74. Je tedy možno ve shodě s oběma soudy uzavřít, že na základě dvou ve věci podaných a objektivních znaleckých expertíz bylo spolehlivě prokázáno, že obviněný jako pachatel činu původně uvedeného pod bodem III. rozsudku soudu prvního stupně neměl vymizelé rozpoznávací ani ovládací schopnosti, a tedy byl pachatelem příčetným. Uvedené z logiky věci platí i ohledně skutku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně, kde vymizení ovládacích schopností bylo založeno jen na výpovědi obviněného promítnuté do závěrů znaleckého posudku PNB, který soudy po právu shledaly nejasným, neúplným a nepřesvědčivým. Pokud pak jde o problematiku duševní poruchy obviněného v podobě sexuální deviace typu útočného sadismu, na té se – s výjimkou MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D., na základě, jehož dobrozdání znalecký posudek PNB hovoří alibisticky, jak odvolací soud hodnotí, pouze o nespecifikované poruše sexuální preference – shodli všichni ve věci činní znalci. Ti také své závěry přesvědčivě obhájili, proto není zásadním pochybením obviněným také vytýkaný nedostatek kompetentnosti znaleckého ústavu ÚVN.
75. Co do dalších relevantních hmotněprávních námitek, obviněný měl výhrady proti správnosti právního posouzení skutku pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Soud jej zde uznal vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle tzv. právní věty rozsudku soudu prvního stupně dopustil tím, že jiného násilím a pohrůžkou násilí donutil k pohlavnímu styku a tento čin spáchal souloží a jiným způsobem srovnatelným se souloží.
76. Obviněný se závěrem soudů nesouhlasil. Měl za to, že skutek měl být posouzen jako trestný čin opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku z důvodu vymizení ovládacích schopností obviněného v době činu. Tento názor dovolací soud nemohl přijmout.
77. Odvolací soud v této souvislosti přesvědčivě vyložil, proč námitky obviněného neobstojí. Logicky argumentoval, že vymizení ovládacích schopností bylo založeno jen na výpovědi obviněného, jež byla akceptována závěry znaleckého posudku PNB, který však ani odvolací soud nevzal za podklad svého rozhodnutí a podrobně vyložil, z jakých důvodů jej shledává nepřesvědčivým. Za takové situace správně vyvodil, že není třeba zabývat se otázkou zavinění přivedení se obviněného do stavu nepříčetnosti, která by byla samozřejmě relevantní ve světle trestného činu opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku. Ani zde není důvodu se odchýlit od podrobně zdůvodněných a již dříve reprodukovaných závěrů ÚVN (viz bod 70. tohoto usnesení dovolacího soudu). Z nich vyplývá, že schopnost rozpoznat společenskou nebezpečnost jednání byla zachována, schopnost toto jednání ovládat byla podstatně snížena vlivem znalci uvedených faktorů, nebyla ale vymizelá a ani tomu se blížící. V dalším lze odkázat na již dříve učiněné závěry vztahující se obecně k otázce příčetnosti obviněného. Obviněný byl proto správně uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
78. Obviněný nesouhlasil ani s právním posouzením skutku pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Tvrdil, že nebyly naplněny znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Popřel, že by jím zasílané SMS poškozené obsahovaly vedle výhrůžek i nucení poškozené k tomu, aby něco opominula, resp. nikde předchozí čin obviněného nenahlásila. Námitky obviněného, jak již bylo ostatně naznačeno v souvislosti s odpovídajícími skutkovými zjištěními, ale nemohou obstát.
79. Zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku obviněný podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně spáchal tím, že jiného pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco opominul, a takový čin spáchal na svědkovi (pozn.: právní věta je neúplná, postrádá slovní spojení „v souvislosti s výkonem jeho povinnosti“). Objektivní stránka trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele však musí být adresován poškozenému a ten jej musí vnímat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1172/2016.
80. I na tyto námitky obviněného reagoval již odvolací soud a přesvědčivě se s nimi vypořádal (body 50., 51. jeho rozsudku). Důkazy provedenými v aktuálně rozhodované trestní věci bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že příčetný a tedy trestně odpovědný dovolatel v návaznosti na krátce předtím spáchané jednání pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, tedy v reakci na znásilnění poškozené V. K., v úmyslu zakrýt svoji sexuálně motivovanou násilnou trestnou činnost a zamezit tak trestnímu oznámení, trestnímu stíhání své osoby a případnému postihu, využil tíživé situace poškozené a na její mobilní telefon zaslal tři fotografie pořízené jím v průběhu znásilnění její osoby, na kterých byly zachyceny pohlavní orgány, odhalený hrudník a nahé tělo poškozené. Tyto fotografie doprovodil zprávami obsahujícími vulgární urážlivé výrazy směřující na její osobu a výhružkami spočívajícími v tom, že předmětné intimní fotografie budou v případě oznámení znásilnění orgánům činným v trestním řízení odeslány do jejího zaměstnání a dalším blízkým osobám, čímž jí zničí život. Již z těchto nepochybných skutkových závěrů je zjevné, že nešlo jen o „pouhé“ vyhrožování, ale že dovolatel pohrůžkou jiné těžké újmy poškozenou V. K. nutil, aby něco opominula. Znakem pohrůžky jiné těžké újmy byla v tomto případě právě jednoznačně vyjádřená – a nikoli jen poškozenou nesprávně subjektivně interpretovaná – hrozba rozeslání a zveřejnění jejích intimních fotografií, která byla prostředkem k dosažení cíle ve smyslu nepodání (opomenutí podání) trestního oznámení na obviněného a vyloučení jeho trestního stíhání. Dovolatel tak svým jednáním evidentně naplnil skutkovou podstatu zločinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Třebaže to obviněný explicitně nezmínil, nelze pochybovat ani o naplnění kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu a správné aplikaci zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, neboť poškozená V. K. byla v postavení svědkyně ve vztahu k jednání uvedenému pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně.
81. Jednání pachatele uvedené v ustanovení § 175 odst. 1 tr. zákoníku, které směřuje proti osobě, jež vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (svědek v materiálním smyslu), a které je spácháno s úmyslem odradit tuto osobu od řádného plnění jejích povinností svědka vyplývajících z trestního řádu, naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Svědkem v materiálním pojetí tohoto pojmu svědek je každá fyzická osoba, která nějakou událost, jednání, a tedy i páchání trestné činnosti svými smysly vnímá, a to již v době, kdy tento jev probíhá, to znamená ještě bez souvislosti s trestním řízením. Ze zvýšené ochrany osob, které jsou svědky v materiálním smyslu, vyplývá, že ze skutečnosti, že osoba je ve vztahu k předcházejícímu trestnému činu pachatele svědkem a zároveň poškozeným, nelze vyvozovat žádné odchylky z hlediska trestněprávních podmínek a míry ochrany takového svědka. Je proto bez významu, že vyděračské jednání směřuje právě proti osobě, na které byl předtím spáchán trestný čin, z něhož by pachatel mohl být usvědčen její svědeckou výpovědí jako poškozeného, a že časově následuje bezprostředně po spáchání trestného činu, z něhož by mohl být pachatel trestného činu vydírání usvědčen (k tomu stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. Tpjn 303/2001, uveřejněné pod č. 15/2002 Sb. rozh. tr., rozhodnutí uveřejněná pod č. 13/2012, č. 48/2013 Sb. rozh. tr. aj.).
82. Správně byla proto aplikována i zvlášť přitěžující okolnost uvedená v § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, k jejímuž naplnění postačí zavinění z nedbalosti ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku, s čímž obviněný ani nepolemizoval.
83. Další výhrady obviněného směřovaly proti právnímu posouzení skutku, o němž bylo znovu rozhodnuto odvolacím soudem. Rozsudkem odvolacího soudu byl obviněný po dílčí modifikaci popisu skutku původně uvedeného pod bodem III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nově uznán vinným jednak zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku, protože podle tzv. právní věty výroku o vině tohoto rozsudku jiného úmyslně usmrtil a čin spáchal zvlášť surovým a zvlášť trýznivým způsobem a ze zavrženíhodné pohnutky, jednak zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku, neboť úmyslně způsobil obecné nebezpečí tím, že vydal lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví tím, že zapříčinil požár, jednak přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že neoprávněně vnikl a neoprávněně setrval v obydlí jiného a při tomto činu užil násilí a takový čin spáchal se zbraní.
84. Obviněný nesouhlasil s právní kvalifikací jeho jednání též jako zločinu vraždy ve smyslu § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, měl za to, že čin nebyl spáchán zvlášť surovým způsobem a ani zvlášť trýznivým způsobem. Stejně tak polemizoval i s naplněním zvlášť přitěžující okolnosti spočívající ve spáchání činu ze zavrženíhodné pohnutky podle § 140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku.
85. Co do spáchání činu zvlášť trýznivým způsobem namítl, že provedeným dokazováním nebylo možné určit, jak konkrétně útok proběhl, jak dlouho trval a jak dlouho byla poškozená při vědomí. Vše se podle něj mohlo odehrát velmi rychle, čemuž nasvědčuje i samotné místo usmrcení poškozené, a to konkrétně u vchodových dveří. Při respektu k principu presumpce neviny a z něj vyplývající zásady in dubio pro reo nelze bez pochybností uzavřít, že šlo o vraždu spáchanou zvlášť trýznivým způsobem, uvažovat by bylo možno nejvýše o trýznivém způsobu.
86. O zvlášť trýznivý způsob půjde tehdy, jestliže oběť je vystavena bolestem na hranici snesitelnosti trvajícím třeba i po kratší dobu, nebo sice méně intenzivním, ale zato déle trvajícím, které velmi citelně zasahují celou osobnost poškozeného. Usuzovat na něj lze z takových okolností, které charakterizují subjektivní neúměrně krutě pociťované prožitky oběti, jež vnímala od doby, kdy na ní pachatel začal uskutečňovat vražedný mechanizmus, až do okamžiku její smrti. Rozhodné pro tuto zvlášť přitěžující okolnost jsou vnímání a prožívání bolestivosti při utrpěných zraněních a vypjatosti psychického prožívání traumatu smrti, a to v míře velmi intenzivní, v níž oběť prožívala důsledky útrap, jimž byla vystavena (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 42/1994-I. Sb. rozh. tr.).
87. Odvolací soud, vědom si těchto východisek, připustil, že podle znaleckého posudku a závěrů znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, nelze sice s jistotou určit, jaká zranění byla způsobena jako první, nelze ani spolehlivě zodpovědět otázku, jak dlouho byla zachována schopnost jednání a pohybu obviněné, ale současně uvedli, že tupá poranění předcházela vzniku poranění ostrým nástrojem, zejména ranám na krku. Vzhledem k vyznačení vitální reakce u všech poranění vzniklých tupým násilím a charakteru hluboké bodnořezné rány a povrchní řezné rány krku lze předpokládat, že tyto rány, a tedy rány smrtelné, vznikly až v závěru útoku. Minimálně útok tupým násilím musela tudíž poškozená celý vnímat, neboť v době následného útoku ostrým nástrojem se ještě bránila, o čemž svědčí zjištění známky obrany, a to povrchní i hlubší řezné rány na hřbetech obou rukou. Odvolací soud opodstatněně uzavřel, že poškozená evidentně kladla odpor ještě i v první fázi druhého útoku ostrým nástrojem, takže do tohoto okamžiku musela cítit bolest a uvědomovat si bezvýchodnost své situace s neodvratným koncem, danou nečekaným brutálním útokem výrazně mladším fyzicky zdatným mužem (body 86., 87. rozsudku odvolacího soudu). Všechny rozvedené okolnosti a zjištěné souvislosti tak svědčí pro to, že utrpení, jemuž byla poškozena vystavena, dosáhlo takového stupně trýzně, jaký je u znaku „zvlášť trýznivého“ způsobu spáchání činu vraždy podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku nezbytný.
88. Co do spáchání činu zvlášť surovým způsobem dovolatel oponoval, že způsob, jakým byla poškozená usmrcena, v sobě sice nesl jistou dávku surovosti, ale není jej možno označit za natolik brutální, že by se v tomto smyslu vymykal z běžného rámce trestných činů téhož druhu, a že by tedy šlo o způsob zvlášť surový. Nesouhlasil s tvrzením odvolacího soudu, že se muselo jednat o útok déletrvající, když nebylo možno určit, jak dlouho útok trval.
89. Spácháním činu zvlášť surovým způsobem se rozumí vražedný útok s extrémně vysokou mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu (k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 1/1993, č. 21/2005 Sb. rozh. tr.). Jako „zvlášť surový“ bude možno označit útok vyznačující se extrémně vysokou intenzitou, výraznou brutalitou, provázený nezřídka užitím většího počtu nástrojů nebo mechanismů. Otázku, zda vražda byla spáchána způsobem zvlášť surovým, je nutno zkoumat nejen z hlediska postižené osoby, nýbrž vzhledem k celkovému způsobu, jakým byl čin proveden (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1098/2016).
90. Odvolací soud v tomto kontextu správně poukázal na to, že útok obviněného vůči poškozené se vyznačoval opakovaným střídáním různých mechanismů (rány tupým i ostrým předmětem do různých částí těla poškozené), což též svědčí o tom, že muselo jít o útok déletrvající, přičemž samo množství zasazených ran a střídání dvou mechanismů útoku svědčí o mimořádné a neobvyklé surovosti útoku (bod 88. rozsudku odvolacího soudu).
91. Dovolací soud zcela souhlasí s vyústěním odvolacího soudu, že násilí užité obviněným přesáhlo běžnou míru hrubosti, přičemž předmětná zranění byla způsobena ve stavu, kdy poškozená byla při vědomí, a není žádných pochyb ani o tom, že zranění musela být provázena bolestivými vjemy dokládajícími surovost i trýznivost útoku v intenzitě odpovídající požadavku „zvlášť surový“ a „zvlášť trýznivý“. Lze jen dodat, že z hlediska zavinění u okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku postačí ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost. Obviněný tedy nemusel vědět, že jde o zvlášť trýznivý nebo zvlášť surový způsob spáchání vraždy, postačí, že se zřetelem na okolnosti případu a své subjektivní dispozice to vědět měl a mohl, o čemž není žádný rozumný důvod pochybovat.
92. Obviněný však naplnil i znak trestného činu vraždy „ze zavrženíhodné pohnutky“ ve smyslu § 140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, proti čemuž taktéž směřovaly jeho výhrady. Vytkl, že soudy bez potřebné opory ve výsledcích dokazování uvedly, že obviněný věděl o tom, že se pod vlivem drog dopouští násilí se sexuálním podtextem, avšak i poté si při vědomí deliberačního účinku drogu vzal, aby mohl uspokojit své sexuální potřeby vyplývající ze zjištěné sexuální poruchy, což ve své podstatě chtěl. Z žádného provedeného důkazu podle obviněného také nevyplývá, že by měl brát pervitin proto, aby se pod jeho vlivem dopouštěl jakéhokoliv sexuálního násilí. Přímý úmysl ve vztahu k požití drogy za účelem páchání sexuálního násilí, natož pak vraždění, nebyl rozhodně prokázán. Pro neprokázání potřebné subjektivní stránky se nemohlo jednat o vraždu spáchanou ze zavrženíhodné pohnutky.
93. Jak správně uváděly soudy, za zavrženíhodnou pohnutku lze obecně považovat pohnutku, která je v zásadním rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě pachatele k lidskému životu. Jestliže však pohnutka činu pramení z psychické poruchy nebo deviantního pudového založení pachatele (sexuální úchylky, např. sadismu), nelze v takových případech zpravidla usuzovat na zavrženíhodnost pohnutky, která je dána onemocněním nebo biologicky, bez viny pachatele. Naproti tomu, jak uvedl již soud prvního stupně, bude možné uvažovat o takovém charakteru pohnutky tehdy, jestliže u pachatele jinak sexuálně normálního pohnutka vyplynula z jeho sexuální nevázanosti, zvrhlosti či zvrácenosti (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Při spáchání činu ze zavrženíhodné pohnutky pachatel jedná v přímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku; následek, resp. účinek smrti zde může být způsobem v eventuálním úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
94. Dovolací soud beze zbytku sdílí závěr odvolacího soudu (bod 84. jeho rozsudku), jakož i názor státního zástupce, který ve vyjádření připomněl, že obviněný potvrdil, že bez užívání návykových látek neměl v rámci svého sexuálního života žádné nestandardní potřeby. Z provedeného dokazování současně vyplynulo, že si byl vědom toho, že po požití návykové látky se u něj probouzí zájem o nestandardní aktivity, a věděl, že drogy na něj v tomto směru působí odbrzďujícím způsobem, v rámci čehož se v těchto momentech dopouštěl násilného jednání se sexuálním podtextem. Tato úvaha odvolacího soudu má svoji oporu nejen v závěrech znaleckých posudků doc. MUDr. Jaroslava Zvěřiny, CSc., i ÚVN, jež soudy vzaly za podklad svých rozhodnutí (na rozdíl od znaleckého posudku PNB preferovaného obviněným), ale kupř. i ve výpovědi svědka J. F. či v některých SMS obviněného. Při vědomí deliberačního účinku drogy tak v situaci, kdy drogu opět požil, v podstatě chtěl, aby u něj tento stav droga vyvolala a aby mohl následně ukojit své sexuální potřeby vyplývající ze zjištěné sexuální poruchy. Podstatným faktorem pro vraždu poškozené tudíž nebyla výhradně existující sexuální porucha (což by, jak soudy správně konstatovaly, samo o sobě k aplikaci této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby vést nemohlo), neboť on sám si byl s ohledem na své předchozí zkušenosti plně vědom, jaké pocity v něm aplikace návykové látky vyvolává a jaké důsledky pro něj má. Jeho pohnutka k usmrcení poškozené tak byla ovlivněna kombinací aplikace návykové látky, která následně odbrzdila jeho sexuálně násilné chování. Tento přístup a postoj obviněného rozvíjející se v předchozích násilných, sexuálně motivovaných atacích vůči ženám a v jeho gradujících představách, svědčí o absolutní neúctě dovolatele k hodnotě lidského života, o jeho bezcitnosti, nemorálnosti, sexuální zvrácenosti a zvrhlosti, a soudy proto dospěly k odůvodněnému závěru, že trestný čin vraždy spáchal ze zavrženíhodné pohnutky a že se tak stalo v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
95. Další námitky dovolatele byly koncentrovány k právnímu závěru, že předmětným skutkem naplnil také zákonné znaky zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku. Namítl, že skutková věta je v tomto ohledu neúplná a nepřesná, nevystihuje konkrétní okolnosti, které by mohly naplnit znaky objektivní stránky tohoto zločinu. Zdůraznil, že obecné nebezpečí vzniká tehdy, když nebezpečí v zákoně uvedené povahy a intenzity hrozí bezprostředně, připomněl, že úmyslným vydáním lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví se rozumí takové ohrožení nejméně sedmi lidí. Podle jeho mínění z popisu skutku neplyne, že by se takového jednání dopustil, zmíněn je totiž jen počet evakuovaných osob z celého objektu a dále se hovoří o blíže nespecifikovaných (alespoň počtem) přítomných osobách, které měly být přímo ohroženy zplodinami hoření. Soudy přesvědčivě neodůvodnily, na základě čeho dospěly k závěru o evakuaci právě 81 osob. Soudy také uvedly, že v důsledku šíření zplodin hoření do celého objektu lze za přímo ohrožené osoby považovat zejména nájemníky nacházející se na požárem zasaženém 3. nadzemním podlaží, jejichž bytové jednotky přímo navazují na patrovou chodbu i na dotčenou bytovou jednotku. Nekonkretizovaly však, kdo byl v oné bytové sekci přítomen. Ve skutkové větě nejsou obsaženy údaje o možných následcích na životě a zdraví přítomných osob a nejsou zde obsaženy ani údaje o druhu toxických zplodin a jejich koncentraci v jednotlivých částech domu. Ani těmto námitkám dovolatele nelze přisvědčit.
96. Zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 (alinea první) tr. zákoníku se obviněný měl dopustit tím, že úmyslně způsobil obecné nebezpečí tím, že vydal lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví tím, že zapříčinil požár. Objektem tohoto zločinu je zájem na ochraně života nebo zdraví lidí (anebo i zájem na ochraně cizího majetku). Objektivní stránka je představována takovým jednáním pachatele, který způsobí obecné nebezpečí. Jde o trestný čin ohrožovací a z hlediska zavinění pachatele o trestný čin úmyslný.
97. Obecné nebezpečí je takový stav, při němž nastává větší či menší pravděpodobnost vzniku vážné poruchy, která pro svou povahu, rozsah a intenzitu znamená nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví více osob nebo nebezpečí škody velkého rozsahu (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněná pod č. 3/1963, č. 10/1965 Sb. rozh. tr.). Vznik obecně nebezpečného jednání předpokládá jednak obecně nebezpečné jednání pachatele příkladmo uvedené v odstavci 1, jednak následky, spočívající v ohrožení chráněných zájmů v rozsahu a intenzitě vyžadované v odstavci 1. Obecně nebezpečným následkem je vydání lidí (většího počtu) v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo vydání cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu. Vydáním lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví ve smyslu znaků trestného činu obecného ohrožení se rozumí takové ohrožení nejméně sedmi osob (k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 39/1982 Sb. rozh. tr.). Jak správně připomíná odvolací soud, pro stav obecného nebezpečí, i když k poruše nemusí vůbec dojít, je typická živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž vznik poruchy je závislý na nahodilých okolnostech, vymykajících se vlivu pachatele i ohrožených osob (k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 12/1988 Sb. rozh. tr.). Jestliže stav obecného nebezpečí vyplývá z požáru, musí pachatel založit oheň takovým způsobem a na takovém místě, že bez účinného zásahu směřujícího k jeho uhašení z toho reálně hrozí rozšíření ohně v měřítku, které dosáhne živelnosti a neovladatelnosti a tím ohrozí lidi smrtí nebo těžkou újmou na zdraví (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 7 Tdo 621/2018).
98. S argumenty, jimiž se odvolací soud vypořádal s námitkami vyznívajícími shodně jako v dovolání, se dovolací soud ztotožňuje. Odvolací soud správně konstatoval, že záměrným způsobením požáru ve třetím patře obytného dvanáctipodlažního domu lze nepochybně vyvolat obecné nebezpečí ve smyslu § 272 tr. zákoníku, neboť pro šíření požáru je v takovém prostředí typická živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž je vznik poruchy závislý na nahodilých okolnostech, vymykajících se vlivu pachatele i ohrožených osob. Pokud jde o způsob provedení činu v aktuálně posuzované trestní věci dovolatele, požár byl úmyslně založen na dvou místech, přičemž prokazatelnou příčinou jeho vzniku bylo zapálení pohovky, respektive spuštění elektrické trouby sporáku v kuchyni na cca 120 °C a umístění zapékací mísy přikryté poklicí a obložené smotkem papírové utěrky a kusem textilie. K rozšíření požáru na další části domu kromě bytu poškozené sice díky oznámení požáru svědkyní O. Š. a následnému zásahu hasičů akutně nedošlo, nicméně pokud by svědkyně O. Š. přišla později, rozšíření požáru by reálně hrozilo. V návaznosti na právě uvedené nelze pominout, že odolnost požárně dělících konstrukcí daného požárního úseku byla nejméně 45 minut u stěn a stropu a 30 minut u vstupních dveří. Došlo-li by tedy k pozdějšímu oznámení požáru, zjevně by ani dobrá odolnost dělících konstrukcí jeho rozšíření (prohoření) nezabránila, s čímž musel být obviněný přinejmenším srozuměn. Podstatné navíc je, že i přes včasné oznámení požáru svědkyní O. Š. byly v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví vydány osoby bydlící v uvedeném domě v důsledku akutního šíření kouřových zplodin. Zplodiny požáru, které jsou zdraví a životu nebezpečné, se mohou šířit mnohem rychleji než samotný požár, neboť prostupují do ovzduší téměř okamžitě jednotlivými podlažími, která se nacházejí nad podlažím, v němž došlo ke vzniku požáru. Zplodinami může dojít k intoxikaci zasažené osoby, zvláště v uzavřených prostorách jako jsou právě panelové domy, a následně může dojít k nenávratnému poškození dýchacích cest, případně – bez včasného zásahu záchranných složek – až ke smrti člověka. Ačkoli evakuace osob byla posléze nařízena z jiného důvodu, než byl samotný požár, a to pro nález granátu v bytě poškozené, seznam evakuovaných nabízí přesvědčivý podklad pro určení počtu osob nacházejících se v domě č. XY v XY ulici, a tedy osob ohrožených oněmi kouřovými zplodinami, případně požárem samotným. Seznam osob zastižených v objektu dne 2. 5. 2019 čítá celkem 81 lidí. Jedná se tedy nepochybně o takový počet jedinců, který odpovídá kvantitě požadované pro naplnění znaků této skutkové podstaty, což je pro tak velký dům i v ranních či dopoledních hodinách předvídatelné i z hlediska vnímání, respektive srozumění žháře (body 92., 93. rozsudku odvolacího soudu). Jak správně poznamenal státní zástupce, nedostatkem vylučujícím případné odsouzení obviněného pro trestný čin obecného ohrožení přitom nemůže být ani absence jmen ohrožených a evakuovaných osob ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku.
99. Proti právnímu posouzení tohoto skutku též jako přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněný žádnou výhradu neuplatnil, a není proto žádný důvod se jeho správností (o níž ostatně není žádných pochyb) blíže zabývat. Stejně tak nebyl žádný důvod zabývat se relevantně naplněním subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným – s výjimkou týkající se zavinění ve vztahu ke zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v § 140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku (spáchání činu ze zavrženíhodné pohnutky) – poněvadž ani vůči naplnění tohoto zákonného znaku jejich skutkové podstaty (o jehož naplnění rovněž není žádných pochybností) žádná výhrada reálně nesměřovala.
100. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že neopodstatněná je i zmínka dovolatele o tom, že písemné vyhotovení rozsudku odvolacího soudu „patrně“ neodpovídá jeho ústnímu vyhlášení. Obviněný měl za to, že odvolací soud vyhlásil rozsudek bez věty „… a tím zrealizovat své sexuální násilné představy spočívající zejména ve znásilnění ženy a jejím následném podřezání …“. Dovolací soud se přehráním zvukového záznamu o průběhu veřejného zasedání odvolacího soudu ze dne 25. 4. 2023 v části týkající se vyhlášení rozsudku přesvědčil, že předseda senátu odvolacího soudu vyhlásil rozsudek přesně v té podobě, která odpovídá jeho písemnému vyhotovení.
101. Nejvyšší soud konstatuje, že dovoláním napadená skutková zjištění soudů nižších stupňů odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními, a správné je i jejich právní posouzení. Právní kvalifikace všech tří skutků byla soudy v konečné poloze správně a přesvědčivě odůvodněna. Soudy hodnotily důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu se zásadami uvedenými v § 2 odst. 6 tr. ř. a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Neporušily ani zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo též zmiňované v dovolání. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo ani obecně zásad spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
K výroku o trestu a důvodu dovolání uvedenému v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
102. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze uplatnit též tehdy, byl-li obviněnému uložen trest ve výměře mimo sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
103. Co se týče výhrad dovolatele vztahujících se k výroku o trestu, tedy že nebyly splněny podmínky pro uložení výjimečného trestu předpokládané v ustanovení § 54 odst. 2 tr. zákoníku, jež lze dozajista pod takto deklarovaný důvod dovolání podřadit, ani těm dovolací soud nepřisvědčil.
104. Pachatele zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku lze potrestat odnětím svobody na patnáct až dvacet let nebo výjimečným trestem. Podle § 54 odst. 1 tr. zákoníku výjimečným trestem se rozumí jednak trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let, jednak trest odnětí svobody na doživotí. Výjimečný trest může být uložen jen za zvlášť závažný zločin, u něhož to trestní zákon dovoluje. Podle § 54 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let může soud uložit pouze tehdy, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena.
105. Výjimečný trest v podobě trestu odnětí svobody nad 20 až do 30 let tedy může být uložen za splnění některé z těchto alternativně stanovených podmínek: a) závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká, nebo b) možnost nápravy pachatele je obzvlášť ztížena. Podmínky pro uložení mírnější alternativy výjimečného trestu jsou vymezeny tak, že postačí splnění alespoň jedné (kterékoli) z nich. Kromě toho musí být zároveň splněny obecné podmínky uvedené v § 54 odst. 1 větě druhé, tedy že jde o takový zvlášť závažný zločin, u kterého trestní zákoník ve zvláštní části výslovně dovoluje uložení výjimečného trestu.
106. V posuzované věci uvedené obecné podmínky pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody splněny byly, neboť obviněný se dopustil zvlášť závažných zločinů vraždy podle § 140 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za nějž výjimečný trest lze uložit. V projednávané věci byla navíc splněna i podmínka vyžadovaná ustanovením § 54 odst. 2 tr. zákoníku (tj. závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká).
107. K velmi vysoké závažnosti spáchaného zvlášť závažného zločinu lze v obecné rovině uvést, že se posuzuje s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu podle obecných hledisek uvedených zejména v ustanovení § 39 odst. 2 tr. zákoníku, podle nichž se určuje povaha a závažnost trestného činu. Již podle samotného okruhu skutkových podstat, které dovolují uložení výjimečného trestu, je zřejmé, že jednak jde o zvlášť závažné zločiny, a navíc z této kategorie zločinů o ty zločiny, jejichž typová závažnost je ještě vyšší, než jaká postačuje pro zařazení mezi zvlášť závažné zločiny podle hledisek uvedených v § 14 odst. 3 tr. zákoníku. Naplnění zákonných znaků některé z vyjmenovaných skutkových podstat tedy samo o sobě nepostačuje pro odůvodněný závěr, že jde o velmi vysokou závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu. Každé ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, které dovoluje uložení výjimečného trestu, jej obsahuje jen jako přísnější alternativu ke kratšímu trestu odnětí svobody do dvaceti let. Proto uložení výjimečného trestu bude mít oporu ve velmi vysoké závažnosti zločinu pouze tehdy, půjde-li s ohledem na všechny rozhodné okolnosti určující tuto závažnost o podstatně závažnější (společensky škodlivější) případ naplnění příslušné skutkové podstaty, než jaký postačuje pro uložení alternativně stanoveného trestu odnětí svobody do dvaceti let. Velmi vysokou závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu v tomto smyslu ovšem nebude možné zdůvodňovat poukazem na osobu pachatele, která jinak rovněž spoluurčuje povahu a závažnost trestného činu ve smyslu § 39 tr. zákoníku, protože obzvláště ztížená možnost nápravy pachatele je dalším samostatným hlediskem pro uložení výjimečného trestu vedle velmi vysoké závažnosti spáchaného zvlášť závažného zločinu. Proto na velmi vysokou závažnost takového zločinu je nutno usuzovat ze souhrnu ostatních kritérií, tedy z objektivních okolností (zejména z významu konkrétního dotčeného zájmu chráněného trestním zákonem, ze způsobu provedení činu a jeho následků, z okolností spáchání činu) a ze subjektivní stránky (zejména z míry zavinění pachatele, z jeho pohnutky, záměru nebo cíle). Velmi vysoká závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu může tedy vyplývat ze zvlášť zavrženíhodného způsobu provedení trestného činu, ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky nebo ze zvlášť těžkého a těžko napravitelného následku [viz § 54 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku]. Tuto úroveň závažnosti by mohlo odůvodňovat též spáchání více zvlášť závažných zločinů, za které lze uložit výjimečný trest, spáchání zločinu v souběhu s jiným zvlášť závažným zločinem (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku), současné naplnění více okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby tam, kde jsou stanoveny alternativně pro možnost uložení výjimečného trestu [např. u trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. a) až j) tr. zákoníku], spáchání zvlášť závažného zločinu, za nějž lze uložit výjimečný trest, v souběhu s větším počtem jiných úmyslných trestných činů, anebo spáchání takového zločinu za intenzivnějšího naplnění více přitěžujících okolností (§ 42 tr. zákoníku) apod. Jestliže okolnost, pro kterou by měla být závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu hodnocena jako velmi vysoká, je zákonným znakem trestného činu, nelze k této okolnosti opětovně přihlížet i z hlediska ustanovení § 54 odst. 2 tr. zákoníku [srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 736 až 738].
108. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že není třeba zabývat se zákonnou podmínkou spočívající v obzvlášť ztížené možnosti nápravy pachatele. Závěr o obzvláště ztížených možnostech nápravy pachatele učiněný soudem prvního stupně byl totiž odvolacím soudem korigován a shledán nepřesvědčivým.
109. Odvolací soud, který obviněnému výjimečný souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 28 let (za současného zrušení výroku o trestu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 73 T 7/2020, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 7 To 86/2021, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu) podle citovaného ustanovení ve finální podobě ukládal, však souhlasil se soudem prvního stupně, že závažnost projednávaného zvlášť závažného zločinu vraždy je v relaci s další závažnou trestnou činností obviněného velmi vysoká. Odvolací soud přisvědčil tomuto soudu, který uložení výjimečného trestu co do podmínky velmi vysoké závažnosti zvlášť závažného zločinu odůvodnil vedle nepříznivé charakteristiky osoby obviněného a stylu jeho života tím, že způsob provedení činů, za něž je ukládán trest, svědčí o naprosté bezcharakternosti obviněného a úplné lhostejnosti k obecným zájmům chráněným trestním zákonem. Jeho jednání označil za bezskrupulózní, vedené toliko snahou uspokojit své „nízké pudy“, přičemž nebral v úvahu možné způsobené následky na jeho obětech. Odvolací soud výstižně dodal, že násilné projevy obviněného vygradovaly brutálním spácháním trestného činu vraždy. Obviněný je spáchal v místě, kde by poškozená s ohledem na svobodu a ochranu obydlí požívat pocit zvýšené ochrany a bezpečí a kde jí nedal šanci na jakoukoliv obranu či útěk. Soudy připomněly (byť poněkud nepřesně), že trest byl jako trest souhrnný ukládán za více trestných činů, a to za nyní projednávané zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku, zločin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, dva zvlášť závažné zločiny znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 tr. zákoníku, zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, typová závažnost jednání obviněného je vysoká. V neprospěch obviněného hovoří současné naplnění více okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby tam, kde jsou stanoveny alternativně pro možnost uložení výjimečného trestu za zvlášť závažný zločin, za který lze uložit výjimečný trest. Takový zvlášť závažný zločin navíc obviněný spáchal v souběhu s větším množstvím jiných úmyslných trestných činů. Odvolací soud proto správně uzavřel, že zákonem stanovené podmínky výjimečného trestu odnětí svobody nad dvacet do třiceti let naplňuje velmi vysoká závažnost zvlášť závažného zločinu, přičemž způsobený nejzávažnější následek vyžaduje pachatele takového zločinu, jehož chování svědčí o značné otrlosti a bezcitnosti, izolovat dlouhodobě (body 105., 106. rozsudku odvolacího soudu).
110. Hlediska akcentovaná odvolacím soudem korespondují požadavku, že uložení výjimečného trestu má oporu ve velmi vysoké závažnosti zločinu pouze tehdy, jde-li s ohledem na všechny rozhodné okolnosti určující tuto závažnost o podstatně závažnější (společensky škodlivější) případ naplnění příslušné skutkové podstaty, než jaký postačuje pro uložení alternativně stanoveného trestu odnětí svobody do dvaceti let.
111. Odvolací soud uvážil všechny okolnosti relevantní z hlediska výměry trestu a jeho závěry jsou vyvážené. K případnému zásahu dovolacího soudu tudíž není dán žádný důvod. Nic mu nelze vytknout ani ve vztahu k výroku o způsobu výkonu takto uloženého trestu, byl-li obviněný podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Názor obviněného [opřený o důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], že v jeho případě bylo možné využít moderačního práva a podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku jej zařadit do mírnějšího typu věznice, neboť veškerá trestná činnost měla být páchána pod vlivem pervitinu a bez jeho vlivu je bezproblémový, je v daných souvislostech nerelevantní. Zjištěné okolnosti případu použití § 56 odst. 3 tr. zákoníku neopodstatňují.
K výroku o uložení ochranného léčení a důvodu dovolání uvedenému v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
112. Dovolatel odkázal konečně i na důvod dovolání obsažený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., podle něhož dovolání lze podat, bylo-li rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem.
113. Hlavní výhradou obviněného vůči rozhodnutím soudů obou instancí byla absence podmínek pro uložení ochranného léčení. Měl za to, že bez ohledu na to, zda trpí či netrpí nějakou duševní poruchou sexuologickou, což podle něj není spolehlivě prokázáno, trestné činnosti se měl dopouštět výhradně ve stavu vyvolaném duševními poruchami způsobenými návykovými látkami. V takovém případě však přichází v úvahu uložení toliko ochranného léčení protitoxikomanického, k čemuž již došlo. S odkazem na závěry znaleckého posudku PNB zpochybnil i závěr o nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě. S přihlédnutím k uloženému trestu odnětí svobody ve výměře 28 let postrádá ústavní ochranné léčení smysl. Obviněný uzavřel, že zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nebyly splněny a nemělo mu být ukládáno ochranné léčení v ústavní, nýbrž nejvýše v ambulantní formě.
114. Nejprve je vhodné připomenout, že ochranné léčení je právním následkem trestného činu nebo činu jinak trestného a poskytuje ochranu společnosti před nebezpečnými duševně chorými osobami (postiženými duševní poruchou) nebo osobami závislými na návykových látkách jejich umístěním nebo ambulantní péčí v zdravotnickém zařízení, a to s cílem jejich opětovného zařazení do běžného života.
115. Účelem ochranného léčení je terapeutické působení na pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného. V tomto směru účel ochranného léčení navazuje na obecný účel ochranných opatření, jímž je individuální prevence, přičemž však ze tří hlavních komponentů individuálně preventivního působení tu má působit jen náprava a zajištění (zneškodnění), nikoli odstrašení. Konečným účelem je odstranění nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, tedy vyléčení pachatele, anebo alespoň snížení nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, ve smyslu dosažení alespoň takového léčebného efektu, kdy pobyt pachatele na svobodě není již nebezpečný. Jde tedy o zajištění ochrany společnosti před trestnými činy, popř. činy jinak trestnými, hrozícími v budoucnu ze strany pachatelů, jimž bylo ochranné léčení uloženo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1466/2014).
116. Podmínky pro uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jsou stanoveny tak, že soud může uložit ochranné léčení i tehdy, jestliže pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Zároveň musí být ukládání ochranného léčení, které spadá do okruhu sankcí podle § 36 tr. zákoníku, ovládáno zásadou přiměřenosti, jak to vyplývá z ustanovení § 38 odst. l tr. zákoníku, § 96 odst. l tr. zákoníku.
117. Nejvyšší soud nepomíjí, že k podmínkám ochranného léčení v ústavní formě se vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02, v němž konstatoval, že tato forma ochranného opatření je mimořádně závažným omezením osobní svobody léčeného, které někdy může znamenat větší újmu než nepodmíněný trest odnětí svobody, a to zejména díky neurčitosti svého trvání. Vyžadoval proto mimořádnou pečlivost při hodnocení, zda jsou splněny podmínky pro jeho uložení a určitou proporcionalitu mezi nebezpečím ze strany pachatele na straně jedné a omezením jeho svobody na straně druhé. Doporučil vzít v potaz i závislost mezi spáchaným činem a intenzitou ochranného léčení, např. s ohledem na to, zda se jedná o skutek, za který by mohl být uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, či nikoli, přičemž připadal-li by v úvahu pouze trest nespojený s přímým omezením na svobodě, bylo by možno uložit ochranné léčení v ústavní formě spíše ve výjimečných případech, které jsou odůvodněny konkrétními skutkovými okolnostmi. V dalším svém nálezu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3654/10, podmínil tento soud nařízení ochranného léčení ve formě ústavní tím, že neexistuje jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být nařízeno, platí zde tedy princip subsidiarity ochranného léčení ve formě ústavní.
118. Nejvyšší soud shledal, že výše popsané podmínky pro ukládání ochranného léčení odvolací soud dodržel. V přezkoumávané věci není pochyb o splnění požadavků § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k uložení ochranného léčení. Oba soudy odůvodnily potřebu uložení právě ústavní formy ochranného léčení odkazem na závěry znaleckých posudků, a to včetně revizního znaleckého posudku ÚVN (vyjma ojedinělého a osamoceného názoru MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D.) posuzujících duševní stav obviněného. Z nich vyplývá, že obviněný spáchal trestné činy ve stavu vyvolaném sexuální deviací a jeho pobyt na svobodě je podle znalců nebezpečný. U obviněného byla shledána sexuální deviace typu útočného sadismu, přičemž intoxikace drogou podporovala a aktivovala sexuálně deviantní sadistické tendence. Proto je namístě, aby proběhlo ať již během výkonu trestu, anebo po jeho ukončení ochranné léčení v ústavní formě, přičemž bude na znalcích, aby posoudili, zda změna v chování obviněného a jeho závislost je natolik eliminovaná, že nehrozí opakování trestné činnosti (bod 159. rozsudku soudu prvního stupně, bod 109. rozsudku odvolacího soudu).
119. Tyto úvahy soudů lze akceptovat. Jak výstižně připomněl i státní zástupce, znaleckými posudky znalců posuzujících duševní stav obviněného bylo doloženo, že obviněný je osobou, jejíž pobyt na svobodě bez léčení je vysoce nebezpečný. Odborným zkoumáním u něj byla zjištěna vedle dlouhodobého zneužívání pervitinu též sexuální deviace typu útočného sadismu, přičemž právě intoxikace drogou podporovala a aktivovala sexuálně deviantní sadistické tendence a byla příčinou jeho vysoce závažného násilného sexuálně motivovaného jednání. Je proto žádoucí, aby proběhlo, ať již během výkonu trestu či po jeho ukončení, ochranné léčení v ústavní formě, které bude zaměřeno jak na léčbu zneužívání návykových látek, tak na léčbu diagnostikované sexuální poruchy, poněvadž na trestnou činnost obviněného měly vliv oba tyto faktory.
120. Dovolací soud má ve shodě se soudy nižších stupňů za to, že i z pohledu ochrany společnosti je uložení ústavní formy ochranného léčení opodstatněné. Na tomto závěru nic nemění ani uložení několikaletého nepodmíněného trestu odnětí svobody. Trestní zákoník a ani zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, nepodmiňují uložení ústavní formy ochranného léčení tím, že by současně nebyl ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1408/2011). Nejvyšší soud v této souvislosti toliko poznamenává, že i § 57 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb. stanoví, že pokud soudem uložené ochranné léčení v ústavní formě, jež bylo uloženo vedle výkonu trestu, nebylo vykonáno před nástupem výkonu trestu, a s ohledem na kapacitu věznice je možné takové léčení v podmínkách výkonu trestu provádět, učiní věznice opatření potřebná k tomu, aby s výkonem takového ochranného léčení bylo započato co nejdříve po nástupu výkonu trestu, z čehož implicitně plyne, že zákon s touto možností počítá. Navíc, jak připomněl soud prvního stupně, ochranné léčení má trvat pouze tak dlouho, jak dlouho je jej třeba. Bylo-li by zjištěno, že již není třeba či že postačuje jen jeho ambulantní forma, bude v tomto smyslu rozhodnuto o změně formy, případně ukončeno ochranného léčení. V konkrétně posuzovaném případě uložení ústavní formy ochranného léčení nijak nekoliduje ani se zásadou přiměřenosti vyjádřenou v § 96 tr. zákoníku. Námitky obviněného, jimiž tento odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., proto rovněž nemohou obstát, jsou zjevně neopodstatněné.
K výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích a důvodu dovolání uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
121. Obviněný s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. napadl rovněž výroky o náhradě nemajetkové újmy v penězích poškozeným nezletilému AAAAA, M. P. a J. S. Vytkl, že ve vztahu k těmto poškozeným nebylo provedeno náležité dokazování okolností rozhodných pro určení výše nemajetkové újmy, zejména nebyla dostatečně dokazována intenzita vzájemných vztahů a soudy podle jeho mínění nedostály všem svým povinnostem a neobjasnily všechny potřebné okolnosti rozhodné pro objektivní rozhodnutí o výši povinnosti obviněného hradit nemajetkovou újmu. Nebyl dostatečně zkoumán zásah do osobnostních práv těchto poškozených, primárně soudy vycházely pouze z tvrzení jednotlivých poškozených, žádným způsobem je neověřily a podle obviněného tak nerespektovaly zásady, jimiž je vázáno adhezní řízení. Měl za to, že poškozený nezletilý AAAAA měl být se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, případně mu měla být přiznána nižší částka, poškozená M. P. měla být se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních a stejně tak měla být na řízení ve věcech občanskoprávních odkázána i poškozená J. S., a to v části, která se netýkala částky ohledně zemřelého poškozeného S.
122. Z prezentace obsahu dovolacích námitek je zjevné, že je nelze podřadit pod deklarovaný důvod dovolání, poněvadž nesměřují proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení věci. Obviněný nevytkl jedinou vadu hmotněprávní povahy, tj. vadnou aplikaci hmotněprávního předpisu (v tomto konkrétním případě zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), jíž by měly být napadené výroky o náhradě nemajetkové újmy zatíženy. Jeho výtky směřovaly výlučně proti rozsahu dokazování okolností údajně rozhodných pro určení výše nemajetkové újmy, zejména nedostatečné dokazování intenzity vzájemných vztahů. Takto koncipované námitky se však s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. míjejí. I přes uvedené lze poznamenat, že rozhodnutí soudů, jmenovitě pak odvolacího soudu, bylo i v těchto výrocích odůvodněno způsobem, který lze akceptovat (body 167. až 174. rozsudku soudu prvního stupně, body 112. až 116. rozsudku odvolacího soudu), a dovolací soud neshledal žádný rozumný důvod zasáhnout z důvodů porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
123. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 11. 2023
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu