{"html": "<div class=\"doc\"><p>78.\tObviněný dále poukázal na porušení práva na spravedlivý proces, a to zejména v řízení před odvolacím soudem, který se nezabýval jeho zásadní odvolací námitkou, která taktéž tvoří stěžejní dovolací důvod podaného dovolání. V souvislostech odkázal na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 40/2014, s tím, že podle tohoto stanoviska jsou námitky porušení práva na spravedlivý proces vždy způsobilým dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a že každá důvodná námitka porušení ústavních práv včetně tohoto je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání [viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96 (č. 39/1998 SbNU) a rozhodnutí ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (č. 65/52 SbNU)].</p><p>79.\tSoudy nesprávně vyčíslily rozsah zkrácení daně a citoval závěry ustálené judikatury, podle nichž výše zkrácení daně představuje rozdíl mezi daní, kterou má poplatník podle příslušných daňových předpisů zaplatit, a nižší daní, která mu byla vzhledem k trestné činnosti přiznána, vyměřena, stanovena, resp. kterou zaplatil, není-li podmínkou vyměření. Rozsudky soudů obou stupňů neodůvodňují podstatu trestné činnosti a odvolávají se toliko na policejní tabulky a znalecký posudek, který je pouze jejich sumářem, což je postup, který nemůže obstát, neboť je věcně i právně nesprávný. Obviněný také poukázal na to, že výpočet rozsahu zkrácení daně je konstruován toliko na paušálním vyřazení faktur dodavatelů, které soud považuje za fiktivní, i když na druhou stranu nijak nezpochybňuje, že společnost E. M. podnikatelskou činnost vykonávala. Soudy se rovněž při výpočtu zkrácené daně dostatečně nezabývaly veškerými náklady poplatníka na reklamní akce, přestože na tuto skutečnost obviněný v průběhu celého trestního řízení upozorňoval.</p><p>80.\tVýhrady obviněného směřovaly taktéž vůči výroku o trestu rozsudku soudu druhého stupně, protože ten při ukládání trestu nerespektoval příslušná ustanovení hmotného práva, která se vztahují k ukládání trestních sankcí, a ke způsobu a výši uloženého peněžitého trestu, který je zjevně nepřiměřený, neboť byl uložen v rozporu s § 38 tr. zákoníku ve výši 7.000.000 Kč. Soudy při jeho ukládání nepřihlédly k osobním poměrům obviněného, nezjišťovaly, jaký je jeho čistý měsíční příjem, dostatečně nehodnotily jeho osobní a majetkové poměry, a vůbec se nezabývaly tím, zda je obviněný schopen peněžitý trest ihned zaplatit, čímž byl dovolatel připraven o možnost zaplatit peněžitý trest v pravidelných měsíčních splátkách. Soudy v souladu s hmotným právem nezkoumaly, zda je peněžitý trest dobytný, neboť má za to, že pokud by tak učinily, zjistily by, že je nedobytný a s odkazem na § 68 odst. 6 tr. zákoníku by neměl být uložen.</p><p>81.\tZávěrem dovolání obviněný M. V. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 3 To 73/2016 ve vztahu k tomuto obviněnému ve výroku o trestu zrušil, a dále aby Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby tuto věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud přerušil výkon rozhodnutí odvolacího soudu až do rozhodnutí o dovolání samotném.</p><p>82.\tNa dovolání obviněného M. V. státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství reagoval tím, že stěžejní argumentaci o tom, že soudy nerespektovaly ustanovení § 9 odst. 1 části věty za středníkem tr. ř., o jejich vázanosti pravomocným rozhodnutím finančního úřadu, nelze přisvědčit, protože v daném případě u stanovení rozsahu zkrácení daně, jakožto následku trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, jde o otázku viny obviněného, kterou podle § 9 odst. 1 tr. ř., mohou soudy posuzovat samostatně, tj. na základě vlastního dokazování, aniž by byly předchozím rozhodnutím jiného státního orgánu vázány. To ostatně odpovídá i rozdílnému typu těchto řízení (tj. trestního řízení na straně jedné a daňového řízení na straně druhé) a odlišnému charakteru principů dokazování tato jednotlivá řízení ovládající.</p><p>83.\tS ohledem na ostatní výhrady tohoto dovolatele, a rovněž skutečnost, že jimi nebyly namítány žádné právní nedostatky, ale směřovaly pouze proti procesním postupům soudů či orgánů činných v trestním řízení, je podané  zcela mimo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. V. uplatnil, a proto navrhl, aby bylo dovolání obviněného jako stojící mimo zákonné důvody dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.</p><p>84.\tK tomuto vyjádření, které bylo obviněnému v písemné podobě zasláno, obviněný své případné připomínky do konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu nezaslal.</p><p>a)\tobecně k námitkám obviněného</p><p>85.\tNejvyšší soud na podkladě výhrad obviněného M. V. uvedených v dovolání posuzoval, zda dopadají na jím označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a shledal, že  těžiště dovolání obviněného spočívá v kritice postupu soudu podle § 9 odst. 1 část věty za středníkem tr. ř. a výhradách soustředěných k nedodržení pravidel spravedlivého procesu, protože odvolací soud se dostatečně nevypořádal s jeho stěžejní odvolací námitkou, kterou nově uplatnil i ve svém dovolání. Podle obsahu dovolání je zřejmé, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nerespektuje, a proto neměl Nejvyšší soud obecnou povinnost věcnou stránku obviněným vytýkaných vad přezkoumávat, protože vytýkané nedostatky vycházejí pouze z procesních pravidel stanovených pro provádění dokazování nebo se dotýkají odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, popř. druhu či výše uloženého trestu, což jsou námitky stojící zcela mimo jakýkoliv dovolací důvod, a tedy ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na ně nedopadá [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Se zřetelem na nutnost vyloučit porušení pravidel spravedlivého procesu [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.] však Nejvyšší soud posuzoval, zda v procesních postupech soudů nižších stupňů byla dodržena vytýkaná pravidla, a zda nedošlo k extrémnímu nesouladu, jenž je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.</p><p>86.\tNejprve je vhodné předeslat, že učiněná skutková zjištění, jak se podává i z výše rozvedených skutečností k této otázce ani z hlediska námitek obviněného M. V. nevzbuzují uváděné pochybnosti. Co do jejich úplnosti a jasnosti je vhodné zmínit, že soud prvního stupně je učinil na základě uceleného a komplexního procesu dokazování, při kterém vyhověl všem svým procesním povinnostem, pečlivě se věnoval důkazům, které byly v dané věci provedeny, a řádně je hodnotil. Provedené důkazy posuzoval nejen samostatně, ale i v jejich souhrnu, a výsledky takto provedeného dokazování v odůvodnění napadených rozhodnutí náležitě rozvedl a vysvětlil, čímž plně vyhověl zásadám podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. i § 125 odst. 1 tr. ř. [srov. zejména strany 89 až 90, 105 až 109, 117 až 123 (ke skutku pod bodem I.), strany 144 až 145, 147 a 150 až 151 (ke skutku pod bodem II.) a další rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud posléze z podnětu odvolání všech obviněných, státního zástupce i manželky obviněného M. V. podle § 254 odst. 1, 3 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině i trestu přezkoumal, přičemž v procesních postupech nalézacího soudu neshledal žádné vady a výrok o vině obviněných potvrdil. Jestliže napadený rozsudek zrušil, týkala se tato část obviněného M. V. tak, že k odvolání státního zástupce odvolací soud pod bodem I. zpřísnil jemu ukládaný peněžitý trest, avšak jeho odvolání pod bodem III. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl (srov. body 19. až 24. a též bod 36. rozsudku odvolacího soudu).</p><p>87.\tPokud obviněný M. V. v dovolání namítal, že odvolací soud zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces, když v odůvodnění rozsudku nedostatečně reagoval na jím vznesené odvolací námitky, je vhodné podle judikatury Ústavního soudu uvést, že odvolací soud má povinnost vypořádat se s námitkami odvolatele, avšak ji porušuje jen tehdy, jestliže ignoruje námitky odvolatele vůči důkazům, na něž nalézací soud odkazuje jako na klíčové pro učiněné skutkové závěry [srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96 (č. 39/1998 SbNU) a rozhodnutí ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (č. 65/52 SbNU)]. Tento závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, na který obviněný ve svém dovolání rovněž poukazuje, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nicméně nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (vznesenou námitku), protože odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a rovněž rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Ruiz García proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, § 26 a rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, § 59-60). Podmínkou takového postupu je však to, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval, a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017-1).</p><p>88.\tZ hlediska těchto zásad Nejvyšší soud pochybení v přezkoumávané věci neshledal, protože odvolací soud v bodu 21. svého rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlil, proč na základní námitky obviněného nemohl přistoupit. Uvedl, že požadavky obviněného zcela odporují skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, který v odůvodnění svého rozsudku podrobně popsal mechanismus fungování trestné činnosti celého systému společností, včetně jednotlivých úloh obviněných, vedlejších subjektů i tzv. bílých koňů. Své závěry nalézací soud učinil na základě provedených a správně vyhodnocených důkazů, které svědčí o tom, že všichni obvinění věděli, že jsou součástí propracovaného systému. Vysvětlení jeho úvah je rovněž logické a přesvědčivé, a proto se s nimi odvolací soud mohl ztotožnit a plně na ně odkázat při vypořádávání námitek všech obviněných, které označil z velké části za nedůvodné. Odvolací soud rovněž stručně a věcně reagoval na nově vznesené námitky zejména směřované proti předběžné otázce podle § 9 odst. 1 tr. ř., a vypořádal se s nimi. Z uvedených skutečností vyplývá, že odvolací soud vyhověl požadavkům na odůvodnění svého procesního postupu a námitky obviněného M. V. neignoroval, nýbrž se s nimi v potřebném rozsahu zabýval, reagoval na ně (srov. § 125 odst. 1 tr. ř.). Z jeho rozhodnutí je patrné, že se věnoval přezkoumání mechanismu spolupráce dotčených obchodních společností, míře zapojení obviněných do celé trestné činnosti i jejich jednotlivým rolím. Z těchto důvodů nemůže obstát výhrada obviněného M. V., že soud druhého stupně nedostatečně přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, nebo že se jednotlivě nevypořádal se všemi jeho uplatněnými odvolacími námitkami, neboť je neopodstatněná, přičemž právo obviněného na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy a čl. 36 až 40 Listiny), resp. jeho právo na obhajobu prostřednictvím odvolání, nebylo z tohoto hlediska dotčeno.</p><p>89.\tK  námitce obviněného M. V. o nerespektování ustanovení § 9 odst. 1 části věty za středníkem tr. ř., protože soudy rozsah zkrácené daně stanovily pomocí znaleckého posudku, je vhodné připomenout, že podle dikce tohoto ustanovení orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Jde-li o otázku viny, musí ji orgány trestního řízení posoudit samostatně i v případě, že tu již je pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu o předběžné otázce. Za vinu je nutno považovat nejen každý znak trestného činu, uvedený ať už ve zvláštní nebo obecné části trestního zákona, ale i každou jednotlivou podmínku nutnou pro závěr, zda se jedná o trestný čin či nikoli. Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení musí řešit předběžnou otázku týkající se posouzení viny obviněného samostatně, přestože o ní bylo již pravomocně rozhodnuto příslušným orgánem, však neznamená, že by se rozhodnutím příslušného orgánu vůbec nezabývaly a nebraly ho v úvahu. Takové rozhodnutí i spisy týkající se této věci jsou důkazním materiálem, se kterým se musejí vypořádat, a případné odchylné rozhodnutí o řešené otázce náležitě odůvodnit, neboť tu jde o odchylné řešení otázky, o níž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí příslušným orgánem, kterému je řešení takové otázky speciálně svěřeno. Zjištění toho, v jakém rozsahu byla činem pachatele zkrácena daň, je u trestného činu podle § 240 tr. zákoníku otázkou viny, a proto rozhodnutí územního finančního orgánu nebo jiného správce daně o daňové povinnosti obviněného není závazné pro posouzení viny obviněného v řízení o tomto trestném činu (srov. rozhodnutí č. 27/1959 Sb. rozh. tr.). Taková stanoviska nebo rozhodnutí nicméně mají povahu důkazů, které soud volně hodnotí ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7 vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 171 a 172).</p><p>90.\tSoud při rozhodování o vině ve věcech daní proto nemůže spoléhat bez dalšího na správnost výsledků daňového řízení a nemůže se zbavit své povinnosti tuto správnost sám přezkoumat, a to jak po stránce skutkové, tak i právní. Trestní soud je rovněž povinen posoudit i správnost právních závěrů vyplývajících z takového rozhodnutí finančního orgánu, neboť je to soud, kdo musí posuzovat veškeré právní problémy vážící se k vině obviněného bez ohledu na to, zda jde o právní otázky z oboru trestního práva, anebo jiných právních odvětví. Této povinnosti musí trestní soud dostát i v případě, že je takovým rozhodnutím finančního orgánu řešen právní problém z oboru daňového práva. Jde-li o otázku, zda byl správně určen základ pro výpočet daně, jak z hledisek správnosti a úplnosti skutkových skutečností, tak i závěrů o otázkách z oblasti daňového práva, musí se s ní k námitkám a obhajobě obviněného vypořádat trestní soud, který posuzuje správnost takového rozhodnutí finančního orgánu, a to na podkladě skutkových okolností zjištěných postupy založenými na zásadách vymezených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na ně též vlastními právními úvahami založenými na znalosti daňových právních předpisů (iura novit curia). V dané souvislosti není významné, zda o takové daňové právní otázce již rozhodl správní soud, protože i kdyby takové rozhodnutí správního soudu existovalo, nezbavuje to trestní soud povinnosti, pro řešení otázky viny (§ 9 odst. 1 tr. ř.), samostatně správnost takového rozhodnutí správního soudu zejména z hlediska argumentů uplatněných obhajobou přezkoumat. To přitom neznamená, že trestní soud se nemůže s takovým rozhodnutím finančního orgánu nebo správního soudu ztotožnit. Vždy však z hledisek § 125 tr. ř. musí vysvětlit, z jakých důvodů se s ním ztotožňuje, anebo proč s ním nesouhlasí a zaujímá jiný právní názor (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 48/2015 Sb. rozh. tr.).</p><p>91.\tV této přezkoumávané trestní věci je patrné, že materiály z let 2007 a 2008 Finančního úřadu v Říčanech (č. l. 4461 až 4552 spisu) i výsledky šetření Finančního úřadu Praha-západ č. j. 153729/10/060542205176, který byl v roce 2009 až 2010 pověřen daňovou kontrolou společnosti E. M. Finančním ředitelstvím v Praze (č. l. 4553 až 4653 spisu), vzal soud do úvahy a jako důkazy je hodnotil (srov. strany 108 až 109 a další). Výsledkem jeho postupu bylo konstatování, že se na základě nich nepodařilo prokázat, jestli daňové plnění mezi obchodními společnostmi proběhlo či neproběhlo, což potvrdil i svědek D. K., který pracoval jako kontrolor finančního úřadu (srov. stranu 104 rozsudku soudu prvního stupně). Zmiňované instituce při svém rozhodování (zejména pak Finanční úřad v Říčanech) nicméně vycházely z podkladů poskytnutých samotnou společností E. M., aniž by je porovnaly s kompletními materiály dalších obchodních společností, které byly do předmětné trestné činnosti zapojeny. Proto je současně třeba upozornit i na navazující šetření samotného Finančního ředitelství v Praze (příloha č. 154 spisu), jehož závěry, z nichž je patrné zejména fungování mechanismu fingované spolupráce obchodních společností, včetně toho, zda byla či nebyla v konečném důsledku odvedena příslušná částka DPH do státního rozpočtu, soud prvního stupně rovněž důsledně posuzoval, a promítl je do odůvodnění svého rozhodnutí (například srov. strany 105, 106, 112, 113 a další), a to plně v souladu s podmínkami stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř.</p><p>92.\tUvedené skutečnosti svědčí mimo jiné o tom, že Finanční úřad v Říčanech, který společnosti E. M. daň vyměřoval, a na jehož rozhodnutí zřejmě obviněný ve svém dovolání odkazuje (přesně ho nicméně necituje), nemohl objektivně posoudit vzniklou daňovou povinnost společnosti E. M., neboť neposuzoval výši odvodu daně, která by společnosti vznikla, pokud by do jejího účetnictví nebyly zahrnuty fiktivní faktury dalších obchodních společností. Nutnost posouzení této otázky nicméně vyplynulo až během procesu dokazování, a to v návaznosti na šetření Finančního ředitelství v Praze a vyšetřování orgánů činných v trestním řízení, protože až teprve propojením informací plynoucích ze šetření všech těchto úřadů, vzešla trestná činnost obviněných najevo. Na základě všech těchto podkladů soud prvního stupně své závěry vystavěl, a tedy postupoval zcela správně, když po přezkoumání zjištění učiněných správcem daně, která byla nedostatečná, objasňoval otázku rozsahu, ve kterém byla daň zkrácena, na základě dalších výsledků provedeného dokazování. Ostatně, i kdyby se v přezkoumávané věci nenaskytla výše popsaná situace, je otázka rozsahu zkrácené daně u trestného činu podle § 240 tr. zákoníku vždy otázkou viny, o které rozhoduje soud. Tato rozhodnutí vztahující se k vině posuzuje samostatně (§ 9 odst. 1 část věty za středníkem tr. ř.), a to i v případě, že již bylo příslušným orgánem v daňovém řízení pravomocně rozhodnuto. Svým rozhodnutím tedy nalézací soud neporušil ustanovení § 9 odst. 1 část věty za středníkem tr. ř. Námitce obviněného M. V. proto nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. Lze jen podotknout, že se jedná o zcela účelovou snahu zpochybnit zásadní zásadu trestního řízení, jež vychází z čl. 90 Ústavy, a podle které jen soud, jenž je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu.</p><p>93.\tV souvislosti s nesprávným vyčíslením rozsahu krácení daně vznesl obviněný M. V. rovněž námitku, kterou zpochybňoval způsob, jímž byl rozsah zkrácené daně (vztahující se ke společnosti E. M.) vyčíslen, když soud prvního stupně vycházel z tabulek a závěrů plynoucích ze zpracovaného znaleckého posudku. K tomu je nutné jen zmínit, že stanovení rozsahu zkrácené daně je otázkou ryze odbornou, jejíž zodpovězení přísluší specializovanému ústavu či znalci, který za tímto účelem zpracovává znalecký posudek. V přezkoumávané věci byl jeho zpracováním na základě opatření Policie České republiky ze dne 17. 1. 2011, sp. zn. ČTS:OKFK-300-691/TČ-2008-18-C (č. l. 2821 až 2823), pověřen soudní znalec z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, ekonomická odvětví různá – specializace daně Ing. Jiří Svoboda. Při znaleckém zkoumání vycházel z dostupného spisového materiálu, zejména z elektronického účetnictví společnosti E. M., zajištěných daňových přiznání k DPH a k dani z příjmů právnických osob společností E. M. a T. (za období roku 2007, 2008 a období ledna až dubna roku 2009), fiktivních faktur společností T. M., C., P. L. a A., které byly zahrnuty do účetnictví výše jmenovaných společností (T. a E. M.), a dalších materiálů, jejichž přesný výčet je uveden v obsahu znaleckého posudku (č. l. 2845 a 2846 spisu), který je včetně jeho doplnění založen ve svazku č. 14 spisu. Závěry znalce Ing. Jiřího Svobody o rozsahu zkrácení daně, o něž se soud prvního stupně při posuzování viny obviněných rovněž opíral, jsou přesvědčivé, neboť je spolehlivě popsal při hlavním líčení dne 21. 9. 2015, přičemž jemu poskytnuté podklady označil za dostatečné pro zodpovězení všech vymezených otázek (srov. strany 124 a 125 a 152 až 155 rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně pak hodnotil znalecký posudek a závěry znalcem učiněné jako kterýkoli jiný důkaz podle svého vnitřního přesvědčení a v souhrnu dalších provedených důkazů (např. výpovědí svědků a obviněných, výpisů z účtů společností E. M. a T. M., daňových přiznání těchto společností, výsledků daňového šetření Finančního ředitelství v Praze a dalších).</p><p>94.\t  Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí zcela důvodně plyne, že soud prvního stupně pro závěr o rozsahu zkrácené daně společností E. M. (ale i jinými ve věci dotčenými společnostmi) vycházel zásadně z uvedeného znaleckého posudku soudního znalce Ing. Jiřího Svobody, který byl i během hlavního líčení vyslechnut, ale neomezil se pouze na tento důkaz, neboť jak sám vysvětlil, ten pouze kvantifikoval míru zkrácení jednotlivých daní (viz strany 125 a 155 rozsudku soudu prvního stupně). Pro řádné objasnění skutkového stavu provedl i další dokazování v rozsahu, jak je v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně uvedeno, přičemž soud se zaměřil zejména na objasnění předstírané spolupráce mezi společnostmi, které si vzájemně vystavovaly fiktivní faktury a přeposílaly finanční prostředky, aniž by mezi nimi proběhlo jakékoli zdanitelné plnění, kdy k objasnění těchto otázek ve vztahu ke společnosti E. M. se soud vyjadřuje zejména na stranách 105 až 125 rozsudku. Rovněž je vhodné poukázat na stranu 151 a 152 rozsudku, kde soud prvního stupně vysvětlil, že k trestné činnosti docházelo i přesto, že koncovým odběratelům bylo objednané reklamní plnění fakticky poskytnuto. Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud shledal, že námitce obviněného M. V. o nesprávnosti stanovení výše škody (byť jen formálně naznačené) nelze přisvědčit, protože soud prvního stupně ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. dostatečným způsobem hodnotil závěry znalce Ing. Jiřího Svobody, v nichž neshledal vady, které by svědčily o jeho neodbornosti, a vysvětlil, proč je tento posudek adekvátním důkazem pro závěr o rozsahu zkrácené daně společností E. M., navíc korespondujícím s dalšími důkazy ve věci provedenými.</p><p>95.\tK uvedenému postupu je vhodné doplnit, že trestní řád neobsahuje žádná pravidla, kterými se soudy musí řídit, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Při uvážení všech uvedených závěrů týkajících se rozsahu provedeného dokazování a použití konkrétních důkazních prostředků lze připomenout, že existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014). Není přitom pochybením, pokud soud při absenci důkazů přímých postaví závěr o vině obviněného na důkazech nepřímých (např. pachové stopy, výpisy telekomunikačního provozu), které hodnotí obezřetně, nicméně ve vzájemné souvislosti, a doplní je vlastní logickou úvahou o možné souvztažnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 231/2014), tak jako tomu bylo i v této posuzované věci. Soudy vysvětlily, na základě jakých důkazních zjištění, při absenci přímých důkazů, byla vina obviněného prokázána, a že tento závěr je založen na vzájemně propojených a doplňujících se skutečnostech, které mají návaznost a vnitřní jednotu (viz § 2 odst. 6 tr. ř.).</p><p>96.\tVzhledem k tomu, že nedošlo k situaci, že by soudy nerespektovaly znění § 9 odst. 1 tr. ř., neboť v případě, kdy stanovovaly výši zkrácené daně, učinily tak způsobem, který se žádným způsobem nevymyká zákonným zásadám pro posuzování předběžných otázek, a ve věci opatřené důkazy soudy posuzovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu, Nejvyšší soud shledal dokazování za provedené v souladu se zásadami vymezenými v těchto ustanoveních. V posuzované věci nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. V obsahu napadených rozhodnutí taktéž nic nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1800/2010 ze dne 19. 8. 2010). Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že k porušení pravidel spravedlivého procesu garantovaného články 36 až 40 Listiny a článkem 6 Úmluvy v této věci u obviněného M. V. nedošlo.</p><p>b) k peněžitému trestu</p><p>97.\tVýhrady v dovolání uplatněné podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný M. V. soustředil i proti výroku o uložení peněžitého trestu, který odvolací soud zpřísnil a vyměřil v částce 7.000.000 Kč. K těmto výhradám je vhodné obecně zmínit, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod číslem 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, seš. 6, č. T 701-1].</p><p>98.\tPodle obsahu podaného dovolání ve vztahu k peněžitému trestu bylo potřeba posoudit povahu uplatněných námitek ve smyslu shora uvedených hledisek, zejména, zda dopadají na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod který jej obviněný podřadil, anebo na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž  v dovolání neuvedl, anebo zda jde o takové okolnosti, jež nekorespondují s žádným z nich. Podle obsahu učiněných argumentů obviněný tvrdil, že peněžitý trest byl uložen v rozporu s § 38 tr. zákoníku, a že v rozporu se smyslem § 67 tr. zákoníku nesledoval svým úmyslným jednáním majetkový prospěch, když tuto skutečnost soudy ani neprokázaly. Brojil i proti splnění  podmínek § 68 tr. zákoníku, pokud při vyměřování denních sazeb peněžitého trestu soudy nepřihlédly k majetkovým poměrům obviněného, které navíc vůbec nezjišťovaly, a stejně tak se nezabývaly otázkou dobytnosti uloženého peněžitého trestu.</p><p>99.\tNejvyšší soud shledal, že tyto námitky nedopadají na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože vytýkají nepřiměřenost trestu, byť jsou formálně podřazené pod hmotněprávní ustanovení  podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku. O dovolací důvod by se jednalo pouze tehdy, spočívaly by výhrady v tom, že pachatel pro sebe nebo pro jiného úmyslným trestným činem nezískal nebo se nesnažil získat majetkový prospěch, anebo by výměra trestu neodpovídala rozsahu, jak jej v § 68 odst. 1, 2 tr. zákoník stanoví, tedy v denních sazbách činících nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb s denní sazbou od 100 Kč až do 50.000 Kč. Jak však plyne z podaného dovolání, obviněný M. V. u § 67 odst. 1 tr. zákoníku zpochybňoval pouze skutkové závěry soudů plynoucí z procesu dokazování, aniž by vznesl konkrétní výhrady mající hmotněprávní podklad, a to i když vytýkal nezohlednění okolností, které vyplývají z ustanovení § 68 odst. 3, 4 tr. zákoníku, podle nichž počet denních sazeb soud určí s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Výši jedné denní sazby peněžitého trestu stanoví soud se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Přitom se vychází zpravidla z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za jeden den. Příjmy pachatele, jeho majetek a výnosy z něj, jakož i jiné podklady pro určení výše denní sazby, mohou být stanoveny odhadem soudu.</p><p>100.\tPodstatou uvedených námitek byly však vady v nedostatcích skutkových, zásadně spočívající v tom, že si soud neopatřil dostatek podkladů pro to, aby mohl o výši a výměře peněžitého trestu rozhodnout, čímž důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný nedostál. Zkoumané námitky pak nedopadají ani na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který v dovolání nebyl uplatněn, neboť obviněný v dovolání nenamítal uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští, ani to, že byl uložen mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně, a neuvedl žádné argumenty, které by s ním korespondovaly i bez správného označení  uvedeného dovolacího důvodu.</p><p>101.\tPouze pro úplnost a nad rámec označeného dovolacího důvodu je možné poznamenat, že Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal žádný exces při ukládání peněžitého trestu, neboť oba soudy zkoumaly podmínky stanovené ustanoveními § 67 a 68 tr. zákoníku s potřebnou pečlivostí. Podle obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že uvedly veškeré okolnosti, které posuzovaly při stanovení druhu a výměry peněžitého trestu. Soud prvního stupně vysvětlil úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídil a na jejichž základě dospěl k závěru o nutnosti uložení peněžitého trestu, byť ve výši 1.000.000 Kč, a to s ohledem na to, že z dokazování vyplynulo, že obviněný trestnou činnost páchal s úmyslem opatřit sobě nebo jinému majetkový prospěch, což svědčí o možnosti uložit peněžitý trest. Je třeba zdůraznit, že v tomto směru je obhajoba obviněného vyvrácena výsledky provedeného dokazování i všemi zjištěnými okolnostmi, které nemůže zvrátit to, že se konkrétně nepodařilo prokázat, jaký měl obviněný z uvedeného výnosu trestné činnosti osobní prospěch. To však ani není pro závěr o ukládání peněžitého trestu podstatné. Uložený peněžitý trest je podstatně nižší než vzniklý následek, neboť výnos pachatelů byl mnohonásobně nesrovnatelně vyšší. Při jeho výměře zhodnotil soud zejména zjištěné majetkové poměry obviněného, stejně jako míru jeho zapojení do trestné činnosti a celkovou výši škody, která byla trestným činem způsobena (srov. stranu 169 rozhodnutí soudu prvního stupně). Odvolací soud pro své závěry z uvedeného stanoviska soudu prvního stupně vycházel a zejména pak poukázal na rozsah zkrácení daně dosahující téměř 330 milionů korun. Proto peněžitý trest obviněnému navýšil, neboť jeho původní výměru považoval za zcela nepřiměřenou z hlediska zásad vycházejících z § 68 tr. zákoníku. Svůj závěr považoval za nutný i při uvážení námitek manželky dovolatele v jí podaném odvolání, že majetkové poměry rodiny se výrazným způsobem nezlepšily. Soud druhého stupně tuto argumentaci vyvrátil odkazem na kolosální výnos, jenž představoval majetkový prospěch pachatelů s důrazem na to, že právě pro takové případy existuje institut peněžitého trestu (srov. bod 28. rozsudku odvolacího soudu). Takový postup svědčí pro dostatečné zhodnocení všech potřebných hledisek (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).</p><p>102.\tKromě uvedeného je třeba poukázat na skutečnosti plynoucí ze spisového materiálu, podle něhož obviněný M. V. v České republice dlouhodobě podnikal, a ještě před pácháním trestné činnosti působil od 4. 5. 2004 jako předseda představenstva společnosti E. M., byl členem statutárního orgánu společnosti E. M., která měla od roku 2005 evidováno celkem 18 zaměstnanců, a v roce 2007 podle daňových přiznání dosáhla obratu kolem 822.190.000 Kč (srov. stranu 106, 107 a 122 rozsudku soudu prvního stupně). Ve společné domácnosti bydlel obviněný se svou manželkou a dcerou, byť záznam z domovní prohlídky (založený na č. l. 1811 až 1869 spisu), jehož součástí je i údaj o vlastnictví nemovitosti, prokázal, že rodinný dům, ve kterém obviněný pobýval, je ve výlučném vlastnictví manželky. V rámci domovní prohlídky byly rovněž prověřeny čtyři osobní automobily, které se u rodinného domu nacházely. Ve vlastnictví obviněného byl vůz značky ŠKODA SUPERB, RZ XY, o čemž svědčí záznam o sledování jeho osoby, při němž bylo vlastnictví vozidla ověřováno (č. l. 2416 spisu). Poměrně důležitou okolností, kterou soudy hodnotily pro stanovení výše peněžitého trestu obviněnému, byla skutečnost, že z jeho jednání (viz bod 1. shora) je patrná snaha o získání majetkového prospěchu, přičemž výše škody, která České republice vznikla společným jednáním obviněného, se rovnala částkám 329.639.456 Kč (viz skutek pod bodem I. výroku o vině) a 304.947.013 Kč (viz skutek pod bodem II. výroku o vině), na nichž se obviněný v obou případech aktivně podílel. Míra zapojení obviněného do trestné činnosti byla poměrně vysoká vzhledem k faktu, že zejména zajišťoval činnost dalších obviněných i zúčastněných osob. Nezanedbatelnou je i skutečnost, že se obviněný M. V. (a rovněž další spoluobvinění) v době, kdy již pojali podezření, že by proti nim mohla zasáhnout policie, snažili svoji činnost co nejvíce skrýt (srov. např. strany 119 až 121 rozsudku soudu prvního stupně). S uvedeným souvisí i to, že veškeré trestnou činností získané finanční prostředky byly vybírány z bankovních účtů a v hotovosti předávány určeným osobám, čímž obvinění v podstatě znemožňovali orgánům činným v trestním řízení účinné mapování toho, jak s nimi bylo naloženo (viz stranu 124 rozsudku soudu prvního stupně). Z uvedeného je patrné, že spisový materiál obsahuje dostatečné podklady pro posouzení majetkových a osobních poměrů obviněného, přičemž Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout rovněž to, že se v přezkoumávané věci obviněný snažil poměrně zdárně své aktivity skrývat, což nevylučuje ani záměrné zbavování se majetku z jeho strany, aby se co nejefektivněji vyhnul trestní odpovědnosti, případně svůj majetek pro orgány činné v trestním řízení znepřístupnil. Nebylo možné přisvědčit námitce obviněného, že soudy neposuzovaly otázku dobytnosti peněžitého trestu, protože nalézací i odvolací soud jí věnovaly pozornost nejen v kontextu ke zjištění přesné účasti obviněného na trestné činnosti, ale i v návaznosti na tomu odpovídající výši ziskovosti jeho jednání. Taková zjištění, jakož i majetkové poměry obviněného M. V. se pak staly rozhodnými při stanovení počtu i výše denních sazeb uloženého peněžitého trestu. Nejvyšší soud na tomto místě zdůrazňuje zejména skutečnost, že vzhledem k výši zkrácené daně, resp. způsobené škody, u obviněného přesahující částku 630 milionů korun, neboť byl zapojen do skutků popsaných pod body I. i II. výroku o vině, a k rozsahu dovolateli uloženého peněžitého trestu s výslednou výší 7.000.000 Kč, nelze dovodit, že by soudy nižších stupňů ve vztahu k tomuto výroku odsuzujícího rozsudku postupovaly bez zjevného respektu k judikatuře danou problematiku řešící (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 1977, sp. zn. 2 Tzf 3/76, publikovaný pod č. 22/1977-II. Sb. rozh. tr.).</p><p>103.\tVzhledem k tomu, že v dovolání obviněného M. V. nebyly namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek a Nejvyšší soud nezjistil žádné porušení pravidel spravedlivého procesu v řízení, které předcházelo vydání přezkoumávaného rozhodnutí, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání bylo podané mimo označené, ale i jakékoliv jiné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.</p><p>VI. Dovolání obviněného D. M.</p><p>104.\tObviněný D. M. opřel podané dovolání o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože soudy obou stupňů nesprávně posoudily jeho jednání jako úmyslný trestný čin, když jej měly kvalifikovat nanejvýš jako nedbalostní trestný čin, protože nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný dále poukázal na to, že skutečnost, že vybral finanční prostředky z účtů na základě pokynů obviněného P. Č., nikdy nepopíral. Uvedl, že se jedná o jeho dlouholetého přítele a společnost A. založil proto, aby podnikal v oblasti dovozu automobilů, k čemuž však nedošlo. Odmítl, že by měl v úmyslu spáchat jakýkoliv protiprávní čin, neboť nevěděl o tom, že finanční prostředky pocházely z trestné činnosti a ani neměl povědomí o transakční historii peněz nebo o řetězení obchodních společností, přes které byly peníze zasílány (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 101/2017). V tomto směru obviněný označil odůvodnění výroku o vině v obou rozsudcích za zcela nedostatečné, neboť neobsahuje relevantní skutečnosti, na základě kterých soud dovodil, že obviněný věděl o všech skutečnostech zásadních pro posouzení jeho jednání jako úmyslného trestného činu. Soud vycházel jen z toho, že obviněný založil pro svou společnost bankovní účty a následně na základě pokynů jiné osoby peníze vybíral a předával je. V řízení nebyly provedeny důkazy, které by svědčily o tom, že obviněný se tohoto jednání dopouštěl s plným vědomím všech trestněprávních rozměrů. Navíc byl obviněným P. Č. ujištěn, že transakce jsou zcela legální, a proto může být odpovědným maximálně za nedodržení nutné obezřetnosti při zjišťování původu peněz. Shora uvedené výhrady obviněný vztáhl rovněž vůči rozhodnutí soudu druhého stupně, který se se závěry o jeho vině učiněnými soudem prvního stupně ztotožnil. Z těchto důvodů bylo možné v činu mu za vinu kladeném shledat nanejvýš nedbalostní čin podle § 217 tr. zákoníku (viz obdobně závěry v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 7 Tdo 773/ 2018).</p><p>105.\tObviněný dále vznesl výhradu vůči kvalifikačnímu znaku podle § 216 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve vztahu k jiné majetkové hodnotě v hodnotě velkého rozsahu a namítl, že soud prvního stupně k tomuto závěru uvedl pouze tolik, že obviněným vybraná částka dosahuje výše 30.000.000 Kč, z čehož částka 6.652.559 Kč představuje výnos z trestné činnosti. Soudy v rozporu s ustanoveními trestního zákoníku sečetly všechny provedené výběry hotovosti, přičemž správně měly nanejvýš posuzovat každý výběr zvlášť, a to jako samostatný útok. V případě trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti je totiž třeba považovat za útok proti zájmům chráněným trestním zákoníkem zastírání původu nebo jiné usilování o to, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci získané trestným činem, což v posuzovaném případě představovaly jednotlivé výběry hotovosti z účtu, které obviněný provedl. Podle obviněného je nutné, aby byla posuzována pouze hodnota věci, proti které útok směřuje, tzn. hodnota jednotlivé výběrem skutečně vybrané částky peněz, což vyplývá i z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, na kterou ve svém dovolání odkázal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 4 Tdo 383/2012, a ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 353/2016). Na základě shora uvedeného nemůže obstát závěr soudů, že obviněný legalizoval výnos z trestné činnosti v hodnotě velkého rozsahu.</p><p>106.\tV závěru svého dovolání obviněný D. M. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 3 To 73/2016 i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 4 T 46/2012, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.</p><p>107.\tK těmto námitkám státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že převážně odporují skutkovým zjištěním učiněným nalézacím soudem, a poukázal na to, že ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku je patrné, že soud prvního stupně dovodil „úmysl obviněného zastřít původ finančních prostředků pocházejících z trestné činnosti, když se snažil převody z bankovních účtů vzbudit zdání, že jsou finanční prostředky převáděny na účty ostatních společností v souladu se zákonem“. Zmínil, že obviněný jako statutární orgán  A. založil z podnětu spoluobviněného P. Č. tři bankovní účty, jejichž jediným účelem bylo zastřít skutečný původ finančních prostředků, které na ně byly zaslány a následně vybírány právě obviněným. Poukázal tak na účelovost těchto účtů, objem finančních prostředků, které na ně byly zasílány a výslovný požadavek, aby po připsání byly vybrány a předány P. Č., i na absenci jakéhokoli legálního důvodu pro tyto transakce, neboť společnost A. nevykonávala  žádnou obchodní činnost ani nevedla účetnictví a peníze nebyly určeny pro tuto společnost, nýbrž pro obviněného P. Č.</p><p>108.\tZa hmotněprávní výhradu státní zástupce považoval námitku o vadnosti právního posouzení podle § 216 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, protože obviněnému lze přisvědčit, že s ohledem na dikci tohoto ustanovení nelze při stanovování celkové výše legalizovaného výnosu z trestné činnosti sčítat jednotlivé hodnoty věcí či jiných majetkových hodnot (viz  usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 4 Tdo 383/2012, a ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2160). Státní zástupce však zdůraznil, že za takovou jednotlivou věc či majetkovou hodnotu není možné považovat výši každého hotovostního výběru, který obviněný uskutečnil. Trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti totiž patří mezi tzv. predikativní trestné činy, a proto musí vždy existovat zdrojový trestný čin, ze kterého výnos pochází. Význam má posouzení, co lze považovat za jednotlivou majetkovou hodnotu, kdy u trestného činu zkrácení daně, poplatku nebo jiné povinné platby tuto hodnotu představuje jednotlivá platba daně (finanční částka), jež měla být zdrojovým trestným činem zkrácena. Výše jednotlivé platby je pak určována především vymezením příslušného zdaňovacího období, proto když v posuzovaném případě byl daňový subjekt, tj. obchodní společnost T. měsíčním plátcem DPH, pak za onu částku peněžních prostředků odpovídající „jiné majetkové hodnotě“, by měla být ve smyslu § 216 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku považována výše DPH, kterou byl daňový subjekt za příslušné zdaňovací období (tj. v daném případě za zdaňovací období příslušného kalendářního měsíce) povinen přiznat a odvést, a která byla pachatelem zkrácena. Přitom by mělo být nepodstatné, kolika hotovostními výběry z bankovního účtu k legalizaci výnosu došlo.</p><p>109.\tI když státní zástupce z uvedených důvodů označil postup nalézacího soudu za nesprávný, zdůraznil, že nebylo možné uvedenou vadu napravit. Výše jednotlivých částek zkrácené DPH za konkrétní rozhodná zdaňovací období měsíce března 2009 ve výši 5.190.670,80 Kč a měsíce dubna 2009 ve výši 1.461.888 Kč soud sečetl, takže za onu jinou majetkovou hodnotu ve smyslu § 216 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku v daném případě považoval celou takto dosaženou částku 6.652.559 Kč. Pokud by bylo jednání obviněného posouzeno na základě shora uvedené zásady, šlo by o dva samostatné trestné činy legalizace výnosů z trestné činnosti, a to za měsíc březen 2009 podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (neboť šlo o legalizaci výnosu z trestné činnosti ve výši velkého rozsahu 5.190.670,80 Kč), a za měsíc duben 2009 podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku (šlo by o legalizaci výnosu z trestné činnosti ve výši 1.461.888 Kč). Tímto právním posouzením by však došlo ke  zpřísnění postihu obviněného, protože by byl stíhán za dva trestné činy, což odporuje zásadě zákazu reformatio in peius, protože dovolání v neprospěch obviněného, které je ve smyslu § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. oprávněn podat pouze státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, podáno nebylo. V daném případě by totiž tato skutečnost mohla být důvodem ke zpřísnění ve smyslu přitěžující okolnosti podle § 42 písm. n) tr. zákoníku.</p><p>110.\tZ výše uvedených důvodů dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obviněného D. M. není důvodné a navrhl, aby ho Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.  ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.</p><p>111.\tK tomuto vyjádření, které bylo obviněnému v písemné podobě zasláno, obviněný své případné připomínky do konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu nezaslal.</p><p>a)\tk výhradám obviněného</p><p>112.\tNejvyšší soud na podkladě uvedeného dovolání obviněného D. M. posuzoval důvodnost jeho námitek, které z podstatné části byly zaměřeny proti vadnosti použité právní kvalifikace, o které svědčily obviněným rozvedené úvahy směřující proti právním závěrům soudů o spáchání zločinu legalizace výnosu z trestné činnosti podle § 216 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku.</p><p>113.\tK názoru, že soudy neprovedly potřebné dokazování, je vhodné předeslat ve smyslu stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, že Nejvyšší soud shledal, že procesní stránka věci nedostatky ve smyslu porušení zásad spravedlivého procesu netrpí, s tím, že soudy nižších stupňů se obdobnými námitkami uplatněnými v předchozích stádiích řízení před soudem prvního stupně i v odvolání již zabývaly a vypořádaly se s nimi. Odlišně je však nutné hodnotit zpochybnění správnosti právní kvalifikace podle § 216 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, neboť je sice v určitém smyslu důvodné, leč jejich náprava by byla k tíži obviněného, jak správně zdůraznil i státní zástupce.</p><p>114.\tZ hlediska spravedlivého procesu Nejvyšší soud nezjistil namítané vady, protože soud prvního stupně přečetl ve vztahu k výroku o vině pod bodem II., vůči němuž obviněný brojil, podle § 207 odst. 2 tr. zákoníku jeho výpověď a provedl celou řadu dalších důkazů, mimo jiné  vyslechl  další obviněné, svědky a znalce z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, ekonomická odvětví různá – specializace daně Ing. Jiřího Svobody a Mgr. Vladimíra Leina. Zkoumal materiály zachycující šetření Finančního ředitelství v Praze, záznamy poskytnuté Finančními úřady (Praha-západ, Praha 1, Kladno) výpisy z obchodních rejstříků společností T., C., A. a P. L., daňová přiznání těchto společností, zajištěné fiktivní faktury, zprávy České správy sociálního zabezpečení, záznamy o prohlídkách jiných prostor, záznamy ze sledování osob a kancelářských prostor, účetní doklady a znalecké posudky z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, ekonomická odvětví různá – specializace daně, a další důkazy. Závěry, které z takto provedeného dokazování vyplynuly, soud prvního stupně shrnul na stranách 130 až 165 rozsudku, a to včetně postupu, jakým provedené důkazy hodnotil. Konkrétně k obviněnému D. M. se v rámci hodnocení důkazů soud prvního stupně vyjádřil zejména na stranách 134, 135 a 145 až 148 rozsudku. Z uvedeného vyplývá, že průběh skutku soud objasňoval plně v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a usuzoval na něj ze souhrnu nepřímých důkazů, které tvořily logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.). Odvolací soud z podnětu odvolání obviněného D. M. rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal, přičemž v jeho procesních postupech neshledal žádné vady, a to ani ve vztahu k výkroku o trestu, neboť podle bodu I., z podnětu odvolání obviněného mu pouze uložil mírnější test zákazu činnosti, jenž zmírnil ze sedmi na pět roků (srov. též body 19., 20. a 21. rozsudku odvolacího soudu).</p><p>115.\tPokud obviněný zpochybňoval neexistenci přímého důkazu o své vině, je vhodné připomenout zásadu, že trestní řád neobsahuje žádná pravidla, kterými se soudy musí řídit, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti, když odůvodnění rozhodnutí jsou opřená o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů, nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Při uvážení všech uvedených závěrů týkajících se rozsahu provedeného dokazování a použití konkrétních důkazních prostředků lze připomenout, že existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014). Není přitom pochybením, pokud soud při absenci důkazů přímých postaví závěr o vině obviněného na důkazech nepřímých i (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 231/2014), tak jako tomu bylo i v této posuzované věci. Soudy vysvětlily, na základě jakých důkazních zjištění, při absenci přímých důkazů, byla vina obviněného D. M. prokázána, přičemž tento závěr je založen na vzájemně propojených a doplňujících se skutečnostech, které mají návaznost a vnitřní jednotu (viz § 2 odst. 6 tr. ř.).</p><p>116.\tV odůvodnění dovoláními napadených rozhodnutí je rovněž dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle § 2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování učinily, v souladu s pravidly stanovenými v § 125 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09).</p><p>117.\tNa základě shora uvedeného je patrné, že soudy učinily své závěry na podkladě logického, ničím nepřerušeného řetězce vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu a hodnotily nejen obhajobu obviněného, ale všechny ve věci zajištěné důkazy s náležitou pečlivostí a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125, resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu mohl Nejvyšší soud dále posuzovat správnost právních závěrů, proti nimž obviněný rovněž v dovolání brojil, protože existenci rozporů či porušení pravidel spravedlivého procesu vyloučil.</p><p>118.\tSoud prvního stupně podle výsledků provedeného dokazování opřeného zejména o výpověď obviněného D. M. z přípravného řízení, kterou během hlavního líčení přečetl, záznam z domovní prohlídky obviněného D. M. v XY, fiktivní faktury, údaje o účtech a výpisy z účtů společnosti A., záznamy o sledování osob a prostor, zejména pak záznam ze dne 4. 6. 2009 (č. l. 2407 a násl. spisu) a materiály poskytnuté finančními úřady, dospěl k závěru, že obviněný vědomě zakrýval původ finančních prostředků takovým způsobem, že „…jako jednatel společnosti A. založil v době od března do dubna 2009 celkem tři bankovní účty u bankovních ústavů České republiky, kdy následně na základě pokynů dojednaných mezi obviněnými M. V., L. B. a P. Č. prováděl hotovostní výběry z těchto účtů, přičemž částky převáděné na účet společnosti A. byly převáděny nejprve z účtu společnosti P. L. na účet společnosti T. a následně na účet společnosti A., a poté takto vybrané prostředky právě obviněný D. M. předával P. Č. nebo S. L., přičemž výše uvedenou činnost prováděl v úmyslu zastřít původ finančních prostředků pocházejících z trestné činnosti, v tomto případě konkrétně z trestného činu zkrácení daně, poplatku nebo jiné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku. Převody z bankovních účtů této společnosti se snažil vzbudit zdání, že jsou prostředky převáděny na účty na základě podnikatelské činnosti, tj. v souladu se zákonem“. Celkově tímto způsobem byly z účtů společnosti T. převedeny na účty společnosti A. finanční prostředky nejméně ve výši 63.000.000 Kč, když dovolatel v hotovosti vybral částku 30.000.000 Kč, z nichž částka 6.652.559 Kč představovala výnos z trestné činnosti. Lze shrnout, že obviněný uvedený čin spáchal ve vztahu k majetkové hodnotě velkého rozsahu (srov. stranu 59 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud poté rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal a správnost závěrů o vině obviněného potvrdil (srov. bod 22. rozsudku odvolacího soudu).</p><p>119.\tSoudy tak dostatečně objasnily všechny skutečnosti rozhodné pro posouzení zločinu podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku.</p><p>b)\tk subjektivní stránce</p><p>120.\tNebylo možné přisvědčit námitkám obviněného D. M., pokud  zpochybňoval závěr soudů o úmyslném zavinění, a je třeba uvést, že zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019), jímž byl uznán vinným, se dopustí ten, kdo zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině, nebo jako odměna za něj a spáchá-li tento čin jako člen organizované skupiny ve vztahu k věci v hodnotě velkého rozsahu.</p><p>121.\tZastíráním původu věci (nebo jiné majetkové hodnoty), o které v posuzované věci šlo, se především rozumí tzv. „praní špinavých peněz“, ale netýká se jen peněz, nýbrž i dalších věcí a jiných majetkových hodnot. Zastření znamená, že informace o původu věci nebo jiné majetkové hodnoty je utajována nebo zkreslována. Zpravidla k tomu slouží fiktivní účetní operace. Dalším způsobem může být činnost směřující k převodům vlastnických práv k takové věci. Prostředkem zastření původu věci je převod vlastnictví k ní, vkládání takových věcí do „legálního podnikání“, jakož i utajení skutečné povahy věci, místa a pohybu věci, utajení dispozic s ní a informací o jejím vlastnictví, resp. o jiných právech k ní. Původem věci se tu rozumí to, že pochází z trestného činu nebo byla poskytnuta jako odměna za něj. Půjde především o trestné činy majetkové (hlava V.), trestné činy hospodářské (hlava VI.), ale i o výtěžek např. z nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami nebo obchodu s nimi (§ 283 tr. zákoníku), výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem (§ 288  tr. zákoníku), z úplatkářství (§ 331 až 333 tr. zákoníku), z trestné činnosti organizovaných zločineckých skupin (§ 129, 361 tr. zákoníku) atd. Věc nebo jiná majetková hodnota může být získána i trestným činem pachatele legalizace výnosů z trestné činnosti, anebo může jít i o jeho odměnu za spáchaný trestný čin. Pachatel jedná s cílem vzbudit zdání, že taková věc (získaná trestnou činností) nebo majetkový prospěch (získaný trestnou činností) byly nabyty v souladu se zákonem (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2154, či DRAŠTÍK, A., FREMR, R. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s 1311 až 1313, obdobně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 712 až 714, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1173/2011).</p><p>122.\tV posuzovaném případě soudy podle tzv. právní věty shledaly citovaný trestný čin naplněným v alternativě, že obviněný zastřel původ věci, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky, a spáchal ho jako člen organizované skupiny ve vztahu k věci v hodnotě velkého rozsahu. Jedná se o úmyslný trestný čin, u něhož se vyžaduje zavinění nejméně ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to se zřetelem na to, že pachatel zde zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty získané trestným činem nebo jako odměna za něj, čímž navozuje dojem, že byla nabyta v souladu se zákonem. Z povahy tohoto trestného činu vyplývá, že úmysl obviněného musí krýt nejen samotné jeho jednání (ukrytí, převedení na sebe nebo jiného či užívání), ale zároveň si musí být vědom, že věc nebo jiná majetková hodnota, kterou ukryl, převedl na sebe nebo jiného či kterou užívá, byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. Musí znát všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný onou jinou osobou je trestným činem (srov. č. 7/1995 Sb. rozh. tr.). V případě jednání, které spočívá v ukrytí či převedení na sebe nebo jiného, musí mít obviněný tuto vědomost již v okamžiku, kdy věc nebo jinou majetkovou hodnotu ukrývá či převádí na sebe nebo jiného.</p><p>123.\tSoučasně je však třeba vycházet i z článku 1 odst. 6 směrnice Evropského parlamentu a Rady, (EU) 2015/849, podle kterého vědomost, úmysl nebo záměr požadované jako náležitosti jednání uvedených v odstavcích 3 a 5 této směrnice mohou být odvozeny z objektivních skutkových okolností, což koresponduje i s výkladem vyplývajícím z judikatury českých soudů (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.), podle níž okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Soudní praxe vymezila podmínky, podle kterých lze na tento úmysl usuzovat (srov. např. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr.), a není možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit i na podkladě jiných důkazů (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.).</p><p>124.\tPosoudí-li se z těchto hledisek odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a skutečnosti, o něž soudy své závěry o subjektivní stránce obviněného D. M. opíraly, jakož i jeho vztah k původu peněz, o který se v této trestní věci jedná, je závěr o zavinění ve formě úmyslu podle § 15 tr. zákoníku opodstatněným, byť soudy přesně v odůvodnění svých rozhodnutí nevyjádřily, zda se jedná o úmysl přímý či nepřímý. Z jejich skutkových zjištění nicméně vyplývá, že obviněný jednal minimálně s úmyslem nepřímým podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, protože věděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný ustanovením § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, spočívající v zastření původu věcí (peněz) získaných trestným činem, jakožto člen organizované skupiny, a pro případ, že takový následek nastane byl s ním srozuměn. Srozuměním se pak rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Podle trestněprávní nauky není způsobení následku přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. (§ 1-139). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 223 až 224).</p><p>125.\tNejvyšší soud s ohledem na skutkové okolnosti, které byly v této věci prokázány, a v odůvodnění napadených rozhodnutí rozvedeny zmiňuje, že obsahují nezbytné informace, z nichž je patrné, za jakých okolnostní a na základě jakých souvislostí obviněný D. M. čin spáchal, a nelze se ztotožnit s jeho tvrzením, že jeho úmysl nebyl prokázán, přičemž byla vyvrácena i jeho obhajoba, že od počátku o ničem nevěděl a jednal pouze na základě pokynů P. Č. Soudy vysvětlily, z jakých konkrétních skutečností usuzovaly na zavinění obviněného, a to v souladu se zákonnými hledisky i s obsahem a výsledky provedeného dokazování. Úmysl u obviněného soudy dovodily z jeho osobních poměrů, způsobu, jakým jednal při výběru finančních prostředků, skutečnosti, že založil společnost A. a její tři účty, aniž by ta vykonávala jakoukoli obchodní činnost, jeho oprávnění nakládat s bankovními účty této společnosti, výše finančních prostředků, které vybíral, i toho, že peníze byly vybírány bezprostředně poté, co byly na účty společnosti A. připsány. Signifikantním se jeví i to, že ještě v řízení před Finančním úřadem Praha-západ se obviněný D. M. snažil ospravedlnit neoprávněné aktivity společnosti A. tvrzením, že ve skutečnosti na základě smlouvy o dílo ze dne 10. 2. 2009 uzavřené mezi ní a společností T. probíhala obchodní spolupráce v podobě zajištění služeb pro společnost R., což však bylo bezpečně vyvráceno výsledky provedeného dokazování (srov. strany 147 a 148 rozsudku soudu prvního stupně). Závěru o úmyslném zapojení obviněného do celé organizace páchané trestné činnosti nasvědčuje i skutečnost, že jako statutární orgán společnosti A., která nevykonávala žádnou obchodní činnost, bez okolků vybíral peníze zaslané na svůj účet, a následně je obviněný předával dalším osobám, aniž by k tomu existoval jakýkoli z podnikání plynoucí právní důvod. Přičemž společnost A. ani nevedla účetnictví, čímž v rozporu se zákonem neevidovala tok těchto peněžních prostředků. Zavádějící je i výslovné tvrzení obviněného D. M., že finanční prostředky nebyly určeny pro společnost A., ale přímo pro P. Č.</p><p>126.\tNa základě shora uvedeného proto lze shrnout, že obviněný D. M. věděl o tom, že svým jednáním může zastřít původ věci, která byla získána trestným činem, a pro případ, že se tak stane, byl s touto alternativou srozuměn. Proto nebylo možné se ztotožnit s jeho výhradami, že u něj absentovalo úmyslné zavinění (srov. rozhodnutí č. 19/1969 a 19/1971 Sb. rozh. tr.).</p><p>127.\tOkolnosti subjektivního charakteru byly dovozovány nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, vycházely soudy ze souhrnu všech učiněných zjištění, aniž by předem přikládaly zvláštní význam některému důkaznímu prostředku. Na zavinění obviněného usuzovaly ze všech konkrétních okolností, za kterých byl čin spáchán, a ze všech důkazů z tohoto hlediska významných (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Obviněný znal všechny rozhodné okolnosti, protože on byl tím, kdo po dobu dvou měsíců vybíral peníze z účtů, manipuloval s nimi a předával je dalším osobám, když měl aktivní vztah k zamýšleným nebo uvažovaným skutečnostem a byla to jeho vůle, která potencovala jeho jednání, jež bylo záměrné a rozhodně nepředstavovalo pouze plnění příkazů jiné osoby, ale šlo o cílené a vědomé jednání směřující k vyvolání rozhodných skutečností.</p><p>128.\tVšechny uvedené skutečnosti svědčí o splnění podmínek nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, protože ze skutkových zjištění soudu prvního stupně je patrné, že obviněný minimálně věděl o tom, že svým jednáním může způsobit následek v podobě zakrytí původu finančních prostředků, které byly získány trestnou činností, a pro případ, že se tak stane, byl s tímto následkem srozuměn.</p><p>129.\tNejvyšší soud považuje za nutné, jen na doplnění jinak správných závěrů soudů nižších stupňů, zdůraznit k subjektivní stránce vážící se k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 216 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, že tato vyžaduje, aby byl prokázán úmysl obviněného podle § 15 tr. zákoníku, a to vzhledem k povaze organizované skupiny, jakožto koordinovaného spolčení více osob. Ke kvalifikované skutkové podstatě podle § 216 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku postačí zásadně zavinění z nedbalosti [§ 16 tr. zákoníku ve spojení s § 17 písm. a) tr. zákoníku]. Není rovněž třeba, aby pachatel věděl, že jde o zákonný znak konkrétního trestného činu, ale postačí, že se zřetelem na okolnosti případu a své subjektivní dispozice to vědět měl a mohl, a proto tedy ve vztahu k ní postačí i zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. Skutkové závěry v projednávané věci uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně přitom dávají s ohledem na charakter trestné činnosti a způsob jejího páchání dostatečný podklad pro závěr o naplnění subjektivní stránky i ve vztahu k oběma těmto okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby.</p><p>130.\tZe shora rozvedených důvodů nebylo možné přisvědčit námitce obviněného D. M., že jeho jednání mělo být posouzeno jako nedbalostní trestný čin podle § 217 tr. zákoníku, neboť soudy obou stupňů správně uzavřely, že se jednalo o zločin úmyslný, jemuž odpovídá právní kvalifikace podle § 216 tr. zákoníku, čímž vyloučily možnost posoudit čin podle jiné právní kvalifikace.</p><p>c) k právní kvalifikaci podle § 216 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku</p><p>131.\tRovněž nebylo možné přisvědčit ani námitce obviněného D. M., že nebyla naplněna podmínka hodnoty velkého rozsahu. K té je vhodné zmínit, že soud prvního stupně vyčíslil výnos z trestné činnosti, který obviněný D. M. legalizoval, součtem částek zkrácené DPH ve výši 5.190.671 Kč za měsíc březen 2009 a ve výši 1.461.888 Kč za měsíc duben 2009 (viz tabulky na stranách 54 a 55 rozsudku soudu prvního stupně). Dohromady tedy šlo o částku 6.652.559 Kč, která splňuje předpoklad hodnoty velkého rozsahu podle § 138 tr. zákoníku, za kterou se považuje škoda dosahující částky 5.000.000 Kč, a proto soud prvního stupně shledal u obviněného D. M. naplněnými i zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty podle odstavce 4 písm. b) cit. ustanovení. Odvolací soud tento jeho závěr beze změny převzal a potvrdil (srov. bod 22. rozsudku odvolacího soudu).</p><p>132.\tNejvyšší soud však v souladu s výhradami obviněného a v návaznosti na vyjádření státního zástupce působícího u Nejvyššího státního zastupitelství k tomuto dovolání považuje za vhodné předeslat, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 4 Tdo 383/2012, při legalizaci výnosů z trestné činnosti ve vztahu k více věcem nebo jiným majetkovým hodnotám není možné hodnotu jednotlivých věcí nebo jednotlivých majetkových hodnot sčítat (arg. „ve vztahu k věci nebo jiné majetkové hodnotě…“). Za jednu věc se ovšem považuje věc hromadná. Podobně lze přistupovat k částce peněz, kterou je třeba považovat za „jednu věc“ (srov. též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2160).</p><p>133.\tUvedený závěr je nutné respektovat a vycházet z něj i v této trestní věci  ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odstavce 4 písm. b) § 216 tr. zákoníku, kde výnosem z trestné činnosti je zkrácená DPH. Podle § 135b odst. 1 tr. zákoníku je výnosem trestné činnosti jakákoliv ekonomická výhoda pocházející z trestného činu, zde se však jedná o bezprostřední výnos ve smyslu § 135b odst. 2 tr. zákoníku, protože jde o věc, která byla získána trestným činem. V případě obviněného D. M. vznikl legalizovatelný výnos z trestné činnosti spácháním trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240  odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, tedy v rámci daňových povinností plátců DPH, k čemuž lze jen pro úplnost zmínit, že u daně obecně platí, že se jí rozumí povinná, zákonem stanovená peněžitá částka, kterou fyzická nebo právnická osoba odvádějí ze svých příjmů, ze zdanitelné činnosti, ze zdanitelných výrobků, z převodu či přechodu majetku nebo na základě jiných zákonem stanovených skutečností (srov. soustavu daní) do veřejných rozpočtů, a to v zákonem stanovené výši a ve stanovených lhůtách. Zkrácení daně je pak jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Ke zkrácení daně může dojít jen do doby, než byla tato povinná platba ve stanovené výši zaplacena. Byla-li daň nebo jiná povinná platba správně vyměřena a zaplacena (či stržena), nelze ve vztahu k takové dani nebo jiné povinné platbě spáchat trestný čin podle § 240 (srov. rozhodnutí č. 5/1973 Sb. rozh. tr.). Daň z přidané hodnoty, o kterou v přezkoumávané věci jde, lze zkrátit zejména tím, že pachatel sice splní svoji oznamovací, resp. registrační povinnost, podá i daňové přiznání, ale uvede v něm záměrně zkreslené údaje tak, aby v rozporu se zákonem snížil daňový základ (např. nepravdivým zvýšením nákladů a jiných položek snižujících daňový základ) a tím zaplatil nižší daň (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2416, 2420 a 2421). Výši zkrácení pak představuje rozdíl mezi daní, kterou má poplatník (povinná osoba) podle příslušných předpisů zaplatit, a nižší daní, která mu byla vzhledem k trestné činnosti přiznána, vyměřena, stanovena, resp. kterou zaplatil (není-li podmínkou vyměření). Nebyla-li daň vůbec přiznána nebo vyměřena, resp. byla-li zatajena samotná skutečnost, odůvodňující vznik daňové, celní, poplatkové atd. povinnosti, výše zkrácení se rovná celé výši této povinné platby, jež měla být přiznána, vyměřena a zaplacena. Podobně je tomu u vylákané výhody na některé z povinných plateb, kdy je třeba z hlediska většího rozsahu vždy uvažovat z celou vylákanou částkou (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2430).</p><p>134.\tSpolečnost T., do jejíhož účetnictví byly v měsících březnu a dubnu 2009 zahrnovány fiktivní faktury společnosti A., měla měsíční zdaňovací období ve vztahu k DPH, a proto každý měsíc byla povinna podávat daňová přiznání k této dani, což ostatně podle skutkových zjištění vyjádřených v popisu skutku činila. Každý měsíc jí tak vznikala povinnost platit daň ve výši stanové příslušnými právními předpisy (zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), která jí však byla trestnou činností obviněných krácena. Výši zkrácení daně představoval rozdíl mezi daní vyměřenou, a tou, která by společnosti T. skutečně vznikla podle právních předpisů, pokud by do jejího účetnictví nebyly zahrnuty fiktivní faktury společnosti A. a dalších společností. Ve vztahu k posuzované trestné činnosti obviněného D. M. je třeba zmínit, že v březnu 2009 se ke zmiňovaným dvěma obchodním společnostem jednalo o částku 5.190.671 Kč, a v dubnu 2009 představovala výše zkrácené daně 1.461.888 Kč, obě tyto částky byly i předmětem zastření nelegálního výnosu v jemu za vinu kladeném trestném činu.</p><p>135.\tNa základě shora uvedených úvah Nejvyšší soud shledal, že pokud je predikativní trestný čin zdrojovým trestným činem, kterým vzniká hodnota, bez níž by nemohlo ke spáchání trestného činu legalizace výnosu z trestné činnosti dojít, a společnost T. byla měsíčním plátcem DPH, pak je za onu částku finančních prostředků, která odpovídá pojmu „věc“, resp. „jiná majetková hodnota“ podle § 216 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku nutné považovat výši DPH, kterou pachatel svým jednáním za jednotlivé zdaňovací období (v přezkoumávané věci kalendářní měsíc) zkrátil. Výše zkrácené daně za jednotlivé měsíce rovněž představují samostatné částky peněz, na které se dle shora vymezených zásad vždy nahlíží jako na jednu věc.</p><p>136.\tJestliže při platnosti vymezených zásad soud prvního stupně sečetl výše zkrácených daní za jednotlivá zdaňovací období, tak pochybil, neboť na každou z nich je nutno při nesplnění daňové povinnosti nazírat jako na samostatný výnos z trestné činnosti, resp. majetkovou hodnotu, která je později jednáním pachatele legalizována. Správným však není ani názor, který ve svém dovolání uvedl obviněný, byť svojí argumentací upozornil na právní nedostatky přezkoumávaných rozhodnutí, protože i v případě, že byly finanční prostředky vzniklé zkrácením daně přeposlány na účet společnosti A. a následně obviněným vybrány, stále se jednalo o částku peněz, která je jednou věcí bez ohledu na to, kolika výběry obviněný D. M. z bankovního účtu příslušné finanční prostředky odčerpal. Z hlediska naplnění skutkové podstaty legalizace výnosů z trestné činnosti, je tedy důležité, jaká byla celková výše zkrácené daně za jedno zdaňovací období, kterou svým jednáním obviněný legalizoval, a nikoli to, jakým způsobem, popř. jakými prostředky, byly tyto peněžní částky převedeny do faktické podoby, tzn. obviněným z účtu vybírány.</p><p>137.\t Nejvyšší soud na základě uvedených úvah dospěl k závěru, že i když jednání, které je obviněnému D. M. kladeno za vinu, mělo být podle shora uvedených závěrů správně posouzeno jako dva samostatné trestné činy legalizace výnosů z trestné činnosti, nebylo možné takový závěr v této věci učinit, protože by se jednalo o změnu právní kvalifikace v neprospěch obviněného. V případě výnosu získaného za měsíc březen 2009 by se totiž jednalo o zločin podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, neboť za daných okolností šlo o legalizování zkrácené daně DPH v celkové výši 5.190.671 Kč, což odpovídá hodnotě velkého rozsahu podle § 138 tr. zákoníku, a stále by šlo o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odstavce 4 písm. b) cit. ustanovení. K tomu by však bylo nutno samostatně kvalifikovat zkrácení daně za měsíc duben 2009, týkající se výnosu v částce 1.461.888 Kč odpovídající právní kvalifikaci zločinu podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku. Popsané hmotněprávní posouzení věci by v zásadě znamenalo zpřísnění původní právní kvalifikace, neboť by obviněný byl postižen za dva trestné činy, z nichž by vůdčí čin byl, co do své přísnosti nezměněn. K takovému závěru však Nejvyšší soud v rámci tohoto dovolacího řízení konaného pouze z podnětu dovolání podaného ve prospěch obviněného  nemohl přikročit, a to z důvodu zásady zákazu reformatio in peius a § 265p odst. 1 tr. ř., stanovícího, že  v  neprospěch obviněného může Nejvyšší soud změnit napadené rozhodnutí jen na podkladě dovolání státního zástupce působícího u Nejvyššího státního zastupitelství, jež bylo podáno v neprospěch obviněného.</p><p>138.\tPo zvážení všech shora rozvedených závěrů Nejvyšší soud shledal, že rozhodnutí soudů nižších stupňů byť s uvedenou výhradou, kterou však nelze napravit pro rozpor se zásadou zákazu reformation in peius, jsou správná, a použitá právní kvalifikace, jíž obviněný vytýkal uvedené vady, jimi netrpí. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného D. M. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.</p><p>VII. Dovolání obviněného V. T.</p><p>139.\tObviněný V. T. podal dovolání dvěma podáními opírajícími se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a namítal, že došlo k porušení jeho práva na obhajobu v odvolacím řízení, a že soud druhého stupně neodstranil vady, které zatěžovaly rozsudek soudu prvního stupně. Rovněž brojil proti tomu, že mu byl uložen nepřiměřený trest.</p><p>140.\tDovolání sepsané obhájcem JUDr. Josefem Monsportem bylo zaměřeno výlučně proti výroku o vině a bylo doplněno o výslovný odkaz na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., které zakotvuje způsobilost námitky o porušení práva na spravedlivý proces založit možnost přezkumu z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V souladu s ním obviněný namítal, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno zejména v řízení před odvolacím soudem, protože ten se nedostatečně vypořádal s jeho odvolacími námitkami [srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96 (č. 39/1998 SbNU) a rozhodnutí ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (č. 65/52 SbNU)]. Rozsudku soudu prvního stupně obviněný vytýkal početní chyby, neboť součet částek za jednotlivá zdaňovací období obsažený v přehledových tabulkách, které tvoří součást výroku o vině, neodpovídá finálním částkám, jež mají představovat úhrnnou výši fakturovaných avšak reálně neuskutečněných zdanitelných plnění, a dále od této výše odvozenou celkovou výši zkrácené DPH a zkrácené daně z příjmů právnických osob. Za podstatné považoval, že mu zcela zřejmě byly k tíži přičteny i tvrzené fiktivní faktury za srpen 2007 a na ně navazující škoda na DPH, a to i přesto, že soud prvního stupně na straně 121 svého odůvodnění konstatoval, že obviněný podepsal daňová přiznání společnosti T. M.  pouze do června 2007, podle výpisu z obchodního rejstříku byl členem představenstva této společnosti pouze do 13. 8. 2007, a že na stranách 23 až 25 rozsudku v příslušných přehledových tabulkách nalézací soud uvedl u data uskutečnění zdanitelného plnění datum 16. 8. 2007, což bylo až po ukončení činnosti obviněného ve společnosti T. M. V popisu skutku soudu prvního stupně na straně 3 je rovněž uvedeno, že obviněný nechal vystavovat tvrzené faktury pouze do července 2007. V napadeném prvostupňovém rozhodnutí tak byla obviněnému k tíži přičtená daňová škoda související s tvrzenými fiktivními fakturami za srpen 2007, ač sám tento rozsudek (potvrzený odvolacím soudem), tuto skutečnost vylučuje a jiné důkazy potvrzující účast obviněného na daňové škodě za srpen 2007 neexistují. S odvoláním se na stejný argumentační základ pak obviněný namítl i dopad tvrzených pochybení soudu prvního stupně do vyčíslení celkového rozsahu zkrácení daně z příjmů právnických osob, jehož se měl obviněný (v souvislosti se zdaňovacím obdobím roku 2007) rovněž dopustit. Podle obviněného oba soudy postupovaly v rozporu s judikaturou (srov. rozhodnutí č. 11/1967 Sb. rozh. tr.), přičemž současně namítl i rozpor s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08, podle kterého obviněný mimo již výše uvedené požaduje jako nezbytnou podmínku spravedlivého procesu, aby rozhodnutí způsobilá omezit osobní svobodu byla vydávána za dosažení co nejvyšší možné jistoty.</p><p>141.\tVýhrady obviněný V. T. uplatnil i ve vztahu k fiktivním fakturám vystaveným v měsíci červenci 2007, kdy nalézací soud uzavřel, že daňová přiznání k DPH za tento měsíc obviněný nepodepsal. Zpochybnil skutková zjištění soudu, podle nichž v tomto měsíci nechal jménem společnosti T. M.  vystavovat fiktivní faktury pro společnost E. M., a podle nichž za tyto faktury přijatá finanční plnění obviněný jako osoba disponující s účtem společnosti T. M.  následně převáděl na jiný subjekt. Odvolacímu soudu pak obviněný vytkl, že se s odvolacími námitkami směřujícími proti těmto skutkovým zjištěním nalézacího soudu ve svém zamítavém rozhodnutí nevypořádal a upozornil na zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu, podle nichž obviněný nechal vystavovat fiktivní faktury jménem společnosti T. M.  obsažené ve výroku odsuzujícího rozsudku, a hodnocením provedených důkazů, což svědčí o závažném rozporu s pravidly podle § 125 odst. 1 tr. ř. Obviněný rovněž poukázal na pasáže odůvodnění na stranách 118 až 121 rozsudku soudu prvního stupně, které významně zpochybňují výše zmíněná skutková zjištění.</p><p>142.\tVůči rozsudku soudu prvního stupně dále namítal, že jeho závěr, podle něhož to byl právě obviněný, kdo peníze přijaté za fiktivní faktury převáděl na jiné subjekty, byl vystavěn pouze na skutečnosti, že byl v rozhodné době jediným disponentem účtu společnosti T. M.  (viz stranu 155 rozsudku soudu prvního stupně). Odmítl závěr soudu, že by kdykoli podepisoval a podával bance písemné příkazy k převodům peněz z dotčeného účtu, a současně namítl, že elektronické nástroje k tomuto účtu po jeho založení odevzdal spoluobviněnému M. V., takže ani elektronické příkazy k převodům dávat nemohl. Důkazní návrhy obhajoby k prokázání těchto tvrzení však nebyly akceptovány, a přesto byly ve výroku o vině k tíži obviněného přičítány převody peněz jako jedna z částí jeho protiprávního jednání. Ve vztahu k období měsíce července 2007 obviněný uvedl, že pokud za tento měsíc daňové přiznání k DPH nepodepsal, tak není prokázána jiná aktivita obviněného, která by mohla naplňovat zákonné znaky uvedeného trestného činu.</p><p>143.\tObviněný V. T. dále vznesl výhrady proti způsobu stanovení rozsahu zkrácení daně, neboť soudy nezohlednily náklady, které v souvislosti s uskutečněním popisovaných reklamních akcí musely nutně vzniknout, pro což vycházel z odlišného hodnocení svědeckých výpovědí zaměstnanců společnosti E. M., ze kterých dovodil, že tito svědci nepotvrdili, že by se na přípravě a realizaci reklamních akcí jménem společnosti E. M. nepodílel. Rozhodnutí soudů pak označil za neurčité a nepřezkoumatelné.</p><p>144.\tNámitky obviněný směřoval i proti tomu, že nebyl individuálně a pečlivě zhodnocen jeho podíl na posuzované činnosti za období předchozích měsíců roku 2007, když vlastní činnost společnosti T. M., zajišťoval coby tichý společník obviněný M. V., aniž by dovolatel byl obeznámen s detaily této činnosti. Účetní záležitosti včetně vystavování faktur jménem společnosti T. M. pro společnost E. M. navíc zajišťovaly jiné osoby. Dále uvedl, že v předchozích měsících roku 2007 podepisoval daňová přiznání, avšak nikoli za společnost krátící daň.</p><p>145.\tDovolání sepsané JUDr. Janem Žateckým bylo zaměřeno výlučně proti nepřiměřenosti uloženého trestu, jemuž obviněný vytýkal, že soud nerespektoval všechny aspekty, které jsou pro ukládání trestu důležité. Takto uložený trest odnětí svobody, co se týče jeho výše a nepodmíněnosti je výlučně represí a nerespektuje požadavek proporcionality, a to mimo jiné i vzhledem k délce trestního řízení, k čemuž se vyjadřoval již Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04. Soudy obou stupňů však v této souvislosti nepřipustily otázku vztahu účelu trestu s právem na osobní svobodu, která je omezitelná pouze za předpokladu, že jde o opatření nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Obviněný rovněž poukázal na faktory, které je třeba v souvislosti s posouzením proporcionality trestu zkoumat a vyjádřil, že až po jejich zhodnocení je možné vyslovit závěr o přiměřenosti trestní sankce. Poukázal obecně na trest, který mu byl uložen, a to z hlediska splnění požadavků účelu trestu podle § 23 odst. 1 tr. zákoníku a dodržení zásad individuální i generální prevence, když trestní řízení probíhalo v daném případě už od roku 2010 a jeho celková délka byla osm let, aniž by ze strany obviněných docházelo ke zbytečným průtahům. Soudy obou stupňů však tyto jeho námitky neakceptovaly a nevypořádaly se s nimi. Na základě shora uvedeného proto dospěl k názoru, že mu byl uložen výlučně represivní trest, neboť soudy se dostatečně nezabývaly tím, že účelu jemu uloženého trestu lze v daném případě dosáhnout i jinak než uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody ve spojení s peněžitým trestem a trestem zákazu činnosti, přičemž správné posouzení hmotněprávního charakteru ve vztahu k uloženému trestu je v této věci zcela zásadní.</p><p>146.\tZávěrem dovolání obviněný V. T. Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil v části týkající se jeho osoby oba napadené rozsudky, vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a přerušil výkon rozhodnutí odvolacího soudu až do rozhodnutí o dovolání samotném.</p><p>147.\tK těmto námitkám státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že jsou ryze skutkové a obviněný se jimi pouze snažil zpochybnit správná skutková zjištění soudů. V souvislosti s tím poukázal na konstantní judikaturu Ústavního soudu (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14) a Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 101/2017). Námitku početních chyb v popisu skutku označil za nepodřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože sama o sobě nemá žádný relevantní dopad do oblasti trestněprávní kvalifikace skutku. K výhradě obviněného, že mu byla nedůvodně dána za vinu i spoluúčast na zkrácení daně v souvislosti s uplatněním fiktivních faktur od společnosti T. M.  v měsících červenci a srpnu 2007, státní zástupce doplnil, že tento závěr o vině je na základě skutkových zjištění soudů dostatečně odůvodněn, a provedené důkazy pro něj poskytují dostatečný podklad. V souvislostech poukázal na to, že ukončení členství obviněného ve statutárním orgánu společnosti T. M.  bylo prokazatelně zapříčiněno probíhajícím finančním šetřením, následně do jeho funkce byly jmenovány osoby v postavení tzv. bílých koňů, a na bankovní účet společnosti přestaly být zasílány finanční prostředky od srpna 2007, přičemž fakturace probíhala až do konce roku 2007. Obviněný měl taktéž k bankovnímu účtu společnosti T. M. zřízeno dispoziční právo až do 27. 8. 2007, což je datum posledního převodu peněz, a až poté se disponenty účtu staly jiné osoby. Rovněž poslední daňové přiznání této společnosti bylo podáno v měsíci srpnu 2007, proto se jeví obhajoba obviněného tím, že došlo ke změně složení statutárního orgánu společnosti jako ryze účelová, a lze přisvědčit závěrům soudu prvního stupně, že osobou jednající stále zůstal právě obviněný. Podle státního zástupce nemohou obstát ani skutkové námitky obviněného zpochybňující správnost závěru nalézacího soudu, podle něhož společnost T. M. fakturovaná plnění reálně neuskutečnila, neboť je uskutečnila sama společnost E. M. Z provedených důkazů totiž vyplynulo, že společnost T. M. neměla žádné zaměstnance a peněžní prostředky převáděla toliko na společnosti T. a S., aniž by hradila další náklady, které by svědčily o reálnosti její obchodní činnosti. Z těchto důvodů je opodstatněný i závěr nalézacího soudu o absenci daňově uznatelných nákladů společnosti T. M. a stejně tak nelze přisvědčit ani s tím spojeným námitkám obviněného týkajícím se nesprávného stanovení rozsahu zkrácené daně, které obviněný odůvodnil poukazem na nezohlednění nákladů, které měly společnosti T. M.  vzniknout v souvislosti s realizací fakturovaných plnění.</p><p>148.\tV závěru tohoto vyjádření státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání obviněného V. T. učiněné s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který svými námitkami po formální stránce nenaplnil, odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonem uvedeného  dovolacího důvodu.</p><p>149.\tK tomuto vyjádření, které bylo obviněnému v písemné podobě zasláno, obviněný své případné připomínky do konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu nezaslal.</p><p>a) k námitkám obviněného</p><p>150.\tNejvyšší soud na podkladě uvedeného dovolání nejprve posuzoval, zda obviněným V. T. uvedené skutečnosti dopadají na jím uplatněný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., prostřednictvím nějž lze vytýkat jen vady právní povahy. Nejvyšší soud pak může svůj přezkum soustředit i proti skutkovým okolnostem, avšak jen tehdy, když jsou zatíženy extrémními nedostatky, v jejichž důsledku došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu, a to podle principů uvedených ve stanovisku Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněném pod č. 40/2014 Sb. (viz např. i nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94).</p><p>151.\tNa podkladě uvedených principů Nejvyšší soud posuzoval výhrady obviněného V. T. zaměřené proti vadám v odvolacím řízení, v rámci kterých namítal, že odvolací soud nevypořádal námitky mířící proti odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces, jakož i nedostatky v provedeném dokazování, když se obviněný neztotožnil s jeho výsledky. Taktéž soudům vytkl, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody nerespektuje požadavek jeho proporcionality a zásady individuální a generální prevence.</p><p>152.\tNejvyšší soud předesílá, že obviněný V. T. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, protože v obsahu dovolání neuvedl žádnou námitku, která by se týkala vadného právního posouzení činu, jenž mu je kladen za vinu, k čemuž uvedený důvod zásadně slouží, ale výhrady zaměřil jen proti procesnímu postupu soudů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 125 tr. ř.), což s označeným dovolacím důvodem nekoresponduje. Nejvyšší soud proto neměl povinnost věcnou stránku jím vytýkaných vad přezkoumávat. Vytýkané nedostatky vycházejí pouze z procesních pravidel stanovených pro provádění dokazování nebo se dotýkají odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, popř. druhu či výše uloženého trestu, což jsou námitky stojící zcela mimo jakýkoliv dovolací důvod, a tedy ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na ně nedopadá [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].</p><p>153.\tVzhledem k tomu, že obviněný v procesních nedostatcích, které přezkoumávaným rozhodnutím vytýkal, spatřoval porušení pravidel spravedlivého procesu, Nejvyšší soud i u tohoto obviněného [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.] posuzoval, zda v procesních postupech soudů nižších stupňů byla dodržena zákonem stanovená pravidla, a zda nedošlo k extrémnímu nesouladu, jenž je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.</p><p>154.\tVýznamnou je skutečnost, že námitky obviněného V. T. jsou v podstatě opakováním jeho obhajoby, kterou uplatnil již před soudem druhého stupně, a lze proto zmínit, že z rozhodnutí soudu druhého stupně je patrné, že na základě jeho odvolání rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině i trestu přezkoumal, leč odvolání pro jeho nedůvodnost podle § 256 tr. ř. zamítl (srov. výrok pod bodem III. a body 19. až 24. a též bod 36. rozsudku odvolacího soudu). Lze shrnout, že odvolací soud se výhradami obviněného zabýval, neignoroval je, a v rámci odůvodnění svého rozhodnutí je vypořádal, a to plně s respektem k právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy a čl. 36 až 40 Listiny), stejně jako k zásadám vycházejícím z judikatury Ústavního soudu (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96 (č. 39/1998 SbNU), ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (č. 65/52 SbNU), ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a rovněž ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017-1).</p><p>155.\tPokud obviněný vytýkal, že mu je v popisu skutku kladeno za vinu, že se na zkrácení DPH podílel i v měsíci červenci a srpnu 2007, je vhodné uvést, že soud respektoval, že ve skutkové větě rozhodnutí musí být výslovně obsaženy znaky skutkové podstaty tak, aby samotný skutek mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své účinnosti obstát (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. IV. ÚS 386/2000, ze dne 29. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, nebo ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04). Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je pak významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1337/2015, ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04, aj.). Současně je vhodné zdůraznit, že uvedení všech detailů ke každé z rozhodných okolností vystihujících některý z objektivních či subjektivních znaků předmětné skutkové podstaty přímo ve výroku rozsudku nelze na soudech opodstatněně požadovat. Zásadně postačí, rozvedou-li tyto podstatné okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty uvedených v ustanovení trestního zákoníku, podle kterého byl čin obviněného právně posouzen, dále v odůvodnění spolu s nosnými důvody svého rozhodnutí (srov. rozhodnutí č. 43/1999 - I. Sb. roz. tr., usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. IV. ÚS 333/06, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1328/2003, aj.).</p><p>156.\tPosoudí-li se z těchto hledisek dotčený výrok rozsudku soudu prvního stupně, tak žádnými vadami netrpí, protože z obsahu tohoto přezkoumávaného rozhodnutí je patrné, že se soud mírou zapojení se obviněného V. T. do trestné činnosti v uvedeném období na základě provedeného dokazování dostatečně zabýval, přičemž své úvahy také náležitě rozvedl a vysvětlil (zejména na stranách 90 až 91, 110 a 114 až 123 rozsudku). Nebylo možné přisvědčit argumentaci obviněného, jíž poukazoval na jednotlivé pasáže z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a na neurčitosti spojené s tím, že ke dni 13. 8. 2007 ukončil své členství v představenstvu společnosti T. M., a že faktury uvedené na stranách 23 až 25 rozsudku obsahují v kolonkách datum uskutečněného zdanitelného plnění až den 16. 8. 2007, kdy už obviněný v představenstvu dané společnosti vůbec nepůsobil. Takto popsané závěry totiž nejsou objektivními zjištěními, ale obviněný je podrobuje vlastnímu hodnocení, a vyvozuje z nich skutečnosti, které svědčí pro jeho obhajobu, aniž by bral do úvahy i další okolnosti, které vyplynuly z provedeného dokazování, a které soud prvního stupně zohlednil při rozhodování o jeho vině.</p><p>157.\tPodstatné pro vyvrácení uvedených námitek jsou okolnosti plynoucí z obsahu spisového materiálu, podle nichž společnost T. M. (tehdy ještě jako B.), za kterou obviněný V. T. jednal, byla založena jako tzv. ready-made společnost, kdy veškerá komunikace týkající se jejího prodeje byla vedena právě s obviněným, což vyplývá ze sdělení společnosti O. (srov. č. l. 3340 a násl. spisu). Podle výpisu z obchodního rejstříku (č. l. 3830 až 3861 spisu) obviněný V. T. působil v představenstvu společnosti T. M. od 23. 3. 2006 společně se svědky Z. K. a L. P., kteří ve svých výpovědích potvrdili, že do funkce je dosadil sám obviněný, nicméně ani jeden z nich se na faktickém vedení společnosti nijak nepodílel, neboť veškeré aktivity měl vykonávat právě dovolatel (srov. stranu 95 rozsudku soudu prvního stupně). Z obchodního rejstříku společnosti T. M. a šetření Finančního ředitelství v Praze je rovněž patrné, že k ukončení členství obviněného v představenstvu společnosti T. M.  došlo ke dni 13. 8. 2007, což bylo až v době, kdy bylo vůči této společnosti již zahájeno šetření finančních orgánů, kdy se obviněný V. T. nejprve vyhýbal místnímu šetření a následně finančnímu úřadu dne 27. 8. 2007 oznámil, že došlo k prodeji společnosti a předání veškerých dokladů právnímu nástupci. Tím se stal J. M. (rozhodnutím jediného akcionáře ze dne 19. 7. 2007) ačkoli do obchodního rejstříku byl později zapsán jeho bratr A. M. (srov. stranu 114 rozsudku soudu prvního stupně). Z jejich výpovědí (srov. strany 93 a 94 rozsudku soudu prvního stupně) vyplynulo, že žádnou činnost ve společnosti T. M. nevyvíjeli a ani neměli v úmyslu ji v budoucnu vyvíjet, z čehož soud dovodil, že se jednalo o tzv. bílé koně. Od srpna 2007 také přestaly být na účet společnosti T. M., vedený u ČSOB zasílány finanční prostředky, což s ukončením účasti obviněného V. T. ve společnosti evidentně rovněž souvisí. Obviněný, i když již formálně ve společnosti neměl působit, byl stále disponentem bankovního účtu až do 28. 8. 2007, kdy byl rovněž učiněn poslední převod finančních prostředků ze společnosti T. M. na společnost S.. Následně byla dispoziční práva k účtu společnosti převedena na A. M. a J. J., nicméně ti už žádné převody finančních prostředků neprováděli (srov. stranu 115 rozsudku soudu prvního stupně). Podle sdělení Finančního úřadu pro Prahu 1 (č. l. 4660 a násl. spisu) přestala společnost T. M. v srpnu 2007 rovněž podávat daňová přiznání k DPH i k dani z příjmů právnických osob a rovněž nereagovala ani na výzvy, které jí byly doručeny správcem daně. Podstatným je rovněž zjištění, že společnost T. M. měla vedeny další dva bankovní účty, byť z nich nebyly realizovány žádné významnější transakce, i u Raiffeisen Bank, a. s., jejichž disponentem byl dovolatel, a to až do 13. 9. 2007, což je měsíc poté, co měla být jeho účast ve společnosti definitivně ukončena (srov. stranu 116 rozsudku soudu prvního stupně). Výše uvedené skutečnosti podle závěru soudu prvního stupně svědčí o tom, že osoby dosazené do orgánů společnosti T. M. (a později i společnosti E. M.) tam byly instalovány zcela účelově, aniž by se na chodu společnosti jakkoli podílely, přičemž osobami za ně skrytě jednajícími byli stále obvinění M. V. a V. T., kteří se převodem těchto společností pouze snažili ztížit komunikaci s orgány státní správy, o čemž svědčí, mimo již výše zmíněné, i výpovědi svědků D. A. či P. B., kteří taktéž vystupovali v pozici tzv. bílých koňů (srov. strany 117 a 118 rozsudku soudu prvního stupně).</p><p>158.\tShora uvedené souvislosti, které soud prvního stupně popsal v odůvodnění svého rozhodnutí, podle názoru Nejvyššího soudu dostatečně svědčí pro závěr, že obviněný V. T. realizoval činnost společnosti T. M. až do konce srpna roku 2007, byť se během měsíců července a srpna 2007, kdy se o aktivity této společnosti začal zajímat finanční úřad, snažil své působení ve společnosti T. M.  co nejvíce omezit, a ke dni 13. 8. 2007 ho formálně zcela ukončil. I přesto mu fakticky zůstalo dispoziční právo ke všem účtům společnosti T. M.  s tím, že poslední významný převod finančních prostředků ve prospěch této společnosti od společnosti E. M. se odehrál 28. 8. 2007, přičemž až k tomuto dni mu oprávnění nakládat s bankovním účtem společnosti vedeným u ČSOB zaniklo. Stejně tak poslední daňové přiznání společnosti T. M. bylo podáno za období měsíce srpna roku 2007, kdy alespoň částečně ve společnosti obviněný V. T. stále působil. Jako opodstatněný se pak jeví i popis skutku soudu prvního stupně na straně 4 rozsudku, kde trestnou činnost obviněného vymezil nejprve s poukazem na jeho funkci předsedy představenstva za období leden až červenec 2007 (kdy tuto funkci podle obchodního rejstříku vykonával), ačkoli závěrem hovořil o tom, že obviněný se na zkrácení daně podílel v období od ledna do srpna 2007, což dovozoval z provedených důkazů a učiněných skutkových zjištění, jak bylo shora uvedeno. Z takto konstruovaného popisu skutku je mimo jiné patrné, že soud v něm zohlednil i obviněným tolik předestírané ukončení jeho působení ve statutárním orgánu společnosti T. M.  ke dni 13. 8. 2007. V kontextu těchto zjištění se poté jako účelovou snahou o vyvinění jeví obhajoba obviněného, že od počátku roku 2007 veškerou činnost společnosti T. M. vykonával obviněný M. V., aniž by obviněný V. T. o čemkoli věděl, neboť této verzi žádná ze skutkových zjištění soudu prvního stupně nenasvědčují.</p><p>159.\tPro úplnost je k uvedeným skutkovým zjištěním, která plynou z provedených důkazů, vhodné doplnit, že trestní řád neobsahuje žádná pravidla, kterými se soudy musí řídit, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Při uvážení všech uvedených závěrů týkajících se rozsahu provedeného dokazování a použití konkrétních důkazních prostředků lze připomenout, že existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014). Není přitom pochybením, pokud soud při absenci důkazů přímých postaví závěr o vině obviněného na důkazech nepřímých (např. pachové stopy, výpisy telekomunikačního provozu), které hodnotí obezřetně, nicméně ve vzájemné souvislosti, a doplní je vlastní logickou úvahou o možné souvztažnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 231/2014), tak jako tomu bylo i v této posuzované věci. Soudy vysvětlily, na základě jakých důkazních zjištění, při absenci přímých důkazů, byla vina obviněného V. T. prokázána, přičemž tento závěr je založen na vzájemně propojených a doplňujících se skutečnostech, které mají návaznost a vnitřní jednotu (viz § 2 odst. 6 tr. ř.).</p><p>160.\tK námitce o nesprávném stanovení rozsahu zkrácené daně, je pro stručnost možné odkázat na body 91. a 94. shora, kde Nejvyšší soud reagoval na obdobné námitky obviněného M. V. Lze připomenout, že rozsah zkrácené daně byl adekvátně vyčíslen na základě znaleckého posudku znalce z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, ekonomická odvětví různá – specializace daně Ing. Jiřího Svobody. Pokud dále obviněný zpochybnil správnost závěru soudů, že obchodní činnost společnosti T. M. byla pouze simulovaná, a že veškeré aktivity související s realizací reklamního plnění zajišťovala společnost E. M., tak je možné doplnit, že soud prvního stupně tuto okolnost dostatečným způsobem odůvodnil, a v popisu skutku ji vyjádřil tvrzením, že „…obchodní činnost společnosti T. M. byla simulovaná uzavřením smluv na koupi reklamní plochy v objemu desetitisíců korun…“. Uvedená skutečnost má rovněž odraz v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde je vysvětleno, že společnost T. M.  měla tři bankovní účty, z nichž pouze jeden účet, vedený u ČSOB byl využíván k realizaci podstatných finančních transakcí, nicméně finanční prostředky na něm se nacházející byly téměř výlučně převáděny na bankovní účty dalších společností (T. a S.), a z nich posléze v hotovosti vybírány. Z účtů společnosti T. M. pak nebyly hrazeny žádné náklady, které by odpovídaly reálnému provozu společnosti (např. výplaty mezd, platby za energie, telekomunikační poplatky či platby nájemného) [srov. stranu 116 rozsudku soudu prvního stupně]. Soud se rovněž v podrobnostech zabýval tím, že podle daňových přiznání společnosti T. M. celková částka finančních prostředků na vstupu odpovídala asi 98% finančních prostředků na výstupu (srov. č. l. 4659 a násl. a stranu 121 rozsudku soudu prvního stupně), kdy zbylá dvě procenta by v případě této společnosti představovala hodnotu kolem 12.000.000 Kč, které by společnost musela buď generovat jako zisk, jenž by na jejích bankovních účtech zůstal, nebo by je použila k úhradě výše zmíněných nákladů, což se však v praxi vůbec nedělo. Výjimku z hlediska plateb realizovaných společností T. M. představovaly platby zaslané na bankovní účty České národní banky a dalších obchodních společností, kdy část z nich proběhla bez právního důvodu, a byly společnosti T. M.  vráceny. Druhá část plateb sice odpovídala poskytnutým reklamním službám, nicméně ty představovaly, vzhledem k finančním příjmům společnosti T. M., poměrně nepatrné částky v řádu desetitisíců korun. S koncovými odběrateli navíc za společnost T. M. jednaly mnohdy přímo osoby ze společnosti E. M., přičemž obviněný V. T. pouze podepisoval příslušné dokumenty (srov. zejména stranu 117 a rovněž stranu 120 rozsudku soudu prvního stupně). Shora uvedená skutková zjištění soudu prvního stupně tak dostatečným způsobem vypovídají o tom, že společnost T. M. svoji obchodní činnost pouze předstírala, aniž by ji reálně vykonávala.</p><p>161.\tS označeným dovolacím důvodem nekoresponduje ani námitka o početní chybě soudu prvního stupně, protože jí není vytýkána nesprávnost právní kvalifikace, nýbrž jde o upozornění na formální nedostatek popisu skutku pro vadu v součtech jednotlivých výsledných částek v kolonkách „základ daně“ a „DPH“ v tabulkách za období leden až srpen 2007 (viz strany 5 až 25 rozsudku soudu prvního stupně). Liší se tabulkový součet od údajů uvedených v popisu skutku na straně 3 rozsudku, a to tak, že výsledná částka základu daně v textu na straně 3 ve výši 404.284.911,4 Kč je nižší o 2.415.725,6 Kč, než kontrolní součet příslušných rubrik tabulek v částce 406.700.637 Kč. Hodnota zkrácené DPH v textu na straně 3 uvedená v částce 76.814.134 Kč je nižší o 458.997,10 Kč, než kontrolní součet rubrik v tabulkách ve výši 77.273.131,1 Kč. Výše jednotlivých částek, které v celkovém součtu dosahují několika stovek (u základu daně) a desítek (u DPH) milionů korun, a způsobená škoda činící nejméně 151.377.589 Kč (srov. stranu 4 rozsudku soudu prvního stupně), svědčí o tom, že zmíněná početní nepřesnost součtů nemá vliv na celkovou správnost trestněprávní kvalifikace činu, jenž je obviněnému dáván za vinu.</p><p>162.\t K obsahové stránce odůvodnění, a způsobu, jakým se soudy vypořádaly s obhajobou obviněného, případně reagovaly na zjištěné okolnosti, Nejvyšší soud doplňuje, že soud prvního stupně dodržel požadavky uvedené v § 120 odst. 3 tr. ř., protože v popisu skutku uvedl skutečnosti svědčící o tom, v čem spočívá objektivní a subjektivní stránka trestného činu (skutková věta obsahuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění skutkové podstaty trestného činu), jímž byl obviněný uznán vinným. Rovněž jsou zde uvedeny dostatečně konkrétně veškeré skutečnosti charakterizující každý ze znaků uvedeného zločinu. Nejedná se o případ, že by z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu nemohl být takový popis skutku dostatečným podkladem pro správné právní závěry, když ve skutkové větě rozhodnutí jsou výslovně obsaženy znaky skutkové podstaty tak, aby samotný skutek mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své účinnosti obstát (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. IV. ÚS 386/2000, ze dne 29. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, nebo ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04). Taktéž dokazování lze označit za provedené v souladu se zásadami vymezenými v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. V obsahu napadených rozhodnutí nic nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1800/2010 ze dne 19. 8. 2010). Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že k porušení pravidel spravedlivého procesu garantovaného články 36 až 40 Listiny a článkem 6 Úmluvy v této věci u obviněného nedošlo.</p><p>b) k námitkám vůči nepřiměřenosti trestu</p><p>163.\tObviněný V. T. vytýkal i nepřiměřenost uloženého trestu odnětí svobody, který označil za nerespektující požadavek proporcionality vzhledem k délce proběhlého trestního řízení a požadavky individuální a generální prevence. Z těchto důvodů se mu uložený trest jevil jako příliš tvrdý a represivní.</p><p>164.\tTato námitka formálně nespadá pod žádný dovolací důvod podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), ale vzhledem k tomu, že ji obviněný založil na tvrzení, že soudy dostatečně nepřihlédly k délce trestního řízení, na níž obviněný neměl významný vliv, a že poukázal na zásady plynoucí z pravidel ovládající spravedlivý proces (tvrdí, že šlo o zásah do ústavně garantovaných základní práv), Nejvyšší soud zkoumal její důvodnost. Vycházel přitom z obsahu spisu, jak byl k této otázce již rozveden v souvislosti s dovoláním obviněného L. B. v bodě 35. tohoto unesení.</p><p>165.\tS ohledem na vzniklé průtahy a dobu, která uplynula od doby, kdy obviněný V. T. trestnou činnost spáchal, je třeba uvést, že k délce trestního řízení a jejího dopadu na výměru uloženého trestu, že vzhledem k tomu, že obviněný uplatnil výhrady směřující proti disproporcionalitě uloženého trestu s délkou doby, je třeba uvést, že nepřiměřená délka řízení představuje porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zakotveného v čl. 6 Úmluvy, jež se stala součástí právního řádu České republiky. Rovněž jde o významný zásah do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Tento článek Úmluvy se však stal především výzvou signatářským státům organizovat vnitrostátní soudnictví tak, aby principy v Úmluvě zakotvené byly respektovány. Pokud jde o Českou republiku, k naplnění obsahu čl. 6 Úmluvy došlo v podstatě novelou zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., jež nabyla účinnosti dne 27. 4. 2006. Na citovanou změnu v právním řádu, jež mj. dopadá i na případy zjištěných neodůvodněných průtahů v soudním řízení, reagoval ve své rozhodovací praxi v poslední době i Ústavní soud. Ve stručnosti lze poukázat i na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, v němž výslovně konstatoval, že uvedenou novelizací byla zakotvena možnost dotčených osob v případech neodůvodněných průtahů nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a zák. č. 82/1998 Sb., ve znění dalších zákonů). S ohledem na takto rozšířené možnosti ochrany porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě Ústavní soud v citovaném usnesení zdůraznil princip subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým poskytnout ochranu právu, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno v nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, z těchto názorů vyšel a určil podmínky, za nichž je nutné s přihlédnutím k zásadě proporcionality zásady vymezené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnout do konkrétních rozhodnutí soudů (viz shora bod 33. tohoto nálezu).</p><p>166.\t Nejvyšší soud v projednávané věci zjistil, že soudy uvedená pravidla respektovaly, neboť je zřejmé, že skutečnosti vztahující se k délce trestního řízení dostatečným způsobem zvažovaly a do svých úvah je zahrnuly, a výměru trestu z hledisek nepřiměřené délky řízení modifikovaly. Rovněž zkoumaly všechny další okolnosti rozhodné pro ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody. S potřebnou pečlivostí je hodnotily a podrobně uvedly veškeré skutečnosti vztahující se ke společenské škodlivosti činu i poměrům obviněného, přičemž soud prvního stupně v odůvodnění výše trestu obviněného V. T. zohlednil nejen povahu a závažnost spáchaného trestného činu, ale i osobní, majetkové a rodinné poměry obviněného, stejně jako dobu, která uplynula od spáchání stíhaných skutků do zahájení trestního stíhání. Do svých úvah promítl i závěr, že délka přípravného řízení ve spojení s délkou řízení před soudem prvního stupně by rozhodně ve výměře trestu měla být zohledněna. Mimo to doplnil, že obvinění k řízení přistupovali bez jakýchkoli zjevných snah o jeho maření či prodlužování, což bylo patrné zejména při dokazování listinnými materiály, které jsou velice rozsáhlé, protože obvinění nevyžadovali jejich doslovné čtení podle § 213 odst. 2 tr. ř. Konkrétně k obviněnému V. T. popsal, že ten byl ohrožen trestní sazbou od pěti do deseti let, a kromě výše uvedeného bylo nutné zohlednit i jeho dosavadní bezúhonnost a pozitivní zprávu o jeho pověsti v místě bydliště. Proto soud prvního stupně využil ustanovení § 58 odst. 1, 3 tr. zákoníku a obviněnému uložil nepodmíněný trest odnětí svobody pod spodní hranicí trestu ve výměře čtyř let (srov. strany 167 a 171 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud, poté co přezkoumal výrok o trestu soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že tato výměra je nepřiměřeně nízká, a proto rozsudek nalézacího soudu ve výroku o trestu zrušil a obviněnému V. T. zvýšil trest na pět let. Tento postup odůvodnil tím, že nalézací soud pochybil, pokud použil možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1, 3 tr. zákoníku, protože v přezkoumávané věci neexistují žádné mimořádné okolnosti případu a stejně tak nelze spatřovat mimořádnost v poměrech pachatele. Jednalo se v podstatě o běžný daňový únik běžného občana. Soud druhého stupně pak přisvědčil, že se mimořádné snížení trestu odnětí svobody nabízelo ve vztahu k délce trestního řízení, nicméně jako signifikantní se na druhou stranu jeví rozsah způsobené škody, která dosahuje výše přesahující 150 milionu korun, což je třicetkrát víc, než je hranice škody velkého rozsahu dle trestního zákoníku. Proto je i trest uložený na samotné spodní hranici dostatečně zohledňujícím délku trestního řízení (srov. body 24. a 31. usnesení odvolacího soudu).</p><p>167.\tZ uvedeného plyne, že soudy délku trestního řízení promítly do svých úvah o výši ukládaného trestu, a nezpronevěřily se shora vymezeným zásadám. Vyjádřeným závěrům soudů nižších stupňů dovolací soud přisvědčil, neboť v případě obviněného V. T. bylo na místě na straně jedné hodnotit, že trestní řízení probíhalo po značnou dobu, aniž by se dopouštěl jakýchkoli průtahů, že byl do zahájení trestního stíhání bezúhonnou osobou a jeho zapojení se do trestné činnosti nebylo tak velké jako např. u spoluobviněného M. V., nicméně na straně druhé není pro úvahy o výši trestu zanedbatelnou skutečnost, že se podílel na fungování řetězce fiktivní spolupráce obchodních společností a svým jednáním ve velice krátkém časovém intervalu osmi měsíců (leden 2007 až srpen 2007), poháněn očividnou vidinou majetkového prospěchu, dokázal společně s dalšími obviněnými zkrátit daň v takové míře, že České republice způsobil škodu velkého rozsahu v celkové výši 151.377.589 Kč. Obviněný se svým jednáním podílel na řízení nadstandardně rozsáhlé trestné činnosti, do níž bylo zapojeno velké množství obviněných i dalších osob vystupujících zejména v postavení tzv. bílých koňů, která byla rozkryta až systematickým postupem orgánu činných v trestním řízení. S ohledem na rozsah a charakter předmětné trestné činnosti byl trest důvodně uložen podle nesnížené trestní sazby trestného činu podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku činící 5 až 10 let. Je proto naprosto zřejmé, že pokud soudy nižších stupňů zvolily trest nepodmíněný, přímo spojený s odnětím svobody, uložily jej na samotné spodní hranici trestní sazby stanovené zákonem za spáchání uvedeného trestného činu, tedy v trvání pěti let. Jejich postup proto svědčí o dostatečném zohlednění principu proporcionality trestní sankce, neboť v případě, kdy dospěly k závěru, že trestní řízení bylo vedeno nadměrně dlouhou dobu, byl obviněnému uložen podstatně nižší trest, i když okolnosti spáchání trestného činu svědčily spíše pro jeho uložení při polovině zákonné trestní sazby. Z těchto důvodů nepodmíněný trest odnětí svobody, byť uložený s velkým odstupem od spáchání činu a s ohledem na shledané průtahy nezaviněné obviněným, nepůsobí jako zjevná nespravedlnost a nejde o příkoří ani nepřiměřený zásah do života obviněného, nýbrž se jedná o proporcionálně vyvážený a nutný trestněprávní postih. Rovněž se nejeví jako ryze represivní, neboť se z něj nevytratil prvek výchovného působení na obviněného ani prvek účinné ochrany společnosti před pácháním trestné činnosti.</p><p>168.\tNejvyšší soud na základě shora uvedeného shledal, že obviněnému byl rozhodnutím soudů nižších stupňů uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, který respektuje požadavek proporcionality trestní sankce, tj. spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na jeho stíhání a potrestání na straně druhé, a tím pádem nedošlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. práva obviněného na spravedlivý proces.</p><p>169.\tJelikož v dovolání obviněného V. T. nebyly namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek a Nejvyšší soud nezjistil žádné porušení pravidel spravedlivého procesu v řízení, které předcházelo vydání přezkoumávaných rozhodnutí, dospěl  k závěru, že dovolání bylo podané mimo označené, ale i jakékoliv jiné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.</p><p>VIII. Dovolání obviněného A. V.</p><p>170.\tObviněný A. V. dovolání uplatnil podle důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., protože rozhodnutí soudů dle jeho názoru spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a trest, který mu byl uložen, zákon nepřipouští.</p><p>171.\tNámitkami podřazenými pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zdůraznil, že se neztotožnil se skutkovými zjištěními, a v návaznosti na ně soudům předestřel vlastní verzi svého jednání, s důrazem na to, že pracoval jako bodyguard při výběru peněz, které vozil, a pouze nosil písemnosti na finanční úřad, aniž by měl podezření, že by mohlo jít o nějakou trestnou činnost. Se zaměstnavatelem spolupracoval při zakládání obchodních společností a ustanovování jejich statutárních zástupců, nicméně pouze konal svou práci a nebyl si vědom, že by se dopouštěl nějaké trestné činnosti, ani toho, že by peníze pocházely z trestné činnosti. Dále namítl, že nikdy nebylo prokázáno, že by měl kontakty se spoluobviněnými M. V. a V. T., od nichž měl údajně dostávat pokyny, a že neměl zkušenosti s podnikáním ani znalosti daňových předpisů, a tudíž se nemohl zapojit do trestné činnosti jako člen organizované skupiny. Obviněný taktéž poukázal na to, že skutková podstata trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti předpokládá, že pachatel zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu, v tomto případě peněz, které převážel a předával podle pokynů zaměstnavatele (D. H.), který nebyl orgány činnými v trestním řízení nikdy vyslechnut. Soudu druhého stupně obviněný vytkl, že se při svém rozhodování nevypořádal s jeho obhajobou uplatněnou v odvolání, když pouze konstatoval, že se ztotožnil s odůvodněním rozhodnutí nalézacího soudu a hodnocením výpovědi obviněného, a plně na ni odkázal. Takový závěr odvolacího soudu považoval za předčasný, neboť soud pouze konstatoval, že souhlasí s odůvodněním soudu prvního stupně, že je výpověď obviněného nevěrohodná, aniž by označil rozpory a důkazy, které tento závěr potvrzují.</p><p>172.\tObviněný dále namítal, že sám nebyl přímým aktérem procesu zkrácení daně, ale byl pouze zaměstnancem pověřeným vybíráním finančních prostředků pro svého zaměstnavatele a rovněž zprostředkováním případných členů statutárních orgánů společností či zakládáním společností. Takové jednání však podle něj samo o sobě není trestné, protože spousta jedinců a společností se zakládáním společností tzv. na klíč zabývá jako výdělečnou činností. Z těchto důvodů proto nemohlo ze strany obviněného jít o úmyslné jednání, a pokud by soud dospěl k názoru, že došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, tak pouze z nedbalosti, a proto by byla na místě právní kvalifikace jeho jednání podle ustanovení § 217 tr. zákoníku.</p></div>", "next": 239488}