65.\tSoudy obou stupňů se v rámci provedeného dokazování zaměřily nejen na objasnění objektivní stránky trestného jednání obviněným kladeného za vinu, ale věnovaly se v rámci provádění důkazů i tomu, aby zjistily a objasnily okolnosti rozhodné pro závěr o jejich zavinění. Proto nelze přisvědčit jejich námitkám, že soudy dostatečně neprokázaly jejich úmysl spáchat jim za vinu kladené trestné činy. Soud prvního stupně uvedené okolnosti zaznamenal pod body 175. až 177. rozsudku a vysvětlil, z čeho pro to, že obvinění jednali v přímém úmyslu, vycházel. Závěr o tom, že obvinění jednali ve vztahu ke skutkům kladeným jim za vinu úmyslně, vyplývá ze způsobu provedení jednotlivých činů, jak byly popsány ve výrocích o vině napadených rozsudků, jež mají podklad ve výsledcích provedeného dokazování a jsou dostatečně doloženy skutkovými zjištěními, která zejména soud prvního stupně vyložil a rozhodné skutečnosti k němu se vztahující vysvětlil způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti. Obdobné závěry plynou i ohledně výtek obviněných, jestliže vytýkali nesprávně určenou výši škody. K objasnění výše škody, resp. nesplnění daňové povinnosti vůči státu a rozsahu prospěchu, provedly soudy, zejména soud prvního stupně, potřebné a dostačující dokazování (dodavatelsko-odběratelské smlouvy, pohyby na bankovních účtech, svědecké výpovědi aj.). Uvedené důkazy vedly k jasnému vyčíslení rozsahu zkrácení DPH a SD, případně prospěchu u trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, které odpovídá výši neoprávněně vyvedených finančních prostředků na soukromé účty obviněných či jimi řízených právnických osob, jak potvrzují i závěry znaleckého posudku České znalecké, a. s., sdělení bank, výpisy z bankovních účtů a informace poskytnuté správcem daně. Z uvedeného je patrné, že soud prvního stupně pro závěry o výši škody i prospěchu vycházel z důkazních prostředků a důkazů, které dávají potřebný podklad pro závěry vztahující se k těmto zákonným znakům posuzovaných skutkových podstat. Zjištění správce daně soudům posloužila, jak již bylo zmíněno shora, pouze jako důkazní podklad pro jejich skutkové závěry v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., nikoli však jako důkaz jediný, protože soudy se mimo uvedené opíraly též o důkazy, jež rozvedl v bodech, jak na ně bylo poukázáno v bodě 59. shora). Jak je patrné z napadených rozsudků, závěry o výši škody vzešly z procesu dokazování před obecnými soudy, jež závěry daňových kontrol doplnily o vlastní zjištění, provedly jejich vzájemné porovnání, jakož i porovnání s obsahem dalších listinných důkazů, které měly k dispozici (kontrolní hlášení a účetní doklady společností), a to včetně stanovení procentní sazby dotčených daní v návaznosti na objemy a další specifika dovozu PHM, čímž dostály požadavkům kladeným na jejich postup ustálenou judikaturou k této problematice (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 27/1979 a č. 20/2002-III. Sb. rozh. tr. aj.).
66.\tK výhradám obviněných, jimiž vytýkali nedostatečné vypořádání se odvolacího soudu s jejich námitkami uvedenými v odvolání, lze kromě uvedeného též zmínit, že není porušením práva na spravedlivý proces úplné nereagování na námitky, které by ve světle soudem učiněných skutkových zjištění zjevně nemohly obstát či výsledek řízení změnit (srov. k tomu rozsudek ESLP ze dne 17. 6. 2008 ve věci Victor Savitchi proti Moldávii, stížnost č. 81/04, bod 48.), nebo na námitky zjevně irelevantní, zjevně neopodstatněné, mající zneužívající povahu či jinak nepřípustné vzhledem k jednoznačné právní úpravě či praxi (srov. rozsudek ESLP ze dne 11. 10. 2011 ve věci Fomin proti Moldávii, stížnost č. 36755/06, bod 31.). V posuzované věci je z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17-1), ale ze způsobu jeho rozhodnutí je zjevné, že důkladně posuzoval celou materii provedeného dokazování a tuto přiléhavě s ohledem na obecné zásady sám změnil. Nejvyšší soud nezjistil ani případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97).
67.\t Ke všem námitkám obviněných učiněným na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uzavřít, že z dokazování nevyplývá žádné, natož extrémní porušení zásad a pravidel obsažených v trestním řádu, které by vedlo k dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý soudní proces, obsaženého v čl. 6 Úmluvy a k nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů státní moci, stanoveného v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny. Nic v postupech soudů nesvědčí ani o tom, že by se zpronevěřily principu in dubio pro reo či dalším zásadám, jimiž je ovládáno trestní řízení, protože nedostatky obviněným zmiňovanými toto řízení netrpí. Lze konstatovat, že dokazováním soudy vyčerpaly důkazní možnosti, dostály svým povinnostem a obhajobě obviněného věnovaly potřebnou pozornost. Zejména soud prvního stupně všechny důkazy procesně správným způsobem provedl, následně také vyhodnotil v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, přičemž proti sobě stojícím výpovědím věnoval potřebnou pozornost a pečlivě je posuzoval (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). oba soudy se věnovaly jak obhajobě obviněných, tak i jejich námitkám a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř.
68.\tPravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla, neboť ani toto právo nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
69.\tPři neexistenci závažných nedostatků nebo nevyjasněných rozporů bylo prokázáno s nejvyšším stupněm jistoty, bylo řádně prokázáno, že se obvinění dopustili jednání, které jim je kladeno za vinu, když nedošlo k porušení zásady presumpce neviny ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny (viz též a contrario nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06). Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že na základě provedeného dokazování soudy správně objasnily rozhodné skutečnosti, z nichž lze vycházet pro posouzení správnosti právních úvah, a nedopustily se pochybení, jež by založilo důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
VII. K námitkám podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
70.\tPodle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, když napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Pomocí tohoto důvodu lze v dovolání vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Toto zákonné ustanovení vyjadřuje požadavek, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je uveden v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
71.\tPodkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr., též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 369)].
72.\tObvinění Martin Uher a Daniel Tetzeli prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu vytýkali, že závěr soudů o tom, že jednali v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, je nesprávný. Tuto námitku vystavěli vedle výše rozvedených výhrad založených na tvrzení, že takový závěr nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování, na popírání nelegálnosti jim za vinu kladených jednání, případně obviněný Daniel Tetzeli tvrdil, že vše činil v dobré víře a na základě pokynů své klientky Pavlíny Nováčkové. Takto formulované výhrady jsou zásadně námitkami skutkové povahy, protože obvinění jimi nepoukazují primárně na vadnost právních závěrů, nýbrž je staví na výhradě vůči nedostatkům skutkových zjištění, jíž se Nejvyšší soud věnoval výše. Pro úplnost však dodává, že na subjektivní stránku je nutné zásadně usuzovat jen z okolností objektivní povahy, a tedy je možné ji vyvozovat z těch skutečností, za kterých byl čin spáchán. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Soudy obou stupňů tato pravidla respektovaly a dostatečně své závěry o tom, že obvinění jednali v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, vysvětlily a doložily rozhodnými důkazy. Po skutkové stránce, jak plyne z výkladu shora, žádné nedostatky ve vztahu k zavinění v posuzované věci shledány nebyly.
73.\tK uvedeným námitkám z hmotněprávního hlediska lze uvést, že jak trestný čin podle § 116 a § 240 tr. zákoníku, tak i trestný čin podle § 252a tr. zák. jsou trestnými činy úmyslnými, a tedy zavinění u nich musí být zjištěno alespoň v nepřímém úmyslu. V této souvislosti je vhodné zmínit, že podmínky a zásady podle § 15 tr. zákoníku, jakož i podle § 4 tr. zák., jsou zcela totožné co do jejich vymezení. K oběma těmto právním úpravám lze tedy uvést shodnou argumentaci podle stávající právní úpravy, tj. podle § 15 tr. zákoníku, byť ve vztahu k § 252a tr. zák. je třeba zavinění zvažovat se zřetelem na § 4 písm. a) tr. zák. K okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby podle § 240 odst. 3 i § 216 odst. 4 tr. zákoníku, jakož i § 252a odst. 3 tr. zák., zásadně postačí nedbalost [§ 16 ve spojení s § 17 písm. a) tr. zákoníku, resp. § 5 ve spojení s § 6 písm. a) tr. zák.].
74.\tVzhledem k tomu, že Nejvyšší soud je vázán výhradami obviněných uplatněnými v dovoláních, je třeba předeslat, že obvinění použití daných ustanovení z hlediska časové působnosti trestních zákonů nevytýkali, a proto výhrady směřující proti subjektivní stránce a okolnostem, na jejichž základě byl zjištěn značný prospěch a výše škody, nebyly řešeny z hlediska § 2 odst. 1 tr. zákoníku, neboť takové okolnosti nebyly namítány.
75.\tV reakci na námitky obviněných Nejvyšší soud v obecné rovně konstatuje, že zavinění je vybudováno na složce věděn’ (intelektu‡ln’), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností a má z‡sadn’ význam pro nedbalostn’ zaviněn’. Zahrnuje především vnímání objektivního světa, ve kterém se pohybuje, pachatelem, a to v celkové souvislosti a historii jeho prožívání skutečnosti, což pak formuje jeho představy a úsudky, jež si tvoří na základě svých znalostí a zkušeností. Při takovémto usuzování se pachateli jeví některé složky jako jisté a některé jen jako možné (např. pachatel, který v úmyslu usmrtit poškozeného na něj několikrát vystřelí a zasáhne ho opakovaně do prsou, nemůže vědět s naprostou jistotou, že ho usmrtil, a to na rozdíl od pachatele, který sekerou zcela oddělí hlavu poškozeného od jeho těla). Složka vědění zahrnuje nejen vědění skutečné, aktuální, ale i potenciální, tedy možnost takového vědění (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 325, 326, obdobně též ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S.: Trestní zákon. Komentář. I. díl., 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 204, s. 48 až 55).
76.\tObviněný Martin Uher byl v posuzované věci uznán vinným v bodech I., II. pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, v bodě III. pokračujícím trestným čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák., v bodě IV. organizátorstvím zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. a) a § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, v bodě V. organizátorstvím pokračujícího trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 10 odst. 1 písm. a) a § 252a odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák.
77.\tZločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb a spáchá takový čin ve velkém rozsahu. Organizátorem trestného činu podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku či podle § 10 odst. 1 písm. a tr. zák. je ten, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil.
78.\tTrestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. se dopustí ten, kdo zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiného majetkového prospěchu získaného trestnou činností, s cílem vzbudit zdání, že taková věc nebo prospěch byly nabyty v souladu se zákonem, nebo kdo jinému spáchání takového činu umožní, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 ve vztahu k věcem pocházejícím z obchodu s omamnými nebo psychotropními látkami nebo z jiného zvlášť závažného trestného činu a získá jím prospěch velkého rozsahu.
79.\t Obviněný Daniel Tetzeli byl za skutek ad VI. uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2019), jehož se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo na jiného převede, přechovává nebo užívá věc, která je výnosem z trestné činnosti spáchané na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, a spáchá takový čin ve vztahu k věci pocházející ze zvlášť závažného zločinu a získá tímto činem pro sebe nebo jiného značný prospěch. Podle rozsudku soudu prvního stupně tento zločin spáchal v alternativě, že (spolu s dalšími obviněnými) zastíral původ a jinak usiloval, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjistit původ věci, která byla získána zvlášť závažným zločinem spáchaným na území České republiky a tímto činem pro sebe a pro jiného získal prospěch velkého rozsahu.
80.\tVzhledem k tomu, že soudy obou stupňů se shodly na tom, že obvinění se trestných činů, které jim jsou kladeny za vinu, dopustili v úmyslu přímém, je z hledisek § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku i § 4 písm. a) tr. zák. zapotřebí uvést, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. Přímému úmyslu nasvědčuje předem promyšlený způsob spáchání činu, jeho předchozí příprava a koordinace, a to včetně zamýšlených zahlazovacích jednání. U daňových trestných činů svědčí o přímém úmyslu především takový způsob spáchání, který spočívá v předstírání neexistujících skutečností (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1167/2012).
81.\tPři posouzení právních závěrů učiněných soudy (viz body 175. až 177. rozsudku soudu prvního stupně a odpovídající pasáže k jednotlivým skutkům v rozsudku odvolacího soudu) je zjevné, že pro to, že oba dovolatelé, kteří proti závěrům o subjektivní stránce brojili, jednali úmyslně, soudy braly do úvahy všechny rozhodné skutečnosti a na zavinění těchto dovolatelů usuzovaly ze všech skutečností, za kterých k činům jim za vinu kladeným došlo. Soudy subjektivní stránku dovozovaly nepřímo ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Vycházely z chování obviněných, a to jak před vlastním činem, tak i v jeho dalších fázích, opíraly se tedy zcela důvodně i o další výsledky dokazování, z nichž logicky závěr o jejich zavinění vyplývá (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). K námitkám obviněných lze jen ve stručnosti, při odkazu na jinak správné závěry soudů obou stupňů uvedené v jimi vydaných rozhodnutích zmínit, že na jejich úmysl usuzovaly z komplexu všech učiněných důkazů, jak popsaly a jak se jimi zabývaly, a braly do úvahy i všechna zjištění plynoucí z účetnictví i podkladů, jež obvinění předkládali správci daně, smluvních dokumentů, vzájemné komunikace mezi obviněnými i listinných důkazů poskytnutých bankami. Na podkladě zásad logického myšlení posuzovaly všechny rozhodné skutečnosti, z nichž dovodily vnitřní vztah obviněných k povaze trestné činnosti jak jejich vlastní, tak spoluobviněných (srov. body 109. a násl. rozsudku odvolacího soudu).
82.\tZ uvedených důvodů Nejvyšší soud námitky obviněného Martina Uhra a Daniela Tetzeliho neshledal důvodnými, protože jak skutková zjištění týkající se jim za vinu kladených jednání, tak i vysvětlení soudů obou stupňů dostatečně svědčí pro to, že obvinění jednali chtěně a vědomi si všech následků, které s jejich trestným jednáním souvisí, šlo o činnost propojenou s ostatními obviněnými, plánovanou a koordinovanou, a proto o úmyslném zavinění u nich nevznikají pochybnosti, které obvinění zmiňovali při zdůrazňování jen některých skutečností bez toho, aby vycházeli ze všech prokázaných okolností, jak to správně učinily soudy obou stupňů.
83.\tNejvyšší soud nepřisvědčil ani výhradám obviněných proti právním závěrům o výši daňového úniku. Soudy důvodně na základě výsledků provedeného dokazování shledaly všechny rozhodné skutečnosti významné pro právní závěr o tom, že obviněný Martin Uher způsobil trestným jednáním pod body I., II. a IV. škodu velkého rozsahu ve smyslu § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, protože jím způsobená škoda mnohokrát přesahovala tuto hranici stanovenou ve výši nejméně 10.000.000 Kč. Jednáním obviněných naplňujícím znaky trestného činu podle § 240 tr. zákoníku, včetně Martina Uhra, byla tato hranice překročena mnohonásobně, neboť celková škoda způsobená státu těmito třemi skutky činila 625.180.216 Kč. Šlo přitom o čistou výši zkrácení DPH a SD (srov. správně zjištěné skutkové okolnosti ve výroku přezkoumávaných rozhodnutí).
84.\tNedostatky nebyly shledány ani u výše majetkového prospěchu u legalizačních trestných činů v případě obviněného Martina Uhra pod body III. a V., obviněného Daniela Tetzeliho pod bodem VI. Vzhledem k tomu, že jde v zásadě o výhrady týkající se způsobu, jak došlo ke zjištění uvedené výše, postačí odkázat na shrnující závěr soudů k dokazování (viz předcházející část tohoto rozhodnutí pod bodem V.) a dodat, že soudy učiněné a v napadených rozsudcích vyjádřené závěry se i tomuto znaku po skutkové stránce dostatečně věnovaly. Lze doplnit, že prospěch není znakem skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (viz též vyjádření nejvyššího státního zástupce), k němuž netřeba z hlediska právního posouzení tuto skutečnost vůbec zvažovat. Při určování výše prospěchu má význam čistý prospěch stanovený teprve po odpočtu všech nezbytných nákladů, které by jinak musely být v souvislosti s uskutečněním nějakého cíle ze strany pachatele či jiné osoby z jejich prostředků vynaloženy (viz např. rozhodnutí uveřejněná pod č. 4/2009 a č. 31/2009 Sb. rozh. tr.), při zkrácení daně pachatel zčásti nebo vůbec neplní své zákonné povinnosti přiznat a zaplatit daň a využívá k tomu postupy, které nejsou v souladu se zákonem. Výše zkrácené daně pak respektuje to, jaká byla skutečná daňová povinnost příslušného plátce či poplatníka, do které se promítají všechny slevy, odpočty, náklady a další položky, jimiž lze legálně snižovat daňový základ. Byla-li daň a výše jejího zkrácení takto zjištěna, není už namístě při určování rozsahu zkrácení daně odečítat od zkrácené daně nějaké další náklady na provedení trestné činnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 693/2013, též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 8 Tdo 340/2021, aj.). Pokud jde o legalizační trestné činy, u skutku ad III. obviněný Martin Uher pod body 1) až 18) v úmyslu zastřít původ peněžních prostředků pocházejících z trestné činnosti spáchané neuhrazením SPD a DPH ke škodě České republiky zatajil a vyvedl z majetku společnosti Solitor nejméně 146.405.508 Kč a společnosti Redost nejméně 89.683.459 Kč, tedy celkem nejméně 230.088.967 Kč, čímž získal prospěch ve výši nejméně 1.475.000 EUR, tj. podle aktuálního kurzu 42.819.250 Kč. Tato částka odpovídá objemu finančních prostředků vyvedených z majetku obou zmíněných společností ovládaných obviněným Martinem Uhrem na účty jemu patřící či ty, k nimž měl dispoziční oprávnění, kterého také využil, z prostředků získaných neoprávněně zkrácením DPH a SD. Ani u obviněného Daniela Tetzeliho nelze o výši prospěchu, který činem pod bodem VI. získal, pochybovat, neboť se vědomě a se znalostí všech rozhodných skutkových okolností podílel na legalizaci částky přesahující 23.000.000 Kč se záměrem, aby ji vyvedl z dosahu správce daně, na čemž sám profitoval tím, že si částku nechal poukázat na svůj bankovní účet, který vydával za účet advokátní úschovy, a ponechal si z ní prokazatelně 4.401.472 Kč. Právě tato suma představuje jeho majetkový prospěch z trestné činnosti, neboť o ni rozmnožil svůj osobní majetek.
85.\tV reakci na výhrady obviněných je možné též zmínit, že s ohledem na způsob a formu páchání posuzované daňové trestné činnosti nelze celkový rozsah zkrácené daně snižovat o náklady pachatelem vynaložené na spáchání trestného činu. U daňového podvodu, kde se neprojevovaly žádné náklady pachatelů, není prostor pro to, aby ke snížení došlo. Při zjišťování rozsahu zkrácení daně se neuplatní stejná hlediska jako v případě určování výše prospěchu, který pachatel získal trestnou činností. Zatímco při určování výše prospěchu má význam čistý prospěch stanovený teprve po odpočtu všech nezbytných nákladů, které by jinak musely být v souvislosti s uskutečněním nějakého cíle ze strany pachatele či jiné osoby z jejich prostředků vynaloženy (viz např. rozhodnutí č. 4/2009 a č. 31/2009 Sb. rozh. tr.), při zkrácení daně pachatel zčásti nebo vůbec neplní své zákonné povinnosti přiznat a zaplatit daň a využívá k tomu postupy, které nejsou v souladu se zákonem. Výše zkrácené daně pak respektuje to, jaká byla skutečná daňová povinnost příslušného plátce či poplatníka, do které se promítají všechny slevy, odpočty, náklady a další položky, jimiž lze legálně snižovat daňový základ. Byla-li daň a výše jejího zkrácení takto zjištěna, není už namístě při určování rozsahu zkrácení daně odečítat od zkrácené daně nějaké další náklady na provedení trestné činnosti (srov. rozhodnutí č. 45/2014 Sb. rozh. tr.), což soudy plně respektovaly, včetně podmínek a postupů, jakými má být rozsah zkrácení daně prokazován (srov. rozhodnutí č. 48/2015 Sb. rozh. tr.).
86.\tNejvyšší soud ke správnosti právních závěrů soudů obou stupňů, a tedy nedůvodnosti námitek obviněných, shrnuje, že posuzovaná činnost byla konána obviněnými za podmínek společného jednání, protože výchozím impulsem koordinace vzájemných činností bylo, aby v daňovém přiznání byly za účelem zkrácení DPH a SD uváděny doklady, které neměly v realitě žádný nebo zcela jiný skutečný odraz (fingované obchodování s tuzemskými i zahraničními subjekty na pozici dodavatelů zboží - PHM v jiných nežli správci daně předkládaných objemech), v úmyslu vyhnout se měsíčnímu plnění daňové povinnosti s cílem již od počátku získat čas na vyvedení těchto nelegálně získaných finančních prostředků z dosahu správce daně a daně posléze vůbec neuhradit a sebe či jiného takto obohatit (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/2005 Sb. rozh. tr.). Závěr o úmyslu obviněných soudy učinily zejména z objektivních skutečností po velmi detailním dokazování a všestranné analýze jejich jednání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08). Ani v tomto směru závěry soudů nevyvolávají žádné, natož důvodné pochybnosti.
87.\tZe všech shora uvedených skutkových i právních závěrů je zřejmá velmi vysoká škodlivost trestného jednání obviněného Martina Uhra, u něhož jde o závažné a nebezpečné kriminální jednání, a proto v jeho případě nelze vůbec hovořit o využití zásad založených na subsidiaritě trestní represe. I přesto Nejvyšší soud jen v reakci na tuto námitku obviněného zmiňuje, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku), je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, nelze ji řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené je možné uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
88.\tZ uvedeného je zjevné, že vyložené principy na posuzovanou věc nedopadají, a lze zmínit, že soudy je braly do úvahy, byť je výslovně ve svých rozhodnutích nezmínily (vyjma poznámky odvolacího soudu v bodě 138. jeho rozsudku), avšak měly na zřeteli, že šlo o společensky vysoce škodlivé jednání, které je důvodně trestnou činností ve smyslu užitých kvalifikovaných skutkových podstat, které nevykazuje sebemenší soukromoprávní základ, přičemž jej nelze dovozovat z možnosti poškozené České republiky domoci se náhrady škody prostředky civilního či správního práva, neboť zde jde již právě jen o náhradu, tj. reparaci, škody způsobené trestnými činy obviněných. Trestní odpovědnost by byla vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti a další represe již není nutná (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 50/2017 Sb. rozh. tr. či nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. II. ÚS 1148/09), což nelze na posuzovaný případ pro jeho vysokou škodlivost vztáhnout.
89.\tPři výši způsobené škody státu a při zvážení určující a hlavní role obviněného Martina Uhra i dalších obviněných dotvářejících celek posuzované trestné činnosti je třeba zdůraznit, že tímto obviněným spáchaný čin spočívá v zásadě na totožném vytvoření podmínek a následné realizaci záměru (u jednání pod bodem IV. též obviněné Pavlíny Nováčkové) zkrátit DPH a SD. Za tím účelem obviněný Martin Uher při registraci jím ovládaných obchodních společností k DPH uvedl správci daně účelově nepravdivé a nereálné údaje s jediným cílem docílit toho, že se společnosti ve výrocích uvedené staly namísto měsíčního plátce DPH pouze čtvrtletním plátcem, ačkoli věděl, o čemž svědčí např. smlouva a písemná, převážně emailová komunikace se společností Total Deutschland, že jejich obrat bude mnohonásobně větší a přesáhne 10 mil. Kč. V záměrném podhodnocení výše dovozů PHM, a tím i výše zajištění SD směřoval k tomu, aby nemusel hradit zajištění SD ve výši 1/12 výše této daně z ročního předpokládaného objemu. Při překročení obviněným předem stanovených a správci daně nahlášených objemů dovozu PHM (ať již samotným Martinem Uhrem nebo na základě jeho pokynů spoluobviněnou Pavlínou Nováčkovou) docházelo až následně k dopočítávání a doplácení zajištění SD, avšak takto doměřenou výši zajištění již předem neměl v úmyslu zaplatit. Co se týká DPH, správce daně musel přistoupit k jejímu vymáhání cestou exekuce, která byla úspěšná pouze částečně. Dalším jednáním se i ostatní podíleli na vyvádění takto nelegálně získaných finančních prostředků z majetku této společnosti, a to různými konkrétně popsanými způsoby. Tyto jednotlivé činy na sebe navazovaly, přičemž legalizační delikty měly za cíl zakrýt předchozí daňové protiprávní jednání, jímž byla způsobena českému státu mnohamilionová škoda, z níž obvinění dále v řádech desítek milionů Kč profitovali. K tomu je vhodné dodat, že při řešení použití zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. Uváží-li se tato kritéria v posuzované věci, její společenská škodlivost je zvyšována způsobem provedení při zapojení většího množství subjektů, a to jak fyzických, tak i účelově vytvořených a využitých obchodních společností, což svědčí o vysoce propracovaném a sofistikovaném způsobu realizace trestné činnosti, který umožnil její páchání po relativně dlouhou dobu a především v mimořádně vysokých objemech finančních prostředků. Ze všech uvedených důvodů šlo o kriminální čin s nutností odpovídajícího trestního postihu a uplatnění trestněprávní represe.
90.\tNejvyšší soud k námitkám obviněných proti vadám v použité právní kvalifikaci uzavírá, že předmětné vady neshledal, a jen podotýká, že posuzovaný daňový delikt je k obecnému podvodu podle § 209 tr. zákoníku trestným činem speciálním. Z těchto důvodů se jeví pochopitelným, že v průběhu řízení nebyly orgány činné v trestním řízení zcela jednotné, pokud jde o právní kvalifikaci, a docházelo k jejím změnám (zpočátku přípravného řízení šlo § 148 tr. zák., později podle § 209 tr. zákoníku, jež bylo odvolacím soudem po předchozím upozornění obviněných i jejich obhájců, jakož státního zástupce, překvalifikováno na zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku (srov. body 83., 84. rozsudku vrchního soudu), což plně odpovídá všem zjištěným skutečnostem, a o tom, že šlo o tento zločin, nevznikají faktické pochybnosti, které obvinění se zaměřením na naplnění zákonných znaků této správně užité skutkové podstaty ani fakticky v právním slova smyslu nenamítali.
VIII. K námitkám proti výroku o trestu
91.\tProti výroku o trestu svá dovolání zaměřili obvinění Martin Uher s odkazem na § 265b odst. 1 písm. i), písm. h) tr. ř. proti peněžitému trestu a Pavlína Nováčková podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. brojila proti trestu odnětí svobody.
92.\tK těmto námitkám je vhodné nejprve obecně uvést, že ke zpochybnění výroku o trestu slouží primárně důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jejž lze uplatnit, byl-li uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Může jít i o případ kumulace dvou nebo více druhů trestů, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Jde též o takový druh trestu, jenž nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu. Za uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se považuje případ, kdy u odstupňovatelných druhů trestu, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákoníkem, se vyměří trest, jenž zákonnou maximální hranici přesahuje.
93.\tPokud jde o tento důvod, uplatnil jej jen obviněný Martin Uher, jemuž byl peněžitý trest vrchním soudem uložen vedle podmíněného trestu odnětí svobody podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb. výměře 400 denních sazeb po 12.500 Kč, celkem tedy 5.000.000 Kč. Uvedené vymezení odpovídá § 67 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož peněžitý trest může soud uložit, jestliže pachatel pro sebe nebo pro jiného úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch, podle § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku se peněžitý trest ukládá v denních sazbách nejméně 20 a nejvíce 730 denních sazeb, denní sazba činí nejméně 100 Kč a nejvíce 50.000 Kč. Je tedy zjevné, že odvolací soud peněžitý trest stanovil v rozmezí, které zákon určuje. Rovněž šlo o trest, jejž bylo možné za trestný čin podle § 240 tr. zákoníku uložit, protože bylo prokázáno, že jím byl opatřen majetkový prospěch. Z uvedeného je zjevné, že zákonem uvedená kritéria pro ukládání peněžitého trestu splněna byla, a to i se zřetelem na případnou nedobytnost tohoto trestu, což je námitka, jíž lze uplatnit prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 9/2018-I. Sb. rozh. tr.). Proto je třeba poukázat na to, že odvolací soud se s touto skutečností vypořádal ve smyslu podmínek stanovených v § 68 odst. 6 tr. zákoníku, podle něhož peněžitý trest soud neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. Na základě výsledků provedeného dokazování shledal, že jde o trest dobytný, protože obviněnému byly vráceny srovnatelně vysoké zajištěné peněžní částky, zejména finanční prostředky na třech bankovních účtech, na nichž uložená hotovost činila celkem 199.000 Kč, a rovněž byla zrušena blokace účtu obviněného Martina Uhra u Bank Credit Suisse AG v Curychu, na němž se nacházela částka 528.000 CHF, tedy v přepočtu přibližně 13.000.000 Kč. O solventnosti obviněného Martina Uhra proto soudy neměly žádné pochybnosti (srov. bod 146. rozsudku odvolacího soudu; přiměřeně též bod 180. rozsudku soudu prvního stupně).
94.\tNejvyšší soud podle těchto skutečností dospěl k závěru, že výhrady obviněného Martina Uhra na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nejsou důvodné, protože v jeho případě u tohoto druhu trestu nešlo ani o trest, který zákon nepřipouští, a nebyl uložen ani ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
95.\tOba jmenovaní dovolatelé námitky proti trestu uplatnili i podle důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž určen k výhradám proti uloženému trestu v zásadě není, protože je zaměřen primárně proti vadné právní kvalifikaci anebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Ve vztahu k výroku o trestu je ovšem možné jeho prostřednictvím vytýkat na základě jiného nesprávného hmotně právního posouzení toliko jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
96.\tZ těchto důvodů obviněný Martin Uher zcela mimo důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedenými výhradami zpochybňoval především skutkové závěry soudů plynoucí z procesu dokazování, aniž by vznesl konkrétní vady mající hmotněprávní podklad, a to i když vytýkal nesplnění podmínek pro uložení tohoto druhu trestu, neboť vyjadřoval primárně svoji nespokojenost a nesouhlas se soudy učiněnými skutkovými závěry vyjádřenými ve výrokové části napadených rozsudků, z nichž dovozoval i vadnost vyměřeného peněžitého trestu. Ten je v posuzovaném případě třeba s ohledem na trest odnětí svobody nespojený s jeho přímým výkonem a výměru peněžitého trestu při srovnání se škodou, jíž státu na neodvedených daních způsobil, považovat za trest mírný, při jehož ukládání se soudy nezpronevěřily základním zásadám při stanovení druhu a výměry peněžitého trestu a vysvětlily úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídily a na jejichž základě dospěly k závěru o nutnosti uložení peněžitého trestu v celkové výši 5.000.000 Kč, a to s ohledem na rozsáhlou a sofistikovanou trestnou činnost páchanou s úmyslem opatřit sobě nebo jinému majetkový prospěch, jenž u bodu III. byl zjištěn ve výši 42.819.250 Kč. To vše svědčí o tom, že výnos obviněného z trestné činnosti byl mnohonásobně vyšší už u jediného z celkem pěti mu za vinu kladených skutků. Při jeho výměře zhodnotil soud jak zjištěné majetkové poměry obviněného, tak i míru jeho zapojení do trestné činnosti (jako pachatel nebo organizátor měl nejvýznamnější a největší roli) a celkovou výši škody, která odpovídala rozsahu zkrácení DPH a SD a která v případě skutků ad I. až V., na nichž se obviněný buď jako pachatel nebo v roli organizátora podílel, přesahovala v součtu 1.000.000.000 Kč. Takový postup i učiněné závěry svědčí pro dostatečné zhodnocení všech potřebných hledisek (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).
97.\tSoudy zcela správně měly na zřeteli, že obviněný má na bankovních účtech tuzemských i zahraničních uloženy finanční prostředky více než dvojnásobně přesahující výši uloženého peněžitého trestu, jakož i to, že míra zapojení obviněného do trestné činnosti byla velmi vysoká vzhledem k faktu, že vedle pachatelství u skutků ad I. až III. řídil činnost dalších obviněných v případě skutků pod body IV. a V. (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/1977-II. Sb. rozh. tr.). Soudy vyložily dostatečným způsobem své úvahy, jimiž byly vedeny při ukládání peněžitého trestu, přičemž i všechny zákonné podmínky pro ukládání tohoto druhu trestu obviněnému Martinu Uhrovi byly v posuzované věci dodrženy.
98.\tVýhrady obviněného Martina Uhra proti výroku o trestu Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal zcela nedůvodnými.
99.\tObviněná Pavlína Nováčková prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. brojila proti nepřiměřenosti trestu odnětí svobody uloženému jí jako nepodmíněný, a to zejména při srovnání s trestem, jenž byl uložen obviněnému Martinu Uhrovi. Označila jej za uložený v rozporu se zásadami pro ukládání trestu zejména z hlediska testu proporcionality a čl. 6 odst. 1 Úmluvy s ohledem na délku probíhajícího řízení, při povinnosti soudu zkoumat, zda zásah do osobní svobody, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Z obsahu těchto námitek je zjevné, že podmínky vymezené v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná nenaplnila, a to ani se zřetelem na některý z dalších důvodů dovolání, byť je neuvedla (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 22/2003 a č. 7/2021 Sb. rozh. tr.), Nejvyšší soud s ohledem na zásadu, že je vždy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14), v rámci své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům obviněného, zkoumal, zda s ohledem na dobu, která uplynula od spáchání předmětného trestného činu do uložení trestu odnětí svobody, byl respektován požadavek proporcionality trestní sankce, tj. spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na stíhání a potrestání obviněného na straně druhé, a v důsledku toho nedošlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, příp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
100.\t Nejvyšší soud při posuzování okolností, které soudy vedly u obviněné Pavlíny Nováčkové k tomu, že jí byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, měl na paměti zejména to, zda soudy dodržely podmínky pro ukládání trestu vymezené v trestním zákoníku v § 38 až 42 tr. zákoníku, a zda respektovaly hlediska vyplývající ze zásad spravedlivého trestání s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a zda v jeho smyslu obecné soudy při stanovení trestu využily „všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě…“.
101.\tVzhledem k tomu, že obviněná vytýkala nepřiměřenost uloženého trestu, jestliže jí byl uložen jako nepodmíněný, považuje za vhodné zdůraznit, že obviněné Pavlíně Nováčkové byl trest ukládán za činy popsané v bodech IV., V. a VI., v nichž byl spatřen zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ve znění zákona č. 333/2020 Sb.), pokračující trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. (ve znění zákona č. 134/2002 Sb., účinného do 30. 6. 2008) a zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b), písm. c) tr. zákoníku č. 40/2009 Sb. (ve znění účinném do 31. 1. 2019). Tuto trestnou činnost páchala v časovém rozmezí února 2005 až do prosince 2008. Škodu, kterou způsobila České republice daňovým deliktem (viz bod IV.), představuje částka 334.205.442 Kč. Trest jí byl ukládán jako úhrnný trest podle § 240 odst. 3, § 43 odst. 1 při stanovení jeho výměry za zmírňujících se podmínek podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění zákona č. 333/2020 Sb.). Proto jí byl uložen trest pod dolní hranicí trestní sazby u § 240 odst. 3 tr. zákoníku stanovené na pět let, a to ve snížené sazbě čtyř roků, pro jehož výkon ji soud zařadil v souladu s § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
102.\tDůvody, které vedly odvolací soud k uložení tohoto druhu a výměry trestu obviněné Pavlíny Nováčkové, vysvětlil závažností a společenskou škodlivostí jejího trestného jednání, na které uvažoval s ohledem na podmínky stanovené v § 39 a násl. tr. zákoníku. Zabýval se rovněž důvody pro vyměření trestu za podmínek § 58 odst. 1 tr. zákoníku, k nimž zdůraznil, že činy, jichž se dopustila, ve srovnání s trestnou činností obviněného Martina Uhra jsou výrazně nižší, jelikož se nepodílela na spáchání celé obohacovací trestné činnosti, nebyla jejich iniciátorem, a ve významné části byla trestná činnost obviněné organizována a řízena právě tímto obviněným, nedisponovala odbornými znalostmi a zkušenostmi v oblasti podnikání apod. Rovněž do této výměry promítl i dobu, po níž trvalo trestní stíhání, a bral do úvahy výjimečně dlouhý časový interval devatenácti let, který uplynul od spáchání trestné činnosti, a dlouhodobě řádně vedený život před i po spáchání trestné činnosti (viz rozhodnutí č. 6/2014 Sb. rozh. tr.). Z hlediska nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody poukázal zejména na povahu, rozsah a vysokou celkovou závažnost jí osobně dlouhodobě realizovaného podílu na spáchání trestné činnosti. K její tíži shledal, že ke spáchání trestného činu zneužila svého řídícího postavení společníka obchodních korporací [§ 42 písm. f) tr. zákoníku] a že spoluzpůsobila výrazně vyšší škodu [§ 42 písm. k) tr. zákoníku], převyšující více než 28x dolní zákonnou hranici škody velkého rozsahu [10.000.000 Kč podle § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020], získala vyšší prospěch [§ 42 písm. l) tr. zákoníku], v trestné činnosti spáchané zčásti řadou dílčích útoků pokračovala po delší dobu a spáchala více trestných činů s další osobou [§ 42 písm. m) – o) tr. zákoníku]. S přihlédnutím k mimořádné intenzitě naplnění zákonných znaků kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jimiž byla obviněná uznána vinnou, neshledal důvodným uložit jí trest odnětí svobody nespojený s jeho výkonem (srov. body 147. až 152. napadeného rozsudku).
103.\tNejvyšší soud v těchto úvahách, které vedly vrchní soud k závěru o potřebě obviněné uložit trest spojený s odnětím svobody, neshledal nekritické hodnocení zjištěných skutečností ani přeceňování některých z nich, případně nedodržení zásadních pravidel pro ukládání trestu, neboť zejména soud odvolací se při vyměřování trestu obviněné řídil pravidly stanovenými v § 38 až § 42 tr. zákoníku. Rozhodné je, že odvolací soud ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku snížením výměry pod dolní hranici trestní sazby kompenzoval porušení práva na přiměřenou délku trestního řízení, protože právě nepřiměřená délka řízení může být za dané situace mimořádnou okolností případu, z jejíhož důvodu by použití trestní sazby od pěti do deseti let u § 240 odst. 3 tr. zákoníku bylo nepřiměřeně přísné, a proto právě § 58 odst. 1 tr. zákoníku je nástrojem trestního práva, jímž soud adekvátně reagoval na nepřiměřenou délku trestního řízení, kterou kompenzoval, jak odpovídá požadavkům vyplývajícím z čl. 13 Úmluvy. V daných souvislostech lze toto zmírnění považovat za účinný prostředek nápravy (viz rozsudky velkého senátu ESLP ze dne 26. 10. 2000 ve věci Kudla proti Polsku, stížnost č. 30210/96, § 151, § 155 a § 156; též ze dne 29. 3. 2006 ve věci Scordino proti Itálii, stížnost č. 36813/97, § 179, nebo rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 8. 6. 2006 ve věci Sürmeli proti Německu, stížnost č. 75529/01, § 98 až 100). Rovněž je důvodné zmínit, že tato kompenzace byla výslovná a měřitelná. Kdyby totiž o takovou délku řízení nešlo, nebyl by obviněnému ukládán trest za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, protože by pro jeho použití s ohledem na okolnosti, za kterých byl čin spáchán, a osobu obviněného nebyla splněna existence mimořádných okolností případu (srov. rozhodnutí č. 6/2014 Sb. rozh. tr.). Soudy tedy dostály požadavku, že zmírní-li trest s cílem kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku řízení, musí tak učinit výslovně a měřitelně“ (srov. rozsudek Eckle proti Německu, § 66; dále rozsudky ESLP ze dne 26. 6. 2001 Beck proti Norsku, č. 26390/95, § 27; ze dne 20. 5. 2014 Pirttimäki proti Finsku, č. 35232/11, § 61; resp. velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006 Cocchiarella proti Itálii, č. 64886/01, § 77; v judikatuře Ústavního soudu podobně nález ze dne 12. 4. 2007 sp. zn. I. ÚS 603/06, bod 27.).
104.\tKe smyslu § 38 odst. 1, 2 tr. zákoníku je vhodné uvést, že jde o obecné ustanovení, které stanoví pouze obecné principy zastřešující způsob, jak soudy s přihlédnutím k obecným i konkrétním polehčujícím a přitěžujícím okolnostem posuzují přiměřenost zvažované trestní sankce. Zásada přiměřenosti (proporcionality) v širším slova smyslu je obecně uznávaný právní princip, který je podstatnou náležitostí právního státu, a je označována též jako zákaz nadměrnosti zásahů do práv a svobod. V rámci zmiňované přiměřenosti trestů, je zjevné, že v této vyvstává důvod pro poukaz na to, že obviněný Martin Uher, ač byl uznán vinným za výrazněji závažnější trestné jednání co do jeho významu společenské škodlivosti, a byl to právě on, kdo dal impuls k trestné činnosti obviněné Pavlíny Nováčkové a celou trestnou činnost rovněž organizoval, byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody, kdežto obviněné byl uložen trest odnětí svobody nepodmíněný. Jistý nepoměr při tomto srovnání je zjevný, avšak v této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že je oprávněn toliko k přezkoumání trestu odnětí svobody obviněné, u níž ze všech výše uvedených důvodů neshledal, že se soudy zpronevěřily zásadám pro ukládání trestů, protože jen u ní se mohl okolnostmi jí se týkajícími zabývat. Soudy uvážily všechny rozhodné skutečnosti z hledisek § 38 a násl. tr. zákoníku. Nejvyššímu soudu nepříslušelo posuzovat výměru trestu odnětí svobody u obviněného Martina Uhra, v jehož neprospěch nebylo dovolání podáno. Lze jen připomenout, že pokud mu byl uložen trest nespojený s odnětím svobody, soudy přihlížely k jiným okolnostem, než se mohly týkat obviněného, protože se tak stalo se zřetelem na poměry jeho nezletilého syna, což jsou zcela odlišné skutečnosti, které z hledisek stanovených např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, soud zejména zohlednil.
105.\tProto, srovnávala-li obviněná trest, jenž jí byl uložen, s tresty uloženými ostatním spoluobviněným za v zásadě stejnou trestnou činnost při stejné délce trestního řízení, je vhodné zmínit, že trest je vždy vyměřen ve vztahu k osobě pachatele v konkrétní věci. To vychází ze soudní individualizace trestu, jenž je v každé trestní věci jedinečný, vychází z konkrétních skutkových okolností a do jisté míry je v něm připuštěn prostor pro odlišné posouzení různými soudy v mezích jejich kvalifikované diskrece. Každý případ má nad jejich rámec ještě okolnosti zcela individuální, které je rovněž soud povinen zohlednit. K tomu je třeba zmínit, že soud musí vždy zvážit čtyři základní kritéria: 1. proporcionalitu trestu vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, a to i s ohledem na relativní závažnost daného trestného činu v rámci systematiky trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku; 2. individuální prognózu neboli možnost nápravy pachatele; 3. poměry pachatele, tedy pevnost jeho sociálních, kulturních a rodinných vazeb v hostitelské zemi a v zemi, do níž má být vyhoštěn, jakož i zájmy a blaho dětí pachatele; 4. prognózu rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).
106.\tPouhá nespokojenost a domněnky obviněné nemohou být předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, nedošlo-li současně k porušení zákona či práva na spravedlivý proces. Jak Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, soudy při ukládání trestu obviněné Pavlíně Nováčkové nevybočily ze zásad stanovených zákonem a dbaly i principu proporcionality. Výměra trestu i jeho nepodmíněnost jsou v posuzované věci nutné jak k nápravě obviněné, tak i k ochraně společnosti před pachatelem závažné trestné činnosti. Nejde o exemplární trest anebo jiné nepřiměřené zostření represe a nelze ho ani považovat za narušení principu rovnosti lidí před zákonem či práva na spravedlivý proces. Nejde ani o trest nespravedlivý, protože je odrazem jednání obviněné, na které bylo třeba působit právě takto zvolenou sankcí, což soud dostatečně a přesvědčivě odůvodnil, a tudíž vyhověl předpokladu, že naprostým ústavněprávním minimem náležitého ospravedlnění zásahů státu do práva jednotlivce při ukládání trestů je dodržení požadavků plynoucích z práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jako jednoho z komponentů spravedlivého procesu (srov. KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 757 až 758).
107.\tNejvyšší soud závěrům odvolacího soudu ve vztahu k výroku o trestu uloženému obviněné Pavlíně Nováčkové přisvědčil a v druhu uloženého trestu ani v jeho výši neshledal vytýkaná pochybení, protože odvolací soud plně respektoval podmínky, za kterých se především trest odnětí svobody i ve vztahu k jeho nepodmíněnosti ukládá, a vysvětlil, proč volil nepodmíněný trest odnětí svobody (srov. body 147. a násl. rozsudku odvolacího soudu; přiměřeně též nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06).
108.\tZe všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že obviněné, byť s delším časovým odstupem, uložený nepodmíněný trest odnětí svobody zachovává princip přiměřenosti i proporcionality, neboť jde o vyvážený a nutný trestněprávní postih, jímž nedošlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. práva obviněné na spravedlivý proces.
IX. Závěr
109.\tNejvyšší soud poté, co ze všech rozvedených důvodů dospěl k závěru, že z obsahu dovoláními napadených rozhodnutí a příslušného spisu je dostatečně patrné, že v řízení předcházejícím vydání přezkoumávaného rozsudku nedošlo k procesním pochybením dopadajícím na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h) ani i) tr. ř., podaná dovolání jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 10. 2024
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu