80.\tZ povahy rozhodnutí o zastavení řízení o přestupku je třeba vyvodit, že takovým rozhodnutím bude vždy rozhodnutí o zastavení řízení o přestupku podle § 86 odst. 1 písm. a), b), c), g) zákona č. 250/2016 Sb. Je tomu tak proto, že jím správní úřad rozhodl, že skutek, o němž se vede řízení, se nestal nebo není přestupkem, skutek nespáchal obviněný z přestupku, spáchání skutku, o němž se vede řízení, nebylo obviněnému z přestupku prokázáno či obviněný nebyl v době spáchání přestupku pro nepříčetnost trestně odpovědný. Povaha těchto rozhodnutí je totiž taková, že jimi bylo fakticky rozhodnuto o tom, zda se osoba podezřelá ze spáchání přestupku dopustila přestupku či nikoliv, a v rámci trestního řízení by odpovídající výraz našly po zahájení trestního stíhání či nápadu obžaloby či návrhu na potrestání v rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. ř. (rozhodnutí v přípravném řízení), v rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. (předběžné projednání obžaloby) či ve zproštění obžaloby podle § 226 písm. a), b), c), d) tr. ř. (rozhodnutí v hlavním líčení). Takovým rozhodnutím pak není ovšem rozhodnutí o odložení věci podle § 76 zákona č. 250/2016 Sb., s výjimkou postupu podle § 76 odst. 1 písm. j) zákona č. 250/2016 Sb., neboť takové rozhodnutí nepředstavuje meritorní rozhodnutí.
81.\tPromítnutím těchto pravidel do posuzované věci lze uzavřít, že překážku ne bis in idem představuje rozhodnutí o zastavení přestupkového řízení z důvodu promlčení, protože je vydal správní orgán, vybavený rozhodovací pravomocí, která mu umožňuje přezkoumat podstatu věci na základě posouzení okolností případu. Rozhodnutí o tom, že odpovědnost za přestupek zanikla podle § 86 odst. 1 písm. h) zákona č. 250/2016 Sb. má formu usnesení, jež se doručuje stranám, což koresponduje s podmínkami uvedenými v § 86 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., podle něhož se usnesení o zastavení řízení nedoručují u taxativně uvedených případů zastavení, tj. podle odstavce 1 písm. d), e), f), i), j), k), m) a n), kdy se pouze poznamenají do spisu. V případě zastavení řízení podle písm. h) je tedy třeba stranám rozhodnutí doručit, jak se také v posuzované věci stalo (viz č. l. 15 verte, 21/3 přestupkového spisu). Podle § 76 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb. rovněž platí, že proti usnesení se může odvolat účastník, jemuž se usnesení oznamuje. Odvolání proti usnesení nemá odkladný účinek. Rovněž této možnosti obviněný v posuzované věci využil, když proti uvedenému rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu zániku odpovědnosti za přestupek pro promlčení, podal blanketní odvolání, o němž odvolací správní orgán rozhodl, jak bylo uvedeno výše.
82.\tJde o akt správního orgánu, který má povahu rozhodnutí ve věci samé, protože v rámci promlčení dochází k situaci, že zaniká odpovědnost za přestupek v důsledku uplynutí zákonem stanovené doby, což tento orgán zjistí poté, co vyhodnotil skutečnosti obsažené ve spise. Takový postup koresponduje se záměrem zákonodárce vyjádřeným v důvodové zprávě k citovanému zákonu č. 250/2016 Sb., v níž se uvádí, že: „Rovněž v situaci, kdy odpovědnost za přestupek zanikla, je nezbytné zkoumat skutkový stav za účelem posouzení této právní otázky, především zjistit okolnosti spáchání skutku, v němž je spatřován přestupek.“ (srov. rozsudek ESLP ze dne 8. 7. 2019 ve věci Mihalache proti Rumunsku, stížnost č. 54012/10). Významné je i to, že jde o rozhodnutí, proti němuž lze podat řádný opravný prostředek. Z obsahu výše uvedeného přestupkového spisu je zjevné, že forma a povaha rozhodnutí, jímž bylo v přestupkovém řízení o přestupcích rozhodnuto, je konečným rozhodnutím, které vytváří překážku, jež by založila situaci, že by bylo nyní v trestním řízení rozhodnuto podruhé (bis).
83.\tOdvolací soud se pro závěr o tom, že nejde o věc vytvářející překážku z hlediska zásady ne bis in idem, nesprávně opíral o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 576/2018, jež vycházelo z předchozího zákona o přestupcích č. 200/1990 Sb. Komentářová literatura dovozovala, že muselo být rozlišováno, jestli se jednalo o zastavení řízení z procesních důvodů (bez věcného posuzování projednávaného případu), které nemělo účinky věci pravomocně rozhodnuté a nezakládalo proto překážku rei iudicatae [srov. § 76 odst. 1 písm. d), e), f), g), h), ch), i), k) a l) zákona č. 200/1990 Sb.], o němž se vydávalo usnesení, které se pouze poznamenalo do spisu. V případech podle § 76 odst. 1 písm. a), b), c) a j) cit. zákona se však nejednalo o zastavení řízení z procesních důvodů a vznikala zde překážka věci rozhodnuté. Současný zákon o přestupcích tuto nejednotnost již odstranil, neboť je výslovně stanoveno, že správní orgán rozhoduje, a činí tak formou usnesení (viz JEMELKA, L., VETEŠNÍK, P. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Zákon o některých přestupcích. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, s. 415, 797 až 800).
84.\tNázor soudů nižších stupňů, že nejde o meritorní rozhodnutí, lze vyvrátit i s důrazem na povahu promlčení jako jednoho z důvodů zániku odpovědnosti za přestupek. Podle § 29 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb. odpovědnost za přestupek zaniká uplynutím promlčecí doby. Pod pojem „trestnost činu“ užitý v čl. 40 odst. 6 Listiny spadá i hmotněprávní úprava zániku trestní odpovědnosti a odpovědnosti za přestupek včetně promlčení trestní odpovědnosti a zániku odpovědnosti za přestupek uplynutím promlčecí doby (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19). V obecném smyslu lze vycházet z významu a smyslu promlčení jako zániku odpovědnosti za spáchaný čin, což vyjadřuje jeho hmotněprávní charakter, avšak důsledky s ním spojené jsou procesní, protože vedou k ukončení stíhání (srov. přiměřeně též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 735 až 737). U přestupku to znamená, že správnímu orgánu zaniká jeho právo, respektive povinnost, přestupek projednat. Důvodem promlčení je hledisko snižujícího se významu stíhání za přestupek v důsledku uplynutí delší doby od jeho spáchání, neboť stíhání v takovém případě přestává plnit svou společenskou funkci. Je institutem, díky kterému dochází buď k zeslabení práva nebo k jeho úplnému zániku v důsledku uplynutí času, tedy promlčecí doby. Oslabení subjektivního práva a právní povinnosti v důsledku uplynutí časové lhůty jsou stanovené právní normou, která spočívá v tom, že subjektivní právo a jemu odpovídající právní povinnost sice stále trvají, avšak nelze je vymáhat např. soudní cestou (HENDRYCH, D. a kol. Právnický slovník [online databáze]. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009). Snižuje se totiž jak škodlivost činu pro společnost, tak schopnost správního orgánu provést řádné dokazování. V § 30 zákona č. 250/2016 Sb. je stanovena délka promlčecí doby, po jejímž uplynutí zaniká odpovědnost za přestupek, dále tento zákon uvádí podmínky běhu promlčecí doby (§ 31) a důvody stanovení a přerušení promlčecí doby (§ 32). Tato doba je prekluzivní a správní orgán k ní musí přihlížet z úřední povinnosti, tj. bez ohledu na to, zda účastník řízení námitku prekluze uplatnil či nikoli. V opačném případě by došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť v důsledku plynutí času právo na projednání a potrestání pachatele přestupku zaniklo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2701/08). Pro to, zda rozhodnutí o promlčení přestupku vytváří překážku ne bis in idem, má význam povaha tohoto institutu nejen v jeho procesních důsledcích, tj. že se řízení dále nekoná, ale i hmotněprávních, protože jeho smyslem je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, též nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 947/09). Podstatné je, že uplynutím doby se vytrácí zájem společnosti na potrestání pachatele, což je třeba mít na paměti, neboť jestliže slábne během stanovené jednoleté lhůty zájem společnosti na potrestání za přestupek, je nelogické, aby takový zájem u téhož skutku přetrvával při jeho posouzení jako závažnějšího deliktu a přísnějšího postihu za trestný čin. Takový závěr by byl v rozporu s výše uvedenými pravidly a významem a smyslem institutu promlčení v přestupkovém řízení.
85.\tUvedené skutečnosti svědčí o tom, že i když zastavení správního (přestupkového) řízení pro promlčení není rozhodnutím, jímž se rozhoduje výslovně o vině či nevině, má povahu rozhodnutí s hmotněprávními účinky, jehož důsledkem je, že přestupce nelze stíhat, a proto má dopad na zánik jeho trestní odpovědnosti. V tom lze spatřovat současně i konečnost takového rozhodnutí. Takový závěr má oporu i v judikatuře ESLP, která chápe zásadu ne bis in idem striktně materiálně a čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě chrání i proti opětovnému „stíhání“, nikoliv pouze proti dvojímu odsouzení. Právní moc rozhodnutí o zastavení řízení pro promlčení znamená zánik možnosti meritorního projednání skutku, jelikož stát měl možnost skutek projednat, avšak v důsledku uplynutí času jeho pravomoc zanikla. Následné zahájení trestního stíhání by tak představovalo obcházení účinků promlčení, popíralo princip právní jistoty a činilo institut promlčení fakticky bezvýznamným, narušilo by právní jistotu obviněné osoby a předvídatelnost práva v důsledku nepřípustného pokračování a rozšiřování trestní represe a její přenesení do přísnějšího trestněprávního režimu s mnohem citelnějšími dopady do života obviněného, nežli mu hrozily v přestupkovém řízení (srov. rozsudek ESLP ze dne 12. 11. 2019 ve věci Smoković proti Chorvatsku, stížnost č. 57849/12; rozsudek ESLP ze dne 8. 7. 2019 ve věci Mihalache proti Rumunsku, stížnost č. 54012/10).
86.\tV posuzované věci bylo správní řízení pravomocně skončeno dne 10. 11. 2023, trestní stíhání pro tytéž skutky bylo zahájeno v mezidobí dne 12. 6. 2023 usnesením Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 6. oddělení obecné kriminality, Brno, sp. zn. KRPB-180233-183/TČ-2021-060276. Pokud poté došlo k souzení a odsouzení obviněného pro tytéž skutky, svědčí uvedená skutečnost pro správnost závěru, že u dílčích útoků v bodech 5), 6), pro něž bylo trestní stíhání zahájeno a obviněný pro ně byl následně v rámci pokračujícího skutku i odsouzen, došlo k stíhání pro totéž a obcházení zásady ne bis in idem (viz přiměřeně rozhodnutí č. 44/2017 Sb. rozh. tr.).
87.\tUvedené závěry dostatečně vyjadřují a odůvodňují i odlišné stanovisko oproti tomu, které bylo vyjádřeno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 576/2018, v němž Nejvyšší soud vyslovil, že rozhodnutí správního orgánu o zastavení správního řízení z důvodů uplynutí lhůty jednoho roku od spáchání přestupku, překážku ne bis in idem nevytvořilo. Podstatné totiž je, že uvedené rozhodnutí posuzovalo předmětný důvod k zastavení správního řízení na základě zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, účinného do 30. 6. 2017, který podmínky pro rozhodnutí o zániku odpovědnosti za přestupek z důvodu promlčení upravoval jiným způsobem než současně platný zákon č. 250/2016 Sb. Zásadní odlišnost vyplývala z toho, že podle zákona č. 200/1990 Sb. závěr o takovém zastavení neměl povahu rozhodnutí, ale ve spise byla tato skutečnost pouze konstatována ve formě tzv. poznámky, která se jen vyznačila (poznamenala) do spisu. Z těchto důvodů nešlo o odlišný právní názor, který by vyžadoval předložení věci velkému senátu Nejvyššího soudu ve smyslu § 20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích).
X. Rozhodnutí Nejvyššího soudu
88.\tNejvyšší soud poté, co dospěl k závěru, že u dílčích útoků uvedených v bodech 5) a 6) byla porušena zásada ne bis in idem, byl povinen toto zjištění promítnout i do rozhodnutí o vině i trestu obviněného. Jde o právní závěry, o nichž může rozhodnout na základě jinak správných skutkových závěrů učiněných soudy prvního a druhého stupně ohledně dalších 22 dílčích útoků, jichž se shora zjištěné vady netýkaly. Proto rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 8 To 362/2024, tak rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2024, sp. zn. 91 T 49/2023, v celém rozsahu, protože obou se týkala Nejvyšším soudem zjištěná vada. V souvislosti s tím podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, která tímto zrušením pozbyla podkladu, a znovu sám rozhodl tak, jak je ve výroku tohoto rozsudku uvedeno.
89.\tPokud jde o výrok o vině, s ohledem na shora uvedené, nebylo možné obviněného uznat vinným dílčími útoky (srov. § 116 tr. zákoníku) ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně popsanými v bodech 5) a 6). Bylo proto třeba pro procesní řešení této situace, když obviněného nelze vést k trestní odpovědnosti za tyto dva dílčí útoky pokračujícího trestného činu, vycházet z podmínek vymezených v § 12 odst. 12 tr. ř. Podle něho se skutkem rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak, což navazuje na § 11 odst. 2 tr. ř., které umožňuje oddělené projednávání dílčích útoků pokračování v trestném činu (srov. ŠÁMAL, P. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 261).
90.\tV posuzované věci, když bylo rozhodnuto o všech dílčích útocích trestných činů pravomocným rozsudkem, a Nejvyšší soud za vadné považuje jen některé z nich, je povinen zrušit celý výrok o vině týkající se tohoto pokračujícího jednání. Pro dílčí útoky, které byly shledány vadnými, bylo třeba obviněného zprostit obžaloby. Proto obviněného uznal vinným 22 dílčími útoky, u nichž vadu nezjistil, a za ně mu uložil trest, útoků pod body 5) a 6) obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil, protože shledal, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
91.\tV dílčích útocích, jimiž byl obviněný původně rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným [body 1) až 4), 7) až 24], nyní nově označených 1) až 22), obviněného znovu shledal vinným jednak přečinem neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 180 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku [v bodech 1), 2)], a jednak přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaném [v bodech 1), 2),7)] a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [v bodech 3), 4), 5), 6), 8) až 22)]. Za ně také znovu ukládal trest.
92.\tVzhledem k tomu, že rozsah trestného jednání obviněného se zmenšil z 24 dílčích útoků na 22, se tím jen a nepatrně (viz uvedené shora) snížila i škodlivost činu, avšak jen se zřetelem na tento jeho rozsah, nikoliv však zásadně do celkové povahy škodlivosti jednání obviněného s ohledem na dopad, jaký mělo pro poškozené.
93.\tNejvyšší soud obviněnému nově ukládal trest při respektu k tomu, jaké úvahy rozvedl soud prvního stupně v bodě 39. svého rozsudku. Současně převzal i závěry odvolacího soudu, jenž o trestu rozhodoval mimo jiné i z podnětu odvolání státního zástupce a obviněnému uložil nad rámec rozsudku soudu prvního stupně peněžitý trest (srov. body 30. a 31. napadeného rozsudku). Nejvyšší soud důvody soudů obou stupňů shledal správnými a pro stručnost na ně pouze odkazuje. Stejným způsobem posuzoval osobu obviněného i povahu trestné činnosti, k níž lze rovněž odkázat na skutečnosti uvedené v tomto rozhodnutí ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že výměru trestu odnětí svobody obviněnému vzhledem ke zproštění dvou dílčích útoků zkrátil o dva měsíce, tudíž mu za podmínek § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 25 měsíců, jejž podmíněně odložil na zkušební dobu stejně vymezenou, jak to učinil soud prvního stupně, tzn. v trvání tří roků. Rovněž u trestu peněžitého snížil jeho celkovou částku o dvacet denních sazeb, což je přiměřené snížení s ohledem na nový rozsah viny obviněného.
94.\tPři ukládání trestu odnětí svobody, jenž byl obviněnému podmíněně odložen na zkušební dobu, ve které mu rovněž uložil povinnost odčinit způsobenou nemajetkovou újmu, Nejvyšší soud přihlédl k námitkám obviněného proti nejasnosti původního výroku rozsudku soudu prvního stupně, kde chyběla konkretizace toho, komu a v jaké výši má být tato újma nahrazena. Výrok podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku proto zpřesnil tak, aby bylo zřejmé, že tato povinnost se týká těch poškozených, o jejichž nároku bylo v této věci rozhodnuto.
95.\tBral přitom do úvahy, že podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku může soud uložit přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 tr. zákoníku směřující k tomu, aby vedl řádný život; zpravidla mu též uloží, aby podle svých sil nahradil škodu nebo odčinil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil, nebo aby vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem. Jde o demonstrativní výčet, protože vedle nich nebo místo nich lze pachateli uložit i další taková omezení nebo povinnosti, pokud je to nutné, aby vedl řádný život (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1032/2011). Uložení povinnosti podle § 82 odst. 3 věty za středníkem tr. zákoníku nebrání skutečnost, že soud současně rozhodne o nároku poškozeného na náhradu škody, na odčinění nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení podle § 228 tr. ř., protože výrok podle § 82 odst. 3 věty za středníkem tr. zákoníku má jinou funkci než výrok podle § 228 tr. ř. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1342).
96.\tNejvyšší soud přihlédl k tomu, že ukládané opatření i povinnosti ve smyslu § 82 odst. 3 tr. zákoníku by měly být formulovány tak, aby byly určité, a tím i kontrolovatelné, což zajišťuje jejich plnění, které má význam i pro posouzení jejich konečného splnění, a v případě jejich nerespektování dává soudům podklad pro vyvození důsledků. Pro jejich vykonatelnost, a tedy srozumitelnost danou jejich vymezením je třeba vycházet z okolností, za kterých došlo ke spáchání konkrétně posuzovaného činu, a jeho následků. Zákon přitom pro tento účel nedává soudům žádné vodítko, jak mají být tyto povinnosti formulovány, tedy neurčuje závazná zákonem konkrétně daná formulační hlediska ani parametry pro jejich stanovení. To zákon ponechává v konečném důsledku na soudu, jenž tak činí v návaznosti na konkrétní zjištěnou situaci. Z okolností stanovených v § 82 odst. 3 tr. zákoníku pouze vyplývá, že formulace příslušného omezení nebo povinnosti by měla obsahovat dostatečný podklad pro to, aby pachatel překonal škodlivý vliv činu, jejž spáchal, tedy dosáhl nápravy, a to i odčiněním důsledků jeho činu. Pachatel sám musí především přesně vědět, jak se má vzhledem k omezením ve zkušební době chovat, co činit nemá, anebo čeho se má zdržet (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1340, 1341).
97.\tJestliže odvolací soud obviněnému uložil povinnost, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil, bylo třeba připustit, že tato formulace nebyla zcela konkrétní, jelikož tato povinnost byla vymezena jen velmi obecně a neurčovala daná formulační hlediska s ohledem skutkový stav.
98.\tVzhledem k tomu, že Nejvyšší soud ve věci znovu sám po zrušení rozsudků soudů obou stupňů rozhodoval, jsou již bezpředmětné námitky obviněného směřující proti neúplnosti, kterou shledával v tom, že odvolací soud znovu nerozhodl o náhradě nemajetkové újmy, neboť v jeho rozsudku požadovaný výrok nechyběl, což plyne z toho, že o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy rozhodl soud prvního stupně výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř., avšak i tento Nejvyšší soud zrušil, takže není nutné k těmto námitkám obviněného nic víc dodávat. Nadto sám obviněnému uložil konkrétní povinnost uhradit nemajetkovou újmu dvěma poškozeným, které se zbytky jejich nároků odkázal podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento postup rovněž vychází z důvodů, jimiž se již zabýval zejména soud prvního stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 5. 2026
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu