93.\tNejvyšší soud je proto přesvědčen, že na základě rozšiřujícího výkladu dotčených ustanovení smluv o koupi akcií lze jako „osobou přidruženou kupujícímu“ chápat rovněž spol. A., kterou sice obvinění podle (vcelku kontroverzního) názoru soudu prvního stupně (údajně) neovládali, přesto však bylo prokázáno jejich jednoznačné propojení spočívající v koordinovaném a předem naplánovaném nezákonném jednání. Nelze se ani pozastavovat nad tím, že smlouvy o koupi akcií se o variantě jiného možného „přidružení“ výslovně nezmiňovaly, neboť jejich účelem bylo upravit obchodní vztahy mezi smluvními stranami, přičemž se jistě nepočítalo s tím, že by se některá ze stran dopustila trestného činu vůči druhé. I z tohoto důvodu považuje Nejvyšší soud za správný výklad daných pojmů, neboť opačný postup, kromě toho, že by neodpovídal ani zásadám formální logiky, by ve svém důsledku prospíval pachatelům organizované trestné činnosti, což žádný právní předpis, jenž je součástí právního řádu České republiky, rozhodně nezamýšlí. V tomto ohledu je možno odkázat také na nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/08, který konstatuje toto: „Soud musí nejen respektovat právo, ale jeho výklad a aplikace musí směřovat k výsledku spravedlivému. Právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv souborem právních předpisů, které jsou mechanicky a formalisticky aplikovány bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného příslušnou normou.“ Zbývá doplnit, že tímto nebylo nijak dotčeno ani pravidlo „in dubio pro reo“, neboť provázanost obviněných se spol. A. je prokázaný fakt, o němž nepanuje žádná pochybnost.
94.\tLze proto uzavřít, že závěr soudu prvního stupně, který se tímto odchýlil od podané obžaloby a shledal, že dovolatelé neovládali spol. A., resp. že nebylo prokázáno, že by ji jakkoliv ovládali, se nikterak nevylučuje s žádným ze skutkových zjištění popsaných ve skutkové větě výroku o vině. Zde uvedené vývody jsou navíc dobře podloženy obsahem provedených důkazů, které oba nižší soudy také správně a v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotily. V daném směru lze odkázat např. na velice podrobné odůvodnění na str. 39 až 45 rozsudku nalézacího soudu, týkající se finančních toků vedených ze spol. U. do spol. A. a jejich zjevné účelovosti, které velmi dobře osvětlují charakter spolupráce obviněných se spol. A. Ve spojení s dalšími důkazy pak nejen výše zmiňovaná, ale i všechna ostatní zjištění zachycená ve skutkové větě výroku o vině plně odpovídají požadavkům § 2 odst. 5 tr. ř. (nelze si mimochodem nepovšimnout, že jsou dokonce mnohem pevněji důkazně podpořena než ona problematická úvaha soudu prvního stupně, že dovolatelé spol. A. neovládali). Nejpodstatnější je, že informace uvedené ve skutkové větě výroku o vině nejsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů a nic nenasvědčuje jakémukoliv porušení práva obviněných na spravedlivý proces. Nejvyššímu soudu v takovém případě nepřísluší na již ustálené verzi skutkového děje ničeho měnit, a jelikož dovolatelé již v žádném jiném ohledu extrémní nesoulad nenamítali, bude z ní při hodnocení dalších uplatněných hmotněprávních námitek bez výjimky vycházet.
Obecně ke smlouvám o koupi akcií ze dne 25. 7. 2003.
95.\tNení pochyb o tom, že smluvní úprava obchodního vztahu mezi obviněnými a poškozenou obchodní společností má zcela zásadní význam pro právní posouzení předmětného skutku. Sami dovolatelé (zejména K. K. ) ve svých podáních věnovali značnou pozornost klíčovým ustanovením některých článků smluv, vznášeli námitky proti způsobu, jakým je soudy nižších instancí interpretovaly, a nabízeli svůj vlastní výklad práv a povinností z nich plynoucích. Z těchto důvodů považuje Nejvyšší soud za potřebné vybraná ustanovení smluv (resp. jejich český překlad), která jsou rozhodující z hlediska naplnění skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, detailněji připomenout. Hned na úvod ovšem předesílá, že soudy nižších instancí vystihly podstatu klíčových smluvních ujednání velmi dobře a přiléhavě.
96.\tJe nesporné, že na základě těchto kupních smluv uzavřených s poškozenou obchodní společností nabyl obviněný P. K. , 400 726 ks akcií, a obviněný K. K. 100 181 ks akcií spol. U. Jejich kupní cena byla dojednána v čl. 1.3 obou smluv a skládala se z „pevné části kupní ceny“, tedy částky zde přesně stanovené, kterou obvinění zaplatili v době uzavření smlouvy (v případě P. K. se jednalo o částku 40 072,60 Kč a v případě K. K. o částku 10 018,10 Kč), a tzv. „doplatku“ definovaného v článcích 1.4 a 5.1.
97.\tČl. 1.4 smluv upravoval zmiňovaný doplatek, podle něhož: „Strany na písemnou žádost prodávajícího (tím je myšlena společnost B.), která může být podána kdykoliv ode dne druhého výročí uzavření transakce do dne třetího výročí uzavření transakce, jmenují mezinárodně uznávanou firmu v oboru účetnictví nebo investičního bankovnictví se zkušenostmi v oblasti oceňování podniků k tomu, aby stanovila hodnotu akcií, resp. dalších akcií … ke dni podání žádosti“. Následující pasáže se podrobně věnují okolnostem jmenování tohoto odhadce a spolupráce s ním. Podstatná je finální část citovaného článku, v níž je zakotven způsob výpočtu doplatku vycházející z předchozího ocenění odhadcem, a je formulována takto: „Pokud hodnota ocenění nabude kladných hodnot, kupující (tj. každý z obviněných) uhradí prodávajícímu, resp. zajistí, aby třetí osoba (jiná než společnost – míněna spol. U.) uhradila prodávajícímu, přičemž prodávající bude povinen takovou platbu přijmout, dodatečnou částku, která bude pro všechny účely stranami považována za doplatek kupní ceny … jak je uvedeno níže:
(i) pokud hodnota ocenění odpovídá nebo je nižší než 1 600 000 USD (u P. K. ), popř. 400 000 USD (u K. K. ), odpovídá doplatek kupní ceny hodnotě ocenění; a
(ii) pokud je hodnota ocenění větší než 1 600 000 USD / 400 000 USD, odpovídá doplatek kupní ceny součtu (i) částky 1 600 000 USD / 400 000 USD a (ii) jedné poloviny částky, o kterou hodnota ocenění přesahuje částku 1 600 000 USD / 400 000 USD “.
98.\tStručně shrnuto: společnosti B. měla (v závislosti na výsledku ocenění) náležet celá částka až do výše 2 000 000 USD jakožto doplatek kupní ceny. Pokud by však odhadce ocenil hodnotu akcií nad tuto částku, obdržela by poškozená prvé 2 mil. USD a o sumu přesahující daný limit by se dělila s dovolateli půl na půl. Období, v němž mohla žádat o znalecké ocenění akcií, počínalo druhým a končilo třetím výročím ode dne uzavření smlouvy, konkrétně tedy probíhalo od 25. 7. 2005 do 25. 7. 2006. Z formulace tohoto článku je patrné i to, že doplatek kupní ceny nebyl nijak navázán na prodej akcií, obvinění si je klidně mohli ponechat a doplatek poškozené sami uhradit. Zajímavý je také fakt, že platnost čl. 1.4 nekončila automaticky uplynutím doby, po kterou bylo omezeno nakládání s akciemi a tím i ukončením smluv samotných, o čemž bude pojednáno níže.
99.\t Bezpochyby nejpodstatnějším ustanovením ve světle posuzovaného skutku je čl. 5.1 smluv o koupi akcií, jenž upravoval „omezení práva nakládat s akciemi“. Jeho znění bylo formulováno takto: „Nevydá-li prodávající předem jiný písemný souhlas, kupující souhlasí s tím, že po dobu trvání omezení práva nakládat s akciemi:
a)\tnepřevede ani nedá souhlas s převodem jakéhokoliv podílu na jakýchkoliv akciích, resp. dalších akciích na jakoukoliv osobu. Pro vyloučení všech pochybností je za převod podílu na akciích považován jakýkoliv převod právního titulu k jakýmkoliv akciím, resp. dalším akciím, ať již za úplatu či bezúplatně …,
b)\tnezřídí ani nedá souhlas se zřízením jakéhokoliv zástavního práva k akciím, resp. dalším akciím; ani
c)\tnezmocní, ať již smluvně či jiným způsobem, žádnou osobu k tomu, aby využila hlasovací práva náležející k akciím, resp. dalším akciím …
Bez ohledu na výše uvedené je kupující oprávněn prodat akcie, resp. další akcie bez předchozího souhlasu prodávajícího nezávislé třetí osobě jednající v dobré víře („dovolený prodej“) v rámci transakce, kdy (i) kupující prodá všechny, ale pouze všechny akcie, resp. další akcie …“. Další podmínkou (ad ii) bylo, že oba kupující (tj. oba obvinění) prodají akcie, resp. další akcie, společně a za stejných podmínek, dále (ad iii), že jedinou úplatou bude platba v hotovosti odpovídající celkové částce 2 000 000 USD (tj. 1 600 000 USD + 400 000 USD) nebo částce vyšší. Podmínky dovoleného prodeje budou (ad iv) obsahovat platbu částky odpovídající součtu celkové částky 2 000 000 USD a (případně) jedné poloviny částky, o kterou prodejní cena v rámci dovoleného prodeje celkovou částku 2 000 000 USD přesáhne, s tím, že tato platba bude stranami považována za doplatek kupní ceny. Uvedený doplatek bude (ad v) uhrazen na účet prodávajícího nejpozději současně s prodejem akcií, resp. dalších akcií. Nakonec byla do citovaného smluvního ustanovení vtělena povinnost, že „kupující podá nejpozději 10 (deset) pracovních dní před realizací dovoleného prodeje, resp. před vytvořením smluvního závazku realizovat dovolený prodej, prodávajícímu oznámení o svém záměru uzavřít transakci dovoleného prodeje s tím, že v takovém oznámení přiměřeně podrobně uvede zásadní podmínky dovoleného prodeje včetně zejména identifikace kupujícího a celkové ceny, která má být za akcie, resp. další akcie uhrazena“.
100.\t Lze tedy shrnout, že čl. 5.1 smluv výrazně omezoval nakládání s akciemi, včetně jejich prodeje, a podmiňoval jej předchozím písemným souhlasem poškozené obchodní společnosti. Doba tohoto omezení byla upravena ve výkladovém ustanovení čl. VII (srov. níže odstavec 107. tohoto usnesení), a pochopitelně tedy trvala i v okamžiku převodu akcií na spol. A. dne 5. 5. 2005. Jedinou výjimkou z daného pravidla byl tzv. „dovolený prodej“, při němž nebyl předchozí písemný souhlas druhé smluvní strany vyžadován, a to za splnění všech zde vypsaných podmínek. Pro větší přehlednost je možno ve stručnosti zopakovat, že těmito podmínkami byly:
-\tprodej nezávislé třetí osobě jednající v dobré víře,
-\tpožadavky uvedené pod body (i) až (v) – srov. výše, a
-\toznámení transakce poškozené obchodní společnosti 10 pracovních dní předem, včetně uvedení zásadních podmínek dovoleného prodeje.
Pokud dovolatelé v tomto směru důrazně namítali, že čl. 5.1 smluv jim nestanovil povinnost nechat z vlastní iniciativy zkoumat skutečnou hodnotu akcií ani je za takto zjištěnou cenu následně prodat, je tomu opravdu tak, zmíněný požadavek na ně právě citovaným článkem kladen nebyl a žádným jiným smluvním ustanovením (včetně čl. 1.4) také ne. Výše již bylo konstatováno, že právo na doplatek kupní ceny nebylo nutně vázáno na prodej akcií. Obvinění proto skutečně mohli převést akcie na třetí osobu za cenu 2 mil. USD a bez předchozího souhlasu poškozené, ovšem (a to je důležité) pouze a jedině ze situace, kdy by byly splněny všechny podmínky uvedené v poslední části čl. 5.1 týkající se „dovoleného prodeje“.
101.\tNásledující čl. 5.2 smluv o koupi akcií pojednával o způsobu, jakým by dovolatelé měli řídit spol. U.. Je v něm zakotveno, že „kupující prohlašuje, že využije veškeré své pravomoci, které má jako člen vrcholového vedení a majoritní akcionář ze zákona a podle stanov společnosti k dispozici … tak, aby společnost byla vedením a valnou hromadou společnosti řízena s řádnou péčí, podnikatelskou obezřetností a v souladu s tím, co kupující na základě svého úsudku učiněného v dobré víře považuje za nejlepší zájem společnosti (přičemž vezme v úvahu finanční situaci společnosti v danou dobu). Kupující se rovněž až do uplynutí období, po které trvá omezení práva nakládat s akciemi, zavazuje účastnit se na společnosti jako její vrcholový manažer“.
102.\tNa to úzce navazoval čl. 5.3 smluv, který zakazoval „provádění určitých úkonů týkajících se společnosti, jejího podnikání a majetku“. Jeho formulace byla následující: „Nevydá-li prodávající předem jiný písemný souhlas, kupující souhlasí s tím, kupující souhlasí s tím, že po dobu trvání omezení práva nakládat s akciemi bude … využívat veškeré své pravomoci, které má jako člen vrcholového vedení společnosti a jako majoritní akcionář ze zákona a podle stanov společnosti k dispozici … tak, aby společnost a její valná hromada:
a)\tneuzavřela transakci s kupujícím nebo jakoukoliv přidruženou osobou kupujícího, ani nepřiznala ani nevyplatila jakoukoliv dividendu nebo jiný podíl akcionářům společnosti;
b)\tneuzavřela žádnou transakci s jakoukoliv třetí osobou, jejímž cílem nebo důsledkem je, že kupující nebo jakákoliv jeho přidružená osoba obdrží, ať již přímo či nepřímo, jakýkoliv prospěch nebo úplatu jakéhokoliv druhu, o které se v této smlouvě neuvažuje; ani
c)\tnevyplatila ani nevydala souhlas s vyplacením jakékoliv odměny nebo jiných požitků kupujícímu přesahující souhrnnou částku 300 000 Kč za měsíc“.
103.\tPrimárním účelem ustanovení čl. 5.2 a 5.3 smluv byla ochrana majetku a řádného fungování spol. U. Sekundárně však chránil též finanční zájmy společnosti B., jelikož transakce poškozující spol. U. se mohly negativně promítnout do hodnoty jejích akcií, a tím snížit zisk poškozené obchodní společnosti plynoucí přijetí doplatku kupní ceny podle čl. 1.4. Proto nelze v tomto duchu hovořit o záměně osoby poškozené, jak naznačovali obvinění ve vztahu k soudy deklarovanému závěru o porušení čl. 5.3 písm. b), a to i z důvodu, že tento smluvní závazek na sebe dovolatelé vzali vůči společnosti B. v kontraktu, který uzavřeli s ní. K výkladu pojmu „přidružená osoba kupujícího“, jak jej pojímá Nejvyšší soud, srov. odstavce 89. až 94 tohoto usnesení.
104.\tVelmi důležité je připomenout také čl. 6.2 písm. a) smluv, upravující „právo prodávajícího koupit akcie zpět“, na jehož základě měl prodávající „právo nikoliv však povinnost, koupit zpět od kupujícího veškeré akcie, resp. další akcie, za celkovou kupní cenu odpovídající pevné částce kupní ceny v případě, že nastane kterákoliv z následujících skutečností (… „událost zpětného odkupu“):
(i) kupující neuhradil prodávajícímu doplatek kupní ceny …,
(ii) kupující porušil jakýkoliv svůj závazek podle článků 5.3(a), 5.3(b) nebo 5.4“.
105.\tDalší pasáže tohoto článku popisovaly konkrétní postup při uplatnění práva poškozené obchodní společnosti na zpětný odkup akcií. Bez zajímavosti není ani související čl. 6.3 smluv, jenž byl nazván „porušení závazků kupujícího podle článků 5.3(a) nebo (b)“ a konstatoval, že „strany se nad rámec práv podle článku 6.2(a) výše, pokud kupující poruší jakýkoliv svůj závazek podle článků 5.3(a) nebo (b) této smlouvy, dohodly, že kupující uhradí prodávajícímu na požádání smluvní pokutu odpovídající částce 5 000 000 USD“.
106.\tV neposlední řadě je vhodné věnovat pozornost i úpravě možných variant ukončení smluv, resp. „doby trvání omezení nakládání s akciemi“ ve výkladovém ustanovení čl. VII, a to (zkráceně popsáno):
-\tprodejem akcií v souladu s čl. 5.1 a úplným zaplacením kupní ceny,
-\túplným uhrazením doplatku kupní ceny, na který má prodávající nárok podle čl. 1.4,
-\tprohlášení konkurzu na spol. U.,
-\tzpětným odkupem akcií podle čl. 6.2,
-\todstoupením prodávajícího nebo kupujícího od smlouvy podle čl. 6.19 a 6.20,
-\t„dnem, který nastane v den třetího (3) výročí dne uzavření transakce“.
107.\t Výjimka z tohoto pravidla byla zakotvena čl. 6.22 písm. a), podle kterého „tato smlouva jakož i práva a povinnosti stran z ní plynoucí skončí uplynutím doby, po kterou je omezeno nakládání s akciemi vyjma … (ii) ustanovení článku 1.4 a 5.1 a článků 6.2(a), 6.5 a 6.19 této smlouvy týkající se platby doplatku kupní ceny podle článku 1.4“ s tím, že pokud by k uplynutí doby, po kterou je omezeno nakládání s akciemi (tj. k ukončení smlouvy), došlo dosažením třetího výročí uzavření transakce (tedy dnem 25. 7. 2006), a poškozená obchodní společnost by před tímto datem požádala o vypracování odborného posudku zůstaly by „ustanovení v platnosti do úplného zaplacení kupní ceny …“. V navazující pasáži tohoto článku je zdůrazněno, že „žádné ukončení této smlouvy nezmění ani neomezí práva a povinnosti kterékoliv ze stran vůči straně druhé co se týče porušení této smlouvy příslušnou stranou přede dnem takového ukončení smlouvy“. Jakýkoliv nárok mohl být vznesen nejpozději do 12 měsíců od ukončení smlouvy a rozhodčí řízení zahájeno do 18 měsíců.
108.\tPrávě zmíněná výjimka se tedy vztahovala na některá ustanovení, která jsou zajímavá z pohledu posuzované trestní věci. Především jeho druhá část, týkající se trvání práv a povinností plynoucích z porušení smluv přede dnem jejich ukončení, má v daném případě nemalý význam ve vztahu k ustanovením čl. 5.3 písm. b) a 6.2 písm. a) smluv (srov. odst. 102. a 104.). O poznání složitější je situace s čl. 1.4, který měl také platit po uplynutí doby „omezení nakládání s akciemi“, otázkou ovšem je, v jakém rozsahu. Zda tím bylo myšleno pouze zaplacení částky představující doplatek kupní ceny a nic víc, což by bylo i vcelku logické, anebo zda nebyl do této výjimky zahrnut jako celek, tj. včetně možnosti poškozené obchodní společnosti požádat o znalecké ohodnocení akcií. Z dikce čl. 6.22 písm. a) bod (ii) totiž nelze jednoznačně dovodit, k čemu se má vztahovat věta „týkající se platby doplatku kupní ceny podle článku 1.4“, jestli ke všem zde vyjmenovaným článkům nebo jen trojici článků zmíněných bezprostředně před tímto souslovím, tedy čl. 6.2 písm. a), 6.5 a 6.19. To by odpovídalo i tomu, že čl. 5.1 (uvedený v prvé dvojici) obsahoval vlastní úpravu doplatku kupní ceny i jeho platby, mírně odlišnou od čl. 1.4, zatímco ve vztahu k samotnému čl. 1.4 vyznívá takto formulovaný dovětek poměrně zvláštně. Také by se dalo spekulovat, co vše by bylo možno zahrnout pod pojem „platba doplatku kupní ceny podle článku 1.4“.
109.\tToho ve svém dovolání využil obviněný K. K., jenž argumentoval tím, že poškozená měla v období od druhého do třetího výročí stále právo zažádat o jmenování odhadce ke stanovení hodnoty akcií, a to i za situace, kdy již došlo k ukončení smluv prodejem akcií postupem podle čl. 5.1. Z toho dovozoval, že měla v ustanovení čl. 1.4 dostatečný prostředek k ochraně svých majetkových zájmů, kterého však svou vlastní nedbalostí nevyužila a na místo toho iniciovala až s výrazným časovým odstupem jeho trestní stíhání. S ohledem na výše nastíněnou nejasnost formulace čl. 6.22 písm. a) nemůže Nejvyšší soud zcela eliminovat ani tuto interpretaci znění smluv (kterou mimochodem nevylučuje ani samotná úprava čl. 1.4), a proto ji bude v souladu se zásadou in „dubio pro reo“ akceptovat a brát v úvahu při posuzování uplatněných námitek (k nimž se konkrétně vyjádří níže). Nadto, k možnému jmenování znalce k ohodnocení akcií i po jejich prodeji spol. A., by bylo možno přidat ještě jednu úvahu, která se odvíjí od úpravy ukončení smlouvy podle čl. VII (srov. odst. 106. tohoto usnesení). K tomuto ukončení mohlo dojít mimo jiné „prodejem akcií, resp. dalších akcií kupujícím v souladu s článkem 5.1 této smlouvy a úplným zaplacením doplatku kupní ceny … prodávajícímu“. Slovní spojení, jež chce Nejvyšší soud v tomto ohledu zvýraznit, je pochopitelně ono „v souladu“ (s čl. 5.1), jakožto pravý opak výrazu „v rozporu“. V tomto směru by se jistě dalo uvažovat též o platnosti právního úkonu, učiněného v rozporu se zněním smluv i zákonem, osobami, které nejednaly v dobré víře.
K námitce absence objektivní stránky trestného činu podvodu.
110.\tV obecné rovině lze předeslat, že trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Jeho objektivní stránka sestává ze tří znaků, které musí být ve vzájemné příčinné souvislosti, a to podvodného jednání, tzn. uvedení někoho v omyl, využití něčího omylu nebo zamlčení podstatných skutečností, a následku, který má dvě složky, tedy obohacení sebe nebo jiného a zároveň způsobení škody nikoli nepatrné na cizím majetku. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl ve smyslu § 15 tr. zákoníku, jímž musí být pokryty všechny tři znaky objektivní stránky uvedené skutkové podstaty.
111.\tK podvodnému jednání je možno ještě doplnit, že uvedením v omyl se rozumí konání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Při využití omylu jiného pachatel sám k omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (k tomu srov. Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, str. 127 a násl.).
112.\tNa tomto místě je potřeba alespoň ve zkratce připomenout skutkový děj, jak byl zjištěn a prokázán soudem prvního stupně. Dovolatelé nabyli na základě smluv ze dne 25. 7. 2003 (uzavřených s každým zvlášť) 88,16% podíl akcií spol. U. (obviněný P. K. 70,53%, obviněný K. K. 17,63%) od jejich původního vlastníka společnosti B. V té době se spol. U. nacházela ve značných finančních problémech, proto záměrem společnosti B. nepochybně bylo, aby se obvinění pokusili z pozice vrcholných manažerů krizovou situaci zvrátit, spol. U. stabilizovat a balík jejích akcií následně prodat se ziskem, o který by se dělili s poškozenou obchodní společností podle čl. 1.4 smluv o koupi akcií (srov. odst. 97. a 98.). Ekonomická situace spol. U. se začala obracet k lepšímu v polovině roku 2004. Již ke konci tohoto roku však dovolatelé počali realizovat plán, jak dosáhnout toho, aby se s nimi úzce spřízněná osoba zmocnila předmětného balíku akcií (pochopitelně za co nejnižší možnou cenu) a oni si tak zachovali vliv na chod spol. U. i v následujících letech (a na z toho plynoucí tučné finanční výhody).
113.\tV listopadu 2004 byla založena spol. A., jejímž prvním jednatelem se stal odděleně stíhaný J. M., jako druhý následoval svědek L. P. Krátce nato uzavřela spol. U. (pod vedením obviněných) kontrakty, které soudy obou stupňů vyhodnotily jako zcela účelové. Jednalo se o smlouvy o zprostředkování se společností A., zastoupenou jednatelem J. M., a smlouvu o vzájemné spolupráci se společností P., zastoupenou jednatelem L. P. Detaily těchto smluv není potřeba blíže rozebírat, jelikož tak již (precizně) učinil soud prvního stupně na str. 39 až 44 odůvodnění svého rozhodnutí. Podstatné v daném směru je, že služby, které měly být společnostmi A. a P., na jejich základě poskytnuty, nebyly vykonány buď vůbec anebo jen v omezeném rozsahu, přičemž finanční prostředky, které za zmíněné „služby“ spol. U. zaplatila, putovaly buď přímo, nebo nepřímo přes další kontrakt (smlouva o půjčce mezi spol. P. a obviněným K. K.) na účet nově založené spol. A. Je tedy nezpochybnitelné, že hlavním a v podstatě jediným účelem zmiňovaných smluv bylo skrytě vyvést finanční prostředky ze spol. U. do spol. A.
114.\tVýrok o vině v tomto ohledu hovořil o vědomém porušení čl. 5.3 písm. b) smluv o koupi akcií, s čímž nelze než plně souhlasit. Dalo by se dokonce spekulovat o porušení též čl. 5.3 písm. a), zakazující společnosti U. uzavřít transakci přímo s přidruženou osobou kupujícího, a to vzhledem k těsnému napojení samotných společností A. a P. a především jejich jednatelů na osoby dovolatelů (byť by to bylo pouze v kontextu této jejich konkrétní spolupráce s tím, že vztah ovládání zde určitě dán nebyl). Každopádně však konečný prospěch z uvedených kontraktů obdržela spol. A., bezpochyby osoba k obviněným přidružená (srov. odst. 89. až 94.), kdy se jednalo o prospěch (úplatu) takového druhu, o kterém smlouvy o koupi akcií rozhodně neuvažovaly. Nelze si totiž nepovšimnout, že popisované finanční machinace ve svém důsledku poškozovaly spol. U. (která zaplatila cca 21 milionů korun za služby, jež jí nebyly v odpovídající míře, resp. téměř vůbec, poskytnuty), čímž se příčily i požadavkům čl. 5.2 smluv na řízení společnosti s náležitou péčí a v jejím nejlepším zájmu. S jakýmkoliv benefitem z takových transakcí proto nemohly smlouvy o koupi akcií ve smyslu čl. 5.3 písm. b) uvažovat (srov. odst. 101. a 102.). Vzhledem k prokazatelnému porušení příslušných smluvních ustanovení tak měla poškozená obchodní společnost již v první polovině roku 2005 právo odkoupit akcie zpět na základě čl. 6.2 písm. a) smluv (srov. odst. 104.), případně i žádat smluvní pokutu ve výši 5 mil. USD (srov. odst. 105.).
115.\tDalší finanční prostředky (ve výši 25 000 000 Kč) z účtů spol. U. obdržela spol. A. na základě pohledávky za spol. U., kterou jí postoupila společnost K. V daném případě sice nedošlo k porušení čl. 5.3, neboť spol. U. žádnou novou smlouvu neuzavřela, přesto však jsou okolnosti postoupení dané pohledávky a jejího splácení nadmíru podezřelé. Nalézací soud proto zcela správně konstatoval, že se jednalo o další účelový obchod sloužící k vyvedení finančních prostředků ze spol. U. ve prospěch spol. A. (v podrobnostech srov. str. 44 až 45 jeho rozsudku). Celkově lze shrnout, že spol. A. obdržela v první polovině roku 2005 od spol. U. částku přesahující 46 000 000 Kč, které posléze využila na zakoupení většinového balíku akcií spol. U.
116.\tDne 15. 4. 2005 zaslali obvinění dopis zástupci poškozené obchodní společnosti F. M., v němž na základě čl. 5.1 smluv o koupi akcií oznámili svůj záměr prodat jimi vlastněné akcie spol. A., reprezentované J. M., jakožto „jedním z věřitelů“ spol. U. V něm poměrně dramaticky líčili „kritickou situaci s hlavním věřitelem U.- Konsolidační agenturou“, která se rozhodla prodat splatnou pohledávku za spol. U. ve výši 95 mil. Kč „nepřátelské straně“. Tato suma společně s různými sankcemi tvořila exekuční titul až do výše 195 mil. Kč proti všem bankovním účtům spol. U. V této „kritické situaci“ museli dovolatelé najít řešení s tím, že měli pouze dvě možnosti, a to buď „vyhlásit bankrot nebo zaplatit 95 mil. Kč Konsolidační agentuře“. Dále popisovali, jak museli vysvětlovat věřitelům, že nedostanou příští měsíc zaplaceno, a jednat s odbory o vyplacení mezd o tři týdny později a že museli bojovat za možnost zaplatit ČKA v době, kdy pohledávka již byla prodána. Podstatná je následující část, ve které obvinění připomněli, že jejich „hlavním úkolem je získat (pro společnost B.) alespoň 2 mil. USD“. Též vysvětili důvody prodeje akcií právě J. M., konkrétně že jeho peníze by byly v ohrožení, pokud by spol. U. zbankrotovala, jelikož jim pomohl vyřešit situaci s ČKA, včetně pomoci získat 95 mil. Kč, a nakonec, že byl „ochoten zaplatit 2 mil. USD za akcie U., aby měl lepší kontrolu nad svou expozicí do U.“.
117.\tObsah citovaného dopisu byl v očích soudů obou instancí jedním z hlavních důkazů podvodného jednání obviněných a Nejvyšší soud se s jejich pohledem plně ztotožňuje. Ve světle zjištěného skutkového děje je zřejmé, že do textu dopisu byla zakomponována celá řada zkreslených až nepravdivých informací, naopak další informace, velice zásadního charakteru, byly úmyslně zatajeny. Celkové vyznění podávané zprávy tak bylo naprosto klamavé, naplňující jak znak „uvedení v omyl“, tak znak „zamlčení podstatných skutečností“ ve smyslu § 209 odst. 1 tr. zákoníku, a ve svém důsledku negativně ovlivnilo další konání (resp. v daném případě nekonání) poškozené obchodní společnosti, k její vlastní škodě. Nejlépe vystihla podstatu podvodného jednání obviněných právě poškozená na str. 3 svého vyjádření (srov. odst. 66. tohoto usnesení), na které je vhodné v podrobnostech odkázat, neboť dovolací soud nahlíží na věc stejnou optikou. Oblasti, ohledně jejichž pravé podstaty byla společnost B. oklamána, by se daly rozdělit na dvě skupiny:
a)\tohledně osoby J. M. a spol. A., tj. jejich napojení na osoby dovolatelů, původu finančních prostředků, jimiž spol. A. následně uhradila kupní cenu akcií, postavení J. M. jako „věřitele“ spol. U. i jeho údajná pomoc při získání 95 mil. Kč → to mělo zásadní význam v prvé řadě z hlediska naplnění podmínek dovoleného prodeje na základě čl. 5.1, ale také ve vztahu k možnosti zpětného odkupu akcií ve smyslu čl. 6.2 písm. a) smluv,
b)\tohledně ekonomické situace spol. U. → zde bylo účelem utvrdit poškozenou v přesvědčení, že cena 2 mil. USD je adekvátní a že případné ocenění akcií podle čl. 1.4 by nevedlo k lepšímu výsledku.
118.\t Dne 5. 5. 2005 uzavřel každý z obviněných smlouvu o převodu cenných papírů se spol. A. Tímto nabyla tato obchodní společnost, zastupovaná J. M., 88,16% podíl akcií spol. U. za cenu 2 mil. USD. Stalo se tak v režimu tzv. dovoleného prodeje na podle čl. 5.1 smluv o koupi akcií. Společnost B. v mylném domnění, že všechny podmínky dovoleného prodeje byly splněny, přijala doplatek kupní ceny ve výši 2 mil. USD, tedy v minimální možné výši podle uvedeného článku. Předmětnou transakci nijak nerozporovala a zjevně ani nikterak do hloubky neprověřovala, k čemuž nepochybně přispělo i její přesvědčení (opět neodpovídající realitě) o přetrvávající špatné finanční situaci spol. U. Jinak řečeno, jednala v omylu vyvolaném obviněnými (k nimž měla evidentně důvěru), v omylu vyvolaném konkrétně (a především) jejich dopisem ze dne 15. 4. 2005.
119.\tPodmínky dovoleného prodeje akcií rozebíral Nejvyšší soud v odst. 99. a 100. tohoto usnesení. Větší část z nich dovolatelé splnili, zejména požadavky pod body (i) až (v), tedy včetně výše kupní ceny. Dalo by se již spekulovat o dodržení podmínky spočívající v oznámení transakce 10 pracovních dní předem, včetně uvedení zásadních podmínek dovoleného prodeje, když ono „uvedení zásadních podmínek dovoleného prodeje“ určitě nebylo ve shodě se skutečným stavem věci. Zcela klíčový je však v daném směru požadavek, který správně akcentovaly i nižší soudy, na prodej akcií nezávislé třetí osobě jednající v dobré víře. V této souvislosti je vhodné vrátit se zpět k obsahu dopisu F. M. (srov. odst. 116.) a přiblížit konkrétní tvrzení obviněných i zatajené skutečnosti týkající se spol. A., jimiž byla poškozená obchodní společnost oklamána.
120.\tJ. M. zde byl prezentován jako jeden z věřitelů spol. U., který jim pomohl vyřešit situaci s ČKA a získat 95 mil. Kč a byl ochoten zaplatit 2 mil. USD. Přitom ve skutečnosti byl věřitelem spol. U. pouze formálně, na základě účelově postoupené pohledávky společností K. (srov. odst. 115.). Žádné finanční prostředky pro spol. U. prokazatelně nezajistil, jelikož i smlouvy mezi společnostmi U. a A., byly pouze účelové s tím, že sjednané plnění nebylo podle zjištění soudu prvního stupně poskytnuto (srov. odst. 113.) J. M. tedy neměl jediný reálný důvod kupovat akcie spol. U. proto, aby měl pod kontrolou své finanční prostředky, které mohly být tvrzeným bankrotem spol. U. ohroženy, když žádnou pohledávku vůči ní de facto neměl. Vedle těchto zcela nepravdivých údajů byla v dopise naopak zamlčena velmi významná fakta. Z pochopitelných důvodů se obvinění nezmínili o způsobu, jakým spol. A. přišla k oněm dvěma milionům USD, tedy že byly v rozporu s čl. 5.3 písm. b) smluv o koupi akcií vyvedeny přímo ze spol. U. na základě účelových kontraktů, a to za vědomé asistence J. M. Celkově dovolatelé zatajili jejich úzké napojení a spolupráci se spol. A., potažmo jejím jednatelem. Stručně shrnuto, zamlčeli, že tuto obchodní společnost do koupě akcií sami nastrčili, za tímto účelem jí obstarali finanční prostředky z vlastních zdrojů spol. U., zatímco před poškozenou obchodní společností fingovali, že se jednalo o opravdového a vážného zájemce o předmětný balík akcií, tj. „nezávislou třetí osobu jednající v dobré víře“, která byla zřejmě jako jediná ochotna v (údajně) kritické finanční situaci zaplatit alespoň minimální cenu stanovenou čl. 5.1 smluv o koupi akcií, tj. 2 mil. USD.
121.\tSpol. A. tedy nemohla splňovat zásadní podmínku dovoleného prodeje, kladenou na osobu kupce, aby byla nezávislá (když ve vztahu k obviněným rozhodně nezávislá nebyla), a aby jednala v dobré víře. K tomuto tématu se soudy nižších stupňů vyjádřily tak, že spol. A. nemohla být kupcem v dobré víře, neboť nevyvíjela žádnou hospodářskou činnost a nedisponovala žádnými vlastními finančními prostředky potřebnými k zakoupení akcií. Ty jí byly poskytnuty teprve účelovými transakcemi přímo z účtů spol. U.. Ve výsledku tak od obviněných koupila akcie této obchodní společnosti za její vlastní peníze. Popsaným úvahám soudů nelze ničeho vytknout a v podrobnostech postačuje odkázat např. na str. 46 rozsudku nalézacího soudu. Nejvyšší soud může pouze doplnit, že v obecné rovině je osoba jednající v dobré víře chápána jako někdo, kdo je subjektivně přesvědčen o oprávněnosti (zákonnosti) svého jednání. Judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu hovoří o vnitřním přesvědčení určité osoby, že nejedná protiprávně. Objektivně má pojem dobré víry velice blízko i k poctivosti, slušnosti, korektnosti, serióznosti atd. Vystupování J. M. jménem spol. A. v posuzovaném případě se však těmto obecným zásadám zcela příčilo, účelové transakce ani následné „nastrčení“ spol. A. do koupě akcií neměly s poctivým obchodováním nic společného, dokonce šlo o jednání nezákonné, což potvrdily i Městský soud a Vrchní soud v Praze, které J. M. pravomocně odsoudily za pomoc k trestné činnosti obviněných. Je tedy více než logické, že kupujícím v dobré víře není ten, kdo (resp. jehož zástupce) se tímto právním úkonem zároveň dopouští úmyslného trestného činu.
122.\tZ uvedeného je zřejmé, že podmínky dovoleného prodeje podle čl. 5.1 nebyly splněny vzhledem k nedodržení závazku prodat akcie nezávislé třetí osobě jednající v dobré víře. V takové situaci nebyli dovolatelé ve smyslu čl. 5.1 písm. a) oprávněni akcie spol. U. převést na nového nabyvatele bez předchozího písemného souhlasu poškozené obchodní společnosti, neboť je potřeba připomenout, že dovolený prodej byl jedinou výjimkou z „omezení nakládání s akciemi“ (srov. odst. 99. a 100.). Podvodné jednání obviněných tedy bylo v prvé řadě motivováno snaze vyhnout se nutnosti udělení souhlasu poškozené s převodem akcií, proto svými nepravdivými informacemi předstírali, že podmínky dovoleného prodeje byly splněny, byť dobře věděli, že tomu tak nebylo. Pokud v této souvislosti obviněný K. K. namítal, že poškozená neměla podle daných smluv žádnou možnost jakkoliv reagovat na oznámení o prodeji akcií, případně jej zakázat, a že se v čl. 5.6 písm. c) smluv zavázala, že „nepovede ani se nebude účastnit vyjednávání o prodeji s třetími osobami“, lze mu přisvědčit jen zčásti, jelikož poškozená (byla-li by si vědoma skutečného stavu věci) mohla bezpochyby odmítnout plnění z této transakce přijmout, přičemž jí byla dána možnost reagovat námitkou porušení smluv druhou stranou a zahájit např. rozhodčí řízení na základě čl. 6.10. Taktéž byla z důvodu předchozího porušení čl. 5.3 písm. b) smluv oprávněna žádat o zpětný odkup akcií podle čl. 6.2 písm. a) smluv (srov. odst. 113. a 114.) i smluvní pokutu podle čl. 6.3 (srov. odst. 105.). Tato práva jí náležela nejen před převodem akcií, ale podle čl. 6.22 písm. a) ještě 12 měsíců po něm (srov. odst. 107. a 108.).
123.\tVedle falešného navození podmínek dovoleného prodeje mělo podstatný význam také klamání společnosti B. ohledně hospodářské situace spol. U. (a s tím neoddělitelně související hodnoty jejích akcií). To hrálo svou roli již při samotné transakci se spol. A., kdy cílem bylo přesvědčit poškozenou, že prodej J. M. je alternativou k podání návrhu na prohlášení konkurzu na spol. U. a zároveň jedinou šancí, jak dosáhnout kupní ceny alespoň 2 mil. USD. Především ale bylo žádoucí, aby poškozená ani neuvažovala o realizaci práv, které jí podle smluv svědčily i v době po převodu vlastnictví k akciím, ať už se jednalo o výše zmíněné možnosti vznést různé nároky z porušení smluv, anebo i případné právo požádat od druhého výročí uzavření smluv o znalecké ohodnocení akcií podle čl. 1.4, (srov. odst. 108. a 109.). Tomu všemu se chtěli dovolatelé zajisté vyhnout právě nepravdivými informacemi o kritické finanční situaci, na jejichž základě nebylo možno uvažovat o vyšší hodnotě akcií (tedy ani vyšší ceně) a očekávat brzké zlepšení. Celkově tak měla tvrzená nedobrá ekonomická situace jednak obhájit důvodnost samotného prodeje, jednak demotivovat poškozenou, aby se nezačala o dění více zajímat a zejména činit nějaké kroky, když by neměla výhled finančního zisku. Proto i soudy mnohokrát akcentovaná „podhodnocená kupní cena“ měla z hlediska uvedení poškozené v omyl nemalý význam, byť sama o sobě nebyla přímým porušením smluv o koupi akcií. Na okraj je možno doplnit, že pokud by prodejem akcií zaniklo její právo požadovat jejich ocenění, na podvodném jednání obviněných by to vůbec ničeho neměnilo, pouze by ještě více vynikla jejich snaha o uskutečnění transakce se spol. A. před druhým výročím uzavření smluv, jak rozvedl nalézací soud na str. 47 odůvodnění svého rozsudku.
124.\tNejvyšší soud v předchozích odstavcích prezentoval svůj pohled na podvodné jednání obviněných, a to ve světle ustanovení smluv o koupi akcií. Tím se současně vyjádřil i k jejich námitkám, které v tomto směru vznesli. Nemohl tedy souhlasit s tvrzeními, že neporušili čl. 5.1 a 5.3 písm. b) nebo se zpochybňováním závěru nižších soudů, že spol. A. nebyla kupcem v dobré víře. Také se neztotožnil s výhradami K. K., že se nedopustil trestného činu podvodu, jelikož na základě smluv o koupi akcií nebylo možné uvést poškozenou obchodní společnost v omyl ohledně výše kupní ceny. Lze jen zopakovat, že porušení těchto smluv spočívalo v něčem jiném, konkrétně v předstíraném splnění podmínek dovoleného prodeje. Mimo rámec smluv však mělo význam i nepravdivé vykreslení ekonomické situace spol. U., jehož cílem bylo realizovat převod akcií na nastrčený subjekt za co nejnižší možnou cenu ke škodě společnosti B.
125.\tDovolatelé však uplatnili ještě další výhrady, které se týkaly zejména časové souslednosti jejich jednání, omylu poškozené a jí učiněné majetkové dispozice. Argumentovali tím, že podvodné jednání pachatele musí předcházet majetkové dispozici poškozeného. V tomto případě však tomu tak nebylo, neboť jedinou majetkovou dispozici učinila poškozená obchodní společnost v roce 2003 na základě smluv o koupi akcií, zatímco v roce 2005 pouze přijala plnění v podobě doplatku kupní ceny, což za majetkovou dispozici považovat nelze, neboť jde fakticky o nečinnost. Nadto obviněným nebyl prokázán podvodný úmysl již při uzavírání smluv o koupi akcií. Nejvyšší soud se ani s těmito výhradami nemohl ztotožnit, naopak dal za pravdu odvolacímu soudu i poškozené obchodní společnosti.
126.\tSpolečnost B. ve svém vyjádření (srov. odst. 68.) poukazovala na to, že přijetí plnění věřitelem je v civilním právu chápáno jako jednostranný právní úkon, což dokládala citací z komentáře k § 559 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku k zániku dluhu. Zde je uvedeno, že „splnění nastává na základě jednostranného právního úkonu dlužníka, kterým dlužník poskytuje věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit svůj dluh. Právní úkon dlužníka se nemusí stát výslovným projevem, často spočívá ve faktickém chování. V některých případech (zejména má-li dlužník splnit závazek něco dát) se vyžaduje i právní úkon věřitele, kterým plnění přijímá. Přijetí plnění od dlužníka je jednostranný právním úkonem věřitele, nezbytným k tomu, aby dluh byl splněn“ (srov. Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv, Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009 str. 1640). Přijetí plnění je tedy právním úkonem a nikoliv pouhou nečinností, jak tvrdili obvinění. Není proto důvodu, proč by nemohlo být zároveň majetkovou dispozicí, z níž vznikne škoda ve smyslu § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Lze ještě doplnit, že čl. 5.1 smluv o koupi akcií upravoval platbu doplatku kupní ceny odlišně od čl. 1.4, když na rozdíl od něj nestanovil povinnost prodávajícího (tj. poškozené) platbu přijmout. Při transakci v režimu čl. 5.1 tedy měla možnost volby, zda plnění akceptuje či nikoliv.
127.\t Pokud obviněný P. K. s odkazem na celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu namítal, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu je nutné, aby osoba jednající v omylu provedla majetkovou dispozici a na základě toho vznikla škoda, je třeba zdůraznit, že poškozená obchodní společnost prokazatelně jednala v omylu, vyvolaném obviněnými, když přijala plnění z právního úkonu, o jehož podvodném charakteru nevěděla. Rovněž jí nebylo známo, že pokud by prodej proběhl zákonným způsobem, musela by být kupní cena akcií a tím i výše doplatku nepoměrně vyšší, nikoliv přímo na základě smluv, nýbrž na základě reálné situace na trhu. Je zcela zřejmé, že dovolatelé by „nezávislé třetí osobě jednající v dobré víře“ nemohli prodat akcie za pouhé 2 mil. USD, neboť by sami vůbec nic nevydělali (a zároveň by nemohli očekávat udržení si svých pozic ve spol. U. ani lákadlo mnohamilionových zisků z toho plynoucích). Poškozená tedy v příčinné souvislosti se svým omylem přijala plnění, které pro ni bylo výrazně nevýhodné, čímž se její majetek rozrostl o poznání méně, než za stavu, kdy by jí byly všechny rozhodné skutečnosti známy. Rovněž v příčinné souvislosti se svým omylem neučinila žádné kroky k ochraně svých práv, které jí smlouvy umožňovaly. Pokud by odmítla plnění přijmout, zjevně by nedošlo ani k ukončení smluv ve smyslu čl. VII (srov. odst. 106.), jež mohlo nastat až prodejem akcií v souladu s čl. 5.1 a úplným zaplacením kupní ceny (a zde by nebylo splněno ani jedno ani druhé). Poškozené by v takovém případě zůstávala veškerá práva a nároky, které jí smlouvy o koupi akcií poskytovaly. K tomu zbývá doplnit, že Nejvyšší soud ve stanovisku svého trestního kolegia ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010 (publikovaném pod č. 51/2011 Sb. rozh. tr.), uznal za majetkovou dispozici též neuplatnění práva (v dědickém řízení), které poškozenému (jakožto oprávněnému dědici) náleželo, s právním názorem, že „majetková dispozice, kterou účastník řízení o dědictví činí v omylu (nebo s neznalostí všech podstatných skutečností), spočívá v tom, zda a v jakém rozsahu uplatní své dědické právo právě v řízení o dědictví“.
128.\tDůvodnost nelze přiznat ani související námitce obviněných týkající se časové souslednosti jednání pachatele a omylu poškozeného. Výše bylo vysvětleno, že majetkovou dispozicí lze chápat i přijetí nevýhodného plnění poškozenou obchodní společností. Podvodné jednání obviněných, tj. zaslání dopisu dne 15. 4. 2005 a uzavření smluv o převodu cenných papírů se spol. A. dne 5. 5. 2005, dané akceptaci (majetkové dispozici) předcházelo, přičemž přijetí tohoto plnění se stalo příčinou vzniku škody na majetku společnosti B. Časová souslednost, resp. pořadí jednotlivých událostí, nutné pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu tak zůstalo zachováno. Proto nebylo ani potřeba dokazovat podvodné jednání v době uzavírání smluv o koupi akcií v roce 2003 a za trestněprávně relevantní majetkovou dispozici považovat již převod akcií z vlastnictví poškozené do vlastnictví dovolatelů (a zmenšení jejího majetku), neboť další její majetková dispozice následovala po podvodné realizaci práva vyplývajícího z těchto smluv ze strany obviněných, která vedla k tomu, že majetek poškozené se rozrostl méně než, jak by tomu bylo při běžném chodu věcí.
129.\tZtotožnit se nelze ani s výhradou obviněného P. K., že skutková věta výroku o vině neobsahuje skutkové okolnosti, jimiž byla naplněna objektivní stránka trestného činu podvodu. Dalo by se sice připustit, že mohla být formulována pregnantněji, každopádně veškeré rozhodné skutečnosti, kterými byly naplněny všechny zákonné znaky dané skutkové podstaty, zde uvedeny jsou. Popsáno je klamavé jednání obviněných ohledně osoby odděleně stíhaného J. M., který měl být „údajně jedním z věřitelů společnosti U.“, i to, že své podíly prodali spol. A., „jakožto v dobré víře jednajícímu kupci“, ačkoli „oba obžalovaní věděli, že společnost A. C., je pouze jimi nastrčeným subjektem, který nedisponuje finančními prostředky“. V návaznosti na to jsou zmiňovány účelové transakce, jimiž byly na pokyn obviněných finanční prostředky v celkové výši 1,95 mil. USD „převedeny za účelem pokrytí sjednané kupní ceny z bankovních účtů společnosti U., na účet společnosti A. C.“, buď přímo nebo přes bankovní účty společností A. a P.„čímž oba obžalovaní vědomě porušili článek 5.3.b) smlouvy o prodeji akcií“. Tímto ve výsledku „umožnili, aby se jimi nastrčená společnost A. C., ... zmocnila jejich obchodního podílu ve společnosti U. ... za minimální cenu ve výši 2 mil. USD“, ačkoli si museli být vědomi „skutečné hodnoty jedné akcie a tedy záměrného podhodnocení této kupní ceny“, čímž způsobili společnosti B. škodu „nejméně ve výši 70 841 423 Kč“.
130.\tZ citovaných pasáží skutkové věty je zřejmé, že nalézací soud přiléhavě vystihl podstatu věci, tedy podvodný převod akcií na dovolateli nastrčený subjekt za nejnižší možnou cenu. Je zde patrné klamání poškozené obchodní společnosti, stran osoby J. M. a zejména toho, že spol. A. nebyla kupujícím v dobré víře, je zde definováno i vyvádění finančních prostředků z účtů spol. U. v rozporu s čl. 5.3 písm. b) smluv. Přesně tyto skutkové okolnosti přitom byly samým jádrem posuzované trestné činnosti. Z formulace skutkové věty zcela logicky a nezaměnitelně vyplývá též majetková dispozice učiněná poškozenou, tedy přijetí podhodnocené kupní ceny, která byla v příčinné souvislosti jak s jejím omylem, tak s majetkovou škodou, přesahující 70 mil. Kč, kterou utrpěla.
131.\tObligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu podvodu je dále následek podvodného jednání pachatele, a to obohacení sebe nebo jiného a zároveň způsobení škody nikoli nepatrné na cizím majetku. Znak obohacení dovolatelé nijak nesporovali, naproti tomu byly vzneseny námitky vůči způsobené škodě, zejména ze strany obviněného K. K. K tomu je na úvod možno v právně teoretické rovině předeslat, že škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk (lucrum cessans), tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen (k tomu srov. Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, str. 127 a násl.).
132.\tV tomto ohledu je ovšem nutno podotknout, že většina námitek obviněného K. K. vztahující se ke způsobené škodě se týkala hodnocení jednotlivých znaleckých posudků vypracovaných za účelem stanovení ceny akcií spol. U. v první polovině roku 2005. Obviněný nesouhlasil především s tím, že nalézací soud nevzal v potaz výsledky posudků znaleckého ústavu KPMG. Svou argumentací se tak snažit zpochybnit skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně hodnoty akcií v posuzovaném období, čímž se ale vychýlil ze zákonného rozsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatněného prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Shora bylo přitom výslovně uvedeno, že Nejvyšší soud v dovolacím řízení není oprávněn znovu hodnotit provedené důkazy a přezkoumávat učiněná skutková zjištění (srov. odst. 79. až 81.), nadto za situace, kdy obviněný v daném směru nenamítl ani extrémní rozpor. Proto není povolán jakkoliv se věcně zabývat předmětnými výhradami. Nad rámec právě zmíněného Nejvyšší soud doplňuje, že v tomto trestním řízení bylo k určení hodnoty akcií provedeno velice rozsáhlé dokazování, čítající celou řadu odborných posudků vypracovaných několika renomovanými znaleckými ústavy. Jejich výsledky oba soudy hodnotily velmi pečlivě a důvěryhodně také vysvětlily, proč vyloučily posudky znaleckého ústavu KPMG. Zcela v souladu se základními zásadami trestního procesu pak k výpočtu částky způsobené škody použily výsledky posudku znaleckého ústavu BDO, jež byly pro obviněné nejpříznivější. V podrobnostech postačuje odkázat zejména na str. 16 až 21 usnesení odvolacího soudu.
133.\t Nejvyšší soud tedy nehodlá (a ani není oprávněn) jakkoliv zpochybňovat závěry nižších soudů ohledně hodnoty akcií v době spáchání posuzované trestné činnosti. V tomto světle pak nelze zpochybnit ani způsob, jakým soud prvního stupně určil konkrétní výši škody. Je namístě připomenout, že podle § 137 tr. zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Specifikem tohoto konkrétního případu bylo, že akcie spol. U. nebyly veřejně obchodovatelné, proto nejpřiléhavějším možným způsobem, jak dostát požadavkům § 137 tr. zákoníku bylo stanovit „obvyklou cenu“ akcií právě znaleckým posudkem. Nadto si nelze nepovšimnout, že výsledky posudku znaleckého ústavu BDO, z nichž nalézací soud při stanovení výše škody vycházel, tj. nejméně 378 Kč za jednu akcii, se blížily jediným dvěma praktickým údajům indikujícím jejich hodnotu v předmětném období. Jednalo se v prvé řadě o znalecký posudek Ing. Ivany Heřboltové – Prchalové, CSc., který byl vypracován za účelem veřejné dražby minoritních akcií dne 24. 5. 2005 (tedy bezprostředně před převodem akcií na spol. A. s tím, že obvinění jej měli již v době skutku k dispozici). Ten určil cenu za jeden kus majoritní akcie spol. U. na 397,18 Kč. Dále šlo o výslednou cenu dosaženou při zmíněném prodeji, a to 404,53 Kč za minoritní akcii, přičemž hodnota akcie majoritní by byla nepochybně vyšší. Nelze tudíž vytýkat soudu prvního stupně, že využil právě závěry znaleckého posudku BDO ke stanovení škody, zejména když tak učinil ve prospěch obviněných.
134.\tSprávným shledal Nejvyšší soud také postup při vlastním výpočtu částky způsobené škody. Již bylo nastíněno, že škodou je v daném případě ušlý zisk. Tomu se ve svém podání věnoval především obviněný M. O., které Nejvyšší soud záměrně do tohoto usnesení reprodukoval, byť se jím přímo nezabýval. Zde je kromě podnětných odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu i teoretické vymezení ušlého zisku, kterým se rozumí „nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku, které bylo možno důvodně očekávat, kdyby nedošlo k poškozujícímu jednání s ohledem na pravidelný běh věcí“ (srov. shora odst. 48.). Přesně tato kritéria se uplatní i v posuzované trestní věci.
135.\tJe více než logické, že pokud by obvinění podvodně nepřevedli své podíly na jimi nastrčenou, spolupracující společnost (a jejím prostřednictvím pak následující roky netěžili finanční výhody ze svých pevných pozic ve spol. U.), nutně by se museli snažit prodat akcie za co nejvyšší částku, aby sami dosáhli nějakého zisku (tj. polovinu z částky přesahující ony 2 mil. USD). Stejného výsledku by muselo být mimochodem docíleno i v případě znaleckého ohodnocení akcií podle čl. 1.4 smluv o koupi akcií (od druhého výročí jejich uzavření). Ekonomická situace spol. U. v rozhodném období to prokazatelně umožňovala. Jinými slovy, za běžného chodu věcí, nedošlo-li by k předmětné trestné činnosti, by doplatek kupní ceny musel nepochybně přesahovat sumu 2 mil. USD. Proto nalézací soud velmi správně postupoval na základě smluvní úpravy dovoleného prodeje v čl. 5.1, resp. způsobu platby doplatku kupní ceny zakotveném v jeho bodě (iv) – srov. shora odst. 99. Jeho výši dopočítal tak, aby odpovídala stavu, kdy by převod cenných papírů proběhl v souladu se smlouvami i se zákonem na nezávislého kupce jednajícího v dobré víře. Lze doplnit, že shodný postup by musel být aplikován i v případě následného ohodnocení akcií v režimu čl. 1.4. Jak bylo uvedeno shora, soud prvního stupně kalkuloval s cenou akcií určenou znaleckým posudkem BDO. V tomto ohledu je podstatné zmínit, že částka 378 Kč za jednu akcii byla pouhým minimálním odhadem, jenž soud využil v souladu se zásadou in dubio pro reo. Fakticky by se dalo operovat s hodnotou ještě vyšší (o čemž svědčí nejen další znalecké posudky, jež braly soudy obou instancí v potaz, ale též cena 404,53 Kč, kterou v dané době zaplatila spol. X. za minoritní akcie). Naproti tomu nižší částka není s přihlédnutím k obsahu provedených důkazů nikterak realistická. Soud prvního stupně se tak nepohyboval v rovině pouhých spekulací, naopak vycházel z dobře podloženého finančního stavu spol. U. a pouze těch možností určení doplatku kupní ceny, které z takového stavu zřetelně vyplývaly. Ve vztahu k matematickému výpočtu částky způsobené škody postačuje odkázat na str. 57 a 58 odůvodnění napadeného rozsudku.
K námitce absence subjektivní stránky trestného činu podvodu.
136.\tOba dovolatelé v této souvislosti vytýkali, že jim nebyl prokázán podvodný úmysl již v okamžiku uzavření smlouvy o koupi akcií v roce 2003. Zejména obviněný P. K., se s na odkazy na judikaturu obecných soudů hájil tím, že v rámci závazkového právního vztahu musí být úmysl pachatele neplnit smluvní ujednání ke škodě druhé smluvní strany prokázán od již v době uzavření příslušného kontraktu. Toto obecné pravidlo zajisté platí, Nejvyšší soud jej nehodlá nikterak zpochybňovat, je ovšem nutno podotknout, že v posuzovaném případě byl skutkový stav poněkud odlišný. Úprava dovoleného prodeje v čl. 5.1 totiž předpokládala uzavření dalšího závazkového vztahu (kupní smlouvy) mezi kupujícími (obviněnými) a třetí osobou (kupcem v dobré víře). Uzavření tohoto závazkového právního vztahu mělo podstatný vliv i na strany původní smlouvy, neboť s příslušným aktem byl spojen mimo jiné nárok prodávajícího (poškozené obchodní společnosti) na doplatek kupní ceny s tím, že jeho přijetím byla provedena majetková dispozice (srov. odst. 126. a 127.). Úplným zaplacením doplatku navíc končila platnost smlouvy o koupi akcií a drtivé většiny práv a povinností obou stran z ní plynoucích (srov. odst. 107.). Stručně řečeno, uzavření další smlouvy s třetí osobou, předpokládané smlouvou původní, mělo zcela zásadní právní význam pro obě smluvní strany prvého kontraktu, obě činily majetkovou dispozici v souvislosti s ním, obě byly způsobilé utrpět majetkovou škodu.
137.\tNejvyšší soud je ve shodě se soudy nižších instancí přesvědčen, že za daného stavu postačuje, aby byl prokázán podvodný úmysl při uzavírání této další smlouvy, a to bez ohledu na fakt, že poškozená osoba nebyla jeho smluvní stranou, neboť se přímo dotýkala jejích práv a povinností. Zde nastala poměrně zajímavá situace, kdy obě strany druhého kontraktu, tj. smlouvy o převodu cenných papírů ze dne 5. 5. 2005 (tedy obvinění i J. M.) jednali v podvodném úmyslu, všichni ve snaze obohatit sebe, příp. jiného, ke škodě společnosti B. Ta se sice smlouvy přímo neúčastnila, což ale neznamená, že musela být jen pouhým pasivním pozorovatelem daného dění. Je opět namístě upozornit, že předmětná transakce se odehrála v rozporu se smlouvami o koupi akcií, což dávalo poškozené možnost aktivně jednat, nepřijmout nabízené plnění (učinit majetkovou dispozici), namítnout porušení smluv, žádat o zpětný odkup akcií podle čl. 6.2 písm. a) smluv atd. Jelikož ale byla dovolateli uvedena v omyl (ohledně splnění podmínek dovoleného prodeje i ekonomické situace spol. U.) žádnou z těchto možností, ke škodě na svém majetku, nevyužila. Lze tedy shrnout, že samotné jednání obviněných v roce 2005 vykazovalo veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu a zahrnovalo též vylákání majetkové dispozice ze strany poškozené obchodní společnosti. Postačuje tedy, aby bylo pokryto podvodným úmyslem jen konání v tomto období, aniž by bylo nutné prokazovat podvodný úmysl již v roce 2003. Z téhož důvodu není na místě uvažovat ani o jiné právní kvalifikaci (např. jako trestného činu poškozování věřitele podle § 256 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona).
138.\tK tématu úmyslného zavinění lze ještě doplnit, že toto bylo zcela patrné ze samotného charakteru předmětné trestné činnosti - vysoce sofistikované, zahrnující celou řadu postupných kroků, jejíž dokonání vyžadovalo předem domluvené, koordinované jednání směřující k přesně definovanému cíli. Podvodný úmysl obou obviněných byl zcela evidentní a prokazatelný z účelového vyvádění majetku ze spol. U. ve prospěch spol. A. i z obsahu dopisu ze dne 15. 4. 2005. Není ani podstatné, který z obviněných splnil ten konkrétní dílčí úkol, např. kdo psal a odeslal zmíněný dopis atp., jelikož trestná činnost by bez plně vědomé spolupráce obou z nich byla jen stěží realizovatelná (naopak zde byla nutná úmyslná součinnost J. M. a zjevně i dalších osob). K problematice subjektivní stránky se vztahuje též otázka povědomí obviněných o skutečné hodnotě akcií spol. U. v rozhodném období, s níž se spolehlivě vypořádal soud prvního stupně na str. 48 až 51 svého rozhodnutí.
139.\tO motivaci dovolatelů k jejich činu se již Nejvyšší soud několikrát zmínil, a to ve shodě s názorem odvolacího soudu. Je možno zopakovat, že převedením akcií na osobu s nimi úzce spolupracující si upevnili své pozice ve spol. U., zajistili si nad ní takovou míru kontroly, se kterou by v případě převodu akcií na nezávislého kupce rozhodně nemohli počítat, to vše s vidinou vysokých finančních zisků (kterých v následujících letech také dosáhli). Zjevně se jim však nechtělo postupovat v souladu se zákonem i smlouvami a poškozené obchodní společnosti platit za akcie nemalé finanční prostředky ze svých zdrojů, když cena by se v takovém případě musela odvíjet od znaleckého ohodnocení akcií podle čl. 1.4. Proto vymysleli důmyslný plán, aby ke svému cíli dospěli skrytě a hlavně zadarmo (resp. za peníze spol. U.), který poté úspěšně zrealizovali. Lze opětovně zdůraznit, že těsná kooperace obviněných se spol. A. byla v tomto trestním řízení bez jakýchkoliv pochybností prokázána, proto ani názor soudu prvního stupně, že ji přímo neovládali, nemůže na závěru o motivaci ke spáchání skutku ničeho změnit (srov. odst. 88. až 94.).
K námitce kriminalizace obchodněprávního jednání a porušení zásady subsidiarity trestní represe.
140.\tTato právní zásada je definovaná v § 12 odst. 2 tr. zákoníku a stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
141.\tTakto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest., z komentované literatury pak Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až § 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 117 a 118).
142.\tNa prvním místě je potřeba konstatovat, že obvinění svým jednáním naplnili všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a to jak po stránce objektivní, tak i subjektivní. Nelze přisvědčit obviněnému P. K. ohledně účelové interpretace smluv o koupi akcií ze strany nižších soudů, případně porušení pravidla in dubio pro reo. Naopak soudy zcela správně dospěly k závěru o vědomém porušení příslušných ustanovení smluv, k čemuž ani nebylo potřeba vyčkávat případného rozhodnutí civilního (obchodního) soudu. Též shledaly, že k porušení smluv došlo podvodným jednáním dovolatelů, nikoliv jen pouhým nesplněním smluvního závazku. Jejich samotná činnost tedy obchodněprávní rovinu věci dalece přesáhla.
143.\tOba obvinění vznesli argument, že poškozená obchodní společnost měla dostatek možností věc řešit jinými prostředky. Je pravdou, že smlouva o koupi akcií jí nabízela určité možnosti, jak svá práva hájit, a to především žádat o zpětný odkup akcií nebo rozhodčí řízení (podle interpretace smluv obviněným K. K. měla mít i po prodeji akcií stále právo požádat o jejich znalecké ocenění). Nelze ovšem pominout, že poškozená nevyužila některého z uvedených prostředků právě v příčinné souvislosti s omylem, do kterého byla uvedena dovolateli. Závěr, že by dostatečně nedbala svých práv, tudíž není na místě. V obecné rovině je však zásadní poznamenat, že ani možnost řešit věc jinými právními prostředky, např. zahájením civilního sporu, ještě neznamená povinnost postupovat pouze a jedině tímto způsobem, je-li zároveň spáchán trestný čin. Státní zástupkyně přiléhavě poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017, podle něhož „sama existence právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla bezezbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Acentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu - účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“
144.\tVýše bylo zdůrazněno, že obvinění naplnili všechny zákonné znaky trestného činu podvodu a uplatnění trestního postihu je zásadně přípustné. Posuzované jednání navíc nesplňuje ani jednu z podmínek pro aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tj. nedostatečnou společenskou škodlivost na straně jedné a naopak dostatečnou, účinnou možnost bránit se jinými právními prostředky na straně druhé. Je třeba připomenout, že v tomto trestním řízení bylo nezbytné provést velmi rozsáhlé a komplikované dokazování, včetně takových úkonů, jako např. zmapování účelových finančních toků a skryté spolupráce s dalšími fyzickými a právnickými osobami (navenek zcela autonomními), které byly nedílnou a velmi důležitou součástí příslušné trestné činnosti. Není dost dobře představitelné, že by k odhalení takových okolností mohlo dojít bez aktivní účasti orgánů činných v trestním řízení, proto řešení celého případu prostřednictvím civilního sporu nelze považovat za dostačující ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku (a contrario).
145.\tV tomto světle je nepřípadná i námitka, že zástupce poškozené F. M. je zkušený finančník, který mohl svůj omyl jednoduše eliminovat. Za prvé, jak bylo právě řečeno, podvodné jednání obviněných nebylo lehce odhalitelné. Za druhé je dovolací soud přesvědčen, že v mezilidských vztazích obecně, ale i ve vztazích obchodních je nutno počítat alespoň s elementární mírou důvěry jedné strany v poctivé jednání strany druhé, a proto od ní nelze spravedlivě požadovat, aby ověřovala každé tvrzení či každý krok svého smluvního partnera a nutně počítala s tím, že se jí pokusí nějak oklamat. Prokazuje-li tedy jedna strana rozumnou míru důvěry vůči straně druhé, nelze ji sankcionovat tvrzením, že svůj omyl (podvodné jednání druhého) mohla sama eliminovat a neposkytnout (trestněprávní) obranu jejím oprávněným zájmům, které jsou předmětem ochrany trestního zákoníku.
146.\tRovněž z hlediska společenské škodlivosti nelze o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe uvažovat. Dané otázce je věnováno stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), podle kterého „úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty“. V této trestní věci by toto kritérium nebylo použitelné ani ve vztahu k samotné kvalifikované skutkové podstatě § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť zde uvedená dolní hranice způsobené škody byla překročena 14x. K základní skutkové podstatě podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se snad ani není potřeba v tomto duchu vyjadřovat. Lze pouze znovu zdůraznit vysokou sofistikovanost, promyšlenost a ziskuchtivost jednání obviněných, zapojení dalších osob do jejich trestné činnosti, již zmíněnou škodu přesahující částku 70 mil. Kč, ale na okraj též poškození společnosti U. vyvedením jejího majetku (v řádech milionů Kč) za účelem nákupu jejích vlastních akcií.
147.\tJe tedy možno uzavřít, že podmínky využití § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tj. účelnost jiných nástrojů právní ochrany a velmi nízká společenská škodlivost, nebyly splněny a nutno dodat, že zcela jednoznačně ne. S trochou nadsázky by se dalo poznamenat, že pokud by i na jednání tohoto druhu bylo možno zásadu subsidiarity trestní represe aplikovat, musely by být majetkové trestné činy, jako jsou např. různé druhy podvodů (§ 209, § 210, § 211) nebo trestné činy daňové (§ 240) rovnou vyřazeny z trestního zákoníku s tím, že poškození by vymáhali své nároky vždy jen v řízení civilním nebo správním. K čemu by takový přístup vedl, lze ponechat jako řečnickou otázku.
K námitce časové působnosti trestních zákonů.
148.\tObviněný K. K. vytkl soudu prvního stupně, že nevysvětlil, zda vůbec a jakým způsobem posuzoval trestnost činu z hlediska časové působnosti zákona. Nejvyšší soud ani v tomto směru neshledal zásadní pochybení. Podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Odvolací soud napravil argumentační nedostatek nalézacího soudu a správně konstatoval, že kritériem v dané věci byla horní hranice trestní sazby, která u § 250 odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, činila 12 let, zatímco v případě § 209 odst. 5 současného trestního zákoníku dosahuje „pouhých“ 10 let. Jeho aplikace byla tedy pro obviněné příznivější. Z námitek dovolatele je zjevné, že odkazoval na § 88 odst. 1 tr. zákona, kdy k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, čímž se ve své podstatě domáhal mírnější právní kvalifikace jeho jednání podle nižších odstavců § 250 tr. zákona. Je vhodné zmínit, že pojem „nebezpečnosti činu pro společnost“ (podle § 3 odst. 2 tr. zákona) se svým obsahem velice blíží pojmu „společenské škodlivosti činu“ ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Shora již Nejvyšší soud konstatoval, že společenská škodlivost jednání obou obviněných byla vysoká (srov. odst. 146.). Neméně vysoká by byla také nebezpečnost činu pro společnost podle staré právní úpravy s tím, že naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 250 odst. 4 tr. zákona by bylo zcela na místě (po stránce formální i materiální). Proto postup podle zákona účinného v době spáchání skutku by nebyl pro obviněné příznivější.
K námitce do výroku o trestu.
149.\tObviněný K. K. požadoval mimořádné snížení trestu odnětí svobody na základě § 58 odst. 1 tr. zákoníku zejména s přihlédnutím ke své rodinné situaci. Taková námitka ovšem nenaplňuje nejen žádný z dovolacích důvodů, který tento obviněný uplatnil, ale ani jakýkoliv jiný. V rámci tzv. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je sice přípustné vznášet námitky „ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, tj. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu“, nikoliv však napadat samotnou výměru (anebo druh) uloženého trestu. To by bylo možno učinit na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který lze uplatnit pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nicméně z této citace je patrné, že takto je možno brojit pouze proti takové výměře trestu, která se pohybuje mimo příslušnou trestní sazbu, buď tedy nedosahuje ani její dolní hranice nebo naopak přesahuje hranici horní.
150.\tV konkrétním případě trestní sazby § 209 odst. 5 tr. zákoníku (5 až 10 let) by tak trest musel být kratší než oněch 5 let anebo delší než 10 let. To ovšem v posuzované trestní věci nenastalo, soud prvního stupně uložil obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let. Proto platí že, „nelze prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejm. nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák.)“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 263/2016, ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 890/2016, ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1051/2014, ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 969/2016 aj.). Jinak řečeno v dovolacím řízení nelze rozporovat hodnocení polehčujících a přitěžujících okolností. Nejinak tomu je stran požadavku na snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, neboť sám název tohoto ustanovení indikuje, že jde o postup mimořádný, na který není právní nárok a záleží jen na soudu, zda k takovému (výjimečnému) kroku přistoupí či nikoliv. Daná otázka tak zásadně není způsobilá být předmětem dovolacího přezkumu, je-li trest jinak uložen v rámci trestní sazby, a nikoliv mimo ni.
151.\tZásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016 aj.). V takovém případě by ovšem musely být kumulativně splněny tři podmínky: (1) jsou zde určité okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že (2) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že (3) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání. O takový extrémní případ se ale v posuzované věci nejedná. Okolnosti vyhodnocené oběma nižšími soudy nejsou natolik výjimečné, aby dovolily vyslovit závěr, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákoníkem bylo pro obviněného nepřiměřeně přísné a že by bylo možno dosáhnout jeho nápravy trestem kratšího trvání. Proti mimořádnému snížení délky uloženého trestu hovoří především vysoká společenská škodlivost činu, promyšlený a sofistikovaný způsob jeho spáchání, způsobení škody ve výši několika desítek milionů, ale též absence jakékoliv lítosti a sebereflexe ze strany dovolatele. Doba, která od spáchání trestné činnosti uplynula, vedla soudy k rozhodnutí snížit ukládaný trest odnětí svobody až na samou dolní hranici trestní sazby, což by za jiných okolností (rozhodoval-li by soud dříve po spáchání činu) bylo nepochybně velmi mírné potrestání za tak závažné jednání. Postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku nelze ospravedlnit ani rodinnými poměry obviněného, neboť nároky na výživu jeho sedmi dcer lze bezpochyby dostatečně uspokojit z jeho rozsáhlého majetku, jehož zajištění bude patrně v blízké době zrušeno. Nadto tři z těchto dcer jsou v současné době již zletilé (18 až 21 let), jedna dcera je dospívající (14 let), mohou tedy být svým matkám nápomocny při výchově mladších sester.
K námitkám do výroku o náhradě škody.
152.\tOba dovolatelé namítali zejména promlčení nároku poškozené obchodní společnosti na náhradu škody. Právní úpravu, jež je pro posouzení nadnesené otázky klíčová, obsahoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v ustanovení § 106. Podle něho:
§\t(1) Právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
§\t(2) Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
153.\tV tomto případě byla škoda způsobena úmyslným trestným činem, proto je nutno uvažovat s desetiletou objektivní promlčecí lhůtou. Škodnou událostí bylo dokonání posuzované trestné činnosti, datované dnem 5. 5. 2005. Od tohoto okamžiku počala běžet promlčecí lhůta, jejíž konec připadal na den 5. 5. 2015. Ze spisového materiálu vyplývá, že poškozená uplatnila nárok na náhradu škody krátce po zahájení trestního stíhání obviněných dne 16. 11. 2012. Předmětný nárok proto nemohl být v danou dobu promlčen, přičemž ani není třeba zabývat se otázkou stavení promlčení.
154.\tK poznámce obviněného P. K. , (potažmo námitkám obviněného M. O. ), že spol. B. nebyla osobou poškozenou a tudíž způsobilou k uplatnění nároku na náhradu škody, je možno stručně poznamenat, že to byla právě poškozená obchodní společnost (a nikdo jiný), která byla původním vlastníkem akcií spol. U. a jen ona vstoupila s dovolateli do smluvního vztahu. To mimochodem nebylo z jejich strany nijak nezpochybněno. Především to ale byla poškozená, které svědčil nárok na doplatek kupní ceny vyplývající ze smluv o koupi akcií. Vznikla-li škoda právě v této oblasti, byla z titulu tohoto jejího právního postavení oprávněna k uplatnění nároku na její náhradu pouze spol. B. C. R. a žádná jiná obchodní společnost. Argument, že se jednalo o „holdingový vehikl, který ... formálně vystupoval svým jménem, avšak na cizí účet, tj. na účet a z peněz investorů“ byl v tomto směru bez významu.
155.\tNejvyšší soud v dovolacím řízení posuzuje napadená rozhodnutí z hlediska skutkového a právního stavu, jenž panoval v okamžiku, kdy byla přijata (tj. ex tunc). Do výroku o náhradě škody tudíž nezasahoval ani z důvodu, že obviněný P. K., částku 70 841 423 Kč v plné výši uhradil, jelikož se tak stalo až dne 11. 12. 2018, tedy více než dva měsíce po rozhodnutí odvolacího soudu.
Závěr a návrh na přerušení (odložení) výkonu rozhodnutí.
156.\tZe všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných P. K. , a K. K. jako zjevně neopodstatněná odmítl. Své rozhodnutí učinil na základě § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S ohledem na výsledek dovolacího řízení neshledal důvodu rozhodovat o návrhu obou zmíněných dovolatelů, aby předseda senátu Nejvyššího soudu postupem podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil, resp. (vzhledem k faktickému stavu ke dni konání neveřejného zasedání) přerušil výkon napadených rozhodnutí.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 3. 2020
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu