsah činil jejich součet (srov. přiměřeně č. 25/1968 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1435/2018). Za této situace, se zřetelem na skutečnost, že obviněná se podle závěrů soudů dopustila stíhaného zločinu ve spolupachatelství, je tudíž absence její rozhodovací pravomoci v rámci její role v projednávané trestné činnosti nerozhodná. Podle § 23 tr. zákoníku, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Jestliže obviněná svým vědomým a aktivním jednáním přispěla k dosažení cíle v podobě zkrácení daně, s nímž byla ze strany spoluobviněných předem obeznámena, nelze o jejím podílu na spáchané trestné činnosti pochybovat. Nelze ji považovat za pouhou pomocnou realizátorku bez trestní odpovědnosti. Státní zástupce přiléhavě akcentoval, že s povahou a rozsahem narušení řádného hospodářského fungování společností, v nichž aktivně působila, a to z hlediska plnění daňových povinností, byla obeznámena, a že tedy přispěla k jednání, v důsledku něhož nebyla řádně uhrazena DPH. Přehlédnout ovšem současně nelze menší míru její spoluúčasti na spáchané trestné činnosti, kterážto však byla zohledněna při ukládání trestu. Nalézací soud při ukládání trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby reflektoval postavení obviněné při páchání trestné činnosti. Vzal v potaz, že na rozdíl od ostatních spoluobviněných byla v pozici zaměstnance, nikoliv statutárního orgánu nebo majitele společnosti, a z trestné činnosti tak zjevně neměla výraznější finanční profit. O trestné činnosti nerozhodovala, vykonávala činnost spíše podpůrného charakteru (srov. str. 103 rozsudku nalézacího soudu). Dovolací soud se tedy domnívá, že postup soudu nižšího stupně zohledňující reálnou úlohu obviněné v rámci trestné činnosti toliko při ukládání trestu byl správný a zcela spravedlivý.
90. Dovolací soud nesdílí názor obviněného Z. V. o absenci jeho trestní odpovědnosti. Obviněný byl jednatelem S. H., jednoho ze ztracených obchodníků, společně se spoluobviněnými J. D. a J. K. byl disponentem účtů, z nichž byly zasílány platby za parfémy, odpovídal za správné vedení účetnictví a podepisoval daňová přiznání. Již při pohledu na výši obratu si musel být vědom, že dovozy společnosti S. H. realizované prostřednictvím obviněného J. D. nejsou v těchto přiznáních zaneseny. Navíc je významné, že o obchodech s parfémy neinformoval ani svého blízkého spolupracovníka J. Ř., ani účetní J. K., což svědčí o tom, že si byl vědom páchané trestné činnosti a tuto se před osobami, jež nespadaly do okruhu spolupachatelů, snažil utajit (str. 76 a 77 rozsudku nalézacího soudu). I obviněný Z. V. se tedy svým jednáním dopustil zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, a to v přímém úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], poněvadž svým jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině sledoval stejně jako ostatní spoluobvinění jediný cíl, kterým bylo zkrácení daňové povinnosti k DPH u společnosti v pozici ztraceného obchodníka, kterou reprezentoval – u tzv. uměle nainstalovaného mezičlánku mezi dodavatelem zboží z nečlenských zemí Evropské unie a společností P.
91. Dovolací soud nepřiznal opodstatněnost výhradě, že znalecký ústav Česká znalecká, a. s., nebyl podle evidence znalců a tlumočníků oprávněn vykonávat znaleckou činnost v odvětví daní. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, bylo nalézacímu soudu uloženo, aby nechal vyhotovit znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví daní. Z veřejně dostupného seznamu znaleckých ústavů kvalifikovaných pro znaleckou činnost se podává, že znalecký ústav Česká znalecká, a. s., je zapsán pro obor ekonomika a pro velké množství odvětví, mezi něž náleží např. mezinárodní daňové plánování, účetnictví, cash-flow, přezkoumání ekonomických, daňových a účetních aspektů operací spojených s pohybem zboží a služeb uvnitř i vně České republiky, resp. Evropské unie. Jak již upozornil státní zástupce, posledně uvedené oprávnění bylo znaleckému ústavu rozšířeno rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti ze dne 8. 7. 2015, č. j. MSP-47/2015-OSD-SZN/9 (viz č. listu 9 981). Z vyhlášky č. 123/2015 Sb., kterou se stanoví seznam znaleckých oborů a odvětví pro výkon znalecké činnosti, resp. její přílohy č. 1, vyplývá, že k oboru ekonomika není přiřazeno odvětví, které by bylo explicitně označeno jako daně. Uvedený obor „zná“ tato odvětví: řízení, plánování a organizace ekonomiky, ceny a odhady, dodavatelskoodběratelské vztahy, investice, mzdy, peněžnictví a pojišťovnictví, racionalizace, správa národního majetku, účetní evidence, ekonomická odvětví různá. Dovolací soud se tudíž domnívá, že v posuzované věci nedošlo k žádnému pochybení, byl-li pro účely zpracování znaleckého posudku přibrán znalecký ústav, jehož oprávnění je bezesporu podřaditelné pod odvětví ekonomická odvětví různá. Jestliže podzákonný právní předpis stanovující znalecké obory a odvětví, pro které může být jmenován znalec (viz příloha č. 1 k citované vyhlášce), resp. znalecký ústav (viz příloha č. 2 k citované vyhlášce), neobsahuje výslovně odvětví daně, nelze nalézacímu soudu vytýkat, že do řízení přibral znalecký ústav, jenž není pro uvedené odvětví zapsán v seznamu znaleckých ústavů kvalifikovaných pro znaleckou činnost.
92. Opodstatněnost nepřiznal dovolací soud ani výhradám směřujícím proti znaleckému ústavu Česká znalecká, a. s., resp. znaleckému posudku a jeho zpracovatelům. V průběhu hlavního líčení soud prvního stupně zevrubně vyslechl jak zpracovatelky znaleckého posudku Ostravská znalecká, a. s., Ing. Martinu Zubkovou a prof. Ing. Renátu Hótovou, Dr., tak i zpracovatele znaleckého posudku České znalecké, a. s., Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, Ph.D., a jejich závěry vzájemně konfrontoval. Nalézací soud se dostatečně zabýval namítanou podjatostí znalce Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, Ph.D. (str. 59–63), přičemž dospěl k závěru, že znalec není podjatý a své závěry, coby subjekt k tomu primárně povolaný (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18), také patřičně zdůvodnil. Soud prvního stupně dále též přesvědčivě vysvětlil, proč se přiklonil k závěrům citovaného znaleckého ústavu a nikoliv k závěrům znaleckého ústavu Ostravská znalecká, a. s., o neexistenci daňové povinnosti. Uvedl, že při posuzování rozporů mezi oběma protichůdnými závěry zvážil zprávy finančních úřadů i odborné vyjádření, které jednoznačně hovořily o povinnosti hradit DPH po dovozu zboží ze zemí mimo Evropskou unii a propuštění tohoto zboží do volného oběhu, tedy v případě prodeje v České republice. Podle soudu tato skutečnost vyplývala i z § 23 zákona o DPH (srov. str. 96 rozsudku nalézacího soudu), podle něhož zdanitelné plnění je uskutečněno a daňová povinnost vzniká při dovozu zboží propuštěním zboží do celního režimu volného oběhu. Pokud pak jde o výtku, že měly být zpracovány znalecké posudky z oboru ekonomika, odvětví daně, a z oboru účetnictví, nelze než poukázat na logickou argumentaci odvolacího soudu, který naznal, že v situaci, kdy výpověďmi obviněných J. B. a J. D. bylo zpochybněno, že by společnost P. prováděla všechny obchodní operace výlučně způsobem požadovaným příslušnými právními předpisy, když část plateb měla být poskytována bez korespondujících účetních dokladů v hotovosti či část zboží, které bylo prodáváno, tvořily neprodejné testery. Zmíněný znalecký posudek by tedy vycházel z podkladů, které neskýtají záruku, že jsou úplné a objektivní, a výsledek takového znaleckého zkoumání by s ohledem na zmíněná zjištění nepřispěl k objasnění skutečného stavu věci (str. 47 rozsudku odvolacího soudu).
93. Obviněný Z. V. v samostatně podaném dovolání zpochybnil i zákonnost provedení důkazu tzv. prostorovými odposlechy a tento důkaz označil za procesně nepoužitelný. Měl za to, že ač lze prostorové odposlechy podle § 158d odst. 3 tr. ř. provést jen s předchozím souhlasem soudce, součástí spisového materiálu žádný takový souhlas není. Nelze tak zjistit, v jaké trestní věci byly prostorové odposlechy pořízeny. Lze se domnívat, že byly stejně jako odposlechy telekomunikačního provozu pořízeny v jiné trestní věci, a jsou proto procesně nepoužitelné, neboť v jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování povoleno, lze použít jen záznam pořízený při sledování podle § 158d odst. 2 tr. ř.
94. Třebaže tuto ryze procesní námitku nelze podřadit pod důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je namístě poznamenat, že se jí poměrně pečlivě zabýval odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku (viz zejména body 42.–44., str. 34, 35) a závěry, k nimž dospěl, sdílí i dovolací soud. Obviněný v tomto stadiu řízení – na rozdíl od odvolacích námitek, zpochybnil i splnění formálních předpokladů sledování ve smyslu § 158d odst. 3 tr. ř. a tvrdil, že součástí spisového materiálu není „předchozí souhlas soudce“. Výhrady obviněného nejsou opodstatněné.
95. Odvolací soud především správně upozornil, že všechny formy sledování osob a věcí prováděné podle § 158d tr. ř. představují tzv. operativně pátrací prostředky, které nauka obecně charakterizuje tak, že používání operativně pátracích prostředků nesmí sledovat jiný zájem než získání skutečností důležitých pro trestní řízení. Podle § 158d odst. 1 tr. ř. se sledováním osob a věcí (dále jen "sledování") rozumí získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky. Pokud policejní orgán při sledování zjistí, že obviněný komunikuje se svým obhájcem, je povinen záznam s obsahem této komunikace zničit a poznatky, které se v této souvislosti dozvěděl, nijak nepoužít. Sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, lze podle § 158d odst. 2 tr. ř. uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce. Pokud má být sledováním zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků, lze je podle § 158d odst. 3 tr. ř. uskutečnit jen na základě předchozího povolení soudce (nikoliv s předchozím souhlasem soudce, jak se mylně domníval obviněný Z. V.). Při vstupu do obydlí nesmějí být provedeny žádné jiné úkony než takové, které směřují k umístění technických prostředků.
96. Lze tedy shrnout, že ustanovení § 158d tr. ř. upravuje sledování následovně: a) obecné sledování osob a věcí podle odstavce 1, aniž by o něm byly pořizovány záznamy uvedené v odstavci 2 nebo aniž by šlo o případy upravené v odstavci 3 (odstavec 1 upravuje i obecné podmínky a charakteristiku sledování), b) sledování podle odstavce 2, při kterém jsou pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy ve smyslu § 158b odst. 3 tr. ř., tedy záznamy pomocí technického zařízení o průběhu samotného úkonu, tj. v průběhu jeho provádění, c) sledování podle odstavce 3, které zasahuje do některých ústavně chráněných práv a svobod občanů [nedotknutelnosti obydlí, listovního tajemství a tajemství jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí, lze dovodit, že o případ podle písmena c) jde i tehdy, zasahuje-li se i do nedotknutelnosti jiných prostor a pozemků]. Sledování (ve všech typech) lze uskutečnit jen v trestním řízení o úmyslném trestném činu (srov. § 158b odst. 1 tr. ř.).
97. Z obsahu spisového materiálu se podává, že soudce Okresního soudu ve Zlíně dne 27. 4. 2012 na návrh státní zástupkyně povolil ve věci prověřování podezření ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku sledování osob a věcí, a to kanceláře podezřelých J. D. a I. B. v sídle družstva A. P., družstva se sídlem ve XY, na zde konkretizované adrese, a dále blíže konkretizovaného bytu obývaného J. D. majitele M. P., a to na dobu od 27. 4. 2012 do 27. 8. 2012 (č. listu 4550, 4551). Z odůvodnění povolení mimo jiné vyplývá, že jmenovaní podezřelí měli provádět finanční operace, ohledně nichž nemohli předložit správci daně žádné listinné materiály, družstvo A. P. provozovalo internetový obchod parfémy, ekonomicky si nevedlo dobře a existovalo podezření, že peněžní prostředky vkládané na bankovní účet družstva pocházejí z trestné činnosti. Soudce téhož soudu dne 23. 8. 2012 ve věci prověřování podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku prodloužil povolení ke sledování osob a věcí na týchž adresách na dobu od 27. 8. 2012 do 27. 12. 2012 (č. listu 4554, 4555). Z odůvodnění povolení je patrné, že ke sledování povolenému do této doby nedošlo, neboť se policejnímu orgánu nepodařilo jej technicky realizovat. Současně je však také zjevné, že se věcně i personálně vztahuje k projednávanému případu, neboť již bylo specifikováno podezření ze spáchání uvedených zločinů, kterých se měla dopouštět organizovaná skupina osob tím, že v České republice nakupují parfémy a jiné zboží od společností registrovaných v Dubaji, přičemž toto zboží je dováženo přímo konečnému odběrateli společnosti P., ačkoliv fakturačně přechází přes jiné společnosti vedené na tzv. ztracené obchodníky, které nepřiznají (či nezaplatí) daň na vstupu z pořízeného zboží ze třetí země a zboží dále fakturují společnosti P. Jako podezřelí zde byli označeni nejen I. B. a J. D., ale i J. Ř. K dalšímu prodloužení povolení ke sledování osob a věcí ve věci prověřování podezření z týchž zločinů vydal soudce Okresního soudu ve Zlíně dne 6. 12. 2012, a to osoby J. D. a jeho kanceláře v sídle družstva A. P., družstva se sídlem ve XY, na zde konkretizované adrese, a to na dobu od 28. 12. 2012 do 28. 6. 2013 (č. listu 4580, 4581). Odvolací soud správně reagoval na vyslovené pochybnosti dovolatele o tom, zda se jednalo o sledování v jedné a téže věci, konstatováním, že nešlo o sledování v jiné trestní věci; výstižně upozornil, že i z odůvodnění povolení ke sledování vyplývá, že procesní úkony byly provedeny v době prověřování podezřelých finančních transakcí, které byly součástí obchodních operací, prostřednictvím nichž docházelo ke zkrácení daně z přidané hodnoty v zásadě způsobem popsaným ve výroku o vině napadeného rozsudku.
98. Nad rámec již uvedeného nelze nepoznamenat, že ve vztahu k obviněnému Z. V. ani soud prvního stupně, ani odvolací soud nepokládaly výsledky sledování (zejména časově řazené do měsíce prosince 2012) za jediné a základní usvědčující důkazy, soud prvního stupně je výslovně označuje jen jako nepřímé důkazy, které mohou obstát jen ve spojení s dalšími ve věci provedenými důkazy (č. listu 82 rozsudku).
99. Třebaže s ohledem na závěr, že sledování bylo uskutečněno za podmínek uvedených v § 158d odst. 3 tr. ř. v téže trestní věci, je nadbytečné zabývat se otázkou, zda lze záznam pořízený při sledování a připojený protokol použít jako důkaz ve smyslu § 158d odst. 10 tr. ř., dovolací soud jen ve stručnosti poznamenává, že i kdyby šlo o jinou trestní věc, než je ta, v níž bylo sledování za podmínek uvedených v § 158d odst. 3 tr. ř. uskutečněno, bylo by možné záznam pořízený při sledování a připojený protokol použít jako důkaz.
100. Podle § 158d odst. 10 tr. ř. v jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování za podmínek uvedených v odstavci 2 provedeno, lze záznam pořízený při sledování a připojený protokol použít jako důkaz jen tehdy, je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíž práv a svobod bylo sledováním zasahováno.
101. Dovolací soud si je vědom, že názor teorie, jakož i praxe soudů není v této otázce jednotný a že pouhý jazykový, gramatický výklad ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř. prvoplánově nabízí řešení, že je-li uskutečněno sledování na základě předchozího povolení soudce podle § 158d odst. 3 tr. ř., nelze záznam pořízený při sledování a připojený protokol použít jako důkaz. Zde však nutno připomenout, že žádnou z metod výkladu – vedle výkladu jazykového se nabízí výklad logický, systematický, historický či teleologický – není možno používat výlučně nebo izolovaně, poněvadž všechny uvedené metody výkladu tvoří součást myšlenkového postupu směřujícího k zjištění pravého smyslu právní normy na základě výkladu, který vždy vychází z jazykového výkladu s užitím v úvahu přicházejících postupů právní logiky a v návaznosti na to dalších metod výkladu (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 10).
102. Formy sledování, jak jsou specifikovány v odst. 1 až 3 § 158d tr. ř., se vzájemně prolínají, nelze na ně nahlížet izolovaně. Odrážejí, o jaký stupeň intenzity zásahu do práv sledovaného se jedná, a tomu také odpovídá označení subjektu, na základě jehož povolení lze sledování uskutečnit. Z hlediska řešené otázky je významné srovnání podmínek upravujících sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, podle odst. 2 a odst. 3 § 158d tr. ř.
103. Odvolací soud v tomto kontextu připomněl, že sledování, kterým má být zasahováno do soukromí osob (nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství apod.), lze provádět jen na základě povolení soudce, nikoliv toliko povolení státního zástupce jako „běžné“ sledování podle § 158d odst. 2 tr. ř. Dále pak uzavřel: „Pokud tedy ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř. upravuje možnost použít výsledky sledování prováděného dle § 158d odst. 2 tr. ř. v jiné trestní věci a výslovně takovou možnost nezmiňuje v případě výsledků sledování prováděného dle § 158d odst. 3 tr. ř., pak je evidentní, že jediným rozdílem mezi těmito sledováními je právě ta skutečnost, že sledování prováděné dle § 158d odst. 3 tr. ř. zasahuje intenzivněji do soukromí osob, čemuž však odpovídá přísnější způsob povolení a kontroly tohoto způsobu sledování (jež namísto státního zástupce musí provádět soudce). Pokud však zmíněné ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř. výslovně neuvádí (jako je tomu v případě sledování provedeného podle odst. 2 tohoto zákonného ustanovení) možnost použít v jiné trestní věci výsledky sledování provedeného podle odst. 3 tohoto zákonného ustanovení, pak to automaticky neznamená dle názoru odvolacího soudu nemožnost takové výsledky sledování fakticky jako důkaz použít, neboť použití tohoto důkazu je v souladu jak s obecným ustanovením § 89 odst. 2 tr. ř. (dle kterého za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci), tak i s ustanovením § 158b odst. 3 tr. ř. (dle kterého zvukové, obrazové a jiné záznamy získané při použití operativně pátracích prostředků způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu lze použít jako důkaz – zákon zde přitom vůbec nerozlišuje ani jednotlivé operativně pátrací prostředky, ani v případě sledování osob a věcí to, dle kterého zákonného ustanovení bylo povoleno). Odvolací soud proto obecně neshledal důvod pro restriktivní postup odlišného použití výsledků zmíněných typů sledování, když proto není žádný logický důvod“ (bod 43., str. 34, 35 rozsudku).
104. Proti tomuto závěru stojí názor zastávaný částí soudní praxe, podle něhož ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř., které je svým zněním taxativní a zmiňuje výlučně záznamy pořízené při sledování podle § 158d odst. 2 tr. ř., tedy na základě písemného povolení státního zástupce, nelze analogicky vztáhnout i na záznamy pořízené při sledování podle § 158d odst. 3 tr. ř., kdy je na základě předchozího povolení soudce zasahováno do práva na nedotknutelnost obydlí nebo práva na listovní tajemství a na ochranu obsahu jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí. Použití analogie, která se vztahuje k aplikaci mezer v zákoně, je sice obecně v trestním právu procesním přípustné, avšak analogii nelze použít tehdy, pokud trestní řád taxativně upravuje způsob vyřízení věcí, anebo pokud by jejím použitím mělo být zasahováno do práv zaručených Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 2 To 90/2019 ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 12/2018). Podle mínění dovolacího soudu ale použití analogie není v řešeném případě aplikace trestního řádu namístě, neboť se nejedná o mezeru v zákoně.
105. V daných souvislostech je relevantní, jak již bylo řečeno, toliko sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, jehož primární úprava je obsažena právě v ustanovení § 158d odst. 2 tr. ř. Systematickým a logickým výkladem lze dovodit, že § 158d odst. 3 tr. ř. neupravuje zvláštní, speciální institut v podobě sledování uskutečněného na základě předchozího povolení soudce, ale pouze klade náročnější podmínky (a tím zvyšuje standard) na povolovací proces sledování, při kterém mají být pořizovány záznamy ve smyslu § 158d odst. 2 tr. ř. v případech, kdy má být sledováním zasaženo do vyjmenovaných základních lidských práv a svobod (přičemž může jít o práva či svobody i jiné než sledované osoby). Účelem ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř. není nic jiného než s odkazem na § 158d odst. 2 tr. ř. zdůraznit, že v jiné věci lze použít za zde uvedených předpokladů, tj. je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíž práv a svobod bylo sledováním zasahováno, jako důkaz záznam pořízený při sledování a připojený protokol. Odkaz zákonodárce na odstavec 2 obsažený v § 158d odst. 10 tr. ř. je třeba vykládat nikoliv jako odkaz na sledování uskutečněné jen na základě písemného povolení státního zástupce, ale jako odkaz na sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, poněvadž právě použitelnost takového záznamu v jiné trestní věci dané ustanovení řeší. Jinými slovy, zákonná dikce „sledování za podmínek uvedených v odstavci 2“ v textu § 158d odst. 10 tr. ř. míří na všechny případy „sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy“ (ve smyslu znění § 158d odst. 2 tr. ř.), a to ať již uskutečněných na základě písemného povolení státního zástupce nebo na základě předchozího povolení soudce. Tento závěr není v rozporu ani se závěry Ústavního soudu vyjádřenými v jeho usnesení ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 1638/14, v němž se Ústavní soud zabýval mimo jiné i námitkami proti použití důkazu – záznamu pořízeného při sledování povoleném soudcem, byť lze připustit, že explicitně se výše řešenou otázkou nezabýval.
106. Nad rámec řečeného dovolací soud poznamenává, že nepřehlédl, že § 158d tr. ř. obsahuje též ustanovení § 158d odst. 4 tr. ř. a § 158d odst. 6 tr. ř., jež odkazují současně na odstavec 2 i odstavec 3 § 158d tr. ř., nebo ustanovení § 158d odst. 5 tr. ř. s výslovným odkazem toliko na § 158d odst. 3 tr. ř., ale ze znění těchto ustanovení plyne jednoznačná souvislost a opodstatněnost těchto odkazů. V ustanovení § 158d odst. 4 tr. ř. jde o vymezení formálních a obsahových náležitostí povolení podle odstavců 2 a 3, ustanovení § 158d odst. 6 tr. ř. upravuje předpoklady provedení sledování, aniž by byly splněny podmínky podle odstavců 2 a 3. Konečně v ustanovení § 158d odst. 5 tr. ř. je poukaz na „případy uvedené v odstavci 3“ uveden jako okolnost vylučující zahájení sledování i bez povolení.
107. Výklad o naprosté nepoužitelnosti záznamu pořízeného při sledování podle odstavce 3 § 158d tr. ř. v jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování za podmínek tohoto ustanovení provedeno, není ostatně sdílen ani částí odborné literatury (např. ŠTĚRBOVÁ V: Zamyšlení nad skutečně aktuálními problémy právní úpravy tzv. prostorových odposlechů. Státní zastupitelství 4/2019, změna v elektronické verzi komentáře dostupného v právním informačním systému ASPI k datu 22. 3. 2019 (autor JUDr. Jan Lata, Ph.D.), v němž je k ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř. prezentován názor: „Z textace ustanovení se může jevit, že upravuje pouze použitelnost záznamů povolených státním zástupcem podle odstavce 2 a nikoliv záznamů povolených soudcem podle odstavce 3. Takový závěr je však patrně nesprávný, a to s přihlédnutím k § 89 odst. 2, jež zakotvuje principiální použitelnost důkazů, pokud z trestního řádu nebo jiného právního předpisu nevyplývá opak. Pokud by se tedy odstavec 10 vztahoval pouze ke sledování povoleného státním zástupcem, pak by sledování povolené soudcem bylo použitelné bez dalšího omezení. Tuto variantu však nelze pokládat za správnou, neboť pokud by zákonodárce upravil podmínky pro použitelnost záznamů pořízených při sledování povoleném („pouze“) státním zástupcem, pak je nelogické, aby na použitelnost záznamu ze sledování, jímž je výrazněji zasahováno do soukromí osob, a k němuž je proto požadováno předchozí povolení soudce, nebyly kladeny žádné upřesňující podmínky. Odkaz na odstavec 2 se tedy vztahuje k pořizování záznamu, přičemž takové záznamy jsou použitelné v jiné trestní věci za podmínek uvedených v odstavci 10, ať již bylo sledování povoleno státním zástupcem nebo soudcem.“ Jak shrnul státní zástupce ve vyjádření, správným a logickým vyústěním je, že v § 158d odst. 10 tr. ř. je odkaz na odstavec 2 vztažen k podmínce pořizování zvukových, obrazových nebo jiných záznamů. Omezení v § 158d odst. 10 tr. ř. se pak musí týkat jak záznamů pořízených při sledování, které bylo povoleno státním zástupcem, tak záznamů pořízených při sledování povoleným soudcem (shodně také např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. 1 T 5/2015). Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že formulací tohoto závěru se nedostává do kolize s právními úvahami obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 3 Tz 8/2018, v němž se sice tento soud zabýval mimo jiné i otázkou vztahu ustanovení § 158d odst. 3 tr. ř. a § 158d odst. 10 tr. ř., ale žádný konkrétní právní závěr nezaujal.
108. Obviněný Z. V. nesouhlasil ani s výrokem o náhradě škody, byla-li mu uložena povinnost zaplatit poškozenému Generálnímu finančnímu ředitelství České republiky částku 11 858 251,20 Kč. S odkazem na výpověď svědkyně J. E., ředitelky vyměřovacího odboru Finančního úřadu pro XY, namítl, že mu nebylo možné povinnost k náhradě škody uložit, poněvadž příslušný finanční úřad obdržel od právnické osoby S. H. dodatečná daňová přiznání, na jejichž základě daň doměřil a vydal platební výměry. O škodě – daňovém dluhu tak již bylo ve zvláštním řízení před finančním úřadem, a pokud ve věci rozhodoval rovněž soud prvního stupně, rozhodl podruhé ve věci stejných daní. Rozhodnutí je podle dovolatele nesprávné a nezákonné nejen pro porušení zásady ne bis in idem, ale i proto, že přiznává náhradu škody subjektu, který nemá právní subjektivitu a je pouhou organizační složkou státu.
109. Není od věci předeslat, že s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze napadnou i výrok o náhradě škody, avšak jen pro jeho kolizi s hmotněprávními předpisy upravujícími náhradu škody. Třebaže námitky obviněného mají především procesní povahu, nelze je ponechat bez povšimnutí a je vhodné na ně, byť stručně, reagovat.
110. K pochybení v označení poškozeného ve výroku o náhradě škody je třeba uvést, že obsahové požadavky na výrok, kterým soud v adhezním řízení uloží obviněnému povinnost k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodné obohacení, jsou vymezeny v § 228 odst. 2 tr. ř. Aby mohl být výrok o náhradě škody vykonatelný, je jeho obligatorní podmínkou přesné označení osoby poškozeného – oprávněného a nároku, který mu byl přisouzen. Dovolací soud se v podstatě ztotožňuje s názorem státního zástupce, že oprávněná osoba byla dostatečně identifikována tak, aby nemohla být zaměněna.
111. Jak správně rekapituloval státní zástupce ve svém vyjádření, ve výroku o náhradě škody nalézací soud označil za oprávněnou osobu Generální finanční ředitelství České republiky. Generální finanční ředitelství má statut organizační složky státu, která je účetní jednotkou. Její jednání je jednáním státu, tedy České republiky (§ 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, § 1 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Organizační složka, tedy ani Generální finanční ředitelství, není právnickou osobou. Potud je třeba přisvědčit dovolateli. Ve výroku o náhradě škody bylo poněkud nepřesně za poškozenou osobu označeno Generální finanční ředitelství České republiky (právní řád zná jen pojem Generální finanční ředitelství). Takové ředitelství nemohlo být v řízení o náhradu škody aktivně legitimovaný subjekt, jelikož není právnickou osobou. Tou je však stát, za který tato organizační složka jedná. Nelze mít pochybnosti o tom, že jako poškozená osoba byla v trestním řízení vedena Česká republika, za niž jedná Generální finanční ředitelství. Zcela správně tedy měla být za poškozenou osobu ve skutku a ve výroku o náhradě škody označena Česká republika – Generální finanční ředitelství, jak ostatně vyplývá i z podání, jímž byl uplatněn adhezní nároku z titulu ručení jednatele společnosti s ručením omezeným vůči obviněnému Z. V. (č. listu 7686–7689).
112. Uvedenou nepřesnost a nesprávnost rozsudku nalézacího soudu v označení poškozeného odvolací soud nenapravil tím, že by ve výroku upřesnil označení poškozené osoby. Její totožnost však byla po celé řízení zachována, jelikož již od počátku řízení bylo zjevné, že poškozenou osobou je Česká republika, nikoliv Generální finanční ředitelství, které za Českou republiku pouze jednalo. Podle judikatury Nejvyššího soudu vady v označení účastníků řízení v rozhodnutí nejsou na újmu jeho vykonatelnosti, je-li možné z něj bez pochybnosti dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné pod č. 25/2002 Sb. rozh. obč.). Z uvedené formulace Generální finanční ředitelství České republiky, která obsahuje, byť vadně, označení poškozeného i označení složky za ni jednající, lze při vědomí toho, že Generální finanční ředitelství nemá právní subjektivitu a jejím nositelem je stát, seznat bez zásadních pochybností, kdo je osobou oprávněnou z nároku na náhradu škody. Stát není zaměnitelný s vlastní organizační složkou bez právní subjektivity.
113. Státní zástupce ve svém vyjádření přiléhavě uzavřel, že v důsledku uvedené nepřesnosti v označení poškozeného nemohou vzniknout pochybnosti o oprávněné osobě z nároku na náhradu škody, nepřesnost tak nemá vliv na vykonatelnost daného výroku. Dovolací soud sdílí názor, že nejde o vadu rozhodnutí, která by sama o sobě musela vést ke zrušení rozhodnutí v odpovídající části výroku o náhradě škody.
114. Obviněný dále konstatoval, že v trestním řízení mu s ohledem na zásadu ne bis in idem nelze uložit povinnost zaplatit škodu, protože příslušný finanční úřad v daňovém řízení daň doměřil a vydal dodatečné platební výměry. Jeho úvaze nelze přisvědčit. Zásada ne bis in idem je formulována v čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a spočívá v tom, že nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu. Je tudíž vyloučeno, aby doměření daně daňovému subjektu, který není osobou povinnou podle výroku o náhradě škody, bylo překážkou pro uložení povinnosti náhrady škody. Byly-li vydány dodatečné platební výměry příslušným finančním úřadem, obviněný nebyl jejich příjemcem. Tím byl daňový subjekt (S. H.), tedy osoba odlišná od obviněného. Výrok o náhradě škody v adhezním řízení by byl vyloučen, pokud by obviněný byl současně subjektem povinným k zaplacení daně.
115. Nárok státu vyplývající ze zkrácené (neodvedené) daně je nárokem na náhradu škody, který však nemůže příslušný finanční orgán uplatňovat podle § 43 odst. 3 tr. ř. v trestním řízení proti subjektu povinnému k zaplacení daně (srov. přiměřeně č. 34/1987 a č. 22/2005-II. Sb. rozh. tr.). Uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení (adhezním řízení) může přicházet v úvahu jen tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň) této právnické osoby, vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr, jímž právnické osobě doměřil zkrácenou daň, ale je zřejmé, že tento platební výměr je nevykonatelný, protože právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci. Jde-li o akciovou společnost nebo o společnost s ručením omezeným a je-li obviněný členem jejich statutárního orgánu, je třeba řešit otázku, zda mu v takovém případě nevzniká ručitelský závazek [podle § 194 odst. 6 obchodního zákoníku (resp. za použití § 135 odst. 2 obchodního zákoníku), po 1. 1. 2014 srov. § 159 odst. 3, § 2910 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a § 53 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)], na základě kterého by mohl být v adhezním řízení zavázán k náhradě způsobené škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podle § 240 tr. zákoníku. Uplatnění nároku na náhradu škody by mohlo přicházet v úvahu i tehdy, jestliže by bylo možné dovodit odpovědnost obviněného, který není plátcem, resp. poplatníkem zkrácené (nebo neodvedené) daně, jako pachatele trestného činu podle § 240 tr. zákoníku za škodu způsobenou tímto trestným činem nebo bezdůvodné obohacení získané takovým trestným činem (srov. č. 25/1968-I. a č. 20/2002-II. Sb. rozh. tr.). Uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení (adhezním řízení) může tedy přicházet v úvahu tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň) této právnické osoby, vůči které finanční úřad vydal platební výměr (blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014 sp. zn. 15 Tdo 902/2013, uveřejněné pod č. 39/2014-II. Sb. rozh. tr.). Právě o tento případ se jednalo a předpoklady pro výrok o náhradě škody i u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle § 240 tr. zákoníku byly u obviněného splněny.
116. Soud prvního stupně v daných souvislostech konstatoval, že obviněný je povinen zaplatit na náhradě škody poškozenému požadovanou částku 11 858 251,20 Kč, protože bylo v hlavním líčení prokázáno, že daná škoda vznikla v příčinné souvislosti s trestnou činností obviněného jakožto jednatele S. H., která měla povinnost zaplatit DPH, a jde o částku nepřevyšující celkovou způsobenou škodu (str. 102 rozsudku). Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl (bod 100., str. 54), že výrok o náhradě škody neshledal vadným, neboť má podklad ve správných skutkových zjištěních včetně správně vyčíslené výše škody a soud prvního stupně v souvislosti s ním také odstranil vady vytknuté v předchozím zrušujícím rozhodnutí (mající návaznost na přesné označení oprávněného subjektu, což ovšem odvolací soud také nesprávně specifikoval – viz str. 39 usnesení Vrchního soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016). Nejvyšší soud jen pro úplnost doplňuje, že Generální finanční ředitelství v návrhu na přiznání náhrady škody uvedlo, že obviněná právnická osoba S. H. není schopna dostát svým závazkům vůči věřiteli, jímž je Česká republika, když ani v rámci daňové exekuce nebylo možno dlužnou daň vymoci, resp. nebyl zjištěn žádný exekučně postižitelný majetek, což ostatně ani obviněný Z. V. nezpochybnil. Poškozený také upozornil, že obviněný Z. V. jako jednatel obviněné právnické osoby v daňových přiznáních nepřiznal a nezaplatil za společnost v rozhodném období DPH, a tak jako odpovědná osoba jednající za společnost úmyslně krátil DPH. S výslovným odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, poškozený proto žádal, aby obviněnému Z. V. byla uložena povinnost k náhradě škody, a rozhodnutím soudu prvního stupně bylo jeho návrhu vyhověno.
117. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněných J. B., J. D. a J. K. byla dílem podána z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustnými ustanovení § 265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. či podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. a ani jejich existencí podmíněný důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. naplněn nebyl. Podaná dovolání těchto obviněných jako celek jsou zjevně neopodstatněná, a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl i dovolání obviněného Z. V., protože je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, vztahující se k otázce aktivní legitimace poškozeného v adhezním řízení, není po právní stránce zásadního významu. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
B.\tK dovoláním obviněných právnických osob C. a S. H.
118. Obviněné právnické osoby C. a S. H. v textu dovolání shodně odkázaly na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že „odvolací soud nesprávně aplikoval hmotněprávní předpisy na zjištěný skutkový stav a porušil jejich základní práva, když se nezákonně vypořádal s námitkou, že ve věci rozhodoval nezákonný soudce“.
119. Ještě předtím, než dovolací soud bude věnovat pozornost uplatněným výhradám dovolatelů, nutno předeslat, že nepřehlédl okolnosti, na něž ve vztahu k obviněné právnické osobě C. upozornil ve vyjádření k dovolání státní zástupce. Tato obviněná právnická osoba nepodala odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 61 T 12/2015. To ve vztahu k ní a v její neprospěch podala státní zástupkyně, přičemž její odvolání směřovalo proti oddělitelnému výroku o trestu propadnutí věci a pro absenci uložení trestu uveřejnění rozsudku.
120. Primární otázkou, jíž bylo třeba se ve vztahu k obviněné právnické osobě C. zabývat, byla proto otázka přípustnosti dovolání. Dovoláním lze podle § 265a odst. 1 tr. ř. napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Rozhodnutím ve věci samé se rozumí rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. Předpokladem přípustnosti je, aby proběhlo řízení před soudem prvního stupně, aby ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí majících povahu rozhodnutí ve věci samé a aby dovolání nebránily žádné překážky (zejména podle § 265a odst. 3, 4 tr. ř.).121. V obecné rovině tedy dovolatel brojí proti rozhodnutí soudu druhého stupně a může se svým dovoláním uspět jen za předpokladu, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně je zatíženo některou z vad uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Existence takové vady je ovšem podmíněna tím, že soud druhého stupně svým procesním postupem pochybil některým ze způsobů specifikovaných ustanovením § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo že rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Dovolání je tudíž přípustné, jestliže soudu druhého stupně lze vytýkat, že buď sám při rozhodování o opravném prostředku způsobil vadu zakládající některý z dovolacích důvodů, anebo že takovou vadu, kterou způsobil již soud prvního stupně, v opravném řízení neodstranil, ač tak měl a mohl učinit.
122. Podle § 254 odst. 1 tr. ř. odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými nedostatky. Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Odvolací soud proto přezkoumá z podnětu podaného odvolání jen tyto oddělitelné výroky rozsudku, proti nimž odvolatel podal odvolání, a dále správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Oddělitelným výrokem je např. i výrok o trestu nebo výrok o náhradě nemajetkové újmy.
123. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu tak platí, že bylo-li odvolání podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř.), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto odvolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
124. Jiné než odvoláním napadené výroky je odvolací soud povinen přezkoumat jen tehdy, mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přičemž se jedná o výrok, proti němuž odvolatel mohl podat odvolání a na který v odvolání napadený výrok navazuje (§ 254 odst. 2 tr. ř.). O takový případ se v posuzované věci nejedná. Stejně tak nejde o situaci předvídanou ustanovením § 254 odst. 3 tr. ř., neboť ve věci nebylo ohledně jmenované společnosti podáno odvolání proti výroku o vině.
125. Protože odvoláním státní zástupkyně, které bylo v posuzované věci podáno v neprospěch obviněné právnické osoby C. jen proti výroku o trestu, přičemž nebyl dán důvod k postupu podle § 254 odst. 2 tr. ř., byla omezena přezkumná povinnost a současně právo odvolacího soudu přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně výhradně na výrok o trestu, mohla obviněná uplatnit své dovolací námitky pouze proti tomuto výroku, případně proti průběhu řízení, které mu předcházelo. Pokud tedy obviněná uplatnila v dovolání s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výhrady proti rozhodnutí o vině – srov. námitky proti znaleckému posudku (část V. dovolání) a rozsudek soudu prvního stupně nenapadla odvoláním proti výroku o vině (a neučinila tak ani státní zástupkyně), shledal Nejvyšší soud její dovolání z důvodů shora uvedených v této části nepřípustným.
126. Dovolání obviněné právnické osoby je však přípustné v části směřující proti průběhu řízení předcházejícímu i výroku o trestu. Do této kategorie lze ve vztahu k oběma obviněným právnickým osobám zařadit jak námitky, že ve věci rozhodoval nezákonný soudce, a tedy že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, tak námitky, jejichž prostřednictvím obviněné právnické osoby vytýkaly, že Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, zasáhl do jejich práva na obhajobu, neboť zabránil jejich zastupování zvoleným obhájcem. Dovolatelky totiž v podstatě vytkly, že v části řízení následujícím po označeném rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci neměly v řízení obhájce (zmocněnce), ač ho podle zákona mít měly. Ačkoliv explicitně neodkázaly na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., procesnímu postupu soudů vytkly vady, k jejichž odstranění je tento dovolací důvod určen. Nic na tomto závěru nemění ani okolnost, že tento dovolací důvod postihuje typicky především situace, kdy došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě, a podle § 35 odst. 2 t. o. p. o. pro obviněnou právnickou osobu se nepoužijí ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě. Primární je totiž zajištění účinné soudní ochrany práva na obhajobu, které je třeba respektovat i ohledně obviněné právnické osoby.
127. Jde-li o výtku týkající se přesvědčení dovolatelů, že ve věci rozhodoval nezákonný soudce, konkrétně že věc pod sp. zn. 61 T 12/2015 měla napadnout v souladu s platným a účinným rozvrhem práce Krajského soudu v Brně pro rok 2019 soudnímu senátu 69 T, nikoliv 61 T (viz část II. dovolání), třebaže jde o výhradu, již nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale bylo by ji možno subsumovat pod důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., Nejvyšší soud se jejím opodstatněním již zabýval a nelze než odkázat na již učiněné závěry.
128. Další námitky obviněných směřovaly proti postupu soudů, nebylo-li předloženo jejich dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, dovolacímu soudu, v čemž spatřovaly porušení jejich práva na soudní ochranu (bod C. dovolání). Připomněly, že v důsledku tohoto rozhodnutí bylo porušeno jejich právo na obhajobu, neboť soud zabránil jejich zastupování zvoleným obhájcem. Tuto námitku dovolací soud v širším kontextu pojal jako námitku podřaditelnou pod důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., jak již bylo výše vyloženo.
129. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, bylo rozhodnuto tak, že se podle § 253 odst. 1 tr. ř. podání J. M. označená jako odvolání společností S. H., IČ: XY, se sídlem XY, a C., IČ: XY, se sídlem XY, datovaná 21. 1. 2016 a 13. 2. 2016 v částech týkajících se těchto společností zamítají jako odvolání podaná osobou neoprávněnou. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud v podstatě konstatoval, že oběma společnostmi nebyla obhájci J. M. platně udělena plná moc, neboť tyto plné moci byly vystaveny osobami, jež k tomu neměly oprávnění. Těmito osobami byli jednatelé společností Z. V. a J. H., kteří byli v době podpisu plných mocí v předmětné trestní věci sami trestně stíháni, a podle § 34 odst. 4 t. o. p. o. proto nemohli za právnické osoby činit úkony v řízení. Za obě společnosti byli oprávněni činit úkony v předmětné trestní věci výlučně jejich opatrovníci, tedy M. Ch. za společnost S. H. a R. F. za společnost C., nikoliv v témže trestním řízení rovněž stíhaní jednatelé. V důsledku toho nelze úkony, jež jménem předmětných společností v tomto řízení J. M. učinil, považovat za úkony činěné jménem jmenovaných obviněných právnických osob. Obě obviněné právnické osoby shodně ve stručnosti rekapitulovaly námitky obsažené v dovolání proti označenému usnesení odvolacího soudu, jež jsou založeny na tom, že odvolací soud zasáhl do jejich práva na obhajobu, když se pokusil zabránit jejich zastupování zvoleným obhájcem.
130. V této souvislosti není od věci z obsahu spisového materiálu rekapitulovat, že usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. 0Nt 1457/2013, byl podle § 34 odst. 5 t. o. p. o. ustanoven obviněné právnické osobě S. H. opatrovníkem M. Ch. (č. listu 4630). Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že jednatelem jmenované společnosti byl Z. V., který byl současně v téže věci obviněným, tudíž ve smyslu § 34 odst. 4 t. o. p. o. nemohl ve věci činit úkony. Státní zástupkyně vyzvala právnickou osobu, aby ve lhůtě tří dnů určila osobu, popř. zvolila zmocněnce k provádění dalších úkonů v řízení, čehož společnost nevyužila, a proto jí byl ustanoven opatrovník. Obdobně byl usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. 0Nt 1457/2013, podle § 34 odst. 5 t. o. p. o. ustanoven obviněné právnické osobě C. opatrovníkem R. F. (č. listu 4631). Taktéž z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že jednatelem jmenované společnosti byl J. H., který byl současně v téže věci obviněným, tudíž ve smyslu § 34 odst. 4 t. o. p. o. nemohl ve věci činit úkony. Státní zástupkyně vyzvala právnickou osobu, aby ve lhůtě tří dnů určila osobu, popř. zvolila zmocněnce k provádění dalších úkonů v řízení, čehož společnost nevyužila, a proto jí byl ustanoven opatrovník.
131. Dne 30. 7. 2013 zmocnil Z. V., jednatel společnosti S. H. advokáta J. M. k zastupování ve věci vedené PČR, Krajské ředitelství policie Zlínského kraje, SKPV, odbor hospodářské kriminality, č. j.: KRPZ-17749/TČ-2012-150081-KRY, a to včetně soudního projednávání věci. Stejně tak téhož dne učinil J. H. jednatel společnosti C. za tuto společnost. Obě plné moci byly předloženy policejnímu orgánu a jsou součástí spisového materiálu (č. listu 4287, 4288).
132. Konečně nutno také připomenout, že Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), e), f), odst. 2 tr. ř. a za použití § 261 tr. ř. v pořadí první odsuzující rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 61 T 12/2015, proti němuž směřovala odvolání obviněných právnických osob, jež byla posléze podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítnuta, částečně zrušil, a to v celém rozsahu ohledně obviněných J. D., J. Ř., J. B., Z. V., D. T., J. K. a právnických osob S. H., P. a C. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc ve zrušené části vrátil soudu prvního stupně. Z odůvodnění tohoto usnesení se mimo jiné podává, že odvolací soud za vadu předcházející napadenému rozsudku soudu prvního stupně označil postup orgánů přípravného řízení a soudu prvního stupně, pakliže akceptovaly podle jeho názoru vadné plné moci obhájce J. M. k obhajobě společností C. a S. H., protože tyto plné moci udělili jmenovanému obhájci jednatelé společností obvinění J. H. a Z. V. 30. 7. 2013, a tedy v době, kdy byli oba jednatelé v předmětném trestním řízení v postavení obviněných. Ve smyslu § 34 odst. 4 t. o. p. o. nemohli za uvedené společnosti jednat a stalo se tak navíc v době, kdy již obě společnosti měly od 18. 4. 2013 z uvedeného důvodu ustanoveny opatrovníky Okresním soudem ve Zlíně, a to M. Ch. a R. F. Odvolací soud však tento domnělý nedostatek nepokládal za významnější zásah do obhajovacích práv obviněných právnických osob, poněvadž o všech relevantních procesních úkonech byli vyrozuměni vedle uvedeného obhájce i opatrovníci obviněných právnických osob (str. 36 rozsudku, č. listu 8775 a verte). Jeho rozhodnutí však bylo významné pro další postup řízení před soudem prvního stupně, který již nadále J. M. nepovažoval za obhájce obviněných právnických osob C. ani S. H.
133. Rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, předurčilo rozhodnutí dovolacího soudu o dovoláních obviněných právnických osob S. H. a C. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016. Nejvyšší soud totiž rozhodl tak, že usnesením ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 8 Tdo 646/2020, dovolání obviněných právnických osob podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl jako nepřípustná. Dovolací soud však nemohl nechat stranou své pozornosti, že soud prvního stupně po dobu výrazně přesahující tři léta bez rozumného důvodu nepředložil spisový materiál s dovoláními k rozhodnutí Nejvyššímu soudu. Proto také rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti podaných dovolání (jež mohou dovolatelé vnímat do jisté míry jako překvapivé) nemůže znamenat, že námitky dovolatelů uplatněné v dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, budou ponechány bez povšimnutí. Podstata těchto námitek, jak již bylo zmíněno, je obsažena i v dovoláních označených obviněných právnických osob proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 5 To 30/2018, a to v části III. (Porušení práva na soudní ochranu), a proto se jimi při respektu k principům fair procesu nutno vypořádat v rozhodnutí o dovoláních proti tomuto rozsudku, o čemž byly obě obviněné právnické osoby poučeny.
134. Obviněné právnické osoby v dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, akcentovaly, že řádně využily svého práva zvolit si zmocněnce (obhájce) ve smyslu § 34 odst. 2 t. o. p. o. Ustanovení § 34 odst. 4 a § 34 odst. 5 t. o. p. o. nelze podle nich vykládat tak, že právnická osoba, jejíž statutární orgán je trestně stíhán, nemá možnost zvolit si obhájce (zmocněnce), neboť takový zásah je nejen zásahem do práva na obhajobu a spravedlivý proces právnické osoby, ale může být i zásahem do majetkových práv společníků trestně stíhané právnické osoby, je-li obhajována opatrovníkem, kterého nezvolily osoby, které mají právní zájem na obhajobě a na výsledku trestního řízení, a nemají tak možnost ovlivnit kvalitu obhajoby. To zvláště tehdy, vykonává-li ustanovený opatrovník obhajobu toliko formálně. V této souvislosti obviněná právnická osoba C. poukazovala na formální výkon funkce ze strany R. F., který byl právnické osobě C. ustanoven opatrovníkem podle § 34 odst. 5 t. o. p. o. Obviněné právnické osoby proto vyvozovaly, že ustanovení § 34 odst. 4 t. o. p. o. nelze vnímat tak, že jejich jednatelé jim nemohou zvolit obhájce, který by je skutečně zastupoval, obhajoval a hájil jejich zájmy, a to navíc v situaci, kdy je z průběhu trestního řízení zřejmé, že střet zájmů mezi právnickými osobami a jejich jednateli neexistuje.
135. Námitky obviněných právnických osob jsou opodstatněné. Nic na tomto závěru nemění ani skutečnost, že právní názor obsažený v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, korespondoval s nazíráním soudní praxe na výklad ustanovení § 34 odst. 4 t. o. p. o. Názory obecných soudů však významně korigoval svým přístupem k významu a výkladu ustanovení § 34 odst. 4 t. o. p. o. Ústavní soud; v daných souvislostech je relevantní především nález tohoto soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3139/19 (zcela ve shodě s ním vyznívá i nález ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3740/19).
136. Především nutno v obecné rovině připomenout, že podle § 34 odst. 1 t. o. p. o. za právnickou osobu činí v řízení úkony ten, kdo je k tomu oprávněn v řízení před soudem podle občanského soudního řádu. Tato osoba musí prokázat své oprávnění k činění úkonů za právnickou osobu. Podle § 21 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se za tyto osoby považuje: člen statutárního orgánu; tvoří-li statutární orgán více osob, jedná za právnickou osobu předseda statutárního orgánu, popřípadě jeho člen, který tím byl pověřen; je-li předsedou nebo pověřeným členem právnická osoba, jedná vždy fyzická osoba, která je k tomu touto právnickou osobou zmocněna nebo jinak oprávněna, nebo její zaměstnanec či člen, který tím byl statutárním orgánem pověřen, nebo vedoucí jejího odštěpného závodu, jde-li o věci týkající se tohoto závodu, nebo její prokurista, může-li podle udělené prokury jednat samostatně.
137. Podle § 34 odst. 2 t. o. p. o. si právnická osoba může zvolit zmocněnce. Zmocnění k zastoupení se prokazuje písemnou plnou mocí. Plnou moc lze udělit i ústně do protokolu. V řízení může mít obviněná právnická osoba současně pouze jednoho zmocněnce. Znění § 34 odst. 4 t. o. p. o. stanoví, že činit úkony v řízení nemůže osoba, která je obviněným, poškozeným nebo svědkem v téže věci. Pokud je v průběhu řízení zjištěna tato skutečnost, předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce vyzve právnickou osobu, aby určila k provádění úkonů v dalším řízení jinou osobu; k určení takové osoby jí stanoví lhůtu zpravidla v délce 7 dnů. Podle § 34 odst. 5 t. o. p. o. není-li osoba uvedená v odstavci 4 určena ve stanovené lhůtě, nebo právnická osoba nemá osobu způsobilou činit úkony v řízení, popřípadě právnické osobě nebo jejímu zmocněnci prokazatelně nelze doručovat písemnosti, předseda senátu a v přípravném řízení soudce ustanoví právnické osobě opatrovníka. Osobu lze ustanovit opatrovníkem jen s jejím souhlasem. Opatrovníkem nelze ustanovit osobu, o níž lze mít důvodně za to, že má takový zájem na výsledku řízení, který odůvodňuje obavu, že nebude řádně hájit zájmy právnické osoby. Usnesení o ustanovení opatrovníka se oznamuje tomu, kdo je ustanovován opatrovníkem, a nevylučuje-li to povaha věci, též právnické osobě. Není od věci upozornit také na § 35 odst. 1 t. o. p. o., podle něhož ustanovení § 34 nemá vliv na právo obviněné právnické osoby na obhajobu, a na § 35 odst. 2 t. o. p. o. zakotvující, že pro obviněnou právnickou osobu se nepoužijí ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě.
138. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje (viz nálezy ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 131/18, ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 2436/18, ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3139/19, aj.), že i právnické osobě náleží v trestním řízení některá ústavně zaručená základní práva, mezi nimi i právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) a právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Součástí práva na obhajobu je i právo na svobodnou volbu obhájce; byť toto právo není absolutní a může být zákonodárcem omezeno, každé takové omezení představuje zásah do základního práva na obhajobu, jehož ústavnost se posuzuje v testu proporcionality (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 131/18).
139. V nálezu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3139/19, Ústavní soud reagoval na situaci založenou na tom, že právnická osoba má jen jedinou osobu oprávněnou za právnickou osobu činit úkony, ale tato osoba je ve stejném řízení obviněným (jako tomu bylo v tomto případě). Ani v takovém případě nelze podle něj paušálně uzavřít, že nad výhodami z faktických znalostí takového obviněného pro obhajobu právnické osoby musí vždy převážit riziko, že obviněný bude jednat v rozporu s jejími zájmy. Je v zájmu zachování tohoto práva, aby za právnickou osobu obviněný nečinil všechny úkony v trestním řízení, neboť i když se bude na počátku jevit, že má zcela shodné zájmy jako právnická osoba, nikdy nelze vyloučit riziko kolize jeho zájmů se zájmy právnické osoby, a to třeba i v budoucnu. Právě tomu usiluje předejít § 34 odst. 4 věta první t. o. p. o. I v takových případech je však třeba z hlediska dostatečného zajištění práva právnické osoby na obhajobu umožnit takové formálně vyloučené osobě zvolit právnické osobě zmocněnce podle § 34 odst. 2 t. o. p. o., které má předcházet ustanovení opatrovníka podle § 34 odst. 5 t. o. p. o. Považovat takového obviněného a priori za vyloučeného i z tohoto úkonu může tedy být proporcionálním zásahem do práva právnické osoby na obhajobu jen tam, kde je zřejmé, že již takový úkon činí obviněný se záměrem poškodit právnickou osobu v jejím právu na obhajobu či své právo na obhajobu zvýhodnit na její úkor. Z logiky věci přitom plyne, že v této volbě je obviněný limitován tím, že nesmí jako zmocněnce podle § 34 odst. 2 t. o. p. o. zvolit osobu, která je uvedena ve výčtu § 34 odst. 4 t. o. p. o. Pokud však zvolí jinou osobu, mohou orgány činné v trestním řízení tuto volbu považovat za neúčinnou jedině tehdy, je-li z konkrétních okolností zřejmé, že jde o zjevné zneužití práva (např. volba zmocněnce, který nemá k právnické osobě vůbec žádný vztah, doručuje se mu na adresu v zahraničí, kde je nedostupný atd.). Jen v takových případech je možné právnické osobě přesto, že jí byl zvolen zmocněnec, ustanovit opatrovníka podle § 34 odst. 5 t. o. p. o.
140. Ústavní soud shrnul, že institut opatrovníka právnické osoby v trestním řízení podle § 34 odst. 5 t. o. p. o. je subsidiární povahy a mělo by jej být využíváno jen jako krajního prostředku, neboť vždy představuje zásah do práva právnické osoby na obhajobu v trestním řízení podle čl. 40 odst. 3 Listiny, který musí být proporcionální vzhledem k účelu, který sleduje. Je-li jediná osoba, která je oprávněna za právnickou osobu v trestním řízení jednat, vyloučena podle § 34 odst. 4 věta první uvedeného zákona proto, že je ve stejné trestní věci obviněna, toto vyloučení se nevztahuje i na volbu zmocněnce k vykonávání úkonů za právnickou osobu v trestním řízení podle § 34 odst. 1 uvedeného zákona, jestliže zde není konkrétní riziko, že tak činí proto, aby právnickou osobu poškodila či na její úkor zvýhodnila v trestním řízení sebe. Není-li zjištěn důvod k takové obavě, je zásadně třeba považovat volbu zmocněnce takovým jednatelem za úkon, z něhož v trestním řízení proti právnické osobě vyloučen není.
141. Odvolací soud se touto otázkou v usnesení ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, a ani ze dne 3. 11. 2016 téže spisové značky nezabýval a bez dalšího, aniž by provedl potřebný test proporcionality, uzavřel, že jednatelé obviněných právnických osob, kteří byli v téže věci obviněnými, nemohli obviněným právnickým osobám zvolit obhájce (zmocněnce). V řízení následujícím po zrušení rozsudku soudu prvního stupně usnesením Vrchního soudu v Olomouci coby odvolacího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, tak došlo k podstatné vadě řízení založené na porušení práva na obhajobu obou obviněných právnických osob. Nelze totiž pominout, že zásahem odvolacího soudu bylo zkráceno právo na obhajobu obviněných právnických osob v průběhu řízení před soudem prvního stupně, který v hlavním líčení provedl řadu významných důkazů, a v neposlední řadě nebylo plně respektováno právo na obhajobu ani v následujícím odvolacím řízení.
142. V důsledku této procesní vady je proto nezbytné provést hlavní líčení v rozsahu následujícím po zrušujícím usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, znovu, opakovat provedení všech relevantních důkazů (případně jejich rozsah korigovat se zřetelem k požadavkům procesních stran), a to při důsledném respektování práva na obhajobu obou obviněných právnických osob. Teprve po provedení všech potřebných důkazů, náležitém vyhodnocení provedených důkazů v souladu se zásadami uvedenými v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. bude možno o vině obviněných právnických osob a případně i o jejich trestech znovu rozhodnout.
143. Z takto vyložených důvodů Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 5 To 30/2018, a rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 61 T 12/2015, v části týkající se obviněných právnických osob C. a S. H., zrušil. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Jinak zůstává rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 5 To 30/2018, beze změny. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudu bylo ohledně obviněných právnických osob S. H. a C. zrušeno jen v důsledku dovolání podaných ve prospěch obviněných, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 8. 2020
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu