65.\tNejvyšší soud nesdílí ani názor dovolatele, že mu postupem státní zástupkyně bylo nemístně zasaženo do strategie vedení obhajoby. K tomu není od věci připomenout, že Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že způsob obhajoby je v rukou pouze a jedině obviněného, což ale zároveň znamená, že na jeho bedrech spočívají i případná rizika volby určité strategie. Podstatné v posuzované trestní věci je, že dovolatel nebyl orgány činnými v trestním řízení nijak klamán, zejména ne v momentech, kdy činil ty nejdůležitější procesní úkony. Předtím, než učinil v přípravném řízení výpověď, v níž se k trestné činnosti doznal a usvědčoval i další obviněné, zažádal (a nutno zdůraznit, že z vlastní iniciativy) o udělení postavení spolupracujícího obviněného s tím, že teprve na základě této jeho výpovědi se státní zástupkyně měla rozhodnout, zda jej takto označí či nikoliv. Dovolatel tedy věděl, že v daném okamžiku neměl žádnou jistotu, zda tohoto postavení docílí či nikoliv. Těžištěm uplatnění práva na obhajobu je nepochybně řízení před soudem prvního stupně, přičemž v této fázi měl dovolatel naprostou jistotu, že za spolupracujícího obviněného považován není, jelikož takto nebyl označen v podané obžalobě. V tom případě ale nemohl ani tvrdit, že by orgány činné v trestním řízení znesnadňovaly uplatnění jeho obhajoby nějakým klamavým jednáním. Pokud tedy dovolatel v hlavním líčení změnil výpověď a svou vinu popřel, stalo se tak výhradně na základě jeho svobodné volby, do které policejní orgán, státní zástupkyně ani soud nijak nezasáhly. V této souvislosti nelze přisvědčit ani jeho námitce uplatněné v podaném dovolání, že v řízení před soudem fakticky jako spolupracující obviněný vystupoval. Tomu neodpovídá požadavek vtělený do § 178a odst. 1 písm. a) tr. ř., podle něhož je takto označený obviněný povinen podat jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď, což se v předmětné věci nestalo. Lze tedy konstatovat, že dovolatel nebyl zkrácen na svých právech, když mu nebyl přiznán status spolupracujícího obviněného, což zároveň znamená, že nemohl být aplikován postup podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku, upravující obligatorní mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby spolupracujícímu obviněnému.
66.\tZa nepřípustný zásah do osobní svobody nelze v tomto konkrétním případě chápat ani to, že dovolateli byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby § 240 odst. 3 tr. zákoníku, aniž by soud využil dobrodiní upravené v dalších odstavcích § 58 tr. zákoníku. V tomto směru se nabízelo ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, který umožňuje soudu mimořádně snížit trest odnětí svobody obviněnému, který prohlásí svou vinu, což dovolatel platně učinil. Nicméně ani na jeho aplikaci nevzniká právní nárok, což je opět vyjádřeno slovy tohoto zákonného ustanovení, že soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, má-li za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání. Pokud k takovému závěru soud nedospěje, nejde opět ani o porušení podústavního práva, natož o zásah do principů spravedlivého procesu. Rovněž Nejvyšší soud v již poukazovaném usnesení sp. zn. 8 Tdo 258/2021 konstatoval, že prohlášení viny ve smyslu § 206c tr. ř. neznamená, že soud bude postupovat podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a sníží trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené trestním zákoníkem. Vedle toho je vhodné vyzdvihnout, že § 206a ani § 206c tr. ř. nestanoví povinnost předsedy senátu poučit obviněného, že na aplikaci § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nemá právní nárok. Nejvyšší soud proto nemá žádný důvod zpochybňovat absenci postupu podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
67.\tCelkově lze přijmout závěr, že nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let byl uložen v souladu s příslušnými trestněprávními předpisy, primárně s § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Je potřeba si uvědomit, že trest byl vyměřen na samé dolní hranici § 240 odst. 3 tr. zákoníku, přestože se jednalo o společensky vysoce škodlivé jednání. Konkrétně šlo promyšlenou, organizovanou, hospodářskou trestnou činnost, která byla páchána po delší dobu a jejím výsledkem byla majetková škoda v řádu stamilionů korun způsobená českému státu, potažmo daňovým poplatníkům. Přitom role dovolatele na páchání posuzovaného zločinu nebyla nikterak zanedbatelná, třebaže se nejednalo o hlavního organizátora celé této akce. Nelze opominout, že se do ilegálního obchodování s pohonnými hmotami se svými dvěma obchodními společnostmi zapojil pod vidinou nezákonného obohacení, podílel se na něm po dobu několika měsíců, k trestné činnosti přivedl další osobu, jejíž činnost také zčásti řídil, a způsobil tím zkrácení daně v rozsahu dosahujícím téměř 220 milionů Kč, přičemž usiloval o zkrácení daně v rozsahu převyšujícím 240 milionů Kč. Právě popsané skutečnosti, které vyjadřují povahu a závažnost spáchaného trestného činu ve smyslu § 39 odst. 1 tr. zákoníku, by samy o sobě bezpochyby vyžadovaly uložení o poznání přísnějšího trestu než pouhých pět let odnětí svobody. Nicméně k osobě obviněného byly zjištěny další skutečnosti, které umožnily zmírnění jeho trestu až na dolní hranici trestní sazby, a to že se k činu v podstatě doznal (v odvolacím řízení prohlásil svou vinu), napomohl k odhalení trestné činnosti dané organizované skupiny, svého činu litoval, jinak žil spořádaným životem, když k jeho osobním, rodinným či pracovním poměrům nebyly zjištěny žádné negativní informace. Ke všem těmto pozitivům na straně dovolatele bylo soudy nižších instancí přihlédnuto, což oba v odůvodnění svých rozhodnutí nejenže deklarovaly, ale také prokazatelně učinily, neboť v opačném případě by bylo zcela na místě uvažovat o citelnější výměře trestu. Proto je potřeba zdůraznit, že celá řada zjištěných polehčujících okolností nedosáhla takové úrovně, aby byla způsobilá vyvážit mimořádnou závažnost obviněným spáchané trestné činnosti natolik, že by odůvodnila snížení jemu uloženého trestu odnětí svobody pod dolní hranici příslušné trestní sazby.
68.\tJedním z kritérií, které soudy (spolu s výše zmíněnými okolnostmi) ve prospěch dovolatele také zhodnotily, byť velmi stručně, až kuse, byla vedle doby, která uplynula od spáchání trestného činu, rovněž délka předmětného trestního řízení zahájeného v roce 2014 (bod 284. rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud nepomíjí, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a že námitky ohledně porušení tohoto práva nemůže ignorovat. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejenže v obecné rovině odporuje smyslu práva obviněného na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“) je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje soud porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. ESLP ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace – na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států – může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozsudek Eckle proti Německu, č. 8130/78, rozsudek ze dne 15. 7. 1982, srov. též REPÍK, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6–7/2001, str. 13). Za těchto podmínek má ESLP za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck proti Norsku, č. stížnosti 26390/95, formuloval ESLP vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková podmínka, dospívá ESLP k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen. Na stejných zásadách stojí také judikatura Ústavního soudu (viz nález ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).
69.\tNejvyšší soud si je vědom povinnosti orgánů činných v trestním řízení projednat trestní věci urychleně a bez zbytečných průtahů (§ 2 odst. 4 tr. ř.), je seznámen s judikaturou ESLP, jakož i Ústavního soudu na toto téma. Podle § 39 odst. 3 tr. zákoníku při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení. Obsah spisového materiálu dokládá, že v posuzovaném případě se jednalo o několikaleté trestní řízení, na jehož délce nemělo chování obviněného žádný relevantní podíl. Po celkově kontinuálně navazujících úkonech přípravného řízení zahájeného v roce 2014 byla dne 14. 11. 2017 podána u Městského soudu v Praze obžaloba na obviněné J. Š., P. K., M. P., L. W., T. K. a M. M. (ohledně posledních dvou jmenovaných soud prvního stupně rozhodl zprošťujícím výrokem). Soud prvního stupně usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 10 T 16/2017, podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. vrátil věc státnímu zástupci k došetření z důvodů, jež byly rekapitulovány v souvislosti s výtkou obviněného M. P. týkající se absence přiznání statusu spolupracujícího obviněného. Věc byla se stížností státního zástupce dne 31. 7. 2018 předložena Vrchnímu soudu v Praze, který usnesením ze dne 3. 8. 2018, sp. zn. 3 To 90/2018, napadené usnesení zrušil a soudu prvního stupně přikázal ve věci jednat a rozhodnout. Nato soud prvního stupně dne 22. 11. 2018 (č. listu 7 268) nařídil hlavní líčení na únor 2019 (18., 19., 20. až 22. 2.). Soustředěně vedené hlavní líčení bylo odročováno na termíny 31. 5. 2019, 24. až 24. 7. 2019 a dne 2. 9. 2019 byl vyhlášen odsuzující rozsudek. Předseda senátu požádal o prodloužení lhůty k písemnému vyhotovení rozsudku do 8. 11. 2019 (č. listu 7571). Po doručování rozsudku všem oprávněným osobám byla věc s podanými odvoláními předložena Vrchnímu soudu v Praze dne 23. 1. 2020 (č. listu 7667). Vrchní soudu v Praze ve věci zde vedené pod sp. zn. 3 To 5/2020 nařídil veřejné zasedání na dny 25. 8. až 28. 8. 2020, dne 25. 8. 2020 však bylo veřejné zasedání odročeno na neurčito (viz zmiňované okolnosti doručování rozsudku soudu prvního stupně obviněnému J. Š.). Další veřejné zasedání bylo nařízeno na 24. 11. 2020 a v něm byl vyhlášen dovoláním napadený rozsudek. Dále nutno konstatovat, že Městský soud v Praze předložil spis k rozhodnutí o podaných dovoláních poprvé dne 30. 9. 2021, ten byl ale vrácen bez meritorního vyřízení k doložení doručení obviněnému J. Š. Po odstranění nedostatku byl spis znovu předložen k rozhodnutí o podaných dovoláních obviněných J. Š. a M. P. dne 26. 1. 2022. Je tedy zjevné, že délka trestního řízení byla nepříznivě poznamenána jednak relativní složitostí, rozsáhlostí věci, jež si vyžadovala čas na přípravu, do jisté míry i zbytečným vrácením věci státnímu zástupci k došetření, ale nepřehlédnutelně i organizačními potížemi souvisejícími s doručováním do USA obviněnému J. Š., čemuž bylo třeba přizpůsobit i nařizování procesních úkonů.
70.\tZávěr o porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů a případnou kompenzaci za porušení tohoto práva však nelze postavit jen na samotném časovém období, jímž je vymezen průběh trestního řízení. Je potřeba přihlédnout také k charakteru trestné činnosti, o kterou se v daném případě jedná, a nároky, jež jsou kladeny na její dokazování. Jde-li o organizovanou daňovou trestnou činnost, na jejímž páchání participuje velké množství osob i obchodních společností, obvykle včetně zahraničních subjektů, k jejímuž rozkrytí je potřeba dopodrobna posoudit desítky až stovky jednotlivých obchodních transakcí a dokladů k nim, na jejich základě určit výši zkrácené daňové povinnosti nebo vylákané neoprávněné výhody na dani, sledovat celou řadu finančních toků, vyslechnout velké množství svědků a provést ještě mnoho dalších úkonů, dá se odůvodněně předpokládat, že takové trestní řízení nebude krátké. Proto ani doba jeho trvání dosahující několika let ještě nutně neznamená, že by docházelo k neakceptovatelným, závažným průtahům v řízení. Z tohoto důvodu je nutno i délku trestního řízení, zejména v takto složité trestní věci, brát pouze jako jedno z kritérií pro případné zmírnění trestu obviněnému, aniž by však automaticky (tj. bez ohledu na další požadavky pro ukládání trestu) zakládalo nutnost využití některého z postupů uvedených v § 58 tr. zákoníku. To platí i na případ dovolatele, který sice na délce trestního řízení žádnou vinu nenese (nebylo zjištěno, že by se uchýlil k obstrukčnímu jednání), přesto však mimořádná závažnost jeho trestné činnosti byla právě tou okolností, pro niž soudy obou stupňů důvodně nepřistoupily k uložení trestu pod dolní hranici trestní sazby. Nezanedbatelná doba, jež uplynula od spáchání činu, jakož i délka trestního řízení, jež nebyla za každých okolností prosta průtahů, přiléhavě našly svého odrazu v závěru o uložení trestu odnětí svobody na dolní hranici zákonné trestní sazby § 240 odst. 3 tr. zákoníku ve výměře 5 let. Uložení trestu odnětí svobody na samé dolní hranici trestní sazby lze v konkrétním případě označit za přiměřenou kompenzaci porušení práva obviněného na projednání věci bez zbytečných průtahů a adekvátní prostředek nápravy. Pouze na dokreslení faktu, že posuzovaná trestní věc není v tomto ohledu nikterak výjimečnou, může Nejvyšší soud zmínit, že v nedávné době projednával jen senát č. 8 nejméně dva další případy (věci vedené pod sp. zn. 8 Tdo 1207/2021, 8 Tdo 323/2021) obdobné daňové kriminality, kdy ke spáchání těchto skutků došlo buď ve stejném, nebo ještě dřívějším období, přičemž i zde byly (i při nižším rozsahu zkrácení daně) ukládány dlouhodobé nepodmíněné tresty odnětí svobody a postup podle § 58 tr. zákoníku byl aplikován pouze u tzv. bílých koní.
71.\tK zásahu do práva dovolatele na spravedlivý proces nedošlo ani tím, že odvolací soud ve svém rozhodnutí výslovně nevyhodnotil důkazy, které ve veřejném zasedání provedl. Je pravdou, že požadavkům na odůvodnění rozsudku uvedeným v § 125 odst. 1 tr. ř. by spíše korespondoval postup, že by soud i tyto důkazy alespoň ve stručnosti zhodnotil, přesto si však nelze nepovšimnout, že předmětné listiny, tedy vyjádření manželky obviněného a jeho zaměstnavatele a potvrzení, že věnoval částku 9 559 Kč na boj proti drogám, nevnesly do věci žádné zásadní informace, které by měly jakýkoli vliv na úvahy o trestu. Již předtím totiž soudy vycházely z toho, že kromě spáchání projednávané trestné činnosti žil dovolatel jinak řádným životem (nalézací soud akcentoval jeho dosavadní bezúhonnost), což označené důkazy pouze dokreslily. Rozhodně však neměly takovou důkazní hodnotu, aby jakýmkoliv způsobem změnily poměr mezi již zjištěnými polehčujícími a přitěžujícími okolnostmi, a tím vedly ke snížení trestu odnětí svobody (navíc ještě mimořádnému pod dolní hranici pěti let). V tomto směru si Nejvyšší soud neodpustí poukázat např. na výrazný nepoměr mezi částkou věnovanou na boj proti drogám a rozsahem zkrácení daně (fakticky téměř 220 milionů, přičemž obviněný se pokusil o zkrácení daně ještě ve větším rozsahu), která mnohonásobě překročila hranici škody velkého rozsahu (tudíž i zkrácení daně ve velkém rozsahu), a to i po jejím zvýšení na minimální částku 10 milionů Kč. Pokud tedy odvolací soud nevěnoval při svém hodnocení okolností rozhodných pro uložení trestu pozornost těmto ve své podstatě téměř bezvýznamným důkazům, které na jeho rozhodnutí objektivně nemohly ničeno změnit, reálně tím vůbec nezasáhl do práva obviněného na spravedlivý proces.
72.\tNejvyšší soud uzavírá, že část námitek obviněného J. Š. neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu zakotvenému v § 265b tr. ř., další je zjevně neopodstatněná. Proto jím podané dovolání odmítl jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Námitky obviněného M. P. se zcela míjejí s jakýmkoliv dovolacím důvodem podle § 265b tr. ř., proto jeho dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
73.\tNejvyšší soud nerozhodoval o návrzích obviněných J. Š. a M. P. na odklad, resp. přerušení výkonu rozhodnutí vztahujícího se k jejich osobám, poněvadž dovolatelé nejsou osobami oprávněnými k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinili podnět). Předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovoláních – důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 4. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu