82.\tPodstatně komplikovanější byla důkazní situace ohledně skutku pod bodem 1., kde není k dispozici kamerový záznam a rozhodnutí soudů je vystavěno na výpovědi poškozeného R. S., kterou obvinění L. B. i T. V. četnými argumenty zpochybňovali. Je nutno zdůraznit, že soud prvního stupně v bodě 42. svého rozhodnutí věnoval hodnocení tohoto důkazu poměrně důkladnou pozornost a jeho úvahy lze v daném směru akceptovat. Poukazovali-li oba dovolatelé na zásadní rozpory ve výpovědích poškozeného, nelze jim v tomto směru přisvědčit, jelikož jeho výpověď byla od doby podání trestního oznámení (před více než devíti lety) v základních bodech konstantní. Přitom mu nelze vyčítat, že si (zvláště po tak dlouhé době) přesně nezapamatoval např. to, který konkrétní policista ho jakou končetinou do jaké části těla a kolikrát udeřil. Nicméně poškozený setrvale popisoval, že byl oběma dovolateli napaden, bit do žeber a kopán do stehen. Pokud obvinění poukazovali na motivaci poškozeného policistům se pomstít smyšleným trestním oznámením, není to zdaleka tak jednoznačné, protože jako recidivistovi mu muselo být jasné, že tento krok by se mu při dalším potenciálním jednání s policisty mohl velmi nevyplatit. Dovolateli zmiňované snaze o pomstu také neodpovídá tvrzení poškozeného, že si část své dřívější výpovědi ohledně rasistických urážek vymyslel. Pokud by chtěl obviněné opravdu nepravdivě obvinit, nic takového by nečinil a již vůbec ne zcela spontánně bez předchozího impulzu (jak tomu u hlavního líčení dne 5. 10. 2021 bylo, dalo by se spíše usuzovat, že za touto změnou výpovědi stojí poškozeným proklamovaná, v minulých letech objevená víra v Ježíše Krista). Přesto tento moment vzbuzuje jisté pochybnosti o věrohodnosti jeho výpovědi. Naproti tomu další nově zmíněná okolnost, že po skutku šel oznámit jednání obviněných nejprve na okresní soud a teprve poté na státní zastupitelství, není natolik podstatná, aby výrazně ovlivnila hodnocení jeho svědectví. Poukazy dovolatelů na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jsou nepochybně vcelku odůvodněné, přesto však je vhodné připomenout, že byla zjištěna tendence poškozeného události dramatizovat a zveličovat, spíše než si přímo vymýšlet. Nadto byla tímtéž posudkem potvrzena jeho schopnost události správně vnímat a reprodukovat.
83.\tVedle skutečností, které výpověď poškozeného R. S. bezpochyby snižovaly (jednalo se o recidivistu, který se často dostával do fyzických potyček, simuloval schizofrenii za účelem získání invalidního důchodu), vyzdvihl soud prvního stupně také okolnosti, které naopak mohly svědčit o její pravdivosti (přes bohaté zkušenosti s policií nikdy předtím žádné podobné trestní oznámení nepodal, jednání oznámil prakticky ihned, popis událostí byl v podstatných bodech konstantní). Klíčový je také fakt, že lékařskou zprávou byly doloženy modřiny na stehnech poškozeného a také že na základě jeho trestního oznámení došlo k instalaci kamery na služebně, čímž bylo odhaleno jednání v bodech 2. až 5. a potvrzeno, že k napadání osob na předmětné služebně ze stran policistů opravdu docházelo. Nejvyšší soud považuje za důležité vyzdvihnout ještě jednu skutečnost, a to že poškozený popsal také charakteristický modus operandi. Ve všech svých výpovědích uváděl, že obviněný T. V. si před útokem na něj nejprve nasadil rukavice a poté jej začal bít. Při sledování videozáznamů z dalších skutků bylo evidentní, že všem útokům předcházelo právě nasazení si černých kožených rukavic, někdy tak dovolatelé činili až demonstrativně, když vyslýchaní nevypovídali podle jejich představ, anebo obviněný J. D. v jeden moment sdělil poškozenému L. K., že „už jej začíná srát a že si jde pro rukavice“. Šlo tedy pravděpodobně o jakousi zavedenější praxi, kterou poškozený R.S. popsal. Vedle toho hovořil také o kopání ze strany obviněného L. B., který byl posléze zachycen kamerou při tomtéž jednání vůči poškozenému J. K. T. (který byl mimochodem podobným recidivistou jako R. S. a stejně jako on si šel hned po propuštění ze služebny stěžovat na jednání policistů, č. l. 306).
84.\tLze tedy uzavřít, že okolnosti, které svědčily o věrohodnosti výpovědi poškozeného R. S. nakonec převážily nad dalšími okolnostmi, které naopak jeho důvěryhodnost podrývaly. Proto závěr o vině obou dovolatelů skutkem pod bodem 1. mohl v konečném důsledku obstát. Jen pro úplnost a ve shodě se státním zástupcem i Nejvyšší soud poznamenává, že okolnost, že druhým pachatelem skutku byl vedle obviněného L. B. obviněný T. V., lze nepřímo dovodit také ze záznamu městské policie, která poškozeného R. S. předala právě obviněnému T. V., který sám připustil, že se při řešení přestupku poškozeného se spoluobviněným L. B. s ohledem na osobu poškozeného k němu nechovali tak citlivě jako v jiných případech. Ani v tomto případě, ve vztahu k hodnocení důkazů, nelze proto shledat jakékoliv porušení základních principů trestního řízení nebo ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
85.\tVšichni dovolatelé vznesli výhrady také proti právnímu posouzení skutku. V této oblasti se uplatní důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na jehož základě lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
86.\tDovolatelé L. B., J. D. a J. Ch. nesouhlasili s právním posouzením skutků 3. až 5. jako zločinu mučení a jiného nelidské a krutého zacházení podle § 149 tr. zákoníku. Podstatou jejich námitek bylo tvrzení, že jednání popsané ve výroku o vině svojí intenzitou znaky tohoto zločinu nevykazuje a že chybí i úmysl směřující k tomu, aby působili jinému tělesné nebo duševní utrpení. Zločinu mučení a jiného nelidského a krutého zacházení podle § 149 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo mučením nebo jiným nelidským a krutým zacházením v souvislosti s výkonem pravomoci orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci působí jinému tělesné nebo duševní utrpení. Spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako úřední osoba, naplní zvlášť přitěžující okolnost uvedenou v § 149 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a spáchá-li takový čin opětovně, i zvlášť přitěžující okolnost uvedenou v § 149 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Je vhodné doplnit, že k naplnění subjektivní stránky zločinu podle § 149 odst. 1 tr. zákoníku nestačí, že pachatel při jiném nelidském a krutém zacházení jednal úmyslně (§ 15 tr. zákoníku), musí být také prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení jinému tělesné nebo duševní utrpení. Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud prvního stupně shledal naplněny zákonné znaky tohoto zločinu v alternativě, že všichni obvinění jiným nelidským a krutým zacházením v souvislosti s výkonem pravomoci orgánu státní správy působili jinému tělesné nebo duševní utrpení a spáchali čin jako úřední osoby, obvinění L. B. a J. D. jej spáchali opětovně. Proto bylo jednání obviněného J. Ch., právně kvalifikováno jako zločin mučení a jiného nelidské a krutého zacházení podle § 149 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jednání obviněných L. B. a J. D. podle § 149 odst. 1, odst. 2 písm. a), e) tr. zákoníku.
87.\tV obecné rovině není od věci připomenout, že právní úprava zločinu uvedeného v 149 tr. zákoníku vychází z Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (publikovaná pod č. 143/1988 Sb., dále „Úmluva proti mučení“). Úmluva proti mučení explicitně definuje v čl. 1 toliko „mučení“, které pro účely této Úmluvy znamená jakékoli jednání, jímž je člověku úmyslně působena silná bolest nebo tělesné či duševní utrpení s cílem získat od něho nebo od třetí osoby informace nebo přiznání, potrestat jej za jednání, jehož se dopustil on nebo třetí osoba nebo z něhož jsou podezřelí, nebo s cílem zastrašit nebo přinutit jej nebo třetí osobu nebo z jakéhokoli jiného důvodu založeného na diskriminaci jakéhokoli druhu, když taková bolest nebo utrpení jsou působeny veřejným činitelem (tj. úřední osobou) nebo jinou osobou jednající z úředního pověření nebo z jejich podnětu či s jejich výslovným nebo tichým souhlasem. Toto vymezení nezahrnuje bolest nebo utrpení, které vznikají pouze v důsledku zákonných sankcí, jsou od těchto sankcí neoddělitelné nebo jsou jimi vyvolány náhodou. Podle čl. 2 odst. 1 této Úmluvy (proti mučení) každý stát, který je její smluvní stranou, přijme účinná zákonodárná, správní, soudní či jiná opatření pro zabránění mučení na celém území, jež je pod jeho jurisdikcí. Podle čl. 2 odst. 2 žádné výjimečné okolnosti, ať jsou jakéhokoli druhu, buď válečný stav nebo hrozba války, vnitropolitická nestabilita nebo jakákoli jiná mimořádná situace, nemohou sloužit k ospravedlnění mučení. Podle čl. 4 odst. 1 Úmluvy proti mučení každý stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, zajistí, aby všechny akty mučení byly trestnými činy podle jeho trestního zákona. Podle jejího čl. 4 odst. 2 každý takový stát je povinen stanovit za tyto trestné činy odpovídající tresty s přihlédnutím k jejich závažnému charakteru. Podle čl. 16. odst. 1 zmiňované Úmluvy proti mučení každý stát, který je smluvní stranou této Úmluvy (proti mučení), se zavazuje zabránit na kterémkoli území pod jeho jurisdikcí dalším činům krutého, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, které nespadají pod mučení, jak je vymezeno v článku 1, jsou-li takovéto činy spáchány veřejným činitelem nebo jinou osobou jednající z úředního pověření nebo z jejich podnětu či s jejich výslovným nebo tichým souhlasem. Uvedené pojmy však Úmluva proti mučení nedefinuje.
88.\tZákaz mučení je obsažen také v čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu. ESLP chápe čl. 3 Úmluvy jako jedno z nejdůležitějších práv a jako jedno z mála práv v ní a lidských práv vůbec je absolutní, což znamená, že z něj nejsou možné žádné výjimky za žádných okolností. Přistupuje k němu zcela v souladu s již zmiňovaným mezinárodním instrumentem zakazujícím mučení, nelidské a ponižující zacházení. Zákaz špatného zacházení (v širším slova smyslu) je zakotven rovněž v čl. 7 odst. 2 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.
89.\tŠpatné zacházení musí, aby spadalo do rozsahu čl. 3 Úmluvy a také čl. 7 odst. 2 Listiny, dosáhnout minimálního stupně závažnosti. Posouzení tohoto minima závisí na všech okolnostech případu, jako je délka trvání zacházení, jeho fyzické nebo psychické důsledky, a v některých případech i na pohlaví, věku a zdravotním stavu (viz, kromě dalších, rozsudek pléna ESLP ve věci Irsko proti Spojenému království ze dne 18. 1. 1978, č. 5310/71, § 162; či rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Gäfgen proti Německu ze dne 1. 6. 2010, č. 22978/05, § 88). Další faktory zahrnují účel, pro který ke špatnému zacházení došlo, společně s úmyslem nebo motivací s ním související (srov. rozsudek ESLP ve věci Egmez proti Kypru ze dne 21. 12. 2000, č. 30873/96, § 78; Gäfgen, citováno výše, § 88), přestože absence úmyslu ponížit nebo snižovat důstojnost oběti nemůže nezvratně vyloučit konstatování porušení čl. 3. Ohled musí být brán také na kontext, ve kterém ke špatnému zacházení došlo, jako je atmosféra zvýšeného napětí a emocí (srov. kupř. Selmouni, citováno výše, § 104; a Egmez, citováno výše, § 78; viz také, kromě dalších, Gäfgen, citováno výše, § 88). Špatné zacházení, které dosahuje daného minimálního stupně závažnosti, obvykle zahrnuje skutečné tělesné zranění nebo intenzivní fyzické či psychické utrpení. I v případě absence těchto aspektů, kdy zacházení ponižuje nebo snižuje důstojnost jednotlivce, lze projevení nedostatku respektu či snížení jeho lidské důstojnosti nebo vyvolání pocitů strachu, úzkosti či pocitu méněcennosti, schopné zlomit psychický nebo fyzický odpor jednotlivce, charakterizovat jako ponižující a rovněž spadá do zákazu stanoveného čl. 3 Úmluvy i čl. 7 odst. 2 Listiny (viz, kromě dalších, rozsudek ESLP ve věci Vasyukov proti Rusku ze dne 5. 4. 2011, č. 2974/05, § 59; Gäfgen, citováno výše, § 89; obdobně viz kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 860/15, ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1042/15, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 2077/17).
90.\tV praxi ESLP je mučení od dalších druhů špatného zacházení odlišeno zejména vyšší intenzitou způsobeného utrpení, když mučení je zacházení, které způsobuje „velmi závažné a kruté utrpení“ (Irsko proti Spojenému království, citováno výše, § 167). Posuzování této „závažnosti“ závisí na stejných faktorech jako zkoumání, zda zacházení vůbec překračuje práh intenzity potřebný pro aplikaci čl. 3 Úmluvy. Třebaže ESLP často nerozlišuje mezi nelidským a ponižujícím zacházením, lze vysledovat, že zacházení, které působí buď „přímo ublížení na zdraví“ nebo „intenzivní fyzické a psychické utrpení“, je nelidským zacházením (srov. Irsko proti Spojenému království, citováno výše, § 167; Gäfgen, citováno výše, § 89, 93). Zacházení, které vyvolává u oběti pocity strachu, úzkosti a méněcennosti, které jsou schopny ji ponížit a pokořit a případně překonat její fyzický nebo duševní odpor, je ponižujícím zacházením (srov. Irsko proti Spojenému království, citováno výše, § 167; KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 406–408).
91.\tPojem „jiné nelidské a kruté zacházení“, který je v daných souvislostech relevantní, trestní zákoník výslovně nedefinuje. Podle komentářové literatury k trestnímu zákoníku jsou jiným nelidským a krutým zacházením ve smyslu § 149 tr. zákoníku logicky všechna další jednání, jimiž pachatel působí poškozenému tělesné nebo duševní utrpení, která nejsou zahrnuta v pojmu mučení, které je definováno (mimo jiné) jako způsobení silné bolesti či tělesného nebo duševního utrpení. Může jít o různé formy hrubého nebo ponižujícího zacházení, které nelze přímo zahrnout pod mučení, zejména z hlediska jednorázové intenzity, ale vystupňované např. délkou trvání, zdravotním či jiným postižením poškozené osoby. Takovým jednáním může být a často bývá i jednání spočívající ve znásilnění nebo jiném sexuálním zneužívání a ponižování anebo v jiném hrubě ponižujícím jednání, které má výrazný vliv na psychiku oběti. Další formou může být působení za pomoci radioaktivního nebo jiného záření, silného hluku apod. Protože pro mučení je charakteristické, že se zpravidla nejedná o jednorázový akt, má určitou systematičnost a jednotlivé útoky se opakují, lze pod pojem jiné nelidské a kruté zacházení zahrnout i jednotlivé akty působící méně intenzivní tělesné nebo duševní utrpení, které je však při působení na oběť vystupňováno delším či opakovaným působením (srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník I. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1585–1591).
92.\tI z tohoto náznaku je zjevné, že výklad předmětného zákonného znaku se nemůže odchylovat od výkladu zaujatého v judikatuře ESLP a na ni navazující judikatuře Ústavního soudu. K odlišení špatného zacházení (v užším smyslu) od mučení se tak nabízejí zejména dvě kritéria, a to: 1) nižší intenzita způsobené újmy (vyžaduje se však, aby újma či utrpení dosáhlo alespoň určité minimální míry, a/nebo 2) absence motivace, resp. cíle, pro který je utrpení působeno. Obecně lze formulovat vztah nepřímé úměry mezi intenzitou působených útrap a závažností následků na straně jedné a dobou útrapy způsobujícího zacházení: čím delší doba zacházení, tím menší intenzita a závažnost následků se vyžaduje k tomu, aby zacházení mohlo být kvalifikováno jako „špatné“ (kruté, nelidské, ponižující či mučivé).
93.\tHovoříme-li o nelidském zacházení, zdůrazňujeme tím následek spočívající v narušení tělesné a duševní integrity osoby, čímž se blíží mučení. Jestliže použitím již zavedeného termínu „ponižující zacházení“ označujeme špatné zacházení, které primárně narušuje lidskou důstojnost, např. jednání vystavující osobu situaci či donucující ji k jednání¨, jež je proti jejímu svědomí, jednání vyvolávající pocity strachu, útrap a méněcennosti, způsobilé nalomit její tělesnou a morální odolnost, nutně je třeba jej označit též za „kruté zacházení“. Jistě však také platí, že nelidské a kruté zacházení jsou zpravidla přítomny současně (přiměřeně viz WAGNEROVÁ, E.; ŠIMÍČEK, V.; LANGÁŠEK, T.; POSPÍŠIL, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s. 2012, s. 203–206). Není tedy žádný rozumný důvod nahlížet na charakteristické rysy znaku „jiné nelidské a kruté zacházení“ odlišně od znaků již definovaných v souvislosti s nelidským a ponižujícím zacházením.
94.\tS tímto náhledem a ve světle východisek obsažených v judikatuře ESLP a Ústavního soudu je třeba hodnotit i jednání dovolatelů v bodech 3. až 5. výroku o vině. Obecně lze úvodem konstatovat, že na videozáznamech k těmto skutkům lze vypozorovat, že obvinění poškozeným vskutku působili tělesné i duševní utrpení, podrobili je hrubému, případně i ponižujícímu jednání, které bylo ve dvou případech vystupňováno především délkou trvání. Jednání dovolatelů vůči poškozenému M. D. v bodě 3. trvalo přibližně čtyři hodiny, obvinění jej nutili, aby se doznal i ke skutkům, pro které vůbec nebyl zadržen, postupně začali stupňovat intenzitu nátlaku, občas dali poškozenému facku rukou v kožené rukavici (a to poměrně velkou silou), jeden obviněný jej uhodil pěstí do zad, druhý kopl do nohy, opakovaně mu vyhrožovali, že intenzita násilí se bude zvyšovat (teprve se rozjíždějí, příště budou pěsti), v dalších částech jej opakovaně umísťovali do policejní cely. Přitom poškozený M. D. byl zcela klidný, nijak moc nereagoval ani na obdržené rány a celkově svým chováním nezavdával sebemenší podnět k jeho napadání (příp. k užití donucovacích prostředků), pouze se nechtěl doznat k trestné činnosti. Je zcela zjevné, že tímto jednáním vytvářeli obvinění na poškozeného silný psychický nátlak, zejména když byl omezen na svobodě a nevěděl, jak dlouho bude ještě jednání pokračovat, kam až dovolatelé v násilném jednání zajdou, což jej nakonec vedlo až k vynucenému doznání se ke všemu, co policisté chtěli. V daném případě lze bez pochybností potřebnou míru tělesného i duševního utrpení dovodit, a to zejména s přihlédnutím k několikahodinovému trvání skutku.
95.\tSkutek pod bodem 4. sice nevykazoval takovou intenzitu jako ten v bodě 3., nicméně i zde byl přítomen otevřený psychický nátlak (včetně určitého citového vydírání svědomím a následky činu) doplněný výhrůžkami násilí či uvalením vazby, pokud se poškozený L. K. nedozná k odcizení televize. Obvinění zde vystupovali jako „hodný a zlý policista“, kdy se vyslýchající – obviněný J. D., choval na jednu stranu a občas poměrně korektně, nechal poškozeného vykouřit i cigaretu, na druhou stranu však začal zvyšovat hlas a poškozeného neustále obviňovat ze lží, pokud nevypovídal podle jeho představ, uváděl sice, že nemá zájem poškozenému ubližovat, avšak pokud bude stále nepravdivě vypovídat, nebude mít jinou možnost, zavolá kolegu a poškozeného to bude bolet. Dvakrát skutečně obviněného L. B. přivolal, poprvé ještě k ničemu nedošlo, avšak podruhé již druhý dovolatel, který se k poškozenému naopak choval velmi ostře, nadřazeně, zvyšoval hlas a tykal mu, jej udeřil do hlavy. Po jeho odchodu obviněný J. D. pokračoval ve stejném duchu ve výslechu i výhrůžkách, poškozenému například zdůrazňoval, že bude hůř nebo že jeho budoucnost závisí na něm. Poté byl poškozený umístěn na tři hodiny do cely, aby po jejím opuštění podepsal všechny listiny, které mu byly předloženy, aniž by je četl. V tomto případě lze shledat primárně duševní utrpení poškozeného vyvolané silně manipulativním jednáním obviněných, které v něm muselo vyvolat strach z dalšího hrozícího fyzického násilí i o svou budoucnost. I tento skutek byl vystupňován délkou převyšující čtyři hodiny od počátku výslechu do podpisu připravených dokumentů poškozeným.
96.\tSkutek pod bodem 5. se od předchozích lišil, byl kratší, avšak intenzita protiprávního jednání byla výrazně vyšší. Je nutno připustit, že poškozený J. K. T. byl pod vlivem návykových látek a choval se nevhodně a velmi hystericky. Policisté za této situace ignorovali jeho prosby, aby jej pustili na záchod. Poté, co se vymočil z cely do výslechové místnosti, se začal vztekat, že policistům pětkrát říkal, že potřebuje čůrat, křičel, že si to klidně vytře, a poté, co byl puštěn do výslechové místnosti, aby začal vytírat, silou odstrčil židli a bouchl s ní o stůl. Následujících pár sekund již jen mírně popocházel v místnosti, a právě v tuto chvíli přišel obviněný J. D. a okamžitě poškozeného udeřil pěstí do obličeje a způsobil mu zranění. Zároveň mu podal jeho mikinu, kterou měl začít vytírat. Poškozený ovšem začal plakat a mikinu víceméně jen sunul před sebou po podlaze a pak se úplně zastavil, a to i přes pokyny policistů aby „dělal“ a vytíral. Následně se mu obviněný L. B. snažil zvýšeným hlasem poručit, aby pokračoval, což poškozený neuposlechl, takže do něho dovolatel začal kopat (zejména třetí kop byl proveden velmi vysokou razancí), na což poškozený vždy zareagoval hlasitým křikem, poté křičel a prosil o záchranu, následně mu obviněný L. B. přikazoval, aby „zalezl do cely“, znovu jej (již mírněji) kopl, poškozený začal opět křičet, válet a kutálet se po zemi, pak zalezl pod stůl, začal opakovat, že to policisté přehnali, až jej obviněný L. B. zataháním za ucho donutil zalézt do cely. V tomto případě lze bez důvodných pochybností konstatovat způsobení bolesti i tělesného utrpení, neboť poškozený byl nemilosrdně zmlácen, přičemž ani jeho nevhodné chování rozhodně nebylo takového rázu, aby proti němu muselo být užito násilí, navíc v takové intenzitě. Vedle toho neslo zacházení s poškozeným i zjevné prvky ponižování.
97.\tU všech tří skutků tedy byla kritéria nelidského a krutého zacházení ve smyslu § 149 tr. zákoníku splněna, přičemž agresivního, manipulativního i ponižujícího (tj. špatného) jednání se obvinění jako příslušníci Policie České republiky, a tedy úřední osoby, dopouštěli v souvislosti s výkonem pravomoci orgánu státní správy – orgánu veřejné moci. Pro úplnost lze dodat, že jejich jednání nebylo odůvodněno chováním poškozených, a to ani v případě skutku pod bodem 5. Nelze nepřipomenout, že tento typ jednání je zcela nepřípustný i z hlediska judikatury ESLP, jenž zastává stanovisko, že osoby v detenci, respektive osoby, proti nimž zasahují příslušníci bezpečnostních složek, jsou ve zranitelném postavení, a proto jakékoli použití fyzické síly, která nebyla nezbytně vynucena vlastním chováním těchto osob, snižuje lidskou důstojnost a je v zásadě porušením Úmluvy. V této souvislosti lze zmínit např. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Bouyid proti Belgii ze dne 28. 9. 2015, č. 23380/09, která se týkala případu dvou bratrů, kteří oba dostali při výslechu na policejní stanici po jedné facce, za stavu, kdy se chovali k policistům provokativně, arogantně a pohrdavě, policisté měli navíc dlouhotrvající vyhrocené vztahy s rodinou Bouyidových, proti kterým byla vedena již celá řada řízení. Vysvětlení policistů s odkazem na nevhodné chování bratrů u výslechu označil ESLP za zjevně nedostatečné k tomu, aby použití síly ze strany policistů mohlo být považováno za absolutně nezbytné (přiměřeně také rozsudek ESLP ve věci Ribitsch proti Rakousku ze dne 4. 12, 1995, č. 18896/91, § 38; rozsudek velkého senátu ESLP ve věci El-Masri proti Bývalé jugoslávské republice Makedonie ze dne 13. 12. 2012, č. 39630/09, § 207, aj.). Nahlíženo touto optikou jednání dovolatelů v posuzovaném případě zjevně vykazuje znaky (přinejmenším) jiného nelidského a krutého zacházení.
98.\tObvinění J. D. a J. Ch., zpochybnili také potřebnou formu zavinění, tvrdili, že nebyl prokázán jejich úmysl působit jinému tělesné nebo duševní utrpení. Ani těmto námitkám nelze přisvědčit. Jak již bylo dříve uvedeno, k naplnění subjektivní stránky zločinu podle § 149 odst. 1 tr. zákoníku skutečně nestačí, že pachatel při jiném nelidském a krutém zacházení jednal úmyslně, s čímž obvinění výslovně nepolemizovali, musí být také prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení jinému tělesné nebo duševní utrpení. Za tělesné nebo duševní utrpení je třeba v daných souvislostech považovat intenzivní fyzickou nebo duševní bolest („silná“ bolest, zmiňovaná obviněnými, je imanentním znakem mučení) včetně výrazného strachu, obav o svůj život nebo zdraví či o život nebo zdraví blízkých osob, vyvolání poruchy zdraví nebo onemocnění apod. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, úmysl přímý], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, úmysl nepřímý, eventuální]. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222). Jak přiléhavě podotkl státní zástupce, u všech obviněných byla naplněna i subjektivní stránka tohoto zločinu, poněvadž již z povahy opakovaného a několik desítek minut trvajícího hrubého slovního i fyzického napadání je zřejmé, že ke způsobení tělesného nebo duševního utrpení, jež nepochybně vykazovalo s ohledem na intenzitu jednání obviněných vůči poškozeným potřebný stupeň závažnosti, směřoval nejméně nepřímý úmysl obviněných.
99.\tSoudy proto správně jednání obviněných právně posoudily jako zločiny mučení a jiného nelidského a krutého zacházení ve smyslu § 149 tr. zákoníku, konkrétně jednání obviněného J. Ch., podle § 149 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jednání obviněných L. B. a J. D. podle § 149 odst. 1, odst. 2 písm. a), e) tr. zákoníku. Námitky vůči naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty obvinění neuplatnili a o jejich existenci ani není žádných pochyb.
100.\t Dovolací soud jen pro úplnost a nad rámec řečeného k poznámce obviněného L. B., že soud prvního stupně dostatečně nevysvětlil důvody, pro které byl skutek pod bodem 1. výroku o vině rozsudku právně posouzen jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a jeho se týkající skutky pod bodem 4. a 5. jako zločin mučení a jiného nelidského a krutého zacházení ve smyslu § 149 tr. zákoníku, poznamenává, že do jisté míry lze přisvědčit výtce, že argumentace soudu prvního stupně, že jednání obviněných u skutku pod bodem 1. (a shodně i pod bodem 2.) „nevykazovalo takovou intenzitu, jako tomu bylo u ostatních skutků“ (bod 44. rozsudku soudu prvního stupně, shodně bod 22. usnesení odvolacího soudu) není zcela vyčerpávající. Není ale na dovolacím soudu, aby měnil závěry tohoto soudu v neprospěch obviněného. Zákaz reformace in peius ovládá i dovolací řízení a potvrdil-li dovolací soud správnost úvah soudu prvního stupně, jakož i odvolacího soudu co do posouzení skutků spáchaných obviněnými pod body 3. až 5. rozsudku soudu prvního stupně jako zločinu mučení a jiného nelidského a krutého zacházení ve smyslu § 149 tr. zákoníku, pak i kdyby dospěl k názoru, že skutky pod bodem 1. a 2. jsou charakterizovány špatným zacházením obviněných vůči poškozeným stejné intenzity a za stejných či obdobných okolností relevantních z hlediska naplnění zákonných znaků zločinu podle § 149 tr. zákoníku, nelze závěry o vině přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku změnit v neprospěch obviněných. Akademickou úvahu o odlišnosti zákonných znaků zločinu mučení a jiného nelidského a krutého zacházení ve smyslu § 149 tr. zákoníku na straně jedné a přečinu zneužití pravomoci úřední osoby ve smyslu § 329 odst. 1 tr. zákoníku na straně druhé neshledává dovolací soud v daných souvislostech nijak přínosnou.
101.\t Obviněný T. V. otevřel také problematiku subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. K tomu je vhodné předeslat, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
102.\t Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
103.\t S ohledem na vše již výše uvedené je zřejmé, že ani tato námitka nemohla obstát. Lze souhlasit s názorem státního zástupce, že čin dovolatele je poměrně běžným příkladem jednání, jež naplňuje skutkovou podstatu trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, s čímž obviněný T. V. ani nepolemizoval. Nelze tudíž shledat, že by jeho jednání z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídalo běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Naopak je možno poznamenat, že toto se spodní hranici ani nepřiblížilo, jelikož společenská škodlivost je v rámci trestných činů této skutkové podstaty spíše ve vyšších patrech, jak o tom svědčí délka, intenzita hrubého jednání obviněných i utrpení poškozeného. Znovu nutno připomenout, že oba obvinění, tedy i obviněný T. V., zneužili svého nadřazeného postavení příslušníků Policie České republiky, bezdůvodně nejen slovně, ale i fyzicky napadali osobu omezenou na osobní svobodě, přičemž není rozhodující, že se v případě jmenovaného dovolatele jednalo o jeden projednávaný případ. Všechny předpoklady pro vyvození trestněprávní odpovědnosti obviněného a trestněprávních důsledků s ní spojených byly splněny, uplatnění trestní odpovědnosti bylo logickou a adekvátní reakcí orgánů činných v trestním řízení na jeho zjištěné protiprávní jednání.
104.\t Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněných jsou zjevně neopodstatněné. Proto podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 11. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu