56.\tNejvyšší státní zástupce podal dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., protože v napadeném rozsudku odvolacího soudu chybí výrok o odvoláních státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočky v Ostravě podaném v neprospěch obviněných Kajury a Kvapila proti části přezkoumávaného rozsudku, v níž byli zproštěni obžaloby. Skutečnost, že odvolací soud odvolání státního zástupce posoudil jako nedůvodné, je patrná pouze z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (srov. body 161. až 170.). Ve výrokové části rozsudku však výrok podle § 256 tr. ř. o zamítnutí odvolání státního zástupce obsažen není. Na tomto požadavku nic nemění skutečnost, že v bodě I. výroku přezkoumávaného rozsudku odvolací soud reagoval na vyjádření státního zástupce ohledně trestů u obviněných Zajace a Schovánka, zde je třeba vyjít ze zásady, že u odvolání státního zástupce týkajícího se více obviněných je třeba rozhodnout ohledně každého obviněného (viz rozhodnutí č. 34/2000 Sb. rozh. tr.). Pochybení spočívá v tom, že odvolání podané státním zástupcem posuzoval odvolací soud jako celek, nikoli ke konkrétním odvoláním vůči jednotlivým osobám obviněných, ohledně nichž bylo podáno. Absence zamítavého výroku vede k narušení právní jistoty obviněných Kajury a Kvapila v jejich neprospěch, a proto bylo dovolání nejvyšším státním zástupcem podáno v jejich prospěch. Státní zástupce vysvětlil, že v případě rozhodnutí o chybějícím výroku však nelze zároveň vyloučit, že nové rozhodnutí by mohlo jejich postavení zhoršit, a v tomto směru dovolání zaměřil též v jejich neprospěch.
57.\tNejvyšší státní zástupce mimo dovolání (obiter dictum) upozornil na to, že napadený rozsudek obsahuje pod bodem V. výrok, jímž byla zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná údajná „stížnost státního zástupce“, neboť státní zástupce žádnou takovou stížnost nepodal. Tento výrok je proto nadbytečný a neodráží faktický stav řízení. Podle rozhodovací praxe (srov. rozhodnutí č. 20/2016 Sb. rozh. tr.) soud v hlavním líčení nerozhoduje výslovným výrokem o zamítnutí návrhu státního zástupce na uložení ochranného opatření, nicméně pokud v předmětné trestní věci soud prvého stupně v rozporu s judikaturou výslovně rozhodl o zamítnutí návrhu státního zástupce na uložení zabrání věci ve vztahu k zúčastněné osobě Josef KVAPIL, a. s., a státní zástupce proti takovému výroku rozsudku podal odvolání, tak měl odvolací soud o takovém odvolání státního zástupce rozhodnout. Třebaže v tomto směru rovněž absentuje v napadeném rozsudku příslušný výrok odvolacího soudu, nelze uvedenou vadu zhojit v dovolacím řízení, neboť výrok o „neuložení ochranného opatření“ nespadá do kategorie rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 tr. ř. (takové dovolání by bylo nepřípustné), neboť tato kategorie zahrnuje pouze pozitivní rozhodnutí o uložení takového ochranného opatření. Ohledně obviněných Zajace a Schovánka v bodě I. odvolací soud rozhodl i k odvolání státního zástupce, ačkoliv k tomuto nebyl žádný podklad. V dané souvislosti šlo pouze o vyjádření státního zástupce k odvolání obviněných Schovánka a Zajace při veřejném zasedání, při kterém navrhl, s ohledem na nově zjištěné skutečnosti, upravit výroky o trestech, nicméně to nelze považovat za řádně podané odvolání ve vztahu k těmto obviněným, protože písemně zpracovaná odvolání byla podána v jejich neprospěch a týkala se jen obviněných Kajury a Kvapila. Byť je i tento výrok formálně vadný, právní jistotu uvedených obviněných podle nejvyššího státního zástupce nenarušuje, a navíc tuto vadu nelze dovoláním zhojit.
58.\tZe shora uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce požadoval, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek nerušil, ale aby s ohledem na neúplný výrok přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci jeho doplnění. S ohledem na rozvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265l odst. 2 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby doplnil chybějící výroky o tom, jak bylo rozhodnuto o odvoláních státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočky v Ostravě směřujících v neprospěch obviněných Kvapila a Kajury.
III. Vyjádření státního zástupce k dovoláním obviněných a jejich repliky
59.\tStátní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného Zajace uvedl, že míří vůči nepřiměřenosti jemu uloženého trestu, což je mimo důvody dovolání. Poukázal na to, že mu byl uložen zákonný trest odnětí svobody v trvání devíti roků a dvou měsíců odvolacím soudem v přípustném rozmezí trestní sazby ve smyslu § 240 odst. 3 tr. zákoníku, navýšené ve smyslu § 108 odst. 1 tr. zákoníku, jejíž horní hranice tak mohla dosahovat výměry až třinácti let a čtyř měsíců. Odvolací soud se individualizací trestu ve vztahu k osobě obviněného zabýval adresně a v odůvodnění rozhodnutí vysvětlil – především v bodech 156. až 159. rozsudku, které skutečnosti vzal v úvahu při stanovení druhu a výměry trestu za podstatné, vymezil se rovněž k přijatému prohlášení viny podle § 206c tr. ř. učiněnému v odvolacím řízení. Jeho argumentace logicky nevyústila v aplikaci postupu podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Přijaté prohlášení viny podle § 206c tr. ř. bylo zohledněno jako polehčující okolnost, a obviněný byl nově zařazen do mírnějšího typu věznice. Nebylo zjištěno negarantování práva obviněného na zohlednění extrémně nepřiměřené délky řízení, aby musela nastoupit její výraznější kompenzace prostřednictvím mimořádného snížení trestu odnětí svobody ve smyslu § 58 tr. zákoníku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012).
60.\tStátní zástupce nepřisvědčil ani námitkám obviněných Gabery a Mase. Při ukládání trestů těmto obviněným se soudy nedopustily žádných excesů, které by znamenaly zásah to principu proporcionality trestní represe, a to zejména s ohledem na délku trestního řízení.
61.\tDovolací argumentace obviněného Gabery podle státního zástupce představovala polemiku s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení soudy nižších stupňů ve smyslu požadavků vyplývajících z § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., avšak státní zástupce v dokazování takové nedostatky neshledal. Zároveň šlo jen o opakování obhajoby uplatňované v dřívějších fázích trestního řízení, k níž se soudy nižších stupňů již vyjadřovaly. Námitky o nedostatcích naplnění znaků organizované zločinecké skupiny byly vedeny v rovině neprokázání skutkových zjištění, nikoli identifikace vad nesprávného hmotněprávního posouzení. Námitku o systémové podjatosti vznesenou obviněným Gaberou nepovažoval státní zástupce za relevantní, protože dopadá na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který dovolatel neuplatnil, nicméně byla značně nekonkrétní, bez faktického vymezení důvodů pro vyloučení soudce podle § 30 tr. ř. Ani námitce o neprovedení důkazu znaleckým posudkem státní zástupce nepřisvědčil, protože nejde o opomenutý důkaz, když se odvolací soud tímto důkazním návrhem obviněného zabýval a vypořádal se s ním (srov. bod 182. rozsudku odvolacího soudu), přitom nebyl důvod zpracovávat revizní znalecký posudek, pokud v posudku vypracovaném společností A-consult nebyly shledány vady a byl hodnocen jako každý jiný důkaz postupem podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
62.\tZa bezpředmětné označil výhrady obviněného Gabery týkající se nezohlednění avizovaných rozhodnutí SDEU, protože směřují výlučně proti odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, přičemž požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí nelze interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného. Řešená problematika byla komplexněji rozebírána v bodu 118. a násl. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně na pozadí rozporované účelovosti existence řetězce obchodních společností a činnosti obviněných v nich pro získání nelegálního zisku na úkor České republiky.
63.\tStátní zástupce k dovolání obviněného Mase uvedl, že na jeho námitky již bylo adekvátním způsobem reagováno u soudů nižších instancí. Obviněný se jen snažil prosadit rozdílný náhled na zapojení se do trestné činnosti daňového charakteru a sejmout podíl z vlastní odpovědnosti. Neztotožnil se ani s tvrzením o nedostatku konkretizace popisu skutku k jeho osobě, s nímž se vypořádal již odvolací soud v bodech 107. až 109. odůvodnění rozsudku, byť v obecných rysech v náhledu na možnosti vymezování skutku, který se mu jevil být naopak detailním. Skutek je propojen s odůvodněním rozhodnutí, s nímž vytváří jeden celek. Odvolací soud se vypořádal i s výhradou o absenci překladu písemného vyhotovení rozsudku v bodě 100. odůvodnění rozsudku a reagoval též na odepření, resp. omezení závěrečné řeči, kterou je možné přerušit s odkazem na § 216 odst. 4 tr. ř., jakmile vybočuje zřejmě z rámce projednávané věci, což je dáno zejména u nesouvislosti projevu s vytýkaným skutkem a obviněným jakožto jeho pachatelem postaveným před soud. Z takového postupu nelze vyvozovat odepření práva na obhajobu.
64.\tPo zvážení rozvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání obviněných Zajace, Gabery a Mase odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
65.\tVyjádření k dovoláním obviněných Zajace, Gabery a Mase bylo zasláno jejich obhájcům k případné replice. Svého práva ji učinit využil do konání neveřejného zasedání pouze obviněný Mas prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Nováka. Uvedl, že nesouhlasí s hodnocením dovolací argumentace, kterou učinil státní zástupce, protože nevznášel pouze běžné výhrady skutkové povahy ani neusiloval o to, aby dovolací soud znovu rozebíral a hodnotil všechny ve věci provedené důkazy. Poukázal na to, co uváděl ve svém dovolání a obhajoval svoji dovolací argumentaci, nicméně převážně tak činil na podkladě již dříve uvedených tvrzení. Stejně tak vysvětlil smysl svých dovolacích výhrad, kdy nad rámec již uvedeného tvrdil, že z jeho strany nejde o opakovanou obhajobu, nýbrž brojí proti vadám napadeného rozsudku odvolacího soudu, který se jeho výhradami řádně nezabýval a nevypořádal je. Obviněný Mas tudíž setrval na svých námitkách proti procesnímu postupu obecných soudů v dovolání vyjádřených a podrobně zdůvodněných a měl za to, že argumentace státního zástupce obsažená v jeho vyjádření je obecná a povrchní, postrádající konkretizaci ve vztahu k obviněnému a založená na zjevně nesprávném právním hodnocení relevantních otázek. V neposlední řadě uvedl, že v dovolání řádně vymezil dovolací důvody, velmi pečlivě je vyložil a odůvodnil. Odmítl tvrzení, že by mělo být zjevně neopodstatněným a jako takové by mělo být odmítnuto postupem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., naopak setrval na svém závěrečném návrhu prezentovaném v podaném dovolání.
66.\tK námitkám obviněných Schovánkové Hochové a Schovánka zaměřeným vůči trestu odnětí svobody státní zástupce z hlediska jejich přiměřenosti poukázal na to, že nejsou žádným z deklarovaných dovolacích důvodů. Přesto uvedl, že obviněnému Schovánkovi byl uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let a šesti měsíců, tedy v přípustném rozmezí trestní sazby ve smyslu § 240 odst. 3 a § 108 odst. 1 tr. zákoníku, jejíž horní hranice tak mohla dosahovat výměry až třinácti let a čtyř měsíců. Stejně tak to platí pro obviněnou Schovánkovou Hochovou, které byl uložen podle § 240 odst. 2 a § 108 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, což odpovídalo uvedené mírnější kvalifikaci. Podle státního zástupce nepodmíněné tresty odnětí svobody uložené těmto obviněným nevykazují ani ústavněprávní nedostatky, pro které by zásah Nejvyššího soudu do roviny trestání mohl být zcela výjimečně možný, protože byly ze strany soudů nižších stupňů řádně odůvodněny (srov. body 156., 157. rozsudku soudu prvního stupně a bod 143. rozsudku odvolacího soudu). Ani z hlediska extrémně nepřiměřené délky řízení neshledal státní zástupce důvod k tomu, aby musela nastoupit její kompenzace prostřednictvím mimořádného snížení trestu odnětí svobody ve smyslu § 58 tr. zákoníku, podle něhož jinak taková délka řízení má povahu okolnosti, na níž citované ustanovení dopadá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012). K dopadům výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody na život obviněné Schovánkové Hochové poznamenal, že jde o negativní důsledky, které tvoří nerozlučnou součást tohoto druhu sankcionování. Přítomnost určitých tíživých poměrů odvíjejících se od výkonu trestu, a to např. v rodině, může být významná pro využití navazujících procesních institutů, např. podmíněného propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody, přerušení výkonu trestu odnětí svobody apod.
67.\tS dovoláními obviněných se neztotožnil ani pokud zpochybňovali účast na daňové trestné činnosti v rámci organizované zločinecké skupiny a věrohodnost výpovědi obviněných B., P. a Tesaříka, případně nedostatky v naplnění znaků organizované zločinecké skupiny, které byly vedeny spíše z pozice míry prokázání skutkových zjištění a nikoli vystaveny odděleně na platformě ryze hmotněprávních výhrad ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zásadní vady neshledal ni v hodnocení páchání trestné činnosti ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, vyjma určité stručnosti s tím, že v rozboru účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku je obsažena detailnější charakteristika podílů jednotlivých obviněných na činnosti organizované zločinecké skupiny (viz bod 138. rozsudku soudu prvního stupně včetně propojení jednotlivých obviněných a odpovídajícího odkazu na odstavce 25. až 33. tamtéž a bod 139. rozsudku odvolacího soudu).
68.\tStátní zástupce neshledal důvodnými ani námitky obviněné Schovánkové Hochové o nezohlednění avizovaných rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie a nevypořádání odvolacích námitek, protože se míjejí s deklarovanými dovolacími důvody. Uznal sice, že stanovisko Vrchního soudu v Olomouci k avizovaným rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie nelze dohledat v odůvodnění rozsudku, nicméně to nepovažoval za vadu, protože řešená problematika byla komplexněji rozebírána na pozadí rozporované účelovosti existence řetězce obchodních společností a činnosti obviněných v nich pro získání nelegálního zisku na úkor České republiky, což se podává především z bodu 118. a násl. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně.
69.\tNeakceptování návrhu obviněným Schovánkem požadovaným výslechem uváděných svědků, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) nepovažoval za vadné, protože soud není v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu procesní strany. Soud prvního stupně předvídané povinnosti dostál, neboť návrh obhajoby na doplnění dokazování výslechem jmenovaných svědků zamítl pro omezený důkazní potenciál, což patřičně vysvětlil, jak vyplývá z bodu 54. rozsudku soudu prvního stupně. Repetitivním návrhem na výslech jmenovaných svědků se zabýval a vypořádal se s ním rovněž odvolací soud (viz body 176. a 179. rozsudku soudu druhého stupně). Z důvodů již výše uvedených nepřisvědčil ani námitce obviněného Schovánka o tzv. systémové podjatosti v kontextu s postupem soudce Mgr. Vítězslava Božoně, protože obviněný důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., na nějž by tato námitka dopadala, neuvedl. K jeho uplatnění nepostačuje, že byla vyloučena kterákoli z osob podílejících se na řízení, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí nebo prováděla jiné úkony v rámci trestního řízení. Navíc se rozchází s konkrétními a předvídanými důvody pro vyloučení soudce ve smyslu § 30 tr. ř.
70.\tStátní zástupce se neztotožnil ani s výhradami obviněného Śmielaka. Poukázal na to, že řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř. do značné míry omezuje princip spravedlivého procesu, zejména právo obviněného účastnit se trestního řízení a osobně se obhajovat, takže je nezbytné při používání ustanovení o omezení základních práv a svobod šetřit jejich podstaty. V posuzované věci bylo proti obviněnému vedeno řízení v postavení uprchlého již od dne 13. 11. 2018, když dával najevo, že se odmítá podrobit trestnímu řízení a vůbec vstoupit na území České republiky. Ze spisového materiálu dostupného státnímu zástupci se nepodává opak, tedy že by orgány činné v trestním řízení posléze dovodily, že obviněný v cizině pobýval bez úmyslu nepodrobit se jurisdikci České republiky.
71.\tTrest uložený obviněnému Śmielakovi nepovažoval za nepřiměřený, byť je vysoký, a pokud jde o trest propadnutí části majetku ohledně nemovitých věcí patřících do společného jmění manželů s jeho bývalou manželkou, k němu uvedl, že soudy rozvedly podmínky, za nichž lze uložit trest propadnutí majetku ve smyslu § 66 odst. 1, 3 tr. zákoníku z hledisek spoluvlastnictví s tím, že jeho uložení zde bylo možné po splnění obecných podmínek pro ukládání trestu a v trestním řízení nebylo prokázáno, že obviněný nebyl vlastníkem takového majetku. Konkretizace výroku o trestu propadnutí části majetku je popsána na straně 31 rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jde-li o specifikované nemovitosti, jen ty označené v poslední položce přináleží nikoli výhradně obviněnému, ale vycházejí ze společného jmění manželů. Nyní vznesená polemika obviněného o faktickém právním stavu je dokladována až v nyní předloženém prohlášení o zániku společného jmění manželů a vzniku podílového spoluvlastnictví bývalých manželů datovaného až z dubna 2023, tj. zpětně a s časovým odstupem po nabytí právní moci odsuzujícího rozhodnutí, a proto jí státní zástupce nepřisvědčil.
72.\tK dovolání obviněných Schovánkové Hochové, Śmielaka a Schovánka navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
73.\tVyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájcům obviněných Schovánkové Hochové, Śmielaka a Schovánka k případné replice, nicméně obvinění do dne konání neveřejného zasedání nevyužili svého práva ji učinit.
74.\tVe vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného H. je uvedeno nesprávně jeho křestní jméno, neboť je místo jména „XY“ uvedeno jméno „XY“, což nemá vliv na obsah samotného vyjádření, neboť z něj je patrné, že se státní zástupce vyjadřoval k dovolání podanému obviněným H. v této trestní věci, jenž se primárně domáhal revize skutkových zjištění, a teprve prostřednictvím alternativního pohledu na ně hodlal sejmout vlastní odpovědnost za daňovou trestnou činnost. Dovolací argumentace obviněného nepřesahovala meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Státní zástupce neshledal rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, natož rozpor extrémní ve smyslu deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný vyjádřil nespokojenost s výsledky dokazování a poukázal též na argumenty obsažené ve vyjádřeních státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 2 NZO 10/2023, k dovolání obviněných Schovánkové Hochové, Śmielaka a Schovánka a ze dne 14. 7. 2023, sp. zn. 2 NZO 10/2023, k dovolání obviněné Gaberové.
75.\t Po zvážení rozvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného H. odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
76.\tVyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájkyni obviněného H. k případné replice, nicméně obviněný do dne konání neveřejného zasedání nevyužil svého práva ji učinit.
77.\tK námitkám obviněné Gaberové směřujícím proti nepřiměřené výměře trestu odnětí svobody státní zástupce zdůraznil, že nedopadají na žádný důvod dovolání, a proto tyto námitky neslouží ke korekcím uložených trestů pro jejich přísnost. V případě obviněné však neshledal okolnosti, pro něž by bylo možné do výměry trestu zasáhnout s ohledem na ústavní principy opravňující možnost nápravy extrémních nedostatků. Této obviněné byl uvedený trest uložen na jedenáct let, tj. v rozmezí trestní sazby podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku navýšené ve smyslu § 108 tr. zákoníku, tedy do třinácti let a čtyř měsíců. Státní zástupce poukázal na přezkoumávaná rozhodnutí, která důvody pro uložení tohoto trestu vysvětila. Soud prvního stupně se trestem, který jí byl uložen, zabýval (srov. bod 159 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a zapojení obviněné do žalované trestné činnosti bylo již od počátku užší a vycházelo z její pozice jednatelky obchodní společnosti, třebaže nyní jej zlehčuje. Odpovídá i způsobení druhé nejvyšší škody, následující hned po obviněném Gaberovi, a tomu, že figurovala jako spojovací prvek na ostatní spoluobviněné. Odvolací soud na obdobné výhrady reagoval v bodě 143. odůvodnění rozsudku. Určující je, že se výrokem o trestu nedostal do žádného extrémního rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe.
78.\tVýhradám proti výroku o vině státní zástupce rovněž nepřisvědčil, protože obviněná prvořadě polemizovala s rozsahem a způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a teprve prostřednictvím alternativního podhledu na skutková zjištění se domáhala vyloučení trestněprávní kvalifikace. Zdůraznil, že zjevný rozpor nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, ani z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k druhé verzi. Za správné považoval i právní hodnocení páchané trestné činnosti ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku (viz bod 137. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a to i v kontextu souběhu s trestným činem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže se u něj východiskem stává podíl na činnosti organizované zločinecké skupiny. Detailnější charakteristika je obsažena v bodě 138. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně včetně propojení jednotlivých obviněných a odpovídajícího odkazu na body 25. až 33. tamtéž. Z uvedených důvodů neshledal státní zástupce důvodným požadavek na uplatnění zásady in dubio pro reo (čl. 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 tr. ř.).
79.\tZ těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněné Gaberové odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
80.\tVyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněné Gaberové k případné replice, nicméně obviněná do dne konání neveřejného zasedání nevyužila svého práva ji učinit.
IV. Přípustnost dovolání obviněných
81.\tNejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání všech obviněných i nejvyššího státního zástupce jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána obviněnými jako oprávněnými osobami podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., nejvyšším státním zástupcem podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. a všechna dovolání byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze dovolání podat (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k uplatněným důvodům dovolání
82.\tKe všem dovoláním lze souhrnně poukázat na obecné zásady a vymezení jednotlivých dovolacích důvodů s tím, že je třeba připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit. Dovolání je možné podat jen na základě důvodů zákonem vymezených v § 265b odst. 1 a) až m), odst. 2 tr. ř., přičemž Nejvyšší soud je těmito důvody a jejich odůvodněním v rámci své přezkumné rozhodovací činnosti vázán (§ 265f odst. 1 tr. ř.), neboť není povolán k revizi přezkoumávaných rozhodnutí z vlastní iniciativy.
83.\tPokud obviněnými namítané skutečnosti nejsou v souladu se zákonem popsaným vymezením konkrétních dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až m), odst. 2 tr. ř., tak Nejvyšší soud se jinými nemůže zabývat, vyjma případů zjištěných extrémních vad. Proto je dovolací soud povinen nejprve zjistit, zda v dovolání označené důvody korespondují s jejich zákonným vymezením, protože věcné přezkoumání dovolání je možné pouze na podkladě relevantně učiněných námitek obsahově naplňujících některý z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
84.\tPodle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (podal obviněný Śmielak) lze dovolání podat, když došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, tedy že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). V případě, kdy je vedeno trestní řízení proti uprchlému, platí, že tento důvod je naplněn pouze tehdy, jestliže nebyly splněny podmínky pro řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř. nebo neučinil-li soud rozhodnutí o vedení takového řízení podle § 305 tr. ř., a bylo-li přesto konáno řízení proti uprchlému, takže v jeho důsledku byla obviněnému znemožněna účast u hlavního líčení nebo veřejného zasedání (srov. rozhodnutí č. 57/2005 a č. 28/2007 Sb. rozh. tr.). Pokud však jsou zákonem stanovená pravidla pro konání řízení proti uprchlému dodržena, nejde o porušení pravidel spravedlivého procesu, jak je výše zdůrazněno, protože i právo na obhajobu jako významný a neopomenutelný princip spravedlivého procesu nelze vykládat tak, aby jeho prostřednictvím mohlo být zmařeno legitimní úsilí státu nalézat spravedlnost ve věcech trestních právě tím, že se mu pachatel trestného jednání vyhýbá pobytem v cizině, který si zvolil, ač ví o probíhajícím trestním řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 590/2003).
85.\tK důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (podali obvinění Gabera, H., Mas, Schovánek, Schovánková Hochová a Gaberová) je třeba uvést, že je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je vymezen třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
86.\tPodle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (podali obvinění Gabera, H., Mas, Schovánek, Schovánková Hochová a Gaberová) lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Lze ho uplatnit, když napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím je možné namítat zásadně vady právní povahy, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Uvedený důvod neslouží k přezkoumání správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřování rozsahu provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Soud na základě tohoto důvodu posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění správně kvalifikována, tzn. zda jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.).
87.\tU námitek proti výroku o trestu je možno považovat za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
88.\tPodle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (podali Śmielak a Zajac) je možné dovolání podat, jestliže „byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným“. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Může jít i o případ kumulace dvou nebo více druhů trestů, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Jde též o takový druh trestu, jenž nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu. Za uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se považuje případ, kdy u odstupňovatelných druhů trestu, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákoníkem, se vyměří trest, jenž zákonnou maximální hranici přesahuje.
89.\tDůvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., o nějž opřel dovolání státní zástupce, je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Buď že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174, 3175).
90.\tKromě těchto zákonem vymezených důvodů (o něž dovolatelé dovolání opřeli), je zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu možný mimo označený rámec jen v případě, že se postup soudů ocitl ve výrazném, tj. extrémním nesouladu se zákonem vyžadovanými požadavky, nebo by skutková zjištění byla ve hrubém nepoměru s učiněnými právními závěry (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Proto je vedle zákonem vymezených pravidel Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
91.\tNejvyšší soud podle obsahu podaných dovolání zkoumal, zda dovolatelé respektovali zákonem stanovené vymezení jimi užitých důvodů dovolání, a podle konkrétních zjištění se zabýval tím, zda v případě, že zákonné podmínky dodrželi, jsou jejich výhrady důvodné.
VI. K výhradám v procesním postupu
92.\tZ obsahu podaných dovolání obviněných je třeba uvést, že na žádný z dovolacích důvodů, který obvinění shora uvedeným způsobem uplatnili, nedopadají jimi uváděná tvrzení o tom, že při vyhodnocení rozhodnutí soudu prvního stupně šlo o systémovou podjatost předsedy senátu tohoto soudu (viz dovolání obviněných Gabery, H., Schovánka, Schovánkové Hochové) nebo že existuje nesoulad ústního vyhlášení a písemného odůvodnění (obvinění Gabera, Schovánková Hochová), či jim bylo bráněno v právu se vyjádřit před soudem (uváděli obvinění H. a Mas). Uvedené výhrady nekorespondují s žádným z dovolacích důvodů, a proto se těmito námitkami v zásadě Nejvyšší soud nemůže zabývat, protože pro jejich nápravu tento mimořádný opravný prostředek neslouží, jak plyne z výkladu podaného shora. Nejvyšší soud však se zřetelem na nutnost vyloučit extrémní excesy se zabýval i těmito námitkami se závěrem, že se soudy nedostaly do rozporu s pravidly spravedlivého procesu, protože postupy soudů nesvědčí o vážných a rozhodných vadách, jak je obvinění v dovoláních prezentovali.
a) k systémové podjatosti
93.\tProti dlouhé době zpracování rozsudku soudu prvního stupně směřují výhrady obviněných Gabery, H., Schovánka, Schovánkové Hochové, kteří se pozastavovali nad tím, že jeho vypracování trvalo po dobu jednoho roku a že předseda senátu se nacházel v této době na stáži u nadřízeného soudu. Tato skutečnost vyvolává nedůvěru a svědčí o nedůslednosti postupu jak soudu prvního stupně, tak o porušení pravidel při vyhotovování rozsudku soudu prvního stupně podle § 129 odst. 2 a 3 písm. a), b) tr. ř. Rovněž jde o důvod pro kárné postižení soudce zpracovávajícího tento rozsudek, tak i vedení soudu prvního stupně, včetně odpovědné osoby soudu nadřízeného, pokud věděl, že jde na stáž soudce, který nemá splněnu povinnost plynoucí z rozhodovací činnosti na soudu prvního stupně. Lze tedy přisvědčit obviněným, že v tomto smyslu šlo o nesystémové nedostatky, které však nevedou ke zpochybnění vlastního obsahu tohoto rozsudku. To, že byl vypracován s velkým časovým odstupem, nejenže není napadnutelnou skutečností v dovolacím řízení, ale z tohoto nevyplývá nesprávnost jeho obsahu. Rovněž nic, a to v rámci podaných dovolání ani konkrétních skutečností, jak byly zjištěny, nesvědčí o tom, že by uvedená nedůslednost zakládala důvod pro podjatost předsedy senátu soudu prvního stupně Mgr. Vítězslava Božoně. Ostatně obvinění ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který slouží k nápravě vyloučeného soudce, a tedy by za splnění dalších podmínek mohl dopadat na podjatost tohoto soudce, neuvedli. Výhrada obviněných Gabery, H., Schovánka a Schovánkové Hochové byla koncipována tak, že byla založena podjatost všech soudců Vrchního soudu v Olomouci, protože předseda senátu soudu prvního stupně Mgr. Vítězslav Božoň vykonával na tomto soudu stáž a zcela jistě věc rozebíral se svými kolegy. Taková námitka je nepodložená, jak ostatně uvedl i odvolací soud (srov. body 90. až 92. rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud pouze pro úplnost připomíná rozhodnutí č. 30/2007 Sb. rozh. tr., podle kterého pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v § 30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudce nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích trestního řízení. Pouhý profesionální vztah mezi soudci, byť spočívá v zařazení na stejném pracovišti a do stejného senátu, nemůže vést k obecné pochybnosti o možnosti těchto soudců nestranně rozhodnout o opravném prostředku proti rozhodnutí, na kterém se jeden z nich (nyní ve věci nerozhodující) podílel nebo které vydal v postavení soudce soudu prvního stupně. Nejde o poměr nyní rozhodujících soudců k věci nebo osobám či orgánům činným v trestním řízení, který předpokládá ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. Pochybnosti o možnosti soudců nestranně rozhodnout v obdobných případech může vzbudit jedině velice blízký osobní poměr k dříve rozhodujícímu soudci.
94.\tV dané souvislosti Nejvyšší soud z rozvrhů práce Vrchního soudu v Olomouci pro rok 2021 a 2022 a též z obsahu spisového materiálu shledal, že Mgr. Vítězslav Božoň byl na stáži na Vrchním soudu v Olomouci v období od 1. 1. 2021 do 30. 6. 2021 a následně od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2022 a byl přidělen jako soudce stážista nejprve do soudního senátu 1 To (v roce 2021) a posléze 5 To (v roce 2022) [k tomu srov. rozvrhy práce Vrchního soudu v Olomouci platné pro rok 2021 a 2022, dostupné na internetové adrese https://justice.cz/web/vrchni-soud-v-olomouci/rozvrh-prace]. Nyní přezkoumávaná věc napadla do senátu 3 To a tento senát o ní rozhodoval dne 6. 12. 2022 ve složení předsedy senátu JUDr. Vladimíra Hendrycha a soudců JUDr. Andrey Svobodové a JUDr. Michaela Vrtka, Ph.D. Žádné jiné skutečnosti, které by zakládaly jakoukoli pochybnost o podjatosti soudců senátu 3 To anebo dalších soudců působících na Vrchním soudu v Olomouci ve spise ani v tvrzení obviněných obsaženy nejsou.
b) k postupům soudu v průběhu hlavního líčení
95.\tNejvyšší soud se na tomto místě věnuje námitce obviněných Gabery a Schovánkové Hochové, že písemné vyhotovení odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není v souladu s audiozáznamem z hlavního líčení ze dne 20. 11. 2020, a že odvolací soud tento audiozáznam odmítl přehrát při veřejném zasedání, čímž došlo k porušení práva obviněných na veřejné projednání věci. Nejvyšší soud k první části této výhrady (nesoulad písemného vyhotovení se zvukovým záznamem) pouze krátce doplňuje, dovolání pouze proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Navíc ani z jednoho dovolání není patrné, jaké konkrétní části by měly v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně chybět. Poukázat je možné na to, že odvolací soud v bodě 98. rozsudku na tuto skutečnost reagoval poté, co si přehrál obsah zvukového záznamu o celém hlavním líčení, a shledal, že obsahuje celistvou zvukovou stopu. V reakci na námitky odvolatelů vysvětlil, že i když protokol o hlavním líčení neobsahuje doslovné přepisy, nejde o vadu, ale praktické zkrácení zvukového záznamu. Z těchto důvodů Nejvyšší soud považuje uvedená zjištění za dostačující pro závěr o nedůvodnosti takto vytknuté vady s tím, že je třeba vycházet i z § 55b odst. 4 tr. ř., podle kterého, byl-li za daných podmínek o hlavním líčení pořízen zvukový záznam, zaznamená se jeho podstatný obsah. Není tedy nutné zaznamenat celý obsah zaznamenaný na audionahrávce.
96.\tK druhé části námitky Nejvyšší soud shledal, že nemohlo dojít k porušení práva obviněných na spravedlivý proces, resp. veřejné projednání věci, protože zvukový záznam z hlavního líčení je doslovným zachycením průběhu hlavního líčení, kterého se mohli všichni obvinění, včetně jejich obhájců, zúčastnit, a tudíž byli pořizování tohoto záznamu přítomni, a se způsobem vedení hlavního líčení byli více než dobře obeznámeni. Samotný zvukový záznam je pak zachycením průběhu veřejného úkonu soudu zvláštním způsobem předvídaným zákonem, který se na příslušném nosiči stává permanentní součástí trestního spisu (§ 55a odst. 1, 2, § 55b tr. ř.).
97.\tNelze spatřovat pochybení v tom, že se odvolací soud seznámil se zvukovým záznamem neveřejně, v rámci své přípravy na veřejné zasedání, protože jen kontroloval to, co bylo obviněnými vytýkáno. Samotnému hlavnímu líčení, o jehož záznam šlo, obvinění přítomni mohli být a obhájci se jej rovněž účastnili. Nebylo třeba, aby tento zvukový záznam byl přehrán jako důkaz, protože takovou povahu nemá audiozáznam hlavního líčení. Šlo jenom o posouzení kvality nahrávky, aby mohl řádně vypořádat námitky procesních stran směřujících vůči jeho pořizování. Nejde o důkaz ve smyslu § 89 odst. 2 tr. ř., protože neslouží k objasnění viny obviněných, ale jde jen o prověření správnosti procesního postupu soudu prvního stupně. Postup odvolacího soudu ani jeho závěry tudíž nejsou porušením práva obviněných na projednání věci veřejně. 98.\tPouze obiter dictum Nejvyšší soud rovněž mimo označené dovolací důvody reaguje na námitky obviněného H. k porušení § 33 odst. 1 a § 92 odst. 3 tr. ř. v průběhu veřejného zasedání konaného ve dnech 5. a 6. 12. 2022, jestliže mu bylo ze strany soudu připomínáno, aby se držel meritu věci, a obviněného Mase, že jej soud prvního stupně omezil v možnosti vést svou závěrečnou řeč při hlavním líčení dne 23. 10. 2020. Tyto námitky by měli obvinění vznášet ve stadiu řízení, kdy k předmětným úkonům došlo. Uvedené výhrady se netýkají práva „být slyšen“, protože ani z obsahu těchto výtek ani z průběhu celého řízení neplyne, že by došlo k rozhodným zásahům ze strany soudů do tohoto práva uvedených obviněných. Dané právo spočívá v možnosti účastníka řízení aktivně se účastnit řízení, ve kterém je rozhodováno o jeho právech, a to zejména respektováním jeho práva vyjádřit se k věci a navrhovat důkazy na podporu svých tvrzení. Současně ovšem právo být slyšen v sobě zahrnuje povinnost rozhodujícího soudu odpovídajícím způsobem na přednesenou argumentaci reagovat nebo dokonce účastníka o možnosti uplatnění jeho některých procesních práv poučit (srov. čl. 38 odst. 1, 2 Listiny), představuje rovněž právo vyjádřit se ke skutkovým a právním otázkám významným pro rozhodnutí ve věci, je přitom součástí práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Právo být slyšen má zamezit překvapivému rozhodnutí a umožnit, aby účastník řízení měl možnost ovlivnit průběh řízení, potažmo obsah samotného rozhodnutí, a jeho prostřednictvím je tak poskytována ochrana procesním právům účastníka v zájmu vydání rozhodnutí jako výsledku řádného procesu. Význam práva být slyšen lze ale spatřovat i v rovině skutkové, protože jeho realizace napomáhá zjišťování skutkového stavu pro vydání věcně správného a zákonného rozhodnutí ve věci samé (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2748/18). Na druhou stranu toto právo být slyšen a vyjadřovat se ve věci není bezbřehé a v určitých případech jej lze omezit za účelem procesní ekonomie a zajištění plynulosti trestního řízení (viz § 203 odst. 1 až 3 a § 238 tr. ř.).
99.\tU obviněným vytknutých vad však nešlo o porušení těchto zásad, ale o to, že mu soudce připomínal, že je třeba se držet tématu a poukazoval na stručnost jeho vyjádření. Pokud by předseda senátu omezoval obviněného v rámci jeho výpovědi, pro nápravu nevhodného postupu v průběhu hlavního líčení nebo veřejného zasedání lze vznést námitky. Požadovat nápravu v souladu s instituty trestního řízení, a vytýkat vadnost postupu předsedy senátu může obviněný i v dalších případech, je-li zjevné, že bylo zasaženo nepřípustně do jeho práv při konání hlavního líčení. O takových námitkách rozhodne předseda senátu, a jde-li o námitky proti jeho opatřením při řízení hlavního líčení, rozhodne o nich senát podle § 203 odst. 3 tr. ř. Předpokladem postupu podle § 203 odst. 3 tr. ř. je, že se osoba cítí být zkrácena na svých právech, tedy pokud se domnívá, že opatřením předsedy senátu byla v tomto směru nedůvodně omezena ohledně některého ze svých oprávnění, která jí přísluší. Shledá-li senát žádost osoby důvodnou, zruší opatření předsedy senátu a sám rozhodne o stejné otázce odchylným způsobem, kterým vyhoví podané žádosti zcela nebo zčásti a podle něhož se dále postupuje. Jinak senát rozhodne, že se žádost zamítá, a dále se pak postupuje podle opatření, jež učinil předseda senátu. Senát zde činí rozhodnutí ve formě usnesení (§ 119 odst. 1 tr. ř.), které se nevyhotovuje, protože se jím jen upravuje průběh řízení (§ 136 odst. 1 tr. ř.). Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2577, 2578).
100.\tZ obsahu protokolu o veřejném zasedání ze dne 5. a 6. 12. 2022 (viz č. l. 75065 až 75077 spisu) však žádný takový zásah do práv obviněného nevyplývá. Není z něj ani patrné, že byla námitka ze strany obviněného vznesena. Nejvyšší soud podle obsahu protokolu o veřejném zasedání neshledal v postupu předsedy senátu vytýkaná pochybení ani žádné skutečnosti, jež by vypovídaly o tom, že došlo k nepřípustnému omezení práva obviněného H. se ve věci vyjádřit. K porušení pravidel spravedlivého procesu v tomto směru nedošlo.
101.\tRovněž výhrady obviněného Mase nejsou důvodné, neboť ani v jeho případě při závěrečné řeči nedošlo ke vznesení námitky vyjadřující jeho nespokojenost s postupem předsedy senátu. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 23. 10. 2020 (č. l. 73576 až 73581 spisu) a z příslušného audiozáznamu z tohoto jednání obsaženého ve spisu nevyplývá, že by tento obviněný řádně zastoupený obhájcem vznesl jakoukoli námitku vůči opatření předsedy senátu, že nemístně zasahoval do jeho závěrečné řeči. Pokud závěrečná řeč obviněného Mase obsahovala množství vyjádření nesouvisejících s projednávanou věcí, lze poukázat na § 216 odst. 4 tr. ř., podle něhož předseda senátu může obviněného omezit při jeho závěrečné řeči, resp. jej může upozornit na to, aby se držel předmětu dokazování. Jde tedy o postup, který s přerušením závěrečné řeči dokonce počítá a umožňuje jej, s čímž se již dostatečným způsobem vypořádal odvolací soud v bodě 94., 95. svého rozsudku.
102.\tZ těchto důvodů ani v této souvislosti nedošlo k porušení práva na obhajobu garantovaných čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Pokud obvinění H. a Mas byli předsedou senátu při svých přednesech přerušeni, stalo se tak důvodně za účelem zajištění plynulého průběhu jednání zákonem stanoveným postupem. Šlo tudíž o zásah možný a oprávněný.
c) k řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř.
103.\tVýhrady proti procesnímu postupu soudů vznesl obviněný Śmielak, pokud na podkladě § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. tvrdil, že soudy nižších stupňů řádně nezkoumaly, zda byly splněny důvody při vedení řízení proti uprchlému ve smyslu § 302 a násl. tr. ř., a že byť bylo takto řízení vedeno, tak došlo k situaci, že před konáním veřejného zasedání o odvolání vyjádřil nesouhlas se zastupováním mu ustanovenou obhájkyní Mgr. Ivanou Mádrovou, neboť si zvolil nového obhájce. Odvolací soud podle dovolatele tento jeho požadavek a právo nerespektoval a ve dnech 5. a 6. 12. 2022 veřejné zasedání za účasti původně ustanovené obhájkyně uskutečnil. Rovněž vytýkal, že proti němu bylo vedeno řízení jako proti uprchlému v rozporu s ustanoveními trestního řádu, neboť byl v průběhu trestního řízení zadržen v USA, a nemohl se tudíž svobodně rozhodovat o svém pobytu, a proto nebylo možno dovodit, že se takovým pobytem v cizině vyhýbá trestnímu řízení vedenému českými orgány činnými v trestním řízení.
104.\tNejvyšší soud shledal, že v souladu s formálním vymezením důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je výhrada týkající se řízení proti uprchlému, na níž uvedený důvod dovolání dopadá, protože konání tohoto řízení za podmínek § 302 a násl. tr. ř. je výjimkou z práva na přítomnost obviněného při hlavním líčení a veřejném zasedání (srov. rozhodnutí č. 28/2007 Sb. rozh. tr.)
105.\tZ obsahu spisu se podává, že soudy nižších stupňů o konání řízení proti uprchlému u obviněného Śmielaka rozhodly v souladu se zákonem. Trestní stíhání proti němu bylo zahájeno usnesením policejního orgánu, č. j. OKFK-866-746/TČ-2012-252501 dne 21. 3. 2013. Je třeba uvést, že v přípravném řízení obviněný z České republiky vycestoval i přesto, že mu bylo státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství usnesením ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 4 VZV 2/2013, uloženo omezení spočívající v zákazu vycestování s povinností vydat svůj cestovní pas (č. l. 2060, 2061, sv. 7 spisu), a to z důvodu přijetí kauce za současného propuštění obviněného z vazby na svobodu. Obviněný opakovaně žádal o zrušení tohoto omezení, čemuž nebylo ze strany orgánů činných v trestním řízení nikdy vyhověno. Obžaloba byla podána dne 16. 11. 2016 (č. l. 69550–69560, sv. 253 spisu) a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. 50 T 9/2016 (č. l. 69880, sv. 254 spisu), ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 4 To 45/2017 (č. l. 69976, sv. 254 spisu), bylo rozhodnuto, že omezení spočívající v zákazu vycestování stále trvá. Obviněný v průběhu trestního řízení tento zákaz opakovaně porušoval svými cestami do USA, kde měl zřízeno turistické vízum (č. l. 71337-71351, sv. 258 spisu), a dokonce si za tímto účelem opatřil nový cestovní pas vydaný v Polské republice. Ve věci ode dne 11. 12. 2017 probíhalo dokazování v hlavním líčení (č. l. 70249-70354, sv. 255 spisu), přičemž obviněný se k hlavnímu líčení dne 4. 9. 2018 (č. l. 71367, 71368, sv. 258) nedostavil ani přesto, že mu byla zdůrazněna nutnost jeho osobní účasti. Omluvil se prostřednictvím obhájce až při hlavním líčení dne 4. 9. 2018 a žádal o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, čemuž nebylo vyhověno. K dalšímu hlavnímu líčení dne 9. 10. 2018 (č. l. 71405, 71406, sv. 259 spisu) se opět nedostavil, aniž by doložil řádnou omluvu, a tudíž konání tohoto hlavního líčení zmařil, což se opakovalo i dne 13. 11. 2018 (č. l. 71481, 71482, sv. 259 spisu), ačkoli byl vždy řádně předvolán s jeho nutnou účastí u hlavního líčení. Nezdržoval se v místě svého bydliště, a soudu se nepodařilo zjistit jeho skutečnou adresu ani od jeho příbuzných. Jeho účast u hlavního líčení nebylo možné zajistit ani předvedením (č. l. 71360, sv. 258 spisu) nebo zatčením (č. l. 71369, sv. 258 spisu), příp. prostřednictvím evropského zatýkacího rozkazu (č. l. 71414-71420, sv. 259 spisu), které byly vydány. V průběhu řízení před soudem nebyly zjištěny relevantní poznatky o skutečném pobytu obviněného. Pro soud byl nedosažitelným, ačkoli věděl, že je proti němu vedeno trestní stíhání a že ve věci se koná hlavní líčení, kterému se záměrně vyhýbal a následně se skrýval na neznámém místě. Z těchto důvodů soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 50 T 9/2016, podle § 302 tr. ř. o konání trestního řízení proti obviněnému Śmielakovi od 13. 11. 2018 jako uprchlém (č. l. 71490, 71491, sv. 259 spisu). Podmínky § 302 a násl. tr. ř. byly dány po celou dobu řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím, neboť obviněný nikdy o svém pobytu soudy neinformoval, byť prostřednictvím obhájce se soudy, jak se značí i z jeho požadavků na obhajobu, komunikoval.
106.\tZe zpráv Policejního prezidia České republiky (č. l. 72562 a 72792, sv. 262 spisu) plyne, že obviněný byl v roce 2019 a 2020 zadržen americkými orgány pro porušování imigračních zákonů a byl vzat do vazby. Informace obsažená ve spise ze dne 12. 5. 2020 zmiňuje, že obviněný byl z vazby propuštěn na kauci a řízení proti němu bylo odloženo do 22. 9. 2020. Dne 5. 3. 2021 (č. l. 74027, sv. 265 spisu) soud prvního stupně kontaktoval příslušnou pracovnici Ministerstva spravedlnosti s žádostí o doporučení vhodného postupu pro extradici obviněného z USA, přičemž materiály k tomuto postupu byly podle tvrzení soudu vypracovány již v roce 2018 (k tomu srov. žádost o provedení opatření nezbytných pro vyžádání obžalovaného z cizího státu ve smyslu § 79 odst. 1 ZMJS ze dne 23. 10. 2018, č. l. 71496-71512, sv. 259 spisu). Ministerstvo spravedlnosti v odpovědi doporučilo aktualizaci těchto materiálů a nutnost postupu podle Instrukce MSP č. j. 7/2013-MOT-J/65. Dne 24. 3. 2021, tedy po vydání odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, Policejní prezidium České republiky uvedlo, že obviněný Śmielak je stále podroben imigračnímu řízení, které bude pravděpodobně trvat několik let (č. l. 74030, sv. 265 spisu), a že jedinou možností, jak by mohl být předán do působností českých orgánů činných v trestním řízení, je extradice na základě mezinárodní extradiční smlouvy uzavřené mezi Českou republikou a USA, protože v případě jeho deportace bude deportován do Polska.
107.\tUvedené skutečnosti vedly odvolací soud (viz body 105. a 106. jeho rozsudku) k závěru o důvodnosti postupu podle § 302 a následujících tr. ř., protože obviněný v průběhu řízení před soudem prvního stupně, v rozporu s vysloveným zákazem, vycestoval z území České republiky a skrýval se v cizině, přičemž nedošlo k jeho zajištění, vydání ani předání zpět do České republiky a obviněný ani sám, i přes vědomí trestního stíhání, s orgány činnými v trestním řízení nespolupracoval. Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožnil, protože není pochyb o tom, že se obviněný vyhýbal trestnímu řízení pobytem v cizině, kde se skrýval. Důvodem jeho pobytu v cizině byla právě jeho snaha vyhnout se projednání této trestní věci, a byly splněny podmínky pro vedení řízení proti uprchlému ve smyslu § 302 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. 20. 4. 2004, sp. zn. II. ÚS 517/2003). Jde o zcela odlišnou skutečnost, než o jakou šlo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 4 Tz 82/2002, na který obviněný poukazoval, protože v porovnávané věci stíhaná osoba odcestovala bezprostředně po spáchání činu do Polska, nikoliv z důvodů skrývání, ale za odlišných okolností, když následně byl v tomto cizím státě omezen na osobní svobodě, tedy za jiných podmínek. Ve věci obviněného Śmielaka jde o případ srovnatelný s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1464/2012, podle něhož proti osobě, která pobývá v cizím státě, lze vést řízení proti uprchlému ve smyslu § 302 tr. ř. tehdy, když důvodem pobytu uprchlého v cizině je jeho záměr vyhnout se trestnímu stíhání před soudem domovského státu. V posuzované věci nemůže nic změnit ani to, že obviněný byl vězněn v cizím státě pro trestnou činnost spáchanou v době skrývání se před orgány domovského státu (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. 8 Tdo 1464/2012, a ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 426/2016).
108.\tNa základě všech těchto zjištění Nejvyšší soud shledal, že soudy nižších stupňů v jednotlivých fázích trestního řízení zcela opodstatněně obviněného Śmielaka označily za uprchlého, a proto řízení proti němu vedly za podmínek § 302 a násl. tr. ř. Z těchto důvodů nebyla porušena pravidla a zásady týkající se nutnosti účasti obviněného při projednávání jeho trestní věci.
d) k zastoupení obviněného Śmielaka při veřejném zasedání
109.\tJestliže obviněný s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. vytýkal, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, pokud jej zastupovala u veřejného zasedání obhájkyně ustanovená soudem, ač si zvolil jiného obhájce, a v důsledku této změny obhajoby žádal o odročení veřejného zasedání v řízení o odvolání a odvolací soud mu nevyhověl, netýká se tato námitka označeného důvodu dovolání. Bylo by možné takovou vadu podřadit pod důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který obviněný neuplatnil, a proto Nejvyšší soud i se zřetelem na vyloučení závažného porušení zásad spravedlivého procesu týkajících se zajištění práv obviněného na obhajobu posuzoval, zda soudy ve vytýkaném postupu nepochybily.
110.\tU obviněného Śmielaka byl dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. ř., a tudíž musel být po celou dobu trestního řízení zastoupen obhájcem. V počátku řízení před soudem prvního stupně obviněného zastupoval Mgr. Michal Nosek, jehož si obviněný zvolil 18. 3. 2018 na základě plné moci, která byla ze strany tohoto obhájce platně vypovězena dne 18. 8. 2021, o čemž soud prvního stupně uvědomil dne 20. 8. 2021 (č. l. 74108-74110, sv. 265 spisu). Proto byla obviněnému opatřením ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 50 T 9/2016 (č. l. 74133, sv. 265 spisu) ustanovena jako obhájkyně Mgr. Ivana Mádrová, která obhajobu obviněného vykonávala, a dne 14. 3. 2022 za obviněného podala doplnění jeho odvolání (č. l. 74647, sv. 268 spisu). Uvedená obhájkyně byla dne 15. 9. 2022 řádně předvolána k veřejnému zasedání, které bylo nařízeno na dny 5. až 7. 12. 2022 (č. l. 74811v, sv. 268 spisu). Dne 2. 12. 2022 zaslal Mgr. Tomáš Veselský odvolacímu soudu sdělení (č. l. 75047, 75048, sv. 268 spisu), že převzal od obviněného Śmielaka plnou moc, která mu byla doručena dne 1. 12. 2022, a ve stejný den kontaktoval ustanovenou obhájkyni i soud prvního stupně. Současně požádal o odročení veřejného zasedání na jiný termín z důvodu přípravy obhajoby a uvedl, že nesouhlasí se zkrácením lhůty k přípravě k veřejnému zasedání. Na toto sdělení odvolací soud odpověděl, že nejsou důvody k odročení veřejného zasedání z důvodu změny obhájce, a proto bude toto jednání provedeno v původním termínu (č. l. 75050, sv. 268 spisu). Ustanovená obhájkyně odvolací soud dne 2. 12. 2022 rovněž kontaktovala, omluvila se z veřejného zasedání, potvrdila tvrzení Mgr. Tomáše Veselského, požádala o zproštění povinnosti obhajování a uvedla, že se z důvodu změny obhájce k veřejnému zasedání nedostaví (č. l. 75060, sv. 268 spisu). Odvolací soud ji však sdělil, že požadavku Mgr. Tomáše Veselského na odročení veřejného zasedání nevyhověl, upozornil ji na její povinnost obhajobu i nadále vykonávat podle § 37 odst. 2 tr. ř. s tím, že v daném stádiu řízení nebyly splněny podmínky pro to, aby byla zproštěna povinnosti obhajovat obviněného Śmielaka, a proto očekává její účast na veřejném zasedání (č. l. 75067, sv. 268 spisu). Veřejné zasedání před odvolacím soudem proběhlo ve dnech 5. a 6. 12. 2022, účastnila se jej pouze ustanovená obhájkyně Mgr. Ivana Mádrová (č. l. 75065-75077, sv. 26 spisu), která uvedla, že se nemůže ve veřejném zasedání k ničemu vyjadřovat, neboť si to její klient nepřeje. K dotazu předsedy senátu se ke změně obhájce vyjádřil státní zástupce, který uvedl, že ze strany obviněného jde o účelové jednání a že jeho právo na obhajobu je zachováno prostřednictvím přítomné obhájkyně. Předseda senátu posléze uvedl, že veřejné zasedání bude pokračovat s ustanovenou obhájkyní, neboť takový postup není v rozporu se zákonem.
111.\tOdvolací soud k tomu v bodě 106. rozsudku rozvedl, že za okolností, kdy bylo vedeno řízení proti uprchlému, je výlučným zástupcem uprchlého obviněného obhájce, kterému náleží práva obviněného a obviněný nemůže svým postupem, kdy sám nekomunikuje se soudem, rozhodovat o své obhajobě. Sama obhájkyně uvedla, že kontakt s obviněným byl realizován v podstatě náhle, bez jakékoliv předchozí dlouhodobé komunikace, aniž by oslovil i dotčený soud. Odvolací soud poukázal na to, že takový kontakt od obviněného je značně neprůkazný, a případně účelový. Přednost má v řízení proti uprchlému obhájce zvolený nebo ustanovený pro toto řízení a obviněný osobně může svá práva uplatňovat až v případném řízení na základě ustanovení § 306a tr. ř., což je ustanovení svědčící výlučně ve prospěch obviněného, protože ani judikatura Evropského soudu pro lidská práva nezaručuje obviněnému, který uprchl před trestním řízením (což je vzhledem k obeznámenosti obviněného Śmielaka právě jeho případ), právo na nové projednání věci v návaznosti na čl. 6 Úmluvy (viz např. rozsudek ESLP ze dne 14. 6. 2001, Medenica proti Švýcarsku, č. 20491/92). Ke shodnému závěru přitom dospěl také Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1751/22.
112.\tNejvyšší soud nad rámec správných úvah i postupů zvolených odvolacím soudem doplňuje, že za dané situace, kdy stále trvají důvody pro vedení řízení jako proti uprchlému za podmínek § 302 a násl. tr. ř., jak bylo výše podrobně rozvedeno, je obhajoba uprchlého obviněného Śmielaka realizována za podmínek stanovených § 304 tr. ř., kdy platí, že obhájce má v řízení proti uprchlému stejná práva jako obviněný. Povaha řízení proti uprchlému, tzn. osobě, která se před trestním řízení skrývá nebo se mu pobytem v cizině vyhýbá, nepředpokládá, že by uprchlý obviněný realizoval práva obviněného ve smyslu § 37 tr. ř., tzn. že by si obviněný, jenž se skrývá a vyhýbá se trestnímu řízení pobytem v cizině, volil obhájce, tzn. že by z pozice uprchlého obviněného skrývajícího se několik let (viz usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 50 T 9/2016, č. l. 71490, sv. 259 spisu), domáhal práva, jež má obviněný, ohledně něhož řízení proti uprchlému není vedeno, mezi tato práva patří i to, aby uděloval plnou moc jinému obhájci, než který jej v tomto řízení ve smyslu § 304 tr. ř. zastupuje. Takové právo by obviněnému příslušelo až poté, co by pominuly důvody řízení proti uprchlému a v řízení by se pokračovalo za podmínek § 306a tr. ř., což však obviněný v této věci nerealizoval. Nutno podotknout, že byla plně důvodná připomínka odvolacího soudu, který ani nemohl ověřit, zda osoba, která do poměrů obhajoby zasahovala, byl skutečně obviněný, který se až dosud skrýval, a nikdy neprojevil zájem být veřejnému zasedání nebo hlavnímu líčení přítomen, případně sdělil, že se hodlá vrátit do České republiky a se soudy spolupracovat. Navíc kromě udělené plné moci novému obhájci nesvědčilo nic o tom, že by totožnost obviněného byla v uvedeném požadavku prokázána. Nejvyšší soud proto považuje za vhodné zdůraznit, že obviněný, který se skrývá před trestním řízením a je proti němu vedeno řízení podle § 302 a násl. tr. ř., je pro účel jeho obhajoby vázán podmínkami vymezenými v § 304 a § 306 odst. 1 tr. ř., podle něhož se všechny písemnosti pro obviněného doručují obhájci, jenž vstupuje do všech práv obviněného, tzn. že se vůbec v dané souvislosti nekomunikuje s obviněným. Nutno podotknout, že pokud za dané situace, kdy se obviněný jako uprchlý dožadoval svých práv obviněného ve smyslu § 37 tr. ř., a chtěl změnit obhájce, tak mu nic nebránilo, aby se podrobil podmínkám trestního řízení, a v situaci, v jaké se nacházel, využil všech svých práv postupem podle § 306a tr. ř. To však neučinil, a ani soudu nesdělil nic o svém imigračním řízení a jeho podmínkách. Proto odvolací soud zcela důvodně trval na tom, aby práva obviněného vykonávala obhájkyně, která mu byla v té době ustanovena opatřením soudu ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 50 T 9/2016 (č. l. 74133, sv. 265), pro řízení proti uprchlému. Jestliže uprchlý obviněný z ciziny, kde se skrýval, uděloval plnou moc jinému obhájci než tomu, který mu byl ustanoven pro řízení proti uprchlému, jde o obstrukční taktiku obviněného, neboť aktivní, byť vzdálené konání obviněného vůči soudu po dobu několika let bez reálného výsledku svědčí zcela o účelnosti tohoto postupu (srov. přiměřeně ŠELLENG, D. Nad některými otázkami trestního řízení proti uprchlému – 1. část. Státní zastupitelství (Wolters Kluwer), 2024, č. 1, s. 29).
113.\tKromě uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že i bez ohledu na zásady stanovené pro řízení proti uprchlému, změna obhájce zásadně není důvodem pro odvolání již nařízených úkonů, o kterých jsou řádně vyrozuměni obviněný i dosavadní obhájce, pro odročení hlavního líčení nebo veřejného zasedání z hlediska nutnosti seznamovat se s projednávanou věcí apod. (srov. k tomu nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96). Právo obviněného na obhajobu včetně práva si kdykoli v průběhu trestního řízení obhájce zvolit není touto úpravou nijak zpochybněno; v zájmu nerušeného průběhu trestního řízení a náležitého výkonu obhajoby se však v některých případech ukládá předchozímu obhájci provádět úkony obhajoby do té doby, než nově zvolený obhájce začne obhajobu osobně vykonávat, byť zmocnění původního obhájce již zaniklo (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 470–471.).
114.\tO obstrukční jednání ze strany uprchlého obviněného šlo i z důvodu časových souvislostí, neboť jím zvolený obhájce odvolacímu soudu sdělil, že převzal zastoupení obviněného dne 2. 12. 2022, což byl pátek, a veřejné zasedání bylo nařízeno na den 5. 12. 2022 až 7. 12. 2022 (pondělí až středa). Za této situace nebylo možné, aby obhájce byl k veřejnému zasedání předvolán tak, aby byla splněna pětidenní lhůta zakotvená v § 233 odst. 2 tr. ř., a proto předseda senátu odvolacího soudu vyhodnotil zcela správně a v souladu s tímto ustanovením jednání konal za účasti ustanovené obhájkyně. V daném případě tudíž neexistoval žádný zákonný důvod k odročení již nařízeného veřejného zasedání, protože změna obhájce není zásadně důvodem odvolání již nařízených úkonů. Právo na obhajobu uprchlého obviněného bylo v plné míře zachováno ustanovenou obhájkyní, pro níž výslovný pokyn od obviněného nemohl mít žádný faktický dopad na stav a průběh řízení.
115.\tObstrukce mohou mít značný dopad na délku konkrétních trestních řízení. Velmi častým jevem jsou opakované změny obhájce, aniž by pro to byl materiální důvod (viz rozsudek ESLP ze dne 2. 12. 2003, Koktavá proti České republice, č. 45107/98, bod 47). V konkrétním případě jde o zneužití práva a v důsledku toho o chování obviněného, které přispělo k délce řízení, jež nelze přičítat soudu (státu). Ústavní soud respektuje obavu z případných obstrukcí v trestním řízení ze strany obhájců či obviněných. K obecnému zájmu na řádném a ústavně souladném výkonu spravedlnosti patří i povinnost státu, aby spravedlnost (ve spravedlivém procesu) byla vykonána bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) a v přiměřené lhůtě (čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). Ze základního práva na účast při jednání, které je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny, a ze základního práva na právní pomoc, které je zakotveno v čl. 37 odst. 2 Listiny, nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení či jeho právního zástupce. Je na orgánech činných v trestním řízení důsledně sledovat účel trestního řízení a vynaložit veškeré úsilí a prostředky, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován. Je v možnostech těchto orgánů, aby v konkrétním případě rozlišily situace, kdy je o odročení žádáno z obstrukčních důvodů nebo kdy jsou zde jiné závažné důvody, které jsou svojí povahou natolik významné, že by odročení úkonu trestního řízení vedlo k porušení jiného základního práva, např. dalších obviněných v téže věci, případně poškozených, nebo k nenaplnění účelu trestního řízení (k tomu srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08).
116.\tV posuzovaném konkrétním případě navíc Nejvyšší soud k závěru o obstrukčním jednání obviněného připomíná, že obviněný Śmielak v podstatě po celou dobu řízení před soudem neprojevoval s orgány činnými v trestním řízení součinnost a jeho jednání směřovalo k maření řádného výkonu soudní moci. O tom svědčí shora popsaný průběh trestního řízení s obviněným, který se zcela zištně vyhýbal své účasti na hlavním líčení, porušoval zákaz vycestování a nespolupracoval s ve věci činnými soudy a v konečném důsledku se pokusil o oddálení a prodloužení veřejného zasedání změnou obhájce, kterou učinil na poslední chvíli z pozice osoby skrývající se mimo dosah českých soudů.
117.\tNejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že při veřejném zasedání ve dnech 5. a 6. 12. 2022 nedošlo k porušení ústavně garantovaných práv obviněného, protože ustanovená obhájkyně, i přes prohlášení, že má pokyn od obviněného ve věci nevystupovat, jeho práva zajišťovala řádně v souladu se svými povinnostmi (srov. § 16 až 31 zákona 85/1996 Sb., o advokacii), měla podle § 306 odst. 1, 2 tr. ř. povinnost jej i nadále obhajovat a vzhledem k tomu, že se účastnila veřejného zasedání, tak obviněný Śmielak byl zastoupen obhájcem, a tudíž nemohlo dojít k naplnění důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c), d) tr. ř.
VII. K námitkám proti nedostatkům ve skutkových zjištěních
118.\tDo této kategorie námitek spadají zásadně výhrady, které učinili obvinění Gabera, H., Mas, Schovánek, Schovánková Hochová, Gaberová na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jmenovaní obvinění podle obsahu jimi podaných dovolání vytýkali vady ve skutkových zjištěních, zjevné rozpory s obsahem provedených důkazů, neprovedení navrhovaných důkazů, zmiňovali existenci extrémního nesouladu a porušení pravidel spravedlivého procesu v postupech orgánů činných v trestním řízení a při zajišťování dokazování, které považovali za nedostatečné. Nejvyšší soud se zřetelem na tvrzení o porušení pravidel spravedlivého procesu shledal, že uvedené námitky dopadají na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž je jmenovaní obvinění opírali, a proto se v intencích tohoto dovolacího důvodu jejich výhradami zabýval, nutno podotknout s tím, že posuzoval pouze to, zda došlo k zásadním a podstatným vadám v průběhu dokazování, které by mohly mít podstatný či rozhodný vliv na celkovou spravedlnost učiněných skutkových závěrů. Není tím orgánem, jemuž přísluší hodnotit provedené důkazy, ale toliko posuzuje, zda proces utváření skutkových zjištění odpovídá zásadám stanoveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a zda byl realizován při zajištění všech rozhodných principů pro řádné objasnění věci bez důvodných pochybností.
119.\tObvinění Gabera, H., Mas, Schovánek, Schovánková Hochová, Gaberová brojili proti učiněným skutkovým zjištěním množstvím námitek, které se v části shodovaly, v části však každý poukazoval na jiné nedostatky. Ke všem výhradám je možné zmínit, že z obsahu spisového materiálu a odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je patrné, že jde ve velké míře o opakování jejich obhajoby uplatňované v řízení před soudem prvního i druhého stupně, na níž soudy reagovaly, v přezkoumávaných rozhodnutích se k ní vyjadřovaly a svá stanoviska k ní vysvětlily.
120.\tČást výhrad obvinění vznesli shodně. Za společné procesní výhrady a námitky proti výroku o vině lze považovat obviněnými tvrzené:
a)\t vady v popisu skutku podle obviněných Mase, Schovánka a Schovánkové Hochové,
b)\tvady spočívající v opomenutých důkazech (obvinění Gabera, H., Schovánek, Schovánková Hochová),
c)\tvady v hodnocení výpovědí spolupracujících obviněných P. a B. a obviněného Tesaříka (obvinění Gabera, Mas, Schovánek, Schovánková Hochová, Gaberová),
d)\tnedostatky v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, neboť soudy se nevypořádaly se všemi vznesenými námitkami (obvinění Gabera, H., Mas, Schovánková Hochová),
e)\tvady v nezohlednění důkazu v podobě „návrhu obchodní spolupráce“ a rozsudků SDEU k problematice tzv. společné registrace k dani (obvinění Gabera a Schovánková Hochová).
a) k vadám vůči popisu skutku
121.\tVýhrady proti správnosti skutkových zjištění obvinění Mas, Schovánek a Schovánková Hochová shledávali v nedostatečném popisu skutku, protože neobsahuje všechny relevantní skutečnosti, z nichž mohlo být dovozováno naplnění objektivní a subjektivní stránky trestných činů, které jsou jim kladeny za vinu. Tvrdili zejména, že absentuje popis přesného toku zboží, činnosti předmětných společností a okolností svědčících o jejich úmyslném zavinění. Obvinění v zásadě namítají, že jde o stručný a nevýstižný popis skutku, k čemuž kromě toho, že tato námitka nekoresponduje s žádným z dovolacích důvodů, a v zásadě nemá žádný dopad na objektivní posouzení viny, je třeba pro úplnost zmínit, že obvinění zcela mechanicky zpochybňují pouze popis skutku, avšak pojmy „skutek“ a „popis skutku“ se liší, neboť skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo, zatímco popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace, přičemž pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Proto tyto dvě kategorie je nutno odlišovat. Popis musí obsahovat ty skutkové okolnosti, jaké jsou právně významné z hledisek naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu (srov. rozhodnutí č. 41/2002-I. Sb. rozh. tr., obdobně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 5 Tdo 549/2016, ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 954/2002). Skutek je předmětem trestního stíhání, v němž je spatřován trestný čin, přičemž podstatou skutku je trestněprávně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný trestněprávní následek. Pokud jde o náležitosti popisu skutku, podle § 120 odst. 3 tr. ř. musí výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejenom zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu (srov. č. 60/1972 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1328/2003, nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 182/04). Z hlediska obviněnými namítaných vad je třeba též uvést, že existenci zavinění lze dovodit nejen z charakteru a způsobu počínání pachatele, který je pak třeba vyjádřit v popisu skutku, ale i z ostatních rozhodných skutkových okolností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1652/2008), tedy okolností objektivní povahy, které jsou v popisu skutku vyjádřeny dostatečně individuálně ve vztahu k obviněným Masovi, Schovánkovi i Schovánkové Hochové, příp. přiléhavě doplněny v odůvodnění rozsudku.
122.\tUvedená obecná hlediska soudy promítly do popisu skutku, vůči kterému obvinění brojili i v předchozích fázích trestního řízení, a protože jde o opakovanou obhajobu, odvolací soud se s ní vypořádal v bodech 107. až 109. a 134. rozsudku odvolacího soudu a považoval ji za nedůvodnou.
123.\tNejvyšší soud namítané vady rovněž neshledal. V popisu skutku, jak je v jednotlivých bodech rozsudku soudu prvního stupně uveden, jsou popsány všechny relevantní skutečnosti významné pro právní závěry, které z nich lze dovodit, a to jak ke stránce objektivní, tak i subjektivní. Soud prvního stupně v popisu skutkových zjištění v bodech I. až III. výroku o vině nejprve vymezil obecné skutečnosti ohledně toho, jak organizovaná zločinecká skupina fungovala a kdo do ní byl zapojen (srov. strany 2 až 4 rozsudku soudu prvního stupně) a následně uvedl přesné činnosti jednotlivých obviněných, včetně dovolatelů Mase, Schovánka a Schovánkové a jimi ovládaných společností, včetně uvedení toho, že se na dané trestné činnosti podíleli vědomě (srov. popis skutku pod body II. a III., strany 6 až 21 rozsudku soudu prvního stupně). Celková výše způsobené škody je ve vztahu k jednotlivým obviněným rozvedena na straně 25 rozsudku soudu prvního stupně.
124.\tZnaky trestných činů obviněným kladených za vinu, jež byly popsány ve výroku rozsudku soudu prvního stupně v koncentrované podobě, jsou vhodně doplněny a rozvedeny v odůvodnění rozsudku, které obsahuje dostatek konkrétních okolností, z nichž způsob fungování organizované zločinecké skupiny, zapojení obviněných do trestné činnosti, tok zboží a forma jejich zavinění jasně vyplývá.
125.\tNejvyšší soud poukazuje na to, že lze z popsaných skutkových zjištění dovodit, že na začátku řetězce společností na území České republiky společnost OCEANIA nevykázala platby ze zahraničí, ale byly dány pouze fiktivní operace sloužící k zastření jejího ztrátového hospodaření. Byly popsány znaky, kterými se daná společnost prezentovala jako missing trader, tedy společnost, která neplnila své daňové povinnosti a byla pro správní orgány nekontaktní. Současně byl zadokumentován přesný tok zboží mezi společnostmi zapojenými do daného řetězce, což soud prvního stupně kromě popisu ve skutkové větě, doplnil v rámci odůvodnění též grafickým vyjádřením (k výrokům pod body II. a III. srov. body 61. a 99. rozsudku soudu prvního stupně). Transakce, které pramenily od společnosti OCEANIA ke společnosti Gab-Phone a následně SILAS, resp. Oskar, byly vedeny s cílem krácení DPH. Nalézací soud v bodech 61. až 120. rozsudku jednoznačně vymezil za předmětná období let 2010 až 2012 daný řetězec společností (OCEANIA, SILAS, Gab-Phone, Czech Mobil, BRALOVANE, Oskar a další) i to, kudy probíhal tok zboží, v jehož rámci došlo ke krácení daní, přičemž není podstatné ani nutné, aby v rámci popisu skutku, jestliže již na jednom místě došlo k uvedení plnění od společnosti SILAS, musela tato skutečnost být znovu dána na jiném místě ve vztahu ke společnosti BRALOVANE, tedy duplicitně, jestliže zapojení posledně jmenované společnosti je již dříve náležitě popsáno, což se také v přezkoumávané věci stalo. Není pochybením, jak shledal i odvolací soud, že popis skutku neobsahuje pasáže zahrnující výčet všech dodavatelů a odběratelů, kteří s věcí nemají nic společného, ale soustředil se jen ty, které se týkají posuzovaného daňového podvodu.
126.\tV popisu skutku jsou uvedeny skutečnosti i k závěru o zavinění obviněných, protože v bodech II. a III. po souhrnném vymezení jejich aktivit v rámci posuzované trestné činnosti je uvedený potřebný podklad, na jehož základě soud prvního stupně v odůvodnění vysvětlil, že šlo u všech obviněných o úmyslné jednání (viz body 133. a násl. rozsudku soudu prvního stupně a bod 136. rozsudku odvolacího soudu). Skutková zjištění soudy učiněná pro takový závěr poskytují potřebný podklad, zejména z nich vyplývá, že obvinění věděli, čeho chtějí docílit a co je záměrem organizované zločinecké skupiny, tedy krácení daně, na čemž vědomě participovali, a přesně v duchu tohoto cíle jednali v popisu skutku rozvedeným způsobem. Popis skutku tudíž u obviněných Mase (body II. a III.) a Schovánka (bod II.) nevzbuzuje pochybnosti o naplnění žádného ze zákonných znaků zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, a dále zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku; a u obviněné Schovánkové Hochové (body II. a III.) o naplnění znaků zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020 (srov. opravu uvedenou v bodech 145. a 157. rozsudku soudu prvního stupně) spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020 spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, a dále zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku.
b) k opomenutým důkazům
127.\tNámitku, že soudy neprovedly všechny obviněnými navrhované důkazy a věc řádně neobjasnily, jíž dovolatelé poukazovali na tzv. opomenuté důkazy, případně na důkazy, které nebyly nedůvodně provedeny, vznesli v podaných dovoláních obvinění Gabera, H., Schovánek a Schovánková Hochová. Obvinění Gabera a Schovánková Hochová tvrdili, že odvolací soud vadně neshledal důvod k provedení znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, který by zpochybnil závěry znaleckého zkoumání společnosti A-Consult a výslechu svědka Anh Tuan Hoanga. Obviněný H. pouze obecně tvrdil, že pokud by odvolací soud postupoval při své činnosti pečlivě, tak by nemohl zamítnout jím předložené důkazní návrhy. Obviněný Schovánek vadu opomenutých důkazů spatřoval v tom, že nebyla vyslechnuta daňová poradkyně, auditorka a účetní Z. a další jím navrhovaní svědci, přičemž způsob, jakým soud prvního stupně na tyto návrhy reagoval, považoval za vadný, protože důkazní návrhy jiných obviněných připustil. Nesouhlasil ani s důvody, pro které byly uvedené návrhy odmítnuty. Vytýkanou vadu nenapravil k jeho námitkám ani odvolací soud.
128.\tTyto výhrady jsou uplatněny v souladu s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak nejsou důvodné, protože problematice důkazních návrhů obviněných se důsledně věnovaly soudy obou stupňů, jež na ně reagovaly a odůvodnily, proč jim nevyhověly. Soud prvního stupně se důvody pro zamítnutí důkazních návrhů jednotlivými žádostmi zabýval v bodech 50. až 55. rozsudku. Konkrétně se vyjádřil též k návrhům obviněných Gabery (bod 51.), H. (bod 52.) a Schovánka (bod 54.) a vysvětlil, že stěžejním důvodem jejich zamítnutí byla nadbytečnost, tedy jejich nízká hodnota pro objasnění podstaty věci. Odvolací soud těmto návrhům rovněž věnoval potřebnou pozornost, čímž reagoval na opakovaná tvrzení (viz body 171. až 186. rozsudku odvolacího soudu), přičemž části z nich vyhověl, což uvedl v bodě 179. rozsudku. Šlo zejména o důkazy, které se vztahovaly k úpadku a prohlášení konkursu na obviněného Schovánka. S návrhem obviněného Gabery na provedení znaleckého posudku se neztotožnil, což vysvětlil v bodě 182., protože dosavadní provedené a soudy zhodnocené znalecké posudky nevykazovaly vady, na které by bylo nutné reagovat dalším znaleckým zkoumáním. K tomu je vhodné doplnit, že pro uvedený postup by navíc musely být splněny podmínky uvedené v § 109 tr. ř., případně § 110 tr. ř., což je situace, která v posuzované věci nenastala. Posudek předložený obviněným Kvapilem byl pouhou kritikou postupu znaleckého ústavu A-Consult, se kterou se nalézací a rovněž i odvolací soud nikterak neztotožnily, když ostatně tento zpracovatel nevycházel ze shodných podkladů jako A-Consult a neodpovídal na tytéž otázky. Na stejné závěry pak lze odkázat taktéž ve vztahu k pouze okrajové námitce, kterou v rámci své dovolací argumentace vznesla k potřebě vypracování revizního znaleckého posudku obviněná Schovánková Hochová. S důkazními návrhy obviněného H. se odvolací soud vypořádal v bodě 183. rozsudku a považoval je za nepodstatné a nedůvodné. Reagoval rovněž na důkazy předložené obviněným Schovánkem, jenž opětovně navrhoval výslechy jím označených osob, které odvolací soud v souladu s názorem soudu prvního stupně považoval za nadbytečné (k tomu srov. bod 176. ve spojení s bodem 186. rozsudku odvolacího soudu).
129.\tK neprovedení důkazního návrhu obviněného Gabery v podobě výslechu svědka Anh Tuan Hoanga se vyjádřily soudy obou stupňů (v bodě 51. soud prvního stupně a v bodě 129. odvolací soud svých rozsudků). Soud prvního stupně při hlavním líčení konaném na žádost tohoto obviněného v jeho nepřítomnosti v souladu s § 202 odst. 3, 5 a 211 odst. 1 tr. ř. pouze přečetl protokol o výslechu tohoto svědka. Souhlas státního zástupce k takovému postupu dán byl. Takový postup je za daných okolností zcela v souladu s trestním řádem. Nadto soudy obou stupňů dodaly, že jmenovaný svědek byl v předmětné době dlouhodobě nedosažitelný, což uvedený postup potvrzovalo [§ 211 odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Nelze pominout ani skutečnost, že při samotném provádění tohoto důkazu obviněný prostřednictvím svého obhájce nevznesl žádné námitky a svůj návrh na osobní výslech svědka Anh Tuan Hoanga uskutečnil až s delším časovým odstupem, k čemuž se soud prvního stupně rovněž vyjadřoval. Uvedený postup nevykazuje obviněným namítané nedostatky.
130.\tK tvrzení obviněných Schovánka a Schovánkové Hochové, že orgány činné v trestním řízení podrobně nezkoumaly, zda bylo řádně vedeno účetnictví společnosti Oskar Group, příp. dalších dotčených společností, se vyjádřil soud prvního stupně již v bodě 54. a 55. rozsudku s tím, že vedení účetnictví nebylo předmětem trestné činnosti obviněných, která byla objasněna na základě jiných důkazních prostředků, které jejich trestnou činnosti prokázaly.
131.\tZ obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se soudy návrhům na doplnění dokazování všech obviněných věnovaly, své závěry a úvahy, proč jim nevyhověly, vysvětlily, a proto nejde o důkazy, které by opomněly. Nejvyšší soud neshledal porušení práva obviněných Gabery, H., Schovánka a Schovánkové Hochové navrhovat důkazy, a nešlo ani o tzv. opomenuté důkazy či o porušení práva na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02). Trestní řád obecně nepovažuje některý druh důkazních prostředků za průkaznější než jiný a stejně tak nestanoví, kterým konkrétním důkazním prostředkem by určitá relevantní skutečnost měla být dokazována. Důkazní význam každého z nich závisí na druhu, povaze a důkazní hodnotě ostatních získaných důkazních prostředků v konkrétní věci (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 7 Tdo 254/2018, či ze dne 20. 7. 2022, sp. zn. 11 Tdo 575/2022, aj.). Soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). Soud hodnotí a posuzuje pouze ty důkazy, které byly v rámci hlavního líčení provedeny a které se tedy vztahují ke konkrétní projednávané trestní věci. Jestliže se soudy shora uvedeným způsobem důkazními návrhy zabývaly, nejde o nedůvodně neprovedený ani tzv. opomenutý důkaz, protože je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak, přičemž rozsah dokazování je z jiných důkazních pramenů dostatečný pro to, aby bylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). Pojem tzv. opomenutých důkazů je třeba vykládat ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody, které však v posuzované věci zjištěny nebyly, a to, že tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále jde o argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a posledním je nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Pouze tehdy, jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především článku 36 odst. 1, článku 38 odst. 2 Listiny. O opomenutý důkaz jde, jestliže o něm v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně se jím soud při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a byl tak způsobilý založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně jeho protiústavnost (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/1996, a ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02).
132.\tŽádný z uvedených nedostatků, jak je shora rozvedeno, v této věci nenastal. Všechny obviněnými navrhované důkazy byly vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu soudy nižších stupňů označené za nadbytečné, k čemuž lze pouze připomenout, že soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95). Námitky obviněných týkající se opomenutých důkazů jsou tudíž nedůvodné.
c) k nevěrohodnosti spoluobviněných Tesaříka, P. a B.
133.\tObvinění Gabera, Mas, Schovánek, Schovánková Hochová a Gaberová v zásadě shodně vytýkali, že nelze vycházet z výpovědí spolupracujících obviněných P. a B., protože ti byli vedeni snahou zmírnění jim ukládaných trestů, a proto byly jejich výpovědi zkreslené, a že soudy nemohly své závěry opírat ani o výpovědi obviněného Tesaříka, který prohlásil vinu, neboť jeho tvrzení nemají oporu v dalších provedených důkazech. De facto shora jmenovaní dovolatelé brojili proti věrohodnosti těchto obviněných, což lze považovat za námitky korespondující s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože šlo o zpochybnění řádného objasnění rozhodných skutkových zjištění plynoucích z vytýkaných výpovědí, které měly určující význam pro naplnění znaků trestného činu. Nelze je však shledat důvodnými, a to zejména s ohledem na obsah a rozsah provedeného dokazování a způsob vyhodnocení všech provedených důkazů (viz § 2 odst. 6 tr. ř.).
134.\tNejvyšší soud k těmto výhradám podotýká, že jeho úlohou není provedené důkazy hodnotit, protože to je právem zejména soudu prvního stupně, případně soudu odvolacího, ale toliko posuzuje, zda proces dokazování nevykazuje zásadní a hrubé nedostatky, které by svědčily o extrémních nedostatcích v důsledku libovůle nebo nedůsledného respektování zásad pro hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Hodnotí tedy souladnost důkazního řízení, jež tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán, co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudcem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např. Nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/2004). Nejvyšší soud v tomto duchu doplňuje, že k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a být nesmí projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05).
135.\tVšechna tato hlediska měl Nejvyšší soud na paměti, když zkoumal námitky obviněných i postup, na jehož základě soudy posuzovaly věrohodnost jednotlivých osob, ať již svědků nebo obviněných či spoluobviněných. Hodnocení důkazů je strukturovaný a vzájemně propojený myšlenkový proces, který se netýká jen jednoho důkazu vytrženého z kontextu všech ostatních, ale kombinace zjištění plynoucích z ostatních důkazů. Pokud jde o hodnocení věrohodnosti výpovědi spolupracujícího obviněného, soud musí vyvinout dostatečnou pečlivost, aby posoudil důsledně všechny souvislosti, které takového obviněného ke spolupráci vedly, a důsledně zvažovat všechny jím uváděné skutečnosti mj. jeho osobnostní rysy, jeho motivace ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a souladnost jeho výpovědi s ostatními důkazy shromážděnými ve věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 859/2013).
136.\tNejvyšší soud, jenž do procesu hodnocení důkazů zásadně nezasahuje, jak bylo výše uvedeno, přezkoumal úvahy, které soudy nižších stupňů v přezkoumávaných rozhodnutích vyložily, avšak v uvedeném postupu neshledal disproporce, libovůli ani stranění jedné ze skupin proti sobě stojících výpovědí, naopak dospěl k závěru, že se soudy obou stupňů dostatečně odpovědně věrohodností označených spoluobviněných zabývaly a podpořily ji konkrétními a odůvodněnými úvahami. Soud prvního stupně tak učinil v bodě 19. odsuzujícího rozsudku, kde jasně uvedl, že nikdo z těchto obviněných, kteří se rozhodli vypovídat a objasnit podstatu trestné činnosti, netvrdí, že by se vytýkaného jednání vůbec nedopustili. O jejich doznání a zároveň usvědčování některých spoluobviněných proto neměl soud po vzájemné konfrontaci těchto výpovědí s dalšími důkazy pochyb, neboť obvinění nezastírali své zapojení do vytýkaného jednání, a naopak ho jasně a srozumitelně rozkrývali, a to v logických a reálných kontextech v návaznosti na zjištění plynoucí z jiných ve věci provedených důkazů. Ze srovnání s dalšími důkazy, které soud prvního stupně provedl v rámci jejich hodnocení v bodech 19. až 128. rozsudku, dovolací soud seznal, že nebylo prokázáno, že by si nějakým způsobem obvinění Tesařík, P. a B. vymýšleli s cílem záměrně poškodit spoluobviněné. Naopak jejich výpovědi vůči nim jsou konkrétní, ucelené a mají podklad i v jiných zjištěních. Z těchto důvodů vzal správně soud prvního stupně jejich výpovědi za věrohodné a vycházel z nich. Soud prvního stupně se v bodech 20. až 49. hodnocením jednotlivých výpovědí obviněných, ale i dalších důkazů, velmi pečlivě zabýval a vždy konkrétně uvedl, jaké skutečnosti z jednotlivých důkazů plynou, příp. jakými dalšími důkazy jsou podpořeny. Na základě obsahu rozsudku soudu prvního stupně je tudíž možné shledat, že proces hodnocení věrohodnosti výpovědí spolupracujících obviněných B. a P., stejně jako obviněného Tesaříka, byl mimořádně pečlivý, protože soudem byly posouzeny mj. jejich osobnostní rysy, motivace ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a souladnost jejich výpovědi s ostatními důkazy shromážděnými ve věci.
137.\tOdvolací soud v reakci na podobné námitky obviněných závěry soudů zkoumal (body 124. až 126. rozsudku odvolacího soudu) a shledal, že výhrady, které vznášeli, nejsou důvodné. Odvolací soud vyložil stručně a jasně, na základě jakých poznatků své závěry učinil, zejména rozvedl, že výpovědi jmenovaných obviněných nestojí osamoceně vůči tvrzením zbývajících obviněných a nelze je tedy v žádném případě hodnotit jako situaci tzv. tvrzení proti tvrzení. Jejich výpovědi korespondují jak navzájem, tak i ve vztahu k dalším obviněným, např. částečně obviněnému Gaberovi, který i přesto, že popírá svoji vinu, v průběhu trestního řízení rovněž připustil, že cítí odpovědnost za své jednání, byť nikoliv v trestní rovině. Obvinění B., P. a Tesařík přitom zcela přesvědčivě rozkryli způsob fungování celé skupiny, včetně činění plateb, užívání dokladů či účasti tzv. bílých koňů a aplikace Silentel k páchání trestné činnosti. Byl jimi popsán mechanismus páchání trestné činnosti i zisk, který z této plynul.
138.\tShora uvedený postup Nejvyšší soud považoval za odpovídající pravidlům podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože soudy dostatečným způsobem odůvodnily, proč verzi událostí plynoucí z výpovědí spolupracujících obviněných a obviněného Tesaříka uvěřily, a z jakých důvodů jimi tvrzené skutečnosti odpovídají i jinak objektivizovaným okolnostem. Neshledaly v podaných doznáních obviněných zásadní známky zkreslování nebo nepravdivého sdělování informací, a pokud se tak stalo, vždy se s těmito rozpory vypořádaly. Případné nepřesnosti nebo odchylky, jež se mohly projevit na pravdivosti informací poskytnutých spolupracujícími obviněnými, braly na zřetel a do celkového posouzení jejich věrohodnosti je promítly. Sama skutečnost, že se rozhodli vypovídat, nevede automaticky k závěru, že to, co popsali, je nepravdivé a nepoužitelné pro závěry o vině ostatních obviněných. U spolupracujících obviněných P. a B. soudy měly na paměti, že aplikace procesního institutu spolupracujícího obviněného (viz § 178a tr. ř.) musí být podrobena velmi přísným nárokům. Hodnocení věrohodnosti u těchto výpovědí bylo mimořádně pečlivé, byly posouzeny mj. jeho osobnostní rysy, jeho motivace ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a souladnost jeho výpovědi s ostatními důkazy shromážděnými ve věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 859/2013).
139.\tZe všech uvedených důvodů Nejvyšší soud nepovažoval námitky obviněných Gabery, Mase, Schovánka, Schovánkové Hochové a Gaberové o nevěrohodnosti obviněného Tesaříka a spolupracujících obviněných P. a B. za důvodné, protože zejména nalézací soud všechny důkazy procesně správným způsobem provedl, následně také vyhodnotil v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, přičemž proti sobě stojícím výpovědím věnoval potřebnou pozornost a pečlivě je posuzoval (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12), což soud prvního stupně učinil. Nelze tudíž souhlasit s názory dovolatelů, že by bylo rozhodnutí o jejich vině založeno výhradně na základě výpovědi dvou spolupracujících obviněných, případně obviněného Tesaříka, protože z rozsudku soudu prvního stupně, potažmo odvolacího soudu, je patrný jednoznačný a přesvědčivý závěr o existenci uceleného řetězce důkazů, o něž byly závěry o vině všech obviněných opřeny.
140.\tZ těchto důvodů, kdy nebyly zjištěny žádné podstatné, natož extrémní vady v postupu soudů při hodnocení výpovědí spolupracujících obviněných B. a P., příp. obviněného Tesaříka, je třeba výhrady obviněných proti některým konkrétním obsahovým sdělením považovat za vyvrácené, protože není pochyb o tom, že závěry soudů založené na skutečnostech plynoucích z výpovědí jmenovaných obviněných nevzbuzují pochybnosti, a role obviněných ve vztahu k daňovým machinacím byla objasněna, o čemž bude pojednáno i v následujících pasážích tohoto usnesení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy obou stupňů se při dokazování nedopustily žádného z výše uvedených pochybení ani se jiným způsobem nezpronevěřily základním pravidlům pro dokazování a zásadním požadavkům spravedlivého procesu, na něž dovolatelé poukazují.
d) k nedostatkům v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí
141.\tObvinění Gabera, H., Mas a Schovánková Hochová tvrdili, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, především soudu odvolacího, jsou nepřezkoumatelná a neobsahují všechny náležitosti. Zejména namítali, že soudy nereagovaly na námitky uplatněné v odvoláních, protože rozhodnutí soudů neobsahují úvahy ohledně toho, co obvinění vytýkali.
142.\tNejprve je třeba předeslat, že tako formulované výhrady pouze proti důvodům rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.), zásadně však nemají oporu ani v označených dovolacích důvodech podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť směřují proti náležitostem rozhodnutí ve smyslu § 125 a 134 tr. ř. Nejvyšší soud však připomíná, že z hledisek pravidel spravedlivého procesu musí soudy dbát na to, aby jejich rozhodnutí byla přezkoumatelná a obsahovala jejich úvahy, aby se vyhnuly libovůli (srov. č. l. 6 odst. 1 Úmluvy), a proto zkoumal, zda zejména odvolací soud, vůči němuž jsou námitky zásadně zaměřeny, dodržel principy o věcném a hodnotném odůvodnění. Posoudí-li se obsah přezkoumávaného rozhodnutí a v návaznosti na něj i rozsudku soudu prvního stupně, lze seznat, že soudy obou stupňů respektovaly obecné zásady ovládající povinnost soudů rozhodnutí řádně odůvodnit. Proto je třeba zdůraznit, že odvolací soud reagoval na námitky obviněných a vypořádal se s nimi. V přezkoumávané věci se nejedná o stereotypní či automatizované odůvodnění určitých typů rozhodnutí (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 24. 1. 2017, Paradiso a Campanelli proti Itálii, č. 25358/12, bod 210.). Je třeba zmínit, že stručnější odůvodnění soudu rozhodujícího o opravném prostředku tam, kde se ztotožnil s rozhodnutím soudu nižšího stupně, nepředstavuje z hlediska práva na spravedlivý proces problém, pokud se nadřízený soud zabýval podstatnými problémy, které mu byly v opravném prostředku předloženy (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 21. 5. 2002, Jokela proti Finsku, č. 28856/95, bod 73.; rozsudek ESLP ze dne 2. 10. 2014, Hansen proti Norsku, č. 15319/09, bod 60.; rozsudek ESLP ze dne 27. 9. 2007, Nitschkeho pozůstalost proti Švédsku, č. 6301/05, bod 42.; či rozsudek ESLP ze dne 13. 1. 2009, Taxquet proti Belgii, č. 926/05, bod 40.). Podle ustálené judikatury ESLP však platí i to, že povinnost soudů rozhodnutí odůvodnit neznamená nutnost detailně odpovědět na každý argument stěžovatele (srov. např. z rozhodnutí ESLP rozsudek velkého senátu ze dne 21. 1. 1999, García Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96, bod 26. nebo rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Sanchez Cardenas proti Norsku, č. 12148/03, bod 49. a další). Porušením práva na spravedlivý proces není stručné reagování na námitky, které by ve světle soudem učiněných skutkových zjištění zjevně nemohly obstát či výsledek řízení změnit (srov. k tomu rozsudek ESLP ze dne 17. 6. 2008, Victor Savitchi proti Moldávii, č. 81/04, bod 48.). Rovněž sem nepatří námitky zjevně irelevantní, zjevně neopodstatněné, mající zneužívající povahu či jinak nepřípustné vzhledem k jednoznačné právní úpravě či praxi (srov. rozsudek ESLP ze dne 11. 10. 2011, Fomin proti Moldávii, č. 36755/06, bod 31.).
143.\tPo posouzení přezkoumávaných rozhodnutí je patrné, že z hlediska těchto pravidel obstojí, protože soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku důkazy, jejich hodnocením a výhradami konkrétních obviněných zabýval v potřebné míře. Odvolací soud se taktéž věnoval námitkám obviněných v intencích výše vyznačených pravidel, neboť v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku z podnětu odvolání obviněných přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž vysvětlil, proč v jeho procesních postupech a závěrech o vině obviněných neshledal žádné vady (srov. body 80. až 140. rozsudku odvolacího soudu). Dostatečným způsobem tudíž reagoval na námitky obviněných mířící vůči učiněným skutkovým závěrům a sám se k roli jednotlivých obviněných v trestné činnosti vyjádřil. V jednotlivých pasážích ke konkrétním námitkám a argumentům odvolatelů rozvedl, z jakých důvodů postup soudu prvního stupně vztahující se k výroku o vině shledal správným, a na základě čeho dospěl k závěru, že respektoval zásady plynoucí z § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Hodnotil, zda při formování skutkových závěrů obviněným v plné míře umožnil, aby se vyjádřili ke všem prováděným důkazům, jež byly podstatné pro závěr o vymezení rozsahu zapojení jednotlivých obviněných do celého řetězce na sebe navazujících postupů, vystihl jejich roli v tomto propracovaném systému založeném na jejich vzájemné koordinaci, a rovněž vysvětil, jaké měly tyto skutkové závěry dopad na úvahy, které vyústily v závěrech o použité právní kvalifikaci. Proto v potřebné míře popsal a rozvedl, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto o vině obviněných.
144.\tOdvolací soud se tudíž námitkám jednotlivých odvolatelů věnoval a současně přezkoumal, zda tak učinil i soud prvního stupně, neboť v bodech 107. až 114. rozsudku vyjádřil, že soud prvního stupně své rozhodnutí obsáhle odůvodnil při respektování ustanovení § 125 odst. l tr. ř., protože vyložil, které důkazy vzal za základ svého rozhodnutí a popsal, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů a vyložil, jakými úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a následně i při právní kvalifikaci a ukládání trestů. Odvolací soud proto odůvodnění nalézacího soudu považoval za přiléhavé, korespondující s provedenými důkazy a jejich významem pro posuzovanou věc a Nejvyšší soud s ním v tomto závěru souhlasí.
145.\tSoud druhého stupně se však s rozhodnutím soudu prvního stupně neztotožnil beze zbytku, neboť již z výrokové části rozsudku odvolacího soudu je patrné, že zejména u trestů uložených obviněným Zajacovi a Schovánkovi existoval důvod ke kasaci prvostupňového rozhodnutí. Tento svůj závěr odůvodnil v bodech 153. až 159 rozsudku odvolacího soudu.
146.\tTakto koncipované odůvodnění a postup odvolacího soudu plně koresponduje se zásadami vyjádřenými i v judikatuře Ústavního soudu, podle nichž, byť musí být v odůvodnění soudních rozhodnutí zásadně každá námitka vypořádána, musí se tak stát toliko úměrně k její relevanci (viz např. jeho nálezy ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1895/14, ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07, ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 169/09, či ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13). Vždy je třeba přihlédnout i k celkovému kontextu řízení před obecnými soudy, který za určitých okolností může připouštět i implicitní vypořádání se s námitkou (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Významným je, zda obviněný určitou námitku vznáší v souvislosti s jedním řízením opakovaně v různých svých procesních úkonech, protože v takovém případě nemůže důvodně očekávat, že bude pokaždé vypořádána se stejnou pečlivostí a ve stejném rozsahu, nedošlo-li v mezidobí ke změně relevantních okolností tak, že již jednou podrobně vypořádaná námitka tím nabyla konotací, pro něž si vyžaduje zcela novou reakci ze strany obecných soudů vyplývající z této změny okolností. Tak tomu je i v této věci, protože soud prvního stupně, jak plyne z odůvodnění jeho rozsudku, se námitkami obviněných s potřebnou důsledností zabýval, a tedy odvolacímu soudu nelze vytýkat, že již na řečené závěry a úvahy, s nimiž se ztotožnil, odkázal.
147.\tV posuzované věci z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá jasně a srozumitelně, na základě čeho obecné soudy dospěly k závěru o vině všech obviněných, přičemž všechny ve věci provedené důkazy velmi podrobně rozebral soud prvního stupně a vyložil k nim srozumitelně a detailně i své hodnotící úvahy. Jestliže odvolací soud v odůvodnění rozsudku nereagoval výslovně na všechny obviněnými vznesené odvolací námitky, je třeba shrnout, že odvolací soud má povinnost vypořádat se s námitkami odvolatele, avšak tuto povinnost odvolací soud porušuje jen tehdy, jestliže ignoruje námitky vůči důkazům, na něž nalézací soud odkazuje jako na klíčové pro učiněné skutkové závěry (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, a ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Uvedené plyne i z toho, že se nevyžaduje podrobná odpověď na každý argument (vznesenou námitku), protože odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a kromě shora uvedené judikatury i rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, Helle proti Finsku, č. 20772/92, body 59-60.). Podmínkou takového postupu je však to, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval, a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017-1), čemuž odvolací soud dostál, a proto k porušení práva na spravedlivý proces v posuzované věci nedošlo.
148.\tNejvyšší soud z uvedených důvodů pro stručnost pouze shrnuje, že námitkám obviněných Gabery, H., Mase a Schovánkové Hochové o nedostatcích v odůvodnění nebylo možné přisvědčit, neboť soudy své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování učinily, v souladu s pravidly stanovenými v § 125 tr. ř. dostatečně logicky podaly a rozvedly. Lze konstatovat, že dbaly na dodržení všech zásad spravedlivého procesu, zejména zásady presumpce neviny. Odvolací soud dostatečně hodnotil, zda soud prvního stupně srozumitelným a logickým způsobem vysvětlil své závěry a úvahy, a jestliže je považoval za správně, ve stručnosti na ně odkázal, když měl na paměti, že nalézací soud neporušil ani pravidlo in dubio pro reo.
e) ke karuselovým obchodům a důkazu „návrhu obchodní spolupráce“
149.\tObvinění Gabera a Schovánková Hochová vytýkali nedostatky v rozhodnutích soudů z hlediska nerespektování rozhodnutí SDEU ze dne 6. 7. 2006, a to ve spojené věci C-439/04 a C-440/04 1) Axel Kittel vs. Belgický stát a 2) Recolta Recycling vs. Belgický stát, které se vztahují k posuzování karuselových obchodů. Dovolatelům lze přisvědčit, že v úvahách odvolacího soudu se skutečně konkrétní zmínka o těchto rozhodnutích nenachází, nicméně se samotnou existencí karuselových obchodů se odvolací soud vypořádal na několika místech svého rozhodnutí (srov. body 118., 139., 140. rozsudku odvolacího soudu). Je nutné zdůraznit, že předmětná rozhodnutí se týkají toliko obchodů, které jsou prováděny v rámci řádných ekonomicko-hospodářských vztahů, o které však v posuzované věci nejde. Proto se o ně nelze ani opírat či z těchto rozhodnutí vycházet. Popsaná činnost v této trestní věci je kriminálním jednáním spočívajícím v daňovém podvodném jednání, kde tzv. karuselové obchody zde byly vytvořeny za účelem vylákání plnění od finančních úřadů v rámci podvodného obviněnými vypracovaného systému sloužícího k jejich obelstění. To vysvětluje i odvolací soud v bodě 140., kde rozvedl, že soud prvního stupně použil na několika místech své argumentace pojem karuselový podvod, avšak s tím, že jde o typ protiprávního jednání, které je jakousi podmnožinou daňových podvodů, jejíž charakteristikou je určitá uměle vytvořená struktura subjektů (obchodních společností), na jejichž počátku stojí výše zmíněný ztracený (chybějící) obchodník. Ačkoliv samotný název je také zaměnitelný s označením kolotočové či kruhové podvody, není vždy nezbytnou podmínkou této trestné činnosti, aby stejné zboží neustále kolovalo v rámci takovéto protiprávní struktury, ale stěžejním bodem je počáteční neplnění daňové povinnosti, na níž navazuje vědomé a účelové vylákání nadměrného odpočtu daně. Proto se objevují případy, kdy celý mechanismus je postaven pouze na rychlém sledu obchodních transakcí se zcela fiktivním (neexistujícím) zbožím, stejně jako případy, kdy dochází k navenek běžným nákupům a prodejům skutečně existujícího zboží, které se ve výsledku dostane ke koncovým uživatelům, kteří nemusejí vědět, že daný produkt byl takovýmto protiprávním jednáním dotčen. Samotná struktura subjektů, které se na trestné činnosti podílely, může vykazovat uzavřený řetězec, jehož jednotlivé články jsou vědomě zapojeny do nelegálních aktivit, stejně jako mohou na dané činnosti nevědomě participovat i osoby, které pachatelům slouží (nevědomky) k zastření a ztížení odhalení trestné činnosti. Touto úvahou navázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se ke karuselovým obchodům podrobně vyjadřoval v bodech 15. a 16., přičemž toto označení skutečně několikrát používal i v dalších částech svého odůvodnění.
150.\tNejvyšší soud na tomto místě upozorňuje, že byť je definice karuselových obchodů obsažena v obviněným citovaných rozsudcích SDEU, nelze se v rámci projednávané daňové trestné činnosti o tam uvedené zásady opírat.
151.\tZ judikatury Soudního dvora EU plyne, že správní orgány a soudy mohou odmítnout přiznat nárok na odpočet DPH, je-li z hlediska objektivních okolností prokázáno, že došlo k uplatnění tohoto nároku podvodně nebo zneužívajícím způsobem (viz rozsudek ze dne 3. 3. 2005, Fini H, C-32/03, body 33 a 34, rozsudek ze dne 6. 7. 2006, ve spojených věcech C-439/04 a C-440/04, Axel Kittel a Recolta Recycling, bod 55, rozsudek ze dne 29. 3. 2012, ve věci C-414/10, Véleclair, bod 32, rozsudek ze dne 21. 6. 2012, ve spojených věcech C-80/11 a C-142/11, Mahagében a Péter Dávid, bod 42, či ze dne 28. 7. 2016 ve věci C-332/15, Giuseppe Astone). Přiznání nároku na odpočet lze odmítnout, pokud se s přihlédnutím k objektivním skutečnostem prokáže, že dodání je uskutečněno pro osobu povinnou k dani, která věděla nebo měla vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH spáchaného dodavatelem či jiným subjektem na vstupu (rozsudek ze dne 16. 10. 2019, ve věci C-189/18, Glencore Agriculture Hungary, bod 35, a rozsudek ze dne 3. 10. 2019, ve věci C-329/18, Valsts ieņēmumu dienests proti „Altic“ SIA, bod 30). Subjekty, které přijmou veškerá opatření, jež od nich mohou být rozumně vyžadována, aby zajistily, že jejich plnění nejsou součástí podvodu, musí mít možnost důvěřovat legalitě těchto plnění, aniž by riskovaly ztrátu nároku na odpočet DPH odvedené na vstupu (viz rozsudky ze dne 6. 7. 2006, ve spojených věcech C-439/04 1 Afs 82/2023 a C-440/04, Axel Kittel a Recolta Recycling, bod 51, a ze dne 21. 6. 2012, ve spojených věcech C-80/11 a C-142/11, Mahagében a Péter Dávid, bod 53). Judikatura Soudního dvora EU na základě shora popsaných východisek vytvořila několikastupňový test (algoritmus) stanovující, jak postupovat, aby bylo možno plátci odepřít nárok na odpočet DPH z důvodu jeho účasti na daňovém podvodu (srov. např. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. 5. 2017, C-624/15, Litdana, či rozsudek NSS ze dne 24. 8. 2017, č. j. 1 Afs 16/2017 - 47, či ze dne 20. 8. 2020, č. j. 8 Afs 232/2018 - 45, bod 24). Nejprve je třeba zjistit, zda k podvodu došlo (1. krok). Pokud ano, je třeba na základě objektivních skutkových okolností posoudit, zda daňový subjekt věděl nebo měl vědět, že se svým jednáním účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH (2. krok – objektivní okolnosti), a zda přijal veškerá opatření, která od něj mohla být rozumně vyžadována, aby zajistil, že přijetí plnění nepovede k účasti na podvodu (3. krok – subjektivní okolnosti). Nutno podotknout, že pokud se prokáže, že osoba povinná k dani věděla nebo měla vědět, že pořízením určitého zboží či služeb se účastní plnění zasaženého únikem na DPH, účastní se tohoto úniku, i když z něj nemá sama žádný prospěch. Takové osobě musí být nárok na odpočet odepřen v plném rozsahu (bod 38 rozsudku Soudního dvora EU ze dne 24. 11. 2022, ve věci C-596/21, Finanzamt M).
152.\tObvinění se dopustili protiprávního jednání, které bylo primárně posuzováno podle norem českého práva konkrétně skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 (v případě obviněné Schovánkové Hochové ve znění účinném od 1. 10. 2020) spáchaném ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku a dále zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku. Není tudíž podstatné, jak orgány činné v trestním řízení takové jednání pojmenovaly, a není proto rozhodné, zda užily karuselové obchody nebo předstíranou obchodní spolupráci organizované zločinecké skupiny za účelem krácení daní, neboť důležité je, zda objasnily fungování takové obchodní spolupráce, resp. organizované zločinecké skupiny a vymezily role jednotlivých obviněných a dalších osob, jež se do trestné činnosti zapojovaly, což soudy nižších stupňů zcela správným a přezkoumatelným způsobem učinily. Nezohlednění přesné definice účastníků karuselového obchodu podle shora citovaných rozsudků SDEU tudíž nemá vliv na správnost soudy přijatých skutkových závěrů.
153.\tObvinění Gabera a Schovánková Hochová se vyjadřovali také k důkazu v podobě tzv. „návrhu obchodní spolupráce“ s tím, že soudy jej nesprávně zhodnotily. Obvinění v podstatě tvrdili, že nešlo o návrh na fungování spolupráce dotčených společností, ale schéma, jež mělo sloužit jako podklad pro potřeby skupinové registrace k dani. K hodnocení tohoto důkazu soud prvního stupně v bodech 35., 41., 44., 45., 46. rozvedl, že jde o listiny, které měly sloužit k zdokonalení řetězcového obchodování a zastírání skutečností před vnějším světem. Stejně tak se k tomuto důkazu vyjádřil i odvolací soud v bodě 123. rozsudku, který jej podrobil své kritice a označil tvrzení obviněných, že jde o schéma legální spolupráce za účelem řádného danění, za zcela účelové, nereflektující existenci dalších důkazů, které svědčí o daňové trestné činnosti. Přiléhavě se vyjádřil též k obhajobě vztahující se k tzv. skupinové registraci k dani, jíž uplatnila mimo obviněného Gabery i obviněná Schovánková Hochová, která nicméně byla výsledky provedeného dokazování rovněž vyvrácena, protože bylo objasněno, že šlo o krácení daně, ke kterému ve velkém rozsahu docházelo a současně žádné důkazy podložené skutečnosti, kromě tvrzení samotných obviněných, nesvědčí o tom, že šlo o legální finanční operace provedené za účelem společné registrace k dani. Uvedená obhajoba tudíž byla zcela správně pokládána za vyvrácenou a účelovou.